Brána 02/15

Foto archiv; design a ilustrace ondřej Košťáýk

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz

2/2015

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, docela nedávno se mi dostal do rukou článek, ve kterém se jeho autor, šéfredaktor přílohy Katolického týdeníku Perspektivy Jaroslav Šubrt, podivoval nad tím, jak různě si mohou křesťané představovat Pána Boha. Z jeho textu cituji: „V odborné literatuře se dokonce uvádějí některé démonické představy Boha, mezi něž patří například představa přísného Boha soudce, Boha smrti, Boha účetního a v poslední době i Boha výkonu. Takový Bůh si pak vskutku nezaslouží nic jiného, než aby zemřel!“ Kde to žije? Žasl jsem nad jeho řádky, když jsem si uvědomil, jak často se právě toto pojetí Boha ozývá z mnoha rozhovorů, které mezi sebou vedeme, nebo z kázání, která slýcháme.

A bývá to právě ve spojitosti s nemocí. Jistě, první otázka, kterou si kladou lidé „nevěřící“, bývá: Za co mě Pánbůh trestá?

Jenže téma nemoci jako Božího soudu se mnohdy beznadějně vrývá a zavrtává i do našich myšlenek.

Jedním z problémů, který znepokojoval křesťany prvotní církve, bylo právě to, že řada lidí z první generace obrácených začala tělesně chřadnout a umírat, aniž by se naplnila jejich naděje, že se dožijí Kristova příchodu a jeho očekávaného Království. V této situaci se jistě oprávněně ozývá otázka: není naše víra marná? Není zbytečné všechno to, co jsme pro svoji víru, pro svůj sbor, pro svého Pána udělali, když přijde nemoc a vše jakoby ztratí smysl? Není Hospodin přece jen tím bohem Smrti, ve které se nakonec celý náš život rozplyne a naše snaha utopí? Nebo není Hospodin bohem Soudu, účetním, který nám všechno naše snažení spočítá a zváží a shledá nakonec, že jsme byli nalezeni „lehcí“? Nebo snad bohem Výkonu, pro kterého ztrácíme význam, když už jsme na tom tak, že již nemůžeme být tolik angažovaní a výkonní ve službě jako dříve? Nebo když už žádný výkon nepodáváme, a naopak se stáváme pouhým předmětem péče svých bližních?

Myslím si, že podobné otázky napadají řadu křesťanů i dnes.

A možná právě těch, kteří to myslí se svojí vírou a s vydaností života Pánu Bohu velmi vážně. Jsem vděčný bratru kazateli Janu Asszonyi i autorům komentářů, že se tomuto vážnému tématu nevyhnuli a přinášejí nám vyvážený biblický pohled a naději.

Přeji Vám hezké čtení. Váš Jiří Sedláček vydavatel

04 06

12

20

22

26

32

Co Kuchař nachystal Rozhovor Pilíře církve Téma Nemoc – síla slabosti?

Zápisník Den poutnice Příběh Jako na horské dráze Etika Chata na víkend Podobenství Podmínky platnosti

příště

Naděje Daniel Kaleta

tiráž Číslo 2/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 28. 1. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Jana Matulíková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

sLovo

matOuš 6,10; lukáš 22,39–46

co kuchař nachystal m

ilí přátelé, znáte tresčí játra? Jemná struktura, nahořklá chuť, barva bílé kávy, naložená v oleji… Není to levná záležitost. Pro mne je to pojem. Byl jsem totiž svého času – tak před čtyřiceti lety – mistrem v nepojídání tresčích jater. Moje maminka byla přesvědčená, že tresčí játra jsou zdravá – a asi jsou: vitamín D, spousty minerálů, nenasycené tuky atd. Servírovala nám je často, aspoň já měl ten dojem.

Ale já jsem si nedovedl představit nic nechutnějšího než tresčí játra úhledně rozložená na chlebu s máslem. Vyvinul jsem metodu, jak se s tresčími játry vypořádat. Potřebujete k tomu dostatečnou plochu předních zubů – a tou já jsem vybaven nadmíru. Při vsunování krajíce chleba do pusy musíte použít zuby coby buldozer a odhrnout vrstvu tresčích jater do vzdálenější plochy krajíce. Samozřejmě to funguje jen do určité míry. Pak je třeba použít vypínače chuti, čichu a mobilizovat představivost, aby se soustředila na něco chutného – třeba jablečný štrúdl. A nakonec musíte pokud možno co nejrychleji a bez kousání spolknout ten zbytek krajíce s vysokou vrstvou nevábných tresčích jater. A je to!

Máte podobné zážitky s některými jídly? Naším dnešním tématem je ta část modlitby Páně, v níž prosíme: „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi…“ (Mt 6,10). Jde o Boží vůli. A tu sám Ježíš v jednom rozhovoru se svými následovníky označuje za pokrm: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal a dokonal jeho dílo.“ (J 4,34) Proč Ježíš označuje naplňování vůle svého Otce za pokrm? Je to něco, na co má chuť? Má to rád na talíři? Boží vůle jako oblíbené menu – takový je zřejmě ideál.

David ve 40. žalmu říká: „Oblíbil jsem si dělat to, 4 leden 2015

co je ti milé, můj Bože.“ (Ž 40,9) Je uskutečňování Boží vůle pro Ježíše takovéto oblíbené menu?

Jak chutná boží vůle?

Pohled do příběhu Ježíšova života to moc nepotvrzuje. Má sice kolem sebe blízké lidi, své učedníky. Ale jinak je prakticky neustále konfrontován s nepřijetím, nepochopením, nakonec s pronásledováním. S hněvem ho vyhnali za město (L 4,28n), označovali jej za žrouta a pijana vína, kamaráda spodiny společnosti (L 7,34), nakonec ho chtěl zabít Herodes (L 13,31), což se však povedlo až kněžím s podporou Římanů.

Tak chutnala Boží vůle. To je Ježíšův pokrm. Na konci života přijde to nejtěžší: má vzít na sebe vinu za to, co neudělal (2K 5,21).

I tuto porci přijal. Přijímá ji, ale nechutná mu. Dokonce se v Getsemane modlí: „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“ (L 22,42) Myslím, že tento pohled do zahrady v Getsemane je pro nás moc důležitý. Boží vůle je jistě vždy dobrá, protože z Boží kuchyně nemůže pocházet nic nedobrého. Bůh je spolehlivý a dobrý Kuchař.

To ale neznamená, že nám tento pokrm bude vždy a hned chutnat. Je to pokrm, který potřebujeme.

Když ho přijmeme, vždycky tím získáme. Není ale vyloučeno, že si na jeho chuť nikdy nezvykneme.

proč jíst to, co nechutná?

Je-li tomu tak, že pokrm Boží vůle našemu jazyku nelahodí, proč se jím sytit? Všimněme si, co k tomu říká Ježíš. Třikrát ukazuje, proč stojí za to přemoci své stravovací návyky ve prospěch Boží kuchyně: Především proto, že jde o základní stravu Božího Království. „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘,

vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“ (Mt 7,21) Život v Božím Království plyne z tohoto pokrmu. Kdo ho nejí, nebude žít v Království.

Dále proto, že to je identifikační znak členů Kristovy rodiny. „Neboť každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“ (Mt 12,50) Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, kdo jsi. Pokud se neživíš pokrmem Boží vůle, nemůžeš patřit do Boží rodiny.

A nakonec: je to zvláštní strava, která umožňuje věčný život. „A svět pomíjí i jeho žádost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věčnost.“ (1J 2,17) Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, jak dlouho budeš žít.

Jak si vybrat menu?

V modlitbě Páně se modlíme: „…buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi…“ (Mt 6,10). Co touto modlitbou vlastně vyjadřujeme? Především jistotu, že existuje prostor, kde se nic jiného než pokrm Boží vůle neservíruje. Na nebi je Boží vůle známa a přijímána – tam se děje. Je to prostor, kde je nebeský Otec respektován jako Král, kde všichni jsou součástí jeho rodiny a kde platí život bez omezení.

Modlitbou „buď vůle tvá…“ však zároveň přiznáváme, že to tak není všude – alespoň zatím. Prostor lidí označuje Písmo jako zemi. A zde na zemi ne každý ctí nebeského Otce jako Krále. Nabídka pozemského jídelního lístku je velmi pestrá. Boží vůle rozhodně nepatří k časté objednávce. Je drahá a přitom vedle ostatních lahůdek často vypadá dost chudě. Není divu, že momentální chutě rozhodnou často o jiné volbě.

Tady se dostáváme k otázce, proč Ježíš používá k označení Boží vůle metaforu „pokrmu“. S pokrmem je totiž spojená chuť. Na co máme chuť, to si dáme na talíř. Je to otázka volby. Můžeme si vybrat. Boží vůle je jen jednou z možností našich pozemských jídelních lístků. Boží vůli dostanu na svůj talíř, jen když poručím svým chutím. Modlitbou „buď vůle tvá“ prosím o to, aby zdravý rozum

Samuel Jindra (1967) Více než dvacet let pracoval jako kazatel v Církvi bratrské, nyní psycholog v individuálním i párovém poradenství. S rodinou žije v Pardubicích, kde je zapojen do společenství Archy. Podílí se na práci poutního domu ENGEDI v Bystrém.

Kibrót-taava (4M 11,6)

Zase jen mana! Jako za Mojžíše, i mému srdci zdá se to být málo.

Poušť nebo Egypt – co by za co stálo, samo chce soudit, slepé ve své pýše.

a srdce oddané Bohu zvítězilo nad momentálními chutěmi.

Jak to může vypadat?

Mám takovou chuť reptat nad svým těžkým údělem – jednou mě nemají rádi lidé, podruhé se mi nedaří v práci či ve škole, jindy přijde nemoc. Rád bych si naservíroval na talíř trochu cynismu, vzdoru proti nespravedlivému Bohu. Ale vím, že pokrm Boží vůle je důvěra a vděčnost.

Tuším, že nebeský Kuchař mi navařil spolupráci s ním: chce si mne nějak použít ve své službě. Ale já bych si raději na talíř naložil pohodlí, kamarády, kariéru. Co si vyberu?

Vím, že v Boží kuchyni je pro mne uchystána skromnost a neokázalost. Když mně se ale tak líbí věci a navíc si je mohu dopřát! Kterou nabídku z jídelního lístku nakonec zvolím?

Náš svět je jedna velká restaurace. Pohybuje se v ní mnoho kuchařů, kteří dokonale znají naše chutě. Jsou připraveni je uspokojit. Milují vyhladovělé strávníky. Ti moc nepřemýšlejí, hlavně aby talíř už byl plný a lákavě voněl. Ale žádný z těch kuchtíků nemá právo naplnit náš talíř sám. Volba je beze zbytku na nás. Denně musíme otevírat jídelní lístek, abychom si sami vybrali. Modlitba Páně nám připomíná, že pro děti Království je připraveno speciální menu. Vaří je nebeský Kuchař. Není vždy lákavé a často nebude odpovídat našim chutím. Je to však rozhodně ta nejlepší volba.

Nejdůležitějším pravidlem správné volby je: nevěřme svým chutím. Zkazili jsme si je. Od Chleba, po němž není hlad (J 6,48nn), nás zavádějí k náhražkám, po nichž se umírá. Důvěřujme receptům dobrého a zkušeného Kuchaře. On ví, co nás dovede do jeho Království. Až budeme procházet branou tohoto Království, dojde k zásadní proměně. Naše zdeformované chutě se napraví. Až zasedneme k nebeské tabuli, budou se nám sliny sbíhat. Tam oceníme i ty recepty, jimž jsme možná zde nemohli přijít na chuť! ■ leden 2015

rozhovor Rozhovor s profesorem Pavlem Filipim

Pilíře církve O protestantské bohoslužbě, o dobrém kázání a ekumenismu, ale nejen o tom hovoří profesor Filipi, bývalý děkan Evangelické fakulty v Praze a duchovní evangelické církve.

Skoro celý život se zabýváte ekumenickými tématy, jste vedoucím katedry praktické teologie.

Své studenty již léta vedete k důkladné přípravě jejich kázání. Čemu se však věnujete nyní? Mohl byste stručně představit oblast vašeho posledního výzkumu?

Můj poslední výzkum se týkal liturgiky. Ve své výuce (přednáškách, seminářích) se převážně zabývám homiletikou (naukou o kázání) a liturgikou. Poté, co jsem v r. 2006 publikoval homiletiku, soustředil jsem se na druhé téma – liturgiku a v r. 2011 vyšla jako kniha (Pozvání k oslavě, pozn. red.). V probíhajících diskusích a nespokojenosti s podobou evangelické bohoslužby jsem se pokusil obhájit její místo ve spektru bohoslužebných tradic ekumenického křesťanstva.

Dovolte mi tedy přejít rovnou na otázky z liturgiky. Lidé si často mysleli, že liturgie je až cosi po Písmu druhotného, a proto vítají velmi prostý obřad. Nicméně se ukazuje, že vliv liturgické praxe je v NZ nemalý. Jak se s tím vyrovnává evangelická liturgie?

Tradičně je reformovaná liturgie v kalvinistickém duchu prostá až k nelidskosti. To se ovšem nyní mění. Ukazuje se, že lidská tvůrčí potence je neuspokojena. V současné době do ní vstupuje důraz na bohoslužbu jako slanost a větší účast lidu. Například pozdravení pokoje, různé aklamace aj.

A co obrazy? Je na místě je nechat jako pomůcky, nebo skutečně zavádějí diváka od pravé duchovní stravy?

Já bych obrazoborec nebyl. Obrazy musí být funkční a hezké. Kýče bych v liturgickém prostoru nesnesl. Například na Korunní ulici na Vinohradech máme poměrně pěknou výzdobu. Samozřejmě nechci kritizovat Kalvína a Zwingliho, ale dnes bych tak rigidní nebyl.

Říká se, že rozptylují od soustředění na kázání.

Rozptylovat může cokoliv, nejen obrazy.

Před liturgikou, jak jste již naznačil, jste se zabýval homiletikou. Podle čeho byste řekl, že kázání bylo dobré?

Když je v kázání evangelium, když je tam povzbuzení, zvěst o odpuštění hříchů, tak to jsou pak prvky, které dělají kázání dobrým. Nemusí být všude stejně rozvrstveny ve stejném poměru, ale měly by tam být.

Často slýchám, že měřítkem dobrého kázání je pavlovsky „kázat Krista ukřižovaného“. Přitom sám Pavel káže i jiné věci.

To je samozřejmě určité zúžení. Kristus není jen ukřižovaný, ale také vzkříšený. Obé má stejnou váhu.

Ten Pavlův výrok je tam v určité souvislosti. Není dobré ho brát jako obecnou směrnici pro kázání.

Jak se díváte na kázání ze Starého zákona? Má tam také zaznívat Kristus?

Prof. ThDr. Pavel Filipi (1936) Evangelický teolog zabývající se praktickou teologií, homiletikou a ekumenikou. Několik let byl děkanem ETF UK, je ředitelem Ekumenického institutu. Autor knih Hostina chudých 1991, Církev a církve 2000, Pozvání k oslavě 2011 a dalších.

leden 2015

V této věci jsem žákem prof. Hellera, který ve své pozoruhodné knížce Bůh sestupující vyložil skrytou christologii SZ. V té knize je ukázáno, jak Hospodin se sklání ke svému lidu kristovským způsobem.

Bible je svatá jako celek, ale dá se kázat na každý biblický text?

Ne. Svým studentům říkám, že jsou texty, které jsou kazatelsky nepřístupné, ale možná jen pro tuto

chvíli. Možná se někdy otevřou.

Vezměte si třeba rodokmeny!

Zdánlivě nezajímavé výčty osob – ale pak z nich jsou národy, proroci, králové. Jsou nicméně kazatelsky obtížné.

V kázáních se projevuje mnoho nešvarů. Co si myslíte například o mnohonásobném citování Písma v rámci jednoho kázání?

Tak je to samozřejmě oprávněná metoda – vykládat Písmo Písmem. Ale často se stává, že se verše vytrhují z kontextu, že se z Bible dělá logaritmická soustava, kde musí souhlasit sloupec s řádkem a podobně. Podle mě je mnohem užitečnější odkazovat právě na kontexty, na celé příběhy.

Na začátku své akademické dráhy jste byl osloven osobností Josefa Hromádky. V čem spočívalo jeho charisma?

U Hromádky jsem strávil tři léta spolupráce jako jeho asistent a dodnes si vážím té příležitosti.

Hromádkovo charisma bylo mnohostranné. Byl to charismatik dialogu, a to i se svými odpůrci, kterých měl řadu, ale vždy je s porozuměním a laskavě přijímal.

Jak jste přišel na nápad psát o něm disertaci?

foto bronislav matulík

Na myšlenku napsat disertaci o jeho počátcích jako faráře a kazatele mě přivedla šťastná náhoda: Když jsem po jeho smrti pořádal jeho písemnou pozůstalost, objevil jsem jeho kázání z první doby, kdy byl farářem.

Ta jsem, spolu s jinými prameny, zpracoval v disertační práci.

Našel jste v jeho kázáních nějaký společný motiv? Nějakou osobní teologii či specifický postoj víry?

Ta kázání, co jsem našel, jsou ze začátku jeho tvorby. Některá leden 2015

rozhovor jsou ještě ze studentských let. Pochopitelně nesou stopy nezralého hledání, emočního přístupu. Ale ty postoje, které tam zastává, mi přijdou velice zajímavé. Například jak se zamýšlí nad tehdejším světem. Silně vnímá neklid, který zmítá předválečnou společností, který rozleptává její základní hodnoty, dokonce i obraz Ježíše. Jako zdroj tohoto neklidu identifikuje ztrátu orientace na věčné hodnoty. V tomto ohledu souzněl s Masarykem. Masaryk totiž také popsal moderního člověka jako bytost nalomenou. Nakonec byl Hromádka sám povolán na frontu. Na válečné události, které na frontě zažil, pak reagoval zásadním článkem Zpět k prorokům.

V prvotní církvi bylo velké napětí mezi židokřesťany a křesťany z pohanů, kteří spolu nemohli slavit. Vidíte něco podobného i nyní? Ve smyslu lpění na něčem nepodstatném či překonaném, co brání společnému stolování?

Je pravdou, že právě on Vás přivedl k ekumenickému myšlení?

Nemohu říci, jak to přesně bylo v prvotní církvi. Je známo, že tam byly tyto dvě skupiny a že Petr nechtěl s pohanskou frakcí stolovat. Každopádně dnes důvody, které brání společnému slavení, jsou podle mě nepodstatné a překonatelné. Mluvíme-li o římskokatolické církvi a církvích evangelických, tak tam došlo k takovým dalekosáhlým shodám, co se týče pojetí a učení o večeři Páně, oběti, transsubstanciaci apod., že by tam žádná překážka být neměla. Problém zůstává v uznání řádného svěcení evangelických kněží, a sice že nemáme apoštolskou sukcesi.

Ekumenické myšlení bylo na bohoslovecké (tehdy Komenského) fakultě přítomno a byli jsme v něm cvičeni. Hromádka ovšem, jako zkušený ekumenik a angažovaný člen mnoha ekumenických grémií, mi poskytl vhled do celosvětového rozměru ekumenické problematiky. Podobně na mne působil i můj učitel Josef Smolík.

Důvody, které dnes brání společnému slavení eucharistie, jsou podle mě nepodstatné a překonatelné.

Byl jste jednou ze zakládajících osobností Ekumenického institutu. V čem jste viděl jeho poslání?

Ekumenický institut vznikl na fakultě dávno přede mnou. Byl však po léta prakticky nečinný. Když jsem se ujal jeho vedení, usiloval jsem tuto situaci změnit.

V jakém směru se vám tedy podařilo tu nečinnost změnit?

Ekumenický institut nyní zajišťuje studium a výuku s negraduálním i postgraduálním stupněm, iniciuje badatelské projekty a dbá na přísun relevantní literatury.

Z posledního výzkumu vyplývá, že ani prvotní církev nebyla jednotná. O co tedy jde ekumenismu?

Je snad dobře, že existuje tolik denominací?

Neřekl bych, že z posledního výzkumu. Že prvotní církev nebyla jednotná, o tom svědčí již Nový zákon.

Ovšem zároveň pozorujeme v prvních staletích výraznou, avšak ne vždy úspěšnou snahu o udržení soudržnosti jednotlivých místních církví. Stručně řečeno šlo o určení mezí legitimní plurality, či ještě názorněji: o možnost či nemožnost společně slavit večeři Páně. A o to, ve změněných podmínkách, jde také dnes. Cílem ekumenismu není vytvořit jednotnou supercírkev, nýbrž smířit stávající rozdílnosti tak, aby bylo možno se společně sejít u stolu Páně. leden 2015

Nedávno jsem se ptal katolického kolegy, nemocničního kaplana, jak to je s posledním pomazáním.

Zda by evangelický farář, pokud by udělal totéž, co dělá katolický farář při posledním pomazání, jestli by bylo stejně platné. Odpověděl, že by to bylo dobré, ale jelikož to neudělal kněz, není to svátost.

Mezi pravoslavnými a katolíky problém se svěcením není, ti si to uznávají navzájem. Ačkoliv zástupnost v jednotlivých kněžských úkonech není zcela automatická, v principu tam problém není. V protestantství, obzvlášť uvnitř leuenberského společenství, žádná překážka ke společnému slavení večeře Páně není. Nicméně nevylučuji, že se mezi protestantskými církvemi nenajdou nějaké sveřepé, které se budou mít za samospásné a nebudou tedy s námi eucharistii slavit.

Ekumenismus má tedy celkem jasný cíl. Nevidíte zde ohrožení identity jednotlivých církví? Kde vidíte hranici mezi pravověřím a herezí? Mezi sektou a církví?

Mám prostou definici sekty: Společenství, které hlásá, že jen v jejím středu je možno dojít spásy a nikde jinde, je s největší pravděpodobností sektou.

V NZ je dost nejasná otázka spásy Židů. Máte na to nějaký názor?

Evangelický filosof a teolog Josef Lukl Hromádka (1889 až 1969). Jako charismatik dialogu inspiroval svým životem a dílem disertační práci prof. Filipiho.

Mnozí by řekli, že zavládla anarchie. A co tedy politická angažovanost?

foto archiv

Ano, ale nemyslím, že nejvhodnějším nástrojem pro křesťana je politika. Neboť v politice dochází často ke kompromisu, který církvi nesluší. Každá církev by si měla sama rozhodnout, vnitřní debatou a nalezením konsensu, jak moc se má v té které věci angažovat, aby neohrozila své primární poslání. Na to slouží institut synodu. To jsou prostě porady, které mohou trvat léta. Ale když nakonec vyústí v něco, za čím stojí církev jako celek, je to velmi cenné.

Například problematika odsunu Němců. O tom jsme se na synodech bavili léta a velmi tvrdě. Ale shodu jsme nakonec našli a vydali prohlášení.

Příběh Božího vyvoleného lidu Izraele je tak provázen Hospodinovou věrností, že nevěřím, že by to všechno bylo škrtnuto, upadlo do bezvýznamnosti. Bůh své sliby neruší, ani ty, které platily otcům Starého zákona. Otázku, jak dojde ke spáse Izraele, ponechávám Boží moudrosti. Podobně jako můj apoštolský jmenovec Pavel, když v závěru svého dlouhého výkladu o roli a budoucnosti Izraele zvolá: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění.

Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?“ (Ř 11,33) Já nejsem jeho rádcem.

A proč bychom to vlastně měli vědět, že? Jsou jiné věci, o které se starat: O bližního, o svět. Nicméně prvotní církev v očekávání brzkého příchodu se o svět nijak zvlášť nestarala – nesnažila se ho zlepšit. Máme se o něj starat? Máme se chovat ekologicky? Jaké je místo diakonie?

V každém případě ano. Protože Boží stvoření bylo svěřeno člověku, aby o ně pečoval. V prvním století ekologická otázka v našem smyslu ještě nebyla na pořadu dne.

Existuje pojetí, že člověk, tím že zhřešil, byl ze správcovské role sesazen.

A kdo nastoupil na jeho místo?

V protestantské větvi církve je již vidět značná spolupráce. Přesto například v oblasti diakonie se zdá, že jednotlivé církve upřednostňují vlastní instituce nad společnými projekty. Proč si myslíte, že zrovna tady nespolupracují v takové míře, jak by asi mohly?

No, to nedovedu vysvětlit. Pro mě je to nepochopitelné. Je to zklamaná naděje, kterou jsem měl v letech po převratu, kdy vznikaly diakonické instituce. Kdyby církve spolupracovaly, jistě by dosáhly větší efektivity. Veřejná sociální služba je založena na konkurenčním principu. Stát to prostě jinak neumí. Lepšímu dává více peněz. V církvích je potenciál, že by se na místě konkurence uplatnil princip kooperace. Neznamenalo by to, že by vznikla jedna velká instituce, která by do sebe pojala ty menší. Nicméně jednotlivé aktivity by se sřetězily. Lokálně to občas funguje, že se jedna instituce zaměří třeba na starší a druhá na mladší klienty. Navzájem si je pak posílají.

Proč si tedy myslíte, že to nefunguje?

Nevím. Mrzí mě to, bolí mě to, ale opravdu nevím.

Děkuji za rozhovor.

■ připravil libor duchek leden 2015

svět a my A všechny národy budou chválit Tvé jméno!

Setkání Taizé V

Praze se ve dnech 29. prosince až 2. ledna uskutečnilo už podruhé celosvětové setkání, které se odehrávalo v duchu ekumenické komunity Taizé.

Navázalo tak na svou premiéru krátce po sametové revoluci.

Osobně jsem se na tomto setkání angažoval jako koordinátor ubytování a příprav ve farním sboru ČCE Smíchov a jako hostitel. O komunitě Taizé jsem se dozvěděl díky jejich písním, které se mi velmi líbily, a také ze zkušenosti mých kamarádů, kteří ji již předtím navštívili. Sám jsem se do Taizé nevydal, ale když jsem se dozvěděl o jejich blížící se akci zde v Čechách, tak jsem neváhal a rozhodl jsem se jim pomoci s organizací. Po přihlášení na ústředí mi byl přidělen evangelický sbor na Smíchově, kde jsem se stal místním koordinátorem. Setkání Taizé jsem vnímal jako velkou výzvu pro české křesťany, kteří jako sociální minorita mají nyní velkou příležitost své náboženství a víru ukázat široké veřejnosti.

Ještě pár týdnů před zahájením akce čelili místní organizátoři závažným komplikacím. Bylo potřeba ubytovat v rodinách 26 000 cizinců. Pomoc bližnímu, zvlášť poutníkům na cestě, vnímám jako jeden ze základů křesťanství. Byl jsem zvědavý, jestli lidé budou schopni obětovat na pár dní trochu komfortu, aby někomu pomohli. Bohužel se nakonec nenašlo

TAIZÉ Mezinárodní křesťanská komunita byla založena před 75 lety protestantským pastorem Rogerem Schutzem ve francouzské vesničce Taizé, podle které získala jméno. V současnosti se o její chod stará společenství asi stovky bratří převážně římskokatolického vyznání z 25 zemí, kteří složili slib čistoty a chudoby.

Bratři cestují po celém světě na tzv. pouti důvěry a šíří ducha tohoto společenství. To se soustředí na spirituální prvky, které jsou křesťanům společné napříč různými denominacemi, tedy hlavně na společné modlitby a písně. Od roku 1978 organizuje komunita evropské setkání mladých křesťanů.

10 leden 2015

místo v rodinách pro všechny poutníky a více než polovina z nich pak musela trávit pouť v tělocvičnách a ve školách. Sám jsem zažil, jaké to je putovat a hledat ubytování, a jak je důležité vytvořit příjemné prostředí. V našem sboru se nakonec povedlo ubytovat okolo 70 lidí. Sám jsem chtěl jít příkladem a ubytoval u sebe sedm Poláků, kteří přijeli už dva dny předem, aby pomohli s organizací.

Ve sboru ČCE Smíchov Náš sbor hostil poutníky z Polska, Německa, Slovinska, Ukrajiny, Slovenska a také několik z České republiky. Jejich program byl poměrně nabitý.

Každý den začal modlitbou v 8.30 a poté se všichni rozešli do skupinek. V nich se zamýšleli nad klíčovými křesťanskými tématy, která se dotýkají našeho místa v současném světě, jako např. být solí země, angažovat se pro smíření, dát se do služby pokoji a starat se o zemi. Pak bylo možné vybrat si některý z workshopů na různých místech Prahy. Po obědě následovala polední modlitba buď v katedrále sv. Mikuláše na Malé Straně, nebo v evangelickém kostele U Salvátora. Den končil společnou večerní modlitbou v halách PVA EXPO Praha v Letňanech.

Měl jsem na starosti nejen ubytování, ale i organizaci modlitebních setkání v našem sboru. Na každé bylo potřeba najít člověka jiné národnosti, který by před modlitbou četl daný biblický text, a také sehnat nějaké hudebníky, kteří by vytvořili vhodnou kontemplativní atmosféru. Snad kromě první modlitby, kde se projevil počáteční zmatek, se nám vše díky Bohu podařilo. Z oněch sedmi Poláků, kteří bydleli u mě, se vyklubali nadaní hudebníci, a tak mi pomohli s hudebním doprovodem. Dokázali jsme tam vytvořit takřka ideální podmínky.

Tisíce modlitebníků Účastnil jsem se tohoto setkání také proto, abych zažil velké večerní modlitby v halách. Bylo pro mě potěšující vidět, že křesťanství není mrtvou literou, ale stále oslovuje mladé lidi, kterým dokáže naplňovat život a dodávat identitu. Bylo nádherné slyšet společně zpívat tisíce lidí, kteří se pak zamýšleli nad biblickým textem a nakonec se v tichu modlili. Tento typ zbožnosti samozřejmě není pro každého, ale mně byl velice blízký. Poklidné zahloubání a mod-

Rozloučení Prvního ledna jsme se zúčastnili evangelické bohoslužby, ve které se objevily liturgické prvky typické pro komunitu Taizé. Věřím, že to bylo přínosné pro všechny účastníky: členové sboru byli obohaceni třídenní přítomností poutníků a sami poutníci, vět-

šinou katolického vyznání, možná prvním setkáním s protestantskou zbožností. To bylo nakonec také jedním z cílů pouti důvěry – setkat se a poznat někoho jiného, dosud cizího. Zjistili jsme, že mezi námi až tolik zásadních rozdílů není, vždyť nás nakonec spojuje jeden Pán.

Po bohoslužbě následoval oběd. Někteří se vrátili do hostitelských rodin, asi třicet lidí zůstalo při společném jídle na faře. Bylo to velice příjemné společenství, mnozí zůstali ještě dlouho do odpoledne a hráli hry. Při poslední večerní modlitbě se oznámilo příští místo setkání – Valencie ve Španělsku.

Poslední den začal opět modlitbou, pak už jsme se všichni loučili, předávali si dárky a kontakty. Takováto setkání dokazují význam sdílení víry napříč vyznáními a národy a potřebu neuzavírat se jen do svého vlastního ghetta zajetých stereotypů. Je třeba se učit cizí jazyky a poznávat jiné církve a národy, abychom si uvědomili, že jsou rozdílnosti i hranice, které lze překročit společnou vírou v Boha.

Doufám, že se s mnohými ještě někdy setkám a připomeneme si tyto milé okamžiky vzájemné modlitby a sdílení hodnot. Každopádně bych každému doporučil vydat se do Francie do Taizé a tam se alespoň na chvíli zúčastnit místního života. Já se tam rozhodně chystám.

foto marta jagodic

litba jsou skvělými prostředky duchovní obnovy.

Skutečně velkým zážitkem bylo pro mě sdílet víru s takovým množstvím lidí z tolika různých koutů světa. Nepopírám, že tyto večerní modlitby asi nejsou pro toho, kdo nemá rád obří akce, ale na druhou stranu byla tato masovost vyvážena menšími ranními modlitbami v hostitelských společenstvích.

Na večer 31. prosince byla naplánovaná společná modlitba za mír ve světě, která se nesla v duchu smíření a touhy po pokoji. Obzvláště se vzpomínalo na Sýrii a Ukrajinu. Pokračovali jsme festivalem národů.

Všechny skupiny si měly připravit nějaký program pro ostatní. Poláci nás učili tancovat, Němci hrát hry, Ukrajinci nám zazpívali. Těsně před půlnocí jsme vyšli před kostel, odpočítali poslední minutu a společně oslavili příchod Nového roku. My Češi jsme bohužel nestihli pro festival národů nic vymyslet. Ale něco jsme přece ukázali – pan farář nás na závěr vzal na střechu farního domu, odkud byl krásný rozhled do okolí. Tam jsme zazpívali poslední píseň a rozešli se.

■ Karel Müller, student ETF UK, ČCE Smíchov

leden 2015 11

Foto archiv, ilustrace ondřej KošťáK

tÉma

12 leden 2015

Jan asszOnyi

Nemoci známe všichni. Jsou cizorodou součástí lidství a nakonec nás přivedou k smrti.

Tato realita pozemského bytí vyvolává otázky, hořké a studené. Ty se ale při podrobnějším pohledu začínají drolit, rozpadat na podstatné a méně důležité části. Zatímco hledání příčin, které mnohé tolik trápí, ztrácí na významu, hodnota otázek po smyslu a cíli roste. Ve světle novozákonního svědectví se nemoc mění v Božího služebníka. Stává se příležitostí, kterou je možné a dobré využít.

n

emoci patří k obecné lidské zkušenosti.

Dotýkají se všech, věřících i nevěřících. Jsou nepříjemnou a cizorodou součástí lidství. Jdou proti životu samotnému, až jej nakonec přivedou k smrti. Od nepaměti se s nimi lidé snažili nějak vyrovnat. Chtějí jim přijít na kloub, snaží se proti nim bojovat, a když to nejde, tak alespoň ulevit od bolesti, která s nemocí souvisí. V tomto pojednání chci hledat ve spektru Božího světla jeho jednotlivé barevné paprsky, které vrhají na problematiku nemoci světlo. Je mi přitom blízké uvažovat nejenom nad nemocí, ale spíše a raději nad nemocnými lidmi. Mým záměrem je poskytnout s ohledem na možnosti rozsahu tohoto článku co nejširší myšlenkový prostor pro vlastní vyrovnávání se s nemocí.

Pro důkladnější studium je možno českému čtenáři doporučit dvě publikace: Křesťanská péče o nemocné (Křivohlavý J., Advent, Praha 1991) a Pastýřská péče (Smolík J., Kalich, Praha 1991).

zdraví a nemoc Německý reformovaný teolog Jürgen Moltmann mluví o zdraví jako o „síle být člověkem“. Konkretizace toho, co je zdraví – a jeho opak, jímž je nemoc – se pak nutně skrývá v odpovědi na otázku: Co znamená být člověkem? Odpověď je nasnadě. Podle Písma je vpravdě člověkem ten, kdo má správný a ničím nerušený vztah s Bohem, sebou samým, bližními a prostředím, v němž žije. Zdraví či nemoc závisí na rovnováze a harmonii vztahu s Bohem, na harmonii všech částí lidské bytosti, na harmoleden 2015 1

TÉMA téma nii s bližními a životním prostředím. Poruší-li se kterýkoli z těchto prvků základního nastavení života, přichází nerovnováha působící rozpad a chaos.

Je to stav, který nazýváme v nejširším slova smyslu nemocí. Plné zdraví je poté možné pouze po obnovení plné harmonie celého systému.

Bible hned ve svém úvodu o stvoření světa a člověka podává svědectví o tom, že a jak byl porušen vztah s Bohem, bližními a nakonec i prostředím.

Adam s Evou se provinili nedůvěrou vůči Bohu, zhřešili. Pro člověka to znamená odcizení do Boha, dárce života. Jeho vlastním údělem se stává smrt.

Harmonie vzájemných lidských vztahů se mění v boj o vlastní místo na slunci a člověk začíná svádět boj s prostředím, které mu má skýtat obživu.

Nemoci jsou důsledkem ztráty harmonie stvoření (včetně člověka) s vlastním Stvořitelem. Ještě jinak se dá povědět, že jsou jakýmsi chapadlem, předzvěstí či znamením smrti. Berou člověku sílu naplnit jeho potenciál „být člověkem“. V nejširším slova smyslu jsou tedy nemoci důsledkem hříchu a je možno povědět, že nemoc ani smrt nepatří do původních Božích záměrů pro život.

Starozákonní doba Starý zákon nám staví před oči některé příběhy, v nichž nemoc hraje svou roli. Součástí Božího jednání s vyvoleným lidem coby sociálně-náboženským útvarem se stává mj. péče o zdraví. Izrael byl před odchodem z otroctví svědkem Božích ran padajících na Egypt. Pro život ve svobodě pak slyší: „Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat, co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.“ Je to Hospodin, kdo sesílá nemoc a zároveň uzdravuje. Lid měl přitom vnímat přímou souvislost mezi zdravím, nemocí a poslušností Tóře. Příběh Mirjam, která se dopustila hříchu reptání a onemocněla za to malomocenstvím, to potvrzuje. Odpuštění a Boží milost jí posléze vrátila zdraví. Podobným směrem ukazuje i nařízení Desatera o tom, že Hospodin „stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokole-

Jan Asszonyi (48) Kazatel sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici; s manželkou Danielou má dva syny (13 a 15).

14 leden 2015

ní.“ Předpokladem zachování ve zdraví je poslušnost Hospodinu. Tyto texty zjevují ničivou sílu hříchu včetně důsledků, které sahají za životní příběh jednotlivce. Hřích není pouze soukromou záležitostí, která se netýká ostatních.

Vedle starozákonních textů, v nichž je nemoc důsledkem hříchu, nalézáme i ty, kde tomu tak není. Starozákonní svědectví se tímto brání tomu, co se nakonec v době mezi Starým a Novým zákonem stalo, totiž aby každá nemoc byla jaksi automaticky považována za důsledek hříchu. Byl vytvořen dlouhý seznam nemocí s určením, jaký hřích tu kterou nemoc působí.

Tomuto pojetí se silně brání příběh Jóba. Jeho ztráty a nemoci nejdou na vrub hříchu. Je za nimi nebeská sázka, o níž se Jób za svého života nedoví, a jeho úděl mu – na rozdíl od jeho přátel – zůstává nepochopitelnou hádankou. Nemoc je zde Hospodinem připuštěna jako zkouška věrnosti a svědectví pro nebe. Za povšimnutí stojí způsob, jakým se Jób se situací vyrovnával. Klade sobě i Hospodinu otázku „Proč?“. Tato otázka je v českém jazyce obojetná v tom smyslu, že může mířit zpět k příčině (kdo, či co za to může?), nebo naopak kupředu k účelu (k čemu to vše je?). Hebrejština má pro každý směr tázání svůj vlastní tvar. Jób se ptá po obojím. Ptá se po příčině, ale zdá se, že větší problém pro něj představuje otazník nad tím, k čemu to všechno může být, k čemu to může sloužit, co tím Bůh zamýšlí, proč mlčí. Může to vůbec k něčemu být? Úplně stejně se ptá i Pán Ježíš na kříži: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč (k čemu) jsi mne opustil?‘“ Jób i Pán Ježíš podobně jako mnozí další vědí, že odpověď na otázku po příčině člověku zřídkakdy, pokud vůbec, přinese pokoj. Znalost příčiny vede spíš k zoufalství, obviňování viníka a hořkosti. Naopak otázka směřující ke smyslu vlastního údělu může sice vypadat jako pohled do černého tunelu, ale přece před sebou může čekat světlo. A co nakonec Jóbovi přineslo pokoj? Ne odpovědi na otázky po příčině a nakonec ani po účelu. Bylo to prolomení Božího mlčení a vůbec nevadilo, že se to projevilo smrští smrtelných otázek. Hospodin zahřměl, Jób se paradoxně uklidnil a vyznává: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný (tedy i všechno nesmyslné se může proměnit ve smysluplné)… Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ Starozákonní svědectví samo tedy na jedné straně ví o příčinné souvislosti nemocí s hříchem, ale zároveň ví o tom, že tomu tak není vždy a už vůbec

KOMENTÁŘ

Nemoc ve světle příběhu Jóbova Kdo nebyl nikdy nemocný, vidí svoje zdraví jako cosi přirozeného. Úplně jinak je bere člověk, který se z nějaké nemoci uzdravil. To „druhé zdraví“ je pro něj velkým darem, který promění jeho život. Žije zodpovědněji. Vnímá svět a lidi ve svém okolí jiným pohledem. To každodenní už pro něj není samozřejmé.

Tuto zkušenost popisuje André Gide takto: „Myslím, že nemoci jsou klíče, které mohou otevřít jisté dveře. Myslím, že jsou určité dveře, které otevře jen nemoc. Existuje ale i zdravotní stav, který nám neumožní všechno pochopit. Možná nám nemoc některé pravdy zavře, stejně tak nám zdraví zavře jiné, nebo nás odvede pryč, že se o to dál nezajímáme.“ Článek „Nemoc – síla slabosti?“ od bratra kazatele Asszonyi je mapou, která může být vodítkem na neznámé cestě.

Můžeme se na ní mnohé naučit, můžeme poznávat sebe, bližní i Boha a objevovat nové skutečnosti, které obohatí náš život. Ani sebelepší mapa ale nemůže povědět, co budeme na cestě prožívat, co nám bude příjemné, co bude těžké. Co a kdo nás potěší, co a kdo nás zarmoutí.

Jób také prošel ve svém životě cestou nemoci, kde se pro něj něco zavíralo, na druhé straně se i jemu otevírají nové dveře, nové pohledy na sebe, na přátele, na Boha. K čemu přivedla Jóba tato cesta, vedoucí pro něj doposud neznámou krajinou?

Právě v této situaci, kdy nejvíce vnímá Boží hněv, kdy se vše staví proti němu, probojuje se k spravedlivému a milujícímu Bohu: „Nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu.“ (Jb 16,19–20) Jóbova naděje dosahuje vrcholu v jeho vyznání, že Bůh je jeho Vykupitelem v situaci, kdy neví, jak to s ním dopadne: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.“ (Jb 19,25–27) Jób svým vyznáním neutíká ze svého trápení do nějakého vysněného světa snu a přání. Jeho postoj je rozhodnutím, odvahou utrpení nepřehlížet, nepopírat, ale přemáhat. Jistotu své naděje Jób vyjadřuje: „Můj Vykupitel je živ.“ Pojem vykupitel, doslovně řešitel, pochází z rodinného práva. Řešitel bývá v lidu Staré smlouvy nejbližší příbuzný.

Představa nejbližšího příbuzného zní všude tam, kde je Bůh nazýván řešitelem, vykupitelem. Tak to může povědět Izajáš: „Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.“ (Iz 63,16) Vykupitel obhajoval čest. (Nu 35,19) Nikdo není Bohu lhostejný. Není jediný trpící, nemocný, sklíčený, vedle kterého Bůh projde bez povšimnutí. To, co člověk prožívá, čím prochází, Boha zasahuje, bytostně se ho to dotýká.

Vykupitel vystupoval jako správce. (Lv 25,25–34) Řeší zajištění života, napravuje majetkové poměry. Bůh je věrný. On je spolehlivý. Se žádným člověkem na této zemi to nevzdává, neláme nad nikým hůl. Dělá vše pro to, aby znovu získal člověka, kterého stvořil, za své vlastnictví. Bůh chce být osobně každému člověku jeho Vykupitelem.

Vykupitel zachraňoval z otroctví. (Lv 25,47–55) Neexistuje vina, ze které by Bůh nemohl člověka osvobodit. Není tak velká vina, kterou by Bůh nemohl odpustit. Patřím Hospodinu i ve svém trápení, i se svým trápením.

Vykupitel je pomocníkem v právním sporu. (Jr 50,33–34) Člověk v trápení může a smí žádat Boha o pomoc. Smí prosit o sílu k snášení bolesti a nesení vlastního trápení. Vykupitel jako obhájce takové volání nepřeslechne.

Vykupitel zvítězil nad smrtí. (Jb 19,25–27) Jób své vyznání „můj Vykupitel je živ“ vyslovil uprostřed zápasu s utrpením, se svými přáteli, uprostřed zápasu s Bohem. Jóbův zápas pokračuje. Osobní vztah k Bohu přesahuje i jeho utrpení.

Jóbovou nadějí není smrt, ale živý Vykupitel; ví, že smrt není tím posledním. Na druhé straně dveří, kterými prochází umírající, stojí Vykupitel. Samota, kterou Jób jako trpící procházel, samota, ve které se probojoval k poznání, že jeho Vykupitel žije, přejde v osobní setkání: „Pro mne tu bude“. Setkání s Vykupitelem ve vlastní nemoci se stává hlubokým prožitkem lásky a naplněním touhy.

■ Daniel Komrska, druhý kazatel Sboru CB v Brně na Kounicově ulici

ne automaticky. A často jsme ponecháni v nevědomosti o tom, co že se to vlastně děje. Tehdy, a zde je povzbuzení pro nás, je namístě hledání Boha a jeho blízkosti, protože to je to, na čem vskutku záleží.

Nemoc ve službě Pána Ježíše Ve službě Pána Ježíše hraje uzdravování nemocí vedle zvěstování Božího království klíčovou roli.

Boj – vítězný – s nemocemi, které směřují v posledu k smrti, patří k poslání Mesiáše. Uzdravování Pána Ježíše jsou především znameními, jak říká evangelista Jan, která odkazují ještě někam dál než jen k samotnému zdraví. Odhalují a potvrzují Božího Mesiáše, který uzdravuje nejsmrtelnější a nejvnitřnější nemoc, jíž je hřích. Tato nemoc neústí především do pozemské smrti, nýbrž do druhé smrti. Ta leden 2015 15

TÉMA téma odděluje člověka navěky od Boha a jeho věčného království. Zároveň se ovšem ve vítězném boji Pána Ježíše s nemocemi Boží království již nyní částečně realizuje, a tak posiluje naději na věčný život. Hřích a nemoc jdou proti životu a Pán Ježíš se utkává s obojím. Zatímco odpuštění je dokonané a dokonalé, uzdravení těla se někdy a nějak dělo a zatím děje, byť pouze na nějakou chvíli. Uzdravení totiž stejně nakonec zemřeli a umírají, a to s největší pravděpodobností v důsledku nějakého onemocnění. Zdraví, ke kterému Pán Ježíš navracel, je pouze ochutnávkou reality Boží moci a Božího království, které přesahuje pozemský kontext života. Uzdravení je znamením toho, že Boží království – Bůh sám – je blízko.

Pohled na činnost Pána Ježíše ukazuje cosi o nemoci i způsobu pomoci nemocným. Nemocní, s kterými se setkával, byli lidé izolovaní od společnosti i od chrámu a byli chudí (odsouzeni k žebrotě). Navíc žili se stigmatem viny, jejímž automatickým projevem je, jak se tehdy věřilo, nemoc.

A tak Pán Ježíš vyvracel rozšířenou myšlenku, že nemoc je automaticky trestem za hřích. Dokonce dává nemoci zvláštní význam. Je prostorem pro zjevení Boží slávy. Hovořil s těmi, s kterými nikdo nehovořil, dotýkal se těch, kterým se ostatní vyhýbali. Uzdravoval je a vracel je jejich rodinám, společnosti i chrámu. Není přitom možné pominout, že nemoci a hříchy, které odebíral druhým, vzal na sebe a to ho dovedlo na kříž. Že jeho koncem nakonec nebyl zmar, ale vzkříšení, je svědectvím o tom, že jako on je živ, i my budeme živi, jakkoli jsme nyní slabí.

Jak viděl Pán Ježíš boj s nemocí po svém odchodu k Otci? Na jedné straně pověděl, že ti, kdo v něho uvěří, „budou vkládat ruce na nemocné a ti se uzdraví.“ Není to ovšem jediný přístup k nemoci. Ve scéně posledního soudu, kdy bude velké dělení na ovce a kozly, bude jedním z kritérií soudu postoj ke Kristu, který je skryt v nemocném. A o jaký postoj jde? „Byl jsem nemocný a navštívili jste mě…“ My odsud vyčítáme jednak, že v nemocných je skryt sám Kristus, a pak, jakou hodnotu má „prostá“ návštěva. Často je to kromě modlitby to jediné, co můžeme dát, a tak prostředkovat přítomnost Boží.

Jak jsme viděli v případě starozákonního Jóba, o to jde především. Podobenství Pána Ježíše o milosrdném Samařanovi, který na cestě všedního dne zakopnul o zbitého nemocného, také ukazuje, jaký postoj se očekává ve vztahu k nemocnému: soucit, čas a prostředky k okamžité úlevě a zajištění pokračující péče, to vše dle možností.

16 leden 2015

Nemoc ve službě apoštolů Nahlédneme-li do apoštolské služby, pak se zvláště v období vznikající církve ve Skutcích setkáváme s uzdravováními, která slouží jako základ misijního zvěstování evangelia. Počítá se s nimi, k darům Ducha svatého patří i dar uzdravování.

Zároveň se ovšem setkáváme s tím, že se uzdravení nemoci neděje vždy. Jako příklad si připomeňme apoštola Pavla, který se třikrát modlil, aby Pán od něj odňal osten, ale on mu nakonec zůstal.

Ne ovšem bez vysvětlení: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ Apoštol si to pak sám vysvětloval tak, že: „abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi

dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.“ Jakkoli je možno obecně povědět, že Boží vůlí je v posledu zdraví, pak v daných okolnostech života je přinejmenším dočasná Boží vůle jiná. Nemoc se stává Božím služebníkem a na člověku je přijmout ji a nechat skrze ni proudit Boží moc. Apoštol Jakub docela přímo říká, co dělat v situaci, kdy je někdo nemocen: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ Za bližší povšimnutí stojí činnost, která se očekává na straně lidské (nemocného a jeho přátel), a co je možno očekávat shůry. Na straně lidské jsou zde starší, vyznávání hříchů (zkoumání vlastního života) a modlitba. Ze strany Boží je zde slíbena záchrana – doslova spása,

KOMENTÁŘ

Co s nemocí a nemocným?

Jak už bylo řečeno v článku Jana Asszonyi, nemoc patří k lidské zkušenosti a tvoří součást našeho bytí. Osobně vidím velký rozdíl mezi nemocí, která souvisí s přirozeným během života a objeví se ve vyšším věku jako důsledek stárnutí, a nemocí, která do našeho života vtrhne v době, kdy bychom měli ještě být zdraví a v plné síle. Další rozměr představuje nemoc u novorozenců, dětí nebo velmi mladých lidí. Každá z těchto situací je náročná, lidsky tragická a velmi nepříjemná. Břímě nemoci přesto dopadá na každého rozdílně, a to jak na nemocného, tak na jeho blízké.

Až na velmi specifické výjimky nevěřím tomu, že v době novozákonní je nemoc Božím nástrojem k tomu, abychom se něco naučili, a stejně tak nevěřím, že je konkrétním trestem pro konkrétního hříšníka. Nemoc je prostě přítomna v našem porušeném světě, jehož jsme součástí. Bůh Otec nemá zapotřebí na nás „něco sesílat“. Vystačíme si sami, nemoc je zkažené ovoce lidského jednání a přichází jako Boží dopuštění.

Boží milost spočívá v tom, že se do nemoci různým způsobem prolamuje Boží přítomnost a Boží království a my se i v tomto čase můžeme něco naučit. To, že nám nemoc něco nejen vezme, ale i dá, je praktickou aplikací verše Římanům 8,28. Bůh na nás kvůli tomu nemoc nesesílá, ale dokáže i tuto situaci zužitkovat v náš prospěch a nakonec nám pomůže k dobrému.

Naprosto souhlasím s Karlem Barthem, že před nemocí se nemá kapitulovat a rezignovat. Znamená to víru v Boží zaslíbení a pomoc, hledání moudré cesty k uzdravení – spolupracovat s lékaři je odpovědné a správné, není to projev nevěry.

Lékař léčí, ale Bůh uzdravuje. Proto se modleme a čekejme na Boží jednání, a také navzdory nemoci žijme, jak jen to jde.

Právě život nemoci a smrti navzdory má neobyčejnou sílu. Kolikrát byli ti nemocní živější než jejich utěšitelé. Každý máme ve svém okolí někoho, z koho si v zápase s nemocí a utrpením můžeme vzít příklad.

Otazníky vzbuzuje situace, kdy uzdravení nepřichází a mladý člověk, obdarovaný služebník nebo dítě navzdory všemu úsilí umírá. Sám jsem zažil pocit prázdnoty poté, co jsem se opakovaně modlil a přimlouval za těžce nemocného člověka, a nemoc vyhrála. Byl jsem svědkem křečovitého úsilí o uzdravení, které nepřišlo, a z toho plynoucího velkého zklamání.

O různých doporučeních zdravých, jak má nemocný věřit a co má dělat, ani nemluvím. Přesto chci znovu a znovu věřit v Boží moc a svrchovanost, očekávat zázrak a Boží jednání. Uzdravení bylo podle Izajáše 53 na kříži vybojováno.

Další důležitou otázkou je, jak se k nemocným postavit a jak se s nemocí kolem nás v životě vyrovnávat. To není otázka pro nemocné, ale pro zdravé. Můžeme upadnout do falešného a blahosklonného litování, které dělá z nemocných chudáky, pro které je třeba něco dělat. Můžeme také, a to i jako křesťané, nemocné prostě vytěsnit (myslím vnitřně) – to jsou ti ne úplně požehnaní a něco za tím jejich stavem být prostě musí. Můžeme se jich obávat, protože nám připomínají vlastní zranitelnost a neúspěchy ve snaze změnit situaci jiných nemocných. Je to konfrontace naší víry v Boží lásku, dobrotu a velikost.

Nebo můžeme být jako Ježíš a Samařan, kteří byli pohnuti soucitem, po kterém následovala smysluplná akce. Nemocný potřebuje přítomnost jiného člověka – jeho zájem, péči, slovo povzbuzení, přímluvnou modlitbu, přátelství a rovnocenné partnerství. Tam kde to jde, potřebuje nemocný praktickou pomoc, aby nemoc překonal, nebo s ní mohl žít (doprovod, přístroje, kompenzační pomůcky, přístup atp).

To poslední, o čem se chci zmínit, je, že nemoc sama o sobě není Kristův kříž. Kdo je nemocný, nenese automaticky kříž Pána Ježíše. Ten lze na sebe vzít, nebo ho nechat stranou. Pro nemoc nebo proti nemoci se rozhodnout nemůžeme. To, o čem ale můžeme rozhodovat (pokud to nemoc dovolí), je způsob, jak se s nemocí vyrovnáme. Tady se už s nesením kříže setkat můžeme.

Kristův kříž nesou ti bratři a sestry, kteří vědomě a trpělivě snášejí ze strany nemocného vrtochy, urážky, změny nálad a jiné věci spojené s nemocí. Navzdory svému vyčerpání a probdělým nocím neutíkají, ale zůstávají a slouží na neatraktivním jevišti, kde je žádný potlesk nečeká.

Jak jsem napsal v úvodu, nemoc tu je a bude. Jenže ještě větší a silnější je Boží milost, láska a moc. Proto nemoci navzdory nemusíme propadat beznaději. Pokud přes naše úsilí boj s nemocí prohrajeme, pak zemřeme-li s vírou Krista v srdci a vyznáním jeho dobroty na rtech, to nejlepší bude teprve před námi.

■ Roman Kysela, vikář ve Sboru Církve bratrské Most

pozdvihnutí a odpuštění hříchů, je-li to nutné.

Zdá se, že jakkoli je uzdravení možné a očekává se, není automaticky slíbeno. Jde opět spíš o prostředkování a hledání Boha a jeho živé přítomnosti. Jde o spásu v posledu pro Boží království, ne nutně pro pozemskou existenci.

Novozákonní svědectví při vědomí porušenosti veškerenstva vyhlíží budoucí konečnou slávu a spásu. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy: „Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale veřejně a směle jako vždycky i nyní na mně bude oslaven Kristus, ať životem, ať smrtí.“ leden 2015 17

TÉMA Zaznívá zde ozvěna příběhu uzdravení slepého, kde nemoc je pojmenována jako příležitost ke zjevení Boží slávy. Kromě touhy být nositelem Boží slávy, apoštol Pavel sdílí svou naději, která říká, že „máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy.“ Apoštolu Janovi bylo dáno vidět totéž ještě jinak, když spatřil sestupující nový Jeruzalém: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

úsilí posílit vůli nemocného k životu. Varuje před nerozvážným spojováním otázky víry a nemoci. Zde je klad protestu proti pasivnímu přijímání nemoci. Jeho síla ovšem naráží na realitu. Nemoc totiž může skončit a končí smrtí. Nakonec i on poznamená: „Co když se nyní právě nemoc jako… konkrétní podoba stárnutí a ubývání sil stane tvrdou skutečností, ve které dojde k osvobozujícímu poznání, že jsme v Boží ruce.“ Nemoc člověka vede k poznání, že jeho život je časově omezen, a tedy k dalšímu přemýšlení o tom, je-li pro něj v tomto stavu jaká naděje.

K pohledům L. Köhlera, E. Thurneysena a K. Bartha přidejme ještě jeden. H. Tacke ukazuje

Nemoc ve světle poreformačního myšlení V dějinách promýšlení víry v souvislosti s nemocí se setkáváme s různými póly, mezi nimiž se pohybujeme. Pro tento článek jsem zvolil pohled do části poreformační pastorační teologie. Prof. Josef Smolík shrnuje postoj reformační i poreformační teologie tak, že chápe nemoc jako „zkoušku, v níž se má osvědčit trpělivost víry. Nemoc má člověku otevřít hlubší smysl života.“ Odsud pak vychází směr péče o nemocné. L. Köhler se smyslu rozlišení otázky „proč“ po příčině a smyslu ukazuje pastýřské péči směr ve vedení od otázky po příčině k otázce po smyslu nemoci: „K čemu jsem nemocný? K čemu může moje nemoc posloužit?“ Když nemocný najde odpověď na tuto otázku, najde k ní správný postoj. E. Thurneysen podobně říká, že „nemoc obsahuje šifru, kterou je potřeba odhalit…

Je to zvláštní způsob, jak se Bůh k člověku přiblížil a jak jej chce přivést k tomu, aby se sám nad sebou zamyslel.“ Tento postoj lze stěží pominout.

Problémem ovšem je, že jako nám zůstává skryta bezprostřední příčina nemoci, tak nám po nějakou dobu může zůstávat skryt i smysl nemoci. Tehdy se dostává člověk na dřeň, kde zůstává pouhá obecná, a přece velice osobní víra a naděje v to, že náš Spasiteli je dobrý a má nás ve svých rukou, jakkoli to nemusíme ani cítit.

K. Barth se výše zmíněným postojům vzpírá a vytýká jim přílišnou pasivitu. Říká: „Kapka rozhodnosti, vůle a činu v odporu proti oné říši, a tedy také proti nemoci, je lepší než celý oceán domněle křesťanské pokory, která by mohla být vpravdě jen falešnou, zvrácenou pokorou před ďábly a démony.“ Pro Bartha není možné zaujmout pouze poraženecký postoj. Je potřeba pustit se do zápasu s nemocí, do posilování vůle k životu. Barthův postoj ústí do pozitivního vztahu k lékařské péči, do pastýřského 18 leden 2015

ještě jiný přístup k nemoci. Vychází z toho, že „víra v Krista nabízí více než jenom zdraví. Nabízí obecenství s Kristem zde v časnosti i na věčnosti. Bylo by jistě lépe, kdyby se pastorace vědomě vzdala hledání smyslu – který stejně v utrpení nenajdeme – a ponechala víře svobodu být tím, čím je: vztahem ke Kristu. Ne zprostředkování zdraví, nýbrž zprostředkování obecenství s Kristem je pastýřská služba víry. Ne víra v uzdravení, nýbrž osobně zaměřená víra v toho, který je blízký unaveným a obtíženým. Obecenství s Ježíšem Kristem dodává sílu k protestu proti nemoci, naději, že nemusíme utrpení propadnout. Ve víře v Krista je jediný smysl zkušenosti utrpení. Spojovat tento smysl s jistým přemožením nemoci znamená poutat víru k cíli, za nějž se sice smíme modlit, který však víra sama nemůže zaručovat. Víra nemocného má také a právě tehdy svůj smysl, i když tohoto cíle nedosáhne. Pomoc víry u lože nemocného je povzbuzení vydržet uprostřed nevysvětlitelného a nepochopitelného utrpení. Zároveň je to síla proti pokušení

rezignace, a především poznání skryté Boží lásky, od níž nás ani vysokost ani hlubokost nemůže oddělit.“

KOMENTÁŘ

Nakonec tedy…

Život s nemocí

Přestože smyslem výše uvedeného je narýsovat (a to ještě ne zcela vyčerpávajícím způsobem) hřiště, na kterém se při vyrovnávání s nemocí pohybujeme, pokusím se na závěr o shrnutí.

(1) Co nemoc připomíná? Že stárneme, jsme pomíjiví a že nemoc je poslem smrti, které jsme propadli. Že příčinou disharmonie a chaosu těla je hřích. Zároveň ovšem nemoc těla připomíná, že Kristus „přišel, aby mařil skutky ďáblovy“, a někdy uzdravení dá. Nedá-li, pak si připomínáme, že „máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.“ (2) Co nemoc přináší? Vždycky přinášela bolest těla i mysli, určitou izolaci od bližních a omezení možností pečovat o živobytí své a bližních. Nese s sebou otazníky po příčině i smyslu. Někdy s sebou nese tíhu provinění, to tehdy, když je za nemocí zřetelný hřích.

(3) K čemu je nemoc příležitostí? To, co nemoc připomíná a přináší, vytváří příležitosti: k prosbám za uzdravení; k důvěře a dosvědčení víry, když uzdravení nepřichází; k očekávání na Boží jednání a k prohloubení společenství s Bohem; ke zkoumání svého života a k vyznání hříchů; k revizi života; k praktické pomoci tam, kde nemoc je zdrojem bídy; k návštěvě, která proráží samotu a prostředkuje i Boží přítomnost; k přímluvným modlitbám; k naději na věčný život. „On mi řekl: ‚Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.‘ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ (2K 12,9). ■

Už víc než 30 let žiju s chronickou nemocí (myasthenia gravis, těžká svalová slabost). Samozřejmě to mělo a má vliv na můj život, který se od té doby vyvíjel jinak, než jsem si původně představovala. Trvalo dlouho, než jsem si přiznala, že mi asi něco je, a pak ještě dlouhé roky, než lékaři stanovili diagnózu. Takže do té doby jsem se jednak odsuzovala sama, že jsem asi líná, jednak jsem svou odlišností vytvářela svému okolí pokušení mě soudit: „Přehání to, asi se jí nechce“ atd. Bolelo to, ale musela jsem nakonec dojít k preventivnímu odpouštění, abych nezahořkla. Je úžasné, jaké nástroje nám Pán dává do ruky, abychom zbytečně netrpěli.

Co mi nemoc vzala? Třeba radost ze sportu, schopnost účastnit se některých církevních a kulturních akcí atd. Také pracuje na mé pýše – nemůžu zvládat to, co si naplánuji, ale zvládám jen to, k čemu mi Pán Bůh zrovna dá sílu, a to pro mne není snadné přijmout.

Co mi nemoc dala? Nutí mne klást si otázky. Nejdřív to bylo to klasické „proč, a proč zrovna já.“ A tam jsem došla k tomu, že u Pána Boha nemáme protekci ve smyslu vezdejších výhod proti těm, kteří s Bohem nepočítají, ale máme výhodu jeho podpory a přítomnosti v těžkostech.

Také mě nemoc vedla k hledání odpovědi na to, jaký je ten Bůh, který tohle dopustil. Až z této pozice jsem také byla schopna porozumět, že se v mé slabosti dokonává Boží síla. I ve své službě jsem předtím měla zkratkovitý způsob myšlení a plánování – co můžu udělat sama a rychle, do toho se pustím. Tak mi Pán ukázal, že to pak často bylo jen moje a ne Boží, a tudíž to nepřineslo ten výsledek, který jsem čekala.

Boží vysvětlování je zvláštní. Vzpomínám si, jak jsem jednou zase přehnala fyzickou zátěž a skončila vleže na zemi. Neměla jsem sílu ani sedět, sotva jsem lapala po dechu, nemohla jsem mluvit, viděla jsem dvojitě a rozmazaně a najednou jsem si uvědomila, že i když moje tělo vlastně skoro nefunguje, tak to nemá vliv na to, jak vnímám sama sebe. Já jsem pořád já, i když moje tělo je zrovna mimo provoz. A tak mi došlo, že to „já“ je víc duše než tělo. A ta je věčná. Takže se mnohem víc vyplatí pracovat pro to, co je věčné, než pro to, co tu skončí, nebo co tu nechám. A pracovat pro to věčné nejde bez Božího vedení a pomoci. Co „nepromodlím“, nemá snad smysl ani začínat. A když to udělám bez toho, výsledek se dostaví – nemá to cenu, je to jen moje „člověčina“. (Mezi námi, nic moc.)

Aby Pán Bůh podepřel mou víru, že má moc a že je dobrý, dal mi několikrát zažít zázračné uzdravení, ale vždycky z něčeho jiného než z této nemoci, která mě limituje nejvíc. V tom tedy musím přijímat jeho vůli a můžu se těšit z toho, jak mnoha způsoby mi prokazuje svou lásku.

Možná mi jednou zázračně uzdraví i tuto nemoc, ale to je na něm, a já jsem spokojená v jeho dlani.

Leckdy si mě používá k tomu, abych pomohla někomu nemocnému rychleji přijít na to, že Bůh není zlý, když dopustí těžké věci, ale že má moc je proměnit v požehnání, o jakém jsme netušili, že existuje.

A můžeme ho společně hledat. Možná mi lidé kvůli mé nemoci snáz věří, že to, co říkám, nejsou poučky nebo jen teorie, které se v praxi nedá dosáhnout.

Na závěr – nejtěžší na tom všem byla ta počáteční fáze odmítání, sebelítost a reptání proti Bohu. Pán ví, že nás tyto postoje budou jen drtit, tak nás v nich nepodporuje. On samozřejmě ve své lásce sdílí každou naši slzu a bolest, ale až mu je přineseme pod kříž. Dokud mu je vyčítáme, jsme na to sami. A to je pak opravdu velká tíha, navíc zbytečná.

■ Alena Fišerová, Sbor Církve bratrské Vsetín

leden 2015 19

Zápisník

Justyna Jezierska poutnice Taizé v ČCE Smíchov

L

etos jsem se setkání Taizé účastnila poprvé.

Chtěla bych poděkovat bratru Rogerovi a společenství Taizé za zprostředkování této zkušenosti, kterou zázračně působí každý rok Duch Svatý.

V dnešní době zorganizovat setkání 30 000 lidí v jednom městě na společných modlitbách a při společných zpěvech kánonů? Nemožné! Pro Boha není nemožné nic (L 1,30).

Na první pohled bylo jistě pozoruhodné vidět tak četné skupinky křesťanské mládeže trousící se po celém městě. Poznat nás šlo snadno: Směsice mnoha národů, radostná, veselá, zpívající. Nicméně i můj dojem z Prahy a jejích obyvatel byl pro mě osobně velmi pozitivní. Každý, koho jsem se na něco ptala, byl velmi ochotný a milý. Bydlela jsem u evangelického faráře. Pro většinu to asi není skutečnost nijak zarážející, ale pro mě – dívku z hluboce katolického Polska ano. Nikdy jsem žádného evangelického faráře nepoznala a nyní jsem mohla nahlédnout do života jeho rodiny. Na Nový rok jsem se vůbec poprvé účastnila protestantské bohoslužby. Jako běžná turistka bych se do takových situací nikdy nedostala.

Každý den v půl šesté se vydávalo jídlo na příštích 24 hodin. V tržnici v Letňanech už stáli dobrovolníci na svých místech. Chodíme ke každému a v krátkém čase obdržíme chleba, ovoce, sladkosti a teplé jídlo, přičemž můžeme slyšet vřelé pobídky ve všech možných jazycích: Bitte, here you go, proszę, s‘il vous plaît, aquí está… Dobrovolníci se oné činnosti odevzdávají s překvapivým entusiasmem. „Vítej v mé frontě…,“ promluvil ke mně anglicky hlas se silným italským přízvukem. S úsměvem si beru jablko od 20 leden 2015

sympatického chlapce s čupřinou kudrnatých vlasů a sedám si k hloučku svých přátel na zem. Před večeří jsme zpívali modlitební písně a s radostí jsme poslouchali jejich varianty v různých jazycích.

Bylo to neuvěřitelné společenství – jakési tajné spojenectví všech poutníků. Neznali jsme se a přece nás těšilo, že se vidíme. Navzájem jsme si pomáhali, ukazovali si na cestu v neznámém městě. Poznávali jsme se podle charakteristických map, které většina z nás měla v ruce. Povídali jsme si spolu a přidávali se k písním, které modlitebníci zpívali v metru. Bez sporů a různic, bez hádek a pří.

Jsme jedno tělo Kristovo.

Mou oblíbenou chvílí každého dne stráveného v Praze byly večerní modlitby. Shromažďovali jsme se v obrovských halách tržnice spolu s několika tisícovkami lidí, v úžasné atmosféře za svitu svíček jsme se oddávali modlitbám, které jsme již tak dobře znali. Ticho je uprostřed tak obrovského davu opravdu působivé.

I ostatní mi potvrdili, že také pociťovali, jak jim ono ticho mocně proniká do srdce i do mysli. Naplňuje pokojem navzdory různým napětím a stresům, které cítíme během dne. Jak těžké je tohoto pokoje v běžném životě dosáhnout.

Jsem za tuto zkušenost ze setkání Taizé v Praze velmi vděčná. Dalo mi to víru v jednotu a bratrství křesťanů. Také jsem si jasně uvědomila, že cesta evangelia je skutečně nejlepší volbou pro naše životy a že Ježíš touží, aby naše srdce naplnil pokoj. Toto setkání dává velice silně pocítit společenství s bratry a sestrami z různých zemí a církví, přestože jsou možná odlišní.

■ překlad Libor Duchek, redakčně kráceno

FOTO Franciszek Janczak

Den poutnice

vikář Sboru CB Opava Pocházím z východního Slovenska, mým mateřským jazykem je slovenština. Otec byl v období 1985–1995 vedoucím stanice prešovského sboru v Medzanech. Pak jsme se s rodiči přestěhovali na Těšínsko a naším domovským sborem se stal Hrádek. Tam jsem prožil své obrácení a také povolání do služby. V roce 2010 jsem se stal vikářem.

V průběhu vikariátu jsem vystudoval teologii na Varšavském teologickém semináři, od listopadu 2013 sloužím v Opavě. Spolu s manželkou Katkou máme 3 děti: Karolínu (7), Sáru (5) a Nikol (2,5).

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Matúš Kušnír

K

aždý služebník má své vzory, které ovlivnily jeho další směřování v životě a službě. Pro mě byl prvním vzorem můj otec. Už v dětství jsem slyšel evangelium a byl veden, abych odevzdal svůj život Pánu. Otcova služba mě vedla k touze být jednou taky takovým služebníkem.

Dalším významným Božím mužem, který ovlivnil můj život, byl slovenský evangelista Alexander Barkoci. Mohl jsem s ním procestovat celé Polsko a učit se službě v praxi. Jeho způsob služby, otevřené srdce pro druhé a láska, kterou projevoval všem a všude, ve velké míře ovlivnily mou službu.

Ještě dalším byl letniční kazatel z východního Polska Miroslaw Kulec, pozdější kazatel CB na Hrádku. Od něho jsem se mohl učit, jak vést staršovstvo (jak moc důležitý je výlet staršovstva do Texasu v USA) a potažmo celý sbor.

Zdálo se, že jsem dobře vybaven do služby na Božím díle. Rodiče mi předali základy víry, Alexander mě naučil milovat lidi, Mirek mě naučil správcovství a vůdcovství. Skvělá příprava. Pán Bůh mě však musel nejdřív zlomit, abych se naučil spoléhat na Něj. Vzpomínám na těch několik měsíců zlomu, na bezesné noci, bolesti hlavy a fyzickou nevolnost ve dne. A pak ta pastorálka…

Nejen lidé, ale i životní situace mohou být někdy klíčové. Pro mě byla klíčová pastorálka s Dittrichem Schindlerem. V jejím průběhu před nás bratr Schindler postavil velkou čistou tabuli. Měla podobu bianko šeku, který jsem měl podepsat. Pochopil jsem, že v tuto chvíli se rozhoduje, zda jsem ochotný Bohu důvěřovat natolik, že mu podepíšu prázdnou jízdenku, bez zřejmé cílové destinace. Vstal jsem a podepsal.

Krátce poté jsme se spolu s rodinkou přestěhovali do Opavy. Opavští nás s láskou přijali mezi sebe. Za 15 měsíců jsme toho stihli hodně – konferenci s bratrem Barkocim v Elimu, evangelizaci v parku, půlnoční bohoslužbu na náměstí a skvělé výjezdní zasedání staršovstva v Bystrém. Hledáme Boží vizi pro sbor, investujeme do sebe navzájem, do svých vztahů a můžeme vidět, jakým způsobem Pán Bůh tu investici začal úročit. V roce 2014 jsme přijali 12 nových členů, naše modlitebna nám začíná být těsná. Před námi jsou velké věci, na které se společně těšíme. ■

2/2015

leden 2015

• Jednání Rady CB navštívil kazatel

Tomáš Grulich, který se v USA zúčastnil čtyřdenního setkání na téma křesťanský koučink a koncept přijímání pracovníků. Zároveň celý rok procházel vlastním certifikovaným programem pod vedením specializovaného lektora.

Součástí projektu byl „assessment“, tj. nástroj na přijímání nových pracovníků (soubor otázek, definice silných a slabých stránek osobnosti a mentorské vedení lidí v práci na slabých stránkách).

Záležitost lze komplexně vztáhnout i na proces zakládání nových sborů a osobnostní rozvíjení spolupracovníků. Obdobný kurz koučinku pod vedením Steve Elliota z USA proběhne 9. až 12. března 2015 v Litomyšli (YMCA). Pro Radu bude otevřen i následný kurz assessmentu.

Uvedený kurz by se mohl stát základním nástrojem vstupu do vikariátu. Většina členů Rady se kurzu zúčastní.

Z jednání RCB v Praze leden 2015 • Předordinační rozhovor v Radě

absolvovali vikáři Josef Horský a Petr Šedý. Josef Horský vnímá povolání do služby trvale, bez ohledu na věk. Po ukončení původního vikariátu věděl, že něco zůstalo nedokončeno a měl by ve službě pokračovat dál. Počítá se službou kázání, s pastorací, s vyučováním základů apod. Na základě doporučení k ordinaci staršovstva Sboru Brno-Betanie a jeho stanice Na cestě, jejich specifické situaci a mimořádným potřebám, Rada doporučuje Josefa Horského ke kazatelské ordinaci. Působení Josefa Horského vnímá jako záruku směřování stanice Na cestě k samostatnému Sboru Církve bratrské; působení Josefa Horského na jiném místě se nepředpokládá. Návrh na ordinaci je podáván z důvodu chybějícího institutu dlouhodobého vikáře, který specifikuje teprve návrh nového Řádu CB. Vikář Petr Šedý uvedl, že pro ordinaci se mu jako klíčová jeví otázka povolání, otázka integrity osobnosti a kompatibility s danou denominací. Oblast učitelství jej aktuálně netáhne jako v minulosti.

Svou silnou stránku vnímá ve vedení, slabší v oblasti pastorace. Petr Šedý zodpověděl řadu otázek, které směřovaly k otázce zvládání vlastního temperamentu; při rozhovoru bylo patrné, že osobnostně roste. I jeho Rada doporučuje ke kazatelské ordinaci. leden 2015

Jde ETS správným směrem?

V

roce 2015 proběhnou na Evangelikálním teologickém semináři významné změny. Nejde o žhavá překvapení, jsou to události, na kterých řada lidí pracovala již delší dobu. Vedle vyšší odborné školy založí Církev bratrská „zapsaný ústav“. Právní forma zapsaného ústavu (z. ú.) je podle nového Občanského zákoníku platného od 1. ledna 2014 nástupcem „obecně prospěšných společností“.

Se vznikem nového právního subjektu vznikne také pozice ředitele ETS, z. ú. (vedle stávající osoby ředitele ETS VOŠ). Vznikne „Nadace unum necessarium“ na podporu takového vzdělávání, které církvím pomáhá naplňovat jejich poslání. Název odkazuje na dílo J. A. Komenského a znamená „jedno potřebné“.

Vraťme se však do let 2010 a 2011, kdy vedení semináře hledalo dlouhodobé strategické nasměrování. Nově bylo formulováno poslání ETS „duchovně, odborně a prakticky připravovat na službu v církvi a ve společnosti“. Klíčovými hodnotami, které vyrůstají ze vztahu s Ježíšem Kristem a z úcty k Písmu svatému, jsou praktičnost, respekt, služba, náročnost, osobní růst a otevřenost. Poděkování patří členům Rady ETS, kteří v roce 2010 tento proces spustili, i těm členům rady, kteří do něho v lednu 2011 nově nastoupili, dále koordinátorovi celého procesu Lubomíru Hlavačkovi, nakonec také Radě CB, která výsledky tohoto procesu přijala a podílí se na jejich uskutečňování. Konkrétně pak vyhlížíme následujících šest odvážných obrazů semináře v roce 2017:

Usilujeme o nabídku vzdělávacích programů, které reagují na reálné potřeby církví a společnosti.

Jde jednak o státem akreditované studijní programy, jednak o nabídku celoživotního vzdělávání. Té druhé oblasti se již několik let říká „Vzdělávací institut“. V posledních letech seminář na tyto potřeby reagoval novými formami: kurzy „Inspiro“, „Horizonty“ o islámu, řešení konfliktů nebo narativní interpretaci Písma, založením „Pastorační a psychologické poradny“, neakreditovanými obory „Sborový pracovník“ a „Kurz pro rodiče a pracovníky s dětmi“, nabídkou pro kazatele na studijním volnu a spoluprací s Radou CB na celoživotním vzdělávání kazatelů.

Vztah mezi akademickou půdou a celoživotním vzděláváním na ETS lze přirovnat k látkové výměně. Vystavit akademika bezprostředním

potřebám je podobně důležité jako vystavit ostříleného praktika studiu biblických, historických a společenských souvislostí. Ambicí semináře je díky tomuto metabolismu přinášet živé a inspirující studium.

Připravujeme absolventy, aby byli schopni reagovat na aktuální problémy společnosti.

Dalším krokem na cestě za kvalitou absolventů ETS je nastavení zpětné vazby od absolventů a zpětné vazby na službu absolventů. To se teprve připravuje. Těší nás, když absolventi přicházejí s náměty společných projektů, když vtahují seminář do své služby a pomáhají mu tak růst.

Budujeme komunitu učitelů a pracovníků školy, která inspiruje k následování.

Některé školy mají úzký tým učitelů, kteří zajišťují výuku pestré škály témat. Seminář má velký počet vyučujících, kde každý se specializuje na svou oblast. Jeden školní rok na ETS zajišťuje obvykle 40 vyučujících. Není třeba se bát toho, že je to drahé, právě naopak. Všechno jsou to lidé na dohodu nebo na částečný úvazek.

Protože se řada předmětů neučí každý rok nebo se ve výuce střídají různí lidé, je celkový počet lidí, kteří na ETS učí, ještě vyšší. Za poslední tři roky je to přes 70 učitelů, kteří mají příležitost své zkušenosti a vědomosti předávat studentům a tak sami dále růst. Seminář tedy vzdělává cca 110 studentů, 230 kurzistů a také 70 učitelů. Po pravdě řečeno nevím, která z těchto skupin je pro službu Evangelia v ČR důležitější.

Hledáme účinné cesty, které umožní studentům zažívat praxi.

Studenti dálkových programů se stali naší hlavní cílovou skupinou.

To se od roku 2012 projevilo jak v akreditacích, tak v chodu dálkového studia, které je nyní přívětivější. Přispěla k tomu také krize nezájmu o denní studium. Jsme vděční, že zájem o denní studium se poslední tři roky vrací a dnes již jsou studenti opět ve všech ročnících.

Propojení s praxí vyžaduje spolupráci s církvemi. Spolupráce s Církví bratrskou roste a je oboustranná. Sbory a senioráty přicházejí

• Rada souhlasí s trvalým zvaním Karla

Fojtíka na pastorálky a konference až do konce funkčního období Rady.

• Na pastorální konferenci jsou do bloku zpráv z Rady CB vybrána tato témata: rozprava k Řádu CB, komentář k celoživotnímu vzdělávání kazatelů, nabídka revitalizace sborů, akce a informace odborů.

• Vizitační zprávy ze Sborů CB Praha 5 a Teplice prozatím nejsou k dispozici.

Předseda Rady bude zvláště urgovat dodání vizitační zprávy z Prahy 5 – Smíchova.

• Petr Raus informoval o zkušenostech z prvního „ostrého“ roku programu vzdělávání kazatelů. Připraví dopis s vyhodnocením prvního roku vzdělávání kazatelů dle ustanovení příslušné směrnice, které doplní i o kladné hodnocení těch, kteří studijní požadavky splnili.

• Rada souhlasí s upravenou předlohou stanov Sdružení Chvaly a pověřuje Petra Grulicha, Marka Orawského a Tadeáše Filipka jednáním o dalších detailech.

Obdobným způsobem by měly být upraveny i stanovy, resp. Zakládací listina LRS Chvaly, o.p.s.

• Rada vzala na vědomí čtyři dodaná roční hodnocení vikářů, zbývající hodnocení budou projednána na únorovém jednání RCB. V současné době procházejí vikariátem bratři Tomáš Cvejn, Josef Horský, Matúš Kušnír, Roman Kysela, Jiří Serbus, Petr Šedý, Pavel Šíma, Daniel Šrámek, Jan Talán, Jiří Valeš a Jakub Vrtaňa.

Z jednání RCB v Praze leden 2015 • 8. února 2015 proběhne volba Karla

Fábera za kazatele Sboru CB v Říčanech.

Volbu zajistí místopředseda Rady CB. • Rada souhlasí s uzavřením pracovního poměru s Danielem Hurtou na práci pastoračního asistenta sboru VsetínMaják na dobu určitou od 1. února 2015 do 31. prosince 2016 na plný úvazek, s uzavřením dohody o provedení práce s Josefem Horským, vikářem Sboru CB Brno Betanie, stanice Na cestě na rok 2015 v rozsahu 25 hodin měsíčně a dohody o pracovní činnosti s Gabrielou Mančalovou, pastorační asistentkou Sboru CB Praha 1, rovněž na rok 2015, ve výši ¼ úvazku.

• Ředitelka Diakonie CB oznámila záměr předat svou funkci k termínu 31. srpna 2015. Tajemník osloví kazatele, aby Radě avizovali vhodné tipy, příp. leden 2015

zveřejní inzerát. Podmínkou výkonu funkce je členství v Církvi bratrské.

• Rada vzala na vědomí rezignaci Evy Kloubkové ve Správní radě Diakonie CB k 31. prosinci 2014. Kandidáty na členství osloví tajemník.

• Na základě žádosti Nadačního fondu nových sborů (NFNS) Rada souhlasí s uzavřením DPP pro Tomáše Grulicha na vedení a rozvoj NFNS od 1. ledna do 31. prosince 2015 na 25 hodin měsíčně.

Finanční prostředky na tuto DPP poskytne Radě CB Nadační fond NS. • Rada schválila studijní volno Daniela Jurča (1. dubna až 30. června 2015) a Viktora Gliera (16. února až 29. března 2015 a následně 7. července až 17. srpna 2015). Současně přijala zprávu o studijním volnu Přemysla Pýtera a jeho studijní volno tak i formálně uzavřela.

• V § 217 Zákoníku práce je uvedeno, že čerpání dovolené určuje zaměstnavatel tak, aby si zaměstnanec mohl dovolenou vyčerpat vcelku a do konce kalendářního roku, ve kterém právo na dovolenou vzniklo (výjimky možné pouze ze zákona).

Rada proto ukládá čerpání celé dovolené roku 2015 do konce roku 2015, převedenou dovolenou z roku 2014 je nutno vyčerpat nejpozději do 30. června 2015.

• Rada připomněla, že sbírku na pomoc syrským uprchlíkům vyhlásila ERC, která rovněž určí způsob rozdělení finančních prostředků.

• Rada vzala na vědomí zápis z jednání Rady ETS, zápis z Valného shromáždění ERC a informaci o pražském setkání Taizé, kterého se účastnilo 30 tisíc lidí.

Cesty předsedy RCB: v období říjen až prosinec 2014 předseda RCB navštívil tato místa, na kterých sloužil nebo jednal: Benátky n. J., Beroun, Brno (TWR), Český Krumlov, Český Těšín, ekumenická bohoslužba (Bílá Hora), Evangelikální fórum (Praha), Frýdlant n. O., Hradec Králové, Jizerský seniorát (Jablonec n.

N.), Konference IFFEC (Mexiko), Litvínov, Most, Ostrava, Plzeň, Poděbrady, Pražský seniorát, shromáždění Taizé (Praha), Sjezd dorostů (Praha), Valné shromáždění ERC (Praha), Východočeský seniorát jih (Chrudim), vyslání nemocničních kaplanů (Praha).

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB 4 leden 2015

s požadavky, seminář aktivně nabízí vzdělávání pro kazatele, pěstounské rodiny, pastorační supervizi. Zároveň platí, že vedení CB i semináře má představu, jak tuto spolupráci dále rozvíjet.

Prohloubení spolupráce s ostatními církvemi by měl posloužit „kulatý stůl teologického vzdělávání“, kolem kterého se již jednou sešli v dubnu 2013 z popudu Rady ETS zástupci pěti církví. A připravuje se pokračování.

V oboru sociální práce je důležitou spojnicí s praxí nabídka kurzů akreditovaných MPSV pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách, které seminář začal nabízet v roce 2011.

Usilujeme o finančně udržitelný rozvoj školy.

ETS funguje jako nezisková organizace s vícezdrojovým a trvale napjatým financováním: státní rozpočet, školné, prostředky od CB, dárci, pronájmy a prodej dalších služeb. Tento model se osvědčil v ekonomické krizi, která seminář zasáhla jen okrajově, vynutila si ale snížení školného.

Ve vztahu s dárci a sponzory se od roku 2012 na ETS uplatňuje model vztahového fund-raisingu Jerryho Twombly (USA). V týmu spolupracovníků také vzklíčila myšlenka nadace na podporu vzdělávání, která bude v nejbližších měsících založena.

Připravujeme se odborně a finančně na reformu terciárního vzdělávání v ČR. Již v roce 2011 bylo rozhodnuto „pokračovat jako VOŠ při využití možností, které to dává pro přípravu vlastní VŠ akreditace… Vedle toho však založit vzdělávací institut pro neakreditovanou činnost pro církev a veřejnost.“ Spolu s ETF UK seminář od roku 2006 realizuje bakalářský program sociální práce. Ve spolupráci s Mezinárodním baptistickým teologickým seminářem (IBTS) usiloval ETS o získání akreditace bakalářského programu v teologii. Akreditační řízení probíhalo od prosince 2012 do ledna 2014, kdy ministerstvo žádost zamítlo. Další úsilí se bude odvíjet od legislativních změn. Mezitím jde o to, poskytovat kvalitní vzdělání, které pak lze transformovat do bakalářské podoby. Činnost vzdělávacího institutu, jak byla nastíněna u první vize, bude nadále zajišťovat „ETS, z. ú.“. Rada CB a vedení ETS nyní hledá vhodného člověka na pozici ředitele. Proč je dobré, aby seminář neměl jen podobu VOŠ? Akreditační úsilí s IBTS ukázalo, že status vyšší odborné školy je problematický. Je proto vhodné založit takový subjekt, který je v ČR mezi soukromými VŠ standardní. Druhým zásadnějším důvodem je posílení a další rozvoj celoživotního vzdělávání.

To bylo šest konkrétních představ o ETS, jak se je od roku 2011 daří rozvíjet. Týmu pracovníků a učitelů i ostatním podporovatelům patří vřelé: Díky!

Jde tedy ETS správným směrem? Mohu zodpovědně prohlásit, že seminář jde směrem, který byl v roce 2011 vytyčen. Jistě si to někdo představoval jinak, leccos spoluurčují vnější okolnosti, je to cesta, která zahrnuje tápání i objevování. Studentům, učitelům i všem ostatním přeji, aby to byl Bůh, kdo semináři z milosti vtiskuje Duchem svatým svou podobu.

■ Jan valeš, ředitel ets

STALO SE

Pronásledování je nejhorší v KLDR a na Blízkém východě Ve světě je pronásledováno až 100 milionů křesťanů a jejich situace se výrazně zhoršila od léta loňského roku. Vyplývá to z letošní zprávy známé křesťanské organizace Open Doors. Nejhorší situace je v Severní Koreji, Somálsku, Iráku a Sýrii.

Zhoršení životní situace křesťanů má podle studie na svědomí především organizace Islámský stát (IS), která ovládá rozsáhlé oblasti na severu Iráku a severovýchodě Sýrie. V Somálsku a sousední Keni se křesťané stávají terčem islamistů z milic Šabáb. Celkově jsou podle Open Doors extremistické skupiny jako IS, Šabáb, Boko Haram či Al-Káida hlavními pronásledovateli křesťanů ve světě. Mírnější formy diskriminace na základě víry prý uplatňují i některé africké vlády, například v Tanzanii nebo Džibutsku.

KLDR je na seznamu na prvním místě už třináctý rok. Podle odhadů organizace tu je v pracovních táborech kvůli své víře internováno kolem 70 000 křesťanů.

Egyptský prezident na vánoční bohoslužbě Vánoční vigilie v káhirské koptské pravoslavné katedrále sv. Marka se letos zúčastnil také egyptský prezident Abdal Fatah Sisí. Hlava státu vystoupila s krátkým projevem, který se týkal dvou hlavních témat. Za prvé prezident Sisí prohlásil, že Egypt byl po tisíciletí civilizačním majákem pro celé lidstvo.

Země by si tudíž měla opětovně uvědomit své dějiny, aby znovu hrála významnou roli v mezinárodním společenství, jak to od ní svět očekává. Dále egyptský prezident zdůraznil, že pokud se mluví o egyptském národu, není nutné blíže specifikovat a dotazovat se, o jaký typ Egypťana se jedná. Zásadní je totiž společná a sdílená občanská příslušnost, bez kulturních a náboženských odlišností.

Podle ČTK a IDEA (ve spolupráci s ) zpracoval -juml-

no comment Kontrola biskupských „kočárů“ Německá ekologická organizace Deutsche Umwelthilfe provedla „kontrolu“ vozidel vůdčích představitelů tamních církví. Z ní vyplynulo, že většina z nich používá automobily, které vypouštějí malý obsah oxidu uhličitého. Obecně jsou k životnímu prostředí ohleduplnější evangelíci – jejich limuzíny vypouštějí v průměru 125 gramů CO2 na kilometr, vozy jejich katolických kolegů vykazují v průměru hodnoty 143 gramů CO2 na kilometr. Nejlépe je na tom saský evangelický biskup Bohl s vozem Mercedes Benz E 300 BlueTEC (99 gramů CO2), nejhůře biskup z Essenu s vozem VW Phaeton V6 TDI (226 gramů CO2). Oba tyto biskupské „kočáry“ nicméně mají srovnatelnou cenu – kolem 1,5 milionu korun.

GLOSA

Daniel Kvasnička Už je to více než deset let, co jsem se pokoušel pro své přátele a známé psát internetový týdeník Středa. Přejímal jsem, komentoval jsem, psal jsem původní příspěvky. Počin, na kterém jsem se

Nepodložené informace učil. Editoři z Hospodářských novin mi několikrát vraceli články k přepsání.

Byla to skvělá škola. A to včetně lekce, kterou mi udělila paní Olga Kopecká (Valeská) ze Svobodné Evropy, tehdy už v pražské redakci a v mediálních komisích, kde jsme se spolu potkávali.

Napsal jsem tehdy komentář a vyšel jsem v něm ze skutečné poznámky, kterou jsem měl z dobrého zdroje. Alespoň jsem o tom byl přesvědčen. Vrátila se mi ostrá kritika, že bych už dávno měl vědět, že dále se pouštějí jen názory, které jsou vyzdrojovány. Tj. mají dva nebo tři zdroje, které jsou v souhlasu, a nejlépe ještě nějaký archivovatelný a doložitelný dokument. „Co je mimo to, je od zlého…”, přihnula si sestra Kopecká tehdy Ježíšova slova z Matoušova evangelia. Ale já jí rozuměl velice dobře.

Když jsem psal svoje komentáře, málo mi rozuměli církevní lidé a novináři mi zase tvrdili, že stále kážu, což v komentáři nesedí. Obě strany měly pravdu. Režim zpráv ale církev i noviny ctí bez pardonu stejně. Dál může jít jen zpráva, která je důkladně ověřená.

Neověřené zprávy patřily mimo jiné k metodám minulého režimu. Na jejich základě se i soudilo. Naléhavě prosím, aby se církev nevracela do bahna komunismu a na všech úrovních pouštěla dále jen ty zprávy, které jsou velmi dobře vyzdrojované. ■

leden 2015 21

příběh Vyprávění dáši průškové

Jako na horské dráze N

arodila jsem se v Liberci do nevěřícího prostředí a svobodné matce. K tomu mi byla diagnostikována poporodní mozková obrna. Díky matčině důslednosti, přísnosti a jisté tvrdosti dnes na mě handicap není téměř znát, jen mi v určitých ohledech život trochu komplikuje. Když mi bylo 10 let, rozhodla se mamka „napravit“ svou chybu a provdala se za vdovce s dvěma malými dětmi. Tak jsme se stěhovaly ze severních Čech do východních. Soužití to ale nebylo šťastné, nikdy jsme nebyli celistvá rodina. Navíc já měla jiné příjmení než zbytek rodiny. A takto jsem dožila do maturity.

I když jsem vyrůstala v čistě ateistickém prostředí, od puberty jsem si uvědomovala, že náš, potažmo můj život ovlivňuje něco, co nás přesahuje. S tímto „povědomím“ jsem nastoupila v roce 1991 na vysokou. Na koleji jsem se seznámila s Janou, která „náhodou“ dostala pokoj hned vedle toho mého.

Jana mě zaujala tím, že měla vedle postele Bibli, o které jsem něco věděla z občanské nauky. Začaly jsme si povídat o Bohu a víře, zavedla mě mezi křesťany. Nejdříve na večery pro mladé u Ely Mančalové, později do Studentského hlasu pro Krista (SHK). Po nějakém čase byla pro mě Boží existence samozřejmostí.

V té době jsem potkala jednoho mladého muže, který byl zrovna na vojně a rozhodl se přihlásit na misi do Kambodže. Věděla jsem, že nemám žádné argumenty, abych ho přesvědčila, že je to úplně mimo. Bylo mi jasné, že jedinou možností, jak mu můžu pomoct, je se za něj modlit. Ale abych se mohla za něj modlit, musím mít vztah s Bohem.

Ale abych s Ním mohla mít vztah, musím mu vydat svůj život. Jenže ten život jsem dostala od Něj. Takže mu vlastně nic nedám. Byl to pro mě začarovaný kruh. Nakonec jsem to vyřešila rozumem a pro Boha se rozhodla naprosto účelově.

Abych se mohla modlit za toho kamaráda.

Doma na Smíchově Dál jsem navštěvovala večery u Ely a setkání SHK. Pokračovala ve studiu, celkem úspěšně. Díky Bohu. Jana mě cestou víry provázela jako skutečná maminka. Byly jsme koupit moji první Bibli, pak mi 22 leden 2015

řekla, že by bylo dobře nechat se pokřtít. Snášela moje výkyvy a úlety. Vůbec to neměla jednoduché.

Můj život s Bohem měl podobu sinusoidy.

Ve třeťáku na vysoké mi naše vedoucí skupinky řekla o setkávání mladých lidí na Smíchově. Nejdřív se mi to nezdálo, ale nakonec jsem tam šla.

A Smíchov se nenápadně stal mým domovem. Po nějaké době došlo k rozhodnutí o rozdělení sboru.

Všichni v mládeži byli nadšeni, mluvili, dělali plány. I pro mě bylo samozřejmé, že půjdu do nového sboru. Nikdo, ani já, o tom nepochyboval. Po čase jsem si ale uvědomila, že mě to netěší. Mluvila jsem o tom s další kamarádkou, která mi řekla, že ještě s dvěma dalšími prožily, že mají zůstat na Smíchově. A mně to najednou dávalo smysl, že i já mám zůstat.

Zmizela jsem na devět let V roce 1997 jsem se stala řádným členem smíchovského sboru. Šťastné období trvalo do roku 2003. Pak přišly jisté komplikace a já na celých devět let zmizela do světa. Sice jsem se občas snažila o nějakou stabilizaci svého vztahu s Bohem. Zkusila jsem chodit na Černý Most, později na Prahu 13. Ale dlouho to nikdy nevydrželo. Nicméně smíchovští mě

foto archiv autorky

Začarovaný kruh

nepustili úplně z dohledu. Zvláště jedna kamarádka, pravidelně se mi ozývala. Nějakou dobu jsem na to moc nereagovala, ale Rut se nenechala odradit. A tak jsme se asi v roce 2009 začaly vídat a ještě víc se sblížily. A ještě jednoho strážného anděla jsem potkávala v rámci svého zaměstnání.

Ten se mnou vždy prohodil pár laskavých slov. V roce 2011 bylo z pár milých slov pozvání do sboru. Přímo řekl, že mi na Smíchov otevře dveře. To bylo v listopadu.

V únoru 2012 mě Rut poprosila o pomoc při přípravě občerstvení po shromáždění. A protože tohle mě baví, kývla jsem. A tak jsem poprvé po devíti letech přišla na Smíchov. Přijali mě neuvěřitelně.

Já osobně měla pocit, jako když ryba vpluje do akvária. Věděla jsem: jo, to je ono. A dne 21. září 2014 jsem byla na staršovstvu opět přijata za řádného člena. A já doufám, že mě už nečeká žádná eskapáda mimo to nejlepší akvárko na světě.

Podobně jako v případě zamyšlení nad články Ústavy Církve bratrské, ani této rubrice jsme do uzávěrky únorového čísla nedostali žádné čtenářské reakce; lednové číslo vyšlo příliš pozdě. Dovolím si i v tomto případě zaskočit a nabídnout několik témat, která se zdají být mimořádně aktuální: • V rubrice Doteky píše o svém životě a o své nemoci velice otevřeně kazatel Daniel Heczko, v jednom z komentářů k hlavnímu článku Alena Fišerová.

Modleme se za ně i za jejich rodiny. Stejně tak se ale modleme za všechny další nemocné, které ve svých sborech máme; přimlouvejme se i za jejich blízké.

Vyprošujme jim od našeho Pána sílu, moudrost k porozumění i jasné vědomí jeho stálé věrné blízkosti.

• Situace ve světě, hrozba terorismu, rostoucí pronásledování křesťanů, to všechno jsou věci, které probouzejí strach a ohrožují poslání svědků evangelia, kteří mají šířit pokoj a milovat své nepřátele. Modleme se za sílu k věrnosti poslání, které jsme přijali, za odvahu postavit se třeba i většinovým názorům, bránit obviňování nevinných, otevírat dveře potřebným a spoléhat vždycky a ve všem na milost našeho Pána.

• Mnozí sociologové dlouhodobě upozorňují na skutečnost, že zdrojem nejsilnějších napětí mezi lidmi není náboženství, ale rostoucí počet „zbytečných“ lidí, žijících bez naděje. Přimlouvejme se za ně a hledejme k nim cestu. Vždyť kdo jiný by měl nabídnout skutečnou naději, kdo jiný by měl přijímat odmítané než Kristův lid.

■ petr raus

perlička na závěr Při psaní svého příběhu jsem si uvědomila, že mým životem problikával Smíchov už od začátku.

Když jsem byla v lednu 1993 pod Soukendou křtěná, byl křest spojen se křty smíchovského sboru.

A druhý důkaz Boží důmyslnosti je, že když jsem na začátku potkala Janu, dala mi přečíst knížku Malá škola lásky od Marie Frydrychové, která vzbudila můj první a rozhodující zájem o křesťanství. Přitahoval mě model manželství, který nabízí.

Loni na sborovce jsem se dověděla, že autorka byla středoškolskou profesorkou, které svědčil jeden její student, a díky němu přijala Krista. Ten student se jmenoval Bronislav Matulík.

■ dáša průškOvá,

oznámení

Klub Samaří

Soukenická 15, Praha 1 (přední dům) obvykle ve středu od 19.30

Program na měsíc únor: 4. 2. Ohlédnutí nejen za Vánocemi Vystoupení pěveckého sboru Kvas pod vedením Michaely Kočnarové a Jakuba Matějky 11. 2. Duchovní proudy Balkánu Přednáška kazatele Jiřího Hofmana s promítáním 18. 2. Lámání předsudků O spolupráci s obyvateli ústeckých Předlic s Bárou Matysovou, studentkou FF UK. Program je částí cyklu, na který je žádána podpora MKČR. 25. a 26. 2. Dobročinný módní bazar Přijďte si koupit cool oblečení a podpořit tím sociální projekty. Kolekce připravila Kristýna Daňková, studentka Fakulty umění a designu UJEP. Středa: 18.30 – 22 hod., čtvrtek: 17 – 21 hod.

cb praha smíchOv

leden 2015 2

DO PÍSMA

Genesis 1,3–23

Na řadu přichází Boží Slovo Z

práva o stvoření v sedmi dnech nebyla pro Izraelce nějaké nové zjevení. Byla to celkem známá a přijímaná teorie té doby. Mezopotámci znali astronomii. Dvacetiosmidenní fáze luny trvá čtyřikrát sedm dnů a nocí. Přibližně dvanáct cyklů trvá rok.

Na rozdíl od mýtů se stvoření v sedmi ne zcela jasně ohraničených dnech stalo podkladem pro zjevení – výklad toho, jaký má Bůh záměr s člověkem.

I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. (3–5) Pouhým slovem Bůh vyvádí z chaosu nové věci a nový život. Z temnoty odděluje světlo, které nazývá dnem. Nadále se opakuje scénář: „I řekl Bůh a stalo se. A Bůh viděl, že to bylo dobré… byl večer a bylo jitro den…“ Je tu kosmická liturgie, která stoupá spirálou sedmi dnů až na sám vrchol, ke stvoření člověka. Bůh přikazuje a ono se to poslušně děje. Boží Slovo nepřijde vniveč. Nic mu neklade odpor. Nemusí o nic zápasit.

I nadále si Bůh dopřává kreativity. Stvoří nebe a zemi, vodní živočichy a člověka. Činí klenbu, světla nebeská, zemskou zvěř. Odděluje světlo od

Mgr. Radislav Novotný (38) Po absolvování studia na Evangelické teologické fakultě UK nastoupil jako vikář do sboru ECM Plzeň 1. Poté byl kazatelem sborů ECM v Litoměřicích a v Praze 9 – Horních Počernicích.

Má za sebou půlroční stáž v USA a více než rok v pozici generálního sekretáře YMCA v ČR. Od září 2013 slouží jako 2. kazatel sboru CB Praha 1 – Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

24 leden 2015

tmy, vody pod klenbou a nad klenbou. Nazývá den, noc, zemi a moře. Požehná živočichy, ptáky a člověka. Umisťuje světla nebeská na nebe a člověka na zem. Přičemž nazvat (pojmenovat) může vždy jen ten, kdo vládne, ochočuje a podmaňuje.

I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. (6–8) Vzniká klenba – představa tehdejší doby, kdy raqía je polokulovitá báň, která se klene nad zemí jako miska, příkrov. Je jako zvon, který odděluje spodní vody, na kterých spočívá země, od vod nad klenbou. Je průsvitná, takže prosvítají svrchní vody modrou barvou. Nebe má své propusti, kterými se naplňují mraky, z nichž padá déšť na zem. Klenba je znamením Boží moudrosti a síly, znamením Božího řádu, kterým zkrocuje ničivý mořský živel. Nebe, i tím, že je Bohem tak nazváno, je místem, kde přebývají nadpřirozené božské bytosti, které jsou mu naprosto podřízené jako ostatní stvoření.

Ještě než Bůh označí den za ukončený, nahromadí vody pod nebem na jedno místo a ukáže se souš, kterou Bůh nazve zemí. Opět dává meze vodám a souši.

Souš bude předpokladem pro další krok – stvoření člověka. Je to Bůh, kdo nazývá moře, tedy je jeho vládcem. Stejně tak vládne zemi, obojí je jeho panství.

I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh

ří nebeská tělesa jako první. Dokonce ani světlo na nich není závislé? Tato zvěst je evangeliem pro ty, kdo uvěřili pověrám, že slunce a měsíc a hvězdy jsou bohové, kteří ovlivňují osudy lidských životů.

Odbožšťuje přírodu. Od nynějška jsou to jen lampy, které osvěcují člověka ve dne a v noci. Jsou zde jen na znamení časů, dnů a let.

I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!“ I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré.

A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“ Byl večer a bylo jitro, den pátý. (20–23) Rozdělení druhů nemá nic společného se zoologií, ale s náboženskými kulty. Všechno jsou to jen tvorové, Boží stvoření. Člověk si rád promítá své představy, žádosti, touhy, úzkosti do okolí, které si idealizuje a zbožšťuje. Někdy to bývají věci, jindy zvířata (domácí mazlíčci?) nebo lidé (zamilovaní, závislí na lidech, dětech?). Bohové starověku byli také průmětem lidských představ, žádostí i úzkostí. Prahl-li člověk po síle, měly modly tesáky, orlí spáry, býčí rohy. Prahl-li po chytrosti, modly měly podobu hada, který se dokázal vysmeknout.

Toužil-li po bezpečí, pak modly měly křídla. Bůh tvoří i veliké mořské netvory, aby dováděli v moři a velký dobytek, aby dováděl na zemi. Vše je Božím dílem, které On vidí jako dobré.

Bůh rozkazuje tomuto tvorstvu, aby se plodilo a množilo a naplnilo zemi. Opět vše poslechne bez sebemenšího zaváhání. Tímto požehnáním končí pátý den. ■

foto archiv

viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí. (9–13) Přichází další rozkaz. Tentokrát ne přímo k tomu, co má vzniknout, ale k zemi, která bude nástrojem Božího tvoření. „Zazelenej se země zelení.“ Země je tedy služebník? Život nevzniká spojením boha a země, země pak není matkou, ale reaguje na rozkaz. Rostlinstvo, které je dvojího druhu (pokus o botaniku), má přikrýt nahotu země jako srst pokrývá tělo zvířete. Zároveň bude předpokladem pro vyšší formy organizmů. Claus Westerman na základě výkladu třetího dne dochází k názoru, že tvoření a vývoj se navzájem nevylučují. Nicméně tímto vývojem chápe provádění Božího záměru, poslušnost země v plnění rozkazu.

I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.

Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. (14–19) Nastane mocný protiúder orientální mytologii. Tehdejší svět byl polapen do astrologického výkladu světa.

Vše se točilo v kruhu. Celý vesmír, dokonce i bohové byli na oběhu hvězd a nebeských těles závislí.

Lidé se báli, proto vyhledávali pomoc kněží, mágů a astrologů, kteří je mohli na nečekané životní zvraty připravit předem. Zvládnout svůj osud a být na něj náležitě připraven, to patřilo k základním záležitostem tehdejšího lidského života. Nyní přichází zpráva, že světla na nebeské klenbě vznikají až čtvrtý den! Babylónský hlavní bůh Marduk tvo-

Vyjasnění některých pojmů Když Bůh stvoří světlo, není řečeno, co bylo jeho zdrojem. Snad Bůh sám (srov. Zj 22,5: „Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.“) Když Bůh něco nazve dobrým, nemá to význam ani etický, ani estetický, ale je to proto, že to odpovídá Božím záměrům. Tedy dobrý člověk je ten, kdo žije v souladu s Boží vůlí, a tak naplní Boží záměry.

Pokud jde o dny, nelze určit, že je to jedna otáčka Země kolem své osy, protože teprve Slunce určuje, kdy den začíná a končí. Žalmista (90,4) říká, že v Božích očích je „jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“. Jde tedy ne o pozemský čas, ale o čas Boží.

leden 2015 25

Etika

Chata na víkend Může křesťan vlastnit chatu a jezdit na ni v neděli? Je víkendová chata místem tiché kontemplace krásy Božího díla, či pokušením izolace a opouštění nedělních shromáždění? Dobývá tam člověk ve fyzické práci smysl, který u všednodenní práce často chybí, nebo utíká před duchovním životem?

P

oložená otázka je poněkud neobvyklá a především nesnadná, protože záleží na tom, kde je přesně problém: Ve vlastnění chaty, tedy v nepotřebném luxusu? V přílišném majetku? Nebo ve využívání nedělního dne k rekreačnímu odpočinku?

Zvláště v prvním případě si snad každý čtenář ihned vybaví novozákonní imperativ s velbloudem varující před majetkem (Mk 19,24); radikální následování Ježíše v chudobě (Mt 19,21); prokletí bohatých a smějících se v L 6,24–5 nebo téměř komunistický ideál prvotní křesťanské komunity ve Sk 2,44–47. A našli bychom mnoho dalších míst s podobným imperativem. V tomto ohledu může víkendová chata opravdu vyznívat jako projev egoismu, nedostatečné lásky k bližnímu a přílišného soustřeďování se na sebe a své pohodlí. Odkaz na Ámosův popis bezstarostného luxusu v 6,3–6 provokujícího Boží hněv se také hlásí o slovo.

ThLic. Adam Mackerle Th.D. učitel Starého zákona a biblické etiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, římsko-katolická církev

26 leden 2015

Ovšem, jak obvykle zdůrazňují autoři věnující se biblické teologii, najít téma, k němuž by celá Bible měla jediné ucelené stanovisko, je snad nemožné.

V případě „vlastnění chaty“ či obecněji zacházení s majetkem a užívání si ho bych proto chtěl zaměřit čtenářovu pozornost na „nejpesimističtější“ a „nejdepresivnější“ starozákonní knihu, na Kazatele. Kazatel stojí často v protikladu ostatním biblickým knihám – je individualistický, nezajímá jej národ ani větší společnost, ptá se na smysl činnosti jednoho konkrétního individua. Velmi prakticky a až nepříjemně konkrétně ukazuje na relativní hodnotu veškeré lidské činnosti. Dokud hovoří o hromadění majetku a tělesných potěšení, křesťanský čtenář rád přitaká. Jakmile se však Kazatelova negativní slova začnou týkat snahy o zlepšení světa a o nápravu toho, co je tu pokřiveného, začínáme pociťovat nelibost. Když pak Kazatel zrelativizuje i hodnotu moudrosti samé, cítíme se velmi nepříjemně. Kazatel však poskytuje v této bezútěšné situaci východisko, hovoří o něčem, co ve všem tomto ne-smyslu smysl má, a to je užívání si plodů vlastní práce, které jsou darem od Boha: „Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží.“ (Kaz 5,17–18) Po tak pronikavém rozboru toho, jak to na světě chodí, se nám Kazatelova odpověď může zdát zvláštní. Kazatel nezná Krista a nezná, či nechce znát, posmrtný, věčný život. Snad právě proto i Komenský ve svém Labyrintu světa zcela přikyvuje Kazatelovu pohledu na svět, na jeho zlořády a nesmyslnost, avšak neakceptuje jeho odpověď a přičítá ji tomu, že se Šalomoun nechal svést ženami k tělesným rozkoším. Rozhodně je pravda, že Kazatel sám o sobě, budeme-li jej číst bez ohledu na další části Bible, není knihou křesťanskou ani neomylnou, protože

můj názor Sám jsem víkendovou chatu nikdy neměl a ani ji neplánuji, protože by byla spíše zmnožením mých každodenních starostí, zvláště při práci na našem domě, který neustále potřebuje nějaké opravy a údržbu. Nutnost myslet na to, že kromě toho se musím starat ještě o jinou nemovitost, by určitě nebyla odpočinkem.

Odpočinek od všednodenní práce, kterou je pro mne četba, studium a přednášky, se v mém případě nachází spíše na zahradě, na výletech, v kontaktu s rodinou či přáteli. Ostatně už od dětství jsme s rodiči po ranní mši pravidelně chodívali na nedělní výlety do přírody či jsme navštěvovali různá místa naší vlasti. Na druhou stranu jsem několik víkendových chat přátel za svůj život navštívil a vím, že takovýto únik od všednodenní práce a starostí a už samotná změna místa umožňuje věnovat se rodině, druhým či sobě a radovat se z toho prostého, čím nás Pán obklopuje a co často ve víru každodenních starostí nevnímáme a opomíjíme. Domnívám se, že už to je krásným příkladem svěcení sedmého dne a oslavou Pánova díla. I to nám se společnou nedělní modlitbou připomíná, že jsme byli stvořeni nikoli k šesti dnům práce, nýbrž k sedmému dni odpočinku.

práce“ je Božím darem, údělem, který Bůh dává člověku; Bůh chce pro člověka dobro a radost, otázkou však je, zda je umíme přijmout a užít si jich.

Druhou otázkou je využívání chaty v nedělní den.

V desateru Bůh od Izraelců chce, aby „světili“ den „odpočinku“ (tj. den „sobotní“). Stejně jako Bůh odpočinul od své šestidenní práce, tak má odpočívat i člověk (Ex 20,9–11) a odpočinek má dopřát i těm, kdo pracují pod jeho střechou (tj. svým „zaměstnancům“; dle Dt 5,15 zvlášť s odkazem na zkušenost vlastního otroctví v Egyptě). Připodobnění týdenního cyklu s šestidenní prací a sedmým dnem věnovaným odpočinku k Božímu tvoření znamená, že člověk se svou prací podílí na Božím stvořitelském díle. Sedmého dne si pak křesťané připomínají nejen Boží odpočinek, ale i onu věčnou sobotu a završení celého stvoření, započaté Kristovým vzkříšením.

Tím se toto pokojné užívání si výsledků vlastní práce stává ochutnáváním dobra věčného. Světit sedmý den neznamená nutně strávit celý tento den na modlitbách, byť společná chvála Boží k tomuto dni patří, ale „nepracováním“ a odpočinkem po šestidenní práci, tj. vychutnáváním či kontemplací plodů své práce a očekáváním završení práce celého našeho života a celého stvoření. V tomto smyslu se víkendová chata jeví jako výborná věc.

Bible nám není schopna, či lépe ochotna sdělit jasnou odpověď na – pro nás – tak jasnou otázku, která zazněla v úvodu. Poskytuje nám několik úhlů pohledu na problém a nechává na nás, abychom si vybrali. Platí tedy ono Pavlovo osvobozující, ale právě tak náročné: „Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá“ (1K 6,12). Stejně tak musíme v životě při každé všednodenní volbě zvažovat všechny okolnosti a souvislosti. Mnoho dobrých věcí se může stát nástrojem a vyjádřením naší spásy, ale také kamenem, o který se klopýtá. ■

Foto archiv

potřebuje korekci a doplnění dalších biblických úhlů pohledu. Nicméně nám říká jednu důležitou věc: Výsledek a výtěžek naší práce je dobrý a zasloužený, je Božím darem. Bůh nechce naše utrpení ani samoúčelné masochistické trápení, jako by utrpení samo přinášelo spásu a bylo Bohu milé. Radost a potěšení z jídla, pití, lásky ženy a obecně z „plodů vlastní

leden 2015 27

KULTURA Duch těžší než hmota

Cesta do středu skutečnosti Ú

tlá, přesto závažná Hoškova studie se snaží nalézt jakýsi společný motiv v díle jednoho z nejznámějších anglických křesťanských spisovatelů C. S. Lewise. Badatel nemůže v tomto ohledu nikdy chybovat, pokud se zajímá přímo o autora, o jeho život. C. S. Lewis, jak je obecně známo, konvertoval ke křesťanství až v dospělém věku, a to po několikaletých rozhovorech se svými křesťanskými přáteli, po sveřepém intelektuálním odporu, když se Bůh dotkl jeho srdce. O co obtížnější byla jeho cesta ke konverzi, o to intenzivněji pak křesťanství zasáhlo do jeho díla. Vedle populárně teologických knih jako je „K jádru křesťanství“ a „Problém bolesti“ můžeme silné křesťanské motivy vidět i ve více beletristických „Radách zkušeného ďábla“ a „Letopisech Narnie“.

Pavel Hošek ve své studii hned v úvodu přichází, jak sám říká, s poněkud vágním pojmem „ontologická intuice“ (jakýsi vhled do podstaty bytí; pozn. red.), což má být právě onen středobod Lewisova díla.

Posléze stručně představuje přátele a autory, kteří měli na Lewise největší vliv, načež se soustředí přímo na zásadní události autorova života, aby pak prokázal utajenou všudypřítomnost zpočátku zmíněné intuice.

Krásná literatura je často nahlížena jako úniková kratochvíle, ke které se utíkají ti, jejichž život se jeví jinak prázdným a nezáživným, někdy dokonce tísnivým místem. Tito náruživí čtenáři jsou pak považováni za snílky, kteří dostatečně nevyužívají možnosti jiných aktivit, které jim svět nabízí. Je to snad pochopitelné ještě pro svět dětství a dovolenou,

náš tip Církev Průvodce českou historií – Vlastimil a Alena Vondruškovi, Vyšehrad 2014 Nevelká knížka představuje čtenářsky přívětivým způsobem stručný nárys církevních dějin na českém území, základní církevní pojmy z oblasti architektury, liturgie, kléru a řeholních řádů. Krátce se věnuje i protestantství.

28 leden 2015

ale v momentě, kdy člověk pracuje a živí rodinu, na takové plýtvání časem již není prostor. Co když je to ale naopak? Podle Lewise ve shodě se středověkými křesťanskými novoplatoniky žijeme na okraji skutečnosti, v jakémsi jejím stínu. A mimo jiné právě čtením se dotýkáme něčeho mnohem podstatnějšího, živějšího a mnohem konkrétnějšího, než je coko-

Pavel Hošek, Cesta do středu skutečnosti. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2014, 152 s.

liv, čeho se můžeme dotknout v běžném světě. Nelze to rozumově dokázat, ale literatura v nás vzbuzuje jakousi čím dál intenzivnější touhu po ztracené říši, po říši, kde je duch těžší než hmota, kde jsou věci na svém místě a vše má dokonalý smysl. Nejde však o statický jev, ale spíše o hudbu sfér, nadindividuální harmonii, či lépe „Veliký tanec kolem středu bytí“.

Ve svém do sebe zaměřeném životě jsme oslepeni vlastními zájmy, hledáme, jak se zajistit, jak dosáhnout svých cílů, jak ohlušit tiché volání, intuici, že tohle není všechno. Cesta k zajištění je však odstředivá. Pokud ji sledujeme ve snaze vzdálit se od hlasu, který přichází ze samého středu, blížíme se k okraji. Peklo zcela v duchu Augustinově je podle Lewise téměř ničím, ale i tak existuje. Z bytí se nelze vyrvat, lze být pouze na jeho samém okraji, kde se možná budeme cítit velmi zajištěni, avšak zároveň dokonale nešťastni. Pokud se s Pavlem Hoškem rozhodneme číst dílo C. S. Lewise, připravme se na cestu, kde, ať už chceme či nikoli, budeme vedeni jeho ontologickou intuicí do středu skutečnosti.

■ Libor Duchek

Noe

OTÁZKA PRO

Drama, USA 2014, režie: Darren Aronofsky, v hlavní roli Russell Crowe Pustá a šedá země s digitálně vytvořenými zvířaty a padlými anděly v podobě kamenných obrů – do takového světa zasadili autoři filmu Noemův příběh. Ovšem upravený podle hollywoodských představ, což znamená především podivnou směs psychologického dramatu, fantasy a biblických motivů v postapokalypticky vyhlížející krajině, kde i stromy nutné na stavbu archy musejí vyrůst ze zázračného semena. Základem jsou patetické a poučující promluvy a každá minuta zhruba dvouhodinového filmu je nabita konflikty a běsněním, ať už se jedná o střety postav, nebo jen záležitosti vnitřní. Stvořitelovo zadání Noemova úkolu je jen vágní a zdá se, že jde o misi, jejíž program si určuje Noe vlastně sám.

Diskutovat nad zdařilostí adaptace nemá v případě tohoto filmu vůbec smysl. Tvůrci sestavili příběh vlastní, velmi „volně na motivy“. Na diváka se nevalí potopa vzedmutých vod, ale přebujelé psychodrama, kde každý, kdo se většinu času netváří hluboce vnitřně trýzněn, rozhodně nemůže být kladným hrdinou.

Triky Noe neohromí, kamera několikrát sklouzává ke kýči, vše je spíš rozvleklé a uměle konstruované. Film selhává jako žánrová směska přetížená uměle vytvořenými významy, která s původním biblickým příběhem má společného opravdu málo. Jména některých postav, spoustu vody Kateřina Korábková a archu se zvířaty.

Exodus Drama, Velká Británie/USA/Španělsko, režie: Ridley Scott, 2014, 151 min Statistiky ukazují, že popkulturní americký evangelikál, kterému by filmový průmysl rád věnoval vlastní trhák, má stejně rád akční velkofilmy, plné nejen násilí, ale i dech beroucích vizuálních efektů, dynamické kamery a zajímavých scenérií a kostýmů, jako kdokoli jiný. A tak byl příběh o vyjití svěřen režiséru filmů Černý jestřáb sestřelen, Vetřelec nebo Robin Hood. V této linii byl natočen i Exodus.

Z biblické verze je ponechán jen základní děj, který je přepsán bez vyloženě zajímavějšího nápadu. Internetoví diskutující se nejčastěji pozastavují nad ztvárněním Boha jako malého chlapce, Mojžíšovou blouznivou zbožností či vyobrazením ran. V souvislosti s teroristickým útokem v Paříži se spekuluje, že chování Egypťanů, které zapříčinilo záškodnickou činnost filmových Izraelců, je obrazem toho, jak si západ vychovává své nepřátele. V návaznosti na téma filmu by se nabízelo srovnání Izraele a Palestiny.

Příznivce Scottových filmů Exodus nezklame, ale také nepřekvapí. Bibličtí rýpalové ať raději zůstanou u Prince egyptského, nebo mohou zkusit srovnáním lépe pochopit biblický text či naopak popkulturní náboženství.

Jan Macek

Lubomíra Hlavsu, scénáristu, režiséra a filmového producenta Proč Hollywood sahá po biblických tématech a přitom se nedrží předlohy?

Jsem fandou historických filmů (Ben Hur, El Cid, Pád říše římské, Gladiátor, Alexander Veliký apod.). Se znepokojením však sleduji, jak v podobných filmech začínají převládat digitální efekty nad vizuální autentičností.

A pokud to vadí u filmů sekulárních, tak u filmů s biblickou tématikou je to už opravdu na pováženou. Na film „Noe“ jsem se těšil. Po dlouhé době konečně náměty z Bible. Musím však konstatovat, že mé očekávání mělo stejnou intenzitu jako zklamání po jeho zhlédnutí.

Nechápu, proč američtí producenti volí právě biblické náměty, když z nich nakonec udělají příběhy patřící spíše do žánru fantasy. Jistě, vybírají si příběhy, kde se uplatní spousta digitálních efektů (potopa, ohně a výbuchy všeho druhu atd.), ale jejich vztah k biblické látce postrádá úctu k originálu.

Příběhy z Bible mají většinou silný duchovní základ. Vyprávějí o věrnosti Bohu, o lidské poslušnosti Boha. Pokud z něj ale uděláme někoho úplně jiného, přestanou být příběhy duchovními a zůstane jen jakási pseudokřesťanská filosofie, dobrodružství, akční scény s digitálními efekty. Stačí si přečíst internetové diskuse a zjistíte, že divákům – a nemusí to být křesťané – chybí ve filmu Noe hloubka a právě to křesťanství. A pokud si tohle producenti neuvědomí, tak ani v nejnovějším zpracování veleslavného Ben Hura (právě se natáčí), nenajdeme to, co tam zanechal jeho původní tvůrce. ■

leden 2015 29

církev bratrská

ústava cb, článek 1, odst. 2

O Bibli Věříme, že neomylným svědectvím o tomto zjevení je Písmo svaté Starého i Nového zákona, které bylo inspirováno Duchem Božím. Pánem a středem Písma je Ježíš Kristus. Písmo svaté má dvě stránky: božskou a lidskou. Božská stránka je neomylná pravda, lidská stránka je lidská řeč, lidské vyjádření i to, jak řeč a vyjádření byly zachovány. Písmo svaté jako Boží slovo je jediným měřítkem a autoritou naší víry a našeho života. Mimo něj neuznáváme žádné doplňky, které by měly stejnou autoritu, vážnost a úctu.

Při výkladu Bible se hlásíme ke starokřesťanským vyznáním víry, k reformovaným konfesím, k odkazu Jednoty bratrské a k zásadám evangelikálního hnutí vyjádřených např. vyznáním Lausannského závazku z roku 1974.

Pavel Černý Komise pro Zásady Církve bratrské

Každá doba měla a má svá nebezpečí a úskalí. V prvních stoletích církve se těžce zápasilo o pochopení božské i lidské přirozenosti Kristovy. Dnes probíhá zcela zásadní boj o pochopení dvou přirozeností Písma svatého, božské a lidské.

Všechna reformační vyznání a konfese vysoce hodnotí Písmo jako Boží slovo, které nám předává evangelium a Boží zjevení. Přesto jsme v dnešním protestantismu svědky frontálního útoku na autoritu Písma. Bible je často pojímána jako náboženská kniha, která má své silné, a také slabé stránky.

Prý jsou v Bibli slova, kterých je třeba se zbavit či je v tichosti obejít. To je tragický omyl, na který křesťanství v Evropě těžce doplácí. Podobně jako vtělené Boží Slovo – Ježíš Kristus, má také Písmo svaté – psané pod inspirací Ducha svatého – svou božskou i lidskou stránku. Autoři Písma byli inspirovaní Duchem svatým. Jejich individualita nebyla 30 leden 2015

potlačena, a proto můžeme v Písmu vidět rozdílnou úroveň jazyka či pohledů na vesmír. Na druhou stranu v lidských slovech je zakódováno Boží slovo, které odráží to, co apoštol vyjádřil tvrzením, že „veškeré Písmo pochází z Božího Ducha“ a je tedy Bohem vdechnuté (2Tm 3,16). Rád si zpívám píseň Martina Luthera (KK 272, sl. 3. a 4.), že Písmo má takovou moc, že i to „slovíčko“, na rozdíl od nás, porazí i ďábla a „ďábel, svět, musejí jistě ustoupit Slovu jeho.“

Tomáš Holubec Rada Církve bratrské

Jsem rád, že v Církvi bratrské vyznáváme, že celá Bible má autoritu zjeveného Božího slova, které stojí nad vší ostatní tradicí církve. Vážím si toho, že se bráníme spekulacím o tom, nakolik a kdy či kde Bible je, nebo není Božím slovem. Pevně věřím, že to tak zůstane a že nás Pán Bůh uchrání scestí pustošivého teologického liberalismu. Kdykoli tomuto vábení

církev podlehla, začala si podřezávat vlastní větev; příkladů je bezpočet (nemastné a neslané evangelium, prázdné kostely, ztráta mladé generace atd.).

Pravda, můžeme někomu připadat jako bohoslovečtí prosťáčci, tak třeba ať. Domnívám se, že se doposud díky moudrosti otců a milosti Boží dařilo poprat se i s nástrahami různých vykladačských zkratek. Jsem také rád, že více zdůrazňujeme, jak Písma svědčí o Kristu než Kristus o Písmech. Kéž nám Pán Ježíš vždycky zůstane „výkladovým klíčem“ celé Bible.

Musíme si ovšem dát s vykládáním Písma pečlivou práci, abychom zbrkle neublížili biblickému textu (i když ten nás přežije), a hlavně posluchačům. Těší mě, že tajemství Duchem inspirovaného Božího slova ještě ani v CB nikdo nevyčerpal (naštěstí). Kdysi mne zaujala rada: „Když něčemu v Bibli nerozumíš, smekni klobouk a jdi dál.“ Klobouk se moc nenosí, ale ta rada je stále ještě nad zlato.

David Beňa Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání

S Biblí jsem vyrůstal, s Biblí žiju. A přece mě stále fascinuje a vždy znovu překvapuje, ba mate: Je stále o krok přede mnou!

Během mládežnických let jsem hltal „zaokrouhlené“ naukové koncepty, např. eschatologické: Písmo bezproblémově odráželo naši dobu, předpovídané události byly na dosah. Brzy jsem však zjistil, že tak prosté to s Biblí (ani s dějinami) není.

Během studií jsem pod osvobodivým náporem biblických slov musel opustit další koncepty, učit se nové, a zas je opravovat; a tak to zůstalo. Jako dosud nejplodnější se mi osvědčil Lutherův „první princip“, že totiž Bible – při vší žánrové i tematické pestrosti, ba nejednotnosti, při vší dobové a autorské pluralitě, při vší prostotě zde a složitosti onde – člověka a jeho svět aktivně osvěcuje („jasnost Písma“). To mi dodalo důvěry v její slova, tak jak stojí; odvahy k výkladu, opatrnosti nedomýšlet dál, než slova svítí. Učí mě to vnímat rezonance – souzvučné i disharmonické – mezi biblickými texty a naslouchat jejich rozhovoru…

Bibli napsali lidé, a přece v ní mluví Bůh. Lidé v Bibli Bohu „skáčou do řeči“, a přece je to Slovo Boží. Ba právě – a teprve – tento dialog je (specificky křesťanské, ale i židovské) Slovo Boží. Dialog, který pokračuje, na němž se smím (smíme) podílet.

Milí čtenáři, když jsem v minulém čísle Brány uváděl rubriku „Nad Ústavou CB“, představoval jsem jak záměr projektu, tak charakter základních článků rubriky, tří pohledů lidí, kteří Církev bratrskou dobře znají. Tehdy jsem také psal: „Vedle těchto článků zůstane prostor i vám, čtenářům Brány. Rádi otiskneme i vaše názory a reakce; prosím, neváhejte napsat, jak církev vidíte vy.“ Do uzávěrky únorového čísla jsme žádné reakce nedostali. Rozumím tomu, lednové číslo vychází vždycky se zpožděním, na přípravu reakcí nezbyl čas. Přesto vás chci povzbudit k odvaze psát, jak Církvi bratrské rozumíte, jak si ji představujete a jak vás její základní dokumenty oslovují.

Místo vašich čtenářských reakcí tedy dejme prostor pohledu prvního předsedy tehdejší Jednoty českobratrské (dnešní Církve bratrské) Aloise Adlofa: „Nejpřednější pramen poznání Božího je Písmo neboli bible. Je to kniha Boží, v níž složeno je vše, čeho potřebí, aby duše vešla v pravý poměr k Bohu, tedy je to kniha náboženská v nejvlastnějším slova smyslu.

Jako vtělené slovo přijalo způsob služebníka, tak slovo Boží přizpůsobilo se člověku. Mluví k němu dětsky i mužně, prostě i vznešeně, obrazem i stínem i skutečností a pravdou. Mluví k nám lidsky pravdy věčné. Proto smí učiti, vzdělávati, napravovati, lekati i těšiti jako žádné jiné slovo. Má dvě stránky: lidskou a božskou.

Božská stránka je neomylná pravda, lidská stránka je lidská mluva a lidský výraz i její zachování.

Je to kniha života pro celé lidstvo, pro děti, dospělé; chudé, bohaté; učené, neučené. Jsou v ní mělčiny i hlubiny; je majákem, kompasem, chlebem; pevninou k výzkumům a k opanování.“

■ Petr Raus

■ připravil petr raus

leden 2015 31

SERIÁL

Podmínky platnosti Dnešním podobenstvím chci trochu vybočit z řady obrázků podivuhodného světa hmyzu, které v mých zamyšleních zřetelně převládají. Dokonce nezaměřím naši společnou pozornost ani na žádného jiného tvora, ba ani na žádnou součást neživého světa.

Pomineme dnes celé hmotné stvoření a soustředíme se na jednu z věcí skrytých, na jedno z pravidel, která Stvořitel vetkal do složité sítě vztahů a závislostí, která dávají našemu světu tvar a která mu umožňují fungovat.

Mám za to, že tím nijak nedeformuji úkol, který jsme jako křesťané dostali od Pána Ježíše, totiž dívat se na ptáky či květiny a na jejich životech poznávat principy Božího království. Hospodin mluví celým svým stvořením a tato jeho řeč, byť často není jednoznačná, nám může výrazně pomoci rozumět světu, Bohu i sobě samým.

Pamatuji si, jak jsme v hodinách matematiky kterési třídy základní školy museli ke všem, často i velmi prostým příkladům připojovat definici podmínek plat-

Platnost duchovních věcí

znamnějším shrnutí křesťanské etiky, oslovuje pouze své učedníky. Jímá mne někdy úzkost, když vidím, jak se některé křesťanské skupiny snaží rovnat podle biblických norem celou společnost.

Ještě jednu významnou oblast, ve které si uvědomuji význam podmínek platnosti, tu chci zmínit. Od počátku nového tisíciletí se v oblasti polemiky ateismu s náboženstvím objevuje nový fenomén, tzv. „nový ateismus“.

Jeho zastánci, z nichž nejznámějším je Richard Dawkins, tvrdí, že představu boha je možné vnímat jako standardní vědeckou hypotézu a podle toho s ní i nakládat. Docházejí pak k závě-

Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.

(Ga 5,2b) Jestliže pravidla tohoto světa platí podmíněně, jenom za určitých okolností a pouze pro některé jevy či subjekty, jak je to s řádem věcí duchovních? Mají i Boží pravidla jen podmíněnou platnost?

Ta otázka trápila mnohé. Epištola Galatským nám jednu takovou situaci zachycuje a ukazuje, že určitá Boží ustanovení platí jen určitým adresátům, že je na pováženou rozšiřovat jejich platnost za stanovené hranice.

Obřízka byla dána jako znamení smlouvy mezi Hospodi32 leden 2015

nem a potomky Abrahamovými.

Když vnikla církev, měli někteří křesťané snahu rozšířit její povinnost i na pohany. Apoštol Pavel se vůči tomu velmi ostře postavil. Obřízka je věcí Staré smlouvy, její platnost nesmí být přenášena za hranice Abrahamova rodu! Tento starozákonní příkaz tedy platí jen některým, jen židům (případně dalším z Abrahamových potomků).

Ani Pán Ježíš nevkládal nová pravidla života na všechny. Při tzv. Kázání na hoře, asi nejvý-

Foto archiv

Vzpomínka nad školním sešitem

Inzerce

nosti. Rozčilovalo mě to. Nechápal jsem, jaký to má smysl. Cožpak jedna a jedna nejsou vždycky dvě? Cožpak může záležet na tom, za jakých okolností se ptám a jakou „jednu“ mám právě na mysli? Což není matematika exaktní vědou, která nepodléhá vnějším vlivům, která se nemění, kde jsou věci jasně dané? Co může být jednoznačnější, než že jedna a jedna jsou dvě? Vždycky a za všech okolností!

Netrvalo dlouho, v probírané látce jsme pokročili o něco dál a před námi se otevřel svět imaginárních čísel.

Celý problém podmínek platnosti dostal náhle jiný nádech. Jedna a jedna najednou nebyly dvě a já pochopil, že představy o jednoduchosti a jednoznačnosti světa bývají důsledkem neznalosti. Mnohokrát jsem se své tehdejší učitelce v duchu omlouval.

Pokud procházíme životem pozorně, potkáváme podmínky platnosti na každém kroku; třeba na dopravních značkách. Mnohé něco nařizují, dodatková tabulka s podmínkou platnosti ale říká, komu nařízení platí a kdo si značky nemusí vůbec všímat.

ru, že tato hypotéza neobstojí v žádném ze standardních vědeckých testů pravdivosti a je tedy neudržitelná a nadbytečná.

Připadá mi, že Richard Dawkins kdysi v základní škole chyběl. I ty nejobecnější testy platnosti hypotéz, k jakým můžeme počítat třeba tzv. břitvy, Ockhamovu či Popperovu, vznikaly při promýšlení pravidel fungování hmotného světa. Na tato pravidla je možné je vztáhnout, tam leží obor jejich platnosti. Přenášet je na zákonitosti světa duchovního, posuzovat jimi nehmotnou existenci Boží mi připadá jako nepřípustná extrapolace a logický úlet. Argumenty nových ateistů mne proto vůbec netrápí.

■ Petr Raus

Příště: Výživná strava

leden 2015 33

K DISKUSI Žijeme v církvi

Víra vs. praxe a zkušenost Životní omezení živočichů kreslí vedle vrozených instinktů zkušenost, nebo strach, pokud zkušenost chybí. Co jednou vedlo k dobrému výsledku, bude zvíře opakovat v naději, že se dobrý výsledek objeví znovu. S čím žádnou zkušenost nemá, tomu se bude s obavou vyhýbat.

Jak je to s člověkem, zvláště, myslíme-li na věřící křesťany? Rýsuje hranice jeho života také zkušenost, nebo by ji mělo tvořit Písmo?

Václav Kadlec

v docela zásadních otázkách! Ano, životní praxe má na cestě víry svoji váhu. Někdy tak velkou, že přestává být přínosem a stává se zátěží.

stanice „Na cestě“ Sboru CB Brno – Betanie

Karel Hůlka

34 leden 2015

Na otázku po významu životní zkušenosti pro naše myšlení a jednání mě nejprve napadá, že bych mohl dát odpověď „jedině správnou“ a nenapadnutelnou, a ta by měla být: „Žádné lidské zkušenosti, jedině Písmo“. V životě je to ale o dost jinak. My lidé přirozeně přihlížíme k příkladu těch, kterých si vážíme a máme je rádi. I samotné chápání Písma je ovlivněno naší životní zkušeností a situací i míněním ostatních lidí.

Vzpomínám si na scénku z vikariátních cvičení pro kazatele, na kterých nám br. Černý narýsoval na tabuli takový klíč k rozsuzování životních situací v podobě dalekohledu. Největší čočkou bylo Písmo, pak tradice a nejmenší osobní zkušenost. Během přestávky jakýsi vtipálek zpřeházel pořadí. Jako první obrovskou čočku označil Posvátnou Tradici. Mám ale pocit, že doba se posunula tak, že by tou první obrovskou čočkou klidně mohla být Moje Vlastní Osobní Zkušenost. Mně osobně pomáhá právě to, že si všechny tyto lidské vlivy na naše chápání snažím připouštět. Věřím, že pro křesťany je důležitá nejen znalost Písma, ale také znalost historie křesťanství. Právě při pohledu do minulosti člověk odhaluje, že nejsme ti, co něco objevili,

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

kazatel Sboru CB Děčín

Je to odvislé od naturelu každého člověka, od jeho rozumu, emocí a vůle, to vše ovlivněno prostředím a vzory. Roli hraje i věk. Jinak se na svět, na druhé lidi i na sebe díváme ve dvaceti a jinak v padesáti nebo sedmdesáti. Nejsme stejní, každý žijeme svůj život, máme své zkušenosti i způsob, jak s nimi „pracujeme“. Někomu jedna špatná zkušenost stačí na celý život, někdo jich potřebuje víc, další je takříkajíc nepoučitelný. To by sice mohlo svědčit o naivitě či hlouposti, může to však svědčit o vytrvalosti a odolnosti. Záleží na úhlu pohledu. Někdo nahlíží na svět pozitivně, jiný více v tmavších barvách. Někdo je až do vysokého věku otevřený změnám a novým věcem, další změny nesnáší. Jedni projevují odvahu a pevnost, u druhých převládá spíš opatrnost, nejistota až bázlivost. Jestliže ti první jednají aktivně a rozhodně, ti druzí raději čekají, až co udělají nebo řeknou ostatní. To je jen několik příkladů životních přístupů a pohledů. Je jich však celá škála, a jak už to tak mezi lidmi i věřícími bývá, každý dáváme přednost spíš tomu svému. Což se musí projevit a taky projevuje v odlišnostech při porozumění a praktické aplikaci Písma. Důsledkem jsou odlišné důrazy mezi členy, mezi staršovstvy i mezi kazateli. A ne že nejsou! Znovu jsem si to mohl uvědomit při diskuzi o podobě nového Řádu naší církve. Co to bylo nejrůznějších, i protichůdných názorů a doporučení

nebo ti, co něco prožíváme poprvé. Historii chápu ne jako „učitelku života“, ale spíše jako závorku nebo otazník nad všemi našimi zkušenostmi a objevy, protože toho asi opravdu není mnoho, co by se neobjevilo alespoň jako nápad. A tam, kde se člověk začne ptát, je také příležitost, že zaslechne odpověď – právě třeba skutečnou Boží odpověď.

Míla Fišerová psycholog, Sbor CB Vsetín

Pokud mluvíme o tom, jakou úlohu má zkušenost v životě člověka, často intuitivně vnímáme, že naše zkušenosti z rodiny, sboru, vesnice či města mají velký vliv na to, kým jsme. Známe, jak se díky několikaměsíční zkušenosti může z „vesana ve městě“ stát městský člověk. Pomáhá nám, že dokážeme přijímat nové zkušenosti a učit se z nich. Na druhou stranu míváme tendenci vyhýbat se tomu, s čím zkušenost nemáme – staromilský zemědělec nechce cestovat, cestovatel nechce žít všedním životem, podvedený člověk těžko důvěřuje… Je nám přirozené žít v omezení svých dosavadních zkušeností a vše si vykládat podle toho, jak to známe.

Co k této „omezenosti“ říká živý Bůh, který je daleko nad našimi zkušenostmi a zdeformovanými pohledy? Při pohledu do Bible vidím Boha, který dává svému lidu jasné mantinely a identitu, ale současně Boha, který se nenechá svázat naším omezením a jde za hranice lidské představivosti založené na zkušenosti. Vidím Gedeona jako vojevůdce, Marii jako matku Božího syna, Petra kráčejícího po vodě… I v životech lidí, se kterými se setkávám, vidím Boží uzdravující ruku, která nás respektuje a jemně se dotýká míst, která jsou zraněná. Současně je umí krok za krokem proměňovat. V momentu „vykročení z toho, co znám“, často přichází bolest – opouštíme něco známého a vzdáváme se zdánlivé kontroly nad tím, že „víme, jak to chodí“. Zdá se to být na člověka moc, když se tím ale nechá provést, je Bohu blíž a bohatší – a že to stojí za to, dosvědčuje i mnoho osobních zkušeností!

■ Připravil petr raus

Zcela osobní ohlédnutí za prof. Jaro Křivohlavým 27. prosince 2014 odpoledne zemřel v požehnaném věku téměř devadesáti let prof. Jaro Křivohlavý. Jeho hvězda zářila na českém křesťanském nebi a byla pro mnohé z nás do značné míry orientačním bodem. O jeho životě bude napsáno zajisté dostatek podrobností, proto si dovoluji osobní vzpomínku.

Už od dětství jsem se s ním setkával ve společenství Církve bratrské v Brně. Elegantní muž, silný vemlouvavý hlas, na první pohled vzdělanec. Kázával u nás obvykle jednou za rok, v neděli ráno. Večer přednášel. V sále bývalo plno.

Těšil se velké úctě. Byl totiž psychologem, což kdysi bylo povolání vzácné. A navíc byl vyznávajícím křesťanem.

Jeho přednášky jsem měl velmi rád. Byly živé, plné příkladů a moudrosti života i humoru. (Například dotaz: „Bratře doktore, jak se díváte na to, když se dva mladí na veřejnosti líbají?“ Odpověď Jara: „Já se na to obvykle nedívám…“) Značka Křivohlavý byla pojmem i autoritou. Kazatelé za ním posílávali beznadějné případy manželských krizí.

Chudák je ten, jemuž je souzena role spasitele.

Pak se éra Křivohlavého v mém životě nějak uzavřela.

Po delším čase jsem se ale přestěhoval do Frýdku-Místku a naše životy se opět setkaly. Evangelickým farářem tu byl a doposavad je Jarův syn Pavel. Jeho tatínek zde v kostele přednášíval. Pokud jsem mohl, dělal jsem si na přednáškách pečlivé poznámky. Poslouchal vyzrálá slova. Zažil jsem i jeho kázání, viděl jeho postavu v evangelickém taláru.

Jaro stárnul. Sil ubývalo. Nemoc hlodala, žel jsem nestihl jeho poslední už bilancující přednášku. Co jsem stihl, byl rozhovor s milým bratrem. Strávili jsme spolu dopoledne. Seděli u čaje. Manželka mu něžně usnula na rameni. Povídali jsme dál. Probrali současnou situaci na psychologickém poli, vyprávěl mi o jemu blízkém směru Psychologie zdraví a života. Krása!

Jaro Křivohlavý celým svým osobním i profesním životem ukazoval na silné a trvalé hodnoty: pečovat o vztahy, mít rodinné zázemí, ctít život i životy druhých, odpouštět, neztrácet naději, mít dobré smysluplné cíle života a hlavně mít svůj život ukotven v Kristu. To poslední zdůrazňoval, čím více se přibližoval k branám věčnosti.

Dobře věděl, že má odměřené dny, a dobře věděl, kam jde. Vlastně mi kdysi jeho hodnoty připadaly všední, nemoderní. Proto jsem se od nich na čas vzdálil. Po letech je vidím jako jedinečné a nad drahokamy vzácnější.

Petr Kučera, kazatel Sboru CB ve Frýdku-Místku

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz

leden 2015 35

DOTEKY

Ohlédnutí za kazatelskou službou

Foto axxxx

P

Jeho služebníkem jsem se stal, když mě Bůh obdaroval svou milostí a působí ve mně svou mocí.

Efezským 3,7

36 leden 2015

řed více než pěti lety jsem onemocněl rakovinou. Postihl mě mnohočetný myelom, zhoubné bujení v kostní dřeni.

Prodělal jsem dvě transplantace kostní dřeně. V současné době se nepřetržitě léčím už téměř rok.

Léčba ovšem nezabírá tak, jak by měla. Lékařská prognóza je neúprosná – zbývá mi jen velmi krátký čas života. Svěřuji se Bohu, který jediný ví, zda i v mém případě vše proběhne tak, jak je obvyklé v tomto světě porušeném následky pádu do hříchu (zhoubné nemoci zabíjejí a průměrná naděje dožití se dá statisticky doložit), nebo Pán ze své milosti ještě o nějaký čas pozemskou část mého života prodlouží. Modlím se, abych měl tak blízký a důvěrný vztah s Ježíšem Kristem, aby mi do poslední chvíle přibližoval krásný obraz, kterým Moravští bratři v Ochranově v 18. století vykreslovali smrt – jako přechod z jedné místnosti do druhé, z dočasnosti do věčnosti.

27 let jsem sloužil jako kazatel Církve bratrské. Nyní jsem v invalidním důchodu. Chtěl bych se ohlédnout za prožitými lety a všimnout si několika klíčových momentů, které mne formovaly a které obecně vnímám jako ty, kterých je dobré se držet.

Nikdy jsem nebyl průkopnickým a manažersky schopným kazatelem. Neuměl jsem zvednout prapor a zavelet: Pojďte za mnou.

Byl jsem spíše ovlivňovatel a přispívatel (kázáním, pastorací, různou pomocí tu a tam). Proto jsem často prosil, aby Pán Bůh mou organizační a týmovou nešikovnost nahradil požehnáním jiným

způsobem. Když jsem si nevěděl rady a byl zoufalý, Bůh jednal.

Posílal mi do života přátele, bez jejichž pomoci bych lidem možná více škodil a méně pomáhal.

Za nepostradatelné jsem v životě kazatele, ale i v životě těch, kteří slouží jiným způsobem, považoval mít duchovní postoje a charakter. To není totéž jako schopnosti nebo výkon.

Mezi základní „výbavu“ řadím pokoru (nehledat „vlastní věci“, netoužit po marné chvále od lidí, dávat si velký pozor na kořen hořkosti, trvale potírat projevy ješitnosti, nebát se pokoření a „zlomenosti“, nechat si poradit, být nepřetržitě závislý na pomoci Ducha svatého).

Za zásadní považuji také vnitřní ujištění o Božím povolání k této krásné práci, které průběžně potvrzují lidé, kteří z této služby čerpají, a ovoce a požehnání, které s sebou přináší. Povolání se pozná také podle neutuchající touhy tímto způsobem sloužit, s pocitem „nemohu jinak“. Věřím v celoživotní poslání kazatele a modlím se, aby v Kristově církvi bylo takových kazatelů víc, aby je duchovní práce časem „nepřestala bavit“, aby je neodradila hořkost nebo aby svou službu neopustili kvůli zklamání.

Církev duchovně žije a roste z Božího slova. Byla to milost a radost, že jsem směl (i když velice nedokonale) vysvětlovat, zvěstovat Boží Slovo, které trvá na věky! Kéž Bůh i ostatním kazatelům zachová celoživotní vnitřní nastavení: Jsem Božím služebníkem, tlumočníkem Jeho zjevení.

■ Daniel Heczko

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 15. 2. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Pavla Hoška „Cesta do středu skutečnosti“.

Výhru věnovalo Centrum pro studium demokracie a kultury.

Tajenka z čísla 1/2015: Mluvte každý pravdu bližnímu svému. Knihu Chatrč vyhrává Miluše Kadlecová, Plzeň.

Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

leden 2015 37

POST SCRIPTUM

David Kašper

Zeitgeist 2014 Z

eitgeist – „duch času“. Tak bývá obvykle označován každoroční žebříček nejčastěji hledaných výrazů od společnosti Google. Je to zajímavá zpětná vazba. Ukazuje, o co se lidé, ať už ve světě nebo v ČR, nejvíce zajímali. Přemýšlel jsem, které téma loni vyvolalo největší odezvu v křesťanské sféře. Jako moderátor největší křesťanské facebookové skupiny v Čechách mohu vyhlásit pomyslného vítěze. Je to výrok papeže Františka: „Teorie, podle níž

Tento proud v diskusi však postupně slábl. Překvapilo mě, že u naprosté většiny se živá víra v Boha a přesvědčení, že vesmír se vyvíjí evoluční cestou, nevylučují. Dobře to vystihl např. Arnošt K.: „Když jsem na poli vědy (jsem matematik), tak evoluce vlastně platí, protože je to věda a ‚má dost citací‘.

Když jsem v duchovním oboru – v mém srdci, tak vlastně svět byl stvořen v sedmi dnech. A když sním v Tolkienovi – velký kus mého srdce, tak byl stvořen

Věřím, že věda nepohřbí Boha a křesťané nebudou pohřbívat vědu. vesmír vznikl velkým třeskem a člověk jako druh je výsledkem evoluce, jsou správné, ale nijak nevylučují existenci Boha.“ (Zdroj: idnes.cz) Pod článkem se sešlo rekordních 846 příspěvků! Diskusi jsem pročetl celou a pokusím se vystihnout svůj celkový dojem.

Diskuse se rychle polarizovala, ale hněvivé příspěvky plné vykřičníků kupodivu brzo opadly. Bylo znát, že řada diskutujících upřímně hledá pravdu.

K mému překvapení se skalních kreacionistů (těch, kteří věří ve stvoření světa před několika tisíci lety v šesti dnech) našlo jen pár. O to více je bylo slyšet. Jejich typickým argumentem byla dlouhá pasáž z Bible, zásadně bez vlastní interpretace. Horší byly vzkazy těm, kteří nesdílí doslovný význam. Např.

Martina A. napsala: „Tak buď křesťan jsem a věřím, že Bible je pravdivá, nebo nejsem a věřím si v evoluci.“ Proč by měl správný křesťan takto věřit, vysvětlují fundamentálně orientovaní diskutující přibližně takto: Tím, že Bibli nebudeme chápat doslovně, spouštíme nebezpečné domino, ve kterém se jedno dogma hroutí za druhým. A na konci jako poslední kostička spadne Ježíš s nabídkou spasení.

38 leden 2015

Hudbou Ainur. Jenže já jsem jeden a potřebuji ucelenou teorii světa.“ A to je otevřená výzva.

U většiny diskutujících bylo cítit, že vědu nechápou jako konkurenta víry. Tento pohled prostředkoval např. i František B.: „Na otázku ‚Jak?‘ odpovídá věda. Na otázku ‚Proč?‘ víra. Vždyť věda, víra a umění jsou tři úhly pohledu na tento svět.“ Více možná překvapí, že i racionálně orientované hledající křesťanství neodrazuje! Z diskuse bylo naopak znát, že i lidé, kteří nechodí do kostela, čtou knihy teologů – např. J. Hellera, C. S. Lewise nebo H. Künga. Zmiňovány byly dále i myšlenky věřících vědců – např. J. Grygara nebo M. Váchy.

Na chvilku odhlédnu od sledované diskuse, chtěl bych zmínit ještě jednu podivuhodnou událost loňského roku. Nečekaně velký zájem vzbudila přednáška Johna Lennoxe: „Pohřbila věda Boha?“ Zdaleka ne všichni se vešli do zaplněné auly filosofické fakulty, 150 zájemců se muselo vrátit domů.

Téma je velmi živé a já věřím, že věda nepohřbí Boha a křesťané nebudou pohřbívat vědu. ■

© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová

n

a počátku 20. století se v Čechách a na Moravě objevují stoupenci duchovních hnutí, která

Zkoumání duchovních projevů je bolestný úkol, na který církev nesmí rezignovat

Alois Adlof jako redaktor časopisu Mladý křesťan varoval před letničním hnutím, jehož průkopníkem vedle Thomase B. Barratta byl německý pastor Jonathan Paul (na snímku).

zde zapouštějí své kořeny a svými specifickými důrazy vzbuzují nové otazníky i kontroverze. Rovněž i SCR prožila v této době (ve dvou vlnách) bolestnou roztržku, a to vlivem vznikajícího letničního hnutí.

V době první vlny napětí (1907–1909) bylo letniční hnutí vlastně čerstvě narozené, ale rychle se ze svého rodiště v USA šířilo i do Evropy, kde v rámci probuzeneckého hnutí (z nějž samo vzešlo) vzbuzovalo velmi kontroverzní reakce. Probuzenecké kruhy u nás přišly do kontaktu s tímto hnutím vlivem německého luterského pastora Jonathana Paula.

Pražský sbor pod vedením Aloise Adlofa v tomto období žil touhou po probuzení. V této již i tak intenzivní duchovní atmosféře, jak se zdá, někteří členové sboru přijali letniční impulzy jako krok žádoucím směrem. Tento postoj byl však vedením sboru vcelku laskavě, ale jednoznačně odmítnut. Rovněž i časopis Mladý křesťan (Adlof byl redaktorem) před „jazykovým“ hnutím varoval. Hlavní kritika mířila jednak proti zdůraznění zvláštních projevů (mluvení jazyky, prorokování), jednak proti bludnému učení, že křesťan může dosáhnout bezhříšného stavu dokonale čistého srdce, být jako Adam před pádem. Vedle toho vytýkal Adlof letničním stoupencům i jistý pocit duchovní nadřazenosti a nesnášenlivosti. Na druhou stranu ale neváhal zdůrazňovat jejich nadprůměrnou pracovitost a obětavost pro práci na Božím díle a z obou stran obecně byla patrná snaha zachovat dobré vztahy. Ani intenzivní komunikace mezi oběma skupinami ovšem nevedla k řešení a stále více se ukazovalo, že jednota nebude možná. V květnu 1908 se proto devatenáct stoupenců hnutí rozhodlo vystoupit ze sboru a založili sbor nový pod názvem Záchranný spolek Tábor. Celkový počet vystoupivších nakonec dosáhl čísla 45. Přestože se nadále považovali za součást církve, konference SCR svým usnesením z 31. 5. 1908 tento nárok odmítla.

Na postoj SCR mělo určující vliv i tzv. Berlínské prohlášení (1909), v němž se vůdci německého probuzeneckého hnutí od letničních ostře distancovali a vyjádřili názor, že jde o hnutí „nikoli shora, nýbrž zdola“. SCR text prohlášení vydala (1910) s obsáhlým komentářem, který rovněž hnutí odmítá s obavou, že jde o „cizího ducha“.

I když napětí trvalo ještě nějaký čas, lze říci, že oddělení letničních nakonec přineslo postupné zklidnění situace. Problém se měl ale objevit znovu, vyhroceněji, po konci světové války. ■ rObert hart

Foto archiv cb

konflikt s letničním hnutím