CZ
CARLSBAD REPORT
Ze společnosti
TANGO
EMOTIVNÍ TANEC PLNÝ VÁŠNIVÝCH POHYBŮ
„Tango je vertikální vyjádření horizontální touhy.“ (G. B. Shaw)
JEN MÁLOKDO NA SEBE DOKÁŽE STRHNOUT TOLIK POZORNOSTI JAKO PÁR TANČÍCÍ V OBJETÍ VÁŠNIVÉ ARGENTINSKÉ TANGO. UŽ ZVUK BANDONEONU S CHARAKTERISTICKÝM SYNKOPICKÝM RYTMEM JE SÁM O SOBĚ UHRANČIVÝ. ORIGINALITA TOHOTO TANCE TKVÍ PŘEDEVŠÍM V TOM, ŽE JEJ NUTNĚ NEMUSÍME SPATŘIT POUZE V NĚJAKÉM PŘEPYCHOVÉM INTERIÉRU, ALE TANČÍ SE BĚŽNĚ I NA ULICI ČI V PARKU. OD INTIMNÍHO SPOJENÍ SE TAK DOSTÁVÁME K ROZSÁHLÝM SPOLEČENSKÝM AKCÍM. TZV. MILONGY UŽ NEJSOU V ČESKÉ REPUBLICE ŽÁDNOU VZÁCNOSTÍ, ČESKÁ TANGO – KOMUNITA POSTUPNĚ ROSTE. JAKÁ JE VŠAK HISTORIE TOHOTO TAJUPLNÉHO TANCE, JENŽ K NÁM PŘIPLUL AŽ ZE VZDÁLENÉ ARGENTINY A S EVROPOU MÁ VÍCE SPOLEČNÉHO NEŽ BY SE NA PRVNÍ POHLED ZDÁLO?
Argentinské tango je hudební a taneční styl pocházející z konce 19. století ze dvou velkých přístavů oblasti Río de la Plata – argentinského Buenos Aires a uruguayského Montevidea. Předchůdcem tanga byla hudba andaluských Cikánků a italských přistěhovalců, kteří hráli v docích a přístavních městech oblasti Buenos Aires. Jorge Luis Borges, slavný argentinský spisovatel, ve svých odborných publikacích píše, že tango vzniklo kolem roku 1890 původně jako „městský folklór“ v nevěstincích. Zásadní posun v instrumentaci tanga a charakteru jeho rytmů i melodií byl tehdy dovoz bandoneonu německými imigranty. Tango vzniklo nejprve jako tanec a až poté jako muzika. Argentinské tango nemá nic společného s tangem, které známe z plesů a tanečních, jedná se o tanec s uzavřeným držením, kde pár tančí velmi blízko u sebe a pokud možno bez mezery mezi oběma těly. Tato pozice se jmenuje španělsky „sin luz“ (bez světla), tančí se doslova tělo na tělo. S tangem přichází na svět nový koncept tance v páru, který je sice ve vzájemném držení, avšak každý tančí jiné choreografické prvky. Tím vzniká prostor pro taneční improvizaci založenou na vzájemné komuni64
CARLSBAD REPORT
kaci mezi partnery a jejich harmonickém pohybu. Uvnitř tanga existují velmi přísná pravidla založená na vzájemném respektu, uvědomění si své role a vnímání okolních tanečníků. V tangu je možné hledat a nalézat společnou vnitřní řeč, harmonii, objevovat sebe sama; umožňuje vyjádřit ojedinělost každého z nás ve velmi diskrétní a intimní podobě, vyžaduje soustředění a podněcuje kreativitu ve spojení s hudbou, na kterou se tančí. Období od roku 1890 až k přelomu století, označujeme jako tzv. tango viejo, v překladu „staré tango“. Tanga tohoto období se hrála ve velice rychlém tempu. Po roce 1900 nastala éra tančíren po celém světě. Moderní tance byly velmi oblíbené a společnost vyžadovala především novinky a kuriozity. V té době vzniklo tango de salón, které si získalo popularitu nejen v Argentině, ale bylo přivezeno do Paříže a odtamtud i do dalších evropských zemí. V Praze se tango poprvé tančilo v kabaretním podniku Montmartre, který se nacházel v Řetězové ulici Starého města. Provozoval se od srpna roku 1911 a navštěvovali jej přední umělci té doby jako Max Brod, Text: Šárka Lebedová, Foto: Archiv