UKÁZKA Z KNIHY Sergej Lukjaněnko: Nadchází ráno Část první - Svaté město Kapitola první, ve které se mi dostane nejvyšší pocty, ale radost z toho nemám Mám na sobě honosný hedvábný plášť s kapucí, která zakrývá obličej. Přestože tento církevní oděv má prostý střih a matné barvy, je ihned znát, že obyčejní novicové takový plášť nenosí. Čínské hedvábí je drahé, měl bych být pyšný. I šňůra, kterou mám svázané ruce, je hedvábná. Také důvod k hrdosti, ne? Vlastně to není šňůra, ale pás k plášti, který mi přehodili přes ramena. Ruce mi svázali rychle, nedbale, kluzké hedvábí se k pohybu nehodí, už deset minut v chůzi pohybuji prsty a pokouším se povolit uzel, což se mi nedaří. Svatí bratři nejsou takoví prosťáčci, jak vypadají… Ale pomůže mi rozvázaný uzel? V Urbisu, městě ve městě, rezidenci Julia, Pastorka Božího… Ostatně dva doprovázející muži, kteří mě vedou nekonečnými chodbami, mě pevně drží pod lokty. Ze strany to nepochybně vypadá pokojně a obyčejně: mladí novici pomáhají staršímu duchovnímu, pohrouženému do zbožného rozjímání… Jenže ve mně teď není ani kapka zbožnosti. Možná proto, že mě bolí zátylek a v hlavě ještě pořád duní zvon. Ale nejspíš proto, že dobře vím – vpředu mě nic dobrého nečeká. „Schůdek, svatý bratře,“ ozval se ten, který mě vede zprava. Řekl to beze zloby, dokonce starostlivě. Proč by se měli na mě zlobit? Teď… Škvírou v kapuci vidím jen malý kousek podlahy. V chůzi to nepomáhá, ale nějaké rozptýlení přece jen mám. Jdeme dlouho, a scenérie se pořád mění. Ze začátku, když jsme vystoupili z kočáru, byly pod nohama obyčejné kameny. Dobře slícované, hladké, ale přece jen kameny – nic zvláštního. Následovaly dřevěné podlahy dlouhých chodeb. Dále mramorové, inkrustované, palácové. Potom se na mramoru objevily měkké koberce. Pořád dražší a dražší. Ale není lhostejné, po čem šlapeš? Hlavní je neupadnout pod cizí nohy. „Zastavte se, svatý bratře…“ Tentokrát ten zleva. Hovoří střídavě. 1
Poslušně jsem se zastavil, ovšem prsty ne: pohrávaly si s uzlem, pokoušely se ho povolit nebo rozvázat. Novic vpravo zazvonil klíči – podle zvuku jsou klíče z kvalitního bronzu. Otevřel dveře. „Schůdek, svatý bratře…“ Zvláštní. Očekával jsem, že se mi pod nohama objeví zimostráz a červené dřevo, vykládané tyrkysy a ocelí. Chyba, opět obyčejný kámen. Potom mě vedli někam dolů, do sklepení. Srdce mi zmateně a polekaně zabušilo. Ne, shovívavost nečekám, jsem připraven na všechno, ale ne tak hrrr! „Kam mě vedete?“ nevydržel jsem. Odpovědi jsem se samozřejmě nedočkal. Jen prsty doprovodu se sevřely pevněji. Šli jsme po schodišti, sice pozvolném, ale tak dlouhém, že k povrchu je nyní nejméně deset metrů. Nejvhodnější místo pro mučírny: do paláců Urbisu žádné zvuky nedolehnou, nebudou světce zneklidňovat. Stiskl jsem rty a rozhodl se, že se už ptát nebudu. Dovedl jsi žít – tak musíš umět i umřít. Klíče zachrastily ještě třikrát. Nikoho jsme nepotkali, všude vládlo mrtvé ticho. Na mučírnu to nevypadalo. I nejzkušenější kat potřebuje pacholky a nástroje připravované k dílu jsou hlučné. V duchu jsem chápal, že se jen tak uklidňuji. Ale opravdu jsem nechtěl myslet na nejhorší. Taková je už lidská povaha: nevyhnutelnému se brání, dělá si naděje. Někdy to pomáhá. Třeba když mi v egyptské pyramidě zhasla baterka, utěšoval jsem se: dostanu se ven po paměti, a paměť mám dobrou… Vyrazil jsem. A vyšel… vyplazil se třetí den. Jenže ne oním vchodem, kterým jsem pronikl do hrobky. Nějakým jiným, který nikdo neznal. Nikomu se nechce umřít. Proto doufá ve zlepšení až do konce. „Usedněte, svatý bratře.“ Strčili mě do zad a padl jsem na tvrdé sedadlo. Naštěstí nemělo postranní opěradla, ke kterým je možné připoutat ruce, což mě potěšilo. Minutu vládlo ticho. Doprovázející muži stáli mlčky a bez hnutí, jako kdyby neexistovali. Jen dýchali příliš hlasitě. Potom někde vpředu vrzly dveře. Vzplanulo jasné světlo, buď od plynových hořáků nebo acetylénových lamp. Ozvaly se kroky… a můj doprovod snad zapomněl dýchat. „Stáhněte mu kapuci.“ Slova byla tichá, pronesená měkce, avšak s ohromnou panovačností. Čtyři ruce mi okamžitě strhly kapuci. Určitě mi stejně dychtivě utrhnou hlavu, pokud bude třeba… 2
Zamrkal jsem a rozhlédl se, zvykal si na jasné světlo a pokoušel se poznat, kde jsem. Ne, mučírně se to nepodobá. Ničemu se to nepodobá. Malá kruhová místnost, podél stěn řada plynových hořáků, na podlaze stará, tmavá, už nerozeznatelná mozaika. Kamenné stěny, kamenný strop. Sedím na krátké dřevěné lavičce bez opěradla, vedle ztuhli muži doprovodu. Vpředu je úplně stejná lavička, prostá a tvrdá, ze dřeva ztmavlého stářím. A na ní sedí muž: postarší, vrásčitý obličej, lysina na hlavě, krátkozraké vypoulené oči, jako ospalé. Prostý muž v bílém plášti a s bílou tiárou. „Uvolněte mu ruce.“ Při mluvení skoro nehýbal rty. Jako kdyby každé jeho slovo bylo drahokamem a ještě nevěděl, zda jsme ho hodni. Ale vždyť je to pravda! Naproti mně sedí Nástupce Vykupitele, hlava Církve Julius. To, co se mně nepodařilo, nečinilo svatým bratrům problémy. V mžiku hedvábnou šňůru rozvázali. „Odejděte.“ Svatí bratři sklonili hlavy a tiše vklouzli do dveří, kterými mě přivedli. Zůstali jsme sami. Neuplynul ani měsíc od doby, kdy jsem měl čest vidět biskupa Ulbrichta. Vzpomínám si, jak jsem před ním padl na kolena, uchopil jeho ruku a prosil o odpuštění a požehnání… Ale teď mě něco sežehlo. Nebo zmrazilo. Sedím bez hnutí před Pastorkem Božím. „Chápu,“ řekl Julius. Pohlédl někam stranou a vzdychl. „Pověz své jméno.“ „Ilmar.“ „Jsi zloděj?“ ospale, znuděně se zeptal Pastorek Boží. Trochu ráčkoval jako člověk, který se dlouho učil výslovnosti, ale úplně se mu to nepodařilo. „Ano… Vaše Svatosti.“ „Na Smutných ostrovech jsi pomohl uprchnout z nucených prací chlapci jménem Marcus?“ „Ano… Vaše Svatosti.“ „Věděl jsi tehdy, že Marcus je mladší princ Domu?“ „Ne.“ Pastorek Boží spustil víčka a snad opravdu usnul. Tiše jsem se ohlédl. Přece není možné, aby mě, trestance a vraha, zanechali o samotě se samotným Juliem! Avšak v této zvláštní místnosti nikdo kromě nás nebyl. Ani střílny, kterými by na mě mířili, jsem neviděl. Nebo se dívám špatně? „Proč jsi ho zachraňoval?“ zabrumlal Julius. „Nu? Proč…“ 3
Snad ani nepoložil otázku, jen tak promluvil do vzduchu. Ale odpověděl jsem: „Pomáhal mi při útěku.“ „Pomáhal, a dál?“ hubená záda pod bílým pláštěm se zachvěla. „Proč jsi ho potom zachraňoval, když jsi neznal pravdu?“ „Sestra Ochranitelka přikazuje neopouštět druhy…“ „Ctíš Sestru… To je dobře.“ Bratr Julius na mě pohlédl: „I Vykupitele ctíš?“ „Ctím.“ „Věřím,“ snadno souhlasil Julius. „Jak vidím, jsi řádný syn Církve. „Jak jsi dospěl k takovému životu?“ „K jakému?“ zeptal jsem se hloupě. Pastorek Boží se odmlčel. Potom se zeptal se špetkou zájmu: „Víš, kde spolu hovoříme?“ Zavrtěl jsem hlavou. „To je kaple, ve které korunovali Vykupitele na římský trůn. Kolem ní se vystavěl celý Urbis. Toto je srdce víry, Ilmare. Tato nevzhledná místnost, při zběžném pohledu ubohá, je základem Říše. Ona, nikoli velkolepé kláštery, nádherné chrámy, obrovité katedrály.“ Roztřásl jsem se. To jsem nečekal… ´ A Pastorek Boží pokračoval: „Málokdo je hoden té cti, aby sem směl vstoupit. Ještě méně je těch, kteří usedli na tyto lavice. Na jedné z nich seděl sám Vykupitel… jenže nikdo neví, na které. Ani já.“ Opět na mě pohlédl. Měl zvláštní zvyk, pohlédl – jako by se dotkl… a hned odvrátil zrak. „Proč se mi dostalo takové cti?“ otázal jsem se. „Pověz pravdu, zloději Ilmare.“ Můj drzý dotaz Pastorek Boží možná nezaznamenal. Nezaznamenal, ale odpověděl. „Zde, v srdci víry, v symbolu Urbisu, nesmíš lhát. Odpověz…“ Další bystrý pohled, jenže tentokrát Pastorek Boží zrak neodvrátil, ale vpil se pohledem do mě a jeho hlas zesílil: „Za koho pokládáš Marcuse, bývalého prince Domu?“ „Za Vykupitele…“ Pastorek Boží jen sevřel rty. „Proč?“ Zeptal se. „Poznal Prvotní Slovo…“ začal jsem. „Copak by ho dostal obyčejný člověk?“ Julius mlčky pohlížel na podlahu, snad opět usnul. Ale já už jsem jeho způsobům přivykl a trpělivě jsem čekal. A dočkal jsem se. „Pověz, bratře můj v Sestře a Vykupiteli, zloději Ilmare, proč Církev tak usilovně hledá všude dítě, ve kterém se usídlil duch Vykupitele?“ 4
Zatajil jsem dech, sebral všechny síly a řekl to, co si myslím. „Prvotní Slovo znamená moc, Vaše Svatosti. Klíč ke všem Slovům, která byla, jsou a budou. Ke všem bohatstvím, které jsou uložené v Chladu.“ „A co má být?“ „Kdo ovládá Prvotní Slovo, bude vládnout světu…“ zašeptal jsem. „A to je pokušení pro pozemské vládce, i… i pro Církev svatou.“ „Zloději Ilmare…“ začal Julius, ale odmlčel se a zamyslel. Potom zvedl hlavu a jako by mě právě uviděl, zeptal se: „Pověz mi, Ilmare, co se stalo ve městě Neapoli, kde se s vámi setkal důstojník Stráže Arnold. Povíš?“ Zbytečná otázka, všechno jsem řekl už při prvním výslechu. Tělo je slabé: když mi italský vyšetřovatel ukázal „Bílou růži, rudou růži“, začal jsem mluvit už při třetím bílém lístku a přiznal jsem se ke všem hříchům. „Povím,“ přikývl jsem. Naštěstí mě Pastorek Boží nepožádal o vyprávění od samého začátku. O záhubě galejí na Smutných ostrovech, odkud jsme s Markem uprchli, unesli kluzák a donutili letkyni Helenu, aby nás přepravila na pevninu. O městě Amsterodamu, kde na mě uspořádali hon a kde jsem se stal svědkem zločinu důstojníka Stráže Arnolda, který v zápalu boje zabil vlastního spolupracovníka. A nejvíc ze všeho se mi nechtělo vyprávět, jak svatí bratři Sestry a Vykupitele se vzájemně zabíjeli… a jak jednoho z nich jsem zabil já…“ Nu, a Neapol… Čím je ve srovnání v tím vším Neapol? Vyprávěl jsem Pastorku Božímu, jak jsme uprchli z Miráklu: mladší princ Marcus, já, letkyně Helena a abatyše Luisa, která Marcusovi pomohla ukrýt se na Ostrově zázraků před Stráží. Jak Marcus dělal svým Slovem zázraky, jak jsme unikli říšské řadové lodi, jak jsme v cestovní diligenci přijeli do Neapole – přímo do léčky, kterou nastražil Arnold. A jak Marcus pouhým Slovem zastavil boj. Jak uličkou zavál chlad, jak polekaně zaržáli koně, kterým zmizely postroje. Jak se strážci, kteří v okamžiku zůstali s holýma rukama, třásli jako kousnuti tarantulí, jak se štípali a rozhlíželi ve snaze pochopit, kdo je odzbrojil. Tehdy Marcus uložil do Chladu vše, co mohlo sloužit k zabíjení. Uložil, aniž se toho dotkl, aniž na to pohlédl – pouhou snahou úsilím. Nebylo to pro něho snadné a strážci by nás i beze zbraní zajali, nebýt Arnolda. Co se s ním tehdy stalo? To ví jen Sestra a Vykupitel. U mě to bylo jednodušší, nemám policejní povinnosti, nepřísahal jsem Domu… Ale Arnold volil. Vyvedl nás z léčky, vlastní vojáky rozhrnoval jako hadrové loutky, jednou rukou odhrnoval, druhou tiskl k hrudi Marcuse, který ztratil vědomí. 5
„To znamená, že důstojník Arnold uvěřil,“ řekl Pastorek Boží jakoby s ironií, ale jeho hlas zůstal vážný. „Na Písmo si vzpomněl…“ „Jak na ně nevzpomenout?“ zmohl jsem se na otázku. „Vždyť sám Vykupitel, když ho římští vojáci chtěli společně se Sestrou zabít, udělal totéž!“ Pastorek Boží vzdychl. Zeptal se: „A co bylo dál, zloději Ilmare?“ „Šli jsme do přístavu.“ Olízl jsem si suché rty a uvažoval, jestli nemám něco utajit. Ale proč? Má slova nikomu neublíží. „Chtěli jsme po moři odplout do Marseille nebo Nantes. A tam podle situace do západoindických kolonií nebo někam jinam.“ „Ukrýt Marcuse. Před vládnoucím Domem, před Církví svatou…“ Juliův hlas nezněl vyčítavě. Prostě přemýšlel nahlas. „Ano, Vaše Svatosti. Aby vyrostl, aby dosáhl Slova v plné síle…“ „Dál…“ Ale mluvit o tom, co se dělo dál, bylo nejtěžší. „My… šli jsme hledat loď,“ začal jsem. „Jakoukoli, hlavně aby už rozvíjela plachty. Ale ukázalo se, že u každé lodě hlídá svatý bratr a bez jeho podpisu nikoho na palubu nevezmou. My…“ „Pokusili jste se o úplatek,“ přikývl Julius. „Když jste neuspěli, přiložili jste nůž na krk. A když se na křik seběhli bratři Sestry, utekli jste. Jen ty, zloději Ilmare, jsi kryl útěk. S revolverem a nožem sám proti dvaceti.“ Mlčel jsem. „Proč ty a ne Arnold?“ zeptal se Pastorek Boží. „Marcus nemohl jít. Já bych ho daleko nedonesl, Arnold ano – s pistolí za pasem, s princem na zádech.“ „To znamená, že tě obětoval…“ řekl zamyšleně Julius. „Nebo doufal, že se všemi vypořádáš?“ „Ne, Vaše Svatosti. Nedoufal. Myslel, že tam padnu.“ „Kdyby proti tobě byli bratři Vykupitele, padl bys…“ souhlasil Julius. „Ale bratři Sestry splnili mé přání a přivedli tě živého.“ Pastorek Boží vstal a přešel kapli drobnými krůčky, nohy ukryté pod pláštěm, jako kdyby plul a ne kráčel. Vzdychl jako obyčejný člověk zneklidněný událostmi. Zeptal se: „Nevíš, kde je nyní Marcus s ostatními?“ „Nevím.“ „A kdybys věděl, řekl bys?“ „Dobrovolně ne. Ale na mučidlech nemlčí nikdo.“
6
Tento úryvek neprošel jazykovými ani jinými korekturami a může se proto poněkud lišit od konečného textu.
7