Putování Egyptem

Putování Egyptem II. část

Marek Sobola

Dorážíme do Abú Simbel, autobus nás přiváží k něčemu, co připomíná náměstí. Musíme uznat, že Abú Simbel je skutečně „díra na konci světa“, jinak se to nedá vyjádřit. Hledáme nějaký hotel, kde bychom se ubytovali. Nacházíme jediný, působí luxusně, je poměrně drahý, no není konkurence, nedá se nic dělat, platíme 60 dolarů na noc.

Ramessův chrám Abú Simbel

Po ubytování jdeme zpět na náměstí a pak kráčíme na místní velkolepou a jedinou památku, kvůli níž stojí za to navštívit toto město - Ramessův chrám. Ten byl přemístěn kvůli stavbě přehrady, přesto je monumentální. Zasvěcen byl nejvyšším bohům Horního a Dolního Egypta, Amenreovi a Reharachtejovi; vedlejší kult zde měl i Ptah asám zbožštěný Ramesse II. Chrám je orientován přesně kvýchodu a byl postaven tak, že dvakrát do roka, vždy o jarní a podzimní rovnodennosti, ozářilo vycházející slunce sochy tří božstev vytesané v západní stěně nejzazší kaple. Průčelí chrámu vévodí čtyři sedící, přes 20 metrů vysoké kolosy Ramesse II., je to kolosální. Kupodivu zde není mnoho turistů, tak si můžeme v klidu vychutnat prohlídku anechat na sebe dýchat tu dávnou minulost a kulturu.

Cestou nazpět se zamýšlíme, jak se vše mění a kdeže ty dávné kultury jsou dnes. Rádi bychom se osvěžili vychlazeným pivem. Je nesnesitelné horko, na slunci tak kolem 50 stupňů, přece jen jsme už hodně na jihu, blízko súdánských hranic.

Když se ptáme na pivo, všichni jen kroutí nepochopitelně hlavou. Končí veškerá legrace, je jasné, že tady si dnes pivo nedáme, no co se dá dělat, musíme se spokojit s Pepsi vjedné čajovně a jdeme to nejhorší horko přečkat vnašem klimatizovaném pokoji.

Večer už tak strašné vedro není. Vyrážíme na večerní rej, ten se však nekoná, vtomto městě se nic neděje, dokonce nezajímáme ani místní, nevšímají si nás. Turisté po návštěvě chrámu odjeli. Městečko žije svým poklidným egyptským životem. Dáváme si alespoň placku naplněnou podivnou směsí. Přemýšlíme, co to jen může být, maso ne, až pak mně napadne, že to chutná jako držky, ano je to směs z jehněčích držek, zajímavé. Muž, co nám to prodal, nás pozoruje a usmívá se, my na něj také a ukazujeme palcem vztyčeným, že vše je O.K. Posedíme ještě vmalé čajovně apopíjíme pravý egyptský čaj, je velmi chutný. Místní pokuřují vodní dýmky, což je velká záliba Egypťanů. Muži nechodí na pivo, ale na dýmku. Moc se mi ten rituál líbí, zákazník si sedne, číšník přináší velikou vodní dýmku, speciálními kleštěmi vloží žhavý uhlík atabák a pak už jen bafají a bafají. Odebereme se na hotel spát, ráno nám jede autobus už v6 hodin. Budík zvoní o páté, vstáváme a vyrážíme na autobusové nádraží. No to zní nadneseně, je to silnice u místního baru, u kterého se shlukují lidé. Ptáme se jich, kdy přijede velký autobus, který nás odveze do města Edfu – naší další zastávka.

Všichni ukazují, že tady stojíme správně. Přesně v šest přijíždí dodávka asi pro 12 osob. Pobízejí nás, ať si nastoupíme, my děkujeme a říkáme, že si raději počkáme na velký autobus, bude to pohodlnější. Máme za to, že místní využívají levnější dopravu. Dozvídáme se, že žádný jiný autobus už nepřijede, tak buď pojedeme tímhle, nebo vůbec. Naše batohy nám připevňují na střechu a my se jdeme mačkat s dalšími do malé dodávky. Vyjíždíme, je to nepohodlné, tulíme se na sebe, ale jsme rádi, že se odtud vůbec dostaneme. Cesta probíhá v rámci možností, pomalu se rozjasňuje a začíná se dělat urputné horko. Poušť za okny malé dodávky vypadá děsivěji, než pohled z klimatizovaného velkého autobusu, ale ty čtyři hodiny snad nějak vydržíme. Zkouším usnout, nedaří se, tak mám alespoň zavřené oči. Najednou mě vyruší podivné poskakování auta, zastavujeme, to se mi moc nelíbí. Řidič vyskakuje z vozu a sděluje nám, že se auto porouchalo. Stojíme uprostřed pouště, nemilosrdné slunce pálí a není se kam před ním schovat. To nevypadá dobře, nevzali jsme si vodu. Přemýšlíme, co když auto neopraví a nepojedeme dál. Já se raději modlím kAlláhovi a pevně věřím řidiči, že auto spraví. Už je celé rozebrané, ostatní muži se snaží pomoci. Šofér začíná být mírně nervózní, ale stále něco zkouší. Už je nám strašné vedro a máme žízeň. Sláva, mé modlitby byly vyslyšeny, řidič asi po hodině a půl auto zprovoznil. On je vítěz a my všichni jsme šťastni, vtu chvíli je on pro mě velký hrdina. Konečně dojíždíme do města Edfu.

Je to malé město zhruba se 100 000 obyvatel na západním břehu Nilu a je významné architektonickou památkou Horův chrám. Řidič nám zastavuje hned před hotelem, takže se můžeme okamžitě ubytovat. Nejdříve se ale musíme napít, máme takovou žízeň, že vypijeme na ex litr vody.

Po ubytování si dáváme odpočinek v klimatizovaném pokoji, přeci jen strávit šest hodin v poušti v úmorném vedru člověka unaví. Po odpočinku míříme k Horovu chrámu, po cestě nás míjí spousty taxíků a drožkářů, kteří na nás pokřikují achtějí nás svézt. My vtipně odpovídáme, že máme nohy a umíme chodit a rádi se projdeme, někteří jsou neúnavní a stále dotírají, já už jsem se naučil jen připitoměle se usmívat a kroutit hlavou, to je po čase odrazuje. Přicházíme k chrámu a zjišťujeme, že už je otevřen jen půl hodiny, tak to necháváme na zítřek a jdeme se projít po městě.

Procházíme hliněnými uličkami a v jedné čajovně si sedáme na čaj. Přináší nám ho mladík, který je jako vždy velmi vstřícný až vlezlý, umí anglicky a za chvíli už víme takřka vše o něm a o jeho rodině a tváří se jako náš nejlepší přítel. Dochází na placení a to už končí veškeré přátelství, chce po nás asi 100 Kč, běžná cena je tak 10 Kč. Česky ho odkazujeme do patřičných míst a na stůl mu hodíme 20 a to může být rád, on něco mumlá a proklíná nás a my hrdě odcházíme.

Áleje sfing, která sloužila jako tříkilometrová procesní cesta mezi Luxorským a Amonovým chrámem v Karnaku

Bloudíme uličkami. Zastavujeme se u pána grilujícího kuřata, vypadají nádherně a my už máme velký hlad, kupujeme si celé kuře asi za 10 Kč. Chutná skvěle, jsme nasyceni jídlem i zážitky. Jdeme na hotel. Stejně se tu už večer nedá nic dělat.

Ráno vstáváme raději zase časně, než se udělá silné africké horko a vyrážíme k Horovu chrámu – druhý pokus. Cestou si všímáme, jak z hromady odpadků vstává špinavý Egypťan, už jen ta představa, jak tam tráví noc, mně děsí. Kolem nás stále projíždějí kočáry s koňským spřežením, které přepravují turisty k chrámu, chtějí nás také svézt, ale opět je musíme s úsměvem odmítnout a ukazujeme, že máme nohy. Přicházíme k jednomu z největších chrámů zasvěcených bohu Hórovi. Je to tu vskutku krásné.

Už je opět nesnesitelné horko, tak se jdeme ještě na chvíli zchladit na klimatizovaný pokoj, než vyrazíme na cesty. Ve 12 hodin se přesouváme směr vlakové nádraží, je to asi 3 km, tak bychom tam rádi dojeli taxislužbou. Samozřejmě když taxi nepotřebujeme, tak nám své služby nabízí skoro každý, ale zrovna, když bychom ho potřebovali, tak nic. Služby nám nabízí alespoň „tuk-tuk“, těch jsou tu stovky. Levný dopravní prostředek, to je takový moped s jedním kolem a místem pro řidiče, za ním se pak nachází zastřešený vozík na dvou kolech, obvykle pro dva cestující, není to moc pohodlné a s našimi velkými batohy se tam tak tak vlezeme. Řídí ho sotva patnáctiletý hoch, je z nás nadšen a nabízí, že si můžeme vyzkoušet řídit, s díky odmítáme. Přiváží nás na nádraží a požaduje 5 Kč, to se nám zdá málo, dáváme mu 20, on je udivený, ale má ohromnou radost, my také.

Naše další zastávka je město Luxor. Na nádraží jdeme koupit lístky. Nikde žádné pokladny. Ptáme se, kde si můžeme jízdenky zakoupit. Nakonec nás posílají do místnosti, která vypadá jako sklad balíků, tam nám prodávají jízdenky. Ne

můžeme se s nimi domluvit, kolik chtějí peněz za jízdné, neumějí anglicky, což je na nádraží zajímavé, tak nám na papír napíší 12. Říkám si, že se asi onulu spletl, ne opravdu to je tak levné za oba 12 Kč. Dáváme mu 20, stále nám chce vrátit drobné, moc nechápe, proč je nechceme a pak nám dlouze tiskne ruce a přeje šťastnou cestu.

Máme dvě hodiny čas do odjezdu. Jdeme si dát čaj a pozorujeme cvrkot na nádraží, kde se ale nic zvláštního neděje. Vlak přijíždí na čas. V tu chvíli na nádraží nastane zmatek a chaos. Egypťané se cpou do vlaku, jako by měl hned ujet. Dav nás vcucne a už sedíme na místech. Je to 2. třída, ale u nás by to byla si tak 6. Je tu špína, sedadla jsou polorozbitá, okna bez skel. Vlak je úplně plný, někteří si dokonce hoví v prostorách, kam patří zavazadla. Naštěstí si nás nijak nevšímají a mezi sebou hlasitě klábosí. Na každé stanici vlakem proběhne prodejce a důrazně vykřikuje, co právě nabízí. Je to pro nás zpestření nudné cesty. Projde pán s čajem, pán s prsteny, pán s šátky, pán s cigaretami a zapalovači, pán s rohlíky a nakonec pán, co má snad úplně všechno - a nese si to na hlavě. Do Luxoru přijíždíme v 17 hodin. Rychle se z nádraží přes dav lidí dostáváme ven z nádražní haly a snažíme se nenápadně proniknout kolem všech dotírajících taxikářů, co nám nabízejí své služby. Úspěšně se dostáváme na hotel. Nabízí nám pokoj, který je bez oken a klimatizace. Bereme ho a doufáme, že když tam nejsou okna, tak tam bude chládek. Ptáme se, jestli je tu nějaké restaurace. Ano, je hned za rohem a k našemu překvapení je to normální pub evropského stylu, dokonce s pivem. Majitel velký sympaťák a vůbec nevypadá jako typický Egypťan. Mluví krásnou angličtinou, je při těle a žoviálně veselý. V restauraci není moc hostů, tak se snámi dává do řeči. On nám vykládá, že není muslim, nýbrž ortodoxní křesťan, tudíž pije pivo, jí vepřové a vůbec je prostě úplně normální a nám

je to velmi blízké, a tak jsme si ho hned oblíbili. Říká nám, že od pondělí, což je pozítří, začíná tradiční muslimský svátek ramadán, ať se na to připravíme, neboť musíme počítat, že všechno bude velmi jiné. Většina obchodů, restaurací aslužeb bude značně omezena. V ramádánu začíná život prakticky až večer po západu slunce. Muslim nesmí pít, jíst a pracovat. Jsme trochu vyděšení, s tím jsme vůbec nepočítali. Vypili jsme pár piv, příjemně si popovídali a odebrali se na hotel. Ráno probíhá snídaně formou skromného švédského stolu na terase hotelu, je to romantické. Jdeme se podívat na významnou památku - chrám královny Hatšepsut. Přeplujeme přívozem z východního břehu Nilu na západní a tam je opět spousta taxíků. Naskakujeme do jednoho z nich a ten nás odváží k pokladně, kde si kupujeme lístky a pak už po svých kráčíme k chrámu. Vane příjemný chladivý větřík, a tudíž se nezdá být takové horko. Kchrámu vede ještě dlouhá cesta, ale vyplatí se dojít pěšky. Chrám, čím víc se přibližuje, působí impozantněji a je to vskutku monumentální stavba. Opravdová krása. Je zasazen do skály a přichází se kněmu po širokém schodišti. Po pohlídce se vracíme zpět a zastavujeme se ve stínu, kde si dáváme malou svačinu, kterou jsme si připravili - placku, tavený sýr a rajčata. Z dálky se k nám rychlou chůzí přibližuje postava. Dojde až k nám, je to ošklivý bezzubý Arab a mává nám před obličeji jakousi sádrovou hlavou sošky a mumlá cosi o padesáti eurech. Snažíme si ho nevšímat, ale on je neúnavný, sleví na 20 a později na 5 euro. Věříme, že hlava má zajisté obrovskou cenu, že jsme asi prohloupili aje naše životní chyba, že ji nechceme. Když zjistil, že s námi kšeft neudělá, smutně odchází.

Taxíkem se vracíme zpět. Taxikář je mladý muž, umí anglicky a jeví se jako spolehlivý, není drahý. Dává nám na sebe telefonní číslo pro případ, že bychom chtěli ještě někdy využít jeho služby.

Vracíme se přes nádraží, kde kupujeme dopředu apro jistotu jízdenky do Káhiry, vše probíhá bez problému. Ještě jdeme směnit peníze, neboť už nám místní měna dochází, i zde probíhá vše vpohodě. Navečer pak navštěvujeme nóbl restauraci na večeři, kam chodí turisté, nebo už na první pohled bohatí Egypťané. Prostředí je příjemné. Opravdu vaří velmi chutně a oproti plackám na ulici je to vítaná změna, běžné jídlo s polévkou i zákuskem. I v této jakoby drahé restauraci vychází celé menu na jednoho v přepočtu na 150 Kč. Přecpáni se odebíráme na pokoj.

Ráno po snídani se vydáváme prohlédnout si chrámy v Luxoru, jsou zachovalé a opravdu moc krásné, opět na nás dýchá ta dávná kultura, ten kontrast s dneškem je markantní. Před vchodem do Luxorského chrámu se nachází pozůstatek aleje sfing, která sloužila jako tříkilometrová procesní cesta mezi Luxorským aAmonovým chrámem vKarnaku.

Chrám královny Hatšepsut

Už je opět horko, tak se jdeme ukrýt do kavárny. Popíjíme skvělou lahodnou kávu a mě zalévá zvláštní pocit klidu a uvolnění. Po této příjemné chvilce jdeme navštívit chrám v Karnaku. Po důkladné kontrole, kde musíme vše vytáhnout z batohu, ba i z kapes, můžeme vstoupit, bombu u sebe nemáme. Je to opravdu zážitek. Jedná se o egyptský chrámový komplex, hlavní kultovní středisko boha Amona na severním okraji města.

Cestou z chrámu potkáváme žebrající děti. To ovšem nejsou děti chudáků, to se pozná na první pohled. Mají americká trička, jsou čisté, obézní, se zjevnou nadváhou. Vlastně ani nežebrají, spíše po nás rovnou vyžadují dolary, my jsme přeci bohatí turisté. Jasně jim dáváme najevo, že od nás nedostanou nic.

Na večeři jdeme opět do nóbl restaurace a parádně se najíme. Zítra začíná ten slavný ramadán, tak uvidíme.

Po probuzení jsme se rozhodli, že zavoláme našemu známému taxikáři, od kterého máme telefonní číslo, a domluvíme si odvoz do Údolí králů. Mladík není moc nadšený, což už se dá vycítit z telefonu. Povídá, že nepracuje, že je ramadán. Nabízíme mu na naše 300 Kč, což je pro něho solidní výdělek. Na to už začíná slyšet. Ramadán neramadán, peníze dělají divy. Ještě to tedy upřesňujeme. Vyzvedne nás před hotelem, zaveze do Údolí králů, počká na nás a přiveze zpět do hotelu. Souhlasí. Taxikář přijíždí vdomluvený čas, ale já cítím, že to dnes nebude jen tak jednoduché. Taxík není jeho, ale kamaráda, který nás dováží na břeh, tam má domluvenou malou loďku a převeze nás na druhý břeh a tam už stojí připravené jeho auto. Jak důmyslné, říkám si.

Přijíždíme do Údolí králů. Místo sloužilo jako pohřebiště faraónů. Je to tu nádherné a pro mě asi zatím nejúžasnější zážitek. I když je tu nesnesitelné vedro asi tak 40-50 stupňů a ani kousek stínu, i přesto si to užívám. Navštěvujeme ty nejvzácnější hroby. Po třech hodinách se vracíme zpět ktaxíku. Mladík je už nedočkavý a těší se na svůj zasloužený výdělek. A už to začíná, typické arabské zkoušení podvést nás. Chce nás vysadit jen na břehu a ať už se dopravíme sami. Rázně mu sdělujeme, že domluva zněla hotel – Údolí králů – hotel. Je zjevně naštvaný, že jsme neoblomní, že se mu nedaří nás obalamutit. Nezbývá mu nic jiného než dodržet úmluvu. Domlouvá loďku a převáží nás na druhý břeh. To už byl pro něho vrchol, tam říká, že už končí a do hotelu musíme dojít po svých. No co už s ním, dáváme mu slíbené peníze a odcházíme. Opět se přesvědčujeme, že arabská nátura není zrovna fér. Ani vramadánu.

„Ramadán neramadán peníze dělají divy . . .“

Vyzvedáváme si batohy na hotelu, máme ještě čas, než nám pojede vlak. Nechce se nám s batohy chodit ve vedru po městě, a tak jdeme strávit poslední hodiny v Luxoru knašemu křesťanskému příteli do pubu. Je nadšený, protože jiné hosty nemá. Popíjíme pivo, bavíme se a čas příjemně ubíhá. Pak se dlouze loučíme, upřímně mu říkáme, že je úžasný člověk, je rád, dojetím se skoro rozplakal. Přicházíme na nádraží a v 21 hodin vyrážíme vlakem směr Káhira. Jedeme přes noc. Ve vlaku se nedá ani trochu spát, stále svítí světlo a někteří cestující jsou velmi hluční. V 7:30 vjíždíme do Káhiry a ihned přestupujeme na vlak do Alexandrie.

Alexandrie na nás působí příjemně. Je tu tak o 10 stupňů méně, nejsou tu žádní turisté, atak si nás ani místní vůbec nevšímají. Ubytováváme se v pěkném hotelu. Nabízí nám pokoj s výhledem na moře. Uleháme do postele, ještě se na chvíli dospat.

Odpoledne si projdeme Alexandrii, která je velmi podobná evropským městům, dokonce tu jezdí tramvaj, což

Alexandrie Pyramida v Gize v Egyptě není typické. Vydáváme se navštívit slavnou Alexandrijskou knihovnu, je opravdu obrovská a krásná. Kdysi byla zničena několika požáry, ale v roce 2003 byla znovu otevřena. Strávíme v ní několik hodin. Z knihovny se odebereme na místní trh, je také rozsáhlý, překypující různými produkty a dá se tu koupit opět naprosto vše. Čerstvé ovoce, zelenina, ryby, maso, oblečení, elektronika, domácí potřeby, prostě vše.

Docela nám vyhládlo, tak jdeme najít nějakou restauraci, to je ovšem během ramadánu velký problém. Ne že by tu restaurace nebyly, ale jsou zavřené. Po několikahodinovém hledání se už stmívá a místní se konečně těší na zasloužené jídlo. Začínáme chápat ramadán. Celý den se nesmí jíst a večer se všichni sejdou. Na ulicích jsou dlouhé stoly, snad pro sto lidí. Všichni pokorně sedí, mají před sebou talíř plný jídla a modlí se a pak se na povel společně pustí do jídla. Konečně i my nacházíme restauraci, kde se najíme. Je to příjemná rybářská bašta. Dáváme si dokonale připravenou čerstvou rybu, právě vytaženou z moře. Po této skvělé večeři odcházíme podél nábřeží na hotel.

Ráno vstáváme, konečně jsme se pořádně vyspali, dnes nemusíme vstávat příliš brzy, tak se ještě povaluji vposteli. Na hotelu se poté rozloučíme a jdeme si ještě projít Alexandrii a pomalu míříme na nádraží. V 15 hodin nám jede vlak a pojedeme opět do hlavního města. Do Káhiry přijíždíme v 18 hodin. Toto není vůbec ta Káhira, kterou jsme poznali při příjezdu před několika dny. Ulice jsou poloprázdné, žádný mumraj azmatek, silnice se dají snadno přejít. Ramadán dělá divy. Ubytováváme se v hotelu, kde jsme už spali, dokonce nám dali stejný pokoj. Vyrážíme do nezvykle klidného města. Přichází večer a i tady jsou v ulicích dlouhé stoly a lidé se připravují na večeři. Na některých je vidět, že už mají velký hlad, skoro jako my. Navrhuji zajít do restaurace, kterou už známe. Zavřeno. Snad bude otevřena nějaká jiná. Není to snadné. Většina podniků je zavřená. Konečně nacházíme sudánskou restauraci. Obsluhuje nás krásná Sudánka ajá vidím snad poprvé za tu dobu, co jsme v Egyptě, nádhernou ženu, mohu na ní oči nechat. Připravili nám výborné maso s rýží, moc jsem si pochutnal, ale možná proto, že už jsem měl opravdu velký hlad.

Cestou na hotel říkám, že mám strašnou chuť na pivo. To je marné, nikde nic, dokonce i jediný obchod s alkoholem je zavřený. Ach ten ramadán. Jdeme raději spát.

Vstáváme v 6 hodin, dnes pojedeme na poslední zajímavost Egypta ... na pyramidy. Dožadujeme se snídaně, ale v ramadánu prý nepodávají. Pak se jim nás zželí a odněkud vytahují sušenky a mléko. Jdeme nezvykle prázdnými ulicemi na metro, které nás zaveze do Gízy. Je to ještě pár kilometrů pěšky, tak si bereme taxi, ten nás zaveze až k pyramidám. Vstupné je 500 Kč. Je tu asi milión turistů různých národností. Velký chaos. Stojíme před největší, Cheopsovou pyramidou. Je to opravdu obr, na obrázcích jsem ji viděl mnohokrát, ale na vlastní oči je to zážitek. Jdeme dovnitř, lezeme po čtyřech až do pohřební komory. Je tu nesnesitelné dusno a teplo, a tak rychle zpátky ven. Po Cheopsově pyramidě jdeme kdalším, už ne tak monumentálním. Začínají útočit velbloudáři. To je velká turistická atrakce, ale my na zapáchajících velbloudech neshledáváme nic atraktivního. Oni si ale myslí opak ajsou stále agresivnější. Naše metoda totální ignorace je doslova vytáčí a jeden neodbytný na nás křičí a domáhá se naší pozornosti. Avšak marně, začíná mě to bavit.

Cestou od pyramid ještě projdeme kolem slavné sfingy a myslím, že už jsme dokonale egyptsky vypamátkováni. Už je opět strašné vedro, tak si jdeme udělat siestu a vracíme se na hotel. Večer pak vyrážíme na poslední procházku po Káhiře. Podíváme se ještě do mešity. Tam je spousta lidí a všichni slaví ramadán a vypadají šťastně, i ten poslední chudák dostane najíst.

Ještě kupujeme nějaké ty suvenýry adárky pro naše blízké apomalu kráčíme na hotel. Egypťané hodují v ulicích a Káhira působí klidně.

Na recepci hotelu si ještě domlouváme na zítra odvoz na letiště ajdeme spát. Taxi ráno přijelo ve sjednaný čas a v klidu nás odváží na letiště. Odbavujeme se a máme ještě čas. Kupodivu nám vobchodě prodají plechovkové pivo, atak si jich před odletem pár dáváme. Vzlétáme a já si z okénka letadla všímám, jak se nad Káhirou vznáší hustý opar smogu. Tím končí tahleta egyptská expedice. Musím říci, že to bylo zajímavé, chvílemi i krásné, ale jednou Egypt – navždy stačí Egypt!