překlad Jarmila Horáková
Řekli jste mi, že jsem sentimentální čubka. Pokoušu vás až do mléka.
© Tatiana Țîbuleac, 2022
Translation © Jarmila Horáková, 2022 Photography © Tereza Trautmannová, 2022 © Větrné mlýny, 2022
ISBN 978-80-7443-451-8
Tento projekt byl realizován za fi nanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.
Projekt se uskutečňuje za fi nanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Financial support granted by the Romanian Cultural Institute.
Narodím se v noci, je mi sedm let. Vzala by mě do náruče, říká, ale má plné ruce. Seshora nás osvětluje modrá lampa, kabelem spojená se stromem. Houpe se. Zakloním hlavu, abych si ji lépe prohlédla: je kulatá jako bochník chleba. Projdeme Branou jako přes kamenné břicho. Tak takhle to vypadá ve městě, napadne mě. Pořád dolů, do údolí, tam vede cesta. Mráz nám dýchá na paty, ulice se krátí. Mám se chytit její kapsy, abych neuklouzla. A dívat se kolem, abych taky viděla tu krásu! To prosáté světlo. To nebe s prchavými hvězdami. Činžáky, činžáky, činžáky. Žádný není vyšší než čtyři patra. Žádný není širší než čtyři vchody. Uvnitř její kapsy je kožich, nehet vzplane. Za okny jsou vidět malí lidé, jak si hezky žijí. Tisíce čtverců a v nich lidé jako jadérka v hrušce. Jedni vedle druhých, jedni přes druhé. Ti dole drží na ramenou ty ostatní. Ti dole jsou silní. Nějaký modrý pes se vydal za námi a zanechává po sobě malé stopy. Ve městě je všechno po čtyřech a modré, napadne mě. Nesmím zůstat pozadu, nikdy nesmím zůstat pozadu. Vedle plotu se zastavíme. Zakroj glaza i zabud‘ vsjo. 1 Ničemu nerozumím, za vteřinu všechno zapomenu.
2
Tamara Pavlovna mu říkala náš mužskej a nikdy neprošla kolem bez toho, aniž mu řekla pár slov jako živému. Byl dlouhý jako Lovosice ten náš milý plot. Naše síla, náš golubčik. 2 Toho jsme se držely, když jsme se vracely domů
1 Zavři oči a na všechno zapomeň (rus.).
2 Holoubek (rus.).
s odřenými rameny a rukama plnýma plivanců. Pod ním jsme seděly na bobku, vyždímané, abychom se uklidnily a přestaly třást. Tam jsme také nejčastěji brečely. Ale taky se smály: nahlas, od srdce, jako vrány v zimě. „To železo má duši,“ říkala pokaždé a já jsme jí věřila na slovo. Na světě nebyla jediná věc, kterou by Tamara Pavlovna nevěděla lépe. Po letech, když jsem ho našla celý zrezivělý, s tyčemi polámanými jako žebra, oplakala jsem ho jako nebožtíka. Zabít železo není snadné, ale když opravdu chceš, dokážeš to. Z kopečku, z našeho malého Everestu, jsme měly dvůr přiléhající k našemu činžáku jako na dlani. Viděla jsem kaštan s větvemi ve tvaru korábu a Plukovníka mezi květinami. Viděla jsem červenou raketu s lesklou špičkou a letadlo se čtyřmi místy obsazenými bílými kulatými hlavami. Viděla jsem naškrobené modravé povlečení vlající na šnůrách jako břidlicové tabulky. A na balkoně Šuročku, jak si drhne nohu rejžákem. A Pavlíka, který si nehrál, jen stál. Pak jsem za okny viděla obtloustlé ženy v šatech s páskem, samozřejmě s páskem, jak vaří a pečou. Bellu Izákovnu a Rozu s boky jako hruška, jak si špitají uprostřed ulice. Tajemství, pořád nějaká tajemství. Zachara Antonoviče s rukou přitisknutou k medaili. Ztratit medaili, to by bylo strašné. A ta ostuda! Všichni, všichni, všichni tam byli. Ošklivá Marina, opilý Ljončik. Jekatěrina jako měsíček. Naše životy pod skleněným poklopem. A v těch krátkých vteřinách, osvícených jako ve hře zrcadel, jsem se cítila šťastná až do morku kostí. Za všechny dohromady a za každého zvlášť. Za ně, za nás, za každý den, kdy se máme kam se vrátit. „Mít své místo mezi lidmi není málo,“ říká-
vala Tamara Pavlovna, která věděla, o čem mluví. Znala spoustu míst a lidí — víc, než by chtěla. Od plotu k domu byla prohlubeň, dlouhá dvacet ženských kroků a třicet dva holčičích. Počítala jsem je pečlivě, nepospíchala jsem, především jsem nepospíchala. Abych zrovna tady nic nerozbila. Pak uviděli i oni nás. „Sběračky skla jdou!“ šeptaly si Židovky, ale samozřejmě to slyšeli všichni: jaképak šeptání u Židů. Hotovo. Po jejich slovech, po těch slovech jako rozsudek se nedalo dělat nic. Všichni bychom rádi zaplatili, aby se ten náš drahý den protáhl, aby zůstal a pojal nás, ale on se začal rozpouštět. Dívali jsme se, jak se ještě teplý zmítá vším, co nám nadělil a přinesl, a vnímali jsme ho jako kouzelné nádraží, ze kterého se dá jen odjet. „Sběračky skla jdou!“ To byl konec. My dvě jsme byly ten konec.
3 Žádné další ráno nebylo takové jako to první, kdy jsem se probudila v její posteli. Spala jsem přesně uprostřed jako náplň. Pět holek by se vešlo vedle mě, kdybychom všechny ležely našikmo. Takhle si žijí bonbony, napadlo mě. Zabalené do šustivých papírků, dokud je nějaká pusa nesní. V domově jsem měla jen deku. Ta moje smrděla po krysách, ale mohlo to být i horší. Kolem mě tryskalo z věcí světlo, jaké jsem nikdy neviděla. Dokonce i ze židlí a ze stěn. Za oknem nový svět. Větev s bobulemi jako korále. Zakleté zvíře. Na nebi se mísí vrcholky stromů a ptáci. Hlas směrem ke mně. Ty prosnulas? 3 Otevřela mě jako klíčem, našla si místo vlevo 3 Už jsi vzhůru? (rus.).
mezi žebry. Vstala jsem z postele, a měla mámu. Zázrak, už nebudu sirotek, strach, že za vteřinu zase můžu být! Pojmenovala mě Lastočka 4 a tak mi začala říkat. Třikrát jsem snídala, a už bylo poledne. Její čaj voněl, chleba byl jako máslo a máslo jako med. Přejedla jsem se a začalo mě bolet břicho. Plyn hořel jako modrý leknín. Rádio krásně vyhrávalo ljubov, ljubov, ljubov. 5 Tamara Pavlovna ho poslouchala, lehce se usmívala a pokoj se naplnil teplem. Ukázala mi byt, a nadešel večer. Ten den s sebou vozím do všech zemí, za všech okolností. Nic podobného mi nedaly ani peníze, ani láska. Nikdo mě nikdy nechtěl víc. Dokonce ani vy ne.
4
Bylo prosincové pondělí. Od té doby mi všechny měsíce začínají pondělím a roky prosincem. Celou noc sněžilo a všechny rohy na dvoře se zaoblily. Všechno zelené a černé zbělalo. Jen rjabinky 6 zářily červeně na větvích a Morkovčiny oči oranžově svítily na kanalizačním potrubí. Byla jsem krásná jako nikdy předtím. A kdybych to tehdy pochopila, kdybych věděla, jak to v životě chodí, uchovala bych si tu krásu na později. Ale já jsem to nevěděla. Byla jsem dítě, i když mi dětství pomalu končilo.
Tamara Pavlovna mi za spoustu peněz nakoupila nové oblečení. Tolik najednou se utrácí jen za novomanžele nebo za nebožtíky. „Koupila jsem ti lepší věci,“ řekla mi,
4 Vlaštovka (rus.).
5 Láska, láska, láska (rus.).
6 Jeřabiny (rus.).
abych si to pamatovala. Když už dělá dobrý skutek, tak mi přece nebude kupovat hadry. Otočila jsem se na patě a ona se spokojeně usmála. Poprvé v životě jsem chtěla, aby si mě lidi všímali. Stála bych na ulici i v mrazu, až by se ze mě stal rampouch, jen aby mě viděly holky z děcáku! Měla kabát s límcem, začaly by ty starší, protivné a zasněné. Měla boty s kožíškem, pokračovaly by ty mladší, smutné a neduživé. Postupně by se ta historka úplně překroutila. Možná už by v ní ani nesněžilo. Z Morkovky by se stal pes a ze mě kluk. Ale i to by stačilo. I tohle. V děcáku jsem měla jediný sen: svatební šaty z ciziny.
Kolem zdi, kolem kaštanu, kolem zahrady umrtvené zimou jsme se vydaly na cestu. Uprostřed ulice rozhazoval veselý chlapík lopatou sůl. Tisíce půlměsíčků blýskavé soli! „Do práce?“ zeptal se Tamary Pavlovny. „Do práce,“ odpověděla a oba pokývali hlavou. Jako že to je v pořádku — práce i to ostatní —, tak jsem pokývala hlavou s nimi. Město se před námi začalo protahovat jako obr po pijatyce. Došly jsme na zvláštní místo plné věcí bez lidí. Doteď jsem to znala naopak. Na dvorech stála auta, ale nikdo je nehlídal. Za okny květiny, ale nikde nikdo. Ve vzduchu byl pronikavě cítit benzín. Psi byli tlustí a hodní. Na ulicích zářily stovky lamp. Kde byl vypínač? Kdo nechal rozsvícené světlo?
Pod jednou břízou leželo několik zapomenutých prázdných láhví. Tamara Pavlovna se sklonila a strčila je do tašky. Nikdo tu není — další lež. Věděla jsem, vím, že každá věc má svého majitele. A každý majitel má pěsti. Past! Chtěla mě vyzkoušet. Chtěla mě nachytat. Město nebylo jen tak nějaké místo, ale trest. Jsem tady, abych to schytala za všechny.
Za rohem se nám do cesty postavil chlap jako hora a já jsem se vyděšeně zastavila. Pamjatnik. Sergej Lazo — geroj! 7 Dozvídám se, že hrdinové musejí trpět, když chtějí, aby jim postavili pomník. Lazo uhořel zaživa v lokomotivě, ale mohl dopadnout i hůř. Je krásný ten Sergej, hrdina. Má pravou paži nataženou, jako by chtěl, aby všichni zmlkli, a smutnou tvář, jako by odmalička věděl, že uhoří zaživa. Vešla bych se mu do dlaně, napadlo mě. Tamara Pavlovna se krátce zasmála a zezadu mě postrčila, abych pokračovala. Tehdy jsem si všimla, že jeho bronzový plášť je zepředu rozevřený. To mě udivilo nejvíc, venku vůbec nefoukalo. Nebála jsem se, ale přemýšlela jsem: co jsou ti lidé z města zač? 5 Plná vana, úplně plná. Zvážila jsem ji očima. Nikdy jsem nespotřebovala tolik čisté vody. První vodu, jak jsme v děcáku říkali, jsme používali na mytí obličeje a spodku. Z oblečení se v první vodě praly jen kalhotky. Zbytek se pral ve druhé vodě a podlahy se myly třetí vodou. Boty tím, co zbylo. A špinavou vodou jsme zalévali šípkové růže paní ředitelky. Ředitelka měla syna Ruslančika, který pil jen šípkový čaj. Šípek zalévaný od sirotků prospíval, ale Ruslančik už méně. Oči se mu zvětšovaly a břicho mu rostlo do šířky. My jsme mu říkali Bublina a vyplazovali na něj jazyk.
Tamara Pavlovna měla v koupelně modré dlaždičky s modrými květy s modrým středem. Bylo mezi nimi krásně, cítila jsem se jako na obrázku. Jen abych nepo-
7 Pomník. Sergej Lazo — hrdina (rus.).
škrábala vanu, neznečistila vodu, abych se hezky namočila. Když vešla s houbou, vyskočila jsem na nohy. Dlouze mě otáčela ze všech stran jako nové šaty a hledala nedostatky. Viděla jsem její kulaté žluté oči bez řas. Tenké uši, prošedivělé temeno. Nebylo to kdoví co, ale byla jediná, která mě chtěla. A mýdlem, mýdlem. A tady. A tam taky. Celka? 8 zeptala se mě na půl úst a cítila jsem, jak se do mě derou její drsné prsty. Nevěděla jsem, co jí mám odpovědět. Čekala jsem jiné slovo, kterým by mi to vysvětlila, ale jiné neměla. Celka, celka, celka? Bolest uvnitř zesilovala. Slova jí padala z pusy jako krtonožky a plazila se po mně. Přikývla jsem. Prsty vyšly a přesunuly se na paty. A mýdlem, mýdlem. A tady. A tam taky. Buděš poslušnoj, sdělaju iz těbja čelověka. 9
6 Když o nějakém místě víš tři věci, už tě neodpuzuje. Dala jsem Morkovce kosti a chlapa s lopatou jsem pozdravila jako první. Měla jsem nákupní tašku. To ráno už město nebylo prázdné. Bylo cítit lidmi. Nad hlavou jsem slyšela, jak se otevírá okno, a dopadl k nám zbytek cigarety. Sviňja! 10 zakřičela Tamara Pavlovna směrem nahoru, ale nezastavila se. Špaček dohoříval ve sněhu a na chvilku mi připomněl cigarety Rodiona Eduardoviče. Přidala jsem do kroku — každý rudý bod mě pálil. Na křižovatce stál malý bílý domek, jehož účel jsem neznala. Hlasitě se před námi otevřel
8 Celá; panna (rus.).
9 Když budeš poslouchat, udělám z tebe člověka (rus.).
10 Ty prase (rus.).
a odhalil polovinu nějaké ženy bez hlavy. Kiosk, gazety, 11 vysvětlila mi, čímž mě potěšila. Věděla jsem, co to jsou noviny, a teď jsem zjistila, odkud se berou. Ve městě se člověk dozví věcí, napadlo mě. V děcáku nám nic neříkali nebo nám to říkali příliš pozdě. Jako tehdy, když Olja celou zimu kašlala a na jaře ji poslali s kabátem, botami a s tuberkulózou na plicní. Příliš pozdě, řekla ředitelka, příliš pozdě. Olju už jsem nikdy neviděla. Chtěla jsem se jí zeptat, co znamená sviňja, ale vzápětí jsem zaslechla ulica. 12 Sviňja-ulica, opakovala jsem si, abych to nezapomněla. Abych to nikdy nezapomněla. Sviňjaulica. Vedle jehličnatého stromu si stáhla šátek a ukázala nahoru. Jolka, 13 řekla a začala se smát. Jolka, smála jsem se taky a cítila jsem, jak mám najednou pusu plnou stříbrných zvonečků. Jol-ka. Tamara Pavlovna mluvila a mluvila, ukazovala mi nové věci a místa, učila mě slova a mně se zdálo, že mi zpívá. Její slova byla krásná. Kulatá a zastřená, ale jakmile byla vyřečena, rozléhala se dlouze a do dálky, jako by někdo poblíž rozbíjel křišťálové sklenice. Chtěla jsem mluvit jako ona, chtěla jsem všechno dělat jako ona. 7 Jiný den řekla: svefator. 14 Svefator, opakovala jsem rychle, celá zaskočená, ale kouzlo už se rozplynulo. Zvonky jeden
po druhém utichaly, až se z nich staly hřebíčky. Měla jsem v zátylku stejný pocit, že se bude dít něco špatného, jako když se Rodion Eduardovič v noci procházel po chodbách. Tamara Pavlovna se na mě zlostně podívala jako člověk, který příliš pozdě zjistil něco, co se mu nelíbí. Oči se jí zúžily, ústa se jí stáhla do tenké čárky a takhle, celá sevřená, vypadala jako pokoj, kde se zhaslo světlo. Udělala jsem chybu, věděla jsem, že jsem udělala chybu. Ale to slovo bylo příliš dlouhé. Krásné, ale dlouhé. Zrádné. Čekala jsem, že mě uhodí, ale pěst nepřicházela. Odpustila mi, nebo mě potrestá jinak? Narovnala jsem záda a vystrčila jsem bradu dopředu, jak nás to všechny naučila Olja. Když mu ukážeš, že tě to nebolí, přestane, řekla jednou v noci, když vstoupila do ložnice a byla cítit spáleným masem. Svefator, zkusila jsem to znovu, a zase marně. Sve-fa-tor.
Tamara Pavlovna si odplivla do sněhu a vyrazila domů. Za ní se začal hroutit celý týden se vším, co mi slíbila. Vedle mě jako malinké rakvičky plula poslední slova paní ředitelky, ranní chleba s máslem, rozepnutý Sergejův plášť. Už jsem neměla co ztratit. Běžela jsem za ní, chytila jsem ji za ruku a postrčila ji dopředu. Svetafor, svetafor, svetafor, svetafor. Čtyřikrát, jako ve městě. Uči russkij, bez něgo nikuda, 15 řekla mi. A u toho zůstalo.
Že by si tě někdo vzal domů a sdílel s tebou všechno, co má. Bez skrytých úmyslů?
15 Uč se rusky, jinak se nikam nedostaneš (rus.).
Že bys dostávala bez žádání. Používala to, co jsi nekoupila. A co když je v tom skrytý úmysl — co když tam byl pořád? Jak skrytý musí být nějaký úmysl, aby překonal tu nádheru kolem?
8
Asi bych měla psát rusky. V ruštině mají slova jiné pořadí. Rumunsky si to pamatuju lépe. Chci vám říct všechno. Anděl, nebo ďábel, koho si vybereš, když se oba ženou za tím samým? Já bych přilnula i k žiletce, kdyby mě hladila a házela mi chleba. Za těmi úzkými a špinavými dveřmi se mi otevřel celý svět. Vkročila jsem do něj bezmyšlenkovitě, se strachem dítěte, které do té doby žilo pouze ze zbytků. Co jsem přijela do Kišiněva, slátala jsem si život s jediným sluncem uprostřed — Tamarou Pavlovnou. Zářila, žhnula a všechno spálila na popel. Byla jako pták Ohnivák, ta moje Tamara Pavlovna. Vražedná, ale milosrdná. Záludná, ale spravedlivá. Její vyřídilky a nápadů se všichni báli jak čert kříže, ale obraceli se na ni, když nevěděli kudy kam. Někdy, když jsem se vrátila pozdě večer a ona si na noc rozpouštěla vlasy, se mi zdálo, že vlasy se jí mění v křídla a jazyk v kouzelný plamen.
První den mi ukázala kout. „Sedni si a uč se!“ a tak to zůstalo. Pořád pracovala. Vykupovala a sbírala láhve, šidila opilce a k ostatním lidem se chovala úlisně. Rozmnožovala, zaokrouhlovala a tvořila z kopějek říši, která bude jednou moje. Když dělala něco důležitého, úsečně se mě zeptala, jestli tomu rozumím. Jestli bych to dokázala v případě potřeby udělat stejně jako ona. Jedinkrát jsem
jí odpověděla nět 16 a to se jí nelíbilo. Naučila mě abecedu, vyjmenovat republiky a počítat peníze. Hlavně peníze, protože „čísla a rubly nejsou totéž“. I hlupáci umějí počítat, ale neumějí udržet peníz. Snadno vydělané peníze — její jediná modla. To byla její víra, jinou neměla. Byla to snad víra pomýlená?
Nejdůležitější však bylo, abych mluvila rusky. Abych se každý den naučila sedm slov. Ne deset ani ne pět, a abych se je naučila dobře. Když jsem udělala chybu, a chyby jsem dělala pořád, stal se z jejího zahnutého ukazováčku výstražný trojúhelník, kterým mě ťukala rovnou do čela. Oči bez řas obrátila naštvaně v sloup a já bych si nejradši nafackovala sama.
9
Asi by vás zajímalo, že máte vnučku. Zmrzačenou a jaksi ošklivou. Všichni si myslí, že je ošklivá kvůli své nemoci. Ale já to vím: to není od nemoci. To on je ošklivý. Zato je chytrý, no jo, všichni mi to říkali, a to mě přesvědčilo. Každopádně já sama jsem krásou nikdy neoplývala. Proč chtít krásu od člověka, který má všechno ostatní? Jak může člověk, byť krásný, předčit slunce? Ani to nepomáhalo. I chytří lidé zraňují, jen se umějí uhlazeněji omlouvat. O tomhle vám vyprávět nebudu, to znáte lépe sami. „Mysl a srdce nejsou totéž, Lastočko,“ řekla mi Tamara Pavlovna, když se blížil její konec. Říkala jsem si, že se zbláznila. Že mysl je víc, je širší. Ne jako ta hrouda masa pod žebrem — mysl je jako nebesa!