Réka Mán-Várhegyi: Magnetický vrch

RÉKA MÁN-VÁRHEGYI MAGNETICKÝ VRCH

Jaké vize osamění a chaosu vyvolává myšlenka na Margaretu Cavendishovou! — jako by se nějaká obrovská okurka rozlezla po všech růžích a karafiátech v zahradě a zadusila je k smrti. Jaká škoda, že žena, která napsala slova „nejvychovanější ženy jsou ty, jejichž duše jsou nejposlušnější“, musela promarnit život spisováním nesmyslů a zapadáním do stále hlubší nepochopitelnosti a bláznovství, až se nakonec kolem její smrtelné postele tísnili zvědavci. Šílená vévédkyně se zjevně stala strašákem na plašení chytrých holčiček.

VIRGINIA WOOLFOVÁ VLASTNÍ POKOJ — překlad Martin Pokorný

Tento projekt byl realizován za fi nanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem. Projekt se uskuteč ňuje za fi nanč ní podpory Ministerstva kultury České republiky.

PŘEKLAD SIMONA KOLMANOVÁ

I. S postavami následujícího příběhu se seznamuji na konferenci. Je květen 2000, vlahé teplé odpoledne. Jsme v jednom městě na východě Maďarska, konference probíhá v reprezentativní budově na náměstí, možná je to radnice. Znedaleka sem tlumeně zaznívá zvuk zvonů, když vyhlédnu z okna, které mám za zády, vidím zahradu s rozkvetlým nevadlcem hřebenitým, kalužníkem, slézem a oleandrem.

V podlouhlé místnosti je aspoň dvacet řad židlí, po pěti šesti v řadě. Sedím až vzadu, měla jsem pocit, že by se neslušelo, abych se cpala dopředu, vždyť jsem do světa společenských věd vstoupila teprve před několika měsíci, a ještě dlouhá léta budu pracovat na tom, abych vykázala hodnotný výsledek. Zatím si nedokážu ani představit, že si jednoho krásného dne taky stoupnu na pódium a budu referovat o svém výzkumu. Škoda, že obličeje přednášejících nevidím zřetelně. Je to hlavně tím, že nenosím brýle. Mám je sice v tašce, ale nasazuju si je, jenom když musím přečíst něco, co je daleko, třeba titulky v kině, nebo když vyučující napíše během přednášky něco na tabuli. Na univerzitě se spíš snažím sedat si dopředu.

Zatím tu přednášeli bez výjimky staří muži. Sama nechápu, kde jsem vzala tu odvahu, ale polohlasem se pozastavím nad tím, jak nerovnoměrně jsou na konferenci zastoupeni muži a ženy i různé věkové kategorie, a také poznamenám, že v oboru tvoří ženy šedesát procent, a tady mezi přednášejícími je jich nula. Spolužáci netečně přitakávají, zdvořile se usmívají, jen jedna dívka se zašklebí. Zřejmě tím dává najevo, že to vidí stejně, ale zároveň ji pobaví, že se někdo vyjádří takhle na rovinu. Nevím, co by jí připadalo lepší, zda raději mlčet, anebo být naopak razantnější, každopádně mě zalije stud, který mi průběžně vštěpovali. Obličej té dívky si na dlouho zapamatuju. Vzpomínám si, že na dopoledních přednáškách jsem ještě dokázala udržet pozornost, pak mě ale vyřídil konferenční oběd — masový vývar s nudlemi, kuře na paprice s noky, kaštanové pyré se šlehačkou —, černá sukně je mi těsná a přes prsa mě obepíná nažehlená bílá halenka, měla jsem je i na stužkování a na ústních přijímačkách.

Malý, nemotorný přednášející z Miškovce drmolí svůj příspěvek s názvem Jak vidíme jeden druhého — Slováci a Maďaři, další s přednáškou Teorie nacionalismu na přelomu tisíciletí zrovna tak, z toho taky nerozumím ani slovo. „Tyhle vykopávky fakt neumějí přednášet,“ zaúpí někdo poblíž. Je pravda, že většina z nich čte svůj příspěvek rychle, bez výraznější intonace, ponořena do papírů. Spěch je pochopitelný, jelikož text je vždycky delší, než aby se vešel do limitu dvaceti minut.

Několik řad přede mnou sedí Levente Vadkerti, spolužák, který už několik měsíců všem vytrubuje, že je do mě zamilovaný. Oba jsme v pololetí byli premianty ročníku, snad proto ke mně vzplanul. Levente je vysoký a má vysportovanou postavu, já jsem malá a tlustá. Vycházíme spolu vlastně

dobře. Občas si dáme v okně cígo, zajdeme spolu do bufetu nebo na kafe, anebo jen dřepíme na lavičce v Muzejním parku a přeme se o tom, co jsme slyšeli na přenášce nebo na semináři. Levente má smysl pro humor, má přehled a čte všechny důležité týdeníky. Teď se občas ohlédne a grimasami mi dává najevo, co si o dané přednášce myslí. I když je mi vcelku lhostejný, nerada bych, aby viděl, že usínám. „Chtělo by to trochu kyslíku, otevřete někdo okno,“ ozve se nějaká žena poblíž, a jako by si hned uvědomila, že její vyčítavý hlas narušuje monotónnost přednášky, začne ke konci věty pokašlávat. Nemám pocit, že by se ta výzva týkala mě, bezradně se rozhlížím kolem, stejně tak ostatní. Po chvíli se zvedne robustní dívka, hledá okenní kličku, přednášející zmlkne, zdá se, že dokáže mluvit, jen pokud jsou všechny pohledy upřené na něj a absolutně nic jeho výklad neruší. Sledujeme, jak se okno konečně otevírá, několik posluchačů sklání hlavy, aby se mohlo otevřít dokořán. Jako kdyby už netrpělivě čekaly, až je konečně pustíme dovnitř, vlétnou do konferenční místnosti dvě žluté mušky. A s nimi hluk ze zahrady, různé zvuky vody. Zvuk zavlažovače, jak krouží a rozstřikuje vodu. I v nedaleké kašně zurčí voda. V srdci se mi rozlévá klid. Přednášejícího už neslyším, v duchu si říkám: Réko, jsi na správném místě. V mé fantazii se vynořují obrazy toho, co by se mohlo dít. Léto na břehu jezera, výskající děti, vůně vařené kukuřice. Sedím v polospánku na břehu na bílé plastové židli, nade mnou se ve větru vlní koruny smuteční vrby a škumpy. Z cestičky scházejí k vodě starší lidé, muži a ženy v plavkách, na hlavě mají slamák nebo kapesník s cípy do uzlíků. Jdou bosí po kamenité cestě, chodidla jsou už zvyklá, jsou stále opálení, už celá desetiletí tu tráví každé léto. Mají to sem jen pár ulic, neberou si s sebou ani ručník, jen vnoučatům jednu dvě nafukovací hračky do vody,

kruh s hlavou kachny, ošuntělého dinosaura. Přibližují se, jdou pořád stejně rychle, procházejí kolem mě, netváří se nadšeně, netváří se vůbec nijak, a takhle vcházejí do jezera. Hlava mi poklesne, procitnu. Zahlédnu, jak ze hřbetu ruky, kterou mám položenou v klíně, odlétá žlutá muška. Levente Vadkerti se na mě usměje, někteří se ke mně otočí. Asi se červenám. Je mi horko. Přednášející je padesátník z Pětikostelí, zřejmě už mluví dlouho. Tématem jsou Číňané žijící v Maďarsku. Ale je možné, že Arméni. Podává výčet údajů, čísel a procent, zdá se, že čte několikastránkovou tabulku. Podle programu v brožurce by teď měl někdo prezentovat výsledky komparativního výzkumu o hymnách, ale týpek z Pětikostelí ani jednou neřekne slovo hymna. Třeba ten s hymnami ještě nepřijel a místo něho dali tohohle s Číňany. Nebo s Armény. Uplyne dlouhá doba, než konečně poděkuje za pozornost a jde se zase posadit. „Z této sekce nám zbývají už jen dvě přednášky,“ říká vestoje moderátor. Podívá se na hodinky, počítá. „Oproti plánu máme skluz čtyřicet minut. Bylo by dobré, abychom si teď už opravdu hlídali čas.“

Na pódium přichází po schůdkách nějaká žena. Poznávám ji, o pauze na oběd stála přede mnou na toaletě. S údivem jsem si prohlížela její oblečení, tmavě hnědé manšestrové sako, zářivě modré kalhoty, které působí elegantně, i když to jsou džíny. Zřejmě z ciziny, napadlo mě. Během čekání na volnou kabinku si vytrhávala obočí. V podpaží tiskla tašku ze štípané kůže, v jedné ruce držela kapesní zrcátko, v druhé pinzetu. Obličejem hledala pruh světla, které do místnosti pronikalo okénkem, a protože jí taška sklouzávala pořád níž a níž, snažila se zabránit jejímu pádu tak, že ji tiskla stehnem ke zdi. Když skončila s vytrháváním obočí, pozorně obhlížela

výsledek a potom zkoumala svůj účes. Naše pohledy se střetly v kapesním zrcátku. Otočila se ke mně a já si s překvapením všimla, že má zarudlé oči a kůži podél nosu popraskanou a s fialovým nádechem. Její obličej působil ztrhaně, nebo přinejmenším unaveně. Na jediném fungujícím záchodě už dávno utichl zvuk čůrání, rozprostřelo se úplné ticho, jako kdyby se osoba, která tam podle všeho ještě před chvilkou byla, mezitím vypařila. Potom si dlouze upšoukla. Slabý, nepříliš odvážný zvuk prozrazoval, že se dotyčná vší silou snaží větry zadržet, avšak právě proto je pšouk tak trapně dlouhý. Jako kdyby štěně zakňučelo ze spánku. „Nedávám to,“ řekla žena v saku a džínách. Přejela mě pohledem, takže mě přepadl pocit, jako kdybych jí záchod obsadila já. Tašku pověsila na radiátor, jemně mě odstrčila a spěšně zamířila k umyvadlům, potom, jako kdyby si to rozmyslela, se vrátila, ale jen pro tašku. „Jdi první,“ řekla mi, potřetí mě odstrčila, stoupla si k umyvadlu a pustila vodu. V tu chvíli se z kabinky vyhrabala paní, která předtím pšoukala. Ztěžka se protáhla ven, v ruce držela sako od kostýmu, tašku, baloňák a igelitku s logem drogerie. Igelitka i pěkně vyžehlené sáčko vyvolávaly dojem, že jde o ten typ ženy, která je velice citlivá na hygienu, avšak koordinace nikdy nebyla její silná stránka, tudíž jsou pro ni v pokročilejším věku největší výzvou prostory, které jsou nejen úzké, ale i špinavé. „Druhý záchod nefunguje?“ zeptala se mě s určitou nelibostí v hlase. Samozřejmě si myslela, že já jsem ta, která to nedává. „Ne. Ten je porouchaný,“ odpověděla jsem. „Je to na něm napsané.“ V kabince jsem si všimla, že se mi třesou ruce, jako tehdy pokaždé, když jsem se ocitla ve vypjaté situaci. Bylo

slyšet, že voda z kohoutku teče proudem. Ze zvuků jsem si vydedukovala, že si mladší žena zřejmě omývá celé tělo. Šplouchala, prskala, roztírala si vodu na kůži, zhluboka se nadechovala, jako kdyby se chystala potápět. Napadlo mě, že tyhle profánní bublavé zvuky nemůže vydávat někdo, kdo má takové tmavohnědé sako a azurově modré kalhoty. Když jsem vyšla z kabinky, starší žena už v umývárně nebyla. Moje novopečená známá právě zvedala hlavu zpod kohoutku. Umyvadlo bylo plné pěny, lahvička s tekutým mýdlem byla převržená. Manšestrové sako držela mezi koleny, taška ležela na zemi. Na džínách měla mokré fleky.

„Umyla jsem si vlasy,“ řekla. Podle všeho byla její slova určena mně, koneckonců nikdo jiný tu nebyl. „Nedávám, když jsou mastné.“

„Však je teplo,“ řekla jsem po chvíli.

Vymačkala z krátkých vlasů vodu a pak zatřásla hlavou jako zmoklý pes. Pocákala úplně všechno, včetně mě. Upřímně jsem se divila, že je jí jedno i tohle.

Ještě si vlasy párkrát prohrábla, potom si papírovým ručníkem otřela obličej, hrudník a ruce, další si nacpala pod obě podpaží.

„Jsem trochu nervózní,“ řekla a ustoupila od umyvadla. „Už je volné.“

A teď stála na pódiu. Vlasy už měla suché a trčely jí jedním směrem, jako kdyby foukal vítr. „Téma mojí přednášky není úplně srozumitelné samo o sobě,“ začala. „Proto považuji za mimořádně důležité, abych na začátku takříkajíc ujasnila volbu tématu a trochu explicitně vysvětlila, o co se vlastně jedná.“

Má v sobě jakousi nervózní vibraci, mluví hlasitě, tvrdě, každé slovo vrhá do řad publika jako vázu nebo popelník. Přednášku si nesepsala, aspoň ne větu po větě, v ruce drží

sešit s poznámkami, po chvíli v něm listuje tam a zpátky, něco hledá. Zjevně si není jista, co z poznámek má zmínit a vyzdvihnout, a co vypustit. Ve větách čím dál víc přibývají bombastické přívlastky. Mluví už dobrých deset minut, když si uvědomím, že nemám ponětí, o čem je řeč. Posluchači kolem mě si něco šeptají, mám za to, že nadávají na přednášku. Cesty a scestí v domácí praxi výzkumů antisemitismu, stojí v brožurce s programem. Žena se jmenuje Enikő Böröndová. Je odbornou asistentkou na naší univerzitě. Ještě jsem o ní neslyšela.

„Jak tvrdí více autorů a jak jsme to už dnes“ — pauza — „mohli slyšet od Bély, antisemitismus není v současném Maďarsku společensky přijatelný postoj, a rovněž společenské vrstvy s tradiční“ — pauza — „vnímavostí vůči němu mají pocit, že by nebylo slušné, aby svoje více či méně antisemitské názory ventilovali před ostatními. Na mnoha místech a velice často čteme také to,“ — pauza — „a sice ve studiích i v časopisech, že imunitní systém značné části společnosti je naočkován proti antisemitismu.“

Jako kdyby kolem svého tématu jen kroužila. Není mi jasné, jestli chce tvrzení z citovaných studií podpořit, nebo vyvrátit, že to bude spíš ta druhá možnost, si vyvozuji z toho, že každou větu začíná s ohromnou vehemencí. Vychrlí několik slov a udělá pauzu, jako kdyby se zadýchala. Pak se na to vrhne znovu. V nepravidelných intervalech se usměje. Je to ten typ výmluvného úsměvu, kterým dává najevo, že otázku, které se právě letmo dotkla, nebo tvrzení, které jen tak ledabyle nadhodila, je zbytečné rozvádět, vždyť všichni přítomní rozumějí a vědí, o čem je řeč a že je tomu právě tak, a ne jinak. Částečně upouští od strohého vědeckého stylu, příznačného pro většinu přednášek, a mezery vyplňuje obraty

typickými pro živou řeč. To se mi líbí, ačkoli nejsem schopna určit, jestli je to úmysl, anebo je to důsledek odbyté přípravy. „Kvůli nedostatku času bych upustila od podrobného popisu zmíněné knihy,“ — pauza — „ačkoli je to neuvěřitelně důležitá otázka. I u takových typů antisemitismu existuje neskutečné množství příkladů,“ — pauza — „stovky. Tisíce.“ Vysmrká se, papírový kapesník vmáčkne mezi listy poznámkového bloku.

Moderátor vstane uprostřed její věty, má kruhy pod očima, jako kdyby na něj právě dopadla celodenní únava, v obličeji bolestný úšklebek, ukazuje na hodinky a říká, že se čas nachyluje, je třeba si pospíšit. Enikő Böröndová slíbí, že se od tohoto okamžiku soustředí jen na to nejpodstatnější, vehementně listuje zápisníkem, papírový kapesník odlétne, ale koho to zajímá, ona musí najít poznámky, které chce bezpodmínečně vtěsnat do zbývající půldruhé minuty. S patřičnou razancí se pustí do závěrečné části. Po ní opět mluví nějaký muž. Antropologické metody v sociologickém výzkumu, čtu v programu. Přednášející je odborným asistentem na katedře sociologie. Ani jeho jsem tam ještě nepotkala. Dneska je poslední a zřejmě díky tomu dostává apatie publika trhliny. Všichni, kdo tu ještě sedí, ožijí. Je to muž ve středních letech, má manšestrovou košili i kalhoty, které splývají a trochu to vypadá, jako by byl v overalu. Můj pohled se zarazí na nápadně pokleslých ramenech, jsou takřka svislá. Otřesu se zhnusením, ale hned si ujasním, že se tak cítím jen proto, že můj nebohý otec, učitel tělocviku, byl přesvědčený, a taky to vášnivě hlásal, že těla, na kterých je už od pohledu zřejmé, že nejsou udržována sportováním, si zaslouží opovržení. Kdykoli viděl v televizi obtloustlé politiky, anorektické fi lmové hvězdy nebo nemotorné moderátory, měl

k tomu pokaždé stejný komentář: „Ten byl taky osvobozen od tělocviku.“ Totéž by řekl o přednášejícím v manšestrovém odění a tím by si zároveň udělal jasný názor na společenské vědy, jestliže je reprezentují takové améby. Přitom ve srovnání se všemi těmi nahrbenými kantory z univerzity působí tento muž pružně, ba dokonce mrštně, často mění postoj, gestikuluje s vervou, i když jen rukama, lokty i paže má sebevědomě přitisknuté k tělu jako hrdý opeřenec. Zatímco rozebírá stinné stránky různých metod kvantitativního výzkumu, usmívá se jako pan učitel, který rodičům dítěte, jež vypadá jako andílek, pomalu a s požitkem servíruje, jak je ten jejich skvost vodí za nos, že je to ve skutečnosti grázl, který terorizuje menší děti, a navíc vůbec není tak chytrý, jak si oni myslí. Část publika se hihňá, občas se někdo zasměje nahlas. Projdeme si podrobnosti z nedávných výzkumů, jejichž cílem bylo na základě odpovědí několika tisíc respondentů odhalit ideologické smýšlení veškerého obyvatelstva, a přednášející pomocí konkrétních příkladů přesvědčivě dokazuje, že výsledky stojí na vratkých základech. Je prakticky nemožné sestavit dotazník a formulovat otázky tak, aby nedocházelo k tomu, že je respondenti špatně pochopí. Jedinou schůdnou cestou je práce v terénu, samozřejmě už ne v tom smyslu, o jakém mluvili zakladatelé kulturní antropologie, ovšem v jakém tedy smyslu, tím se už v této přednášce nemůže zabývat, avšak do sborníku pošle text, který pojedná i o této otázce, tedy pokud se to vejde do požadovaného limitu.

„Ve zbývající minutě uvedu jen formou výčtu, bez dalšího vysvětlování, výhody práce v terénu, kterou doporučuji ke zvážení i těm kolegům, kteří dělají rozsáhlejší průzkumy,“ říká, jenže vtom se z publika vymrští dívka, po ní další a pak ještě dvě a vydají se k pódiu. Dosud to bylo tak, že když se v místnosti někdo pohnul, odcházel nebo přicházel, pohyboval se

opatrně, aby nenarušil přednášku. Tyto dívky se nepohybují opatrně. Hlasitě se omlouvají těm, kolem kterých se prodírají, pokašlávají a pak suverénně zamíří k pódiu, jako kdyby bylo prázdné a ony by měly mít další přednášku. Vyběhnou nahoru a stoupnou si vedle přednášejícího, dvě zleva, dvě zprava. Muž na chvíli přeruší výčet předností práce v terénu, ale hned zase pokračuje, pravda, mezi slova jako by se nacpaly otazníky. Dívky stojí uvolněně, mírně rozkročené, čelem k publiku. Jako čtyři stateční pistolníci z Divokého západu, kteří postávají na hlavní ulici ve westernovém fi lmu. Nikdo se neptá, co tím sledují, jako kdyby se muselo stát ještě něco, aby se dalo prohlásit, že tyto dívky narušují přednášku. Najednou jedna z nich vykřikne. Není to ani tak výkřik jako spíš bojový jekot. Nato si začnou jedna po druhé, zleva doprava, sundávat trika. Prsa mají pečlivě skrytá v podprsenkách a na hrudi jako kdyby měly načmáraný nějaký nápis. Opět postávají beze slova, nehybně, zřejmě čekají, až si publikum přehláskuje rozmazaná písmena, což ze zadních řad rozhodně nejde snadno, ale na vlnách špitání se k nám vzkaz dostane stejně rychle, jako kdybychom si ho přečetli sami. Hrudník první dívky je ozdoben nápisem „MY“, na hrudníku druhé stojí „JSME“, třetí tam má nápis „TEN“ a čtvrtá „TERÉN“. Přednášející nakloní hlavu ke straně a čeká. Pak pohlédne na jednu z dívek a zeptá se: „Skončily jste?“

Dívky s nápisy zavýsknou a začnou poskakovat, nejdřív tiše, potom stále hlasitěji něco prozpěvují, stěží věřím svým uším, ale zřejmě opravdu opakují unga-bunga. „O co jim jde?“ ptá se někdo vedle mě. „Unga-bunga?“ ptá se druhý. „To je ňákej vtip?“

„Klid,“ otočí se k nám třetí, který je v obraze. „To je intervence.“

„To už by snad stačilo,“ říká přednášející na pódiu.

Nato vyskočí ti v prvních řadách, mezi nimi i moderátor, který dívky důrazně vyzve, aby opustily pódium, někdo na jednu z nich hodí ubrus, ale ony dál poskakují a vykřikují, a když se už zdá, že nikdy neskončí, jedna z nich opět zaječí, dívky se zastaví, ztichnou a husím pochodem odkráčejí. Nastane ticho, přednášející stojí na pódiu se sklopenou hlavou a dvěma prsty si tiskne kořen nosu, jako kdyby tam měl ventil, který musí ucpat, aby z něj neunikl vzduch. Když pak zvedá hlavu, přísahala bych, že se mi dívá do očí. O přestávce na kafe probíráme skandál konference, polovina účastníků se nenápadně vypaří, později vyjde najevo, že se vytratili na městskou pláž, což je koneckonců pochopitelné, protože loni vyhrála cenu pláže roku, a navíc po čtvrté odpoledne je vstupné za polovinu. Zůstali jen ti nejmladší a nejstarší a také přednášející z následující sekce. Pozdně odpolední slunce nás všechny pozlacuje. Večerní banket probíhá v restauraci nedaleko radnice. Personál, zvyklý na svatby, srazil stoly do tvaru písmene U, na místo novomanželů jsou usazeni hlavní organizátoři konference. My ostatní si můžeme sednout, kam chceme, přesto se všichni drží ve skupinkách s těmi, kteří mají podobný statut. Ačkoli necítím žádnou soudržnost s těmi několika spolužáky, s nimiž jsem na konferenci přijela, a ostatní na tom budou podobně, a to i vůči mně, držíme pospolu a děláme všechno společně, jako kdybychom museli za každou cenu zabránit tomu, aby někdo z nás zůstal třeba jen na okamžik osamocen. Zatímco čekáme na jídlo, vyprávím svému sousedovi u stolu o životě na koleji. Levente Vadkerti, který se usadil naproti mně, hladí prázdný talíř a se zasněným poloúsměvem poslouchá mou malou přednášku o podivných zvycích lidí, se kterými bydlím na patře, a o příšerném stavu společných