Erasmus Military English Week for Students

1st EMilEW – Erasmus Military English Week for Students

čet. Eva Plesarová

Na začátku března (2. - 6. 3.), tedy těsně před vypuknutím koronavirové pandemie, jsem prožila jeden znejlepších týdnů ve svém životě. Zúčastnila jsem se Erasmus Military Week pro vojenské studenty zosmi různých států vrámci NATO. Konal se na vojenské akademii vLisabonu. ZČeské republiky jsem se účastnila jako jediná, spolu se mnou tam byli studenti zPolska, Portugalska, Belgie, Rumunska, Řecka, Španělska a Chorvatska. Současně se tohoto týdne zúčastnili zkaždého státu také vždy dva angličtináři. S těmi českými jsem se poprvé setkala až na místě. Byli skvělí! Anejen oni, i všichni ostatní, kteří nás prováděli výukou anglického jazyka po celý týden. To byl totiž ten hlavní účel zahraniční cesty – zdokonalení se ve vojenské angličtině.

Ovšem celý týden v Lisabonu nám měl dát mnohem víc, než jen zlepšení se v anglickém jazyce a získání nové slovní zásoby z oblasti vojenské angličtiny. Mně osobně přinesl nezapomenutelné zážitky a skvělé přátele na celý život. Poznala jsem krásy Lisabonu, i když ani zdaleka ne všechny. Město mě dokázalo okouzlit během jediného dne aurčitě jsem vPortugalsku nebyla naposledy. Současně jsem poznala zvyky nejen tamních studentů. Já osobně beru všechny vojáky jako takovou jednu velkou „rodinu“. Na jednu stranu jsme všichni stejní a spojuje nás jedno – služba vlasti, ale na druhou stranu jsem viděla tolik věcí, kterými jsme se od sebe odlišovali – zvyky, způsoby velení…

Na výuku angličtiny jsme byli celý týden rozděleni do tří skupin. V každé bylo 7 studentů z různých zemí. To bylo skvělé, protože celá výuka se týkala převážně vzájemných rozhovorů na různá vojenská témata, a tak jsme se o sobě a svých zemích navzájem dozvěděli mnoho zajímavých a nových věcí. Společně jsme vždy trávili také odpoledne a večer. Portugalští studenti se stali našimi průvodci a ukázali nám mnoho krás Lisabonu, dokonce i s výkladem... Ochutnali jsme také místní speciality, například typický portugalský dezert pastel de nata.

Tento týden pro mě znamenal opravdu mnoho a je škoda, že to nemůže zažít a vidět každý student Univerzity obrany. Viděl by poté vše jinýma očima, jako teď vidím já. Portugalci mají například mnohem přísnější režim - během týdne nesmějí po 22 hodině nikam vycházet. Poslední den kurzu jsme měli prohlídku celé školy. Mě, jako milovnici jízdy na koni, doslova uchvátilo, že v areálu školy měli stáje s koňmi a jízdárnu. Dozvěděla jsem

se, že ve třetím ročníku tam mají studenti během výuky hodiny jízdy na koni. Dále nám ukázali ubytovnu studentů. Jedna část byla pouze pro ženy a druhá pro muže. Ženy nesmějí chodit do pánské části anaopak. Pokoje jsou zhruba stejně velké jako naše, ale jsou méně vybavené. Mají tam pouze postel, stůl a jednu skříň. Koupelny na pokojích neměli. Byla vždy jedna společná velká umývárka. Pokoje měli pečlivě uklizené, řádně ustlané postele… Dále jsem si během prohlídky školy všimla, že někteří studenti běhají ve tvaru po škole. Když jsem se na to zeptala, bylo mi řečeno, že to jsou studenti prvního ročníku. Na škole totiž studenti v prvním ročníku musí dělat hodně jiných věcí oproti vyšším ročníkům. Například právě to, že když se během přestávek přesouvají na výuku do jiné budovy, musí tam běžet ve tvaru. Zašli jsme také na oběd v místní jídelně. Já zrovna měla tu čest sedět u stolu s nejvýše postavenými představiteli školy. Líbil se mi jejich styl stolování v jídelně, bylo to mnohem formálnější než u nás. Například posadit se mohli vojáci až všichni najednou a na povolení nejvyššího. Všichni kolem jednoho stolu si navzájem nalili polévku a začali jíst až společně. Stejně tak to bylo s hlavním jídlem, pro které si šli až všichni od stolu najednou. Když dojedli, čekali, až dojí i ostatní. Poté se šel „velitel“ daného stolu zeptat právě toho nejvyššího představitele v jídelně, jestli mohou opustit jídelnu a až poté se všichni od stolu zvedli a mohli odejít.

Díky rozdílům ve stolování jsme se také hodně nasmáli. Jedním ze dvou „zvyků“, díky kterým jsme u každého jídla zažívali mnoho legrace, byla jedna „hra“. Jak jsem řekla, v prvním ročníku jsou tamní vojáci „šikanováni“ a musí plnit úplně všechny úkoly. Například když někdo před studenta hodí u stolu krajíc chleba zošatky, student si ho musí celý hned strčit do úst a sníst ho. Mezi sebou jsme si pak dělali tyto naschvály celý týden a někdy to bývaly i dva krajíčky chleba nebo

dokonce tři, takže si umíte představit tu legraci. :D

Druhým zvykem Portugalců je, že neberou žádné jídlo do ruky. Když jsme po jídle u stolu začali jíst s polskými studenty jablko nebo pomeranč, koukali na nás, jako bychom dělali něco divného. Poté nám vysvětlili a naučili nás, jak na talíři nakrájet například jablko nebo si oloupat a naporcovat pomeranč pomocí vidličky a nože. Takže si také určitě umíte představit, jak jsme po talíři honili jablka, než se nám podařilo je napíchnout na vidličku… :D

Celý tento naprosto skvělý týden byl zakončen prezentací všech skupin před sebou navzájem, azároveň před několika studenty z tamní akademie. V této pre

zentaci jsme měli ukázat, co jsme se během tohoto týdne naučili, dozvěděli a co nám týden dal. Mně osobně dal hrozně moc a myslím, že jsem z něho vytěžila úplné maximum! J Získala jsem přátele na celý život, navštívila mnoho krásných míst v Lisabonu a okolí, zlepšila si angličtinu, protože jsem tam neměla nikoho, s kým bych mohla mluvit česky, a ještě získala novou slovní zásobu z vojenské angličtiny… Jsem opravdu moc vděčná, že jsem měla příležitost něco takového zažít! A doufám, že se tento kurz bude dělat i pro další studenty znovu a znovu, protože bych si moc přála, aby takový úžasný týden zažilo co nejvíc studentů

Univerzity obrany vBrně! J

Lukostřelci

Dr. Vít Pospíšil

Rok 1991 přinesl mimořádně teplé počasí. Na konci léta, přesně 19. září, nalezli manželé Helmut a Erika Simonovi vblízkosti sedla Tisenjoch mumifikované tělo muže zamrzlé včástečně odtátém ledu. Nacházelo se na hranici mezi Rakouskem a Itálií, která byla nepřesně určena rozvodím řek Inn a Etsch. Jižní Tyrolsko totiž po 1. světové válce připadlo smlouvou zroku 1919 vSaint-Germain-en-Laye Itálii jako jeden zjejích mála územních zisků. Italský pohraničník považoval nález za oběť bojů 1. světové války na italské frontě a zmrzlé tělo ponechal Rakušanům.

Situace se radikálně změnila, když archeolog z Univerzity v Innsbrucku Konrad Spindler zařadil nález do pozdní doby kamenné. Vzápětí družicové vymezení hranic zříjna 1991 prokázalo, že tělo leželo 92,56 metrů uvnitř italského území, a provincie Jižní Tyrolsko se proto domáhala vlastnických práv. Výzkum však přenechala Univerzitě v Innsbrucku.

Ötzi, jak bylo nalezené tělo pojmenováno podle zdejších Ötztalských Alp, je nejstarší evropskou mumií, pocházející z let cca 3 400 - 3 100 př. n. l. Její výstroj obstojí i podle současných kritérií pro přežití v přírodě. Obuv analyzoval děkan Fakulty technologické Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Petr Hlaváček, obuvnický technolog a světový odborník na historickou obuv a označil ji za účinnější, než jsou současné trekingové boty. V roce 2001 při výročí nálezu mumie organizoval Petr Hlaváček výstup do Ötztalského sedla v obuvi vytvořené podle tohoto pravěkého vzoru a v roce 2008 v ní vystoupil na Kilimandžáro.

Díky nalezené výstroji lze Ötziho hypoteticky zařadit na společenském žebříčku. Odznakem příslušnosti k vyšší společenské vrstvě byla měděná sekyra, vyrobená o 150 - 250 km jižněji, ruce měl Ötzi bez mozolů a tetování. Patřil patrně k tzv. velkým mužům, vyčleňujícím se již v neolitické společnosti. Nebyli nejbohatší, ale měli vliv díky zkušenostem a znalostem, u Ötziho kovoliteckým. Mumie totiž měla ve vlasech vysoký obsah mědi a arzénu. Jako potulný kovolijec měl Ötzi nohy vytrénované v horském terénu. Zpracovatelé kovů byli ve všech kulturách od Afriky, Středního východu, v Evropě až po Finsko, považováni za kouzelníky. Postavení velkých mužů však nebylo stabilní. Stačil hladomor a byli obětováni.

Náš pravěký cestovatel patrně musel o svůj život bojovat. Zahynul zásahem šípu do lopatky a vykrvácel. Na těle měl Ötzi podlitiny, řezy na rukou, zápěstí a hrudníku a poranění mozku po úderu do hlavy. Na jeho zbraních byly analýzou DNA nalezeny stopy krve nejméně čtyř osob – jedné na pazourkové dýce, druhé na kabátu (snad od zraněného, kterého přenášel na zádech) a dvou zbývajících na hrotu šípu. Toho samého šípu, kterým byl Ötzi zabit. Zasáhl jím tedy pravděpodobně dva lidi a vždy si ho vzal zpět.

O svůj funkční luk přišel Ötzi v boji. Vyzbrojen byl jen polotovarem houževnatého luku z tisu, rostoucího v extrémních podmínkách, s hustými letorosty. Šípy byly rovněž polotovarem, stejně jako materiál na tětivu. Ötziho následovníka, o 500 let mladšího lukostřelce

potká návštěvník vBritském muzeu. Jde o hrob lukostřelce kultury zvoncovitých pohárů, známého i znašich muzeí. Hrob byl vybaven šípy, ze kterých se zachovaly pazourkové hroty, dále břidlicovou destičkou na zápěstí, chránící šlachy před tětivou silného luku, měděnou dýčkou a kvalitní keramickou nádobou ve tvaru zvonu. V Anglii tito lidé postavili Stonehenge a žili i u nás.

Luk je ovšem zbraní s mnohem delší historií. Připomeňme zatím poslední nález nejstaršího luku z rozhraní starší a střední doby kamenné před asi 48 tisíci let na Šrí Lance. Ještě před 8 tisíci let měli lučištníci střední doby kamenné mimořádně zesílenou pravou pažní kost, o 3 tisíce let později už první zemědělci měli jen sedmiprocentní rozdíl v síle pravé a levé ruky, jako je tomu i v současnosti. Síle soustředěné palby anglických lučištníků, srovnatelné s účinností kulometné palby, podlehl v bitvě u Kresčaku český král Jan Lucemburský. Tatarští jezdečtí lučištníci udrželi ve vzduchu 8 šípů a jejich deštěm obšťastňovali Napoleonovy voje. Lučištníci etiopského císaře Haile Selassie I. střelbou do otevřených průzorů Mussoliniho tančíků L3/35 a tanků M13/40 se pokoušeli likvidovat posádky a lučištníci Mobile Riverine Force, říční flotily USA, tiše zasahovali cíl ve Vietnamské válce. Luky tak provázely člověka prakticky po celou historii. Vúnoru letošního roku byla vnovém sídle Ústavu archeologie a muzeologie MU v budově Joštova 13 otevřena výstava pořádaná na téma Výzkumy bez hranic, mapující činnost pracovišť katedry od Mexika po Krétu. Jednotlivá pracoviště se zabývala například problémy indiánských říší či příčinami pádu civilizace hrdinů starořeckých bájí. Cestou experimentální archeologie také zjišťovala účinnost šípů neolitických lučištníků, zkoumala, proč se báli conquistadoři v plátové zbroji indiánských šípů s kamennými obsidiánovými hroty a také, co způsobil neolitický šíp v lidské tkáni. Závěrem - luk přetrvává v lovecké a sportovní podobě i v 21. století.