Brána 03/16

3/2016

foto archiv, design ondřej košťák

cena 43 Kč / ročník 48 www.i-brana.cz

březen 2016.indd 1

2/25/2016 6:07:57 PM

Inzerce

březen 2016.indd 2

2/25/2016 6:07:57 PM

Obsah

Milí čtenáři, březen je v letošním roce měsícem velikonočním. V redakční radě jsme na to nezapomněli, i když toto číslo nezdobí ani symbol poslední večeře, ani kříž. Velikonoční tématika zůstává v pozadí, přesto tvoří základ březnové Brány.

Výslovně velikonočním směrem je orientovaná rubrika Slovo s kázáním Jiřího Valeše, povídka Blahoslava Košťáka i téma diskuse. Hlavní tematický článek tentokrát obrací naši pozornost do Izraele, na komunity mesiánských židů. I tady ale hrálo vědomí březnových Velikonoc podstatnou roli. Existence jejich společenství totiž zvláštním způsobem znovuotevírá mnohé otázky kolem Ježíše z Nazareta, židovského Mesiáše, ukřižovaného a vzkříšeného. Pravda, vnáší do této debaty pro nás neobvyklou perspektivu, tím ale může být takové přemýšlení užitečnější.

Stránky věnované etice soustředí naši pozornost k tak důležitému tématu modlitby, kulturní stránky zpestří vedle recenzí reportáž z výstavy a z prachu a stínu se vynoří dílo, jehož titul si možná vy dříve narození pamatujete ze školy. Úděl povinné četby většinu takto postižených knih poškodil, v tomto případě ale asi bude stát za to prach setřást a knihu otevřít.

Kromě zmíněných článků najdete i v tomto čísle další obvyklé rubriky. Jsem vděčný, že se nám daří Bránu plnit a že některé texty vyvolají i čtenářské reakce. Ne všechny je možné otisknout, prostor v časopise je omezený, přesto ale mají všechny svou hodnotu a jsou nám vítanou pomocí.

Když mluvím o vděčnosti za naplněný časopis, má to svůj důvod. Náš tým je dlouhodobě poddimenzovaný, zajištění potřebných textů není vůbec jednoduché. Zkouším hledat další spolupracovníky, zatím bez většího úspěchu, dovolím si proto využít i tohoto prostoru. Pokud byste ve svém sboru věděli o někom, kdo by měl o redakční práci zájem (i když je to práce dobrovolnická, nehonorovaná), kdo dobře zná Církev bratrskou, komu je blízká teologie vymezená dílem Aloise Adlofa a koho by i jeho kazatel doporučil, prosím, dejte mi vědět.

Možná by to mohl být začátek užitečné spolupráce. Váš Petr Raus šéfredaktor

březen 2016.indd 3

04 06

10

12

Lotr na kříži Rozhovor Vyjadřovat vlastní emoce patří k našemu životu Evangelium v Desateru Boží jméno Téma Mesiánští Židé v Izraeli 20 Zápisník

Obrázky z Mukačeva 24 Etika

Modlete se neustále 34 Diskuse

Změna v kalendáři

příště

Magické myšlení Lukáš Targosz

tiráž Číslo 3/2016, ročník Bratrské rodiny 48, Českobratrské rodiny 73 • Vyšlo 2. 3. 2016 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Ph.D., Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Bc. Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

2/25/2016 6:07:57 PM

SLOVO

Lukáš 23,32–43

Lotr na kříži Z

a humny jsou Velikonoce, kdy si na Velký pátek připomínáme, že před více než dvěma tisíci let byl za dnů Pontia Piláta přibit Ježíš Kristus na kříž. Vedle něho, jak se dovídáme z dnešního čtení, viseli dva lotři, dva povstalci; jeden napravo a druhý nalevo od něho. Pisatelé evangelií Matouš a Marek nám sdělují, že společně s velekněžími, vojáky a lidmi, kteří stáli nebo procházeli pod kříži, se Ježíši posmívali i ti dva lotři.

Jen evangelista Lukáš píše o tom, že jeden z lotrů toho druhého okřikl. Možná, že se předtím posmíval společně s ním. Možná, že i on zpočátku na Ježíše v bolestech volal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás, jsi-li ten vyvolený Boží, král židů, za kterého se vydáváš.“ Možná, že ani na jeho volání Pán Ježíš neodpovídal a mlčel. Nemlčel ale po celou dobu.

Ve zprávách o Ježíšově smrti se dočteme o sedmi větách, které Pán Ježíš na kříži řekl. Některé z nich leží v tuto chvíli, kdy Lukáš mluví o rozhovoru mezi lotry, na pomyslné časové přímce teprve před námi, ale minimálně jednu větu Pán Ježíš vyřkl už předtím, nežli jeden ze zločinců okřikl toho druhého, zda se nebojí ani Boha.

Otče, odpusť jim Ta věta musela každému, kdo ji slyšel, znít zvláštně.

Visí tu ukřižovaný, vojáky zbičovaný, lidem poplivaný, má důvod být naštvaný, má důvod proklínat ty, kteří ho odsoudili, ty kteří si jeho šaty losem rozdělili, ale co on místo toho? Hlasitě, tak že to lidé pod křížem slyší, se modlí: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“ Nic jim nezazlívá, nic jim nevyčítá, ale ani nemlčí. On prosí Boha, aby jim odpustil. Slova odpuštění mají sílu. Lámou ledy.

Možná, že to byla právě tato modlitba, tato krátká věta, která změnila smýšlení jednoho z lotrů. Místo aby se dál rouhal, místo aby se Ježíši vysmíval, napomíná toho druhého a sám se na Ježíše obrací s prosbou, aby na něho pamatoval, až přijde do svého království. Odehrává se tu něco zvláštního. Lotr při pohledu na Ježíše vnímá sám sebe jako spravedlivě odsouzeného. Už se nesnaží trestu uniknout, nesnaží se v poslední chvíli zachránit, nemyslí už jako jeho kolega na druhé straně na to, jak z kříže sestoupit. Nestěžuje si, že byl za své lumpárny chycen a po právu odsouzen. Nenadává, protože mu jeho život nevyšel podle plánu.

Dalo by se říci, že udělal první krok k tomu, čemu my říkáme obrácení. Poznal svoji vlastní vinu a vyznal svoji zkaženost. Jenže to přece po zrazení Pána Ježíše udělal i Jidáš Iškariotský! I on pocítil výčitky svědomí, vyznal, že zhřešil, že zradil nevinnou krev. Ba dokonce šel a vrátil, nebo se alespoň snažil vrátit těch třicet stříbrných, za které Ježíše velekněžím a starším zradil. Jenže u toho skončil.

Měl sice ten správný pohled na sebe samého, měl výčitky svědomí, viděl svoji hříšnost, ba dokonce uznával, že Ježíš je bez viny. Místo toho, aby se na Ježíše obrátil, aby ho pod křížem vyhledal a prosil o odpuštění, si ale vybírá jiné řešení. Bere si život.

Jen vyznání nestačí I lotr vedle Pána Ježíše mohl své hříchy vyznat a potom mlčet, ale on jde o krok dál. Obrací se s důvěrou na Ježíše, z jehož úst byla předtím vyřčena ta věta: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“ Lotr ve své prosbě o to, aby na něho Ježíš pamatoval, až přijde do svého království, vyslovil více, než se na

březen 2016

březen 2016.indd 4

2/25/2016 6:07:58 PM

první pohled zdá. Za prvé totiž uznává, že cedulka nad Ježíšovou hlavou je pravdivá, že Ježíš je opravdu židovský král. Uznává ale nejen to, že Ježíš je král, který byl neprávem odsouzen, ale věří i v království, o němž Ježíš tak často mluvil. Pochopil asi, že to není království z tohoto světa, že Ježíši nešlo o to, aby osvobodil Židy od nadvlády Římanů, jako kdysi osvobodil Hospodin Izraelce z otroctví v Egyptě, ale že hlásal jiné království, do kterého z kříže směřuje. Lotr ve své krátké větě vlastně vyznává, že věří v království nebeské, v život budoucího věku, kde bude Ježíšovo kralování bez konce. A přeje si být sám dílem tohoto království. Prosí, aby na něho sám král pamatoval.

Jak je ale možné, že Pán Ježíš tomu lumpovi slíbil, že ještě toho dne s ním bude v ráji? Vždyť přece on sám kdysi říkal, že člověk, který nebude o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, do nebeského království jistě nevejde! Jak je tedy možné, že člověku, který celý život páchal zlo, Pán Ježíš najednou s takovou samozřejmostí slibuje, že bude trávit věčnost v Jeho království?

Vždyť ten lotr měl ruce přibité na kříž, takže už žádný dobrý skutek vykonat nemohl. Nemohl svoje zlé činy – a zlé byly, k tomu se přece sám přiznal – nemohl je už ničím odčinit. Nic, co by ospravedlnilo jeho dřívější jednání, už nemohl udělat. Nic už nebylo v jeho silách – a přece mu Pán Ježíš dává jistotu. Jistotu, kterou tolik lidí hledá a nenalézá, jistotu, že bude zachráněn.

Jak je to možné, vždyť jeho spravedlnost ničím nepřevyšovala spravedlnost těch, kteří Ježíše odsoudili. Být spravedlivý před Pánem Bohem znamená do jisté míry něco jiného, než si lidé pod spravedlností běžně představují. Neznamená to v první řadě, že člověk bude svými skutky převyšovat ostatní.

Nemylme se, zákoníci nedělali věci jen na oko, nekázali vodu a nepili víno. Alespoň někteří z nich se snažili ze všech svých sil žít podle toho, co učili. A spousta jejich skutků byla dobrá, řekl bych, že i bohulibá, jenže jim na rozdíl od lotra na kříži něco chybělo. Chybělo jim cosi podstatného, bez čeho se

Jiří Valeš (1983) Vyrůstal od svých 11 let ve Švýcarsku, kde také vystudoval teologický seminář v St. Chrischoně. Kazatel Sboru Církve bratrské ve Frýdlantu nad Ostravicí.

S manželkou Nicole mají sedmiměsíčního syna Jana.

Odevzdání Petr padl k nohám Ježíšovým. (Lk 5,8) Jen drol se, skálo, drol se, srdce zpupné, až prachem tvým se k Jeho nohám upne všecka tvá láska.

Jen drol se, drol – bys v šlépěj proměněno, své pýchy pádu dalo nové jméno pokorným mlčením.

Tím mlčením, když volám: Odejdi!, jež prosí: Zůstaň, zůstaň, nebo zhynu!

Tím mlčením, jež soudí vlastní vinu, a nad ní více než sám Nářek lká – a Ježíši v dar dává člověka.

Marie Rafajová

do nebeského království nikdo nedostane. Chybělo jim to, co chybělo i Jidáši Iškariotskému, chybělo jim obrátit se na toho, který jediný je bez hříchu.

Být spravedlivý před Pánem Bohem znamená nehledat svoji spravedlnost v sobě samotném, ale právě naopak. Být spravedlivý před Pánem Bohem znamená uznat svoji nespravedlnost a obrátit se na toho, kdo jako jediný žil opravdu spravedlivě. Obrátit se na Ježíše Krista nebo, chcete-li, k Ježíši Kristu.

A v tom ten zločinec, lump a lotr v jedné osobě, jenž visel na kříži vedle Pána Ježíše, převyšoval spravedlnost většiny farizeů a zákoníků. On se k Ježíši obrátil a byl vyslyšen.

Důvěra – pramen síly Milí přátelé, přeji nám všem, abychom si z lotra brali příklad a uznávali každý den znovu a znovu, že na to nemáme, že nejsme bez viny a že si zasloužíme trest. Dejme ale pozor, abychom v tom vyznávání svých vlastních vin nezapomněli udělat to nejdůležitější: důvěřovat jako důvěřoval lotr na kříži našemu králi Ježíši Kristu. Amen. ■ březen l 2016

březen 2016.indd 5

2/25/2016 6:07:58 PM

rozhovor Rozhovor s Kateřinou Lachmanovou

Vyjadřovat vlastní emoce patří k našemu životu Se šéfredaktorkou Karmelitánského nakladatelství o evangelizaci, o duchovním životě, lenosti a hněvu.

Dozvěděl jsem se, že po ukončení gymnázia jste nebyla přijata na vysokou školu. Proč?

Na gymnáziu mi ještě problémy nedělali, ale když jsem se pak v roce 1983 hlásila na speciální pedagogiku, nevzali mě, ačkoliv jsem měla z maturity samé jedničky a přijímačky dopadly dobře. Předpokládám, že víra v rodině byl pro ně tehdy příliš problematický faktor. Navíc můj bratr emigroval, aby mohl studovat teologii, což tomu asi také nepřidalo.

Nejvíc jsem tehdy chtěla studovat psychologii, ale to bylo úplně bez šancí. Řekla jsem si, že tu speciální pedagogiku zkusím znovu za rok.

Tento výhled vás tedy nasměroval k práci s nevidomými dětmi v Praze?

Dá se říci – naskytla se ta možnost a byla by to dobrá průprava kýženým směrem.

Proč jste v tom zaměstnání nezůstala delší dobu?

Z rodinných důvodů. Babičce v Karviné se zhoršilo zdraví – nemohla moc na nohy – a bylo třeba, aby se o ni někdo z příbuzenstva postaral. Ostatní studova-

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. (1964) za totality studovala ekonomii na VŠB v Ostravě, po převratu působila tři roky v evangelizační škole na Maltě a poté v Pastoračním středisku v Praze.

Postgraduálně studovala teologii a psychologii v Římě. Deset let se věnovala psychoterapii pod Pastoračním střediskem při AP a vyučovala na KTF v Praze a v Olomouci, nyní je šéfredaktorkou Karmelitánského nakladatelství. Napsala řadu knih, např.: Vězení s klíčem uvnitř, Dvojí tvář lenosti, Síla přímluvné modlitby a naposledy Karikatury Boha.

li nebo měli rodiny jinde, já jsem byla asi nejvíc volná, takže jsem se za ní přestěhovala a našla si tam práci v lese, abych měla z čeho žít.

Co si lze představit pod povoláním lesní dělnice?

Stavěla jste cesty, kácela stromy?

Ne, to opravdu ne. Starali jsme se o lesní školku, sázeli stromky, čistili terén a ošetřovali malé stromky před zimou, aby je neokousala lesní zvěř. Nejvíc mě bavilo pálit klestí v zimě po dřevorubcích.

Nicméně po pár letech jsem cítila palčivou potřebu něco dělat hlavou, dál studovat. Nakonec tři roky po maturitě mě přijali na Vysokou školu báňskou, na ekonomickou fakultu.

Takřka jsem ji dostudovala, ale do toho přišel převrat 1989. Tehdy nám nabídli možnost studovat jazyky a jít ke státnicím až za rok, čehož jsem využila. Ostatně nebylo vůbec jasné, z čeho by se měly skládat státnice na ekonomce, když plánované hospodářství bylo passé… Tehdy jsem „náhodou“ potkala lidi z mezinárodní evangelizační školy na Maltě a bez váhání jsem se tam vydala. Původně jen na čtyři měsíce, ale byly z toho tři roky – sloužila jsem nakonec ve vedoucím týmu školy.

Co jste tedy konkrétně studovala na Maltě?

Jednou motivací bylo přiučit se angličtinu – měla jsem z ní státnice, ale téměř jsem nepotkala rodilého mluvčího. Ale lákala mě i evangelizace. V té době byla u nás evangelizace takřka sprosté slovo, aspoň katolíci ji neznali. Ale rychle se měnila mentalita. V roce 1990 vyšel v katolické církvi důležitý dokument, který zdůrazňoval význam evangelizace navenek i do vlastních řad. Dříve byly misie vnímány především jako šíření křesťanství v zemích třetího světa, „do misií“ se jezdilo spíš s cílem udržovat či podpořit už zaběhlé misijní stanice, školy a nemocnice. Podporovat místní církve… Přitom je zřejmé, že minimálně v České republice mnoho lidí

březen 2016

březen 2016.indd 6

2/25/2016 6:07:59 PM

z Malty. Začala jsem pracovat pro Pastorační středisko pražského arcibiskupství – dělala jsem pod ním různé duchovní programy – a zároveň jsem dálkově studovala na teologické fakultě v Českých Budějovicích.

Dařilo se vám získávat posluchače?

Ano, ostatně už mě mnohde znali z výjezdů s misijním týmem maltské školy, takže si mě sami zvali. O to více jsem chtěla studovat teologii, vnímala jsem, že potřebuji solidnější základy. Potkala jsem pak kněze, který předtím studoval v Římě postgraduál teologie duchovního života, což mě velmi lákalo. Podala jsem si tedy přihlášku, ze zahraničních zdrojů jsem získala i stipendium a na podzim 1997 odcestovala do Itálie. Původně na dva roky, nakonec jsem zůstala studovat různé obory celých osm let.

Jaké bylo vaše zaměření?

Studovala jsem tam spirituální teologii a psala disertaci o přímluvné modlitbě u dvou osobností ve východní a západní církvi – u Terezie z Lisieux a Silvána z Athosu. Dále jsem studovala teologickou antropologii a nakonec i psychologii.

FOTO Krzysztof Dedek

Kolik vůbec studuje v Římě na teologii žen?

evangelium neslyšelo a u mnoha formálních členů církví často chybí osobní obrácení.

Co jste tedy chtěla dělat po návratu z Malty?

Chtěla jste být misionářkou?

Nějak ano, ale spíš právě pro tu evangelizaci dovnitř církve. Po jisté době se ukázalo, že jednorázovým evangelizačním akcím cosi zásadního chybí.

Vnímali jsme potřebu solidnějších programů, které budují víru jednotlivců a společenství. Evangelizační výjezdy, které jsme dělali s maltskou školou, na mě působili tak trochu jako plácnutí do vody.

Mnohem smysluplnější mi přišly týdenní duchovní programy s mládeží nebo i měsíční školy evangelizace, které jsme dvakrát u nás uspořádali… Zkrátka něco, co by mohlo nastartovat duchovní zrání lidí v dlouhodobějším horizontu.

Vnímala jsem naši nezkušenost a cítila potřebu doplnit si studium teologie. Proto jsem se vrátila

Dnes už tam ženy mnohde i vyučují, tak jako na našich fakultách, a není to bráno jako něco nepatřičného. I když v teologických oborech, které jsem studovala, jsem bývala jediná, maximálně jsme byly dvě ženy na ročník. Objevovaly se tam mnohé řeholní sestry, nikoli však laičky. Myslím ale, že to je dnes dáno spíš malou možností uplatnění žen laiček s teologickým vzděláním.

Jaký byl návrat po tolika letech studií?

Když člověk dlouho studuje nebo i pracuje v cizině, některé věci vidí v jiné perspektivě, ale nesmí ze sebe dělat mistra světa – na to tady není nikdo zvědavý.

Asi deset let jsem dělala hlavně psychoterapii pro různé lidi z církve. Zároveň jsem na KTF v Praze (a trochu i v Olomouci) učila psychologii pro pomáhající profese. Hojně kurz navštěvovali i studenti z ETF. Abych učila spirituální teologii nebo teologickou antropologii, to mi nabídnuto nebylo, ale na druhou stranu jsem často zvána na přednášky o duchovních tématech mimo akademickou půdu.

Ale celkově mám pocit, že se mi dostalo hodně příležitostí se v církvi uplatnit, možná až příliš – mnohá pozvání musím z nedostatku času odmítat. březen l 2016

březen 2016.indd 7

2/25/2016 6:07:59 PM

rozhovor Jako psycholožka pomáhajících profesí byste měla umět odmítat…

Ano, když člověk přednáší o syndromu vyhoření a potřebě odpočívat, o hranicích ve vztazích a umění říkat ne, neměl by přitom sám škubat okem…

Proč jste si vybrala zrovna spirituální teologii?

Hledala jsem něco praktického, co souvisí s Božím slovem a s praktickým životem z víry. Předmětem spirituální teologie je teologická reflexe zkušenosti s Bohem. Je tam tedy jistý odstup reflektovaný mustrem Písma a zároveň staletími protříbené zkušenosti mužů a žen Božích v církvi. Díky těmto zkušenostem můžeme vidět, co kam vede, co prospívá, co škodí. Kde je hranice zdravého a nezdravého prožívání křesťanské víry.

Mám nemálo známých, kteří studují těžké obory, ale nedoufají, že by si našli práci v oboru. Budou vděční za cokoliv.

To je další problém tady v Česku. Mnoho mladých lidí studuje neperspektivní obory, aniž by si dovedli představit, že by je někdy využili pro své budoucí zaměstnání. Ale vůbec to neřeší. Zatím žijí na konto svých rodičů, možná si prodlužují mládí… Chápala bych takové studium jako hobby, které člověka těší, ale je jen doplňkem něčeho podstatného. Něčeho, na čem se dá stavět budoucí samostatná existence, případně obživa rodiny. Pokud u svého studia nepřemýšlím, čím se budu živit, co bude dál, je to jen jakási bublina.

Ale nemyslím si, že by člověk musel nutně dělat přesně obor, který vystuduje. Studium slouží i k tomu, aby se člověk kultivoval, učil se myslet, vyjadřovat a nacházel. Co tu kritizuji je tendence dělat krtince místo hloubkových vrtů. Zkusím něco támhle, pak zase támhle… Potom si vyjedu do zahraničí, ale zase nevím, proč vlastně. To je velmi neefektivní počínání. Znám takové lidi, co studovali to a pak zas ono, byli v zahraničí, dělali tohle a támhleto. Je jim 35 let, a když se jich někdo zeptá, jaká je jejich profese, tak neví, nic pořádně neumí. Dnešní doba k tomu sice svádí, ale ideální to asi není.

Máme dnes asi i potíž vybrat si z nepřeberné nabídky možností, zvolit směr… Obrazem tohoto je například těkavé přepínání programů u televize. Ale celá kultura nás do této rozbitosti tlačí.

Při vaší činorodosti mě překvapuje, že jste vydala knihu o lenosti. Kdysi se lenost považovala za největšího škůdce v duchovním pokroku mnichů.

Jak si stojí lenost dnes?

Lenost je stále škůdcem duchovního pokroku, ale nejenom toho duchovního – i obecně lidského. Kromě nicnedělání je ale stejně tak škodlivý i druhý extrém – druhá tvář lenosti – kdy člověk dělá spoustu věcí, ale jen pobíhá a těká, podle svých nálad, odporů a momentálních choutek.

Hodně se zabýváte tématem odpuštění. Narážíte často ve své pastorační praxi na skrytou nenávist?

Ano, samozřejmě. Často je zatlačená velmi hluboko, ale někdy je ta nenávist i zjevná. Před lety jsem se domnívala, že pokud žije člověk dobře svou víru, pak by péči psychologa neměl vůbec potřebovat.

Ale není to tak jednoduché. Právě v církvi míváme specifické obranné mechanismy, takže pak místo skutečné lásky nabízíme druhým fasádu, za níž vyhnívá leccos…

Máme tendenci dělat krtince místo hloubkových vrtů.

Lidé se naučí tvářit, že druhého milují, protože by to tak mělo být, přičemž v sobě mají negativní emoce, někdy hluboko potlačené. Domnívají se, že hněv nesmějí ukazovat, že se nesmějí hádat. Mnohdy křesťané – a ještě více faráři a různí představení v církvi – snad ani nevědí, kolik skrytého hněvu či nezpracované hořkosti v sobě nosí.

Například u inteligentních lidí se hněv často ventiluje jako sarkasmus. Odborně se tomu říká pasivní agrese. A ověřila jsem si, že v církvi je tento jev mnohem častější než mimo ni. Zřejmě proto, že většina formace v církvi cílí na vědomé chování lidí, ale kořeny těchto potíží jsou na jiné úrovni psychiky.

Není to snad tím, že máme na sebe větší morální nároky?

Myslím, že ne. Spíše tím, že máme malý kontakt se svými emocemi, s tím, co se v nás opravdu děje.

Tlačíme se do ideálu, aniž bychom si prošli napětím těch rozporů v sobě a námahou skutečné, hloubkové proměny.

Možná je problém v tom, že se snažíme příliš rychle přeskočit fázi prožívání negativních emocí, že rovnou chceme být svatí.

březen 2016

březen 2016.indd 8

2/25/2016 6:07:59 PM

FOTO youtube

Kateřina Lachmanová přednáší na multižánrovém festivalu United ve Vsetíně v roce 2015 na téma: Typické překážky usmíření

Ano, nedáváme pak najevo, co si myslíme. K tomu u nás přispěla i totalita. Nicméně podobné procesy mohou fungovat i v rigidní rodině či církevním společenství.

Navíc hněv bývá u věřících lidí často vnímán jako „nepatřičná“ emoce, lidi ho pak potlačují. A přitom jsou okamžiky, kdy je naprosto na místě, kdy je potřeba se hněvat, a dokonce dát hněv najevo. Ostatně i Ježíš se víckrát otevřeně rozhněval. Například ve výchově dětí je potřeba občas dát najevo i hněv, aby děti rozuměly, kdy už je něco příliš. Mluvíme-li na ně pořád stejným tónem, nabudou dojmu, že je nám všechno jedno, že je nám lhostejné, jak se chovají. Na druhou stranu, když rodič křičí pořád, tak to úplně ztrácí ten signální rozměr.

Takže by člověk měl vždy dávat najevo, co cítí, a podle toho se chovat, aby se vyvaroval psychických problémů z potlačování?

Ne, tohle si nemyslím. To by byla takzvaná pop-psychologie. Myslím teď na případy, kdy někdo chvilku chodí na psychoterapii nebo si něco málo přečetl, a pak se mu plete otevřenost s bezohledností. Nezajímá je dokonce, zda to či ono cítí správně, zda si vůbec dobře přečetli situaci, na kterou emočně reagují. Prostě si to myslím, tak to říkám.

Kvůli vyššímu zájmu, kvůli někomu jinému oddaluji naplnění svých potřeb, schopnost se

obětovat pro vyšší dobro – to je dospělost. Emoce nemohou ovládat celou mou bytost. Sebeovládání ke zralosti patří. Nicméně sebeovládání není totéž co potlačování. Ale zároveň si nemohu zakazovat něco cítit, jen své pocity musím umět zpracovávat. Potlačování není zpracovávání, to je snaha vyhnout se emocím, nebrat je v potaz. Výsledkem pak bývá stav, kdy mnou emoce hýbají, téměř mnou vláčí, ale já o tom ani nevím – věřím, že jednám racionálně.

Kudy tedy vede cesta ze špatného prožívání emocí?

Správná psychoterapie dává člověka zpátky do kontaktu sama se sebou, aby vnímal, jak „funguje“, a naučil se to regulovat, zpracovávat. Emoce v principu nejsou a nemohou být stabilně pod kontrolou.

Nicméně jsou emoce, které nám dávají křídla – jako radost, láska apod. – a s těmi nemíváme problém.

Pak jsou ale emoce, které nás sráží – smutek, melancholie, hořkost… A těch se snažíme rychle zbavit.

Stejně jako když pocítím bolest, vezmu si pilulku a hotovo. Možná i proto dnes tolik lidí padá do závislostí – chtějí se rychle zbavit nepříjemných pocitů.

Zpracovávání emocí a práce s nimi často bolí, ovšem jistá míra konfliktuality nebo i frustrace patří k normálnímu duševnímu vývoji.

■ připravil Libor duchek

březen l 2016

březen 2016.indd 9

2/25/2016 6:07:59 PM

Exegeze

Třetí přikázání

Boží jméno Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

(Ex 20,7)

P

řikázání Desatera můžeme vnímat různým způsobem. Třeba tak, že je to zkrátka Boží slovo, a to je třeba bez okolků a velkého přemýšlení jednoduše poslechnout. Tomuto přístupu nelze nic vytknout, vyrůstá-li z důvěry v Pána Boha. Přesto si myslím, že je možné vnímat Boží přikázání ještě jinak, totiž jako plot, který chrání cenné hodnoty života. V sázce zde nejsou pouze nebeské hodnoty, ale právě i ty lidské. Nalezneme-li, nakolik je to

Jan Asszonyi (49) Kazatel sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici; s manželkou Danielou má dva syny (14 a 16).

možné, ony hodnoty, které Hospodin v Desateru bere v ochranu, pak nám přikázání zasvítí ještě jiným světlem. Negativní zákaz se promění v zápas o pozitivní hodnoty. Bez povědomí o dobrém a krásném, které tento plot chrání, se může celé Desatero lehce stát těžkým břemenem. Jakou hodnotu chrání třetí přikázání? Zdá se mi, že je to Boží a lidská čest.

V době, kdy se zdá, že lidem v sekulárně budované společnosti není nic svaté, se tyto dvě hodnoty jeví jako navýsost aktuální.

Kdo je za plotem?

Komu je Desatero určeno? Je to slovo k těm, kdo byli zachráněni z otroctví ke svobodě. Patří těm, kdo poznali Boží jméno a v něm Boha samotného!

Bylo jim dáno být svědky Boží nekonečné svatosti, poznali Boží moc. Stali se Božím lidem, který si Pán Bůh zachránil a vyvolil, aby s ním mohl mít zvláštní společenství.

Uvědomíme-li si, jak se Hospodin zjevil Izraelcům v Egyptě a během raného putování pouští, umíme si představit, že měli Boží jméno v obrovské úctě.

Očekávali bychom, že tomu s ohledem na minulé zkušenosti tak bude i v budoucnu. Otázkou pak je, proč se v Desateru setkáváme hned na třetím místě s přikázáním, které varuje před zneužíváním Božího jména vyvoleným lidem.

Odpověď je nasnadě. Příběhy putujícího Izraele ukazují, jak je možné lehce zapomenout na Boží záchranu, moc, svatost i jedinečnost. Jak lehce se pod tlakem okolností mění náš vztah k Bohu, že mu připíšeme zlé úmysly s námi. (Nu 14,3) Jak lehce podlehneme pokušení manipulovat s Božím jménem ke svému prospěchu. Jak brzy nám dokáže Boží jméno, Bůh sám, zevšednět. Vidíme to i v dějinách novozákonních církví. Láska a víra efezských

10 březen 2016

březen 2016.indd 10

2/25/2016 6:08:00 PM

křesťanů je zdrojem apoštolovy radosti a vděčnosti.

(Ef 1,15) Když je pak stejnému sboru určen dopis Kristův (Zj 2,1–7), slyšíme postesknutí: „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.“ Tam, kde vychladne láska, tam mizí i respekt a úcta k Božímu jménu.

Co je oním plotem?

O co jde ve třetím přikázání? Pokus o doslovný překlad hebrejského textu by mohl znít takto: „Nepozvedneš (nevyneseš, nevezmeš) Boží jméno prázdně (marně, nadarmo, falešně, lživě).“ Kdy a jak pozvedáme Boží jméno?

Jednou z prvních oblastí, do kterých míří třetí přikázání, je Božím jménem zaštítěná falešná přísaha. V poznámkách Českého katolického překladu je pěkně pověděno, že „zneužití Božího jména znamená využití důvěry v toto jméno ke křivé přísaze…, tedy využití svrchovanosti Boha k vlastním daremným účelům“. Člověk se dovolává Božího jména jako garance vlastního slova.

To se těžko vyvrací. Zároveň však, a to je podstata rouhání, člověk se bez respektu k Bohu – jeho svrchovanosti, moci a svatosti – snaží jím manipulovat ke svému prospěchu. Často s tím souvisí ztráta respektu k druhým lidem. O čest je připraven Bůh i lidé. Není divu, že Pán Ježíš v Kázání na hoře přísahu obecně odmítá s tím, že naše lidské jednání a řeč by měly být samy o sobě natolik věrohodné, že není potřeba zaštiťovat se Božím jménem: „Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; … Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne´; co je nad to, je ze zlého.“ (Mt 5,34.37) K dalším situacím, v nichž je možno uvažovat o nepatřičném užívání Božího jména, patří ty, v nichž je toto jméno jakýmkoli způsobem zneváženo. Jedná se o nesplnění slibu daného Bohu, zlořečení Bohu – „jemu se rouhajíce, posmívajíce se nebo i kazateli překážejíce, vysmívajíce se, posměch a šašky si tropíce“ (M. J. Hus), naříkání na Boží vůli – „kdo Boží vůli odporují a zlořečí dešťovému povětří, větrům, nákazám a své nemoci nebo i ztrátě věcí“ (M. J. Hus). Zvláštní kontext pak tvoří klení (obvykle nevěřících). M. J. Hus zde zmiňuje „hráče, kteří nevyhrávají-li ve hře v kostky, Bohu zlořečí mrzkými slovy lajíce“. Za tyto hráče si dodnes můžeme dosadit kohokoli a jakékoli úsilí. U klení nevěřících ovšem zůstává otázkou, zdali porušují třetí přikázání, když nepatří do společenství Božího lidu, a tedy Boží hněv na nich spočívá ne předně pro klení, ale pro nevěru.

Anglický teolog Brian H. Edwards k oblastem, v nichž je možno se provinit proti třetímu přikázání, dodává ještě další dvě. Nejprve zneužití Božího jména beze slov, totiž celým způsobem svého života. A potom zmiňuje zneužívání Božího jména při bohoslužbě. Odkazuje přitom na starozákonního Nádaba a Abíhúa, kteří chtěli sloužit Bohu „po svém“. (Lv 10) Zdůrazňuje, že to nejdůležitější na bohoslužbě je to, zdali se líbí na prvním místě Bohu, pak teprve nám. Ne opačně. Ukazuje, že středem bohoslužby se může stát člověk a Bůh je pak tím, kdo ho činí šťastným. Testem pravé bohoslužby není to, jestli z ní odcházíme spokojeni a šťastni, ale zdali nás vede ke svatosti (not happy but holy). Martin Luther zmiňuje chlubení se dobrými skutky v kostele a odkazuje na evangelijní příběh o farizeovi a celníkovi, kteří se přišli pomodlit do chrámu. (L 18)

Plot, který nemusí být vidět Reformátor Martin Luther pojímá uvažování nad Desaterem krásným způsobem. Vidí v něm především pozvání k dobrým skutkům. Nesoustředí se na plot (čeho se vyvarovat), hledá to pozitivní, na co se zaměřit. Třetí přikázání je pro něj na prvním místě pozváním k vzývání Boha ve všelikém soužení (utrpení i hříchu) a k chválení Boha za všechna jeho dobrodiní. Pro samou chválu Boží se mu negativní plot Desatera ztrácí ze zřetele.

Posvěcování Božího jména Boží zachraňující jméno, které žárlivě střeží Desatero, nabývá ještě jiné podoby v Pánu Ježíši Kristu.

Bůh sám je nám v něm ještě bližší. Jan říká: „Naše ruce se ho dotýkaly.“ (1J 1) Zároveň se ale v pozemské podobě svého Syna stává Bůh zranitelnějším. Jak jednoduché je znevážit Pána Ježíše! Tím spíš nám nově vyvstává evangelijní podoba třetího přikázání, jak ji formuloval sám Pán Ježíš, když učil učedníky modlit se: „Posvěť se jméno tvé.“ V této prosbě je program učedníků Pána Ježíše. Jistě jenom Bůh sám může činit své jméno svatým a jedinečným.

Jsme to ovšem i my, kteří svými slovy, postoji a činy Boží jméno, Boha samotného, buď znevažujeme, uvádíme v posměch, nebo vyvyšujeme. Ctíme-li Krista, docházíme cti u Otce. Zneuctíváme-li Krista, přicházíme o svou čest před Bohem i lidmi.

Jakou úctu chováme k Bohu a bližním, se pozná podle toho, jak se o nich vyjadřujeme. Kéž naše slova s Bohem i o Bohu vyjadřují vděčnost a úctu, aby Boží jméno bylo posvěcováno. Kéž si podobnou úctu projevujeme i mezi sebou navzájem. ■ březen l 2016 11

březen 2016.indd 11

2/25/2016 6:08:01 PM

TÉMA téma

KRISTA GERLOFFOVÁ

foto archiv

Mesiánští Židé v Izraeli

12 březen 2016

březen 2016.indd 12

2/25/2016 6:08:02 PM

„Nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho,“ volá apoštol Pavel a myslí očividně na celý systém židovské víry a bohoslužby. Oslovuje ovšem pohany. Jak žijí Židé rodem, kteří v Ježíši z Nazareta rozpoznají zaslíbeného Mesiáše?

A co je jejich úkolem?

M

esiánští židé (Jehudim mešichim) si říkají Židé věřící v Pána Ježíše jako svého Spasitele a Pána. I dnes existuje mnoho Židů, kteří žijí v křesťanských sborech a církvích a jako mesiánští židé se neoznačují. Na druhé straně jsou tu Židé, kteří v Ježíše jako svého Spasitele věří, ale žijí dále v rámci svých ortodoxních židovských obcí. Mezi misionáři, kteří působili mezi Židy v druhé polovině 19. století za otomanské říše na území dnešního státu Izrael, byli i křesťané židovského původu, jak katolíci, tak protestanté. Hebrejští katolíci mají i dnes v Jeruzalémě svou hebrejskou mši. Nezávislé mesiánské sbory vznikaly kolem anglikánského jeruzalémského kostela Christ Church, který byl dostavěn a posvěcen roku 1849.

V anglicky mluvící oblasti se říkalo Židům, kteří uvěřili v Ježíše, hebrejští křesťané (Hebrew christians) a v německy mluvící oblasti žido-křesťané (Judenchristen). Ve Svaté zemi se také objevil název křesťanští Izraelité (Christian Israelites). Označení mesiánští židé je dochováno v hebrejském názvu organizace založené roku 1931 v době Britského mandátu Palestina. Zatímco v angličtině zněl název Společenství hebrejských křesťanů v Palestině (The Hebrew christian fellowship in Palestine), v hebrejštině to bylo Zemské izraelské společenství mesiánských židů (Chevrat ha-achva arci jisraelit l-jehudim mešichim). Srovnání názvu v angličtině a v hebrejštině vypovídá mnoho. Z hebrejského označení je možné cítit spojení s židovským národem a z názvu „zemské izraelské“ místo „v Palestině“ lásku k zaslíbené zemi.

Výraz Spasitel, Kristus z řeckého christos, který byl převzat mnohými jazyky, zní židům skutečně „řecky“, pohansky. Zatímco slo-

vo mesiáš, hebrejsky mašiach (pomazaný) je pojem všem židům vlastní. Na mesiáše čeká celý izraelský lid. Proto je možné vidět v nárůstu používání výrazu „mesiánský žid“ oproti „hebrejský křesťan“ hlubší spojení s vlastním lidem a jeho vírou. Ježíš Kristus zdá se být cizí, Ješua ha-Mašiach vlastní.

První kniha Nového zákona začíná slovy: „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“ V průběhu dějin se stal syn Abrahamův a syn Davidův synem křesťanské církve odtrženým od svého izraelského lidu. Nesporným přínosem mesiánských židů je, že vracejí původní biblický jazyk a původní myšlení Bible do křesťanského života a mesiáše Ješuu do Izraele.

V dnešních mesiánských sborech v Izraeli, ale pravděpodobně i dalších zemích jsou členy nejen věřící Židé, ale i jejich nežidovští partneři, děti ze „smíšených“ manželství, křesťané, kteří mají nějaké židovské kořeny i křesťané z různých zemí, kteří žádné židovské kořeny nemají. Ti, kdo nejsou židovského původu a zároveň se silně identifikují s tímto společenstvím, si říkají prostě „mesiánští“ bez přídavku „židé“. Ve sboru se více méně ví, kdo je původem Žid a kdo ne. Ale nemluví se o tom a nežidovští věřící se účastní služby ve všech oblastech života sboru i jeho vedení. Tyto sbory jsou asi jedním z mála míst, kde skutečně padla zeď rozdělení a sváru, kterou podle apoštola Pavla přišel Pán Ježíš zbořit. (Ef 2,11–14)

Charakter a liturgie bohoslužby Shromáždění mesiánských sborů v Izraeli připomínají navenek většinou křesťanská shromáždění evangelikálních nebo charismatických sborů. Konají se ovšem v sobotu, někdy i v pátek navečer. Křesťané, kteří žijí v rámci mesiánských sborů, většinou nemají problém přijmout na základě Bible včetně Nového zákona za den odpočinku sedmý den, sobotu. Naopak si šabatu velmi cení. Dnes už žije ve státě Izrael třetí generace mesiánských židů. Těm ani nepřijde

Mgr. Krista Gerloffová (50) Studovala teologii na Husově fakultě v Praze, v Halle nad Sálou a v Tübingen v Německu. Autorka knih Všední dny začínají nedělí a Nová knížka o starých pokladech. S německým manželem a pěti dětmi žije už 22 let v Izraeli. V Čechách spolupracuje s Institutem Williama Wilberforce.

březen l 2016 13

březen 2016.indd 13

2/25/2016 6:08:02 PM

TÉMA téma na mysl, že by měli chodit do kostela v neděli. Ani by to z praktických důvodů nešlo, protože neděle je první den týdne a jde se do školy a do práce.

Mesiánští židé neslaví Vánoce ani Velikonoce, nýbrž pesach, letnice a svátky stánků, chanuku a purim. Své chlapce nechávají obřezat, a to i manželské páry, kde je otec věřícím židem a matka křesťankou. Tím se přibližují biblickému chápání rodové posloupnosti po otci. Pokřtít se dávají členové sboru ve věku, kdy už mohou vědomě vyznat svou víru.

K večeři Páně jdou celé rodiny i s nemluvňaty.

Některé sbory dbají více na židovskou tradici, mají schránku se svitkem tóry a používají modlitební šály. Jinak nepoužívají žádné symboly a už vůbec ne sochy ani nic podobného.

Na kříže jsou velmi citliví kvůli pronásledování židů ze strany křesťanů. Sochy a obrazy židé nepoužívají kvůli druhému přikázání desatera. Mají také velké výhrady k vánočnímu stromečku z opatrnosti, aby se nejednalo o nějakou modloslužbu.

Mezi věřícími mesiánských sborů je mnoho nadaných hudebníků a neustále vznikají nové písně, mnohé z nich jsou prostě zhudebněné biblické texty. Mesiánská židovská aliance v Izraeli pořádá hudební konference, na kterých autoři své písně prezentují, a jednou za dva roky se koná koncert, na kterém se představí nejlepší z nejlepších. Z koncertu se také vydává CD a zpěvník. Této požehnané produkce se účastní jak věřící židé, tak křesťané žijící v mesiánských sborech.

Zatímco „hebrejští křesťané“ zpívali církevní písně umně přeložené do hebrejštiny, zpívají mesiánští židé v originále „Požehnán buď Hospodin Bůh Izraele od věků na věky. Amen.“ (Ž 41,14) „Když Hospodin přivedl nazpět sijóské zajatce, bylo nám jako ve snu.“ (Ž 126,1) „Požehnán buď Hospodin ze Sijónu, ten který přebývá v Jeruzalémě.“ (Ž 135,21) Nebo s apoštolem Pavlem: „Věřím, že všechen Izrael bude spasen!“ (Ř 11,26) Asi nemusím dodávat, jak tyto jejich písně znějí v Jeruzalémě aktuálně.

Jazyk a vztah k Písmu Součástí bohoslužeb je většinou kromě textu, na který se káže, čtení ze starozákonního oddílu, který se zároveň čte v synagogách. Hebrejština, která je

v Izraeli bohoslužebným i každodenním jazykem, umožňuje čtení biblických textů, zpěv starodávných prorockých textů i židovských modliteb založených na Bibli v originále. Existují tu i společenství anglických, ruských, rumunských i etiopských Židů, v druhé generaci se ale přistěhovalci povětšině zapojují do hebrejských sborů.

Tím, že jazykem mesiánských židů je v Izraeli hebrejština, odpadají některá nedorozumění, která jinak vznikají vinou překladu. Označení všech pěti knih Mojžíšových je Tóra. Kořen slova tóra znamená ukazovat směr, učit. Tóra je učitel, je mnohem víc než zákon. Slovo zákon dostalo během doby určitý negativní nátěr. Žalm 119 vyjadřuje velmi pozitivní vztah k Tóře jako slovu Božímu: „Jak jsem si tvůj zákon zamiloval. Každý den o něm přemýšlím.“ Doslova verš zní: „Jak jsem si zamiloval tvou Tóru. Každý den o ní rozmlouvám.“ Sama jsem poznala mesiánské židy jako věřící, jejichž měřítkem je Boží slovo. Myslím, že by se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by popíral apoštolův výrok: „Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná.“ (Ga 2,21) Pokud dodržují obřízku, nedělají to proto, že by se domnívali, že tím dosáhnou spravedlnosti. Jde prostě o součást smlouvy Abrahamovy, kterou židovský lid dodržoval po tisíciletí: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný. Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu, převelice tě rozmnožím… Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince… Tak bude má smlouva na vašem těle smlouvou věčnou.“ (Gn 17,1–2.10–13; Lv 12,3) V kázání na hoře Pán Ježíš připomíná přikázání Tóry, a sice ta, která se dotýkají vztahu k Hospodinu a mezilidských vztahů. V určitém smyslu je ještě zpřísňuje, neboť je neomezuje jen na vnější projev, ale mluví o postoji srdce. Milost odpuštění skrze jeho oběť na kříži rozhodně není chápána jako svoboda „dělat si, co chci“! Diskuse v Novém zákoně pramení z toho, že v židovského Mesiáše uvěřili pohané na základě zvěsti, kterou jim přinesli Židé.

A co dál? Musí jako věřící z pohanů, kteří se stali

14 březen 2016

březen 2016.indd 14

2/25/2016 6:08:05 PM

spoludědici biblických zaslíbení daných izraelskému lidu, začít dodržovat vše, co dodržují Židé? Apoštolský koncil rozhodl, že se mají zdržovat modloslužby a smilstva s tím, že: „Mojžíš má odedávna po městech své kazatele, kteří čtou jeho zákon v synagogách každou sobotu.“ (Sk 15,21)

Obnova smlouvy V Listu Židům je citován Jeremjáš 31,31–34, kde Hospodin domu izraelskému a domu judskému zaslibuje novou smlouvu oproti první zastaralé smlouvě. Matoucí je v tomto kontextu označení Bible jako Staré a Nové smlouvy. Písma, která připomínal Pán Ježíš, když se opakovaně ptal náboženských vůdců Izraele „Copak jste nečetli…?“, byla Tóra, Proroci a Spisy. Tak je také nazývají mesiánští židé. Jako by Pán Ježíš tušil, že dojde k tomuto křesťanskému omylu, varoval své učedníky: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Tóru a Proroky…“ Při proměnění na hoře s ním hovořil Mojžíš, zástupce Tóry, a Elijáš, zástupce Proroků.

Která biblická smlouva je tedy ta zastaralá oproti nové smlouvě? List Židům to v osmé kapitole vysvětluje úplně jasně: Jedná se o sinajskou smlouvu z Ex 24,7–8 Izraelský lid se tu zavazuje dodržovat Boží příkazy a Mojžíš na znamení smlouvy pokropí lid se slovy: „Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin podle všech těchto slov.“ Ovšem nikdo kromě Božího Syna Pána Ježíše přes všechna dobrá předsevzetí nebyl schopen dodržet všechna Boží přikázání. Krev býčků, kozlů a beranů nemohla odstranit hřích (Židům). Mojžíšova slova přeložená „krev smlouvy“ jsou doslova „smlouva v krvi“ (brit b-dam). Když Pán Ježíš ustanovuje večeři Páně, používá stejný výraz (smlouva v krvi) a doplňuje zájmeno „mé“. Smlouva ze Sinaje byla smlouva v krvi býčků. Nová smlouva je smlouva v Ježíšově krvi.

Pán Ježíš ustanovil novou smlouvu při slavnosti, kdy si celý Izrael připomínal a připomíná vyvedení z Egypta. Hebrejský název pesach, jehož zvuk zaznívá především v řeckém, ale i ruském názvu Velikonoc (pascha), připomíná, že anděl smrti, který pobil v Egyptě vše prvoroze-

komentář

Otevřená rána evangelia Vzpomínám si na své první setkání s realitou mesiánských židů. Na počátku devadesátých let vyprávěli u nás ve sboru švýcarští misionáři o Izraelcích, kteří stejně jako jejich nábožensky ortodoxní sousedé dodržují ustanovení o sabatu či kašrutu a stejně jako ostatní židé obřezávají své syny, ale věří v Pána Ježíše! Zpráva mě nadchla i zneklidnila: Neměl by se snad obrácený Žid vzdát své židovské odlišnosti? (Ga 3,28) Neměl by svou tradici prohlásit za ztrátu? (Fp 3,4nn) Což se milost rýmuje se zákonem, víra se skutky, Kristus s obřízkou? (Ga 5,2–5 aj.)

V naší řece mezitím uplynulo hodně vody. Nyní jsem přesvědčen, že apoštolové řešili přesně opačnou otázku než já. Ne, jak se Žid může stát Mesiášovým následovníkem, ale jak a zda vůbec může ne-Žid získat podíl na židovském Mesiáši. Je spravedlnost, příslušnost k Božímu lidu, založena v „těle“ a „skutcích“, v původu a ritu, nebo má – a vždy měla – svůj základ hlouběji, v poslušné důvěře Božímu slovu?

Nyní vyrozumívám, že jsou to alternativy, které zápasily o srdce mladé církve. Apoštol Pavel, „Hebrej z Hebrejů“ a farizeus – a snad právě jako farizeus a Žid (Sk 23,6; 24,14nn) – se zřetelně staví na stranu spravedlnosti z víry. (Ř 1,16n; 3,26nn; 9,6nn aj.) A tvrdí, že svým evangeliem Mojžíšův zákon neruší, ale potvrzuje. (Ř 3,31–4,1nn) Ne že Židé vírou opouštějí lůno Izraele, ale naopak, že věřící pohané jsou v Kristu přidruženi k izraelským smlouvám.

(Ef 2,11–22) Dozvídám se také, že svým důrazem na víru a na bratrství Židů zůstávajících nadále židy a ne-Židů, nadále nežidovských (Ga 5,6; 1K 7,17–19), Pavel dost možná hájil konzervativní stanovisko proti novátorům, kteří se snažili vnutit dodržování mojžíšovského zákona i obráceným z národů. A dočítám se, že hranice mezi synagogou a kostelem snad byla ještě po desetiletí a staletí ne zcela zřetelná. Že když velekněz dal zavraždit Jakuba, bratra Páně, jeruzalémští Židé protestovali. Že tento nekřesťanský Žid a onen křesťan z pohanů spolu mohli co do praxe a víry mít víc společného než dva židé či dva křesťané. A že ke konečnému roztržení došlo z vícera důvodů.

Hlavní a vlastně jediný zásadní důvod rozlišení a rozdělení je však přítomen už v Novém zákoně – víra v Ježíše, Mesiáše ukřižovaného. Podél této linie povede nakonec hranice mezi synagogou a církví. Tudy ovšem od počátku vedla propast i napříč synagogou samotnou. Pro Pavla je to zdrojem zármutku a bolesti.

Jistě se jedná o teologickou i praktickou otázku, na kterou lze hledat odpověď. (Ř 9–11) Nejprve je Pavlovi nevíra některých jeho bratří, tento nepřirozený řez napříč židovstvem, důvodem neutuchající bolesti, ba příčinou přání vzít na sebe Boží soudy místo Izraele. (Ř 9,1–5) Jeho bolest a sebedestruktivní tužba jsou o to nápadnější, že stojí v bezprostředním sousedství s jásavou jistotou spasení. „Nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovy… Mluvím pravdu…, že si přeji být odloučen od Krista…“ (Ř 8,37–9,5) Pavel se staví otevřeně k otázkám vyplývajícím z nevíry některých Izraelitů, ba dospěje až k oslavě Boží. (Ř 11,33nn) Avšak jeho problém tím nezmizí. Vedle věčné radosti v sobě trvale nosí i zármutek, navzdory všem odpovědím chová v srdci podivné přání…

Zdá se mi to podstatné. Jako by v samém srdci evangelia zela otevřená rána.

Jako by tomu tak muselo být. Vždyť jde o Mesiáše ukřižovaného! Je tu bolest Žida Pavla nad nevírou a rozdělením židovstva a k ní přistupuje – dodejme, co Pavel nemohl vědět – křesťanská bolest nad historickými hříchy církve proti židovstvu. Řečeno v duchu prvních vět Ř 9, neexistuje zakulacená, zacelená, bezbolestná „teologie Izraele“, teologie hovořící nesebekriticky a nekriticky bez ohledu na standardy izraelských Písem svatých, bez pokání a bolavého srdce, bez ohledu na bratry a sestry v Kristu. Tím spíše, že Boží povolání Izraele a jeho dary jsou neodvolatelné. Mesiánští židé jsou toho jistě dokladem.

■ David Beňa, Odbor RCB pro vzdělávání

březen l 2016 15

březen 2016.indd 15

2/25/2016 6:08:05 PM

TÉMA téma né (pasach) minul izraelské domovy, jejichž veřeje byly potřeny krví beránka.

Jak slavnost v Ježíšově době přesně probíhala, nevíme, ale dozvídáme se z Nového zákona, že se žehnalo nad chlebem a vínem, namáčelo se v misce a že Ježíš se svými učedníky po večeři zpíval chválu „halel“, což je vše dodnes součástí židovské oslavy. V průběhu večeře se i dnes láme nekvašený chléb maca, který Ježíš připodobnil ke svému tělu, když ho zlomil a rozdával se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ Kalich, který připodobnil ke své krvi, „vzal po večeři“. Během pesachové liturgie se čtyřikrát naplňuje číše vína na připomínku čtyř Božích činů zmíněných ve 2. knize Mojžíšově 6,6–7. První kalich znázorňuje „Vyvedl jsem vás“ (z utrpení v Egyptě), druhý kalich „Zachránil jsem vás“ (z otroctví), třetí kalich „Vykoupil jsem vás“ (z otroctví pro sebe) – to je pravděpodobně ten kalich, který pozvednul Pán Ježíš. Pak následuje poslední, čtvrtý kalich: „A vzal jsem si vás za lid a budu vám Bohem.“ Když tedy Ježíš vyslovil při pesachové slavnosti se svými židovskými učedníky křesťanům tak velmi známá slova „To čiňte na mou památku!“, mohl tím myslet asi toto: „Až budete v budoucnosti slavit svátek vyvedení z otroctví v Egyptě, připomínejte si, že já jsem vás vykoupil pro Hospodina z otroctví hříchu.“

Vztah ke křesťanské církvi Většina mesiánských věřících pochází ze sekulárního proudu a nemají nic proti tomu, abychom společně

stolovali. Ovšem spoléhají se na to, že jim nenaservíruji vepřové a ani bych z ohledu na ty, pro které je kašrut důležitá, nemíchala mléčné a masité pokrmy. Pro ortodoxní židy se od Listu Galatským v tomto ohledu nic nezměnilo, ti přísní by si ode mě vzali maximálně skleničku vody a radši by zůstali na zahradě.

Sbory jsou otevřené každému, ale někdy mohou být populární návštěvy křesťanských turistů rušivé.

Zvlášť, když se pak nedostává místa pro vlastní členy.

K církvi mají mesiánští židé spíše váhavý vztah. Křesťany, kteří s nimi žijí, považují za právoplatné sourozence, ale obecně mají vůči křesťanům, kostelům a Vánocům spíš stejně kritický postoj a nedůvěru jako židé vůbec. Ortodoxní židé považují křesťanskou víru a židovství za neslučitelné až do té míry, že Žid, který se stal křesťanem, pro ně ztrácí i židovskou národnost. Židovská národnost a náboženství se od sebe nedají tak snadno odtrhnout, jak to dělá česká gramatika. Hospodin povolal izraelský lid jako národ na rozdíl od křesťanů, kteří jsou povoláni jednotlivě ze všech národů. Právo přistěhovat se do Izraele má každý Žid nebo potomek židovských předků, pokud nepřestoupil na jiné náboženství. To působí mesiánským Židům, kteří se chtějí přistěhovat, těžkosti.

To, že židovství a křesťanství vedle sebe existují jako dvě odlišná náboženství, vzbuzuje dojem, jako

by Mojžíš a Ježíš neměli nic společného, jako by nebyli součástí stejného dějinného spásného působení Božího. Jako by Ješua nebyl Židem, jako kdyby existoval nějaký křesťanský Spasitel odtržený

oznámení

■ Program klubu SAMAŘÍ – březen 2016

Soukenická 15, Praha 1 - vždy středa od 19.30 16. března – Zážitky z Vietnamu Jája Hušková se podělí o své dojmy a fotografie z pobytu v jihovýchodní Asii.

30. března – Člověk a dnešní společnost Zkonzumuje nás konzum? Přednáška evangelického faráře Miloše Rejchrta.

Pořádá Sbor Církve bratrské Praha 1 – Soukenická

■ KURZ ZPĚVU 2016

Zveme všechny mladé zpěváky od 9 let na kurz zpěvu, který se bude konat v Litomyšli od 7. do 13. srpna 2016 pod záštitou pěveckého sboru Effatha. Cena: 1990 Kč pro přihlášené do 31. 5. 2016, pro později přihlášené 2100 Kč.

Přihláška a další informace: www.effatha.cz/kurz, tel. 731 483 270

16 březen 2016

březen 2016.indd 16

2/25/2016 6:08:05 PM

od svého lidu a od Božího plánu s Izraelem. Když člověk mezi Židy žije, začne víc a víc pociťovat, jak se křesťanství odcizilo svým kořenům a svému prapůvodu a jak je smutné, že se chovalo k Židům nepřátelsky.

Většina ortodoxních židů vlastně mesiánské židy nezná a neví, že jsou tu dnes Izraelci, Židé, kteří věří v Ježíše jako svého mesiáše a nepřevzali křesťanskou náboženskou kulturu. Protože byli opětovně napadáni v časopise antimisijní ligy Jad l-achim, rozhodli se na internetu zveřejnit odpovědi na obvinění vůči nim vyslovená.

Jako třeba to, že vůbec nejsou Židé. Vysvětlují, že nijak neztrácejí svou identitu tím, že uvěřili v židovského mesiáše Ješuu. On sám byl obřezán, vyplacen jako prvorozený syn, dodržoval sobotu a slavil biblické svátky. Oproti svým ortodoxním soukmenovcům tedy mesiánští židé vyjadřují, že je možné být nebo zůstat Židem a věřit, že Ježíš je zaslíbený mesiáš, jak tomu bylo u prvních věřících vůbec. Jejich víra neznamená přestup na jiné náboženství.

Tak máme poprvé po téměř dvou tisících letech zase Židy žijící v zemi Izrael, kteří věří v Ježíše Krista jako svého Spasitele a žijí v rámci své židovské kultury, kterou je charakterizován stát Izrael. Řekla bych, že mesiánští židé i křesťané mají v tomto světě společný úkol: žít životem, který demonstruje světu živého mesiáše Ješuu, který je světlem pro pohany a slávou Božího lidu Izraele.

(Simeon v L 2,31–32) ■

komentář

Mesiánští židé: Konečně vím, kam patřím. Nebo ne?

Vyrůstal jsem v rodině bez vyznání. Dá-li se vůbec v naší rodině mluvit o nějaké tradici, pak to byla (kromě intelektuální arogance) tradice sekulárního židovského humanismu, prostředkovaného hlavně knihovnou plnou židovských spisovatelů. A také tím, že můj děda z tátovy strany byl Žid. Brzy po obrácení jsem začal v nepravidelných intervalech zažívat návaly „touhy po návratu“ k židovským kořenům. Tehdy se mi dostaly do ruky první brožurky o mesiánských židech. Četl jsem je se srdcem hlasitě tlukoucím, s pocity jako „konečně jsem doma“, „tohle jsem přece vždycky hledal“ atd. Začal jsem si dopisovat s mesiánskými židy v Anglii a Americe, několikrát jsem je navštívil. Hltal jsem knihy a články o mesiánském hnutí – to vše s nadšením na samé hranici příčetnosti.

S rostoucím úžasem, do kterého tu a tam pronikaly první stíny rozčarování, jsem se dočítal o tom, že hnutí mesiánských židů je vnitřně velmi členité. Snad i proto, že je vlastně docela početné, na světě se k němu hlásí nejméně sto tisíc lidí, ale možná také o dost víc. Je to ovšem hnutí nanejvýš kontroverzní. Ne-mesiánští židé od ortodoxních po liberály se vzácně shodnou, že to je velké neštěstí a že jde spíš o vnějškově judaizovanou podobu evangelikálního protestantismu. Mnozí se dokonce domnívají, že jde hlavně o „baptisty v jarmulkách“. Mají pocit, že židovský nátěr má hnutí proto, aby snáze obelstilo neznalé židy, kterým se nabízí jako „pravý“ judaismus.

Toto podezření je nespravedlivé. Zároveň pochopitelně souvisí s tím, že velká část mesiánských židů v USA nebo v zemích bývalého Sovětského svazu jsou lidé jako já: vyrůstali bez víry a bez tradice, pak se obrátili ke křesťanství – často evangelikálního nebo charismatického typu – a pak v sobě objevili touhu po návratu ke kořenům, protože mají židovského dědečka nebo babičku. V mesiánských sborech navíc nachází duchovní domov mnoho křesťanů, kteří židovské předky nemají, ale nesmírně je oslovuje a přitahuje židovství, modlí se za Izrael atd.

Mesiánští židé se mezi sebou dosti přou o míru závaznosti tórických předpisů.

Někteří dodržují všech šest set třináct přikázání, jiní chápou závaznost Tóry mnohem volněji. Dalším předmětem sporu jsou ustanovení a tradice rabínského judaismu z pobiblické doby (látky talmudu, midrašů atd.), které nemají s vírou biblického Izraele mnoho společného, ale v současnosti patří k důležitým znakům židovské identity – například jarmulka, texty židovské modlitební knihy, zvyky spojené se svěcením šábesu, symbol šesticípé hvězdy atd.

Podstatným předmětem sporu jsou také teologické otázky spojené s učením o Trojici a o Kristově božství, tedy nauky křesťanského pravověří, definované církevními koncily – a vesměs naprosto nepřijatelné pro (ne-mesiánské) židy. Mesiánští židé se pokoušejí formulovat věrouku nově, „židovsky“, aby nezněla tak pohoršlivě („pohansky“) jejich židovským přátelům. Že to vůbec nemají snadné, si asi dovedeme představit. Ti nejradikálnější z nich se s trojičním učením a božstvím Ježíše Krista rozešli.

O to důsledněji pak trvají na závaznosti tórických předpisů. Většina mesiánských židů ale trojiční učení a božství Kristovo vyznává, i proto zůstávají pro ostatní židy podezřelí jako „judaizovaní evangelikálové“ s pochroumanou identitou (a židovským dědečkem).

Ještě jedna otázka působí nemalé spory: Mesiánská společenství chtějí odstranit zeď rozdělení a sváru mezi Židy a pohany. (Ef 2,11–14) Jak ale upozorňují křesťané židovského původu, kteří mesiánské hnutí odmítají, vznik mesiánských synagog tuto zeď rozdělení právě staví, nikoli boří. Křesťané z pohanů jsou v mesiánských synagogách vítáni, to je pravda. Pochopitelně ale pod podmínkou, že se alespoň ve vnějším projevu judaizují, co by tam jinak dělali?

Jak je vidět, mesiánští židé mají před sebou mnoho závažných výzev, úkolů a otázek. Na cestě k hledání přesvědčivých odpovědí jim nemohu než s hlubokou vnitřní sympatií fandit. Jak jinak než slovy Aronova požehnání v Numeri 6,24–26.

■ Pavel Hošek, vedoucí katedry religionistiky ETF UK

březen l 2016 17

březen 2016.indd 17

2/25/2016 6:08:05 PM

POVÍDKA

D

ědo, proč jezdíš každý rok na ten hřbitov U hruštičky? Je tam nějaký náš příbuzný?“ „Ne, Ondřeji, příbuzný ne, ale syn jednoho našeho staršího, který byl pokladníkem ve sboru. Je tam hrob jeho syna. Těsně po válce ten syn zemřel – na následky koncentráku…. Nikdo se o hrob nestará.“ „To tvůj otec asi byl tehdy spolu s tím pokladníkem ve sborovém staršovstvu, viď?“ „Ano. Já byl tehdy ještě chlapec. Pokladník velmi miloval svého syna. Byli to mimořádní lidé. Dobří křesťané. Víš, jejich příběh z doby německé okupace první republiky je zvláštní. Za protektorátu Gestapo hodně zatýkalo. Bylo mnoho zatčených, mnoho odsouzených.“ „No a, dědo, co se těm přátelům tvého otce, tomu synu vašeho tehdejšího pokladníka, stalo?“

dalo Gestapo, už třeba jen proto, aby našli lidi, kteří byli ochotni jít proti nařízení. Představ si ty poměry. Potraviny, životní potřeby byly na příděl, na lístky a na venkově drahota. Měnové machinace a konfiskace obyvatelstvo ožebračily. Jen šmelinářům, jak se říkalo těm obchodníkům, co se živili černým obchodem, těm se dařilo dobře.

Takže, když měla být pomoc, tak byla ilegální a lidé, kteří se do takové pomoci zapletli, byli sami v nebezpečí. Někdy šlo třeba i o pomoc pro Židy.

A ti byli mimo zákon.“ „Co se, prosím tě, v takové situaci vůbec dalo dělat?“ „Díky Bohu, odvážní lidé se našli. V církvi se hledaly všelijaké cesty té křesťanské pomoci. Jeden našel nějaký zdroj, jiný obstaral dopravu, další potraviny

Velikonoce v protektorátu „Pomáhali lidem a tím se dostali do nebezpečí.

Nebylo to snadné pro nikoho, kdo měl čest v těle.

Zatčení byli vyslýcháni a potom byl soud, ze kterého snad nikdo nevyvázl bez úrazu. Hrozilo vězení, koncentrák. Pokud zůstala doma rodina, tak se ocitla často bez prostředků.“ „Bez prostředků? No, přece snad byli příbuzní nebo v nejhorším nějaká sociální výpomoc, solidarita, třeba pomoc i ze strany církve a podobně…?“ „Chápej. V tom byl zvláštní trest pro rodinu.

Rodina, kde někdo byl trestán pro ilegální činnost, byla něco jako rukojmí, jako odstrašující příklad, co se stane, když se někdo postaví proti režimu. To se těžko vysvětluje. Představ si rodinu, kde najednou zavřeli otce a žena s dětmi, zejména s malými dětmi, zůstala sama. Směla vzít jen těžkou a špatně placenou práci. Takže se ocitli najednou v bídě.

Majetek byl zabaven, vystěhovali je z bytu. A kdo by jim pomáhal, byl podezřelý. Byla to těžká doba.

Byla válka.“ „Říkal jsi, že ti tví přátelé lidem pomáhali. Takže nějaká pomoc i v takových případech musela být. Přece i v protektorátu byla nějaká česká vláda, ne? Když někdo chce pomáhat, tak si cestu vždycky najde.“ „To máš sice pravdu, ale ta cesta pomáhat vedla snadno do kriminálu. I takovou pomoc totiž hlí-

Blahoslav Košťák

nebo šatstvo. Často šlo o potravinové lístky. Pokud se mezi sebou znali důvěrně, byla to velká výhoda před prozrazením. Všechno se muselo tajit. Musely být známosti a velká opatrnost, protože pomoc nepřátelům a jejich blízkým byla činnost protistátní. Jak předat věci té rodině? Něco přišlo poštou, něco se našlo za dveřmi a tak podobně. Pomoc byla přijímána s velkou vděčností, ale občas se neutajila.

Informátoři byli všude a někdy jim takový příspěvek do domácnosti neunikl.“ „Tohle organizoval asi ten pokladník, že?“ „Předpokládalo by se to asi, ale aby se to neprozradilo, šli do toho jiní, méně nápadní. Opatrnost byla nezbytná. Důležitá byla hlavně spojka. Ta musela být pohyblivá, mít nejen nohy, ale i pohotovost, aby se o tom každý hned nerozpovídal. Dělala mnoho věcí hlavou i rukama. To byla nesnadná úloha. V tomhle případě spojkou byl právě syn toho pokladníka.“ „Aha, dědo, už tomu rozumím. Právě syna toho pokladníka Gestapo odhalilo, odsoudili ho a... teď tam leží na hřbitově!“ „Počkej! To nebylo tak jednoduché. Teď něco odjinud. Jedna poměrně velká tehdejší česká firma vydělávala velké peníze. Byl to podnik, který měl dodávky i do Říše. Dělníci si vydělali, všechno šlo

18 březen 2016

březen 2016.indd 18

2/25/2016 6:08:05 PM

ilustrace martina lachmanová

pod německým dozorem. Přitom i ten dozor vydělával. Zavřel oči, když se mu to rentovalo. Někteří Češi to využívali. Něco pak šlo rozhodně i na pomoc potřebným. Jistě ne všechno. Byla to taková podivná mezinárodní spolupráce, a ačkoli byla válka, nelze to nazvat ani vlastenectvím, ani zradou. Šlo jednoduše o peníze. Takže v účetnictví byly určité mezery a účtaři byli natolik chytří, aby to prošlo. A potom najednou chyběla přímo v kase značná suma. Byl z toho poprask a vyšetřování. Vysvětlení bylo prosté – jasná loupež přímo z kasy! Syn toho pokladníka byl právě v té firmě zaměstnán. Měl tam práci úplně vedlejší. Takový poslíček pro všecko. Byl zcela mimo podezření.“

„Tohle je úplná detektivka! Byl to snad on, kdo peníze z kasy vzal?“ „Ale kdepak. Tam byli jiní zdatní muži, ale ti byli především na jiných pozicích. Museli v tom umět chodit, jinak by je už dávno chytili. Museli mít známosti.“ „To vyšetřovala policie?“ „No jistě. Česká policie. Němci ovšem na všechno dohlíželi. Prostě loupež. Tohle vysvětlení bylo nejen nejjednodušší, ale také se nejvíce všem hodilo. Hledat, jen ne v úřadě.“ „Dědo, nechápu. Co to mělo společného s tou dobročinnou pomocí?“ „No, abych řekl, vlastně nic. Jenomže každé vyšetřování mohlo odhalit překvapivé skutečnosti.

Ilegální činnost byla rozšířená. Šlo tu o peníze. Ty potřebovali všichni, i ta lidumilná pomoc, i vlastenci. V té době si nějaký úřad usmyslel provést kontrolu sborového účetnictví. Nenašlo se nic závadného. To ovšem neznamenalo konec vyšetřování. Na pokladníka sice nic neměli, ale neunikal pozornosti vyšetřovatelů. Tlačili na něj: A co váš syn? Čím se zabývá, kde pracuje? A vyšlo najevo, že právě v té firmě. Bylo známo, že vyšetřovací metody jsou někdy nad lidské síly. Syn to věděl. Věděl mnoho o lidech, ovšem i o tom, že když se to prozradí, spadne do toho mnoho lidí. Ve sboru i v té firmě. Co měl dělat?

V této situaci…“ „Cože? Co v té situaci udělal? On snad dokonce vyšetřovatelům prozradil to, co se tajilo, všechno co věděl?“ „To ne. Otci i synovi bylo úzko. A otec to schválil.“ „Co schválil?“ „Syn se rozhodl k něčemu zcela neobvyklému.

Aby zmátl vyšetřování, které by vedlo k rozsáhlému zatýkání, rozhodl se k doznání, že ta krádež je jeho dílo. Byl tam přece nablízku, motal se v té firmě. Vzal to na sebe. Nebyl tím skutečným zlodějem, ale našel se hříšník. Tím se dalo všecko vysvětlit.

Bylo to žádoucí řešení. Dopadli zloděje. Byl tu obětní beránek.“ „On to opravdu udělal, že se přiznal sám k té krádeži? To pak neměl jinou šanci než...“ „Neměl žádnou šanci. Dělal to dobrovolně. Nechyběly ani posměšky vyšetřovatelů: Koukejte, jaké zloděje najdete v té církvi! Poslali ho do koncentráku.

Otce ovšem obvinili také. Jednoduše řekli, že musel vědět o tom, co dělá syn. Sebrali i jeho. Následkem toho přiznání aféra sebrala sílu dalšímu vyšetřování a mnoho lidí si oddechlo. Nejen v té akci pomoci, ale vůbec, i v té firmě.“ „Chápu, dědo, proč tam jezdíš. Tam je hrob toho mimořádného syna. A ví se, kde je jeho otec?“ „Ano, syn tam byl pohřben. Kde je jeho otec?

To nevíme. Ten je asi v nebi. Ondřeji, musím na to každý rok znovu myslet. Věděl, co ho čeká, a přece se obětoval. Nemusel, vydal se do rukou katů dobrovolně, aby těm ohroženým dal novou naději ke svobodě. Nezasloužili si to, nebyl jim nijak vázán vděčností, ani ho neznali. A co to muselo znamenat pro jeho otce! Věděl všechno, přesto mu to schválil. I pro něj to byla ohromná oběť.

Mně to vždycky něco připomíná. Nepřipomíná to něco i tobě?“ „Ten obětní beránek? Dědo, máš pravdu, připomíná. Velikonoce a oběť. Otec a Syn, Syn a Otec!“ ■ březen l 2016 19

březen 2016.indd 19

2/25/2016 6:08:05 PM

Zápisník

Petr Kučera posel dobrých zpráv od Boha, milovník karpatského oblouku a divokého východu

M

ukačevo je druhé největší město Zakarpatské Ukrajiny ležící přímo na rozhraní rovinaté Panonie a úpatí karpatských hor.

To město jsem si zamiloval asi před patnácti lety při své první návštěvě. Zcela osamělý jsem v jižním vedru bloudil prašnými ulicemi a popíjel chladný ječný kvas, zdejší nealkoholickou náhražku piva. Kolem malé domky, zelená stromořadí. Nikoho jsem tu neznal. Došel jsem od nádraží až na pěší zónu a za ní na tržiště.

Blahoslavený den mého příchodu! Právě tento „rynok“ mě oslovil nejvíce. Podobá se sportovní hale. V ní hemžení lidí, podbízení prodavačů. Kusy masa podložené novinami tu ležely na stolech i na zemi. Zadní mlékárenské pultíky plné hrud tvarohů a bílých sýrů spolu s mlékem a smetanou v petkách. Ženy dávaly koštovat čerstvý bílý mok z víček. Zaujaly mě rovněž špičaté hromady mleté papriky plné skvělé chuti.

V uličkách kolem hlavní budovy spousty zeleniny, ovoce, a protože bylo jaro, i množství nádherných pevných sazenic. V potemnělé rynočnoj kavárně mi paní připravila starobylým pákovým presovačem skvělé preso. K tomu sladkou, zcela domácí, čerstvě pocukrovanou buchtičku. Posadil jsem se na špinavou terasu a pozoroval ruch. Dělám to se stejnou rozkoší dodnes. Rynek se sice už změnil směrem k hygieničtějším poměrům, ale svůj ráz stále má.

Město samotné se vyznačuje jakousi útulnou, snad uherskou atmosférou. Ta je zřejmě dána teplem, rovinatostí a rovněž nízkou, dvou až třípodlažní zástavbou. Nad městem stojí Mukačevský hrad a ještě výše, na vysokém pylonu se vznáší uherská orlice.

V centru, na náměstí ve tvaru V, překvapivě najdete pomník Konstantina a Metoděje. Ti tu sice nikdy nebyli, celý evropský východ však ovlivnili jejich žáci. Západním okrajem středu města důstojně protéká řeka Latorica, v níž se v létě lidé bez potřeby toboganu koupají.

Mukačevo je město východní – rozbité cesty, mizerné chodníky, špína, zmatené dopravní značení, staré ruiny továren.

Co mě však na východních městech uchvacuje, je všudypřítomnost zeleně. Ulice jsou stejně jako dvorky na sídlištích plné vzrostlých stromů. Mnohé cesty lemují široké víceřadé aleje s bíle natřenými kmeny. Hojná zeleň ve spojení s nepořádkem a ošumělými fasádami domů vytváří onu východní atmosféru.

Pokud pojedete městem směrem na východ, najdete zde na sídlišti blízko hřbitova další zjevení. Moderní modlitebnu sesterské církve Svazu evangelijních křesťanů baptistů.

Modlitebny na celé Ukrajině jsou variacemi jednoho typového projektu, dispozičně nevyhovujícího.

Tato zcela nová modlitebna je výjimkou. Má čtvercový půdorys, malou věžičku uprostřed, dostatek pomocných místností, evropské WC. Přesto si ponechala východní zdobný ráz, ovšem v kultivované podobě.

Schází se v ní misijně i sociálně aktivní sbor Blagodať – Milost. Slovem v něm slouží skvělý kazatel, kamarád a muž vize Timoteus. Až budete v Mukačevu, jistě se tam zastavte. S východní bodrostí vás uvítají, starší bratří políbí své spolubratry. (Zdali se líbají i sestry, jsem nějak nepostřehl.) Uslyšíte skvělý chór. Stojí za to do Mukačeva se vypravit! ■

Foto Libor Stránský

Obrázky z Mukačeva

20 březen 2016

březen 2016.indd 20

2/25/2016 6:08:06 PM

misijní pracovník ve Sboru Praha 4 – Jižní Město Jsem německou misionářkou, v České republice bydlím od března 2003. Zpočátku jsem žila v Ostravě, kde jsem se učila česky a postupně začínala sloužit dětem a organizovat dětské programy a tábory. V prosinci 2012 jsem se přestěhovala do Litoměřic, kde jsem sloužila dětem ze sociálně slabých rodin. Od srpna patřím ke Sboru CB Praha – Jižní Město a spolupracuji s Tomášem Grulichem na projektu nového sboru „Network“.

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Susanne Kuhnke

V

yrostla jsem se sestrou a bratrem ve vesnici 25 km severně od Hannoveru v západním Německu, kde moji rodiče bydlí dodnes. Patřili jsme sice k luterské církvi, v té době ale nikdo z nás nevěřil v Pána Ježíše. I když jsem se řadu let Boha ptala, co mi ve vztahu s ním chybí, o osobním vztahu s ním jsem uslyšela, teprve až uvěřil můj otec. To mi bylo téměř osmnáct let.

Z domu jsem se odstěhovala kvůli vzdělání. Odešla jsem studovat, abych mohla pracovat v mateřské škole a družině, a tím jsem přišla o křesťanské obecenství. Bůh se mnou prošel zajímavou a někdy nelehkou cestu, ale sledoval tím určitý cíl. Ve dvaceti třech letech jsem poslouchala hudební nahrávku a zpívala si přitom písničku: „Bůh se ptá: ,Koho mám poslat, kdo by chtěl jít?‘“ Odpověď písničky zněla: „Tady jsem, pošli mě.“ Získala jsem dojem, že Bůh mluví přímo ke mně: „Susanne, jsi opravdu ochotná jít, kam tě pošlu?“ Chvíli to trvalo, než jsem byla schopná odpovědět: „Bože, půjdu, musíš to ale zařídit Ty, já nevím, jak to mám udělat.“ A Bůh začal. Dal mi sbor, poslal mě na biblickou školu, měla jsem možnost naučit se angličtinu – vše, co bylo třeba, abych mohla být misionářkou. Ale to nejdůležitější bylo, že na mně pracoval. Změnil můj vztah k sobě, k lidem i k mé vlastní osobě.

Proč jsem v České republice? Protože to Bůh tak chtěl…

Na začátku jsem přemýšlela o něčem exotičtějším. V posledním roce školy se mě zeptal manželský pár misionářů, zda bych s nimi nechtěla odjet do Afriky pracovat mezi muslimskými obyvateli. Věděla jsem, že to není moje cesta, a tak jsem se začala ptát různých lidí, kam vlastně patřím. Vyučující ze školy se mě zeptala, zda jsem nepřemýšlela o bývalých komunistických státech. Řekla jsem: „NE!“ To jsem si vůbec neuměla představit. Tehdy jsem si ale uvědomila, proč jsem chtěla jít do exotičtější země. Pro pocit, že musím pro Boha udělat něco těžkého, aby mě miloval. Toto poznání mi pomohlo začít se Boha ptát úplně znovu. Slova vyučující mě ale nenechala v klidu.

Pořád jsem musela myslet na bývalé komunistické státy. Nechala jsem si od různých misionářů poslat informace. V České republice žila německá rodina, která hledala někoho na vybudování dětské služby…

Dnes jsem vděčná, že mě Bůh vedl do České republiky! ■

3/2016

březen l 2016

březen 2016.indd 1

2/25/2016 6:08:07 PM

• Rada se připojuje ke konferenčnímu

návrhu na znění ordinačního slibu, který by byl společný pro českou i slovenskou část církve a který navrhla Komise pro Ústavu. Církev bratrská nečiní rozdíl v kazatelské ordinaci uskutečněné ve svých jednotlivých zemských církvích, ordinovaní kazatelé z ČR jsou zároveň volitelní za kazatele a správce sboru na Slovensku a naopak. Z uvedeného vyplývá potřeba shodného znění ordinačního slibu, jehož závaznosti bude dosaženo přičleněním ke společné Ústavě.

• Rada v souladu s Ústavou a Řádem

Církve bratrské svolává jednání těchto konferencí: 20. – 21. 5. 2016 Zemská konference (Hradec nad Ostravicí), 12. 11. 2016 Společná konference (SR,

Z jednání RCB v Praze únor 2016 konkrétní místo zatím nebylo určeno), 3. 12. 2016 Mimořádná zemská konference (místo zatím neurčeno).

• Sbor CB v Ústí nad Labem bude volit

za svého kazatele Miroslava Haszicse, volbu uspořádá tajemník Rady Církve bratrské. Sbor CB v Kolíně bude volit za svého kazatele Přemysla Pýtera, volbu uspořádá předseda Rady Církve bratrské.

• Rada souhlasí s návrhem na uznání volitelnosti Jana Talána za kazatele Církve bratrské. Žádost včetně zdůvodnění bude postoupena konferenci.

• Rada souhlasí s návrhem na ordinaci Tomáše Cvejna za kazatele Církve bratrské. Žádost včetně zdůvodnění bude postoupena konferenci.

• Rada vedla na základě návrhu připra-

veného Odborem pro vzdělávání obsáhlý rozhovor o žádoucích změnách koncepce a náplně vikariátu. Rada sestaví tým (návrh: vedoucí Petr Raus, dále D. Fajfr, P. Grulich, D. Beňa, P. Černý, T. Holubec, P. Plchot, L. Melkus, P. Dvořáček a náhradník Z. Šplíchal), který připraví nový návrh obsahu vikariátních cvičení a odpovědností mentorů (včetně navazujících formulářů praxí, výkazů a hodnocení). Materiál bude předán Odboru pro vzdělávání k dopracování celkové koncepce vikariátu (kompatibilní s novým Řádem a usneseními

Z lednového setkání kazatelů CB

L

etošní lednová pastorální konference kazatelů v Havlíčkově Brodě byla věnována rozhovoru nad navrhovanou úpravou Vyznání víry a Zásad Církve bratrské. O těch říká aktuální Ústava CB, že jsou základním duchovním dokumentem naší církve.

První konferenční den

Konference byla zahájena bohoslužbou s kázáním předsedy Rady slovenské části CB Štefana Evina na text J 1,19–34 a večeří Páně, kterou sloužil předseda Rady Církve bratrské Daniel Fajfr. Následovaly dva referáty představující v historické a teologické reflexi základní filosofii Vyznání víry a Zásad Církve bratrské.

V prvním z nich připomněl Robert Hart, že jasně formulované shrnutí skutečností víry má přinejmenším čtyři vážné důvody: Víra není věcí intuice, ale porozumění, které ovšem musí každý přijmout a uchopit osobně. Víru je třeba předávat dál, čemuž formulované vyznání významně napomáhá. Stejně tak pomáhá chránit církev před falešným učením i před scestnými nápady jednotlivců, před lpěním na fanatických představách, které se nikomu a ničemu nechtějí podřizovat. Referát Pavla Černého pak připomněl vývoj vyznání Svobodné církve reformované. Mimo jiné připomněl, že každý poznáváme jen částečně, proto potřebujeme společné porozumění.

Následovaly zprávy z církve i jejího okolí a pak večer, který stejně jako večer následujícího dne zůstal volným prostorem k osobním setkáním a rozhovorům kazatelů. Taková setkání jsou pro život církve zásadně důležitá.

Druhý konferenční den

Úterý bylo věnováno vlastnímu rozhovoru nad návrhy změn obou diskutovaných textů. V průběhu dne se třikrát sešlo plenární zasedání, které v šesti blocích probralo témata nejčastějších připomínek, které k návrhu Zásad poslala sborová staršovstva. Jednalo se o témata: Božská a lidská stránka Písma; Obrácení, pokání, znovuzrození a posvěcení; Křest; Večeře Páně; Manželství, rozvod, druhý sňatek a nakonec Modlitba, pokušení a duchovní boj. Ke každému tématu zazněly dva vstupní asi desetiminutové referáty, které se měly na téma podívat z odlišných úhlů pohledu; na ně pak navazovala diskuse.

Nejbohatší diskuse se rozvinula hned v prvním bloku nad tématem Božská a lidská stránka Písma; snad nám tento případ může posloužit jako ilustrace, jak jednání pastorálky při plenárních sezeních probíhala. Bratr Ján Henžel ve svém vstupním referátu zdůraznil, že bibličtí autoři psali to, co Bůh chtěl mít napsané. Co říká Písmo, to říká Bůh, Hospodin inspiroval slova, nejen myšlenky, Bible tedy je verbálně inspirovaná. Lidé však nepsali diktát, zůstávají skutečnými autory. Nejde o dvě části Bible, ale o nedělitelný komplex. Proto mluvíme o dvojím autorství Písma, jde o Boží slova ve slovech lidských. Toto napětí mezi lidskou a božskou stránkou Písma je třeba uchovat.

Daniel Pastirčák pak připomněl, že člověk se Bohu podobá právě slovem. Podle evangelisty Jana už není Bůh jen tím, který hovoří, ale i Slovem samotným. Inspiraci Písma proto není možné oddělit od

březen 2016

březen 2016.indd 2

2/25/2016 6:08:07 PM

struktury jazyka, stopy Ducha od prachu jazyka. Bůh se ovšem do lidského slova nevejde, proto si řeč musí pomáhat symboly. Slovo je pak naplněné inspirací tam, kde se děje v procesu komunikace, litera sama o sobě zabíjí. Interpretace slova zůstává otevřená, existuje řada možností výkladu, protože Slovo je živé. Církevní otcové o rozmanitosti možných interpretací věděli, až modernismus přinesl domněnku, že existuje jediná správná interpretace Písma. To se ale objeví až na konci dějin. Zatím poznáváme jen částečně, proto potřebujeme připouštět rozmanitost interpretací.

Navazující diskuse byla dlouhá, její závěr by se dal stručně shrnout takto: Všechno povstalo slovem, nic se nedá od slova oddělit.

Bible je inspirovaná, Pán Bůh ji ale nediktoval, jakkoli Duch svatý vedl myšlení biblických autorů.

V podobném duchu se nesly i rozhovory nad dalšími výše zmíněnými tématy; vstupní referáty i navazující diskuse byly vesměs velmi zajímavé. Myslím, že Komisi pro zásady mohou být dobrou pomocí.

Kromě plenárních jednání se v úterý sešel i jeden běh šesti seminářů. Ty byly tematicky rozděleny podle jednotlivých kapitol Zásad a nabídly každému z účastníků možnost cokoli z textu příslušné kapitoly komentovat.

konferencí). Sestavením týmu a jeho prvním svoláním je pověřen místopředseda Rady Církve bratrské.

• Rada předpokládá zahájení další

série vikariátních cvičení v září 2016 (vikáři: Václav Andrš, Pavel Bischof, Roman Kysela, David Uhřík, Ondřej Vavrečka, příp. Václav Radoš). K vikariátním cvičením bude přizván i Daniel Jokl.

Informaci předá všem zmíněným vikářům i Odboru pro vzdělávání místopředseda Rady Církve bratrské.

Z jednání RCB v Praze únor 2016 • Začínajícím vikářům stanovila Rada

tyto mentory: Bedřich Smola a Dan Hurta (vikáři V. Andrš a D. Uhřík) a Petr Asszonyi (vikář P. Bischof). Informace o průběhu vikariátu (obecná pravidla a související materiály) včetně manuálu pro mentoring předá vikáři, staršovstvu a kazateli místopředseda.

• Začínajícím vikářům Rada navrhla

vikářské praxe na těchto sborech: Litomyšl a Frýdek-Místek (vikář Václav Andrš), Hranice a Pardubice nebo Hradec Králové (vikář David Uhřík), Praha 13 a Česká Skalice (vikář Pavel Bischof). Informaci včetně dalších podrobností předá všem zúčastněným stranám místopředseda.

• Posudky vikářů od psychologa, které

Poslední den konference

Středa přinesla přednášku Pavla Hoška o smyslu teologie a závěrečnou bohoslužbu se zpěvy a přímluvnými modlitbami, kterou vedl Ondřej Kyml.

Základním textem přednášky Pavla Hoška byl oddíl Ef 4,11–15.

Z jeho výkladu snad pár poznámek: • Pastýři a učitelé jsou v ústředním textu přednášky jedinou kategorií, nelze být pastýřem a ne učitelem, ani naopak. Pastýř pečuje, aby Boží lid nebyl zmítán závany kdejakého učení, jde mu o zdravou teologii.

• Má-li nás Boží Duch formovat do podoby druhého Adama, jde mu o plné lidství ve všech jeho rozměrech, o rozum o nic méně než o city, tělo atp. Milovat Hospodina máme i „z celé své mysli“! Srdce je v Bibli sídlem myšlení, kdekoli se v ní mluví o srdci, jde o rozum!

Ona rozumnost, na kterou se podle Př 3,5 člověk nemá spoléhat, je v téže knize pořád a pořád doporučována!

se staly součástí přijímací procesu vikariátu, jsou k dispozici kromě vikáře samotného ještě předsedovi a místopředsedovi RCB; ostatním členům Rady pak pouze na vyžádání. Předseda s místopředsedou v případě potřeby tlumočí závěry posudků Radě. Posudky se nearchivují, předseda je skartuje.

• V průběhu druhého pololetí roku 2016 se uskuteční vizitace na těchto sborech Církve bratrské: Vsetín-Maják (Tadeáš Firla), Český Těšín (Petr Raus), Ostrava – korejský sbor (vizitátor zatím neurčen), Kladno (Marek Orawski), Litvínov (David Novák), Litomyšl (Bronislav Matulík), Písek – Tyršova (Petr Grulich), Praha 6 – Dejvice (Daniel Fajfr). Vizitace Sboru CB v Praze v Soukenické bude vykonána v nejbližším možném termínu (Daniel Fajfr). Oznámení rozešle na všechny dotčené sbory tajemník.

březen l 2016

březen 2016.indd 3

2/25/2016 6:08:08 PM

• Rada se zabývala hodnocením dalšího

ročníku celoživotního vzdělávání kazatelů. Dopisy s vyhodnocením připraví po dokončení celkového hodnocení místopředseda Rady Církve bratrské. K hlášení průběhu vzdělávání už nadále nebude užíváno stávající webové prostředí; podklady včetně návrhů změn příslušné tabulky navrhne místopředseda.

• Rada předkládá Komisi pro Řád podnět, aby rozhovor o průběhu celoživotního vzdělávání byl součástí vizitace.

Informaci předá tajemník.

• Rada souhlasí s čerpání studijního

volna kazatelů: Daniel Kaleta (10. 2. až 10. 3. 2016), Zbyšek Lipus (1. část od 2. 5. do 17. 6. a druhá část od 1. 8. do 16. 9.), Dalimil Staněk (od 5. 6. do 15. 7).

Informaci předá místopředseda. Petr Asszonyi čerpá studijní volno v termínu březen 2016 (schváleno v listopadu 2014, do zápisu doplněno v lednu 2015).

• Rada vyjádřila souhlas se služební

cestou kazatele Milana Leta do Nepálu ve dnech 13. až 30. března 2016 a misijního pracovníka Milana Bareše do Tennessee – Memphis (USA) v termínu 12. 2. až 1. 3.

2016 bez finanční spoluúčasti Rady.

• Tajemník informoval členy Rady

o možnostech získání dotací z fondů EU. Materiál, který výslovně mluví o církvích jako příjemcích dotací v rámci Integrovaného regionálního operačního programu, byl rozeslán na jednotlivé sbory.

• Rada pověřila tajemníka dalším

• V současné době se od osvícenské racionality posouváme k zážitkům. To je ale současný módní trend, nikoli biblické vnímání! Zážitková spiritualita je duchem doby, kterému se nesmíme přizpůsobovat.

• Teologie není dodavatel definic a teorií Boha. To nejde. Boha nejde reprezentovat pojmem.

• Potřebujeme učence už k tomu, aby se Bible vůbec dostala k lidem ve srozumitelné podobě. Vždycky je důležitý kontext textu, jeho forma atd. Vždyť ani užívání pojmů není v Bibli jednotné, v různých jejích částech a v různých kontextech mohou tatáž slova znamenat něco diametrálně odlišného.

• Pokud si biblický text neurovnáme, svede nás to k veršíčkování, k magickému užívání výroků. Na druhou stranu, nejde o vymyšlení systému. O ten se snaží fundamentalismus, který pak vytváří lidskou abstraktní konstrukci, ideologii. Bibli tím ale umlčí.

Podobný rozhovor, jaký proběhl na pastorální konferenci kazatelů CB, se uskutečnil i na setkání zástupců sborů 20. února v Praze ve sboru na Soukenické, to už ovšem bylo toto číslo Brány uzavřené. Věříme, že i toto setkání poskytlo Komisi pro Zásady dostatek podnětů k další práci. ■ petr raus, místOpředseda rady církve bratrské

Vzpomínka na kazatele Fr. Bolka 31. ledna zemřel ve věku 87 let kazatel evangelia Franciszek Bolek.

Narodil se 4. 10. 1928 v Prostřední Suché na Karvinsku. Vyučil se pekařem, později pracoval jako povrchový pracovník v Karvinských dolech. Při civilním zaměstnání vykonával službu laického kazatele ve sboru CB v Horní Suché, kde se stal později kazatelem na plný úvazek. S manželkou Bronislawou měli šest dětí; jeden syn ale zemřel v prvním roce života.

jednáním o možnostech prodeje dvou navazujících drobných parcel lesa v Suchomastech a současně schválila zadání znaleckého posudku na všechny pozemky v Suchomastech.

• Rada se seznámila s dalším grafickým návrhem designu webových stránek a souhlasí s dopracováním. Web bude zpracován také jako možná šablona použitelná pro jednotlivé sbory.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

Na důchod se s manželkou přestěhovali do Sedlece u Mikulova.

I tam lidem dál pomáhal řešit svízelné situace, navštěvoval staré a nemocné a modlil se, dokud neodešel k Pánu, kterému celý život obětavě sloužil.

■ pOdLe vZpOmínky Z pOhřebníhO shrOmáždění petr raus

březen 2016

březen 2016.indd 4

2/25/2016 6:08:09 PM

STALO SE

EP označil teror Islámského státu za genocidu Evropský parlament označil zločiny Islámského státu za genocidu.

Rezoluci s tímto obsahem přijal velkou většinou 4. února. Terorem jsou podle ní ohroženi především křesťané, jezídi a ostatní menšiny.

Genocida křesťanů na Blízkém východě byla impulsem k historickému setkání papeže Františka a moskevského pravoslavného patriarchy Kirilla 12. února v kubánské Havaně. Hlavy obou velkých církví pak ve společném prohlášení vyzvaly mezinárodní společenství, aby se zasadilo proti pronásledování křesťanů a terorismu na Blízkém východě.

Ve společném prohlášení se dále mimo jiné píše: „Skláníme se před mučednictvím těch, kdo za cenu vlastního života dosvědčují pravdu evangelia a volí raději smrt než odpadnutí od Krista. Věříme, že tito mučedníci naší doby patřící k různým církvím, ale sjednocení společným utrpením jsou opravdovou zárukou jednoty křesťanů.“ Papež František mluví v souvislosti s dnešním děním na Blízkém východě o největším pronásledování tamní křesťanské komunity od 1. století.

Zničené kostely v Egyptě budou obnoveny Egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí přislíbil, že všechny křesťanské kostely, které byly v uplynulých dvou letech zničeny při útocích islamistů, budou obnoveny. Muslim Sísí to prohlásil 6. ledna při bohoslužbě na oslavu koptských Vánoc v katedrále sv. Marka ve městě Abbassiya.

V Egyptě se po sesazení bývalého prezidenta Mohammeda Mursího před dvěma lety zvedla velká vlna násilí proti křesťanům. Přitom bylo zničeno 65 kostelů a dalších církevních zařízení, jako například škol či knihkupectví. Prezident Sísí se za tyto násilnosti omluvil a připustil, že vláda měla konat už dříve. Obnova kostelů se má uskutečnit už letos: „Když Bůh dá, nebude žádný kostel, který by v následujícím roce nebyl obnoven,“ přislíbil Sísí.

V Egyptě žije asi 10 milionů pravoslavných koptských křesťanů, dále pak asi 300 tisíc členů koptské evangelické církve, 200 tisíc katolíků a asi 100 tisíc členů letničních, anglikánských a darbystických sborů.

Většinu z 87 milionů obyvatel Egypta tvoří muslimové. Prezident Sísí, bývalý náčelník generálního štábu a sekulární diktátor, bývá kritizován za tvrdé pronásledování přívrženců politického islámu.

Podle IDEA (ve spolupráci s

) zpracoval –juml-

no comment Farář navštívil nevěstinec Evangelický farář Hans Mörtter z Kolína nad Rýnem navštívil tamní velký nevěstinec Paša, a to o Večeru dobrých skutků, který podnik slavil při příležitosti 20. výročí svého založení. Tam mu byl předán dar 8 500 eur na práci s uprchlíky v jeho farnosti.

Mörtterův čin narazil na ostrou kritiku. Tu farář odmítl s tím, že lidé, kteří v podniku pracují, svoji dobročinnost myslí vážně a považují za důležité podpořit sociální práci ve městě.

GLOSA

Petr Plaňanský Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. (Židům 13,3).

Která strana je ta správná?

V rozhovoru s pracovníkem vězeňské služby jsem se dověděl, že se naše věznice opět naplnily, prý především recidivisty. Stav to není příliš uspokojivý.

Jako společnosti se nám nedaří zapojit „stigmatizované navrátilce“ zpět do života. Na druhou stranu, pokud strávíte ve věznici pět až sedm let, okolní svět a vztahy kolem vás se zásadně promění.

Pravda je, že život na „naší“ i „druhé“ straně mříží se sice v mnohém opravdu hodně liší, nicméně existují principy, které platí na obou stranách. Posuďte sami. Například „tam“ i „tady“ máte svobodu, která je omezena zákony, dohodami, ale i svobodou druhých. Skutečná svoboda je tedy spíše uvnitř vás než okolo vás. Je více stavem mysli než těla. „Tam“ i „tady“ má hřích svou mzdu.

V časnosti v trestu vyplývajícím ze společenského zákona. Na věčnosti je mzdou smrt, což vyplývá z duchovního Zákona. Platí také, že Boží odpuštění i milost mají „tam“ i „tady“ naprosto stejnou hodnotu. Platné jsou pro toho, kdo si uvědomí jejich potřebu a pokorně je přijme.

Nejzajímavější však je přemýšlet o tom, na které straně mříží stojí Ježíš.

Jistě je určitým způsobem přítomen zároveň „tam“ i „tady“, vždy ochoten nadlehčovat nám naše břímě.

Co myslíte? Je víc „tam“ pro druhé, nebo „tady“ pro Vás? ■

březen l 2016 21

březen 2016.indd 21

2/25/2016 6:08:09 PM

DO PÍSMA

Genesis 24

Žena pro Izáka A

braham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal. (Gn 24,1) Stařec Abraham, vědom si svého věku, přijímá svůj úděl a zařizuje poslední věci. Očekává se od něj rozhodnutí. Muž víry na sebe bere odpovědnost. Rozhodne se najít synu nevěstu podle Boží vůle. Objevuje se Abrahamův služebník Elíezer (Můj-Bůh-pomoc), který (příkladně) poslechne hlas svého pána.

Třicetisedmiletý Izák se nesmí dostat na místo, odkud Abraham vyšel. Naopak žena pro Izáka se má vydat po stopách tchána a vyjít ze země Cháranu. Oproti Gn 2,24 opouští otce i matku svou žena a připojuje se k svému muži. Dnes víme, že šla do země zaslíbené. To nevěsta nemohla tušit. Protože se jedná o poslušnost Boží vůle, musí služebník přísahat zvláštním způsobem. Nesmí dovolit Izákovi, aby pro ni šel osobně, byl by to akt nevíry.

Abraham řekl: „Chraň se tam mého syna zavést!

Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu; on sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna. Kdyby tě snad ta žena nechtěla následovat, budeš své přísahy zproštěn. Jen tam mého syna nezaváděj!“ I položil služebník ruku na klín svého pána Abrahama a odpřisáhl mu to. (Gn 24, 6–9) Služebník byl zplnomocněncem, zástupcem, právoplatným správcem domu. Dnes bychom řek-

Mgr. Radislav Novotný (38) Druhý kazatel sboru CB Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

li statutárním zástupcem. Co ten neobvyklý slib?

Egyptští beduíni donedávna přísahali při závažných záležitostech pokládajíce svou ruku při přísaze na své pohlaví. Při této přísaze do „klína“ jde o symbolický úkon, který má připomenout přísahajícím, že nesplněním přísahy přejdou důsledky i na jejich vlastní potomstvo. Abraham pronese poslední (zapsaná) slova a je jasné, že brzy opustí svět živých.

Výprava s deseti velbloudy míří do aramského Dvoj-říčí (Aram-nahrajim), které se nachází na severu Sýrie na horních tocích Eufratu a Tigridu. Není jisté, zda je to ten samý Cháran, odkud Abraham pocházel. Služebník projde suchou oblastí a zastaví se u studny. Což se může jevit jako promyšlený tah. Má potřebu napít se sám a stejně tak i celá jeho karavana. Ke studni přicházejí další místní lidé, a to hlavní, bývají tu ženy, které chodí čerpat vodu.

U studně se obrátí služebník k Hospodinu a žádá znamení. Prosba není jednoduchá. Žena má napojit deset velbloudů ze studně, která byla obvykle v jámě, do níž se muselo sestupovat, a vodu vynášet do žlabu. Žíznivý velbloud vypije po osmidenní cestě pouští během tří dnů až 150 litrů vody. Služebník si prohlédl asi dvacetiletou dívku, zapojil rozum, ale chybělo ujištění o Boží vůli. Můžeme pozorovat, jak Bůh připravuje mysl těch, kterých se to týká. Vše funguje. Znamení „vyšlo“, a služebník se dokonce dovídá, že krásná dívka pochází z Abrahamova rodu – je Abrahamovou praneteří. Z vděčnosti padá na kolena a klaní se Hospodinu. (Gn 10–27 ) Dívka odběhne, vše oznámí rodině své matky a na scéně se objevuje její bratr Lában. Od této chvíle vystupuje hlavně on. V 50. verši odpovídají současně on a otec Betúel, v 55. verši zase Lában a matka Rebeky. Tehdy měli bratři zvláštní právo mluvit do vdavek svých sester (srov. Šimeón a Lévi a sestra Dína).

Zvláštní je, že dívka vše oznamuje rodině své matky,

22 březen 2016

březen 2016.indd 22

2/25/2016 6:08:09 PM

ne otce. Že by se jednalo o rodinu matriarchální?

Hlavní vyjednávající osobou a hostitelem je Lában, i on dostává stejně jako matka vzácné dary (Gn 24,53). Abrahamův služebník se dostává do nelehké pozice. Jak přesvědčit Lábana a matku Rebeky, aby dcera opustila matku a otce? Je nápadné, kolikrát se objeví jméno Hospodin. Lábanovi je jasné, že Abraham je Hospodinův požehnaný a co se tu děje, je od Hospodina. Proto služebník vše vsadí na jednu kartu a řekne: A teď mi povězte, chcete-li mému pánu prokázat milosrdenství a věrnost. Ne-li, povězte mi, a já se obrátím napravo nebo nalevo. (Gn 24,28–49) Rodina Rebeky dává souhlas ke svatbě. Avšak není vyřešeno vše. Služebník naléhá, chce brzy vyjet na zpáteční cestu. Bratr a matka trvají na odkladu deseti dnů. Podle mišny může příprava nevěsty trvat dvanáct měsíců. Rebeka se ve víře rozhodne. Rodina ji s požehnáním propouští. (Gn 50–67) Karavana se vrací. Abraham zmizí ze scény, jako aktér děje nastupuje Izák. Zamyšlený prochází polem. Někteří překládají modlil se, rozjímal,

naříkal nebo procházel se u „Studnice Boha Živého, který mě vidí“. Zřejmě to není náhoda. Možná, právě když s Bohem rozmlouval, objeví se nevěsta.

Služebník říká „Můj pán“, mluví k Izákovi a podává mu zprávu. (Gn 24,65) Stala se jeho ženou, a pak si ji zamiloval. Opačně, než bychom dnes čekali. Kdysi lidé lásku vnímali jako proces. Hluboká láska roste teprve ze soužití. Manželka nastupuje na místo mužovy matky.

K tomu nedochází naráz, a ne vždy jednoduše.

Z lidského pohledu se tolik nezměnilo. Chování praotců a pramatek a jejich kultura byly podobné civilizované části Mezopotámie. Od počátku je zřejmé, že Hospodin naplňuje svá zaslíbení bez ohledu na mravní polepšení vyvolených. Milost, hlavní charakterová vlastnost Hospodina, předchází jakýkoliv požadavek, který Bůh na člověka má. Ne náhodou Ježíš přináší zvěst milosti ve jménu Boha Abrahama, Izáka a Jákoba. Odjakživa jedná Hospodin milostivě, ale teprve příchodem Krista předčila milost všechna očekávání. ■

poznámky Rebeka – odhodlaní ve víře Možná nás překvapí zvláštnost 24. kapitoly. Skoro sedmdesát veršů nemá od začátku Genesis obdoby . Mnozí vidí v této kapitole most mezi dvěma obdobími. Na jednom břehu stojí Abraham se zaslíbeními a na druhém Izák a Jákob, účastníci naplnění zaslíbení. Tím, kdo vše spojuje, je žena. Rebeka, dcera Betúela, syna Milky, ženy Abrahamova bratra Náchora. Mělo by nás to trknout , vždyť jméno Rivqa vychází ze semitského r-b-q vázat. Jejím příchodem dochází k svázání (provázání) s předešlým obdobím zaslíbení. Není to Izák, kdo je v příběhu postavou víry. Svou laskavostí a aktivním jednáním si získá srdce Abrahamova služebníka Rebeka.

Rozhodnutí vyjít z Cháranu je na Rebece a ta svolí. Ona projeví svou rozhodnost a odhodlání víry – poslechnout Boží hlas ihned a opustit rodinu. Přestože také ona se stane požehnáním, prvních dvacet let po svatbě zůstane bezdětná. Přivede syna Jákoba k lstivému jednání, poněvadž ví, kdo je vyvolen. (Ř 9) Nakonec je slavnostně pohřbena a ctěna až dosud.

Bůh dějin Možná to vnímáme jako samozřejmost. Není však zvláštní, jakým způsobem Bůh s člověkem jedná? Objevujeme vzorec, který se dějinami line v různých variantách. Za prvé, Bůh dává znamení. Chce něco činit. Slyšíme zaslíbení. Za druhé, přichází doba, kdy se nic neděje. Trvá to dny, roky, desetiletí, ba i celá staletí. Za třetí, přichází chvíle příhodná. Hospodin své zaslíbení splní. Proč to Bůh nedělá jinak? Proč stále zasahuje do dějin světa, národů, ale i nejmenšího človíčka na planetě Zemi? Proč nestojí v dáli nehybně a nepozoruje lidský mumraj, jako pozorujeme seriál nebo zprávy v televizi?

Boží vlastností je, že on je uvnitř, je součástí dějin. Spoluvytváří je s každým člověkem. Je v nich aktivní. Je jako vítr v pohybu. Vane, kam chce. Duch, který pohání život, aby neupadl a neskončil. A na nás vlastně je, jak se do vanutí větru zapojíme. Budeme aktivně spolupracovat, nebo si půjdeme po svém? Věrnost a víra se netýká otázky, zda člověk plní soubor pravidel a omezení, ale otázky, zda se člověk zapojí do Božího jednání, připojí se k jeho mocné stvořitelské síle.

Zda se s Ním spojí a propojí svou vůli s tou Jeho. ■

březen l 2016 23

březen 2016.indd 23

2/25/2016 6:08:09 PM

České ém

Etika

Modlete se neustále!

Jak je vůbec možné modlit se bez přestání? Máme se snad modlit, jako když dýcháme, jako když tepe naše srdce? Nebo je to výzva komunitě křesťanů na celém světě, kde se alespoň někdo stále modlí?

A

poštol Pavel v Prvním listě Soluňanům hovoří o radostném očekávání Kristova druhého příchodu. Máme tento den očekávat připraveni a v radosti, neboť Kristus nás svou smrtí „určil ke spáse“.

Z toho pro Pavla vyplývají některé postoje a jednání křesťanů – vzájemné napomínání, starost o druhé a slabší, respekt k druhým, oplácení zlého dobrým, radost, vděčnost aj. Jednou z výzev, které zde zaznívají, je i věta v 1Te 5,17: „Bez přestání se modlete.“ Tato věta se v průběhu času stala inspirací a výzvou pro mnoho křesťanů a celá hnutí; mnozí se snažili zjistit, co znamená a jak tuto Pavlovu radu či výzvu naplnit. Snažili se o to pouštní otcové v prvních staletích, kteří usilovali o neustálou modlitbu v doslovném smyslu, tj. trávili často celé dny na modlitbě, případně při vší své činnosti recitovali neustále žaltář, který znali zpaměti, apod.

Na ně navazuje západní i východní mnišská tradice, která se svými pravidelnými modlitbami, jejichž

ThLic. Adam Mackerle Th.D. (1978) Učitel Starého zákona a biblické etiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, římsko-katolická církev, s manželkou má syna Jonáše.

páteř tvoří dodnes recitace žalmů, snažila v různých částech dne posvětit celý čas svého života. V pravidelných intervalech, v plném počtu sedmkrát denně včetně noci se tak mysl a celé bytí člověka obrací k Bohu, aby se plně orientoval ve svém životě a upravil směr svého žití, stejně jako kormidelník pravidelně kontroluje kompas, zda vede loď správným směrem, případně aby její kurz upravil.

V tomto smyslu není tato praxe nepodobná pěti denním modlitbám muslimů, kteří představují další, byť mimokřesťanský příklad pravidelné modlitby prostupující celý den věřícího.

Stejnou otázku konečně naléhavě řeší i kniha Ruský poutník (plným názvem „Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci“), klasické dílo vzešlé z ruského pravoslavného prostředí, neboť i její hlavní hrdina se snaží najít odpověď na tutéž otázku: Co znamená neustále se modlit? Setkáváme se zde mj. s neustálou recitací nikoli žalmů, nýbrž krátkých modliteb, například „Pane Ježíši Kriste, Synu živého Boha, smiluj se nade mnou hříšným“ (či jinými, obdobnými variantami). Lze se setkat i s řešením „komunitním“, tedy s případem, že se vždy nějaký člen komunity, obvykle podle předem stanoveného rozpisu, zrovna modlí, zatímco jiní obstarávají své další povinnosti.

Při odpovědi na položenou otázku velmi záleží na tom, jak vnímáme modlitbu a ono „bez přestání“. Chápeme-li ji jako čas věnovaný výhradně verbální (nebo jinak soustředěné mentální) komunikaci s Bohem, je naplnění Pavlovy výzvy fakticky nemožné. Nelze trávit dvacet čtyři hodin denně modlitbou. Tomu se lze jen přiblížit neustálým obracením pozornosti a mysli na Boha v recitovaných modlitbách.

Modlitbu však můžeme vnímat i jinak, v širším smyslu, jako více či méně vědomé udržování vztahu s Bohem. Luther se ve svém komentáři k Desateru zabývá otázkou, zda je nějaká lidská činnost „spásná“, tj. vedoucí ke spáse, nějaká smrtelná, tedy vedoucí k zatracení, a konečně nějaká činnost neutrální, která je s ohledem na spásu či zatracení bezvýznamná. Lutherova odpověď je záporná. Nic

24 březen 2016

březen 2016.indd 24

2/25/2016 6:08:10 PM

Nic z toho, co tu bylo řečeno, neodpovídá na zcela praktickou otázku, co Pavlova výzva k neustálé modlitbě (či radosti) znamená pro mne a jak si to vzít k srdci. Mám za sebou šestiletý život v řeholní komunitě. Poté jsem dále pokračoval v laickém stavu, posléze jsem se oženil a s Božím požehnáním máme zdravé krásné dítě. Všechny tyto životní situace vyžadují odlišné pojetí modlitby.

V době trávené v řeholní komunitě bylo relativně snadné věnovat pravidelný čas modlitbě a pravidelná společná modlitba pětkrát denně je v tomto ohledu velkou oporou. Snadné to však bylo ve smyslu, že k tomu byly vytvořeny dobré vnější podmínky, pokušení toho nevyužít je však není o to menší.

V životě bez této vnější opory, zvláště když velmi mnoho času a především energie zabere nejen práce a všední každodenní starosti, ale později i rodina, je pro mne možnost této pravidelné a navíc společné modlitby ve smyslu řeholní praxe obtížná, ne-li nemožná. Znamená to však výzvu neustále hledat nový způsob modlitby, tedy nový způsob hovoru s Bohem, udržování vztahu, upevňování správného nasměrování života, aby se můj osobní vztah s Bohem rozvíjel a prohluboval.

Jsem přesvědčen, že věnovat pravidelně čas modlitbě v onom úzkém slova smyslu je důležité, ne-li nezbytné. Ale zajistit, aby tato modlitba utužila vztah mezi mnou a Bohem, nesla své plody v pravý čas a stala se tak „neustálou“, je nikdy nekončící práce.

takového neexistuje. Pro člověka majícího víru, tj. pro člověka žijícího s Kristem a pro Krista, je všechno, co dělá, včetně spánku, jídla a pití, spásné, neboť vše, co činí, činí v jeho jménu a pro něj; naopak pro člověka, který Krista odmítá, vede vše, co dělá, ke smrti, neboť to nekoná pro Krista. Luther v tomto případě cituje Žalm 1 a říká, že víra je jako strom zasazený u tekoucích vod a přináší ovoce v pravý čas. Víra člověka přináší příslušný a příhodný plod vždy podle toho, co člověk zrovna dělá, stejně tak „nevíra“. Není to tedy skutek samotný, který je spásný, či nespásný, nýbrž víra člověka, která se projevuje v jednotlivých konkrétních událostech a činech křesťanova života.

Věřím, že s modlitbou je to obdobné. Modlitbu nelze jako konkrétní čas věnovaný rozmluvě s Bohem vypustit, nicméně toto není jediná forma modlitby, jako by vše ostatní modlitbou nebylo a s ní nesouviselo. Modlitba, čas, který věnujeme rozhovoru s Bohem, je životodárnou silou, která živí naše myšlení, cítění i jednání ve všech ostatních částech dne a života, a stejně jako pro Luthera víra i ona přináší svůj plod v pravý čas, a v každý čas jiný, podle potřeby.

Podobnou otázku bychom si ostatně mohli položit i u Pavlovy předcházející výzvy „vždy se radujte“ (1Te 5,16). Chtít po člověku, aby neustále jásal a byl vším nadšený, je nemožné. Bylo by to násilné a pokrytecké, nebo by to vedlo k psychickým poruchám. Stejně jako u modlitby i zde se jedná o ono vědomí radostné zprávy, že Kristus „za nás zemřel, abychom žili spolu s ním“. (1Te 5,10) Toto radostné vědomí se ne vždy projevuje úsměvem na rtech a neustávající spokojeností, nýbrž je klidnou vodní masou, která zůstává nehybná a stálá, i když na povrchu zuří bouře. ■

Foto archiv

můj názor

březen l 2016 25

březen 2016.indd 25

2/25/2016 6:08:10 PM

KULTURA Umění v Krušnohoří mezi gotikou a renesancí

Bez hranic K

Prostor Valdštejnské jízdárny je rozdělen podle jednotlivých měst, a sice na královské Litoměřice, Ústí nad Labem, Louny, Žatec, Most, Teplice, dále poddanský Chomutov, Děčín a Kadaň. Kromě liturgického umění jsou vystaveny také mince a nalezené hornické nástroje. V jakési klášterní pokladnici jsou k vidění i objemné rukopisy, monstrance a relikviáře. Celkem výstava nabízí přes 200 artefaktů, které často prošly mnohaletým restaurováním a někdy byly zachráněny před zkázou (dřevokaznými uměnímilovnými brouky) takřka na poslední chvíli. Vzkvétající kulturní bohatství této oblasti ukončily následně události husitských válek.

Foto národní galerie v praze

rušnohorská oblast je v našem povědomí zapsána jako jedna z nejsmutnějších krajin České republiky. Povrchová těžba a kyselé deště přinesly tomuto koutu české kotliny stopy nesmírné devastace. Konec dvacátého století a současná doba je už ekologicky šetrnější a dříve holé srázy Krušných hor a zdevastovaná města, poválečným odsunem násilně připravená o svou historickou paměť, získávají pomalu druhý dech – stromy znovu vyrostly a města jsou zvolna opravována. Jizvy z období totality se pomalu zacelují.

Současná výstava Bez hranic (27. 11. 2015 – 13. 3.

2016, Valdštejnská jízdárna v Praze) ukazuje však docela jinou tvář této oblasti. Připomíná dobu, kdy Krušnohoří bylo teprve osidlováno, Krušné hory

ztrácely svou divokost a začaly vydávat své poklady.

Spolu s hornickou činností bohatla i města. Jejich obyvatelé pak brzy nabyli sebevědomí a začali svá sídla okrašlovat uměním. Hranice se sousedním Saskem byla velice propustná a místní lidé mluvili hlavně německy. To však nebránilo tomu, aby po obchodních cestách – po Labské do Drážďan a Saské přes Louny a Most – proudilo umění převážně z Prahy. Relativně mladá města se co do kulturního bohatství mohla brzy vyrovnat městům z jiných částí zemí Koruny české.

Výstava sleduje tuto dynamickou dobu od vrcholného až do pozdního středověku. Převážně liturgické artefakty, oltáře, malby a sochy jsou osazeny na tmavých stěnách, aby tak byla alespoň částečně zachována šerosvitná atmosféra původních interiérů, kde měly tyto artefakty své místo. Světlo tak získává svou křehkou kvalitu, která byla pro středověk typická.

Osobně na mě učinil velký dojem specifický kontrast, který jsem při pohledu na některá díla pociťoval, a sice těžko překonatelná vzdálenost mezi spiritualitou našich předků, kteří uctívali různé obrazy a sochy, a zároveň jsem cítil jakousi blízkost k tvořivému procesu, kterým ta která díla procházela. Byla totiž často nedokonalá, proporce byly špatně propočítané. Na obrazech byli zlí lidé škaredí a naopak dobří souměrní – alespoň takový byl záměr umělce.

Souměrnost u dobrých mu však ne vždy vyšla.

Gotické umění je idealistické a chybí mu preciznost a realističnost, kterou přinesla až renesance. Možná o to silněji však vyniká imaginace tvůrců konfrontovaná se silou Kristovy oběti. Středověk zvyklý na brutalitu všednodenního života působí skrze umělecká zpodobení na dnešního komfortně žijícího křesťana skutečně silným dojmem.

■ Libor Duchek

26 březen 2016

březen 2016.indd 26

2/25/2016 6:08:11 PM

Hledání v obrázcích biblických příběhů

OTÁZKA PRO Doc. Michaelu Ottovou,

Peter Martin – Veselá Bible pro bystré děti (The Lion Picture Puzzle Bible). Česká biblická společnost, Praha 2016, 30 s.

historičku umění se specializací na středověk a raný novověk

Na dvanácti dvoustranách plných postav, zvířat, budov, stanů, lodí – doslova mumraje – mají děti za úkol hledat (Kde je...?) určené osoby, zvířata či výjevy, většinou hlavní postavy příběhů, které jsou řazené od Noema až po apoštola Pavla. V horní části levé strany je vždy kratičké shrnutí daného příběhu, až na výjimku (Velké říše) se podařilo obsah zestručnit a přitom nepřekroutit.

Jak název napovídá, obrázky jsou skutečně veselé. Proč ale knihu označovat jako Bibli, když působí, že vyprávění biblických příběhů a poselství je druhotné, že spíše jde o zkoumání obrázků? A může snad být Bible určena někomu (bystrému) více než někomu jinému (třeba zcela nebystrému)? Proč prostě nestačilo přeložit originální název a stejně jako na přebalu originálu uvést, že je to kniha se spoustou věcí ke hledání?

Kniha je vhodná pro děti okolo čtyř let. Ilustrace jsou opravdu vtipné, detailů je v nich velká spousta a je zábava je objevovat, proto mě mrzí, že se kniha nejmenuje třeba Hledání v obrázcích biblických příběhů, to by jí slušelo.

Anna Chrásková

Energická hravost v rukou mistra TobyMac – This is not a test.

Pop / hip-hop, ForeFront Records (česká distribuce ROSA Music), 41:05 To, že je u Tobyho McKeehana všechno při starém, znamená, že se ani na své nejnovější nahrávce nezbavil své energie, hudební hravosti podpořené obrovskou dávkou řemeslné zkušenosti a zároveň schopnosti počkat si k radosti pozorných posluchačů na moment překvapení. Žádná dominance studiové produkce a postprodukce zakrývající obsahovou prázdnotu, žádná nudná rutina a žádná ohraná klišé.

Hudba sama je díky jasným strukturám forem písní, jednoduše zapamatovatelným melodiím a vesměs statickým harmoniím snadno přístupná i méně náročným posluchačům. Od prvních tónů však nelze přehlédnout autorskou schopnost rozvinout jednoduchý nápad ve skutečné umění, aniž by ztratil cokoli ze své původní čerstvosti.

Album by mohlo sloužit jako učebnicový příklad, jak balancovat na hraně, kdy je vše pod absolutní kontrolou, ale zároveň může hudba „dýchat“. Skladatelské těžiště McKeehana a jeho spolupracovníků leží někde v době před deseti lety a k modernějšímu zvuku se odhodlává jen pozvolna a opatrně. Kombinace hip-hopových beatů, elektroniky, živých kytar, dechové sekce a bohatých back vokálů je ale rozpoznávacím znamením zvuku, kterým se TobyMac prezentuje.

Album This is not a test svou kvalitou a vyrovnaností patří k nejlepším popovým nahrávkám loňského roku. U TobyMaca vše při starém.

Daniel Matulík

Co ze středověké spirituality Krušnohoří vás oslovilo při přípravě této výstavy?

Každý artefakt vznikající v období středověku byl do určité míry prostoupen obecnými i konkrétními duchovními obsahy, na jedné straně zamýšlenými jejich objednavateli, konceptory či samotnými tvůrci a na druhé straně očekávanými jejich vnímateli a uživateli. Důležitou rovinou duchovního působení je pak vzájemný komunikační vztah mezi recipientem a osobou zobrazenou ve výtvarném díle. Navození tohoto duchovního vztahu – náboženské komunikace, jejímž médiem je obraz – byl jedním z hlavních důvodů jejich vzniku. Právě pochopení původního významu, ustavujícího se při prožitku konkrétního rituálu, je v dnešní době pro nás historiky umění zabývající se středověkem nesmírně lákavé a uchvacující.

Region severozápadních Čech a Krušnohoří, industrializovaný od konce 19. století a těžce postižený těžbou uhlí ve 20. století, byl v období vrcholného a pozdního středověku výjimečnou uměleckou oblastí. Vznikla zde hustá síť center náboženské kultury s vysokým počtem středověkých sakrálních staveb a dalších předmětů související vizuální kultury. Jejich počet, výtvarná kvalita a výjimečné estetické působení se staly jedním z největších překvapení současné přehlídky.

Bylo záměrem autorů výstavy Bez hranic – a objevuje se to i v jedné významové rovině jejího názvu – dotýkat se hranic současného vnímání umění a otvírat je původnímu duchovnímu rozměru, který je dnes často skryt, zapomenut či zastřen takzvaným druhým životem středověkých artefaktů. ■

březen l 2016 27

březen 2016.indd 27

2/25/2016 6:08:11 PM

KULTURA Smíření s Bohem i s lidmi

Vězení s klíčem uvnitř U

ž před časem vyšla v Karmelitánském nakladatelství kniha s nemalou výzvou především pro křesťany – najít usmíření. Publikace je rozdělena na dvě části. V první autorka líčí po kapitolách různé případy nemilosrdenství a tvrdosti srdce, přičemž se soustředí na jednotlivce. Ve druhé části biblické principy milosti aplikuje na kolektiv, a to především na národ a církev.

Zřejmě by těžko někdo z nás popíral, že v Božím plánu jsou dobré vztahy mezi lidmi. A přece jak často sžírá naše srdce ať už přiznaný, či potlačovaný hněv?

Narušené vztahy mají většinou dva aktéry, ale co je na nás, za to neseme plnou zodpovědnost. Apoštol Pavel ve vztahu ke světským autoritám vybízel, abychom se snažili žít s nimi ve smíru, a co se týče našich sporů, abychom se je pokoušeli řešit mezi sebou.

Kateřina Lachmanová sice vychází z biblických příkladů a podobenství o milosti a hněvu, nicméně k jejich dokreslení využívá zároveň svou pastorační praxi, přičemž se opírá o mnoho dalších pramenů jak z historie, tak z psychologie. Není totiž podstatné, jak často říkáme v Otčenáši, že odpouštíme našim viníkům, nýbrž zda to skutečně tak cítíme, zda jsme svobodni od hořkosti a hněvu.

Náš hněv se často schovává za svaté rozhořčení. „Podívejte se, co ten bratr dělá a co říká! Hanba mu!

To je pokřtěný?!“ Zdá se tak, že onoho bratra z etických důvodů vyčleňujeme od svatého stáda, v jehož středu si hovíme. Nicméně z Božího pohledu to může být právě naopak. Zatímco neblahý bratr zápasí a vede svou při s Bohem, my už máme jasno. Naše samospravedlnost vytýká jasné hranice mezi svatým a prokletým. Prokletá je však především samospravedlnost.

náš tip Etika – Základní otázky života Wolfgang Huber, Vyšehrad, Praha 2016, 240 s.

Nakladatelství Vyšehrad přichází s překladem moderní etiky od německého myslitele W. Hubera, který se ve svém díle zabývá nejzávažnějšími etickými problémy dneška, ať už jde o rodičovství, ekonomiku, náboženství či smrt.

Cesta samospravedlnosti je velmi snadná a je člověku takřka přirozená. Nelze druhé nutit, aby byli milosrdní. I tak ovšem se máme modlit, abychom odpuštění byli schopni. Máme prosit o proměnu našich tvrdých srdcí. Z pastorační praxe autorka ví, že to málokdy jde ze dne na den, že to někdy trvá měsíce, někdy i roky. Nesmí se však o tom mlčet, je třeba to na modlitbách vydávat Bohu.

Kateřina Lachmanová – Vězení s klíčem uvnitř.

Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, 164 s.

Často se také hněváme na lidi, s nimiž jsme se delší čas neviděli, a je možné, že je už ani neuvidíme, a v tom je významný důraz této knihy – neodpouštíme tolik kvůli druhým, ale hlavně kvůli sobě. Neboť každý hněv nás vrhá do vězení vlastních emocí, které ani nechceme. Je to vězení, kde nechceme nikomu naslouchat a kde nechceme, aby nám někdo pomáhal. Hněváme-li se na druhé, protože hřeší, vězme, že Ježíš na sebe vzal jejich hřích. Nechme ho vzít i náš hněv. Ať k nám může přijít jeho milost.

Kateřina Lachmanová zdůrazňuje, že to ovšem neznamená cizí hřích přehlížet nebo banalizovat.

Ježíš také pojmenovával věci pravým jménem, ale i tak cítil ke všem lidem lásku. A vytýkal-li co, pak s láskou, jejíž velikost jsme sotva schopni si představit. Ale i tak narazil. Mnoho lidí se s ním nesmířilo, mnoho lidí bylo pro jeho odsouzení a trest. Avšak co se týče jeho, tak byl vůči nim bez viny.

Kniha Vězení s klíčem uvnitř je nejen výbornou pastorační pomůckou pro příslušné pracovníky, ale i dobrým zrcadlem na cestě duchovního růstu.

■ Libor Duchek

28 březen 2016

březen 2016.indd 28

2/25/2016 6:08:11 PM

Poctivý člověk Z vojny se vrátil syn. Sedm let se tehdy sloužilo, mašírovalo, bojovalo u Milána a Solferina pod Radeckým. Hospodářství doma bylo malé a pět dětí kolem. Syn se tedy hlásil do služby za čeledína na statku v blízké Putimi. Hospodář se vyptával, co všechno umí. Chasník se mu líbil, i s koněm ho přijali. Po obědě nacpal si hospodář dýmku a podal měchuřinu s tabákem Cimburovi: „Nekouřím,“ poděkoval. „Byl jsi přece na vojně!“ žasl hospodář. „Byl, ale tabák jsem prodával.“ „A co kořalku?“ „Nepiju.“ Tento podivný čeledín začal zde tedy pracovat a pracoval poctivě, jako na svém. Hospodářství vzkvétalo. Brzy se proslavil svou neohrožeností a siláckými výkony. Neženil se. Když pak po čase přítel z vojny, místní sedlák, těžce onemocněl a smrti se blížil, vzal prosebně Cimburu za ruku a pravil: „Slib mi – až umru – že budeš poručníkem mým dětem.“ Jan Cimbura slíbil.

A tak se dostal na cizí grunt, vzal si vdovu za ženu a hospodařil pro sirotky. Brzo na svět přišly i jeho vlastní děti. A lidi nejsou ideální. Zlý jazyk ho obvinil, že zneužívá poručnictví, aby se na cizím obohatil. Měl vskutku dvojí tvrdý závazek! Vlastním i cizím. Usilovnou, cílevědomou prací ho tento poctivec splnil tak, jak to vyžadovala strohá selská tradice. Nejstaršímu, když dospěl plnoletosti, grunt předal a se svými ho opustil.

Podtitul knížky zní Jihočeská idyla. To není zrovna pochvala. Jedni tu nacházeli oslavu selské tradice v nepřijatelném klerikálním rámci – spisovatel byl katolickým knězem! Jiným vadilo, že román nesplňuje podmínky realismu, natož socialistického, nikde zmínka o proletariátu a revoluci.

Knížecí velkostatek je vůči sedlákům přátelský a nikde kolektivizace. Je tu to úporné selské lpění na vlastní půdě. Přece ani v zemědělství nelze bránit pokroku! Cimbura obhajuje užitečnost mezí a rybníků. To zní dnes sice ekologicky, ale... Čím však vysvětlit oblibu tohoto díla? V roce 1985 už vyšlo vydání dvacáté druhé, ač selský stav u nás prakticky vymizel. Román se prostě líbí a vyvolává nostalgickou vzpomínku na zašlé dobré, ztracené časy. Kde je jádro románu a co dnes tolik chybí a vyvolává pocit ztráty? Žádný „český sedláček, vychytralý ptáček“ nikomu dnes chybět nebude. Hrdinou románu je sedlák Cimbura, který ctí tradice, i ten kostelíček, miluje přírodu, půdu a koně, ale je to především vzor poctivosti, spolehlivosti, nezlomnosti, manželské věrnosti, nesobectví a pokory. V té knize je zosobnělý obraz dobrého člověka.

Hle, tu je to, co postrádáme a po čem v srdci často marně toužíme.

Snad někdo zapochybuje, odloží Cimburu jako neskutečnou postavu.

Tento román je však sepsán podle skutečné postavy. Najdeme-li zde něco nadsazeného, přiznejme, že už sám úkol poctivého poručníka na cizím gruntě byl mimořádným svědectvím o charakteru toho skutečného člověka.

Takový úkol by sám vyvážil na celý román.

Odložme neplodné výhrady. Najdeme zde krásu věrné, přirozené zbožnosti, která místo slov jde pokorně a nesobecky vstříc činu, skutku a zná cenu modlitby. Stařec Cimbura se zahledí do hvězdné oblohy nad Putimí a modlí se tiše: „Nebesa vypravují slávu Boží a dílo rukou jeho zvěstuje obloha. Svět není mrtvá náhodná hmota...“ ■ bLahOsLav kOšŤák

Jindřich Šimon Baar: Jan Cimbura. Československý spisovatel, Praha 1985, 392 stran

”

Hledáme a toužíme.

Něco nám schází.

Zlaté, idylické, dobré časy?

Dobrý, poctivý člověk!

– Marné hledání?

březen l 2016 2

březen 2016.indd 29

2/25/2016 6:08:13 PM

církev bratrská

Ústava CB, článek 3, odstavec 1

Členství v církvi 1 Členem Církve bratrské se stane osoba, která osobně vyznává Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, jehož milostí přijala odpuštění hříchů; požádala o vstup do Církve bratrské a vyjádřila souhlas s Vyznáním víry; přijímá spoluodpovědnost za Sbor; byla přijata za člena staršovstvem Sboru; byla pokřtěna a složila členský slib.

Pavel Černý

dobré mít na základě Písma určitá měřítka, kdo do církve patří, a kdo ne. Rozmazání hranic mezi lidmi už obrácenými a hledajícími nikomu neposlouží.

Komise Církve bratrské pro Zásady

Církev bratrská se zrodila v návaznosti na duchovní probuzení, která v 19. století probíhala a přispěla ke vzniku a rozvoji svobodných církví. Jedním z hlavních důrazů této vlny bylo vyznavačské členství, v napětí k matrikovému členství milionů lidí, kteří svou víru nepraktikovali a do církve nechodili.

Touhou našich otců bylo po vzoru prvotní církve budovat společenství těch, kteří osobně vyznávali Ježíše Krista jako Spasitele a Pána a aktivně se připojili k některému sboru. Tito členové vyznávali svou víru slovy i životem a brali na sebe zodpovědnost za sbor. Odpovědnost se projevovala v oblasti duchovní služby, sdílením se s druhými ve společenství a také finanční podporou života církve.

Bylo samozřejmé, že každý člen musel být pokřtěn a složit svůj křestní slib.

Na tomto přístupu nebylo třeba do dnešních dnů prakticky nic měnit. Staršovstva sborů mají i dnes zodpovědnost přijímat do církve lidi znovuzrozené a obrácené, kteří chtějí sloužit Bohu společně jako součást Kristova těla. Za touto praxí není žádné elitářství a výběrovost. Nikoho si nevybíráme, ale přijímáme ty, kteří svou víru vyznávají a společně s druhými chtějí naplnit poslání církve.

Kazatelé a starší sboru nejsou neomylní. Nikdy nedokážeme zcela oddělit plevy od zrna. Přesto je

Daniel Fajfr Rada Církve bratrské

Když se řekne členství, někomu okamžitě naskočí představa politické strany nebo nějaké organizace či spolku, a to spíše v negativním smyslu slova. Málo naplat, církev není jen duchovním organismem postaveným na víře v Krista, je také organizací, která se řídí svými zásadami a pravidly.

Jsou lidé, kteří uvěří v Krista, chtějí se nechat pokřtít, ovšem nechtějí být členy sboru ani církve. Proč? Dost často se jim jeví křest jako duchovní a členství jako neduchovní záležitost, něco lidského a navíc. To je ovšem nepochopení novozákonní podstaty církve. Z Písma se dovídáme, že ti, kteří splnili jedinou podmínku – uvěřili v Ježíše Krista, byli následně pokřtěni a připojeni ke společenství učedníků. (Sk 2,41) Jinak řečeno, stali se členy.

Jak ona forma připojení probíhala, nevíme přesně, ale celé dějiny církve potvrzují, že ti, kteří se obrátili, „byli jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo.“ (1K 12,13) Tedy nebyli pokřtěni pouze ve jméno trojjediného Boha, ale byli také pokřtěni do těla Kristo-

30 březen 2016

březen 2016.indd 30

2/25/2016 6:08:13 PM

va. Člověk tedy svým obrácením vstupuje do dvou vztahů, do vztahu s Bohem a s Božím lidem. Tato dvojí smlouva je vyjádřena křtem a řekněme členským slibem s konkrétním sborem. Příprava ke křtu by tedy neměla být oddělena od připojení k církvi vyjádřeného nějakou formou smlouvy s konkrétním společenstvím víry.

Martin Tabačan komise Církve bratrské pro Řád

Ústava z různých úhlů pohledu a poměrně ze široka definuje podmínky členství. Říká, kdo smí být členem, kdo o tom rozhoduje nebo kdy členství začíná. Navzdory všem šesti podmínkám je členství v jádru nízkoprahové. Svými slovy se pokouší vyjádřit, kým Člen je. Velmi krátká odpověď by mohla znít: Kristovcem. Jinými slovy Kristovým následovníkem. Ten, kdo žije z Boží milosti a rozpoznává v Kristu svého osobního Zachránce a Pána.

Na straně druhé však členství není pro každého Kristovce. Je jen pro takového, který souzní s určitými sourozenci v Kristu. Tedy s těmi, kteří se vejdou pod Vyznání víry církve. Vyznání poměrně široké a přesto vyhraněné. Vyznání zajišťující soulad a souzvuk mezi Členy. Však taková výběrovost není na škodu ani špatně. Není povyšováním se ani oddělováním se od druhých. Prostě se jen přiznává k jednotě v Kristu, jež zůstává nádherně pestrá, různorodá a široká.

Nebojím se těchto zdravých nároků na Člena jdoucích ruku v ruce s přijetím spoluzodpovědnosti za sbor. Ony představují ochranu před formálností členství, kdy jsme rádi, že vůbec někdo má o členství zájem.

Chrání nás, abychom až moc nápadně nepřipomínali vládnoucí stranu minulého režimu.

Však také máme svého předsedu, tajemníka i členskou základnu. Stejně tak nás například střeží před nemístným vlamováním se do soukromí a necitlivým propíráním osobních záležitostí před sborem. Však členství není bičem v rukou farizeů a zákoníků.

■ připraviL petr raus

histOrie Charakter pravé církve Naproti krásnému obrazu církve, jak nám ho epištola k Efezským líčí, vidíme v historii namnoze nějaký heroický, ale nezdařený pokus o dosažení tohoto ideálu, a vidíme církev rozeklanou, plnou nesvatosti, zhyzděnou neapoštolskými přídavky a neřády a neobsahující všech. Vidíme už závady i v apoštolské církvi. Ananiáš a Safira, Šimon čarodějník a poměry v různých sbořích nám ukazují, že ne všichni, kteří se řadí do organisace církevní, jsou proto už údy nevěsty Kristovy.

To nás učí rozlišovat církev na neviditelnou a viditelnou.

Neviditelná zabírá v sebe jen ty, kteří jsou údy těla Kristova v pravdě, znovuzrození z Ducha Svatého, obmytí krví Kristovou, z nichž ani jeden se Pánu neztratí, neboť zná Pán ty, kteří jsou jeho. A všeliké vštípení, jehož neštípil Otec můj ten nebeský vykořeněno bude. Ani jeden z nich nebude zanechán, až si Pán pro svou církev půjde ani nebude mu chyběti v království jeho. Poněvadž tuto církev nelze s bezpečností obsáhnout lidským úsudkem a okem, ale přes to je, vyznáváme o ní: Věřím v svatou církev obecnou. Ona se projevuje v svatých obcování.

Tato viditelná církev bude nejblíž svého ideálu tam, kde bude složena z největšího počtu znovuzrozených, a dá se říditi a spravovati Duchem svatým podle slova Božího čistého a nefalšovaného a posluhuje si svátostmi, jak to Kristus přikázal. K tomu provádí kázeň podle slova Božího, bdíc nad vzrůstem v milosti, chráníc svaté svatým, a bráníc, aby hřích a počet neznovuzrozených nezavládl.

Duch svatý je náměstkem Kristovým v církvi a vládne jí.

Podle toho, uznává-li se kde autorita jeho nebo znevažuje, představuje sbor nebo církev jednotu a chrám živého Boha anebo anarchii a svět. V tomto chrámě církve sedí na svém trůně Duch svatý (1K 3,16), a je znamením a vrcholem odpadnutí, kde tento trůn zaujímá někdo jiný (2Te 2,4), a může se stát, že to, co sloulo církví, slove před Bohem nevěstkou, co Sionem a Jeruzalémem, slove pak Babylonem. Kde vládne na místě Ducha svatého minorita hierarchická, nemůže být pravá církev, ani ovšem tam, kde většina demokratická se přes jeho hlas a pokyn přenáší. Musí tu být královské právo Kristovo nestenčeno, slova Božího nade vše si váženo a součinnost Ducha svatého vroucně hledána (Sk 15,28) a přisluhování jeho ceněno a jeho dbáno (2K 3,6–18).

Ideálu církve apoštolské odpovídá nejspíše zřízení sborové.

Nesmíme však na jednu věc zapomenout: Kdybychom měli zrovna takové učení jako první církev, zrovna takové zřízení, zrovna tak si posluhovali svátostmi jako oni, nemáme-li Ducha svatého a skrze něho Pána Ježíše, nejsme církví apoštolskou.

■ aLOis adLOf: přehLed bibLickéhO učení. praha, 1934, pp. 88–90.

březen l 2016 31

březen 2016.indd 31

2/25/2016 6:08:14 PM

SERIÁL

Ochranné zbarvení Trox

Trox scaber, brouk zbavený svého krunýře.

V čem se přizpůsobit?

Proto i my… odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo. (Židům 12,1) I člověk se někdy rád ztratí očím druhých. Nemyslím teď na vojáky ani skauty snažící se zmizet někde v terénu, jde mi spíš o chvíle, kdy toužíme ztratit se v davu, splynout s ostatními. Někdy je to docela na místě, křesťan by neměl být exhibicionistou, který chce mezi všemi ostatními neustále vyčnívat. To je jen jednou z forem sobectví, o kterém apoštol píše: „Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“ (Ř 8,6)

Křesťan by měl být vždycky připravený postavit se třeba i proti všem, pokud jde o Boží čest nebo o skutečnou pomoc druhému člověku. Kde se ale jedná o něho samého, měl by zůstávat „tichým v zemi“, jak to pěkně vyjádřila Leontina Mašínová, když psala o počátcích Jednoty bratrské.

Bývá-li ale přiměřené zmizet mezi ostatními a nevyčnívat, jakým způsobem toho dosáhnout?

Jde o často klíčový problém nác-

své nositele zejména před ptáky, kteří se při lovu potravy řídí na prvním místě zrakem.

Dnes si chci všimnout jednoho zvláštního případu této hry na schovávanou. V nižších polohách celého území České republiky, především ale na suchých teplých stráních jižní Moravy se sice vzácně, ale přece jen vyskytují drobní brouci rodu Trox. Patří do širšího příbuzenstva chroustů, zlatohlávků či chrobáků, jak je už na první pohled zřejmé z tvaru

tiletých, kteří se potřebují zařadit mezi své vrstevníky; někteří lidé se s tím ovšem srovnávají i v pozdní dospělosti. V čem se přizpůsobit a v čem už ne?

Trox nám může být odstrašujícím příkladem. Lepí na sebe všechnu špínu svého okolí. Je to účinné, se svým prostředím splývá téměř dokonale. V jeho případě ani není možné jeho metodu problematizovat, je to brouk. Co ale člověk?

Když apoštol Petr píše o naší nebeské budoucnosti, připojí k tomu: „Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny.“ (2Pt 3,14a) Vždyť „kdo miluje čis-

foto FLICKR

Je obecně známou skutečností, že řada druhů hmyzu splývá svým vzhledem a zbarvením s prostředím, ve kterém žijí. Necvičené lidské oko si takových tvorů běžně vůbec nevšimne. Píďalky vypadají jako větvičky, brouk Byrrhus pilula s podivným českým jménem vyklenulec kulovitý jako kamínek, stužkonosku sedící na kůře stromu neuvidíte, pokud neroztáhne křídla, ani když se na ni budete dívat z deseti centimetrů. Toto maskování chrání

32 březen 2016

březen 2016.indd 32

2/25/2016 6:08:14 PM

inzerce

jejich nohou a tykadel. Na rozdíl od nich se ale živí suchými zbytky organické hmoty živočišného původu; jsou to nekrofágové.

Najdete je nejčastěji na vyschlých mrtvolkách savců či ptáků.

Podivuhodný je způsob jejich maskování. Sami jsou většinou šedí či šedohnědí, krovky, ale i jiné části těla mají pokryté nápadnými hrbolky a tuhými štětinami. To ale ve většině případů nemáte šanci uvidět, snad jenom pokud potkáte brouka čerstvě vylíhlého, který zatím nestačil svůj povrch náležitě upravit. Všichni jen o něco málo starší jedinci lepí na hrbolatý a štětinatý povrch svého těla pomocí zvláštního lepkavého sekretu zrníčka písku a drobné kamínky. Vytvářejí tak jakési brnění, dokonalé maskování, po jehož dokončení vypadá brouk jako hrudka zeminy.

A jak už to u maskovaných druhů hmyzu bývá obvyklé, i Trox přizpůsobuje maskovací metodě svoje chování. Jakmile je vyrušen, přestává se okamžitě hýbat a na určitou dobu upadá do stavu strnulosti. Rozpoznat v té nepohyblivé hrudce brouka není vůbec jednoduché. Pokud chce entomolog takový exemplář studovat, musí se nejprve s pomocí kartáčku a vody propracovat k jeho povrchu.

totu srdce a má ušlechtilé rty, tomu bude přítelem i král.“ (Př 22,11) Nabalit na sebe nečistotu světa tedy není dobrý způsob, jak nevyčnívat. V čem jiném se ale přizpůsobit? To nás učí apoštol Pavel, když vyznává: „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“ (1K 9,19.22) Respekt ke kultuře druhých, nelpění na vlastních zvycích, ochota přizpůsobit způsob života druhým tam, kde je to eticky alespoň neutrální, a nadto ovšem i připravenost žít mezi ostatními jako jejich služebník, to jsou ctnosti, které otevírají dveře lidských srdcí.

■

Petr Raus

Příště: váhy

březen l 2016 33

březen 2016.indd 33

2/25/2016 6:08:18 PM

K DISKUSI velký pátek státním svátkem

Změna v kalendáři Pomůže státní svátek na Velký pátek hlubšímu vnímání křesťanského charakteru Velikonoc?

Daniel Kvasnička kazatel Sboru CB Litomyšl

Prostá odpověď: Nepomůže. Možná jsem příliš velký skeptik, protože pro mne to bude stále den pracovní. Mám ale dojem, že Ježíš na sebe nechtěl strhávat pozornost. Plakat měli Izraelité sami nad sebou. A mám ještě dva důvody zcela přízemní.

Důvod první: Schvalování svátku zapadá do vzrušené atmosféry října 2015, kdy se Česká republika dostala do ostré kritiky pro svou politiku vůči běžencům a přílišný příklon k nacionalismu. Jak vláda spěchala, aby udělala něco křesťanského, tak Parlamentu stačilo kolem dvaceti minut, aby schválil zákon ve

Kde si lidé důležitost velkopáteční oběti na kříži neuvědomují, je státní svátek jen dalším dnem vytouženého volna k odpočinku. Pro křesťany, kteří už nyní vnímají Velký pátek jako jeden ze zásadních momentů celých Velikonoc, může být získaný volný čas v této jinak hektické době prostorem k hlubšímu ztišení a soustředění. Ticho umožňuje člověku větší kontakt se sebou a se svým svědomím, a to je právě o Velikonocích velmi cenné a důležité.

Mně osobně se poslední roky pojí Velký pátek s prožíváním velkopátečních oslav v katolickém klášteře, v němž sídlí moje pracoviště. Když jsem měla možnost poprvé vnímat, jak tyto svátky prožívají řeholníci, vedlo mě to k zamyšlení, jak Velký pátek prožívám já. Najednou jsem cítila Ježíšovu smrt nikoli jako nějaké zdání, ale jako skutečnou smrt a Velký pátek jako den hlubokého zamyšlení nad krvavou obětí Ježíše Krista, která člověku přináší spásu. V klášteře, ve kterém je vždy klid, bylo

zkráceném režimu, téměř okamžitě. Zrod státního svátku je pochybný. Nemá v sobě žádný étos.

Důvod druhý: Velký pátek mnohým křesťanům dosud stál za den dovolené či poctivou práci s půstem. Křesťané sváteční volno nepotřebují, nevěrci a jinověrci ho teď mají o den více. Za otázku stojí, zda si skutečně chceme dál myslet, že práci s lidmi udělá kalendář či filmy, bannery a billboardy. Zda se mají pro větší požehnání angažovat politici a zařídit to v televizi, rozhlase či na nějaké demonstraci. Velký pátek se až příliš týká jednotlivce, je tak intimní, že přemíra velké pozornosti jej vyrušuje z usebrání.

Mám blízko k nejkřesťanštějšímu státu EU. Na Maltě je na kilometr čtvereční nejvíce kostelů v Evropě. Každá příležitost v církevním roce i v kalendáriu svatých se tam slaví pracovním volnem. Bohoslužby v tamních katolických kostelích jsou smrtelně nudné. Křesťanskost populace končí za vchodovými dveřmi tradičně ozdobenými Pannou Marií či Ježíšem, případně oběma.

Petra Škrdlíková Sbor CB Brno-Betanie

ten den ticho ještě hmatatelnější. Bratři rozjímali v kapli a já měla pocit, že bych měla chodit po špičkách, abych jejich ztišení nerušila.

Myslím, že všem lidem, ať věřícím či nevěřícím, může nový státní svátek pomoci k hlubšímu vnímání významu Velikonoc. Tam, kde doposud vládne radost nad získáním dne volna, může zvídavost, která je člověku vlastní, spolu s Duchem svatým způsobit minimálně zamyšlení nad tím, co se o Velkém pátku vlastně stalo, a co to pro člověka znamená…

34 březen 2016

březen 2016.indd 34

2/25/2016 6:08:19 PM

Inzerce

A tam, kde jsme si vědomi významu tehdejších událostí, můžeme drahocenný volný čas věnovat ztišení a zamyšlení nad významem Ježíšovy oběti pro každého z nás.

David Kašper

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

kazatel Sboru CB Klatovy

Ne, nemyslím si, ale rád bych, aby se tak stalo. Nakonec ani předkladatelé novely svůj návrh takto nepojímali. Lidovci argumentovali především tím, že nakonec i pro ateisty jsou Velikonoce velice významné svátky.

(A mají pravdu, návrh překvapivě podpořilo i sedm komunistických poslanců.) Druhým silným argumentem bylo připomenutí, že školáci mají ten den prázdniny a rodina by měla držet při sobě.

Velmi si cením iniciativy KDU-ČSL a říkám si jen, proč k této změně nedošlo už dávno?

Veleúspěšné prosazení novely však ukazuje, že Velký pátek je vnímán pozitivně nezávisle na svých křesťanských kořenech. Přesvědčivý výsledek hlasování (117 pro, 8 proti) chápu tak, že Velký pátek je ideově neutrální.

Zdá se, že tento staronový svátek v současné chvíli nemá žádné ostré hrany.

Ač nerad, musím do jisté míry souhlasit i s nejhlasitější kritikou novely zákona od Miroslava Kalouska, který překvapivě prohlásil: „Pokud moje víra nebo víra mojí rodiny vyžaduje, abych se ten den sebral a nerozptyloval se prací, tak si můžu vzít dovolenou.

Pokud mi moje víra nestojí za to, abych si dovolenou vzal, proč bych měl mít volno?“ Já osobně novou změnu vítám z těchto důvodů: Svátek je to bezpochyby důležitý a jeho obnova po 55 letech přestavuje velikou morální satisfakci. A pro nás křesťany znamená výzvu k hlubšímu a kreativnějšímu slavení. K hlubšímu vnímání křesťanského charakteru Velikonoc ve většinové společnosti však nejspíš nepřispěje takovou měrou, jakou bychom rádi očekávali.

■ připravil Petr raus

Milá redakce, články ze seriálu moderních podobenství z přírody mám velmi rád a jsou mi blízké. Článek Zimní hejna v prosincové Bráně mne však tentokrát poněkud zklamal. Tedy, přesněji řečeno, poněkud mne zarazilo nenápadné označení možnosti, že bychom v ptačím zpěvu mohli slyšet oslavu a chválu Stvořitele, za jakousi naivní představu básníků se sebejistým zdůvodněním, že se jedná pouze o vymezování teritorií ptačími samci.

Chtěl bych se zeptat, kde bere autor svoji jistotu pro takové tvrzení? Rozumí snad řeči ptáků tak dokonale, že může bez nejmenších pochybností tuto možnost vyloučit? Na základě jakého poznání nepřímo naznačuje, že schopnost oslavovat Boha prostřednictvím libozvučné melodie je dána pouze člověku, a nikoliv třeba také ptactvu či velrybám?

Jistě, i zpěvem ptáci vymezují svůj životní prostor, nicméně jejich teritoriální zpěv tvoří jen určitou část jejich komunikačních schopností. To, že nemůžeme našimi současnými schopnostmi dokázat, zda ptactvo jakožto jedno z Božích stvoření může chválit Pána Boha svým zpěvem, přece ještě neznamená, že tomu tak nemůže být.

Naše poznání je i v této věci zatím pouze jen částečné, a proto by více pokory při poznávání nádherného Božího stvoření nejen autorovi, ale i nám ostatním vůbec neuškodilo.S bratrským pozdravem Radoš Česenek, Sbor CB Trutnov, stanice Úpice

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz

oznámení

KITstream – portál Křesťanské internetové televize Po několikaletém úsilí dostal zelenou velmi ambiciózní, i v Evropě ojedinělý projekt Křesťanské internetové televize.

Základní tým tvůrců, který za projektem stojí, dal vzniknout například úspěšnému projektu EXIT 316, který mezi mládeží žije dodnes. „Rádi bychom ukázali, že KITstream může být moderním nástrojem preevangelizace i evangelizace zacíleným na mladé lidi a mladé rodiny s dětmi,“ říká tvůrčí šéf Luboš Hlavsa. Celý projekt se v tuto chvíli nachází v testovací fázi, kde jednotliví tvůrci (například Martin Benc, Adam Parma a Aleš Juchelka) mají v průběhu několika měsíců prokázat smysluplnost celého projektu.

První pořady by měly světlo světa spatřit už v březnu, zkuste se na ně podívat! S případnými podněty a dotazy se můžete obracet na vedoucí projektu Ivu Hlavsovou (hlavsova@vistafilm.cz).

březen l 2016 35

březen 2016.indd 35

2/25/2016 6:08:19 PM

DOTEKY

Podivuhodná cesta poznávání

ilustrační Foto archiv

K

Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat…

Jan 17,26

víře jsem nikdy nebyla vedená, poprvé jsem se s ní setkala až na církevní svatbě našich příbuzných. První, co mě tehdy překvapilo, byla spousta jejich známých. S rodinou jsme se často nestýkali, protože bydlí v Brně.

To se změnilo, když dcera Martina začala chodit do školy a příbuzní nám pomohli s jejím hlídáním přes celé prázdniny. Dcera měla možnost jezdit na tábory s věřícími dětmi, kde se četla Bible. Dále jsme dostali možnost jezdit s příbuznými na English campy, na které jezdí celé rodiny s dětmi. Kromě výuky angličtiny jsme mohli navštěvovat různé přednášky na téma rodina a víra.

Jsem velmi málo společenský člověk, neumím se sama zařadit do kolektivu, raději nikam nechodím a s nikým se nestýkám.

Bylo mi proto velmi příjemné, že všichni byli přátelští. Dodnes si pamatuji na osobní rozhovor s jedním lektorem o lidském hříchu. Vysvětlil mi, že přestože jsem poctivá a s velkým citem pro spravedlnost, jsem hříšná. Poté mi další člověk objasnil, co vše je hřích, že se dá hřešit i slovem či myšlenkou. To pro mě bylo velké poznání a začala jsem o tom více přemýšlet. Když dcera přijala Pána Ježíše, zprvu o svém rozhodnutí doma neřekla. Zjistila jsem to úplně náhodou. Tak jsem se začala o víru zajímat také z rodičovského hlediska. S kamarádkou z English campu jsme začaly studovat Bibli.

Jakmile se rodiče dozvěděli o křtu Martiny, museli jsme čelit tlaku rodiny. Když měla dcera začít studovat vysokou školu, rozhodovali jsme se, kam dál. Hledali jsme možnost ubytování v rodině, přemýšleli jsme, že by mohla bydlet

u babičky. Jaké bylo ale naše rozčarování, když přišla zamítavá odpověď. To, co babička vyjádřila, bylo šokující a bolestné. Martina je první vnouče a babička k ní nikdy nenašla vztah. Přemýšlela jsem o tom celou cestu z Brna do Tábora. Začala jsem rozmlouvat s Pánem Bohem. Nedokážu popsat ten pocit úlevy, který nastal, když jsem mu sdělila své pocity. Modlila jsem se o pomoc k odpuštění babiččiných slov.

S tímto zážitkem jsem se svěřila kamarádce a ona se mnou prošla Čtyři duchovní zákony – že mě Bůh miluje, že jsem hříšná, že za mě Pán Ježíš zemřel na kříži a že je potřeba osobně Krista přijmout.

V krátké modlitbě jsem přijala Ježíše Krista. Dále mi kamarádka pomohla najít možnost navštěvovat skupinku v Mladé Vožici, kde jsem donedávna pracovala. Bylo to pro mě velice výhodné, neboť o víkendech nebýváme v Táboře. Poznala jsem zde plno přátel, jak z Vožice, tak z Tábora. Všichni mě srdečně přijali. Své rozhodnutí nechat se pokřtít jsem oznámila kazateli.

Následně, a to už před křtem, jsem mohla vidět, jak Pán Bůh denně vede mé kroky. Od toho dne se mi opravdu dařilo. To však dny, jaké opravdu byly, úplně nevystihuje. Nedokážu je popsat. Byla jsem velmi překvapena, jak na mě Pán Bůh myslí a jak mi pomáhá na mé trnité a náročné cestě. Díky vztahu s ním prožívám větší pokoj, přestože musíme v rodině řešit těžké věci. Důvěřuji Bohu, že mne má ve své moci a myslí to se mnou dobře.

Ten, kdo to může zkazit, jsem jedině já. Dnes už denně rozmlouvám s Pánem Bohem, modlím se k němu a nechávám se vést na své cestě životem. ■ Marcela Ukropcová, Sbor CB Tábor

36 březen 2016

březen 2016.indd 36

2/25/2016 6:08:20 PM

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 20. 3. 2016 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Hany Pinknerové Středověk mého života.

Výhru věnuje Karmelitánské nakladatelství.

Tajenka z čísla 2/2016: Láska nechť je bez přetvářky. Knihu Vyznání vyhrává Karel Hrudička, Brno.

Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

březen l 2016 37

březen 2016.indd 37

2/25/2016 6:08:20 PM

POST SCRIPTUM

Jiří Sedláček

Co je císařovo? Ž

ivot je krásný, ale není zadarmo. Bohatě prožitý život si vybírá svoji daň, a zdá se, že čím je krásnější, bohatší a naplněnější, tím je daň, kterou platíme, vyšší. Tou nejvyšší a poslední cenou, kterou za život musíme zaplatit, je smrt. „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě,” praví žalmista. To je skutečnost, se kterou se každý z nás musí nějakým způsobem vyrovnat.

ní o smyslu a ceně života. Nechá si přinést peníz a vybídne svoje oponenty, ať mu sami řeknou, jaký obraz na něm vidí. Je-li na minci vyobrazena podoba Caesarova, nechť ji odevzdají císaři, kterému patří, a nezapomenou přitom také Bohu dát to, co mu náleží.

Každá mince má svůj originální obraz, nese jedinečnou tvář a my dobře víme, že Ježíš vidí i to, co se skrývá za ní, pod jejím povrchem. Zdá se, že

Komu platíme daň, tomu patříme.

Jenže platit daně se nikomu z nás nechce. Je přirozené, že raději přijímáme, než dáváme. Raději získáváme, než rozdáváme, raději shromažďujeme, než opouštíme, sbíráme, než rozhazujeme. Neradi se loučíme s tím, čeho jsme dosáhli, a když už přece jen není zbytí, tak ať je to alespoň spravedlivé, ať je měřeno nám i všem ostatním stejným metrem.

V příběhu z evangelia přicházejí za Ježíšem farizeové, chrastí a rachotí registrační pokladnou: „Mistře, je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Jejich otázka byla bezesporu lstivá až podlá, ale ne nesmyslná. Problém, který řešili, byl přesně opačný než ten, který nás v této souvislosti napadne dnes.

Nešlo o to, zda a v jakém případě je možno daň neplatit, ale přesně naopak: kdy a jestli vůbec je pro zbožného Izraelitu přípustné platit daň římskému císaři, představiteli pohanské, okupační mocnosti. Neboť komu platíme daň, tomu patříme. A to je samozřejmě cílem každého správce pokladny, ať už jeho jméno začíná na C nebo na B. Takto postavená otázka totiž není jenom o penězích, ale dotýká se toho nejpodstatnějšího: „Komu náleží náš život?“ Zdá se, že tak tomu rozumí i Ježíš, protože otázku na peníze otočí a využije ji ke krásnému kázá-

mu příliš nezáleží na tom, z jak cenného kovu je mince vyražena. Pro Boha je tvář důležitější než materiál, život důležitější než hmota – a v tom je naše naděje. Mince, byť by byla nejcennější a její kov seberyzejší a nejblýskavější, jednoho dne ztratí svoji hodnotu. Ale obraz, který mince nesla, má pro Boha cenu navěky.

Každý z nás zanechává obraz své tváře v tom, čemu se věnoval, svůj otisk na všem, co mu během života prošlo rukama. Svoji podobu vrýváme nesmazatelně do všeho, co po sobě zanecháváme.

Farizeům z doby Ježíšovy i těm dnešním se to příliš nelíbí. Tváří se, že tu jsou od toho, aby uhlídali, že na všem bude značka, kterou tam vryjí pouze oni sami a jak oni sami uznají za vhodné. Na rozdíl od nich Ježíš nechce žádnému člověku upírat to, co mu patří – co si právem označil, co nese jeho obraz a jeho podobu: „…odevzdejte Císaři to, co je Císařovo, a to, co je Boží, Bohu“.

Rozeznávat dobré, co do nás Nebeský Otec vložil, vidět a objevovat to u druhých, a nejen žárlivě posuzovat, co komu náleží a zda mu to náleží právem – v tom nám ani registrační pokladny moc nepomůžou. ■

38 březen 2016

březen 2016.indd 38

2/25/2016 6:08:20 PM

© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová březen 2016.indd 39

2/25/2016 6:08:20 PM

Dějiny moderní sakrální architektury v českých zemích výrazně obohatily stavby protestantských a starokatolických kostelů v německém pohraničí. Jejich studium, ale i pouhá evidence byly ovšem po značnou část 20. století přímo nežádoucí. Až v posledních dvou desetiletích se začíná zaplňovat i toto doposud bílé místo.

Jednou z nejvýznamnějších staveb této kategorie je starokatolický kostel v Jablonci nad Nisou, který navrhnul v čistě secesních formách Josef Zasche. Tento jablonecký rodák studoval ve Vídni a působil v Praze. První zakázky však realizoval v tehdejším německojazyčném pohraničí. V Praze se prosadil později palácem Vídeňské bankovní jednoty Na Příkopech či stavbami na Senováž-

architekt Josef Zasche

Kostel Povýšení sv. Kříže v Jablonci nad Nisou

Foto archiv

ném náměstí. Po válce byl i přes četná dobrozdání kolegů architektů násilně odsunut a zemřel v zapomnění v roce 1957 v NDR. Starokatolictví zapouštělo na našem území kořeny silněji nejprve právě v národnostně německé oblasti Jizerských hor. Jablonecká farnost, mezi jejímiž členy a podporovateli byla řada místních bohatých podnikatelů (např. Daniel Swarovski), přistoupila z kapacitních i reprezentačních důvodů ke stavbě vlastního kostela v roce 1899.

Hlavním mecenášem podniku byl továrník Josef Scheibler s chotí.

Výběr architekta, který ve zmíněném roce v rodném městě vystavoval své návrhy na místní katolický kostel, byl zřejmě plně v rukou hlavních mecenášů stavby. V následujícím roce dodal Zasche plány a záhy už probíhala stavba, kterou sám architekt přímo dozoroval. Kostel byl slavnostně vysvěcen symbolického 8. listopadu roku 1902.

Secesní starokatolický kostel patří k nejkrásnějším z nečetných staveb svého druhu. Průčelí vévodí, vedle portálu flankovaného stylizovanými andělskými strážci a završeného medailonem se starokřesťanským symbolem ryby, výrazný štít typicky secesního křivkového tvarosloví, zdobený jemnou štukaturou zahrnující symboly kříže – stromu života, kotvy, srdce či klasů. Podobně tvarovaHlavní oltář kostela – dílo Josefa Zascheho a neznámého sochaře, které né štíty se opakují i na bočních fasádách kostela. financovala Antonie Scheiblerová.

Dominantou chrámu je asymetricky umístěná štíhlá věž, jejíž Nahoře průčelí kostela. střídmý dekor, soustředící se na výzdobu nároží, kontrastuje s tvarově opulentním završením. V interiéru je nejvýraznějším prvkem především hlavní oltář, který navrhl rovněž Josef Zasche. Jeho architektura opakuje motivy z průčelí kostela – do stran vytočené andělské postavy a kříž, symbolizující zároveň strom života, jehož ratolesti byly původně plátkově zlacené.

Architektura i mobiliář kostela tvoří dobově typický slohově jednotný „Gesamtkunstwerk“, který se vyznačuje zejména vysokou řemeslnou kvalitou všech prvků. Té pak – spolu s příznivými poválečnými osudy – vděčíme za to, že se stavba dodnes dochovala v téměř neporušeném původním stavu.

PhDr. Jan Klípa, Ph.D., kurátor Národní galerie v Praze

březen 2016.indd 40

2/25/2016 6:08:23 PM