Ve jménu pravdy by Josef Horký

Ve jménu pravdy Kristýna Klazarová

Kdo je vrah? Zahradník, šofér, manžel či kat? Kristýna Klazarová napsala klasickou detektivku v ryze fantasy kulisách. Povídka však nevznikla za jen tak ledajakých okolností… Literární soutěže obecně trpí jedním velkým neduhem. Všechny vypadají podobně. Mladý, začínající autor napíše text, pošle jej na zadanou adresu a čeká. Čeká, čeká, mráz ho leká a po opravdu velmi dlouhé době mu buď přijde dopis/e-mail, že vyhrál/nevyhrál, anebo se nedozví ani to. Když vyhraje, přijede na vyhlášení, někdo takřka neznámý mu potřese pravicí, dostane do ruky diplom, knihu, kterou by si sám v životě nekoupil, udělají se dva tři snímky a tím celá záležitost končí. Nehledě na to, že v mnohých soutěžích vesele soutěží ti, kteří už mají dlouhou publikační tvorbu za sebou, takže si akorát známí pochválí svá vlastní díla a rozdělí se o ceny. Jak to tak chodí. Škrabodílny přišly s něčím novým. Sama autorka Zuzana Hloušková o projektu řekla toto: „Máme soutěže a máme oficiální nakladatele. Ale tento stav nefunguje. Mezi nimi je ještě jeden stupeň, jakýsi přechod od amatérské soutěže k profesionálnímu psaní za peníze. A to zde chybí.“ Projekt Škrabodílen vznikl už v roce 2010 po velkém zklamání z vyhlášení výsledků jubilejního 10. ročníku soutěže O cenu hradeckého Škrabáka, kterou pořádal Spolek přátel krásného slova. „Vyhlášení bylo pojato velkolepě, stylizovali jsme jej do atmosféry Matrixu, připravili hosty, grafické vizualizace i vtipné scénky a z dvaceti oceněných autorů přišlo sedm. Došlo nám, že jen o ten diplom už většina autorů nestojí. A proto jsme vymysleli Škrabodílny. Krom toho se polovina příspěvků nedala číst,“ řekl k projektu předseda spolku Jan Hloušek.

Projekt Škrabodílen má dvě části. První se chová jako klasická literární soutěž. Autoři zašlou svá literární díla a porota hodnotí. Výsledek není diplom a poplácání po rameni, ale pozvánka do workshopu. Pokud porota v textu uvidí náznak naděje, text většinou projde do dalšího kola. Tím však autoři zdaleka nemají vyhráno. Naopak pro ně začne pravé autorské peklo. Druhé kolo Škrabodílen jsou autorské workshopy, kde jednotliví lektoři pracují s autory na jejich soutěžním díle, nimrají se v jejich textech, rozebírají jej a přednáší o klasické výstavbě příběhu. Po dobu čtyř měsíců se většinou konají čtyři sezení. Po každé Škrabodílně autor na základě poznatků z hodin, připomínek, rad a výhružek lektorů pomalu mění svůj text k lepšímu. Z původně slabého díla, které by v jiné soutěži zvítězilo jen proto, že ostatní texty byly jen horší než tento, se tak pomalu, ale jistě stává dílo čitelné a kvalitní. Kdo projde i čtvrtou Škrabodílnou, prokáže, že má o psaní zájem a že může získat odměnu, a to publikování jejich díla v nějakém médiu. Lektoři za pomocí svých kontaktů prosadili text už leckde. Oficiálně první Škrabodílny přinesly tři texty z žánru fantasy. První z nich – Roletánie Andrey Vytlačilové o tom, co se děje v kavárně, když se zavře roleta – vyšla ve speciální příloze Kulturních novin. Čtenáři Fantasy Planet se nyní mohou seznámit s druhou povídkou, která vzešla z jedné Škrabodílny. Kristýna Klazarová napsala velmi jednoduchou detektivku v klasických fantasy kulisách. Dílko to je akční a rychle odsýpá. I když autorce tu a tam ujede ruka s přehledností scény a trochu jí pokulhává dávkování informací, na textu udělala od první jeho podoby skutečně velký kus práce a zaslouží si být publikována. Ve jménu pravdy Vévodkyně zavřena a odsouzena k smrti za nevěru! Hlásal plakát na posteli v komnatách Alailiany. Ta se jako obvykle právě oblékala do černé. Chlapec jménem Nick vylezl každý večer z okna v její ložnici a vydal se do města hrát karty, soutěžit v hodu dýkou či jiné pouliční zábavy. 3

Jenže dnes nebylo každý věčer a Nick se nechystal vyrazit za zábavou. Alaila zkontrolovala své chlapecké vzezření a popadla plákát z postele. Nejdříve navštíví pár informátorů

při

každém

bohu,

kterého

zná,

ona

svou

matku

zachrání.

Menší postarší mužík jí otevřel dveře. Za nimi byla místnost plná všelijakého nábytku různých velikostí a typů. V jednom z křesel namáčklých v rohu se krčila postava. “To je on?” zeptala se Alaila. “Ano, pane.” Mužík byl snaživý ji vyhovět. Jeho pán si jí velmi vážil. Tady na ulici znal jméno Nick každý. “Nech nás osamotě.” Mužík se s úklonami vyplížil z místnosti a potichu za sebou zavřel dveře. Alaila přešla k mladému muži v křesle. Zvedl se k ní pár tmavě modrých očí. “Přišel jsi mě zachránit?” Měl nádherný hlas. “Co?” vyhrkla Alailiana. “Ne. Jsem tu, abych se od tebe dozvěděl pár věcí.” Nespokojeně se zamračil. “Ať chceš vědět cokoliv, nic neřeknu, dokud nebudu v bezpečí.” Ignorovala ho. “Potřebuju toho, co včera svědčil proti ženě vévody. Kdo ti zaplatil za ty lži?” “Jestli chceš vyvrátit její odsouzení, potřebuješ mě. A jestli mě najdou, jsem mrtvý muž.” Alaila přimhouřila oči. Měl hluboký pohled. Takový vědoucný. Nelíbil se jí. Neměla ráda, když někdo znal její tajemství.

“Tak fajn, chytrolíne.” Zavrčela. “Pomůžu ti a ty pomůžeš mně. Jmenuji se Nick, když už máme spolupracovat.” Nechtěla mu pomáhat. Ani trochu. “Jess.” “Tak tedy Jessi, jestli zku-” Zarazila se a natočila hlavu ke dveřím. Poslouchala. Za dveřmi se ozval

varovný

výkřik.

Okamžitě

ustal.

Něco

těžkého

padlo

podlahu.

“Už jsou tady,”zašeptal. Popadla Jesse za ruku a vystartovala k oknu. Ani se neobtěžovala ho otevřít. Společně proskočili sklem. Dopadli přímo do vozu se senem. Vždy měla únikový plán. Seskočila dolů a uháněla noční ulicí zaplivané části města. Úkryt. Potřebujeme úkryt. Prudce zahnula doprava a strčila svého společníka do temné jámy. Skutálel se s tichým klením a ona skočila hned za ním. Uvnitř byla tma. “Chyť se mě za ruku, povedu tě.” “Nebylo by lepší rozsvítit?” “Ne, bylo by to moc nápadné, nejsme jediní, kdo se tudy potlouká.” Po tváři jí zapátrala ruka a našla si její paži. Počkala, až se pevně chytí. Vyrazila. Vedla je chodbou směrem na západ. Cestou panovalo hluboké ticho.Alaile v hlavě vrtalo jedno. Ten kluk ji dostal. Sykla a zastavila. Za nimi se ozývalo dupání několika párů nohou. Otočila se dopředu. Odtamtud se potichu začali ohlašovat další. Kruci! Takhle to dopadá, když se nesoustředíš! Za sebou nahmatala schody. Padací dvířka! Pustila Jessovu ruku a začala šplhat. Než otevřela, zaposlouchala se. Ticho. Z nedostatku času zanechala opatrnosti. Strčila do dvířek a- Vyjekla. Dívala se přímo do očí obrovskému rváči. Skrčila se. Zajela zpátky do 5

stoky. Čepel dýky ji minula jen o pár centimetrů. Vytasila dýku. Při dalším vynoření ji zabořila muži do nohy. Zavil a zhroutil se na podlahu. Vyskočila a otočila se. Stáli proti ní další dva. V rukou drželi meče. Usmála se. V další vteřině se v jejích rukou objevily dvě dýky. Prudkým švihem je vyslala na hrdla nepřátel. Dvě těla se s přidušeným bubláním svezla podél zdi. Aniž by se ohlédla, přeběhla místnost, aby vytáhla dýky. Další chyba. Prudce se otočila, když zaslechla tupou ránu. Hleděla do zářících očí svého zajatce. Zachránil jí život. Muž s dýkou v noze pustil z ochablých rukou kuši, která předtím ležela na podlaze kus od něj. Alaila pomalu vydechla. „Děkuju-“ „To si nech na potom, jsou nám v patách. Ty v té stoce nás sem měli jen nahnat. Raději bych šel, než zjistí, že se past nepovedla.“ Alaila zamrkala a podívala se k padacím dvířkám. „Máš pravdu.“ Otřela dýky o oblečení a schovala je. Otevřela dveře. Potom už spatřila jen letící pěst. * Dneska je vážně den pro kočku! V duchu klela celou cestu, kdy ji jeden z pěti hromotluků nesl svázanou jako pytel brambor. Znovu nebyla dost opatrná. Proklínala vše včetně toho, že se vůbec narodila. Kdybych alespoň zjistila, kam nás nesou. Jediné, co věděla, bylo, že právě teď se nacházeli v lepší části města. Před chvílí slyšela nějakou operu, kolem které procházeli. Perfektní! Zrovna když chtěla začít se svým nejnovějším plánem na útěk, zastavili. Škubla hlavou a špatně posazený pytel se jí svezl z hlavy. Spatřila překrásné zahrady a jednoho ošklivého chrliče. Jeho břicho se právě odsunulo z cesty, aby odhalilo schodiště do podzemí. Byl potlučený a špatně udržovaný. Měl oplýskaný starý nátěr a smutně se díval přímo na ni. Ale co víc. Ona ho znala. Začala se jí zmocňovat 6

hrůza. Ještě než jí na hlavu znovu spadla těžká neprůhledná látka, spatřila Jesse svázaného stejně jako ona. V očích jí zašťípaly slzy. Cítila se zraněná... a zrazená. Měla chuť křičet. Potřebovala, aby ji někdo ujistil, že je všechno dobré a byl to jen zlý sen. Až na to, že ten, kdo to vždy udělal, byl ten, ke komu ji právě vedli. Svázanou a bezmocnou jako právě narozené kotě. Ten, kdo ji právě u tohohle chrliče učil házet dýkou, střílet z luku, bojovat, hrát karty a nadávat aZaskřípali dveře. Někdo ji hodil na podlahu. Pytel jí byl stržen z hlavy. Opatrně zvedla oči nad sebe. Její otec jí s ledovou maskou oplácel pohled. „Dovedla nás přímo k němu, pane. Chránila ho, tak sme ji vzali taky.“ Dovedla jsem je k němu? To není dobrý... o bože, asi budu zvracet. Jess vedle zaskučel. Starostlivě se po něm ohlédla. Jeden z otcových mužů ho omráčil ranou do hlavy. Cítila se tak provinile. „Rozvažte ji.“ Okamžik na to Alaile odskočily ruce od sebe. „A teď běžte.“ „Ale pane-“ „Řekl jsem běžte!“ Maska klidu spadla a Alaila slyšela jen urychlený odchod několika párů nohou a zabouchnutí dveří. Na tu chvíli čekala. Postavila se a popadla nejbližší věc. Mrštila ji na něj. Letící váza ho minula a roztříštila se o zeď. „Ty! Jak jsi mi to mohl udělat?! Jak jsi to mohl udělat jí?!“ Další, co letělo jeho směrem, byla židle. Nedoletěla k němu. Alaila vztekle zavrčela a další na řadě byla lahev vína na stole. „Ale no tak, Alailiano, nech toho! Vždyť víš, že tobě bych nikdy neublížil.“ 7

„Ale ublížil jsi mi!“ Skleněnému, velmi drahému těžítku se vyhnul tak tak. „Jen jsem se zbavil tvé matky. Vždyť je to bez ní lepší, ty víš, jaká byla! Chtěla všechno kontrolovat. Vadilo jí, jací my dva jsme. A když zjistila, co jsem tu vybudoval...“ Alaile došla výbava pokoje. Zastavila se. Vzek jí vybroval tělem, třásla se. „Sprostě jsi mě využil, abys našel Jesse!“ Neslyšel ji. Zíral někam za nad její hlavu a mumlal nesmysly. “Musel jsem něco udělat. Ona by všechno zničila! Tohle jsem vybudoval pro nás, pro tebe. Jednou to po mě převezmeš, jednoho dne budeš i ty Pánem stínů!” Pozorovala fanatický výraz ve tváři jejího otce. Ne, tohle nebyl on. Nebyl to ten, koho znala, nebyl to ten, kdo miloval její matku. Nebyl to ten, koho milovala ona. Měl pouze jeho tvář. Jakto, že si toho dříve nevšimla? Dříve, než začalo tohle šílenství. Smutně si uvědomila co se musí stát. Ale tohle byl přeci její táta! Ten, co ji naučil první slovo. Kdo jí daroval první meč. Ten coSlza jí stekla po tváři. Třesoucí se rukou uchopila dýku...