Ivan Meděši: Jezení by Vetrne mlyny

Jezení

Vítězství 17

Jezení 54

Chybné

větry

Slušný život 117

162

Následky z míst, která nikdy neuvidíme

Světlo života 196

Tento projekt byl realizován za ﬁ nanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Projekt se uskutečňuje za ﬁ nanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Tato kniha vyšla s ﬁ nanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava.

překlad Pavel Pilch Miroslav Zelinský

Vítězství

Když Mire toho dne otevřel oči, uviděl strop. Tentýž strop, který na něj čekal každý den a byl první věcí, kterou po probuzení vídal, se však toho dne nacházel o půl metru dál než obvykle, což naznačovalo skutečnost, že Mire spal na zemi, na měkoučkém, ale na spaní ne zas tak pohodlném koberci. Mohlo to mít několik příčin — dvě, tři — a to, že buď nemohl najít postel, nebo ji najít nechtěl, nebo se do ní netreﬁ l, nebo ji někdo přemístil. Ale kdo ví? Život je zázrak, osud je zázrak a i samotný Mire je zázrak, takže je ve hře i nějaká pátá, šestá možnost, a svět je dnes tak šílený, že by to ani pátá, šestá možnost být nemusela.

Každopádně to, že spal na zemi, bylo celkem zanedbatelné oproti jiné skutečnosti, totiž že Miremu chyběla jedna ruka.

Mire ležel na koberci, rozplácnutý jak dlouhý, tak široký, tak jako ten chlápek rozplácnutý na da Vinciho kresbě, jak leží v kruhu, jak je za ním ještě někdo, nebo tak něco,

a dával si všechno dohromady a čuměl na strop s očima vykulenýma jak pingpongové míčky. Pojďme se na chvilku podívat do Mireho hlavy, ať vidíme, jak sám na situaci kolem své ruky nahlížel: „Hmm…“ (Mozková kůra je zablokovaná a Mire nemyslí vůbec na nic.)

No, milý čtenáři, to máme ale štěstí. Vstoupili jsme do hry ve chvíli, kdy se to Miremu v hlavě zaseklo. Zkusíme chvilku počkat, milý čtenáři, a vlezeme tam znova. Aha, už jsme tu, takže: hmm (probírá se, kolečka v mozku se začínají otáčet a spolupracovat, kognitivní činnost zahájena), počkej, teďka lež, to znamená, hmm, jedna noha je tady, OK, druhá noha je tady, aha, takže nohy jsou všecky, jedeme dál, hlava, kolik mám hlav? Jednu, my lidi máme jednu, aspoň co vím, jestli ne, tak mi to někdo řekněte (mumlal si Mire). Pojďme dál, jedna ruka je tady, pravá ruka, to je ta nad pravou nohou, no tu myslím, je tady, ale do pekla, kde je ta druhá? Co se to k čertu stalo? Doma mě zabijou, hezky mi to říkali, a právě to mě zabije, až řeknou: „No jestlipak jsme ti to hezky neříkali…“ zabijou mě, a to mě zabije, ať uděláš cokoliv, neuděláš nic… Posranej život.

Tak už to chodí a chodit dál bude, ruka mu už nenaroste, nepamatuje si, kde o ni přišel, ale jak se říká: jak jest, tak jest. Mire si už zvykl mít na téhle posrané planetě v životě hovno a mohl s tím klidně žít. Ale blížil se konec roku a Mire už taky musel navštívit rodnou hroudu, opustit na chvíli město a vrátit se domů, kde si měl užívat máminu kuchyni a čisté hadry, bavit se s kamarády, které dlouho neviděl, a tak dále, jak už to o prázdninách chodívá.

Mire přijel domů.

„Ále, kdo to přišel? Pročs nedal vědět, nachystali bysme ti něco k jídlu!“ ozvala se Mireho matka, poněkud uražená a zahanbená, když spatřila ve futrech vlastního syna, a na stole nula, nic a nikdo. A lepší to nebylo ani v ledničce.

A Mire jako by chtěl odvětit něco chytrého a zmizet a odvrátit pozornost od svého zjevu.

„To není nutný, jedl jsem na nádraží. Na, tady je taška s hadrama na vyprání, já musím vypadnout,“ vymlouval se Mire a chtěl co nejrychleji prásknout dveřmi, aby pocítil ten druh svobody, když za sebou práskneš domovními dveřmi a v něm necháš ukecanou matku, ten druh svobody, který by se mohl jmenovat „Svoboda, kterou cítíš, když práskneš domovními dveřmi a za nimi necháš ukecanou matku“. V takových situacích se člověk většinou běží ožrat, aniž by si to sám uvědomoval. Ale tak to prostě je.

„Kam zas běžíš, ty neřáde jeden!“ A jak už to tak bývá, začíná hádka, radostné emoce vyvolané náhlým návratem dlouho nepřítomného syna se rozpustily jak pára nad hrncem, a to od znovushledání neuběhlo ani pět minut.

„Ani sis nesednul, počkej, musíš si s náma popovídat, i kdyby na sílu, aspoň trochu, sedej. To seš celej ty, hele ho, hned by běžel do Tutovky za těma svejma negramotnejma kámošema. Fakt nevím, proč bys měl s něma vysedávat. Navíc s prázdným žaludkem, nenajezenej. Je mi jasný, že musíš bejt hladovej a nenajezenej.“

„Mami, nezačínej zas, co chceš? Tamhle je moje fotka, tak se na ni můžete koukat. Tak se na něco zeptej, co tě

• • •

zajímá, odpovím a padám. Nebo vem dvě moje fotky, co jsou si podobný, a rychle je přehazuj jednu za druhou. Tak to bude vypadat, že se hejbu, a ani nebudu odmlouvat. To je snad i lepší než já naživo!“ vykrucoval se Mire, celý netrpělivý, až už za sebou konečně zavře dveře, ty od domu i od Tutovky, kde si objedná kafe a pivo, svou nejčastější kombinaci jedů. Jeho netrpělivost už narůstala do rozměrů nesmyslně dětinské komunikace, jako kdyby matka byla šofér autobusu, který odmítá zastavit, a Mire cestující, kterému se chce šíleně chcát. „Víš,“ bublalo to v matce, „já nejsem protidrogovej agent ani inspektor, že bych tě chtěla vyslýchat,“ řekla a u toho se sama podivila, jak moudré přirovnání použila. „Nejsem přece u tajnejch, abych se tě na něco vyptávala. Tak hybaj, sundej si bundu, sedni si k nám, udělám kafe, zapálíme si… Věnuj nám aspoň půl hodinky svýho drahocennýho času. Kolik peněz ti dáváme, aspoň za to si to snad zasloužíme, když už máš ve škole výsledky jak srbská mezinárodní politika.“ A znova, když to řekla, pomyslela si, kéž by tu tak byla nějaká starší sousedka, se kterou popíjejí kafe před barákem, ta by se počůrala smíchem nebo rovnou pod sebe podělala do lavóru. Ale tok jejího snění přerušil oslovený Mire. „Hele, o penězích mi nic neříkej, jo? Já dobře vím, jaká je situace, a to poslední, co mi chybí, je, aby mi tu někdo kafral o prachách a školních výsledkách. To si myslíš, že já bych už dávno nechtěl mít ty sračky na fakultě za sebou? Ten biﬂovací cirkus, vymejvání mozků a lezení profesorům do jejich těsnejch prdelí? Nech mě bejt, já jdu do pryč…“ Drahý čtenáři, to „pryč“ patrně znamená, že jde do Tutovky,

ale pšt!, vidíš sám, že matce hrozí zhroucení toho jednoho dvou nervů, co jí ještě zbyly.

„Počkej, ty vole jeden, aspoň něco sněz… POČKEJ!!! HEJ!!! Vždyť ty nemáš ruku! Kde máš ruku, ty blbče nedoštudovanej! Nemáš ruku, no, kde máš tu ruku? Ha? Cos dělal? Ho, ho, hu, ho,“ kdákala matka. „Ach, synku, bože, to je ale osud, utírala jsem mu zadek až do první třídy, ale asi to bylo málo! Snad sis nemyslel, že to před náma schováš?! Vidím, že furt něco schováváš, ale říkám si, že ses včera večer ožral, proto seš tak tajemnej a provinilej, že sis někde odřel loket nebo dostal po hubě, ale on nemá celou ruku! Co je to kurva za děcko?! Mluv!“

„No já vím… Tak ji nemám, a co jako? Je to můj život, tak mě nechte bejt. Už mi vlez na záda, matko, a nech mě bejt, víš, že mám dvacet sedum roků a nemůžu mezi váma vůbec dejchat. No tak nemám ruku. A vy hned myslíte, že jsem to udělal naschvál, abych vám unavenejm a starejm šel na nervy… Ztratil jsem ji. Táhnul jsem domů ožralýho kámoše, upadla mi a odešla. Co po mně chcete? Bylo to buď kámoš, nebo ruka. Nechte mě už, mně taky chybí, ale co je vám po tom? Je to moje ruka, co vám je do ní? Jdu do Tutovky, nashle, nashle, ahoj, čau, děkuju za fantastický přivítání, zas se někdy ukážu, zdaaaaar!“ A tak Mire prásknul dveřmi a vyletěl z domu, ale když viděl, že se dveře odrazily od rámu, to jest od futer, tak se ještě vrátil, aby je zavřel, ač si byl vědom, že tím jeho vzpoura ztratí na vážnosti, ale co, hlavu vzhůru a jde se.

Toho dne se už nevracel, což byl v podstatě běžný případ. Kdo jednou vejde do Tutovky, vyjde z ní kdykoliv, jen ne téhož dne. To už spíš vylezeš včera než toho dne, kdy

jsi tam vstoupil. A není nic lepšího, než když musíš udělat ten první famózní krok, když penetruješ dveře lokálu, když vezmeš za kliku, otevřeš a vkročíš dovnitř, do putyky, a potom jen pomalu zavíráš dveře a všechny starosti necháš venku. Uvnitř není nikdo známý, možná jeden dva, ale je ti hned jasné, že i ti neznámí budou dostatečně silná sorta vypravěčů nebo posluchačů, zlehka si je přeměříš, posadíš se a odposloucháváš, o čem vedou řeči, a už ženeš na tenhle mlýn svůj konformismus a zapojuješ se, nejdřív nějakým lehkým vtipem, a pak už sypeš vlastní životní zkušenosti, jaké má každý z tvých spolustolovníků, a všichni ti rozumějí a pomalu si bereš hlavní slovo, už i oni jsou konformizovaní, nacházíte se na půli cesty večerem, jak spolubojovníci spolu jedete nocí, jak skuteční vojáci skutečnou válkou, skutečným kataklyzmatem, skrz rozpad systému, katastrofu, nepohodu, krupobití, po zemi zarostlé plevelem, k večerům strávených pod širým nebem, když hřmí. To je Tutovka, autodráha ztracených duší, křižovatka ztracených duší, dům u vycházejícího slunce, Da Nang, ráj, peklo i legenda. Apokalypsa dneška, jediná tutovka v našich životech.

Ráno u Mireho. Mire vstává na záchod, ale podlaha si z něj dělá srandu, blbne, rozhoupala se s ním a hopla!, Mire leží na zemi. Leží a nevstává. Něco se mu nezdá. Nezdá se mu toho víc. Mire přemýšlí. Poulí oči a nehýbe se. Nezjistil nic. Nezdá se nervózní, je klidný a vlastně vypadá celkem ﬂegmaticky. Všude je ticho. Slyší matku v kuchyni, ale ona jeho ne. Mlýnek na ořechy se nezastavuje a Mirko pokračuje tam,

kde se mentálně zastavil, drahý čtenáři. K čertu, něco tu je fakt špatně. „Už jsem v takovým stavu přišel nejednou, ale teď je něco špatně,“ pokusil se Mirko zkoumat svou realitu. „Něco není na svém místě, nebo co. Ale co… Ach! Počkej!“

„Kurvaﬁ x! Kde mám nohu a druhou ruku, do prdele?!“ vykřikl M. „Musels, musels, musels, musels?!!!“ nadával si. Byl ještě ožralý, ve večerní fazóně, takže mu ani tak nezáleželo na sobě, ale dobře věděl, jaká jej čeká disputace s matkou.

„Napiješ se vody, vstávej, Mire, jinak na tom tepichu zdechneš. Kde se tu sakra vzalo tolik myších hoven? A hele, pod postelí jsou na lepu mrtví švábi, ha, koukni na ně, jeden se ještě hejbe, dívej, jak se kroutí, blbec, co se nechal nalákat na klobásku položenou na lep,“ a začíná napodobovat chudáka švába a jeho těžkou situaci. Okopíroval jeho pohyby, body language, a začal se celý kroutit, třást nohou, jedinou končetinou, co mu zbyla, kýve a třese hlavou jak mentál, a aby byla scéna ještě působivější, dal si do pusy tabletu šumivého aspirinu, která po smíchání se slinami začala okamžitě pěnit — obraz dovedený k dokonalosti. Něco jako epileptický záchvat ve ﬁ lmech, kdy se doktoři hned snaží pacienta svázat. Třese nohou a hlavou, z huby mu bublá pěna. Ranní nedělní idylka. Zážitek mu kazil jen smrad chleba se smaženkou, který se linul z kuchyně a Mirkovi vůbec neseděl. Ale aby se zbavil i této nepříjemnosti, začal ještě víc napodobovat švába, takže už byl o dost lepší šváb než ten skutečný. A pak: „Mirku, kam ti mám dát čistý trenky, dej mi tašku… ÁÁÁÁ!!! Synku, co to, co je ti?!“ A pak zkameněla, protože v takové situaci, kdy syn přijde

o končetiny a hraje si na zemi na švába, rodiče, obzvláště matky, umí zkamenět. Přesto však zvládla na svého syna vyblekotat jakýsi odsudek: „To ti tvoji kámoši, pseudo, psi, pse, hovado jedno!“ a rychle odběhla zalarmovat manžela, ať se přijde podívat a pokud možno racionálně reagovat tak, jak je možné racionálně reagovat v situacích, kdy se ti ožralé děcko bez rukou a nohy v transu válí po zemi a z huby mu teče pěna a křičí nebo ryčí. „Kurbane, náš syn umírá, říkala jsem ti tehdy, ať se nestydíš koupit si kondom, ale zbytečně, nemohl sis dát říct, že?“

A muž na to: „Počkej, ty osino, v televizi právě říkaj, že my, co makáme v místní chladírně, po osmi měsících konečně dostanem vejplatu. Pět tisíc. Tak to vypadá, že do stávky nepudeme! Juchů, pět litrů!“ Mire už věděl, že vyvolal ďábla, a tak se zklidnil a chystá se na vymlouvání. A na to musíš být velmi kvalitní diplomat, aby ses z něčeho takového vymluvil… „Počkej, mami, jsem v pohodě, co tu černobyluješ, hraju si na švába, co sedl na lep, chytil se pod postelí, no a hele, takhle vypadá,“ říká a vytahuje papír s lepem a ukazuje ho matce, vrací ho zpátky, sedá si na postel a zamotává se do deky, aby zakryl deﬁcit končetin. Možná se mu z té situace i podaří vykřesat nějakou legraci, když rodičům oznámí, že dostanou dvakrát pět tisíc, akorát jim nesmí říct, že jim jsou ještě dvacetkrát tolik dlužní, no, ale nějak by to mohl ukecat a snad z toho udělat i výhodu.

„Synku, já tě fakt nechci rozčilovat, hrát ti na nervy, ale jsi mladší než já, já to prostě nechápu. Včera jsi přišel

bez ruky. Bez ruky! Myslela jsem, že si z toho vezmeš nějaký ponaučení a nechtěla jsem do toho rejpat, ale co, ty smrade? Dneska už nemáš nohu ani druhou ruku?! Mě zajímá jen jedno a nad tím přemejšlím, protože je to tvůj život, že jo, ale vážně mě zajímá odpověď na jedinou otázku: Co tím sleduješ? Kam myslíš, že to povede? Kam nás to přivede? Však se to týká i nás, nejen tebe, jak furt říkáš. Co poví lidi? Máme jedno děcko, a ani tohle jedno neumíme vychovat? Kdybys byl pes, dávil bys slepice, tím jsem si jistá!“ naříkala matka a měla radost ze své průpovídky o psovi, ale na druhou stranu si řekla, že by mohla mít z toho moudra radost ještě větší, a tak si šla vzít trochu amfetaminů a dodala: „Kdo ví, jestli teď vlastně nenaháníš slepice, pse jeden, co?! Ha! Copak já vím, co všecko neděláš, takže je možný, že po dědině zabíjíš sousedům slepice. Kdoví, co vlastně v životě děláš? Myslíš, že ti to pomůže se v čemkoliv angažovat, tahle existenciální praxe? Každý člověk si začne uvědomovat svý místo ve společnosti. Kde vidíš sebe? Snad si nemyslíš, že tohle je to pravý, zabíjet v dědině slepice? No, já ještě neviděla, že by tohle mělo bejt něco, co bys měl udělat se svým životem. A když už jsme u toho, co bude zejtra? Co můžeme čekat?“ V tomto momentě ji už lehce vyprovokovaný Mire přerušuje. Matka toho využila a zalila amfetaminy vodou. Byla už dost zpocená a vypadala, že se chystá být ještě horší, ale podle výrazu Mireho tváře, když ji poslouchal, už to asi horší být nemohlo.

„No tak, mami, myslíš, že to dělám schválně? Co ti mám na to říct. Ztratil jsem znova ruku, ale co s tím, no dobře, i nohu. Vím, že jsem to posral, mně je to taky líto, prostě