Radim Bártů: Poslední pomazlení

Page 1





Radim Bártů



Poslední pomazlení




ISBN 978-80-7443–408-2

© Větrné mlýny, 2021

© Radim Bártů, 2021

Ministerstva kultury České republiky.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory




1 13

Nad město přidřeply mraky, jako by je chtěly opile pochcat. Město pod jejich dymačným příkrovem páchlo jako dobitý degenerát s otevřenými střevy, jimiž vypouští kouř. Autokolika. Karkula se Skunkem kráčeli k viaduktu, který se vypínal nad úzkou ulicí v tovární čtvrti — krysí dírou, jež se napojovala na jednu z hlavních městských tepen. Ta byla tou dobou jako obvykle beznadějně ucpaná. Bylo už tři čtvrti na osm, ale oba adolescenti se klátili, jako by ani nechvátali do školy, a čas od času si mezi sebou vyměnili kónické čvaňho barvy třtinového cukru. Prošli pod viaduktem a lážo plážo se docourali k přechodu pro chodce. Zatímco čekali na zelenou, došel je muž více než třicetiletý, v hnědém saku a fialových kalhotách, s velkými oválnými brýlemi a prvními šedinami na skráních. Zastavil se na přechodu vedle Karkuly. V ruce držel pískově žlutý kufřík a jak nervózně točil zápěstím sem a tam, bušil kufříkem rytmicky do vlastního lýtka. Karkula se v jeho přítomnosti ostýchal


potáhnout z retka, zvláště když zjistil, že se na něj muž dívá. Ví, co to kouřím? Měl to někdy v hubě? ptal se Karkula sám sebe, ale pak se pomalé cvakání nad jeho pravým uchem zjančilo v kulometném rytmu: muž odvrátil zrak a čiperným krokem vyrazil po přechodu. Houpal se na špičkách svých hnědých mokasínů s bílými ponožkami pružně jako sportsman. „Ten je ale ňákej votužilej.“ „Toho hřejou peníze v kapse, příteli.“ „A taky kdo ví, na čem frčí,“ řekl Skunk. „Přesně.“ Skunk s Karkulou následovali muže se zpožděním, neboť stále méně souzněli s cílevědomým pulsem ranního světa. Když se octli přesně v polovině vozovky, vystřídal zeleného panáčka na semaforu jeho rudý soudruh, a teprve nedávno instalované zvukové návěstí pro slepce vklouzlo zpět do konejšivého tempa, jež ještě o něco více zpomalilo už tak líné kroky obou zhulených flákačů. V tom okamžení však zprava za svými zády uslyšeli surové túrování motoru: auto odbočující vlevo, jež je rozhodně mělo nechat dojít k protějšímu chodníku, tak neučinilo a div se Skunkovi neotřelo o pravý bok. Karkula mu stihl plivnout na zadní dveře. „Čuráku!“ zahrozil pěstí za nablýskanou astrou. „To byla kundička, hošku.“ „Je to možný?“ otočil se Karkula ke Skunkovi a rozhodil rukama. „Myslel sem, že ženský říděj vopatrně!“ „Nejspíš za to nemohla. Měla zelenou.“ „Jak mohla mít zelenou, když sme ji měli my?“ „To je v tomhle městě právě na hovno. Pro chodce je tu děsně nebezpečno,“ pronesl Skunk melancholicky a vděčně přijal od Karkuly čmoudícího špačka. 14


„Zajímalo by mě, kolik nebezpečí ještě zažijeme, než nedojdeme do školy,“ zadumal se Karkula, hledě se zdviženým obočím do rozrůzněné tváře řidiče, divoce gestikulujícího za sklem polského fiatu. Nad zablokovanou křižovatkou sílila enervující disonance klaksonů: hlukovou stěnou jen matně proštěkávaly nadávky rozběsněných motoristů, jejichž tváře vykloněné ze stočených okének ze všeho nejvíc připomínaly tonoucí, řvoucí o pomoc a zoufale lapající po dechu uprostřed skřípajícího proudu nezastavitelné plechové řeky. Skunk pozvedl pravou paži v univerzálním gestu omluvy a mírových úmyslů; Karkula učinil totéž, ale škubl předloktím příliš zprudka, jako maličký Adolf Hitler, sdrátovaný doma na koleně Josefem Skupou. Teprve poté konečně oba opustili přechod pro chodce a přešli na druhý chodník; tam, ignorujíce dozvuky troubení a mimických výpadů projíždějících řidičů, dopřáli si každý ještě jednoho hlubokého páva, jímž znovu roznítili výhně svých mladických mozků.

15

„Kolik máš?“ chtěl vědět Skunk, když zahodil špačka do louže. Ačkoliv na to nevypadali, kráčeli oba chlapci na důležitou schůzku — příliš důležitou na to, aby je od ní zdržovala škola. Bylo tedy jen logické, že se debata stočila na peníze, neboť za oněch požehnaných časů si důležitou schůzku mohli těžko vyřídit jinde než v hospodě. „Kolik máš?“ tázal se tedy Karkuly Skunk. „Necelý kilo. A ty?“ „Sto dvacet vosum vočí. Ale krom toho ňáký stravenky vod mámy. Pět nebo šest. Plus cíga.“ „Tak to je gut.“ „To bych řek. Nedáme si eště někde kafe?“ „No, malý nakopnutí by neškodilo. Nevim, koho to napadlo, dát si čouda takhle po ránu.“


Konečně odbočili z frekventované čtyřproudovky do staré zástavby, kde byl touto dobou až přízračný klid, neboť většina zdejších obyvatel dosud vyspávala. Zde to žilo hlavně v noci. V každé ulici byla alespoň jedna herna, na každém rohu stála buď zastavárna, nebo trafika. V jedné z nich se Skunk pokusil koupit za stravenky paklík cigaret, ale vyhodili ho. V další to zkusil Karkula a vyhodili ho taky. Kráčeli ulicí a nechávali ruch dopravy za svými zády. Vzdalovali se od blbosti a stereotypu, jak se jim zdálo, neboť svorně usoudili, že zdejší obyvatelé jednají moudře, když se od nevlídného rána a jedovatého ovzduší oddělují zabedněnými okny a tvrdým spánkem naloženým v lihu. Míjeli pozůstatky nočního běsnění v podobě rozbitých flašek, poztrácených kusů oblečení a také zbytků jídla a pití vržených z útrob; míjeli pomníky zanikání, úpadku do bídy a nenaplněných snů, ztělesňované rezavějícími vraky starých modelů aut dobrých značek s prázdnými gumami a vymlácenými skly, na něž městská policie, teprve loni ustavená a postrádající jakoukoli přirozenou autoritu, marně lepila výzvy k jejich odstranění. Kdyby tudy mladíci kráčeli jako každý den jen do školy, stěží by kolem sebe viděli něco víc než chudobu a bordel, ale takto a dnes to bylo jiné a oba to cítili stejně. „Hošku, tady se rodí budoucnost, která se někde jinde už stala,“ řekl Skunk. „Tovížejo.“ Pomalu mířili k samému srdci vykřičené čtvrti. Z listopadové mlhy chmurně vyplouval začernalý kostel, připomínající bludnou loď, jejíž posádka byla buď spláchnuta gigantickou vlnou hlubinných hrůz, nebo se do posledního muže uchlastala k smrti. Park přiléhající k zchátralému svatostánku vyhlížel spíše jako zanedbaný hřbitov, jímž také původně byl — hřbitov, jehož osazenstvo ztratilo nárok na 16


jména a dávno již nemělo ničeho, čím by se mohlo vázat k našemu světu. Přes ulici naproti parku stál oplocený sběrný dvůr a teprve tady mladíci potkali první lidi. Hlouček šesti osmahlých mužů se o něčem dohadoval nad hromadou kovového šrotu. Skunk nervózně zašátral v náprsní kapse své džínové bundy. „Ne aby tě před nima napadlo vytáhnout cigára,“ zabručel na něj Karkula. Hluchá ozvěna jeho hlasu zapadla do mokrého listí pod jejich nohama jako spuštěná olovnice. „Co je, vole, sme snad ňáký zkurvený rasisti?“ protestoval přidušeně Skunk. „Ne, sme lidi, kerý nemaj cigára na rozdávání.“ „Jenže já mám zrovna teď na jedno moc velkou chuť, jasný?“ „Nech toho šeptání, vole! Je to moc nápadný a vypadá to divně.“

17

Nepřímým obviněním z rasismu se Skunk Karkuly dotkl. Karkula si zakládal na tom, že se takřka bezezbytku rozešel názorově se svou rodinou, v níž bujelo mnoho rasistických a xenofobních hlíz. Určující vliv měl na Karkulu již čtyři léta zvěčnělý děd, jenž se s Cikány jako jediný z rodiny nejen přátelil, ale vysloveně bratříčkoval. Často, když vyfasoval malého Karkulu na dopolední procházku, ptával se jej přívětivě, zda by mu nevadilo, kdyby místo cesty do lesoparku Na Jakubu raději zamířili do Zahradní restaurace, jež platila za cikánskou hospodu, a Karkulovi to nevadilo nikdy, třebaže se divousů s lesklými tmavými obličeji bál. Na druhou stranu rád naslouchal tahací harmonice a vdechoval cigaretový kouř kvasící v několika složených vrstvách pod okrově vymalovaným stropem. A dědeček, když už se pohodlně usadil, zapálil si


cigaretu Safari a opatrně ochutnal pivo, se na okamžik jakoby zastyděl, že zatáhl malého chlapce do tak ponurého pajzlu, začal jej zasypávat originálními přátelskými zdrobnělinami, načež mu objednal žlutou limonádu a soletky se Švejkem. Karkula držel odmala soletky v ruce tak, jako dospělí držívají cigarety, a hrál si na to, že zhluboka šlukuje. Hra spočívala ve snaze spolknout co nejdelší kus soletky vcelku a bez kousání, když si jej předtím rozmočil v ústech slinami. Děd vida, jak se milený harant dokáže sám zabavit, už si pomalu začínal nervózně mnout ruce a praskat klouby prstů, ohlížeje se stále častěji do tmavého kouta za kamny; naslouchal té začouzené temnotě, jestli z ní nepronikne vábivé šustění karet, a za pár minut už si ke kamnům přesedal. A že neměl na hospodu mnoho času, neboť babička připravovala celý život oběd už na jedenáctou, dával si dědeček s těmi Cikány místo poctivého mariáše sprostých jednadvacet. Byl to ostatně hráč náruživý a bezohledný. Jak se Karkula později dozvěděl od babičky, v obci, kde děda dělal tajemníka místního národního výboru, dokázal za jediný večer prohrát v kartách krom většího obnosu peněz též pohovku z obývacího pokoje plus housle svého staršího syna, Karkulova strýce Zbyňka, a i když si s ním o tom nemohl nikdy promluvit, byl si Karkula jist, že si tehdy dědeček výměnou za dětské zklamání a žal užil parádní divoký večer bez jediného pocitu lítosti či studu. Nedokázal si prostě pomoci. Dokud byl při síle, nesvedl navázat jakýkoli hlubší vztah s nikým krom svého nejmladšího dítěte, totiž Karkulovy matky, ale později, když ho síly začaly opouštět a on se tak vymanil z diktatury tělesných šťáv, našel vedle sebe Karkulu jako bezbranného, vlastním otcem (mladým uchem, které první dva roky Karkulova života utratilo na povinné vojně) opuštěného tvora, který pro něj může mít zvláštní význam a který mu snad může pomoci otevřít do 18


19

té doby nepřístupné horizonty netušené krásy světa i jeho vlastní duše. Karkula dnes považoval za docela dobře možné, že tomu zhýralému starci svou prostou existencí pomohl odhalit jakousi myšlenkovou stezku; že se na něm jeho dědeček vpravdě na poslední chvíli ještě mohl naučit tomu, jak být dobrý. Jinak by mu totiž Manitou dal asi pěkně zahulit. Děda umřel začátkem prázdnin osmdesát devět, když bylo Karkulovi třináct. Matka poté několikrát prohlásila, že to bylo dědečkovo největší štěstí, že se nedožil převratu, poněvadž by ho z něj tak jako tak trefil šlak. To byl snad vydařený bonmot, jenže na druhou stranu se Karkula nikdy nemohl zbavit pocitu, že dědeček byl komunista dosti svérázný — snad proto, že to byl ještě komunista prvorepublikový — takže by ho sešup do opozice po těch dlouhých dekádách mohl na stará kolena naopak spíše vydráždit a vzrušit, asi jako když starý mafioso, který už skoro zapomněl střílet, najednou po létech musí zalehnout na matrace. Mimoto — copak u nás komunisti v Listopadu něco doopravdy prohráli? slyšel Karkula ze záhrobí dědův sípavý smích. Prohráli životy, zdraví, majetek, prachy? Co na tom, házejí-li hlupáci blátem uštěpačných slovíček? Ať si jimi zkusí vydělat na zítřejší chléb. Ba ne, oponoval Karkula v duchu své matce, ten by si naopak medil, pokud by se teda dožil letošního Novýho roku. Jestli by ho z něčeho ranila mrtvice, tak leda z desátýho rumu na oslavu odtržení Slovenska, což by pro něj bylo vlastně odtržení od Slovenska a do slova a do písmene druhý vánoce. „Člověk už si v klidu neužije ani ten fotbal!“ rozeřval se pokaždé, jakmile Víta Holubce vystřídal u mikrofonu Československé (už jen z tohoto slovního slepence připomínajícího zelený flusanec bylo dědovi blbě) televize Karol Polák. Dokonce i svému oblíbenci Karkulovi tvrdil nestydatě do očí,


že slovenštině nerozumí; dále vždy přidal historku o tom, kterak Andrej Kvašňák znectil Spartu, když prý v zahraničí kradl v nějakém obchodě, a nakonec odcházel od televize do kuchyně nasraně kouřit. Karkula už byl trochu větší, když se jednou dědy zeptal, o co mu s těma Slovákama vlastně jde. „Žijou si z našich peněz,“ odsekl zavilý stařec. Tím ovšem nevzbudil ve vnukovi žádnou reakci, Karkula neměl ani ponětí, co jsou to naše peníze. „Za naše peníze si budujou průmysl a eště v jednom kuse držkujou!“ rozeřval se děda a otevřel si pivo. „Přitom by to bez nás byla jen tlupa negramotnejch a utlačovanejch Maďarů,“ dodal nerudně a dopřál si záchranný lok. „Ovšem až na Husáka s Biľakem, to sou naopak řádně poučený partyzáni. Kam se taky vobrátit pro radu, když ti nad salaší vlaje dvojitej kříž a eště jeden horší, že jo, brášku?“ V tomto momentu vrazila do kuchyně babička a bylo po přednášce. Ale stejně se to Karkulovi s těmi Slováky nějak nezdálo. Určitě v tom muselo být i něco osobního. Snad ženská, snad furiantsky oflekovaný, leč neuhraný durch s poněkud tupějším červeným králom. „Chalani, němátě cigeru?“ otočil se jeden z karamelově zbarvených zevlounů za dvěma kolemjdoucími cucáky s odrbanými taškami přes rameno. „Ne, pane,“ řekl Karkula. „My ještě nekouříme.“ „Už si můžu zapálit, tati?“ zašermoval Skunk Karkulovi pod nosem uválenou krabičkou startek, jakmile od sběrny poodešli do stínu notně opadaných kaštanů. Vešli do ponurého parku, obehnaného zčásti zdí a zčásti vysokým tepaným plotem. Hroty jeho žerdí připomínaly římská kopí. Náhrobky zůstaly už jen po obvodu hřbitovní zdi. Uprostřed areálu nechal jakýsi chmurný žertéř vyhloubit lavičkami obklopené pískoviště, jež 20


21

osudově stínil již zmíněný kostel. Zbytky vylekaného světla spolehlivě pohltily vzrostlé jírovce maďaly. „Veselý hřišťátko,“ prohodil Skunk se stařenou v hubě. Karkula mlčel. Prohlížel si veliký náhrobek zdobený plastikou sedící ženy, jíž z nařaseného biblického roucha čouhaly bosé nohy. Na náhrobku stálo Rodina Bachrachova. Karkula si zkusil představit scénu, v níž čtyřčlenná rodina mrtvol procitne ve své kryptě z denního snu, dá si něco strašného k soumračné snídani a vyrazí děsit zamilované či opilé lidi do nočního parku. Ale co by se mělo stát dál? „Ty nechceš?“ rozfoukal Karkulovu vnitřní projekci Skunk, nabízeje mu cígo. „Dal bych si koblihu.“ „Jo, snídaně by bodla,“ souhlasil Skunk, „chtělo by to najít pekařství.“ Vyšli z parku do ulice plné zaparkovaných aut a scenérie se trochu proměnila. Baráky byly pořád začouzené a otřískané, ale objevila se na nich první zdařilejší graffiti, ne jen stupidní tagy čichačů toluenu. To nejzdařilejší znázorňovalo muže v kápi. Místo obličeje měl jen dva rudé uhlíky vsazené v černočernou prázdnotu; vztahoval ruku na křišťálovou kouli, v jejímž středu pulsovala tajemná síla. „To je ale blbost,“ zasmál se Skunk vyhulenou fistulkou, „normálně německej metal, ty vole.“ Právě v té chvíli si Karkula všiml pistole. Válela se za předním sklem stařičkého mercedesu, jehož typickou trojcípou hvězdu na kapotě nejspíš ulomil nějaký vandal. „To mě poser.“ Kluci na černou automatickou zbraň zírali v tiché úctě, která zastavila jejich kroky a zakalila jim zrak. „Co budeme dělat?“ zašeptal Skunk, jako by hlasité slovo mělo moc vyloudit z pistole výstřel.


„Jak to myslíš?“ „Nemůžem tu stát a čumět. Někdo na nás vyběhne.“ „Kdo by to dělal?“ „Ten, komu patří tady ten krám.“ Skunk se vzrušením zadýchal. Karkula vnitřně souhlasil s tím, že by měli od auta odejít, navenek však začal machrovat. „Je to maketa.“ „Cože?“ vypískl Skunk. „Ty vole, podívej, jak je vod pohledu těžká.“ „Povídám, že je to jen hračka.“ „Tak jo, borče, myslíš si, jak nejsi drsnej?“ zašermoval dnes už podruhé Skunk Karkulovi před nosem, tentokrát vztyčeným ukazovákem. Zahodil cigaretu a hned vzápětí provedl něco, co by do něj Karkula nikdy neřekl: obešel auto kolem jeho zneuctěného čenichu, rychle se rozhlédl a vytáhl z kapsy provázek a ještě jeden předmět, jehož podobu Karkula nepostřehl; chvíli s výbavou kutil u dveří, dokud se neozvalo hlasité cvaknutí. O Karkulu se pokusily mdloby. Skunk si zatím rychlým pohybem otevřel dveře a usedl za volant, takže Karkulovi na chvíli připadal jako agent 3. 7. čili Bodie. Sebral z přístrojové desky volně se povalující pistoli a nahnul se k přihrádce před sedadlem spolujezdce. Vytáhl z ní hnědý sáček z tvrdého papíru, načež se mu oči rozzářily, jako když tříletý harant najde pod stromečkem elektrickou káču; pak pobral kořist, vyškrábal se z hlubokého sedadla zpátky do ulice a Karkula, jenž se zatím částečně vzpamatoval a přispěchal příteli na pomoc, za ním zabouchl dveře. Snažil se to udělat jemně, ale v ranní mlze to zadunělo, jako by hodil na rakev žulovou kostku obalenou v tenké vrstvě lepkavého jílu. „Zbláznil ses, vole?“ „Padáme,“ culil se Skunk jako holka, která z legrace ukázala kamarádům kozy. 22


23

„Co s tim chceš dělat?“ „Hrát divadlo, ne?“ „Mně z tebe jebne, vole! Co je v tom pytli?“ „Poklad kapitána Flinta asi ne. Tohle bude jen takovej pokládek, bych tipoval.“ Skunk se pokusil přemístit svou kořist do tašky ke zbytečným učebnicím, ale protože pak tašku nedokázal zapnout, předal hnědý sáček Karkulovi, který jej chvatně vecpal do své druhdy bílé somračky, již pomocí čínské propisovačky kdysi ozdobil neumělou kresbičkou Vica Rattleheada a nápisem Killing is my business… and business is good! Sáček nevážil právě málo. Podle delikátního chřestění Karkula poznal, že ukrývá drobné mince. „Padáme,“ zopakoval netrpělivě Skunk a vyrazil vycházkovým tempem dle původně nastaveného kursu. „Tak jo,“ dohnal ho Karkula, „ten pytel je fajn, pokud v něm teda neni něčí sbírka desetníků do mariáše, a to podle váhy neni, ale ten krám tam vrať! Hned!“ „Na to je pozdě, hošku,“ kývl Skunk před sebe s nepřítomným úsměvem hazardéra a když Karkula pohlédl naznačeným směrem, spatřil hezkou mladou cikánku tlačící dětský kočárek. „Do píči, viděla nás!“ Karkula hrozně moc litoval, že se ráno nechal přemluvit ke kouření, protože teď najisto dostával infarkt: šok mu sjel z hrudníku do břicha jako stín zeppelínu po sluncem zlaceném poli; v okolí žaludku se rozvinul v lávový květ bolesti, jež mu vyrazila z bránice všechen vzduch, aby se pak po nezbadatelných vnitřních drahách vlila do viditelného světa v podobě myriády kapiček studeného potu na celém Karkulově těle. Mladý muž poklekl před tou bolestí. „Vstávej, hošku!“ pomohl mu Skunk zase na nohy a Karkula se konečně nadechl. „Viděla prd. Má oči jen pro to dítě. V jednom kuse mu něco mele.“


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.