ZEP2417 - Největší bitvy

Největší

Nejvýz N am N ější střety, které ovliv N ily ději N y celého světa

Velká kniha

Největší bitvy

Anglosasové

JEDNOTKY 7 000

JÍZDA MINIMÁLNÍ

HLAVNÍ VOJEVŮDCE

Král Harold II.

Než se Harold stal anglickým králem, byl mocným šlechticem a hrabětem několika panství včetně Východní Anglie a Wessexu. Moc získal v několika úspěšných vojenských taženích.

Přednosti: Zocelený král-bojovník se silnou armádou a množstvím bojových zkušeností.

Slabiny: Příliš sebevědomý po Stamford Bridge; špatný taktik.

KLÍČOVÁ JEDNOTKA Lučištníci

Extrémně přesně střílející a pohybliví. Střelci z dlouhých luků se specializovali na intenzivní ostřelování na velkou vzdálenost.

Přednosti: Nejlépe vycvičení a nejpřesnější lučištníci na světě.

Slabiny: Všichni lučištníci byli vždy poměrně zranitelní v boji zblízka.

KLÍČOVÁ ZBRAŇ

Dlouhý luk

Obávaná zbraň, která rychle zlikvidovala mnoho normanských vojáků – „odstřelovací puška“ své doby.

Přednosti: Úžasný dostřel a účinný zastavovací efekt ve srovnání se standardními luky.

Slabiny: Vyžaduje velkou sílu horní části těla a hodně cviku.

01 Senlacký vrch

Bitva začala tím, že král Harold rozestavil své vojsko na Senlackém vrchu, pahorku poblíž Hastings. Pěchota a lučištníci utvořili rozsáhlou obrannou štítovou zeď, od níž byl Harold připraven odrazit jakýkoli normansko-francouzský postup.

02 Zahájení palby

Vilém rozložil své síly kousek od vrchu a dal svým lučištníkům povel ke střelbě. Kvůli své nevýhodné nižší pozici a velikosti anglosaské štítové hradby takto způsobil nepříteli jen malé škody.

03 Hradba nepovolila

Poté, co se Vilém přesvědčil o neúspěchu svých lučištníků, nařídil jim, aby se znovu spojili s pěšími jednotkami a zaútočili na nepřítele jako jedna síla. Když se normanská pěchota přiblížila k pahorku, angličtí lučištníci spustili velmi účinnou palbu. Přesto Normané dosáhli štítové hradby a došlo k prudkému boji zblízka.

04 Vilém nezemřel

Když se nyní normansko-francouzská pěchota utkala s Anglosasy, nařídil Vilém některým svým jezdeckým jednotkám, aby je zezadu posílily, ale i po více než hodině boje zůstala štítová zeď nedotčena. Vilémovi navíc citelně uškodilo, když Anglosasové prolomili jeho levé křídlo a zároveň se rozšířila zvěst, že vévoda byl zabit.

Aby prokázal, že to není pravda, sundal si přilbu a rozběhl se přes bitevní pole, přičemž osobně zaútočil na Anglosasy.

05 Odříznutí

10 Anglosasové na útěku

Rychle se rozšířila zpráva, že Harold byl zabit, a anglosaská armáda se začala rozpadat. Vilémova vojska je pronásledovala a normanský vévoda byl prohlášen za vítěze.

Skupina anglosaské pěchoty, která prolomila levé normansko-francouzské křídlo, se domnívala, že kriticky narušila nepřátelskou linii, a pronásledovala ustupující bojovníky ze svahu. Zabili sice další muže, ale sami se nechali odhalit a odříznout – což byla osudová chyba.

06 Předstíraný útěk

V jednu hodinu odpoledne anglosaská štítová hradba stále držela. Vilém nařídil svým jednotkám, aby se stáhly a přeskupily. Po krátké přestávce se rozhodl změnit taktiku a nasadil své jezdectvo, aby zahájilo sérii útoků spojených s předstíraným útěkem.

Bitva u Hastings

09 Král Harold padl

Vilémova taktika byla úspěšná a v podvečer se anglosaská štítová hradba konečně prolomila. Boj na kopci se rozpadl do skupinek svádějících intenzivní a zoufalé šarvátky, v nichž padlo mnoho vojáků na obou stranách. Poziční disciplína byla nyní mizivá nebo žádná. Kolem šesté hodiny večerní napadli Normané Haroldovu osobní standartu a již raněný anglický král byl zabit.

07 Štítová zeď prolomena

Taktika zafungovala, Anglosasové porušili svou štítovou hradbu, někteří ji opustili a seběhli z kopce. Její zbývající část se kvůli tomu musela semknout, čímž se zmenšila její šířka, a nakonec odhalila Harolda a jeho několik elitních jízdních jednotek. Část anglosaských štítonošů, kteří pronásledovali normansko-francouzskou jízdu, byla obklíčena a pobita.

08 Haroldova pěchota obklíčena

Díky zmenšující se štítové hradbě bylo snadné se obchvatem dostat k Haroldovi. Vilém dal pokyn zbývající jízdě a ta na hradbu zaútočila z obou stran.

Normané a Francouzi

JEDNOTKY 10 000

JÍZDA SILNÁ

HLAVNÍ VOJEVŮDCE

Vévoda Vilém II.

Normanský šlechtic byl spolehlivý všestranný a fyzicky silný vůdce, známý svými vynikajícími jezdeckými schopnostmi. Pro toto důležité vítězství byla klíčová jeho schopnost měnit taktiku za pochodu a improvizovat, když se věci nevyvíjely podle jeho představ.

Přednosti: Charismatický vůdce s vynikajícími jezdeckými schopnostmi.

Slabiny: Poměrně nezkušený v přímém střetu.

KLÍČOVÁ JEDNOTKA Jízda

Rychlá, hbitá a neuvěřitelně dobře vycvičená normanská jízda, která tuto bitvu pravděpodobně vyhrála.

Přednosti: Jednotka s vynikající manévrovací schopností a rychlostí.

zbraň, která se dala vrhnout i na delší vzdálenost

Přednosti: Všestranná zbraň, kterou lze použít v boji zblízka i na dálku.

Slabiny: K efektivnímu použití je třeba dlouholetého výcviku.

Bitva na Vítkově

PRAHA, VRCH VÍTKOV 14. ČERVENCE 1420

Husitské války začaly pražskou defenestrací 30. července roku 1419, při níž vzbouřený dav pražských příznivců učení Jana Husa vedený radikálním kazatelem Janem Želivským vyhodil z okna radnice protihusitsky zaměřené konšely Nového Města pražského.

Král Václav IV. zatím přebýval na svém Novém hradě u Kunratic, ale trápila ho nemoc a zhruba dva týdny po obdržení zpráv o defenestraci tam zemřel. Příznivci kalicha, který se stal symbolem přijímání pod obojí, zatím ovládli Prahu a vyhnali z ní nejen všechny katolické kněze, mnichy i jeptišky z klášterů, ale vlastně všechny, kdo se veřejně hlásili ke katolicismu – tedy k hříšným papežencům.

Ve městě původně pobýval i stárnoucí bojovník Jan Žižka, bývalý lapka, žoldnéř, ale také vrátný krále Václava IV. Ten nebyl s pražskými poměry spokojen, a tak odešel do Plzně, která se měla stát novým Městem Slunce pro pravověrné husity. Jenže na jaře 1420 je vyhnali i odtud, protože Plzeň ovládli katolíci. Při přesunu do jižních Čech na zaslíbenou horu Tábor vybojoval Žižka první bitvu u Sudoměře, kde v oslabení poprvé využil vozovou hradbu a porazil přesilu jihočeských rytířů a také johanitů z blízkých Strakonic. Potom dorazil do Tábora, kde se stal jedním ze 4 hlavních hejtmanů a poté i nejvyšším vojenským velitelem – spolu s Mikulášem z Husi.

Mezitím se v Praze odehrávalo převzetí moci. Vládu v Čechách měl zdědit Václavův bratr Zikmund, uherský král, který však měl špatnou pověst, protože se mu přičítala vina za upálení Jana Husa, a navíc jeho vojsko kdysi plenilo české země. Jenže Zikmund zrovna válčil s Turky na Balkáně, a tak zatím pověřil vládou královnu vdovu Žofii, která však nemohla těžkou situaci zvládnout.

Chudší Nové Město pražské ovládli radikální měšťané vedení Želivským, zatímco ve Starém Městě rostl vliv umírněnějších univerzitních mistrů i bohatších kališnických patricijů. Teprve v prosinci 1419 přijel Zikmund do Brna, kde přijal hold mnoha českých i moravských šlechticů. Pražské měšťany však pokáral a se znalostí situace se vyhnul nestabilním Čechám – přesunul se do slezské Vratislavi, kde po pověření papežem Martinem V. začal shromažďovat vojsko na křížovou výpravu proti vzbouřené Praze. Měl štěstí, že nejmocnější český šlechtic Čeněk z Vartenberka měl v držení Pražský hrad, který sice nejprve předal husitům, ale poté, co se desítky tisíc křižáků přesunuly k Hradci Králové, vrátil ho zase královské posádce Lucemburka. Husité to nečekali, a tak si ho nechali vzít.

Do Prahy však přijela pomoc z jihočeského Tábora vedená Janem Žižkou, který se rozhodl ubránit kalich proti katolíkům. Přesto vypadala situace beznadějně, protože ani Žižkovi se nepodařilo dobýt Pražský hrad zpět kvůli zásahu zkušeného Zikmundova velitele Filippa Scolariho zvaného Pippo Spano. Naštěstí Žižka odhadl situaci a vybudoval improvizovanou pevnost na vrchu Vítkově, odkud kontroloval přístupové cesty do Prahy z východu. Křižáci oblehli město, ale nedokázali ho pevně uzavřít, aby zamezili přísunu potravin. Bez toho nemělo obležení smysl, a tak potřebovali do žní dobýt Vítkov. To se jim však 14. července nepodařilo, a tak Zikmund musel křížovou výpravu rozpustit bez většího úspěchu.

Žižkova vítězná obrana Vítkova jen s malým počtem obránců mu vynesla slávu a vliv. Zvítězil ještě v několika větších bitvách a vybudoval polní vojska nového typu, která vítězila i po jeho smrti roku 1424. Zikmund se doopravdy ujal moci

v Čechách až roku 1436. ◊

Jednooký hejtman

O Janu Žižkovi je známo, že přišel o oko už ve velmi raném věku, takže měl jasné poznávací znamení už jako lapka či žoldnéř. Nijak mu to nebránilo ve strategickém a taktickém přemýšlení, v čemž prokázal genialitu a vždy pohotovou reakci na situaci. Už roku 1421 přišel o druhé oko, a tak své poslední bitvy vyhrával jako slepý.

Sruby na Vítkově

Známá vozová hradba byla sice v husitském válečnictví oblíbená, ale Jan Žižka ji zase tolik nepoužíval. Naopak vymýšlel vždy originální řešení a na Vítkově mu posloužily dřevěné sruby, které se husitům podařilo vybudovat během několika týdnů. Jejich improvizované hradby pak posloužily jako vyvýšené stanoviště proti jezdcům. Proto se daly snadno ubránit i s malou posádkou.

Nejisté počty

Soudobé kroniky uvádějí, že k Praze přitáhlo až 100 tisíc křižáků. Jelikož však nebyli schopni úplně uzavřít obležení města, přiklání se současní historici k realističtějším počtům kolem 30 tisíc. Obránců Prahy zbylo po vyhnání katolíků asi 5 tisíc, k tomu Žižka přivedl asi 3 tisíce táboritů a ze severočeských husitských svazů přibyly další 2 tisíce, takže celkem to vychází kolem 10 tisíc bojovníků.

Přelétaví šlechtici

Během husitských válek spousta bojovníků změnila strany, někteří i několikrát. Při první křížové výpravě vynikl purkrabí Čeněk z Vartenberka, který přeběhl od Zikmunda k husitům a zpět. Ale stranu změnil též mocný jihočeský pán Oldřich z Rožmberka vychovaný v kališnickém duchu, když si uvědomil, že Zikmundova přízeň je pro něj výhodnější. Na druhou stranu přeběhl zase třeba Bohuslav ze Švamberka, jehož porazil Žižka u Sudoměře, ale nakonec se stal táborským hejtmanem.

Největší bitvy

architekta strategie, která premiérovi působila takové starosti. „Zarazilo mě, jak velmi unaveně a vyčerpaně teď premiér vypadá,“ napsal jeho osobní tajemník Jock Colville.

Přestavěné parníky společnosti Cunard začaly v rámci příprav vykládat svůj náklad – muže i vybavení, které budou potřebovat – a proměnily jižní Anglii v rozsáhlou khaki mozaiku armádních táborů. Od ledna do června 1944 dorazilo do Británie 700 000 amerických vojáků, kteří se tak přidali k celkovému počtu asi 2 880 000 vojáků ubytovaných po celé zemi. Přibližně 5 % z tohoto počtu se mělo zúčastnit přímo Dne D – zbytek měl být potřeba pro následující operace.

„Hitler a jeho generálové byli i nadále přesvědčeni, že útok s největší pravděpodobností zamíří na Calais, kde soustředili nejmohutnější obranu“

Když americké jednotky v listopadu 1942 dorazily do severní Afriky, vojákům zcela scházely válečné zkušenosti. Jejich základní výcvik proběhl velmi rychle a za značných nákladů, překypovali tedy sebevědomím. Zato generálové, kteří se připravovali na den D a účastnili se již dříve obojživelné spojenecké invaze na Sicílii a v Itálii (byť nikoliv ve srovnatelném rozsahu), neměli o síle německé obrany nejmenší iluze. Přestože byl výcvik důkladný, první rozsáhlé cvičení odhalilo celkem závažné systémové nedostatky spojeneckých sil.

pláž obráncům, které si zahrálo Královské námořnictvo. Prvních několik dní byl kladen důraz na nácvik naloďování, kdy důstojníci naháněli své svěřence do transportních člunů a 28. dubna pak začal první ostrý útok.

Pro svou podobnost s pláží Utah byla vybrána lokace Slapton Sands v Devonu. Dne 22. dubna 1944 se 30 000 vojáků i s tanky a vyloďovacími plavidly chystalo zabrat

Spojenecká vojska

Nejtěžší boje během Dne D probíhaly na pláži Omaha, protože německou obranu zde příliš nenarušily letecké útoky. Při dobývání pláže zemřelo asi 2 400 amerických vojáků.

Higginsovy čluny

Higginsovy čluny s plochým kýlem neboli LCVP (Landing Craft, Vehicle, Personnel) přepravily lehká vozidla nebo několik desítek mužů do mělké vody a poté spustily rampy. Každý člun byl vyzbrojen dvěma kulomety ráže 7,62 mm, které při vyloďování pěchoty poskytovaly krycí palbu. Po zajištění pláže smontovali ženisté prefabrikovaná mola Mulberry, aby mohly následovat větší lodě LST (Landing Ship, Tank) s těžšími vozidly a vybavením.

Eisenhower nařídil použít ostrou munici, aby si vojáci zvykli na hluk války, a tak měl těžký křižník HMS Hawkins před vyloděním ostřelovat pláž. Vzhledem k tomu, že se některé lodě zdržely, rozhodl admirál, který měl cvičení na starosti, vše posunout o hodinu, ale nějakým způsobem se tato informace

Talířové miny

Protitankové talířové miny, připevněné na kůlech a důmyslně nakloněné směrem k moři, a tedy k útočníkům, mohly být za přílivu aktivovány výsadkovými plavidly. Jedná se o nástražné zařízení, které odpálí pět kilogramů TNT – což stačí ke svlečení pásů z tanku.

Ježci

Zubatá klubka ze tří zkřížených úhelníků znemožňovala vylodění při přílivu. Invazním plavidlům kvůli nim hrozilo uvíznutí a proražení trupu a zároveň šlo o překážku, která zpomalovala tanky. Poprvé byly použity na československých hranicích k odražení německých tanků, proto se jim někdy říká „čeští ježci“.

nedostala ke všem vyloďovacím plavidlům, takže se někteří vojáci vylodili na pláž přímo pod duněním děl těžkého křižníku, což vedlo k úmrtí 308 mužů.

A mělo být ještě hůř. Tu noc se z Plymouthu do Slapton Sands v doprovodu HMS Azalea vydala flotila obrovských lodí LST (Landing Ship, Tank), aby simulovala přeplutí kanálu. Jako kachny vedla HMS Azalea osm vyloďovacích plavidel v jednom šiku přes zátoku Lyme Bay, když se ze tmy vynořily německé E-Booty – rychlá útočná plavidla, která se proháněla průlivem La Manche – a zahájily palbu svými torpédy. Během rutinní hlídky je k zátoce Lyme Bay přilákal neobvykle silný britský rádiový provoz. Protože Spojenci nechtěli odha­

Nášlapné miny

Pozemní miny byly zakopány a spouštěny pomocí nástražných drátů. Miny typu S „vyskakovaly“ před výbuchem do výšky přibližně 60–120 cm, což zvětšovalo jejich ničivou sílu.

Ostnatý drát

Kulometné hnízdo

Kulometná hnízda, propojená s bunkry a pevnostmi zákopy, střežila cesty vedoucí z pláže pryč a tlačila útočníky zpátky do moře palbou z nechvalně proslulých kulometů MG 42. Byly sice spojeneckým bombardováním zranitelné, ale pouze výměna muničního pásu poskytovala spojenecké pěchotě životně důležité sekundy, během kterých mohla zahájit útok.

Dělostřelecké postavení

Německá dělostřelecká stanoviště, bezpečně chráněná silným betonovým opevněním, ostřelovala spojenecké lodě blížící se k pláži. Jejich vyřazení před vyloděním bylo klíčovou součástí operace. Pro pěchotu bylo velice náročné je dobýt, měla prakticky jen dvě možnosti: dostat se pod děla a vrhat granáty do úzkých prostor uvnitř nebo je obsadit přes spojovací zákopy.

Cívky ostnatého drátu, v obrovském množství používané podél mořských valů, znemožňovaly útočníkům krytí. Když se ho snažili opatrně přestřihnout nebo přimáčknout k zemi, aby jej mohli překročit, utrpěli Spojenci těžké ztráty ze strany německých kulometů. Volné konce drátu se překonávaly nejobtížněji, protože neopatrný voják si jich nemusel všimnou a skončil v pasti.

Mořská stěna

Generál

Bernard Montgomery

Brit, 1887–1976

Třímetrová betonová mořská stěna přestavovala nejen ochranu proti pobřežní erozi, ale i proti spojeneckému útoku. Dokázala ztížit přístup pěchoty z pláže a znemožnit průjezd vozidel. Útočníkům však zároveň poskytla vzácný úkryt před německými zbraněmi.

Krátké Bio

Velitelem spojeneckých pozemních sil během operace Overlord byl Rommelův soupeř, generál Montgomery, který uvedl do praxe Eisenhowerovy plány na Den D. Američtí generálové ho ostře kritizovali za to, že se mu nepodařilo rychle dobýt Caen, největší město v Normandii.