Strýček Když se nebudete přehnaně vrtět, kroutit a koulet přitom očima, povím vám, jak se to celé stalo, jak jsem ho sežrala. Mějte však trochu strpení, vězte, že vypovědět takový příběh stojí síly. Skutečné síly, takže se při následujících slovech povětšinou cítím jako těžký případ malomocenství, jako obal vodíkové bomby ve vteřině exploze, jakoby se moje tělo tříštilo na nespočet malých kousků. A navíc budu občas odbíhat, jak mám ve zvyku. Nejprve však na úplný začátek. V ulicích nočního velkoměsta není pro ženu mého vzezření bezpečno, slýchala jsem často, aniž bych si těch pár slov pustila dále než k zevním zvukovodům. Nebo prošla skrz? Tak jako tak, v hlavě nezůstala. Což se mi, naivní blondýnce, figurce z vtipů, nakonec muselo vymstít. Znáte to, Murphyho zákony, ironie světa hrůz a neštěstí, co dávno slezlo z hor, aby si z nás udělalo chodník. Co se má posrat, to se prostě posere. Rozumem (protože já rozum mám, víte?) jsem si jistá, že vinu si musím nést sama, přičíst ji oné mladistvé blbosti, kterou každý, nevěda, že je pod jejím vlivem, zaměňuje za vševědoucnost. Dnes už vím, že jsem nevěděla vůbec nic. Sokratův paradox teď však raději nechme dřímat pokojným spánkem. Tahle mladá blbá blonďatá já šla jako obvykle z baru, kde pracovala. Zamkla mříž, klíče vhodila do černé koženkové kabelky, kde cinkly o plechový váleček pepřového spreje, a vykročila do temnoty ulic, podtržené hustým mračnem a chladem, na který nejsou letní noci zvyklé. Raději bych u sebe měla v takovýchto dnech, kdy má můj přítel noční směnu, a proto mi nemůže přijít naproti, nějakou střelnou zbraň, nesměla bych však k takovým cítit odpor a strach. Takto jsem musela těch sto metrů k frekventovanější třídě ujít co nejrychleji. Na podpatcích.
Ve vteřinách strachu vzduch houstne, tma temní a zdi se přibližují, takže jsem mohla sotva projít. Kdesi za mnou cosi zarachotilo, snad spadnuvší víko od popelnice, snad shozené divokou kočkou, já však jasně cítila neopatrného přibližujícího se násilníka. Ve světlech na konci této boční zapadlé uličky jsem viděla spásu, zatímco mě strach rozežíral zevnitř. Najednou se roztrhla oblaka a jasný úplněk ozářil ty nejtemnější kouty a já se konečně ohlédla. Necelých dvacet metrů za mnou seděla kočka a olizovala si zadní tlapky. Věnovala mi jeden letmý pohled, pak nevzrušeně pokračovala. Vynadala jsem si do paranoidních hlupáků a poseroutků a nechala se přivítat světly a lidmi, mezi nimiž už není čeho se bát. Tramvaj odsud nebyla nikterak daleko, moje linka by měla jet za necelých sedm minut a přímo až na zastávku, která je zhruba pět set metrů od našeho domu. Jakoby se oteplilo, jak jsem přestala vidět problémy na každém kroku. V tramvaji jsem si na svém PDA přístroji četla (I my blondýny to umíme!) Frankensteina Mary W. Shellyové, překvapená, jak moc se tahle kniha liší od všech jejích filmových zpracování, která jsem viděla. Cesta mi proto utekla příjemně rychle, takové je kouzlo spojení literatury a hromadné dopravy. Navíc mi pomohlo nevnímat pach otrhaného bezdomovce, který seděl-spal v zadní části. Na naší zastávce jsem vystoupila sama a při chůzi se viděla v posteli s kakaem, na které jsem měla strašlivou chuť celý den. Proč v barech nedělají kakao? Pak zavrčení. Choutkám na kakao odzvonilo. Ten pes musel být velký, jeho vrčení bylo nebývale hluboké. A byl blízko. Pomůže pepřák na psa? Blesklo mi hlavou naštěstí dříve, než mou mysl zachvátila panika a z křovisek napravo se ozvalo první zachvění. Jako ve zpomaleném filmu se z křoví vyřítila mohutná bestie, s mordou plnou ostrých, zasychající krví potřísněných tesáků a očima lačnícíma po čerstvém mase. Má ruka, naštěstí jistější než má mysl, včas vytasila sprej
a tiskla spoušť jako o život, s nímž jsem se v myšlenkách dávno rozloučila. Náraz mnou třískl o zem jako nafukovacím balónkem a já ztratila vědomí. Vítej, temnoto, má stará přítelkyně. Přišla jsem si s tebou popovídat. Probudila jsem se v posteli. Své vlastní. Byla bych celou situaci označila za pouhý sen, nebýt páchnoucího zarudlého šrámu v pravém boku a několika dalších okolností. Mé tělo vřelo zchvácené horečkou, kterou jsem cítila v oblasti očí. Pot ze mě tekl jako ze závodního koně, cítila jsem se ulepená, slabá a umírající, takže mě ani nenapadla otázka, jak jsem se vlastně dostala domů. Nenudím vás? Plná vana studené vody nedokázala snížit magmatickou erupci v mých žilách. Neměla jsem kontrolu nad vlastním tělem, vědomím. Dalším záběrem bylo, jak znovu ležím v posteli a zvracím do plastového kbelíku na vytírání. Žaludek se mi ždímal, vypovídal službu, vřískal. Přechod mezi těmito záběry jako bych neprožila. Ve chvíli, kdy bych přivítala smrt, to celé skončilo docela jinak. Při svítání. Všechny bolesti přešly, naráz, jako by se dohodly. Cítila jsem se dobře. Rána v mém boku se vyvinula v drobnou jizvu. Nebo mé tělo tahle ohyzdila již dříve, snad z nějaké operace v dětství a celá předchozí návštěva pekla byl pouhý sen? Nebyla jsem si ani trochu jistá. Pach potu, jímž byly peřiny nasáklé, odpovídal mým nočním zážitkům. Nebyl to však pot náročného snění? Vytírací kýbl byl čistý a na svém místě a já se cítila jako blázen. Ale zdravá. Zdraví je nejdůležitější kvalita těla, jak řekl Aristoteles. A takhle chytrému pánovi musíme věřit.
Honza měl přijít během půl hodiny, převlékla jsem proto povlečení peřin a polštářů, ono původní - propocené skončilo v koši na špinavé prádlo. Přestože jsem mnoho nenaspala, a dobrým spánkem ani vteřinu, cítila jsem se silná a nabitá energií. Rozhodla jsem se příjemně jej překvapit a udělat dobrou snídani. Láska přeci prochází žaludkem. Přišel vzápětí. Aniž by dojedl, přepadla jsem ho. Mé tělo od chvíle, kdy vstoupil do dveří, vibrovalo touhou po sexu, vášní, jakou jsem nepocítila během našeho pětiletého vztahu už dlouho. Kdyby odporoval, znásilnila bych ho. Neodporoval. Následující dny pak plynuly v poklidu a normálním režimu. Takřka tři týdny. Pak mi začalo být zle. Hodně zle. „Nejsi těhotná?“ zeptal se Honza ustaraně během jedné ze snídaní, kdy jsem do sebe ládovala šunku, jako bych si tvořila zásoby na několikaměsíční hibernační spánek. Starost v jeho hlase byla evidentně způsobena obavou o mně, nikoliv strachem z možného třetího páru nohou v našem skromném příbytku. Překvapoval mě, měla jsem za to, že podle něho je „na děti ještě spousta času.“ „A kdyby?“ Musela jsem si to ověřit. „Tak bychom měli dítě,“ odpověděl naprosto klidně, jako kdyby to byla ta nejobyčejnější věc na světě, usmál se a zakousl do rohlíku, potřeného máslem a sýrem. „Jsem si jistej, že bysme to nějak zvládli.“ Mluvil s plnou pusou, ale rozuměla jsem mu dobře. „Nemluv s plnou pusou. To tě máma nenaučila jíst?“ okřikla jsem ho naoko rozzlobeně, ale uvnitř, tam v hloubi, byla jen radost, čirá jako voda z alpského ledovce. Taková radost, že na okamžik přebila i ten nepříjemný pocit v břišní oblasti, který mě tísní už zhruba třetí den. Opravdu jsem cítila, že tam ve mně něco je. Něco navíc, co tam dříve
nebylo. Žilo to ve mně a já to cítila. Tolikrát jsem od zkušenějších žen slýchala myšlenku, že tohle ženská prostě pozná, bylo proto jenom logické myslet si, že jsem v tom, těhotná. Spletla jsem se, opravdu hrubě. To ve mně tam dole, to byl samotný démon. Potomek Satanův, který mi měl do života přinést jen peklo. „Je to možné.“ Snažila jsem se znít tajemně a klidně, v mém hlase se však odráželo mnohem víc emocí, než bych ráda. Vzrušení, očekávání, nadšení, všechno v jednom emocionálním koktejlu. Přesto mi v hlavě trčela malá pochybnost, ovšem zcela jiným směrem, než kde ležela pravda. Měla jsem strach, že menstruace (trest za prvotní hřích pramáti Evy), která se mi blížila, bude tentokrát silnější, a proto se ozývá s mírným předstihem. Rozhodla jsem se vše svěřit do rukou času a raději se věnovat myšlenkám o Janovi. S jakým klidem celou situaci vzal! Vyrazil mi tím příslovečný dech a udělal nesmírnou radost. Poprvé v životě jsem si byla pevně jistá, že ho s ním chci strávit celý. Nebo alespoň jeho podstatnou část. Menstruace se dostavila o dva dny později. Nebudu vám lhát, vážení čtenáři, přestože jsme potomka vlastně nechtěli, nikdy jsme o něm vážně vedeným rozhovorem ani nemluvili a rozhodně je neplánovali, prvotní a nejsilnější pocit, který nás oba zaplavil, bylo zklamání, čisté a hluboké. Tak jsem se rozněžnila nad touto „ztrátou“ něčeho, co jsme vlastně ani neměli, až mi začaly téct slzy. Pomalu, jako by hladily moje tváře a konejšily moje hoře. Honza mě také objímal a chlácholil, i z něho však byl cítit zřejmý smutek. Pověděl mi, že to nevadí, ať nejsem smutná, vždyť na to dítě ještě nebyl připravený a že mi to vynahradí, ale jeho hlas ho zrazoval, na světlo pravdy vytahoval Honzovy pocity, které byly tak podobné mým. Celá ta situace byla svým absurdním způsobem zvláštní. Kdyby mi – nám – někdo minulý týden oznámil, že bychom měli mít dítě, odpovědí by mu
byl jenom výsměch. A teď pro totéž dítě, které mít nebudeme, oba teskníme a já dokonce pláču! Jádro Matičky Země, stejně jako obaly atomů a celý širý Vesmír, vše je tvořeno ironií. Musel do práce, z čehož jsem měla radost, kterou jsem samozřejmě nemohla dát najevo. Jeho přítomnost mi totiž po chvíli nebyla tak docela příjemná, s radostí jsem tak přivítala samotu. Udělala jsem si kakao, zaujala vhodnou pozici na pohovce, zapnula televizor a snažila se myslet na cokoliv jiného, než na události posledních dnů. Z tohoto zamyšlení mě vytrhl neklidný spánek. Zazvonil zvonek, bodavě, snad přímo u mého boltce. Poněkud znechuceně jsem šla otevřít, vchodové dveře však byly dokořán. Naplnil mě strach. Dostal se někdo dovnitř? Zloděj, násilník, vrah? Zvonek zazvonil znovu, tentokrát snad přímo uvnitř mé hlavy. Před dveřmi nikdo nestál. Třetí zazvonění mi vyrazilo dech. Křičela jsem, aby přestal, a silně práskla dveřmi ve snaze přehlušit jej. Zvonek trhaně zazvonil v odpověď. Vytrhla jsem šňůry, které k němu vedly, a on zazvonil znovu. Jeho zvonění se změnilo v hluboké vrčení psa-démona. Známé vrčení. A znovu. Uvědomila jsem si, že druhé zavrčení vyšlo ze mě, to já jsem vrčela. Nedokázala jsem se ovládnout a udělala to ještě jednou, prostě pro ten pocit. Uslyšela jsem rychlé kroky, směřující ke mně. Děsily mne. Pokoušela jsem se schovat, ale všechny dveře byly zamčené a bez klíčů. Oprava, žádné dveře neměly kliku. Druhá oprava, nebyly tu žádné dveře a kroky se blížily. Jejich původce už by měl být vidět. Klepala se mi kolena, ale vydržela jsem stát a vrčet. Stát a vrčet. Vtom to vyšlo zpoza stěny, zastřeno ostrým bělostným svitem. Po chvíli zaostřování jsem strachy vyjekla: přede mnou jsem stála já. Zírala jsem sama na sebe, pak druhá já vystřelila rychleji, než jsem mohla vidět a najednou stála za mnou. Její oči rudě svítily a její morda, skutečně jsem řekla morda – doopravdy tomu totiž tak bylo: MORDA – její morda se otevřela dokořán jako dveře a pár zažloutlých tesáků jevilo nadšení poznat mě a já se nemohla hýbat a druhá já tu první chtěla sežrat.
Vzbudila jsem se trhnutím, jak v klišovité scéně amerických filmů. Že jsem byla zbrocená potem, to vám snad ani nemusím vyprávět. Tělo se mi třáslo jako v kofeinovém šoku – znáte kofeinový šok? Když si dáte víc energetických drinků, kafí, koly, čehokoliv dalšího s kofeinem, teinem, taurinem a dalšími povzbuzovadly, najednou se budete cítit, jako když vám energii spíše ubraly. Budete se chvět jako po mrtvici, s chutí běhat a vzlétnout uvnitř, navenek se silou tak maximálně lehnout si. Sprcha, další kakao, oblíbený rituál. Miluji kakao, připomíná mi dětství. Navozuje nevinnou atmosféru z dob, kdy jsem neznala význam pojmů jako zodpovědnost, starost a složenky. Z dob, kdy jsem si myslela, že duše mrtvého dědečka půjde do nebíčka, zatímco duše těch zlých čeká jenom peklo. Z dob, kdy jsem věřila na Ježíška, z dob, kdy jsem nevěděla, že jeho tatínek, Pán Bůh, je dávno mrtvý, rukou našeho kolektivního podvědomí. Pustila jsem si Kubrickovo Osvícení. Měla jsem chuť se bát, jako by toho v poslední době nebylo dost. Když Jack Nicholson vysekával díru ve dveřích, přepadla mě chuť na maso. V mrazáku jsme měli kusy vepřového, které nám vždycky dovezou Janovy rodiče z venkova. Vyndala jsem několik plátků a dala je do mikrovlnky rozmrazit, zatímco Jack naháněl svoji rodinu. Jakým způsobem maso udělám? Trouba zacinkala konec operace, vůně vepřového se linula kuchyní ještě dřív, než jsem dvířka přístroje otevřela. Copak by neměly těsnit, aby se ven nedostaly škodlivé mikrovlny? Přesto jsem maso cítila zcela zřetelně, z těch několika metrů bych je dokázala najít poslepu. Sliny se mi sbíhaly, když jsem plátky vytáhla na světlo světa. Veškeré mé předchozí přemýšlení nad tím, jakým způsobem maso upravím, mi dalo sbohem ve chvíli, kdy jsem se do něho pustila nasyrovo, tak jak leželo na talíři. Hltala jsem, jako bych se ještě nikdy řádně nenajedla, a moje tělo zaplavoval hřejivý, příjemný pocit. Kdesi pod ním se skrývaly provinilé myšlenky, hanba nad sebou samou, ztěžka trhající syrové maso a žmoulající jeho kousky, tyto pocity však byly utlučeny a zahrabány.
Jedla jsem syrové vepřové a cítila se dobře. Ba přímo skvěle. Ještě stále vás nenudím? Měsíc, starý na den přesně před úplňkem, zářil silně a čistě. Pouhým okem bylo možné sledovat temné skvrny lunárních moří na něm. V Praze věc vcelku nevídaná i na periferii, kde bydlíme my. Hypnotizoval mě svým jasným pohledem, náš hodný Strýček, starý brach Matičky Země. Hypnotizoval mě a chlácholil mou mysl, zatímco zneklidňoval moje tělo, které hořelo v plamenech touhy, jejíž směr jsem nedokázala určit. Pomalu ve mně začínala nabývat jistota, že ženské dny nejsou viníkem zvláštností posledních dnů. Brzy to přijde, říkal mi Měsíc a já mu věřila. Nelhal by mi. Bála jsem se a těšila se. Jako malá nedočkavá holka jsem šla spát, aby se moje čekání zkrátilo. Můj spánek byl najednou klidný a silný, nez těžkých snů, nevzbudil mě ani Janův příchod z práce. Druhý den jsem otevírala bar. Utopenou v nudě mě popadlo čištění vyčištěných sklenic, komunikace s otravnými štamgasty i zapálení si nějaké té cigarety či dvou, ačkoliv se hrdě počítám mezi sotva příležitostné kuřáky – což činí zhruba krabičku za rok. „Tebou dneska šijou všichni čerti,“ smál se mi Petr, můj spolupracovník, když jsem se rozhodla, že vytřu. Sám ani nevěděl, jak byla jeho metafora pravdivá. Paradox časové relativity – čím více se přibližuje konec mojí směny, tím se čas zpomaluje. Vy všichni pracující víte, o čem mluvím. Nakonec to však přeci jen přišlo. Domů ještě za světla, tak to mám nejraději. Člověk nemá pocit, že prací sežral celý den. Stejně je to v mém případě jen falešné namlouvání, než dorazím domů, bude se stmívat. Cestu mi zkracovalo Osvícení, tentokrát v literární verzi od krále Kinga. Intenzita slunečního osvícení pomalu ubývala, pak zalezlo úplně, slunce. Několik okamžiků poté, co se za mnou zavřely dveře tramvaje. Od
domova, Jana a večeře mě dělilo jen pár minut. Pár minut, jedno peklo a monstrum na konci. Přišlo to zhruba v polovině mé cesty, paradoxně poblíž míst – vše je tvořeno ironií, však víte -, kde mě přesně před měsícem napadl onen pes. Ne, nechtěla jsem si nic nalhávat, v tu chvíli jsem celým svým tělem věděla pravdu. Žádný pes. Příšera z temných vizí hororových autorů braku a nočních můr fanoušků tohoto žánru. Ač se to zdálo neuvěřitelné, byla jsem si jistá, že tehdy mě napadl vlkodlak. Strýček vycházel v úplňku, aby mě mohl konečně adoptovat, stát se mi pravým a jediným otcem a mentorem. Myslela jsem, že exploduji. Bolestí jsem padla na všechny čtyři (v kabelce zacinkaly klíče a nový pepřový sprej, který jsem si koupila před čtrnácti dny v blízkém army shopu) a marně se snažila křičet o pomoc, ve strachu o život jsem sténala bolestí, ale jen uvnitř, protože ven, tam napovrch a do světa, neutekla ani hláska. Poddej se tomu, řekl hlas uvnitř mě, který zněl jako já. Podvol se, vzdej se, nebo zemři. Jiná možnost není. Víš to, protože to vím já. Vždy jsi to věděla, tak se teď netvař překvapeně. Měla jsem strach. Nebála jsem se o život, moje rozhodnutí padlo mnohem dříve, než přišla otázka. Bála jsem se toho, co přijde. Bála se a těšila. Vzdala jsem se. Zapraskalo mi v žebrech, jak se můj hrudník roztahoval, bolest byla neuvěřitelná. Růst pařátů a tesáků byl libůstka proti protahování končetin a čelistí. Růst srsti byl naopak příjemný a vzrušující, moje kůže při něm až orgasticky brněla. Oblečení mě tísnilo, tak jsem je rozdrásala, jednoduše a ladně. Konečně jsem byla volná. Poprvé v životě svobodná, nahá před Bohem, který zemřel a i po smrti se nám vysmívá. Svou svobodu jsem oslavila pohybem. Několik chvil zběsilého běhu. Zastavila jsem se, abych zavyla na měsíc, další filmové klišé, ale nemohla jsem si pomoci. Přestože druhá já (v tu chvíli už měla jméno – zvíře ve mně) převzala otěže, pořád jsem cítila svou lidskou stránku, pořád jsem
dokázala pamatovat si a myslet. Jediná myšlenka, zhoubný ironický červ, který se ukotvil v mé hlavě, patřila Janovi: Musím se s ním podělit o svou dokonalost! Běh směrem domů. Nechala jsem se k němu dovést čichem, dokonalejším než kdy dřív, jak tomu bylo i u ostatních smyslů. Noha – tlapa stíhá druhou, zkusila jsem běžet i po čtyřech, volnost byla krásná a já nikdy nebyla rychlejší a silnější. V návalu nadšení jsem vyrazila vchodové dveře, jako by byly z rýžového papíru. Padly na zem, hlasitá rána. Zlato, jsem doma! hulákal hlas Jacka Nicholsona v mé hlavě. Jan zařval leknutím, byl v obývacím pokoji. Vím to, protože to věděla druhá já. „Kdo je tam?!“ zakřičel, ale já už byla téměř u něj. Když mě spatřil, vypadal k popukání. Jenom v trenýrkách a tričku, jako by nevěděl, jestli má křičet, plakat, bránit se či omdlít. Nakonec neudělal nic. Udělala jsem já. My. Jen poranit, aby byl jako já a mohli jsme být volní spolu! Řvala jsem na druhou já, ale ona neposlouchala. Nemohla slyšet, byla příliš zabraná do trhání a rvaní. Jan ani nestihl podruhé zakřičet a byl volný, ale docela jinak, než jsem si to před okamžikem namalovala. Pokračovaly jsme v jeho osvobozování. Ráno jsem se probudila v kaluži jeho zasychající krve. Můj žaludek byl přeplněný, musela jsem se vyzvracet. Zcela nepochopitelně jsem pospíchala na záchod, jako by kolem mě nebyl svinčík jako po válce. Tři stahy žaludku a bylo mi lépe. Při pohledu na něj jsem mohla puknout žalem, druhá já necítila nic. Prý s námi bude už navždy, utěšovala mě. Sežraly jsme jeho život, jeho duše bude v nás. V našem srdci, utěšovaly mě klišovité scény z filmů. Uklidila jsem, přestože v mém plánu nebylo zůstat tu, ale vybrat naše úspory a zmizet. Sebrala jsem z podlahy jeho kalhoty, malé hranaté cosi z nich vypadlo. Můj nález mě vlastně nepřekvapil. Nasadila jsem si zásnubní prsten na ruku. Byla bych mu řekla ano, bez pochyb.