Kladno Záporno č. 9

Kladno Záporno Kulturní revue pro Kladno číslo 9

Podzim 2010

Les Muži-Ženy Ostatní

+-

Kč 50

Kladno Záporno

Obsah Divadlo musí být společenská záležitost /Roman Hájek, Jana Wiesnerová/ .............................................. 2 LES Jaké to je vlastnit les? /František Müller zpovídal Sáru Petřínskou/ ............................................................. 10 Zdravé stromy pro zítřek ....................................................................................................................................... 11 Areál pro zdraví Lapák - poločas rozpadu /František Müller/ ....................................................................... 12 Lesem kolesem /Roman Hájek/ .......................................................................................................................... 14 Umělci v lese /Dagmar Šubrtová/ ...................................................................................................................... 20 Proč chodit do lesa /Kurt Gebauer/ ................................................................................................................... 21 Když osadíš pilu motorem /Václav Fiala/ ........................................................................................................ 22 Zdeněk Jouja: Z horníka řezbářem /Dagmar Šubrtová/ ................................................................................ 24 Lesním divadlem /Jan Červený/ ......................................................................................................................... 28 Jindřich Černý a Kladno /Jiří Mika/ ................................................................................................................... 30 Hadí les /František Müller/ .................................................................................................................................. 31 Historie vepsaná do korun stromů /Radek Mikuláš/ ...................................................................................... 32 Utonulé lesy /Radek Mikuláš/ ............................................................................................................................. 34 Milíře /Roman Hájek s přispěním Zuzany Vlčkové/ ........................................................................................ 36 Tajga Bezděskaя ................................................................................................................................................... 40 Hornbach je vůl /Jan Albert Šturma/ ................................................................................................................ 42 Co to zpívá ve městě? /Jindra Mourková/ ........................................................................................................ 46 Havrani /Petra Voráčková/ ................................................................................................................................. 49 Paradiso /Petr Váša/ ............................................................................................................................................ 49

kulturní revue pro Kladno 2010, ročník 5. číslo 9 (5. 11. 2010) vychází 2x ročně vydává o. s. Kladno Záporno IČO: 270 41 565 adresa: Vítězná 2958, 272 04 Kladno e-mail: redakce@kladno-zaporno.cz evidenční číslo MK ČR E 17006 ISSN: 1802-1530 cena: 50 Kč redakční okruh: Jan Červený, Roman Hájek, Lukáš Krinke, Petra Líbová, František Müller, Lenka Novotná, Eva Srpová, Dagmar Šubrtová, Zuzana Vlčková, Jana Wiesnerová. editor vydání: Roman Hájek grafická úprava a sazba: les: Michal Drtina muži-ženy, ostatní: Jan Štěpánek grafická úprava obálky: Jan Štěpánek tisk: Česká Unigrafie a.s.

www.kladno-zaporno.cz 10. číslo revue Kladno Záporno vyjde na jaře 2011.

Poděkování Deváté číslo revue Kladno Záporno vyšlo s finanční podporou Statutárního města Kladna a komise rady města Kladna pro životní prostředí.

Děkujeme.

DISTRIBUČNÍ MÍSTA Středočeská vědecká knihovna v Kladně (Generála Klapálka 1641)

MUŽI - ŽENY Zámecká galerie města Kladna (Zádušní 1 - kladenský zámek) Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně (Huťská 1375) Výtvarné potřeby J. Huja (Zelený dvůr — vchod z pěší zóny nebo pasáží z náměstí St. Pavla vedle Zanzibaru) Zde jsou v prodeji i starší čísla!

Anketa ..........................................................................................................................................................................52 Kutat a dobývat /Dagmar Šubrtová/ .....................................................................................................................58 Umění porodit /Nadia Rovderová, Eugen Kukla/ .................................................................................................62 Matky a otcové /Lucie Krejčová/ ..............................................................................................................................66 Cesta Sirény z Tyrhénskýho moře do Kladna /Jenda Červenejch/ ....................................................................68 Šifra Leoše Narda, mistra v ocelárnách /Naj Ýnevreč a Anelech Ávokárij/ ....................................................69 Kladenská mystika /Václav Cílek/ ...........................................................................................................................70 Panství odložených rukavic /Vratislav Maňák/ .....................................................................................................74 V.A.D. ...........................................................................................................................................................................78

Hornický skanzen Mayrau

Různé Trafika Na Amálce (Čermákova 2722) Trafika ve 3. věžovém domě (Vítězná tř., Rozdělov) Knihkupectví Kladenka (třída T. G. M. 499) Knihkupectví Frank (Gen. Klapálka 2809) Knihkupectví Academia (Václavské náměstí 34, Praha) Antikvariát Mareš (Hajnova 174) Dundee Jam (nám. Svobody 1626) Týt music bar (třída T. G. M. 378) Horal Sport (nám. St. Pavla 17) Infocentrum (u Floriánské kaple v budově VŠFS) Infocentrum (T.G. Masaryka 499, Kladno) Dobrá trafika (Korunní 42, Praha 2)

Kladenský kulturní všudebyl /Jan Červený/ ......................................................................................................... 80 Kam Kráčíš Mayrovko /Roman Hájek/ ................................................................................................................. 83 Dělnické kolonie /František Müller/ ...................................................................................................................... 83 Festival, který klape /Roman Hájek/ .......................................................................................................................84 Být tak Vaněk! /Pavel Tatíček/ .................................................................................................................................87 Kejkle na hlavní třídě /redakce/ ..............................................................................................................................90 Dopisy ..........................................................................................................................................................................92 Nová kniha do sbírky kladensií /František Müller/ ...............................................................................................92

Koncerty Jazz Clubu Kladno Představení divadla V.A.D. Kladno Záporno si můžete přečíst také v kavárně Bez Konce v divadle Lampion Info na www.kladno-zaporno.cz

strana: 1

+

-

strana: 2

Divadlo musí být společenská záležitost Roman Hájek, Jana Wiesnerová

S uměleckým šéfem kladenského divadla Tomášem Svobodou o nejisté sezóně a o tom, co se v divadle musí změnit.

Na schůzku přijel o tři čtvrtě hodiny dřív, čímž nás dokonale zmátl. „Zapomněl jsem, jestli to bylo ve dvě nebo ve tři, tak jsem radši přijel už teď,“ vysvětlil.

Svým způsobem je tahle vlastnost pro Tomáše Svobodu charakteristická. Rád drží věci pod kontrolou a nezdá se, že by měl pochopení pro náhody. O budoucnosti kladenského divadla má poměrně přesnou představu a jeho působení vnímá v širším kontextu života celého města. A hlavně – je na něm poznat, že ho tahle práce neuvěřitelně baví.

Pozor!

V následujícím textu se vyskytují výrazy, jež by někteří čtenáři mohli považovat za vulgární. Upozorňujeme a uvádíme na pravou míru, že jde jen o terminologii, která vyplňuje pro tvorbu Tomáše Svobody nedostačující klasifikaci divadelních žánrů.

Většina Kladeňáků o vás prvně slyšela loni na podzim, když jste ve zdejším divadle režíroval hru Jaromít Jágr – Kladeňák. Napadlo vás tehdy, že za pár měsíců budete ve vedení divadla jako umělecký šéf?

Tehdy ne! Ale pak se situace v divadle vyvíjela, hledal se nový umělecký šéf. Po konzultaci s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou jsme se rozhodli si o tu funkci vlastně formálně říct.

Takže ta cesta vedla přes Ilonu Smejkalovou?

S Ilonou se známe ještě z dob, kdy působila jako dramaturgyně v divadle Petra Bezruče, kde jsem dělal inscenace Popcorn a Trainspotting. Tehdy jsme se seznámili a Ilona je moje blízká přítelkyně, takže to tak vyplynulo.

Znal jste kladenský soubor předtím, než jste začal pracovat na Jágrovi?

Ne. Vůbec. Já jsem tady v Kladně byl asi jednou v životě.

A tehdy jsem tu viděl inscenaci, která se mi moc nelíbila, ale už si nepamatuju, která to byla.

Poprvé jste se s místním divadlem dostal do kontaktu až při zkoušení Jágra?

Zas tak nepocitvý jsem nebyl. V době, kdy jsme začali připravovat Jágra, jsem se sem jel podívat. Bydlím v Dejvících, takže to mám kousíček. Sezónu před uvedením Jágra jsem tu viděl asi čtyři premiéry.

A jak se vám líbily?

Měl jsem z toho rozporuplný dojem. Měl jsem pocit, že je to velmi nevyrovnané. Některé inscenace vypadaly zajímavě, ale zase si těžko hledaly svého diváka. A pak tu byly věci nedodělané, odfláknuté, dost průměrné. A to mi bylo líto.

Jak jste se dostal k tomu, že jste psal hru pro divadlo, které jste vlastně moc neznal?

Ilona Smejkalová s Ondřejem Lážnovským (tehdejší umělecký šéf divadla, pozn. red.) chtěli, aby vznikla inscenace o Kladně. Oslovili mě a Petra Kolečka. Řekli jsme si, že nás Kladno zajímá asi nejvíc tím, kdo tady žije. Tím jsme došli k tomu, že to uděláme o Jaromíru Jágrovi. Pak jsme zjistili, že tu žil i Wittgenstein. Dneska by mě zajímal i Antonín Čermák, kladenský rodák a starosta Chicaga. Řešili jsme i to, že bychom rádi, aby to taky v souboru trochu zajiskřilo, takže jsme si vzali jako hosta Davida Matáska.

Jak se vám při přípravě téhle inscenace spolupracovalo s kladenským souborem?

Veskrze super, spolupráce byla skvělá. Lidi byli fajn, otevření. Bylo to velmi příjemné, i to vedlo k pocitu, že by naše spolupráce mohla pokračovat. Vliv určitě měl i úspěch samotné inscenace. Nechci trpět nemocí jménem machróza, ale už dlouho tu nebylo představení, které by se podívalo na všechny české festivaly. Hráli jsme v Hradci, ve Zlíně, teď budeme na Nové scéně Národního divadla…

V rozhovorech pro minulé číslo Kladna Záporna ale někteří herci nevypadali z Jágra moc nadšení. Říkali, že je to takový tvar, že je to před-

strana: 3

+

stavení, z kterého si člověk nemusí nic odnést.

Není tohle trochu proti duchu divadla?

Nevím. Když se dvě hodiny výborně bavím, tak už si nemusím odnášet nic navíc. Třeba to má někdo jinak. Ale myslím, že důležitější je, když věc splní svůj účel a lidi jsou spokojený. Dělat humor je pro mě řemeslo. A osobně, já jako Tomáš, ne jako umělecký šéf kladenského divadla, ale jako Svoboda říkám: nechci dělat interpretační divadlo. Nechci dělat dalšího třímiliontého padesátého Hamleta, na to je v republice dost režisérů, kteří to dělají rádi a dobře.

Viděl už představení o sobě Jaromír Jágr?

Ještě ne. Zval jsem ho, když na jaře vyhráli mistrovství světa, bohužel hned odjížděl pryč. Určitě ho ale vidět chce. Už ho viděla celá jeho rodina.

Co na hru říkali?

Líbila se jim, i Jardova maminka byla spokojená. Dokonce za Danou Markovou přišla Ina Puhajková, která ji pochválila, že jí hezky hraje.

Připraveni na vše Kladenský soubor jste přebíral v půlce rozjeté sezóny. Co to obnášelo?

Představoval jsem si, že budu občas chodit na porady, dělat svoje věci a nebudu se o to starat. Pak ve výsledku to obnášelo to, že jsme dost výrazně měnili vnitřní chod divadla. Navíc jsem byl okolnostmi nucený zrežírovat inscenaci Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce.

-

strana: 4

Znamená to, že jste původně ani neplánoval výrazně do činnosti divadla zasahovat?

To se ani nedělá. Mě maminka vychovala jako slušného člověka. To nejde, když jsou nějací režiséři a mají naplánované inscenace a jsou na tom existenčně závislí, tak bych je připravil o živobytí.

Místo tragédie Mamma Médea jste ale na závěr minulé sezóny nasadili Čechovova Racka.

Proč?

To už souviselo i s nastavením současné sezóny, kterou jsme nazvali „přátelskou“. Mamma Médea je aktualizace antické tragédie, na níž každý divák nepřijde. Když tu běžela inscenace Zabijáka Joea, nesetkala se moc s diváckým ohlasem. Myslím, že kdyby se tahle hra hrála ve studiovém prostoru, tak by mohla mít mnohem víc repríz a viděli by ji přesně lidi, kteří ji vidět chtějí. Ale vedení rozhodlo, že ji bude uvádět v sále pro čtyři sta diváků, tak ji viděli všichni, i ti, kteří ji vidět nechtějí. A rozhodli se, že to se jim nezdá a že už do divadla nepůjdou, což je negativní vedlejší efekt. Tomuhle se budu snažit předcházet.

Poměrně záhy poté, co jste byl jmenován do pozice uměleckého šéfa, jste oznámil docela citelné změny. Propustil jste hned pětici herců, mezi nimi i dlouholeté členy souboru jako Miroslava Večerku nebo Svatavu Milkovou. Co vás k tomu vedlo?

Já jsem už jednou uměleckým šéfem byl v divadle Rokoko.

Tehdy čítal soubor 22 herců a s příchodem mně a Thomase Zielinského odešlo sedmnáct lidí a přišlo patnáct jiných. Když děláte něco tak intimního, jako je divadlo, tak potřebujete mít kolem sebe lidi, kterým důvěřujete – a důvěřujete jim bezezbytku. Nechci se vůbec dotknout profesních možností herců, kteří odcházejí, nechci je urážet, ale myslím, že ta vzájemná důvěra tam nebyla.

V tisku se někteří odcházející herci zmínili, že je konec spolupráce zaskočil… Jak jste to s nimi probíral?

Herec má termínovanou smlouvu, která se každý rok obnovuje. Taková je profese. Režiséři mají dokonce smlouvu jenom na danou inscenaci, pokud nepůsobí v roli uměleckého šéfa. Hercem nejste celoživotně. Hercem jste jen, když hrajete divadlo, když slezete z jeviště, tak už nejste herec. Myslím, že jsem se zachoval ještě přátelsky. Každý březnový termín jsou pohovory s herci, kde se probírá budoucí spolupráce – i herci sami si mohou najít jiné angažmá. Nastoupil jsem v lednu a posunul tyhle rozhovory ještě o dva měsíce dopředu, abych těm, co odejdou, dal víc času najít si místo jinde.

Jaké jsou vztahy mezi herci a vámi teď?

Já si myslím, že je to v pohodě.

Do Kladna jste si přivedl jako dramaturga Petra Kolečka, s nímž jste psal řadu her. Přímo pro kladenské diváky teď chystáte další. Nebude z kladenského divadla divadlo vás a Petra Kolečka?

Nebude. Ono to teď takhle může působit, protože v téhle sezóně máme dva tituly, které pro Kladno společně píšeme.

Před vámi je taková nejistá sezóna. Divadlo se mělo rekonstruovat, ale práce se zatím odkládají. Co to pro vás znamená?

My budeme hrát. Jsem připravený hrát až do konce tohohle roku v původní budově. Stejně jako jsem připravený na to, že se bude hrát v Lampionu. Vadí mi, že tato situace není zaviněním nikoho z divadla, ale zaviněním z vnějšku. Akorát divadlo na to musí reagovat a musí pracovat o to víc.

Nebere vám to chuť do práce? A hlavně – nebojíte se toho, jak budou reagovat diváci?

Já jsem to nebral ani nějak emocionálně. Bral jsem to prostě jako fakt a tak jsem to i přijal. S těmi diváky to poznáme při první návštěvě.

Viděl jste návrhy Davida Vávry na rekonstrukci?

Viděl. Nemohl jsem na ně sáhnout, protože už byly hotové, ale myslím, že je to profesionálně odvedená práce.

Co konkrétně znamená rekonstrukce pro zázemí a provoz divadla?

Prostředí pro herce se bude zvětšovat a zlepšovat. Celkově se změní hlavní sál, který teď působí obrovským dojmem, a když tam přijde návštěva, která není nad tři sta lidí, tak mám pocit, že by si diváci měli rozdávat zbraně, aby se necítili opuštěně a nebáli se. Sál se vymaluje, zútulní, nově tam bude věnec lóží. Ze stávající zkušebny se stane malé divadlo jako další prostor pro osmdesát lidí, který budeme moct využít. Možná se bude dát hrát i zároveň, i to je možné.

Podle návrhů má vzniknout také kavárna…

To je věc velmi dobře cílená pro Kladno – krásná prosvět-

lená kavárna směrem do parku. Ta by měla do noci svítit a vábit diváky. Divadlo musí ve městě fungovat i jako společenská záležitost, což si dosud ne úplně uvědomovalo.

Premiéra nekončí potleskem diváků, ale i setkáním, které je potom. Teď na to nebyly dostatečně reprezentativní prostory. Klub, který je tam dole, je architektonicky řešený jako kdejaký veřejný záchod. Chci třeba dělat koncerty po premiérách, aby ta vazba na diváka fungovala dál. To teď nejde.

Reagovat hned Prošel jste řadou profesí, mimo jiné jste byl krátce i hercem loutkového divadla v Českých Budějovicích. Byl jste se podívat v kladenském Lampionu?

Ne. To je ostuda, no.

Vaši práci přijímá kritika poměrně pozitivně.

Co byste označil za největší úspěch vaší dosavadní kariéry?

To je vždycky hrozně těžká otázka. Kdybych měl říct divácký úspěch, jsou to asi Pornohvězdy. Ale jinak, za svůj úspěch, jako skutečně osobní úspěch u divadla považuju inscenaci hry Zlý jelen (autor Václav Kliment Klicpera, pozn. red.), která měla asi tři reprízy, ale na té jsem si skutečně beze zbytku realizoval svůj sen. (Vyprávění o této hře je na papír nepřenositelné. Najdete je proto ve zvukvé podobě na našem webu www.kladno-zaporno.cz.)

S Petrem Kolečkem píšete hry, v kterých se věnujete fenoménům současné společnosti. Co vás na ní fascinuje?

Už těžko najdete nějaké současnější téma, to ad jedna. A ad dvě je to legrace. Když píšete ve dvou, tak se velmi obtížně píšou hry s nějakým velkým přesahem a tématem, protože nositelem hlavní myšlenky může být jen jedna hlava. Kdyby byly dvě, tak by se pořád dohadovaly a nic by z toho nevzešlo. Na humoru se velmi dobře shodnete, protože vidíte, když se ten druhý nesměje. Pak je to prostě špatně. Když se zasmějeme oba, tak to hned do hry dáme. Když Petr Kolečko píše nějaké závažnější věci, musí je psát sám.

Kritika vesměs oceňuje, že dokážete dobře propojit protichůdné žánry, vysoký vkus s nízkým…

Zdá se, že se rádi pohybujete na hraně.

Máme svůj žánr jednoznačně daný, říkáme mu píčovina, to je naše žánrové označení. A když je to větší, tak je to velkopíčovina. Pornohvězdy a Jágr jsou velkopíčoviny, Kouzelník a Zlatý prsten Jana Třísky jsou píčoviny. Ale to nevím, jestli tam můžete dát.

Kde je pak ta hranice, kdy jde o trefnou satiru a humor a kdy už převládá spíš trapnost?

Asi je to dané nějakým vkusem. Každá věc má hranici, za kterou už se nejde, něco je přes čáru i pro nás. Já mám katolickou výchovu – i když nevím, jestli to je zrovna ten důvod –, ale člověk by měl vědět, kde je vpravo a kde je vlevo, co už je zkrátka tabu. A měl by mít i nějaké morální hranice. Teď jsme s Petrem Kolečkem napsali pohádku Game boy o chlapci, který vyhraje nad počítačovou hrou jen tím, že se jí zřekne. Jinak nejde vyhrát. Přestože ta hra do dvou třetin působí jako adorace počítačových her, tak ve výsledku je to jinak. Podobně Pornohvězdy – kdybyste

strana: 5

+

odešli dvacet minut před koncem, máte pocit, že to je oslava porna. A pak zjistíte, že to je obráceně. Ale to zjistíte až po té oslavě, až když se sloupe všechno to pozlátko a nakonec zůstanou jen lidi, opuštění a sami, protože činnost, která je jinak intimní, dělají jako hlavní povolání.

A to prostě není dobrý.

Vaše hry obsahují narážky na konkrétní společenskou situaci, na věci, kterým třeba za tři roky už nebude divák rozumět. Nevadí vám ta krátká životnost?

Ne, naopak. Já tohle miluju, protože tady reagujete hned.

A když se zabýváte legrací, tak není nic horšího než starej vtip. Když slyšíte vtip podruhý, je nanic, protože ztrácí moment překvapení. Já se na naše hry, myslím ty píčoviny, i nerad opakovaně dívám. Ano, musíte se na to podívat řemeslně, jestli to funguje, ale ta radost z objevování humoru už tam není.

Není to pro divadlo nebezpečné? To by snad mělo stát o to, aby se lidé na představení třeba i opakovaně vraceli…

Ale ten divák to nenapsal! To je v pořádku, divák v tom má pořád co hledat.

O čem jsou hry, které píšete vy sám?

O snění. Teď jsem si vymyslel takovou hru, která se jmenuje Med, o chlapci, co se najednou ocitne v místnosti plné medu. Neví, jak se tam dostal, místnost nemá okna ani dveře, jen nahoře je žárovka, z které kape med.

A najednou se objeví dívka, s kterou předtím strávil prvně noc. A ta mu vysvětlí, že je to sen, ale že to je její sen, do kterého jí vlezl. A řekne mu, že ona v tom snu chce mít sex s Tomášem Matonohou a ať on vypadne.

-

strana: 6

Musíme mít tvář

Celé se to zaplétá, pak se v tom snu objeví i Matonoha a oba utopí chlapce v medu. Když se chlapec probudí, všechno si to pamatuje. Začne s dívkou intimně žít. Ona se zároveň miluje s Matonohou, takže zjistí, že se vlastně miluje na dvou frontách, je to takové zapeklité. Jednoduše úlet.

To se inspirujete vlastními sny a představami?

Ne, tak tohle se mi rozhodně nezdálo!!! Čtete recenze svých her? Čtu a některých recenzentů si i vážím, někteří z nich jsou i mými osobními přáteli. Jinak je ale na tom podle mě divadelní kritika u nás dost bídně – hůř než třeba hudební nebo filmová.

A berete si z jejich textů nějaké poučení pro další práci?

To ne. Někdy mám pokušení, ale ne. To nejde. Člověk to musí mít srovnané u sebe, nepřipadá v úvahu, aby naslouchal nějakému vnějšímu hlasu.

Na divadle nastavujete zrcadlo dnešní společnosti. Kde máte zrcadlo vy?

V koupelně.

A ukazuje vám, že jste stále ještě v realitě?

To nevím. Asi nejsem.

Jako umělecký šéf asi máte představu, na koho má divadlo cílit. Jaký je podle vás vkus kladenského diváka?

Svým způsobem je kladenský divák velmi tradiční. A to tady nějak respektovalo před-předchozí vedení, které to ale taky neubrzdilo a začalo chtít být dramaturgicky ambiciózní. Ale dál to nebudu rozvádět.

Vy jste ovšem spíš experimentátor a provokatér. Jde to dohromady s divákem, který chce tradiční divadlo?

Jde, prostě si rozdělíte život a práci na několik částí. Všimněte si, kdo co teď v Kladně dělá. Daniel Špinar, který miluje interpretační divadlo, dělá Racka. Michal Lang má rád na divadle mezilidské vztahy, tak dělá Rok na vsi. My s Kolečkem budeme dělat pohádku o lidech, kteří se dostanou dovnitř do počítačové hry. Tudíž tam vždycky bude jakýsi úlet. Ale nebude zásadní, půjde o veskrze komediální a zábavné věci. Petr Kolečko nadále zůstává uměleckým šéfem A studia Rubín, takže my máme dostatek prostoru na to si naše píčoviny dělat v Rubínu a tady mít odpovědnost vůči divákům. Tam se dostatečně vyřádíme, tady jsme v klidu.

Jak tedy bude vypadat letošní sezóna?

Už jsem naznačil, že chceme, aby to byla sezóna přátelská – vůči městu i vůči divákům. Naše vstřícnost by měla být vidět třeba v tom, že jsme přidali jednu hru, když se ukázalo, že ještě chvíli zůstaneme v původní budově. Tím neplánovaným představením bude Netopýr, chceme do Kladna dostat úplně klasicky pojatou operetu se vším všudy. Pak to budou další čtyři premiéry – Rok na vsi bratrů Mrštíků

ve velmi klasické dekoraci s hercem z Národního divadla, muzikálová pohádka Game boy, Bible – kompletní slovo boží ve 120 minutách, což je souborné dílo třech komiků, kde budou hrát Zdeněk Dolanský, Zdeněk Velen a Štěpán Benoni. A na závěr Septik, to by měla být hra o milostném vzplanutí a divočení Ivety Bartošové a Jiřího Pomeje, která bude mít už charakter takového letního odlehčeného představení.

Před vaším příchodem se v kladenském divadle za tři roky vystřídali prakticky tři umělečtí šéfové. Jak tohle poznamená chod instituce?

Strašidelně. To divadlo v podstatě decimuje. A to v přímém i přeneseném slova smyslu – tedy ceasarovské zabití každého desátého. Protože každý si s sebou přivede své lidi, někoho vyhází, takže kontinuita instituce je minimální. Zůstává jenom vrátný a ředitel. Jenže divadlo dělají hlavně lidi, kteří ho vyrábí – herci a režiséři –, a pak ti, co ho propagují a prodávají. A jestliže se pořád mění, tak je to špatně. Tohle mělo za následek úbytek diváků.

To znamená, že vy budete navazovat, nebo přijde nějaký nový začátek, restart?

Já už navazuju. I herecká obměna byla na moje poměry minimální. A kontinuita tu je v hercích jako jsou Honza Krafka, Eva Nadáždyová, Lukáš Homola, Jarda Stránský. A ta musí zůstat. Druhá věc je to, co teď není a co se bude vyvíjet, tedy jednotná prezentace divadla, hlavně po grafické stránce. V tuhle chvíli máme návrh na výraznou změnu celkové grafiky, i s novým logotypem. Celkově se úplně změní způsob propagace divadla – do popředí se dostanou herci. Na billboardech budou obrovské tváře. Mělo by to být podobné jako v Plzni, kde městské billboardy, které se nepodaří obsadit, dostane k dispozici

divadlo. A že se v době krize nepovedou obsadit dost často. Doteď taky měla každá inscenace svůj vlastní plakát.

To působí na první pohled správně, ale správně to není.

Divadlo má dávat do města nějakou jasnou zprávu. Úroveň představení by měla být víceméně stejná – a vysoká.

Nejde, aby si lidé řekli: půjdeme na tuhle inscenaci, o té se hodně mluví, ale ty ostatní můžeme ignorovat, to budou stejně ty jejich pitominy. Jako má divadlo Komedie nastavenou nějakou úroveň a má nějaký styl, tak to musí být tady.

Máte recept, jak toho dosáhnout?

Chci, aby se během téhle sezóny, která bude bohužel taková poloviční, vyprofiloval okruh řekněme pěti až šesti režisérů, kteří tu budou trvale pracovat. Michal Lang s Danem Špinarem do tohoto okruhu patří. A vyprofiluje se nějaká dramaturgie, u níž zjistíme, do jaké míry konvenuje městu.

Bude s tou prezentací souviset i to, že do Kladna dostanete více známých tváří, třeba herců z Prahy?

To už dělám. Ne vždycky bych chtěl, aby host byl v hlavní roli. Dobře se to povedlo v první inscenaci, na kterou už jsem měl vliv, což byl Racek v režii Dana Špinara. Domluvili jsme se, že v roli Sorina hostuje Jan Potměšil. Myslím, že velkým přínosem bude pro soubor příchod Aleny Štréblové a Petra Pěknice, kteří oba už v Rackovi hrají.

Dát městu občas srovnání, které vychází i vůči souboru

veskrze pozitivně, je důležité. Ale nesmí se to stát principem. To znamená, že to není tak, že hraje hvězda a ostatní kolem ní postávají v kostýmech, ale že to herectví je srovnatelné. To dodává jistý pocit sebevědomí, zároveň to dodává divákovi pocit výlučnosti, že přece tady je divadelní úroveň stejná jako třeba v divadle, odkud ten host je. Jedna z věcí, které bych chtěl dosáhnout je, že kladenské divadlo bude mít v době mého odchodu svou trvalou pražskou scénu, kde by trvale hrálo své inscenace. Ne, že se občas hostuje Pod Palmovkou, v Žižkovském divadle nebo teď v Národním.

Chcete dělat další změny v souboru?

Může se to dál vyvíjet. Odešlo pět lidí, přišli dva, tím pádem je prostor, aby ještě pár lidí přišlo.

Mluví se o tom, že důvodem častého střídání lidí v divadle je i špatná komunikace uměleckého vedení s ředitelkou Blankou Bendlovou. Jak zatím vnímáte ten vztah vy?

Myslím si, že spolupráce je v tenhle okamžik více než dobrá. Záleží hlavně na komunikaci.

Máte přehled o dalším kulturním dění v Kladně?

V tuhle chvíli vím o výstavě Kukyho v galerii a vím o dramaturgii divadla Lampion…

To jsou všechno subjekty sdružené v poměrně ojedinělé monopolní organizaci Kultura pro Kladno. Jak se stavíte k takovému uspořádání kulturních institucí?

Beru to jako fakt. To je rozhodnutí, které pochází z magistrátu a já je ze své pozice neovlivním. A co nemohu ovlivnit, to nechávám být. Nemám na to žádný názor.

strana: 7

+

Jak jste spokojený s návštěvností?

S tím momentálně nejsem spokojený. Ještě dobíhá spousta chyb, co se staly během posledních dvou sezón – v dramaturgii, propagaci, ve způsobu komunikace s divákem.

To se musí výrazně zlepšit. Nacházíme teď nějaká řešení.

Začít se dá už tím, že obchodní oddělení by mělo mít nějakou strategii prodeje, jít divákovi naproti, dávat o sobě permanentně vědět, být kreativní. Chci, až bude lešení kolem divadla, aby to byla naše plakátovací plocha. Plakátovacích ploch máme vůbec tragicky málo. Je špatně, když o sobě nedáváme zprávu, stejně jako to, když o sobě dáváme zmatenou zprávu. Kvůli chybným rozhodnutím v těchto sférách se mnohdy i dobrá inscenace k divákovi nedostane.

Co tedy kladenské divadlo jako divadlo provinčního typu, ale zároveň blízké Praze, potřebuje?

Na co se má zaměřit?

Já si myslím, že kladenské divadlo má být pro kladenského diváka. Lidi tu mají právo na svoje divadlo. Nevěřím tomu, že masivně odjíždějí do Prahy do divadel. Spíš chodí do divadla sem, a když je divadlo naštve, tak nejdou do divadla vůbec. A nemyslím, že bychom si s Prahou nějak výrazně konkurovali.

Za dob vašeho předchůdce Petra Svojtky se divadlo snažilo otevřít veřejnosti různými akcemi jako ples, Malé kladenské dionýsie nebo soutěž Podívejte, divadlo! Chystáte nějaké další oživení v tomhle směru?

Ne. Myslím, že divadlo má především dělat to, co má, což jsou inscenace. V okamžiku, kdy se inscenace dostanou na nějakou úroveň, pak je teprve čas dělat mimodivadelní aktivity. V momentě, kdy divadlo strašně dlouho

-

strana: 8

dopředu řeší ples a dionýsie a podobně, odvádí to pozornost od důležitější práce. Ale neříkám, že tyhle tři tradiční akce nenechám běžet.

Otevře se zrekonstruované divadlo víc i jiným souborům než tomu vašemu? Třeba amatérským divadelníkům?

Určitě nechci, aby se nakupovalo třeba víc inscenací z Prahy, aby se vydělávalo tak, že se přivede zájezdovka s pár seriálovými hvězdami. To se pak logicky můžete ptát, jestli má smysl udržovat vlastní stálý soubor. Pokud je to věc, která s regionem souvisí, jsem bezesporu pro.

Zcela jasně bych podporoval třeba nějaký kladenský amatérský divadelní spolek. A kdyby jich bylo víc, tak klidně pro ně můžu zorganizovat nějakou přehlídku. Ale to není věc, která může vzejít ode mě – já mohu leda poskytnout prostor.

Petr Kolečko o vás řekl, že jste roztomilý strýc, který dělá roztomilé divadlo. Podepsal byste se pod to?

Jo, to sedí. On je roztomilej synovec.

Kladno, 25. srpna 2010

Tomáš Svoboda (narozen 1972 v Plzni)

Prošel řadou profesí z divadelního i nedivadelního světa, od poloviny sezóny 2009/2010 je uměleckým šéfem souboru Městského divadla Kladno.

Vystudoval divadelní režii na brněnské JAMU. V roce 1994 krátce působil jako loutkoherec Malého divadla České Budějovice. Později byl režisérem a uměleckým šéfem alternativního souboru NITĚ při Západočeském divadle Cheb, pracoval i v reklamní agentuře. V letech 1999–2004 se živil jako režisér na volné noze, potom byl dva toky uměleckým šéfem pražského divadla Rokoko.

Po odchodu z Rokoka pracoval pro agenturu Aura Pont a dceřinou firmu C&Com jako projektový manažer a kreativec. V roce 2007 obdržel za svou hru Srnky Cenu Alfréda Radoka, konkrétně 3. místo v dramatické soutěži (hra se uváděla třikrát jako scénické čtení, vznikla také její rozhlasová adaptace v režii Dimitrije Dudíka). Podílel se na vývoji zatím nerealizovaného sitcomu pro televizi Nova, dále s ní spolupracuje na seriálové tvorbě.

V říjnu 2009 oživil společně s Petrem Kolečkem na prknech kladenského divadla mýtus hokejového poloboha Jaromíra Jágra. Oba autoři realizují své sny v A studiu Rubín (zde se hrály např. jejich hry Zlatý prsten Jana Třísky, Kouzelník ad.), na jaře 2010 uvedli v pražském klubu Roxy muzikál Pornohvězdy, pro tuto sezónu kladenského divadla napsali pohádku Game boy a plánují ještě kabaretní hru Septik.

Tomáš Svoboda bydlí v Dejvicích, o kterých říká, že jsou předměstím Kladna. Že by Tomáš Svoboda – Kladeňák?

J

aké to je vlastnit les?

František Müller zpovídal Sáru Petřínskou

Není žádný problém koupit v Čechách les. Ale co obnáší vlastnictví lesa? Zeptal jsem se kolegyně z řad spolupracujících autorů našeho časopisu. Sára Petřínská totiž vlastní kousek lesa. Tedy přesně ideální třetinový podíl z devítihektarové výměry.

SP: Vlastnit les je docela zvláštní. Když jsem jako malá, chodila s tátou a sourozenci do lesa na houby, bylo mi divný, že táta říká: Jdeme do našeho lesa!, protože to bylo za bolševika, kdy bylo všechno všech, a i když to historicky byl náš les, toho času v něm hospodařil někdo cizí.

Tedy hospodařil je krásný slovo, bolševik pouze těžil, aby si vylepšoval hospodaření.

Když nám les v restituci po roce 1989 vrátili, byl z půlky vykácený. Navíc v něm byly jámy a zemljanky po činnosti ruský okupační armády, která si tam jezdila na cvičení a nikoho se neptala.

Ten můj les je součástí většího celku lesa. V tom je ta zvláštnost, že když jdeš svým lesem a nesleduješ nenápadné patníky obrostlé mechem, tak ani nerozlišíš, kde ten les končí a kde začíná. Máš pocit, že nikde nekončí a jen si tak bloudíš. Časem, když se o les trochu staráš, vnímáš, jak les žije. Vidíš sice jednotlivé stromy, borůvčí, pařezy, kapradí a jehličí, ale máš pocit jako by les byl jedna velká živá bytost. Má své zvuky, poznáš kdy má radost nebo strach.

-

strana: 10

A co povinnosti vlastníka?

SP: Samozřejmě vlastnictví čehokoliv je břemeno. Nejinak je to s lesem. Musíš mít, pokud sám nejsi odborník na lesnictví, odpovědnou osobu, která dohlíží na správné hospodaření v lese. Řešíš stále nějaké problémy. Například s ČEZem, který má v lese vedení vysokého napětí.

Se zlodějema dřeva. Ti jsou většinou z vedlejší vesnice, stále žijí v socialismu a myslí si, že je normální topit celý rok zadarmo. S myslivci, kteří si staví posedy v místě, kam chodí zvěř, aby ji pak postříleli. Činnost myslivců, jak jsem zjistila, je posvěcená tak zvaným zákonem o honitbě (nemá to nic společného s autoerotickými praktikami), i když někdy mi připadá, že se ten posed divně třese…

Největší zlo jsou však vichřice. Dneska už má skoro každý větší vítr svoje jméno. Kyrill se nám prohnal v lese s nebývalou silou. Když to pak vidíš, není ti do smíchu.

Buk, jenž byl orientačním bodem, a měla jsem pocit, že tam bude i za sto let, je najednou pryč a s ním velký kus lesa. Stromy, které neobejmou tři chlapi, jsou zlomené jako párátka. Jo a taky kůrovec je prevít.

To vypadá, že s lesem je víc starostí než užitku…

SP: Užitek je z lesa, jak jsem někde četla, pokud máš víc než sto hektarů, což není můj případ. Pak můžeš něco vydělat prodejem dřeva, přičemž nemusíš čekat osmdesát let, než ti zase doroste. O takzvanou výchovu lesa se stará sjednaná firma. Z krajského úřadu na to je dokonce nějaká malá dotace. Dřeva, také vlivem těch vichřic, je na trhu přebytek a jeho cena je dole. K tomu ještě úřaduje kůrovec (tomu se říká v lesnické hantýrce brouk), a ten také snižuje výnosy kvalitní kulatiny. Po čtyřiceti letech totality, zpřetrhaných vztahů mezi majetkem je vlastnictví lesa asi trochu přežitek. Ale jinak vzato – mít svůj les je výborný, můžeš si říct: „mám houby z vlastního lesa!“

í n es kýn

Lmane tex

dis t: La

lav

ár Vost

ek

Staré džíny plné záplat Z košile je cítit dým Vojenský má z Kotců kabát Zkrátka Lesní manekýn Často pěšky, občas vlakem Když má někdy štěstí kus Tu a tam ho svezou stopem Traktor je mu autobus Nevadí mu jestli sněží nebo je krásný den Každý pátek s rancem běží musí z města ven Na módě mu nezáleží Nehledá si pohodlí Je mu jedno i kde leží Vyspí se i pod jedlí Lože z větví, polštář z mechu Přikrytý je kabátem Nad hlavou má smrků střechu Měsíc hlídá jeho sen

Zdravé stromy

pro zítřek http://nno.ecn.cz/index.stm?apc=nF2x1--&x=2260392 Zdravé stromy pro zítřek jsou společným projektem Nadace Partnerství a Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu (SZKT)

strana: 11

+

Areál zdraví Lapák – poločas rozpadu

František Müller

Před třiceti lety byla započata výstavba Areálu tělesné a duševní kultury Kladno – Lapák. Z projektu Ivana Horkého a jeho kolektivu se, počínaje rokem 1980, realizovala část areálu v tehdy oblíbené „Akci Z“ (jako zadarmo).

Podél asi tříkilometrové trasy vznikly cvičební stěny, překážkové stavebnice, altány a lavičky. Na tehdejší dobu šlo o ojedinělý počin, jak obohatit příměstský lesopark o různá zařízení, jež měla sloužit k protažení těla v části navazující na areál Sletiště a koupaliště.

-

strana: 12

Architektonická studie původně počítala s velkorysým generelem, jehož součástí byl, kromě hřišť pro různé míčové sporty, také letní amfiteátr s hledištěm pro 1562 diváků, prostory s ateliéry pro tvůrčí činnosti, restaurace a podobně. Stezka měla logicky navázat příměstskou lesní plochu na fungující systém sportovních areálů, což souviselo s dobovou představou konce 70. let: obyvatelstvo se postupně osvobodí od řady otrockých domácích prací a s přibývajícím volným časem bude nutné poskytnout

lidem zázemí pro krátkodobou, každodenní rekreaci, prostor pro sport, aktivní odpočinek a regeneraci.

Pro demonstraci tohoto moderního přístupu k volnému času pracujících nebylo vhodnější město než Kladno, které roku1980 představovalo jednou z vlajkových lodí československých socialistických měst. Hutě chrlily tisíce tun oceli, doly se pyšnily plnými vagóny vyrubaného uhlí, výstavba nových válcoven na Dříni byla v plném proudu, panelová sídliště překypovala „šťastnými husákovými“ dětmi…

Jak už to u architektonických studií bývá, realizováno je pouze torzo a z tohoto torza zůstaly po třiceti letech jen těžko rozpoznatelné fragmenty. U náhodného chodce, zabloudivšího po někdejší stezce zdatnosti, vyvolávají pozůstatky překážek představy o zapomenutých šibenicích nebo odložených strojních dílech. Areál zdraví na Lapáku může být modelem, jak bez náležité údržby a ostrahy zchátrá cokoliv, zvláště pokud je to ukryto v hustém lese.

Občas se někomu zalíbilo prkénko z lavičky, jindy přispěchal sběrač kovů a recykloval prolézačku. Poločas rozpadu byl mnohem kratší, než si architekti při plánování mohli a chtěli připustit. Už počátkem devadesátých let zůstala stezka ponechána svému osudu a zoufalí rodiče svým dětem rozmlouvali zkoušení některých zařízení.

Hrozba újmy na těle byla velmi reálná a mobilní telefonie ještě v plenkách.

Bývalá stezka zdatnosti nyní částečně ožívá zásluhou nově upravené in-line dráhy a cyklostezky. Otevření lesa těmto formám pohybu může být novým impulsem na oprášení starých myšlenek a obohacení lesního parteru o další prvky (anebo také ne).

Kresby a foto: reprodukce z knihy Ivana Horkého Tvorba obytného prostředí, SNTL 1984

strana: 13

+

Roman Hájek S Karlem Neumannem o tom, co je vlastně cyklo– stezka, proč jsou některé trasy jen na mapě a proč musí cyklisté ve městě na chodník.

Většího odborníka na zdejší cyklistické tratě než Karla Neumanna byste nenašli. Dlouholetý zaměstnanec kladenské Poldovky, o níž mimochodem vydal v roce 2006 knihu Ocelárna má středisková, stál zatím u všech projektů rozvoje cyklistiky ve městě a jeho okolí. Na naši schůzku přijel samozřejmě na kole. A hned v úvodu rozhovoru mě poučil v zásadní věci.

Tak schválně. Kolik kilometrů cyklostezek byste napočítali na katastru Kladna? Než se vydáte pro mapy a odpichovací kružítko, vězte, že vtip je skryt v odborné terminologii. Cyklostezka, tedy skutečná cyklostezka, po níž mohou jezdit jen a jen cyklisté, je v Kladně pouze na Sletišti a má sotva pár set metrů. Všechny ostatní trasy, kterým my laici říkáme cyklostezky, se ve skutečnosti odborně jmenují „stezky pro chodce a cyklisty“…

-

s t r a n a : 14

Kol kolem Dnes už jej bereme jako samozřejmost, ale k vybudování kladenského cyklistického okruhu 0017 vedla dlouhá a ne vždy snadná cesta. „Stavělo se samozřejmě po částech podle toho, jak byly peníze,“ říká Karel Neumann. „Na startu stál v roce 1999 Jaroslav Obermajer, který mne přizval ke spolupráci. Vedle nás dvou se o vznik okruhu postarali hlavně primátoři Milan Volf a Dan Jiránek a vedoucí lesní správy Nižbor Jiří Houška a František Davídek.“ Výrazná byla hlavně pomoc Lesů ČR, které nejen dovolily trasu vybudovat, ale dokonce samy zaplatily úpravu úseku od nádraží Kamenné Žehrovice k rozdělovské pískovně.

A tak vzniklo v blízkosti Kladna pozoruhodné dílo. Podobných okruhů kolem měst existuje poskrovnu, a zvlášť u nás byste podobný, který nevede po silnicích, ale pře-

devším po upravených lesních cestách, hledali jen stěží.

Ostatně člověk z nejpovolanějších, vrchní značkař Klubu českých turistů Karel Markvart, označil kladenský okruh za skutečnou vzácnost, a přislíbil, že jej bude dávat za vzor na všech svých přednáškách. A pochvalou nešetřil ani televizní moderátor Michal Jančařík při natáčení pořadu Cyklotoulky pro Public TV. Za peníze z městského rozpočtu vzniklo také několik odboček z „nula nula sedmnáctky“ – do Srb, na Hřebeč, na Doksy nebo na Čabárnu. Ve spolupráci s krajem pak vznikla cesta od Cimrmanského směrem na Vinařice, kterou se dá pohodlně dojet až k Mayrovce. „Náklady na vznik okruhu byly zhruba šest milionů korun,“ vyčísluje dnes Karel Neumann. Některé části vedou po silnici, něco zaplatily Lesy ČR. Na úsecích, které platilo město,

foto: Jan Klanica pak kilometr trati přišel asi na tři sta tisíc. Další peníze si samozřejmě vyžaduje pravidelná údržba – prořezávání, sekání, opravy poškozených informačních tabulí a značení či drobné úpravy povrchu. Na to vše dává město ročně zhruba půl milionu. Cyklookruh se těší značné oblibě – podle údajů, jež shromáždili místní skauti, činí v letních měsících provoz zhruba 150 cyklistů za hodinu, v některých úsecích (zejména pod Lapákem) je to ještě víc.

Hlavním oříškem stavby se ukázal být přejezd přes rakovnickou dráhu u Lapáku. Pan Neumann a ostatní realizátoři cyklookruhu totiž počítali s tím, že se přes železnici normálně bude jezdit. „Železniční správa nám ale řekla, že tam musí být přejezd se světelnou signalizací, což jsme si nemohli finančně dovolit. Takže jsme okruh vyznačili částečně po silnici u Zvonečku, uváděli jsme ho tak

i v mapách, aby s tím nebyl problém. Stejně si ale všichni stěžovali – lidi, že tam nesmějí, dráha, že jim tam beztak lidi chodí. Pak se naštěstí dohodlo, že tam nemusí být signalizace, ale bude stačit jen vyznačený přejezd, u něhož budou vlaky houkat. Takže v roce 2008 se postavil tenhle přejezd, a to byla taková poslední třešnička celého okruhu, tím bylo vlastně celé dílo dokončeno.“ V současné době se správce kladenských cyklotras potýká hlavně s vandaly (ve zvláštní oblibě mají závory a značení). Problémy působí ale i motoristé, kteří si po cyklostezkách zkracují cestu (třeba z Ferdinandky na Koreu se to přímo nabízí), a zpočátku dělali nepříjemnosti také koně. „Zašli jsme s panem primátorem na jízdárnu, a tam nám slíbili, že cesty pro cyklisty nebudou používat nebo že budou jezdit po prostředku. To by celkem šlo a myslím,

že tu dohodu se daří dodržovat. Po prostředku lidé nejezdí, tak ať si tam klidně jedou koníci,“ říká pan Neumann.

Co je na mapách Záhy poté, co se začalo s výstavbou okruhu, vyšla první mapa (datovaná 2002). Budoucí trasu 0017 na ní najdete jen zmenšenou na zadní straně, pozoruhodná je zato síť cyklistických cest uvnitř města. „Tehdy se město rozhodlo vyznačit do mapy asi 32 kilometrů vnitřních tras, ale tím také všechno skončilo. Nikdy z nich neudělali ani kilometr,“ usmívá se Karel Neumann. Po letech bere dění kolem místní cyklistiky s nadhledem: „Víte, ten prvotní boom, ta hlavní vlna zájmu o cyklisty už pominula a na magistrátu to dneska není velké téma. Holt radní – snad s výjimkou náměstka Bernáška – nejezdí na kole.“

strana: 15

+

Na dalších mapách už se neexistujících tratí autoři pokoušeli vyvarovat, i když ani na té nejnovější z roku 2008 (tu považuje pan Neumann za nejzdařilejší) se jim to úplně nepovedlo. Najdete tu třeba po silnici značenou trasu k Vinařické horce, která ale fyzicky vyznačená není.

Podobně je na tom naučná Svatováclavská stezka, projekt, jenž se pan Neumann snaží prosadit už několik let. „Ta stezka se přeci přímo nabízí,“ ukazuje mi v mapě. „Podívejte, Stochov je město spjaté se svatováclavskou tradicí, mají tam svatováclavský dub. V Rozdělově je kostel svatého Václava. A na Budči se zase Václav vzdělával. Když se dávala dohromady poslední mapa, tak už to vypadalo na spadnutí, že celá stezka bude. Říkal jsem: Bude to mapa na několik let, tak to tam dejme. Jenže všechno se změnilo.“

foto: Lenka Šeborová

-

strana: 16

Nutno ovšem poznamenat, že velká část Svatováclavské stezky se projet dá. Z Budče do Vrapic se počítá s tím, že povede po silnici, kolem Kladna dobře poslouží už mnohokrát zmiňovaný okruh 0017. Problematický a nedokončený je tak jen úsek mezi Kačicemi a Čelechovicemi. Značení ovšem zatím chybí, stejně jako by v budoucnu měly vzniknout naučné cedule.

Na chodník!

Největším tématem je dnes něco jiného, totiž pohyb cyklistů uvnitř města. Na speciální pruhy pro cyklisty není podle odborných studií místo, a tak se Karel Neumann snaží podporovat rozšiřování chodníků označených značkou C09, tedy „stezek pro chodce a cyklisty“ (modrá kulatá příkazová značka s dvěma bílými panáč-

foto: Petra Melicharová

ky a kolem). Dnes jich je po Kladně asi deset kilometrů a zvolna začínají spojovat jednotlivé městské části. „Není to úplně ideální, ale jiné řešení v současné době nevidím,“ vysvětluje správce Neumann s tím, že samostatné cesty pro cyklisty jsou drahé a mnohde se ani nedají zřídit. Proti cyklistickým pruhům při okrajích tuzemských silnic zase mluví technické normy (na okrajích českých silnic prý není dostatek místa, nebo zde musí být krajnice) a požadavek bezpečnosti. „Pokud se vyznačují zvláštní pruhy na silnicích, je to mnohdy pro cyklisty nebezpečné,“ pokračuje Neumann. „Cyklista je totiž velmi zvláštní kategorie – je to účastník silničního provozu, na silnici může už od poměrně nízkého věku, ale zároveň nemusí mít žádné proškolení a může i do toho opravdu největšího provozu. I proto preferuji

foto: Anita Brožková

Cyklotrasa 0017 není jediná, po níž se v okolí Kladna můžete vydat. Druhou možností je trasa s číslem 0018, která vede z Okoře přes Lidice, Hřebeč a Kladno do Družce.

V Družci se napojuje na trasu 201, která vede z Prahy do Rakovníka. Z Okoře se dál dá na kole dojet k Vltavě (a podél ní do Mělníka k Labi), případně do Divoké Šárky a k pražské zoo. Nedostatkem trasy 0018 je to, že z velké části vede po silnicích, i když s menší hustotou provozu. Letos ale díky penězům Středočeského kraje doznala změny k lepšímu. Úsek mezi Hřebčí a Lidicemi je teď místo po silnici veden po nově upravených polních cestách. Nová je také odbočka z okruhu 0017 od železničního přejezdu Na Lapáku na doberskou Horku, odkud se připravuje pokračování do Družce, Horního Bezděkova a dále na Poteplí nebo na Roučmídu. Tím by se možnosti kladenských cyklistů opět podstatně rozšířily.

chodníky, byť jsme samozřejmě měli obavy z toho, jestli nebude docházet k problémům. Ale za celou dobu žádná stížnost nedorazila. Ono to je jako ve všem – když se potkají dva inteligenti, tak se dohodnou, když se potkají inteligent a blbec, inteligent to nějak ustojí. A když se potkají dva blbci, bude průšvih vždycky, a je jedno, jestli to bude na chodníku, nebo na silnici.“ Pohyb cyklistů po městě skutečně vyžaduje ohleduplnost z obou stran. Předpisy pro umístění značky C09 jsou poměrně volné, záleží i na frekventovanosti chodníků.

Tam, kde projde za hodinu sto chodců a projede padesátka cyklistů, by chodník měl mít aspoň tři metry – stačí ale i dva, místně i jeden metr. „To je dostatek prostoru, aby se chodci a cyklisté v klidu vyhnuli, pokud chodí a jezdí skutečně vpravo,“ míní Karel Neumann.

Dnes po těchto vnitřních cestách cyklisté projedou třeba od OC Oaza v Kročehlavech až do centra ke gymnáziu, případně kolem ČSAD na Sletiště. Problematičtější je spojení centra s Rozdělovem. „Už dlouho jednáme o možnosti protáhnout existující trasu od Sletiště ulicí Sportovců, ale všechny připravované plány zatím zůstávají jen na papíře. A také se nepovedlo lépe zrekonstruovat chodníky na třídě Československé armády – tam mohla být C09 také. To jsou věci, o kterých musíme dále uvažovat,“ naznačuje Karel Neumann další plány.

K pohybu cyklisty ve městě patří i dostatek stojanů.

Některé pojišťovny dokonce proplácejí škodu způsobenou krádeží kola řádně zajištěného „na místě k tomu určeném“. Takových míst je ovšem v Kladně stále pohříchu málo. Karlu Neumannovi se podařilo prosadit, aby

stojany byly před městskými budovami. Díky tomu dnes najdete stojany před magistrátem, informačním střediskem na Floriánském náměstí a před centrem správních agend na náměstí Svobody. „Zkoušeli jsme oslovit i další instituce a podnikatele s tím, že by jim město odpustilo poplatek za zábor chodníku a že by zaplatili jen samotný stojan a jeho instalaci. Ale – opět – se to nepodařilo dotáhnout do nějakého závěru. Není vůle.“

Udržovat, udržovat, udržovat Při rozhovoru se nedá ubránit pocitu, že o zájmy cyklistů na kladenském magistrátu srdcem bojuje jediný člověk.

Jenže on to možná bude spíš reálný stav – a právě v tom můžeme vidět příčinu nejen všech úspěchů, ale také všech zatím nedokončených snů. Jeden člověk totiž na všechno strana: 17

+

„Takovéto trasy jsou snem každého cykloturisty. Chtěl bych velmi poděkovat všem, kteří okruh vyznačili a nadále se vzorně starají o jeho údržbu. Věřím, že krize-nekrize v tom budou moci pokračovat – obyvatelé i návštěvníci Kladno to jistě uvítají a do města a jeho okolí tento okruh právem přiláká další cykloturisty. Osobně mohu slíbit, že projetí tohoto cyklookruhu doporučím svým kamarádům – cyklistům i cykloznačkařům z Klubu českých turistů a rád ho budu na svých častých jednáních s jinými zřizovateli cyklotras dávat za vzor. Zaslouží si to.“ Karel Markvart, předseda Rady značení KČT, o trase 0017 (měsíčník Kladno 9/2009)

Snímky z fotosoutěže Příroda kolem cyklotrasy 0017 poskytlo Sládečkovo vlastivědné muzeum a komise rady města Kladna pro životní prostředí.

zkrátka nestačí. A chybí i podpora od samotných cyklistů – Karla Neumanna například nikdy nekontaktoval nikdo z nějakého cyklistického spolku či klubu. Přitom okruh k nějaké organizované cyklojízdě – nebo dokonce závodu – vyloženě svádí. „I když podmínky nejsou ideální, snažíme se okruh nějak zatraktivnit. Už jsme zařídili několik drobných zastavení, která připomínají některé zaniklé krajinné prvky – třeba u Obrázku pod Kožovou horou, na Engerthu nebo na Ferdinandce. Také jsme obnovili křížek u silnice na Cvrčovice nebo vysázeli podél lipovou alej na Růžovém poli.“ Když se Karla Neumanna na závěr ptám, jaké další trasy by v Kladně rád viděl, nejprve odpovídá, že stávající síť už moc rozšiřovat nechce a že hlavním cílem je

-

strana: 18

udržovat okruh. Po chvíli se ale zarazí: „Počkejte, vlastně pár přání by tu bylo. Jednak bych chtěl propojit okruh 0017 s kruhovým objezdem u Unhošťské a Americké ulice. A pak propojit centrum s Rozdělovem, to je takový můj sen, stejně jako zprovoznit pěší zónu i pro cyklisty.

A na spadnutí je realizace propojení pěti vnitřních městských tras vyznačením stezky pro chodce a cyklisty v ulici Petra Bezruče,“ vypočítává.

Plánů na to, co všechno by se dalo zlepšit, je tedy zjevně dost a dost. „Ony jsou totiž dvě cesty,“ uzavírá Karel Neumann. „Buď se s řešením problému cyklistů ve městě poučíme jinde, nebo budeme příkladem pro ostatní.“

Po uzávěrce tohoto čísla se v oblasti cyklostezek událo mnoho změn. Plány na propojení cyklotras a zprovoznění pěší zóny, o nichž se zmiňuje Karel Neumann, dostaly od magistrátu zelenou a stanou se skutečností.

foto: Michal Víšek

Karel Neumann (1943) pochází z Pleteného Újezdu, v Kladně vystudoval Průmyslovou školu strojní a hutnickou. Chtěl být hajným nebo rybářem, ale nakonec – protože chtěl zůstat na Kladně – pracoval celý život v ocelárnách Poldi. Odešel odtud v roce 1996. Zážitky ze svých pobytů na šumavské chalupě ve Stachách ztvárnil v knize Šumava má láska (2005), o rok později vydal vzpomínky s názvem Ocelárna má středisková. Je externím zaměstnancem kladenského magistrátu, má na starost rozvoj a údržbu cyklistických tras, zasedá v komisi pro životní prostředí.

strana: 19

+

(performance Lenky Klodové). Kdo měl odvahu pokračovat dále, mohl vidět instalace z přírodních zdrojů od Jana Lovranta, Frances Sander (Skotsko, ČR) a Aline Yanak (FR). U cesty byla maskovaná postava muže lemujícího kmen stromu od Dimitrije Bertina (Rusko, ČR), dále v lese se našla spadlá pěticípá hvězda od Dagmar Šubrtové.

Tak trochu zákopovou práci celé dny vytvářel Jiří Kobr.

Suchými zídkami si vymezoval své území, prazáklad svého obydlí. Jako otevřenou strukturu a zkoumanou plochu

ohraničili les žlutými provazy umělci z Anglie Pedro Diablo a Lyn Medcalf.

Někteří návštěvníci se akcí nadchli a litovali, že za dva dny v lese po umělcích nebude ani stopy. Někteří se pobavili, jiní rozčílili, každopádně se rozběhla diskuze. Po několika letech mám pocit, že bychom akci mohli zopakovat a zase v lese někoho trochu postrašit.

Dagmar Šubrtová, Občanské sdružení Arteum

Dagmar Subrtova - Fold star

Na krátkou dobu se v září roku 2003 nastěhovali umělci do lesoparku na Lapáku.

Vytvořili krátkodobé instalace podél hlavní cesty a využili oslav Dne města, aby do lesa zabloudilo více lidí.

Někteří návštěvníci byli šokováni hned na začátku cesty, když na ně z křoví vykoukla těhotná slečna v plášti

Jiří Kobr My garden

Lenka Klodova Are you afraid

Umělci v lese

-

strana: 20

Leon Cole, Bridge, England

V lese byl asi jeden z našich domovů, než jsme se přesunuli na paseky, které jsme vymýtili, nebo na kraj lesa, když lesů ubylo. Možná proto nás les stále láká, přestože z něj máme strach.

Frances Sander, Shadows, England

Pedro and Lin, England

Proč chodit do lesa

V lese můžeme zabloudit, může nás něco sežrat, může nás někdo napadnout, mohou nás postrašit strašidla.

A tak jsme rádi, když v lese potkáme hájovnu, hospodu, poustevnu, domeček, perníkovou chaloupku, anebo nějakou decentní stopu lidské přítomnosti. Náš les se sice více podobá poli přerostlé kukuřice, těžko se v něm zabloudí, ale připomínka lesa coby našeho někdejšího dobrodružného domova jistě potěší.

Můj domeček by byl z plechu, aby chvíli vydržel, možná natřený tak, aby byl jako z papíru. Přes den by trochu kouřil z komína a večer by svítil, jako by nás čekal, byl by asi jen metr a půl vysoký, aby nás nenapadlo se do něj nastěhovat.

Kurt Gebauer (z katalogu Umělci v lese)

Objednávka katalogu za 50 Kč + 15 Kč poštovné na emailu dasas@email.cz

strana: 21

+

Když osadíš pilu motorem…

Václav Fiala Občas se mi stá stává, že někdo zaklepe na dveře či mě osloví na ulici: „Museli jsme jsm porazit veliký strom. Vy prej se dřevem pracujete. Nemáte Nem o něj zájem?“ Pokaždé bych byc se měl zaradovat. Budu mít dostupný materiál na své sochy. Já ale vždycky zpozorním! „Jak to, že jste museli p pokácet velký strom? Proč?“ ptám se pokaždé, a odpovědi jsou často prapodivné. „Byl už starý… Padalo z něj listí… Hrozilo zřícení na dům… Překážel tomu či onomu…“ Ale já se nikdy nik nenechám odradit. Dřív, než strom přijmu či koupím, cchci znát opravdový důvod. Proč? Překážel vám? A čemu žže to překážel? Vaší garáži nevhodně hyzdomek? Ne, to vaše garáž překážela tomu dící venkovský d stromu. To ta vvaše garáž měla ustoupit. A proč musely stoleté lípy u křížku ve středu vesnice? Áááá, padnout dvě sto jejich větve plné včel se „nebezpečně“ dotýkaly drátů javedení? A vás teď zneklidněly ty dva nádherné kéhosi veden lipové kkmeny popravené na vaší návsi. Co kdybychom je věnovali sochařovi, napadlo vás, ať z nich alespoň něco je.

Kdepak, milánkové, takto pokácené stromy Kde nepřijímám. Nechte je shnít, spalte je, naložte já nepř s nimi, jjak jen uznáte… Ale já vám v tom nepotakového činu se jednou budete zodpovídat… můžu. Z takové A skutečnost, žže jste mi je věnovali na nějaké výtvarné dílo, by se vám náramně hodila jako omluva. Ne! Nechci vaše stromy…

-

strana: 22

Takhle nějak to často probíhá. Křičíme na sebe a já mám několik dní zlost. Nemohu ale jinak. Nechci být polehčující okolností. Rád ale přijímám a kupuji kmeny stromů, jejichž pokácení mělo smysl, kmeny stromů, které musely padnout, ale až po vyčerpání všech ostatních možností. Z takových darů se raduji, a s chutí se pak pouštím do práce.

Nedávno jsem četl neveselý článek o tom, jak rychle v naší zemi ubývají stromy. Autor neměl na mysli lesy, ale stromy v krajině. Aleje, ovocné sady, stromy kolem stavení, stromy na návsích, stromy na horizontech, stromy kolem řek. Prostě stromy krajinotvorné, které vnímáme jako samozřejmost. Prý jich za posledních několik desítek let ubylo tolik, že dnešní množství je pouhou pětinou množství dřívějšího. Hrozné, že?!

Důvodů k pokácení je pokaždé dost. Vždycky se nějaký najde či se důvod na ten který strom prostě naroubuje.

Ale je tu ještě jedna věc, která má obrovský vliv na kácení stromu: snadnost takové práce.

Zkusili jste někdy pokácet strom sekerou nebo dvoumužnou pilou břichatkou, zvanou kapr? Já ano. Mnohokrát, před mnoha lety. V dobách, kdy motorová řetězová pila byl nedostupný zázrak určený jen nemnoha profesionálním dělníkům.

Jako kluk jsem se svým dědou chodil pěšky do lesa, v jedné ruce sekeru, v druhé kapra. Pečlivě jsme hledali strom vhodný k pokácení, uklidili okolí, promysleli směr pádu, a pak zaklekli a dlouhými tahy nařízli kmen co nej-

blíže zemi. Já pak vysekal klín, zatímco děda seděl na mechu a pokuřoval cigaretu zasazenou ve višňové špičce.

Pak jsme se vyměnili a řezali z druhé strany až do chvíle, kdy se strom začal naklánět a padat. Byl to rituál, každý pohyb měl řád, vše bylo děláno co nejúsporněji.

O několik let později jsem prožíval okouzlení z řetězové pily, tajně půjčované z jednoho lesního závodu. Dokázala divy. Na vše, co jsem se v dětství naučil o ručním kácení, jsem najednou mohl zapomenout. Pila řezala, i když se strom nakláněl špatně, pila řezala bez ohledu na to, zda jde o suchou sosnu či o statný dub. Řetězové pile je všechno jedno. Síla motoru přemůže vše.

V krajině se začalo ozývat vrčení pil od rána do večera.

To se to kácelo! Ale ještě pořád byla pila vzácnost. Ostatně byla to šedesátá léta, kdy se ruční řetězové pily začínaly používat, a léta sedmdesátá, kdy spíš než ostřit sekeru či upravovat šraňk na pile ruční už stálo za to si někoho s pilou pozvat na poražení stromu. A léta osmdesátá, kdy už se stromy pomalu dávaly na útěk. Už řídly horizonty, už se ztrácely stromy na vsích a kdejaký ovocný sad byl shledán neplodným. Tehdy se už kácelo pohodlně.

A co teprve léta devadesátá! To si už kdekdo mohl kvalitní pilu koupit, a taky koupil. Ó jaká to mužná práce! Trhnutím startovacího lanka nakopnete motor, ten se krásně rozeřve, párkrát zmáčknete v rukojeti plyn… Nááádherný zvuk! A pila se bez potíží zařízne do dvousetletého dubu, který by dřív nikoho ani nenapadlo kácet ručně. Moc práce! Ale nová doba umožňuje i souchotinářskému úředníč-

kovi stát se naráz chlapem-dřevorubcem. Jímá mě hrůza z každé další prodané motorové pily.

Krajina se kvapem mění. Divíte se? Je snadné ji měnit, když s řetězovou pilou to jde tak lehce. Proč jen někoho nenapadlo, že i na ni by měl mít zbrojní pas a pořádné školení. Že takový majitel pily musí kdykoliv na požádání doložit, k čemu ji použil. Plody své práce, výsledky svého dřevaření. Proč jen je tak snadné kácet stromy!? A strom se nemůže bránit. Strom nemá kam utéct. Strom je vydán napospas každému majiteli řetězové pily.

No nic. Mohlo by se zdát, že nemám rád řetězové pily.

Kdepak! Opak je pravdou. Vlastním jich tolik, že to v mém ateliéru vypadá jak v menším lesnickém závodě. Vynález motorové pily otevřel nevídané možnosti v monumentálním sochařství. Mám jich několik, ale žádnou jsem dosud nepoužil ke kácení stromů a k vylepšování krajiny.

Také stromy kýmsi pokácené přijímám rád. Ovšem pozor! Nikdy ne stromy, jež se staly obětí nějakého čerstvého majitele řetězové pily, který se rozhodl českou krajinu vylepšit podle svého.

strana: 23

+

Zdeněk Jouja:

Z horníka řezbářem Dagmar Šubrtová Zdeněk Jouja je už několik let v důchodu a konečně má čas na svou zálibu – vyřezávání hornických betlémů. Před rokem mi jeden věnoval pro hornický skanzen Mayrau.

Začalo to tím, že chtěl své ženě udělat radost a vyrobit jí domácí betlém. Docela se mu to povedlo, tak se pustil do historického výjevu Libuše s dvaceti figurkami, zvířaty a stromy. Další scéna – Češi jdoucí k Řípu – měla už třicet figurek. Povzbuzen úspěchem se pan Jouja pustil ještě do husitů. Viděla jsem letos jeho kolekci doma, rád mi ji předvedl. Své výtvory dokonce nabídl Sládečkovu vlastivědnému muzeu v Kladně do expozice, to jej však odmítlo. Možná se objeví jiný sběratel.

-

s t r a n a : 24 24

K práci se dřevem přivedl pana Jouju jeho děda, který se živil jako bednář. Své nářadí občas půjčoval i vnukovi, a ten si sám později udělal lavici do obývacího pokoje, dřez do kuchyně a občas si vyspravil,l, co bylo potřeba.

Po vojně pracoval Zdeněk Jouja tři roky ky na dole Zápotocký v Kladně a nakonec přešel do kladenské enské teplárny, kde působil přes 31 let.

Nyní se spíše stará, jak si opatřit kvalitní lipové a vyschlé dřevo. To se, jak sám říká, shání mizerně. Někdy zajde na hřbitov – když prořezávají stromy, my, tak nějakou větev vyžebrá. Jeho dcera mu nyní sehnala ala od hajného celý strom, je nařezaný na čtyřcentimetrovéé fošny, které jsou

na zahradě a čekají, až uzrají. „Nejmíň rok budu muset počkat, než se do nich budu moct pustit,“ říká pan Jouja.

Začal totiž vyřezávat pohádku o Šípkové Růžence, rozdělaného má také koníka s vozem a nedávno dokončil další hornický betlém. Betlémy se prý líbí nejvíce. Bývalý havíři si u pana Joujy objednávají docela pravidelně.

Letos již podruhé měl své výtvory i na Kladenských dvorcích, kde jste jej mohli vidět při práci. Vše vyřezává pouze nožem, někdy detaily doplní drobnými rýtky.

Nůž je prý nejlepší do dlaně, dobře sedí a je na něj zvyklý.

LESNÍM DIVADLEM

LES SNÍ DIV VAD LEM O LES SNÍ O LESNÍM DIV V

LESSNÍMDIVVADLEM

LES SNÍM DIV VAD LEM LESNÍM DIVADLEM LES SNÍM DIVADLEM LES SNÍM DIV VAD LEM

LES S NÍM DIVA DLEME LES CHRÁMEM THÁLIE I JINÝCH DIVOKÝCH ZVÍŘAT. REVÍR VÝPRAVY. ELEVACE LAPÁ ATMOSFÉRU. V ŘÍJI POTLESK SÍLÍ. OTLOUKÁNÍ PAROŽÍ KAŽDODENNOSTI.

Jan Červený

Omluvte prosím náhlý záchvat poetiky a teď již k věci: J

strana: 25

+

„Na premiéru Maryši přišlo v roce 1922 do přírodního divadla na Bílých vrškách v Rozdělově dva tisíce lidí.“ To je zpráva, která zaskočí každého, kdo se někdy pokoušel uspořádat kulturní akci. Dnešní návštěvy jednorázového kulturního vystoupení se počítají na desítky, a když je dobře, přehoupne se peoplemetr do oblasti magických trojciferných čísel.

Zprávy pravděpodobně nelžou. Na fotografii jiného přírodního divadla – v Hnidousích – lze v hledišti rozpoznat 795 obličejů. Vzhledem k tomu, že koruny stromů zakrývají zhruba polovinu hlediště, jde usuzovat, že na historické drama Jan Vývara si zašlo pošimrat nervy a podráždit národní a sociální uvědomění kolem patnácti set lidí. Nebo zpráva z Motyčína: „Pršelo, a tak byla účast malá, jen asi 400 lidí.“ Téměř neomezená kapacita byla jedním z hlavních důvodů, proč se přírodní divadla

-

strana: 26

po první světové válce začala stavět. Televize je naopak jednou z hlavních příčin, proč v padesátých až sedmdesátých letech začala chátrat. Každého, kdo si přírodní divadlo představuje jako udusaný plácek s několika fošnami na sezení, je třeba vyvést z omylu.

Kde a jak založit přírodní divadlo Budeme potřebovat šikovné místo za vsí nebo za městem, ne moc daleko. Ideální bude opuštěný lomeček, přírodní proláklinka v lese nebo prostě jakékoliv místo, kde jsou proti sobě v ideálním případě pozvolný svah na lavice a terasovitý prudší svah jeviště. To se opatří dvěma až třemi zděnými stavbičkami v podobě vesnických chalup, které budou mimo představení sloužit jako sklady kulis a při představeních budou hrát. Buď tak, jak jsou, nebo je opatříme předsazenými kulisami či dřevěnými

doplňky. Jedna stavbička by určitě měla být umístěna pokud možno do dramaticky vyhlížejícího svahu, aby mohla představovat zámek, divadelní symbol vrchnosti. Terasu před zámkem je nejlepší spojit s jevištěm parádním schodištěm s balustrádou. Pokud chceme hrát operety, vykopeme před jevištěm ještě podélnou jámu, aby se tam směstnali všichni hudebníci, které máme k dispozici. Proti hledišti se vybudují lavičky, možno-li s opěradlem. Jestli budete chtít dopřát divákům zastínění, vysázejte v pravidelném rozestupu mezi uličkami stromy. Tak si alespoň poradili v Doksech (jasany) a Motyčíně (kaštany). Divadlo můžeme oplotit a ke vchodu umístit budku pro vybírání vstupného. Ještě nějaké ty doplňky jako budka pro nápovědu, konstrukce pro reflektory a bylo by to.

Přírodní divadlo u Motyčína, chcete-li „na Barré“ Jedno takové divadlo bylo v bukovém lese nad Motyčínem, hned za dnešní restaurací U Podkovy. Soubor, který stojí u jeho zrodu, se jmenoval „Blažek“ a založil ho pan Blažek. Soubor se tedy nejmenoval Blažek hned, ale až po tom, co pan Blažek, který na začátku minulého století odcestoval do Ameriky, začal posílat peníze na jeho podporu.

Zlatá léta zažilo motyčínské divadlo ještě před válkou.

Po válce fungovalo dál, dokonce až do sedmdesátých let jako jedno z nejvytrvalejších. Byl to však už jen slabší odvar prvorepublikové slávy.

Pokud byste se chtěli posadit na jednu z chybějících laviček a představit si lesní chrámek Thálie v celé kráse, tak tedy: Vidíme prostor oplocený a přístupný bránou.

U brány byla budka pro vybírání vstupného, v ní pokladník Beneš (v civilním životě mlékař naproti radnici), který nechtěl k prodeji vstupenek nikdy nikoho pustit. Později se ukázalo, že během války vždy část peněz ulil a pak rozdával rodinám, které přišly o otce. Jednou už se to málem doneslo gestapu, ale on se bránil, že přeci musí nejlépe vědět, kolik tam má lidí. Před válkou sem v den představení proudily davy diváků z Motyčína, Hnidous a Beraníku, a tak přístupovou cestu lemovaly stánky s občerstvením.

V dolní části směrem k východu bychom viděli u jeviště menší rybníček s barevnými rybkami napájený z přilehlé studánky. Hodil se jak scénograficky (například vodníkovi v Lucerně), tak i ke chlazení limonád zvaných „citronky“ pro diváky a mnohé příchozí, kteří si sem chodili odpočinout nebo se podívat na zkoušky. Místo totiž bylo velmi oblíbené, i když zrovna nebyl žádný program. Na lavič-

kách hrávaly tři skupiny hornických penzistů karetní hru „dada“ podobnou mariáši. Proto se jim říkalo daďáci. Divadlo tak trochu hlídali, protože tam byli od jara do podzimu a někdy neodešli ani na oběd, protože jim byl přinesen členy rodiny.

Kdybychom se podívali skrze dvě osvětlovací věže na jeviště, jehož kraj byl lemován maceškami od pana Fuxy, viděli bychom pod ním orchestřiště. Tam byly na šotolině připraveny židličky pro muzikanty a uprostřed výklenek pro nápovědu. Za jevištěm, zhruba uprostřed jeho šířky bylo schodiště vedoucí k dominantní stavbičce v kopci. Kdybychom se přichomýtli právě na hru Jaroslava Ježka Nebe na zemi, viděli bychom Václava Valína v roli Jupitera, jak proletí nad prostorem na kladce pověšené nad jevištěm, a za ním sršící jiskry. Na tenhle kousek se dodnes ve Švermově vzpomíná.

strana: 27

+

Vlevo byla budova, která sloužila jako sklad kulis.

V Motyčíně se hrály hodně operety, ale také pohádky pro děti. Na pohádky ženy pekly a dělaly čaj – na plakátech stálo: Kašpárek vzkazuje „vemte si hrnečky“.

Poválečný provoz odstartovala nemilá událost. Svazáci vykradli a obsadili klubovnu, kterou si ze vstupného na divadelní přestavení postavili místní skauti. Vzali si stany, batohy, a symboly skautingu. Obrazy Roberta Baden-Powella, zakladatele skautské tradice, a Antonína Benjamina Svojsíka napíchali na větve. Klubovna stávala za hledištěm. Po svazácích ji obsadil a dostavěl pan Frank, který s rodinou v prostoru divadla bydlel.

Kvalitu souboru dokládá fakt, že po válce 15 lidí odešlo dělat divadlo profesionálně. Mezi nimi byli i tři ředitelé divadel. Ústřední postavou motyčínského divadla se pak stal pan Seršajn, malý (a zřejmě současně velký)

-

strana: 28

muž, pošťák, který společně se svou ženou táhl divadlo až do své smrti v roce 1972. Pak divadlo postupně zaniklo a zraky veřejnosti se upnuly vyspělejším formám virtuální reality.

Přírodní divadlo v Motyčíně proslulo mnohými příhodami díky cestě, která vedla z kopce přímo přes jeviště.

Zvlášť cyklistům (cyklostezky tehdy ještě nebyly) se před jevištěm velmi špatně brzdilo, a tak motyčínská „prkna“ zaslechla mimo vysokého umění i kvílení brzd a následně nízké klení. A v zápětí smích a bouřlivý potlesk. Historky jsou těžko přenosné, a kdo u nich nebyl, za břicho se popadat nemůže. V divadle také hostoval slavný herec Otomar Korbelář a další, údajné účinkování Karla Högera se však ověřit nepodařilo.

Kde ještě byla přírodní divadla v okolí Kladna Předchůdcem motyčínského divadla bylo divadlo hnidouské. To bylo situováno u mlýna směrem na Brandýsek. V paměti zůstává zejména v úvodu zmiňovaným představením Jan Vývara s osmi páry koní a z dálky se blížícím vojskem.

Jedním z nejstarších přírodních divadel bylo rozdělovské divadlo Na Bílých vrškách. Vzniklo v bývalém lomu a založila ho rodina Krausů – otec se čtyřmi syny, z kterých dva odjeli v roce 1919 do Ameriky. Rudolf Kraus se usadil v Chicagu a založil tam české divadlo, s nímž přijel po několika letech za velké slávy hostovat do Čech, mimo jiné i do Národního s Prodanou nevěstou. Rozdělovské divadlo pak vedl další z bratrů Jindřich Kraus. I divadlo Na Bílých vrškách má slavnou prvorepublikovou minulost

divadelní i sociální – jako cíl nedělních procházek. Po válce prostor opravovali němečtí civilisté, kteří byli v Dubí připraveni k odsunu. Prvního května roku 1946 zahájila poválečnou etapu divadla hra Psohlavci. Hraní na prvního máje s průvodem bylo v dělnickém Rozdělově tradicí. Po válce připadlo divadlo pod šachtu Max. Dělnickým divadlem byly i Vinařice. Obec nedávno uspořádala na téma ochotnické činnosti svých obyvatel výstavu, ta se však týkala spíš činnosti ochotníků od roku 1977. Z vinařického přírodního divadla se dochovalo několik fotografií a ze vzpomínek pamětníků je patrné, že Vinařice čile spolupracovaly s okolními obcemi, mimo jiné vzájemnou výměnou inscenací.

Stejně málo informací se podařilo sehnat k přírodnímu divadlu v Pcherách. To bylo v části obce zvané Humna za fotbalovým hřištěm. Přitom z útržků zpráv lze usuzovat, že Pchery disponovaly velmi kvalitním spolkem, který hostoval i v Praze.

Přírodní divadlo na Valdeku bylo v lese nedaleko hostince u Hvězdiček. I ono bylo vybaveno dvěma domky.

Zajímavou persónou byl ruský vyslanec Vladimír Alexandrov Antonov-Ovsejenko, který kolem roku 1925 jezdil s rodinou do Valdeku na letní byt a do divadla chodil jako divák. Chlapík, který v roce 1917 osobně velel útoku na Zimní palác, byl po několika misích v roce 1938 povolán narychlo do Sovětského svazu a zde popraven. Tahle historka dokazuje, kolik zajímavého může být a je nasák-

nuto ve zdech banálně vyhlížejících domů, pod vrstvou polystyrenu, kolem kterých dennodenně chodíme – v tomto případě jezdíme… To byla ale odbočka od lesních osudů směrem k lidským.

Rovněž přírodní divadlo v Doksech s názvem „V Podskalí“ obsadilo prostor vzniklý těžbou kamene, v tomto případě dokonce slavného pískovce žehrováku, který udělal kariéru na katedrále Svatého Víta a Karlově mostě. Divadlo bylo dostavěno až v roce 1941 a hned za tepla pokřtěno hrou Naši furianti. Hodně se hrálo i za války, Židům nepřístupno. Zakladatelskou partu připomíná tablo, jehož originál je umístěn na úřadě.

Historie divadla sahá až donedávna, kdy sloužilo jako dějiště koncertů například skupiny The Teplo, Anopheles a snad i dalších. Spolu s ústředním domkem však vyhořelo i nadšení místních.

Kde se na spirále vzdalující se od Kladna zastavit?

Snad by šlo vymezit téma dělnickým, či průmyslovým faktorem, vždy tu ale bude nějaké to divadlo těsně za čarou, o kterém by byla škoda se nezmínit. Alespoň za zmínku stojí tedy ještě přírodní divadlo ve Smečně (v provozu od r.1923), hlavně díky tomu, že se ho ještě před nedávnem pokoušelo několik nadšenců opravit a uvést do provozu. I v dalších obcích se příležitostně hrálo divadlo venku, ale bez stálého prostoru. V Libušině například na fotbalovém hřišti, v Buštěhradě v zámeckém parku.

Krátká poznámka k dramaturgii na závěr Je zajímavé sledovat, co se v přírodních divadlech hrálo. Respektive co se hrálo, když se zrovna nehrál Jirásek.

V tomto smyslu je pozoruhodný pohled na meziválečnou dramaturgii motyčínských. Díky panu Miroslavu Oliveriusovi, vydávajícímu na vlastní náklady místopisně-historický plátek Oliveriusova glosa, se dočítáme, co se psalo o představeních ochotníků v motyčínské kronice. Soubor se nebál uvádět tituly místních autorů, mezi kterými vynikali Josef Fuksa a také autor komedií Rudolf Herink.

Kdyby se dalo cestovat časem, zašel bych rád na jeho hru Jak se mistr v boxu octl v koksu, anebo ještě raději na hru B. Srbeckého Muž a žena, ve které hrál sám autor „routinovaný herec“. První třetina líčila vztah mezi mužem a ženou v pravěku, druhá v současnosti a třetí v budoucnosti v roce 2950, a to ještě na Marsu! Ve třetí třetině prý začalo pršet, ale myslím, že bych byl zůstal až do konce.

Deimos je již v úplňku a já cítím silnou atomovou přitažlivost má drahá BX 129, jste nejkrásnější Marťanka, jakou jsem kdy viděl…

Další fotografie a zápisy naleznete na internetové adrese www.kladnozaporno.cz a www.kladnominule.cz.

Poděkování za pomoc při obstarávání informací a fotografií patří pamětníkům: Václavu Valínovi, Karolíně Ranglové, Vlastě Zázvorkové, panu Koubkovi, Miroslavu Oliveriusovi, Jaroslavu Vykoukovi staršímu i mladšímu, Petru Chmelíkovi, Jiřímu Kolruszovi a dále Jiřímu Junkovi, Zdeňku Pospíšilovi, Jaroslavu Perglovi a Romanu Hájkovi.

strana: 29

+

Jindřich Černý a Kladno Jiří Mika

-

strana: 30

Jindřich Černý Čas před deštěm Břízy v celém kraji po větru vlají.

Slunce v mrtvém moři plamenem hoří.

V dálce v chlum se slila oblaka bílá.

Polní cestou k lesu modlitbu nesu, jak jí duše plna.

Za vlnou vlna Obálka Karel Bor Souček

Závěrečnou básní ze sbírky přírodní lyriky Slunce a sníh připomínáme spisovatele Jindřicha Černého, od jehož úmrtí uběhlo letos v květnu padesát let. V Kladně nežil, přesto ho s ním spojovaly některé literární, a snad i osobní vazby. „V modrém stínu hor ves rodnou zřím,“ píše básník pocházející z rovinatého Polabí. Narodil se roku 1905 v Mladé u Lysé nad Labem, od dvou let však žil v Podkrušnohoří na Teplicku, odkud čerpal své první literární inspirace. Po několika sbírkách veršů vydal soubor povídek Na režné niti a román z hornického prostředí Čtvrtá silnice.

Román vznikl za druhé světové války, kdy severočeské pohraničí spadalo pod Říšskou župu Sudety. Snad proto jej autor situoval na Kladensko do roku 1930. Rozprostřel v něm spletitou síť milostných a generačních vztahů a zároveň otevřel nadčasové téma boje jedince proti důsledkům industriálního rozvoje. Cit pro přírodu,

roste vždy zas znova mystikou slova.

Po čem prahnu ještě?

Po kouzlu deště.

známý už z Černého poezie, se tady promítl do psychologie postav, které kolísají mezi láskou k rodné krajině a racionálním postojem přizpůsobit se novým životním podmínkám.

Jindřich Černý se během války nevydal do Kladna jen za dějištěm svého románu. Tituly Slunce a sníh (1941) a Na režné niti (1943) se podílel na edičním programu Nakladatelství mladých, které se právě v té době v Kladně formovalo. Kladenský „rozměr“ básnické sbírky Slunce a sníh podtrhl výzdobou obálky tehdejší spolupracovník nakladatelství, mladý malíř Karel Souček.

Po válce vydal Jindřich Černý ještě soubor povídek Ve stínu komínů, opět čerpající z průmyslového prostředí na Kladensku, a pod názvem Přelomy a pseudonymem J. Čern upravenou verzi románu Čtvrtá silnice. Poté se věnoval psaní pro děti, publicistice, činnosti pro Společnost přátel Lužice a esperantskému hnutí.

Hadí les

František Müller

Jednou, když jsem se toulal po perifériích Kladna, zabloudil jsem do lesíku nedaleko Dříně. V jarním projasněném porostu rozkvétaly pryskyřníky, rašil maliník a klubalo se kapradí. Pylová zrna smíšená s prachem cest útočila na blizny za pomoci blanokřídlého hmyzu. Cesta stoupala k nedalekému návrší s lesním hřbitovem a kostelíkem. Ještě jsem vnímal blízkost stínu elektrárenského komínu, mohutnou přítomnost chladicí věže a už jsem byl v divoké přírodě.

V království divočiny, s barvami jasnými a vůněmi intenzivními.

Nikdy bych se nenadál, že pár metrů od skromných městských baráčků je tolik přírodních překvapení. Našlapuji obezřetně. To, co v trávě polehává, je bezpochyby plaz úctyhodných rozměrů. A není jen jeden. Zřejmě je doba páření.

Celé do sebe zapletené svazky, některé odhaduji až deset, dvacet metrů dlouhé. Černá „mamba dříňská“ má o budoucnost postaráno. Velmi plachá stvoření zmizí bez váhání, hned jak zašustí tráva. Kde jsou ty doby, kdy byla v zajetí hromadně chována a upnuta na energomostu. Teď podle jejich svléknutých kůží, povalujících se kam oko dohlédne, mohu obdivovat nevšední krásu černých hadích těl z bezprostřední blízkosti.

Jsem pyšný. Kladno má hadí les.

strana: 31

+

Historie vepsaná do korun stromů

Koruna každého stromu má svébytnou architekturu. Platí to na obecné úrovni (jehličnany mají často přímý kmen a větve uspořádané v přeslenech), platí to i při srovnání dvou vedle sebe rostoucích hrušní.

Architektura kmenů a stromoví je tak pestrá, že botanikům se k jejich práci zvlášť nehodí. Skvělý Martinovského atlas stromů a keřů neobsahuje ani jeden obrá-

-

strana: 32

zek nebo podrobnější popis koruny stromu! Líp jsou na tom knížky pro zahrádkáře, kde se dočteme aspoň o kulovitých, převislých a sloupcovitých korunách; a plné popisů korun a větví stromů jsou příručky ovocnářů. Pyramidální, kotlovité, kulovité a plošné koruny jsou nejhrubším popisem celku; větve dělíme na osní, terminální, laterální, plodný obrost a tak dále. Větve ve vztahu k dalším větvím mohou být paralelní, křížící se, rostoucí dovnitř koruny… Větve se dělí, tedy větví, nesčetnými způsoby – vidličnatě, přeslenitě, svazčitě; rostou přímo nebo tvoří oblouky přecházející v převislé partie či naopak ve vertikály. Řada tvarů je typická pro určitý druh stromu, ale celek je vždy výsledkem lidské péče a měnících se přírodních podmínek. Historie stromu se zapisuje nejen do notoricky známých letokruhů, ale také do architektury větví. Nebývá lehké tuto historii číst a nezřídka tápeme – přesto je to při zimní nebo předjarní procházce hra, která bystří pozornost a umožňuje vidět to, co jiným splývá v mlhovinu dojmů.

Jdeme podél středočeské říčky Kocáby od zříceniny starého hamru, opuštěného někdy v 50. letech minulého století. Možná, že poslední nebo předposlední majitel před nějakými osmdesáti lety vysadil poblíž domu lípu – a několika řezy v odstupu let a prvních desetiletí jí pomohl k růstu oválné, několikapatrové koruny. Strom chátral stejně dlouho jako vedle stojící dům – ale strom, a lípa zvlášť, chátrá přece jen pomaleji. Přesto se však před zhruba dvaceti lety osní část koruny, vykotlaná houbou, zřítila. Strom se chybějící část pokusil nahradit nejméně třiceti „vlky“ – a u toho zatím zůstalo. Výběžky připomí-

Foto: Radek Mikuláš

Radek Mikuláš

nající nějaký jiný druh stromu směřují vzhůru ke světlu stále v původním počtu. Starý hospodář by byl nechal růst jenom jeden z nich, ale péče je už v nenávratnu.

Mlynáři či hamerníci v zimě topili habrovým dřívím.

Stačilo včas pořezat keřovité habry zvané výmladky tak, aby se polínka ještě vešla do kamen a nemusela se štípat. Co ale s přestárlým výmladkem? Nic, nechat růst;

postupně rozlomily prastarý vykotlaný základ. Třetí z výhonků se takto zřítil asi tak před pěti lety, soudě podle toho, jak staré jsou vzhůru vyrážející vlky; dva poslední kmeny na svůj pád (který je ale od mateřské rostliny neoddělí úplně) ještě čekají.

V suťovém lese bojují o život duby a habry. Habry jsou poměrně mělce zakořeněné a potýkají se s pohyby zeminy a kamení a s další nepřízní: kmeny jsou klikaté,

Blížíme se ke vsi. V lese stojí suché kmeny třešní. Když jsou třešně vysazeny do lesa jako malé sazenice (i to se dělávalo), drží krok v růstu, vyrostou do tvaru podobného třeba lesním borovicím a všimneme si jich nejspíš jen v časném létě, když v lesní hrabance leží popadaná pláňata. Ale třešeň jednou přivyklá lidské péči je v lese ztracená. Jasany ji přerostou a udusí.

Objevování a mizení lidské péče o určité části krajiny,

vysílat do prostoru i v šikmých úhlech, bez ohledu na poučky o orientaci podle gravitace nebo o důsledném růstu konců větví směrem ke světlu.

Vrbu udržovali staří mlynáři tak, aby se dala každé jaro pohodlně zbavit části výhonků – žádaného proutí.

Po opuštění péče před šedesáti lety zbylo nakonec výhonků pět – ty se proměnily ve statné kmeny a svou vahou

rozbrázděné, bizarní. Dub je zakořeněn hluboko a stojí zpříma, ale strohost podmínek ho už téměř zahubila. Přežívá jen malý kousek.

Olšina u řeky vytváří čarovný kruh deseti kmenů. Jsou to výhonky dávného pařezu? Asi ano. Nějaká virová nákaza způsobila, že veškerý obrost kmenů vyrůstá ze stovek nádorovitých boulí. Ale s tím se dá žít ještě desítky let.

neustálý proces obnovy lidských úmyslů s přírodou a návratu k divočině provází civilizaci odedávna a provázet bude. Nepíšu o zápasu stromů u Kocáby s nově nabytou „svobodou“ s roztrpčením ani s nostalgií. Spíše s údivem a s úžasem. Už pro tohle: jsou to krásné příběhy a jejich výsledkem jsou jedinečná výtvarná díla.

Ilustrace: Zuzana Vlčková

pět nejsilnějších kmenů se podělilo o místo u jediného původního pařezu a vypouští šikmo k obloze tolik větví, kolik se jich jen vejde.

Lískový keř kdysi vysazený u náhonu má patnáct deseti- až dvaceticentimetrových kmínků pronikajících do prostoru v kuželovitém svazku. Líska málokdy vytvoří silnější než deseticentimetrový kmínek; staré dřevo obvykle hyne houbou a hmyzem. Zato dokáže přímé, nevětvené kmínky

strana: 33

+

Utonulé lesy Radek Mikuláš

Strom má větší šanci na posmrtnou existenci než člověk. Nemusejí být z kmenů postaveny krovy hradních paláců nebo roubené chalupy. Suchý strom může stát, posléze ležet na místě třeba desítky let, než si s ním zcela poradí plíseň, hniloba a larvy brouků. Strom nebo celý les může být pohřben.

Před 300 miliony let se to stalo v místě dnešního lomu Ovčín u Radnic, kde na karbonský prales napadal světlý sopečný popílek a uchoval každý list, šištici plavuně nebo i buňku listu. Na druhém konci Čech, u Žacléře, zavalilo zhruba ve stejné době bahno povodně les stromových přesliček. Nejspíše šlo o několik po sobě následujících lijáků, protože mezi přívaly se ještě stačily v kalužích rozmnožit larvy hmyzu.

Stromy dodnes spočívají ve vzpřímené poloze a jejich kmeny jsou přesně dva metry vysoké. Zbytek zůstal vyčnívat a uhnil.

Před třiceti miliony let se ve směsi popela a vody doupovské sopky ocitly i vyvrácené stromy. Dřevo sice časem vyhnilo, ale po kmenech zůstaly válcovité dutiny, dnes obdivované návštěvníky rezervace Skály skřítků.

Před čtyřmi miliony let se zase propadly do rašeliniště kmeny borovic poblíž Skalné u Františkových Lázní.

Objevili je při těžbě jílů a písků. Dodnes voní pryskyřicí a lze je řezat pilou. V Polabí byly dubové kmeny pohřbívány od konce ledové doby až do chvíle, kdy bylo Labe narovnáno do plavebního kanálu a povodně už nevymílají břehy s lužními lesy. Tyto časy se ještě vrátí.

Utonulé lesy, jak je znám, vznikly přičiněním člověka. Možná, že příroda odváděla a odvádí podobnou práci jinde i sama, ale přece jen… Nakreslit do mapy

-

strana: 34

Připlavaly hladové či hravé ondatry a utonulé stromy pokryly zářezy svých hlodáků. Mezi kmeny se uložily schránky mrtvých škeblí. Hlína byla odplavena, a obnažily se tak kořeny, pokud se naopak utonulý strom neocitl hlouběji v bahně. Úžasná výstava skulptur, kterou bez zájmu míjejí rybáři chtiví snadných úlovků ve zbytku skoro vypuštěné nádr-

Po třiceti letech byla nádrž plná bahna, voda se v létě rychle kazila, a tak bylo rozhodnuto vodu zase na čas vypustit a nechat bahno dílem zetlít, dílem vybagrovat.

Utonulý les se objevil ve své hrůzné kráse zase lidem před očima.

Připomíná místy židovský hřbitov, místy pravěké kultovní místo. Zblízka je ale nezaměnitelný. Léty máčení získaly dubové kmeny výrazné povrchové textury a reliéf.

že. Z druhé strany ji míjejí běžci využívající pěšinku podél nejdelšího břehu. Ani nazí lidé ležící a sedící přímo mezi stromy jim nevěnují pozornost. Přišli sem prožívat pocity ze slunce, vody a ze sebe samých. Utonulé stromy je nezajímají. Zase se budu muset pokusit udělat s tím něco sám.

Stalo se v roce 2008 na přehradě Džbán v pražských Vokovicích a v roce 2010 na další pražské přehradě – Hostivařské.

Foto: Radek Mikuláš

hráz budoucího jezera, pak ji skutečně postavit a během dvou, tří let nechat napouštět nádrž – to je přístup spíš lidský než spontánně přírodní. Je pravda, že dubové lesy zarůstající místo budoucí nádrže byly laxně pořezány, aby mrtvé větve smutně netrčely z vody. Ale často zůstaly obrovské pařezy a části kmenů, které by jistě ještě obrazily a rostly dál, kdyby nebyly utopeny.

strana: 35

+

Milíře Roman Hájek s přispěním Zuzany Vlčkové

His

ba nic není tře oby žeu m o t d , e už od incezna yšná pr stotu – milíře s sadě jde o hro P u k d á á ji ě h z n o o r b p V p o . l do vidě ysvětlovat. Ale dřevěného uhlí rnů trávy a pod v í d n , o u ření. le íh h á lš c p a e d ají k lému ho ání dřeví, m t h ív ě c ž v y u , r o y a p n v lí lezné vzduchu s rstvou h ho spalo krytou v ňovalo průniku e, nedokonalé bylo třeba vča e ř p a v c e a ř a a o v r d v ý iz b r e u n a ř k za rbo éd co z mad roces ka ostupně Zapálen a vším, né – zkrátk ířích probíhal p ché destilace. val pomocí p zas tak snad , le lo il u v a u s še, kl dře a reg Vm ík by ře chu pak uhlíř ypadá jednodu rech – kvalitě z gen r o b d to v va, o fakto ávali vzdu přívod mnoha líři před í pohled udusit, níků. Na prvn í je závislý na sti si proto uh o n m ných dy roces spalová así. Své zkušen P č í. o to nen é části i na p lk ale z ve a generaci. n e c a r ne

K

F

F

-

Věděli jste, že… podle snáře milíř uhlířský ve snu viděti znamená, že se vbrzku setkáte s pomluvami? strana: 36

t

Historie výroby

sto F

P

álení dřevěného uhlí má dlouhou tradici. Jako první s ním na naše území přišli Keltové, kteří uhlí používali při výrobě železa. Zhruba kolem roku 500 př. n. l. se začíná pálit na nedalekém Křivoklátsku. Od středověku bylo pálení milířů naprosto běžnou činností. Tam, kde byl kovář, musel být i uhlíř, i kdyby to měl být kovář sám. Uhlí se často vyrábělo na obtížně přístupných místech – využívalo se toho, že dřevo při karbonizaci ztrácí svou hmotnost, a bylo tak možné jej z lesů snadněji odvézt. V 18. a 19. století se výroba uhlí dále rozšiřovala – využívaly je pivovary, textilní závody, sklárny, vinopalny, vápenky a další průmyslové závody. Teprve na konci 19. století spolu s rozšířením těžby černého uhlí a výroby železa ve vysokých pecích nastává pozvolný útlum. echnologie výroby se za celou dobu moc nezměnila, jen hlínu a větve naskládané kolem dřeva během 20. století vystřídaly plechové karbonizační pece. Princip ale zůstával stále stejný – dřevo se naskládalo, zapálilo, udusilo a po vyhoření vše začalo nanovo. Úplným převratem tak bylo teprve zavádění retortní pece. Ta na rozdíl od všech předešlých procesů umožňuje kontinuální výrobu, čímž výrazně urychluje výrobu.

rie T

F

Věděli jste, že… v češtině se v 50. letech objevilo označení jaderný milíř? Říkalo se tak jadernému reaktoru – patrně šlo o překlad německého Atommeiler. s t r a n a : 37

+

es

n d í l h u é n ě v e Dř

hutnictví, ále se používá v St á. es kl lí uh o lechtiotřeba dřevěnéh ívají při výrobě uš současné době sp a v kladenské Poldovce je využ tkáme i v chemickém Třeb se se i když omezeně. střelnédřevěným uhlím lování hřídelí. S se také při výrobě livem ka á za ív na už a po lů a iá ů tr fil pa do ým lí lých mater en uh dřevěné uhlí oblíb se dnes uhlí bí se z něj aktivní průmyslu – vyrá pyrotechniky. Svého času bylo s é vací brikety. U ná ymburka. Přiho prachu a různ ně ho ale vytlačily různé grilo N u h ec ur stup líren. n závod v Dymok na grilování, po ínku stojí snad je látsku kolem desítky malých pa ch zm za – bí rá vy ní ok iv od Kř ch vý na n prakticky ne ch je tech bylo třeba Bulharska a další tom ještě v 90. le uhlí se k nám dováží z Ukrajiny, o to naše.

Většina dřevěnéh éně kvalitní než m ě tn ta ds po m států. Je ovše

V

Vyrobte si vlastní uhel!

Chcete si vyrobit vlastní dřevěné uhlí nikoli pro grilování, ale na kreslení? Zkuste následující velmi jednoduchou metodu:

1.

Dva druhy

milířů

Milíře se dělí na dva základní druhy – ležatý a stojatý.

-

Připravte si tenké třísky z lipového dřeva (použít se dají i vrbové větvičky nebo silnější výhonky vinné révy, případně další druhy dřeva jako javor či zimostráz).

Dřevo by nemělo být čerstvé, vlhkost však nevadí.

Zabalte pečlivě kousky dřeva do hliníkové fólie tak, aby se ke dřevu nedostal oheň a vzduch (lepší jsou dvě vrstvy fólie). Použijte silnější fólii, např. aluminiové tácky na grilování.

Balíček položte na oheň nebo na okraj ohně, nejlépe takového, který bude žhnout celou noc – tak trochu jako byste pekli na podzim brambory.

Po vyhasnutí ohně a vychladnutí byste při otevření obalu měli najít krásné kousky vlastnoručně vyrobeného kreslícího materiálu, který snad sám povede vaši ruku při kresbě.

A kdyby to nevyšlo na poprvé, tak to zkuste třeba ještě jednou….

2.

3.

4.

• Ležatý milíř se používal hlavně ve Skandinávii a vysoko v Alpách, ale výjimečně se objevil i u nás ve vysokých horských oblastech. Hodil se totiž hlavně na zpracování dřeva z jehličnanů, zejména smrku. Na stavbu ležatého milíře bylo třeba poměrně dlouhé a rovné dřevo, které se vyskládalo horizontálně do výše až dvou metrů. strana: 38

• U nás se v naprosté většině případů pracovalo s milířem stojatým. Uprostřed tohoto milíře byla kolmá centrální šachta, které se říkalo král nebo pánbíček. Podle oblasti se způsob výroby krále lišil – někde to byly svázané pruty, jinde se používaly i železné tyče. Kolem krále se pak do kupy naskládaly menší kusy dřeva nazývané poddaní. Ve stojatých milířích se pálilo dřevo z listnáčů, u nás nejčastěji dubů a buků.

Obrázky milířů: repro z knihy Matyáš K.: Lesní těžba I./II. (SZN, Praha 1960/1962)

Stopy v názvech Kdysi byly milíře naprosto běžnou součástí krajiny, a tak není divu, že se dostaly i do řady místních názvů.

V Kladně k pálení uhlí odkazuje ulice Milířova (v padesátých letech došlo ke zkrácení koncového A, takže dneska to vypadá, že se ulice jmenuje po nějakém panu Milíři) a asi nepřekvapí, že lesu, který se táhne za ní až k Velké Dobré, se říká U Milíře. V Čechách je i několik obcí Milíře – u Tachova (tam jsou kousek za Milíři ještě Zadní Milíře), u Jablonce nad Nisou a u Přimdy. Na horu Milíř si můžete vylézt v Jizerských horách. Dřevěné uhlí ale dalo název i dalším místům – nejznámější je asi Uhelný trh na Starém Městě pražském.

Není metr jako Z me

jedno ho p m lový, k ů uhlí. A rostorového le t na se erý si pod pozor! Pro metru dře be a p va se ním a storov v získát s e to, č ředstavíte s i většina li ý metr je ú průměru v d p zeram emu l i ypálí , í lně jin že z před e a i dřeva mezi jedno sáci říkají p něj odeber staví. Když á jednotka si 100 kilo graete m je pro rostor n s tlivým i ež me pečl e storov o i ý met poleny – a vý metr. Pr tr na šířku, ivě vysklád tr krychr větši á o nou cc je tedy men storový m výšku i hlou te dřevo etr ted ší než a 0,5– bku, p y m 0,6 m a etru k etr kubick počítá i s m k ý (pod ubické le dru eho). hu

tr…

Skanzen výroby dřevěného uhlí ve Lhotě J

eště donedávna měli zájemci o historii a současnost výroby dřevěného uhlí možnost navštívit malý skanzen za obcí Lhota (asi 10 kilometrů od Kladna). Skanzen založil v roce 2003 Milan Cyrus, který v té době přebíral rodinný uhlířský podnik. Tehdy jeho firma prodala kolem 200 tun dřevěného uhlí a pan Cyrus – který se jeho výrobou zabýval i ve své diplomce – se rozhodl se svou práci přiblížit veřejnosti. V roce 2008 byl však skanzen uzavřen – výroba uhlí radikálně poklesla a na jeho provoz už nezbývaly peníze.

V současnosti zde Milan Cyrus ročně vypálí asi pět tun uhlí. A stále sní o tom, že by mohl skanzen rozšířit a znovu otevřít.

strana: 39

+

TAJGA BEZDĚZSKAя prezentace mezioborového projektu: texty, fotografie, mapy, vzorky, (13. 7.–8. 8. 2010)

Výstavní projekt Tajga bezdězskaя vznikl jako vedlejší produkt současného dosti rozsáhlého i soustavného výzkumu, který na Dokesku (jak tomuto kraji říkají přírodovědci) neboli na Bezdězsku (jak mu říkají badatelé humanitních oborů) provádí Botanický ústav AV ČR, Archeologický ústav AV ČR a Přírodovědecká fakulta UK. Ano, vedlejší produkt. Teď to by to mohlo vypadat, že když má vědec po práci, tak se ve volném čase rád zabaví fotografováním. To by ale byl zásadní omyl. Jsme přesvědčeni, že k vědě nutně patří její poetická dimenze,

-

strana: 40

kritérium estetiky je legitimní součástí bádání, jeho zásadním motivem, a dokonce jeho neformální metodou.

A že vědci, kteří si nalhávají, že bádají jen a jedině kvůli objektivnímu poznání Pravdy (nebo ještě hůř kvůli slávě, moci a prachům) patří do starého železa.

Myslím, že i náš výzkum, odhlédneme-li na chvíli od nutného zla impaktového kšeftování, má sám o sobě dobrou poetickou hodnotu. Kdo by u nás hledal tajgu!

Přicházíme z kraje skal, lesů, písčin a močálů. Tajga, to strašné zelené a chlupaté slovo, se nám zahnízdila v du-

ších. Ale nejlepší poezie je ta, kterou je nutno vzít vážně.

Ano, mezi Doksy, Stráží pod Ralskem, Českou Lípou a Bakovem je tajga. To není poetická nadsázka, je to studená syrová realita. Tajga, která na samém počátku doby poledové pokrývala většinu Evropy, trvá dodnes nejen na evropském severu a severovýchodě, ale také na Dokesku, které je tak hraničním exklávním výskytem ekosystému nížinné hemiboreální tajgy v rámci našeho kontinentu.

Obyčejný borový les, jinde většinou výsadba na pastvině, tady kontinuální tajga deset tisíc let stará, jak ukazuje

svědectví pylových zrna v rašelinách a uhlíků v lesním humusu. Je to jako zjištění, že zdánlivá bižuterie, kterou jste nevyhodili jen z úcty k nebožce pratetě, je ve skutečnosti diamantový náhrdelník. Stejným rojovníkem a borůvčím stoupal od břehyňských mokřadů k Bezdězu mezolitický lovec, keltský prospektor železných rud, Mácha – ten buřič a snivec, a dnešní tramp, turista nebo badatel.

Deset tisíc let v Máchově kraji znamená tedy deset tisíc let té největší ekologické stability, jakou středoevropská nížina zná, a zároveň lability, protože ona sta-

bilita se udržovala periodickými požáry. Všechno vyhoří a na spáleništi povstane jako Fénix vstávající z vlastního popela mladá obnovená tajga.

K takovým zjištěním se vztahuje i naše výstava. Místní krajina svou skladbou, svou unikátní strukturací vyzývá k zachycení a analýze, a to jde právě velmi dobře dohromady s naším úsilím o postižení a vědeckou interpretaci strukturálního vývoje tohoto území.

Autoři

Výstavní projekt by nevznikl bez intenzivní a obětavé spolupráce našich kolegů, kteří se podíleli na výzkumech.

Jsou to zejména: Mgr. Vojtěch Abrahám, Mgr. Alex Bernardová, Ing. Karel Boublík, PhDr. Dagmar Dreslerová, Mgr. Martin Kačmar, RNDr. Jan Novák, CSc. Mgr. Libor Petr, RNDr. Petr Petřík, PhD, PhDr. Helena Svitavská, CSc.

Autoři fotografií, obrázků a realizací: Mgr. Jan Daňhel – fotograf, experimentální filmař a pedagog FAMU. PhDr. Petr Meduna – archeolog, pracovník Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v. v. i.

Mgr. Petr Pokorný – biolog, pracovník Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v. v. i.

RNDr. Jiří Sádlo, CSc. – biolog, Botanický ústav AV ČR, v. v. i.

strana: 41

+

v chlebárně prádelnu ádelnu a na vobzoru další, rozjetýmu u slimákovi podobnej den.

zpráva o křovinářském vidění světa z haldy Ronna, zralý léto 2010 kladensko zabalený v igelitu malometráž pseudonezávislejch svědectví Jan Albert Šturma

# abych byl upřímnej, křovinářství na kladensku má jistě dávnou, nezbádanou historii – stačí sledovat davy místních vobyvatel, každodenně překonávající spoustu křovometrů za kýženou váhou převážně kovů, v touze rozmnožit svoje geny nebo najít přístřešek. Takovejm nesaháme, my křovináři z přesvědčení, ani po rozedraný kotníky. Nejsme teda první, ani voriginální. Naše tabula rása má pěkně vymletou kačenu a honza nedvěd je,

-

strana: 42

upřímně řečeno, posázavskej, ale mnohem rači spíš nějakej salónní úchyl, co se kladensku vyhejbá jako čert kříži.

Berem si z něj jen to nejhorší i nejlepčí, a hovno von, Křoví je náš pravej bůh, a jeho vostny, a střepiny reznoucích sutí, a vlhký módy úplnejch lůzr placů v lůzr časech a lůzr stavech – abych Ti to nějak přiblížil, je to jako ležet úplně zbytečně ve fakt hnusný kocce v půl pátý ráno za deště v kustovnicích za cikánkou, igelit vomazanej hovnem,

# ale sme teda i lepčí: eště mladý, plný buněk, cévy eště v cajku průsvitný, berem m si z tohodle sajrajtu růžovou naběračkou ačkou jenom trochu nezdravě béžovou ou smetánku. Je celkem klár že až nám růžový dutiny zhnisaj a cévy zarostou mastnym blátem, budem se z našeho přehoustlýho křoví ví fakt urputně drápat, ale nebude ude brát konce: labyrint, co nás pozře, jako pozřel všecky výsypky, nevobejvaný domy, kopce, co je nikdo nepás, pole, co je zapomněli ěli zvorat: a někde v tom zarostem my taky nevoraný, co ňák propásli ásli nouzovej exit a už je čeká jenom m exitus z donucení: vobrysy vetchýho hýho těla a všude kolem kmeny, kmínky, ínky, kopřivy, šnečí ulity… exitus sambucus, bucus, prunetum mortale, betula apocalyptica. calyptica. # škoda že panta rhei tyjo: kronika toho, co už jee v řiti.

Ronnu sem vybral, protože je jako ako krásná ženská, zee strany vysoká, za-

rostlá a nahoře i krásně nahatá, má jedno krásný prso ležícího ženskýho těla, a z toho je výhled na zubatý souprsí na severu ve středohoří. Je to tak krásnej umělej kopec a plnej černobílejch zkamenělin, co z nich měl potom

fenomény, který zná každej, pro koho mezi hustym trnčim a křoviňákem nebliká rovnáse.

Krásná Ronna, v haičí negativních votisků kapradin a šelijaký uhelný havěti číst, spát jednu noc plnou kotoučů černý vodní páry a je rozhodnuto: bude to Ronna, i její temnej úhel plnej kančích lebek. #a tak nastal pátek Poznání, ze Švermova s rolí igelitu a s temeperama Podbarvit si ty černý mraky, spáchat vraždu svýho neprokřovenýho já, táthágátové a bráhmani trnčení.

radost dost – předbíhám – Radek Mikuláš – a co je moje ségra sbírala místo míst česnečky, aby se zbavila kocoviny a střevní infekce.

V tý Ronně je něco, dávalo naděěco, co mi vod začátku zač tudle haldu vybralo, ji porozumět křoví, a křoví, ví, co c si tud patřilo k několika hodně silnejm jm ch ccharakterum v jeho kterejch mě skoro vesmíru, silnejm typum křoví, ve kt krokodýlý myšlenky, vždycky napadaj předpotopní, kro míchu, že nakonec je křoví aktivující prodlouženou míchu kůru, co si má mysto vona, kdo komanduje šedou kůru husice a mravenci let, a po zádech běhá pořádná hus a vesmír se vodlupuje jak bolavej strup a je vidět kvetoucích bezinek. díra, a ta je plná trnek a kvetoucíc Tak sem tam byl už v předstihu, natočil film, trpělivě prožíval setkání třetího druhu s andělama křoví, což sou

la v hustym přízemnim mrakoví, vokolo ticho rozpitejch světel a ty děti z vokolí vyházely do větru vodovky a rodiče jim podřezaly krky, a proto ten rudej nádech, dyť přece néóny benzínek sou modrý.

A tak je hora iniciována: do trubek posíláme černající texty, korající slova jako šlupky vod banánů, při koncertu na plastový kovový nástroje spočívá publikum předně na kolenou oceanický noci a z dálky tikaj nohy vězňů vo bosou podlahu a pod kladnem se hroutí výdřeva šachet, v prašnym nebi přibejvá svítiplyn do koutů, kde kvete kouzelná bužírka, spatřuje se zlatá stopa.

A je tu co si někdo představuje: křoví metalu, a hned stranou křoví dechovky, a všecko v dešti zpívá jako pavouk v zimních ventarolách. Svítání, Zarumí, černý střepy pod vočima. Ještě chvíli ostružiní vibruje, přicházej první superdinosaurové: Karlík zpívá, Libor ve strachu z křoví mizí pryč, černá noc se uprostřed dne chvěje a roste a chrlí černou ulpívající tekutinu a zkameněliny křičej.

Krásně de ráno jako průvod Napoleona: přicházíme postupně k sobě a sniplyn CO vopouští naše závity a jo,

Ze sraženýho smogu na zaschlejch betónovejch soklech hrajou hnf.

Se mnou belgičan Koen, přes pole, Ronna na nás slintá, přicházej první pořádný skrápěčky. Mezi křovim lepíme první plastovou blánu, stíní teď zpocenou hlavu našeho Tlustého Ježíše a jeho vobětiště, heavy rain staví nad vinařickou věznici bílý přesýpací hodiny, plombovaná sopka blízkýho horizontu je v limbu a kód času je už teď syčenej difůznim mořem až hluboko k ránu, nechať přicházej předalší poryvy kovově studenejch bríz, Karlík a Ivan brázděj skrze len, s nima se přičernívá, vlastně Ronna promítá černobílej film a Diktátor Mezibřezí vymávává davy někde v tekoucim mezirozí leních polí, upalujem křovinořez polovinou kanystru benzínu – štola svět-

křoví haldy se kroutí dle nárazů toho moře, vlhkýho vzduchu co nejdřív škobrtne vo krušky a pak nakolena dopadá až sem.

V bezčasym šeru přicházejícího/vodcházejícího deště přicházeli další a další za Ronnou, krásnou ženskou, co

strana: 43

+

se nečesá, a nosili si s sebou piva a v blátě za nima ležely stopy a v trávě jako strouhanka dna jejich vlasů a šupinek kůže… procházeli křovim a někdo rád spatřil starý skalní nápisy, obří plastový inkubátory klematisu, zelený hovno ostružinovejch příšer (ty rády choděj na záchod ale nesplachujou). Nechat křoví mluvit, hra na médium a poselství vyvěrá do dne s podivnou, bezpuklou metalízou, prostor, kudy se dá vstoupit a bílá vana s parní lázní uvnitř čeká, písnička, ručník, boty, borůvkovej koláč a křížaly na půdě. Červený, modrý listí, chemickej podzim, radost, že nečekáme i že to počká, den si bere na chvíli černou niť, před otvorem do nitra haldy voláme klávesnicí, né nadarmo tudy možná tekla krev.

Vysokohorskej vejlet kyselou březinou: spatřujeme póly haldy, různý nálady různejch úžlabin, jako obvykle ve vysokohorách: na východě kopřivy a hromada kančích lebek. Na náhorním bezlesí pole chrupavníku: vyhlašujem rezervaci. Národní přírodní.

Procházíme křoví: štěněčí, z ostružiních mimiščagélků, i starou dámu věkem pěkně prohnutou, i nadpozemský březový křoví plný bublinkatýho vzduchu a vostrejch, štiplavejch vejšek.

A Jiří Konvrzek hraje ke kožený ruce, co drží mikrofón: vysvětluje, že křoví umí i krást. Prohledávat kapsy, těšit

-

strana: 44

se z ne-prázdna. A sou tu další názory: vo geologickym kontinuu existence křoví, vo jeho transcendentálnim přesahu, a ano, skoro každej už sestoupil vlhkym tunelem po kůře haldy porostlý delikátní křovosférou a poznal její plastový bůžky, duchy, kterejm je třeba obětovat alespoň deci vlastní moče nebo mikroproužky textilií. Křoví má svojí volní povahu, rádo kreslí na stěny z plastu a čeká při nočních vernisážích na svoje příznivce: kdo zabloudí na haldu jen tak nebo se nechá víst skrz hustej déšť nápadnou prolukou ve světelnym smogu. Obsahuje antihmotu silnic a táhlejch votevřenejch polí: prostor pro další a další prostor, křoví dělí vesmír svym trnovym, limitou nekonečně malejch kousků a plazit se metr kustovnicí znamená totéž, co letět do Austrálie: obří zlom časoprostoru, nadsvětelná rychlost je běžná a schopnost pozorovat stíny ve tmě: ruce jako elektronovej mikroskop prohmatávaj

atomární záhyby bezový kůry. Stín je naroveň se světlem a barvy splývaj v jedno.

A další jména: Radek Mikuláš skoro padnul za křoví, trpěl, nechal se obětovat. Stříbřitej mrak nad vopuštěnou poldovkou, černá záď lodi ztroskotaný v kukuřici: objevil křovní Božstvo, ano, stal se i jeho jediným Synem, a záhy vstal z mrtvejch. Je již živou, lidskou součástí křoví, stejně jako skály, vzduch nebo hrotitej horizont nespatřenejch Alp, vědomejch si svý méněcennosti před kladenskou haldou – neztrapňujou se na vobzoru, zůstávaj zahalený pryč na jihu a jejich úpatí je osídeno nikoliv zdejšímu nepodobnym křovim.

Křoví Křoví vodpovídá jasně, tiše, plynule: „Co kdyby, co kdyby náhodou nějaká nebyla prázdná?“ Mělo pravdu.

Ne všechny kapsy byly prázdný a Křoví se dost podivovalo nad tim, co našlo.

Nejvíc ho ale zaujaly jízdenky: „Chtělo bych se někam podívat“ A tak se jelo, s křovim, nočnim vlakem z Cikánky do Třebichovic a dál dle grafikonu načmáranýho trnitejma větvičkama, podél křenově vonící nící hlíny, přes bílou vřící vodu, strašlivě vysoko, ysoko, až do místa # v závěru po poslední noci si skládáme do žebradla sirnatý ráno; všude v půdě barevný krystaly a na svatyni Tlustého prach z motorů kosmickejch lodí. Znova usedáme na holou špici haldy, pálíme křeslo, na kterym možná Seděl, horizont polyká mastnej kouř, listí trav nápadně rychle žloutne a každej z nás chviličku umírá: po svym, tiše, na poddušce hustýho křoví, malá ranní smrt přichází, jako když číšník v hospodě nese nějakou šlichtu, zkyslý pivo, po zavíračce zalejvá dveře laminátem a ticho, nekonečně dlouhý, než zase votevřou doly, Ronna se propadne nebo zeroduje, Švermov zatopí pivo z Cikánky nebo

budem eště svědky smrti všech lidí, křovího přikrejvajícího všecko jako deka, myší vůně bolehlavů na kladenskym nebi a noční vohňostroje hroutícího se vesmíru.

kde najednou nebylo nic.

Hornbach je čurák.

# to ale rychle přešlo: pálíme Jeho podobiznu: už neni třeba, čekáme, až zmizí poslední útržek plastu, přichází Křoví a všem začne postupně prohledávat kapsy. Teda: copak již nebylo poučeno?

strana: 45

+

To musí být nějaký omyl, vždyť naše rodina tady bydlí, co ten dům postavili!

Co to zpívá ve městě?

Jak se v Kladně žije br-br-br-br-brkoslavu…

Jindra Mourková Ačkoli se některým lidem zdá, že město obývají jen holubi a vrabci, ve skutečnosti s námi městské prostředí sdílí několik desítek druhů ptáků. Vypočítávat všechny by vydalo na nezáživný seznam, proto se zaměříme hlavně na ty známější a ty nejvíce ohrožené.

Nejprve trochu třídění a škatulkování. Ptáky žijící ve městě můžeme rozdělit na druhy lesní, které se stěhují do města z okolních lesů, druhy otevřené krajiny a druhy synantropní, tedy ty, jež žijí v blízkostech lidských obydlí. Další skupinou jsou druhy vodní, ale vzhledem k tomu, že Kladnem neprotéká žádná říčka a i rybníků je jen poskrovnu, vyskytuje se tu pravidelně jen kachna divoká a občas volavka.

-

strana: 46

Kromě lesních ptáků můžeme ve městě pozorovat i různé druhy otevřené krajiny. Za všechny jmenujme stehlíka, toho krásného barevného ptáčka, kterého kreslil pan profesor Karel Svolinský sedícího na bodláku. Možná se budete divit, ale je to jeden z velmi hojných druhů, pravidelně hnízdí např. v kladenském zámeckém parku nebo i na jiných místech v ulicích a parcích v kulovitých korunách javorů.

Nejhojnější skupinou ptáků žijících ve městě jsou lesní ptáci. Zajímavý je příběh známého kosa černého. Ještě před sto lety to byl plachý lesní pták, který se každoročně na zimu stěhoval do oblasti středomoří.

Kosi se ale životu s lidmi docela dobře přizpůsobili a naučili se využívat nové zdroje potravy. Ještě chvíli potom, co se nastěhovali do měst, kosi stále odlétali na zimu na jih.

Ale postupně se první ojedinělí samci pokusili přečkat nepříznivé roční období u nás a ejhle! Odvážlivci byli na jaře na hnízdištích jako první a mohli si vybrat a obsadit nejlepší místa. A tak se mezi kosy vžilo, že kdo neodlétá, má výhodu během hnízdění.

Městští samci dnes neodlétají už asi vůbec. V posledních letech přibývá i zimujících samiček, protože kdo dřív přijde, může si vybírat z více nezadaných samců (samozřejmě těch nejlepších, kteří zpívají v nejlepším prostředí).

Kromě kosů se ve městě setkáváme s řadou dalších lesních druhů, jako jsou drozdi, červenky, rehci, hýli, sýkory, brhlíci, šoupálci, pěnice, budníčci, holubi hřivnáči, sojky a další.

Nejlepší podmínky k pozorování těchto ptáků jsou za horkých letních dnů u potůčků, rybníčků, trvalejších louží a dalších napajedel.

Nebo můžete druhy, které netáhnou na jih (případně některé další severské), přilákat v zimě na krmítko.

Máte -li domek se zahrádkou, můžete ji udělat pro ptáky přitažlivou a vytvořit si tzv. „ptačí zahradu“. Stačí, když budete pěstovat nějaké bobulnaté keře jako rybíz, ostružiny apod. a vždy část úrody necháte neočesanou na keřích. Podobně jablka ponechaná na vršcích starých jabloní k vám mohou v zimě přilákat severské drozdy kvíčaly a cvrčaly, ale třeba i velmi zajímavé brkoslavy. Na strom můžete vyvěsit budku pro sýkorky, které vám zaručí bezplatné odstraňování housenek a mšic z celé zahrádky.

Víte, co toho spořádá deset sýkořích mláďat?!

Pokud nebydlíte hned u potoka či rybníka, tak může být vhodné i vytvoření napajedla, kam se ptáci rádi naučí chodit pít. Takové napajedlo můžete udělat třeba ze starého pekáče, do kterého položíte na dno kámen, tak aby vytvořil ostrůvek s možností stát v mělké vodě. Napajedla stejně jako krmítka nedávejte blízko hustým keřům, kde by na ptáky mohla číhat kočka.

Další skupinou jsou ptáci synantropní. Patří sem především druhy hnízdící původně na skalách.

Kromě známého holuba věžáka (tj. zdivočelého domácího holuba) sem patří třeba vrabec, rehek domácí, jiřičky a rorýsi.

strana: 47

+

Koho by před pár desítkami let napadlo, že druh tak obyčejný jako vrabec začne v celé Evropě najednou mizet? Vrabců ubývá především od západu, nejspíš tedy trpí pořádkumilovností, která se výrazně šíří už i do našich měst. V Kladně ještě vrabce máme, ale jednotlivá hejnka jsou poměrně malá, většinou kolem pěti až dvaceti jedinců.

Co vrabci vlastně potřebují? Hnízdí velmi rádi v chátrajících budovách, v dírách ve zdech, za vývěsními štíty, případně ve starých hnízdech jiřiček nebo v hustém houští, kde se pak skupina jejich hnízd podobá hnízdům jejich příbuzného snovače.

Potravu dospělých tvoří především travní semena, která ale na pravidelně kosených městských trávnících nenajdou. Mladí se živí hmyzem, kterého je v silně udržovaných parcích rovněž pomálu. Náhradní potravou je pečivo a jiné zbytky jídla, které v ko-

ších, popelnicích a na chodnících vrabci dosud nalézají. Nezanedbatelná je také péče o peří, neboť vrabci se rádi a často popelí v prachu a hlíně pod keři.

Prosím, ponechme proto pro vrabce v parcích alespoň sem tam hustý keř dřišťálu, růže nebo mahonu a nepokrývejme celý prostor pod ním drceným dřevem, aby se tam mohli popelit. Uvidíme, zda si tihle čimčaráci najdou i v budoucnosti nějaká místa k hnízdění v centrech měst, nebo zda budou definitivně vytlačeni do některých méně udržovaných okrajových čtvrtí.

Uvědomme si, že určitý stupeň nepořádku (sem tam neopravená fasáda, nekosená tráva, houští bezinek či prohnilý starý strom) je pro přežití některých druhů zvířat ve městě podmínkou a může nám umožnit zajímavá blízká setkání s nimi.

Dva druhy ptáků ve městech staví hnízda výhradně na budovách, a to nejraději na budovách vyšších. Jiřička obecná si lepí hnízdo z hlíny a umisťuje ho s oblibou v lodžiích panelových domů, rorýs obecný hnízdí ve škvírách mezi panely, ve ventilačních otvorech nebo pod střechou. Oba tyto druhy jsou v poslední době velmi ohroženy zateplováním budov a zasklíváním lodžií.

Na ochranu rorýsů se soustředí rozsáhlé celoevropské projekty, protože pokud při zateplování zrušíme současné možnosti hnízdění, je možné, že tento druh za pár let z našich měst téměř vymizí. Přitom jeho záchrana je poměrně snadná: zachovat rorýsům přístupné současné větrací otvory a v případě, že to možné není, umístit při rekonstrukci na domy speciální rorýsí budky (více na www.rorysi.cz).

Každým rokem ubývá i ve městech hnízdících jiřiček. Na rozdíl od rorýsa nejde v tomto případě o celkové ohrožení druhu, protože jiřičky se spolu s vlaštovkami zatím vcelku hojně vyskytují na českém venkově. Pokud ale chceme, aby nám tito krásní ptáčci oživovali každé jaro a léto, neměli bychom si nechat zasklít lodžii a měli bychom jim dovolit postavit hnízda i na nové fasádě. Jejímu znečištění zabrání prkénko přidělané pod hnízdem. Co myslíte, nestojí to štěbetání rostoucích mláďat přímo na vašem balkoně za tu trochu námahy při úklidu navíc?

Budou nás ještě za pár let budit ráno čimčarající vrabci? Budou příchod jara ohlašovat čiřikající jiřičky? Budou se za horkých letních večerů prohánět rekordní rychlostí ulicemi rodinky rorýsů?

-

strana: 48

Havrani

Petra Voráčková

strana: 49

+

Petr Váša

PARADISO FYSIPOS FYSIS POESIS FY-PO FYP! POMODORO DI ELDORADO ROMA RADAR AMOR AROMA RADAR AMORA NORMAL ORIGINAL CREDO

Jeden člověk spolu s přáteli objevil na okraji města část krajiny, která přesně vyjadřuje představu jejich národa o ráji. Řeka, louka, borovice, skála, zahrada s ovocnými stromy.

Scházejí se tam, popíjejí rajskou šťávu, cvičí, přemýšlejí. Milují to místo. Obávají se devastace, pohlcení modelu ráje rozrůstajícím se městem. To ovšem mají také rádi.

Když pochopí, že pohádkovou scenérii nelze nejspíš uchovat nedotčenou, hledají způsob, jak ji nějak trvaleji uchopit, zaznamenat, zvěčnit. Žádné médium ale pro tento úkol není dostatečně dobré, obraz ráje se jim nedaří pojmout v celku, beze zbytku, včetně všech pocitů, které v nich vyvolává.

Přijdou na to, že jediná cesta k možnosti stále se sem z tzv. reality vracet je určitý druh hlasově-pohybového meditačního cvičení, pracujícího s imaginací, nejprve s představou vrůstání člověka do krajiny a potom vrůstání krajiny do člověka. Ten potom nosí ráj v sobě, stále na dosah, ať se pohybuje kdekoliv a prožívá cokoliv. Realita světa a realita ráje pro něj už neznamenají takové buď-anebo jako dřív.

Jeho vnitřní „radar“ dokáže rozpoznat i nenápadné stopy jednoho v druhém a naopak. Jeho svět je celý. Jeho domov.

Lepší než ráj.

Můžeme mu říkat třeba Novák.

(Ze sbírky fyzických básní v trans-latině a češtině Toman)

-

strana: 50

strana: 51

+

ANKETA

Domnívám se, že Kladno je androgynií transvestita s obludně chlupatou hrudí a hříšně sametovými rty. M

JE PRO VÁS KLADNO ŽENA NEBO MUŽ?

A PROČ?

Lenka Novotná

Kladno je muž. Provoněný mužským potem, silný a na hovno. M

Kladno je podle mě žena. Má takové bordó plesové šaty a žlutou šálu a ráda tančí. Jenže často nemá s kým. Ž

tím se za ž. ě t š u e om ko, j vajíč ena neb teré se e é n ž e Až s klad ítě, k ikne ? Na oho vzn inavé d íc mýt… bude o n d Kla zda z t jde o šp l tím v aké to á j , Myslím neví odně pů e čím d bře, ale at, až se d h k s . o u i, z č e že K d b o o n t R ště p vylíh e mí ženská, ladno je upně post nec bud usíme je ka cosi mě nepte ale proč, tak to n nako aví, to m o Kladé m ěsto, i kd jte. Tohle není c se h y pohl ladenéh p r o to , že mám ž se to může zdá lapské k t.

Kladno r z na taky, ale áda, chla Asi ženský v íc. Ž py sice Ž

-

strana: 52

No pro mne, když si říkám Kladno, tak mne napadá přerostlé dítě – takovéto dítě z předměstí, co běhá s klíčem na krku, vyrostlo a dospělo rychle, co mu taky zbývalo, muselo se postarat samo o sebe, takový Gavroche z Bídníků. Ale to je takový mlhavý, tušený pohled z Plzně – v Kladně jsem byl jen na Kladně Záporně a užil jsem si to. M

ě ch lap !Ž Mu Vše ž! chn on

a sv

ětě

je p r

om

rotože jsem Asi žena, p ila, jakože se tu narod oje máma. je Kladno m Ž

Kladno s trčí na z e stěhuje ze se veru na ápad. N nemá d veře, sc emá ani otevř jih a přitom ne en h u Kladno je dítě, ovalo se do dír o ani zavřeno stále co rych , y protož a č e k le dosp ělo. Ž á, až se rozsvít e í.

tivé, avšak živelné, dych ím baru. Na é, sn á kr Je . ou i mužem otkáš na ulici či v nočn ž pracující k trochu žen p é, jako mu Kladno je ta ko mladá dívka, kterou a nezničiteln é ja jn é vě n p ch u eo st né, n nepří u je silné, drs druhou stran . ve slévárnách M

Racio n rodu. álně je Kl a A mě sp le úplně i dno středn r í š moc n žena, pr acionálně ího o (M z evyznám. tože se v K je pro Prahy ladně ) o ta Je t dná kla ina d kla divo kla tak a e dál y chn vše havé ž ré ost é lov oce nské že osti stn vla ukrývá sto mě no. d Kla M strana: 53

+

Rozhodně muž. Průmysl odkazuje na jasně maskulinní prvky města.

M

Kladno je žena… Představuju si ji, jako takovou boubelatou padesátnici, co má všechno pod kontrolou. Ž

Odpověď je jasná jako Bůh nade mnou.

Víc. Jak pravda sama. Jasně, že Kladno je žena! Vždyť kdyby nebylo ženou, co by mě sem potom jinak tak táhlo, lákalo, přitahovalo? Šachta do smyslné hlubiny. Železná pec. Jasněže Kladno je muž! Co by tu jinak stálo za to? Ne-li ten jeden železný ingot. Vysoká, předstojná, k nebesům trčící těžní věž. M

Kladno je zcela určitě žena, neboť ženy září, sluší jim to v rudé a jsou pracovité. A muži matní, nesluší jim nic a jsou líní. M

Myslím, že je Kladno žena.

Umí být krásná, jako když se namaluje, ale i pěkně hnusná, když se po flámu probudí. Spousta lidí ji nenávidí a spousta miluje pro jakési osobní kouzlo, které se jen těžko popisuje. Navíc se dá dobře ovládnout a občas se umí i bránit. Ž

-

strana: 54

Pro mě jasně muž.

Tvrdé, zaměřené silově a na výkon. Je to dřina, žít tady… Ž

to, ani o… Ani měs n d je i n a í Kladno nen továrna, ani příroda… Je i h vesnice… An í homunkulus… Kdybyc vn , a la n h o že p u to o to ob yla by zhodnout, b ldi… ro l se u m se Po staré dámě ale jen kvůli M

Kladno je pro mě hermafrodit.

M

Moc tomu n er trochu přem ozumím, ale když nad tí m ýšlím, tak asi Poldi už vlast že ně není, ale na. Vím, že první co mě napadne je zn stranu tam b ak Poldi – ta Poldi. Na d ru yl mužská zále y doly a to zase byla čist hou žitost. Ne, ře ě kn a vidím Pold i, prostě žen e se Kladno ská. Co to je blbost? Ž za

Kladno?

K – krásná, kl a L – laskavá, mající, kulhavá, kymáce lámavá, loud jící, koukajíc í, a A – amoráln í, andělská, vá, lísající se, ležérní, lib královská, kovaná, kotrm aprílová, au o el D – dnešní, vá, lichá, laci šuso du ná, lechtivá, cová. lehká.

N – nuzná, n šičková, dávivá, dávajíc vá, anální. í, d o O – otlouka uzová, neblahá, nadýma ršťková, drobná, dunící, jící, neústup ná, otáčená ďábelská, dív ná , Ženský rod v čí přídavných jm oprýskaná, opadaná, o , nepočítaná, nervní, nev , doufající. spalá, Ž ymáchaná, n énech neber ostrá, olejová es te vážně, ten , ohnivá, oct vá. mi o vá , obyčejná. tam jen tak naskočil.

Jestli se, slečno, nepletu, jste rodu ženského. Ovšem když do záhady vložím mluvnici/jmenný rod; vyplave nám, že samotný název města Kladno, je rodu středního; neboli dětského nebo spojení mužského a ženského. A abych byl směrodatný, tak kmen je rodu mužského, kláda rodu ženského a Kladno rodu středního. Ovšem bez ohledu na jmenný rod (on je odlišný od přirozeného rodu) je třeba říci, že na Kladně zrození jedinci, které jsem v životě potkal, jsou vtipní, pohotoví a báječní. Kladno je rodu ženského, je půvabné.

P.S.: Podle pirahãnského jazyka není důležité v jakém jmenném rodu je město Kladno. M

strana: 55

+

Kladno je muž, žena je záporno, ne? Muž má to plusový, vydávající znamínko, a žena mínusový, přijímající. Muž je radost, žena prostor, muž je aktivní soucit, žena moudrost. Ž

Nedávno jsem se dozvěděl, že se neříká to káně, ale ta káně. Od té doby říkám tedy i ta Kladno. Tedy žena. M

Loc 50°9´23.966´´N 14°6´6.353´´E

Myslím, že je Kladno žena. Umí být krásná, jako když se namaluje, ale i pěkně hnusná, když se po flámu probudí.

Spousta lidí ji nenávidí a spousta miluje pro jakési osobní kouzlo, které se jen těžko popisuje. Navíc se dá dobře ovládnout a občas se umí i bránit. Ž

-

strana: 56

Kladno je „to“ – není ani žena ani muž ani ryba ani rak… Představuji si ho jako stádium industriálního zvířete (latinsky vak vak poldovak) – něco jako pulce, mloka s černošedým prachovým peřím…

To zvíře je obojživelník s plovacími blány, má kaleidoskopické oči, ve kterých může tříštit i spojovat obrazy… A stejně tak je můžeš vidět i ty v jejich odrazu při přímém kontaktu/pohledu. Vždy ale odráží jen minulost či budoucnost – nikdy ne současnost… A když mu foukneš do prachového peří, které pokrývá jeho tělíčko, a pak jsi dostatečně dlouho a dostatečně potichu, začne se množit a vznikají a vynořují se nový jedinci ze všech stran a v mžiku připravují prostředí, ve kterém se lehce narušují zákony gravitace. Což může být i velmi příjemné… Ž

Kladno je možná středního rodu, ale je to tvrdej chlap; správnej chlap. Správnej chlap je totiž pořád trochu nastydlej, trochu ožralej a trochu smrdí. A to myslím sedí.

M

Žena, asi pro

ty drby… Ž

lem tože ko lů o r p , ž je mu dně do Kladno kdysi bylo ho bali u Kladna t a tam uhlí r e h íř c v a i. a ša uži – h m y k c y vžd M

pohlavní. ě, a to je bez Kladno je dít oli bezpáteřní. nik Ale pozor – M

Kladno je v tzv. válce pohlaví neutrální, to je jeden z jeho hlavních Kladů. Klad je ovšem muž, stejně jako Lad. Dno to ale opět neutralizuje, konflikt je zažehnán. Žádná prostřednost! Začátek a konec, první a poslední pohled (až na Dno) rozhodnul. Se Zápornem to je složitější… Porno?

M

Samozřejmě, že muž.

Podobně jako Oto, Kvido, Bruno… Ž

Kladno je žena, kterou muži rádi dobývali, rádi se nořili do jejích hlubin a mnozí pro ni položili život.

Teď už se plná šrámů válí na kanapi a vzpomíná.

M

Kladno je dítě, protože si říkám to Kladno. A pokud je to dítě, prominu mu tu dětinskost, s kterou se snaží byt chvilku šarmantní žena a chvilku vulgární muž.

M

Musím si Kladno rozcupovat na kousíčky a uvidíme, co z toho vyleze…

K – ve smyslu jo!, láká mě to tam, jdu za tím, jsem zvědavá, všem se chlubím, jsem napnutá.

LAD – nic, pusto prázdno, zklamání, bez života, co tu dělám? Nesmím to nikomu říct, vysmáli by se mi…

NO – no a co, vždyť jsem to vlastně ani nechtěla, dělám, že mi to nevadí, proboha, ať na mě nepoznají, jak jsem zoufalá, zklamaná… Ž

strana: 57

+

Myslíš si, že je Kladno spíše žena, nebo muž?

Myslím si, že žena, ale myslím, že mě ovlivňuje název Poldi a krásná ženská hlava v jejím logu. Dlouho jsem si myslela, že i Mayrau byla žena některého z kladenských továrníků. Připadá mi, že ta ženská jména obřích průmyslových objektů – a že Poldi je opravdu pěkně rozložitá – zachycují vlastně skrytou touhou mužů, kteří v nich pracují, po skutečné, takhle obrovské nadženě, ve které by si mohli kutat a dobývat.

Pocházíš z Ostravy-Petřkovic. Je-li Kladno žena, co je Ostrava?

Ostrava je naopak muž! Nemá žádný jasně uchopitelný tvar. Hry s názvy obcí jsou vůbec zajímavé. Jednou jsem chtěla své oblíbené kočce dát jméno Líbeznice, což je název naší sousední vesnice, ovšem používáno ve středním rodu.

Podle čeho se rozhoduješ, ke kterému pohlaví určitou věc přiřadíš?

Mohlo by se zdát, že je to jen taková česká jazyková hra.

Ale zrovna jsem si zkusila říct: „Sednu si na židla ke stole, naberu lžícem polévka z talířy, namažu si na chlebu marmeláda a z hrnky se napiju káva.“ A hned se mi zhroutil celý pocit domácího bezpečí budovaný na řádu, kdy věci služebné, pomocné, tekutější jsou spíše rodu ženského a věci pevnější ukotvenější spíše rodu mužského. Rovnoprávnost v nedohlednu.

Kutat a dobývat S Lenkou Klodovou o ženské pornografii, mužské smyslnosti a dětských hřištích.

Dagmar Šubrtová

-

strana: 58

Na VŠUP jsi absolvovala doktorandské studium prací s názvem Zásady tvorby pornografického časopisu pro ženy. Můžeš nějaké vyjmenovat?

1. Dělej, že ji miluješ.

2. Ona je ta jediná a je jedno, jaká je. Vždy je nejlepší a dokonalá.

3. Muži jsou silní a potentní, ale podléhají jejímu kouzlu.

4. Sex je hra pro všechny smysly, není časově omezen.

Je jen jeden, plyne jako řeka přes vrcholy a údolí, a je v něm vše, extáze, rozpal smyslů i smutek a deprese.

5. Všechny ty úžasné události, o kterých píšeš, jsou z tohoto úžasného života. Pokud už nepřišly, co nevidět přijdou.

6. Nebezpečí a temná dobrodružství je něco, co si dopřáváme podle vlastní vůle. Vrhneme se do tmy a bez škrábance z ní zase vyjdeme.

7. Obdivuj ji za schopnost rozvinout sex v plození.

8. Možná ji občas nechej ve vzrušení zašeptat sprosté slovo.

9. Prožijte spolu něco mimořádně obyčejného, třeba mytí nádobí.

10. Budeš-li chtít s vydáváním časopisu přestat, udělej poslední číslo plné loučení a mohutných pocitů, že teď je to naposledy.

11. Pak se stejně ještě v jednom čísle vrať.

Ještě předtím jsi vydávala alternativní pornografické magazíny Bříza a Komíny. Co tě k nim inspirovalo?

Šlo o parodickou mutaci magazínu Leo. V magazínu Bříza jsem nahradila těla modelek bělostnými kmeny bříz, zvláště oněch partií, které připomínají rozkroky. Halila jsem je do šatů a fotila v různých fázích odhalování. Břízy, ať už rostoucí nebo pokácené, vyvolávaly pocit křehkosti a zranitelnosti, spíše než lascivnosti. Magazín Komíny byl symetrickým doplněním předchozího projektu, kdy ženské přírodní motivy nahradily industriální erektované motivy mužské.

V čem je ženská smyslnost jiná než mužská?

Já jako žena nikdy nezažiju (a chtěla bych si to zkusit) pocit, kdy jistý kousek těla reaguje viditelně na moje tajné myšlenky. Nese erekce s sebou nějaké zvláštní „filosofické“ pocity? Připadá si například muž v tu chvíli jako přírodní bytost, kterou proudí prapudy spojující ho nejen s předky až do dob pračlověka, ale také se všemi zvířaty? On vlastně na sobě vidí ztělesnění lásky. Posilňuje to v něm víru v tento cit, nebo ho to spíše sráží na

biologickou rovinu? My ženy na svém těle vidíme spíše až důsledky lásky – těhotenství a mateřství.

Možná je potřeba vymyslet nový způsob rozvahy nad společenskou otázkou postavení žen v české společnosti. Jak si myslíš, že lze zasáhnout do určitých stereotypů?

V současné době mnou pohnul ohromující příklad mužské „galantnosti“, když do vlády nepřibrali ani jednu ženu, neboť úkoly, které se bude vláda řešit, jsou příliš

strana: 59

+

těžké. Asi bych se klidně vzdala i například galantnosti prodavače z OBI, který mi vysvětluje, že ta tyčka je drahá, dubová a dětem na hraní by stačila smrková, nebo pána, který mi sděluje, že on má doma mnohem silnější vrtačku, než mám já. Vlastně se mi moc líbí změny v učebnicích pro prvňáčky, kde konečně máma přestala jen mlít maso. Nesvoboda je v hlavách, v představách a v jazyku a nesvobodný je nejen ten, na koho se stereotypy uplatňují, ale i ten, kdo si neumí nic jiného představit.

-

strana: 60

S přáteli jsi založila výtvarné uskupení Matky a Otcové. Jak jste se dali dohromady?

Skupinu Matky a Otcové jsme založili v roce 2001, když jsme ještě měli všichni poměrně malé děti.

Jsme čtyři umělci a máme dohromady (každý zvlášť) devět dětí. Spojili jsme se, abychom sdíleli banální, ale existenciální rodinné starostí a přetavovali je v umění. Naším ideálem bylo vydržet až do přirozené přeměny ve skupinu Babičky a Dědečkové. Začínám teď ale trochu pochybovat, že to vydrží. Problémy se posouvají, z konfliktu „rodina versus umění“ se stává zvláště pro mužskou část skupiny spíš konflikt „zakázka, termín, peníze versus aspoň trochu normální život“.

V roce 2005 ses účastnila projektu Výjimečný stav – ženy mezi horníky na dole Mayrau. Jaká je podle tebe atmosféra v tzv. čistě mužském prostředí?

Já jsem pro výstavu dělala album Převrácené vzpomínky, rodinné fotografie, kde byly tváře a ruce rodinných příslušníků obráceny do negativu, takže získaly tu zvláštní celoplošnou zapráše-

nost horníků. Chtěla jsem tím zdůraznit, že hornictví nebylo ve své době pouze zaměstnání, ale osud, který postihoval celé rodiny, včetně žen a dětí.

Jak na tebe působí industriální prostředí?

Dětství a mládí v Ostravě mi připadalo jako svět rozdělený na dvě nespojitá prostředí. Kousek za naším domem je kopec Landek a důl Urx, kde je teď hornické muzeum, takže to hornictví bylo skutečně blízko. Nedalo se tomu vyhnout, do školy každé ráno plným autobusem horníků a dělníků jedoucích na Vítězný únor. Byl to kus reality, kterému jsem nerozuměla a ani rozumět nechtěla, chtěla jsem přece dělat něco uměleckého, ale ten kus reality byl strašně velký, takže mě nemohl nepoznamenat.

Prostě když vidím něco obrovského, černého, rezavého, špinavého, čadícího, připadám si jako doma.

V současné době se hodně věnuješ performancím spíše než sochařství. Je to jiná forma pro-

žívání konkrétní věci, nebo lze akcí lépe vyjádřit tvé pocity a myšlenky?

Neuzavírám se ve své práci žádnému médiu, mé sochařství je „veškeré“ a performance, čili vyjádření se vlastním tělem, bez jakéhokoliv materiálového zprostředkování, je velmi vzrušující forma. Performance může být buď zprostředkovaná, kdy výsledkem je např. cyklus fotografií, nebo přímá, před diváky, a ta mě nyní uchvacuje.

Jednak v ní člověk pracuje s dalšími proměnnými, jako je čas, prostorové uspořádání, scénář, ale hlavně je to médium, kdy se odměna nebo hanba sklízí hned, v podobě reakce diváků. Tyto performance se často odehrávají na festivalech ve společenství podobně tvořících lidí, takže se celkovou sdílenou energií diametrálně odlišují od standardní situace výtvarníka, který je, v podstatě až na nervózní chvilku vernisáže výstavy, se svou tvorbou neustále sám.

Již několik let vedle své osobní umělecké tvorby navrhuješ a stavíš s Lucií Nepasickou a Helenou Polákovou dětská hřiště. Jaké máte zkušenosti v přístupu zadavatelů? Jste přeci jen ženské uskupení, děláte poměrně náročnou manuální práci. Nesetkáváte se s prvotní nedůvěrou v konečný úspěch?

Právě si začínám uvědomovat, že my v našem „hřišťovém průmyslu“ (sdružení se jmenuje Strašné dítě) děláme již poměrně důsledně všechno špatně. Děláme to špatně z hlediska rozdělení rolí podle pohlaví, kdy žena přece

nemůže dokázat ovládat tolik řemesel a elektrických nástrojů. Děláme to špatně z uměleckého hlediska, protože návrhy necháváme vybírat zadavatele a nestojíme si na své originalitě. A největší nesmysl to je asi z hlediska podnikatelského, protože děláme každý kus originální, takže vlastně nikdy nezlevníme naše náklady a fyzickou i duševní investici do každého kusu. To, že to takhle můžeme dělat a že se najdou a přibývají klienti s pochopením pro význam našeho postupu, je pro mě znamením, že se ve společnosti skrývá zdravé citlivé jádro.

Sama jsi ženou, matkou tří dětí, umělkyní a podnikatelkou. Dá se to zvládat?

Strašné na tom hlavně je, že už mám pracovní i sny.

Lenka Klodová (*1969) je umělkyní, jež vytrvale komentuje mnohdy opomíjená, přehlížená a tabuizovaná témata. Výsledkem její doktorandské práce na Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze z roku 2005 byla studie Zásady pro vytvoření pornografického časopisu pro ženy a pilotní vydání časopisu Ženin 1/05. Ženské tělo poznamenané mateřstvím, smyslné i pornografické, zůstává skrytě v centru jejího zájmu.

strana: 61

+

Umění porodit Nadia Rovderová, Eugen Kukla

Game over vajíčka Lucie Nepasické na Sněžce, foto Líba Taylor, 2009

-

strana: 62

Tomáš Valušek: Světlonoš, zlatá opuka, Filip Černý: Brána III.

Letos v květnu se už obě dvě akce propojily a výstup na Sněžku doplnila samostatná výstava v galerii infocentra Veselý výlet v Peci pod Sněžkou.

Autoři (necelá padesátka výtvarnic a výtvarníků, víceméně demokraticky půl na půl složena z žen a mužů) se tak v rámci tohoto výtvarného projektu sešli, aby meditovali nad různými aspekty příchodu na svět. S odstupem můžeme srovnávat a navazovat.

Jak bude naše dítě vypadat?, zajímalo Milana Caise. Sloučil svůj a manželčin portrét a hledal v něm možnou podobu svých potomků. Jsou tak křehcí, tak zranitelní… Co z nich však jednou vyroste?, ptá se rovněž tento autor v rámci své série plastik a pastelů Rodina nedotknutelných.

Náš příchod na svět je přes veškerý vývoj vědy pořád obestřen velkým tajemstvím. Víme, jak se to děje, ale pořád žasneme, jak je to vůbec možné.

Vznik života nás znovu a znovu přivádí v úžas. Zároveň nás děsí. Tabu kolem početí, těhotenství a porodu překračujeme jen pomalu a ztuha.

Tomuto tématu se už poněkolikáté věnuje výtvarný projekt Umění porodit. Svou historii začal v roce 2006 výstavou v pražské vile Portheimka.

V roce 2007 se o něco větší přehlídka konala ve Veletržním paláci.

A loni se někteří z umělců zapojili do akce Porod je jako výstup na nejvyšší horu, a část výstavy se proto přenesla na naši nejvyšší horu Sněžku.

Paulina Skavová: Lampa, 2002

Nedotknutelnost plodu naopak popírají fascinující fotografie embryologa profesora Jana E. Jiráska, který svůj život a odbornou vizi zasvětil zobrazení toho, co není možné vidět jinak než za pomoci nejpreciznějších technologií. Jeho fotografie balancují na tenké hraně vědy a umění.

Symbolicky, ale podobně precizně a detailně, zkoumají tento svět kresby Luboše Plného. Do světa snů o zrození nás zase vtahují díla Petra Župníka, Petra Nikla, Jana Pištěka, Jaroslava Róny, či MICLa (Michala Novotného). No a otcovský Batman Jiřího Surůvky jako super-muž zvládne i něco v mužském světě tak nedosažitelně těžké, jako porodit si potomka.

A jak se tohoto tématu zhostily ženy? Mystická digitální plátna Veroniky Bromové, snové portréty těhotných žen na obrazech Martiny Chloupy, symbolické monumentální Lidské vejce Evy Kmentové, životaschopná Semena v malbách, kresbách a objektech Xénie Hoffmeisterové, hravé figurky molitanových nenarozených aviatiků Martiny Niubo, malinko děsiví laminátoví zrozenci z Archy úmluvy Pauliny Skavové, humorné provokační objekty a performance Lenky Klodové a dalších členek seskupení Enfant terrible a podobně humorný přístup výtvarnic z Kolouchova snu. Přímý, zaostřený pohled na porod ve fotografiích Líby Taylor, těhotenstvím poznamenaná bříška žen v instalaci Pavly Řeřichové-Kranlové, mystérium zrození v dílech Suzanne Pastor, či Jindry Vikové…

O tom, že muž a žena spolu můžou stvořit nejen potomka, ale i umělecké dílo na téma zrození, svědčí díla Evy a Jana Švankmajerových či Pavly a Matouše Řeřichových.

Samostatnou kapitolou je pak výstup na Sněžku. „Slyšela jsem názor: ‚Raději bych šla desetkrát na Sněžku, než bych rodila!‘, ale s bolestí se dá pracovat, a se strachem z ní také. Stejně jako se člověk připravuje na vrcholový výkon, je dobré se i na porod připravit. A tu

strana: 63

+

Instalace v galerii infocentra Veselý výlet, Veronika Bromová, Martina Chloupa, foto Nadia Rovderová, 2010

-

strana: 64

možnost v dnešní době máme.

Turisté s díly Lenky Klodové, Je to stejné, jako když trénujefoto Nadia Rovderová me své svaly na očekávaný, třeba sportovní výkon,“ objasňuje svou inspiraci jedna z autorek projektu Karolína Nedělová. „Je tu paralela s díly Lenky Klodové, která vystavovala obří fotografie sportovkyň s těhotnými bříšky, zachycených v okamžiku podání atletických výkonů.“ Poutníka cestou na vrchol čekalo celkem devět zastavení, odpovídajících jednotlivým měsícům těhotenství. S rostoucí únavou a očekáváním kýženého vrcholu nejvyšší české hory se paralelně odvíjel příběh zrodu nového člověka a očekávání jeho příchodu na svět. Tento příběh byl vyprávěný z pohledu odborníka i „zevnitř“, formou fiktivních stanoviště pak umožnilo vyzkoušet si situaci v devátém dopisů metamorfujícího se plodu. Porod nachází svůj měsíci – dvanáctikilový břišní batoh od Lenky Klodové obraz ve zdolání hory. Bolest, úleva, slast, únava, nové svou tíhou mnohé šokoval. horizonty… Křížová cesta matky dochází naplnění.

Dvě roztomilé zmrzlé sestřičky – výtvarnice z volnéProjekt různě inspiroval známé výtvarné umělkyně, ho seskupení Kolouchův sen Hana Poislová a Paulina a tak třeba na začátku stezky byli účastníci pochodu Skavová – všem vítězům, kteří zdolali vrchol, políbily požádáni výtvarnicí Lucií Nepasickou, aby se pokusili „těhotenské průkazky“ a orazítkovaly je embryem od vynést na vrchol syrové vajíčko s nápisem Game Over.

Pavly Řeřichové-Kranlové, čímž se průkazka stala slosoTi, kterým se povedlo tento křehký objekt uchránit a „ve vatelnou v tombole. Nad vším se pak étericky vznášel zdraví“ a celý ho donést až na vrchol, se na cílovém obraz Madony od Veroniky Bromové, zavěšený na točistanovišti ptali, co s ním teď mají udělat. Autorčina odtém schodišti dřevěné poštovny Martina Rainiše. pověď zněla: „Nechte si ho. Dítě poté co ho vynosíte, Letos podruhé se akce stala umělecko-turistickým ochráníte a porodíte, rovněž nevracíte, ale nesete si ho happeningem s podtextem zamyšlení nad mystériem domů a máte ho už napořád. Game is over.“ vzniku lidského života. Vrchol hory se zároveň stal na Na Sněžku se nenosila jenom vajíčka. Účastníci dojeden den galerií děl s tématem zrození. Ti, kdo úspěšstali dopředu pokyn, ať si na pochod přiberou závaží: ně vystoupali až na vrchol, dostali jako minulý rok do kameny, láhve s vodou a podobně. Zvláště tatínkové své těhotensko-turistické průkazky razítko s embryem si mohli, i když symbolicky, zkusit zátěž, jakou nese a mohli si vyzkoušet břicha od Lenky Klodové, zatímv těhotenství žena podle toho, jak děťátko roste. Cílové co nad stanovištěm vlály její vlajky s obrazy těhotných

sportovkyň. Na zemi leželo obří nafukovací embryo Šárky Havlíčkové a Romana Kárníka a krásná funkcionalistická poštovna Anežka od Martina Rajniše pro tento den shlížela dolů Novorozenýma očima výtvarnice a kurátorky Nadii Rovderové. Tak jako minulý rok, i letos na vrcholu vystoupilo ženské hudební seskupení Yellow sisters.

V současném světě umění, kde se mnohé točí kolem konceptuálních snah či performance (a to ne pokaždé zrovna zdařile), nabídl tento projekt nezapomenutelný

zážitek. Umění to bylo akční, performance na správném místě, sdělení silné a srozumitelné a ohlas u publika nečekaný. Na vrchol vyšlapaly stovky lidí, z toho desítky těhotných žen.

Doufejme, že pětiletá existence akcí pod hlavičkou UMĚNÍ PORODIT přivedla své publikum k zamyšlení nad tím, jak a proč jsme přišli na svět, jak přišli na svět naši předkové a jak to bylo či bude u našich potomků… A doufáme, že tyto myšlenky byly a budou plodné.

Sněžka, funkcionalistická poštovna Anežka Martina Rajniše a 2x Nadia Rovderová z cyklu Za Novorozenýma očima (Felix 2005, Lea 2007), foto Eugen Kukla

Nadia Rovderová je výtvarnice a kurátorka výstav Umění porodit ve Veletržním paláci v Praze (2007) a v galerii infocentra Veselý výlet v Peci pod Sněžkou (2010), kurátorka výtvarné části výstupu na Sněžku Porod je jako výstup na nejvyšší horu (2009, 2010), autorka katalogu Umění porodit (vydalo Hnutí za aktivní mateřství v rámci výstavy ve Veletržním paláci v roce 2007) a katalogové brožury k letošní výstavě (vydalo občanské združení Prostor pro rodinu).

Eugen Kukla je fotograf, publicista a spoluautor dvou dětí (Felix 2005, Lea 2007), jež s manželkou Nadiou přivedli na svět.

Autoři, kteří se v letech 2006–2010 projektu zúčastnili: Nuria Andreu, Veronika Bromová, Milan Cais, Filip Černý, Eva da Silva Melo, Phillippe Dollo, Kurt Gebauer, Martina Chloupa, Šárka Havlíčková, Xénia Hoffmeisterová, Michaela Huffsteter, prof. Jan E. Jirásek, Roman Kárník, Lenka Klodová, Pavel Mára, Martina Niubo Klouzová, Pavla Kranlová-Řeřichová, Eva Kmentová, Lucie Nepasická, Pavel Mára, MICL, Stefan Milkov, Petr Nikl, Suzanne Pastor, Jan Pištěk, Luboš Plný, Hana Poislová, Helena Poláková, Minna Pyyhkala, Jaroslav Róna, Nadia Rovderová, Matouš Karel Řeřicha, Paulina Skavová, Helena Staub, Jiří Surůvka, Martin Šárovec, Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer, Líba Taylor, Roman Trabura, Tomáš Valušek, Jindra Viková, Radan Wagner, Peter Župník a umělecká seskupení: Enfant terrible a Kolouchův sen.

Lucie Nepasická Game over detail, foto autorka, 2009

MATKY a OTCOVÉ Lucie Krejčová

Co bychom byli bez dětí

Mop Skupina čtyř rodičů, kteří nemají kromě umění nic společného, vznikla z potřeby komunikace v období raného mateřství a otcovství.

Téma rodičovství je stejně zásadní i banální, tak běžné jako prostituce nebo pečení chleba. Rodičovství se vyznačuje nonverbální komunikací těch, kteří vědí, že malé děti v noci nespí a velké děti kouří trávu, přestože příručky o výchově hovoří jinak. O probdělých nocích, pospávání na třídních schůzkách a větě: „Co bylo ve škole?“ není třeba mluvit. Rodič je druh, který vytvořil jazyk náznaků, a protože jde o druh značně rozšířený, i náznaková mluva je známá velké části populace.

Součástí takové komunikace jsou projevy únavy, jež nahrazuje počáteční nadšení a od určitého věku i lehké náznaky rezignace, což mezi zasvěcenými opět není nutné vysvětlovat.

Skupina Matky a otcové mapuje tento lidský druh i způsob jeho komunikace, zprostředkovává jej bezdětným a, což se zcela nedaří, vnáší optimismus a energii mezi rezignující.

Ve skupině se stírá autorství děl. Lze říci, že se jedná o autorské těleso, tzv. univerzálního tvořícího rodiče.

Témata se vyvíjejí, stejně jako se vyvíjí výchova. Od počáteční potřeby sdělit důrazně světu nesoulad mezi uměleckým nadáním a množstvím nevypraného prádla, přes pokoru až odevzdanost nad údělem rodiče-umělce,

až po snahu porozumět vlastním teenagerům.

První období skupiny reprezentovala především výstava Množstevní sleva (VŠUP Praha, P Centrum Olomouc), kde bylo možné zakoupit špinavé nádobí, polštář ve tvaru mimina či lampu BAČKORY! (k navození rodinné atmosféry).

Otázka, do jaké míry je celková image matky či otce sdělitelná, je stále zpracovávána. Nakolik je nutná zkušenost a jaký díl z ní je možné předat zážitkem v galerii? Skupina se v rámci terapie podrobila vzájemnému odlévání těl a jejich následnému přepracování v těla bezdětná (La Fabrika, Praha). Dalším krokem byla veřejná komunikace s tee-

nagery prostřednictvím graffiti na téma Vánoc, babičky, výprasku apod. na nábřeží Kapitána Jaroše v Praze.

V roce 2008 byl proces komunikace s dětmi podpořen molitanovou sochou chleba v nadživotní velikosti instalovanou na pražské základní škole Mikulandská.

V poslední době účastníci dlouhotrvající skupiny rozšířili svůj zájem i na vlastní rodiče. Vyústěním byla lehce děkovná účast na výstavě v Brně v roce 2009.

Cílem skupiny není totiž nic menšího, než vystoupit na další generační stupeň se špetkou důstojnosti.

Kachna

Zásuvka

Lenka Klodová____3 děti Lucie Nepasická____2 děti Martin Péč____2 děti, Marek Rejent____2 děti

strana: 67

+

y n é r i S a t s z Tyrhénskýho moře Ce Jenda Červenejch

do Klad

Sirén bylo v antickym Řecku vždycky několik pokupě. Tyhle holky s rybí polovinou těla (tou dolní, teda) lákaly námořníky svym okouzlujícim zpěvem ke svýmu ostrovu někde v Tyrhénskym moři. Námořníci prej vmžiku zapomněli, kam jeli, a namířili si to k sirénnímu ostrovu, kde pak vzápětí ztroskotali u útesů. Tolik wikipedie.

Nevim, nakolik to tyhle dámy dělaly schválně a nakolik nerady, v dobrym úmyslu upravit demografickou strukturu svýho ostrůvku. Každopádně jedna z nich musela zpívat moc špatně, protože jí vostatní poslaly do Evropy na pevninu, aby svym zpěvem naopak naháněla námořníky do vody. Nebyla asi ani moc hezká, protože po ní dali jméno jednomu řádu celkem nevábnejch mořskejch savců. Největší kariéru ale udělala na pevnině. Díky jejímu kvílení po ní pojmenovali přístroj, co se rozhouká při poplachu nebo na konci šichty. Tahle věcička se zalíbila jedný kladenské pisatelce, která získala pocit, že by se „siréna“ hodila jako

-

strana: 68

na

název její knížky vo dělnickym hnutí v Kladně. A knížka se zase vo pár let pozdějš zalíbila chlapíkům, co podle ní natočili film. Vod tý doby ale siréně dovolujou zpívat jenom první středu v měsíci, a to ještě jenom na minutu. To asi aby to zpívání nezapomněla.

V Kladně taky jednou hledali nějakej pěknej název pro vobchoďák, kterej by připomínal tu paní spisovatelku, tu knížku nebo cokoliv, jenom ne válení se u Tyrhénskýho moře a daleký kraje. A název „Siréna“ se jim natolik zalíbil, že tak nakonec pojmenovali vobchoďáky dva, aby se to nepletlo. Tím se dostáváme na začátek, teda jakože těch sirén bylo vždycky víc a že někoho lákaly (ty vobchoďáky lákaly na špičkový socialistický zboží). Zdá se mi, že se z toho ošklivýho siréňátka vyklubala za ty století celkem rajcovní baba a doufám, že než zestárne, že se po ní ještě hodně věcí pojmenuje…

Václav Cílek

-

strana: 70

básnící na Poldovce, Boudník lisující křehké aktivní grafiky na lisu v továrně. Ale dá se jít hlouběji nejméně ke dvěma výtvarníkům s podobnou zkušeností dolů a hutí. Prvním z nich je Ferdiš Duša, který na Ostravsku začínal jako dělník v hutích a připravoval formy na odlitky, ale pak se ještě ve 20. letech minulého století stal grafikem hutných cyklů, jako je třeba Peklo práce. Některé jeho práce z té doby se podobají směsici sociálního umění a Miltonova Ztraceného ráje. Malost, chudoba, těžká práce je prosvětlena nějakým kalným světlem velkoleposti.

Vladimír Silovský v kultivovaném leptu Švabinského školy na jednu stranu zachycuje skoro akademickým způsobem ostravské doly a hutě, ale najednou je stržen odlesky rozžhaveného železa a lidmi obsluhujícími těžké stroje do téměř rembrandtovské polohy. Žádný bůh se mu v hutích nezjevuje, ale lidmi, stroji, uhlím a taveninou procházejí nějaké energie, které je spojují, a on, který do té chvíle stál opodál, vnímá – možná víc rukou než hlavou –, že i huť je součástí kosmického cyklu. K těmto okamžiků však v místech práce dochází zřídka. Dělnické prostředí kreslily a malovaly desítky autorů, ale ti na rozdíl od Duši, Silovského či Válovek vnímali právě jenom tělo světa. Myslím,

Kresby sester Válových jsou málo známé, protože podobně jako u většiny malířů jsou považovány za přípravu k obrazu. Asi nemá cenu opakovat, že obraz namalovaný olejovou barvou v sobě nese nějakou kumulativní zprávu danou už tím, že vzniká dny či týdny, zatímco kresba či spíš skica je záznamem prchavé chvíle. Tato chvíle je nejméně dvojího druhu – buď je více či méně povedenou studií nějaké běžné situace, anebo je „bleskovou modlitbou“, záznamem náhlého setkání s bohy. Většina kreseb sester Válových je přípravou na olej, je dokumentem o vzniku obrazu. Jenže mezi těmito obyčejnými skicami najednou

nalezneme záznamy z jiného světa. Mohlo by se o nich hovořit jako o duchovních či mystických viděních, ale to je přesně to, čemu by se obě „dělnické“ autorky bránily.

Ono to je dobře vidět třeba ve srovnání vysokých postav na kresbách Jana Konůpka a Jitky Válové. Konůpek je zasažený biblí a duchovní vizí, ale u Válovek je vše pevně posazeno do kladenského prostředí uhlí, železa a cigarety nad pivem. Tato místa vypadají nějak proti-duchovně, ale vlastně každý, kdo je do hloubky sdílené práce prožil, tak z hloubi industriálu na povrch vynesl něco jako náboženství bez boha. První asociace jsou samozřejmé – Hrabal

strana: 71

+

že u nás je stále ještě hodně lidí, kteří rozumí továrnám, takže se jistě podaří nějak se dobrat industriálně-uměleckých interpretací a paralel, ale jsem přesvědčen, že v případě zmíněných autorů se nejedná o pouto estetické, ale hlavně duchovní, které je dáno zážitkem práce.

Pojďme se podívat na kresby zejména Jitky Válové z pouštního hlediska. V uplynulých letech jsem se účastnil několika cest a expedicí za skalním uměním v egyptské Východní poušti, v severním Súdánu a v pouštních oblastech Jordánska. Pravděpodobně nejdůležitější byla expedice na Gilf Kebír poblíž hranic Egypta, Libye a Súdánu, kde leží jedna z hlavních saharských obrazáren, včetně pověstné Jeskyně plavců. Na tomto krátkém prostoru nemohu udělat nic jiného, než srovnat svůj dojem ze stovek skalních kreseb a petroglyfů se stovkami kreseb sester Válových.

Jsou podobné ve formě i duchu. Vysoké, prolínající se postavy. Doteky přicházejí z výšky. Něco jako andělé, kteří se neusmívají, andělé složení z většího počtu jiných andělů; bohové podporující život i přinášející smrt, která není ani moc příjemná, ani moc hrozná. Žádný laskavý úsměv na povrchu, žádná hrůza v srdci. Semknutí, společnost.

Někdo se sklání nad touto společností a pozoruje ji. Nechce pomáhat, ale dá se k tomu přimět. Není to tak obtížné. Obrázky rukou na skalách či chodidla obkroužená údery kamene na šikmých kamenných plotnách.

A nevymýšlím si to vůbec? Asi ne. Důkazem jsou reakce Jitky Válové. Fotografie skalního umění přinášené z cest ji po delší nečinnosti propojovaly s tímto světem a ona opět začínala kreslit. Pokud o něco stála, tak to byly tyto doteky pouště. Ale funguje to i naopak. Člověk se dívá na pískovcovou skalní stěnu někde ve Wádí Rúm nebo u Petry a přemýšlí, jaký obraz by se na ní mohl objevit.

Srovnávám pocity mezi touto částí její tvorby a neolitickými petroglyfy. V obou případech se dostavuje nějaký úlek posvátnosti. Je přitom nutné říct, že značná část skalního umění je v podstatě banální a neumělá. Tvořili ji pastevci a děti. Ale mezi tím jsou něco jako skalní kaple. Kdybych chtěl něco takového nově vytvořit, tak bych se pokusil

-

strana: 72

Jitka Válová, Na cestě, 2009, litografie Jitka Válová, bez názvu, 2009, litá kresba Jitka Válová, Genius loci, 1965, kresba na papíře Jitka Válová, bez názvu, 60. léta, monotyp Wádí Rúm, Jordánsko. Neolitické skalní rytiny vystupují v úzké skalní puklině, kde je proláklina s vodou. Vytváří celou skalní obrazárnu, která byla doplňována novými akvizicemi po dobu asi šesti tisíc let.

Jitka Válová, Válcíř, 50. -- 60. léta, olej, plátno Čedičový balvan se skalní rytinou Matky zvířat, předivem tenkých čar a rytinami rohů zvířat připomínajících půlměsíc ze středního Jordánska.

Původní funkce kamene byla možná oltářní, ale je rovněž možné se na něj dívat jako na umění ve veřejném prostoru.

zvětšit některou z Jitčiných kreseb a přenést ji na skalní stěnu pískovcového převisu.

V obou případech – jak u „dělnických“, tak u „pouštních“ kreseb – vnímám základní ladění něčeho, co je za celou společností a jejím prostředím. Jen málo motivů se týká bohů, kteří jsou ne „za“, ale „nad“ společností. Jsou to nějaké duše, které procházejí mezi námi a kolem nás. Nebloudí, nevnucují se, nemají co říct, pokud to na nich sami nechceme a umíme vymámit. Je vlastně hodně neobvyklé, že tento chamsín, pouštní vítr, doletěl až na Kladno. text je převzat z knihy Velký svět v malých linkách / Válovky (editor: Dagmar Šubrtová, texty: Václav Cílek, Václav Fiala, Jiří Hanke, Dagmar Šubrtová, Petr Vaňous; vydalo nakladatelství Václav Fiala Hangár – F, email: fialavaclav@seznam.cz, 2010, 159 stran).

strana: 73

+

PANSTVÍ ODLO/ ŽENÝCH RUKAVIC Vratislav Maňák ilustrovala Dita Kolingerová

Marie zase kašle. Ten suchý, hluchý křik z jejích úst se nedá snést. Rachtá z místnosti do místnosti. S Mariiným dávícím se tělem jako by se otřásal i porcelán ve skleníku, jako by se otřásal i celý byt. Při dobré vůli vedle ní nemůže spát. Noci tráví na pohovce v obývacím pokoji, zatímco v jeho posteli spí bílé látkové kapesníky s krvavými vzory.

Marie má pokročilé stádium tuberkulózy.

Pečuje o klid své ženy. Malátné a v horečkách. Vaří, pere, žehlí, otírá Mariino čelo tím málem z čistých kapesníků. Hladí její krásné ruce s dlouhými prsty a pěstěnými nehty. Krásné staré ruce poseté skořicí pih a protkané modrými žilkami. Předčítá jí – i pohádky. Otevírá a zavírá okna, rozhrnuje a zatahuje závěsy. Jsou těžké a plné prachu, ten pak létá po místnosti a Mariiny choré plíce dráždí ještě víc. Rozhodnou se nechat závěsy zatažené.

Světlu zákaz vstupu.

V celém domě je najednou všechno nějak víc slyšet.

Kroky, všude kroky, buší. Buší i v Jindřichově hlavě a Marii nedají chvilku klidu. Jindřich obchází partaje, nájemníky činžáku, s prosbou o ticho. Má žena je těžce nemocná

a potřebuje klid. Zprvu vyhoví. Jsou solidární. Kvůli jedné umírající však nejde žít ve věčné němotě. Po pár dnech se dům opět rozběhne. Když Marie kašle, Jindřichovi se zdá, že z jejího krku vylétá hejno vyplašených vran. A tak to jde až donekonečna.

Jednoho dne Marie zemře. Vyprané kapesníky na opěradlech svátečních křesel schnou týden, dva, tři. Jindřich se začne pomalu probírat její pozůstalostí. Třídí dokumenty, fotografie, knihy a pohlednice. Je to spíš jejich pozůstalost. Byli oni, byli. On zbyl. Vše úhledně skládá.

Mimoto chodí na pravidelné kontroly. Lékaři nevěří, že se nenakazil. Jde z prohlídky, k prohlídce, z lékárny, k lékárně. Posílají jej do lázní, do hor, k moři. Odmítá. Pánové, nemohu, nesmím, nechci. Jsem zdráv. Jak byste sami řekli, co více si v mém požehnaném věku přát, že? „Pane Čápe! Dobrý den! S čím vám mohu pomoci?“ „Dobrý den. Víte, má žena, ona… chtěl bych vás poprosit, ve vší slušnosti, pochopitelně, o trochu, jak jen to říct, o trochu ticha. Má žena je těžce nemocná a - “ „Ach ano, slyšeli jsme.“ „ – a potřebuje klid.“ „Samozřejmě. Nezlobte se. Omlouvám se. Že vaší paní přeji brzké uzdravení.“ „Děkuji, děku-jeme. A promiňte.“ „V pořádku, v pořádku! Nic se neděje. Na viděnou!“ „Na viděnou…“ Zastavují jej. Dva druhy tváří. Ty zvědavé, které se ptají na zdravotní stav, a pak jim stud rejdí v obličeji, když Jindřich odpoví, že Marie zemřela. Ty obeznámené, které obléknou soustrastný výraz, stisknou ruku, šeptnou slova útěchy, jako by snad i vdovec umíral a oni jeho duši nechtěli křikem vyplašit, a přitom všem přemýšlejí, kde koupí nejlevnější krkovici. Nebo obojí dohromady. „Jindřichu!“ „Ano? Zdravím.“ „Já jen na skok, musím ještě do řeznictví. Jak se má

Manka? Už je jí lépe? Nějak jsem neměla kdy vám zavolat. Asi jsem založila vaše telefonní číslo. Až se Marie vyzdraví, mohly bychom spolu zajít na kávu. Vyřídíš jí to?

Neviděla jsem ji už měsíce!“ „Marie minulý týden zemřela.“ „Ne!“ „–“ „To mě opravdu… mrzí. Kdybys něco…“ „Já vím.“ „Nezlob se… už musím jít. Mám ještě nějaké pochůzky.“ Ach ano, ta krkovice.

Na řadu přijde její šatní skříň. Vyndává mýdla, kterými Marie prokládala oblečení, aby vonělo. Růžové hladké cihly rozpouští ve vodě. Třídí oblečení. Jen rukavice třídit nemusí.

Ve třech pletených koších na dně skříně jsou jich úhledně seřazeny desítky a desítky párů. Rukavice háčkované, pletené, krajkové, hedvábné, saténové, bavlněné, lněné, kožené, kožešinové, prošívané, zdobené, pracovní, na běžné nošení, sváteční, večerní, prstové, palcové, mitaine, dlouhé, krátké, černé, bílé, červené, hnědé, krémové, petrolejově zelené, ocelově modré. Panství odložených rukavic. „Dobré ráno, Marie.“ „–“ „Jak se cítíš? Viď, že ti je lépe?“ „–“ „To jsem rád… Dnes bychom mohli pro jednou roztáhnout závěsy. Venku se udělalo jasno. Je to takové to ostré světlo, které až bodá do očí. Je tam takový ten mrazivý vzduch. Jako na horách. Vzpomínáš si, jaké to bylo tenkrát na horách?“ Vrací se z vycházky. Okna jsou slepá zimou. Prochází městskými sady. Slabé slunce bledě svítí, země je holá, bílá a zmrzlá. V korunách se schovávají vrány. Uprostřed parku se zastaví. Tleská. Chce je vyplašit. Tleská hlasitěji.

Chodci se za ním otáčejí. Tluče dlaní o dlaň, až jej štípají ruce. Nakonec se pár opeřenců zvedne nad stromy a za znepokojivého vrzavého řehtání odletí.

Kdy přiletěly poprvé? Přemýšlí. Bylo to koncem léta.

Byli na vernisáži. Uvízly v Mariině oblečené dlani. Snad vyletěly z některého z obrazů. Červená, chrchlavá, bolavá vrána. Ty rukavice vyhodila. „Marie! Márinko!“ „Ano…?“ „Mám novinu. Sehnal jsem řidiče, zítra si spolu vyjedeme. K řece! Bude hezky, projdeme se. Co říkáš?“ „To je… to je krásný nápad.“ „Vezmeš si ten klobouk s růžovou stuhou, ano?“ „Ráda…“ „Už se těším. Tak dlouho jsme nebyli na vzduchu.“ „Na vzduchu. To je pravda…“ „Tak já nebudu dál rušit. Musíš si odpočinout.“ „Ano…“ „Spi, jen spi.“ Nadále spí na pohovce v obývacím pokoji. Ne proto, že by nemohl ulehnout do postele, v níž umírala jeho žena.

Ani zdaleka ne. Je dalek takového přemýšlení. V tomto případě jde čistě o zvyk. Spí a pozoruje cizí ženu, mladou, jen vzdáleně podobnou Marii, jak šatí své ruce. Jaké měla Marie ruce? Starý modrý mramor se zrzavými pihami, studený i v horečkách. Ví to. Jaké ale měla Marie ruce dříve, to si nedokáže vzpomenout.

Spí a sledovaná dívka navléká druhou rukavici. Drží ji za krajkový lem a pomalu do ní vměstnává svou holou kůži.

Když se špičky prstů dotknou vnitřní strany látky, lehce je prohne a vystrčí dlaň. Pak uhladí krajku pod zápěstím a rychle stočí ruku. Jako dirigent. Prohlíží si rukavice, snad má navlečený prsten, kterého si nevšimnul, ale ne, ona jen s rukama hraje pantomimu. Rozverná, laškovná i prosebná a odmítavá gesta. Když si chce prohlédnout její tvář, natáhne proti němu rozevřený vějíř prstů. A dost. To stačí.

Ráno už si nic nepamatuje. „Mám nové rukavice! Pudrové, sametové, plesové!“ „Už zase?“ „Nečil se. Jsou krásné, věříš?“

„Věřím. Ale nechápu.“ „Chápej. Musela jsem je mít!“ V temném rohu ložnice stojí sekretář vysoký pět stop.

On ho nepoužíval, ona možná ano. Nikdy ale neviděl Marii klíčkem v jeho zámku otáčet. A tak jím otočí sám. V dřevěné skříňce stojí osm předmětů schovaných v jemném šedém papíře. Postupně je klade na postel a rozbaluje kus za kusem. Jsou to čtyři páry rukou. Jsou to voskové odlitky. Leží na peřinách v řadě vedle sebe pravá, levá, levá, pravá, levá, levá, pravá, pravá. V místech, kde by měl být loket, mají vyrytá data výroby.

Večer sedí Jindřich za kuchyňským stolem. Lustr nad jeho hlavou osvětluje ten vosk. Umělé ruce vrhají stíny na kostkovaný ubrus. Tmavé obrysy prstů se rozbíhají po ploše do nepřirozených, zkroucených tvarů. Je už k půlnoci.

Jindřich vchází do neznámého světa své ženy. „Márino, dneska ti to vyloženě sluší.“ „Jenom se pošklebuj, čapisko jedno!“ „Ale já se nepošklebuju. Já to myslím vážně.“ „Nechápu.“ „Tak chápej.“ „Přece tu stojím v zástěře a ruce mám celé od těsta!“ „No a?“ „Tak ty říkáš no a?“ „Marie, že máš na sobě zástěru, přece vůbec nevadí…“ Proč ženy nosí rukavice? Protože šetří své ruce doteků. Protože mohou chytat sníh, aniž by je zábl. Protože se bojí chladu. Protože se pak smějí dotýkat země, aniž by se ušpinily. Protože milují odívání. Protože chtějí jiným ženám ukázat, že ony si mohou dovolit rukavice nosit.

Protože skrývají zlámané nehty. Protože rukávníky vyšly z módy. Protože při gestikulaci může být šmouha pohybu ruky klidně bordová, klidně oranžová. Protože zahalují více, než je potřeba. Protože tím budí fantasii a koketně škádlí mužské oko. Protože i rukavice může být zkrášlující šperk. Protože krásné ženy jsou krásné.

strana: 75

+

„Haló? Kdo volá?“ „Věro? Zdravím. Tady Jindřich.“ „Och, Jindřichu! Jak se daří?“ „Celkem dobře.“ „Inu, to jsem ráda. Co víc bychom si také mohli v našem věku přát, že?“ „Svatá pravda. Nicméně přeci… Přeci jen by tu něco bylo.“ „Opravdu?“ „Jen maličkost…“ „Sem s ní. O co se jedná?“ „Možná ta otázka bude znít… poněkud zvláštně… ale nevíš, kde Marie kupovala rukavice?“ „Kupovala? Ale Jindřichu! Pokud vím, většinu z nich si nechávala šít na míru!“ Jindřich jde k rukavičkáři Cimtovi. Chce se vyptat na svou ženu. Nad vchodovými dveřmi krejčovství visí vývěsní štít. Galanterie - Tvorba. Kdo se na omšelou fasádu zadívá pozorně, přečte i vybledlý modrý nápis Salon Luminence.

Zde si tedy Marie nechávala šít své rukavice.

Jindřich Čáp mluví s Karlem Cimtem. Předkládá mu jeden odlitek rukou s žádostí o nápovědu. Rukavičkář se usmívá. Je se vším obeznámen. O modelech rukou mluví se zjevným zalíbením jako o delikátním přání jeho ženy.

Sám prý nikdy neslyšel o nikom, kdo by něco takového kdy praktikoval – s výjimkou jisté německé herečky, u níž se měla Marie inspirovat. Je to vlastně banální, podotýká a připomíná, že vytvoření jednoho páru rukavic obnáší velice časté zkoušky, aby tento k lidské kůži perfektně přimknul. Marie se ovšem nechtěla se zkouškami zdržovat.

Z Berlína si proto nechala od Cimta objednat speciální vosk, ze kterého vznikly odlitky jejích rukou. Rukavičkář pak šil podle modelu.

Jindřich po celou dobu rozhovoru nevěřícně kroutí hlavou. Pak mu krejčí přinese ze skladu poslední, pátý pár.

Jsou to Mariiny staré ruce. Model s rukavičkářem odlila necelý rok před tím, než onemocněla. Jindřich hladí vosk a Cimt pro něj najednou v krámě není. Hladí vosk a vrací se mu okamžiky, kdy pečoval o svou nemocnou ženu.

-

strana: 76

„Dobrý den.“ „Dobrý den.“ „Co potřebujete, pane Čápe?“ „Ono… je mi to trapné, že zase… Omlouvám se, že opět ruším, ale víte, má žena – “ „Je těžce nemocná a potřebuje klid.“ „Přesně tak.“ „Všichni v domě to vědí. Nebylo by lepší ji odvézt do nemocnice?“ Jednoho dne je hotovo. Mariiny věci jsou roztříděny. Většinu osobních předmětů si Jindřich ponechá. Většinu šatů Jindřich odnese charitě. Stojí u pultu a předkládá jeden kus za druhým. Žena, jež je skromně přebírá, jen s úsměvem děkuje. Pak se, na závěr, ve vší slušnosti zeptá, jestli by, takhle na zimu, neměl pro potřebné i nějaké rukavice.

Nezlobte se, ale neměl.

Vdova po filatelistovi by sbírku známek také nerozdala. „Vy jste tedy šil rukavice pro mou ženu?“ „Roky, pane Čápe, roky! Byl to krásný čas, když sem vaše žena přicházela s novým modelem i jednou do měsíce, že si jej vyhlídla v žurnálu, nebo přímo vymyslila. Tehdy jsme se museli co činit, abychom vše stihli zhotovit do plesu či jiné záležitosti… Několikrát se uvolila, a dokonce mi tu zanechala návrhy, co ušít pro jiné. Zákaznice se o její modely praly, aniž by tušily, že za nimi stojí právě ona… Ale doba se změnila. Kdeže ty loňské sněhy jsou… Na druhou stranu to byla velice náročná zákaznice. V případě zmiňovaných odlitků, pravda, šlo o největší výstřelek – co ale pro věrného zákazníka neudělat, že – kvůli jejím nárokům jsme hádali ale častěji. Stávalo se, že její představy byly zkrátka neuskutečnitelné. Dodnes na vaši ženu ovšem nedám dopustit. Jen v posledních měsících chodila opravdu výjimečně…“ „Zdraví jí už nesloužilo. „Jistě… Věčná škoda. Slyšel jsem… a přijměte mou nejupřímnější soustrast.“ „Děkuji… Jak vás poslouchám, měla tedy ráda rukavice…“

„Aby neměla. Milovala je! Vaše žena, jak jen to říct, to byla skutečná dáma! Rozená noblesa! To se dnes opravdu už jen tak nevidí! Ale co já vám budu vyprávět. To všechno víte nejlépe sám.“ Stáří klepe na Jindřichova víčka. Probouzí jej již ve čtyři hodiny, v půl páté ráno. Starý pán pak vychází v županu a teplých botách na balkon. Zkontrolovat město. Občas zaslechne zvonek první ranní tramvaje. Vše je, jak má být.

Tedy téměř vše. Poté si jde zase lehnout, většinou už ale nespí. A pokud spí, sen se mu nezdá. Musí na něj čekat až do večera.

Ospalost ho zmáhá kolem šesté, sedmé. Před devátou ulehá. Teprve k ránu, teprve před samým probuzením sní zas ten sen. Ten stále stejný sen. V něm sleduje dívku, jak si obléká rukavice. Pokaždé se jí marně snaží pohlédnout do obličeje, přestože ví, že se nejedná o Marii. Dívka proti němu vždy vtáhne ruku, vždy si zacloní tvář. V tom momentě Jindřich procitá do tmy brzkého rána.

Jako každou noc se mu o ženě s rukavicemi zdá i dnes.

On spí a ona opět stejným, nezapomenutelným způsobem šatí své krásné ruce. Navléká jednu, navléká druhou rukavici, prohýbá dlaň, napíná prsty, pod zápěstím hladí krajku, hraje svou obvyklou pantomimu gest. Jako pokaždé, snaží se ji Jindřich spatřit i nyní. Naklání se, aby pohlédl do jejího obličeje. A dívka se tentokrát nezdráhá a vystaví mu svou tvář. Je to Marie. Je to Marie ve věku svých šestadvaceti let.

S úlekem procitne. Budík ukazuje půl osmé. Město se svými vránami zůstává za oknem. Po starých, vrásčitých tvářích tečou slzy. Je mu příliš teskno. „Jindřichu?“ „–“ „Jindřichu?“ „Doktor říkal, že nám zbývá čtrnáct dní.“ „Dva týdny…“ „Pojď ke mně.“ „Proč?“ „Chci tě obejmout.“

Jindřichovi se stýská. Neví, proč tak často nosila rukavice. Ví jen, že je měla ráda. A on má rád ji. Jde proto do galanterie a koupí několik špulek různobarevných nití.

Koupí nit černou a nit bílou a také červenou a hnědou a krémovou a petrolejově zelenou a ocelově modrou.

Otevře šatní skříň a ze tří proutěných košů na koberec v obývacím pokoji vyskládá Mariiny rukavice. Je to bezmála sto párů. Přesněji devadesát šest.

Sedne si do křesla, nit navlékne na jehlu a dá se do šití.

Spojuje rukavici s rukavicí. Rudá kůže jako ústa, modré rukavice s blyštivou výšivkou na hřbetě jako oči, tři a tři černé páry jako řasy. Šedé a bílé a krémové a hnědé vlasy rukavic. Šije po paměti, šije tři dny, šije její velký portrét. Panství odložených rukavic se mění v krajinu Mariiny tváře. „Všechno nejlepší.“ „Tak ty jsi nezapomněl…“ „Jak bych mohl zapomenout?“ „Snadno! Vždyť jsem se nijak nepřipomněla! Ani jsem ti nenaznačila, co bych si přála.“ „Vidíš. Nebylo to potřeba.“ „A cos mi tedy koupil?“ „Rukávník. Aby ti v zimě nezábly ruce.“ Proč Marie nosila rukavice? Ten důvod je vlastně banální. Protože byla zimomřivá. Protože jí chlad uspával a ona klížila oči a malátněla. Protože její ruce zůstávaly studené i v těch nejparnějších dnech. Protože chtěla, aby její ruce Jindřicha hřály. Protože se jej držela ráda. Protože jej měla ráda.

Po třech dnech je Jindřich Čáp se svou prací hotov. Pře celé manželské lůžko leží jak přehoz velký obraz jeho Marie. Jsou to její rukavice. Jsou to její ruce. Jindřich je klidný.

Už mu není smutno. Je unavený. Chce se mu spát. Kouká se do rukavicových očí. Nakonec se položí na postel a Mariiným portrétem se překryje. Jako dekou. Když usíná, je mu příjemně. Přijde mu, jako by se ho jeho žena po celém zabaleném těle hřejivě dotýkala.

í š u o k z .

D .

A .

V Divadlo hru z prostředí Poldovky!

Pomozte s vybavením souboru originálními montérkami, vaťáky,

Kontakt a další informace na www.divadlo-vad.cz

botami, helmami a dalšími reáliemi.

Předpokládané datum premiéry 19. 12. 2010

-

strana: 78

Jubilejní 100. uvedení hry 25. 4. 1999 – 6. 11. 2010

různ strana: 79

+

l y b e d všu

Kladenský kulturní

aneb pár důvodů k opatrnému optimismu pro příznivce nezávislé kultury Jan Červený Kultura pivovarská Pozor, nejde tady o kvasinky, ale o průlomové využití prostoru kročehlavského pivovaru ke kulturním účelům! Heuréka! Tou zasvěcovací událostí byl koncert skupiny Deneb vedenou houslistkou Jitkou Pokornou (viz KZ č. 6). O využití katakomb tajemné budovy pivovaru se mimo majitelů

vš

velkém sklepě, jaký za živa neviděl (zvlášť my z paneláku) s krásnými klenutými stropy a bočními loděmi, které se přímo nabízí k výstavním účelům. Během Denebu vystavoval kladenský sochař Pavel Holeček. Při Kabaretu Maňana, což byla druhá akce, která se v prostoru odehrála, posloužily vlhké cihelné zdi jako skvělý podklad velkých pláten Mikoláše Cacary.

Budova má zajímavou historii. Její nájemce, sládek, publicista, dramatik a mecenáš Otakar Zachar (viz KZ č. 7), se zajímal o vše, co se týkalo pivovarnictví, chemie, alchymie, spiritismu a lidových obyčejů vztahujících se k pivu. Vlastnictví domu s tak bohatou historií dráždí současného majitele Vladislava Tesárka k nezávaznému snění o jejím využití. Na pólech jeho úvah je kultura na straně jedné a pivovarství na straně druhé. Deneb sklidil velký úspěch a několikrát přidával. Pan Tesárek, zářil za potlesku štěstím a říkal, že i kdyby už se mu nic jiného s pivovarem nepodařilo, může v klidu zemřít. Dej mu pámbů dlouhá léta.

Nová amatérská divadla a projekty Je to neuvěřitelné, ale za poslední dobu vzrostl v Kladně dramaticky počet amatérských divadelních souborů. Zdá se dokonce, že jejich počet začíná odpovídat velikosti města.

Antitheater je kulturní přízrak, který je potřeba vidět a ne ho složitě a marně popisovat. Je to záležitost pro Kladno zcela netypická a jakoby nepatřičná. Objevuje se v cafebaru Na Pěší a v hospodě Autodafé a vedou ho dvě dámy, jedna tmavá a jedna blond. Produkce se liší představení od představení a prostor má i náhoda.

Kladina je amatérský soubor založený Jiřím Homolou (KZ č. 2). Ten píše už léta divadelní hry do šuplíku, i přesto, že jsou velmi dobře hodnoceny, například na kláních o cenu Alfréda Radoka. Z Jiřího se stal muž činu a založil divadelní spolek, se kterým uvedl v červnu svou hru Sborovna. Jak název napovídá, jedná se o tragikomedii ze školního prostředí, autorovi důvěrně známého. Ukázat pravdivě (i když s nadsázkou), jak to dnes na škole chodí, je od učitele počin celkem odvážný. Po zhlédnutí sklouzne divák do deprese. Ta neskončí sebevraždou jen díky zjištění, že reflexi provedl také učitel. Učitel, který se nebojí říct názor a je (jako zastara) veřejnou postavou.

všudeby l zasloužily neúnavné kulturní buditelky Dáša Šubrtová a Zuzana Vlčková.

Prostory pivovarských sklepů jsou zajímavé – už sama nečekaně dlouhá přístupová chodba vypadá nasvícená svíčkami jako výjev z ještě nenatočeného dílu Harryho Pottera. Divák se záhy ocitne v tak

strana: 80

Divadlo Akakababa, vzniklo ze zájmového kroužku studentů soukromého gymnázia.

Všudebyl však zná tento soubor jen z webových stránek www.akakababa.cz, proto se neodvažuje o něm cokoliv dalšího psát.

Divadélko u Zvonu je už mnohá léta nesmírně vitální dětský soubor, kterým prošla spousta dětí, dnes už dospělých. Novinkou ale je, že se starší část souboru po několika nesmělých pokusech pustila do hraní pro dospělé. Ráno, když jdu spát… je pásmo výstupů zahrnující i některé autorské počiny.

Nejnovější hrou Divadélka u Zvonu je komedie Poslední chlap na motivy povídky Jiřího Grossmanna. Soubor hraje v Kladenském divadélku a najdete ho na www.divadelkouzvonu.wz.cz.

Jak bude po smrti? Je název hry uvedené příležitostným sdružením přátel undergroundu, které ještě nemá název. Jedná se o surrealistickou hospodskou fresku z Postmortálie podle stejnojmenné povídky Ladislava Klímy. Hra měla i sociální rozměr, protože byla vytvořena přímo pro prostředí kladenského Dundee Jamu a zapojilo se do ní několik místních štamgastů. Zkoušky byly veřejné. Druhé představení běželo paralelně s finále MS v ledním hokeji, a tak děsivé příhody hlavního hrdiny Matyáše Lebermayera podkreslovala apokalypsa „oslav“ z kladenských ulic.

skupiny Zrní, Grogga a Hrobníkova lopata. Další akcí na Koněvu byl koncert Václava Koubka. Údajně ho přidělené místo pod vápenkami překvapilo. Myslel si do té doby, že už hrál opravdu všude… A nechyběla ani procházka po zchátralých fabrikách s názvem Džungle Poldi – komentáře se chopil geolog Radek Mikuláš.

všudeby l Koněv nově

Nový dech získalo i dění na Koněvu poté, co se do něj přesunuly aktivity, které již nezapadají do nového dramaturgického plánu Mayrovky. Kulturní rok 2010 se rozjel akcí Vaťák Party načasovanou do obludné zimy.

Na konci dubna následovaly Čarodějnice, které měly tři dny před konáním předskokana v podobě požáru nedaleké trafostanice.

I oheň čarodějnicový se začal v průběhu večera vymykat kontrole, a proto byli na party přizváni také hasiči. Ti pak měli možnost poslechnout si kladenské

Kladenské dvorky – (non)konformní kulturní bizzar

Před třemi lety otisklo Kladno Záporno diskusi o Kladenských dvorcích, tradiční výstavě pod širým nebem v malebné kladenské čtvrti Podprůhon. Diskusi organizovalo občanské sdružení Spolek Podprůhon, které si tak pomaličku ohledávalo půdu pro svůj vstup do kladenského kulturního dění.

Z debaty vyplynul (alespoň pro mne) jasný závěr: že úředník, byť pracující pod drsným karabáčem příznivce kultury Dana Jiránka, prostě neudělá Dvorky, jaké dělali s nadšením kladenští výtvarníci před dvaceti lety.

Tři roky po této debatě můžeme s radostí pozorovat, že Spolek Podprůhon se Dvorků výrazně chopil a už je snad na delší dobu ze své péče nepustí.

Ne že by se Dvorky ještě nehledaly. Jsou živelné a bizarní jako čtvrť sama. Je to něco mezi výstavou, hudebním festivalem, jarmarkem a bojovkou. Viděli jsme vše myslitelné od mozaik z oblázků přes Válovky až po patchwork. V Havířské ulici se zčistajasna objevil jeden prodejní stánek (!). Pepa Loh nabídnul jako každoročně k dobrému svou horolezeckou stěnu. Viděli jsme, jak slečny z Antitheatru doprovázené postavičkou odskočivší si z obrazu Hieronyma Bosche svým pouličním divadlem překvapují a místy i děsí Kladeňáky s foťáčkem v ruce.

b e d u vš strana: 81

+

debyl

Bizarnosti akce přispěla i konfrontace hodnotného umění a kýče toho nejtěžšího kalibru. Apropos – proti kýči se minulosti vedly křížové výpravy, ale zřejmě byli křižáci příliš liberální a velkorysí na to, aby rozšlapávali obrázky koťátek a pálili malby horských potůčků. Jak odfiltrovat tyto věci, se neví, a tak je asi nutné ponechat vše na soudnosti, anebo nesoudnosti vystavujících s tím, že je to prostě „odraz doby“. Samozvaný kulturní pozorovatel tedy přemýšlí, kde je hranice mezi dramaturgickou pestrostí a slátaninou.

Hlavním přínosem letošního ročníku bylo vytvoření doprovodného programu na dvorku U Maninů s divadelními i hudebními produkcemi. Za tento krok patří dík Spolku Podprůhon i všem protagonistům a dobrým duším, které v tomto prostoru 8 x 8 x 2 metry dlely.

Tudy pravděpodobně půjde další cesta a je otázkou, nakolik musí být dění na dvorcích předem avizované. Za vrchol považuji dvorek u Černohorských, který s bizarností čtvrti i samotné akce přímo pracuje, i když možná jen instinktivně.

Těžko říci, jaké nutkání vedlo Johnyho a jeho přátele, že kompletně zařídili malý dvorek jako obývací pokoj a z prázdného interiéru domu udělali velké akvárium, každopádně je to nápad geniální a natolik opravdový, že je na něj krátké i slovo „performance“. Sláva! Teoretici umění budou ještě dlouho chodit a přemýšlet, jestli chtěl umělec tematizovat voyerství návštěvníků, nebo jestli náhodou nechtěl protestovat proti úchylnosti obřích akvárií a mořských světů. Johny tak není už jenom občasným lamačem ženských srdcí s kytarou ale i… Na to právě není škatulka, díkybohu.

Inu, ať je všechno popsané tak či onak, sláva organizátorům. Dvorky mají velkou návštěvnost a závidí nám je minimálně až v Kralupech.

Husťárna v křoví Letní akci „Dny Křoví na Ronně“ (viz str. 42 tohoto čísla) vystihuje její podtitulek „Brutální křovinářské orgie ve vlhkém chlupatém podpaždí tlustého Ježíše“. V nejvyšším bodu haldy dolu Ronna byl vstyčen oltář „tlustého“ s inverzním portrétem Honzy Nedvěda a rituálně spáleným křovinořezem opodál. Víkendové a deštivé pobývání v trnitém křoví bylo zatím nejbizarnější kulturní akcí, na jaké Všudebyl byl. Volnou křovinářskou uměleckou tvorbu zpestřil v sobotu večer písničkář Jiří Konvrzek.

-

strana: 82

Kam kráčíš, Mayrovko?

Pro běžného návštěvníka se zatím na Mayrovce, kterou od ledna nově spravuje Sládečkovo vlastivědné muzeum Kladno, na první pohled mnoho nezměnilo. S novým zřizovatelem by se skanzen měl vydat novým směrem. Zatím ho ale hlavně hledá.

I proto se 8. června z iniciativy senátora Jiřího Dienstbiera konal na dole kulatý stůl, na němž se sešli odborníci a zástupci různých institucí. Cíl byl jasný – probrat možnosti, jak zvýšit návštěvnost a udělat z Mayrovky jednu z hlavních atrakcí regionu.

Nápadů padlo dost. Řešily se různé formy spolupráce mezi ostatními organizacemi v kraji i institucemi sídlícími v blízkosti skanzenu. V tomto směru je asi nejzajímavější nápad ředitele vinařické věznice zřídit v areálu truhlárnu pro vězně. Výhledově by tak na Mayrovce mohlo vzniknout centrum řemesel, kde by vedle truhlářů pracovali i zedníci, kováři apod.

Mayrovka, jak někteří účastníci poznamenali, nadále trpí nedostatky v propagaci – nedaří se návštěvníky (hlavně z Prahy) ke skanzenu směrovat prostředky hromadné dopravy, chybí informační cedule. Povědomí o Mayrovce by mělo zvýšit její začlenění do projektu Evropských industriálních stezek ERICH či turistických tras: mluvilo se o spolupráci s Památníkem Lidice a středisky AVES a Labyrint, vytvoření stezky po okolních archeologických lokalitách nebo propojení Mayrau s naučnou trasou na Vinařické hoře.

A debatovalo se i o tom, jak proměnit prostředí samotné Mayrovky. Senátor Dienstbier například navrhoval, aby se vytipovala vhodná hala pro koncerty a vybavila se patřičným zařízením, archeolog Martin Procházka zas nadhodil možnost zbudovat v areálu přírodní amfiteátr a další fungování skanzenu si nedokáže představit bez občerstvení, či dokonce restaurace.

Je ale jasné, že v tomto případě proti sobě půjdou dvě protichůdné tendence – snaha dostat na Mayrovku co nejvíc lidí a snaha zachovat to, proč je skanzen tak cenný, tedy „model posledního dne“. Ostatně zástupkyně Národního památkového ústavu Eva Dvořáková ostatním opakovaně zdůraznila nutnost provést na dole stavebně historický průzkum.

Přestože jasných výstupů kulatý stůl moc nenabídl, už samotné jeho konání je poměrně významný – a veskrze pozitivní – počin. Doufejme, že nezůstane jen u jedné schůzky a že na konci celého procesu bude fungující skanzen lákající tisíce návštěvníků. /roh/

Dělnické kolonie Na přelomu srpna a září uspořádalo Ostravské pracoviště Národního památkového ústavu odborný seminář s mezinárodní účastí, zabývající se problematikou dělnických a hornických kolonií s podtitulem „Bydlení v průmyslových aglomeracích“. V části věnované přednáškám představil Tomáš Voldráb kladenské dělnické kolonie. Další přednášející se věnovali koloniím v Duchcově, Žacléři, Lounech, Zlíně a dalších městech u nás i v zahraničí.

Součástí semináře byly exkurze jak v Ostravě, tak v nedalekém Polsku, konkrétně průmyslové oblasti od Gliwice po Katowice. Tato část Slezska oplývá řadou krásných ukázek různých forem dělnického bydlení. Od malých dvojdomků přes zahradní vilové čtvrti čtyřdomků po kasárenské bytovky nebo blokovou zástavbu celých městských čtvrtí. Atmosféra mnohých dělnických kolonií je v Polsku navíc podtržena stále fungujícími doly a hutěmi, kde se loukotě těžních věží skutečně otáčejí a vysoké pece nejsou jen artefaktem průmyslové minulosti. Mnohé z kolonií navrhovali významní architekti své doby.

Kladno Záporno se k tématu dělnických sídlišť určitě bude vracet, přinejmenším zmínkou o sborníku z ostravského semináře. Do té doby se můžete podívat na webové stránky o průmyslových objektech polského Slezska na http://www.slaskie. pl/szt/pl/mapa.php.

FM

strana: 83

+

Roman H á

jek

Druhého ročníku se k radosti organizátorů zúčastnil filmový a divadelní herec Jaroslav Dušek, který si hravě poradil se všemi všetečnými dotazy diváků.

Půl kila nadšení, dvě deka snahy, tři sáčky peněz a špetku dobré nálady smícháme dohromady. Ten správný šmak ale všemu dá teprve hrst (více či méně) kvalitních filmů (není třeba jimi šetřit). Ovšem pozor, filmy musí být jen a jen amatérské či nekomerční (či oboje)! Jinak to vůbec nemá smysl!!!

A cože jsme si to tentokrát upekli? Žaludek to nezasytí, ale je to dobré! Peče se to dlouho a za jediné odpoledne je to celé pryč! Nechme už však těch hádanek. Zkrátka a dobře, řeč tu samozřejmě není o jídle, ale o festivalu nekomerčního a amatérského filmu s názvem Klapka.

Tentokrát se konal už potřetí a kuchtíkům se (jako každý rok) vydařil.

Když před hojně zaplněným divadlem Lampion vystoupili letos v únoru herci Pavel Nový a Klára Jandová, aby společně s mladým režisérem Robinem Kašpaříkem představili film Seance, bylo to pro Helenu Podroužkovou dost za očekáváními, jež původně do Klapky vkládala. „Chtěli jsme nějak rozproudit kulturní život v Kladně a dát prostor filmům, které lidi dělají z radosti a nadšení a které by se jinak k lidem pořádně nedostaly,“ popisuje ředitelka všech dosavadních ročníků Klapky původní záměr.

U vzniku celého podniku byla šťastná shoda okolností. Kladno uvažovalo o pořádání Febiofestu, ale podmínkám takto velké akce nebylo schopné vyhovět. Helena a skupina jejích přátel ve stejné době přemýšleli o organizaci nějaké kulturní akce.

A zároveň Helena dostala od svého kamaráda Jana Burdíka zajímavou nabídku. Správný základ těsta byl na světě. Jan Burdík totiž tou dobou ve Slaném pořádal už několikátý roč-

ník filmové přehlídky Slan-fest a nabídl, že by v Kladně mohla vzniknout jeho odbočka. „Dělali jsme to zpočátku víceméně na koleni. Zkoušeli jsme, jestli to vyjde, a ono to vyšlo,“ vzpomíná Helena.

S nastartováním projektu jim výrazně pomohlo město, i když si organizátoři zvládli sehnat i několik sponzorů.

Prvního března 2008 tedy klapla kladenská Klapka (jazykolam opakuj do jazykazlomu) poprvé. Částečně vše běželo pod hlavičkou slánského sdružení, organizátoři ale přišli i s několika novými ingrediencemi – a postupně se od svého předobrazu úplně oddělili. Kladenské divadélko, kde se premiéra odehrávala, praskalo ve švech.

A už u svého zrodu měla Klapka vše, co má správný festival mít – kromě skvělé atmosféry i takové drobnosti jako festivalové noviny, tričko nebo výběr promítaných filmů na DVD.

Jak se to peče…

Něco takového jako filmový festival – i když trvá jen jedno odpoledne a večer a nemusí se starat o červený koberec pro celebrity – nepadá z nebe.

Organizátoři celý ročník plánují už zhruba půl roku dopředu. Filmy hledají na specializovaných webech nebo mezi známými.

A z několika desítek, které každoročně dorazí (cca 60–80), pak postupně vybírají.

Je přitom jedno, jestli jde o hudební klip, animovanou hříčku nebo téměř profesionální horor. Na žánrové vymezení se nehledí, ostatně amatérské počiny je často vůbec těžké zařadit a jejich úroveň je rozkolísaná. „Snažíme se ukazovat všechno, co má nějaký nápad, myšlenku, nebo sdělení, pokud je to koukatelné a vyhovuje to aspoň základním mezím slušnosti,“ říká Helena. Rozdíl je hlavně mezi skutečnými amatéry a studenty filmových škol, kteří na festival posílají své školní práce. Letos se studentských filmů sešlo prvně větší množství, a organizátoři proto pro příští ročník uvažují, že by divácké hlasování rozdělili na dvě kategorie (studentské filmy a amatérské filmy), aby se srovnávala jen díla skutečně srovnatelná.

Potěšitelné je, že každý rok má své želízko v ohni i Kladno – zatím byly vždy zastoupeny aspoň dva filmy místních filmařů. Druhý ročník kladenští dokonce téměř úplně ovládli, když si ze soutěže odnesli třetí (Aleš Klíma) a první (Rosana Zvelebilová) místo. Právě Rosana Zvelebilová přispěla zatím do všech ročníků. „Byl pro nás malý zázrak, zjistit, že máme i tady šikovné filmaře,“ svěřuje se Helena a zároveň přiznává, že oproti přespolním mají při zařazování do programu

A aby toho nebylo málo, součástí Klapky je také hudební program. Výběr kapel je v režii organizátorů a přednost mají samozřejmě místní. Na dosavadních třech festivalových odpoledních dostaly příležitost skupiny Zrní, The Furnitures a Vivien’s Shadow.

strana: 85

+

Atmosféru Klapky dotváří moderátorská dvojice Jan Biroš a Jiří Ruml, která provází celým odpolednem a večerem. Ke Klapce se přitom přidali jen zvláštní shodou okolností. Prvním ročníkem festivalu měl provázet moderátor z rádia Relax. Dvě hodiny před začátkem ale volal organizátorům, že je nemocný a nedorazí. Narychlo se podařilo sehnat Honzu Biroše, který prakticky bez znalosti věci skvěle sehrál roli filmového režiséra a dokázal po celou dobu utáhnout publikum. Od té doby s festivalem spolupracuje, přizval si Jiřího Rumla a společně tvoří scénky před jednotlivými bloky filmů. „Dopředu nikdy nevíme, co si připraví. Necháváme se překvapit,“ říká Helena.

menší výhodu. „Snažíme se jim při výběru nenadržovat, ale určitý patriotismus se tu projevuje. A roli hraje i to, že kladenský film přiláká víc diváků, přijdou se podívat lidi, co film dělali a jejich kamarádi, udělá jim to radost, je tam pro nás přímější zpětná vazba. Zkrátka děláme festival pro Kladno.“

A přílohy…

Klapka ale nejsou jen filmy. Neodmyslitelně k ní patří i fotografická soutěž. S nápadem obohatit přehlídku o fotky přišli amatérští fotografové Michal Vlček a Magdalena Nováková, kteří také v prvních dvou ročnících

-

strana: 86

sami vybírali z došlých snímků ty nejlepší. Teprve letos si k této práci přizvali celou odbornou porotu.

Fotosoutěž vznikla i proto, aby se lidé koukali kolem sebe a zkoušeli nějak zachytit Kladno. Také témata prvních dvou ročníků s Kladnem úzce souvisela. Teprve letos se tematika rozšířila – i když Helena připouští, že se soutěž k ryze kladenským otázkám zase vrátí.

Fotografie prochází pečlivým výběrem.

Organizátoři pak zvolené snímky nechávají na vlastní náklady tisknout a snaží se jim zajistit i co nejlepší prezentaci – třeba i po skončení filmové přehlídky. Po prvních dvou ročnících tak výstava putovala dál do Klubu Spirála a Sládečkova vlastivědného muzea, letos se její pokračování dotáhnout nepodařilo. „To cítíme jako náš dluh,“ přiznává Helena.

Každý rok je k výstavě přizván nesoutěžní čestný host z řad profesionálních fotografů. „Tím nechceme poukazovat na rozdíl mezi profesionální a amatérskou fotografií, ale bereme to jako možnou inspiraci pro diváky do dalších ročníků,“ říká organizátor fotosoutěže Michal Vlček. V pozici čestných hostů se postupně prostřídali fotografové Tomáš Lébr, Šimon Vejvančický a Jiří Hanke.

Další chod A co chystá Klapka do budoucna? Určitě ne rozšiřování přehlídky co do množství, má jasno Helena Podroužková:

„Už takhle jsou to čtyři hodiny filmů na jedno odpoledne, to nám připadne ažaž. Filmů sice dostáváme hodně, ale musí se třídit. I za organizátory musím říct, že víc bychom asi nezvládli.“ Měnit se nebude ani místo – poprvé letos se festival nastěhoval do nově zrekonstruovaného Lampionu a změna prostředí mu jen prospěla.

Současní organizátoři by navíc do provozu chtěli zasvětit mladší zájemce. S Klapkou totiž začínali jako studenti, teď už však většinou pracují, a mají tak méně času. „Letos nám vypomáhala řada středoškoláků – a těm bychom všechno postupně rádi předali,“ říká Helena. Sama počítá s tím, že příští, čtvrtý ročník, bude poslední, který povede. „Jsme rádi, že když to uděláme, tak je v divadle plno.“ Ostatně přijďte se přesvědčit. Další chod se servíruje 19. února 2010 – a určitě bude stát za to.

Kladenští filmaři na Klapce 2008 Vestern (Jan Šenfeld) – 4. místo Evoluce (Rosana Zvelebilová) 2009 Kroketmachr 1 000 (Rosana Zvelebilová) – 1. místo Cesta hustým lesem (Aleš Klíma) – 3. místo Lovesorry (Red Shine Studio) 2010 Noční oční (Rosana Zvelebilová)

Kladno tématem pro film 2009 Koněv (nekladenský filmař Jan Šípek)

Být tak Vaněk!

HP 99/100 EXP 99

O podivuhodnosti jménem RPG Pavel Tatíček

CLICK HERE TO PLAY strana: 87

+

Přichází večer. V ulicích starého města už jsou jen poslední zbytky slunečního svitu a pracovní povyk se mění v rozruch radovánek příležitostných opilců. Den se s odchodem světla láme do své druhé části, kdy se denní zvěř připravuje k odpočinku a ta noční zase k lovu nic netušících dam. A v jedné chajdě usedá skupinka pěti lidí ke stolu, zapaluje svíčky a nechává se unášet podivnou hrou, která chutná jak ropa a voní oranžově. A je v ní tolik odpočinku, že by člověk do smrti jen běhal, a je v ní tolik dam, že slovo sex bude nutné zakázat.

kové lázni příliš prudké a že jí dokonce způsobily modřinu na pozadí. Proč šla právě k údržbáři a ne za někým z vedení, proč musel mít ten den službu právě pan Vaněk a proč vlastně byla ta dáma krásná a mladá?

Osud? Že by? A tak pan Vaněk jde, sníží tlak v hnacích tryskách, se slečnou se uctivě rozloučí a okamžitě ji vymaže z mozku. Protože když máte oči jenom pro práci, na zábavu vám už nezbývá žádný kvalitní smysl.

Zkratka RPG pochází z anglického „role-playing game“, kterému se v češtině dostalo zavádějícího překladu „hra na hrdiny“. Co je na něm špatně? Právě onen hrdina, pod kterým si většina lidí naprosto oprávněně představí bájného válečníka, jehož život byl protkán strádáním, zradou, nenávistí, ale především vyhranými bitvami a celoživotní láskou. Je mezi těmi pojmy někde nuda? Nebo prostě jenom všednost?

Toho večera se panu Vaňkovi nějak nedaří usnout.

Normálně ho práce natolik znaví, že přijde domů, nají se, podívá se na zprávy a už při nich se mu zavírají víčka. Dnes je to ale jiné. Podivné myšlenky se mu honí hlavou a sám by byl ochoten přiznat, že ač nesouvisí s jeho povoláním, přesto ho těší. V ruce žmoulá fotku, kterou krásná mladá dáma utrousila v jeho pracovně, a přemýšlí, jak by jí ji mohl vrátit. A nečeká od toho víc než úsměv a poděkování, na nějaké vážnější známosti není v jeho workoholickém životě místo.

Jedna ze čtyř hlavních postav pracuje jako strojní technik, zjednodušeně řečeno údržbář, na nejmenovaném lázeňském pracovišti, kde o zábavu rozhodně není nouze: Jeden den je voda moc teplá, podruhé moc studená, a když už se do třetice dostane na příjemných 22 stupňů, tak je tam zase moc chloru a návštěvníci pořád jen kašlou a oči mají červené jak albíni. Bazén jak stvořený pro příjemně strávené letní dny, ale nikoli z pohledu návštěvníka, nýbrž zaměstnance.

Co je pro hru naprosto nezbytné, je nějaký vedoucí, režisér, který bude příběh řídit vytyčeným směrem. Nejlépe za tmy – aby byla atmosféra co nejsilnější – popisuje hráčům situace, kterými jejich postavy v příběhu prochází, a dává jim tak stejnou porci virtuální reality, jako kdyby předčítal knihu. Každý z hráčů se vnořuje do své smyšlené hlavní postavy a soucítí s jejími radostmi a strastmi natolik, že není vzácné, aby na sebe hráči ústy svých hrdinů křičeli, smáli se, anebo dokonce plakali. To už závisí na tom, jak moc je kdo schopným hercem a empatikem a nakonec i na tom, jak moc je daný příběh kvalitní.

Mnohem trefnější překlad by určitě byl „hra na hlavní hrdiny“. Kdo je to hlavní hrdina? Tak třeba v Pejskovi a kočičce je to kupodivu pejsek s kočičkou, tedy dvě personifikovaná zvířata, která řeší úlohy běžného života, někdy hůře, někdy lépe. Takoví jsou hlavní hrdinové: žádné velkolepé (samozřejmě vyhrané) bitvy, žádné srdceryvné monology, ale normální problémy ze života, které jsme mohli zažít i my sami. Co je ovšem důležité, i hlavní hrdina má svou osobnost.

Pan Vaněk, zmíněný údržbář, si své práce navýsost cení a žádné narážky na její zbytečnost nebere vážně, jenže jednoho dne stane na zápraží jeho kanceláře krásná mladá žena a stěžuje si, že jsou bubliny v perlič-

-

strana: 88

Když se člověk proplétá smyšleným příběhem, ať už filmem, dramatem nebo prózou, mnohdy se dostane do situace, kdy žasne nad rozhodnutím hlavního hrdiny a říká si, že sám by takovou hloupost rozhodně nespáchal. V RPGčku má konečně možnost ukázat svou kreativitu. Jak mohlo dopadnout setkání pana Vaňka a oné dámy, kdyby byl na místě mužské role nějaký pubertální zjev, co se sotva vyučil elektrikářem, ale maturitu už nezvládl? Nebo gay, který se za svou sexuální orientaci nijak nestydí a dává ji všem otevřeně najevo, a přesto (nebo snad proto) po něm většina žen tajně touží?

To všechno si o svém hrdinovi určí hráči sami, pak už záleží jen na jejich schopnosti vcítění se do jeho pocitů – jestli se bude chovat i on v mezích reality, anebo jestli to bude prodavač v supermarketu, který se však každou noc vydává tajně do ulic, aby polapil všechny nekalé živly a poslal je tam, kam po právu náleží.

HP 99/100 EXP 999

Na fotce je roubená chajda, která se honosí nápisem „Pod Klenbou“. Den už je v plném proudu, lázeňské zařízení jakbysmet a pan Vaněk sedí a zírá na

výtvor někoho, kdo rozhodně nikdy neslyšel o zlatém řezu. Kašle na práci, splnil jen základní povinnosti a od té doby se nehnul z místa ani fyzicky, ani myšlenkově.

Co ta chajda vyjadřuje? Je něčím důležitá? A je možné se s její pomocí dopídit po jisté krásné mladé dámě?

A najednou běží v rádiu reklama na agenturu, která vám umí zjistit všechno, na co si vzpomenete, stačí dodat jen nějaké základní údaje, třeba fotografické.

Osud? Teď už ne.

Když přijde na řadu hráčovo rozhodování, tedy situace, kdy je cítit, že svým počinem může radikálně změnit následující dění příběhu, má vlastně dvě možnosti: rozhodnout se podle postavy, anebo podle vypravěče (určitě ne podle sebe sama). První možnost je běžná a nejvíce správná, ta druhá se používá tehdy, kdy je potřeba hru trochu posunout kupředu: jak dlouho by panu Vaňkovi, internetu neznalému občanu, trvalo zjistit, kde ona chajda stojí, kdyby nezaslechl onu reklamu a ihned nevytočil zmíněné telefonní číslo?

Cesta do Krkonoš trvá aspoň pět hodin, a tak není možné ji absolvovat tam i zpátky během všedního dne. Čas se vleče, práce už nechutná jahodami, všechno jakoby na sobě mělo ceduli „Pod Klenbou“. Dveře pracovny jsou stále zavřené a pan Vaněk přemýšlí, že by snad mohl trochu zvýšit tlak v hnacích tryskách perličkové lázně a čekat, kdo přijde tentokrát. Co se to s ním děje? Takovéhle myšlenky vůbec nezná. Spokojenost zákazníků je vždycky na prvém místě a i kdyby ne, rozhodně před ní nestojí spokojenost strojního technika! V pátek odpoledne, hodinu před koncem poslední směny tohohle zakletého týdne, začne ze všech koutů místnosti ječet alarm.

A kdekoli je vedoucí, musí být i systém, kterým svůj lid povede k cíli. Zde se nám nabízí široká škála možností, počínaje naprostou anarchií, kdy každý hráč může jednat tak, jak se mu zlíbí (samozřejmě dodržuje fyzikální zákony daného světa), až po diktaturu tabulek, které každé rozhodnutí nemilosrdně zařadí do patřičné kolonky a podle toho s ním nadále nakládají. V druhém případě je běžnou hrací potřebou kostka, která určuje míru pravděpodobnosti toho či onoho rozhodnutí, takže čím lépe umíte házet, tím lépe se vaší postavě povede.

Tak nakonec se jedná jen o hloupou závadu čidla, které má kontrolovat teplotu uskladněného chlóru, a s tou si pan Vaněk umí hravě poradit – stačí vyndat to staré a dát místo něj nové. Teď už je sobota a v Krkonoších stojí nad jedním starým městem roubená chajda. „Čekali jsme vás tu dřív, všichni už jsou připraveni. Ale nevadí, urychlíme to. Jděte, prosím, dovnitř.“ Cože? Čekali mě tu? Pan Vaněk vstoupí do chajdy a u stolu potká tři další lidi, kteří vypadají jen o trochu méně nejistě než on. Krásná mladá dáma vejde za ním a zavře za sebou dveře. „Tak a máte přesně jednu hodinu na seznámení.“ Teoreticky se dá RPGčko hrát i s jedním hráčem, ale je to náročné jak pro něj, tak pro vypravěče. Běžné je hrát ve třech až pěti lidech, z čehož ovšem vyplývá nutnost postupovat tahově, jednak v úvodu, kdy se koná jakési seznámení s charaktery postav, a jednak ve vypjatých situacích, kdy o výsledku může rozhodnout každičký detail. Na druhou stranu v místech, kdy hlavní hrdinové sedí v hospodě a popíjí pivo, se mohou hráči bavit mezi sebou naprosto volně a smát se stejným vtipům, jakým se smějí jejich postavy v příběhu. „Váš čas na seznámení vypršel, přejdeme tedy k věci: Byli jste vybráni do psychologického experimentu, který otestuje různé prvky vaší osobnosti. Je to určitá forma kvízu, kdy vám všem položím vždy jednu stejnou otázku a vy na ni na předložené papírky napíšete zaprvé odpověď, za druhé jméno toho, o němž si myslíte, že by mohl odpověď znát. Můžete napsat i sami sebe, anebo také nikoho. Otázky byly stanoveny tak, že by odpověď měl znát vždy alespoň jeden z vás.

Až budete hotovi, papírky se vyberou a určí se ti, kteří otázku zodpověděli správně a ti ode mě obdrží tolik odměn, kolikrát bylo jejich jméno napsáno na vašich papírcích. Naopak všichni, jejichž jméno bylo napsáno na papírcích, ale správně neodpověděli, anebo ti, kteří nenapsali žádné jméno, budou potrestáni. Seznam odměn a trestů je sepsaný zde, budou vybírány náhodně.

Pokud se experimentu nechcete účastnit, dveře máte otevřené. Jakmile však začneme hrát, zamknu. Nějaké otázky?“ A to je konec první části příběhu. Hráči i vypravěč jsou o pět hodin starší a plni dojmů z postav, které ve

hře potkali, nejvíc ovšem z té své, která jim pevně přirostla k srdci. Však to je také cílem celé „hry“, která určitě není hrou stolní nebo deskovou, ale spíše hrou dramatickou, kde by opravdu bylo lepší aktéry nazývat raději herci než hráči a vypravěče režisérem anebo scenáristou. Další sezení se bude konat, až si zase všech pět zúčastněných udělá na pár hodin volno, do té doby zůstane pomyslná knížka zavřená, divadlo má přestávku a film je pozastavený. Dobrou noc.

Pan Vaněk si bedlivě pročítá seznam odměn a trestů a obzvlášť v jeho druhé části se mu zvedají chlupy hrůzou. Takovéhle postupy už snad musely být zakázané, ne? Nebo alespoň na lidech určitě! Tak co mu brání, proč neodejde? Že by kvůli té mladé krásné dámě?

Jedna odměna se totiž honosí názvem „Intimní hodina strávená se zadavatelem experimentu“. Copak tomu jeho libido nedokáže odolat? Venku už je tma; tedy je tam světlo, ale jen z pouličních lamp. Bude to příjemně strávená hodinka… A tak v jedné chajdě usedá skupinka pěti lidí ke stolu, zapaluje svíčky a nechává se unášet podivnou hrou, která chutná jak ropa a voní oranžově.

HP 99/100 EXP 9999 strana: 89

+

ě d í ř t í n v na hla

em. Hlavní je v současné době nešťastným míst Jedna věc je jistá – centrum Kladna , jen vzrudne pole é prav V u film z omíná scénu třída už krátce po zavírací době přip pěly do dos nedočkáme. Podnikatelské aktivity šení v podobě nějaké té přestřelky se cukrára y hern y, uniformní vietnamské obchod nete fáze, kdy dominantní postavení mají seže ízí, nab jej už sortiment zboží, a když ěli ny. Jen málo obchodů nabízí zajímavý ned v a ti nác dva do ba zhru ne, v sobotu tak ji jej o všední dny jen do pěti odpoled radě de e více Kladeňáků tak za nákupy vyje ta vesměs vůbec. Není se co divit, že stál měs ra cent ení ta či (ještě hůř) v Praze. O oživ do obchodních center na okraji měs ta Kladké sdružení Rozvoj historického měs ans obč se od letošního května pokouší na (RHMK, neplést s RVHP).

-

strana: 90

Za půl roku svého působení svou otevírací dobu neprodloužilo ani nově přestěhované městské infocentrum.

ružení věnovalo sd ilioo n d la K to ,5 m Měs ho činnost 1 je a n K M H R avu to je n pro předst nu korun. Je ou by mohlo Kladno er částka, za kt učasných nákladech so ři p o rn o p Zá štích 35 let! vycházet pří

Za příčinu otevírací současného neutě d šeného sta dloužení obu. S tím se dá souhlasit vu sdružení RHM otevírací . Jenže zp K označu doby doc Zjednod je p ílit ůs ní třídě o ušeně by se to da , poněkud postrád ob, jakým chce sd ředevším lo popsat á logiku. ružení pro víkendech ta zavřeno.

Domníva nejrůznější akce, kto: lidé kolem RH jí se, že d a jejich zák M to K p v o době řáda av la hračkářstv dní instinkt násle y návštěvníků vytv , kdy mají obcho jí na hlavdně zave dy většin o í či knihku ří tl a k na o lí o ou pectví i v sobotu od tevřít brány svých bchodníky, kterým butiků, kle poledne a notnictví, v neděli.

Foto: Eva Srpová

Dynamicky se rozvíjející mediální prostor Kladno Záporno hledá spolupracovníky a spolupracovnice pro domovní prodej periodicky vydávané kulturní revue (časopis).

Požadujeme komunikativní znalost kladenštiny a jednoho dalšího lokálního jazyka, řidičský průkaz skupiny B, vlastní pick-up – popřípadě postačí bicykl s kárkou (model Holeček KII) –, vlastní suché prostory bez přítomnosti hlodavců a spolehlivost při nakládání s finančními částkami nad 50 Kč. „Bude úžasn é, stanou remca když provozovatelé obch o t, race, kavárn jak jim to nejde, ostatn dů v centru o víkendec h otevřou a y a cukrárn ě, jak to již uděl přey, které fun obchodníkům aly všechny g u jí n bary, restau p a o celý víken svých stránká časný stav za d ,“ ch ra .

Ta d í ké by podle vinil. něj měly ust sdružení RHMK at hádky, kd o sou-

Pro obchodníky na hlavní třídě znamená jakékoli pro otevírací doby zvýšení ná dloužení kladů. Jak v diskusi na str ánkách sdružení RHMK pozname nává majitel hračkářství Ladislav Rampa, při současné výš i nájmů si takový risk ne může dovolit – a v podobné situ aci není sám. „Výsledek se dostaví až za nějakou dobu, kte rou neumíme odhadnou t,“ zní hlas sdružení. A úspěch celéh o podniku není zaručen.

Nabízíme práci v proměnlivém terénu, velmi volnou pracovní dobu, zajímavá procenta z prodeje časopisu, služební postup, zdarma jeden až dva výtisky časopisu jednou za půl roku, prémie za získání nového distribučního místa, čestnou účast na křtu nových vydání spojenou s konzumací preclíků pro celou rodinu.

žení nné rady sdru proko vý y d se d Na postu pře vel Orna, který vlastní a él Pa omů pod RHMK stojí telnou část d vě nejlua b ed n a ez n najímá je, že prá Paradoxem nikahlavní třídy. žití domů v podobě pod y íd u tř krativnější vy právě odnáší z hlavní ých it jin iv v kt ý kter telských a vot a režim, í. ži ý n ze ro ři p kýžený e bydlen jišťuje funkc lokalitách za

Strukturovaný životopis s portrétní fotografií zasílejte na e-mail redakce@kladno-zaporno.cz .

Vyhrazujeme si právo nikoho nevybrat.

Více na www.kladno-zaporno.cz

/redakce/ strana: 91

+

y s i y p s i y p o o s DpiD isy p Dopisy Dobrý den, v nejnovějším čísle Kladna Záporna jsem si přečetl se zájmem stránku s kladenskými jazykovými specifiky, která mne jako Jihočecha hned po příchodu do Kladna před 28 lety zaujala. Musím ale upozornit, že v odstavci Speciální novotvary je několik slov, která určitě nejsou kladenskými výtvory — i u nás v Strakonicích se vařečce říkalo měchačka, což mi manželka dodnes vytýká, pokud tohoto slova použiji, stejně tak mycí stůl s dvěma dřezy byl mycák a i v Strakonicích se na stůl dával vikslajvantový ubrus (ve výslovnosti se nepozná, zda říkám x nebo ks), to je z němčiny die Wichsleinwand = voskované plátno. A možná proto, že nemám hudební sluch, se mi zdá, že „Kladeňácí“ neříkají „kdý“, ale „gdý“. A také ve slovníku chybí ryze kladenské slovo cahota. Také mne překvapilo, že v Kladně je tchán pantáta, tchýně paňmáma a snacha nevěsta, to jsem z jihu Čech a ani z Prahy, kde jsem žil devět let, neznal.

A pak mám ještě připomínku k fotohádance o zmizelých vlečkách. V rozluštění se dvakrát opakuje e-7 a h-7, já osobně bych si myslel, že k písmenu h patří číslice 5.

Ale jinak celému redakčnímu kolektivu blahopřeju k zajímavému číslu i k odvaze publikovat kontroverzní názory.

Zdraví Krakonoš z Mayrau

o D strana: 92

Ke Kladenštině: Na Kladensku se neříká já půjdu, ale já pudu.

Místo Šelerka, celer, Miler se říká Šerelka, cerel, Mirel...

František Skála (P. S. z dopisu Dagmar Šubrtové)

Nová kniha do sbírky kladensií.

Město Kladno představilo fotografickou knihu s názvem Kladno doteky času. Kniha byla dne 29. 9. 2010 slavnostně pokřtěna v obřadní síni radnice. Při té příležitosti zapěl i zarecitoval Josef Fousek. Autorská trojice Josef Seifert, Zdeněk Slepička a Irena Veverková připravila publikaci z fotografií z centra Kladna sedmdesátých a osmdesátých let ve srovnání s fotografiemi stejných míst z roku 2010. Kniha má 207 stran, vyšla v nákladu 500 výtisků a pro Statutární město Kladno ji vydal a vytiskl Dr. Josef Ženka st. fm