umění logistiky

Je neděle sedm hodin ráno. Sedím ve vlaku Euro City směr Brno, dávám si snídani v jídelním voze. Skvělý pocit. Jedu do Brna asi už po sté. Od svých 16 let se tam pravidelně vracím. A jestli si někdo myslí, že jet do Brna je pěkná nuda, tak je na omylu. Budu tam doufám jezdit do konce života, protože pokaždé mám i tam co nového objevit. Tentokrát se setkávám s architektem Mojmírem

Kyselkou, jehož tatínek stavěl ve třicátých a čtyřicátých let pozoruhodné chatové stavby. Ty mě zajímají. Doufám, že mi prozradí adresy některých z nich, abych je mohl navštívit a vyfotografovat. Tak totiž vypadá téměř každý den mého života. Cestuji za architekturou s přirozenou vášní objevitele, který chce díla svých oblíbených architektů a designérů vidět na vlastní oči za každou cenu.

To mě ostatně přivedlo někdy v roce 2004 k mé první návštěvě Brna, kdy jsem si jel prohlédnout vilu Tugendhat. Od té doby jsem navštívil již více jak 35 zemí na všech světových kontinentech kromě Antarktidy, abych viděl a vyfotografoval konkrétní stavby, některé z nich zcela zapomenuté a nezdokumentované po mnoho desetiletí. Zejména v posledních domů, ideálně abych během jedné cesty navštívil a vyfotografoval co nejvíce zajímavých staveb. Každý den plánování a nervozity, jestli další návštěva, tentokrát třeba v americkém San Franciscu nebo na bretaňském pobřeží, vyjde nebo ne. Často plánuji cesty několik měsíců dopředu, píši maily, volám, posílám tištěné dopisy a kontaktuji lidi přes Instagram. Finální výlet je nakonec „jen“ vyvrcholením celého výzkumu a usilovné práce. Cestuji hodně, ale neřídím. Jezdím vlakem, což mi připomíná staré zlaté časy Orient expresu. Jel jsem rychlostními vlaky v Japonsku, Španělsku, Itálii i lokálkami někde na Vysočině. Pokaždé je cílem nějaký dům. Také často létám, několikrát jsem se na místa určení dostával i lodí nebo pěšky. Pokud to nejde jinak, beru si taxi a nebo mám štěstí na kamarády, kteří mě k mým vysněným domům dovezou. Adrenalin očekávání a následného dosažení cíle je návykovou slastí. Člověk se cítí volný jako pták. Vstávají mi chlupy štěstím, o to více, když si pak po úspěšném lovu architektury můžu v klidu zajít na skvělé jídlo nebo si užít také trochu té klasické turistiky. Od té doby, co se mnou jezdí moje partnerka Nicole, jsou má dobrodružství ještě příjemnější. Před dvěma měsíci jsme se vrátili v Havaje. Celé cestě předcházely týdny vyjednávání a dohadování schůzek.

„Na cestách, ať už vedou kamkoliv, získá člověk důležitý životní nadhled, pozná jiné kraje a mravy, seznámí se se skvělými lidmi a někdy si uvědomí, že u něj doma je to přece jenom dobrý. Já už tak svůj život obohacuji téměř 20 let. Tím hlavním důvodem je vidět a prožít architekturu a design v různých geografických sférách.“ letech jsem své cesty zintenzivnil. Aktuálně jen do letošního července mám již naplánované výlety do Stuttgartu, Benátek, Cortiny d‘ampezzo, Barcelony, Paříže a Káhiry. Do všech destinací mě přivedly úspěšně domluvené schůzky s majiteli domů, které toužím vidět. Mé cestování je hlavně o logistice. Musím si najít čas v nabitém pracovním programu, musím kontaktovat majitele

Splnili jsme si malý sen a já na ostrovech navštívil hned několik fascinujících domů, a to hlavně díky Grahamu Hartovi, místnímu architektovi, který mi návštěvy pomáhal organizovat. Člověk pak neodjíždí jen s úžasnými zážitky a materiály, které pořídí, ale i s pocitem nového přátelství, které doufám, bude trvat už napořád. Takových setkání jsem zažil už možná stovky. Stimuluje to mozkové buňky, čechrá smysly, nabíjí absolutní životní energií, zároveň mi to dává nadhled nad celým světem, člověk je tolerantnější a váží si toho, co má. Kéž by cestování bylo povinnou výukou vzdělávacích systémů. Lidé by pak byli na sebe jistě hodnější. Z cestování za architekturou mám již řadu osobních, často vtipných a nečekaných příběhů. Jednou bych je chtěl sepsat do knihy. V roce 2011 mně na jezeře Como náhodný kolemjdoucí poradil přesnou adresu domu a ještě mi nabídl, že mě tam odveze. O pár let později ve Francii nedaleko Ženevy jsem zase zaplatil asi 100 eur za taxi, abych se dostal do odlehlé vesnice Minzier navštívit radikální architektku Claude Costy v jejím bublinovitém domě. Abych ušetřil, šel jsem zpátky pěšky 20 kilometrů. Ten svobodný pocit při pochodu francouzskou krajinou lemovanou pastvinami a pitoreskními háji a potoky snad nikdy nezapomenu. Jednou jdu pěšky a spím na zemi u kamaráda, podruhé, pokud to stojí za to, zase v luxusním hotelu, například v Mauna Kea na Havaji, jehož příběh jsem sepsal pro toto vydání Dolce Vity. Nedělám rozdíly, jde mi jen o kvalitu prožitku ztráveného času a o autentické zážitky. Cestování je jako vaření – můžete si ho ochutit podle toho, jak to máte rádi. A já to mám rád rozmanité. Jednou alpský modernismus ve Švýcarsku, podruhé brutalistická sídliště na předměstí Paříže a potřetí zapomenuté skvosty na pobřeží Uruguaye. Rozmanitost architektury mi pomáhá poznat rozmanitost celého našeho světa. O to více si ale vážím každého bezpečného návratu domů. Dnes již s archivem kolem pěti tisíc zdokumentovaných staveb z celého světa. Už pomalu přijíždím do Brna. Během cesty jsem se najedl, napsal toto zamyšlení, poslal několik mailů a ještě na internetu vyzkoumal nové architekty, za jejichž tvorbou například v Norsku, Japonsku, USA, Argentině, Chile, Austrálii, Itálii, Francii, Finsku, Egyptě nebo Španělsku se rozjedu zase někdy příště. Rezervaci letenek bude ale ještě předcházet dlouhá a usilovná práce, domlouvání a logistika. Doufám však, že se mezi tím několikrát vrátím do Brna.

Vím totiž jistě, že jsem tam ještě neviděl zdaleka všechno.