Brána 12/16

ilustrace ondřej košťák

cena 43 Kč / ročník 48 www.i-brana.cz

12/2016

Obsah

Milí čtenáři, dostává se vám do rukou poslední číslo 48. ročníku časopisu Brána. Rok se nachýlil, za chvíli budeme měnit kalendáře na stěnách a radovat se z naděje nového počátku. Jaký bude závěr a co nového máme očekávat?

Závěrečné číslo ročníku je ovlivněno Vánocemi. Událost betlémského vtělení zásadně proměnila lidské vnímání Boha i principu stvoření. Současně rozhodujícím způsobem umožnila Golgotu, Boží oběť za člověka. Kosmický Kristus, Bůh, skrze něhož a pro něhož bylo stvořeno všechno, se stává Bohem kříže. Popraveným Bohem. Roviny významu se srovnaly, Stvořitel přijal úděl služebníka. O tom všem vypráví hlavní tematický článek Daniela Pastirčáka. Vánoční téma se pak objeví ještě jednou ve vánoční povídce, kterou vkládáme na místo části kulturních rubrik, a v komiksu.

Evangelium v Desateru se dostává do svého úplného závěru, nový rok přinese nový cyklus. Etika se věnuje byznysu, tématu, které bychom z vánočního času někdy rádi vytlačili, které ale všem našim dobře míněným snahám odolává. Jsou to právě obchodní domy, které nám blízkost Vánoc připomenou jako první. Inu, i obchod a podnikání k životu patří a je dobře o nich občas přemýšlet, nejen o Vánocích – nakonec etická úvaha tohoto čísla vlastně vánoční není.

Možná vás zaujmou i další rubriky: rozhovor se zpěvačkou Petrou Bauer Horskou, informace o Dětské misii, zpráva o putování do Taizé či pohled do Písma na jednu etapu ze života praotce Josefa. Nebo obvyklá křížovka, svědectví či komiks.

Co přinese rok 2017? Našemu časopisu se změní vydavatel, Bránu bude od ledna opět vydávat obecně prospěšná společnost Kodex o. p. s., nikoli Jiří Sedláček jako soukromá osoba.

Současně začne Rada Církve bratrské nakupovat některá čísla navíc, nad rámec předplatného. Sbory je dostanou k misijním a propagačním účelům, jak tomu bývalo v minulosti. Tato čísla budou určena k bezplatnému rozdávání.

Ať se vám i toto číslo časopisu Brána dobře čte a přinese vám mnoho použitelných informací i podnětů.

A nakonec – přeji Vám i krásné, radostně pokojné a požehnané Vánoce! Váš Petr Raus šéfredaktor

04 Chanin chvalozpěv 06 Rozhovor

Zpívat Hospodinu 10 Evangelium v Desateru

Přikázání pro nejzbožnější 12 Téma

Kristus kozmu, Kristus kríža 20 Zápisník

Pouť do Taizé 24 Etika

Církev a byznys 26 Povídka Flamendrák 32 Moderní podobenství

Být v něčem jiný

příště

Muž a žena Pavel Černý

tiráž Číslo 12/2016, ročník Bratrské rodiny 48, Českobratrské rodiny 73 • Vyšlo 30. 11. 2016 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Ph.D., Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Kutílková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

SLOVO

1. samuelova 2,1–10

Chanin chvalozpěv C

hana se takto modlila: „Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospodinu. Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy. Nikdo není svatý mimo Hospodina, není nikoho krom tebe, nikdo není skálou jako náš Bůh. Nechte už těch povýšených řečí, urážka ať z úst vám neunikne! Vždyť Hospodin je Bůh vševědoucí, neobstojí před ním lidské činy. Zlomen je luk bohatýrů, ale ti, kdo klesali, jsou opásáni statečností. Sytí se dávají najmout za chléb, hladoví přestali lačnět. Neplodná posedmé rodí, syny obdařená chřadne. Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka; posadí je v kruhu knížat a za dědictví jim dá trůn slávy. Vždyť pilíře země patří Hospodinu, on sám založil svět na nich. On střeží nohy svých věrných, ale svévolníci zajdou ve tmách; svou silou se nikdo neprosadí. Ti, kdo s Hospodinem vedou spor, se zděsí, až on z nebe na ně zaburácí. Hospodin povede při i s dálavami země. Udělí moc svému králi, roh svého pomazaného zvedne.“ Chanin chvalozpěv je písní spásy, stejně tak jako byl zpěv Mirjam. Oba zpěvy jsou mezníky v osudu izraelského národa. Jsou to výkřiky radosti nad spásou proti všemu očekávání. Žádné lidské úsilí, materiální a vojenská převaha nemůže zdolat záměry Hospodinovy.

4 prosinec 2016

Abychom pochopili význam Božího zásahu, podívejme se nejprve na situaci, ve které se Izrael nachází. Z knihy Soudců už víme, že Izrael byl tísněn Pelištejci, a přestože díky soudcům zaznamenal několik vítězství, v zaslíbené zemi vládne chaos. Každý si dělá, co sám uznává za vhodné. Hrozba pelištejských útoků není o nic méně aktuální než na začátku, a přece díky knize Rút víme, že už svítá naděje. Bůh si z nečekaného zdroje, a sice skrze moábskou ženu, připravuje královskou dynastii: Noemi se stává prababičkou Davida.

Nyní si Hospodin vyvoluje další ženu, aby zahájil v Izraeli etapu proroků – Chanu, ženu sice milovanou, ale zároveň vysmívanou, ženu zdánlivě slabou a ponižovanou. A snad právě její zoufalství, její hořkost, její slabost ji přivádí před Hospodina.

A Hospodin má ve slabosti zalíbení. Neboť to, co bylo slabé, činí silným. To, co bylo zavrženo, činí vyvoleným.

Vybírá si Chanu, která je neplodná. Vyvoluje si Davida, který je posledním ze svých bratří. Bůh vybírá podle srdce. A právě Chanino srdce rozkvétá v jejím zpěvu do své zjevné podoby.

Chvalozpěv Chanin chvalozpěv je výtryskem radosti. Hospodin vstoupil do Chanina života a toto je svědectví onoho zázračného navštívení. Podívejme se na něj verš po verši.

Píseň otevírá velmi osobně: „Mé srdce jásotem oslavuje Hospodina, můj roh se zvedá dík Hospo-

dinu.“ Ekumenický překlad zachovává hebrejskou metaforu pozdvihnutého rohu – rozumějme tedy, že Bůh učinil silným, co bylo slabé. „Má ústa se otevřela proti nepřátelům, raduji se ze tvé spásy.“ V této části zřejmě naráží na Peninu, které svým mateřstvím bere vítr z plachet. Osobní úvod je však náhle vystřídán oslavou Boha, vyzdvihováním jeho povahy.

To, co se Chaně stalo, není jen argumentem proti Penině, není to něco, co změní pouze její sociální postavení v rodině, nýbrž je to evangelium pro celý Izrael. Chana nevolá pouze coby matka Samuela, ale provolává slávu jako matka celého Izraele. Tak jako se Hospodin ujal její prosby, ujme se i všech v podobně zoufalé situaci. A v zoufalé situaci, jak víme z následujících kapitol, je skutečně celý Izrael: Hospodinem milovaný, nepřáteli vysmívaný, zdánlivě slabý a ponižovaný. „Nechte už těch povýšených řečí…“ Bůh se znovu ujímá slabého a činí ho silným.

Přichází doba zvratů. Chana ve své písni představuje celý katalog: sytý se stává hladový, hladový sytý, neplodná po sedmé rodí a plodná chřadne.

Někdo by mohl namítnout, že Chana měla jen šest dětí, a proto nám nezbývá než věřit, že se jedná o metaforu plnosti. „Hospodin usmrcuje a obživuje…“ Tyto vlastnosti opět referují k plodnosti neplodných. Nicméně můžeme zároveň cítit i přesah, a sice že Hospodin je pánem života a smrti.

Chudého činí bohatým, bohatého chudým. Nezáleží na lidském úsilí, vše je v rukou Božích. „Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka…“ Při těchto slovech nám mezi mnoha jinými obrazy (jako například Josef a Mojžíš) vytane na mysli příběh Davidův – jak poslední se stal první. Z pohledu člověka se kola historie otáčejí silou. A i věrní mají před očima právě takový obraz světa. Vždyť nikdo nesází na to, co je slabé a malé.

Svět jako by byl bez Boha. Násilí bují, drzé a nabubřelé řeči zůstávají bez trestu. Ale Bůh svět neopustil. Stále ho proměňuje, dotváří.

Síly pohybující historií jsou zprvu nepatrné, tiché. Násilí je naopak halasné, jeho dopad zasa-

Libor Duchek (1982) doktorand ETF UK v Praze, redaktor časopisu Brána. Člen Sboru CB Praha – Smíchov, se svou ženou Annou má děti Almu (6), Amose (4) a Theu (2).

huje mnohé a pověst o něm se šíří rychleji než nejrychlejší závodníci. Avšak přestože Hospodinovy zásahy jsou zprvu skryté, jejich vývoj je nezvratitelný. Násilí, zlo a smrt ztratí svůj osten. Nejsou s to zarazit Boží plán záchrany. Svědectvím je nám mimo jiné Chanin osud. Skryté se stane zjevné.

Slabé se projeví jako silné. A proč by to Hospodin neměl dokázat? Vždyť „pilíře země patří Hospodinu.“ A stejně jako drží svět, tak pevně budou stát jeho věrní. „On střeží nohy svých věrných…“ Tento verš nám dává klíč k tomu, podle čeho si Hospodin vybírá.

Je to věrnost. Naopak svévolníkům, kteří tvrdí, že Boha není, že jen hlupáci se řídí jeho slovem, jeho příkazy a nařízeními, že jen hlupáci se spoléhají na jeho pomoc a doufají v jeho moc, brzy dojdou slova. „Svévolníci zajdou ve tmách.“ I oni ztratí vítr z plachet ve svých vzpurných řečech. „Svou silou se neprosadí.“ Jedinou skutečnou silou je totiž Hospodin a jeho moc nezná omezení.

Hospodin je pomalý ve svém hněvu. To ovšem neznamená, že Boží hněv nad svévolníkem nevisí.

Brzy „se zděsí, až on z nebe na ně zaburácí“. Jeho hněv se neobrátí pouze na Kenaan, nýbrž zasáhne i dálavy země. Hospodin není lokálním Bohem.

Jeho moc se nevztahuje pouze na Izrael, ale na celý svět. „Udělí moc svému králi…“ Slabý Izrael získá svého krále, stane se silným a jako silný bude vést při s ostatními národy. V tomto verši vidíme krásné zakončení celého chvalozpěvu. Na začátku byl vyzdvihnut roh Chany – Izrael získává proroka.

Nyní Chana prorokuje pozdvihnutí rohu krále. Izrael získá svého zachránce od útlaku nepřátel – zde Davida.

Závěr Chanin chvalozpěv opěvuje zdánlivě nepatrnou událost – narození syna. Nicméně Chana zasažena Duchem svatým prorocky vidí v této události počátek něčeho mnohem většího – budoucí rozkvět Izraele, který se opírá o Bohem povolané proroky a krále. Osoby povolané nikoli podle schopností či síly, ale podle věrného srdce. Avšak právě proto, že jsou to lidé, jejich věrnost často kolísá a stejně tak i moc starověkého Izraele, aby nakonec zanikla úplně.

My však víme, co Chana tušit nemohla, že poslední verš se nevztahuje pouze na Davida, ale i na jeho budoucího potomka, jehož soudcovská role nebude omezena lidskou nákloností k hříchu. Bůh podrobí svého Syna utrpení a smrti, aby ho pak vzkřísil a učinil ho soudcem nad Izraelem, ale i nad všemi dálavami světa. ■ prosinec 2016 5

rozhovor Rozhovor s petrou bauer horskou

Zpívat Hospodinu Kdo má zkušenost s veřejným provozováním hudby, asi ví, že nikdy není možné zavděčit se všem. V církvi to platí dvojnásob. Dodnes je možné potkat křesťany, pro které je tím hlavním v písni text. Jako by nevěděli, že žalmista vybízí k chvále Hospodina pomocí hudebních nástrojů. Hudba ale je svébytným jazykem. Brněnská zpěvačka ho používá a hledá přitom rovnováhu mezi srozumitelností, přijatelností i kvalitou svého hudebního vyjádření.

Jak dlouho už hraješ v doprovodné skupině při bohoslužbách?

Záleží, co se myslí tou doprovodnou skupinou. Do hudebního doprovodu bohoslužeb jsem zapojená od útlého věku, v rámci nějakých dětských „sborečků“, skupinek mládeže apod. V doprovodné nebo chválicí skupince aktivně působím asi šestnáct let.

Jaké s tím máš zkušenosti?

Velmi různé. Co společenství, co akce, to jiný přístup ke chvále – uctívání – společnému zpěvu. A taky co společenství, co akce, to jiné očekávání. Někde postačí pocit, že jsme jako společenství mohli jedním hlasem něco vyznat a vyjádřit zpěvem. Naopak jinde si potřebují pořádně „zachválit“ a s rukama nad hlavou zpívat píseň novou.

Já se většinou snažím přizpůsobit tomu, koho mám ve chválách vést, ale třeba jen z padesáti, šedesáti procent. Tím myslím, že když přijedu hrát do kostela, kde lidé sedí v dřevěných lavicích, před sebou kancionály a na dřevěných destičkách

Mgr. Petra Bauer Horská (1981) brněnská zpěvačka působící v několika stálých uskupeních (Distant Bells, Jamiroquai Tribute Band, Mezevšeho) a v několika méně stálých, leč opakujících se projektech (např. hudební skorobohoslužby, svatby, pohřby). V neposlední řadě vystupuje sólově s pomocí looperu, dalších efektů a případně svého muže.

Je členkou sboru CB Brno – Betánie, kde se už několik let podílí na hudebním doprovodu při bohoslužbách. Má manžela a malou dceru a živí se jako překladatelka. Webové stránky: www.pejtra.cz

6 prosinec 2016

vyskládaná čísla písní, které se budou zpívat, asi na ně nevybalím dlouhé loopované vokálové plochy s výzvou, aby se nechali vést do „srdce chvály“. Aspoň dvě nebo tři takové skladby ale i tam zařadím, protože to je můj způsob, jak použít hudbu k setkání s Bohem. Na druhou stranu, když dorazím na akci, kde člověk zahraje první akord a před ním vyroste les zdvižených rukou, vím, že si takříkajíc můžu dovolit víc a bude to k užitku.

A co hraní při chválách přináší tobě osobně?

Dobrá otázka! Stává se totiž, že když někde vedu chvály, osobně z toho nemám nic nebo v lepším případě dobrý pocit z toho, že se mi podařilo dát Bohu možnost využít to, co umím. Někdy prostě není na hluboké prožitky prostor. Když je například potřeba vést nesehranou kapelu, tápat v textech nových písní a sledovat, jak lidi reagují a reagovat na ně.

A současně pořád mít na paměti, že já nejsem ten hlavní vedoucí, ale že se nechávám vést a ostatní strhávám s sebou.

Někdy se podaří, že prožívám něco hlubokého a že lidi, které vedu, to prožijí ve chválách se mnou. To je ideální, ale přiznám se, ne moc časté.

Zažila jsem trapné momenty, kdy jsem v posvátném vytržení milionkrát opakovala jednu větu z celé písně, a bylo to pro mě velmi důležité a povznášející, akorát když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jsem asi jediná a že zbytek shromáždění se více či méně ostentativně nudí.

Pak jsou situace, které jsem popsala před chvílí.

Kapela je nesehraná, neumím texty, lovím plovoucí tempo a těším se, až to bude za námi. A pak za mnou přichází lidé s tím, že k nim ve chválách Bůh promlouval nebo že se jim chvály líbily. To si pak říkám, že pro Boha prostě není nic nemožné.

Dalo by se popsat, co při chválách prožíváš?

Kdysi se ze mě učitelka výtvarky snažila vypáčit, co jsem chtěla říct jednou svou kresbou. Já jsem jí to nebyla schopná říct. Asi za týden mi došlo, co jsem jí měla odpovědět: Když něco maluji, vyjadřuji to, co mi nejde vyjádřit slovy.

S chválami, nebo možná spíš s hudbou jako takovou, to mám podobně. Sděluji Bohu něco, co neumím říct slovy. Jako by to byl jazyk, který ke komunikaci s ním používám.

foto borut krajnc

Měla jsi někdy období, kdy jsi chtěla s hraním skončit? Proč?

S hraním chval? Ano a v podstatě ho pořád mám. Důvod je asi příliš jednoduchý – nebaví mě to. Teď jsem se sama nad sebou trochu pohoršila, ale je to tak.

První věc jsou písně. Před každou nedělí mám pocit, že nemám z čeho vybírat. Písně jsou buď ohrané, nebo složité. Ohrané se nedají hrát, protože bych u nich umřela nudou, a složité se nedají hrát, protože by umřeli nudou všichni ostatní – pro průměrného návštěvníka bohoslužeb je totiž obtížné se k nim přidat.

Další věc jsou hudební limity. Jak už jsem řekla, myslím, že chvály je potřeba do určité míry přizpůsobit těm, které v nich vedeme. A zprůměrovaný hudební um návštěvníků bohoslužeb napoví, co je možné si hudebně dovolit.

Cestou ven jsou pro mě akce, kde si můžu dovolit vyjít z normálu. Meditační shromáždění, na které připravím třeba jen pár písní se zajímavou aranží. Ty pak můžu nechat znít, číst úryvky z různých knih, modlit se, nechat lidi přemýšlet. Nebo na Velký pátek jsem jenom loopovala podkres pod čtení velkopátečního příběhu, to mě bavilo hodně. prosinec 2016 7

rozhovor Aby mě něco bavilo, potřebuju mít pocit, že využívám to, co umím, to, co mi Bůh dal, v co největší šíři.

Myslím, že jako vedoucí chval v nějakém společenství není mým úkolem se hudebně vyžít, ale vést ostatní. Na druhou stranu si myslím, že Bohu se líbí, když si jako hudebníci chválu užíváme, a že si ji užije s námi. Snažím se to ale dělat tak, abych si zkoumání hranic své hudební kreativity nechala na doma nebo na setkání s lidmi, kteří z toho budou něco mít.

Odlišuješ nějak hraní v pozici vedoucí chval a hraní při jiných příležitostech?

Ano a úzce to souvisí s tím, co jsem popsala v předchozí otázce. Když vedu chvály, snažím se, aby bylo jasné, co a kdy mají lidi zpívat, kdy zpívat nemusí nebo kdy si mohou dělat, co chtějí, k čemu se cítí vedeni. Jen podotýkám, že si do jisté míry mohou dělat, co chtějí, po celou dobu chval, ale ne všem je to příjemné. Mám pocit, že v prostředí, v němž se pohybuji, lidé spíš očekávají, že se budou mít koho chytnout. Takže se hudebně držím spíš při zemi, snažím se být předvídatelná a nedělat nečekané zvraty. Nutno říct, že se to ale nedá vždycky vydržet.

Koncertní projev je pro mě mnohem svobodnější.

Od umělkyně se očekává, že bude zajímavá, kreativní, překvapivá. Takže tam jsou hranice jen takové, jaké si nastavím, respektive jaké jsou nastaveny mými schopnostmi a mou odvahou projevit se.

Skorobohoslužby, můj oblíbený projekt! To za mnou před pár lety přišel jeden známý ze sboru František Brückner, že by chtěl zkusit uspořádat „akci, která by byla něco jako bohoslužba určená lidem mimo církev“ a jejíž součástí by byla kvalitní hudba.

Něco mezi koncertem a bohoslužbou. Spolu s mým manželem Myklem bych měla na starost hudbu a František a jeho žena by zařídili všechno ostatní.

Byla to neodolatelná nabídka!

Měla jsem jen jednu podmínku – že si sama vyberu lidi, se kterými budu spolupracovat, a že to mohou být lidé odkudkoli, z jakéhokoli společenství i nespolečenství.

Jaké jsi k tomu měla důvody?

Do té doby jsem měla zkušenosti s několika hudebními akcemi, kde účinkovali lidé z mého tehdejšího společenství. Hodně jsme zkoušeli, vymýšleli, scházeli se a přinášeli oběti ve formě naštvaných manželek a manželů, kteří po večerech tvrdli doma

Sděluji Bohu něco, co neumím říct slovy.

Na to je podle mě dost těžké odpovědět obecně.

Hodně záleží na hudební úrovni a na zkušenostech členů a členek takové skupiny.

Začínající skupině, v níž jsou i muzikanti začínající, bych doporučila cvičit, cvičit, zkoušet a zkoušet.

Ale taky, možná paradoxně, co nejdřív hrát před lidmi a sbírat upřímné zpětné vazby. Mohlo by se totiž stát, že skupina bude dva roky cvičit, cvičit, zkoušet a zkoušet, ale pak se poprvé dostane před lidi a zjistí, že třeba nedokáže ke chvále vést duchovně nebo třeba že basák, v horším případě bubeník, nemá smysl pro rytmus. To se může třeba projevit až ve stresu na pódiu.

Začínající skupině, v níž jsou muzikanti zkušení, bych naopak doporučila stanovit si repertoár, ujasnit si způsob komunikace na pódiu a hned vylézt před lidi. Tak můžou hned zjistit, jak a jestli to mezi nimi na pódiu funguje a jestli jsou schopni jako celek vést lidi ke chvále.

sami (nebo ještě hůř s dětmi), zatímco jejich protějšky byly na zkouškách.

Byly to vánoční a někdy velikonoční koncerty, na které jsme zvali lidi z širokého okolí a jejichž součástí bylo i nějaké to nenápadně evangelizační kázání. Myslím, že akce splnily svůj účel, lidi přišli, my jsme odehráli a odzpívali a Bůh určitě ten čas mohl nějak použít. Ale došla mi jedna věc. Církev tvoří dobrovolníci, ne profesionálové. Učitel v besídce není pedagogem jen proto, že učí v besídce. Člověk, který bohoslužbu uvádí, není automaticky moderátorem. A stejně tak lidé, kteří hrají na bohoslužbách, se tím aktem nestávají muzikanty.

Ono to svádí, člověk dostane mikrofon, odposlech, ozvučení a publikum, které ho zaručeně nevypíská.

Myslím, že nám nedošlo, že jsme banda amatérů a že se můžeme uzkoušet, umodlit a upřipravovat, ale že hudební akci, kterou dáme dohromady, bude odvážné nazvat koncertem. V tu dobu nám to asi všem nedocházelo, ale co se kvality hudby týče, bylo to podobné, jako kdyby se učitelé z besídky rozhodli uspořádat vzdělávací kurz pro veřejnost.

Už nějakou dobu pořádáš spolu s několika dalšími lidmi tzv. skorobohoslužby. Co si pod tím máme představit?

Ano. Rozhodla jsem se, že to bude akce, na kterou se nebudu stydět pozvat někoho ze svých hudebních

Co bys doporučila začínající chválicí skupině?

8 prosinec 2016

U skorobohoslužeb sis řekla, že to musí být jinak...

Petra zpívá na Dušičkové skorobohoslužbě v sále Milosrdných bratří v Brně před dvěma lety.

Teď mě napadá, možná bychom mohli udělat nějaké nenápadné znamení, jako byly vontské špendlíky.

Křesťanům bychom řekli, že si mají vzít žlutý špendlík. K nekřesťanům by se ta zpráva samozřejmě nedostala a hned bychom měli jasno.

foto david vávra

Jak vypadá příprava skorobohoslužby?

přátel. A díky Bohu mám pocit, že se nám to povedlo.

Spolupracovníky si skutečně snažím vybírat sama, nejlépe z řad zkušených muzikantů, ostřílených mimo církevní prostředí. Myslím, že hudební úroveň se nám daří držet přinejmenším na úrovni obdobných akcí mimo církev, za což jsem moc vděčná.

Jen pro úplnost dodám, že tento „elitářský” přístup má svoje úskalí v tom, že jsou lidé, o kterých vím, že by si na skorobohoslužbě rádi zahráli nebo zazpívali, ale které jsem nepřizvala a ani to nemám v plánu. Není mi to příjemné a mrzí mě to vůči nim.

Doufám ale, že chápou, že je to k dobru celé akce.

Nejdřív někoho z organizačního týmu musí napadnout, že bychom měli zase uspořádat skorobohoslužbu, a ideálně by ho mohlo napadnout i téma. Rozešle e-mail všem ostatním, kteří se, opět ideálně, pro téma nadchnou. Potom hledáme vhodný termín. Jakmile je jasné kdy, začnu shánět hudebníky a zjistím, jestli náš dvorní zvukař má čas. Paralelně začnu vybírat písně, které se k danému tématu hodí. Jakmile je jasné, kdo bude hrát, naplánujeme zkoušky. Kdysi jsme měli požadavek, že muzikanti musí být na takové úrovni, aby všechno zvládli obstojně zahrát jen s jednou zkouškou. Z toho jsme už slevili, zkoušky bývají dvě až tři. Brücknerovi mezi tím pracují na propagaci a na onom zamyšlení, které má zaznít.

V den D je třeba připravit místo konání, se zvukařem Tomášem Dudou nachystat ozvučení, ve vhodnou dobu na místo dostat kapelu, nazvučit, udělat generálku, uklidnit se, nádech, výdech a jít na to.

Skorobohoslužby jsou tedy něco jako koncert?

A témata?

Ano, asi z poloviny. Záměr je, aby skorobohoslužba byla bohoslužbou s modlitbou, čtením z Bible, krátkým „kázáním” a požehnáním na závěr a aby její hlavní část tvořila kvalitní hudba. Takže zhruba 80 % hudby a 20 % všeho ostatního. Nicméně název akce zve na bohoslužbu, i když jen „skoro”. Nechceme se tvářit, že lidi zveme na koncert, a pak na ně vybalit evangelium.

Taky se většinou konají v místě, kde se k bohoslužbám scházíme. Dlouho to byl kostel na Pellicově, teď jsou to různá další místa, kde se vyskytujeme.

Začali jsme „skorojazzovou“ v roce 2009 a následně jsme projeli všechny hudební styly, které jsme byli schopni zvládnout. Potom jsme využili různé aktuální příležitosti, například v rámci festivalu Milujeme stromy jsme na podzim 2011 udělali lehce ekologicky laděnou „skorostromovou” a u příležitosti konce světa na konci roku 2012 byla „skoroapokalyptická”. Další byly vánoční, velikonoční, dušičková, zasmyčkovaná, ve stylu oldies nebo ve znamení Boba Dylana.

Účastní se skorobohoslužeb i nekřesťani?

Ano, ale asi těžko odhalit, kolik jich je. Dotazníky u vchodu neděláme. Možná to průměrně bývá půl na půl. Asi je to i na každé skorobohoslužbě jiné. Ale zase vím o lidech, kteří do kostela nepáchnou, ale skorobohoslužbu žádnou nevynechali. Třeba kamarádčina nevěřící kolegyně přijde vždycky těsně po začátku a mizí hned po konci, aniž by se s kýmkoli bavila. A takových může být víc.

Je možné, že nás čtou čtenáři z Brna a okolí, kteří by se chtěli skorobohoslužby zúčastnit. Můžou prostě přijít? Kde najdou informace?

Prostě přijít můžou! Informace najdou především na Facebooku (skupina Skorobohoslužby), případně na stránkách CB Betánie, společenství Na Cestě, na mých stránkách www.pejtra.cz nebo můžou napsat na e-mail skorobohosluzba@gmail.com. Akce se konají dost nepravidelně, takže je třeba na ně trochu číhat.

■ připravila markéta rausová prosinec 2016 9

Exegeze

desáté přikázání

Přikázání pro nejzbožnější Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.

(Ex 20,17)

N

ěmecký reformátor Martin Luther při výkladu tohoto přikázání říká: Poslední přikázání není jen pro zlé lidi světa, jako lupiče, vrahy, cizoložníky.

Poslední přikázání je pro ty nejzbožnější, kteří chtějí být chváleni za to, že neporušili žádné z předchozích přikázání.

Pojem požádat, toužit po něčem, nám dokonale vysvětlí Mistr Jan Hus, který ve své definici

Daniel Komrska (1951) absolvent teologie na Evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě, po letech kazatelské praxe dnes druhý kazatel Sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici.

10 prosinec 2016

vychází z výkladu hebrejského originálu: „Znamenej, že žádost věci cizí páše se trojako: předně, když někdo žádá, a věda, že nemůže toho dosíci, neprovede žádost; kdyby však mohl, velmi usilovně by se o to snažil. A takový hřeší smrtelně. Po druhé, když žádá a pokouší se prací vnější toho dosíci, a třeba toho nedosáhl, přece více hřeší než dříve. Po třetí, když někdo žádaného ničemným usilováním dojde, a toto jest nejtěžší.“

Zpět k počátkům Desáté přikázání se vrací na začátek dějin, kdy člověk selhal. V zahradě Eden byl strom žádoucí na pohled a lákavý pro oči. Výrazy lákavý a žádoucí jsou odvozené od stejných slov, jaká jsou v desátém přikázání.

Bůh napravuje tento stav vysvobozením z Egypta. A desáté přikázání oznamuje osvobození od dožadování se věcí, osob či zvířat, po kterých lidé obvykle dychtí. Osvobození od touhy po tom, co mi nepatří, osvobození od závisti.

V desátém přikázání hraje velkou roli bližní. Vidíme to i ve známém příběhu Nábotovy vinice. Král Achab touží po malé vinici svého bližního, věrného poddaného. Té dosáhne tehdy, když Nábota označí jako nepřítele Boha a krále. Žádostivost mění pohled na bližního, z věrného poddaného a dobrého souseda se musí stát rouhač a nepřítel.

Přikázání nás varuje před myšlenkami a snahami přivlastnit si něco, co nám nepatří. Zároveň ale zakazuje jednání, kterým bychom pošpinili své bližní. Nedychtit zároveň znamená, že budeš svému bližnímu přát to, co má. Desáté přikázání odhaluje náš stav, ukazuje, co nás zotročuje v našem nitru, v našem vlastním domě, který se nám může stát domem otroctví. A desáté přikázání nás vede ke Kristu, který vysvobozuje. Když Pán Ježíš v Kázání

na hoře hovoří o Božích přikázáních, tak je vykládá ve světle právě tohoto přikázání, ve světle toho, co se děje v mém srdci.

Nebezpečí ve vlastním nitru Srdce je ten skrytý motor, který pohání náš život.

Dychtivě očekáváme setkání, návštěvu, dovolenou, dobrou práci. V tomto smyslu je naše žádost v pořádku a můžeme Bohu děkovat, že máme to, co obohacuje náš život.

Desáté přikázání ale upozorňuje, že žádost v sobě může nést něco nebezpečného. Slovo „dychtit“ opisuje něco mohutného, silný poryv větru, rozbouřené moře, zemětřesení, vzkypění, výbuch. Žádost je tedy hnutí, které má sklon překročit dané hranice a vede k bezmeznému a nenasytnému jednání. Bůh ale dává naší nenasytnosti hranice.

Toto přikázání není jen ochranou bližního, je ochranou i nás samotných. To dokládá i poznání, ke kterému dospěl český psychiatr, emeritní profesor kanadské Univerzity Britské Kolumbie Ferdinand Knobloch, který říká, že bezuzdné požitkářství vede k rozkladu.

Díky desátému přikázání poznal Pavel svůj skutečný stav, poznal svou dychtivost, kterou nazývá hříchem: „Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ,Nepožádáš!‘“ (Ř 7,7) Desáté přikázání vnímá jako jakési shrnutí, společné pozadí všech ostatních přikázání.

ven. V něm také přišel a vyhlásil zvěst duchům ve vězení.“ (1Pt 3,18) Tak to vyznáváme i ve vyznání víry: sestoupil do pekel. Není místo, kam by nemohlo proniknout Kristovo vítězství. I do pekla, které je v mém srdci.

Skutečně pro nás zemřel, skutečně vstal z mrtvých, skutečně přinesl svobodu do vězení. I do vězení žádostivosti, dychtivosti. Proto má smysl vítězně bojovat s tím, co nás svazuje v našich srdcích.

Boží slovo radí, kam nasměřovat svou žádostivost: „Těš se v Hospodinu, a dá tobě žádosti srdce tvého.“ (Ž 37,4) Kdo se těší v Hospodinu, kdo se zaměří na věci Božího království, ten prožije, že nebeský Otec ví, co potřebuje k životu. Bude mu to přidáno.

Jen Pán Ježíš nás může osvobodit od našeho dychtění, žádostivosti, závisti. Jen z jeho ruky můžeme dostávat vše, co potřebujeme k životu bez dychtění a závidění druhým, protože on přišel jako dobrý pastýř, abychom měli život a měli ho v hojnosti. ■ inzerce

Vysvoboditel a jeho dílo Pán Ježíš zná lidské srdce nejlépe, když říká: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Mk 7,21– 23) Tak vypadá dům otroctví, ve kterém je vězněno naše JÁ. A právě v této situaci si připomínáme, s čím jsme do Desatera vstupovali: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Ale nejen z egyptského domu otroctví, tento Bůh poslal Vysvoboditele, který ví, co je v srdci člověka. Ten nechce, aby se ti nedobří obyvatelé v mém srdci zabydleli. V boji s nimi prolil svou krev.

Apoštol Petr, který sám dobře ví, co může přebývat v lidském srdci, píše o Kristově vítězství: „Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obžiprosinec 2016 11

TÉMA

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (...)

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi...

(Prolog Janova evangelia)

ilustrace ondřej košťák

Fotomontáž brána, graf autorka

daniel pastirčák

12 prosinec 2016

P

rológ k Jánovmu evanjeliu nás prekvapuje svojou tajomnou, takmer ezoterickou rečou. Boha nám predstaví ako logos: Nechá ho vychádzať zo seba k ešte neexistujúcemu svetu tak, ako vychádza slovo z mysle. Grécky pojem logos je obťažený významom. Znamená múdrosť, rozum, komunikáciu, prepojenie, myšlienku, slovo: Na počiatku bolo slovo.

Formou filozofickej básne Ján interpretuje prvé stránky hebrejskej Biblie. Takmer v každom verši sa ozve nejaký odkaz na prvú, druhú či tretiu kapitolu knihy Genezis. Zmysel rozprávania „o stvorení“ však Ján významovo posúva. V knihe Genezis je symbolom počiatku stvorenie: Boh je predstavený ako tvorca a svet ako dielo. V Jánovom evanjeliu je symbolom počiatku prehovorenie: Boh je predstavený ako akt prehovorenia a svet ako reč, ktorá z toho prehovorenia zaznieva. Boh hebrejskej Biblie používa slovo, u Jána je Bohom slovo samotné.

Ako máme rozumieť tomu čudnému pomenovaniu Boha?

Univerzálny jazyk S fenoménom jazyka je spojená istá záhada. Jazyk ako znakový systém predstavuje hru, ktorá má pravidlá; skladá sa z abecedy, zo slovníka a gramatiky. Ľudské skupiny vytvorili množstvo rôznych jazykov. Každý pozostáva z odlišných slov a riadi sa odlišnými pravidlami. Napriek tomu je možné obsah vypovedaného preložiť z jedného jazyka do druhého. Slovák povie láska, Grék povie eros, Angličan love, a predsa hovoria o tom istom význame.

Za rôznymi jazykmi je univerzálny jazyk – Logos – Slovo bytia samotného. Vďaka tomu slovu sa naše jazyky môžu dorozumieť. Azda niekde tam mieri Jánovo tajomné vyhlásenie: Na počiatku bol logos, ten logos bol u Boha a ten logos bol Boh. Boh je Slovo v akte prehovorenia. Svet povstáva z večnosti do času ako rozvetvené súvetie.

Podobný gigantickej myšlienke sa pomaly rozrastá prázdnom. Za každým predmetom, za každým záchvevom javového bytia pôsobí logos prvotného vtelenia – Kristus kozmu.

Nepotrebujeme cestovať časom, aby sme sa zúčastnili na stvorení sveta. Deje sa nepretržite, tu a teraz, v každej prebiehajúcej chvíli. To, čo videli oči mystika Jána, a to, čo dnes vidí moderná fyzika, sa zarážajúco podobá. Arthur Eddington, spolupracovník Alberta Ensteina, to vyjadril poeticky: Vesmír sa zo všetkého najviac podobá veľkej rozvetvenej myšlienke.

Americký genetik Francis Collins, ktorý viedol výskum ľudského genomu, napísal: „Ľudský genom pozostáva z celej našej DNA, dedičného kódu života. Tento práve objavený text má dĺžku 3 biliónov písmen, je napísaný v čudnom kryptografickom kódovaní štvorpísmenného kódu. Ak by sme ten text čítali nahlas rýchlosťou tri písmená za sekundu, trvalo by nám to tridsať jeden rokov, za predpokladu, že by sme text čítali nepretržite deň – noc.

Taká ohromujúco komplexná je informácia, ktorú v sebe uchováva každá bunka ľudského tela. Dnes sa učíme jazyk, v ktorom Boh vytvoril život.“ Boh sa nás teda dotýka priamo z vnútra nášho bytia. Naša existencia je sekundu za sekundou živená zo skrytej vôle, zo zámeru, ktorý udržuje veľký rituál kozmu v pohybe. Ján zhrnie dejiny kozmu do jedinej vety: V ňom (logu) bol život a ten život bol svetlom ľudí.

Život, ktorý sa stáva svetlom Životom anorganickej prírody je jej bytie. Odtiaľ život stúpa po stupienkoch bytia až k človeku. Na vegetatívnom stupni sa k trvaniu neživej prírody pridáva fenomén rastu. Život rastlín sa prejavuje v zázraku rozrastania. Na organickom stupni sa k rastu pridáva fenomén pohybu. Živé tvory sa hýbu.

O stupeň vyššie je bytie veľkých cicavcov. U tých sa prejavuje istá vôľa, inteligencia, schopnosť orientovať sa v životných situáciách. Logos tak v procese vývoja stúpa zo stupňa na stupeň cez anorganický, vegetatívny, organický a zvierací stupeň až k človeku. Na úrovni človeka nadobúda život novú kvalitu – stáva sa svetlom: ten život bol svetlom ľudí.

Ako môže byť život svetlom? Živé tvory majú zrak a svetlo dopadajúce na sietnicu oka je pre nich zdrojom orientácie. Má človek v sebe ešte nejaké iné svetlo? Skúsme zatvoriť oči. Aké svetlo v nás zostane?

Svetlo vedomia a svetlo svedomia. Vo svetle vedomia si človek uvedomuje seba i svet. Odlišuje to, čo

Daniel Pastirčák (57) teológ, duchovný Cirkvi bratskej, spisovateľ, básnik, esejista, knižný ilustrátor. Posledné prozaické dielo Minimýty (2011) získalo cenu Obce slovenských spisovateľov. Stál pri založení zboru CB-Kaplnka. Na bohoslužbách Kaplnky aj na verejných kultúrnych podujatiach spája formy súčasného umenia s liturgiou. S manželkou Jarkou býva v Bratislave.

prosinec 2016 13

TÉMA téma je skutočné, od toho, čo je klamné. V centre vedomia sa utvára svedomie. Tam si nesie zodpovednosť za to, ako koná, ako myslí, ako narába so svojím bytím.

Odlišuje dobré od zlého, láskavé od zlovoľného.

Do prvotného vtelenia vstupuje téma tmy: A to svetlo vo tme svieti, ale tma ho nepohltila.

Svet na nižších stupňoch bytia nevie nič o tomto konflikte. Kamene, tráva, ryby, chrobáky, vtáky, plazy, zajace či medvede žijú v jednoduchej nevinnosti. Vo svojom konaní nerozlišujú medzi pravdou a lžou, medzi dobrom a zlom. Konflikt medzi dobrom a zlom sa v dejinách sveta vynára až na úrovni človeka. Tam, kde sa život stal svetlom. Konflikt sa neodohráva medzi telom a duchom, ako to často líči ľudová zbožnosť. Zlé hriešne telo proti čistej duši: „A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem...“ Morálny konflikt sa rodí na úrovni ducha.

Zlo nepochádza z tela; telo je nevinné, stojí mimo kategórií dobra a zla. Etické problémy sa vynárajú s naším vedomím, s intelektom, schopnosťou rozlíšiť pravdivé od nepravdivého, schopnosťou predpokladať dôsledky vlastných činov, schopnosťou súcitiť s utrpením druhého, predstaviť si samého seba v jeho koži. Na úrovni človeka sa život stáva svetlom. No práve tu, na otvorenom hracom poli ľudskej slobody, sa proti svetlu dvíha príval tmy.

Odkiaľ sa v dokonalej Božej myšlienke vzala tá tma? Bol vo svete a svet ním vznikol, ale svet ho nespoznal. Do svojho vlastného prišiel, ale jeho vlastní ho neprijali. Prečo tá nevedomosť, prečo to odmietnutie?

Príbeh o troch hlasoch I tu Ján prekladá reč obrazov z rajskej záhrady do symboliky svetla a tmy. Stvoriteľský príbeh by sme mohli rozprávať ako príbeh o troch hlasoch: Prvý hlas sa ozve v prvej vete knihy Genezis. Je to hlas Boha. Boh Slovom tvorí svet. Druhý hlas je hlasom 14 prosinec 2016

človeka. Človek svojím jazykom dáva mená tomu, čo Boh stvoril. Tretí hlas je hlasom hada, hlas lži.

Dar jazyka v sebe nesie možnosť lži. Jazyk zostáva svetlom, iba pokiaľ je verný záväzku pravde.

V okamihu, keď do jazyka vstúpi lož, svetlo v nás sa začína zatemňovať. Lož nie je omyl. Naše poznanie je z veľkej časti ovocím poznania našich minulých omylov.

Lož je čosi iné. Ak viem o niečom, že to nie je pravda – no napriek tomu to predkladám ako pravdu, otvoril som svoj jazyk lži a do svetla som vpustil prvý výron tmy. Z odkrytej tváre sa stáva maska. Ľudské vedomie je schopné uzavrieť sa do seba, vytvoriť si z myšlienok a predstáv svoj vlastný svet a vymeniť ho za svet skutočný: Budete ako Boh. Klam všetkých klamov: Do centra sveta umiestnim seba samého ako mierku všetkých vecí.

Nuž, je v nás rozpor: Boh je naším najbližším spojencom. Spojencom toho najlepšieho v nás – túžby po pravde, láske a slobode. No je i naším najväčším rivalom. Egocentrické ja chce byť veľké, chce byť najväčšie zo všetkých. Boh svojou čírou existenciou vrhá tieň na moju domnelú veľkosť. Žijem v rozpore medzi túžbou po pravde a láske na jednej strane, a vôľou k moci a seba vyvýšeniu na strane druhej. Čo s tým, kto ma vyslobodí z tej rozpoltenosti?

Druhé vtelenie Do tohto rozporu prichádza evanjelium druhého vtelenia: „Slovo sa stalo telom a prebývalo medzi nami a my sme videli jeho slávu, slávu, akú má od Otca jednorodený Syn, plný milosti a pravdy.“ Ján začína svoje evanjelium vnútorným portrétom Ježišovho narodenia. Obsiahne ho v krátkej vete: „Slovo sa stalo telom.“ Na tejto vete spočíva celé kresťanstvo, okolo nej sa tisícročia „točí“ podstatná časť európskeho myslenia. Koľkokrát a v koľkých verziách bola formulovaná veta,

odvodená z Jánovho prológu. Jej prvým autorom bol sv. Ireneus: Boh sa stal tým, čím sme my, aby nás pretvoril v to, čím je on.

Sv. Atanázius to sformuloval odvážnejšie: Boh sa stal človekom, aby sa človek mohol stať Bohom. A sv. Augustín: Boh bol utvorený v človeka, aby človek mohol byť pretvorený v Boha.

Boh sa stal človekom. Stvoriteľ sa stal stvorenou bytosťou, dramatik postavou vlastnej drámy.

Neprekonateľná priepasť medzi príčinou a následkom, medzi stvoreným a nestvoreným bytím bola prekonaná. Smrteľný človek môže mať účasť na Božej prirodzenosti.

Načo tento neuveriteľný príbeh o „bohočloveku“? Nestačí nám všeobecné vtelenie? Logos môžeme predsa vnímať priamo cez javy, ktorými sme obklopení, a vedomie, ktorým tie javy nahliadame...

Ak by sme skutočnosť sveta videli takú, aká naozaj je, a nie takú, aká sa nám zdá byť, ak by sme svoj život dokázali žiť v plnom súlade s tým, čo nám svedomie ukazuje ako správne, Kristus kríža by bol zbytočný.

Lenže my ani seba, ani iných, ani svet nevidíme v plnej pravde a nedokážeme žiť svoj život v stálom súlade so svedomím. Ako by sme teda mohli dúfať, že teórie o realite, ktoré sme poskladali z našej filozofickej interpretácie vedeckých faktov či nášho výkladu mystických skúseností, nám podávajú pravdivý obraz Skutočnosti v jej absolútnom základe? „Boha nikto nikdy nevidel,“ končí svoj prológ Ján; „Jednorodený Boh, ktorý je v lone Otca, ten o ňom priniesol zvesť.“ Tam, kde slovenský prekladateľ prekladá „priniesol zvesť“, použil Ján grécke „axegesato“, výraz označujúci proces objasnenia skrytých významov – exegéza.

komentář

Inkarnace a móda za socialismu Měl jsem v životě pár kamarádů věřících v reinkarnaci neboli v převtělení. Bylo jich skutečně jenom pár, tahle víra v našich podmínkách přece jenom není příliš častá. Říkal jsem jim, že co se týče mého životního přesvědčení, nespoléhám sice na další posmrtné pokusy někde jinde, zato jsem ale naprosto oddaným vyznavačem inkarnace. A nikoliv jen vyznavačem. Vyvolává ve mně přímo obdiv.

Před mnoha lety jsme se začali scházet s misionáři, zvanými Navigátoři. Bylo to v dobách temna, bolševik číhal na každém rohu, oko Mordoru nikdy nespalo, museli jsme se mít na pozoru. Navigátoři sídlili ve Vídni a podnikali spanilé jízdy za železnou oponu, do nešťastných zemí pod železnou rukou Moskvy. Snažili se tudíž splynout s davem, neupozorňovat na sebe. Podstupovali kvůli tomu občas i různá školení.

Aby nebyli nápadní, oblékali se po socialisticku. Moc jim to nešlo, zdejší móda tak nějak odpovídala všeobecné šedi socialistických zítřků, byla úžasně nevýrazná a nenápaditá, konfekčně tuctová a těžko napodobitelná. Snaha se přesto cení. Když jste potkali člověka, který nezapadal do komunistického prostředí, ačkoliv se o to zoufale snažil, byl to s vysokou pravděpodobností Navigátor nebo příslušník podobné misie.

Pamatuju si ovšem první dojem, jaký na mě ti lidé udělali. Vyzařoval z nich svěží závan svobody, optimismu, velkého světa. Měli to samozřejmě zakódované v sobě, protože ze svobodného světa pocházeli. Nemuseli se ani moc snažit, protože my jsme chtěli být jako oni. Taky jsme toužili být svobodní a plní optimismu, taky jsme toužili patřit k onomu úžasnému velkému světu.

A tak nastal zvláštní jev. Čím víc se oni snažili (z vnějšího pohledu) vypadat jako my, tím víc jsme se my snažili (uvnitř) být jako oni. Jev, co se v dějinách křesťanství opakuje už dlouhé tisíce let. Je o misionářích, kteří se v Číně snaží vypadat a žít jako Číňani, v Africe jako Afričani, mezi indiány jako indiáni, jenom proto, aby tam cosi důležitého přinesli.

Následují totiž učení, podle kterého se Bůh stal v Kristu zcela podobným komukoli z nás. A protože to tak neobyčejným způsobem podstoupil, zrodila se prazvláštní motivace. Čím víc se totiž Bůh (z vnějšího pohledu) podobá mně, tím víc chci být (uvnitř) jako on. Jak jednoduché. Jak krásné. Jak božsky paradoxní.

Inkarnace není revoluční, ale vede ke změnám, o jakých se velkým revolucionářům ani nesní. Není násilná, není náhlá, není halasná, není mediálně vděčná, nedá se na ní vydělat, nelze ji sepsat do příručky, nedá se prodat jako know-how, všechno jí příšerně dlouho trvá. Ale má jeden fantastický účinek – mění lidi zevnitř.

Slavné evangelium svatého Jana je celé o tom. Kdyby se mělo sesumírovat do prosté věty, zněla by možná takhle: Slovo se stalo tělem, aby z něj bylo opět Slovo.

Neboť kdo ono Slovo jednou pozve dovnitř, k tomu vstupuje a zázračně mění jeho nitro k novému – rozuměj ke svému – obrazu.

Takový je příběh onoho zvláštního a rozumem těžko uchopitelného vtělení. Zdá se, že ke všem velkým věcem je potřebný zázrak. A zázrak je vždycky rozumem těžko uchopitelný. Když si představujeme budoucnost, těžko s ním můžeme počítat. Jenomže když se podíváme do minulosti, zjišťujeme, že jsou to právě zázraky, jež nás dovedly tam, kde jsme. Právě zázraky nám dávají racionální důvody k naději.

Takže: Máte někdy pocit, že křesťanství odzvonilo? Že se svět vydal jiným směrem? Že žijeme ve věku pokřesťanském? Že moderní doba nic takového nemusí? Že víra skomírá? Že už ani to Slovo není jako kdysi?

Já tedy ne. Důvod je pro mě jednoduchý. Říká se mu inkarnace. Říká se mu zázrak. Jev, ve který nejen věřím, ale chovám k němu hluboký obdiv.

■ Daniel Raus,

Sbor Církve bratrské v Praze – International Church of Prague

prosinec 2016 15

TÉMA téma Ježiš – Boh, ktorý zobral na seba ľudskú prirodzenosť, sa stal exegétom vesmíru, kľúčom k výkladu človeka a jeho zmyslu v kozmických dejinách.

V príbehu Ježiša Boh preložil sám seba do reči človeka. Na počiatku prehovoril rečou vesmíru – Kristom kozmu, na začiatku nášho letopočtu prehovoril rečou človeka – Kristom kríža.

a je „zamerané na niekoho iného“ , je existenciou, ktorá je úplne cestou a úplne otvorenosťou. Bytie Ježiša ako Krista je úplne otvoreným bytím, bytím „od“ a „ku“, ktoré nikde nezdôrazňuje seba samého, a nikde nestojí iba na sebe, toto bytie je čistým vzťahom...

Boh je Láska

Evanjelium nám Boha predkladá ako vzťah. Sám Boh je relácia relácií – vzťah vzťahov. Jozef Ratzinger píše: Paradox učenia o Trojici – „Jedna podstata – tri osoby“ súvisí s problémom absolútneho a relatívneho a vyzdvihuje absolútnosť relatívneho, teda toho, čo má vzťah.

Boh sám seba nevysvetľuje, iba sa jednoducho v Ježišovi stáva človekom. Ako človek kráča v ústrety tme úskokov a intríg ľudského srdca.

Príbeh vtelenia vrcholí klerikálnym sprisahaním a justičnou vraždou. Aby bola ľudská neschopnosť pridŕžať sa pravdy zjavná, dva najúctyhodnejšie pokusy o spravodlivosť a pravdu – židovský monoteizmus a rímske právo – sú v tom príbehu priamymi nástrojmi tmy. Vtelený Boh tou tmou kráča, aby sa na jej dne spojil s človekom: „Tým však, čo ho prijali a veria v jeho meno, dal moc stať sa Božími deťmi; tí, čo sa nenarodili ani z krvi, ani z telesnej žiadosti, ani z vôle muža, ale z Boha.“ Boh nás v Kristovi všetkých hľadá v láske. Tak to bolo i so mnou: Môj chaotický život v sebe skrýval jedinú tému – zlatú niť, tiahnucu sa pod sutinami strateného času: Za zúfalstvom z nezmyselnosti, za konfliktom s rodičmi, so školou, so spoločnosťou, za mukami nenaplnenej túžby bol po celý čas prítomný Boh. Tým zúfalstvom, tým konfliktom, tou bolesťou na mňa volal, hľadal ma, aby ma uviedol do svojej lásky. Božia láska sa zjavuje v kríži. Nech je to akokoľvek bláznivé, do ľudského jazyka sa skutočnosť Božieho vzťahu k člove-

Človek si neustále tvorí obrazy Boha, ikony poslednej reality. Niečomu vždy musí prisúdiť atribút absolútna. Slovom „Boh“ označujeme v realite to, čo je absolútne – to, v čom sa zakladá všetko ostatné čiastkové bytie. Niet človeka, ktorého myslenie by sa neopieralo o nejaký obraz poslednej reality.

I postmodernizmus má svoje absolútno v relativizme. Mojžišov zákon človeka varoval, aby si obraz Boha nesplietol s Bohom samotným. Ak obraz poslednej reality vymeníme za realitu samotnú, stane sa pre nás modlou. Boh sám seba pretlmočil do osoby Ježiša Krista, aby nás chránil pred našimi modlami.

Ako nás chráni?

Boh je Láska. Tak zhrnul to nové, čo Ježiš o Bohu zjavil, Ján vo svojej epištole. Boh vtelenia je Bohom komunikácie. Boh nie je neosobný princíp, nie je ani osamelé Ja vládnuce nad svetom; Boh je Láska. Otec, Syn a Duch Svätý – interpersonálne bytie, dejúce sa od večnosti v aktoch poznania a milovania. Boh je Milovaný, Milujúci a Milovanie. „Otče, osláv ma u seba slávou, ktorú som mal pri tebe skôr, ako povstal svet,“ modlí sa Ježiš a prezrádza i tajomstvo tej slávy: „...lebo si ma miloval ešte pred stvorením sveta.“ Kde je Boh? Pred počiatkom. Čo je pred počiatkom? Láska, ktorou Boh v Bohu miloval Boha. Z tej lásky sa rodí vesmír a uprostred neho sa rodíme my.

Boh sa v Kristovi zjavuje ako vzťah Lásky.

Tak o Kristovi ako o slove písal Joseph Ratzinger: Slovo podstatne „pochádza od niekoho iného“ 16 prosinec 2016

Potreba zomrieť v Kristovej smrti

ku inak preložiť nedá: „Videli sme jeho slávu, (...) bol plný milosti a pravdy.“ Napätie medzi milosťou a pravdou v Božom vzťahu k človeku spôsobuje Božiu trýzeň. Dobro a Pravda v Bohu odporujú každému zlu a klamu v človeku, jeho láska sa zas v plnosti ujíma práve toho, čo je v človeku najviac porušené. Rozpor Lásky a Pravdy v Bohu si našiel svoje zmierenie v kríži. „Sme Božím ukrižovaním,“ napísala Simone Weilová: „Božia láska k nám je utrpením Pánovým. Ako by dobro mohlo milovať zlo a pritom netrpieť?“ No nielen Boh, my sami potrebujeme byť zmierení. Egocentrické ja uzdraví len smrť. Všetko, čo nemožno spojiť s čistým bytím Boha, potrebuje zaniknúť navždy.

Nič z toho, čo sme žili – čo sme mysleli, čo sme vykonali, však nezaniká. Všetko to trvá v Božom vedomí. Čas nič nevylieči. V starobe si na nás počkajú zamlčané časti príbehu, vynoria sa ponižujúce okamihy, ktoré sme sa pokúšali vymazať z pamäti. Naše Ja, spútané samo sebou, potrebuje zomrieť v Kristovej smrti, aby mohlo vstať do nového bytia v jeho vzkriesení.

Od prvého cez druhé tak kráčame k tretiemu vteleniu: My sami sme tu slovom, ktoré sa stáva telom. Ako o tom písal Thomas Merton: A čo som ja? Ja sám som slovom, ktoré hovorí Boh. Mohol by Boh hovoriť slovo, ktoré by nemalo zmysel?

Som volaný, aby som tvoril zvnútra, s ním, s jeho milosťou, zmysel, ktorý zrkadlí jeho pravdu a robí zo mňa jeho „slovo“ vyslovované slobodne v mojej osobnej situácii. ■

komentář

Být člověkem Co to znamená, být člověkem? Tím člověkem, jehož Boží Trojice (Elohim) stvořila jako svou repliku, jako dílo podobné originálu? Podle své podoby? Pro uvažování v tomto článku vycházím z francouzského překladu Bible, který pořídil André Chouraqui: „Elohim říká: Uděláme Adama hroudovce jako naši repliku, podle naší podoby.“ (1M 1,26a) Co to znamená, být stvořen Bohem, který šest dní jásá nad svou prací („Elohim vidí: jak dobré!“), žehná živým tvorům, muži a ženě? Být stvořen Hospodinem jako štědrým dárcem života? Bohem, který tvoří v přehojné míře? Bohem, jenž při Stvoření říká, že „vody budou nabývat hojnosti živých tvorů“ či „ve vodách se bude vyskytovat ve velkém množství velké množství živých tvorů“. A aby toho nebylo málo, žehná jim a chce po těch obrovských množstvích živých mořských tvorů, aby samy vydávaly ovoce, aby se ještě množily, aby naplnily vody v mořích. A když naplní (chce se mi napsat: až přeplní k prasknutí) vody, vzduch i zemi tvorstvem, ještě jej napadne, že stvoří z téže hroudy Adama čili člověka (Adâm – le Glébeux, „Adam hroudovec“).

Z obrovské chuti po stvoření, po vytvoření obrazu podobného sobě samému nás Bůh stvořil jako muže a ženu. (Tak člověk coby muž a žena nese dvě podoby jediného lidství jako odraz trojice Božích „osob“ jediného Božství.) A Bůh, jedna podstata ve třech osobách, nám žehná a říká, že máme nést ovoce, množit se, naplnit zemi, kralovat jí. A tak si Bůh, když viděl, co všechno šestého dne udělal, neřekl jako doposud „Jak dobré!“, nýbrž „Jak obrovské je to dobro!“ (či dobro vysokého stupně). „Sedmého dne Hospodin přestal od veškerého svého díla, požehnal ten den a zasvětil jej sobě samému.“ Katolický kněz Karel Satoria, který mne velmi podnítil k uvažování o člověku, sedmý den po dynamickém tvoření, které se dělo v přítomném čase tohoto francouzského překladu, popisuje subjektivně, emotivně, ale pro tuto chvíli a pro nás vcelku přijatelně jako den, kdy Bůh padl únavou. (Povoláním člověk, 2015, s. 15) Takový závěr totiž Satoria vyvodil z čtení Bible v překladu židovského spisovatele André Chouraquiho (1917–2007).

Tento překlad, zdá se mi, vtahuje člověka do tvoření světa tady a teď, aby při přímém pozorování Stvořitele mohl čtenář přímo zahlédnout aspoň maličko z Božího charakteru. Fascinuje mne ovšem i Satoriův závěr: „Lidská sága, na jejímž počátku je Bůh vyčerpaný a na konci Bůh probodený. Obojí z Lásky. To mne dostalo a já brečel jako ta příslovečná stará kuchařka. Poprvé nad Biblí.“ (Tamtéž: s. 15) „Četl jsem líčení Stvoření a já se setkal se ,zpoceným‘ Stvořitelem, kterého těší, co říkám, který je u vytržení nad svým dílem, je jím plně zaujatý a ,dře‘ s obrovským, božským nasazením. ,Dělá, co dělá‘ – a co dělá, tím i JE. Každý den pohlédne na své dílo a zakřičí svou radost: Skvělé.“ (s. 14) Údiv nad štědrostí, nad obrovským nasazením, emocionalitou Tvůrce střídá otázka: Jakou cenu má pro Hospodina člověk? Co je to, být člověkem? Jeden řetězec drogerií má na svých produktech logo „Zde jsem člověkem“. Jako by až prostor ohraničený obchodem umožňoval to, aby se příchozí člověk stal skutečně člověkem, protože až zde je mu to garantováno. Co je mu ovšem zaručeno? Jak moc se tu člověk přibližuje tomu, být člověkem? Nebo jak moc se vzdaluje od své stvořené a vdechnuté, nejvlastnější a pozapomenuté podstaty – být člověkem?

Kde se skutečně stáváme plným (ať už toto slovo zrelativizujeme jakkoliv) člověkem? Kým jsme? Kým můžeme v Bohu být? Kým jsme, když se náš Otec v nebesích tolik snažil, abychom byli? Umím v sobě nalézat jeho štědrost, kterou do mne vsadil? Jeho lásku? Jeho zaujetí pro svět? Jeho obraz? Co to vlastně všechno znamená? Zkusme si dát odpovědi každý sám za sebe, ze své osobní zkušenosti, ze svého poznání, ze svého rozpoznání Božího Ducha v sobě samém. Jaká krása!

■ Kateřina Vávrová

prosinec 2016 17

misie

Jaká bude naše země za 25 let?

O

důležitosti dobré výchovy dětí asi nikdo nepochybuje. To, co předáváme dětem, má velký význam pro jejich budoucnost a také pro budoucnost těch, se kterými se budou v životě potkávat.

Vergilius kdysi řekl: „Ohýbej stromek, dokud je mladý.“ A české přísloví dodává: „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Také Bible nás na mnoha místech povzbuzuje k trpělivému předávání důležitých věcí dětem a mladé generaci vůbec. Ve 22. kapitole knihy Přísloví nacházíme moudrou radu: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“ (Př 22,6)

Situace České republiky V České republice žije zhruba 1,5 milionu dětí, které jednou vyrostou a převezmou odpovědnost za naši zemi. Jak to v ní bude vypadat za 25 let, až budou dnešní děti rozhodující generací? Děti vyrůstají ve společnosti, která duchovním věcem nepřikládá velkou váhu. Z Božího slova víme, že lidské srdce není prázdné a žije v očekávání, čím bude jednou naplněno. Na zem přicházíme jako hříšníci a potřebujeme záchranu v Pánu Ježíši Kristu. Kde se to děti mají 18 prosinec 2016

dozvědět, když na to v jejich rodině, mezi kamarády ani ve škole nepřijde řeč?

Podobné otázky si asi před sto lety pokládal jeden zdánlivě nepatrný kazatel v zapadlé farnosti ve Spojených státech. Poté, co jej studium Bible a zkušenosti s obrácením dětí vedly k systematickému vyučování a vedení dětí ke Kristu, si stále více uvědomoval ohromné duchovní potřeby dětí ve vlastním sboru a okolí. Vášeň pro evangelium jej vedla k tomu, že pro misijní službu mezi dětmi získával stále více spolupracovníků. Zpočátku to byly ženy v domácnosti nebo učitelé, později navštěvoval a získával ke spolupráci vlivné představitele církví a biblických škol.

Jeho argumentace byla prostá. Jestliže nás Boží slovo nabádá k nesení evangelia všemu stvoření, jestliže je dítě podle slov Pána Ježíše a apoštola Pavla způsobilé přijmout evangelium, prožít obrácení ke Kristu a mít spasitelnou víru, pak je ze všeho nejlepší nenechávat děti v odloučení od Spasitele a nečekat s evangeliem na nějakou „příhodnější“ dobu. Nejpříhodnější doba je tady a teď, je-li dítě ochotné naslouchat.

Bůh tohoto kazatele Jesse Irvina Overholtzera použil ohromným způsobem. Ve svých šedesáti

foto david ego

Na dětech záleží

letech založil v roce 1937 Child Evangelism Fellowship (CEF), misijní organizaci zaměřenou na děti, která se postupně rozrostla v největší organizaci svého druhu na světě.

Pro naši zemi bylo velikým požehnáním, že jedna z prvních misionářek CEF, které přijely do Evropy, sestra Mildred Droppová, zahájila v roce 1947 svou službu právě v Československu. Přivezla množství materiálů, zejména do té doby neznámých flanelografů. Učila pracovníky v církvích používat ke zvěstování evangelia barevnou Knížku beze slov a navzdory jazykové bariéře vedla mnoho dětí ke Kristu. Přestože ji komunistické úřady po dvou letech vypověděly ze země, její krátké působení mělo nesmírný vliv na způsob vyučování dětí v mnoha církvích a sborech.

Její štafetu převzali v šedesátých letech další misionáři CEF, sestra Trudy Kuhlmannová a tehdejší evropský ředitel CEF Samuel Doherty. V utajení byla přes hranice dovážena literatura, byly pořádány kurzy a od roku 1970 se nadšení pracovníci s dětmi začali pod hlavičkou Kostnické jednoty pravidelně scházet na konferencích v Praze, kde bylo možné si mimo jiné předávat a vyměňovat materiály pro práci s dětmi.

Po sametové revoluci byla služba CEF registrovaná pod názvem Dětská misie. V letošním roce si připomínáme 25. výročí tohoto oficiálního počátku služby, i když se s vděčností ohlížíme zpět na velké požehnání, které Bůh dal skrze první misionáře už mnohem dříve.

Dnes má Dětská misie v ČR sedm pracovníků na plný úvazek a asi stovku dobrovolných spolupracovníků. Věrně se drží cílů, které má CEF od prvních okamžiků své existence:

info Dětská misie (Child Evangelism Fellowship; CEF) je největší misijní organizací zaměřenou na děti na světě. Založil ji v Chicagu v květnu roku 1937 Jesse Irvin Overholtzer.

V současné době slouží ve více než 190 zemích světa; 3 250 misionářů na plný úvazek a statisíce dobrovolníků ročně osloví evangeliem asi 20 milionů dětí, které evangelium předtím neslyšely.

• oslovit evangeliem děti, které ho dosud neslyšely; • vyučovat tyto děti z Božího slova a vést je ke Kristu; • uvést tyto děti do některého místního společenství Božího lidu, kde naleznou svůj duchovní domov.

V oblasti přímé práce s dětmi leží těžiště služby v Klubech dobré zprávy. Jsou to asi hodinová setkání s dětmi v průběhu pracovního týdne, která se konají nejčastěji na necírkevní půdě a kde je hlavním bodem programu biblická lekce. Populární jsou také víkendové pobyty a tábory. O Vánocích a Velikonocích chodí pracovníci Dětské misie s tematickými programy na základní školy, a tímto způsobem mohou každý rok slyšet biblickou zvěst tisíce dětí.

Zcela novým nástrojem služby jsou od letošního listopadu korespondenční kurzy pro děti na internetové stránce www.hledejanajdi.cz. Stránka nabízí interaktivní obsah a umožňuje dítěti efektivně a anonymně komunikovat s vyškolenými průvodci.

Aplikaci mohou děti spustit také na tabletu nebo mobilním telefonu.

Pracovníkům s dětmi v církvích nabízí Dětská misie kurzy, semináře, množství kvalitní literatury a pomůcek. Součástí služby je modlitební zápas za děti, ke kterému zveme všechny křesťany. Informace a modlitební náměty najdete na webových stránkách www.detskamisie.cz.

Možná, že i vám leží na srdci skličující duchovní stav dětí kolem vás. Využijme toho, že děti jsou dobře oslovitelnou věkovou skupinou. Modlete se za ně a dejte se Bohu k dispozici. Možná se můžete stát součástí týmu Dětské misie ať už v nějaké konkrétní službě, nebo jako ti, kdo službu podepírají svými modlitbami. Stojí za to věnovat se dětem a tato služba má i krásné zaslíbení Pána Ježíše: „Kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“ (Mt 18,5) Při první schůzce nového dětského klubu v Brně na jaře letošního roku mi uvízly v paměti dvě děti. Asi devítiletý chlapec mi řekl, že mu o Bohu zatím nikdo nic neřekl. Postupně se z něj stal horlivý posluchač a čtenář Bible. V létě jel na svůj první tábor s místním sborem AC. Druhým je dívka, která mi při prvním setkání řekla, že její dědeček chodí ke Svědkům Jehovovým, kam s ním začala chodit i ona. Chlapce před námi nikdo neoslovil, v případě dívky si někdo jiný pospíšil a předešel nás. Jak to bude s dětmi v našich rodinách a sousedství? ■ prosinec 2016 19

Zápisník

Karel Müller vikář Sboru ČCE v Benešově, pěší poutník na dlouhé trati

V

roce 2013 jsem se rozhodl, že se vydám na pouť do Saintiaga de Compostella ve Španělsku, kterou jsem následně i uskutečnil. Po ujití necelého tisíce kilometrů jsem stanul v cíli. Cesta byla za mnou, tělo došlo, ale duši stále něco chybělo. Když jsem se pak vrátil domů, tak jsem stále cítil, že je potřeba ještě jednou jít. Jedno kam, ale duše jako by ještě nedorazila do cíle.

Rozhodl jsem se tedy, že vyrazím pěšky do Říma. Nakonec z plánu sešlo a musel jsem cestu odložit na další rok.

Předloni na silvestra Praha hostila celoevropské setkání Taizé, na kterém jsem se také organizačně podílel. Tam vznikla myšlenka, že bych přece mohl putovat do severní Francie, do komunity Taizé, a tam pobýt týden v modlitbě mezi mladými lidmi z celého světa.

Přes zimu jsem nechal tento nápad uležet a na jaře jsem začal plánovat. Koupil jsem si mapy celoevropské cyklostezky Eurovelo 6, odhadl délku trasy zhruba na 1100 km. Bylo třeba ještě přesvědčit rodiče, že se o sebe dokážu postarat a že mě žádný uprchlík na cestě nezabije. Já se nebál a věřil jsem Bohu, že mě po cestě ochrání.

Vyrazil jsem sám začátkem srpna z česko-německých hranic podél Dunaje. Na cestu jsem vyrazil s novým (bohužel přeplněným) batohem, který mě táhl k zemi. Opět jsem zažíval útrapy poutě jako každodenní spaní pod širákem v lesích i podél silnic, jednotvárné jídlo a vedro. Romantika z putování najednou zmizela. Ale nevzdal jsem to a šel jsem dál!

Kamarádka, která za mnou přijela, mi dokonce přivezla můj starý batoh z poutě do Španělska.

Krásně mi padl na záda a cesta se zase změnila 20 prosinec 2016

k lepšímu. Každý den jsem měl dostatek času na modlitbu, četbu Bible a zapisování svých myšlenek. Doporučuji putování každému, kdo se chce zklidnit, modlit se a zcela se spoléhat na sebe a na Boha, protože nikdo jiný tam není.

Zhruba po 250 kilometrech jsem měl krizi putování, nebavilo mě to, tělo bylo unavené a duše taky. Musel jsem něco změnit. V Ingolstadtu jsem navštívil velkou prodejnu kol s bazarem a tam jsem si za 40 eur koupil staré kolo s přehazovačkou.

Pojmenoval jsem ho Adalbert – německý stařík na poslední velké cestě. Na kole se putování naprosto změnilo. Bylo mi dobře! Každý den jsem jel s větrem o závod. Nevyhnul jsem se ani defektům. První prasklou duši jsem v Německu ještě opravil, ale když přišel druhý defekt ve Francii, tak jsem Adalberta opustil a po 650 kilometrech jízdy jsem opět pokračoval pěšky.

Do Taizé jsem dorazil v sobotu a ještě jeden den jsem strávil v okolí, protože nově příchozí se ubytovávají až od neděle. Ten týden se účastnily modliteb, jídla a společných programů asi čtyři tisíce lidí. Potkal jsem tam i některé z České republiky.

Moje cesta byla tak neobvyklá, že jsem byl dokonce i pozván k bratrům na soukromý oběd, abych jim vyprávěl. V Taizé jsem také potkal jeden milý manželský pár, který mě pak odvezl do Prahy.

Třítýdenní putování po svých se pak smrsklo do 11 hodin autem.

Cesta mi hodně dala a hodně vzala. Potkal jsem spoustu milých lidí, kteří mi pomohli, zažil jsem různé cestovní útrapy. Hlavní ale bylo, že jsem prohloubil vztah s Bohem. ■

Foto autor

Pouť do Taizé

předseda Dorostového odboru Rady Církve bratrské Je mi 49 let, mám úžasnou manželku a „děti“ ve věku 16 (dcera), 17 a 19 let (synové).

Poslední roky jsem pracoval ve stavebnictví jako projektový manažer při výstavbě větších budov. Také jsem měl na starosti technickou správu kancelářských budov a obchodních center u nás a na Slovensku pro bankovní realitní fond.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Daniel Jokl

V

yrůstal jsem ve sboru CB Praha 5. Nejvíce mne zde ovlivnil dorost. Už v osmi letech jsem jel na svůj první tábor s našimi tehdejšími vedoucími manžely Košťákovými na louku pod stan k přehradě Vír. Časem jsem se sám zapojil do práce s dorostem jako jeden z vedoucích. Moje obrácení proběhlo po revoluci skrze spolužáka z vysoké školy. Po obrácení jsem prožíval chuť číst Bibli a žít život bez kompromisů.

Po absolvování stavební fakulty jsem nastoupil na civilní službu v charitativní organizaci Naděje, která tehdy v Praze pracovala převážně s bezdomovci a uprchlíky. Bylo to pro mne vystřízlivění z mé dětinské představy o službě lidem na dně. Dále jsem cca tři roky pracoval jako asistent kazatele Daniela Heczka na Praze 5 a na Praze 6, kde jsem byl zodpovědný za vedení mládeže.

Zároveň jsem se podílel i na kázáních na stanicích.

V rámci své pracovní náplně jsem měl možnost být dva roky zapojen do práce s Davidem Novákem na rozjezdu outdoorových kempů Atletů v akci. V tomto období jsem byl zapojen i v odboru mládeže CB. Velice inspirativní pro mě byl dvouměsíční pobyt v USA, kde právě zakládali nový sbor. Poté jsem se vrátil ke svému civilnímu zaměstnání stavaře, které jsem vykonával cca 20 let. Ve službě jsem měl výsadu, že jsem mohl působit při zakládání sborů na Praze 6 a o 10 let později na Praze 13. V těchto sborech jsem také seděl ve staršovstvu.

S manželkou jsme silně prožívali, že nám na Praze 13 chybí klasický dorost, jak jsme ho sami zažili. Rozhodli jsme se proto zkusit jej postupně vybudovat a po několika letech jsme byli úspěšní. Dorostový věk považuji za klíčový z hlediska důležitých rozhodování zejména v životě víry. Věřím, že dorostenci jsou schopni hlubokého vztahu s Bohem, a mohou být dokonce i u probuzení, jak tomu v historii naší republiky i bylo.

V lednu 2014 jsem byl Radou CB jmenován do dorostového odboru jako jeho předseda. Rada nově přenesla zodpovědnost za celorepublikový dorost z Dorostové unie na dorostový odbor. Jednou z počátečních akcí obnoveného odboru bylo uspořádání historicky prvního sjezdu dorostů, což bylo velkým snem, nejen mým.

Sjezd se jmenoval „Příliv – nikdy nevíš, co přinese“. Potěšila nás vysoká účast a zájem, takže letos se uskutečnil další sjezd s názvem „Útes, jak si poradíš?“.

Mnozí prožili povzbuzení ze společného setkání. Více řeknou fotky a video na www.sjezddorostu.cz. Díky Bohu! ■

8/2016

prosinec 2016 1

• Rada se věnovala návrhům personálního složení konferenčních komisí a revizorů. Povinnost tuto věc řešit Radě ukládá dosavadní Řád Církve bratrské.

• Významná část listopadového jednání Rady CB byla věnována setkání se seniory, celocírkevními pracovníky a předsedy odborů. Předmětem letošního společného jednání byla zejména reflexe zářijové pastorální konference, reflexe Sjezdu dorostů (za zmínku stojí, že se letošního Sjezdu zúčastnilo cca 630 účastníků ze 47 dorostů CB), Sionu a Rádcovské školy, návrh nového Řádu správy Církve bratrské, konferenční návrh ve věci Komunitního centra ve Chvalech, otázky vzdělávání kazatelů, vydávání časopisu Brána, vyhledávání nových pracovníků církve, jmenování nového ředitele ETS (viz níže) a sdílení novinek ze života seniorů a seniorátů.

Elim Opava Pravdomil Gebauer: Trochu historie

Počátky Elimu sahají do porevolučního období po roce 1989 za služby kazatele Davida Javornického, kdy do sboru přicházeli noví lidé. V modlitebně začalo být příliš těsno.

Hledali jsme, jak tuto situaci řešit. Jednou z alternativ bylo založit v Opavě druhý sbor CB. Práce dorostu byla tenkrát rozvinuta na sídlišti v Opavě-Kateřinkách. Když povodeň na Moravě v roce 1997 velmi zasáhla i toto sídliště a probíhaly úklidové práce, měl magistrát města dilema, co s opuštěnou kotelnou, která už dosloužila svému účelu. V pořadí zájemců jsme byli až na třetí příčce. Velké modlitební úsilí ale přineslo své ovoce, první dva uchazeči nakonec odmítli a nabídka přešla na nás. I tímto způsobem se zjevila Boží vůle jít do toho.

Z jednání RCB v Praze listopad 2016 • Rada CB se bude i v roce 2017 scházet v obvyklých osvědčených termínech, tedy každé pondělí a úterý po první neděli v měsíci, v měsíci květnu výjimečně pouze v úterý 9. května.

• Rada projednala a přijala předložené vizitační zprávy ze sborů Církve bratrské v Pardubicích a v Praze 6 – Dejvicích.

• V prvním pololetí roku 2017 proběhnou tyto vizitace: Brno-Kounicova (Bronislav Matulík), Bystré (Tadeáš Firla), Čelákovice (Marek Orawski), Česká Skalice (David Novák), Frýdek-Místek (Tadeáš Filipek), Kutná Hora (Petr Grulich), Liberec (Daniel Fajfr, Bronislav Matulík), Olomouc (Petr Raus), Praha – mezinárodní sbor (Daniel Fajfr), Třebíč (Tomáš Holubec). Termíny vizitací dojednají s vizitovanými sbory pověření vizitátoři.

• Rada vzala na vědomí informaci o volbě nového staršovstva v Třebíči, kde je sbor momentálně bez správce sboru.

• Rada vzala na vědomí zápis ze seniorátního setkání a informaci o zvolení Pavla Škrobáka seniorem Hanáckovalašského seniorátu na období 1. ledna 2017 až 31. prosince 2018.

• K jednání Rady byl přizván Ing. Miloš Poborský, v současné době pastor Křesťanského společenství Praha, region Praha-jih, který působil deset

2 prosinec 2016

Modlili jsme se na místě, a potom, když jsme všichni cítili, že Pán Bůh nám v tom požehná, jsme udělali krok víry, nabídku přijali a spoléhali na Boží vedení.

Na radu kazatele Jaroslava Orawského jsme z důvodu financování založili v roce 1998 Elim Opava. Od prvopočátku jsme projekt připravovali k realizaci jako sborový dům (velká a malá klubovna, byt kazatele, kancelář kazatele a ředitele Elimu, kuchyňka s kavárnou, dvě garsoniéry pro krizové centrum). Za rok a půl byla stavba v hodnotě 20 mil. Kč dodavatelským způsobem dokončena. Finance na tuto stavbu nám dal Pán prostřednictvím řady sponzorů a bratra podnikatele, kterému se finančně dařilo. Také stavební firma byla ochotna stavět s rizikem případně opožděných plateb.

Zpočátku se tam rozvinula práce dorostu – Awana, různé zájmové kroužky, nízkoprahové aktivity pro školní mládež, dobrovolnická činnost a sociální práce. Postupně však členům sboru ubývaly síly, duchovní práce postupně vymizela a rozvíjela se především práce sociální.

Nyní jsme opět na začátku. Máme ve sboru nového kazatele, sbor roste, máme zase plnou modlitebnu a rozhodli jsme se naplnit vizi, kterou měl sbor před lety od Pána Boha. Zakládáme v Elimu druhý sbor CB v Opavě.

Tomáš Kolman: Cesta do Elimu a začátky nové práce

Když jsme v roce 2014 poprvé přijeli do Opavy a seděli v kanceláři kazatele, vypadalo všechno strašně vzdáleně a mlhavě. Už od začátku to ale bylo, no, přinejmenším neobvyklé. S Matúšem (místním kazatelem) jsme se neznali, už po hodině před nás ale položil nabídku, abychom se do Opavy přistěhovali a vedli tým, který by v Elimu založil novou stanici. Domluvili jsme se, že se budeme modlit a do konce léta 2015 mu s manželkou dáme vědět své rozhodnutí. K tomu ale nedošlo. Potřebovali jsme ještě celý zbytek roku, než jsme mu mohli říct, že do Opavy nejdeme.

Bez ohledu na to, jak jsme se modlili, jsme ani po více než půl roce nebyli o moc dál. Žádné jasné Boží povolání nepřicházelo, a i když jsme viděli mnoho důvodů, proč do Opavy jít, stálo proti nim neméně důvodů, proč zůstat v našem stávajícím sboru.

A bez vědomí toho, že Opava a Elim je naše místo, jsme se do toho pustit nechtěli.

Mrzelo mě to, ale tím pro mě byla celá věc uzavřená. Ačkoliv vlastně ne. Zabouchli jsme si dveře, to jsem věděl, ale modlil jsem se dál.

Následující dva měsíce jsme si postupně začali uvědomovat věci, které nám předtím nedocházely, nebo ne v takové míře. Jasné Boží ano nepřišlo, a přece jsme na začátku března znovu volali do Opavy se společným rozhodnutím a přesvědčením, že tam naše místo je. Nyní, o rok a půl později, už v Opavě (dokonce přímo v budově Elimu) bydlíme a začínáme pracovat na vzniku stanice. Místní staršovstvo totiž nikoho jiného ani hledat nezačalo. Došli k přesvědčení, že Bůh si to zařídí sám. A měli pravdu. Dokonce i bez konkrétní odpovědi nás sem dovedl a mě už by to mělo přestat překvapovat, protože tímhle způsobem mě Bůh vedl v podstatě v každém větším rozhodnutí.

Ještě než jsme se přistěhovali do Opavy, hodně jsem se modlil za to, aby Bůh pro nás připravil cestu. Moc jsem stál o to, za co prosil Mojžíš v knize Exodus 33,12–17. A objevují se střípky, které ukazují, že Elim má své místo v Božím plánu, že tu opravdu nejsme omylem.

Ale to všechno jsou jen drobnosti, to důležité teprve stojí před námi: připravit tým lidí, kteří ze stávajícího sboru vyjdou na nové místo; společně hledat a objevit způsob, jakým budeme pracovat; najít cestu k lidem, kteří žijí kolem nás, z oken se dívají na Elim a neznají Krista.

Matúš Kušnír: Elim z pohledu kazatele

Potřebujeme se poučit z chyb minulosti. V Elimu chvíli běžela Awana jako kontaktní služba (2003–2007). Věnoval se jí obdarovaný bratr se svou manželkou, bydleli v budově Elimu. Ukázalo se však, že kontaktní služba sama o sobě není dostačující. Mladí lidé navštěvující Awanu potřebují ještě jinou komunitu, které říkáme

let jako člen Rady Evangelikálního teologického semináře a kterého Rada ETS navrhla jmenovat do funkce ředitele ETS jako nástupce Jana Valeše. Na základě dodaných materiálů a rozhovoru se Rada Církve bratrské rozhodla ve smyslu ustanovení statutu ETS jmenovat Ing. Miloše Poborského do funkce ředitele semináře s platností od 1. září 2017. Předání funkce ředitele bude probíhat v druhém semestru školního roku 2016/2017. Další průběžná setkání a komunikaci mezi Radou CB a ředitelem ETS zajistí místopředseda. Ředitel ETS bude nadále pravidelně zván na setkání s Radou CB (alespoň dvakrát ročně, přičemž jedno z těchto setkání bude součástí setkání Rady CB se seniory, předsedy odborů a celocírkevními pracovníky).

• Rada se rozhodla zabezpečit, aby každý sbor Církve bratrské dostal k dispozici několik kusů každého čísla časopisu Brána nad předplacený počet. Vzala na vědomí komentář redakční rady k těmto výtiskům: Nejde o novinku, tento model fungoval ještě do nedávné doby. Dokud fungoval, vedl k trvalému zvyšování odběru časopisu.

Nadpočetná čísla budou určena k misijním a propagačním účelům a jako určitá rezerva pro případ změn počtu odběratelů. Každý sbor dostane nějaká čísla navíc úměrně počtu předplace-

Z jednání RCB v Praze listopad 2016 ných čísel nebo na vyžádání (výtisky nebudou zůstávat na skladě).

• Mgr. Daniela Zdislava Klimešová, v posledních cca deseti letech farářka Církve československé husitské v Teplicích, ukončila svoji službu v této denominaci církve, stala se členkou teplického Sboru CB a hodlá zde pokračovat jako kaplanka ve Vazební věznici, kde rovněž sloužila dlouhou řadu let.

Rada CB udělila Daniele Klimešové pověření Církve bratrské ke kaplanské službě a sestru Klimešovou k vězeňské službě vyslala.

• Rada CB opět projednala situaci kolem areálu Chvaly a nabídla Sdružení Chvaly možnost setkání, a to ještě před zasedáním mimořádné konference, která se sejde 3. prosince. Rada navrhuje úpravu nájemní smlouvy mezi Církví bratrskou a Sdružením Chvaly tak,

prosinec 2016 3

aby do ní byly zakomponovány záležitosti, které stávající smlouva z roku 2009 postrádá: Z pronájmu budou vyňaty pozemky pod ETS, Bethesdou a Tyrannus Hall, činnost nájemce (tj. Sdružení Chvaly) a provozovatele Komunitního centra bude mít pouze zdravotní, sociální a vzdělávací charakter, zároveň nebude v rozporu s křesťanským posláním a zveřejněnými zásadami pronajímatele (Ústava a Duchovní zásady Církve bratrské), Církvi bratrské i dalším subjektům v areálu bude umožněno spolupracovat na činnosti Komunitního centra, nájemce (tj. Sdružení Chvaly) přijme zodpovědnost za případnou škodu třetím osobám v souvislosti s užíváním nájmu, výstavbou a provozem Komunitního centra, bude dojednána rozvazující podmínka pro případ, že by k zahájení výstavby Komunitního centra nedošlo (při zachování podmínek udržitelnosti v případě přiznání dotace) a bude dojednán postup pro případ porušení smluvních povinností.

• Rada vyjádřila svůj souhlas s poskytnutím částky ve výši 1500 USD na obnovu modlitebny spřáteleného sboru v Indii dle žádosti, kterou od tohoto sboru obdržela. Modlitebna byla zničena požárem, který na ni přeskočil ze sousedního domu. Částka bude vyplacena z Fondu Podpora.

• Rada vzala na vědomí termín druhé části studijního volna (3. 10. až 13. 11.) kaz. Tomáše Holubce a s uznáním přijala zprávu ze studijního volna Petra Jareše.

• Rada vzala na vědomí zprávu o výsledcích jednání Řídícího výboru ERC v listopadu 2016. ŘV se kromě jiného věnoval i situaci člena kladenského sboru Církve bratrské Petra Jaška vězněného v Severním Súdánu. Členské církve Ekumenické rady církví jsou vyzývány k modlitbě za jeho propuštění, předseda ERC Daniel Fajfr a generální sekretářka a tisková mluvčí ERC Sandra Silná připravili písemné poděkování velvyslankyni České republiky v Káhiře, která se ve věci angažuje. Významnou část jednání věnoval Řídící výbor spolupráci s veřejnoprávními sdělovacími prostředky.

místní sbor. Potřebují být postaveni před výzvu k následování Krista a následné ukotvení ve sborové rodině. Ta awaňácká nestačí. Rodina, která vedla kontaktní službu, se z Elimu odstěhovala a veškerá duchovní aktivita skončila.

Následně sbor nabídl možnost bydlení v Elimu rodině misionářů (2007–2012). Byl to skvělý nápad, vypovídal o snaze změnit běh dění a nenechat duchovní život v Elimu na pospas jeho osudu.

Pochybení však spočívalo v tom, že jsme je ponechali samotné, bez podpory, bez týmu lidí, kteří budou spolu s rodinou misionářů zvěstovat evangelium. Nepodpora této misijní práce se projevila také ze strany vedení Elimu.

Proto, poučeni z minulosti, jsme se rozhodli vyměnit ředitele Elimu. Ten ať připraví prostředí pro nově vznikající duchovní práci a stane se jakýmsi garantem otevřenosti obecně prospěšné společnosti vůči misijní práci. Dále jsme se rozhodli povolat vedoucího stanice sboru; zformovat tým lidí, kteří odejdou z mateřského sboru a budou tvořit základnu sboru nově vznikajícího; spolu s ním jmenovat úzký tým vedení stanice, jakousi radu stanice, která společně s vedoucím bude nositelem vize sboru a bude mít odpovědnost za svěřenou skupinu lidí. Zároveň chceme dát novému týmu na novém místě co největší svobodu, aby si mohl své věci spravovat samostatně.

Bylo by nezodpovědné, pokud bychom se měli spokojit s krátkodobou pomocí potřebným – krátkodobou z pohledu věčnosti – a nezvěstovali jim dobrou zprávu o Ježíši Kristu. Nepomohli bychom jim tak v zásadních věcech, kterými jsou záchrana od hříchu, proměna života díky oběti Ježíše Krista.

Ivo Vaněček: Poznámka ředitele

Právě jste si přečetli tři pohledy členů CB na Elim v Opavě, na jeho prvopočátky, na jeho vývoj či zcela čerstvé zprávy o věcech, které se dějí. Prvotní nadšení i vize nějakého projektu jsou krásné, ale pokud u toho není Pán Ježíš, můžeme se snažit sebevíc a nic nám to nepomůže. Elim měl různorodá období – naplněná růstem, krizí, obnovou činnosti, ale vždy tam šlo především o sociální práci.

Duchovního v jeho působení příliš nebylo.

Nyní je mým úkolem uvést ve spolupráci s novým duchovním vedením Elim tam, kde měl být od počátku. Pán má trpělivost a má to ve svých rukou. Také jsme převzali věci z minulosti, které ještě nejsou srovnané, především závazek u banky ve formě nesplaceného dluhu ještě z doby budování Elimu. Jsme si vědomi, že to nebude jednoduché, ale práce na Božím díle začíná. Bude to krásná práce!

■ Pravdomil Gebauer, starší Sboru CB Opava Tomáš Kolman, misijní pracovník Sboru CB Opava Matúš Kušnír, kazatel Sboru CB Opava Ivo Vaněček,

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB 4 prosinec 2016

ředitel obecně prospěšné společnosti Elim Opava, o. p. s. www.elimopava.cz

stalo se

Papežova historická návštěva ve Švédsku V Den reformace – 31. října – zavítal papež František do Švédska, kde slavil společnou bohoslužbu s představiteli tamních luteránů i Světového luterského svazu. „Žádám vás, prosím, o modlitbu za to, aby má cesta do Švédska přispěla k jednotě křesťanů,“ uvedl papež před cestou na Twitteru. František při návštěvě podepsal spolu s nejvyšším představitelem Světového luterského svazu Munibem Younanem (z Jeruzaléma) společné prohlášení, v němž obě strany vyjadřují svou vděčnost za „duchovní a teologické dary“, jež přijaly skrze reformaci, a zavazují se k tomu, že budou společně dosvědčovat Boží milosrdenství.

Setkání se vedle skandinávských katolických biskupů zúčastnil i český kardinál Vlk. „Je to poprvé po pěti stech letech, kdy se nejvyšší představitel katolické církve setkal s reprezentanty Lutherovy reformy v modlitbě. Že se vzájemně omluvili za to, co v jejich historii nebylo dobré, a že prosili za odpuštění. Nebyly zde žádné odsudky, pouze společná modlitba. Velmi mě oslovilo, jak bylo celé setkání pozitivní.

Konečně se zde nediskutuje o rozdílech, ale ukazuje se, co všechno máme společné, a že je to možné žít a rozvíjet,“ řekl kardinál.

Jižní anglikáni odsuzují homosexuální praxi Naprostá většina jižních anglikánských církevních provincií vystoupila na obranu biblického učení o lidské sexualitě. Homosexuální vztahy jsou v rozporu s Božím úmyslem a neodpovídají komplementárnosti lidské sexuality, stojí v dokumentu podepsaném představiteli 20 provincií anglikánského společenství, kteří se sešli v polovině října v Káhiře pod záštitou arcibiskupa Mouneera Hanna Anise, primase anglikánské církve v Jeruzalémě a na Blízkém východě.

V publikovaném dokumentu zdůrazňují, že církev „nemůže tolerovat homosexuální svazky jako formy jednání akceptované Bohem“. Anglikánští představitelé zdůrazňují, že homosexuálové potřebují pastorační pomoc. „Naším úkolem je pomáhat jim v návratu na Boží cesty, povzbuzovat je k přijetí proměňující Kristovy milosti, která jim dá sílu vyjádřit Podle ČTK, IDEA lítost a začít nový život,“ píše se v dokumentu. a Radia Vatikán zpracoval (ve spolupráci s

) –juml-

no comment Chválit jen bez nadváhy Charismatický sbor New Creation Church z města Hillsoboro v americkém Oregonu zveřejnil na internetu instrukce, podle nichž chválící tým musí vypadat „co nejlépe“ a k tomu patří i to, že jeho členové nesmí mít nadváhu. Poté, co na dokument upozornily noviny Christian Post, spustila se bouře na sociálních sítích. Sbor nakonec instrukce stáhl a omluvil se za ně.

GLOSA

Daniel Kvasnička Roky mám doma malou placku na klopu. Je na ní prosté varování: „Promiňte, Pán Bůh se mnou ještě není hotov.“ Vracím se k ní jednou vděčně a jindy s úzkostí. Naposled o víkendu, který si v Litomyšli domluvili potomci

Na cestě exulantů. Jejich předkové odcházeli z Čech a Moravy s rancem a našli domov například v Prusku. Jazyk nerozhodoval. Moravané či Češi mluvící německy. Potomci na konci druhé světové války zažili odsun Němců. Jejich domov už nebyl pruským Německem, ale najednou Polskem. Šli do Čech a na Moravu, domů.

Nikdo ale nečekal polsko-německy mluvící Čechy v pohraničí, odkud byli odsunuti Němci.

A tak si stále svůj osud vyprávějí.

Staří navrátilci a jejich děti ovlivnili část mého dospívání. Uvěřil jsem mezi nimi. Sloužil jsem jim. Zcela zjevně nehotoví lidé, kteří se silou mocí drželi starých tradic. Mluvili jemnými slovy o rodině, o tatínkovi, mamince a strejdovi. Buď zůstali chudáky anebo záviseli na majetku. Teologii jim určovalo místo, kde byli doma prarodiče. V Zelově či na Svaté Heleně…

Zvláštním způsobem poznamenaní lidé, jedna víra, ale tolik zvyků. Úzkosti, psychické potíže. Není divu!

Evropa se zalidňuje exulanty. Je jedno, zda jdou pro víru anebo kvůli práci či jídlu. Prostě jdou. Neumí se rychle začlenit? Lpí na zvycích? A vy se divíte? Fanaticky vykládají svou víru? To jste nečekali? Jen svou vlastní minulostí nepoučený člověk je s nimi rychle hotov. ■

prosinec 2016 21

DO PÍSMA

Genesis 41,1–36

Josef u faraona Č

asto se stává, že nerozumíme svému životnímu údělu. V příběhu Gn 41 se nachází mladý Josef, snad kolem třiceti let, ve velmi svízelné situaci.

Možná se ptal: „Pane Bože, vždyť jsi mi dal takové krásné sny! Byl jsem v nich váženým a ctěným člověkem. Jak to, že jsem třináct let otrokem a vězněm?“ Josefovi mohlo být sedmnáct let, když ho bratři prodali do otroctví. Takhle to mělo dopadnout?

Opuštěný, hluboko v Egyptě, ve vězení, prodaný do otroctví vlastními bratry?

Otázka je, jestli je vůbec možné naučit se Bohu důvěřovat, pokud prožíváme pouze příjemné a krásné věci? Uvědomíme si sílu slova vděčnost bez prožitých ztrát? Není právě naše utrpení prubířským kamenem? Výhní, která taví, dokud se neukáže ryzost naší víry? Jak se Bůh na nás může spolehnout, pokud jsme se nenaučili spoléhat na něj? Je snadné důvěřovat Bohu, když se nám daří? Nemáme pocit, že si za to můžeme tak trochu sami?

Josefův pobyt ve vězení je škola pokory a důvěry. V samotě cely se učí naslouchat Bohu i lidskému utrpení. Teď to nejsou jeho sny, ale sny a utrpení druhých, kterým se snaží porozumět. Je mu dáno hledět do Božích hlubin, nahlédnout do tajemného propojení lidského nitra s Božím nitrem. Umí vyložit a dát srozumitelnou odpověď těm, kdo se ptají na své sny i trápení. Byl by schopen Josef mít tak citlivé srdce schopné soucitu a pochopení, kdyby v sedmnácti letech dostal od otce vše, co privilegovanému synu chtěl dát?

Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

22 prosinec 2016

Dokáže se úspěšný člověk, obklopený dostatkem či blahobytem vcítit do lidského utrpení chudých, hladových, nemocných a opuštěných? A pokud přece jen ano, uvěří mu? Josef se stává správcem pevnosti. Josef se umí poučit z chvil, kdy mu je zle, umí rychle reagovat na příležitost. Okamžik, který dává Bůh! Příležitost může být výtah. Pojede nahoru, nebo dolů? Kdo neriskuje, zůstane tam, kde je. Josef nezahořkl. Chopil se příležitosti jako znamení od Hospodina.

Setkání s faraonovým číšníkem a pekařem by mohla být ona příležitost. Pekaře ale popravili a číšník na něj zapomněl. Další dva roky žaláře.

Po dvou letech měl faraon sen. Těžko určit, který faraon to byl.

Krávy a obilí (klasy) jsou hlavní zdroje obživy Egypťanů. Vidět ve snu krávy nápadně vykrmené a klasy bohaté, to je příjemný obraz blahobytu a hojnosti. Člověk si velice brzy uvykne a považuje blahobyt za samozřejmost. Avšak hned na to se faraon ve snu zděsí – další krávy šeredné, vyzáblé a klasy hluché a sežehlé. Ba co víc, to zlé a odporné sežere to pěkné a dobré.

Toho se lekáme asi všichni. Co když přijde něco, co zkazí a zničí všechno to krásné a dobré, co jsme dosud vlastnili? Faraon tento odvěký lidský strach vidí ve snu jako naplněnou realitu. Copak lze očekávat, že bohové zklamou? Když spí, neví, že sní, je to realita. Pak se probudí a vidí, že to byl jen sen.

Někdy se nám stává opak, zažíváme něco nepravděpodobného, nechceme tomu uvěřit a máme pocit, že sníme. Bohužel je to však pravda.

Sen je hrozný, příšerný a těžký i pro egyptské mudrce. Číšník to pozoruje, a vtom mu vytane dluh. Rozpomene se na Josefa. Aby Josef mohl předstoupit před faraona, musí se upravit. Setkání s hlavou Egypta vyžaduje přípravu, čistý oděv a hlavně oholený vous a možná i hlava. V Izraeli ale bylo holení hlavy a vousů zakázáno, a to zřej-

mě nejen kněžím. (Lv 21,5; Ez 44,20) Byl to pohanský zvyk. Josef žije v Egyptě a Bůh ho chce použít k oslavě a k záchraně lidí. Josef se musí podřídit kulturním zvykům této země.

Díky Pánu Ježíši víme, že Bohu jde v prvé řadě o srdce, o život, ne o vnější věci. Proto se i my máme odvážit vstoupit do cizí kultury pro záchranu lidí, třebaže přijmout některé jejich zvyky je nám cizí. Nic nemá zabránit ukázat realitu nového života s Pánem Ježíšem. Často právě lpění na křesťanských zvycích, kultuře a tradicích zabránilo evangeliu vstoupit na nová území. Evangeliu nejde o změnu kultury a zvyků, ale o návrat lidských srdcí k Pánu Bohu.

Důležité je, co přijde. Nejde o to změnit Boží rozhodnutí, modlit se, aby nepřišlo sedm let hladu.

Varování nám pomáhá se zorientovat, připravit se na těžké dny. Učí nás se spoléhat na něj. Máme sklon spoléhat se na věci, které vidíme – pole zralá ke žni, plné sýpky, plná konta, opravené a splacené domy, vlastní zdraví. Ale to vše může rázem zmizet a o všechno můžeme přijít. Bůh nás chce připravit, naučit nás moudrosti a rozvážnosti. Bůh chce Egypt zachránit spolu s Izraelci. Egypťané

první rozpoznají v Josefovi svého zachránce! Bude to příznačné pro Boží lid i nadále? Ježíše jeho vlastní nepřijali.

I faraon se musí naučit spolehnout na Pána Boha, který dopouští zkoušky a s nimi dává i své východisko. Je to vlastně osvobozující. Člověk, který se vydá nebeskému Otci do rukou, se neustále přesvědčuje o tom, že Bůh má všechno pěvně v rukou a vším nás provede. Život nejsou klidné vody, ale spíše peřeje. Je mnohem lepší projet peřeje s průvodcem, který je dokonale zná (on je stvořil), než se vydat na vlastní pěst, a pak se divit, že přijdu o všechno a žebrám u cizích dveří jako největší chudák.

Je zajímavé, kolik lidí viní Boha z toho, do čeho se dostali vlastní neposlušností. Ale Pán Ježíš neříkal, že se do problémů nedostaneme, spíše naopak, varoval nás. Učí nás spoléhat se a oprostit se od věcí, které máme před očima. Ať už se nacházíme ve vězení, nebo v královském paláci. Na všechny občas Bůh dopouští zlo, utrpení nebo bolest, ale také: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Ř 8,28) ■

poznámky Zasnění o snech Ve snu stojí faraon na břehu Nilu a dívá se. Sny odkrývají to, co se děje v našem podvědomí. Jsou zde skryté naše touhy, strachy, přání, naše bolestná minulost i to, kdy jsme byli opravdu šťastní. Všechno je skryté pod tlustou kůrou našeho vědomí, jako když moře ukrývá devět desetin ledovce pod hladinou. Do našich hlubin běžně nevidíme.

Nevidíme ani, kde přesně se náš duch propojuje s Božím Duchem a kde končí naše tělo a začíná duše. Kdy a jak Bůh působí v našem srdci? Působí jako chirurg operující v našem nitru pod narkózou? Zatímco my spíme, on do nás vkládá touhy, sny, obavy, obrazy, inspiraci? Kdo ví? Snad si to vůbec neuvědomujeme, ale kolik biblických mužů a žen spalo a snilo na posvátných místech nebo v chrámu, aby pak dostali in-spiratio (naplnění duchem)?

Srdeční tepna Egypta Nil má pro život Egypta základní význam. Bez záplav by nebylo úrodné bahno z pralesů střední Afriky a z etiopských hor.

Bez Nilu by nebyla voda na zavlažování a k pití. Celý Egypt by rázem přestal existovat. Jestliže tedy stojí faraon u Nilu, stojí u srdeční tepny celého Egypta. Bohyně Hattor přináší úrodnou záplavu. Markantní jsou tu dva obrazy: krávy a klasy. Právě krávy jsou uctívaná zvířata jako symbol bohyně Hattory a klasy symboly vegetativních bohů. Sen je velice závažný a je bezpodmínečně nutné mu porozumět. Faraonovi je zřejmé, že to nebyl běžný sen. Padají v něm všechny jeho životní jistoty – božský Nil, krávy – bohyně Hattor, klasy – bohové úrody a blahobytu. Dokonce se požírají navzájem. ■

prosinec 2016 23

Etika

Církev a byznys Jak se vyrovnat s tlakem komerčních subjektů k obchodnímu potenciálu církve? Může a má církev vystupovat částečně jako firma?

Má církev bohatnout, či se snažit být tak chudá, jak to jen jde?

P

roblém hmotného zajištění duchovních i financování chodu církve je starý jako církev sama.

Můžeme se například dočíst, jak bylo postaráno o materiální potřeby Ježíše a jeho učedníků: „Bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy (…), které se o ně ze svých prostředků staraly.“ (Lk 8,1–3) Také víme, že Ježíš a jeho učedníci měli jakousi společnou pokladnici, ze které pořizovali věci společné potřeby a obdarovávali chudé. (J 13,29) Nicméně o církvi v pravém slova smyslu hovoříme až od letničních událostí. Proto chci odpovědi na otázky předložené v záhlaví článku hledat v knize Skutků apoštolských.

Hospodaření církve hned na jejím počátku je popsáno ve Sk 2,44–46: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu,

Mgr. Daniela Zdislava Klimešová Mgr. Daniela Zdislava Klimešová (36), bývalá farářka Církve československé husitské, od října tohoto roku členka sboru Církve bratrské v Teplicích. Terénní sociální pracovnice v sociálně vyloučených lokalitách v Dubí u Teplic, po mnoho let kaplanka vazební věznice v Teplicích.

24 prosinec 2016

po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.“ (Sk 2,44–45) Že nelze tento model zabezpečení materiálních potřeb církve přenést do současných podmínek, je zřejmé i největším idealistům. To ovšem neznamená, že bychom neměli hledat principy, jimiž se církev v této oblasti řídila, a řídit se jimi i dnes.

Základním je ten, že veškeré příjmy církve pocházely od věřících. Že se tedy církev nemá spoléhat na prostředky zvnějšku. V tomto smyslu byla odluka církve od státu krokem správným směrem. Zda je zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi tím správným nástrojem k dosažení odluky, nechme posoudit jiné.

Jisté je, že s příchodem peněz a nemovitostí z restitucí na základě výše uvedeného zákona se církev stala zajímavou pro různé komerční společnosti s různě čistými úmysly a církve se s touto skutečností musí vyrovnat. Jednat čestně, ale také moudře a prozíravě, jako dobrý hospodář.

Ať už se církev rozhodne se získanými prostředky naložit jakkoliv, musí to být stále jednotliví věřící, kteří po příkladu bratří v prvotní církvi ponesou obětavě tíži hmotného zabezpečení života církve.

Protože, jak čteme dále ve verši 47, v době, kdy církev mohla nejméně počítat s příjmy zvnějšku, „Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“. Čteme-li v knize Skutků dál, narazíme na příběh pro naše téma myslím velice důležitý: Učedníci Petr a Jan se setkávají u Krásné brány s chromým žebrákem, který je žádá o almužnu. Na to mu Petr odpovídá: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Sk 3,6) Služba potřebným, charita a sociální práce jsou s církví nedílně spjaty. Někteří lidé dokonce považují charitativní práci za jakousi „omluvenku“ pro existenci církve. Nicméně Petrova odpověď onomu žebrákovi nás upomíná, že primárním posláním církve navenek je zvěstování Krista. Cokoliv dalšího je až druhořadé. K samotnému zvěstování Krista nám „stříbra ani zlata“ není třeba, ovšem aby

můj názor Zadání pro článek na téma Církev a byznys přišlo v době, kdy s rodinou procházíme radikálními změnami souvisejícími právě s tímto tématem. Třináct let jsme se s manželem starali o faru a její hospodaření sice poctivě, ale s velmi vlažným vztahem k „papírům“. Třináct let jsme účtovali v krabici od bot, třináct let nikomu nebylo divné, že výdaje na chod fary přesahují příjmy náboženské obce, ale peníze jako zázrakem nikde nechybí. Třináct let se nikdo nepozastavoval nad tím, že fara má nulové výdaje za telefon, internet, cestovní náklady, a přesto se telefonuje, mailuje, jezdí na služební cesty. Prostě nám přišlo nejsnazší některé výdaje pokrýt z kolonky rodinného rozpočtu nazvané „desátky“, ačkoli nejednou přesáhly požadovaný zlomek příjmů. Pak přišly odluka církve od státu, zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a peníze z restitucí. A s nimi nutnost chovat se tržně. Velice tržně. Zejména na úrovni diecéze. A tak vše, čemu jsme neuměli přikládat váhu, bylo nám přičteno k tíži.

S Husitskou církví jsme se rozloučili. Poučení?

Zatím je na ně příliš brzy, příliš hořko.

tů, reagovat pružně na jejich potřeby, sladit nabídku s poptávkou, plánovat, vyplácet, fakturovat, dodržovat všechny možné i nemožné normy a standardy, vést účetnictví, udržet vyrovnaný rozpočet a mnoho dalšího. Zkrátka musí jednat tržně. Nejrůznější církevní školy, dětské domovy, domovy důchodců, domy s pečovatelskou službou, nemocnice, hospice a další, zvláště jsou-li vedeny transparentně, mohou být dobrou vizitkou církve, ta ale stále musí mít na paměti, že je povolána předně ke zvěstování evangelia.

Petr a Jan u Krásné brány obstáli a nezaměnili toto poslání církve za charitu či sociální práci. A čteme-li tento příběh dál, vidíme, že bezprostředním důsledkem toho bylo sice Petrovo a Janovo uvěznění, ale také to, že uvěřili mnozí další a církev se z počtu tří tisíc (Sk 2,41) rozrostla na pět tisíc (Sk 4,4).

Posledním odkazem na hospodaření prvotní církve, který mi rozsah tohoto článku umožní připomenout, je sbírka antiochijské církve pro bratry v Jeruzalémě, o které čteme v Sk 11,13–30. Impulsem pro tuto sbírku se stalo proroctví o celosvětovém hladomoru. Antiochijští křesťané (právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany) se na základě tohoto proroctví rozhodli vypomoci bratřím v Judsku. Chtěla bych zdůraznit jedno: Hladomor, o němž prorokoval Agabus a který nastal za císaře Klaudia, zasáhl celý svět, tedy nutně i Antiochii.

Antiochijští bratři tedy dávali ze svého nedostatku, nikoliv nadbytku.

V naší zemi díky Bohu již hladomory nezažíváme, přesto o mnohých z bratří a sester nemůžeme říci, že by dávali z nadbytku. A to je memento pro pracovníky zodpovědné za ekonomický chod církve – hospodaří s penězi svých bratří a sester. Církev jistě není organizací, která by měla být zaměřena na ekonomické zisky, ale měla by se chovat jako dobrý správce peněz svěřených jednotlivými věřícími. K oslavě Páně. ■

Foto archiv

v našem státě mohla církev vůbec existovat, musí na svůj provoz nejen získat finance, ale také s nimi nakládat v souladu s nejrůznějšími právními předpisy. To samo o sobě vyžaduje jisté prostředky nebo obětavou službu nejednoho člověka.

A chce-li se církev nadto ještě věnovat charitativní činnosti, potřebuje kromě „stříbra a zlata“ ještě zajistit lidské zdroje, získat a udržet dostatek klien-

prosinec 2016 25

POVÍDKA nás na vesnici jsou vánoční svátky chudší než ve městě, ale možná tím krásnější. Sejdeme se konečně jako rodina skoro všichni zase doma. Přijde děda s babičkou, sestřenice Běta a Věrka, teta i strýc Pavel, já se ženou jsme doma. Jenom naše dcera Mařenka chybí. Ta nepřijede, nemůže, má svou rodinu a je to daleko.

Vypadá to u nás trochu jako takový chudobinec.

Samí starší obyčejní lidé. A pak, my jsme se už dávno dohodli, že nebudou žádné vánoční dárky. Kupují se totiž samé zbytečnosti, které se potom někde válejí. To není lakota. Když během roku někdo něco potřebuje, tak si pomůžeme.

Tak to je ta naše vánoční pohoda. Víte, dělat řidiče není zrovna zábava, ale já jsem rád, že mám vůbec práci. My jsme jen menší zastrčená vesnice. Co nepřinesu domů já, tak se tam neobjeví.

Nejvíce utratíme za barák a za jídlo. Domek je už starší a pořád se musí do toho dávat. Něco si udělám sám, ale žena měla úraz, nemůže, a lékař ji neuznal invalidní, práci nemá, tak je doma. Na zahrádce máme zelí, cibuli, mrkev, rajčata a tak.

Taky pár vajec. Jabloně taky urodí, to je pravda.

Ale ani na moštování to nikdo nechce. Lidé toho mají sami dost. Někam na trh, prodávat něco, to je daleko. Žena nemůže. Takže s mým platem vyjde-

Ani vánoční stromek teď už nemáme. To bývalo. Dříve si každý z vesnice zaběhl do lesa a uřízl si, co se mu líbilo. Jenže lidé jsou neomalení, někdy porazili vzrostlou jedli a pak si uřízli jen ten vršek. Lesní správa řekla konec. Hajný to teď hlídá, aby ho nevyhodili.

Dříve přivřel oko. Ale my si najdeme nějakou pěknou haluz, to se může, a ozdobíme si ji. Máme barevné svíčky, nějaký ten lesklý staniol a je to jako doma.

A stůl je plný dobrého jídla. Na tom nešetříme. Žena je rozená kuchařka a tak si dává záležet.

Máme jesličky a zpíváme. Ženské jsou všecky zpěvačky a znají spoustu starých koled z kostela.

A děda si neodpustí a vypráví, jak to bylo za války. To se sice vždycky moc k jesličkám nehodí, ale má to něco do sebe. Jako byly dříve přástky. To se vyprávěly strašidelné příběhy. Tak se máme spolu dobře, v baráku se všichni někde vyspíme a na Boží Hod zase hodujeme. Kdo chce, jde do kostela, kdo nechce, je doma. To jsou naše Vánoce.

Já si to taky užívám. Jsem totiž řidič místního autobusu a to víte, to je samé ranní vstávání a podobně. Na Štědrý den je všechno jinak. Poslední spoj je flamendrák a pak je konec. O svátcích se nejezdí.

Až pak děti mají školu. Dokonce i ten flamendrák je jinak. Dříve se totiž flamendrák od nás vypravoval tak, že se vracel až pozdě večer. Jenže to se ženským na nákup nehodilo, vypravit dva spoje nebylo myslitelné a flamendrák se vracel zpátky prázdný.

Těch pár flamendrů stejně nikdy večer už autobus nenašlo a spali snad v příkopu. Tak se to posunulo dřívějc a slušní flamendři přišli zkrátka. Vlastně jich řada ubylo, Vánoce si ženské více hlídají.

me právě jen ztuha. Ale jsme spokojení. Máme ještě střechu nad hlavou.

Ale abych nezapomněl, ještě ten flamendrák. Nám tady stačí jen takový menší autobus. Moc lidí nejezdí, většinou jen děti. No, a páni tedy najednou zjistili, že ani ten dřívější flamendrák se moc nezaplní, vlastně jen málokdo se vrací. Nevím dobře proč, ani páni to nevědí, a autobus musí zpátky. Je to ztrátové. Zdražit jízdné? Na to jsou paragrafy. Tak vymýšleli něco, na co zákon nemůže. Řekli: „Flamendrák bude jezdit jen na zpáteční jízdenky! Tak se pojistí, že i za tu zpáteční jízdu něco kápne!“ Právníci jim to schválili. Prý to není soudně napadnutelné, protože flamendři, když se vracejí, jsou přece už bez peněz.

Tyhle Vánoce to bylo prvně, co to platilo. A padlo to na mě, na řidiče. Kdo chtěl zpátky, tak platil bez řečí. Kdo nechtěl zpátky nebo váhal, platit nechtěl, ale musel. To bylo na mně, abych jim to vysvětlil, i když to nemám v popisu práce. Lidé se se mnou hádali, co je to za nesmysl. Někdo měl třeba s někým sjednáno, že až z práce pojede, že ho přiveze zpátky.

Přece nebude platit naslepo! Nerad se hádám. Co je mně do toho. Kdo nezaplatí, toho nesmím a nemohu vozit. Jsou kontroly, jízdenky jsou v evidenci. Takže lidé ztráceli vánoční náladu, oni na mě a já na ně.

A pak přišli ti tři kluci. Nejstarší se postaví do pozoru a velí: „Třikrát až na konec do města!“ Dobře, ale musíte, chlapci, koupit zpáteční. Tohle je flamendrák. Až pojedete zpátky, budete mít zpáteční jízdenku v kapse. Koukal na mě jako vrána a sáhl do kapsy. V pěsti měl peníze přesně odpočítané právě jen na tu jednoduchou cestu do města. Tak to, hoši,

26 prosinec 2016

dávat tenhle sortiment není na Štědrý den ještě pozdě. Když to mámy spatří, tak by si to snad kupovaly i pro sebe. Tohle je pro Růžu hlavní příjem obživy.

Tak co, povídám jim, tady je flamendrák a prodávají se jen zpáteční. „To ne,“ povídá Růža. „My musíme všecko prodat a pak zůstaneme na noc u tety. Bude to platit zpátky ještě po svátcích?“ „Nebude!“ křikl jsem podrážděně. „Na jízdence je přece datum!“ Jak takhle mám pracovat? Dostal jsem zlost, ale hned se uklidňoval. „Máte peníze?“ „Máme, ale ne moc,“ řekla Růža. „. „Můžete to nějak udělat?“ ptala se nesměle. „Nemůžu!“ vyštěkl jsem zoufale a otočil klikou dvakrát. Hned jsem to platil, aby to v pokladně nechybělo.

Ti páni nahoře mě platí snad jen za to, že točím volantem. Ale já vozím lidi! Tak jsem přišel domů a povídám ženě: „Aničko, dneska jsem to nevydržel a kupoval dárky.“ „Co tě to napadlo?“ říká, „dárky nemáme v rozpočtu.“ „No, proto ti to taky říkám,“ povídám klidně. Pak jsem vzdychl a zadíval se ke stropu. Visela tam odvážná pavučina. Dodala mně asi odvahy, abych vyklopil podrobně, jak to bylo v tom flamendráku. „Vím, že to bude v šuplíku chybět. Musel jsem to zaplatit. Jak jinak? Ze svého!“ dodal jsem nakonec.

A ona vám mě chytla kolem krku! Že se nezlobila, to jsem poznal. Neřekla ani slovo, dokonce se na mě usmála. Ona se totiž, víte, usmát také umí! Ne vždycky. To mě uklidnilo. Byl jsem rád, že to doma dobře dopadlo. Inu, Vánoce! Jsou jen jednou za rok.

ilustrace martina lachmanová

povídám, musíte přidat. Polkl a pak, že nemá. „Jen to zkus a sáhni ještě do druhé kapsy,“ povídám.

Sáhl, ale že nemá. Tak co? Viděl jsem, že vypadl z role. Hoši, zadarmo nevozím. To jste měli asi jet už včera. Tohle je flamendrák. Že je to nesmysl, to jsem si pomyslil už jen pro sebe.

Pak jsem si s nimi začal povídat. Jak je to s vámi, kluci? Vysvětlili mi to. Přijeli na školní prázdniny do chalupy po babičce, užít trochu sněhu. Jídlo měli v batohu a máma zůstala ve městě. Bere sváteční noční směnu v nemocnici, aby měla příplatek. Peníze jim spočítala na chlup, aby kluci nezabloudili do cukrárny. A oni se dneska musí vrátit! V nemocnici bude vánoční besídka, stromek, pohoštění a prý snad i nějaké dárky. A máma v nemocnici zařídila i nocleh. „Co táta?“ ptám se. Táta, že není. „Není doma?“ já na to. „Ne, vůbec není!“ No, to jsem si mohl myslet! Tak jsem otočil klikou třikrát a dal jim ty lístky. Ani jsem nevzpomněl, že mi tu svou pěst do dlaně nepřesypal. Bylo mi nějak jasné, že mluví pravdu a do města dneska odjet musí.

A pak ještě přišla Růža se sestřenicí. Růža je švadlena, šikovná, vyučená, ale nemá na růžích ustláno.

Však vím. Ve vsi se moc móda nenosí. Růža měla na zádech plný pytel a sestřenice taky. To mně bylo hned jasné, co vezou. Holka, šikovná, šije ze zbytků látek panenky a jede je prodávat. Rozdělí si rajón a jdou po domech. Ty panenky mají převlékací šatečky, bačkory, nevím co všechno ještě, a dokonce třeba i klobouk nebo čapku. Kouzlo! Kupodivu, pro-

■ Blahoslav Košťák

prosinec 2016 27

KULTURA Vyprávění ze života

Rezonanční příběhy 2 M

ezi knihami současných křesťanských autorů se objevil titul manželů Pavla a Věry Javornických s názvem Rezonanční příběhy 2. Téměř vyprodané výtisky předchozí obdobně pojaté knížky (Rezonanční příběhy. 1. vyd. Praha, Návrat domů, 2015) prozrazují širokou čtenářskou uchopitelnost textu v podobě krátkých příhod ze života autorů nebo jejich známých. Přívlastek „rezonanční“ odkazuje k souznění jednotlivých příběhů s vybranými biblickými texty, uváděnými na začátku každé kapitoly, a s citáty křesťanských osobností.

Dvě až tři otázky připojené vždy na závěr dané příhody vedou ke konkrétnímu uchopení smyslu události ve světle křesťanských hodnot a umožňují text využít pro rozhovor v rodině, ve skupině, s přáteli. Přehlednost knihy podtrhuje fakt, že 66 zachycených vyprávění je členěno do patnácti tematických celků, mezi kterými lze volně přecházet, aniž by čtenář „ztratil nit“. Mezi řádky prosvítá vzájemný vztah autorské dvojice – manželství odevzdané Bohu, v němž muž a žena nejsou spojeni samoúčelně, ale k službě sobě navzájem i druhým lidem bez zábran sdílet duchovní podněty.

Spiritualita reálně odžitých zkušeností se v knize předkládá s prostou samozřejmostí a s darem vypravěčství léty pěstovaného a tříbeného. Čtenář může nabýt dojmu, že sedí u Javornických na odpoledním čaji a zrovna přišla řeč na danou událost či téma, takže se vypráví a poslouchá, jak už to v takových chvílích bývá. V malých vzpomínkách vystupují konkrétní postavy věřících i nevěřících mužů a žen často z pražských sborů na Vinohradech či na Žižkově nebo z Náchoda a jiných míst,

náš tip Pavel Hošek – Islám jako výzva pro křesťany Návrat domů, Praha 2016, 96 s.

Velmi aktuální střet náboženství nevidí Pavel Hošek jen jako výzvu pro demokratické principy Západu, ale především jako výzvu pro křesťany, aby osvědčili svou víru jako vskutku křesťanskou a mohli tak sdílet její dobro.

28 prosinec 2016

kde kazatel Pavel Javornický působil nebo kam s rodinou zavítal.

Prostor a čas příběhů je rozmanitý. Vedle domácích Čech se objevují i zážitky z USA, z Holandska, z Polska, z Jižní Koreje. Autoři uvádějí historky odehrávající se převážně v době komunistického Československa a pak i demokratického státu, ale zachytili také starší zprávy z období světových válek i z konce 19. století. Pohled na svět lidských vztahů je osvěžen

Pavel a Věra Javorničtí: Rezonanční příběhy 2.

Návrat domů, Praha 2016

okénky do přírodních dějů. Javorničtí jsou v tom smyslu obdařeni nejen bystrým pozorovatelstvím, ale v osobě Pavla, doktora přírodních věd, i fundovaným odborným vybavením. A tak se z kukačky uvězněné na půdě, tanečků včel či cest tažných ptáků stávají duchovní impulsy s důležitým poselstvím.

Určité napětí mezi velkými tématy (např. samotou, odvahou, obětí) a „malými“ událostmi života přináší pro čtenáře zastavení, až údiv, který autoři jemně pomohou zpracovat kořením situačního či slovního humoru. Právě ono napětí vede k pochopení, že praktická zbožnost, dennodenní, každochvilní, je ta, ke které nás Bůh v Ježíši Kristu volá.

Kniha bude zvlášť blízká okruhu čtenářů, jejichž zbožnost je spojena s Církví bratrskou, ale i mimo ni zůstává přínosná nadčasovou, naddenominační zvěstí o Božím jednání s člověkem a pro příklady víry konající a žité.

■ Věra Pellyová, CB Náchod

Místo slávy a úspěchu holý život Na jaře 1928 mířila zbrusu nová vzducholoď k severnímu pólu. Vzducholoď Italia měla přímo na led vysadit skupinu italských polárníků, kteří by tam stanuli jako první. Výpravu pod velením generála Nobile doplňovali pouze dva cizí výzkumníci – švédský meteorolog Malmgren a český radiolog Běhounek. Italia zakroužila úspěšně nad pólem, ale vysadit polárníky na led se ukázalo nemožným a při návratu k základně neodolala nepříznivému větru. Ztroskotala a zanechala na ledě jednu, snad dvě skupiny nešťastníků, kteří bojovali o holý život.

Netrvalo dlouho a trosečníci pochopili, že jsou v tom ledovém poli ztraceni. Radiové spojení mlčelo. Pluli do neznáma usilujíce marně o záchranu uprostřed nekonečného ledu.

Katastrofa vzducholodi byla obecnou senzací. Sám Amundsen, dobyvatel obou pólů, dokázal pohotovost, získal vhodné letadlo a vydal se hledat do ledových pustin. Hledali Norové, Švédi i Finové. Závod, kdo bude prvním zachráncem a bude pak i zapsán do dějin polárních výzkumů.

Mezi zachránci byli i stateční muži, z kterých se staly oběti. I těm bylo třeba pomoci. Také Amundsen se svým letadlem nadobro zmizel. Mnozí pak hledali právě jej, ale marně. Všechny stopy po něm zmizely. Čtenář těchto událostí bude stržen do zmatků všech tehdejších zápasů tam v ledovém domově trosečníků i mezi odvážnými zachránci. Nečas, mlhy, omezený radius doletu, pozorovací nesnáze, nebezpečné přistávací

podmínky a havárie byly vážnými překážkami letecké pomoci. Záchranné výpravy složené z mužů sice ochotných, ale nenavyklých na těžké útrapy severské přírody v okolí Špicberků byly zcela vyčerpávající. A sami trosečníci se zmítali v nadějích a zklamání, o hladu a v neustálém nebezpečí náhlého rozpadu své kry. Běhounkův popis je věcný, osobní a věrohodný.

Příběh poskytne i poučný obraz. Katastrofa vzducholodi byla selháním pyšné civilizace a uvrhla náhle zcela různorodou skupinu lidí do strohého přírodního prostředí. Jsou tu nechtěně spolu. Domlouvají se různými jazyky nebo i posunčinou. Mají-li přežít, musejí se srovnat a ještě pomáhat zraněným. Jsou zbaveni svých hodností, civilizačního komfortu, tepla, spánku, léků, úspěchu. Sesbírají jen pár trosek a drobtů jídla a z toho přežívají.

Knihu může čtenář číst jako dobrodružný příběh, který alespoň pro sledovanou skupinu polárníků skončil dobře. Byl však krutý pro řadu těch, kteří se nevrátili. A v tom je historická část vzpomínky na objevitelské úsilí dvacátého století. Svět té doby žil závody o úspěch a slávu. Vedle statečnosti a obětavosti jednotlivců nechyběla politika. Tehdejšímu italskému fašistickému režimu diktátora Mussoliniho se sláva předpokládaného polárního rekordu dokonale nepovedla, a tak byl k trosečníkům lhostejný.

Později šlo o prestiž Sovětského svazu, který k záchraně poskytl největší ledoborec světa Krasin, a tu slávu získal!

Běhounkovo vyprávění osobních zážitků na ledové kře je pokorné. Bylo tu málo vědy, ale únava, radost ze záchrany i poučení pro civilizaci. Také zklamání a zapomenuté ledové hroby.

František Běhounek: Trosečníci polárního moře Albatros, Praha 1989 249 stran

”

Pozdější Běhounkův vědecký úspěch nemůže vyvážit zkušenost polárního moře.

Hledal kosmické paprsky a našel tam holý život; hledal tam úspěch a našel cenu záchrany a s ní i vděčnost. Život je vzácným darem, který snadno riskujeme za pomíjivé dary svých vášní. Neriskujme to zklamání. Hledáme úspěch?

Není to omyl života?

Svět hledá život ve slávě a bohatství. Život je však dar sám o sobě. Jeho cena vynikne v okamžiku, kdy je v ohrožení.

■ blahoslav košťák

prosinec 2016 29

církev bratrská

Ústava CB, článek 7, odstavce 1 a 3

Společná konference Společná konference je jediným orgánem Církve bratrské, který rozhoduje o všech společných záležitostech či dokumentech Církve bratrské ve všech zemích, kde působí, tj. zejména o Ústavě, o Zásadách Církve bratrské, o usneseních Společné konference i o dalším věroučném a etickém směřování Církve bratrské. K přípravě podkladů pro své jednání a rozhodování ustavuje komise či jiné orgány, které případně i ruší. Společná Konference se koná v tříletých cyklech, nebo na požádání Konference či jedné třetiny Sborů z jejich celkového počtu ve všech zemích, a je svolávána Radou Zemské církve.

Petr Raus Rada Církve bratrské

Společná konference je v současné podobě bohatstvím, ale i slabým místem systému Církve bratrské.

Bohatstvím, protože je setkáním překračujícím hranice, politické a geografické. Překračování hranic bytostně patří k evangeliu; kdyby je Pán Ježíš nepřekračoval, asi by neskončil na Golgotě. Evangelní překračování je ale vždycky krokem k někomu, nesmí se stát pouhým útěkem. Vede k setkání – teprve to je hodnotou, o kterou jde.

Společná konference je ale i slabým místem. CB je od počátku společenstvím samostatných sborů, které se dobrovolně rozhodly společně žít a některé záležitosti i společně rozhodovat. V tom si byly jednotlivé sbory původně rovné. Zemské zřízení tuto rovnost narušilo, některé sbory získaly silnější hlas. Návrh jednacího řádu Společné konference se snaží tuto nerovnost řešit, úplně odstranit ale nejde.

Nerovnováhu můžeme jen přesouvat z úrovně sborů na úroveň zemí nebo naopak.

Být spolu ale za tuto nerovnováhu stojí, jsme jedním lidem, patříme k sobě. Problém vidím v pojetí především našich Duchovních zásad. Zatím se v nich snažíme popsat ideál křesťana. Myslím, že 30 prosinec 2016

v budoucnosti je budeme muset omezit na prvky, které budeme chtít mít i nadále společné, a ostatní vypustit. Taková zřetelně formulovaná vůle by pak rizika společného soužití výrazně omezila a konfliktní momenty proměnila ve vzájemnou inspiraci.

Jaroslav Pokorný Odbor Rady CB pro vzdělávání

Chci se podívat na smysl Společné konference z pohledu jejího účastníka. Pro křesťanský život je klíčový osobní vztah s Bohem a dále je podstatné společenství místního sboru. Přesto může Společná konference přinášet účastníkům důležitý prožitek, že jsou součástí něčeho většího, a to dokonce přes hranice národů, byť v tomto případě národů velmi blízkých. Církev je tu pro všechny národy.

Společná konference je místem setkání – zvláště s bratry a sestrami ze sousedního národa, ale též s Bohem při společném výkonu autority. Podstatným rysem Společné konference je totiž rozhodovací pravomoc v oblasti nejzávažnějších dokumentů CB, a to Ústavy jako nejvyššího závazného dokumentu CB a Zásad jako základního duchovního dokumentu CB, i usnesení ovlivňujících celou církev.

Společná konference by neměla být jakýmsi automatem na schválení předem připravených dokumentů, nýbrž prostorem k diskusi, a to zvláště ohledně dalšího věroučného a etického směřování CB, o kterém také rozhoduje.

Společná konference je koncipována jako událost pravidelně potřebná, a tedy se opakující (momentálně jednou za tři roky). Je ale možné ji svolat i mimořádně.

Štefan Evin Komise CB pro Zásady

Misijný dôraz Cirkvi bratskej sa prejavuje nielen v jej schopnosti absorbovať duchovne príbuzné spoločenstvá, ale takisto v jej úsilí prinášať evanjelium za hranice regiónu, za hranice geografické, národnostné aj politicko-štátne. Zmena štátnych hraníc však vyvoláva potrebu usporiadať vzťahy a väzby medzi jednotlivými skupinami zborov, ktoré oddelila politická geografia. Je to otázka jednoty cirkvi pri rešpektovaní odlišného spoločensko-politického vývoja.

Pre nás sa to stalo aktuálnym po rozdelení Československa v roku 1993. Po dvadsiatich rokoch (ne)oddeleného vývoja sme to v roku 2013 premietli do nového usporiadania vzťahov medzi slovenskou a českou časťou cirkvi. Stali sme sa medzinárodnou cirkvou, čo je naša nová skúsenosť. Vyjadrením odlišného kontextu aj dynamiky v živote cirkvi v Čechách a na Slovensku sú vlastné Poriadky Cirkvi bratskej. Vyjadrením jednoty je najmä spoločné Vyznanie viery a Ústava a rozhodovanie o nich Spoločnou konferenciou.

Jej rokovací poriadok sa práve vyvíja a verím, že sa nakoniec narodí dobre vyvinutý, aby Spoločná konferencia mohla byť užitočným prvkom našej vzájomnej spolupráce aj vyjadrením podstatnej duchovnej a teologickej jednoty (preto sa spoločne pracuje na Zásadách a Vyznaní viery). Aby sme nemali len spoločné meno a históriu, ale pokiaľ možno aj čo najbližšiu teologickú a etickú vôňu.

historie Úprava Ústavy Církve bratrské v roce 1970 Přeměna republiky ve federativní stát Čechů a Slováků koncem šedesátých let si vyžádala úpravu ústavy Církve bratrské, která by přizpůsobila uspořádání církve federativní struktuře státu. (…) Proti dřívější ústavě se v ní již důsledně užívá nového jména církve. Zvláště však je důležitá část pátá pojednávající o slovenských sborech, kterým se přiznává značná autonomie. Říká se tu, že o jejich společných věcech rozhodují jako nejvyšší orgány slovenské části církve: Konference Cirkvi bratskej na Slovensku a Predsedníctvo Cirkvi bratskej na Slovensku.

Slovenskou konferenci tvoří delegáti zastupující 25 řádných členů. Schází se zpravidla měsíc před celostátní konferencí církve, jedná o slovenských sborech a volí sedmičlenné Predsedníctvo se stejným funkčním obdobím jaké má Rada. Jeho dva členové jsou členy Rady. České sbory nemají odpovídající národní orgány a spravují se usneseními celocírkevní konference a Rady (asymetrický model církevní správy). Protože v Radě musí být vedle dvou slovenských zástupců i jeden zástupce polských věřících, byl její počet opět zvýšen ze šesti členů na devět. Ústava se také opět vrátila k tajnému hlasování.

Významná je zmínka v prvním článku, kde se říká, že se Církev bratrská „hlásí k základním starokřesťanským vyznáním víry, k dědictví světové a obzvláště české reformace a že chce navazovat na zásady probuzeneckého hnutí“. Tak se církev oficiálně přihlásila do rodiny „probuzeneckých církví“. Tím byl i v ústavě vyznačen její teologický charakter, jenž je zároveň zdůvodněním její samostatné existence. Jeho ztrátou by padl důvod pro existenci vedle Českobratrské církve, s níž se Církev bratrská jinak v učení v podstatě shoduje.

Srovnání upravené ústavy s předchozí i s dřívějším zřízením ukazuje, že Církev bratrská i přes dvojí změnu jména a některé organizační úpravy, vyplývající z okolností, zůstala věrna původní teologické linii, jež se jí plně osvědčila, takže nemusela být prakticky revidována. Otcům, kteří stáli u zrodu církve, bylo z Boží milosti dáno objevit mnohé, co bývalo napadáno jako sektářské zvláštnosti, co však po létech dochází dodatečného ocenění i ve světové evangelické teologii.

Uveďme stručně: svobodu křtu dětí i dospělých vyznavačů, požehnání dětí v případě, že nejsou křtěny, zapojení laiků v práci, důraz na obecenství, biblickou pneumatologii a christocentrismus, blížící se až christomonismu, péči o mládež, sociální službu, vyznavačský charakter členství, pravidelné modlitebné pobožnosti, plnou dobrovolnost příspěvků apod. Z původních zásad opustila církev vlastně jen princip odluky od státu. Protože si však uchovala poměrně dobrou obětavost, hradí si – kromě platů kazatelů – většinu ostatních výdajů ze svých prostředků, aniž by zatěžovala státní rozpočet.

■ Kubový Jaroslav, Teologický obraz Jednoty českobratrské a Církve bratrské (1919–1980).

In: Sto let ve službě evangelia, 1880–1980.

RCB, Praha 1981, pp. 1122–1123.

■ připravil petr raus

prosinec 2016 31

SERIÁL

Být v něčem jiný

Střevlík Ménétriesův (Carabus menetriesi)

Střevlík zrnitý (Carabus granulatus).

Střevlík Ménéstriesův vypadá prakticky stejně.

Dobře maskovaní cizinci Nechte, ať spolu roste obojí až do žně. (Mt 13,30) Na téma odlišnosti či promíchaných společenství narazíme v přírodě v nespočetném počtu variací. Kdo by chtěl přímo z přírody odvozovat principy Božího království s odvoláním na skutečnost, že Pán Ježíš také prezentoval zásady nadpřirozeného království na příkladech úplně přirozených, mohl by se snadno dostat na pochybné cesty. Z přírodních skutečností se dá tímto způsobem vyvodit úplně cokoli. Pán Ježíš si dobře vybíral, o čem mluvil, a jeho podobenství 32 prosinec 2016

vypovídají právě jen o tom, o čem vypovídat mají. Neplatí obecně ani v celé šíři teoretické možnosti pochopení.

O shodě a odlišnosti jsme před časem mluvili na příkladu společných hejn havranovitých ptáků. Použitý obraz nám posloužil k podtržení hodnoty jednoty v rozmanitosti. Případ střevlíka Ménéstriésova nás může upozornit na jinou situaci, totiž na riziko podstatné odlišnosti ukryté za zdánlivou shodou.

ho mistra. I mezi našimi druhy ale najdeme skutečné krasavce, byť o něco menší.

K rodu Carabus ovšem patří i méně nápadné druhy. Myslím teď zvlášť na střevlíka zrnitého (C. granulatus). Na svých výpravách za brouky jižní Moravy jsem ho potkával ze všech pravých střevlíků nejčastěji. Asi dva a půl centimetru dlouhý, hnědý, krovky zdobené řetízky drobných zrnek.

Jako všechny pravé střevlíky ho potkáme nejčastěji po dešti, kdy

Prvotní církev těžce zápasila s problémem těch, kteří ve chvílích pronásledování odpadali od víry. Ukázalo se, že ne všichni, kteří jsou členy církve, k ní opravdu patří, ne všem je Pán Ježíš Kristus nade všechno, i nad vlastní život. Tak je tomu dodnes. Podobně jako se mezi střevlíky zrnitými snadno skryje střevlík Ménéstriesův, skryje se i mezi křesťany křesťanská napodobenina. Teprve zlá situace (ohrožení, „chlad“) ukáže, kdo je kdo.

Co s tím? Jak církev očistit, aby byla skutečně svatá a krásná, aby v ní byli opravdu jenom ti, kteří jsou skutečně Kristovi? Někteří se

Foto Udo Schmidt, Wikimedia Commons

Střevlíci rodu Carabus jsou rytíři mezi brouky. Slovem střevlík označujeme v češtině kteréhokoli z příslušníků veliké a rozmanité čeledi střevlíkovitých, rod Carabus je z nich ale nejstřevlíkovatější. Lovci vyzbrojení silnými kusadly, rychlýma nohama a v mnoha případech i krásnou strukturou a barvou svých krovek patří ke skutečným skvostům přírody. Zvláště některé čínské druhy o velikosti téměř deseti centimetrů vypadají, jako by právě vyšly z dílny šperkařské-

inzerce

se občas vydá na lov i za denního světla.

Den jinak většinou tráví v úkrytu pod kameny nebo uvolněnou kůrou kmenů padlých stromů či pařezů.

Většinu roku tráví velcí střevlíci jako samotáři, jen některé druhy (a střevlík zrnitý k nim zrovna patří) se na podzim shlukují do docela velkých skupin, které pak zimují společně, většinou někde pod velkým plátem stromové kůry nebo v trouchnivém dřevě.

Pokud na takovou kolonii narazíte, máte možnost si je docela dobře prohlédnout.

V létě by se okamžitě rozprchli na všechny strany, v zimě jsou ale ztuhlí chladem a pohyb jim působí očividné potíže.

Tady se dostávám k vlastnímu tématu tohoto vyprávění. Na Šumavě či v horách západních Čech se vám může stát, že když takovou mrazem ztuhlou kolonii odkryjete, jeden z brouků okamžitě vyběhne, a než se nadějete, bude pryč. Vypadá úplně stejně, žádný rozdíl neuvidíte, chová se ale jinak.

Chlad mu evidentně nepůsobí žádné potíže.

Střevlík Ménétriesův, jeden z nejvzácnějších druhů naší přírody. Je to dobrý druh, rodinu se střevlíkem zrnitým nezaloží, přesto se bez problémů připojí k jeho zimnímu společenství.

Jdeme do hloubky povzbuzení ve víře rozhovory

zajímavé osobnosti aktuální témata

evangelikální perspektiva příběhy o Božím jednání

dali cestou oddělování od zjevných hříšníků, vždyť svatá církev se musí zbavit hříchu.

Proti tomu se postavil apoštol Pavel, když výslovně upozornil, že oddělovat se od hříšníků tohoto světa je omyl. (1K 5,10) Krásná církev není církev bezhříšná, ale omilostněná, hříšníci do ní patří. Jiní se pustili cestou tradice a začali se odvolávat na lidské doktríny: římští, reformovaní, pravoslavní… Apoštol k tomu ale píše: „Je snad Kristus rozdělen?“ (1K 1,13) Jinou radu dává Pán Ježíš: „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně.“ Není třeba vylučovat ani vyhánět. Je třeba poskytovat prostor růstu, protože všechno se ještě může změnit.

A řešení nechat andělům.

■ Petr Raus

dění v církvích u nás i ve světě poklady z Písma

knižní a hudební recenze přehled chystaných akcí inspirace k modlitbám kreslený humor

Život víry měsíčník křesťanů, kteří chtějí měnit dobu

Rádi vám zdarma zašleme ukázkové číslo.

Informace o předplatném na

www.zivotviry.cz

Do 31. 12. soutěž pro nové předplatitele o knižní ceny dle vlastního výběru!

Příště: dobrý soused

prosinec 2016 33

ANKETA

Jak prožíváte svátečno?

Tonda, 66 let • Už více než 19 let se mi rozdíl mezi svátečním a všedním časem víceméně stírá. Po překonání těžké nemoci, kdy mi bylo řečeno, že nepřežiji tři měsíce, si vážím každého nového dne, který mi byl z Boží milosti přidán a děkuji za něj.

Aleš, 52 let • Svátečno vnímám nejen jako čas oddělený od všedních dnů („Hurá, bude volno.“), ale také jako čas oddělený pro něco, čemu v běhu a starostech dnů všedních člověk nedokáže věnovat tolik soustředěné pozornosti. Je to prostor k vděčnosti, oslavě, připomínání si něčeho nebo někoho, co (nebo kdo) se většinou nějakým výjimečným způsobem dotýká i mého života. Svátečno si těžko dokážu představit bez ostatních blízkých lidí – rodiny, přátel, společenství církve, s nimiž je tato vděčnost, oslava nebo připomínka sdílená. Na druhé straně v poslední době také více soucítím s lidmi, kteří tuto možnost sdílení v kruhu blízkých nemají nebo ji mají omezenou, a o to více na ně právě v době sváteční dopadá jejich zármutek a pocit osamocení.

Martin, 42 (římský katolík) • V prostředí římskokatolické církve se biblické „pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý“ často redukovalo na plnění nedělní povinnosti. Naštěstí to dnes už neplatí a současný papež připomíná, že křesťané mají hlásat evangelium „nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu“. (apoštolská exhortace Radost evangelia) Pro mne a pro mé syny (11 a 9 let) je sváteční den především časem setkávání s Bohem i s přáteli a časem odpočinku od pracovních nebo školních povinností. Nemáme žádné zvláštní sváteční rituály a náš sváteční den se výrazně neliší od těch všedních. Po zkušenosti s mnoha úmrtími v rodině si zřejmě intenzivněji uvědomujeme nesamozřejmost vlastního zdraví a života, proto se snažíme každou vhodnou chvíli a společně strávený čas prožívat jako dobu sváteční, Bohem darovanou.

Bohunka, 57 let • Svátečno považuji za významné z hlediska rytmu života, ve střídání protipólů, jako den–noc či práce–odpočinek. Jsme stvořeni pro rytmus, vždyť jenom 34 prosinec 2016

nádech–výdech nás doprovází po celý život. Přítomnost svátku jako protipól všednosti je přirozená a důležitá.

V rodině, kde jsem vyrůstala, se svátky opravdu slavily. Neděle začínala vážnou hudbou z rozhlasové stanice Österreich 1, doprovázela ji vůně buchet spolu s vůní leštěnky a pečlivé vybírání svátečního

oblečení při vypravování na bohoslužbu. Slavení pokračovalo nedělním obědem, poslechem pohádky, společnou procházkou. U oběda jsme vždycky čekali, až budeme všichni pohromadě, nebylo to pouhé zahnání hladu. Tuto atmosféru jsem si přinesla do života a prožívání svátečna je pro mě něčím, bez čeho by život nebyl životem.

U slavení je důležité společenství. Jsme spolu, máme společné prožitky, trávíme společné chvíle.

Nedílnou součástí je jídlo, ale taky modlitba, zpěv či hudba, oživování rodinných rituálů, vzpomínek.

Důležité pro mě je neuzavírat se a být otevření i pro druhé, a to i při slavení.

Dalo by se říct, že dnešní svátky jsou vyprázdněné a naplněné konzumem, že nám je předkládáno, jak slavit, jen aby se zvýšila spotřeba. Tím se nechci nechat svazovat. I když mám ráda svátek se vším všudy, tedy i s odpovídajícím prostředím, není to to rozhodující. Koneckonců, svátek se dá udělat kdykoliv a kdekoliv, záleží na našem naladění.

A o co jde nejvíc – že slavení není o nás, lidech, ale o našem Hospodinu, který mu dává smysl.

Markéta, 34 • Svátečno je, když zastavíme svoje kroky, naše mysl unikne všednímu shonu a duše se ztiší. Zastaví se

inzerce

čas a to neodkladné, co musíme ještě dnes udělat, si dovolíme odsunout.

Vánoční svátečno má u nás doma své podvědomé rituály, které usilujeme dodržovat – nikam nespěcháme, více si dáváme záležet na tom, jak se k sobě chováme, a chceme si vycházet vstříc.

Je to čas úvah a rozjímání nad tím, co bylo. Vzpomínáme, jsme vděčni a děkujeme. Je to čas hledání a otázek na to, co přijde, možnost obnovit naše sny a touhy. Rozjímáme nad tím, kým skutečně jsme. Jako milované děti se vracíme do Boží náruče, abychom tam trávili čas v jeho přítomnosti. Jsou to dny, které naplňujeme setrváváním v Boží přítomnosti.

Svátečno nemusí být veselé, okázalé ani dokonalé.

Nestavíme ho na odiv. Neoslavujeme sebe, protože v centru dění nestojíme my sami. Kdo je ten, kterého toužíme slavit? Kde se s ním potkáme? Jak mu můžeme naslouchat? Jak si můžeme kousek svátečna přenést do normálního dne?

Kateřina, 26 • Co ale vůbec svátečno je? Hned se mi v myšlenkách objevují pojmy jako slavení, tradice, rituál a za nimi v závěsu zdvižený ukazováček, že na takové úvahy vím o kulturní a sociální antropologii příliš málo. Jestliže všední je běžné, normální, každodenní či rutinní, pak je svátek jako opak vzruchem, mimořádností, změnou.

A máme na mysli svátek v tradičním smyslu slavnosti, nebo ve smyslu přeneseném, který de facto znamená odpočinek? Například že je pro mě svátkem, když si můžu ráno přispat. Je příjemné, když má člověk volno od povinností, ale slavnostní chvíle vyžadují přípravu.

Na jedné straně je hezké se svátečně obléci, na straně druhé snad každá žena ví, jaké je blaho zout večer lodičky a vzít si noční košili. Váhám, kolik má svátek mít společného se slavností a současně odpočinkem.

Pokud bych měla říct, jaké chvíle pro mě kdy byly skutečně sváteční, vybaví se mi Štědrý den, když jsem byla malá. Každoročně opakované schéma, kterého jsem se každoročně nemohla dočkat. Dopoledne přípravy, zdobení stromku, odpoledne návštěva u babičky, pak večeře se čtením evangelia, dárky.

K dalším svátečním okamžikům by patřily návštěvy u kamarádů s pečlivě připravovaným občerstvením a dokonale volným programem, kdy je cílem být spolu a mít se dobře.

Až tady se mi konečně objevuje charakteristika svátečního: zvláštní atmosféra, neobvyklý čas, moment, kdy se otevře pečlivě chystané. Potom už je jedno, jestli jde víc o odpočinek, nebo o slavení. Podstatné je, že je člověku tak nějak mimořádně dobře – svátečně. připravil Libor duchek

Letošní adventní a vánoční vysílání české redakce Rádia 7 se ponese pod heslem

Do Betléma!

Na cestu se začneme vydávat už na sklonku listopadu – od 26. 11. každou sobotu od 9.15 do 11.00 jsou posluchači zváni na návštěvu do rodiny některého z členů redakce. Setkat se můžete s Kateřinou a Petrem Hodecovými, Zuzkou a Pavlem Kohlovými, Lucií Endlicherovou, Lenkou a Jirkou Malinovými a Helenou a Luď-kem Brdečkovými.

Ve vysílání nebude ani letos chybět adventní kalendář – tentokrát z pera kazatele Církve bratrské Bronislava Matulíka. Kromě vysílání ho každý den najdete k poslechu také na webových stránkách www.radio7.cz.

Vzpomínky dlouholetého kazatele Církve bratrské Pavla Javornického se vyznačují ostrostí vidění, které chce v každé drobnosti zahlédnout Boží působení, a zároveň laskavostí, s níž zachycuje jednotlivé maličkosti, jež stojí za pozornost. Do knihy Rezonanční příběhy dává nahlédnout sám autor. (25. 12., 20.30) Správně prožít Vánoce se nám podaří, když se dostaneme co nejblíže k jejich podstatě. Co nám pomáhá a co brání objevit a předat dál toto poselství Vánoc, to je tématem povídání Petra Rause s pastorem Apoštolské církve Bohuslavem Wojnarem. (26. 12., 19.30) I když jméno Betlém znamená „dům chleba“, pro naši kulturu je už napořád symbolem narození a nového života. Do rodiny Helánových, ve které žije pět malých slečen – dvoje dvojčata a jedna malá princezna navíc – vás zavede Lucie Endlicherová.

(1. 1., 16.00) Putování Do Betléma zamění Lída Hojková v rozhovoru s kazatelem CB Romanem Touškem za postoj čelem k novému roku. Zaměří se na některé součásti vnitřní výbavy člověka, bez kterých se putování životem může stát blouděním bez smyslu a cíle. (1. 1., 20.00) Další informace o vysílaných pořadech a možnosti poslechu hledejte na www.twr.cz nebo www.radio7.cz, kde je k dispozici i obsáhlý archiv pořadů ke stažení. Aktuální informace hledejte na stránkách FB: www.facebook.comm/radio7cz. prosinec 2016 35

DOTEKY

Z festivalu UNITED

Foto archiv

P

Právě když jsem sláb, jsem silný.

(2K 12,10)

36 prosinec 2016

ro mě jakožto dobrovolníka byl zázrak už to, že jsem si směny zapsala tak, abych mohla okusit vše, co mě v programu zajímalo. V pátek jsem tedy běhala po seminářích, až jsem skončila na jednom, kde jsem vlastně původně vůbec neplánovala být.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem neschopná si rozplánovat tak toužené volno, ale když se na to dívám teď, říkám si, že Bůh je pěkný vtipálek.

Ocitla jsem se s kamarádkou na semináři Jula Slováka nazvaném Bůh je věrný. Konal se v tělocvičně, tak jsem si sedla na parkety dozadu pod žebřiny, dál od všech, a čekala, až si připomenu Boží věrnost. Věřte nebo ne, zrovna v tu chvíli jsem to zoufale potřebovala slyšet. A pak Julo začal.

Už jen z toho, jak tam stál, s jakou pokorou, na mě dělal dojem muže zlomeného pro Boha. Potom začal mluvit. Pořádně, do hloubky o tom, jaké trápení prožívá, s čím bojuje. A vždy dodal, že je Bůh věrný. Už při tom ve mně byla malá dušička. První slza mi ukápla, když Julo začal mluvit o svém otci, o odpuštění, o tom, jak zoufale potřeboval mít u sebe v dospívání muže. A já si najednou řekla: „To mluví o mně? Vždyť pocity, které teď vyjmenovává, se ve mně bijí každý den.“ A s každou další větou mi to bylo čím dál známější. Přišel nával pláče a pak další a další.

Náhoda následovala náhodu (nebo ne?) a já se asi za deset minut s Julem potkala před Domem kultury. Díky své odvážné kamarádce jsem za chvilku stála před ním s prosbou o modlitbu. I když jsem už pláč měla za sebou, najednou jakoby někdo stiskl tlačítko a já se zase rozbrečela jako želva.

Chudák Julo asi nejprve nevěděl, která bije, a tak řekl: „Tak, jak se jmenuješ?“ A podíval se na mou jmenovku. Tím jsem se trochu uklidnila a rozesmála a nějak jsem vykoktala, za co se chci vlastně modlit: „Za svého taťku, prosím.“ A tak jsme tam stáli mezi lidmi, Julo se modlil. Bylo neuvěřitelné, jak mi potom bylo dobře. Večer jsem tuto situaci šla vyřídit ještě k duchovním poradcům a Bůh mi dal do cesty poradce, který měl podobný příběh jako já. Zvláštní, že?

I když jsem až do závěrečné modlitby celý čas na semináři proplakala a neudržela jsem se ani v rozhovoru s duchovním poradcem, nebyl to zoufalý ani smutný pláč. Byl to pláč, po kterém mi bylo neskutečně dobře. Sice zranitelně, ale dobře. A víte, co jsem zjistila? Že většina z mých duchovních krizí pocházela z toho, že jsem se vlastní silou pokoušela věci změnit. Změnit svého taťku, změnit sebe, změnit naše chování k sobě. Sama. Ale ona to není ostuda, když si člověk přizná, že na něco nestačí.

Vždyť proto jsem se rozhodla pro Boha, ne? Uznala jsem, že na svůj život nestačím. A i když jsem se usilovně snažila hrát silného člověka, stejně jsem přišla před Boha s pláčem, že to nedávám.

A Bůh mi řekl: „To je v pohodě, spolu to zvládneme.“ Mé slzy byly osvobozující, protože mě dovedly před Boha, který mě zahrnul láskou. A já mu můžu jen děkovat, že si použil dva Boží muže, aby skrze ně ke mně promluvil.

A věřím, že i jednou můj taťka před Boha přijde. Přijde s tím, že už sám na svůj život nestačí, přijde s pláčem, po kterém se mu neskutečně uleví. Protože Bůh je věrný.

■ Laura, 19 let

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 18. prosince 2016 e-mailem na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Jde sem lesem. Výhru věnuje nakladatelství Portál.

Tajenka z čísla 11/2016: Kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn. Knihu Umění být získává Veronika Jurtíková, Frýdlant nad Ostravicí.

Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

prosinec 2016 37

POST SCRIPTUM

Bohuslava Horská

Něco je ve vzduchu J

e docela možné, že pointa tohoto příběhu bude některým čtenářům známa ještě dříve, než dočtou. Mám pocit, že něco podobného potkalo leckoho z nás.

Dostala jsem růži. Luxusní růži na dlouhém stonku, s tuhými lesklými listy a kožnatými trny. Lososová barva okvětních lístků byla hladivá i osvěžující a ladila s jemným zeleným okrajem, zvlněným jak krajka z Vamberku. Růže vypadala i voněla opravdu výjimečně. Výjimečně jsem se cítila i já, obdarovaná, když jsme se spolu vydávaly domů. Na cestu jsem růži zabalila do barevně ladícího papíru, který mi laskavý dárce předal spolu s ní.

Den byl mlhavý, drobně mžilo, mně však bylo hez-

Tuším, kde bude vystupovat. Kousek za městem jsou v místě plánované výstavby opuštěné zahradní chatky, kde si lidé bez domova hledají svoje doma. No, pár zastávek, říkám si – a bude po problému.

A opravdu, je to tak, autobus se pomalu vyprazdňuje, skupinka vystupuje na očekáváném místě, já si nacházím příjemné místo k sezení a těším se, že budu brzy doma. Uf, zdá se ale, že autobus je celý načichlý, to bude tím vlhkým vzduchem, který se stále vznáší nad sedadly, i když je zdroj pachu pryč.

No, těch pár zastávek to zvládnu. A už jsem venku z autobusu a vesele kráčím domů. V hale zouvám promočené boty, vytřepávám deštník a – čichám. To snad není možný, načichla jsem snad i já! Pořád to

Autobus byl zaplněný cestujícími a pestrou směsí tašek, batohů a deštníků – a ještě něčím, co se vznášelo ve vzduchu.

Začala jsem si uvědomovat, že tu něco opravdu nevoní. ky. Říkala jsem si, že jemný deštík mé kytce prospěje. Však když chci udržet doma nějakou řezanou rostlinu dlouho čerstvou, balím ji do vlhkého papíru. Po chvíli čekání jsem nastoupila do autobusu a stále v dobrém rozpoložení jsem si našla kousek místa k stání. Cesta mi ubíhala pozorováním světa za okny i před nimi.

Autobus byl zaplněný cestujícími a pestrou směsí tašek, batohů a deštníků – a ještě něčím, co se vznášelo ve vzduchu. Začala jsem si uvědomovat, že tu něco opravdu nevoní. Ach jo, tak já si tu jedu s nádhernou, voňavou růží a něco, nebo tedy spíše někdo, si dovolí mi to kazit. Pohoršeně se rozhlížím, odkud by se mohla ona „nevůně“ linout. Hm, tam na čtyřsedadle vpředu jede taková podezřele vypadající skupinka.

38 prosinec 2016

cítím! S tím by měla MHD a město Brno něco dělat.

Takhle obtěžovat spořádané občany!

Vybírám vázu pro svoji růži a vybaluji ji z papíru. Co to? Tady to ale fakt strašně smrdí. Přičichnu k papíru a je mi to jasné. Zvlhlý papír vydává opravdu nelibou vůni. Aha, tak tohle je to epicentrum, ze kterého se šířil pach do okolí? Takže to nebyla zmíněná skupinka, ale moje úžasná růže, která zamořovala okolí? Vlastně já? No teda…

Jo, takhle se to prostě stává. Máme pocit, že je něco ve vzduchu, a hledáme zdroj, zcela přirozeně mimo nás. A nakonec zdroj odhalíme – sami u sebe. A klidně může mít svůj prapůvod v krásné, luxusní růži.

Až bude příště něco ve vzduchu, vím, kde budu hledat nejdřív. ■

V minulém čísle jsme avizovali, že se budeme na konci našeho ročního seriálu věnovat fenoménu, který nemá v porevolučním sakrálním stavitelství v tuzemsku precedent. Na sklonku prvního desetiletí nového tisíciletí dva sbory Církve bratrské nezávisle na sobě zvolily jako architekta svých nových modliteben shodného tvůrce – Zdeňka Fránka. Vedle Černošic tak stejný tandem investor–umělec rozmnožil i architektonické bohatství Litomyšle.

Toto východočeské město se od 90. let díky osvícenému vedení a spolupráci s předními tvůrci výrazně zapisuje na architektonickou

architekt Zdeněk Fránek 2008–2010

mapu České republiky. Koncepční spolupráce s útvarem městského Čelní pohled a shromažďovací sál s mobiliářem, navrženým architekta, vypsaná soutěž hodnocená odborně nezpochybnitelnou Karlem Malichem porotou a v neposlední řadě jasná představa a velké nasazení pro věc na straně zadavatele – zosobněného tehdejším litomyšlským kazatelem Danielem Smetanou – i v tomto případě vyústila v realizaci, pro kterou se vyplatí Litomyšl navštívit.

Mottem stavby Nového kostela, jak sbor svoji modlitebnu pojmenoval, byl zvolen verš z 57. žalmu: „Bože, tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost.“ Zdeněk Fránek navrhl stavbu dokonale zasazenou do mírně svažitého terénu, kterou z exteriéru i uvnitř ovládají přísné linie a jejíž základní myšlenkou je cesta vzhůru – k Bohu. Cesta, která vede skrze Kristovu kalvárii.

Sekvenční stoupání nakloněných ramp střechy přitom odpovídá i funkčnímu řešení interiéru, kde je v rozlehlejším přízemí umístěn velký shromažďovací sál, vstupní chodba a obslužné místnosti včetně šatny, pracovny či kluboven. Subtilnější patro je vyhrazeno bytu kazatele, jenž je s přízemím spojen samostatným vnějším schodištěm. Strop sálu, osazený kvůli akustice opticky zajímavou strukturou z děrované překližky, stoupá od zadních řad židlí k vlastnímu prostoru liturgie. Je dominantní svojí výškou, ale snad ještě více tím, že se zde koncentruje velmi prostý, ale velmi působivý mobiliář a výzdoba.

Autorem netradičního stolu Páně, kazatelny a rudimentární kruhové plastiky na čelní stěně je doyen českých sochařů Karel Malich. Jeho generační souputník Václav Cigler pak vytvořil dvoumetrový kříž z vrstveného čirého skla, jímž vrcholí exteriér stavby, ona pomyslná cesta, a který dodává strohé budově její spirituální akcent. Zaznamenání hodné je, že angažmá obou umělců inicioval a donátorem jejich litomyšlských realizací se stal pražský galerista Zdeněk Sklenář.

Stavba je vytvořena ze základních materiálů – pohledového betonu, dřeva a fasád z mléčného skla. Ty dominují zejména při pohledu z boku, kde se stavba jeví jako zcela odhmotněná a transparentní sestava vznášejících se ploch střechy. Na vstupní fasádě je pak v základních ortogonálních liniích rozehrán opticky a světelně působivý kontrast plné betonové stěny, transparentní vertikální spáry vchodu, pointované lehce vyoseným křížem, a horizontálního ustupujícího prostoru balkonu kazatelského bytu.

Působivá a odvážná stavba Nového kostela byla pro svoje obsahové i estetické kvality v roce 2013 nominována na architektonickou cenu udělovanou Evropskou unií – Mies van der Rohe Award.

PhDr. Jan Klípa, Ph.D., kurátor Národní galerie v Praze

Foto zdeněk fránek

Modlitebna Církve bratrské v Litomyšli