Esprit 11-12-09 by jožka gabriel

esprit

11–12

2009 zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

téma:

Scottie Wilson

invalidní důchod VS. zaměstnání

Invalidní důchody a zaměstnávání zdravotně postižených (6) | Paradox nebo licoměrnost? (7) Nekecej a makej (8) | Jaké šance mají zdravotně postižení na trhu práce (10) Je sociální firma rozmar? (12) | A druhý den Bůh stvořil peklo… (14) Bez rodiny nemají duševně nemocní šanci (16) Nahlédněte do života Bohnic (22)

zprávy z čapz

Milí čtenáři, v posledních dnech mně denně telefonuje několik pacientů s tím, že právě obdrželi dopis konstatující, že od ledna 2010 bude jejich pracovní invalidita označena 3. stupněm. Česká správa sociálního zabezpečení se zjevně rozhodla před Vánocemi obdarovat invalidní důchodce informací o legislativních změnách platných od nového roku. Začne totiž platit zákon č. 306/2008 Sb., o důchodovém pojištění a současně také vyhláška o posuzování invalidity, ve které jsou zavedeny nové pojmy jako například minimální, lehké a těžké zdravotní postižení. V dopise, který dostávají k Vánocům moji pacienti, je sice uvedena ujišťující věta, že prakticky se nic nemění, ale zvláště pro psychicky nemocné občany znamená jakýkoliv takovýto úřední dopis ohrožení. Hrozbu ztráty jediného stabilního finančního zdroje se všemi možnými důsledky… Některé položky ve vyhlášce o posuzování invalidity sice považuji za trochu nešťastně formulované, zvláště co se týče psychického handicapu, který je u mnoha pacientů v čase dosti proměnlivý, ale v zásadě mohu říci, že nová pravidla nejsou sama o sobě nebezpečná. Větší riziko vidím v jejich interpretaci posudkovými lékaři, kteří, ač jsou mnohdy pokročilého věku, nemají dostatečnou povědomost o specifičnosti psychických nemocí. Potom se může stát, že některá jejich rozhodnutí budou skutečně „existenčně ohrožující“. MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

Co se dělo v Emauzích

esátý ročník tzv. Jáchymovské konference pořádaný Českou asociací pro psychické zdraví, který ve dnech 12.–13. listopadu proběhl (stejně jako v loni) v překrásném refektáři Emauzského opatství, přilákal více než dvě stovky účastníků. Letošní ročník nesl název „Psychoterapie psychóz... Ano, ale jaká?“. Již tradičně se jednalo o tvůrčí

setkání odborníků v psychoterapeutickém oboru a uživatelů jejich péče. Letošní ročník byl zaměřen na specifika jednotlivých psychoterapeutických směrů v práci s lidmi trpícími psychotickým onemocněním. Hned na začátku se o přátelskou atmosféru postaral Mnoháček Zgublačenko (Pavel Hlušička), který vždy dokáže publikum nadchnout svým entuziasmem a tvořivým přístupem k životu. Další příspěvky se už nesly ve vážnějším duchu. Zajímavé byly například příspěvky Jana Kulhánka Multifamily treatment (léčba několika rodin

Platba členských příspěvků rok 2010 Pro stávající členy

Platby na rok 2010 posílejte prosím bankovním převodem na účet č. 182843294/0300. O provedené platbě nás informujte emailem, telefonicky nebo poštou, aby bylo možné platbu jednoznačně identifikovat. V případě, že si přejete platbu provést složenkou, kontaktujte nás buď e-mailem nebo telefonicky a my Vám předvyplněnou složenku zašleme poštou.

Pro nové členy

Kontaktujte nás prosím emailem nebo telefonicky a my Vám zašleme přihlášku ke členství. Výše členského příspěvku: pro individuální členy – 200 Kč/rok pro kolektivní členy – 600 Kč/rok

Kontakty: e-mail: info@capz.cz telefon: 224 212 656 Jelení 9, Praha 1, PSČ 118 00 www.capz.cz

současně), doc. MUDr. Evy Malé, která se dlouhodobě věnuje terapii schizofrenie u dětí a adolescentů nebo Mgr. Martina Skály – ten nabídl netradiční pohled na analytickou terapii psychóz. Diplomovaná arteterapeutka Beate Albrich dokázala po celodenním náročném programu posluchače nejen zaujmout, ale i rozhýbat. Druhý den konference byl pak věnován tématu Reintegrace psychoanalýzy. Kdo vydržel až do konce, mohl si vychutnat originální koncertní vystoupení skupiny Ghostmother. -red-

Máme novou radu

Osmého prosince 2009 proběhla v prostorách Jelení 9 v Praze 1 Valná hromada České asociace pro psychické zdraví. Dle stanov se jednalo o volební Valnou hromadu, což znamená, že byli voleni noví členové Rady ČAPZ. Rádi bychom na tomto místě poděkovali odstupující Radě ve složení Tomáš Adam, Barbora Gecová, Blanka Chválová, Martin Jarolímek, Jan Jaroš, Blanka Kašparová, Radek Prouza, Lucie Rybová, Martin Skála a Jan Vevera za její iniciativu a konstruktivní přístup k řešení nelehkých úkolů spojených s fungováním ČAPZ. Z hlasování vyplynulo, že se nová Rada bude scházet v sedmičlenném složení. Novými členy byli zvoleni Tomáš Adam, Daniel Černík, Martin Jarolímek, Jan Jaroš, Blanka Kašparová, Ctibor Lacina a Martin Skála. „Jsem přesvědčen, že nově zvolení radní velkou měrou přispějí k úspěšnému fungování ČAPZ i za současné náročné situace,“ řekl po hlasování prezident ČAPZ MUDr. Martin Jarolímek. Valná hromada dále schválila Výroční zprávu za rok 2008 a byla seznámena s finanční situací organizace a s plány na rok 2010. Příští setkání Valné hromady se bude konat mimořádně v druhé polovině dubna 2010. Bude zde projednán rozpočet na rok 2010 a otázky spojené s dalším směřováním Asociace. O přesném termínu setkání Vás budeme s předstihem informovat. Jan Martínek, ředitel ČAPZ

aktuality

Zkušenosti rodičovských organizací z Evropy

ýroční konference pro rodiče a příbuzné duševně nemocných, kterou na konci listopadu pořádala pražská organizace Sympathea v prostorách České psychoanalytické společnosti, se zúčastnili členové neziskových organizací Sympathea, Ondřej, OSPDN, Šela Kolín a Amicus Brno. Cílem výročních konferencí je také přiblížit práci a pozitivní výsledky rodičovských organizací z jiných zemí Evropy, sdružených v celoevropské organizaci EUFAMI (vznik 1992). Na minulé konferenci jsme přivítali paní Johannu Feest z rakouské organizace rodinných příslušníků duševně nemocných HPE. Letos na naší konferenci vystoupila paní Connie Magro, která vede organizaci na Maltě a je zároveň vicepresidentskou EUFAMI. V úvodní přednášce informovala MUDr. Mottlová-Bankovská z Psychiatrického centra Praha o dopadu duševní nemoci a léků na fyzické zdraví pacientů. Rodiče se mimo jiné dozvěděli podrobnosti o úspěšném Programu pro dobré zdraví pro pacienty trpícími duševní nemocí. Tento program, podporovaný firmou Elli Lilly, má po něko-

lika letech svého fungování prokazatelné pozitivní výsledky. Jako druhá vystoupila vicepresidentka evropské organizace příbuzných duševně nemocných EUFAMI Connie Magro se svou presentací o stigmatu, které duševně nemocné pronásleduje. Hezkou myšlenkou bylo, že pokud rodiče neodbourají vlastní stigma, tj. pokud se budou za duševní nemoc svých dětí stydět nebo ji před ostatními tajit, tak svým dětem nepomohou. V diskuzi po přednášce Connie zdůraznila, že EUFAMI funguje také jako pomocník na úrovni EU, že se máme na EUFAMI s důležitými problémy obrátit. Maltská organizace se úspěšně rozrůstá, tahle malá zemička o 1,2 miliónech obyvatel má organizaci o 1000 členech a mají velké úspěchy v šíření osvěty o duševních nemocech na základních i středních školách. Tím velmi přispívají k úspěšné destigmatizaci duševně nemocných. Na závěr konference promluvil MUDr. Martin Jarolímek o programu COOPERA, který vyvinula EUFAMI a doktor Jarolímek ho přepracoval pro využití českou

psychiatrií. Týká se způsobu komunikace psychiatrů s duševně nemocnými a jejich rodiči. Myslím, že každý rodič přítomný na konferenci si přál, aby kmenový psychiatr jeho potomka prošel tímto zušlechťujícím programem. Jana Poljaková , předsedkyně správní rady Sympathea o. p. s.

o Madridu, na 14. kurz o schizofrenii, mě v listopadu přilákala především zvučná jména v uvedená programu: I. Yalom, P.Chadwick, R. Hinshelwood, J. Seikkula, C. Barrowclough. Mé první dojmy nebyly příliš příznivé. Zjistil jsem, že ve Španělsku nikdo nemluví anglicky. Byl jsem ubytován v obrovském betonovém monstru, značně vzdáleném od místa konání konference a nedosažitelně od proslaveného centra Madridu. Naprostá většina účastníků konference byly Španělé, z ostatních evropských zemí zde byli pouze Finové, Britové a já. Až po

Foto: J. M. Cuellar, Flickr.com

V Madridu o schizofrenii příjezdu na místo jsem zjistil, že workshopy, předcházející samotnou konferenci, jsou pouze ve španělštině bez simultánního překladu. Další dny jsem se poctivě snažil absolvovat přednášky různých španělských psychokapacit a přestože byla již s anglickým překladem, podařilo se mi dokonce několikrát usnout. Jejich úroveň byla poměrně nízká (což asi vypovídá o rozvoji psychiatrické péče v této zemi), Mé očekávání se tedy upínalo ke kapacitám uvedených v programu. Prof. Christine Barrowclough z Manchesteru mě zaskočila tím, že „svoji“ techniku motivačního rozhovoru prosazuje ve stejné podobě jako před 10ti-15ti lety. Jediná proměna nastala v terminologii. Prof. Barrowclough nadále vyčleňuje techniku motivačního intervenčního rozhovoru s pacienty, kteří onemocněli psychózou a zároveň nadužívají návykové látky, z celého terapeutického procesu a během cca deseti cílených terapeutických sezení na toto téma se snaží tento problém (návykové látky) odstranit. V diskusi se řada odborníků přiklonila k názoru, že je třeba vnímat člověka takové-

ho, jaký je, i s jeho psychotickými příznaky a někdy i s tendencí nadužívání návykových látek. Velmi jsem se těšil, že konečně osobně poznám prof. Yaloma, kterého si vážím především jako vynikajícího psychoterapeuta, ale i coby autora řady knih (Lži na pohovce, Když Nietzsche plakal, Pohled do slunce atd.). S rozčarováním jsem však zjistil , že máme s prof. Yalomem možnost hovořit pouze prostřednictvím video conference. Nicméně z jeho úst zazněla spousta skvělých myšlenek a originálních názorů. Mou poslední nadějí byl prof. Paul Chadwick (UK), a tem mě nezklamal. Znám řadu jeho publikací z minulých let, věnujících se psychorterapii bludů a halucinací a řadu z jeho přístupů používám ve své praxi. Ve své prezentaci nám sdělil, že se aktuálně věnuje stresovému dopadu těchto psychotických prožitků na pacienta a jeho blízké. Velmi mě zaujal svým skromným vystupováním a hlubokým vhledem do problematiky samotné. Nikdy nebyl v Praze a velmi rád by se sem podíval. Martin Jarolímek

aktuality

Poslanci schválili státní rozpočet a přidali na sociální služby

Foto: archiv

oslanecká sněmovna schválila 8. prosince státní rozpočet na rok 2010 a rozhodla o navýšení dotací pro poskytovatele sociálních služeb o 3,8 miliardy korun. V příštím roce tak bude celkový objem finančních prostředků pro poskytovatele sociálních služeb činit 6,8 miliardy korun, stejně jako v letošním roce. Projednávání státního rozpočtu na příští rok a rozhodování o výši dotací na sociální služby, bylo letos dramatičtější než v předchozích dvou letech, ačkoliv situace se už potřetí opakovala a scénář jednání byl shodný. V návrhu rozpočtu se pro sociální služby objevila částka o několik miliard nižší než v předchozím roce, ale parlament ji nakonec dorovnal na loňskou úroveň. Hlavní příčinou vyostření letošní situace byl úsporný „Janotův balíček“, a boj mezi levicovými a pravicovými poslanci o jeho zachování nebo „rozmetání“. Na jedné misce vah bylo narůstání deficitu státního rozpočtu a na druhé nedostatek peněz například na platy státních zaměstnanců a učitelů. Vláda i poslanecký výbor pro

sociální politiku se už před začátkem rozhodujícího jednání poslanecké sněmovny shodovaly, že financování sociálních služeb bude nutné zajistit ve stejné výši jako dosud.

Na poslance i na předsedu vlády v tomto směru apeloval například předseda Národní rady osob se zdravotním postižením (NRZP) Václav Krása. „V návrhu státního rozpočtu je navržena zcela nedostatečná částka 3 mld. korun na dotace pro poskytovatele sociálních služeb. Pokud by tato částka byla schválena Poslaneckou sněmovnou, znamenalo by to rozpad sítě sociálních služeb,“ uvedl předseda NRZP. Upozornil na hrozící zhoršení kvality života lidí se zdravotním postižením a na to, že pracovníci v sociálních službách jsou druhou nejhůře placenou skupinou zaměstnanců, ačkoliv práce s klienty je mimořádně těžká. Pro pozměňovací návrh poslance Zdeňka Škromacha, který požadoval navýšení dotací pro poskytovatele sociálních služeb o 3,8 miliardy korun hlasovalo 105 poslanců (ČSSD, KSČM, Zelení, část KDU-ČSL a tři nezařazení poslanci). Poslanci nakonec přidali také 3,7 miliardy na platy státních zaměstnanců, skoro 3 miliardy na platy učitelů v krajích a 1,5 miliardy na podporu zemědělcům. -red-

Foto: susieredshoes, Flickr.com

Invalidní důchody: nově a pro stát levněji

důchodovém pojištění nastanou od 1. ledna 2010 závažné změny, které se týkají nejen starobních důchodů, ale také podmínek nároku na invalidní důchod. Současný dvoustupňový systém plných a částečných invalidních důchodů se od nového roku mění na třístupňový. Nově se zavádí invalidita prvního, druhého a třetího stupně. Podle zákona č. 306/2008 Sb., který novelizuje současný zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. se bude invalidita 1. stupně týkat lidí, jejichž pracovní schopnost poklesla nejméně o 35 %, nejvíce však o 49 %. Invalidita 2. stupně bude znamenat pokles pracovní schopnosti nejméně o 50 %, nejvíce však o 69 %. Nejtěžší, tj. 3. stupeň invalidity se bude týkat těch osob, kterým

poklesla pracovní schopnost nejméně o 70 %. Podle dosavadního zákona o důchodovém pojištění (§ 39) je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a) poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, nebo b) je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Částečně invalidní je pojištěnec, jestliže a) z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %, nebo b) mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky. Nová právní úprava zvyšuje hranici pro přiznání invalidity o dvě procenta – z 33 %

na 35 %. Hranici pro přiznání 3. stupně invalidity zvyšuje z 66 % na 70 %, tedy o čtyři procenta. Člověk, který má v současnosti plný invalidní důchod, protože jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla o 66 %, by podle nového systému spadal do invalidity 2. stupně. Obdobně pojištěnec s přiznaným částečným invalidním důchodem, jehož pracovní schopnost klesla méně než o 50 %, by byl zařazen do 1. stupně invalidity. Jestliže zdravotně postižený nebo dlouhodobě nemocný člověk nedosáhne 35 procentní hranice, podle nové právní úpravy není invalidní. V návaznosti na zákon č. 306/2008 Sb., který zavádí třístupňový systém invalidních důchodů, platí od 1. ledna 2010 také nový způsob posuzování invalidity. Upravuje ho vyhláška č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity. Nová medicínsky přísnější pravidla posuzování pracovní schopnosti člověka a nový třístupňový systém zřejmě povedou ke snižování invalidních důchodů. -red-

aktuality

Podle EU by vlaky měly sloužit i vozíčkářům

ačátkem prosince vstoupilo v platnost nařízení Evropského parlamentu o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě. Zvláštní pozornost je zde věnována zdravotně postiženým. „Železniční přeprava osob by měla sloužit všem občanům. Proto by měly mít zdravotně postižené osoby a osoby s omezenou schopností pohybu a orientace v důsledku věku nebo jiného faktoru možnost využívat železniční dopravy způsobem

srovnatelným s ostatními občany,“ uvádí se v nařízení Evropského parlamentu s odůvodněním, že zdravotně postižené osoby a osoby s omezenou schopností pohybu a orientace mají, stejně jako všichni ostatní občané, právo na volný pohyb, svobodu volby a nepřítomnost diskriminace. „Zvláštní pozornost by měla být věnována mimo jiné informování zdravotně postižených osob a osob s omezenou schopností pohybu a orientace o podmínkách přepravy, přístupnosti drážních vozidel a vybavení ve vlaku,“ stojí v dokumentu, který Evropský parlament a Rada schválily před více než dvěma lety – v říjnu 2007. Uvedené požadavky splňují vlaky Českých drah jen ve zcela výjimečných případech. „Nově nakupovaná vozidla pro

Foto: M. Black, Flickr.com

Když vlak nemá bezbariérový přístup, jezdí vozíčkáři mezi balíkama, které při bždění běhají po podlaze. regionální a příměstskou dopravu jsou již vždy řešena jako nízkopodlažní a bezbariérová. Pro dálkovou dopravu jsou nová vozidla řešena také jako přístupná pro vozíčkáře. Vlaky s vozy přizpůsobenými pro cestování vozíčkářů jsou v jízdním řádu vždy označeny příslušným piktogramem. Cestování vozíčkářů je umožněno i v dalších vlacích ve služebních vozech nebo služebních oddílech,“ uvádí se na internetových stránkách Českých drah. V praxi to znamená, že do většiny vlaků se vozíčkáři vůbec nedostanou a pokud chtějí cestovat po železnici, musí se spokojit s jízdou v poštovním vagónu. „Když vlak nemá bezbariérový přístup, jezdí vozíčkáři mezi balíkama. Kdysi jsem tak jela s kolegou vozíčkářem

Češi mohou využívat databázi produktů Evropského sociálního fondu

ová internetová databáze Evropského sociálního fondu (ESF), kterou najdete na adrese http://esfdb.esfcr.cz, má Čechům pomoci čerpat prostředky Evropské unie a podpořit zaměstnanost. Databáze obsahuje na 350 produktů a postupně se bude doplňovat o další inovativní produkty z programů ESF (Operační program Rozvoj lidských zdrojů, Jednotný programový dokument pro Cíl 3 regionu NUTS2 hlavní město Praha, Operační program Lidské zdroje a zaměstnanost). Firmy, neziskové organizace i další návštěvníci si z tohoto webového portálu mohou zdarma stáhnout vzdělávací programy, manuály, studijní podklady, školicí dokumenty či videa, které vznikly díky projektům ESF v České republice (ČR) a v zahraničí. Týkají se zaměstnanosti, rozvoje lidských zdrojů a sociální integrace v ČR. Zdroj: MPSV

a bylo to strašné, když vlak brzdil, začaly balíky běhat po podlaze,“ říká rehabilitační lékařka MUDr. Olga Švestková . „ČD zařazují do vybraných vlaků vozy se zvedací plošinou. V případě, že takový vůz není ve vlaku zařazen, můžete o jeho zařazení požádat. Objednávku lze uplatnit v kterékoliv stanici nejpozději 6 dnů před uskutečněním přepravy,“ radí svým členům pražská Liga vozíčkářů a informuje, že potvrzení nebo zamítnutí přepravy sdělí České dráhy objednavateli nejpozději 2 dny před požadovaným termínem. Obvyklou příčinou odmítnutí je, že se člověk na vozíku nedostane do vlaku (chybí plošina) nebo chybí bezbariérový přístup na nástupiště. -red-

téma

Invalidní důchody a zaměstnávání zdravotně postižených Od 1. ledna 2010 začnou platit nová pravidla pro přiznávání invalidních důchodů. Podle zákona č. 306/2008 Sb. plné a částečné invalidní důchody od nového roku končí. Nahrazují je invalidní důchody prvního, druhého a třetího stupně.

oučasně se mění i pravidla pro posuzování invalidity. Nová kritéria pro posouzení pracovní schopnosti povedou v mnoha případech k zařazení do nižšího stupně invalidity a časem i ke snížení invalidních důchodů. Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), které vydalo novou vyhlášku pro posuzování invalidity, však tvrdí, že motivem není úspora peněz. „I když nová právní úprava byla přijata v době, kdy se ve společnosti hledají cesty k dosažení úspor ve veřejných financích, jejím záměrem nebylo ani není ‚ušetřit na zdravotně postižených‘, ale po cca 15 letech poskytnout posudkové službě sociálního zabezpečení (která je kompetentní posuzovat invaliditu) a pojištěncům systému důchodového pojištění moderní právní předpis, který respektuje pokroky v medicíně,“ uvádí se v tiskovém zprávě ministerstva práce. „Tak jako není možno v současnosti diagnostikovat a léčit nemoci podle poznatků lékařské vědy v roce 1995, není možno v roce 2010 posuzovat zdravotní stav a pracovní schopnost na úrovni poznatků lékařské vědy z roku 1995,“ stojí v oficiálním stanovisku MPSV.

Pokroky moderní medicíny

Zmíněný „moderní právní předpis“ (vyhláška č. 359/2009 Sb. o posuzování invalidity) nahrazuje 14 let starou vyhlášku, která podle ministerstva již neumožňuje v dostatečné míře aplikovat poznatky lékařské vědy. „Řadu chorobných stavů je nyní možno diagnostikovat podstatně dříve v počátečním stadiu, a tím dosáhnout i lepších léčebných výsledků. Řada stavů dříve neléčitelných nebo obtížně léčitelných se dá úspěšně léčit, vyléčit nebo stabilizovat, lze zpomalit progresi či zmírnit nepříznivé dopady, tj. rozsah a tíži případných nepříznivých průvodních jevů nebo následků zdravotního postižení,“ uvádí se v tiskové zprávě MPSV. Tyto skutečnosti mají podle ministerstva příznivý vliv na osoby se zdravotním postižením, neboť výsledný funkční stav organismu je díky výše uvedenému pokroku v řadě případů podstatně lepší. „Pozitiva moderní medicíny mají samozřejmě nejen příznivý dopad na zdravotní stav, ale i na kvalitu života a schopnost pracovního začlenění jedince se zdravotním postižením,“ vysvětlují úředníci ministerstva práce.

Invalido, jsi na tom lépe. Hurá do práce!

Podle ideálního scénáře by měl posudkový lékař zjistit, že díky pokroku moderní medicíny je na tom plně invalidní člověk natolik dobře, že může pracovat. Bude mu dejme tomu přiznána invalidita druhého stupně, takže mu sice klesne důchod, ale může si vydělávat. Vrátí se na trh práce buď do svého původního zaměstnání nebo si najde novou práci. Pokud se mu to nepodaří, může se obrátit na úřad práce s žádostí o pomoc při hledání pracovního místa. Háček je v tom, že pro většinu zdravotně postižených se žádné místo nenajde.

Vysoká nezaměstnanost zdravotně postižených je totiž dlouhodobý problém, který Česká republika zatím řeší spíše formou proklamací než konkrétních systémových opatření. Podle předsedy Národní rady osob se zdravotním postižením Václava Krásy je celkový počet nezaměstnaných zdravotně postižených lidí dvakrát až třikrát vyšší než počet evidovaných zdravotně postižených uchazečů o zaměstnání na úřadech práce. Těch bylo v roce 2007 zhruba 66 tisíc. V současI. stupeň invalidity pokles pracovní

schopnosti o 35 % a nejvíce o 49 %, II. stupeň pokles pracovní schopnosti od 50 do 69 %, III. stupeň pokles pracovní schopnosti nejméně o 70 %. nosti se vlivem ekonomické krize tento počet pravděpodobně ještě zvýšil. Celkově v České republice nemá práci přibližně 130 až 200 tisíc zdravotně postižených lidí. Téhle obrovské skupině zdravotně handicapovaných a sociálně slabých lidí hrozí snížení invalidních důchodů, aniž by měla reálnou možnost živit se vlastní prací. Josef Gabriel

Dostanou invalidní důchodci méně peněz? Podle přechodného ustanovení zákona č. 306/2008 Sb. se dosud pobíraný částečný invalidní důchod považuje od 1. ledna 2010 za invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně, „byl-li důvodem částečné invalidity pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nejméně o 50 procent“. Ve všech ostatních případech se částečný invalidní důchod mění na invaliditu prvního stupně. Lidem pobírajícím do konce roku 2009 částečný invalidní důchod však zůstane výše důchodu zachována, i když budou po 1. lednu 2010 posuzováni jako invalidé prvního stupně. Změkčení dopadu přeřazení do nižšího stupně invalidity se týká i lidí, kteří dosud pobírají plný invalidní důchod. „Plný invalidní důchod, na který vznikl nárok před 1. lednem 2010, se ve výši, v jaké náležel ke dni 31. prosince 2009, považuje od 1. ledna 2010 za invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně,“ uvádí se v přechodných ustanoveních zákona. Změna v zařazení ovšem může nastat po absolvování kontrolní prohlídky u posudkového lékaře. Na snížení výše invalidního důchodu se to však bude mít vliv až za rok. „Pokud jde o plné invalidní důchody, tam může dojít ke snížení na částku odpovídající prvnímu nebo druhému stupni invalidity od 13. splátky tohoto důchodu splatného po dni konání prohlídky,“ vysvětluje JUDr. Jan Hutař z Národní rady osob se zdravotním postižením.

téma

Paradox nebo licoměrnost?

Foto: sgarcia, Flickr.com

Změny v posuzování invalidity

vropská unie i Světová zdravotnická organizace se snaží vymyslet a realizovat takový systém, který by a) umožnil lidem se zdravotním handicapem návrat do běžného života, b) zaručil, že stát unese náklady spojené s jejich integrací. Chytré hlavy za dlouhá desetiletí našly řešení: lidé se zdravotním postižením potřebují komplexní rehabilitaci – lékařskou, sociální, pedagogickou i pracovní, která jim umožní žít v přirozeném prostředí (ne v ústavech) a vrátit se na trh práce. Zdravotně postižený člověk se díky intenzivní rehabilitaci naučí maximálně využívat všech schopností, které nebyly zničeny úrazem, vrozenou vadou nebo nemocí, nezůstane pasivně sedět nebo ležet, ale zapojí se aktivně do společenského a pracovního života. Společnosti se vyplatí vytvořit potřebné podmínky (úprava prostředí, odstranění nejrůznějších bariér, technické pomůcky, sociální služby), protože pak se z pasivního příjemce invalidního důchodu a konzumenta zdravotní a sociální péče stane aktivní člen společnosti, tvůrce materiálních i duchovních hodnot. Česká republika se posledních dvacet let k těmto myšlenkám hlásí. Ministerstva ve spolupráci s Evropskou unií vytvářejí národní plány vyrovnávání příležitostí a podpory integrace zdravotně postižených. Pár špičkových odborníků ve zdravotnictví i v sociální oblasti donkichotovsky bojuje za vytvoření podmínek, které umožní realizaci vize společné všem civilizovaným zemím i u nás. Medicína skutečně

dělá obrovské pokroky, dokáže zachránit spoustu lidí, kteří by dříve zemřeli, tím ovšem také roste počet zachráněných, kteří z bouraček a nemocí vyvázli „jen“ se zdravotním postižením. Na jejich rehabilitaci a integraci však chybí prostředky. I ve zdravotnictví se bojuje o peníze a daleko víc jich vybojuje vítězná, život zachraňující medicína než skromnější rehabilitace a takzvaná následná péče. Mládenec po operaci mozku, která stála milióny, pak živoří v léčebně pro dlouhodobě nemocné, kde průměrný věk pacientů je osmdesát pět let. Podobně duševně nemocný člověk, jehož dlouhodobá léčba není o nic levnější, tráví své dny v psychiatrické léčebně jako pacient nepropustitelný ze sociálních důvodů. Navzdory proklamacím se u nás pro zdravotní a sociální rehabilitaci a vytvoření dalších podmínek nutných pro návrat zdravotně postižených (invalidních důchodců) do společenského a pracovního života za minulých patnáct let nepodniklo téměř nic.

Podle současného systému platného do konce roku 2009 jsou částečně invalidní ti lidé, u nichž z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti od 33 % do 65 %. Plně invalidní jsou všichni, u nichž poklesla schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %. Nová kritéria pro přiznání invalidity jsou přísnější. První stupeň invalidity bude člověku přiznán, jestliže jeho pracovní schopnost poklesla nejméně o 35 % a nejvíce o 49 %. Pro invaliditu druhého stupně platí rozmezí od 50 do 69 procent. Invalidita třetího stupně se týká lidí, u nichž pracovní schopnost poklesla nejméně o 70 %.

Co dělat, když ministerstvu práce začnou chybět peníze na invalidní důchody pro armádu zdravotně postižených, kteří žijí jen z renty a nejsou výdělečně činní, protože pro jejich zaměstnávání nejsou ve společnosti elementární předpoklady? Správná odpověď zní: začít je co nejrychleji vytvářet. Samozřejmě, že asi hned nedoženeme šťastnější země, kde na hledání schůdných cest měli daleko víc času, ale i u nás máme odborníky, kteří by věděli, co je třeba dělat. Chybná odpověď je vzít zdravotně postiženým lidem část finančních prostředků, ze kterých žijí, (s licoměrným odůvodněním, že díky pokrokům moderní medicíny jsou na tom zdravotně daleko lépe než dřív a mohou být výdělečně činní) a počkat, co to udělá. -ga-

Nezaměstnanost zdravotně postižených Podle šetření Českého statistického úřadu u nás v roce 2007 žilo 1 015 548 zdravotně postižených osob (OZP). Zhruba polovinu z nich tvořili příjemci plného a částečného invalidního důchodu (druhou přibližně stejně velkou skupinou jsou zdravotně postižení senioři, kteří však místo invalidních mají starobní důchody). V roce 2007 mělo zaměstnání asi 90 tisíc osob se zdravotním postižením. V evidenci úřadů práce bylo 66 tisíc uchazečů o zaměstnání, z toho 50 tisíc byli dlouhodobě nezaměstnaní bez nároku na jakoukoli podporu z úřadu práce. Skutečný počet nezaměstnaných OZP je však zhruba dvoj až trojnásobně vyšší než počet evidovaných uchazečů.

téma

Paulo Dourado, Flickr.com

Snad každý z nás někdy vyletěl z práce. Pokud máte tělesný nebo duševní handicap, může bý hledání nového zaměstnání velmi obtížné.

Nekecej a makej V prosinci loňského roku mi bylo oznámeno, že z důvodu restrukturalizace společnosti patřím od února mezi nezaměstnané. Vánoční dárek nic moc, ale na internetu je tolik pracovních nabídek a já mám celé tři měsíce času najít něco nového.

d narození se řadím mezi těžce zdravotně postižené a více jak pět let se pohybuji na invalidním vozíku. Beru to jako fakt, nikoli jako křivdu či nespravedlnost. Je ovšem pravdou, že zimní období pro mne představuje naprostou izolaci od okolí, kterou narušuje pouze internet a práce s počítačem.

Ať žije internet

V prostředí internetu se pohybuji prakticky denně, ale množství pracovních pozic určených výhradně pro postižené mne ohromilo! Jedna nabídka lepší než druhá - analytik, virtuální sekretářka, poradce marketingu, doplňování databáze apod. Ihned jsem odpověděla na několik nabídek a s napětím čekala na odezvu. Od všech oslovených subjektů byla kladná!! Žádná firma mne nenutila k osobnímu pohovoru ani setkání, pouze jednou mi byla nabídnuta možnost navštívit mne doma.

Podobnost čistě náhodná?

Oslovené firmy reagovaly velmi rychle, některé prakticky okamžitě, příloha v e-mailu, obsahující pracovní smlouvu a mzdový výměr, byla samozřejmostí. Ve stěžejních bodech se firmy téměř nelišily. Vždy se jednalo o práci na dobu určitou (maximálně roční) s tříměsíční zkušební dobou a mzdou do osmi tisíc hrubého. Vzájemnou odlišnost nabízeli pouze „dodatky“ ke smlouvě.

Dodatek první: Jazykový kurz

Jistá brněnská firma nabízí k pracovní smlouvě i elektronické studium angličtiny. To má jasná pravidla, vzdělávání probíhá formou

samostudia a je zpoplatněno více jak třemi tisíci měsíčně, které jsou automaticky strženy z mé výplaty. Prakticky nemám na výběr, pokud chci pracovat musím stanovené podmínky akceptovat, jinak se mnou není zahájena spolupráce. Co na tom, že si již podobný kurz platím, opakování je prý matkou moudrosti.

Dodatek druhý: Sponzorský dar

S další firmou jsem komunikovala telefonicky. Paní mi sdělila, že nabízená pozice je dosud volná a budu zcela určitě přijata, protože pobírám plný invalidní důchod. Ihned jsem se tedy zeptala na další podmínky a předpokládanou délku spolupráce. V telefonu nastal hlasitý smích. „Délka spolupráce? To přece záleží na Vás! Stačí, když nám budete větší část z vaší výplaty posílat zpět jako poděkování za to, že vás zaměstnáváme, pak bude vše v pořádku.“ V písemné dokumentaci od zaměstnavatele je tento „sponzoring“ zmíněn jen okrajově. Právníky je evidentně zvažováno každé slovo. Zaměstnanec je pouze poprošen o zaslání symbolického příspěvku na účet organizace, pokud uzná za vhodné. Vše působí velmi nezávazně a svobodně, ovšem pouze pro ty, kteří nečtou mezi řádky.

Dodatek třetí: Zaměstnanecké benefity neboli poukázky

Podle mého názoru jde o nejvychytanější postup některých zaměstnavatelů zdravotně postižených a byl mi nabídnut hned několika firmami. Princip je velmi jednoduchý. Mzdový výměr je rozdělen nejčastěji do dvou položek, kdy první určuje váš peněžní příjem a druhá deklaruje hodnotu vašeho benefitu. Benefity v tomto případě nejsou nabízeny jako příplatek ke mzdě, ale jako její podstatná součást! Nejčastěji jde o poukázku do dvou až tří typů lázní, s nimiž má zaměstnavatel uzavřenou smlouvu. Vybrané lázně vám ze zdravotního hlediska nevyhovují? Jsou pro vás nedostupné? Nejsou bezbariérové? V takovém případě máte smůlu, poukázky nevyužijete a jsou pro vás bezcenné.

Dodatek čtvrtý: Nejčastější postup

Většina mnou oslovených firem, nabízejících práci na doma pro postižené, neví, pro který z uvedených „postupů“ se rozhodnout a rovnou využívá všechny. Z osmi tisíc hrubého je vám tedy stržen poplatek za jazykový kurz, další část je vám poskytnuta formou poukázky a ještě

téma je vám doporučeno zaslání sponzorského daru. Váš skutečný měsíční příjem z pracovní činnosti tak mnohdy dosahuje jednoho tisíce korun. Na druhou stranu je třeba říci, že uvedených tisíc korun postižený získá prakticky zadarmo. Ať zní název pracovní pozice jakkoli lukrativně, jde vlastně o fikci. Vaší pracovní náplní je denně zaslat jedno jméno z telefonního seznamu na určený email, nebo zkontrolovat funkčnost jednoho DVD měsíčně, či přepsání jedné stránky textu apod. Odvedenou práci prakticky nikdo nekontroluje a pokud ji neodešlete vůbec, obvykle se nic nestane, musíte jen dodržovat pravidla hry.

Oddělme zrno od plev

Uběhlo více jak čtvrt roku od počátku mého hledání a jsem prakticky na začátku. Nechci podepsat takto nevýhodné podmínky a zčásti se spolupodílet na podvodu. Ráda bych vykonávala užitečnou a smysluplnou práci. Opět se snažím využít internet a spojím se s komunitou postižených, kteří mají podobné zkušenosti jako já. Část z nás se dokonce odhodlá k přímému boji alespoň s tou nejčernější ovcí ve stádu. Kontaktujeme představitele organizací, spolky, média. Postižení se přestávají bát, píší články s osobními zkušenostmi, vzniká televizní reportáž. I díky tomu, že jedna nepoctivá firma ukončuje svůj provoz, mám pocit, že jde o správnou cestu. Bohužel jen do chvíle než si přečtu zoufalé reakce propuštěných zaměstnanců, kteří nevědí co dál, protože právě přišli o tisíc korun. Většina zdravotně postižených potřebuje každý den s něčím pomoci, nehraje roli, zda jde o osobní hygienu, nákupy, rehabilitaci. Osobní asistence je pokaždé zpoplatněna průměrně stokorunou za hodinu a propuštění z práce znamená další omezení potřeb.

Všichni určitě nejsou špatní

Bez práce jsem skoro půl roku. Čas se snažím využít produktivně, vzdělávám se, navštěvuji počítačové kurzy, pořád sleduji pracov-

ní nabídky. I přesto, že se snažím o pozitivní přístup, ovládá mě nervozita. Finanční rezerva se výrazně ztenčila a já byla donucena omezit potřebu osobní asistence na nezbytné minimum. Nevím co mě tíží víc, zda to, že musím sedět doma i v letním období, nebo to, že ztrácím své těžce hledané asistenty, protože je nemohu zaplatit. Uvědomuji si, že sama si práci najít nedokážu. Obracím se na úřady, pracovní agentury, občanská sdružení hledající práci postiženým. Přece musí existovat seriózní zaměstnavatel! Odezva je ovšem minimální. Vhodné pracovní pozice se vyskytují pouze ve velkých městech a je nutná docházka do zaměstnání. Jedu tedy přímo do Prahy, tentokrát bez asistence, nemohu si ji dovolit. Byla jsem donucena oslovit jednoho pána a poprosit jej o převezení přes přechod, vybudované nájezdy byly bez úhony nezdolatelné. „Ano já vám pomůžu, není problém, ale proč si nenajmete asistenta, je přece zdarma!“ „Asistentů je nedostatek a nejsou zdarma.“ Odpovím již na druhé straně přechodu. „Tak se tu neprojížděj a někde začni makat!,“ praví pomocník a zmizí. Celkem dobrá rada při cestě na pohovor. Nabízená práce působí velmi vyhovujícím dojmem, stejně tak jednání potencionálního zaměstnavatele. Závěr pohovoru, práci nelze vykonávat z domova.

A jsem zase na začátku

Už ani nevím, jak dlouho žiji jen z důchodu a je mi jasné, že musím rychle něco podniknout. Projdu si svou emailovou schránku a projevím zájem o práci, kterou by mne před pár měsíci ani nenapadlo přijmout. Ano, i já už posílám sponzorský dar, dostávám bezcenné poukázky a platím kurz, který ani neprobíhá. Oplátkou dostávám tisíc korun a děkuji za ně, protože představují celkem deset hodin osobní asistence, tedy svobody pohybu. Marcela Mrázková

Otázky, které možná napadly potenciálního zaměstnavatele 1. Zaměstnat handicapovaného člověka je administrativně složité Charakter pracovního poměru u osob s postižením je stejný jako u osob bez postižení. Zaměstnavatel může uzavřít pracovněprávní vztah na dobu určitou i neurčitou, využití zkušební doby je samozřejmostí. Ukončení pracovního poměru probíhá naprosto standardně, není třeba vyžadovat potvrzení úřadu práce ani jiného orgánu.

2. Nemocnost bude příliš vysoká

Je jasné, že i handicapovaný člověk někdy onemocní. Ale nebude to častěji než u kohokoli jiného. Veškerá omezení s handicapem spojená mají ve většině případů neměnný charakter a zaměstnavatel je s nimi vždy seznámen před podpisem smlouvy.

3. K pracovní činnosti je třeba vytvořit specifické podmínky

Úprava pracovního prostředí je nutná pouze u některých typů postižení. Mnoho znevýhodněných osob je vyrovnáno se svým handicapem a nevyžaduje mnoho odlišností v pracovním prostředí. O proplacení případných nákladů spojených s bezbariérovým přístupem, speciální pracovní pomůckou či jinou kompenzací můžete opět požádat úřad práce.

4. Handicapovaný zaměstnanec bude nevýdělečný potažmo prodělečný Výkonnost práce ovlivňuje vhodnost zvolené pozice. Uchazeče o zaměstnání vám některá občanská sdružení zdarma doškolí a naučí základům

vzájemné spolupráce. Pomoc vám nabízí již zmiňovaný úřad práce nebo portály http://burzaprace.bariery.cz/, http://www.ligavozic.cz/ a mnohé další.

5. Práce z domova je nekontrolovatelná

Jde o vžitý omyl, který s postupujícími technologiemi ztrácí smysl. Při využití všech technických možností může být vykonaná činnost evidována naprosto přesně (specializované programy, webová kamera u PC, ukazatele úspěšnosti apod.)

Získám některé výhody? 1. Zaměstnáním znevýhodněné osoby nesplníte „pouze zákonnou povinnost“, ale získáte kvalifikovaného pracovníka, který si bude vážit poskytnuté šance. 2.

Zvýšíte soudržnost pracovního týmu a prestiž celé firmy

Daňové zvýhodnění

Snížení mzdových nákladů apod.

Bližší informace najdete na portálu Ministerstva práce a sociálních věcí. http://portal.mpsv.cz/sz/local/pr_info/doplnujici/apz/ozp

rozhovor téma

Jaké šance mají zdravotně postižení na trhu práce Na to, jakou pomoc nabízí stát zdravotně postiženým při hledání zaměstnání, jsme se zeptali Mgr. Alexandry Zajíčkové, ředitelky Úřadu práce v Písku a současně předsedkyně České unie pro podporované zaměstnávání v ČR. Co je podle vás hlavní příčinou toho, že zdravotně postižení lidé nemají práci? Tvrzení, že zdravotně postižení nemají práci, je zavádějící. Podobně jako se říká, že lidé starší 55 let nemohou sehnat zaměstnání. Sehnat práci je obtížné pro spoustu lidí. Jak to, že někdo má práci a jiný ne? Faktorů, které ovlivňují schopnost člověka uplatnit se na trhu práce, je mnoho. Důležitá je úroveň vzdělání a motivace, schopnost učit se novým věcem, předchozí pracovní ale i životní zkušenosti. Nehledá se zdravému člověku zaměstnání přece jen daleko snadněji? Samozřejmě, že člověk bez zdravotního handicapu shání zaměstnání snadněji, než člověk s invalidním důchodem nebo s nějakým zdravotním problémem, ale v současné době se obecně špatně shání zaměstnání. Čím vyšší vzdělání člověk má a čím je pružnější na trhu práce, tím je to lepší. Záleží i na tom, zda bydlíte ve městě či na vesnici, zda máte vůbec možnost někam dojíždět. Například maminka s dětmi může mít částečný invalidní důchod, bydlí na vesnici a ještě třeba má jen základní vzdělání, to je opravdu složitá situace. Jakou pomoc mohou lidem nabídnout úřady práce? Pro společnost je daleko výhodnější, když mohou pracovat i lidé, kteří nemají vzdělání a dovednosti, které trh práce potřebuje, protože nesedí jenom doma a neužírají se. To často vede k dalším problémům a ke zvyšování nákladů na lékařskou péči. Spousta lidí skončí třeba na psychiatrii, protože už se to nedá unést. Úřady práce mohou nabídnout poradenství k volbě a změně povolání, poradenství ke zprostředkování zaměstnání, rekvalifikace, nebo zařadit člověka na veřejně prospěšné práce. Zaměstnavatelům zdravotně postižených osob může úřad práce uhradit mzdové prostředky. Mohou úřady práce nabídnout lidem se zdravotním handicapem i nějakou jinou formu pomoci?

Mgr. Alexandra Zajíčková ředitelka Úřadu práce v Písku

Od roku 2004, kdy platí zákon o zaměstnanosti, mají úřady práce mnohem účinnější nástroj, jak pomoci zdravotně postiženým občanům, a to pracovní rehabilitaci. Je to činnost zaměřená na získání a udržení vhodného zaměstnání pro zdravotně postiženého člověka, kterou zajišťují a platí úřady práce. Jak taková pracovní rehabilitace vypadá v praxi? Přijde mládenec, pracoval jako číšník, přišel na motorce o nohu, tak si budeme spolu povídat, co by mohl dělat? Východiska jsou jeho vzdělání, jeho praktické zkušenosti, jeho zdravotní znevýhodnění na trhu práce, možnosti dojíždění. Číšníka dělat nemůže, takže je potřeba změnit obor. Probereme jeho koníčky, zájmy a přemýšlíme, jestli bude lepší rekvalifikace nebo studium a získání kvalifikace. Během dvou let si může Domluvme se, že dodělat střední školu nebo si těžce postiženým udělat nástavbu a to všechno v rámci pracovní rehabilitace, přiznáme podporu kterou hradí stát. Pokud má 20 tisíc měsíčně finanční problémy, může mu bez ohledu na stát prostřednictvím úřadu práce platit i ubytování a strazaměstnání. vování. Čím vyšší vzdělání, tím větší má šanci. Co je to podporované zaměstnávání? Podporované zaměstnávání je časově omezená služba určená lidem, kteří chtějí získat a udržet si placené zaměstnání v běžném pracovním prostředí. Jejich schopnost získat a zachovat si zaměstnání je přitom z různých důvodů omezena do té míry, že potřebují individuální osobní podporu poskytovanou před nástupem do práce i po něm. Používáme nástroje jako je podporované zaměstnávání nebo pracovní pokus, protože víme, že zdravotně postižený člověk to má složité a že nejde jenom o peníze, ale i o duševní pohodu, která je nevyčíslitelná. Proto dáváme šanci lidem jít do práce a zkoušet si to i třikrát, čtyřikrát, zvlášť když ten člověk má zdravotní postižení nebo kombinaci různých handicapů. Berete při hledání místa pro zdravotně postiženého člověka ohled na jeho omezení nebo naopak schopnosti? V Písku máme centrum pracovní diagnostiky, kde můžeme pomocí různých testovacích metod vytvořit takzvanou pozitivní rekomandaci. Posudkoví lékaři zatím naopak píší zdravotně postiženým negativní rekomandaci, co všechno nemůžou. Na úřadu práce se s tím těžko vyrovnáváme, protože když dostanete seznam věcí, co ten člověk nemůže, je to složitější, než když dostanete napsáno, co může. S tím se lépe pracuje a my se nad výsledky zamýšlíme, co by mohl dělat. Často se stává, že mladí lidé nebyli před vznikem zdravotního handicapu dostatečně dlouho pojištěni, neplatili si pojištění a nemají žádný důchod. Jsme tu od toho, abychom jim v této situaci pomohli. Vedle poradenství jim můžeme nabídnout také psychologické

rozhovor vyšetření, a pokud jim chybí vzdělání i rekvalifikaci, aby se dostali do zaměstnání. Jaká je šance, že se zdravotně postiženého člověka skutečně podaří zaměstnat? Zdravotně postižený to má na trhu práce těžké, ale úřad práce má možnost člověka takzvaně vylepšit. Může mu dát příspěvek do mzdy. Pokud jsou dobré vazby na zaměstnavatele, jako že většina úřadů

práce spolupracuje dobře se zaměstnavateli, může říct: „Podívejte se, my jsme vám kdysi pomohli, teď tady máme dalšího člověka, má to složité, mohl byste se podívat, nenašlo by se tady pro něj nějaké pracovní místo, kde by se to mohlo zkusit?“. Pokud se najde, dáme zaměstnavateli peníze na mzdu třeba na půl roku, a když se mu zaměstnanec osvědčí, tak ho tam může nechat. Využívají zdravotně postižení nabízené možnosti? Pro lidi, kteří byli dvacet nebo třicet let v invalidním důchodu, je těžké vrátit se na trh práce. Byli zvyklí pobírat důchod, sice málo, museli se uskromnit, ale přece jenom něco dostávali. Dřív je zaměstnávala výrobní družstva invalidů, nyní jsou to firmy, které zaměstnávají více než 50 procent zdravotně postižených, ale mzdy nejsou vysoké a většinou se jedná o pomocné dělnické práce. Má to smysl, aby se člověk s invalidním důchodem snažil ještě něco vydělat? Mám kamarádku, která je nevidomá a má deset tisíc důchod. Má dvě vysoké školy, studovala v Americe, strašně špatně se jí shánělo zaměstnání. Úředníci jí řekli: „Máte invalidní důchod, tak kam byste šla?“ Ale uživte se v Praze s deseti tisíci. Čím víc bude zdravotně postižený člověk vydělávat, tím větší přínos to bude mít pro stát. Je to lepší, vrací se nejen sociální a zdravotní pojištění, ale také psychická pohoda musí být někde vidět.

Díky speciálnímu zařízení mohou rehabilitovat v bazénu i vozíčkáři.

Úřady práce mohou přispívat i na mzdu pro zdravotně postižené zaměstnance.

Není přístup společnosti ke zdravotně postiženým nespravedlivý? Podle mého názoru ještě neproběhla veřejná diskuse, do které by se zapojili státní instituce, lidé se zdravotním postižením, zaměstnavatelé i veřejnost, abychom si vyjasnili, jak tito lidé žijí a jak by mohli žít. Můj soukromý názor je, že jejich zdravotní handicap znamená také společenské znevýhodnění a to nejenom v poklesu výdělečné schopnosti. Mohli bychom se domluvit, že v těchto případech nebudeme finanční podporu vázat na žádné zaměstnání, jestli si vydělá deset tisíc měsíčně nebo milion. Je tady zdravotní handicap, ten člověk je společensky znevýhodněn a my jako společnost mu přiznáme dvacet tisíc měsíčně. Vozíčkáři, nevidomí nebo neslyšící lidé jsou přece postižení na celý život. Týká se to i lidí s vážným psychiatrickým onemocněním, kteří mnohdy mají důchod na celý život. Není to na nich vidět, mají ruce, nohy, ale také mají ztíženou možnost společenského života. Tuhle diskusi jsme tady nikdy nezačali rozvíjet. Jak ke zdravotně postiženým přistupují v jiných zemích? Přístupy v zemích Evropské unie jsou různé, podle toho, z čeho vycházejí. V Německu nebo v Rakousku dostane člověk invalidní důchod podle toho, jak je pojištěn. Má zdravotní pojištění a ještě třeba úrazové. Ale i v těchto zemích se úrazová pojišťovna snaží neplatit tomu člověku tak dlouho a okamžitě nastupuje léčebná, sociální a pracovní rehabilitace. Také u nás může člověk, který je po úrazu, začít s pracovní rehabilitací a rekvalifikací už v průběhu léčení, i když je v pracovní neschopnosti. Všude se snaží, aby se člověk rychle zařadil nebo vrátil na trh práce. Předpokládá se, že normální lidi chodí do práce a je jim tam lépe, protože jsou mezi lidmi a snadněji se vyrovnávají se svým handicapem. Zároveň, když se zhorší jejich zdravotní stav, tak okamžitě nastupuje důchod, který ten člověk bral před tím, než začal pracovat. O něco podobného se teď snaží naše ministerstvo práce a sociálních věcí. Josef Gabriel

reportáž téma

Je sociální firma rozmar? Sociální firma je u nás zatím celkem nový pojem. Zatímco desítky chráněných dílen již o svou existenci bojují řadu let, české sociální firmy byste spočítali na prstech jedné ruky. Přitom jde o nadějnou cestu zaměstnávání osob, které jsou svým zdravotním, duševním či sociálním stavem znevýhodněny. Sociální firma by si totiž především měla sama na sebe vydělat.

Café Rozmar uvařili první kávu letos v červenci. Do prvního zaměstnání v sociální firmě, kterou založila obecně prospěšná společnost Rozmarýna, nastoupilo i šest tréninkových zaměstnanců, kteří na trhu práce potřebují podporu. Před časem totiž opustili dětský domov. „Pro mladé lidi po odchodu z dětských domovů je sociální firma vhodnější než chráněné zaměstnávání. Mají „pouze“ sociální handicap, jsou sice schopni zařadit se na trhu práce, ale mají nízké vzdělání, nemají praxi a největší problém je pro ně si práci udržet,“ říká PR a fundraising manažerka Rozmarýny Simona Bagarová.

Co je sociální firma Sociální firma je konkurenceschopný podnikatelský subjekt působící na běžném trhu. Vytváří pracovní příležitosti pro osoby znevýhodněné na trhu práce a k tomu jim poskytuje přiměřenou pracovní a psychosociální podporu. Firma je schopná obstát v konkurenci s obdobnými podniky. Její podnikání je ale vůči zákazníkům, konkurenci i zaměstnancům etické. Kromě zaměstnávání znevýhodněných spočívá její role také v tom, že poskytuje svým zaměstnancům zvýšenou míru pracovní a psychosociální podpory. Snahou SF je postupně snižovat svou závislost na veřejných zdrojích.

Založení sociální firmy Rozmarýna iniciovala s vidinou menší závislosti na dotačních prostředcích a možnosti „vydělat si sami na sebe“. Dostali jsme grant z Operačního programu Praha Adaptibilita, programu integrace sociálně znevýhodněných osob, který částečně pokryl rekonstrukci a mzdy tréninkových zaměstnanců. Na provoz a mzdy běžných zaměstnanců si už musíme vydělat,“ popisuje S. Bagarová. Podle britského modelu jsou sociální firmy finančně soběstačné většinou až po třech letech. Kavárnu teď v začátcích s obtížemi dotuje Rozmarýna. „Celkově není podnikající nezisková organizace v našich podmínkách moc šťastné řešení. Vadí nám například, že jsme plátci DPH. Před vánoci jsme pro některé partnery vyráběli dárky, oni si je od nás koupili a i z těchto peněz musíme odvádět DPH,“ stěžuje si na nedokonale nastavené podmínky S. Bagarová.

Založíte si firmu z rozmaru?

Ve státech západní Evropy mají sociální firmy dlouhou tradici. Profesionálové, kteří mají se zakládáním podniku zkušenosti,

Moderní interiér příjemné kavárny Rozmar. Nebojte se vstoupit, nejde o nedostupný luxus, i takhle může vypadat sociální firma.

přechází do sociální sféry a dají vzniknout firmě sociální. U nás je postup opačný. „Lidé z neziskových organizací, kteří o zakládání firmy mnoho nevědí se vrhnou po hlavě do podnikání a potom se hrozně diví, že to moc nefunguje. My nejsme žádná výjimka. Zpětně po půl roce děláme jakýsi restart, přizvali jsme Nemusíme mít si odborníky, kteří nám pomáhají vytvořit pro Rozmar každou židli novou strategii provozu,“ jinou a kafe za říká S. Bagarová. Její rada zní: Pokud se chystáte zapět korun, jen ložit sociální firmu, spoluproto, že jsme pracujte alespoň v počátcích s odborníkem, který s vámi neziskovka. sestaví podnikatelský plán. I když musí firma dostát svým podnikatelským záměrům, nelze úplně opomenout její sociální kontext. Velké téma sociální firmy je neustálé lavírování mezi tím, zda se víc věnovat podpoře klientů nebo podnikání. „Pořád narážíme na to, že nelze obchod a lidi úplně oddělit. Buď upřednostníme klienty a bude míň zákazníků, nebo budeme chtít vydělávat peníze, ale na úkor podpory a péče o zaměstnance,“ doplňuje S. Bagarová.

Další aktivity Rozmarýny Projekt Za ruku dlouhodobě připravuje mladé lidi na odchod z domova, je založen na osobnostní, ne materiální podpoře. Přímo navazuje na program Ruku v ruce podpory po odchodu z dětského domova, kam spadá také zaměstnávání v kavárně Rozmar. Rozmarýna iniciuje setkávání a workshopy neziskových organizací, které se věnují ohroženým dětem.

reportáž

Práce v Café Rozmar

Rozmar nabízí mladým lidem po odchodu z dětského domova co nejreálnější pracovní prostředí. Terapeuta tady nehledejte. Dvě servírky a čtyři kuchaři tady spolu s pěti profesionály tvoří tým, kde jsou si všichni rovni. Pokud přece jen udělají tréninkoví zaměstnanci nějakou chybu, bere se na ně větší ohled. „Ale nejcennější co jim můžeme dát je, aby se sami naučili vyrovnávat se situacemi, které jim přinese běžný život.“ Po měsíční zkušební době nastává klasické zaměstnání na půl roku. Z Rozmaru pak budou plynule přecházet do zaměstnání, které už bude „naostro“. Kam dál, ptám se servírky, která odnáší sklenici od kávy. „Chtěla bych si najít práci v oboru, zase v kavárně,“ říká Alena Kubišarová. Další vzdělávání už neplánuje: „Jsem radši tady, než ve škole,“ dodává. A jaké mají v Café Rozmar s tréninkovými zaměstnanci zkušenosti? „Báli jsme se, že budou nezodpovědní a nemotivovaní, že nebudou schopni v zaměstnání vydržet a jsme mile překvapeni. Zatím odešli z osobních důvodů pouze dva tréninkoví zaměstnanci,“

chráněná dílna VS. sociální firma Chráněná dílna je pracoviště zaměstnavatele vymezené na základě dohody s úřadem práce a přizpůsobené pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, kde je zaměstnáno nejméně 60 % znevýhodněných zaměstnanců. Stát na každého takového zaměstnance přispívá.

Sociální firma je podnik, který zaměstnává znevýhodněné klienty, ale firma si na sebe postupně vydělává sama. Případně čerpá finance z dotačních programů, sponzorských darů… Více na www.cafe-rozmar.cz, www.rozmaryna-ops.cz

Velkou motivací je také spolupráce s Pražským kulinářským institutem, jehož kuchaři pořádají kurzy na profesionální úrovni, učí vařit nejen tréninkové zaměstnance Rozmaru, ale i děti z dětských domovů. Iniciátorem a sponzorem těchto kurzů je GE Money Bank. V Rozmaru školí mladé servírky a kuchaře o svých produktech také dodavatelé vína nebo kávy. „Pěkné prostředí a nadstandardní kurzy by měly dát našim klientům pocítit prestiž tohoto zaměstnání a zvednout jim sebevědomí. Nemusíme mít každou židli jinou a kafe za pět korun jen proto, že jsme neziskovka. Ani jsme dosud nestavěli na odiv, že jsme sociální firma. Samozřejmě nastaly chvíle, kdy zaměstnanci udělali chybu, servírka dlouho nešla nebo něco zapomněla donést, takže jsme nakonec dali do jídelního lístku informaci o tom, že jsme sociální firma. Působí to sympaticky a zákazníci pak nejsou na zaměstnance tak přísní, jak by někdy v tomto odvětví a situaci mohli být. Musíme udělat všechno pro to, aby kavárna fungovala, aby se sem lidi vraceli,“ vykresluje vztahy zákazníků a zaměstnanců S. Bagarová. Petra Klusáková

Vše podstatné o Café Rozmar se dozvíte z webových stránek www.cafe-rozmar.cz

pochvaluje si Bagarová. V Rozmaru jsou navíc domluveni s podnikatelem, který je ochoten některé tréninkové zaměstnance po odchodu z Rozmaru přijmout do své firmy, aniž by ostatní v nové firmě věděli o jejich minulosti. Pro mladé lidi z dětských domovů je jejich minulost stigmatizující. I v Rozmaru existuje kodex, podle něhož se nikdo nedozví, kdo odkud přichází.

Podpora je nutná, ale dobrovolná

Dalším úkolem sociální firmy je, kromě samotného zaměstnávání znevýhodněných osob, také jejich podpora. Rozmarýna nabízí pomoc formou svého projektu Rozlet. Odborný pracovník pomáhá při problémech v osobním životě i v práci. Individuální problémy mohou klienti řešit také v rámci tzv. komunity, která probíhá v Rozmaru jednou měsíčně pod vedením manažerky firmy. I zde se často naráží na téma odchodu z Rozmaru a hledání nového pracovního místa nebo možnosti dalšího vzdělávání v rekvalifikačních kurzech. Nikdo ze stávajících tréninkových zaměstnanců není totiž vyučený v oboru.

Pěkné prostředí a nadstandardní kurzy by měly dát klientům pocítit prestiž zaměstnání a zvednout jim sebevědomí.

zkušenosti téma

A druhý den Bůh stvořil peklo… „Kdo zapomene na svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu.“

(nějaký klasik)

ne 16. července 1987 mě psychiatrička MUDr. Moravcová po scéně v její ordinaci („To myslíte vážně?!“, „My máme za vás odpovědnost!“, „Abyste viděla, jak vypadají opravdu nemocní lidé!“) dala odvléct do jihlavské psychiatrické léčebny. Tam mě pod pohrůžkou soudního zadržení donutili podepsat dobrovolný vstup a zdopovali chlorpromazinem. Jsem k smrti vyděšená. Nejsem v té době ještě plnoletá a rodiče jsou toho času na chalupě. Dne 16. 7. 1987 jim večer přichází telegram tohoto znění: „Vaše dcera dnes byla přijata na psychiatrii v Jihlavě odd. 1 A. sestra Hrdličková.“ Někdy v době mé tehdejší hospitalizace vznikl tento takřka deníkový zápis z mého druhého dne pobytu v tomto ústavu. Je to jen střípek rozbitého zrcadla, do kterého jsem se dívala ve svých 17 letech, kdy jsem nacházela spřízněné duše mezi cvoky, narkomany a sebevrahy. Velmi jsem se snažila s touto i dalšími událostmi vyrovnat a zároveň si zachovat své vlastní vnímání světa, chci doufat, že se mi to podařilo… Probouzím se do zahlcujícího horkého ticha. S námahou lapám po dechu, mám strašně sucho v puse. Těžce otevírám oči, na podlaze se rýsuje čtverec ostrého neonového světla… Pár vteřin zmatku. Kde to jsem? A najednou mě jak vlna zalévá realita, která mi projede mozkem jako nůž – v blázinci! Připadá mi paradoxní, že ještě vůbec žiju, nadzdvihávám hlavu, mám ji jako vycpanou hadrama. To okno vede do sesterny. Nějaká mladá sestřička něco píše, nedívá se. Zavírám oči, víčka mám jak z olova. Aby si mě náhodou nevšimla, položím se zase na postel, matrace vrzne a zhoupne se. Choulím se do klubíčka, jak jen to jde. Strop má asi čtyři metry a přece je stále blíž, blíž, padá na mě – prudce zabořím obličej do polštáře. Vyčerpalo mě to. Z polštáře lezou pírka, škrábe a je cítit dezinfekcí a ještě něčím, nevím, nechce se mi na to myslet, jen spát. Mám hroznou žízeň, ale když vstanu, uvidí mě sestra a bude se mě možná vyptávat. Musím to nějak vydržet. Další věc, kterou musím vydržet… Zalévá mě apatie… Na vedlejší posteli ta ženská strašně chrápe, hora masa s nateklým obličejem. Obě ruce má zafačované až k lokti, kramerka – asi žíly. Panebože. Příšerná touha zalézt do koutečka, nemyslet na nic, ztratit pojem o světě… Venku je šero, už svítá. Dveře se s vrznutím otevřely, svižným krokem vchází sestra. Hladce zastrčí té tlusté ženské teploměr do podpaží a už se řítí ke mně. Nechci, aby se mě dotýkala, s cuknutím nastavuji ruku. Podá mi ho, maličko se usměje a už je pryč. Nezapomene zabouchnout. Všechny jsou po ránu tak čerstvé? Já bych nejradši nevstávala vůbec. Na chodbě bouchly dveře, něčí šouravé kroky. Dostávám strach a s obtížemi vstávám. S každým dalším pohybem cítím, jak se ztrácí ztuhlost. Hnusný vzduch. Natahuji si seprané tepláky, zelenou erární košili, bundu kolem pasu. Najednou se bojím vyjít na chodbu. Dveře – sestra. Přišla sbírat teploměry: „Dobré ráno! Vstávejte si!“ Proč je taková milá? Kartáček na zuby si dávám do kapsy a přece jen vyklouznu na chodbu. Vysoká, bílá, do L a na levo řada vysokých oken s mřížemi. S pleskáním přeběhnu na kuřárnu a umývárnu v jednom. Denní světlo bojuje s žárovkami. M. si už pucuje zuby. Melancholický úsměv na zmačkané tváři – „ahoj“. Odpleskám zpátky na pokoj

a dám si kartáček jen tak na stolek. Sestra pomáhá té tlusté paní vstát, radši se vyplížím z pokoje. M. se už taky vrací a v ruce má modrý bakelitový kávomlýnek. Sedám si zmateně na nejbližší židli, ale pak si zalezu na lepší místo. Velká plechová bedna na špinavé povlečení. Sednu si do rohu, kolena pod bradu, pravou rukou si je pro jistotu omotám. Plech je prohnutý, asi nejsem sama, kdo tu sedá. Prsty levačky zaklesnu do dírek ve víku. Je tady trochu chladno. Okno je napůl otevřené, mezi mřížemi vidím roh protější budovy a obrovský strom, ale nevím jak se jmenuje… Bouchání dveří a lidské hlasy. Těch několik židlí se pomalu plní. Starší odbarvená blondýna s brýlemi rychle šlukuje marsku. Ruce se jí třesou tak, že se divím, že se vůbec trefí do pusy. Drobná tak 40letá blondýnka si spěšnými pohyby češe vlasy. Sestra ječí na celou chodbu: „Rozcvička!“ Pár lidí se zvedne, vyčítavě se podívá po ostatních a odplouží se na chodbu. Asi nějaký snaživci. M. se ke mně nakloní: „Chceš?“ má v ruce startky. Kývnu, škrtnu si, dám si šluka a žaludek se mi sevře. Snad bych takhle po ránu neměla… Po rozcvičce invaze na kuřárnu. A hele, nenápadná hnědovlasá holka s pořád jakoby ubrečenýma očima. Přisedá si k M., bavíme se o nejapnostech. Pro jistotu jsem si zabrala stejné místo v rohu na bedně, záda nalepená na kachlíkách studí. Stáhli se sem i chlapi. „Ahoj Franto, ahoj, dobré ráno… dáme

zkušenosti

Foto: Hanka Cimplová

si jednu dokola?... půjč mi prosím tě cigáro… je ten kompot ještě Jedna z žen se otáčí k D. „Viď, že mi koupíš ve městě ten banánový dobrej?... vždyť byl za oknem… no právě…“ Všímám si, že R. s M. si šampon, já si jiným vlasy neumyju.“ „To víš že jo, jestli to stihnu. Tys šeptají na bobku u dveří do koupelny. R. má hlavu v dlaních. Zase Jardo chtěl hodit ten dopis, viď…“ Prohlíží se před zrcadlem, ženské ten řev. „Pane R., Vendo, pojedeme pro snídani!“ To je ta rebeka! závistivě zírají na její civil – dostane se ven? Nechápu to. Dostávám zlost na neviditelnou sestru. Ti dva se zvedají, ostatní se Ve dveřích se zničehonic objeví doktorka Z. „Tak děvče pojď, máš přesouvají do denní místnosti. Na snídani, dovtípím se. Jdu skoro tady rodiče!“ Ztuhnu, přemáhám křeč v krku. „Ale já s nima nechci poslední. Na chodbě se opozdilé babky šourají do jídelny. Cítím mluvit!“ vypravím ze sebe. Z: „Ale chceš, viď, pojď!“ „NECHCI!“ k nim přímo fyzický odpor. Ve dveřích se zarazím, je tu víc světla. Do sípám zoufale. Laskavým, ale autoritativním pohybem mě bafne za jídelny vjíždí rebeka s vozíkem. Sežehne mě pohlepaži. Nechám se odvléct. Strčí mě do dem. Rychle si sedám k nejbližšímu stolu. Zrovna tam Kde to jsem? vyšetřovny: „Tak si povídejte..“ Zoufale sedí D. a nějaká babka. „Ale slečno, tady sedí diety!“ ní visím pohledem. Zavře dveře. A najednou mi vlna na Rebeka mě péruje, nevím kam s očima a rukama. M. Zvenku. Otočím se a cítím jak tuhnu. Na reality projede se nadzvedává na židli: „Pojď za náma!“, skoro běžím. tátu se neodvažuji podívat, jen tuším, Od včerejška jsem nejedla, ale snídani do sebe soukám že přechází po místnosti. Upřu pohled mozkem jako nůž – jenom s námahou. „Léky!“ Tentokrát je to hlas té přína matku. Sedí zhrouceně v křesle, má v blázinci! jemné sestřičky. Všichni tvoří frontu před sesternou. ubrečené oči. Zašeptám: „Ahoj mami..“, Já si dám na čas. Kapky jsou hořké jako hrom a nějaká slova visí ve vzduchu. Táta se ke mně pilulka… Bezmyšlenkovitě je polykám a umrtvuje mě už jen fakt, že konečně otáčí, jeho slova jsou jako rány kladivem. „Víš, jak jsi matku jsem to svinstvo spolkla. Vytrácím se do bezpečí kuřárny. R. se ke vyděsila?!“ Je v tom chlad a pohrdání, je tak cizí a vzdálený. Nedívá mně přitočí, má smutné oči. „Dneska mě propustí, ale budeš tady se už na mě a nechce se mnou mluvit. Tváří se, jako by sem jel jen s M. ty.“ Moc toho o ní nevím, ale cítím spojitost mezi našimi osudy. jako řidič. Konečně se zase podívá, mrazí mě pohledem… propadám Tiše říká: „Já jsem z Prostějova, nepatřím sem, přivezli mě z brigápanice – nemůžu, prostě nemůžu mu říct, že… aby… mi… proboha! dy,“ otočí zápěstí. „Pilníčkem. Ale jde to blbě.“ Včera jsem někde zaNenávidím v tu chvíli doktorku Z., že mě s nimi nechala samotnou, slechla, že má epilepsii. Usměje se a obejme mě. Jdeme na kuřárnu, bez ochrany, i celý zbytek světa… Jsem v tu chvíli nejopuštěnější člojako bychom se znali kdovíjak dlouho. Sedáme si společně na bednu věk na planetě. Nechte mě už prosím všichni bejt! Cítím, že nemůžu a usrkáváme kafe „bojleráka“, je to síla… M. se ke mně naklání udělat nic, vůbec nic, čím bych mohla svou situaci změnit… s pytlíkem bonbónů, nacpu si plnou pusu. Ten je teda vybavenej. -er-

blog téma

Bez rodiny nemají duševně nemocní šanci Duševní nemoc znamená obrovskou zátěž pro celou rodinu. Aby rodina situaci zvládla a mohla dát svému nemocnému příslušníkovi potřebnou pomoc a zázemí, musí se v krátké době vyrovnat s množstvím problémů, obdobně jako sám nemocný. Schizofrenie je onemocnění, které ze 60 procent postihne jednotlivce a ze 40 procent dopadá na rodinu.

chizofrenikům se nejlépe daří v rozvojových zemích, kde funguje systém základní rodiny, rodu nebo kmene. Celosvětová studie před pár lety ukázala, že například v Indii nebo v Číně okolí psychicky nemocného člověka podrží. Naše společnost má tendenci podržet duševně nemocného jen chvíli. Když se zblázní potřetí, pak už s ním jako se svým plnohodnotným členem nepočítá. Pokud člověka nemocného schizofrenií odepíšou i jeho nejbližší, dopadne to v naprosté většině případů hodně špatně. Schizofrenie je komplexní onemocnění, které vzniká nešťastnou souhrou psychologických, sociálních a biologických faktorů (důležitou roli zde hrají genetika, porodní komplikace, infekční onemocnění matky v průběhu těhotenství). Hodně záleží na tom, s jakými okolnostmi se člověk setká v raném dětství a v dospívání, do jakého psychologického prostředí se narodí, jak funguje základní rodina, jaké tam panují vztahy. Léčba proto musí odpovídat komplexnímu modelu vzniku schizofrenie. Základem jsou léky, které ovlivní biologickou stránku nemoci, ale nezbytná je také celá řada psychosociálních intervencí. Léky napomáhají obnovení rovnováhy chemických látek v mozku, ale pořád je tu člověk, který byl dva měsíce hospitalizovaný v „blázinci,“ který přišel o holku, prostě je tam jeho život, který nelze redukovat na výměnu chemických látek. Proto musí

nastoupit psychoterapie, která se mu snaží pomoct vyrovnat se s vědomím „já jsem se zbláznil, šel jsem nahatý po Nuselském mostě, vešel jsem do kostela na Karlově a šel jsem nahatý ke knězi“. To všechno si pacienti pamatují, a když si to naplno uvědomí, jsou to pro ně hodně nepříjemné vzpomínky. V tomto období se nejčastěji pokoušejí o sebevraždu a jednomu z deseti se to bohužel podaří. Odborníci musí pacientům usnadnit zvládnutí situace a nabídnout jim nějaké výkladové modely, aby porozuměli, proč se to asi stalo a hlavně co s tím můžou nadále dělat. Dvacetiletá vysokoškolačka se musí vyrovnat třeba také s tím, že ji opustil kluk, že nikdy nedostuduje a my jí musíme pomoci přehodnotit životní cíle. Asi nikdo nepochybuje o tom, že schizofrenie může do života mladého člověka zasáhnout hodně drasticky. Ale i rodina je postižena a musí se vyrovnávat s velmi traumatizujícími zážitky. Duševní onemocnění není břímě jenom pro pacienta, je to břímě pro celou rodinu. Může se stát, že někdo z rodinných příslušníků situaci neunese, že se objeví nějaký neurotický problém, který je třeba léčit i podáním antidepresiv, proto je třeba se rodinám věnovat. Na tom, jak se rodina se situací vyrovná, hrozně záleží. Některá se uzavře před světem, vůbec nechce připustit, že by někdo z jejich rodiny mohl onemocnět schizofrenií, trpí pocity viny a studu. Proto máme na Ondřejově psychoedukativní programy pro rodinné příslušníky, kde jim poskytujeme příslušné informace, máme rodinnou terapii, kde pracujeme s rodinou, aby rodiče dokázali přijmout, že jejich syn nebo dcera onemocněli, aby dokázali přehodnotit své očekávání. Rodičům, kteří doufali, že jejich dcera bude právnička, říkáme, aby v tom trochu ustoupili, že bude fajn, když dcera bude „alespoň“ prodavačka v cukrářství. Rodinným příslušníkům, rodičům, partnerům a partnerkám, sourozencům je třeba sdělovat reálné informace o tom, co onemocnění znamená, jak se může vyví

Foto: an untrained eye, Flickr.com

blog jet, co pro uzdravení svého blízkého mohou udělat, jak se k němu mají chovat, atd. Reakce rodiny na sdělení diagnózy, která jejich blízkému nedává do budoucna žádnou naději, se hodně podobá fázím vyrovnávání se s neodvratnou smrtí, které popsala psycholožka Kübel-Rossová. V první chvíli je to úplné popření a odmítnutí „to není možné, aby náš syn byl schizofrenik“. Pak se propadnou do etapy zoufalství a beznaděje, po které následuje fáze obviňování, hádek kdo za to může „tvůj dědeček se oběsil na stromě“, aby jeden nebo druhý rodič mohl sejmout vinu ze sebe. Nakonec přijde fáze vyrovnání a smíření se s tím, že jejich dítě na tom nikdy nebude líp, že pravděpodobně skončí někde v ústavu. S nálepkou schizofrenika a ztrátou perspektivy normálního osobního života (studijního, pracovního, rodinného) zvlášť v době, kdy člověku není ještě ani dvacet, by se rodina v žádném případě neměla smířit. Schizofrenie není rakovina v posledním stadiu. Smíření rodiny s tím, že jejich nemocný syn nebo dcera nebude žít, ale jen přežívat jako chronický psychiatrický pacient, je špatné. Rodiče se nesmí „vyrovnat“ s tím, že jejich dítě nikdy nebude samostatně fungovat, že nikdy nebude pracovat, mít své vlastní zájmy, přátele a vztahy. Proto by měli psychiatři přistupovat ke stanovení diagnózy velmi opatrně a pacientovi říct, že prodělal nějakou psychotickou krizi, která se projevovala halucinacemi, bludy nebo něčím jiným a zároveň s ním mluvit o konkrétních problémech, které mu to přineslo. Další psychotická krize se už vůbec nemusí objevit, ale je potřeba, aby na tom s pomocí profesionálů pořádně zapracoval a celá rodina taky. Potom je šance na uzdravení velká. To je významný faktor, který předurčuje vývoj onemocnění do budoucna – dát nemocnému naději, když ne na plné uzdravení, tak alespoň na co největší pozitivní ovlivnění průběhu nemoci. Nemusí skončit v plném invalidním

důchodu, může pracovat, ale třeba na zkrácenou pracovní dobu. Nemusí z něj být advokát, ale může se vyučit kuchařem. Nevezme si krásnou vysokou blondýnku, ale najde si přiměřenou partnerku a může mít rodinu. Většina psychiatrů říká pacientům „vůbec vám nedoporučuji mít dítě, je tam genetická zátěž.“ Myslím, že to není dobrý přístup. Nějaké genetické riziko tam skutečně je, ale pravděpodobnost onemocnění dítěte, pokud má jeden z rodičů schizofrenii, není vyšší než deset procent. V červnu loňského roku měli svatbu kluk a holka, kteří se seznámili na terapeutické skupině. Oba mají „schízu.“ Pravděpodobnost, že jejich dítě bude mít schizofrenii je tedy dvacet procent. Tuhle informaci jsem jim byl povinen poskytnout, ale rozhodnutí bylo na nich. Kdyby se u jejich potomka schizofrenie skutečně objevila, je možné zapojit další faktory, které průběh onemocnění změkčí. Proč jim brát naději na rodinný život?

MUDr. Martin Jarolímek http://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php Psychiatr, narozen 1955 v Praze, vystudoval medicínu na 1. LF UK, zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie. Hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin. Je zakladatelem a prezidentem České asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, Fokus, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v ČR.

Diskuze

Mají mít „schizofrenici“ děti? Na můj článek „Bez rodiny nemají duševně nemocní šanci“ zareagoval zjevně přemýšlivý čtenář. V diskusi vyjádřil názor, že v případě rodiny, kde oba rodiče mají psychotické onemocnění, je pravděpodobnost vzniku psychotického onemocnění vyšší než pouhý součet deseti a deseti procent. Argumentoval tím, že do geneze psychopatologie dítěte zasahují ještě jiné než genetické faktory, a to faktory psychosociální. Naprosto s tímto komentářem souhlasím. Psychosociální vlivy (jak již bylo uvedeno) mají bezesporu výrazný vliv na vytvoření dispozice pro psychické onemocnění u daného dítěte. Za nejdůležitější období pro vznik této dispozice se považují první dva až tři roky života. Je nabíledni, že pokud oba rodiče trpí duševní poruchou, tak se projevy jejich onemocnění často promítnou do výchovných metod, které uplatňují. S vědomím tohoto poměrně vysokého rizika psychického onemocnění dítěte je třeba věnovat těmto rodinám profesionální pozornost a péči. Tato péče však musí být nestigmatizující, odehrávající se v domácím prostředí dané rodiny a ve fokusu pozornosti není dítě coby potencionální pacient, nýbrž celý rodinný systém. Je zřejmé, že takováto péče je časově poměrně náročná a možná je to jeden z hlavních důvodů, proč profesionálové (psychologové a psychiatři) raději odrazují pacienty od rodičovství a pokud i přes jejich varování nastane, nevěnují tomu dostatek pozornosti. Je pochopitelné, že ambulantní psychiatr, jehož čekárna je přeplněna třeba i několik hodin čekajícími pacienty, se může velmi těžko uvolnit k takovéto aktivitě. Měly by vznikat specializované týmy odborníků, vycvičených v rodinné terapii, kteří by se těmto rodinám věnovaly adekvátní formou. V tomto případě by se pak jednalo de facto o tzv. primární prevenci. Jde o to zabránit

propuknutí vážného psychotického onemocnění u jedince, který v sobě může nést dispozici pro jeho vznik. Při včasné preventivní péči se toto onemocnění nemusí nikdy manifestovat. V Denním psychoterapeutickém sanatoriu ,,Ondřejov“ na Praze 4, kde pracuji, jsme takovýto preventivní program ,,svévolně“ (tj. bez podpory z jakékoliv strany) vytvořili již před několika lety. Je určen pro rodiče, z nichž alespoň jeden má psychotické onemocnění, a jejich dítě, či děti. Věkové rozpětí těchto dětí je od 1 do 14let. Jedenkrát měsíčně tyto rodiny přicházejí do sanatoria (riziko stigmatizace se tu minimalizuje díky civilnímu prostředí, chování personálu, atd.), kde se jim celé odpoledne věnuje specializovaný profesionální tým. Část odpoledne tráví všichni společně a hovoří o radostech i strastech jejich rodinných životů, členové týmu se snaží jim být ku pomoci. V druhé části se rodiny rozdělí na dětskou a rodičovskou skupinu. Dětem se hravou formou věnují psychologové, přičemž se snaží včas identifikovat případné patologické jevy v jejich chování. Druhá část týmu řeší s rodiči konkrétní problematické situace v dané rodině. Rodin, které se tohoto programu účastní neustále přibývá (nyní je jich 30). Původně jsme mysleli, že bude program např. roční, ale ukazuje se, že tato forma péče musí být dlouhodobější a navrch je dětmi i rodiči velmi oblíbena. Dvakrát za rok celá velká skupina (rodiče, děti i psychoterapeuti) tráví týden v přírodě. Každý pobyt je jinak ,,hravě tematicky“ zaměřen. Tyto pobyty se velmi osvědčily, protože je tu možno detailně pozorovat interakce mezi rodiči a dětmi, opět s cílem odhalit případné patologické komunikační vzorce v chování. Pokud je toto rozpoznáno, terapeuti se nenásilným způsobem snaží rodiče a děti pozitivně ovlivnit.

dopisy

Koncepce rozvoje české psychiatrie

Bohnice a Havlíčkův Brod, s klinikou Ke Karlovu aj. Navštívila jsem také psychiatrická zařízení následné péče v Německu a Francii. Koncepce rozvoje české psychiatrie… Bylo jich za poslední léta několik. Stejná jména autorů, pohledná teorie, ale následná nevůle něco prosadit a změnit. Mohou psychiatrii změnit lidé, desítky let uvíznutí

Poděkování do Kosmonos

Foto: ivama, Flickr.com

ám sedmadvacetiletého syna, který trpí již 10 let duševní nemocí. Prožíváme minimálně jednu hospitalizaci ročně. Zároveň jsem aktivní v organizacích rodičů duševně nemocných Sympathea o.p.s., a OSPDN. Proto mám poměrně pestré zkušenosti s českou psychiatrií, jmenovitě s několika ambulantními psychiatry, s PCP, PL

Práh oslavil desáté narozeniny

rněnské občanské sdružení Práh oslavilo na podzim roku 2009 desáté výročí založení. Je to mnoho, nebo málo, to Bůh suď. Ve věku 10 let člověka, je to čtvrtá třída základní školy a tento věk je dobrý! No ne? Život před sebou. Prahem prošlo na 500 klientíčků za těch deset let a to je úctyhodná cifra. Zvelebila

se zahrada, která má velké rozměry. Na ní pořádáme tradiční táboráky spojené s opékáním buřtů. Ze staré tělocvičny, která už nevyhovovala, se postavily kanceláře a rukodělná dílna, tedy jen její část. Ani teď se nezahálí. Probíhá výměna všech oken a tím se bude šetřit, aby neunikala tepelná energie. Vlado Gažo

10 20

objednací lístek

v zaběhnutém programu? Přejí si vůbec změnu? Deset let, během nichž se potýkám se synovou schizofrenií, jsou např. v čele Psychiatrické společnosti lidé kliniky Ke Karlovu. Prosadí změnu v české psychiatrii, když na jejich vlastní klinice se zastavil čas někdy v osmdesátých letech? Kdyby dostali příležitost lékaři, kteří jdou nad rámec zaběhnuté praxe a změnu sami za sebe opravdu tvoří, věřím, že by česká psychiatrie pomalu měnila tvář. Jana Poljaková

ODBĚRATEL: Do konce roku 2010 Vám budeme Esprit zasílat zdarma. Stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: ČAPZ, Jelení 9, Praha 1, 118 00.

ážená redakce, dovoluji si vás požádat o pomocnou ruku pro moji dceru a pro měl. Je mi 70 let a mám nemocnou dceru. Vždycky jsem si věděla rady, ale teď už mi docházejí síly. Přesto všechno se chci starat o svoji dceru do svého posledního výdechu. V současné době je dcera v psychiatrické léčebně Kosmonosy na oddělení B-5. Vždycky jí zde pomohou, ale opakovaně se tam musí vracet. Napište prosím poděkování panu prim. MUDr. Janu Keyřovi, vrchní sestře Janě Kubínové, Vendulce Dohaiové a celému kolektivu ošetřovatelek za starost o moji dceru a ostatní pacientky. Patří jim moje díky od srdce. Hana Zuzaníková

esprit

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

MK ČR 13874, ISSN 1214-2123 Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XIII, číslo 11–12 Cena výtisku: zdarma

Jméno a příjmení:.........................................................Titul:................................................

Kontaktní adresa Jelení 9, Praha 1, 118 00 Tel./fax: 224 212 656 E-mail: esprit@capz.cz, Blog: www.casopis-esprit.blogspot.com

Obec: ...........................................................................PSČ:.................................................

Redakce

Adresa pro zaslání

Ulice: ................................................................................................................................... Případně uveďte telefon: .............................................e-mail:.............................................. Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

předplatné Podle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu. Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300. Podpořit nás můžete také zasláním dárcovské DMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777. Cena jedné DMS je 30 kč, ČAPZ získá 27 Kč. Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

šéfredaktor: Mgr. Josef Gabriel korektor: Marcela Mojžíšová Art director: Josef Gabriel ml. Tisk: Ahomi, s. r. o.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce. Časopis Esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.

inzerce

R GB ora pu

OK–Č ap z

Česká asociace pro psychické zdraví přeje Vám i sobě v novém roce 0 / hodně štěstí 0 0

1 /0 K / Y 0 M : 0/6 /27 z 5 n 9 / a :0 or r u p r u p

CMYK oranz: 0/60/100/0 purpur: 0/95/27/0

ČAPZ Vs.

RGB oranz: 243/151/27 (FF/99/00) finanční krize purpur: 228/31/103 (FF/00/66)

Pomáháme duševně nemocným lidem už 13 let. Teď nám vinou hospodářské krize začíná docházet kyslík a hrozí, že budeme nuceni svou činnost ukončit. Neztrácíme ale naději. Víme, že naštěstí existuje mnoho lidí, kterým duševní strasti nejsou lhostejné. Prosíme, pošlete nám dárcovskou SMS ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na telefonní číslo 87 777. Nyní můžete nově přispívat pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku. Stačí odeslat SMS ve tvaru DMS ROK PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87 777 a každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč. Více informací najdete na www.darcovskasms.cz. Cena DMS je 30 Kč, Česká asociace pro psychické zdraví obdrží 27 Kč.