Eva Pospíšilová, Klára Pospíšilová: Pátá minuta je o nás

EVA POSPÍŠILOVÁ KLÁRA POSPÍŠILOVÁ

Kniha vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. © Eva Pospíšilová a Klára Pospíšilová, 2020 © Větrné mlýny, 2020 isbn 978-80-7443-391-7

9

V noci pršelo. Po stěnách staré zastávky stéká rezavá voda.

Do dřeva někdo vyryl miluju tě a lidi jsou kurvy.

Ethan sleduje otisk tenisky v blátě a do temene hlavy se mu opírá slunce. Louky a pole, nekonečný prostor, v němž není možné se schovat, v něm vzbuzuje nervozitu. Ještě si nezvykl.

Návštěva u matky probíhá pokaždé stejně: – Jak ses měla, Lexi?

– Jak ses měl ty? A co otec – ne, nemluvme o něm. Můžu pro tebe ještě něco udělat?

– Už nic, Lexi.

– Další kafe?

– Už nic.

Nedokáže jí říkat mami. To slovo pro něj ztratilo význam už dávno, celá jeho bytost se proti němu bouří.

Sleduje pampelišky, a když se na obzoru objeví autobus, jednu utrhne. Řidič vypadá rozmrzele, nejspíš se mu nelíbí, že vyfasoval jízdu na konečnou. „Do města,“ řekne Ethan a z kapsy vydoluje několik mincí. Do srdce smogu a hran, oprýskaných žebříků, k zastávce za nemocnicí, kde je to cítit dezinfekcí, kouřem z cigaret a jídlem z vývařovny. „Jinam to ani nejede, kluku.“ Řidič praskne bublinu žvýkačky a s nadávkami se otočí na polní cestě.

Ethan se svalí na sedačku a vyhlédne z okna. Autobus uhání po silnici a zeleně kolem ubývá, pole a louky mizí, až je úplně nahradí kamenný sráz a písčité pláže.

Promne si obličej, rukávy má nasáklé kouřem, a vydechne. I přes zavřená okénka zřetelně cítí vůni soli.

V moře nemá důvěru, připomíná mu jeho osobní kdysi dávno. Něco důležitého se v něm ztratilo.

Nechá ruce spadnout do klína a zavře oči. Pod nimi má tmavé kruhy z nevyspání. Trochu krčí nos. S takovým nosem, Ethane, neznat tě, nevědět, věřila bych klidně, že jsi

anděl. To mu vždycky říkala stará, když za ní chodil. Nejdřív do domova důchodců, později na hřbitov.

Nemysli si ale, že můžeš ten svůj nos strkat všude, plácla ho, když se jako čtrnáctiletý prohraboval jejími kapsami a hledal cigarety, které vyhrála nad ostatními bábami v kartách.

Když projíždí kolem Střední školy B. Wallise, v kapse mu zavibruje mobil.

S pohledem upřeným na displej vystoupí na zastávce Za nemocnicí a odemkne ho. Nora. Nora. Adam. SMS od Lexi: Zapomněl sis tady sušenky. „Nesnáším karamel,“ odpoví nahlas. Mine nedopalky, odpadky a kus staré matrace. Šlápne na rozbité sklo, vyskočí na promočené kartony, z nich na okraj kontejneru a chytí se spodní příčky žebříku. S klením se přitáhne nahoru a pak už střídá příčku za příčkou, než se ocitne na střeše. Osm pater. Nemocnice je jedna z nejvyšších budov ve městě, je z ní vidět úplně všechno.

Nejednou se mu stalo, že během šplhání uklouznul.

Někdy ho zradily ruce a nohy, někdy myšlenky. Poprvé skončil rozvalený v kontejneru vedle rozbité televize. Podruhé se mu zasekla bota v keramickém nočníku.

Nikdy ho ani na vteřinu nenapadlo s tím přestat. Díky šplhání pociťuje zvláštní mír a soulad s okolním světem, získává novou perspektivu. Spouští nohy do prázdna, komíhá jimi a dívá se na moře.

Z krabičky vytáhne cigaretu a škrtne zapalovačem. Telefon znovu zavibruje. Na displeji je napsáno Adam. „Poslouchám.“ „Blbě tě slyším. Ty seš zas někde vlezlej?“ „No.“ Potáhne si.

Adam se nadechne. „Nemohl bys mi pomoct?“ Stará vždycky říkala pomoz si sám, a tak Ethan pokrčí rameny. „Mám rande.“ „No to kecáš! Někde na střeše?“

10

11

Ethan se rozhlédne kolem. „Jasně.“ „Je hezká?“ „Sexy.“ „Velký prsa?“ „Pětky.“ Zamáčkne vajgl, natáhne ruku přes okraj a pustí ho. „Seš tam sám,“ řekne Adam zklamaně.

Ethan se zasměje. „Tak přijdeš? Fotr se zase trochu nalil.“ V Adamově hlase je slyšet stud, ale ne takový, jako když mu kdysi volal poprvé. „Nejdřív za dvacet minut, jestli hned vyrazím.“ „Jo! Jo, to stačí, úplně bohatě. Nespadni, vole!“ Sleze po žebříku a na konci seskočí. Jednou nohou dupne do kaluže a podaří se mu vystrašit kocoura, který poblíž hodoval na mrtvé myši. Sehne se, aby ho podrbal za uchem, ale kocour se k nějakému přátelení nemá. Ostražitě pozoruje svoji kořist a švihá ocasem. „Já ti to nesním, Gambite.“ Měl pocit, že mu dluží nějaké jméno.

Kocour zaprská.

Na nedaleké křižovatce troubí auta. Ethan se proplete mezi nimi a zmizí v postranní ulici. Aby si to zkrátil, vyhoupne se na nejnižší balkón jednoho z činžáků. Někdo křičí: „Jestli mi zas ukradnete kolo, vy sráčové! Vypadni, vypadni!“ Ušklíbne se a nic neřekne. Projde mezi vypranými utěrkami, překoná zídku a dopadne na druhou stranu ulice, poblíž parku.

Všude je spousta lidí a nedaleko vrže kolotoč. Děti skáčou přes švihadlo a řvou: „A raz a dva a nepleť nohama!

A raz a dva…“ Rozeběhne se a uleví se mu, když se znovu dotkne stěny, kterou může překonat. Občas si představuje svůj pád,

snad aby na něj byl připravený. Jak ho najde někdo cizí, kluk anebo holka, na tom nezáleží. Potom zavolají otci, řeknou: „Našli jsme vašeho syna. Ne. Ne, je mi líto. Je mi to líto. Tak podívejte, nejste jediný, komu to zkazilo den!“ Ethan natáhne ruce, aby vyrovnal balanc, a přidušeně se uchechtne.

V téhle oblasti jsou domy postavené ve větších rozestupech, prakticky je to periferie města, a tak musí slézt a držet se při zemi. Míjí graffiti na zdech. Pár nápisů nečitelných, jiné čitelné: Chci změnu. Banksy rulez! Kuřáku, smrdíš.

Adamův pes strká po dvorku plechovou misku s granulemi a hlasitě hltá. Houpačka zavěšená na ovocném stromu se pohybuje ve větru a nedaleko stojí Ford. „Seš tu rychle!“ Adam se přišourá v pantoflích a podá mu plechovku chlazené coly. Je o pár centimetrů menší, zato širší v ramenou. Vlasy mají stejné, černé jako uhel.

Ethan žíznivě pije, pusu utře do rukávu. „Tak kde je?“ Adam ukáže k autu. „Zajímavý. Jednou dojede až do obýváku.“ Uvnitř Fordu sedí zavalitý muž, a i když má obličej pomačkaný spánkem, nemůže být pochyb, že je to Adamův otec. Čelem se opírá o volant. „Debil no,“ pokrčí Adam rameny.

Na zápraží vyjde babka s vlasy v culíku, zakroutí hlavou: „Nebude trvat dlouho, než ho tvůj táta chytí a sebere mu řidičák.“ „Ethanův táta nedává pokuty za řízení, babi.“ „Tak ať ho zavře někam do chládku. Ale co, stejně to nebude dlouho trvat, copak bysme si tím zasírali hlavu.“ Ethan mlčí. Opatrně otevře dveře auta a s nádechem chytí spícího muže pod rameny.

Vytáhne ho ven, pod botou mu zaskřípe štěrk. „Já si vážím toho, co pro mě děláš!“ vypálí Adam rozpačitě a popadne tátu za nohy. Vlečou ho kolem babky

12

13

do domu. Položí ho na sedačku. V místnosti tikají hodiny a u stolu sedí malý kluk, který po sobě patlá džem z palačinek. „Dejte si taky, jsou čerstvý,“ řekne babka. „V pohodě.“ „Nechceš si vzít s sebou? Seš jak lunt. Moc běháš, odejdou ti kolena…“ Ethan neodpoví.

Babka si povzdychne. „Prej vám zdrhla máma.“ „Ty vole, babi!“ Adam vystrká Ethana ven z kuchyně.

Sednou si na houpačku a chvíli je slyšet jenom vzdálené štěkání psa. „Fakt sorry. Víš přece, že se na všechno vyptává. Nikomu nic neřekne.“ „To je fuk.“ Adam si promne bradu, dívá se na Ethana a nakonec sklouzne pohledem k otevřeným dveřím Fordu. „Někdy mám chuť se na všechno vykašlat.“ „Nemůžeš za to, vole.“ Ethan si urovná kapuci černé mikiny. Vytáhne cigarety a rozdělí se. Adam zaváhá, vrhne pohled ke kuchyni, odkud je sledují slídivé oči, ale nakonec mávne rukou. Labužnicky vdechne kouř. „Hele, Ethane,“ začne po chvíli.

Ne, vážný rozhovory ne. Ne s tebou, ne teď. Nahlas ale neřekne nic, hraje si se zapalovačem. „Hele, asi na tohle nejsem moc dobrej, to spíš Nora, ale kdybys něco potřeboval, tak se na mě můžeš spolehnout.“ Znají se od třetí třídy, kdy je učitel posadil k sobě. Adam mu tenkrát zlomil pastelku. „Už je to dlouho, Adame. V klidu, jo? Nech to plavat.“ A tak to nechají plavat, stejně jako spoustu věcí před tím. Není to přátelství na život a na smrt, ale jeden druhému věří. Nebo se o to aspoň snaží. Ještě nějakou dobu si povídají o všem a o ničem a potom si Ethan nasadí černou kapuci a vydá se domů.

● ● ● Přivítá ho ticho. Nacpe do mikrovlnky mraženou pizzu s ananasem, kterou vydoloval ze dna mrazáku. V lednici hledá sýr a olivy. Najde jenom dvojici zplesnivělých, k sobě přirostlých rajčat. Zašklebí se. Zahrká krabicí hruškového džusu a dívá se, jak se pizza otáčí dokola, dokud mikrovlnka necinkne, dokud si nepřipadá jako idiot…

Není tam ale nikdo, kdo by ho soudil.

Pustí televizi, pizzu si položí na klín. Dávají Falešnou hru s králíkem Rogerem, zná to nazpaměť a u některých scén se směje nahlas.

Jednu celou zeď po jeho pravici lemuje vestavěná skříň, kde dřív stávaly malované hrnky a fotografie v rámečcích.

Teď tam není nic, jen prach. Většinu věcí si odnesla Lexi.

Něco zničila nenávist a vztek. Pár sošek andělů to vzalo přímo proti zdi.

Ethan položí talíř na stolek a sundá si ponožky, aby schoval studené nohy pod sebe, zrovna když se v zámku ozve šramocení klíčů. Otec funí, stahuje si tlustou bundu, zouvá boty. Nechá je pohozené vedle těch Ethanových. „Čau.“ Táta se svalí na sedačku, prohrábne si vlasy. Má stejné kruhy pod očima jako Ethan. Stejně výraznou ostře řezanou čelist a poněkud dotčený výraz, jako kdyby mu někdo stále ubližoval. Což se nejspíš děje, ale Ethan se ho na práci nikdy neptá. Připadá mu to nepatřičné. Váží si táty mlčky, i teď, za to, že nemá neustálou potřebu si na všechno stěžovat. Trápit se. Psát Ethanovi esemesky, že někde zapomněl sušenky. „Můžu ti ohřát pizzu.“ Otec přikývne. Když k němu natočí druhou stranu obličeje, je vidět nový šrám. S Ethanem to ani nehne. Připraví pizzu i tátovi, donese mu ji až pod nos a odstrčí přitom opasek, ve kterém je zbraň.

14

15

„Musím nakoupit, Ethane. Napiš mi, co potřebuješ, zejtra budu mít čas.“ To je všechno, táta vyčerpá zásobu slov pro dnešní večer. Nezeptá se, jestli byl Ethan u Lexi a jestli si udělal všechny úkoly do školy – a jestli tam vůbec jde.

Králík Roger mizí ze scény, Ethan potichu opustí obývák a vydá se nahoru. Pátý schod zespodu vrže. Bez povšimnutí minout dveře vlevo, ty musí zůstat zamčené, a na konci chodby zabočit doprava, nechat se pohltit vlastním prostorem.

Vlastním nepořádkem.

Jedna zeď je zkosená. Na psacím stole leží notebook a vedle jako zátiší špinavé hrnky od kávy. V policích vyrovnané knihy a komiksy. Zaklínač, X-Men, několik tlustých svazků Hry o trůny, životopis Mika Tysona a Roger Ebert: Life Itself.

Plakát má jeden, horní roh se odlupuje. Je na něm silueta muže a nápis To Live and Die in L. A. Ethan sebere hromádku oblečení ze židle a přesune ji na postel. Je to jeho každodenní rituál. Přejede prstem po touchpadu a zatočí se na židli. V poště najde tři nové maily. Ohodnoťte svůj nákup na Amazon.co.uk. Informační systém Střední školy B. Wallise: Příští zápas v basketbalu už za dva týdny. Přijď podpořit Lišky! A nakonec: Zhubněte tři kila za tři dny díky speciálním tabletám.

Ethan označí maily, i ty nepřečtené, a všechny smaže.

Ve střešním okně, za kterým se rozsvěcují první lampy, spatří svůj obličej. Zpod tmavého obočí na něj podivně prázdně zírají Lexiny šedé oči.

Na Facebooku rozklikne společnou konverzaci s Adamem a Norou. Upozornění mu nabídne pozvání na oslavu Nořiných narozenin, která se koná za dva dny. Než stačí kliknout na „odmítnout“, zabliká mu na chatu nová zpráva.

Nora: OpovaŞ se nepřijít, Ethane, a vykastruju tě! Bude to akce století. Lidi o tom budou mluvit jeťtě spoustu let!

Ethan: UĹž si vybĂ­rĂĄm oblek.

Nora: No jasnÄ›.

Adam: OlĂŠĂŠ.

Nora: Pro tebe to platĂ­ taky.

Adam: Nebo co?

Nora: Jinak vĹĄem Ĺ™eknu, Ĺže maj MexiÄ?ani jenom jednu kouli.

Adam: ‌ Adam: WTF! JĂĄ nejsem MexiÄ?an! đ&#x;˜€ Nora: A co to sombrĂŠro v prvnĂ­ třídÄ›?

Adam: Ok, tak moĹžnĂĄ trochu, ale mĂĄm obÄ›. ChceĹĄ se ujistit?

Nora: Nikdy.

Ethan se uĹĄklĂ­bne. Dřív trĂĄvil s lidmi podstatnÄ› vĂ­c Ä?asu.

Potom se vĹĄechno zmÄ›nilo a on zaÄ?al dĂĄvat pĹ™ednost balkĂłnĹŻm a vĂ˝klenkĹŻm, odĂ­ral si ruce do krve a‌ byl sĂĄm.

TeÄ? vĂ­, Ĺže ani jemu dlouhodobĂĄ samota neprospĂ­vĂĄ, a tak bere zavdÄ›k spoleÄ?nost. Ne vĹždycky, ale snaŞí se. „Ethane Ethane Ethane, vĂ­ĹĄ, nenĂ­ to s tebou ĂşplnÄ› jednoduchĂ˝,“ Ĺ™ekla mu Nora, kterĂĄ se jednoho dne objevila u nÄ›j doma. UvaĹ™ila polĂŠvku pro nÄ›j i pro tĂĄtu a potom sedÄ›la na jeho posteli, dĂ­vala se stĹ™eĹĄnĂ­m oknem ven a komĂ­hala nohama. „MĂĄĹĄ depresi? Brouky v hlavÄ›? Tak co kdyby sis to prostÄ› zjednoduĹĄil?“ „Jak zjednoduĹĄil?“ Hodil po nĂ­ polĹĄtĂĄĹ™ a ona ho chytila.

PĹ™ivonÄ›la k nÄ›mu, naklonila se blĂ­Ĺž. „PomĹŻĹže ti sex?“ zeptala se laskavÄ›.

Pomohl. Na jak dlouho, to nevěděl, ale uŞil si chvíli bezprostředně po tom, kdyŞ nechåval mezi prsty protÊct její vlasy. Stalo se to dvakråt a Nora nikdy víc nechtěla.

VrĂĄtĂ­ se do přítomnosti. Promne si oÄ?i a zamĹžourĂĄ na obrazovku.

16

17

Nora: Tam spĂ­ĹĄ nebo co?

Adam: Hraju Adam: Nechåpu, ten lektvar vezmu u kovåře? Nedåvå to smysl.

Nora: AĹž splnĂ­ĹĄ Ăşkol. OMG, Adame!

Adam: đ&#x;˜› Nora: PĹ™ijdete teda? VĂ­te, Ĺže nikoho jinĂ˝ho na svÄ›tÄ› nemĂĄm!

Adam: Tvoje televize mĂĄ ĂşhlopříÄ?ku pĹ™es 120 palcĹŻ, tak tady nebreÄ?.

Nora: Ă ĂĄ, ta mÄ› nebavĂ­.

Adam: KdyŞ ji prodåť, nakrmíť polovinu zeměkoule.

Nora: Adameee, zab se uĹž dneska. đ&#x;˜€ DĂ­ky.

Ethan: Tak jå teda přijdu no.

Nora: Bacha ten nadĹĄenej tĂłn.

Adam: Třeba to bude legrace, Ethane.

SamozĹ™ejmÄ›. Nakonec, nic lepĹĄĂ­ho na prĂĄci nejspĂ­ĹĄ stejnÄ› nemĂĄ. PravdÄ›podobnost, Ĺže se doĹžije vysokĂŠho vÄ›ku, je vzhledem k jeho zĂĄlibĂĄm mizivĂĄ, a tak by nemÄ›l plĂ˝tvat Ä?asem. A snaĹžit se Şít.

Tak jo.

Vypne poÄ?Ă­taÄ? a v pokoji zavlĂĄdne ticho. Zezdola je slyĹĄet tlumenĂ˝ zvuk televize. PĹ™etĂĄhne si mikinu pĹ™es hlavu, je cĂ­tit kouĹ™em stejnÄ› jako jeho vlasy. PĹ™ipomĂ­nĂĄ kluka, co spadl odnikud. Aby dostĂĄl tĂŠ pĹ™edstavÄ›, spadne do postele.

Přitåhne polťtåř a zmuchlå ho pod hlavu.

ObÄ?as, kdyĹž nemĹŻĹže spĂĄt, poÄ?Ă­tĂĄ dny, mÄ›sĂ­ce, roky. ObÄ?as onanuje. ObÄ?as civĂ­ do zdi a snaŞí se na nic nemyslet.

NemĂĄ Şådnou nauÄ?enou modlitbu. SundĂĄ si kalhoty, shodĂ­ je na zem vedle postele a pĹ™etĂĄhne si peĹ™inu pĹ™es hlavu. „HlavnÄ› ŞådnĂ˝ sny,“ zamumlĂĄ tiĹĄe.

19

Rozpřáhl se a ostří čepele uťalo překrásné divožence hlavu.

Skutálela se z ramen a v záplavě krve dopadla na zem. Lovec si otřel zakrvácený meč o kabátec a schoval ho do pochvy. Rozhlédl se po další oběti, kterou by…

S úšklebkem knihu zaklapl a hodil ji na poličku.

Do vzduchu se vznesl prach.

Pouliční lampa před oknem osvětlovala jen malou část pokoje, proto si nevšiml, že jedno origami zapadlo za stůl.

V domě slyšel šramot. „Vstávej, Kaii!“ ozvalo se zpoza dveří. Brax ho takhle budil každé ráno, protože si myslel, že mladší bratr rád vyspává. Lenoch, co nemá rád rána.

Kai ve skutečnosti brzká rána, kdy je venku ještě tma a všichni ostatní spí, miloval. Většinou seděl u psacího stolu a ve světle pouliční lampy četl. A oddaloval moment, kdy se otevřou dveře.

Oblékl si červenou mikinu, nasadil kapuci a otevřel dveře dřív, než se ozvalo další zaklepání. „Výborně, jsi nachystaný,“ usmál se Brax. Od chvíle, co se před dvěma měsíci nastěhoval zpátky k rodičům, se choval divně. Tvrdil, že hledá práci, že ho opustila přítelkyně a že se vrací do rodného města, protože velkoměsta už pro něj nejsou. Ale uhýbal pohledem, když o něčem z toho mluvil. Byl jsem dneska na pohovoru, jistě – a přitom si upřeně prohlížel obraz na stěně, který tam visel přes patnáct let. „Svezu tě do školy,“ oznámil. V ruce držel klíče od auta a vyhazoval je do vzduchu.

Kai si přehodil batoh přes rameno a prosmýkl se kolem něj. „Pojedu na kole.“ U nemocnice zahne doleva, i když si trasu prodlouží o šest kilometrů, za knihkupectvím nakrmí toulavou kočku a pak pojede kolem pobřeží. Pobřeží.

A moře.

„Vážně? Ale venku dost prší,“ upozornil ho Brax.

Kai rozrazil dveře a zůstal stát rozmrzele na prahu. „Bouřka z toho nebude.“ „Pravda, bouřka nebude. A přitom to v jednu chvíli vypadalo nadějně,“ pronesl otec, který se nějakou záhadou objevil vždy, jakmile padlo slovo bouřka. Na hlavě měl brýle, v ruce držel tablet a bez přestávky do něj něco ťukal. Nezvedl zrak, ani když narazil do konferenčního stolu. „Myslím, že zase celou noc nespal,“ ušklíbl se Brax. Naklonil se k mladšímu bráškovi a položil mu ruku na rameno. „Tak pojď, odvezu tě.“ Málokomu déšť vadil méně než Kaiovi. Ale pro dnešek neprotestoval, pokrčil rameny a pomalým krokem došel k autu. „Mám tě pak odpoledne vyzvednout, Kaii?“ „Neříkal jsi včera, že máš nějaký pohovor?“ „No jo. V tu dobu už budu nejspíš hotový.“ Nedokázal vysvětlit, proč si hledá práci, když žádnou nepotřeboval.

Občas odcházel beze slova z domu a vracel se dětsky rozjařený, s krabicí v náručí. A vždycky rychle zaklapl počítač, když se k němu někdo přiblížil.

Kai se na něj podezřívavě podíval a nakonec se ušklíbl. „Jasně.“ „Tak chceš vyzvednout, nebo ne?“ „Nemusíš, vezmu to pěšky.“ Déšť postupně ustával. Kai měl takové počasí nejraději, protože se venku potulovalo jen pár ztracených duší a žádná si ho nikdy nevšímala.

Ztracené duše jsou vůbec nejlepší. Málokdy mluví a dělí se o cigára. Kai nekouřil, ale mohl by. Pak by mu klidně zapálily a na nic se neptaly.

Jeli po Royal Street. Pár minut stáli na semaforu, v rádiu zrovna hrála píseň Michaela Jacksona, Black or White, a Brax do rytmu bubnoval o volant. Ve vedlejším

20

21

autě seděla žena a hystericky křičela na dívku na zadním sedadle. Kai zaslechl jen pár slov. Zapomeň… Chováš se…

Rozmazlená…

U nemocnice Brax vyhodil blinkr a bez přemýšlení zahnul doleva. Kai se na něj podíval a usmál se. První úsměv toho dne. Bratr ho v mnohém vytáčel k nepříčetnosti, šílel z něho. Jenže někdy ho neskutečně miloval. Ve chvílích jako takhle.

Auto zastavilo u knihkupectví. „Tak utíkej. Já počkám.“ Kai vytáhl z batohu papírovou tašku a vběhl do deště.

Na chodníku se vytvořily kaluže, do jedné stoupl a okamžitě mu do boty natekla voda. Vzadu za knihkupectvím stála řada popelnic, zastavil se u jedné z nich a z papírové tašky vytáhl konzervu. Ještě než ji otevřel, přiběhla k němu zrzavá kočka a otřela se mu o nohavici.

Položil konzervu na zem a pohladil kočku po hřbetě.

Nikdy s ní nemluvil. Nepojmenoval ji. Ale někdy měl nutkání otočit se a říct něco děsně triviálního. Ahoj. Zase zítra.

Měj se. Kočka na něj ale taky nikdy nepromluvila, tak proč by měl sakra zrovna on začínat?

Když dojeli před školu, už vůbec nepršelo. „Nasaď masku a jdi do nich, káně,“ plácl ho Brax do ramene. „Raději se starej o krabice,“ odvětil Kai a otevřel dveře od auta. Ovanul ho studený vítr. Promočená bota ho studila, kroutil prsty na noze, aby se zahřál. „Ha, ten byl dobrej,“ uznal Brax. Nechal bratra vystoupit a ještě chvíli ho sledoval, než na něj zezadu zatroubilo bílé Audi. Omluvně mávl a rozjel se. ○ ○ ○ Během obědové pauzy seděl s kamarády u stolu a na poslední chvíli ještě opisoval domácí úkol do matiky. Teprve když ho Tyler, vyšší černovlasý kluk s asijskými rysy,

praštil do ramene, vzhlédl. „Co?“ zpozorněl a zakroutil nechápavě hlavou. „V pátek. Akce. Jdeš?“ zopakoval Tyler a houpal se přitom na židli. „Ne, Kai v pátek nemůže! Už něco má!“ vyštěkl nečekaně Jude a nervózně se ošil. Vykulil na Kaie oči a kopl ho pod stolem do nohy. „A co má?“ Tyler se zvědavě naklonil blíž a Jude po něm hodil hranolku. Ta se odrazila a přistála Kaiovi na sešitě.

Zůstala po ní mastná skvrna. „Pitomci!“ štěkl Kai a hranolku odcvrnkl doprostřed stolu. Rozhodl se Judeovi pomoct, ať už šlo o cokoli, ale rozhodně ne zadarmo. „Jude potřebuje moje odborné rady, aby konečně sbalil nějakou holku. Už strašně dlouho nezasunul. Nebo ještě nikdy nezasunul? Jak že to bylo?“ obrátil se na kamaráda a nadzvedl obočí.

Všichni u stolu se smáli.

Tylerovu párty klidně oželí. Těžko říct, zda chtěl vědět, co má Jude v plánu, protože jeho plány se vyvíjely zásadně tragicky. Jako tenkrát, když skončil v nemocnici se zlomenou rukou a Kai s odřeninou na čele. Nebo jak se pozvraceli po trávě, co byla zaručeně v pohodě. „Jak myslíš. Kdyby sis to rozmyslel, tak se stav,“ pokrčil rameny Tyler.

Teprve když u stolu zůstali s Judem o samotě, přisunul se k němu kamarád co nejblíže a nervózně se ošil. „Tak o co jde?“ obrátil Kai oči v sloup a už teď věděl, že nejspíš nebude souhlasit. „Pamatuješ si na Lennu z pláže? Měla pořádnej výstřih a suprové auto, tatínkova rozmazlená holčička, nejspíš.

Jak na tebe furt čuměla a ty ses k ničemu neměl.“ „Možná,“ odvětil Kai, ale upřímně neměl ponětí, o kom je řeč. Zadíval se na hodinky a v duchu odpočítával, za jak dlouho se dostane domů.

22

23

Čtyři hodiny. Ještě čtyři hodiny. „No tak já pak za ní šel. Není zrovna nejchytřejší, přiznávám, ale určité partie má luxusní. Jestli mi jako rozumíš.“ Rukou naznačil prsa a ušklíbl se. „Takže, pozvala mě v pátek na narozeninovou oslavu k její kámošce. Nora nebo tak nějak.“ Tentokrát se Kai zamračil a chvíli nad tím přemýšlel. „Kdy jsme ji potkali?“ „V sobotu. Myslím,“ nervózně se ušklíbl Jude. Musel být blázen, jestli předpokládal, že Kaiovi nic nedojde. „Vole, ale to byly Lišky!“ vyštěkl Kai a praštil pěstí do stolu. Jude míval blbé nápady, ale tohle bylo jako… sebevražda. „Nenechám se zabít jen kvůli tomu, že si chceš užít s holkou.“ Postavil se, ale Jude ho chytil za ruku a zastavil ho. „Já vím, já vím. Lidi z Wallisovky nemáme rádi. Taky z toho nejsem odvařenej!“ přitakal rychle. „Jde spíš o to, že oni nemají rádi nás!“ Tentokrát se však kamarád usmál a plácl rukou do stolu. „A to je právě ono! Já jsem to zjišťoval a basketbalovej tým ta holka nepozvala. Když se budeme tvářit nenápadně, tak nás nikdo nepozná. Navíc s tvojí novou image,“ ukázal Jude na Kaiovy vlasy, „to bude úplná pohoda. No tak, kámo, prosím. Si to vem, alkohol zdarma, určitě seženem i nějakou trávu, ale hlavně – víš, kolik tam bude nových roštěnek? Tady už jsou všechny starý a opotřebovaný.“ „Spíš tady každá ví, jakej seš hajzl,“ pronesl Kai unaveně.

Jude poznámku záměrně ignoroval. Místo toho sepjal ruce, jako by se v následující chvíli hodlal modlit. „Nemám absolutně žádný právo tě o to žádat, ale prosím, vážně moc prosím, klidně si tu kleknu a udělám všechno na světě… půjdeš tam se mnou?“ „Tak na to zapomeň.“

„Ale no tak, Kaii. Brácho, přece mě v tom nenecháš. Kaii, sakra! Chlast, tráva a holky. To se přece neodmítá.“ Judeovi se špatně říkalo ne, protože uměl být nesmírně otravný. Do pátku by o ničem jiném nemluvil. Volal by, psal na Messenger, posílal poštovní holuby, pokud by si myslel, že to pomůže. Jude rovná se vytrvalost. A nikdo, dokonce ani Kai, neměl tak pevné nervy, aby odolal.

Vzdal se dřív, než by se mu líbilo, ale příliš dobře věděl, že by stejně nevyhrál. „Fajn.“ „Fajn? Jako vážně?“ Řekl větu, která se od něj očekávala. „Kdo by odmítl chlast, trávu a holky?“ ○ ○ ○ „Co odpoledne plánuješ?“ pronesla Hayden. V ruce držela hromadu učebnic. Trochu připomínala Hermionu z Harryho Pottera. Taky se jí divně čepýřily vlasy a přední zuby měla o něco větší. A znala správné odpovědi. Jenže tam podobnost nejspíš končila. Hayden působila slušným dojmem, ale šíleně kouřila, mluvila sprostě a jednou prý zmlátila o dva roky staršího kluka. Praštila ho pěstí do břicha, a když se zhroutil k zemi, kopla ho botou do nosu. „Mám trénink. Plavání.“ „Tak to je šok,“ odsekla a zapálila si. Mezi prsty jí zežloutla kůže, ale zuby měla překvapivě bílé. Bělejší než Kai, což Kai považoval za zradu. Jednou si jí na to postěžoval, ale jen ho zlostně odbyla. Seš jak Adónis, na zuby ti nikdo nečumí. To mi věř.

Stáli venku za školou. Občas spolu trávili přestávky.

Hayden potřebovala kouřit a Kai rád mizel. „Poslouchej, předevčírem měla moje pitomá matka noční a zapomněla si doma večeři. A otec mě beztak sral, tak jsem se rozhodla jí jídlo do nemocnice hodit. A představ si, šla jsem kolem pobřeží a viděla jsem nějakého hňupa, co si v té ledové vodě vesele plaval. A řekla bych,

24

25

že docela blízko bójky. Chápeš to? Předpokládám, žes měl v tu dobu trénink, co?“ Hayden znala odpovědi a možná věděla víc, než se zdálo. Nikdy však nedala najevo, že by jí na tom záleželo. „Předpokládáš naprosto správně,“ přikývl Kai a ušklíbl se. „Bych chtěla jen říct, že jednou se ten plavec utopí a já se budu smát.“ „Budeš brečet,“ strčil do ní. Oplatila by mu to, ale vyrušila je skupinka prvaček.

Hlasitě se smály a Hayden to rozčilovalo. „Už sem s tebou nikdy nejdu, abys věděl. Beztak jsou tu jenom kvůli tobě. Ví, že sem chodíš. Doufají, že některou z nich pozveš na zmrzku. A pak na zadním sedadle ojetého auta oplodníš její lůno.“ Kai se ušklíbl, ale nic neřekl. „Co ty vlasy?“ kývla Hayden bradou a potáhla si. „Nevím. Možná si je tak nechám.“ „Necháš si šedé vlasy?“ „Třeba.“ Hayden protočila oči a hodila vajgl na zem. Kdyby se jí Kaiovy vlasy nelíbily, něco by řekla. Jenže místo toho mlčela a vydala se zpátky do školy. Kai ji poslušně následoval, ale když procházel kolem prvaček, usmál se na ně. „Jestli některá z nich dostane infarkt, protože na ně naše malá hvězdička mrkla, budeš si je zachraňovat sám,“ odvětila Hayden hlasitě a strčila do holky, co jí stála v cestě. ○ ○ ○ Většinou jezdil na kole, ale protože ho ráno hodil Brax, musel jít domů pěšky. Nijak mu to nevadilo, chodil docela rád. U fontány se rozloučili s Hayden, která s ním ale odmítla mluvit, protože mu předtím vyčetla, že flirtoval s holkou jenom proto, aby mu pomohla s úkolem do matiky.