Jean-Philippe Toussaint, Koupelna by Éditions Fra

Světová próza

Jean-Philippe Toussaint Koupelna

J.-P. Toussaint

Kniha, jež změnila francouzskou literaturu

fra1

Světová próza

Jean-Philippe Toussaint Koupelna

fra

Jean-Philippe Toussaint (1957), belgický spisovatel, okrajově též scenárista, režisér, fotograf. Píše francouzsky a romány publikuje ve slavném francouzském nakladatelství Les Éditions de Minuit. Jeho romány bývají charakterizovány jako minimalistické – po stránce stylu i obsahu. V roce 2005 mu byla udělena prestižní francouzská literární cena Prix Médicis za román Utíkat, v roce 2009 získal Prix Décembre za román Pravda o Marii. V loňském roce připravil v prostorách slavné pařížské galerie výstavu Livre/Louvre doplně nou různými doprovodnými akcemi, např. konferencemi, přednáškami, promítáním filmů.

fra

Jean-Philippe Toussaint Koupelna

Česky vyšlo

Fotoaparát, Dauphin 1997 Televize, Dauphin 2000 Autoportrét (v cizině), Dauphin 2002 Milovat se, Garamond 2004 Utíkat, Garamond 2006 Zidanova melancholie, Garamond 2006

Jean-Philippe Toussaint Koupelna Přeložila Jovanka Šotolová

fra

La publication de cet ouvrage a été encouragée par une subvention accordée par la Communauté française de Belgique. Vydání knihy bylo podpořeno Communauté française de Belgique.

Světová próza

Jean-Philippe Toussaint Koupelna Z francouzského originálu La Salle de bain (Éditions de Minuit, Paris 1985) přeložila a doslov napsala Jovanka Šotolová Fotografie na obálce Renata Peppl Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2013 jako svou 125. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Czech edition © Fra, 2013 Text © 1985 by Les Éditions de Minuit Translation & afterword © Jovanka Šotolová, 2013 Cover photo © Renata Peppl, 2011 Author photo © Hugo Vitrani, 2012 ISBN 978-80-87429-21-1

BB025

Čtverec nad přeponou rovná se součtu čtverců nad oběma odvěsnami. Pythagoras

Paříž

Když jsem začal trávit svá odpoledne v koupelně, ještě jsem nepočítal, že se v ní usadím; kdepak, prožíval jsem tam příjemné hodiny, přemýšlel jsem si ve vaně, někdy oblečený, jindy nahý. Edmondsson se u mě líbilo, zdám se prý teď uvolněnější; někdy se mi podařilo zažertovat, smáli jsme se. Vykládal jsem a živě gestikuloval, soudil jsem, že nejpraktičtější jsou právě tyhle vany s rovnými okraji, šikmou zadní stěnou a plochým dnem, kde uživatel nemusí užívat opěrku pro nohy. 2

Podle Edmondsson bylo mé odmítání vyjít z koupelny poněkud suchopárné, zato já byl rád, že dál pracuje na půl úvazku v galerii, naši domácnost to vlastně zachránilo. 3

Kolem sebe jsem měl skříně zabudované ve zdi, věšáky na ručníky, bidet. Na poličce nad bílým umyvadlem ležely kartáčky na zuby a holicí strojky. Zeď proti mně byla hrbolatá a popraskaná; nevýraznou barvu stěn tu a tam narušovaly krátery. Jedna prasklina jako by se zvětšovala. Sledoval jsem celé hodiny její okraje, ale marně se snažil zachytit nějaký postup. Někdy jsem dělal jiné pokusy. Pozoroval jsem v kapesním zrcátku povrch své tváře a zároveň i pohyb ručiček na hodinkách. Můj obličej ale nic nezračil. Nikdy. 13

Jednou ráno jsem strhl šňůru na prádlo. Vyprázdnil jsem všechny skříně, vyklidil poličky. Toaletní potřeby jsem nacpal do velkého pytle na odpadky a začal stěhovat knihovnu. Edmonds son jsem po návratu přivítal s knihou v ruce, vleže a s nohama zkříženýma na kohoutku. 5

Od Edmondsson se vše dozvěděli rodiče. 6

Máma mi přinesla zákusky. Sedla si na bidet, otevřenou krabici si položila mezi nohy a přerovnávala sladkosti na hluboký talíř. Připadala mi ustaraná, od začátku se vyhýbala mým pohledům. Zmoženě, posmutněle zvedla hlavu, asi chtěla něco říct, ale raději dál mlčela, vybrala si banánek a zakousla se do něj. Měl by ses nějak rozptýlit, povídá, třeba sportovat, co já vím. Rukavicí si otřela koutek úst. Namítl jsem, že potřeba rozptýlení mi připadá podezřelá. A když jsem takřka s úsměvem dodal, že se ničeho nebojím tolik jako rozptylování, poznala, že se mnou nelze diskutovat, a bezmyšlenkovitě mi podala žloutkový řez. 7

Dvakrát týdně jsem poslouchal v rádiu sestřih posledních událostí z francouzské první fotbalové ligy. Pořad trval dvě hodiny. Moderátor v pařížském studiu míchal hlasy zvláštních zpravodajů sledujících zápasy na různých stadionech. A jelikož jsem přesvědčen, že kopaná je lepší, když si ji jen představujeme, žádnou z těchto schůzek jsem nevynechal. Nechával 14

jsem se kolébat rozvášněnými lidskými hlasy, poslouchal reportáže potmě, někdy se zavřenýma očima. 8

Přišel mě navštívit jeden známý mých rodičů, byl zrovna na skok v Paříž. Prozradil mi, že prší. Natáhl jsem ruku k umyvadlu a nabídl mu, ať si půjčí ručník. Spíš ten žlutý, druhý je špinavý. Dlouze a pečlivě si sušil vlasy. Nevěděl jsem, co mi chce. A protože se rozhostilo ticho, začal mi vykládat, co nového v práci, vysvětloval, že se potýká s nepřekonatelnými problémy plynoucími z nesladitelného založení osob působících v hierarchii podniku na stejné úrovni. Nervózně žmoulal můj ručník, dlouhými kroky pochodoval vedle vany, a jak ho vlastní slova vytáčela, rostla i jeho nesmiřitelnost. Vyhrožoval, vykřikoval. Nakonec prohlásil, že Lacour je nezodpovědný blb. Snažím se o nemožné, povídá, o naprosto nemožné! A všem je to fuk. 9

Oblékal jsem se jednoduše. Nosil jsem béžové plátěné kalhoty, modrou košili a barevně sladěnou kravatu. Látky mi na těle tak pěkně splývaly, že jsem oblečený vypadal štíhle a svalnatě. Uvolněně jsem ležel se zavřenýma očima. Snil jsem o bílé paní, kopečku vanilkové zmrzliny zalitém horkou čokoládou. Už několik týdnů jsem o ní přemýšlel. Z vědeckého hlediska (ne jsem mlsný) pro mě tato směs představovala vrchol dokonalosti. Něco jako Mondrian. Rozteklá čokoláda na ledové vanilce, horko a chlad, pevné a kapalné. Nerovnováha a tuhost, přes15

nost. Kuře se s tím přes všechnu něhu, již k němu chovám, nedá srovnat. Kdepak. Už jsem skoro usínal, když mě vyrušil příchod Edmonds son. Vejde, otočí se, podá mi dva dopisy. Jeden přišel z rakouského vyslanectví. Otvírám ho hřebenem. Edmondsson mi čte přes rameno a upozorňuje, že na pozvánce stojí mé jméno. Neznám však ani žádné Rakušany, ani diplomaty, a proto říkám, že to bude omyl, nejspíš. 10

Seděl jsem na vaně a vysvětloval Edmondsson, že v sedmadvaceti, brzy už devětadvaceti možná není zrovna zdravé žít víceméně zavřený ve vaně. Měl bych to risknout, řekl jsem se sklopenýma očima a hladil smaltovaný povrch vany, risk nout to a narušit poklid svého abstraktního života, abych. Větu jsem nedokončil. 11

Nazítří jsem vyšel z koupelny ven. 12

Kabrowinski. A křestním jménem? zeptal jsem se. Witold. Měl bílé vlasy, šedý oblek, seděl u mě doma v kuchyni, v ruce držel špičku na cigarety. Ten druhý, mladší, stál za ním. Kabrowinski vyskočil a nabídl mi svou židli. Myslel, že je tady sám, byl v rozpacích, omlouval se. Aby ospravedlnil svou přítomnost v mém bytě, honem mi vysvětloval, že přišel na požádání Edmondsson. Má prý vymalovat kuchyň. Věděl jsem o tom. Galerie, kde Edmondsson pracuje, právě vystavovala díla polských výtvarníků. A protože byli úplně švorc, Edmondsson napadlo, že bychom toho mohli využít a nechat 16

si od nich vymalovat kuchyň, bude nás to stát pakatel. 13

Strávil jsem poklidný den, při bloumání po bytě mě rušila přítomnost obou Poláků, nevycházeli z kuchyně a poslušně čekali, až jim Edmonds son dodá barvu, kterou jsme si taky mohli opatřit už dávno. Kabrowinski mi občas zaťukal na dveře, strčil dovnitř hlavu a kladl mi otázky, já na ně srdečně odpovídal, že netuším. Teď jsem je ale už několik minut neslyšel. Seděl jsem na posteli, opíral se zády o polštář a četl. Klaply vstupní dveře, zvedl jsem hlavu. Chvilku nato se objevila Edmondsson s rozzářeným úsměvem. Chtěla se milovat. 14

Teď. 15

Teď se milovat? Rozvážně jsem zavřel knihu, stránku jsem si založil prstem. Edmondsson se smála a snožmo poskakovala. Rozepínala si blůzku. Za dveřmi se ozval Kabrowinski, oznamoval vážným tónem, že už od rána čeká na tu barvu; zmiňoval se o ztraceném dni a o něčí neschopnosti. Edmondsson se smíchem a zcela přirozeně otevřela dveře a nabídla jim, aby zůstali na večeři. 16

Edmondsson si při ochutnávání těstovin spálila rty. Kabrowinski seděl na kuchyňské židli s obličejem lehce skloněným, čímž naznačoval, že přemýšlí, a zadumaně cumlal koneček cigaretové špičky. Od té chvíle, co věděl, proč Edmonds 17

son nekoupila barvu (drogerie měly zavřeno), nepřestával lkát, že je pondělí. Souběžně se snažil vyzvědět, zda mu bude i přesto dnešek proplacen. Edmondsson jednala vyhýbavě. Přiznala, že barvu by dnes stejně nekoupila, neboť ještě úplně nedořešila otázku výběru odstínu, váhajíc mezi béžovou, u níž má obavy, že by mohla místnost ztmavit, a bílou, co se vždycky ušpiní. Kabrowinski se tiše zeptal, jestli hodlá rozhodnutí učinit do zítřka. Dala mu na talíř těstoviny, poděkoval. Měli jsme spaghetti alle vongole, až na to, že hřebenatky nahradily zaděnky. Pivo bylo teplé, při nalévání jsem nakláněl sklenice. Kabrowinski jedl pomalu. Pečlivě namotával špagety na vidličku a soudil, že by bylo záhodno začít s malováním co nejdřív, otočil se na mě a se světáckým výrazem se zeptal, co bych řekl glycerinovému nátěru na fasády. A aby svůj návrh argumentačně podepřel, dodal, že ho viděl dvě plechovky v našem kumbálu. Chtěl jsem se také zapojit do konverzace a odvětil jsem, že já osobně na to nemám názor. Zato Edmondsson byla výslovně proti. Zmíněné plechovky s barvou, vyložila nám, jsou jednak prázdné, jednak patřily bývalým nájemníkům, což se jí zdá být druhým dostatečně pádným důvodem, proč je nepoužít. 17

Edmondsson ještě nedovřela dveře za návštěvou, a už si svlékala sukni a punčocháče, šikovně se zavrtěla a nechala oblečení sklouznout z nohou na podlahu. Úzkou skulinou dovírajících se dveří se s námi Kabrowinski stále ještě 18

loučil; děkoval za večeři, a co se týče barvy, doporučoval nenápadný béžový tón. Když Edmondsson chtěla dveře dovřít, Kabrowinski čile strčil do škvíry deštník a s omluvným úsměvem znovu jinými slovy poděkoval za velmi dobrou večeři. Po chvilce mlčení deštník sice odstranil, ale zatímco si Edmondsson, schovaná z druhé strany za dveřmi, stahovala maličké kalhotky, vyslovil se jasněji. Snažil se dostat zálohu na slibovanou částku, chce nějaké peníze, aby měl na taxík a na hotel. Edmondsson to ustála. Sotva se jí podařilo zamknout dveře, usmála se na mě a s holým zadkem se stojíc na špičkách dívala kukátkem. Neotočila se, rozepínala si blůzku. Svlékl jsem si kalhoty, abych jí byl příjemný. 18

Když bylo po všem, zůstali jsme na koberci v předsíni chvíli sedět nazí naproti sobě. 19

Světlo v koupelně bylo zhasnuté, svíčka ozařovala Edmondsson jen částečně. Na těle se jí leskly kapky vody. Hověla si ve vaně, rukama nataženýma podél těla zlehka políčkovala hladinu. Pozoroval jsem ji mlčky, usmívali jsme se na sebe. 20

Ležel jsem v posteli a snažil se dočíst kapitolu. Edmondsson s ručníkem na hlavě a jinak celá nahá přecházela po místnosti, přesouvala se ladně, vystrkovala prsa, pomalu vlnila rukama, pohyby jejích paží opisovaly před mýma očima nekonečné spirály. Prstem jsem si držel řádek 19

a čekal, až budu moct zase číst. Edmondsson se točila kolem vlastní osy, četla dopisy, třídila papíry. Odcházela od psacího stolu, vracela se ke mně. Sedla si na křeslo, studovala nějaký tiskopis a hýbala přitom rty; zkřížené nohy pak zase natáhla před sebe, vstala a komentovala přečtené. Psst, říkal jsem chvílemi. Nenaléhala, poškrábala se na stehně. Zamyšleně přejela prstem po stole, rozhlédla se, vzala nějaký papír a roztrhala ho. Chvíli zůstala tak, bez hnutí. Zaváhala, potom vzala velkou pozvánku a přišla si lehnout ke mně do postele. A protože jsem ani nezvedl hlavu, položila mi kartičku na rozečtenou stránku. Zeptal jsem se, co chce. Nic, chtěla by jen vědět, kdo mi tu pozvánku poslal. Dlouze, zamyšleně jsem přikývl, papír odstrčil prstem a znovu se pustil do čtení. Tónem, jenž si nezadal se zívnutím, se mě po chvíli znovu zeptala, kdo mi tu pozvánku poslal. Kdo? Zaváhal jsem. Už několik dní jsem měl čas o tom přemýšlet. Možná se sekretariát rakouské ambasády čistě a jednoduše zmýlil, když ji adresoval mně? V tom případě mě však udivovalo, že se při psaní adresy nevloudily nějaké chyby. Možná se naopak sekretariát informoval na mé osobní údaje u kohosi ze známých? Možná. Ještě nedávno jsem jistým způsobem vykonával vědeckou profesi, stýkal se s historiky, sociology. Byl jsem asistentem T., jenž zaštiťoval jistý seminář, měl jsem své studenty, hrál jsem tenis. To vše mi připadalo jako skvělé důvody, aby si mě přáli poznat, ani jeden ovšem nebyl podle mne tak zásadní, aby ospravedlnil pozvání na 20

V Paříži se hrdina zavírá do koupelny, aby mohl po libosti ve vaně číst, poslouchat v rádiu fotbal a hlavně meditovat o tom, jak děsivé je pomyšlení, že čas plyne, taje jako čokoláda a protéká nám mezi prsty jako nekonečný déšť. Nepomůže ani odjezd do Benátek, kde tráví čas převážně v hotelovém pokoji hraním šipek. Je mu nejlíp, když může být sám, svět se mu jeví jako divné, směšné panoptikum. Sebestředný, namyšlený mladík, který neumí vyjít s lidmi, ale dokáže je trefně popsat, se v 80. letech zjevil ve francouzské literatuře jako nový typ literární postavy a Jean-Philippe Tous saint (1957) s ním nastoupil rychlou cestu ke slávě.

fra.cz

109

V Paříži se hrdina zavírá do koupelny, aby mohl po libosti ve vaně číst, poslouchat v rádiu fotbal a hlavně meditovat o tom, jak děsivé je pomyšlení, že čas plyne, taje jako čokoláda Novinky a protéká nám mezi prsty jako nekonečný déšť. Jana Šrámková, ani Zázemí Nepomůže odjezd do Benátek, kde tráví Veronika Bendová, Nonstop Eufrat čas převážně v hotelovém pokoji hraním šipek. Ivana Myšková, Nícení Je mu nejlíp, když může být sám, svět se mu Michal Witkowski, Královna Barbara jeví Demangeot, jako divné, Slota směšné panoptikum. Cédric namyšlený mladík, který neumí ViolaSebestředný, Fischerová, Hrana s lidmi, ale dokáže Petrvyjít Borkovec, Milostné básněje trefně popsat, se v 80. letechBeránek zjevil ve francouzské literatuře jako Karel Urianek, nový typ literární postavy a Jean-Philippe Tous Připravujeme Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři saint (1957) s ním nastoupil rychlou cestu ke Jean-Claude Izzo, Chourmo slávě.

110

fra.cz

fra