Brána 05/16

5–6/2016

foto archiv, design a montáž ondřej košťák

cena 43 Kč / ročník 48 www.i-brana.cz

inzerce

X A L E R ě n L v ý n d nA jE a n p r s .

24. - 30 á letní dovolen í z celé ČR ládež ců i celých m

jednotliv

6 1 0 2

16+

pro více informací a přihlášku klikejte

www.relax2016.cz

oBsah

Milí čtenáři, dostáváte do rukou letošní páté číslo časopisu Brána. Jde o dvojčíslo na květen i červen, které už tradičně vychází o něco později. Tématem jeho hlavního článku je vlažnost.

Autor Rostislav Staněk zkusil vyčíst z kontextu, jak je vlažnost v jediném biblickém textu, kde se o ní mluví, vlastně chápána. Je to pohled docela zajímavý.

Kázání v rubrice Slovo nám ještě připomene Velikonoce. Vracet se k této nejvýznamnější události lidských dějin je vždycky užitečné. Ohlédnutí autora článku navíc propojuje postavu velikonočního aktéra Jidáše se třetím přikázáním starozákonního Desatera, což otevírá neobvyklé perspektivy.

K rozhovoru jsme si pozvali ředitelku Diakonie CB, v Desateru se zastavíme u marnotratného otce, zamyslíme se nad svou schopností diskutovat i nad migrační krizí. A nejen to.

Na závěr se chci ještě vrátit k hlavnímu článku a jeho komentářům. V jednom z nich autor v reakci na hlavní myšlenku ústředního článku píše: „S konceptem studené církve nesouhlasím.“ Jak je to možné? Jak může jeden kazatel CB nesouhlasit s konceptem jiného kazatele rovněž z CB? Rozpadá se nám církev? Nevíme, čemu věříme?

Nic z toho. Jen se ukazuje, že bereme vážně jednak odkaz svých duchovních otců s jejich důrazem na hodnotu osobního vztahu k Písmu, k Bohu, k Pánu Ježíši Kristu, jednak i stav světa, ve kterém žijeme. Společnost po celé zkušenosti novověku pochopila omezenost svých poznávacích schopností a rezignovala na jedinou pravdu. Církev, která o jediné pravdě ví ze zjevení, kterého se jí dostalo, k tomu dodává: I my „vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, naše poznání je jen částečné.“ Z velikosti svého Boha a jeho díla zachytáváme jen střípky.

I Písmo samo představuje jen útržky, protože celek uvidíme a pochopíme až jednou u svého Pána. Proto se naše pohledy mohou tak lišit. Neexistuje jediný správný výklad Písma, protože nikdo z nás není schopen vnímat celek Božího světa. Kéž bychom ale i z různých perspektiv mohli poznávat a nacházet to podstatné, dílo Pána Ježíše Krista. Váš PETR Raus šéFREdakToR

04 Jidášova zrada 06 Rozhovor Tažena Boží láskou 10 Evangelium v Desateru Přidat na váze svým rodičům 12 Téma Vlažnost 20 Zápisník Indonéský Flores očima entomologa 24 Etika Umění diskutovat 34 Diskuse Ani horký ani studený

PříšTě Odpočinek Jindřich Kabát

TiRᎠČíslo 5–6/2016, ročník Bratrské rodiny 48, Českobratrské rodiny 73 • Vyšlo 11. 5. 2016 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Ph.D., Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Judita Košťáková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

SLOVO

Exodus 20,7; Matouš 27,1–5

Jidášova zrada T

řetí přikázání, u kterého se dnes zastavujeme, je možná jedno z nejtěžších. Abychom mu dobře porozuměli, musíme si nejdříve uvědomit, že „Božím jménem“ bylo starým Izraelcům vlastně vše, co s Bohem souvisí. Zneužitím Božího jména je zajisté čarování se jménem „Hospodin“ v nějakých magických rituálech, ale zdaleka nejen to. Je to každé využití záležitostí kolem víry v Boha pro vlastní záměry a k vlastnímu prospěchu. Je to opak toho, co se od člověka očekává. Člověk má podřídit svou vůli Bohu a sloužit jemu, ale někdy se pokouší podřídit Boha a jeho svaté záležitosti sobě tak, aby Bůh a vše, co s ním souvisí, sloužilo jemu.

A to je pak hřích proti třetímu přikázání.

Naše zneužívání Božího jména Myslím, že toto zneužití Božích věcí dobře známe, jistě i z církevního prostředí.

Například když svoje názory a touhu prosadit se vyztužujeme účelově vybranými biblickými verši nebo když argumentujeme tím, že Bůh nám něco zjevil, a tedy že musí být prosazena naše vize, náš záměr a naše ambice. Ani bychom nespočítali všechna manželství, která byla v evangelikálních církvích uzavřena na základě toho, že mladý muž nebo žena podpořili svou zamilovanost tvrzením, že ten druhý jim byl zjeven jako manžel či manželka „od Hospodina“.

Ale porušení tohoto přikázání se netýká jen nezralých křesťanů. Také my ostřílení kazatelé rádi zneužíváme svého postavení na kazatelně, abychom si vylepšili své sebevědomí tím, že napomínáme a kázníme druhé. A když nám jako rodičům dojdou výchovné schopnosti, rádi zneužijeme Pána Boha květen–červen 2016

a jeho záležitosti k vyhrožování a rychlému řešení výchovných problémů.

V té nejjemnější podobě klade třetí přikázání otazník nad naše motivy: Proč jsem kazatelem, nechci náhodou vládnout jiným lidem a neživí mě jejich obdiv či jejich poslušnost? Nejsem pastoračním pracovníkem, abych měl dobrý pocit ze své dobroty a obětavosti? Nevykonávám křesťanskou službu nebo neposílám peníze do diakonie, abych měl ze sebe lepší pocit? Není moje modlitba pokusem manipulovat Bohem a jeho vůlí? Není církev prostorem, kde konečně mohu vyniknout, když se mi nepodařilo uplatnit se podle mých představ mimo ni?

Kladná odpověď na tyto otázky – a obávám se, že poctivě nemůže být jiná než aspoň částečně kladná – vlastně říká, že Ježíše zrazujeme. Že si ve vztahu k němu ponecháváme určitou vlastní agendu, vlastní záměry a ambice.

A jestliže uznáme tyto své postranní motivy a motívky, možná porozumíme Jidáši Iškariotskému a jeho zradě.

Zélóté, sikariové a Jidáš V Ježíšově době existovaly mezi Židy různé frakce a skupiny; z těch významných i takzvaní zélóté, horlivci. Měli za cíl osvobodit Izrael od římské nadvlády a nastolit vládu židovského zákona podobně, jak se to skoro o dvě stě let dříve podařilo Makabejským. Bezpochyby se stýkali i s Ježíšem, a nejméně jeden z nich se dokonce stal jeho učedníkem. Říkalo se mu Šimon Zélóta.

Mezi zélóty bylo několik extrémistů, kteří nejenom toužili po svržení římské nadvlády ozbrojeným povstáním, ale toto povstání už aktivně vyvo-

lávali. Říkalo se jim sikariové, muži s dýkou. Šli na tržiště, kde se nacházelo hodně lidí, vmísili se do davu, vyhlédli si náhodnou oběť a jedním krátkým nenápadným bodnutím ji zabili. Než se okolní lidé vzpamatovali, podařilo se jim často zmizet.

Lidé se těchto starověkých teroristů právem děsili a na tržištích po nich pokukovaly ozbrojené stráže.

Nebylo to ale mnoho platné. Sikariové brali životy jednotlivcům, ale byli příliš slabí na to, aby uskutečnili povstání. Jejich jedinou šancí bylo, že oním strachem vyprovokují Římany a židovské kolaboranty, aby vytouženou válku začali za ně. A věřili, že v této svaté válce Židé nakonec zvítězí a nastolí Boží království, spravedlivý samostatný stát s bohabojnou a pokojnou vládou.

Nový zákon je natolik zaměřen na podstatné informace o Ježíši Nazaretském, že o postavách kolem něho toho mnoho nevíme. Nevíme mnoho ani o Jidášovi. Je ale možné, že v jeho jinak dost tajemném jménu Iškariotský zaznívá právě slovo „sikarios“.

A je možné, že jeho zrada spočívala ve snaze využít Ježíšovy popularity k vyvolání povstání. Snad proto s sebou na zatčení Ježíše vzal nejen oddíl římských vojáků, ale i židovskou chrámovou stráž. Předpokládal, že když se strhne bitka, obrátí se nakonec ozbrojení Židé proti ozbrojeným Římanům.

Jidášovi se jeho provokační záměr nepodařil.

I když se nějaká bitka strhla, Ježíš s přehledem ovládl situaci a uklidnil všechny strany. Veškeré násilí vzal na sebe. Vybojoval svatou válku, ale ta se odehrála na vrchu Golgota. A vybojoval ji nikoli vítězstvím v násilném povstání, ale vlastní obětí.

Potrestat sebe sama Mám za to, že Jidášův záměr je typickým porušením třetího přikázání. Chodil s Ježíšem, dokonce se staral o pokladnu, účastnil se uzdravení, slyšel Ježíšova kázání a viděl jeho zázraky. Přesto ho vlastně nenásledoval. Měl vlastní agendu – ozbrojený boj.

O příchodu Božího království měl své představy a Ježíš mu sloužil jako nástroj k jejich uskutečnění.

Zdeněk Vojtíšek (53) Na přelomu 80. a 90. let laický kazatel v Církvi bratrské, později byl ordinován. Přednáší religionistiku na teologických fakultách UK a částečně působí i jako poradce a psychoterapeut.

Toto jasné porušení přikázání ovšem Jidášovi nevyšlo. Následoval trest, vlastně se potrestal sám – šel a oběsil se. Tak dlouho chodil s Ježíšem, a vůbec nic nepochopil z jeho zvěsti o milosti a odpuštění. Viděl, jak Ježíš odpouští hříšníkům, jak hovoří s cizoložnicí, jak jde k celníkovi na jídlo; slyšel jeho podobenství, ale nepochopil nic.

Důvodem je – obávám se – právě to, že Ježíše ve skutečnosti neposlouchal, protože myslel jen na to, jak ho využít a zneužít s cílem rozpoutat válku s Římany.

Nevím, jak Pán Bůh trestá za porušení třetího přikázání nás, tuším ale, že trest by mohl být podobný jako u Jidáše, totiž že se vlastně potrestáme sami. Že nakonec zůstaneme na pospas svým postranním cílům a záměrům, protože se s Boží zvěstí podobně jako Jidáš mineme. Bojím se, že se to stane i mně. Že budu léta poslouchat kázání o lásce k nepřátelům, a přece začnu nenávidět prvního člověka, který mě nemá rád; že se budu celý život modlit „odpusť nám naše viny“, ale v situaci, kdy na tom záleží, sám odpustit nedokáži; že budu roky číst v Bibli o soucitu s chudými a uprchlíky, a přece budu opovrhovat bezdomovci, Romy a cizinci; že tisíckrát přijmu požehnání „pokoj tobě“, a přesto se nechám vystrašit populistickými politiky a médii; že stokrát uslyším o velbloudovi a jehle, a přesto budu hystericky hromadit majetek; že mě mnohokrát dojme Ježíšova láska k hříšníkům, a přece si rád odplivnu nad homosexuály; že budu nazpaměť znát výzvu k modlitbám za ty, kterým je svěřena moc, a přesto budu na vládu jen nadávat. Že totiž zneužitím Božího jména a zradou Ježíše zradím – jako Jidáš – především sám sebe.

Východisko „Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí?“ ptá se žalmista a hned nadějně odpovídá: „Ale u tebe je odpuštění.“ (Ž 130,3) Ano, zde je naděje: V lidském opouštění skrytých agend, postranních záměrů a vlastních cílů, a v Božím odpuštění našich zrad a porušování třetího přikázání. Možná, že nakonec největší Jidášova chyba nebyla v tom, že měl špatné motivy, ty měl leckdo. Podobně i my zrazujeme Ježíše a přestupujeme třetí přikázání svými činy a motivy, ale přiznáme-li to a necháme-li si odpustit, budeme na správné cestě.

Všichni učedníci – až na Jidáše – si nechali své motivy postupně odebírat a pročišťovat, až byli schopni milovat Ježíše jen pro něho samého, a pak dokázali třeba i za svou víru položit život. Kéž to dokážeme i my. Amen. ■ květen–červen 2016

rozhovor Rozhovor s Michaelou Veselou

Tažena Boží láskou Rozpoznat, kde chce Pán Bůh člověka mít, se některým zdá být docela obtížným úkolem. Současná ředitelka Diakonie Církve bratrské to vidí jinak. S evangeliem se doma nesetkala, vyučila se úplně jiný obor, a přece si ji Pán Bůh nakonec přivedl až tam, kde je dnes. Potkala se s Boží láskou a rozdává ji dál.

Mnozí o mně vědí, že jsem přišla do Církve bratrské ze „světa“. Musím však uvést, že jsem už od dětství, ač jsem vyrůstala v nevěřící rodině a v době předlistopadové, nějak věděla, že Bůh je. Pamatuji se, že jsem se k němu modlila už jako malá holka, ale byly to ty naivní a sobecké modlitby typu „Bože, ať mohu jet o prázdninách k babičce do Liberce!“ a podobně.

O církvi jsem až do puberty nevěděla nic.

Někdy v té době ale uvěřil můj bratr, a když přišel z vojny, dostal se do kontaktu s husineckým sborem.

Pozval mě tam – poprvé na přednášku o Izraeli a pak rovnou na sjezd mládeže do Havlíčkova Brodu. Jeli jsme tenkrát celá mládež autobusem a já si připadala jak na Marsu. Při evangelizačním shromáždění jsem se tam setkala s Ježíšem. A tak jsem začala chodit do sboru v Husinci. Nikdy jsem sbor nevyměnila.

Nevyrostla jsem v církvi, ale zamilovala jsem si ji.

Co tě v té době bavilo a co jsi studovala?

Jako malá holka jsem se díky svému otci, který pracoval v JZD, dostala ke koním. Připadala jsem si jako „Dívka v sedle“ – to je krásná dívčí kniha.

Mgr. Michaela Veselá Od roku 1997 pracuje v sociálních službách v oblasti sociální prevence. V roce 2009 dokončila studium na Teologické fakultě Jihočeské univerzity obor Učitel náboženství a etiky. Je externím lektorem několika vzdělávacích agentur pro pracovníky v sociálních službách, kde se věnuje zejména komunikačním a etickým tématům. V současné době pracuje jako ředitelka Diakonie Církve bratrské. Jejím domovským sborem je CB Husinec. Žije v Šipounu v jižních Čechách a na byt jezdí do Prahy.

květen–červen 2016

Zvolila jsem si, že budu pracovat u zvířat, a protože jsem tehdy studiu moc nedala, neudělala jsem přijímačky na střední školu. Nastoupila jsem v září 1989 na zemědělské učiliště a dokončila je jako chovatel hospodářských zvířat.

Dnes už v zemědělství nepůsobíš – proč?

Před revolucí byla situace v zemědělství jiná, studenti zemědělských škol měli předem domluvená pracovní místa, ale po revoluci se to podstatně změnilo, tak jsem šla prodávat do potravin. Po roce jsem pak v Husinci tři roky doručovala poštu. V té době jsem uvěřila a na svých cestách na samoty jsem si za chůze četla Nový zákon. Super využitý čas. Pak jsem dospěla k tomu, že by bylo dobré mít maturitu, a nastoupila jsem na dvouleté denní studium podnikání. Během studia jsem se stala dobrovolníkem na lince důvěry v Prachaticích; bylo nás tehdy několik z husineckého sboru, kteří jsme chtěli pomáhat lidem v krizi. To byl můj start v sociálních službách, protože po dokončení maturity jsem nastoupila na plný úvazek právě na této lince důvěry, kde jsem koordinovala služby dobrovolníků, psala žádosti o dotace a dělala účetní. Hodně jsem se tam naučila. Pracovali jsme nejen s lidmi v krizi, ale i s narkomany. Postupně jsem pronikala do dotačního sytému a sponzorství.

Od linky důvěry tvá cesta vedla k práci s dětmi.

Jak ses k ní dostala?

Na lince důvěry to bylo zajímavé, ale po čtyřech letech jsem byla vyčerpaná a byla jsem ráda, že jsem mohla odejít pracovat do YMCA v Husinci. Práce s dětmi byla úplně jiná a zase jsem se učila nové věci. Spoustu času jsme trávili v přírodě a já začala poznávat Boží stvořitelské zázraky.

Tehdy jsem začala uvažovat o tom, že by bylo dobré začít studovat pedagogiku, abych mohla i dál pracovat s dětmi. Ideální obor by byl pracovník vol-

foto petr grulich, archiv michaely veselé

Míšo, jak ses dostala k víře?

mi v Prachaticích, který provozovala Farní charita. Pracovala jsem tam devět let s bezdomovci a s lidmi z vyloučených lokalit. Učitelství jsem se však nevzdala, externě lektoruji kurzy zaměřené převážně na komunikaci a mou oblíbenou etiku v sociální práci, převážně pro pracovníky v sociálních službách.

Jak člověk pozná, že ho Pán Bůh někam vede a někde chce mít?

Nevím, jak to pozná někdo jiný, Bůh působí v našich životech rozličně. Já s ním mám domluvený postup. Ví, že jsem v některých věcech tvrdohlavá a doslova natvrdlá, tak se mnou jedná napřímo. Zavírá mi dveře, kde mne mít nechce, a otevírá mi tam, kam mám jít. Respektuji to, nechci být tam, kde bych mu nebyla užitečná. Někdy ale nemám jistotu, zda jsem vešla do správných dveří; objevím, co je za nimi, a jsem jak Alenka v říši divů. Jenže po čase vidím, že jsem těmi dveřmi šla opravdu správně, že jsem se nespletla. Vše, co jsem kdy dělala a čím jsem si prošla, mi bylo k užitku pro příští čas. Pán Bůh si nás prostě připravuje. Nemusíme složitě tápat, stačí jen jít tam, kde jsou otevřené dveře.

Jak vnímáš priority života církve? Nemá se sbor nejprve postarat o své vlastní členy?

Církev má být především živá, vždyť jedině tak může dosvědčit, že Ježíš je živý. A proto má být otevřená lidem. Pro Ježíše byl bližním kdokoliv, každý člověk. Potkával lidi na ulici a léčil je, radil jim, měnil jejich život. Ty druhé, lidi z okolí, miluje Ježíš stejně jako nás. Pomáhat jim je naplnění jeho lásky.

Celá otázka zní, koho považujeme za svého bližního a koho za bližního považuje Ježíš.

Když půjdeme sloužit mimo církev, nejsme nejprve posláni k těm, kteří se dostali do potíží bez vlastního zavinění?

nočasových aktivit, ale ten nebyl otevřen dálkově.

Vybrala jsem tedy podobný obor učitel náboženství a etiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Po sedmi letech jsem ho konečně dokončila a oddechla si.

Na doporučení jsem zkusila výběrové řízení na ředitelku azylového domu pro matky s dět-

Je těžké rozlišit, kdo si za svou situaci může sám, a kdo nikoliv. Co všechno budeme sčítat na stranu hříchu a viny, a co budeme odečítat? Vzpomeňme si na příběh marnotratného syna. Prohýřil své peníze s děvkami, propil je, a přesto mohl padnout do náruče svého otce. Nechci tím ale říct, že všichni musíme jít sloužit lidem na ulici. Každý ať pracuje podle toho, jak to cítí. Nucení se do služby druhým je to nejhorší, co můžeme učinit. Mnoho upřímných věřících se k této práci nikdy nedostane a nemusí to být a priori špatně. Mohou mít v tomto světě úplně jiný úkol. květen–červen 2016

rozhovor Jak rozhodovat, komu se věnovat, když nestihneme pomoci všem?

V sociálních službách dnes mluvíme o tzv. „uvážlivé pomoci“. Znamená to, že za toho, komu pomáháme, nepřebíráme odpovědnost. Ponecháváme mu kompetence i svobodu se rozhodnout, a třeba i udělat chybu. Jinými slovy je to stejný přístup, jaký uplatňuje vůči nám Ježíš. Potom nezáleží na tom, zda si zvolíme osoby tělesně postižené, staré a nemocné lidi, lidi na okraji společnosti či oběti násilí. Zásadní je, že chceme milovat druhé, protože Ježíš miluje nás.

Kam bys chtěla vést Diakonii Církve bratrské?

Svou roli vidím spíše v podpoře poboček Diakonie Církve bratrské a jednotlivých sborů, které už diakonskou práci mají a chtějí ji rozvíjet. Diakonie CB by měla být částečně poradnou pro pobočky a sbory, které mají nápad či cíl a nevědí, jak k němu dojít, co je v sociálních službách a v diakonské práci možné dělat. Při celkovém počtu cca 80 sborů a 11 poboček je však naše kapacita velmi omezená. V kanceláři Diakonie Církve bratrské pracujeme jen dvě, ostatní pracovníci jsou přímo v sociálních službách. Pokud ale bude nutné tým kanceláře posílit, uděláme to.

Byla bych ráda, aby se v církvi více vědělo, co naše diakonie dělá. Tématem mému srdci blízkým je i humanitární pomoc, ať už v naší republice, nebo v zahraničí.

Církevní sociální zařízení většinou nemají dostatek věřících pracovníků, z práce se pak vytrácí duchovní rozměr. Je možné se tomu ubránit?

Duchovní rozměr chápu jako velmi podstatnou součást naší práce. Na druhou stranu vnímám jako stejně důležitou i odbornost. Je potřeba usilovat o vyváženost obou těchto pólů. Samotná odbornost bez duchovního rozměru zavání sterilitou. Na druhou stranu jen duchovní rozměr bez odbornosti může napáchat spoustu škody.

Jsem vděčná, že máme v Diakonii CB svého pastoračního pracovníka, který je k dispozici jak klientům, tak i pracovníkům.

Přála bych si, aby i v rámci všech poboček Diakonie Církve bratrské fungovala tato provázanost mezi sborem a diakonií, aby kazatel věnoval svou pozornost a péči právě diákonům, aby na ně nezapomínal. Jsou to lidé pod obrovským tlakem a dělají to dobrovolně. Nést trápení druhých je nejen psychická, ale i fyzická zátěž. Pokud si zachováme tuto provázanost poboček na sboru, kdy se budou sbory a členové zajímat o diakonskou práci poboč květen–červen 2016

ky, tak se nemusíme o duchovní rozměr diakonie obávat.

Dnes se klade mimořádný důraz na osobní práva a svobody, ztratil se ale smysl pro sounáležitost.

Není to chyba?

Blahobyt, který postihl Evropu koncem 20. a začátkem 21. století, je opravdu velkým problémem. Sounáležitost je poklad, který jsme zakopali a ztratili jsme pojem o tom, kde. Nejhorší je, že návrat zpět do tzv. „normálu“, kdy se lidé o sebe navzájem zajímají, soucítí a pomáhají si navzájem, je velmi zdlouhavý.

Myslím si však, že na světě stále převažují dobří lidé, asi jsem v tomto optimista. Kdyby nebylo víc dobrých lidí než těch zlých, tak by to zlo tak nevynikalo. Stále se setkávám s lidmi, kteří jsou solidární, kteří chtějí pomáhat, stále se setkávám s anděly.

Neumožňuje například pomoc bezdomovcům jen vést způsob života, který jim nakonec vyhovuje?

Pracovala jsem devět let mezi bezdomovci, jak ženami, tak muži. Někdy mé názory na tuto skupinu lidí druhým připadají asociální. Zásadně nedávám bez-

Chceme milovat druhé, protože Ježíš miluje nás. domovcům peníze. Mnohokrát jsem ale šla s bezdomovcem do obchodu nakoupit potraviny nebo jsem s ním běžela na nádraží koupit mu jízdenku, když potřeboval odjet na úřady. V tomto byl mým prvním učitelem můj bratr. Jeli jsme jednou z Brna, z nějaké mládežnické akce, v batohu jsme měli bagetu na cestu. Na ulici k nám přistoupila zjevně opilá žena a žadonila o peníze, prý má hlad. Můj bratr jí řekl, že peníze jí nedá, že nemůže, ale když má hlad, že jí dá jídlo. Sundal batoh a začal vyndávat bagetu. Než rozepnul batoh, byla žena pryč.

Nemohu obecně říci, že bezdomovcům jejich stav vyhovuje. Znám jich několik, kteří usilují o změnu, ale jsou na to sami. Žít sám v tomto světě, když nemáte nikoho, ztratili jste svou rodinu, přátele, známé, to je peklo. Jste nevěrohodní, nikoho nezajímáte. Naprostá izolovanost, naprostá beznaděj. To člověka zlomí. Nechci je omlouvat, ale nechci je ani soudit. Pokud je v mých silách pomoci takovému člověku, tak mu pomohu. Vždy však zvažuji, jestli má pomoc spíše neškodí. Jsem v tomto ohledu dost opatrná.

Láska k přírodě i pedagogické sklony Míše Veselé zůstaly.

Se synovcem Joelem a neteří Dorotkou stavějí lesní domečky – možná vílám, možná trpaslíkům. I tak se mohou klást základy lásky k Božímu stvoření.

Myslím, že v Evropě 21. století je eticky neobhajitelné, aby se nedostalo pomoci hladovému či nemocnému člověku. Pokud dopustíme, aby se lidem nedostávalo základních potřeb, pak jsme jako lidé i jako církev selhali.

K prvotní církvi patřili zejména lidé chudí, Církev bratrská je spíše středostavovskou církví. Není nakonec lepší různé sociální vrstvy ve sborech příliš nemíchat?

Podle mého soudu řešila prvotní církev ten samý problém, viz dopisy apoštola Pavla. Už od počátku byla církev prostředím, kde se setkávali bohatí i otroci, židokřesťané a pohani. Mně se na Církvi bratrské líbí právě to, že je pestrá. Jsme spolek neobyčejných osobností, jedinečných bytostí. Vůbec přece nezáleží na tom, jestli mám více nebo méně peněz. Ten největší poklad si máme ukládat v nebi.

(Mt 6,19–20) Církev má být společenstvím Kristova těla, každý je důležitý, i když je někdy těžké přijímat každého takového, jaký je. To je ale náš lidský problém. Ježíš umřel za každého člověka, nezemřel jen za ty bohaté, chytré a úspěšné. Tak proč v tom děláme takové rozdíly? Já nejsem bohatá v lidských očích, ale chci být bohatá v očích Božích.

O které pasáže z Písma tento svůj postoj opíráš?

Tak například Marek 10,23: „Ježíš se rozhlédl po

svých učednících a řekl jim: ,Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!‘“ K čemu tedy hromadit poklady a handrkovat se o majetek?

Ze zkušenosti vím, že největší roztržky v rodinách bývají právě kvůli majetku.

Diakonie je řečí činů. Jak dosáhnout jejich srozumitelnosti, aby lidé dobře poznávali, že naším hlavním motivem je evangelium?

Chápu evangelium jako zvěst Lásky. Bůh mě má rád, jsem milována Svatým, jediným a nejvyšším Bohem.

To je neskutečně silná zpráva. Láska a laskavost má neobyčejně hojivou moc. Láska a laskavost stačí na to, aby lidé prostřednictvím nás a našich činů uviděli, že je Bůh miluje. Láska je srozumitelná naprosto každému.

Uzavřu náš rozhovor tím nekrásnějším vyznáním v Novém zákoně – 1. Korintským 13,1–3: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ Přeji vám všem otevřené srdce ke skutkům Boží lásky.

■ připravil Petr raus květen–červen 2016

Exegeze

Páté přikázání

Přidat na váze svým rodičům Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

(Ex 20,12)

S

lyšíme příběhy týraných, zneužívaných dětí.

Jsou to příběhy o moci rodičů, která byla zneužita. Slyšíme příběhy o dětech, které postrádají respekt vůči rodičům a neznají hranice. Ctít rodiče je proto i dnes velmi aktuální a citlivé téma. Pro život každého člověka je vztah k vlastním rodičům klíčový, protože se jedná o naše první vztahy. Rodiče ovlivní svým pozitivním nebo negativním způsobem celý náš život, všechny naše další vztahy, i náš vztah k sobě samým. Vztah rodič–dítě může

ukrývat všechno: lásku i nenávist, důvěru i nedůvěru, jistotu i nejistotu, bezpečí i nebezpečí, péči i lhostejnost. Jaký vztah máme k nejdůležitějším lidem svého života?

Malí tvůrci našeho života Vztah k rodičům je v Desateru hned na prvním místě po vztahu s Bohem. V něčem jsou si totiž rodiče s Bohem podobní. Jsou to malí tvůrci našeho života.

Bez nich bychom tady nebyli a nebyli bychom takoví, jací jsme. I kdyby to bylo to jediné, za co bychom jim mohli být vděční, zasluhují si respekt podobný Bohu. Ovšem ve správném pořadí. Pokud chci ctít Boha, svého Tvůrce, musím znovu objevit a prohloubit i úctu ke svým rodičům, svým malým tvůrcům.

Metafora Boha na zemi

Mária Uhlíková (32) Diákonka sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici; pochází ze sousedního Slovenska, studovala evangelickou teologii na EBF UK v Bratislavě, svobodná.

10 květen–červen 2016

Rodiče jsou zároveň i metaforou Boha. Bůh se v Bibli přirovnává k matce i k otci. „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu já utěšovat.“ (Iz 66,12–13) „Jako má otec soucit se svými syny, tak se slitovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ (Ž 103,13) Rodiče ztělesňují Boží lásku, péči, ochranu, přijetí. Jsou Božím nástrojem v našich životech. Vztah s Bohem a s rodiči je tak propojen víc, než bychom si někdy chtěli připustit. Pokud chceme řešit vztah s Bohem, nevyhnutelně musí přijít na řadu i vztah k rodičům.

Oni formují to, jaké představy si o Bohu vytváříme.

„Přidat na váze“ rodičům Hebrejské slovo „ctít“ znamená doslova udělat těžkým, přidat váhu (důležitost, uznání). Vzdát poctu je víc než poslušnost, souhlas s názorem

rodičů, víc než podřízenost nebo plnění přání. Ctím rodiče, kdykoli jim naslouchám a pokouším se porozumět jejich příběhu a světu, ve kterém žili (žijí).

Koneckonců, Dekalog nebyl napsán pro malé děti, ale především pro dospělé dcery a syny, kteří už mají vlastní životy. Pro nás, kteří už trochu známe dobré i špatné stránky svých rodičů. Pro nás, jejichž rodiče už stárnou, slábnou, nebo už tady ani nejsou.

Tady se už nejedná o poslušnost či podřízenost, souhlas s názory nebo plnění přání, ale spíš o to, jak vážně své rodiče beru. Jak vážně beru jejich životní příběh, zápasy, jejich víru, nevíru, silné a slabé stránky? Znám jejich svět, ve kterém vyrůstali, a svět, ve kterém žili? Co mi říkají svým životem?

Jak mě ovlivnili? Co mě naučili a co nenaučili? Za co jim mohu být vděčný? Jak jim mohu pomoci v době, kdy sami nemohou? Zodpovědět si poctivě tyto i další otázky je projevem úcty k rodičům. Každý musí sám za sebe najít způsob, jak konkrétně může svým rodičům „přidat na váze“.

Na pořadí záleží To, že přikázání ctít rodiče následuje po přikázáních spojených s úctou k Bohu, je zásadní věc. Rodiče nemohou věčně „zastupovat“ Boha v našem životě, nemohou ho zastínit. Nemohou se postavit do cesty víry svého dítěte, mezi dítě a Boha. Respekt k Bohu musí být na prvním místě. Kristus mluví tvrdě: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Nemyslím si, že nás Kristus chce odtrhnout od rodičů, že nás učí nenávidět je a nestarat se o ně. Spíš před nás klade radikální výzvu být odpoután od člověka a připoután ke Kristu. Nezdravé objetí a připoutání k rodičům vyměníme za svobodné objetí svobodných dětí v Kristu.

Upozornění Milí čtenáři, další číslo časopisu Brána bude opět dvojčíslo a vyjde na začátku července.

Marnotratný syn a marnotratný otec Příběh o marnotratném synu (Lk 15,11–32) je příběhem hluboké urážky, neúcty a pohrdnutí světem rodičů. Je to ale i příběh hluboké úcty, lásky a svobody, kterou nabízí právě otec svému synu.

A nakonec, je to i příběh syna, který se naučí vzdát úctu svému otci. Syn odchází a bere peníze. Nic ho najednou k rodičům neváže. Nikdo mu nebude mluvit do toho, jak žít. Neváží si toho, co jeho otec vytvořil a jemu odevzdal. Ale otci stačí, aby poznal svého syna v dálce, a nezajímá ho, jak se má chovat otec v jeho letech a v jeho postavení. Na jedné straně syn ztrácí vlastní sebeúctu, na straně druhé otci jako by nezáleželo na vlastní důstojnosti. Otec se ztrapňuje a sám sebe zbavuje veškeré úcty, a zároveň synovi důstojnost vrací. Paradoxně se syn učí respektovat otce od vlastního otce, který respektuje své dítě.

Příběh nás vyzývá, abychom se v jakékoli pozici, ať už rodiče, nebo dítěte, neupínali na svou důstojnost, na právo být vážený a ctěný. Otec se znemožňuje před veřejností, před rodinou i svým synem a i syn se vrací zpátky naprosto znemožněn. Bariéru, která mezi nimi vznikla, vyřeší jenom odpuštění. To je největší projev úcty. Úctu nezískáme ani neposkytneme mocí ani kontrolou. Úctu i respekt mají moc vrátit člověku (dítěti, rodiči) omluva a odpuštění. Setkání dětí a rodičů v našich životních situacích nemusí vždycky končit hostinou, ale možná v nás mohou marnotratný syn a marnotratný otec probudit otázku, jestli se i v nás nenajde trocha soucitu s vlastními rodiči, s vlastními dětmi a jestli soucit a odpuštění nemohou být začátkem cesty k uzdravení našich vztahů a k vzájemnému respektu.

Snad nejdůležitější obraz příběhu je obraz Boha jako otce, který miluje své syny. Bůh ukazuje, jak marnotratně milující je on sám. Bůh je tady otcem, který se z lásky ztrapňuje. Pokud si v otci, kterého máme ctít, představíme jenom autoritu, která má nad námi převahu a možná nám nahání strach, chce nás Bůh vyvést z omylu. On je Otec, jakého jsme možná neznali. Otec, který se dobrovolně vzdává své autority a důstojnosti. Jeho největším projevem úcty je vyhlížení u cesty a odpouštějící milující objetí. Toto silné rodičovské nebeské objetí může unést víc než my. Dodá sílu odpustit a marnotratně přijmout tam, kde je to opravdu těžké.

Tam, kde je to nad naše síly. Díky Kristu nás Bůh chce vtáhnout do takového vztahu s Ním, ve kterém budeme i my milovat své rodiče (děti) podobným způsobem. ■ květen–červen 2016 11

TÉMA

RosTislaV sTaNěk

Hořící srdce, zápal pro Krista, to se nám mnohdy zdá být ideálem.

Nechceme být studení, míváme představu, že Boží Duch sesílá oheň, aby chlad z našich životů vyhnal. Autor článku otevírá knihu Zjevení a nad dopisem laodikejskému sboru odhaluje, jak se můžeme mýlit a co vlastně obrazy žáru a chladu v biblickém textu znamenají.

V

iděli jste fi lm Válečný kabinet (War room, USA, 2015)? Doporučuji. Jedna scéna zvlášť trefně vystihuje naše téma. Postarší vdova Klára prodává dům. Z realitní kanceláře ji navštíví o generaci mladší Elizabeth. Projdou místnosti v přízemí i v patře a na druhý den pozve Klára Elizabeth na kávu, že proberou cenu. Když spolu nazítří sedí u stolu, zdá se, že Kláře vlastně o prodej ani moc nejde, a klade Elizabeth dost osobní otázky. „A… kam že to chodíte do kostela?“ „No, někdy chodíme do kostela v Riverdale.“ „Hm… Takže, Boha znáte?“ „Ano, jistěže znám Boha. Myslíte, že Bůh by s tímhle souhlasil?“ snaží se Elizabeth vrátit téma k ceně domu. Klára však drží osobní rovinu rozhovoru a po krátké kličce s otázkou na rodinu znovu míří na zbožnost. „Tak, říkala jste, že do kostela chodíte jenom někdy. Je to proto, že pastor káže jen někdy?“ „Věřím v Boha jako většina lidí. Je pro mě důležitý.“ „Přinesu hned tu kávu.“ Klára se zvedá a odchází do kuchyně, odkud se dál ptá: „Kdybych se zeptala, jaké jsou vaše modlitby, řekla byste, že jsou vřelé, nebo chladné?“ 12 květen–červen 2016

„Nevím, jestli bych řekla vřelé. Jsme jako většina lidí, máme nabitý program. Pracujeme. Ale já se považuju za náboženského člověka. Nejsem vřelá, ani chladná. Prostě asi někde uprostřed.“ Paní Klára zatím nese kávu. „Tak, tady je to. Mám i smetanu nebo cukr.“ „Ne, ne, děkuji, mám ráda černou.“ Elizabeth se napije a výraz ve tváři mluví za vše. „Paní Kláro, vy pijete takhle vlažnou kávu?“ „Ne, dítě, já mám horkou… Elizabeth, lidé pijí svou kávu horkou, nebo studenou, ale nikdo nemá rád vlažnou, ani sám Pán.“ Tolik scéna z filmu. Moc hezky tu vyznívá dvojí chápání pojmu vlažnost. V představě Elizabeth je na jednom konci škály vroucí projev zbožnosti a na druhém konci chladný nezájem o Boží věci. Samu sebe vidí asi někde uprostřed.

Není to špatné chápání. Oblíbenou ilustrací je žhavý uhlík. Když je vytažený z ohniště, postupně vychládá.

Působivý obraz toho, jak potřebujeme společenství církve.

Elizabeth vlastně uznává, že je jakoby na okraji krbu, ale zase tak úplně špatné to s ní není. Není chladná.

foto archiv

květen–červen 2016 1

TÉMA téma Zkreslující chápání Jenže Klára to myslela trochu jinak. Jak, to naznačila v lekci s vlažnou kávou. Kdo by měl rád vlažnou kávu? „Lidé pijí svou kávu horkou, nebo studenou.“ V tomto přirovnání studená není špatná, vlastně ledová může být stejně žádoucí jako horká. Klára to nemá ze sebe, čte Bibli. A pokud vím, tak jediné místo v celé Bibli, kde čteme o vlažnosti, je v knize Zjevení v listu do Laodikeje. (Zj 3,14–22) Tam říká vzkříšený Ježíš: „Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“ (Zj 3,15–16; ČSP; tak i dále). Pro Ježíše je stejně žádoucí církev studená jako horká. Zato z vlažné je mu na zvracení. Ano, opravdu doslova.

Jak to Ježíš myslel, nám dojde na místě. Pojďme se tam vypravit, aspoň na mapě. V dnešním centrálním Turecku v údolí Lykus byla tři významná města: Kolosy, Hierapolis a Laodikea. Město Kolosy je napájené osvěžujícími prameny studené vody.

V Hierapolis zase vyvěrají známé léčivé prameny vody horké o teplotě až 95 °C. Laodikea přirozený zdroj vody postrádala, a tak sem byla vedena voda akvaduktem z Hierapolis. Horká voda však cestou zvlažněla. Studená voda v Kolosách je osvěžující. Horká voda v Herapolis má uzdravující účinky.

A z vlažné vody v Laodikeji je člověku tak akorát na zvracení. Když to jako metaforu vztáhneme na církev, pak ať působíme ve společnosti jako horký léčivý nápoj s ozdravnými účinky, nebo poskytujeme chladivé osvěžení zmoženým a umořeným, obojí je žádoucí… ale vlažná církev je nechutná.

V čem je problém?

Co charakterizuje vlažnou církev? Je to nedostatek vroucích projevů zbožnosti? Vlažné emoce? Málo temperamentu? Vlažné písně? Je to nedostatek horečnaté aktivity? Vlažný program? Asi tak nějak v církvi zlidověla představa vlažného křesťanství.

Ing. Rostislav Staněk M. A. (53) Původním povoláním lesník, od roku 1991 kazatelem v CB, postupně v České Třebové, v Brně na Královopolské, v Náchodě a od loňska znovu v České Třebové. Teologii studoval na ETS v Praze a misiologii na RTS v Jacksonu, Mississippi, USA. Na ETS učí úvod do Starého zákona. Předseda Spolku pro Jižní Súdán, jezdívá na misijní výpravy do Ugandy a Jižního Súdánu. S manželkou Danou má tři dospělé děti.

14 květen–červen 2016

Představa vzešlá z přirozených asociací, ale ne z Písma!

Nechejme si ale raději přímo od Ježíše vysvětlit, jak to myslel: „Říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji.“ (Zj 3,17a). Aha, vlažná je ta, která je spokojená sama se sebou. Uchlácholená v pocitu soběstačnosti. Ta, co si myslí: „Umím se o sebe postarat. Jsem dobře zajištěná. Vystačím si, nepotřebuji nic a nikoho.“ Vlažnost podle Ježíše vyplývá z vnitřního postoje nezávislosti.

To soběstačná církev je nechutně vlažná! I když to třeba uvnitř všechno šlape, placení i dobrovolní služebníci makají ostošest, v neděli je plno, dokonce i na biblické je slušná účast, strhující chvály, čtyřhlas pěveckého sboru, bohatá liturgie, kostel či modlitebna má novou fasádu, atraktivní webovky, štědré sbírky na misijní akce… Když to všechno zvládáme sami, a už nám přijde, že k tomu ani Pána nepotřebujeme, pak je mu z nás nevolno.

V jiné metafoře, přitom neméně alarmující, líčí obraz soběstačnosti prorok Jeremjáš: „Prokletý je muž, který spoléhá na člověka, tělo pokládá za svou sílu a jeho srdce se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině… usídlí se na vyprahlých místech v pustině, v solné, neobydlené zemi.“ A naopak: „Požehnaný je muž, který spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce.“ (Jr 17,5–8) Kontrast mezi soběstačností z lidských zdrojů a závislostí na Božím zdroji. Stejná myšlenka jako ta o laodikejské vlažnosti.

Životní zkušenost Sbor Církve bratrské v České Třebové byl kdysi v povědomí místních občanů vnímán jako elitní církev. Když na náš sbor myslím, vybavuje se mi právě ten obraz stromu z Jeremjášova proroctví. Ještě po 2. světové válce (1949) velký silný strom s rozložitou korunou (175 členů, 8 kazatelských stanic).

Po 42 letech (1991) už jen proschlé torzo (30 členů roztroušených po okrese, většinou kolem 80 let, postupně umírali…).

Co se stalo? To dnes už nikdo přesně neví. Nenašli jsme žádné záznamy z 50. až 70. let. Jediný, kdo si ještě pamatoval 90. léta, byl bratr Ladislav Matouš, ale ten o tom nechtěl mluvit a dnes už je u Pána.

Známe tedy jen základní obrysy událostí, ale k poučení stačí. V roce 1950 komunisti v rámci systemizace, tedy administrativního snížení počtu sborů, přiřadili Českou Třebovou k Litomyšli a vznikl tak

sbor s nejrozsáhlejší diasporou v celém Československu, od Pardubic až po Svitavy. Tu se podbízí lákavé vysvětlení úpadku sboru v České Třebové – že za to vlastně mohli komunisti. Vysvětlení laciné a falešné. Problém totiž nebyl v zásahu zvenku, ale uvnitř.

Stačí porovnat vývoj v Pardubicích a v České Třebové. Obě to byly kazatelské stanice jednoho litomyšlského sboru, přesto jeden strom prospíval a jeden hynul.

Pardubičtí byli vystaveni perzekuci. V roce 1962 byli zatčeni, odsouzeni a uvězněni čtyři laičtí bratři a kazatel Jaroslav Polanský.

Navzdory tomu, nebo spíš právě proto, pod Božím požehnáním společenství rostlo a v roce 1989, pár měsíců před sametovou revolucí, byl v Pardubicích vyhlášen samostatný sbor.

To v České Třebové měli klid, žádná perzekuce, naopak, mezi členy sboru byli dokonce i členové KSČ! A sbor ve své sebejisté soběstačnosti ubýval a ubýval… Bez požehnání Božího. Jako jalovec v poušti. Memento pro kterýkoliv sbor, který se dnes má čím chlubit. „A tak kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl.“ (1K 10,12)

Biblická terapie Máme tu tedy soběstačný, namyšlený sbor ve dvou metaforách, jako hynoucí jalovec v poušti nebo jako nechutně vlažnou vodu. To je církev, která nechala Pána za dveřmi. On jí ale ještě dává šanci. Ježíš stojí venku u vchodu a klepe. Chce se nechat pozvat dovnitř. Jen on jí může pomoci, aby se stala hřejivě léčivou či chladivě osvěžující.

Ano, můžeme si nechat pomoci, když o to stojíme. A bod obratu začíná ve chvíli, kdy si přiznáme, že si sami nevystačíme a že jej zoufale potřebujeme.

Kristova diagnóza zní: „Říkáš: ‚Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic

komentář

Potřeba správného rozhodnutí Bylo mi 12 let, když jsem poprvé prožila, že se musím rozhodnout, zda chci být vlažná, nebo jestli půjdu do vztahu s Bohem naplno. Nejprve přišlo velké obvinění z mého vlažného spokojeného života dítěte, které je chráněno svými rodiči a které nemusí nic moc dělat, jen občas odrazit nějakou tu narážku na „chození do kostela“.

Pak to ale přišlo. Jasně jsem slyšela, že ke mně mluví Kristus, který říká: „Teď se rozhodni.“ Nic víc si už nepamatuji, ani verš, který mi bratr kazatel Pavel Hojka řekl. Brečela jsem nejdřív zklamáním nad sebou, pak radostí nad novým životem. Mnohokrát jsem si pak svoje rozhodnutí připomínala ve chvílích, kdy se mi nejen spolužáci, ale i učitelé ve škole smáli kvůli víře.

Text ze Zjevení v listu do Laodikeje popisuje, jak na vlažnost nahlíží Ježíš. „Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký!

Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený, ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“ (Zj 3,15–16) Ta slova použil Pán Ježíš k mému pokání a obrácení, proto jsem o nich přemýšlela mnohokrát. Co je pro mne na nich velmi cenné? Že Kristus nezůstává jen u naprosto otevřené výtky nechutnosti, ale pokračuje nabídkou nákupu, uzdravení a nakonec ještě společné večeře. (Zj 3,18–20) Rosťa Staněk v článku poukazuje na vlažnost, která je vlastní soběstačné církvi. Přiznám se, že někdy sním o tom, co se v článku popisuje – všechno šlape, všichni služebníci slouží, všechno funguje. Vždyť by to bylo krásné, neřešit časté komunikační šumy, bolavá a zraněná srdce, omyly, nespokojenost s tím a pak s oním. Ale to by Ježíš s námi nic nedělal, nebudoval, neučil.

Nejvíce jsem už jako puberťák zakoušela Boží vedení, až doslova táhnutí, když jsem řekla „dost“ vlažnosti. Chci nakoupit u Tebe, Pane, stojím o Tvoji večeři. Je to na nás, na každém jednotlivci, jak se necháme nebo nenecháme ohřívat či chladit pro další užitečné použití. A když zavzpomínám na dobu po svém rozhodnutí nezůstat vlažnou, ale přiznávat se ke Kristu, postavit se posměchu (v době totality zase nebylo tak běžné, že někdo chodí do církve), ubyli posměváčci a přibyli spolužáci, kteří mě začali brát a taky se mě trochu bát.

Viděli totiž naprostou změnu u dvou spolužaček, kterým jsem vyprávěla o Ježíši. Eva v koženém oblečení s řetězy, které jí visely všude po těle, vymetala diskotéky široko daleko a propadala v učení. Její hlad po Bohu byl tak velký, že během krátké doby přečetla Bibli a rozhodla se. Začala se učit, změnila oblékání i životní styl a během jednoho roku se stala premiantkou třídy. Ani já to úplně nechápala. A ostatní se bály, abych snad ty „čáry“ nepoužila i na ně.

Dnes se tomu s Evou smějeme a zároveň si s bázní v srdci připomínám, jak vážně vzal Ježíš moje rozhodnutí nebýt vlažnou ve skutcích a ve víře. Nebylo všechno super, nešlo všechno tak, jak jsem si přála, ale právě překonávání překážek nás posiluje a buduje, pokud je překonáváme s Kristem, kterého necháme bojovat za sebe.

Někdy vidím u ostatních křesťanů, a také u sebe, jak to neumíme. Známe Boží zbroj, a tak vezmeme vše, co máme, a začneme šermovat. Osobně jsem pak často prožívala velká zklamání. Ptala jsme se Ježíše, jak to, že to nevyšlo, jak to, že jsem zase prohrála. Jak to? Chtěla jsem být zapálená nebo chladivá, ale stávala jsem se ubitou. Jednoho dne mi to při čtení Ef 6,14 došlo. Je tam psáno: STŮJTE – a pak výčet věcí, které máme mít. Ale boj vede Kristus. My sami bez Boží síly ani s výzbrojí nemůžeme vyhrát.

Přeji nám všem, abychom dokázali přijímat radu a nakupovali zlato ohněm přečištěné, bílý šat, mast k potření očí. (Zj 31,18) Díky Bohu, že to s námi nevzdává!

■ Klára Heczková, Sbor CB Písek-Elim

květen–červen 2016 15

TÉMA téma nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý.‘“ (Zj 3,17). Až ve chvíli, kdy mu dáme za pravdu, když uznáme, že to tak opravdu je, od toho okamžiku to s námi začíná být nadějné. Do té doby jsme jeho rady nepotřebovali, teď je nám jeho rada drahá: „Radím ti, abys u mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty; a mast k pomazání svých očí, abys viděl.“ (Zj 3,18) Ryzí zlato, bílé šaty a oční mast. Pomoc a lék pro vlažnou církev. Co to je? Vezměme to od konce. Oční mast, to je svědomí probuzené Duchem svatým ve světle Božího slova. Oční kapky, které odstraňují moje slepé skvrny. Když prohlédnu, zjistím, že potřebuji obléknout do čistého, zjistím, že potřebuji milost. Bílý šat, to je ona milost. Milost podložená obětí Ježíše Krista na kříži. Před jeho trůnem se shromáždí ti, kteří „svá roucha vyprali a vybílili v krvi Beránkově.“ (Zj 7,14) Co to však je za divnou radu? Vyprat a vybílit šat v krvi? Krev látku přece potřísní, ani to pak vyprat nejde. Ano, divná rada, a přece ta nejlepší. Svůj hřích můžeme vybílit jedině v jeho krvi. A do třetice, ryzí zlato, to je víra. Apoštol Petr píše, že tak jako zlato je zkoušeno ohněm, tak i pravost naší víry. (1Pt 1,7) Oční mast, bílý šat a ryzí zlato, kde to je k dostání?

Jen u Ježíše Krista. Nikde jinde to neseženeš.

On říká: „Radím ti, abys u mne koupil…“ Ani na tržnici, ani v kamenném obchodě, ani v e-shopu, jen u něj, u Krista. Ale za co? Za co to mám nakoupit, když na to nemám? A on mi to ještě připomíná: „Jak jsi ubohý, politováníhodný a chudý.“ Za co to mám teda koupit? Odpověď je u proroka Izajáše: „Pojďte, … i ten, kdo nemá peníze … pojďte, kupujte bez peněz.“ (Iz 55,1) Kupujte bez peněz. To znamená: Pojďme, kupujme u něj za jeho peníze! On už zaplatil i oční mast, i bílý šat, i ryzí zlato. On už ti to koupil. Kup si to. Jak? Na kolenou, v pokorné modlitbě.

Síla modlitby a dobrého činu Vraťme se znovu k filmu Válečný kabinet. Jeho hlavním tématem jsou modlitby. Válečný kabinet je ve skutečnosti modlitební komora. Něco jako soukromá domácí kaple, místnost oddělená pro vedení duchovního boje na modlitbách. Pro paní Kláru je to nejoblíbenější místnost v celém domě. Tady vyznává, pláče, prosí, naléhá, přimlouvá se, děkuje i chválí… ve vědomí naprosté závislosti na Bohu. Právě o tom je přece modlitba. Modlitbou vyjadřujeme svoji závislost na Bohu.

Když se Klára ptá Elizabeth, jestli jsou její modlitby vřelé, nenechme odvést svoji pozornost jejím 16 květen–červen 2016

temperamentem. Paní Klára už sice nemůže do schodů, ale jinak je to čiperná „babča“, a když se modlí, tak s plnou vervou své černošské mentality. Přiznám se, vždycky mi to bylo sympatické, ať jsem byl v černošských sborech v Mississippi, nebo v rovníkové Africe, ale sám takto expresivní nejsem.

A kdybych cítil manipulativní tlak davové psychózy, tak se na just nepřidám. Ve vroucích emocích přece opak vlažnosti není. Opak vlažnosti je prostě ve vědomí naprosté závislosti na Bohu. Ať je tato závislost vyjádřená expresivně, bouřlivě, či niterně, tiše, vážně… Na tom nezáleží.

Zpátky do České Třebové. Když na začátku 90. let zůstalo z kdysi prosperujícího sboru jen usychající torzo s několika málo ratolestmi, ta hrstka osmdesátiletých se modlila. Nic jiného už jim ani nezbylo.

Neměli se čím chlubit, neměli si na čem zakládat, neměli sílu něco změnit. Věděli, že budoucnost sboru je jenom a pouze v Božích rukou. A tak se s vědomím naprosté závislosti na Bohu modlili. A Pán jejich prosby vyslyšel. Dopřál obnovu a dnes kmen stromu znovu obrůstá a koruna košatí.

Na sboru v České Třebové je mi sympatické právě to, že po všem, čím jsme si prošli jako společenství i jako jednotlivci, jsme si moc dobře vědomi, že se nemáme čím chlubit a že tu jsme jenom a pouze z Boží milosti. Jen aby to tak zůstalo. Pak může být naše působení hřejivě ozdravné a chladivě osvěžující.

Všimli jste si, že když Ježíš vytýká Laodikejským vlažnost, že nemluví o víře, ale o skutcích? „Znám tvé skutky; nejsi studený, ani horký.“ (Zj 3,15a) Pán si přeje, aby naše činy byly pro lidi okolo nás chladivě osvěžující a hřejivě ozdravující.

To jim nemůžeme nabídnout sami ze sebe. Jedině když jsem sám občerstven, když je mi Ježíš chladivým pramenem živé vody, pak se mám o co podělit.

Jak to Ježíš řekl samařské ženě u studny: „Voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“ (J 4,14) O jaké vodě mluvil? Po čem asi ona žena nejvíc prahla, když byla pětkrát rozvedená? Po opravdové lásce. Ježíšova láska je ta voda. A milováni Kristem pak lásku rozdáváme, třeba i v podobě sklenice chladivé vody žíznivým.

Podobně jenom tehdy, je-li Ježíš lékařem uzdravujícím mé srdce, mé vztahy, lékařem, ke kterému se modlím i v nemoci těla, mám se o co podělit.

Těm, kteří si zakládali na své morálce a ostatní odsuzovali, Ježíš řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšné.“ (Mk 2,17) Nemocný hříchem přicházím k Ježíši, on mi dává pít horký léčivý nápoj své milosti a jeho recept pak doporučuji každému, kdo o to stojí.

Tak si to Pán přeje, aby při každé bohoslužbě, na každé skupince i v neformálních setkáních, kdokoliv z domácích i z hostů, každý žíznivý, zmožený, zdeptaný, ubitý, nemocný hříchem, zraněný ze vztahů, každý aby mohl skrze mě i tebe ochutnat jeho osvěžující lásku a uzdravující milost.

■

komentář

Studená církev?

Rostislav Staněk píše toto: „Pro Ježíše je stejně žádoucí církev studená jako horká. Zato z vlažné je mu na zvracení, ano, opravdu doslova.“ Pokud se jedná o vlažnost, s Rostislavem souhlasím. Kladu si však otázku, zda to, co zde Pán Ježíš říká, můžeme číst jako pobídku k tomu, abychom tvořili studenou církev.

Je studená církev pořád ještě církví? Je vlažná církev stále ještě církví?

Líbí se mi přirovnání vroucího křesťanského života k žhavému uhlíku. Ten, pokud je vytažen z ohniště, zákonitě vystydne. Je zde však otázka, zda vytažený uhlík může považovat sám sebe za součást ohniště. Ano, je na okraji, není úplně mimo, ale také není uvnitř plamene. Jistě se vám vybaví několik příběhů lidí z vašeho okolí, kteří krůček po krůčku couvali ze společenství křesťanů, místního sboru, až vychladli úplně. Jsem přesvědčen o tom, že poodstoupení od bratří a sester je jen důsledkem vychladnutí vztahu mezi nimi a Bohem samotným. Třeba ještě pořád jsou členy sboru, ale svými postoji vůči Bohu a církvi jsou sotva doutnající.

Jsou tito lidé ještě součástí Církve? Není to spíše podnět pro starší sboru, aby iniciovali rozhovor s poodstoupivšími o jejich vztahu k Bohu a církvi? A pokud se jejich postoj nezmění, není to důvod pro vynětí z evidence členů sboru pro neúčast na sborovém životě? Jakési laskavé vyplivnutí z úst? Následovníci Pána Ježíše mají charakteristickou vlastnost – jsou světlem tomuto světu. (Mt 5,14) Může se považovat za následovníka Pána Ježíše ten, kdo možná kdysi býval tím světlem, teď se však ztratil ve tmě?

Protože o laodikejském problému vlažnosti se dočteme pouze ve Zjevení, přemýšlel jsem, jestli byl ještě někdo, ke komu Pán Ježíš směřoval tak radikální slova jako k laodikejským. Ano, tušíte správně, byli to farizeové a znalci Písma, jejichž problémem bylo pokrytectví. Tvářili se zbožně, dodržovali Mojžíšův zákon, ale uvnitř byli prohnilí. Sobecké pohnutky v náboženském obalu. Pán Ježíš využívá snad každou příležitost k tomu, aby je s jejich pokrytectvím konfrontoval. A nikdy nešel daleko pro ostrá slova.

Právě k nim vztahuje Izajášovo proroctví: „Tento lid se ke mně přibližuje ústy a ctí mne svými rty, srdcem jsou mi však vzdálení. Když mě uctívají, není to nic víc než naučené lidské příkazy.“ (Iz 29,13; srovnej s Mt 15,7–9). Dokonalá vlažnost.

Sehrané náboženství. Vše naoko, dokonce i uctívání. Proto Ježíš mnohem raději pobýval v přítomnosti „studených“ hříšníků, kteří si nehráli na spravedlivé. Vyzýval je k tomu, aby zanechali svých hříchů a stali se „horkými“ následovníky Krista.

Zpravidla na jeho výzvu reagovali právě ti „studení“.

Mám za to, že Pán Ježíš nevyzývá laodikejské k tomu, aby si vybrali, jakým typem církve chtějí být: horkým či studeným. Vyzývá je, aby přiznali barvu. Buď jsou to neznabozi se vším všudy, a pak ať se netváří, že jsou součástí Kristovy církve, nebo jsou to lidé, kteří vroucně milují svého Pána. S konceptem studené církve nesouhlasím.

Co nám vlastně brání v tom, abychom byli žhavými uhlíky v kontextu osobního vztahu s Bohem, společenství věřících či služby? Mám za to, že se bojíme, že se propálíme, budeme se postupně zmenšovat, náš vliv a pozice bude upadat, až z naší pýchy, našich plánů a představ zůstane hrstka popela. Nezbývá pak nic jiného, než být úplně závislý na Bohu. Ale pouze uhlík, který hoří, může dát lidem stojícím kolem kamen teplo a světlo. Uhlík, který poodstoupí od plamene, si sice zachová svou vlastní velikost a nezávislost na onom plameni, stává se však nepoužitelným. Není úplně mimo dění, je v blízkosti plamene, možná je ještě schopen část tepla absorbovat, nikdo však z něj nemá užitek.

Když už hovoříme o vlažnosti, doufám, že film Válečný kabinet nebyl stažen z internetu, ale řádně zakoupen. To také leccos napoví o tom, jak horké je to s naším křesťanstvím.

■ Matúš Kušnír, kazatel Sboru CB Opava

květen–červen 2016 17

Z akademického světa Institut TCM International

Přinést Krista milionům Už stará Jednota bratrská pochopila, že důležitou součástí přípravy Kristova služebníka je vzdělání. Evangelikální teologii je v našich podmínkách možné studovat zejména na Evangelikálním teologickém semináři, TCMI ale představuje další možnost, která určitě stojí za pozornost.

P

rojíždíte-li obcí Heiligenkreuz, která se nachází 25 km jihozápadně od rakouského hlavního města Vídně, nemůže vaší pozornosti uniknout krásně upravený areál bývalého loveckého zámečku Haus Edelweiss. Občas se tu na své cestě do nedalekého lázeňského města Badenu zastavují autobusy zvědavých turistů, aby si zámeček vyfotili. Většina z nich netuší, že se zastavili u křesťanské vzdělávací instituce, která svou službou významně ovlivňuje jednotlivce i církve na několika kontinentech.

Institut TCM International je dynamicky se rozvíjející teologický seminář, zakotvený v evangelikální teologii a orientovaný na praktickou přípravu křesťanů ke službě Kristu a jeho království. Ve svých „duchovních genech“ má hlubokou touhu nést evangelium „až na sám konec země“.

Historie TCM Misijní organizace TCM (Toronto Christian Mission, Torontská křesťanská misie) byla založena roku 1957 s cílem zakládat nové sbory v kanadské provincii Ontario. Začátkem 60. let se zakladatel a první prezident TCM Gene Dulin setkal s ruskými křesťany, kteří emigrovali ze své vlasti kvůli pronásledování pro víru. Gene Dulin cítil, že ho Bůh volá, aby křesťanům a církvím v Sovětském svazu a dalších komunistických zemích střední a východní Evropy pomáhal. V té době byla už stabilizovaná misie v Kanadě předána jiné organizaci, aby se TCM mohlo lépe soustředit na „nesení Krista milionům“ (anglicky „Taking Christ to Millions“).

V roce 1971 byl zakoupen bývalý lovecký zámeček Haus Edelweiss s přilehlými budovami, který po druhé světové válce sloužil mimo jiné i jako sídlo velitelství sovětské armády. V péči TCM se stal misijní základnou. Odtud vyjížděli misionáři, kteří často riskovali, aby v mnoha zemích včetně té naší šířili 18 květen–červen 2016

bible a další křesťanskou literaturu, rozdávali oblečení, jídlo a léky, a aby tam při neoficiálních návštěvách povzbuzovali křesťany ve víře.

Od roku 1982 začalo TCMI pořádat v Haus Edel­ weiss tzv. letní semináře. Kazatelé a vedoucí pracovníci církví z východní Evropy byli zváni na dvoutýdenní studia s vyučujícími profesory a kazateli z USA. Poté, co v roce 1989 došlo v naší části světa k politickým změnám směrem k demokracii, se

STUDIUM Termíny přihlášek: 31. 5., 31. 8. a 30. 11. 2016 na http://www.tcmi.edu/admissions/ Zájemci z ČR se letos mohou přihlásit na kurzy: 1.–4. 8.

Pastorační etika Meego Remmel, Th.D, Brno

1.–17. 8.

1

Učednictví David Roadcup, Heiligenkreuz

5.–21. 9.

1

Teologie misie Roger Kemp, Th.D., Heiligenkreuz

Tyto kurzy jsou tlumočeny do češtiny. Školné 45 eur za kurz (školné, strava, ubytování).

Přihlašování začíná tři měsíce a končí jeden měsíc před zahájením kurzu.

Bližší informace: www.tcmi.edu www.tcmi.cz pavel.coufal@tcmi.edu; 774 806 680

Foto archiv TCMI

Gene Dulin ptal svých východoevropských přátel, jak by jim mohlo TCM sloužit v nových podmínkách. Vedoucí pracovníci církví požádali TCM, aby se soustředilo na křesťanské vzdělávání.

Tak začalo nové období služby TCM zaměřené na „přípravu křesťanů ke službě“ (anglicky „Training Christians for Ministry“). V roce 1991 byl pod vedením Dr. Tony Twista, druhého prezidenta TCM International, založen Institut pro biblická studia (nyní TCM International Institute).

Současnost Za 25 let své existence prošel Institut TCMI velkým vývojem. V současné době nabízí studentům dva vysokoškolské na sebe navazující studijní programy praktické teologie akreditované ve Spojených státech: Master of Arts a Master of Divinity (magistr bohosloví). Také pomáhá vést studenty různých doktorandských programů. Těm, kteří nemají předchozí bakalářské studium, nabízí Institut TCMI program Certifikát.

Studium na Institutu TCMI není pouze pro kazatele sborů. Ke službě se tu připravují muži i ženy, kteří slouží jako učitelé, starší sborů, pastorační pracovníci, pracovníci s dětmi a mládeží, zakladatelé nových sborů, misionáři, vedoucí křesťanských organizací apod. Někteří z nich pracují na plný úvazek v různých církvích nebo křesťanských organizacích či školách, ale mnozí mají svá civilní zaměstnání a na TCMI studují kvůli svému dalšímu růstu v duchovním životě a službě. Studium je možné individuálně zaměřit na oblasti: kázání, vedení, křesťanské formování, křesťanské poradenství a misie a mezikulturní studia.

Formát studia je kombinací distančního on-line studia a prezenčního studia ve třídě. Každý kurz začíná tříměsíčním on-line studiem, při kterém jsou

studenti krok za krokem vedeni svým vyučujícím, čtou literaturu, komunikují mezi sebou v diskusních fórech, odevzdávají své písemné práce nebo dělají testy. Poté se účastní týdenního vyučování ve třídě.

Tento způsob studia je výhodný zvláště pro ty, kteří studují při zaměstnání nebo při své jiné službě a nemohou být dlouhodobě mimo svou práci nebo rodinu. Vzdělávání prostřednictvím internetu umožňuje překonávat velké geografické vzdálenosti, neboť přichází za studenty tam, kde jsou.

V současnosti studuje na Institutu TCMI asi tisíc studentů ze 40 zemí Evropy, Asie i Afriky. Týdenní prezenční kurzy se konají nejen v hlavním kampusu v rakouském městečku Heiligenkreuz, ale také na dalších 24 místech v 15 zemích, kam Institut TCMI posílá své vyučující. Studuje se v angličtině, ale každý kurz je překládán ještě do jednoho mateřského jazyka studentů. V České republice se kurzy konají dvakrát ročně v prostorách brněnského sboru Bratrské jednoty baptistů.

Kurzů se může zúčastnit jako posluchač i ten, kdo není zapsaným studentem Institutu. Takto může ovšem absolvovat maximálně dva kurzy.

Víc než vzdělávací instituce Institutu TCMI nejde jen o předání znalostí. Studium je velmi praktické a projekty se trvale soustřeďují na růst studentů v jejich osobní službě. Velký důraz je také kladen na formování charakteru a postojů služebníků Ježíše Krista. Atmosféra láskyplné a obětavé kristovské služby prochází vším, čím TCMI je a s čím se zde může student setkat. Vyučující jsou vybíráni jak pro své akademické znalosti, tak na základě svědectví jejich osobního života a služby. Dobrovolní pracovníci ze sborů v USA si berou dovolenou, aby na kampusu uklízeli, vařili, prováděli údržbářské práce – a také aby se za každého studenta osobně modlili. Dobrá atmosféra panuje i při umývání nádobí – studenti tady žijí společně s profesory.

Institut TCMI vytváří opravdu mezinárodní duchovní společenství. Při neformálních setkáních vás povzbudí úžasná rozmanitost církve. Je opravdu inspirující slyšet svědectví oddaných křesťanů, kteří v často velmi nepříznivých podmínkách zápasí o konání toho, k čemu je posílá Pán: Přinést jeho evangelium všem lidem a získávat mu učedníky.

Absolventi, kterých je již více než 500, se sem i po letech rádi vracejí, aby tu při zvláštních kurzech přijali povzbuzení a novou inspiraci do své další ■ PAVEL COUFAL, služby.

KOORDINÁTOR TCMI V ČESKÉ REPUBLICE

květen–červen 2016 19

Zápisník

Milan Hluchý člen Sboru CB Brno–Kounicova; podnikatel v oblasti ekologické ochrany rostlin, entomolog

Indonéský Flores očima entomologa aždý biolog by měl alespoň jednou v životě prožít pár týdnů v tropickém deštném pralese.

Pralesy jihovýchodní Asie se na rozdíl od tropů Jižní Ameriky nebo Afriky už zhruba 260 milionů let nepřetržitě vyvíjejí v klimatu vlhkých tropů, a díky tomu jsou vůbec nejrozmanitějším suchozemským ekosystémem světa. Pro věřícího křesťana je poznání nepředstavitelného bohatství rostlin a hmyzu, zvuků a barev pralesa ještě umocněno hlubokou vděčností Stvořiteli za krásu stvoření.

Návštěva džungle, či jak říkají místní v indonéštině „rimby“, v sobě však nese jedno riziko. Citlivějšímu člověku, což křesťané bývají, se může snadno stát, že se do té krásy zamiluje a ona se stane jeho životním osudem. Cosi takového se přihodilo i mně. Během posledních 16 let se snažím každoročně prožít pár týdnů v těchto lesích.

Takto jsem navštívil Novou Guineu, Sumatru, Jávu, několikrát Thajsko a mnohokrát Vietnam. V březnu letošního roku pak padla volba na indonéský ostrov Flores.

Volba byla dána několika důvody. Jednak je ještě stále poměrně velká část jeho území pokryta neporušeným deštným pralesem. Většina obyvatel je křesťanská, takže evropský biolog zde může předpokládat vstřícnost jak domorodého obyvatelstva, tak úřadů. Hmyzí fauna je relativně málo prozkoumaná, takže se zde dá očekávat vysoké procento pro vědu nových, dosud nepopsaných druhů motýlů.

A posledním, stejně pádným důvodem, proč se vydat 20 květen–červen 2016

právě na Flores, pro mě byla i skutečnost, že zde byly před několika lety objeveny jen 17 tisíc let staré kosterní pozůstatky našeho téměř recentního „bratrance“ Homo floresiensis.

Díky přátelskému přijetí správce pralesní rezervace u jezera Jeremyho Ranamese jsme mohli strávit řadu „bezesných“ tropických nocí od soumraku do rozbřesku sběrem stovek druhů skutečně unikátních přástevníků, lišajů, martináčů, zavíječů a můr, které přilétaly přitahovány září ultrafialového světla. Společně se svými průvodci jsme navštívili jeskyni v Liang Bua, kde stále probíhají vykopávky nánosů popela ukrývajících historii života našich bratranců. Návštěva malého muzea věnujícího se výzkumu této lokality byla také nezapomenutelná.

Jak se ukazuje, i předpoklad vědecké správnosti volby ostrova Flores se potvrdil. Během pouhých deseti večerů se nám podařilo nasbírat asi 80 druhů přástevníků, z nichž je asi 20 druhů dosud nepopsaných. K našemu překvapení se ukázal být novým druhem i obrovský martináč rodu Actias s rozpětím křídel asi 20 cm. Samice tohoto druhu nám nakladla několik desítek vajíček. Díky možnostem, jež skýtá současná technika, jsme ji kvalitně vyfotili a fotografii poslali kolegovi, specialistovi na martináče z muzea v německém Frankfurtu. Odpověď přišla okamžitě. Pozor! Jde o nový druh!

Také piknik připravený Jeremym na banánových listech prostřených večer za svitu svíček přímo na hlavní silnici ostrova nejde zapomenout. ■ Foto Autor

K

28. února 2016 zvolen kazatelem Sboru CB Ústí nad Labem

Narodil som sa v Leviciach (mesto na Slovensku), kde som neskôr aj navštevoval miestny zbor Cirkvi bratskej. Po štúdiu na strojníckej priemyslovke som dlhší čas pracoval v neďalekej jadrovej elektrárni. V tomto období sme sa spoznali s mojou manželkou Darinou. Počas laickej služby v miestnom zbore vo mne dozrievala potreba po teologickom vzdelaní. To som si doplnil počas štúdia na Univerzite Mateja Bela v Banskej Bystrici. Už počas tohto obdobia som sa začal zaujímať o možnosti spájania duchovnej služby s aktivitami tretieho sektoru. Po skončení štúdia som pracoval v zbore CB v Leviciach ako pracovník pre mládež, vikár (vikariátnu prípravu som absolvoval v Českej republike) a neskôr ako druhý kazateľ. Popri tom som sa angažoval v niekoľkých neziskových projektoch. V súčasnosti pracujeme s manželkou v zariadení pre seniorov v Hornej Seči (obec neďaleko Levíc).

Máme tri deti – Samuel (18), Timotej (15), Lukáš (10). Minulý rok som bol pozvaný za kazateľa Zboru Církve bratrské v Ústí nad Labem, kde by som mal začať slúžiť od septembra 2016.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Miroslav Haszics

V

yrastal som v rodine, kde sme boli spolu s mojimi dvoma staršími sestrami vedení ku kresťanskému spôsobu života a osobnému vzťahu s Bohom.

Kvôli tomu sme niekedy zažívali v škole či na pracovisku aj určité príkoria.

Mal som sotva osemnásť rokov, keď som prežil svoje duchovné obrátenie.

Krátko po svojom obrátení som prežíval túžbu svoj vzťah k Bohu vyjadriť aj konkrétnou službou pre Neho a pre ľudí okolo seba. Dlhší čas som slúžil v mládeži. Neskôr, najmä keď som sa stal kazateľom, som popri kazateľskej službe prežíval aj povolanie pomáhať ľuďom v núdzi. Služba ľuďom „na okraji“ mňa a manželku veľmi spojila a dodnes spája. Inak sme v mnohých veciach dosť rozdielni. Napríklad ja rád rozvíjam novú službu cez projektovo orientované formy, moja manželka zas má obdarovanie pre neformálne nadväzovanie vzťahov a pre málo viditeľnú, ale o to viac potrebnú prácu s jednotlivcami. Motiváciou k službe je pre mňa niekedy už samotná existencia nejakej núdze, potreby, resp. nejakej príležitosti. Naopak, veľmi nemotivujúco na mňa pôsobí, ak sa stretávam s ustráchanosťou a nedôverou.

Ako rodina sa snažíme slúžiť duchovnými darmi, ktoré nám Pán Boh dal.

Moja manželka je pre mňa veľkou pomocou aj pri vedení domácej skupinky, ktorej sme súčasťou. Náš najstarší syn pomáha ako pomocný vedúci pri práci s mladším dorastom. Pre mňa osobne je veľkou duchovnou vzpruhou rozjímanie nad Písmom a následné zdieľanie toho, čo pri tom prežívam so svojimi priateľmi a známymi. Mám rád prírodu, históriu a som obdivovateľ rôznych foriem umenia. ■

5/2016

květen–červen 2016

• Rada vyjádřila souhlas se zněním zprávy tajemníka Rady CB, připravené na květnovou celocírkevní konferenci.

Zpráva stejně jako v loňském roce obsahuje i informace z jednotlivých odborů Rady CB. • Rada přijala program bohoslužebných shromáždění květnové konference, který připravil předseda Rady CB Daniel Fajfr. Shromáždění budou dvě, s oběma se počítá v průběhu prvního konferenčního dne, tedy 20. května. Úvodní bude spojené s večeří Páně, večerní, ke kterému je zván i místní sbor, bude obsahovat ordinaci vikáře Tomáše Cvejna a udělení volitelnosti na sborech CB kazateli Janu Talánovi, který byl za kazatele ordinován už před lety Jednotou bratrskou a při nástupu do CB prošel kvůli bližšímu seznámení s naší denominací vikariátem.

• Mimořádná konference CB věnovaná schvalování nového Řádu CB proběhne v sobotu 3. 12. 2016 ve Sboru CB Praha 3 – Žižkov.

Z jednání RCB v Praze duben 2016 • Rada bere na vědomí zápisy z jednání seniorátů Severní Čechy, Střední Čechy a Vysočina. Ze Středočeského seniorátu odchází senior Petr Geldner před ukončením svého mandátu, přechází jako správce do náchodského sboru CB. Otázka nového seniora bude řešena až v novém složení kazatelů sloužících v tomto seniorátu po 1. září 2016.

• Předseda RCB Daniel Fajfr podal informace ze závěrečného jednání o převedení samostatné stanice Na Cestě Sboru CB Brno-Betanie pod správu Sboru CB Vsetín-Maják jako běžné kazatelské stanice. Jednání o nejbližší budoucnosti stanice Na Cestě jsou tímto uzavřena, status původní samostatné stanice se ruší ke dni 31. 3. 2016.

• Rada jmenovala Karla Fábera administrátorem Sboru CB v Kolíně s platností od 1. 4. 2016.

• Rada projednala termíny vizitací v roce 2016. Vizitace proběhly nebo proběhnou na sborech Český Těšín; Husinec; Kladno; Kolín; Litomyšl; Litvínov; Opava; Ostrava – korejský sbor; Pardubice; Písek; Poděbrady; Praha 1 – Soukenická; Praha 3 – Žižkov; Praha 6 – Dejvice; Praha 9 – Černý Most; Vsetín-Maják a Zlín.

květen–červen 2016

K současné migrační krizi

V

lna imigrantů rozdělila Evropu. Příliv lidí odlišných kultur a větši­ nou i cizího náboženství vyvolal mnoho otázek i obav. Probudil také, a to je možná ještě závažnější, skryté běsy kulturních a sociál­ ních ghett řady západoevropských států. Důsledkem této situace je často strach, bezradnost, volba zkratkovitých řešení. Česká republika je toho všeho zatím uchráněna, statisíce imi­ grantů se tu objevují jen v mediálních obrazech. Čím méně přícho­ zích tu ale máme, tím silnější emocionální reakce se v mnohých probouzejí. Názory se vyhraňují, společnost se štěpí na bezvýhrad­ né příjemce potenciálních příchozích a absolutní odpůrce jakékoli kulturní odlišnosti – otevřená náruč proti tvrdé pěsti. Toto rozdělení už zasáhlo i církev vyznávající jedno Jméno a jednu naději.

Na webu se v poslední době objevují všelijaké výzvy, nejrůzněj­ ší lidé projevují rozmanité názory a nejednou zneužijí i odkazů na evangelium. Jako tolikrát v minulosti, znovu potkáváme snahy o posuzování i odmítání některých kvůli jejich náboženství, půvo­ du či tradicím. Opět se objevují tendence omezovat něčí svobodu, víru i existenci. Kvůli těmto a dalším skutečnostem chceme vyjádřit i svůj názor.

Tři východiska našeho postoje

Za prvé: Evangelium Pána Ježíše Krista je dobrou zprávou všem lidem bez rozdílu. Uvědomujeme si, že z jeho dosahu nemůžeme nikdy nikoho předem vyloučit. Náš Pán nás učí milovat i své nepřátele; k této lásce patří i pohostinnost. Nechceme na to zapo­ mínat.

Za druhé: Písmo nás ale stejně tak učí starat se o své blízké, nést odpovědnost za svoje rodiny, zodpovědně hospodařit. Tento úkol ze sebe nechceme setřásat.

A za třetí, biblickou normou je pravda, nezůstávající u vnějších projevů, ale zkoumající motivy, zvažující reálné možnosti, důvody věcí a jevů. Než z nějaké informace uděláme základ svého přesvěd­ čení a dovolíme jí formovat naše pocity, potřebujeme si ji nejprve důkladně ověřit. Zvláště to platí o informacích z médií.

Leccos nám dokážou zprostředkovat ti, kteří z našich sborů a círk­ ví odcházejí uprchlíkům pomáhat, ať už do uprchlických táborů či ubytoven v České republice nebo do míst jejich větší koncentrace na Balkáně i jinde. Současná komplikovaná doba ovšem praktic­ ky vylučuje mít k dispozici zcela objektivní a kompletní informace o celém dění. Tím více roste význam důvěry. Velmi záleží na tom, co v posledku utváří naši víru, naději a vůbec postoje, zdali mediální zprávy a politika, nebo Bůh a jeho Slovo. On je věrný a svůj lid neo­ pouští, byť by jej někdy vedl i temným údolím.

Velmi bude také záležet na tom, o co nám v životě půjde. Někteří naši spoluobčané řeknou otevřeně, že je pro ně nepřijatelné snížit kvůli příchozím svůj životní standard. To ale není postoj Božího člo­ věka. Jsme následovníky Krista, který se kvůli nám zřekl všeho.

Jsme občany nebe, na této zemi zůstáváme (stejně jako Boží lid všech věků) jen poutníky bez domovského práva. Ani naše vlast není v posledku naše, ale Boží.

Řád světa

Chceme proto podle příkladu svých reformačních otců rozlišovat řád spásy a řád světa. Jako občané chceme být platnou součástí občanské společnosti. V ní chceme vyjadřovat poznání, že zákla­ dem fungujícího společenství nemohou být nároky a práva, ale sounáležitost, milosrdenství a spravedlnost. Chceme varovat před neuváženými a nereálnými sliby; je správné poskytnout potřebným prostor a šanci, dlouhodobá paternalistická péče ale svým příjem­ cům (stejně jako poskytovatelům) škodí. Boží království bez nářku, žalu a bolesti nejde vytvořit administrativním opatřením ani žád­ nou jinou lidskou snahou. Naše možnosti jsou příliš omezené; his­ torické snahy zlikvidovat tuto omezenost silou skončily bez výjimky katastrofou. Na to nechceme zapomínat.

• Na žádost Sboru CB Vsetín-Maják Rada prodlužuje pracovní smlouvu s misijním pracovníkem Michalem Barešem na dobu určitou od 1. 6. 2016 do 31. 5. 2017.

• Rada vzala na vědomí, že od 1. 5. 2016 nastupuje Pavel Benák do sboru v Českých Budějovicích. Rada současně k datu 30. 4. 2016 ukončuje administraci Českých Budějovic Pavlem Férem. Instalaci Pavla Benáka v Českých Budějovicích (1. května) zabezpečí Petr Grulich.

• Rada jmenovala bratra Radomíra Česenka vedoucím samostatné stanice v Úpici (Sbor CB Trutnov) s platností od 1. 5. 2016.

• Rada vzala na vědomí, že na základě žádosti kazatele Jana Drahokoupila byla uzavřena dohoda o ukončení jeho pracovního poměru s CB k datu 31. 3. 2016.

Foto lukáš ildža

Z jednání RCB v Praze duben 2016

Stejně tak chceme sekulární společnosti připomínat, že jak ná­ boženství, tak kultura mají své důsledky. Prakticky všechno, čeho si na evropských standardech ceníme, vyrostlo z principů evangelia a z tradice a kultury křesťanské církve. Z obsahu i formy evangelia vyplývá zásada nenásilí ve věcech víry. Pokládáme ale za správné a biblicky relevantní očekávat, že se příchozí všem právním zvyk­ lostem Evropy podřídí, stejně jako předpokládáme jejich respekt k evropské kultuře a její náboženské tradici.

Nakonec od státu a jeho silových struktur očekáváme kvalitní plnění úkolů, které jim jako státní moci příslušejí: realistické zvážení možností naší společnosti, spolehlivou ochranu před kriminálními činy i jejich působci a zabezpečení rovnosti všech před zákonem, a to v právech i povinnostech.

Řád spásy

Ve vztahu k řádu spásy, k Božímu království přítomnému mezi námi, chceme pamatovat na svoje úkoly, které ovšem vnímáme jako mož­ nosti a šance. Každé setkání s druhým člověkem považujeme za pří­ ležitost stát se mu listem Kristovým, živým vzkazem našeho Boha.

Praktická pomoc a darovaný čas bývají nejsrozumitelnějším vyjád­ řením lásky. Tuto lásku jsme povinni projevovat všem, protože

• Rada vzala na vědomí ukončení dohody o provedení práce s Josefem Horským k datu 31. 3. 2016 z důvodu pozbytí platnosti bodu DPP o místě výkonu práce („Sbor CB v Brně-Betanie, stanice Na Cestě“).

• Rada vzala na vědomí zvolení Přemysla Pýtera za kazatele a správce Sboru CB v Kolíně od července 2017.

• Volbu Petra Šedého jako kazatele a správce Sboru CB v Kutné Hoře (12. 6. 2016) zabezpečí Daniel Fajfr.

• Volbu Jana Talána jako kazatele a správce Sboru CB v Horní Krupé (22. 5. 2016) zabezpečí Marek Orawski, jeho instalaci pak následně (12. 6. 2016 odpoledne) Daniel Fajfr.

• Rada potvrdila souhrnný přehled připravovaných kauzálních shromáždění a administrací.

• Koncem měsíce března se sešla pracovní skupina pověřená analýzou stávající podoby vikariátních cvičení a návrhem jejich případných úprav.

Výsledky jejího jednání budou po zpracování předány Odboru pro vzdělávání, který je použije při zpracování komplexního návrhu úpravy vikariátu.

• Na jednání teologické konference Mezinárodní federace svobodných evangelikálních církví (IFFEC) vyšle Rada zástupce ředitele ETS Viktora Bera a předsedu Rady CB Daniela Fajfra.

květen–červen 2016

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB květen–červen 2016

Pán Ježíš Kristus projevil svou lásku nám bez jakéhokoli rozumného důvodu.

Chceme být připraveni poskytnout svoje schopnosti, peníze i čas, abychom pomohli lidem, kteří naši pomoc opravdu potřebují. Míru potřebnosti přitom nechceme hodnotit na základě svých dojmů ani pouhých mediálních zpráv, zlé úmysly nechceme předpoklá­ dat. Samozřejmostí přitom je, že tato naše pomoc nesmí být nikým vynucovaná, jinak by ztratila hodnotu milosrdenství.

Za vládu a za všechny ty, kteří na svých bedrech nesou břímě odpovědnosti za správu věcí veřejných, se chceme modlit. Pokládáme za potřebné vyprošovat jim moudrost k dobrým roz­ hodnutím i odvahu držet se toho, co je správné a k obec­ nému prospěchu. Stejně tak se chceme modlit za všech­ ny, kdo formují základní hodnotová stanoviska, která pak přebírají ostatní. Záleží nám na tom, aby naše spo­ lečnost nebyla motivována sobectvím, a to ani soukro­ mým, ani skupinovým. foto lukáš ildža

• Předseda Rady Daniel Fajfr podal informace ze setkání s bratrem Václavem Radošem ze Sboru CB Třinec-Lištná. Václav Radoš si doplňuje teologické vzdělání, předseda jej bude kontaktovat zhruba za rok s možností případného vstupu do vikariátu.

• Korejský sbor CB v Praze nabídl Radě CB možnost sponzorské podpory vikariátního studia. Rada pověřila svého místopředsedu, aby korejský sbor kontaktoval a zjistil možnosti, případně pro vikáře CB sjednal nákup studijní literatury či zajištění stipendia na ETS. • Rada vzala na vědomí zápisy z jednání Odborů pro vzdělávání a dorostového.

• Předseda Rady CB prodiskutuje s ředitelkou Diakonie CB možnosti ubytování a pomoci při integraci uprchlíků na sborech CB. Jedná se nejen o nalezení a zabezpečení ubytovacích kapacit, ale i o dobrovolnickou práci umožňující imigrantům jejich plné zařazení do naší společnosti. Součástí zvažovaných aktivit by mohlo být i vzdělávání dobrovolníků, aby poskytované služby odpovídaly zákonným požadavkům na tuto činnost.

• Podobným jednáním s Diakonií CB pověřila Rada i svého tajemníka. V něm se bude jednat o využití finančních prostředků uvolňovaných v rámci operačního programu potravinové a materiální pomoci s možností oslovení jednotlivých sborů CB a případně i s vypsáním příslušného grantu Diakonií CB. Projekt je směřován na osoby a domácnosti ve vážné sociální nouzi.

• Rada rozhodla, že plný přehled sbírek na ETS a Diakonii CB bude otištěn v konferenční brožuře.

• Rada schválila studijní volno kazatele Pavla Urbana v termínu od 5. 5. do 5. 7. 2016 dle podané žádosti.

• Radu CB zastoupí na slavnostním otevření rekonstruovaného sborového domu v Českých Budějovicích v sobotu 14. května 2016 v 17 hodin David Novák.

Postavit hráz strachu

Jako lidé počítající s Boží svrchovanou ochranou se nechceme bát. Jsme si vědomi, že strach je nám vrozen, že v situaci akutního ohrožení může hrát i pozitivní roli, že často přichází nezván. V nej­ hlubší rovině v něm ale rozpoznáváme nedostatek lásky a důvě­ ry. Kde opravdu počítáme s Bohem, který nás chce vést k pokoji a v jehož rukou zůstává všechna moc, nepotřebujeme se bát.

Chceme se učit druhé milovat, a to i ty cizí. Ne že bychom předem rezignovali na potřebu spravedlnosti a případně i trestů, kázeň ke společnému životu nezbytně patří. Zlo druhých ale nechceme před­ jímat. Pokud se objeví, necháváme jeho řešení na státu, kterému právem náleží.

Chceme se učit milovat především ty, se kterými se setkáváme.

Na lokální úrovni, v životě našich komunit může být naše láska docela osobní a praktická. Vidíme v ní základní nástroj boje proti strachu, vždyť je psáno: „V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání; vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1J 4,18) Máme za to, že základním postojem církve má být odvážná, ale ovšem i rozumná vstřícnost, založená na jistotě Boží věrnosti a spo­ lehlivé lásky Pána Ježíše Krista. Vždyť s Bohem „proběhnu i nepřá­ telskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu“. (2S 22,30)

■ odBoR Rady cíRkVE BRaTRské PRo VZděláVáNí

STALO SE

Prominentní evangelikálové kritizují papeže Známí američtí evangelikálové, mezi jinými evangelista Franklin Graham (syn Billyho Grahama) a Jerry Falwell Jr. (syn televizního kazatele a politika Jerryho Falwella) kritizovali názor papeže Františka, že Donald Trump není křesťan. Papež František to 18. února během zpátečního letu z Mexika naznačil při setkání s novináři. „Člověk, který pomýšlí jen na stavění zdí, ať už kdekoli, a ne na stavění mostů, není křesťan,“ řekl papež v odpovědi na otázku týkající se Trumpových názorů na migranty a dodal: „To není v evangeliu.“ Následně připojil, že se nechce míchat do prezidentské kampaně.

Jerry Falwell Jr. v reakci na to řekl, že první katolický prezident USA John F. Kennedy „by se obracel v hrobě“, protože není úkolem hlavy katolické církve se míchat do volební kampaně. On sám Trumpa podporuje. Franklin Graham napsal na svém facebookovém profilu, že přání obnovit národní bezpečnost stavbou zdi není v rozporu s evangeliem, a připomněl, že zeď na mexických hranicích podporují i další republikánští prezidentští kandidáti – Cruz, Rubio, Carson a Kasich. „To také nejsou křesťané?“ ptá se Graham.

Křesťané jsou původními obyvateli Iráku Irácký prezident Faud Masum při setkání s koptským papežem Tawadrosem II. v egyptské Káhiře zdůraznil, že křesťané patří k iráckému lidu, a dokonce je označil za „původní obyvatele“ země. To dotvrzují mimo jiné četné starobylé kláštery. Masum, který je kurdské národnosti, odsoudil teror Islámského státu, který se obrací nejen proti křesťanům, ale i proti umírněným muslimům. Slova prezidenta ovšem ohroženým křesťanům příliš nepomohou, protože irácký stát neplní svoji funkci a je v částečném rozkladu. Zatímco ještě před válkou v roce 2003 v Iráku žilo 1,3 milionu křesťanů, nyní je to maximálně 400 tisíc.

Podle IDEA (ve spolupráci s

) zpracoval –juml–

no comment Zbožní zloději Postarší francouzská dvojice – osmdesátiletý stařík a jeho šedesátiletá sousedka – se stala v uplynulých měsících postrachem pařížských kostelů. Policie následně našla v jejich bytech více než tři tisíce náboženských předmětů – od svíček přes krucifixy až po vzácné ikony. „Osmdesátiletý muž měl toaletu zcela vyzdobenou krucifixy, nebyl tam ani jeden volný centimetr,“ uvedl pro tisk kněz Ludovic Serre, který patřil k poškozeným.

GLOSA

Daniel Kvasnička Když se dlouhé měsíce táhla barvitá debata o tom, co všechno nám udělají muslimští imigranti, byl jsem zaskočen poměrně silnou účastí křesťanů a tvrdým slovníkem. Tím více mne poděsilo, že je hrobové ticho poté,

Doba zlá co koncem března na Evropskou třídu v Praze navezly autobusy skupiny Číňanů, kteří sem přijeli vítat svého prezidenta a přitom mlátili tyčemi od vlajek kohokoliv, kdo vytáhl tibetskou vlajku. Prohlašovali, že místo na chodníku je jejich. Také jsme slyšeli, že jsme malí a Čína velká.

Mimo tři katolické osobnosti se neozval nikdo. Primas český připomněl, že nejde jen o buddhisty či o členy Fa-lun-kung, ale také o čínské křesťany, kteří trpí nejistotou a útlakem. Právě katolický biskup Malý neváhal připomenout, že jsou to velkou měrou protestantští věřící! Nedávno byl v Číně s letničními a podle svých slov se už modlil, aby je po pěti hodinách Duch svatý přestal ponoukat, protože to bylo už i na něj dost.

Když si svatý Pavel dovolil napsat, že by se Kristovi lidé neměli připodobňovat tomuto věku, myslel tím právě mimo jiné nekritické podlézání státní moci. Jako by hlučně propagované čínské miliardy pomohly někomu jinému než už tak dost bohatým oligarchům.

Nerozpoznáváme čas a dobu.

Jistěže věřím, že dobrou obranou proti nekřesťanským poměrům je jasné, zřetelné a otevřené vyznávání Pána Ježíše Krista, čímž myslím milost a pravdu, právo a spravedlnost pro všechny bez rozdílu! ■

květen–červen 2016 21

DO PÍSMA

Genesis 29,15–35

Jákobovy ženy Ráchel a Lea M

ladý Jákob uposlechl rodiče. Odešel do šest set kilometrů vzdáleného Cháranu. Má za sebou první Boží zjevení v Bét-elu. Hospodin mu zaslíbil zemi, rozmnožení potomstva, které bude požehnáním celému lidstvu, ale hlavně slíbil, že ho nikdy neopustí.

Jákob v podstatě prožil iniciaci chození s Hospodinem. Jeho nadšení je podobné, jako když se člověk duchovně znovuzrodí. Vidí množství krásných zaslíbení, vzroste naděje, ztenčí se strach z budoucnosti, je opojen radostí z Božího přijetí, tuší spoustu nepoznaných darů. Jákob objevil, že Bůh má o něj trvalý zájem, a tak vyjde radostně po nové cestě.

Jenže ani on, ani my netušíme, co všechno bude Bůh muset změnit, abychom mohli pokračovat: Předně proměnit náš charakter, utlumit naše ego a zcitlivět naše srdce k naslouchání. Naštěstí být v rukách nebeského Otce znamená být v péči nejlepšího operatéra.

Jákob dojde na místo a setká se se strýcem Lábanem, který ho laskavě přijímá. Má dvě dcery. Jákob se hned přičinlivě zapojí a svému strýci pomáhá.

Tak dává smysl Lábanova otázka: „Budeš mi snad sloužit zadarmo, protože jsi můj příbuzný? Oznam mi, jaká bude tvá odměna.“ (15) Je Lában upřímný? Během měsíce muselo být jasné, že Jákob tu není kvůli získání praxe. Z předešlých veršů je patrné, že Jákob je zamilovaný. Ráchel byla krásné postavy a krásného vzhledu, Jákob bez

Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

22 květen–červen 2016

peněz. Celé dědictví zanechal Ezauovi. Musel utéct, aby zabránil bratrovraždě. Jediné, co mu zbývá, jsou ruce a srdce pastýře. Lában je stejně vychytralý jako Jákob. Pokud by dal Ráchel Jákobovi hned, dopadl by jako předtím se sestrou Rebekou. Dostal sice dary, ale rodinný podnik přišel o pracovní sílu.

Takže pokud si chce udržet „svou kost a své maso“, jak se o Jákobovi vyjádřil, a udržet si pracanty, bude muset Jákoba zaměstnat. (14) Společná práce ukáže charakter potencionálního zetě. Jákob přijde s nabídkou pracovat za Ráchel sedm let. Lában souhlasí. Víme ale, že má něco za lubem.

Být služebníkem u budoucího tchána není jednoduchá věc. Jákob po sedmi letech požaduje splnění závazku: „Aby mu dal jeho ženu.“ Otec dcery připravuje obrovskou hostinu a je zřejmé, že nejde jen o to, aby přišla široká rodina. Uzavření svatební smlouvy byla kultická událost, při níž se bude přinášet mnoho obětí. Část obětí se spálí a zbytek se dostane jako pokrm na stoly hostům. Takové svatby trvaly mnoho dní. Obětní slavnosti střídaly jídlo, společný tanec, zpěv a modlitby.

V noci měl uvést otec nevěstu do svatebního stanu.

Jákoba ale Lában podvede a podstrčí mu Leu. Ten, kdo podvedl svého otce záměnou, je podveden. Přesto to bude mít v budoucnu význam pro celý Izrael.

Ze svazku s Leou vyjdou synové Lévi a Juda, nejdůležitější praotcové izraelského národa. Lában se zachoval podvodně a to se mu vymstí. Ztratil nadobro důvěru Jákoba. Hospodin musí opět zasáhnout, napravit lidský hřích a přetavit zlo v dobro. Nad vším se neustále vznáší Hospodinovo milosrdenství.

Lában se vymlouvá: „U nás se to nedělá, aby se mladší provdala před prvorozenou.“ (26) To Jákoba muselo zarazit. Věděl Lában o tom, co provedl Ezauovi? Mladší má dát přednost prvorozené? To se nedělá – připravit prvorozeného o prvorozenec-

utratil!“ (Gn 31,15) Lában kalkuluje. Počítá lidi jako čísla, aby vyhrál. Ale člověk je obraz Boží – osobnost. Rodiče bývají těmi, kdo ubírají hodnotu svým dětem. Bůh nekalkuluje. Naopak, dokonce dává člověku svobodu se vzepřít. Člověk hříchem o vlastní hodnotu přichází, až je z něj pokřivená kreatura.

Byla to lidská svobodná vůle, která umučila Božího Syna. Zemřel, aby nám vrátil hodnotu tak, že pro Otce má náš život hodnotu jeho Syna. Kalkul s lidmi degraduje. Kdo člověka ponižuje, bude ponížen.

Lában se chce obklopit nejlepším. Lidé jsou pro něj nástroje. Nakonec všichni odejdou a zůstane úplně sám.

Odříkaná Lea rodí Jákobovi syny. Narození čtvrtého syna Judy vede k chvále Hospodina. Jákob nabývá bohatství, učí se spoléhat nikoli na sebe, ale na toho, který „je s ním“, jak slíbil, a „nikdy ho neopustí“, a protože chce, aby „v něm dosáhlo požehnání celé lidstvo“, bude se muset učit zápasit „jako Bůh“, aby byl hoden i jména Izra-el (zápasí Bůh). ■

Foto archiv

tví!? Pronásleduje ho vlastní čin. Jákob se nezmohl na odpor. Lában ihned přispěchá s novým plánem: „Vyplň této mé dceři svatební týden, ať ti dáme také tu druhou za službu, kterou budeš u mne sloužit ještě dalších sedm let.“ (27) Týden se dá vydržet. Lában je liška podšitá. Cenu sedm let za dceru stanovil Jákob sám. Bude to vypadat jako milosrdné gesto.

Jákob nemůže nic namítat. Provdat Leu a udržet Jákoba v rodinném podniku dalších sedm let?

Lában si mne ruce. Tehdy nic neobvyklého – muž si vzal sestry. Tóra má takový čin v seznamu mrzkých činů. (Lv 18,18) Je to Lában, kdo dává svým dcerám po jedné služce. Žádné jiné věno? Snad to má poukázat na jeho lakotu a šetrnost. Štědrost je výrazem víry. Lában vzorem víry není. Jeho jméno připomíná bílý úplněk luny – lebáná. Luna ve své záři nebývá nikdy jistá. Nikdy nezáří stejně. Jakmile doroste maxima, zase mizí před očima. Ani jeho dcery v něm nevidí příklad. Trpce mu vyčtou: „Cožpak nás nepovažuje za cizinky? Vždyť nás prodal a peníze dočista

poznámky Jaké oči měla Lea? V ekumenickém překladu čteme, že Lea měla mírné oči. Hebrejský výraz rakkot se překládá různě. Kraličtí mluví o mdlých očích, v poznámce dokonce o „krhavých“ (slzavé, mokvavé). Septuaginta překládá slabé, mdlé; Vulgáta mokvavé; Český studijní překlad vlídné. Kraličtí ale připouštějí v poznámce i opak, že „pěkných toliko očí byla, ale Ráchel všecka krásná“. Rabínský komentář Rashiho říká, že byly slabé od pláče, protože se modlila za duši Ezaua, kterého si měla původně vzít. Jiná tradice považuje Leiny oči za jemné, něžné a krásné. Leino jméno v akkadštině znamená krávu. V naší kultuře se oči krávy moc neopěvují, jsou velké, hnědé a smutné, ale v mezopotámské kultuře hluboké, tmavě hnědé oči mnohokrát muže učarovaly.

Vzpomínám na povídku Bohumila Hrabala Andělské oči, kde jedna roztoužená, zamilovaná paní řekne jednomu z velmi povedených zlodějíčků s nádhernýma tmavýma očima, že „takové oči může mít jen vůl, nebo anděl“. Řecká bohyně Héra měla také buličí oči. Je tedy dost možné, že Lea měla krásné a vlídné oči, zato Ráchel byla krásná celá.

Kontrast krásy Ráchel a plodnosti Leiny Vnější krása byla mnohými národy vnímána jako předpoklad plodnosti. Krása jako by byla mimořádnou vlastností, která je příznačná pro vyvolené. Kniha Přísloví říká: „Klamavá je líbeznost, pomíjivá krása; žena, jež se bojí Hospodina, dojde chvály.“ (Př 31,30) Ráchel je dlouhou dobu neplodná. Což je pro ženu té doby úplná pohroma. O tom ale Jákob neví. Neuvědomuje si více věcí, protože je bezhlavě zamilovaný. Když je někdo zamilovaný, přepne se do nějakého zvláštního slastného modu, kdy není schopen příliš racionálně uvažovat a jednat a cítí se blaženě i přes všechny peripetie: „Jákob tedy sloužil za Ráchel sedm let, ale připadalo mu to jako několik dnů, protože ji miloval.“ (20) Lea není milována, ale může mít děti. Ráchel je krásná, ale neplodná. Jeden alegorický výklad vidí v postavení sester obraz dvojího Božího lidu. Někde je Boží lid odmítaný a chudý, ale přináší bohaté plody. Pak jsou místa, kde je Boží lid majetný a přijímaný, ale bez Boží přízně. Boží lid nesmí zapomenout, že je odkázaný na Boží slitování. ■

květen–červen 2016 23

Etika

Umění diskutovat H

ovoříme-li o etice, pak jedním z jejích nezbytných předpokladů je komunikace a s ní související rozhovor či diskuse. To vypadá zcela jasně…

Až do chvíle, kdy začneme diskutovat, a to zvláště o tématech, ve kterých se naše názory různí. Najednou zjišťujeme, že se sice vzájemně slyšíme, ale přesto spolu nekomunikujeme.

Jedním z projevů jsou tzv. komunikační fauly, kterých bychom neměli používat, pokud se chceme s druhým dorozumět. O jaké fauly se jedná? Kdy se náš rozhovor začíná dostávat mimo rámec slušného rozhovoru? Možná bychom odpověděli něco ve smyslu: „Tehdy, když používáme hrubé výrazy.“ To jistě ano, ale problém je poněkud složitější. Jaké tedy jsou nejčastější „fauly“, kterých se v diskusích dopouštíme?

zpochybňovat jeho zaměstnání, víru, inteligenci, pohlaví, rasu, věk, motivy a nevím co ještě. Pokud má někdo hloupé nebo zavádějící názory, potom je třeba diskutovat o jeho názorech, nikoli zpochybňovat jeho osobnost, postavení či zkušenosti.

Narážek na výše popsané a mnohé další předsudky jsem si všiml v řadě diskusí. Proč by ale například matka v domácnosti nemohla napsat dobrý článek o ekonomice? Proč by dělník nemohl mít inspirativní pohled na islám? Co víme o tom, čím se ve volných chvílích zabývají, co studovali, co četli, co zažili?

Prostě zpochybňovat něčí názor či myšlenku proto, kým dotyčný je, nikoli jen kvůli názoru samému, je nejen hloupé, ale diskusi to nijak nepomůže.

1. Útok na člověka

V některých diskusích, ale i článcích se operuje s termíny „říká se“, „každý to přece ví“, „v poslední době se ukazuje“ atd. Je pravdou, že rozhovor není odborný článek, kde je třeba vycházet z ověřených zdrojů, ale přesto bychom těmito obecnými výroky měli šetřit. A je-li to možné, měli bychom také sdělit, kdo to říká či píše. Stejně tak je zavádějící tvrzení, které s oblibou používají média: „Jak nedávno uvedl dobře informovaný zdroj.“ Jaký zdroj? Jak dobře byl informovaný? Kdy to uvedl?

K útoku na partnera v diskusi dochází, když ne­ napadám jeho názor, ale jeho jako člověka. Začnu

2. Anonymní zdroj

3. Pitvání motivů

Bc. David Novák, M.Th. (49) Kazatel CB v Praze 13, předseda Evangelizačního odboru a člen Rady CB. S ženou Danielou má syny Adama a Martina, učí filosofii a etiku na ETS.

24 květen–červen 2016

Toho, s kým vedeme diskusi, známe většinou jen nedokonale. Proto je třeba vyhnout se tvrzením typu „říkáš to proto, že…“, „svým názorem si chceš…“, „sleduješ to či ono…“, „myslíš si to, protože…“ Ano, někdy můžeme vědět, proč to či ono dotyčný tvrdí či dělá, zároveň je třeba být velmi opatrný v pitvání motivů druhých. Někdy až příliš rychle víme, z jakých pohnutek někdo přichází pozdě, dělá to či ono zaměstnání, něco tvrdí atd. V diskusi jde o názor, nikoli o analýzu motivů.

4. Jev má více příčin Některé jevy jsou složitější, než se může na první pohled zdát. Například když někdo tvrdí, že imi­

Foto archiv

Jsou v rozhovoru nutná určitá pravidla, nebo máme být připraveni vyříkávat si věci bez okolků? Kde je hranice komunikační efektivity a osobních nevraživostí?

granti jsou svalnatí mladí hoši vlastnící mobilní telefony, jedná se pouze o část pravdy. „Kouzlo“ těchto a dalších podobných tvrzení je v jejich jednoduchosti a černobílosti. Jednoduchá řešení a vysvětlení na jednu stranu mají u řady lidí úspěch, na druhou stranu jsou mnohdy diskutované jevy složitější.

Pochopitelně nemůžeme v každé debatě postihnout celou pravdu, je ale dobré o tom přinejmenším vědět, a pokud argumentujeme, na jistá zjednodušení někdy poukázat, případně hovořit o vzorku, který popisujeme.

5. Zevšeobecňování V jednom článku jsem se dočetl, že jakási rodina, která praktikovala domácí školu, týrala děti. Závěr zněl: Provozovat domácí školu je nebezpečné, protože rodiče nejsou pod dozorem školy. Určitě máme s lecčím negativní či pozitivní zkušenost, ale je třeba si dát pozor, abychom z této zkušenosti neudělali obecný závěr. Použiju-li příklad domácí školy, pak možná některé rodiny provozující domácí školu selhávají. Jisté ale je, že pravdu nenajdeme odhalením týrání školáků v jedné rodině.

můj názor Výše popisované komunikační fauly jsou „lákavé“ v tom, že působí jako dobrý prostředek k ovládnutí diskuse. Třeba tím, že protivníka zastrašíte, zesměšníte nebo že mlžíte atd. Stejně jako každý člověk diskuse podstupuji a je pro mě lákavé popisované zakázané prostředky použít. Zároveň se ale snažím mít na mysli, o co mi jde. O ovládnutí diskuse, o prosazení svých pohledů, o porážku oponenta? Stejnou otázku si kladu, když někdy slyším nebo čtu, jak argumentují jiní.

Zdá se mi, že diskutovat moc neumíme, a přiznám se, že to moc neumím ani já. Učím se to. Hodně mi pomohlo, když jsem si položil otázku, jak silná je moje identita v Kristu.

Souvisí to s tím, jak unesu, když se neprosadí můj názor a můj pohled na věc. Čím více jsem schopen přijmout, když se můj názor neprosadí, tím méně používám různé komunikační fauly, protože mohu zakoušet velikou vnitřní svobodu. Projevuje se vědomím, že sice není po mém, ale já se tím až tak netrápím. Moje jistota totiž nespočívá v prosazení sebe, ale v Kristu, který si svoji pravdu nakonec stejně prosadí. Se mnou i beze mne.

6. Klamy vyplývající ze záměny platnosti obecných pravidel a jejich výjimek Pro lepší pochopení uvedu několik příkladů: Náš sbor neměl dlouho kazatele, a nijak mu to nechybělo. Pásy v autě jsem nepoužil, a bouračku jsem přežil. Rodiče se o něj téměř nestarali, a kam to dotáhl! Asi víte, kam mířím. Sbor byl zřejmě dobře organizovaný, dotyčný měl při nehodě štěstí a toho, kdo se probil životem, aniž by zakusil rodičovskou péči, můžeme jen obdivovat. Problém je, když těmito výjimkami někdo začne operovat jako argumentem. Je třeba si být vědom, co je obecně platné pravidlo, a toho, že výjimka toto pravidlo, jak říká jedno přísloví, pouze potvrzuje, nikoli vyvrací.

7. Dovolávání se autority, která není kompetentní Ani slavní nebo chytří lidé nemají kompetenci vyjadřovat se ke všemu. Je třeba odlišovat, kdy hovoří člověk kompetentní, a kdy člověk veřejně známý. Že něco říká i papež, nositel Nobelovy ceny, vědecký pracovník a mnozí další, je určitě zajímavé, nicméně pokud chceme zjistit pravdu, potom je třeba dát přednost kompetentnosti před popularitou. Stejně tak tvrzení „i vědci to říkají“ nemusí vždy znamenat, že to tak je. Ani věda nemá totiž odpovědi na všechny oblasti života. To ji nijak nediskvalifikuje, jen to vymezuje rámec její kompetentnosti. ■ květen–červen 2016 25

KULTURA Tiché světlo

Román o Tomáši Akvinském L

ouis de Wohl je jednou ze stálic Karmelitánského nakladatelství a při jeho oblíbenosti ve světě se není čemu divit. Český čtenář má teď možnost seznámit se s jeho novým titulem, který navazuje na řadu populárně historických románů o světcích (sv. Kateřina Sienská, sv. Jana z Arku, sv. Augustin).

Kniha Tiché světlo nese podtitul Román o Tomáši Akvinském a musím přiznat, že jsem byl tímto podtitulem trochu sveden k mylnému očekávání.

Hlavní postavou totiž není samotný světec, ale rytíř Piers, který se s Tomášem čas od času setkává, aby byl povzbuzen ve své životní dráze a zaslechl střípky moudrosti Doctora angelica. Myslím, že je to snad i lepší řešení, uvážíme-li, že sv. Tomáš Akvinský žil od raného dětství mnišským životem a největší drama, kterému je v románu věnován nemalý prostor, zažil, když opustil benediktýny, aby se stal dominikánem.

Zaostřením čtenářovi pozornosti na rytíře Pierse autor získává možnost do románu zakomponovat střet odpadlého císaře Fridricha II (který do paměti českých žáků vstoupil slavnou Zlatou bulou sicilskou pro Přemysla Otakara I.) a papežské moci. Rytíř Piers se jako syn své doby účastní křižáckých válek, a to dokonce dvou výprav, ale mnoho prostoru orientálním událostem autor nevěnuje. Naopak rozehrává motiv věrnosti dámě, kterou si každý rytíř mohl volit dle svého srdce bez ohledu na rozdílnost postavení, samozřejmě s jejím svolením. Takový vztah dal vyrůst trubadurské poezii a mezi jeho základní pravidla patřilo i to, že se jednalo o lásku nenaplněnou.

náš tip Lawrence H. Staples, Vina – Prometheovský úděl.

Portál, Praha 2016, 248 s.

Na český trh vstupuje nová kniha populárního psychologa ze švýcarské školy Lawrence Staplese. Rozvádí v ní své tvrzení, že bez poctivého zpracování pocitu vinu nelze duchovně růst. Past konformity, jakožto často volená alternativa, je pak podobna kavkazskému vězení slavného titána.

26 květen–červen 2016

Rytíř své dámě věnoval všechna svá vítězství a byl jí kdykoliv k službám. Piers pro rod Aquinů vykoná mnoho, díky čemuž provede čtenáře osudovými zvraty členů Tomášovy rodiny. Dokonce se i na nějakou dobu stane mnichem. Nicméně autor ho nenechá dlouho kontemplovat v klášteře a brzy ho znovu žene do akce s anglickým princem.

Luis de Wohl – Tiché světlo.

Román o Tomáši Akvinském.

Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2015, 292 s.

Ačkoliv je román velmi dobře čtivý a relativně napínavý, dovolil bych si několik výtek. Jestliže byl autorův záměr vyobrazit sv. Tomáše jako osobu z masa a kostí, pak se jej příliš nepodařilo naplnit. Aby bylo dáno podtitulu zadost, všechny postavy se alespoň neustále ohlížejí na autoritu sv. Tomáše, případně komentují, co by na to řekl. Z každého jeho výroku jsou jako opařené a často je to vede k zásadním životním obratům. Některé dialogy jsou evidentně motivovány snahou doplnit časové skoky v ději. Tomášova smrtelná nemoc je líčena jako následek příliš častého a intenzivního vystavení se Boží blízkosti.

Poslední výtkou, kterou si dovolím uvést, je na můj vkus příliš moderní pohled na středověké události.

Středověk, jak je prezentován v románu, působí jen jako materiální kulisa, která by šla velmi snadno vyměnit za jakékoliv jiné století. Hloubka krize, kdy císař nevládl z Boží milosti, je nahlédnuta jen velmi povrchně – stejně tak i obrozující síla, kterou přinesly ■ LIBOR DUCHEK žebravé řády.

Vášeň lovců Tajemný obraz. Hledíme do stinného lesního zátiší v nerovném svahu okraje paseky. V bujné zeleni kryté lehkou ranní mlhou, na pozadí vznosných kulis mohutných, nahnědlých kmenů starých smrků a buků se sklánějí nad svou kořistí dva mladí muži. Dva dobře rostlí, svalnatí chasníci. Ticho, napjaté ticho je kolem. Tváře a oči jim překypují nadšením. Zalykají se štěstím. Před nimi leží v orosené trávě a kapradí báječný úlovek. Statný srnec. Splněná touha mužných srdcí. Nezkrotná vášeň lovců. Hle, bojovníci překypující silou v zápase o přežití uprostřed drsné přírody. Tak kdysi zajišťovali muži život rodin, chránili svůj kmen.

Dědičné právo lovců.

Obraz druhý. Náhlý praskot v houští. Zelená uniforma. Puška. Hajný s tvrdou výhružnou tváří. Hrubý, nenávistný hlas lesního práva. Okamžik ztrnutí. Divoký pohled v očích chasníků a rána z pušky. Tělnatý strážce lesa se hroutí. Pytláci bezděky zrychlují dech. Vydechli. Stalo se! Co teď?

Tak začíná pytlácká balada Josefa Čapka, malíře a spisovatele, bratra mladšího a známějšího Karla. Od těchto úvodních obrazů, strhujících scén, se odvíjí příběh. Všechno to začalo v mužných, statečných srdcích zocelených tvrdou vesnickou prací. V těch srdcích se zrodila neodolatelná vášeň lovu spolu s láskou k velebnému lesu, na jehož pokraji od dětství žili. Srdce se vzbouřilo proti zákazům. Neváhali a přisvojili si staré právo lovců.

Odtud lovecká scéna, obraz prvý. Je to scéna blízká těm, které na nás shlížejí ze stěn zámeckých komnat a chodeb plných paroží a všemožných loveckých trofejí z honů, které nebyly vždy jen neškodnou panskou zábavou, ale často krutou výstřední vášní velmožů. Mimoděk se ptáme: Kde je právo? Neubráníme se pochopení pro ty chasníky, i pro ten vzdor vůči pánům.

Avšak hned tu je obraz druhý, okamžik hrůzné vraždy. Následuje útěk do lesních skrýší. Strach vystřídá brzo pýcha, pocit vítězství a obdiv vlastní odvahy. Tak to v nich kolísalo. Podařilo se jim uloupit chlapskou výbavu i peníze. Sebevědomí úspěchu. Nenadálá setkání s vesničany. Neúspěchy nutí k útěku do neznáma. Nejistota a znechucení. Kořalka a další vražda.

Ne, to je už ztráta zbytku zdravého rozumu. To musí skončit neštěstím.

V posledním tažení je tu třetí vražda a zhroucení. Balada končí.

Autor nezapře svůj tvůrčí sklon, je předně malířem a příběh zázračně roste z romantického obrazu lovecké scény. Celý ten baladický příběh dá tušit autorovu lásku k přírodě a krásné krajině. Jak bychom se jí neobdivovali i my! Ta je stále krásná, i ve chvílích, kdy poskytuje kryt zločinu. To jen člověk ji zneužije a ona ho vydá spravedlnosti.

Příběh nabízí významný pohled na lidskou povahu, příklad zrodu a vývoje hříchu. Historie zločinu mají dobré vyhlídky úspěchu, i přijatelné náměty ospravedlňující žádoucí cesty k němu. Začíná to touhou, sebevědomím, a často dokonce láskou, která se ozbrojí vlastním právem, právem a zákonem vzdoru. Obhájí sama sebe. Vysněný úspěch však náhle změní tvář a žádá zločin. Hřích plodí hřích. Přicházejí chvíle sebeobdivu, ale také strachu. Potom, jako ten pytlák, se hříšník propadá hlouběji a hlouběji ke dnu. Ano, zdá se to všechno někdy dokonce romantické, ale na samém konci je smrt.

■ BlahoslaV košťák

Josef Čapek – Stín kapradiny.

Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, 212 s.

”

Hřích, někdy dokonce i lákavý hřích, není od nás nikdy daleko. Má důmyslné skrýše, nejrůznější podoby a všemožné důvody.

Zpočátku se těžko pozná, neboť ho provází úspěch, a ten se všeobecně cení, ale postupně odhalí tvář.

Následuje zápas, v němž jsou mrtví. Na konci hříchu je smrt. – A přece, připomeňme si i tu podivnou šanci jiného konce, nenadálou šanci amnestie, šanci Boží milosti.

květen–červen 2016 2

REAKCE

Ohlas na tematický blok Příběh stvoření Brána 2016/2, pp. 12–19

Teistická evoluce?

Letošní únorové číslo Brány přineslo dva články věnované příběhu stvoření. Každý z nich představil pochopení biblického textu z jiného úhlu pohledu. Na články přišlo několik čtenářských reakcí, jednou z nich byla i reakce Pavla Javornického. Protože jeho jméno bylo v jednom z původních článků přímo citováno, jeho reakci otiskujeme.

Ostatní, jejichž autoři o zveřejnění stáli, najdete na webových stránkách Církve bratrské.

P

řehlížení skutečnosti, že Bible má vedle božské také lidskou stránku a vedle věčných pravd obsahuje také názory dobově podmíněné, už vícekrát narušila důvěru ke křesťanství. Nejsmutnější byl zápas o uznání heliocentrického názoru – Giordano Bruno byl upálen, Galileo Galilei odsouzen k doživotnímu domácímu vězení, Koperníkovo dílo vyšlo až po jeho smrti. Dnes o pravdě objevené těmito muži nikdo nepochybuje.

Největší boj ovšem rozpoutala Darwinova teorie o původu druhů přírodním výběrem. Darwin se pokusil vysvětlit obrovské změny v průběhu oživení Země čistě mechanicky, materialisticky. Nemá smysl mu to vyčítat, takové jsou a musejí být všecky přírodovědné teorie. Jeho pojetí bylo pozměňováno a doplňováno, ale podstatu Darwinovy teorie dosud nikdo vědecky nevyvrátil. Spor „evoluce versus stvoření“ je však stále některými křesťany „ohříván“.

Komu to může prospět?

Je třeba si uvědomit, že evoluce, tedy vývoj, v zúženém smyslu vývoj živých organismů, není už žádnou hypotézou ani teorií, ale velmi solidně a mnohonásobně dokázaným přírodním jevem. Na nesčetných místech Země byly odhaleny velmi staré vrstvy povrchu naší planety a dna pravěkých moří a v nich pozůstatky rostlin a živočichů, které už dávno neznáme v živém stavu. Geologie dokazuje stáří těchto vrstev spolehlivým měřením pomocí postupného vyzáření radioaktivních prvků.

Bylo dokázáno, že se první jednoduché formy života objevily před asi 2,6 miliardami let, k bouř28 květen–červen 2016

livému rozvoji živočišných druhů v mořích došlo přibližně před 570 miliony let a v průběhu dalších milionů let získala řada rostlin i živočichů schopnost dýchat vzduch a osídlila souše. Konečně se zhruba před 150 000 lety objevily lidské bytosti našeho druhu Homo sapiens sapiens (člověk moudrý). Dodnes bylo objeveno okolo jedné miliardy zkamenělin různých organismů, které se jen velmi vzdáleně, pakliže vůbec, podobají některým druhům žijícím v současnosti. Těch jsou známy necelé tři miliony, objevují se další, ale mnohé vymírají. Nicméně je to pouhý zlomek počtu tvorů, kteří se na Zemi kdy vyskytovali.

Toto je prostě dokázáno a neměli bychom zatěžovat děti myšlenkami, že je ve školách učí lži. Otázkami ovšem zůstává, JAK a PROČ tu nastaly tak obrovské změny. Tyto objevy byly skutečně ideologicky zvláště marxisty zneužity proti zvěsti Bible.

Poctivým badatelům zbývá velmi nepravděpodobný závěr, že vznik a vývoj života byl souhrou pouhých šťastných náhod. Věřící křesťan v tom naopak může vidět, tak jako v celé přírodě a vesmíru, stopy Boží tvůrčí činnosti. Když čte první kapitolu Bible, obdivuje, jak čistá a téměř moderní je její zpráva.

Přesvědčení apoštola Pavla, že Boha lze poznat z přírody (Ř 1,19–20), platilo v jeho době, ale dnes to naráží na sebejistotu a pýchu lidské vědy a techniky. Pouze s pomocí Kristova Ducha můžeme pochopit, že nesmírná časová rozlehlost, vývoj a složitost hmotného světa jsou dokladem Boží velikosti. Navíc si musíme uvědomit, že obdivuhodné lidské schop-

foto archiv

nosti, výkony lidských mozků a trpělivého zkoumání, jsou také Božím stvořením a darem člověku.

V žádném případě nemusíme pracně hledat harmonii mezi vědou a vírou. Metody vědy musejí být naprosto věcné, tedy naturalistické, chcete-li materialistické. Když se svěřujeme s vážným problémem lékařům, můžeme za tento postoj odborníků Bohu děkovat – a zároveň se za ně modlit, aby vedl jejich mozky, ruce a přístroje správnými cestami.

Matoucí je termín „teistická evoluce“. Teismus je pojetí Boha, který neustále do svého stvoření zasahuje a provádí korekce. Kdybych zastával teismus, musel bych každou oběť zemětřesení, povodně, každé postižené dítě považovat za Boží trest pro konkrétní lidi. Před takovým postojem varoval své učedníky sám Pán Ježíš, když se vyjádřil k masakru Galilejců a k obětem zřícení věže v Siloe. (Lk 13,1–5) Ano, žijeme v nebezpečném – a přece nádherném

– světě, který je jistě krutě poznamenán lidským hříchem (války, nemoci, ekologické katastrofy, hladomory). Bůh slyší a vyslýchá modlitby, ale naprosto neřídí svět jako nějakou počítačovou hru.

Dobře to vystihl Petr Raus: „Stvořil svět a dal mu schopnost relativně samostatné existence.“ Evidentně se to týká nejen lidí, ale i přírody. „Teistický evolucionista“, a tím spíše zastánce přímé Boží tvorby každého druhu, bude těžko vysvětlovat slepé větve vývoje. Vnucuje se otázka: „Proč Bůh stvořil, miliony let tu rozvíjel a nakonec vyhubil třeba dinosaury?“ Pak se Stvořitel může jevit jako velký experimentátor, kterému se všecko hned nepodařilo. Mnohem přijatelnější je představa, že kromě hlavního proudu rozvoje, který Bůh vtiskl samotnému počátku, ponechal i značnou svobodu vývoje, který ne vždy směřoval přímo k cíli.

Otázky lidské vzpoury proti Bohu na samém počátku historie a jak s tím souvisí naše smrtelnost, nejsou tak jednoduché, jak nám jsou předkládány fundamentalisty. Rozhodně víme, že odumírání, časová omezenost všech živých organismů, existovala dávno před příchodem člověka. Bůh mohl mít s vyvoleným párem lidí a jejich potomky jiný plán, který byl pokažen hříchem.

Když však čtu Efezským 1,3–14, nenacházím tam, že by Stvořitel jakýsi svůj plán A (lidská nesmrtelnost) musel nahradit plánem B (vykoupení člověka v Kristu), nýbrž že „…v Kristu nás již před stvořením světa vyvolil“. (v. 4) Křesťané, kteří berou víru i vědu vážně, prý „ostudně kapitulují před naturalistickou ideologií“.

Jsem si vědom, že v každém promýšlení Božího zjevení v Bibli, v Kristu a ve světě se skrývá nebezpečí, že si víru budeme chtít usnadnit. Na druhé straně je tu nebezpečí, že lpěním na některých nepodstatných větách v Bibli můžeme učinit křesťanskou víru nestravitelnou pro dnešní lidi, zvláště mladé, kteří čtou, přemýšlejí, vzdělávají se, pracují v různých výzkumech. Připomínám, že původní Jednota bratrská, která nás obohatila skvělým překladem Bible, považovala Písmo a jeho výklad za věci služebné, ne tedy za věci podstatné, jako víru, lásku a naději.

■ PaVEl JaVoRNický,

kaZaTEl cíRkVE BRaTRské

(čtenářské reakce na téma Příběh stvoření na www.cb.cz) květen–červen 2016 2

církev bratrská

Ústava CB, článek 4, odstavce 1, 2 a 4

Základní charakter sboru Základní duchovní i organizační jednotkou Církve bratrské je Sbor. Sbor po organizační stránce tvoří jeho Členové. K širšímu společenství Sboru patří i děti a další osoby, protože je otevřeno všem, kdo hledají smysl života nebo mají zájem porozumět křesťanské víře (podrobnosti stanoví Řád).

Pro zřízení a existenci Sboru je potřebný dostatečný počet Členů, kteří jsou schopni vytvořit podmínky k plnění poslání Sboru a zabezpečit duchovní, organizační i hmotné zajištění života Sboru. K tomu patří i ustavení fungujícího Staršovstva. Zřízení, přistoupení, sloučení, rozdělení, vyloučení nebo rušení Sboru (resp. Sborů) navrhuje a na základě rozhodnutí Konference Církve bratrské provádí Rada Církve bratrské.

Daniel Fajfr Rada Církve bratrské

Sbor je v Církvi bratrské označení pro skupinu lidí, kteří vyznávají společnou víru v Ježíše Krista a na základě vzájemného slibu se rozhodli žít v křesťanské lásce jako velká rodina. Do této rodiny patří lidé všech generací, od dětí až po seniory, kteří třeba už ani nemohou docházet na společná shromáždění. Ke sboru patří i takoví, kteří přicházejí a cestu k Bohu teprve hledají. Zkrátka jde o velmi pestré společenství členů a přátel sboru.

Praktické vedení sboru svěřují jeho členové do rukou voleného kazatele a staršovstva. Zásadní rozhodování ale patří všem členům sboru a děje se v tzv. členských shromážděních. Sbory jsou svébytné komunity, které se rozhodly pro volné soužití s dalšími společenstvími na základě zásad vycházejících z Ústavy a Řádu CB. Sdružení těchto sborů tvoří Církev bratrskou, která má v současné době 76 sborů, z toho jeden anglicky mluvící, dva korejské a několik sborů na Těšínsku, kde se snoubí čeština s polštinou. Ve vztahu ke státu jsou sbory Církve bratrské právnické osoby, které nesou odpovědnost za majetkové a právní záležitosti.

Smyslem existence sboru není vytvářet společenství křesťanů, které buduje jen samo sebe. Křesťan30 květen–červen 2016

ský sbor je tu pro svět, kterému nabízí účast na Božím požehnání a bezpečné místo. Sbor je instrument, kterým Bůh uskutečňuje své záměry. Nejčastěji se tak děje sdílením Kristova evangelia prostřednictvím rozmanité služby pastýřské, vyučující, evangelizační a diakonické.

Pavel Černý Komise Církve bratrské pro Zásady

Sbory v CB mají velkou samostatnost. To je dáno důrazem na místní církev na určitém místě. Nikdo nezná lépe podmínky života a misijní situaci než ti, kteří v určitém městě či vesnici žijí, pracují, tvoří místní sbor a společně slouží Bohu. Z tohoto důvodu je každý sbor v CB samostatnou jednotkou, která vede duchovní zápas, pečuje o sebe, slouží svému okolí, spravuje svůj majetek, financuje své pracovní úvazky a odpovědně hospodaří. Místní sbor také přijímá své členy a pěstuje dobré vztahy i s dětmi a přáteli sboru tak, aby se vytvářelo živé společenství církve.

Tento kongregační důraz je vyvážen kombinací s presbyterním zřízením. Sbor je dobrovolně součástí svazku sborů – církve. Zavazuje se, že své směřování bude rozvíjet v souladu se základními dokumenty církve, bude respektovat ústředí církve – Radu a bude akceptovat usnesení konferencí. Každý kaza-

tel a každé staršovstvo pracuje v souladu s vyznáním církve, usneseními konference a směrnicemi ústředí.

Toto zřízení je označováno jako kongregačně-presbyterní. Na jedné straně má kongregace vysokou zodpovědnost za svůj život a práci a na druhé straně těží ze spolupráce, korekce duchovního i teologického směřování ze strany Rady, odborů a konferencí. Princip subsidiarity je důležitý a ústředí nezasahuje do věcí, které jsou zodpovědností sboru.

Pavel Škrobák Komise Církve bratrské pro Řád

Ústava charakterizuje sbor v Církvi bratrské jako duchovní organismus a zároveň i lidskou organizaci. Výsledky dobré organizace jsou vidět nejrychleji. Je proto přirozené a zdánlivě i snazší soustředit se víc na to, co ve sboru děláme, než na to, kdo jsme. Ovšem křesťanský sbor žije z toho, co dostal, žije z Kristovy oběti, z jeho lásky, z Božího slova, z Ducha svatého. Nežije z toho, co dělá, nežije z realizace projektů, z počtu shromáždění ani jiných aktivit, jakkoliv to vše do života sboru patří. Z toho, co děláme, žel žije spíše naše pýcha nebo naopak naše ukřivděnost.

Proto je důležitější se ve sboru soustředit na to, co není tolik vidět (proto je to náročné a nepopulární) – na biblické vzdělávání a na duchovní růst lidí ve sboru. Nerozhodují způsoby a formy, v jakých se to děje, tedy organizační stránka věci, ale jestli se to vůbec děje. V praxi je to život v napětí, občas se obojí míchá a prolíná, ale právě v tom se můžeme učit rozlišovat věci podstatné od nepodstatných. Přál bych sborům v Církvi bratrské, aby v nich vyrůstali lidé, kteří milují Pána Ježíše i jeho Slovo. To bude dobrý základ k tomu, aby sbor prokázal svou životaschopnost po stránce organizační a přitom zachoval duchovní podstatu církve, neboť bez Ducha svatého církev není.

historie Zřízení Svobodné reformované církve.

I. Kdo jest členem.

1. Za členy Svobodné reformované církve mohou jen takoví přijati býti, kteří vyznávají, že celým srdcem se k Pánu Ježíši obrátili, že mají odpuštění hříchův a jistotu spasení a svým obcováním oprávňují k naději, že přešli ze smrti do života, a kteří dobrovolně a z přesvědčení se k církvi přihlásí.

2. Dítky členů církve, jež k Pánu Ježíši jsou vedeny a v učení církve vyučovány, mají-li se stát členy církve, musí samy osobně totéž vyznati.

3. Politické vystoupení z některé církve ještě nikomu nezabezpečuje, že bude přijat do Svobodné reformované církve.

II. Církev (sbory církevní).

1. Věřící tvoří církev (církevní sbor).

2. Členové církve jsou si všichni rovni jako bratři a sestry v Pánu Ježíši Kristu. V církvi není žádných stupňů, nýbrž pouze různá obdarování.

3. Církev, sbory nejsou místně vymezeny; každý má volnost přihlásiti se, ke kterému sboru chce. Členové, kteří přesídlí do obvodu některého vzdáleného sboru, podléhají jeho správě, byť se i za členy jeho nemínili přihlásiti.

4. Samostatnými sbory jsou ty, jež si náklad na práci úplně nebo aspoň z polovice samy opatřují.

Sbory nesamostatnými jsou ty, jež jsou vydržovány pomocí přátel; kazatele svého si volí všecky sbory v dohodě s církevním výborem.

5. Všichni sborové tvoří jednotu ducha, vázáni jsouce vespolek slovem Božím a jednou snahou, a to rozšiřovat království Boží na světě, pomáhat si navzájem, kde je toho třeba, spojovat se k různým podnikům práce a shromažďovat se k společným poradám (konferencím).

Jako klademe důraz na úplnou nezávislost a samostatnost každého sboru ve věcech duchovních, právě tak klademe důraz na bratrskou shodu a obecenství víry všech sborů s námi spojených.

III. Správa sborů.

1. Každý sbor má samosprávu v mezích tohoto zřízení.

2. Sbor spravuje sám sebe ve svých církevních schůzích. O všech otázkách sboru se týkajících rozhoduje sbor v těchto schůzích podlé slova Božího.

3. Sbor volí si k práci kazatele, starší (presbytery) a jáhny (diakony).

Dle písma mají býti voleni od sboru se zřetelem na způsobilost a dar propůjčený jim od Ducha svatého k vykonávání zvláštních povinností.

4. Kazatel má kázat slovo Boží, pásti stádce sobě svěřené, pracovat v soukromí i veřejnosti k obrácení hříšníků, být pilen modliteb a slova, žíti život víry a lásky; říditi svátosti, potěšovati, napomínati a pečovati o řádný seznam členů a vůbec o dobrý řád ve svém domě a v církvi.

Kazatel zastupuje sbor na konferencích a řídí schůze staršovstva.

5. Staršími jsou ti bratři, kteří životem svým a známostí ve věcech Božích oprávňují k naději, že sbor dobře říditi budou; majíť kazateli v práci duchovní pomáhati ve vzdělávání církve i při provádění kázně.

Spolu s kazatelem obstarávají shromáždění.

■ Vyznání víry a zřízení svobodné reformované církve, Praha 1904, pp.13–17, bez biblických citací

■ připravil petr raus

květen–červen 2016 31

SERIÁL

Pár otázek na procházce lesem Houby

Hlíva plicní Pleurotus pulmonarius

Učenci ne, děti ano „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země…“ (Mt 11,25) Přitom pravdu o rozmnožování hub intuitivně zná každé malé dítě a každá hospodyně. Ta ví, že když dá čerstvý chleba k plesnivému, brzy taky zplesniví. A moje děti pobíhají po lese, mačkají zralé plodnice pýchavek, prach z nich nechávají unášet větrem a říkají si, kam ten prach dolétne, tam příští rok porostou pýchavky. (Protože ten prach je výtrusný prach, totiž miliony výtrusů, titěrných „semínek“.) Takže?

32 květen–červen 2016

Na co nepřišli vědci, děti tušily odjakživa. Nic proti vzdělání, naopak! Ale radujme se ze slova Pána Ježíše: „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je nemluvňatům.“ (Mt 11,25). Nejenže spasitelná víra je přístupná i těm nejprostším z lidí a naopak uzavřená pyšným „moudrým“, prostí lidé jsou často pravdě blíž než lidé ozdobení velkým vzděláním.

„Ordo fungorum chaos est.“ (Řád hub čurbes jest. – pozn. překl.)

Už první otázka je zvláštní: Co je vlastně houba? Houba v pravém smyslu není hříbek, co si utrhnete v lese, to je jen plodnice. Houba jako taková je celý ohromný organismus skrytý v půdě nebo ve dřevě, tisíce metrů mikroskopických vlákének. Houbu, tedy rozsáhlé podhoubí v zemi, za celý rok lidské oko nevidí, ale tu a tam, když se houbě „zachce“, z ní vyrazí plodnice. To jsou pak ty hříbky, které tak vyhlížíme.

Takže výtrusy – titěrná, pouhým okem neviditelná „semínka“.

Mikroskopem neozbrojenému oku jsou neviditelné. A přesto jsou tyto klíčící výtrusy realitou, klíčovou realitou… A my žijeme ve světě, o kterém věříme, že celý existuje a trvá jen díky Kristu a skrze Krista a pro Krista. Ale neozbrojené oko Krista nevidí. Vyprošujme tedy pro sebe i pro druhé, abychom se dívali očima víry jako Elíša. (2Kr 6,16.

2K 4,16) A ještě jedna otázka: Kdy houba roste, kdy tvoří plodnice? Tato otázka ve mně probouzí posvátnou bázeň, protože odpověď zní: Až když houba „kolonizuje celý sub-

foto autor

Houby mě jako zvláštní část Božího stvoření oslovují celá léta tím, jak mnohými způsoby se od nich můžeme poučit o obecných pravdách života, ano, kolika způsoby i skrze ně nám Bůh dává o sobě vědět. (Ř 1,20) Houby jsou tajemné a tak rozmanité. I Carl Linné, kazatelský syn, který toužil ve stvoření moudrého Stvořitele najít moudrý a jasný řád a taky ho našel (říši rostlin a zvířat krásně jasně rozškatulkoval a dvojslovně popsal) – i tenhle Carl Linné před tajuplnými houbami kapituloval a napsal:

inzerce

Tak chodím po lese, sbírám houby, které rostou, kdy ony „chtějí“ (a ne, kdy já chci), a myslím na slovo Pána Ježíše o Duchu svatém, kterého nevidíme, ale jehož činy a vliv vidíme dobře. (J 3,8) Myslím na Izajáše a raduji se s ním, že Pán je svrchovaný a svou slávu nikomu nedá, že Pán je ten, který má všechno pevně ve své ruce, a všechno, všechno se děje podle jeho načasování a podle jeho rozhodnutí. (Iz 42,8) A další otázka: Jak se houby rozmnožují? Vědci slavných jmen ze slavných univerzit celá staletí o rozmnožování hub říkali naprosté nesmysly! (Tedy pozor na takzvané učence a vědce. Mám na mysli hned několik českých, tolika lidmi velebených „celebrit“, i oni svou brilantní rétorikou občas říkají pustošivé bludy.) Vědci zpod univerzitních talárů např. hlásali, že za kvašení vína mohou „feces vini“ – „vínová hovínka“. Nebo jaké báchorky tvrdili (v jiných ohledech úžasní) Plinius starší nebo Mattioli!

strát“, až proroste celým špalkem dřeva apod. Když na jabloni vyroste choroš jabloňový, má jabloň odzvoněno, už se choroše v sobě nikdy nezbaví.

Co to znamená duchovně? Já viditelně hřeším, teprve když hřích „kolonizuje“, ovládne celé mé srdce. Když viditelně hřeším, už je všechno ztraceno.

A já a ty hřešíme a nic, co má člověk k dispozici, nám nepomůže. Ani lidská snaha, ani obřady, dokonce ani členství v církvi. Nic nepomáhá! „Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla? Díky Bohu, on to udělá skrze Ježíše Krista, našeho Pána! (Ř 7,24–25)

■ PETR PokoRNý

PříšTě: JEdoVaTé houBy

Mladí lidé v ČR mají materiální dostatek, avšak nouzi v hodnotách, vztazích a duchovních potřebách.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE!

Ze zprávy lektora:

„Získal jsem zdarma Nové zákony ve zvláštním vydání pro mladé na školách.

Na mé první přednášce ‚Světová náboženství a sekty‘ na jedné střední škole byli žáci velmi vnímaví. O různých náboženských směrech se chtěli dozvědět co možná nejvíc. Vedli jsem živou diskusi. Nakonec jsem řekl, že celou Bibli jim dát nemohu, ale alespoň tu menší část Bible si mohou vzít jako dárek od Nadace Mezinárodní potřeby.“

„To, co se stalo pak, jsem nezažil 20 let– žáci doslova běželi, přeskakovali lavice, hrnuli se ke mně, aby si vzali svoji Bibli! “

SVÝMI DARY SE MŮŽETE PODÍLET NA POŽEHNANÉ PRÁCI KŘESŤANŮ MEZI MLADOU GENERACÍ V ČR! Podporujeme 18 křesťanských lektorů ze sedmi denominací.

Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.

Lektoři jsou studentům přirozeným svědectvím, že lze žít jinak.

Přednášky se týkají důležitých etických témat.

Na přednášky navazují následné aktivity v místních církvích.

I VY SE MŮŽETE STÁT SOUČÁSTÍ, KDYŽ LIBOVOLNÝM DAREM PODPOŘÍTE TENTO PROGRAM. Prosím přispějte na č. ú. 139513054/2700 UniCredit Bank Liberec, variabilní symbol 350.

Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů.

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, tel.: 483 394 202, 732 373 573 Web: www.zdrava-mladez.cz e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz květen–červen 2016

k diskusi Vlažný křesťan

Ani horký ani studený Každou neděli chodím do shromáždění, denně se modlím, jsem členem, vzal jsem si věřící dívku, mám dobrou rodinu a jsem v pohodě. To nestačí? Kdo jsou vlažní křesťané? Jsou to ti, kteří nevidí svůj hřích, a pokud ho náhodou vidí, tak žijí tak, jako by ho neviděli? Jsou to ti, kteří se Krista nezřekli, ale ani z něj nejsou nadšení? Jak si představujete vlažného křesťana?

Sbor CB Praha 1 – Soukenická

V odkazu na Zjevení 3,15–16 je to něco odporného, co nutí člověka vyplivnout to z pusy. Kdybys byl studený nebo horký, říká tam Ježíš. Studený – tedy hříšník, ten který se protiví Bohu. Ten má naději. Jak říkal Luther: Hřešíš-li, hřeš troufale, ne polovičatě.

Jen tak můžeš poznat, že hřích tě neuspokojí, a najít tak cestu ke svému Otci jako marnotratný syn od vepřů. Horký – tedy zapálený křesťan, plný lásky, obětující se pro druhé. Všechny věci dostal jako dar, o který se sdílí s druhými. Není mu zatěžko obětovat Bohu svůj čas, peníze, energii. Vždyť Bůh je u něj na prvním místě.

A ten vlažný křesťan? To odporné? Co je Bohu odporné a je tím kořenem zlého? Pýcha, samolibost.

Myslím tedy, že vlažný křesťan není ten, kdo chodí do kostela jenom v neděli a jinak se vyzývavě obléká, poslouchá metalovou hudbu a kouří vodní dýmku.

Vlažný křesťan si zakládá na tom, že chodí nejen v neděli, ale ještě jednou či víckrát týdně na sborové akce. Přispívá do pokladničky – samozřejmě pokud to nenabourá jeho rozpočet. Má hezkou rodinu a zakládá si na svých vychovaných dětech. Prostě myslí si, že až na malé drobnosti, kvůli kterým ale přece Ježíš umřel na kříži, v jeho životě nic tak špatného není, celkem se mu daří být dobrým křesťanem.

Ano, Pane, Pane. Vzpomínáš na to mé hezké kázání? Na to, jak jsem tuhle daroval dvacetikorunu 34 květen–červen 2016

žebrákovi na ulici, na moji práci ve sboru (doplň si: v šatně, besídce, misijní skupince)? Nejsem jako oni (doplň si: ti polovičatí křesťané, vlažní, co opouštějí tradici, víru našich předků; nebo jako ti ateisti)!

Nakonec citát: „Prostitutky nejsou v nebezpečí, že by svůj současný život považovaly za natolik uspokojující, že by se nechtěly obrátit k Bohu.

V tom nebezpečí jsou pyšní, lakomí a samospravedliví.“ (C. S. Lewis)

Petra Veselá Sbor CB Praha 1 – Soukenická

Chodila jsem a ptala se lidí – křesťanů kolem sebe – jak podle nich vypadá vlažný křesťan. A byla jsem velmi překvapená. Spousta z nich mi říkala: „Taky o tom často přemýšlím. Bojím se, že jsem to já a bojím se, že za to budu odsouzen, takže se snažím nesoudit ty druhé, třeba mi to bude přičteno k dobru.“ A to jsem mluvila s lidmi, o kterých jsem byla přesvědčena, že jsou horlivými křesťany.

Přišla jsem díky tomu na několik zajímavých věcí.

Vlažnost asi nepoznáme my, je na Pánu Bohu, aby to jednou posoudil. My možná čteme nějakým způsobem signály, které k nám lidé vysílají. Někdy jim možná počítáme docházku do shromáždění, někdy si všímáme jejich modliteb, někdy sledujeme, jak se kdo účastní dalšího sborového života. Přijde občas vypomoct při víkendových akcích, jede na sboro-

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Petr Verner

inzerce

vou dovolenou, zpívá v pěveckém sboru… Zkrátka je vidět.

Ale co s tím, co vidět není? Co naše přemýšlení o Bohu, o světě, o službě, o druhých? To vidět není a obzvlášť u introvertních lidí je někdy obtížné se k jádru dostat. Hluboká vnitřní spiritualita je zkrátka neviditelná. Cesta k ní vede jen skrze pokorné a láskyplné přijímání všech bratrů a sester jako dětí Božích a chápavé naslouchání jejich nitru.

Takže kdo je podle mě vlažný křesťan?

Ten, kdo se nesnaží hledat a šířit Boží lásku v tomhle světě. Ten, kdo horlí spíše pro soud než pro milost. Ten, kdo dělá vnější věci, ale uvnitř má zatvrzelé srdce. A jak vypadá? Tak to vám nepovím, protože si myslím, že vlažnost zkrátka vidět není.

Jarmila Skrbková Sbor CB Praha – Žižkov

Termín „vlažný křesťan“ u mne nejvíc vyvolává představu člověka, u kterého se setkáváme se lhostejností vůči Kristu, kterému nedává možnost ovlivňovat jeho vnitřní ani vnější život. Takový křesťan duchovně neroste, ve společenství věřících je pasivní anebo naopak oplývá horlivostí bez duchovního poznání.

■ PřiPRaVila daNiEla sEdláČkoVá

Evangelikální teologický seminář Přihlášku ke studiu je možné podat do 31. května, k náhradnímu termínu přijímacího řízení i později. Řádné přijímací řízení proběhne 3. června 2016.

Zájemci o studium najdou bližší informace na webové stránce : www.etspraha.cz/cs/applicant/entry_exams

program klubu SAMAŘí květen a červen 2016 soukenická 1 , Praha 1, přední dům, ve středu od 1 . 0 h 18. května Moje představa boha jaká je naše představa Boha, takoví jsme křesťané.

Přednáška Ladislava heryána 25. května Soužití křesťanů a muslimů v budoucí Evropě diskuse s tomášem halíkem a danem drápalem, moderuje Pavel Černý. spolupořádá institut Williama Wilberforce.

1. června Just kids vernisáž výstavy kristýny daňkové a Lucie drábkové. hudbou doprovodí Barbora Prokopová a jakub sedláček.

Pořádá sbor církve bratrské Praha 1 – soukenická.

květen–červen 2016

DOTEKY

Zápas o rodinu

Foto archiv

V

Váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.

Mt 6,8b

36 květen–červen 2016

elkou část svého dětství a dospívání jsme se svojí nynější manželkou prožili v Ústavu sociální péče ve Zbůchu u Plzně.

Nebyl to tu žádný med, vůbec jsme neznali Ježíše ani nám o něm nikdo nic neřekl, ale myslím, že už tam byl s námi. Naštěstí tam byla škola, to bylo jediné místo, kam jsme se moc těšili.

V osmnácti letech jsem odešel do jiného ústavu, kde jsem zůstal dva roky, potom jsem se dostal domů, do Ústí nad Labem. Věrka ještě ve Zbůchu zůstala.

Po nějaké době doma mi mamka jednou řekla: „Já tady dlouho nebudu, musíš si někoho najít, abys nebyl sám.“ Napsala inzeráty, že jsem hezký kluk, poslala i fotografie a nějaké holky mně odepsaly a přišly se za mnou podívat. Když mě uviděly a promluvil jsem na ně (jsem zdravotně limitovaný ve výslovnosti), hned ode mě utekly, to byla rychlost! Řekl jsem mamce, aby to nechala na mně, a napsal jsem Věrce do Zbůchu, jestli za ní můžu přijet. Ona mi odepsala, že ano, tak jsem za ní jel a řekl jsem jí, jestli by se mnou nechtěla chodit.

Potom jezdila Věrka na prázdniny a na Vánoce k nám domů a v roce 1992 jsme se vzali. Po roce se nám narodil zdravý syn Tomášek. Protože jsme oba zdravotně hendikepovaní, byl umístěný do kojeneckého ústavu v Teplicích.

Soudem byla nařízena ústavní výchova, protože mamka nám kvůli nemoci pomoct nemohla.

Psali jsme různým organizacím, obraceli se na úřady, na církve a prosili o pomoc tisk. Přišly nabídky od různých církví, ale buď se starali jen o matky s dítětem bez otce, nebo nás přijmout

mohli, ale bez dítěte, a to jsme nechtěli. Bojovali jsme o syna dál, až nám přišel dopis z pečovatelského domova Naděje z Vysokého Mýta, že by nás vzali všechny tři.

V listopadu 1994 jsme se odstěhovali do Vysokého Mýta – zatím bez syna – a hledali jsme pěstounku, která by nám se synkem Tomáškem pomohla a zároveň tu mohla i bydlet. Našemu synovi byl již rok, ale vyhráno jsme ještě neměli, bylo nutné zrušit ústavní výchovu. Pěstounku jsme nakonec našli v červnu 1995. Trvalo však více než rok a půl, než jsme mohli jako rodina bydlet spolu pod jednou střechou.

Pěstounka se o našeho syna starala tři roky. Pak se ale odstěhovala a náš Tomášek přešel k dobrým pěstounům Jarce a Zdendovi Fikejsovým ze Sboru Církve bratrské v Litomyšli, kde je až dosud.

V Naději jsme chodili na pravidelná setkávání, kde kázal Pavel Fér, kazatel CB z Litomyšle. Tam jsme si po modlitbách povídali o Bohu a o tom, kdo je to Pán Ježíš a jak nám pomáhá. Noemi Komrsková nám řekla, abychom začali chodit do Církve bratrské ve Vysokém Mýtě, kde je velká rodina a drží všichni pohromadě. Tak jsme tam začali chodit a oba jsme uvěřili v Pána Ježíše.

Na skupinkách u Štěpánových jsme vydali svůj život Pánu Ježíši.

11. ledna 2004 jsme byli pokřtěni a k naší velké radosti byl za dva roky pokřtěný i náš syn Tomáš.

Vidíme, jak nám Pán Ježíš pomáhal v životě a pomáhá nám i nadále. Díky Bohu, teď už jsme věřící rodinka Fuchsova.

■ Věra a Tomáš Fuchsovi, Sbor CB Vysoké Mýto

(z webových stránek sboru)

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 10. 6. 2016 e-mailem na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Tiché světlo autora Luise de Wohla.

Výhru věnuje Karmelitánské nakladatelství.

Tajenka z čísla 4/2016: Vysvoboď mne a vysvobozen budu. Knihu Když padají manga vyhrává Markéta Pavelková, Pozlovice.

Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

květen–červen 2016 37

POST SCRIPTUM

Bohuslava Horská

Blikání D

en jak z reklamy na jaro, slunce se houpe nad obzorem a hází veselá prasátka na okna domů.

V noci se spustil prudký déšť a cesty teď pomalu osychají. Čekám na autobus na zastávce kousek za křižovatkou, hlavu plnou myšlenek a úvah, oči se opírají o lesknoucí se kaluž. Mimoděk zvednu hlavu, a i když koukám do neurčita, zachytím záblesk.

Co to je? Někdo otevřel okno a pustil sluneční odraz rovnou na mě? Nevím. Zahloubaná stojím dál, když – další záblesk.

Začínám pozorovat okolí. A zase! Je to projíždějící auto, už z dálky na mě bliká. Co se děje? Že by se mě snažilo upozornit, že nejezdí autobusy? No nevím, auto přijelo odjinud, než jezdívá můj autobus. Kou-

pomalu, za chvíli je čeká další křižovatka. Takový malý ranní zázrak. Je to milé – fakt to funguje. Koukám na auta, která projíždějí, na ta co blikají, i na ta, co neblikají. Pusa se sama roztahuje k úsměvu. Většina osádek se na mě taky směje. No vida, ráno vypadalo jako jedno z každodenních, ničím nápadných, a jaký se z toho vyloupl krásný den. Přijíždí můj autobus, nastupuju, úsměv se mnou. I v autobuse je to stejné, díváme se s lidmi na sebe a vyměňujeme si usměvavé pohledy. A klubíčko celého následujícího dne se odmotává v tomto duchu.

Hm, kdybych tady skončila, přišli bychom o pointu. Ta je, na rozdíl od začátku příběhu, pragmatic-

„Že by mi to dnes mimořádně slušelo?“ kám do mobilní aplikace MHD, žádné mimořádnosti hlášeny nejsou. Najednou – další blikající auto.

Jasně na mě jednou bliklo. Tak moment. Je se mnou něco špatně? Sukni jsem nezapomněla. Na noze mám dvě stejné boty. Na hlavě mi nic mimořádného nesedí. Tašku mám sice velkou, ale nijak nápadnou.

Hm. Tak co se děje? Že by mi to třeba – třeba dnes mimořádně slušelo? Možná jo. Auta na mě blikají, protože na ně pozitivně působím. Že by? Při té představě se začínám usmívat, ramena se sama narovnávají, zorničky rozšiřují zájmem. Začínám auta vyhlížet a sledovat, jestli se situace bude opakovat. Jo, už je to tu zas. Koukám do okýnek projíždějícího auta a očima vyhledávám osádku. Ano, paní se na mě taky dívá, náznak úsměvu, no fakt. Začíná mě to zajímat.

A opět – blik, auto se blíží ke mně, z dálky se usmívám, řidič opětuje. Je to zřetelné, auta tu jezdí 38 květen–červen 2016

ká a nesluníčková. Když jdu v pozdním odpoledni domů, trochu unavená, ale spokojená, míjím místo, ze kterého na mě auta ponejvíce blikala. A hele, na silnici je dolík, zřejmě podemletý deštěm. Když do něj auto vjede a pak vyjede, tak se zhoupne a reflektory zasvítí vzhůru. Zdálky to může vypadat, že bliknou do prostoru. Takže – nikdo na mě nesvítil, auta normálně jezdila a já, bláhová, jsem si pěkně nalítla…

No ale – nalítla? Vždyť to fungovalo! Ale jak! Začala jsem se cítit dobře a ten pocit jsem přenášela i na své okolí. Že se na mě lidi v autech usmívali, bylo proto, že já jsem se usmívala na ně. Vůbec nezáleželo na rozsvícených světlech.

Hm, nejde to každý den, nejde to každému.

Ale může z nás něco zářit, co přejde na ostatní. A nemusíme čekat, až na nás někdo blikne. Vždyť – ten největší zdroj Světla máme stále s sebou. V sobě. ■

Nejvýznamnější meziválečná stavební památka spojená s Církví československou – Husův sbor na Vinohradech – má spletitou historii. Původně měla stát sborová budova na náměs­ tí Jiřího z Poděbrad. Tuto parcelu ale nakonec získala katolická církev pro novostavbu kostela Nejsvětějšího Srdce Páně. CČS tedy začala připravovat návrh sboru umístěného v sousedí­ cích Čechových sadech. Zpracovali jej architekti Hanuš Hladík a Tomáš Šašek v těsné spolupráci s patriarchou Karlem Far­ ským. K realizaci však ani tentokrát nedošlo, protože magistrát nakonec odmítl církvi vytipovanou parcelu prodat a zároveň progresivní vedení sboru nebylo spokojeno se spíše tradiční podobou budoucího kostela. Stavba tak byla realizována až na třetím zvoleném pozemku na konci Dykovy ulice za vinohrad­ skou vodárnou.

architekt Pavel Janák

husův sbor v dykově ulici v Praze na Vinohradech

PhDr. Jan Klípa, Ph.D., kurátor Národní galerie v Praze

foto archiv

Staršovstvo v čele s farářem Arnoštem Šimšíkem se roz­ hodlo vypracování návrhu bez soutěže zadat architektu Pavlu Janákovi. V tomto rozhodnutí hrál roli i František Kovář – jedna z nejvýznamnějších osobností z elit nové církve v meziváleč­ ném období, blízký Farského spolupracovník a pozdější třetí patriarcha. Pavel Janák, přední český kubistický a později funkcionalistický architekt a profesor pražské Uměleckoprů­ myslové školy, vypracoval v roce 1929 dva návrhy.

První počítal ještě s odděleným presbyteriem ve formě apsi­ dy a byl odmítnut zadavatelem i magistrátem. V zajímavějším druhém návrhu rozpracoval Janák myšlenku diagonální ori­ entace hlavního prostoru s oltářem umístěným v rohu pod štíhlou kampanilou a s vějířovitě uspořádanými lavicemi.

Interiér se šedovou střechou a s reliéfní Tato idea, která došla ohlasu i v pozdější pražské církevní výzdobou od Jaroslava Horejce. architektuře, navazovala na vzory protestantských kostelů Nahoře exteriér s nástupní rampou, skeletovou zvonicí a pásy luxferových německých, z nichž nejbližším byl asi slavný chrám Gustava oken kolumbária.

Adolfa v Charlottenburgu. Konečný návrh z roku 1931 představil velkorysou kompozici tří dominantních kubických hmot vklíněných do sebe – totiž vlastní rozlehlé modlitebny s divadelním sálem, obytného domu a štíhlé zvonice. Vlastní liturgický prostor je orientován na kratší příčnou osu, čímž se programově staví proti podél­ ným řešením katolických chrámů. Interiér je prostý, úsporný a civilní.

Působivý exteriér zaujme nejen mistrným prokomponováním všech tří částí, ale především hrou světel a stínů na světlé omítce, dalekými průhledy nápaditě prolamovanými stěnami a proměnlivými hmotovými konfiguracemi v závislosti na stanovišti pozorovatele. Architektovo konstruktivistické východisko prozra­ zuje obnažený skelet kampanily, která kdyby nebyla osazena husitským kalichem, připomínala by spíše vodárenské věže. Vědecko­funkcionalistický ráz stavby pak podtrhuje šedová tovární střecha modlitebny umožňující její horní osvětlení a „industriální“ pásy luxferových oken v přízemí.