DITA PEPE

Už před tím, než začala fotografovat, ji bavilo sledovat, jak žijí jiní lidé a na jejich místě si představovala samu sebe. Tento zájem pak fotografka

Dita Pepe přetavila v ústřední téma své umělecké tvorby. Její snímky pracují především se žánrem portrétu a jsou charakteristické tím, že je po boku fotografovaných subjektů zobrazena i jejich autorka – jednou jako manželka s mužem a dětmi, jindy jako prostitutka nebo sousedka od vedle. Kromě těchto foto sérií, jež jsou s úspěchem vystavovány v Česku i zahraničí, svou tvorbu prezentuje formou oceňovaných autorských knih. V rozhovoru se Dita Pepe ohlíží za svými začátky a přibližuje, co po letech strávených na umělecké scéně objevuje ve své práci nového.

Co vás k fotografii vůbec přivedlo?

Myslím si, že za tím byl vliv rodiny. Můj táta fotografoval na diáky, měli jsme temnou komoru, kterou jsme si udělali z kuchyně. Při rodinných oslavách jsme se všichni sešli, promítaly se diáky a rodinu to stmelovalo. Velký vliv na mě měly i časopisy Bravo, které táta dovezl ze západního Německa. Já jimi listovala jako biblí a snila jsem, jaký by mohl život být, kdybych byla v tom časopise já. A pak v devadesátkách běžely v polské televizi americké seriály typu Dynastie nebo Návrat do Edenu, jak hlavní hrdinku manžel hodí krokodýlům a tak… Obsahově samozřejmě nic moc, ale pro lidi z východního bloku to byla neskutečná pastva pro oči. Tohle byly všechno momenty, které se ve mně nějak ukládaly, abych se později cítila dobře v tom vyjadřovat se obrazem, vyjadřovat se fotkou.

Proč jste si vybrala zrovna tohle médium, a ne malbu nebo performanci?

Já jsem neměla moc jiných možností. Vyrůstala jsem na vesnici, nejbližší galerie byla třicet kilometrů daleko a u nás doma ani nebývalo pravidlem, že bychom zajeli do nějakého muzea. Jezdili jsme spíš po zámcích a prarodiče navštěvovali

Janáčkovu filharmonii. Neměla jsem možnost poznat hlouběji jiná média kromě fotografie, která byla v té době rozšířená jako druh volnočasových aktivit.

Kdy jste si pořídila svůj první foťák?

To bylo až v době, kdy mi bylo osmnáct devatenáct a odešla jsem do Německa pracovat jako au-pair. Za první ušetřené peníze jsem si koupila v bazaru zrcadlovku. Do té doby pro mě byly foťáky jedna velká neznámá – cítila jsem, že je to něco složitého, spousta čísel a kov, ten tátův byl těžký a bála jsem se, že bych ho mohla poničit, když něco špatně zmáčknu.

Co jste s ním fotila?

Vlastně takové kýče, jako třeba štěňátka. Fotila jsem taky kanály, protože je měli v Německu tak krásné, se secesními reliéfy, takové u nás na vesnici nebyly. Díky tomu jsem si mohla technicky osahat možnosti foťáku a zjistit, jak funguje čas a clona a všechny technické záležitosti. Potřebovala jsem ten proces dostat pod kůži. Už od začátku jsem ale dělala určité motivy, třeba jsem se fotila s kufrem jako prostitutka u řeky. Tyhle fotky byly inspirované knížkou Divadlo života od Jana Saudka, která tehdy vyšla.

Jaké to bylo přijít z Východu do západního Německa?

Lidi v Německu si mysleli, že jsem tam proto, abych se vdala a stala se součástí jejich světa. Ale já to až tak nechtěla. Byla to konfrontace s úplně jiným systémem, s jiným jazykem a vlastně i přístupem k výchově dětí. Pracovala jsem v rodině, kde měli tři děti, o které jsem se starala, a viděla jsem, že s nimi jednají jako s rovnocennými partnery. Já jsem byla vychovávaná v úplně jiném systému. Takže pro mě to bylo všechno neskutečně formující. Bylo to intenzivních pět let.

A hned potom jste nastoupila na Institut tvůrčí fotografie v Opavě?

Když jsem začala v Opavě studovat, ještě jsem žila v Německu, takže jsem dojížděla. Uklízela jsem tehdy u jedné paní, která shodou okolností pracovala na univerzitě a měla vztah k umění.

Viděla, že mám zájem o focení, a chtěla mě podpořit, a tak mi řekla, že je na škole profesionální fotografická laboratoř a že by možná bylo zajímavé, kdybych tam půl roku pracovala jako asistentka. Ze začátku jsem byla úplně konsternovaná, protože jsem tam poprvé viděla barevný proces. Poprvé jsem viděla, že existuje fotografický papír, který má proměnlivou gradaci, a technické možnosti, jaké u nás v té době ještě nebyly. Tady ještě všichni fotili černobíle. V tom byl cítit rozdíl mezi Východem a Západem. Dost mě to ovlivnilo, proto jsem soubor Autoportréty dělala už barevně. Vnímala jsem, že v barvě mám mnohem větší možnosti, že je to současnější, že černobílá fotografie dává snímkům takový nostalgický ráz. Ve druhém ročníku jsem se ve škole zamilovala do spolužáka Petra Hrubeše a začala s ním žít, dnes spolu máme už dvě dospívající dcery.

V Německu jste se vyučila technologii, co jste se poté naučila na škole v Opavě? Určitě sebevědomí a to, že má smysl o fotografii mluvit a přemýšlet o ní, žít fotografií, protože tam bylo plno spolužáků, kteří na tom byli podobně. Také ráno vstali, první, co viděli, byl foťák na nočním stolku, a v hlavě se jim začalo odvíjet: Co budu fotit, při jakém světle… Škola mi také dala ubezpečení se v tom, že se v té bublině fotografů budu cítit dobře, a dala mi samozřejmě také inspiraci. Viděla jsem tam zajímavé věci jak od spolužáků, tak od pedagogů.

Zmínila jste svou sérii Autoportréty. Jak jste došla k tomu, že se budete zabývat převážně žánrem portrétu? Je to pro mě něco přirozeného. Nejvíc mě v životě inspirují příběhy, nacházím v nich nějaký návod pro vlastní život a portrét je pro mě jako příběh, protože vidíte ve tváři charakter člověka nebo z prostředí dokážete vycítit, jaký je – jestli je humanisticky založený, nebo je pro něj prioritou mít nějaký systém…

Školu jste před dvaceti lety absolvovala, ale dodneška na ní učíte, jste v kontaktu s aktuálním vývojem fotografie. Jak se za tu dobu fotografický jazyk proměnil? Obrovsky. S digitální technologií může fotit kdokoliv a to je super, protože se stírají hranice, už to není jen pro ty, ⟶ kdo mají peníze. Dá se fotit i mobilem, protože ho máme neustále po ruce. Technicky se otevřely obrovské možnosti a co se týče obsahu, mám pocit, že vývoj kopíruje společnost a to, jak se vyvíjí a co nás trápí. Čím dál tím víc témat se týká identity a osobnějších výpovědí. Díky fotkám z celého světa najednou dostáváme informace, na které – kdybychom je měli popsat texty – by nám nestačil papír. Samozřejmě je na sociálních sítích spousta balastu, který neříká nic objevného, spíš ukazuje určité formy patologických vztahů, kdy se lidi prezentují jen přes mobil a nijak hlouběji neprožívají danou chvíli. A v rámci fotografie, kterou sleduji a která mě zajímá, se obsah vyvinul tak, že je víc osobní. Je o lidech, kteří fotí. Nejde jen o portréty jednotlivých fotografů, ale i o to, co si k focení vyberou. Naši studenti, kteří jsou teď na Ukrajině a dokumentují, jak se lidé snaží žít ve válečné realitě, jsou pro mě ukázkou toho, jak je toto médium dostupné pro všechny. Dřív válečnou fotografii dělalo pár lidí, dneska už ji může dělat kdokoliv. Je tu tedy obrovský vývoj jak v obsahu, tak po technické stránce.

Jak se za ta léta proměnila témata, kterými se zabýváte vy?

Určitě se proměňují tak, jak se proměňuje můj život. Bude mi padesát a řeším třeba to, že dcery odejdou z domu a život najednou bude relativně prázdný. Moje tvorba kopíruje to, co sama prožívám.

Než jsem začala fotit například sérii Intimita, seznámila jsem se s Betynkou, která se živila prostitucí, a já si do té doby o prostitutkách myslela jenom to špatné. Říkala jsem si, že nutně musejí být takové nebo makové. Když jsem pak poznala konkrétní ženu, viděla jsem její příběh a ten mi pomohl dívat se na lidi z minoritních skupin jinak. My o nich nic nevíme, dokud nejsme součástí jejich života. Zajímají mě věci nebo světy, o kterých málo vím, a mám pocit, že to poznání mě dělá empatičtější, pomáhá mi zklidnit se a říct si, že všechno je možné. Kdybych vyrůstala jinde, kdoví jaká bych byla.

Fotíte pořád na velkoformátový aparát Magnola?

Magnolu mám, ale teď fotím také na Kodak. Je ještě větší a sto let starý. Focení s ním je pomalejší než s Magnolou a fyzicky náročnější, protože je těžší, je to dřevěný foťák.

Co vás baví na pomalejším postupu focení?

Ta meditativnost, která jde proti současnému proudu. Mobilem můžeme udělat nespočet fotek, a tím pádem je přemýšlení o obsahu upozaděno, prostě jenom cvakáme a je to. Kdežto s velkým foťákem si rozmyslíte, co chcete fotit, protože to vyžaduje fyzickou aktivitu, dobré světlo… A samozřejmě materiál je drahý, a tím pádem vzácnější. Celé to filozofické pozadí mi přijde atraktivní.

Na mobil taky fotíte?

Mobil beru jako zápisník. Ale také je to v případě focení mých dcer nejschůdnější metoda, díky které mi na ně zůstane památka. Kdybych jim řekla, že vytáhnu Magnolu nebo Kodak, hned by pověděly: Ne, mami, dneska ne, prosím tě. Ony vědí, že to by obnášelo právě to zastavení se v čase.

Zmínili jsme vaše soubory Autoportréty a Intimita. Pracujete většinou v sériích, nebo fotíte i jednotlivé snímky?

Většinou pracuju v rámci tématu, ale někdy mi vyjde solitér, Třeba když jsem zpracovávala kapitolu o lásce k sobě samé pro knihu Hranice lásky, tak jsem si vypůjčila silikonové modely vagín z vědeckého centra VIDA v Brně. Na začátku jsem měla záměr, že vyfotím každou vagínu a ukážu vizuální rozdíly mezi jednotlivými typy, ale nakonec jsem došla k závěru, že mi stačí jedna fotka. Tu jednu vagínu jsem položila na vánoční papír, kde byla lemovaná jakoby svatozáří, a ten tvar připomínal ženu, která drží miminko. A tak jsem obraz nazvala Panenka Marie s Ježíškem. Takže vždycky je to intuitivní, mám sice nějaký plán, ale může to být jinak.

Fotografie nejen vystavujete, ale také zařazujete do knih, za které jste dostala řadu ocenění. Co vám vyhovuje víc: formát publikace nebo výstavy?

Osobně je mi bližší knížka, protože mi umožňuje se do ní jako čtenář kdykoliv ponořit. Kdežto výstava je spíš o setkání s lidmi, o dané chvíli, o atmosféře a to mě stojí hodně energie. Snažím se být přítomná se všemi stejnou měrou a nikoho nezklamat, takže jsem z toho vždycky hodně unavená. Ale zároveň mě výstava motivuje k fyzickému vytvoření fotek. Nedávno jsem měla v Galerii Etcetera v Praze výstavu, na které jsem objevila novou možnost jak pracovat s fotografií jako s objektem. Nedávám ji jenom do rámu pod sklo, ale do prostoru. Nebo jsem aktuálně pro připravovanou výstavu do Lucemburska vytiskla fotky na staré flakony mých parfémů. To mě teď naplňuje – objevila jsem nové možnosti, učím se nové technologie.

Vaše poslední kniha Hranice lásky je největší, na jaké jste dosud pracovala. Vydavatelka Barbora Baronová o ní řekla, že je odvážná. V čem?

V tom, že jsem šla s kůží na trh, že jsem řekla to, co mě trápilo. V době, kdy jsem tu knížku připravovala, jsem byla jako nemocná, byla jsem platonicky zamilovaná do někoho jiného a myslím, že je odvážné si přiznat, že jako téměř padesátiletá někoho milujete. Prostě je to trapné, když máte dospívající dcery, muže, dům, všecko a stejně nejste schopná žít život v realitě. Šla jsem s kůží na trh také ohledně mého dospívání, vztahu s mým otcem. Myslím si, že jsem toho všeho byla schopna právě proto, že mi bude padesát. Rekapitulovala jsem, dokud si ještě pamatuju a dokud mám energii se proti tomu i bránit.

Když se blíží ten životní milník, co jste za svoji dosavadní uměleckou dráhu ještě nestihla a chcete to napravit? Já mám pocit, že můžu všechno. Myslím, že jsem toho udělala hodně a měla bych si spíš říct, že je čas trošku si odpočinout, pak se znova nadechnout a ještě něco udělat. Ale jsem absolutně naplněná tím, co se mi podařilo, a mám obrovskou radost. Jsem spokojená, šťastná a děkuju, že je to tak, jak to je.

Pohrávala si s kubismem, purismem, neoklasicismem, hledala témata, která do té doby představovala mužskou doménu včetně ženského aktu, nebála se expresivních gest i abstrahování skutečnosti. Tím vším Věra Jičínská bojovala v meziválečném obodobí za legitimizaci ženského umění. galeriehk.cz

Garden

Designing with Nature do 3. 10., Vitra Design Museum, Weil nad Rýnem

Zahrady odrážejí naše identity, sny a vize. Současný zájem o zahradnictví se nesoustředí na zahradu jako na romantické útočiště, ale spíš na zahradu jako na místo, kde je možné zkoušet a ověřovat koncepty sociální spravedlnosti, biodiverzity a udržitelnosti. Zahrady se staly místem pro avantgardu. Výstava využívá širokou škálu příkladů z designu, každodenní kultury a krajinné architektury: od lehátek na terase po vertikální městské farmy, od současných komunitních zahrad po obytné budovy a zahrady navržené designéry a umělci včetně jmen, jako jsou Roberto Burle Marx, Mien Ruys a Derek Jarman. design-museum.de

Kdo sledoval seriál Dobré ráno, Brno, nemůže neznat ostravského umělce, performera, fotografa, kurátora a pedagoga Jiřího Surůvku, nechtěného hosta brněnského vysílání. V GASKu v Kutné Hoře je ale vítán i se svou výstavou, na níž se sarkasmem a nadsázkou podrobí kritice současnou společnost. gask.cz

Dana Schutz do 11. 6., Louisiana Museum of Modern Art, Humlebæk

Současná americká umělkyně Dana Schutz, která žije a tvoří v Brooklynu, je jednou z největších figurálních malířek, skvělou vypravěčkou, jež zobrazuje lidi a vztahy mezi nimi ve složitých kompozicích na velkoformátových plátnech. Její vesmír je znepokojující a fascinující a nutí nás křičet, smát se a plakat zároveň. louisiana.dk

Ačkoli se švédská malířka se svým nizozemským kolegou a souputníkem nikdy nesetkala, spojuje je více než jen stejný rok úmrtí (1944). Oba si došli postupným vývojem ke svému vlastnímu abstraktnímu výtvarnému jazyku zakořeněném v přírodě. Jádrem obou jejich uměleckých cest byla touha porozumět silám života na Zemi. Mondrian, stejně jako Klint, začal svou kariéru jako krajinář. Vedle jeho abstraktních kompozic uvidíte vzácně vystavované obrazy květin, které tvořil po celý svůj život. K vidění jsou také záhadná díla af Klint, v nichž se přírodní formy stávají cestou k abstrakci. tate.org.uk

Michal Škapa: Enigma

do 30. 5., Galerie a Prostor, Znojmo

Slovo enigma je synonymem pro hádanku nebo tajemství. Je to i název kultovního šifrovacího stroje z druhé světové války, jehož kód nebylo možné prolomit. Také graffiti pro mnoho lidí představuje šifru, kterou nedokážou pochopit. Možná to obrazy Michala Škapy, legendárního writera, změní. galerieaprostor.cz