Iceland by MAČ

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra

Iceland by MAČ

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra

Editorial Island má přibližně tolik obyvatel jako Brno. Tím ale podobnost končí. Jinak je tam všechno jinak. Úplně.

A proto zveme islandské spisovatele, kterých je prý na světě v poměru k počtu obyvatel úplně nejvíc.

Aby Brno viděli na vlastní oči. A Brnem to nekončí, pojedou dál — do Ostravy. A když si budou myslet, že už viděli všechno, nasednou do vlaku, který je odveze do Košic nebo do Prešova. A další den zase jiný vlak ještě do Bratislavy. A až pak z Vídně poletí do Reykjavíku, budou třeba přemýšlet nad tím, co jsme to my vlastně zač.

Literatura si však poradí se vším. Žádné vymýšlení, ale intenzivní pohled na svět. A brzy se na pultech malých, ale útulných islandských knihkupectví objeví romány o nás. O tom, že Češi a Slováci mají rádi uprchlíky. Hlavně ty šikovné, kteří jim postaví dům a opraví silnice. A když to nejsou zedníci ani rolníci, tak od nich dávají ruce pryč a myslí si, že jsou to Maďaři.

Možná některý z islandských spisovatelů napíše divadelní hru o pěstování řepky na polích a vyrovnaném státním rozpočtu. To první, že je pro potěchu ducha, to druhé proto, aby obyčejný lid nezapomínal, že jsme sice všichni Češi nebo Slováci, ale zase — odsud posud.

Zvát si domů hosty může být nebezpečné. Všimnou si, že nemáte utřený prach a chlebíčky že děláte z prošlého Gothajského salámu. Ale zase je to lepší, než být věčně doma sám. Takže, ačkoliv je tu poměrně velké riziko, že si o nás budou i velryby vyprávět vtipy, až se sopky budou smát, těšíme se na jedenatřicet islandských autorů, kteří nám svoji literaturu představí v rozsahu, který nemá obdoby minimálně od doby ledové.

Islandské léto s Měsícem autorského čtení v Brně, Ostravě, Košicích, Prešově a Bratislavě bude chladné, ale je to ta nejlepší metoda, jak se o sobě dovědět všechno, o čem jsme původně chtěli mlčet.

Měsíc autorského čtení — čestný host Island probíhá denně od 1. července do 3. srpna v Brně, Ostravě, Košicích, Prešově a Bratislavě.

Kompletní program MAČe: www.autorskecteni.cz.

Změna programu vyhrazena.

Místa konání: Brno — Divadlo Husa na provázku, Zelný trh 9; Ostrava — Provoz u řeky — klub Brno, Kostelní 24; Bratislava — Rómerov dom, Zámočnícka 10; Košice — Knižnica pre mládež mesta Košice, Kukučínova 81/2; Prešov — Evanjelické kolégium, Átrium, Hlavná 137.

2

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland

Island je záhada Poznámka z cesty na Island jako pozvánka na islandský MAČ, květen 2022 Klára Fleyberková, literární publicistka, dramaturgyně, moderátorka Sedím, před sebou misku s podivnou rybí hmotou.

Za oknem ulice zahalená v šedi, za ní po temném moři připlouvá veliká loď. Sedím v restauraci s lakonickým názvem Fish a dívám se ven. Na Reykjavík. Na Island.

Sedím, dívám se a mám nevysvětlitelně tísnivý pocit.

To město je samotný okraj světa. Hory, vylézající z moře jako tesáky z dásně, ozařuje světlo z jiného vesmíru.

Takové jsem jinde neviděla. Je ostré a nekonečné, slunce skoro nezapadá, jen ho co deset minut na chvilku udusí poklice hustých šedivých mraků. Snažím se tu iracionální paniku přetlouct, myšlenky posílám o pár dnů zpátky.

Tehdy jsem ještě v Praze listovala knihami islandských spisovatelů. „Nikdo přesně neví, co to světlo je. Dá se sice měřit, ale nedá se pochopit.“ Až teď tomu rozumím.

Auður Ava Ólafsdóttir o tom světle napsala celou knihu.

Až teď chápu proč. Odehrává se v období tmy, v temné části roku, kdy den skoro neexistuje. Jenže podobný neklid dovede probudit i nekonečný den. Zvlášť při myšlence, že nám taje země pod nohama a svět, jak ho známe, neodvratně mizí. Andri Snær Magnason o tom napsal další knihu z toho štůsku na mém stole. A pak je tu Hallgrímur Helgason; u jeho románu Ženská na 1000° jsem se sice nahlas smála, ve skutečnosti je to ale příběh osmdesátileté Islanďanky, která pomalu umírá ve staré garáži. Hrdina další jeho knihy zase tráví život v nepřátelském, zasněženém Reykjavíku; s touhou, spoustou nespokojenosti a s matkou.

Takže je to tak? Skutečně tu podivnou úzkost cítí i ti, kteří tady žijí a tvoří? Koho se zeptat, když ne Hallgrímura? V řadě šedých (jak jinak), plechových hal je i jeho ateliér. Jako většina islandských umělců se totiž věnuje hned několika žánrům. Maluje obrazy, a když zrovna nemaluje, píše knihy, divadelní hry a vůbec…

Jsme spolu v té plechové hale, kolem malby, temné, i když pestrobarevné. Na jedné je těhotná žena na nosítkách v Mariupolu, za ní hoří domy. Na jiné starý muž se sípajícími ústy na nemocničním lůžku. A v popředí autorova rozesmátá tvář. Sedí ve svém ateliéru a vypadá, že je na světě rád, rád přesně tady a právě teď. A tak se mu trochu se studem svěřím se svými nepochopitelnými pocity, se studem a v naději, že on by je přece jen pochopit mohl. Vždyť je v jeho tvorbě — jako u spousty dalších islandských umělců — cítím. Říká, že ho Island inspiruje, kam se podívá, že vidí horu nebo pustinu, prázdná lávová pole… Úzkost, kterou popisuju, nevnímá, ale připouští, že ji někde uvnitř mít může. „Možná tvoříme, abychom tu všudypřítomnou prázdnotu zaplnili,“ říká mi vesele.

3

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra Asi je to tak. Možná se tady s tou nepojmenovatelnou emocí lidé rodí. A aniž by si to uvědomovali, mají potřebu se s ní vypořádat. A prostřednictvím umění se jim to zdá běžné. Jak mi ostatně další den potvrdila hudebnice Markéta Irglová, která na Islandu žije už deset let, děti se tu odmalička setkávají s tvorbou a je to pro ně daleko přirozenější součást života, než je tomu u nás. Ne náhodou na Islandu za minulý rok vyšla skoro tisícovka knih. (V Česku jich bylo nějakých třináct tisíc.

Schválně si porovnejte počet obyvatel.) Asi tu tedy lidi můžou být autenticky šťastní, ačkoli jsou jejich texty, obrazy a písně tak syrové.

Střih.

Znovu sedím v té restauraci s výhledem na přístav.

Ryba — jistoty jsou jistoty. Před chvílí sem přes okno svítilo slunce, teď ho zase spolkly mraky. Sjón, největší zdejší literární hvězda, mi včera řekl, že knihy jsou pro něj chvalozpěvem, ódou na rozmanitost myšlení. Řekl to, usmíval se a vypadal šťastně. Je tady šťastný, protože píše? Píše, protože je tady? Island nedává jasnou odpověď, Island je záhada. Zítra odlétáme, zbavím se té úzkosti, té nevysvětlitelné paniky, ale už teď někde cítím, jak se mi bude stýskat. Záhada.

Andri Snær Magnason, básník, prozaik, autor knížek pro děti. Narozen 1973 v Reykjavíku. Významným způsobem se angažuje v boji proti klimatickým změnám. Držitel Islandské ceny za literaturu — za knihu Draumalandið — Sjálfshjálparbók handa hræddri þjóð (2006, Země snů — Svépomocná příručka pro vystrašený národ) a dětskou knížku Sagan af bláa hnettinum (1999, Příběh Modré planety). V roce 2016 horký kandidát na prezidenta své země, z devíti kandidátů skončil třetí. Česky vyšly jeho knihy Truhla času (2021) a O času a vodě (2022) — v obou se dotýká budoucnosti naší planety tváří v tvář probíhající přírodní katastrofě.

Jeho poselství je jasné, co nezachráníme my, nezachrání nikdo jiný. Jeho knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků. ASM na islandském MAČi — Brno (26. 7.) — Ostrava (27. 7.) — Prešov (28. 7.) — Bratislava (29. 7.).

Hallgrímur Helgason, narozen 1959 v Reykjavíku.

Překladatel Shakespeara do islandštiny. Výtvarník, vystavoval v New Yorku, nebo Paříži, kde střídavě žil na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Prozaik, debutoval v roce 1990, celkem třikrát byl nominován na Cenu Severské rady za literaturu (1999, 2007, 2013).

Mezinárodní úspěch si zajistil románem 101 Reykjavík (1996), líčí v něm příběh bizarního vztahového trojúhelníku mezi třicetiletým nezaměstnaným synem, jeho matkou a její milenkou. Několik románů Hallgrímura Helgasona bylo adaptováno pro film a divadlo. Do češtiny byly přeloženy jeho prózy 10 rad nájemného vraha, jak vyčistit kvartýr (2011) a Ženská na 1000 stupňů (2021), vypravěčkou je tu vnučka prvního islandského

4

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland prezidenta ležící na smrtelné posteli v garáži.

Jeho příběhy jsou drsné, nemilosrdně ironické, namířené proti společnosti i sobě samému.

HH na islandském MAČi — Brno (4. 7.) — Ostrava (5. 7.) — Košice (6. 7.) — Bratislava (7. 7.).

Markéta Irglová, narozena 1988 ve Valašském Meziříčí, skladatelka, zpěvačka a herečka, držitelka Oscara za originální píseň k filmu Once. Od roku 2012 žije na Islandu.

Ostré kry v očích Gerður Kristný, z islandštiny přeložila Marta Bartošková Verše zazní v pořadu Souzvuk na vlnách Českého rozhlasu Vltava 4. 7. 2022 od 22.00 hod.

Otvor v ledu Ostré kry v očích šeď sněhu v srdci Cesta k sopce

tvé ruce vzpurná psí spřežení

Smutek islandské krajiny je hluboký v chladnoucích hrudích se chvějí struny a praskají pod skalou kde tě nikdo neuvidí jen — vymřelí ptáci si staví hnízda v plnovousech chuďasů

nad námi majestátní měsíc mezi hvězdami terč mezi dírkami po šípech, které minuly cíl

pohřbené písky se propadají a bělostné kosti prstů si razí cestu vzhůru vyráží ozvěně dech ale tak aby nejhlubší dunění neutichlo pronásledovalo

5

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra

Sněžení Naslouchám nebi nad vzedmutým ostrovem — spočinu tam patou —

Letní báseň

rázem se snášejí

Uprostřed léta zahradí závěje cestu mezi našimi domy

tiché vločky z jater na slezinu

ulice jsou zaváté a oba se zdráháme sníh odklidit jako první Pamatuju si že tebe dřina nikdy nelákala a já sama měla odjakživa sníh ráda

Gerður Kristný, narozena 1970 v Reykjavíku.

Na Islandské univerzitě vystudovala francouzštinu a komparatistiku. Je uznávanou autorkou více než třicítky titulů: sbírek básní, povídek, románů a knih pro děti. Držitelka prestižní Ceny Jónase Hallgrímssona za obohacení islandštiny a Islandské literární ceny za rozsáhlou báseň Blóðhófnir (2010, Krvavá kopyta).

Skladba vychází ze staroseverského mýtu o námluvách boha lásky Freye a obryně Gerður, kterou autorka interpretuje jako oběť psychologického nátlaku.

V románu Hestvík (2016) vysílá autorka hlavní ženskou postavu do krajiny dětství, kde na ni však čekají především nevítané vzpomínky. Dílem Gerður Kristný se jako červená nit táhne úzkost, téma převracení starých pořádků, ale i principy rovnosti mezi lidmi.

GK na islandském MAČi — Brno (27. 7.) — Ostrava (28. 7.) — Prešov (29. 7.) — Bratislava (30. 7.).

6

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland Toho jsem poznal ze všech nejmíň a zbylé kolegy jen trochu — ve většině hal byl totiž příšerný randál a skoro všichni měli na uších nasazené chrániče Peltor s rádiem.

Převážná část z nich sem přišla nejspíš v jakési honbě za dobrodružstvím — o práci tu nebyla nouze a mnohé lákalo žít takhle daleko od civilizace, v nejsevernějším výběžku Islandu.

Kronika islandského zapadákova — Ísafjörður Eiríkur Örn Norðdahl, z islandštiny přeložila Martina Kašparová

Ne že by tu dnes bylo cizinců míň — jen už to nejsou sezónní dělníci. Někteří z nich jimi určitě někdy byli — mysleli jsme, že to byli jiní, ale ukázalo se, že ne — a pak sem dorazila celá skupina nováčků a ostatní naopak odjeli. Což neznamená, že je nás tu o 1 300 míň; náš počet sice klesl o dobré 3 000, zároveň ale o 1 700 narostl. Kdyby těch lidí nebylo tak moc, měl by člověk nejspíš přehled, kdo se odstěhoval a kdo přistěhoval, ale tohle připomíná spíš tu finskou hru, při které se v místnosti sejdou tři hráči, aby vypili pět lahví vodky, a pak se jeden z nich zvedne a ostatní musejí hádat, kdo z nich to byl.

Občas se mě někdo zeptá, zda není příjemné bydlet někde, kde se všichni navzájem znají. Jako by se tu snad všichni kamarádili. Pravidelně spolu chodili do hospody, zdravili se jménem, vyptávali se na novinky o příbuzných z desátého kolene, dávali si vánoční dárky a pamatovali si, kdo kdy slaví narozeniny. Mohli si kdykoli půjčit, co jim zrovna chybí — ať už hrnek cukru, nebo bagr —, a byli vždycky ochotní a připravení se vším pomoct.

Pak taky dostávám otázku, jestli to není hrůza.

Zda všichni pořád nestrkají nos do cizích věcí. Jak můžete mít nějaký osobní život, když se nemůžete ztratit v davu?

Jak se vám žije, když nemůžete změnit účes, aniž by na to měli všichni nějaký názor? Jak můžete potají kouřit, zahýbat manželce nebo se prostě jen dloubat v nose?

Potom tu byli samozřejmě Reykjavíčané. Z Reykjavíku přijela hrstka lidí, kteří buď něco hledali, nebo je do Ísafjörduru někdo poslal, aby se dali do pořádku.

Někteří se „na venkov“ stěhovali s obrovským zápalem a snažili se nosit ty nejšerednější vlněné svetry a co největší holínky, chodit s rozkročenýma nohama a nejlépe kouřit dýmku, jako by hráli v nějakém filmu o vidlácích a dětech přírody. Někteří věnovali spoustu času tomu, že se z mapy učili názvy každičkého potoka a většího balvanu. Potom často jen tak postávali, ukazovali kolem sebe a přednášeli ostatním, aby tyhle nově nabyté znalosti nějak zužitkovali. Možná si přitom namlouvali, že tak místu projevují úctu a odlišují se tím od „turistů“ — to byl pravděpodobně jejich způsob, jak být „opravdový“. Místním bylo podle všeho jedno, jak se věci jmenují (a pochopitelně je dost zaměstnávala snaha naučit se ty 4 000 jmen). Jiní přijeli jen proto, aby pracovali a o víkendu se opíjeli jinde než v Reykjavíku.

Další přijeli, aby tu hráli basketbal, anebo si náhodou našli přítelkyni z Ísafjörðuru. Mezi nově příchozími byli i ti, kteří přijeli bez nějakého zjevného důvodu — těch ale, myslím, v průběhu let ubylo. Když tak nad tím přemýšlím, nepamatuju si, kdy jsem někoho takového potkal naposledy, ať už v Ísafjörduru, nebo jinde.

Odpovídám, že jde o nedorozumění: neznám 2 700 lidí, rozhodně nechodím po městě a všechny srdečně nezdravím ani všechny nezvu na narozeninovou oslavu, a všem je upřímně šumák, jak se češu. 2 700 lidí je totiž strašně moc — mnohem víc, než kolik kdo dokáže poznat za celý život. Jen si představte, že chodíte do třídy s 2 700 spolužáky! Nebo máte 2 700 potomků!

2 700 partnerů! Jak dlouho by podle vás zabralo naučit se 2 700 jmen a spárovat je s 2 700 obličeji — jen tak hrubým odhadem?

Tohle připadá tazatelům často divné, nejspíš proto, že jsou zvyklí na větší komunity. Jsou zvyklí, že hodně lidí je… řekněme dva a půl milionu, 2 700 je pro ně… slušná účast na koncertě. Já ale nelžu: v Ísafjörðuru znám maximálně 40 lidí a jen pár z nich dobře. Ti, kdo znají půlku města, na mě působí jako takoví rain mani — podobnými schopnostmi je obdařen jen málokdo.

Když jsem byl malý, bylo to ještě mnohem horší. Nejenže jsem byl malý a neměl čas poznat tolik lidí, ale v té době tady žily skoro 4 000 obyvatel. Jako by nestačilo 2 700.

Spousta z nich byli navíc sezónní dělníci s exotickými jmény. Jenom v továrně na zpracování krevet (kde jsem prakticky vyrůstal) pracovali lidé nejrůznějších národností. Už sem začali přijíždět Thajci, Australané ještě přijíždět nepřestali a Poláci byli zřejmě už za rohem. Pracoval tam Jihoafričan na vysokozdvižném vozíku, chlap z Kingstonu na rozmrazovacím stroji, kluk z Británie přiléval fosfátovou směs do kádí s krevetami a holky z Nového Zélandu stály u pásu s hřebenatkami.

V domě hned vedle továrny bydlela celá americká rodina.

Pak tam pracoval i jeden Dán, ale ten do práce v podstatě nechodil (a bylo ještě hůř, když se nechal na zimu zaměstnat na základní škole, kde mě měl učit dánsky).

Pak tu byli jedinci jako vnuk majitele továrny — ten bydlel samozřejmě v Reykjavíku. Vnuka do Západních fjordů majitel poslal jistě proto, „aby se z něj stal muž“ — tehdy mu bylo kolem pětadvaceti —, ale rodina jaksi přehlédla, že se dědici továrny nikdo neodváží cokoli vytknout, a tak se plánované zocelování v podstatě nekonalo. Třetí den mu na nohu skoro přistála plastová káď a on následující dva týdny kulhal. Směl pak sedět v teple v kanceláři, kde hrál nejspíš většinu času na počítači pasiáns. Podle všeho měl taky dvakrát víc dní nemocenské než všichni ostatní. Nakonec pro něj vytvořili pozici, která spočívala v tom, že lepil červené a zelené štítky na balíčky s krevetami. Bylo to neškodné, mohl to dělat hezky v klidu, aniž by se komukoli pletl

7

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra Hory v okolí Ísafjörðuru neznám, i když byly během celého mého dětství to první, co jsem uviděl, když jsem u našich doma scházel po schodech, a bydlel jsem pod nimi po většinu života. Nedokázal bych je nakreslit.

Nikdy jsem na ně nevylezl. Táhlo mi určitě na dvacet, když jsem se naučil, jak se jmenují: Ernir, Eyrarfjall, Kubbi a Hnífar. Nikdy mi nepřipadaly nijak zvlášť krásné, to přišlo až později; představovaly pro mě pouze nulový bod přírody, přírodu, která se nesnaží vzbudit naši pozornost. Taky si pamatuju, jak mě překvapilo, když jsem se poprvé doslechl, že Islanďani chodí do moře plavat jen tak pro zábavu. Moře prostě jen bylo, stejně jako hory, a když jen nebylo, bylo nebezpečné.

pod nohy, a jakmile v továrně skončil (když rodina v Reykjavíku usoudila, že už se z něj konečně stal muž), pozici zrušili — beztak byla zbytečná.

Na celém ostrově žije celkem kolik — 360 000 lidí?

Zhruba tolik. Cizincům to připadá hrozně málo — není to ani jako jedna celá čtvrť nějakého velkoměsta a obyvatelé Ísafjörduru by v téhle čtvrti nezaplnili ani jeden blok. I tak znám určitě víc lidí v Reykjavíku než v Ísafjörduru. Ne proporcionálně, to dá rozum — ne v poměru k počtu obyvatel —, ale celkové číslo je určitě vyšší. Znám jistě dobrou polovinu Asociace islandských spisovatelů, odhadem tak sto lidí, a všichni spisovatelé žijí v Reykjavíku. Kromě mě a možná ještě dvou dalších (které ale neznám). Potom znám nějaké umělce a novináře, muzikanty, bývalé přítelkyně a intelektuály.

A pak samozřejmě svoje příbuzné, z nichž spousta přesídlila do hlavního města — a někteří se tam už narodili a vyrostli.

Každopádně je pravda, že tu člověk celkem jednoduše všude trefí. Zvlášť když neleze po horách nebo do moře.

Když mi byly čtyři nebo pět let, už jsem nebloudil, na druhou stranu se mi ale přestal rozvíjet orientační smysl, protože jsem ho nepotřeboval. Všechny ulice jsem prostě znal (i když si ne vždycky vzpomenu, jak se jmenují), takže jsem mohl vyrážet na svoje výpravy.

Když jsem ale vyrostl a začal se toulat po světových velkoměstech, ukázalo se, že nejsem schopný trefit nikam — neměl jsem cit pro světové strany, nedokázal jsem si zapamatovat jména nových ulic, neuměl jsem najít orientační body. Neuměl jsem se dokonce ani zeptat na cestu! Všude kolem totiž byli jen cizí lidé a člověk by s cizími lidmi neměl mluvit, pokud se tomu může vyhnout. Tenhle problém vyřešil až nástup chytrých telefonů a Google Maps. Teď trefím snadno po celém širém světě.

I tak má člověk občas pocit, že se těchhle 360 000 lidí navzájem zná. Jeden druhého si pochopitelně můžeme dohledat v takzvané „Knize Islanďanů“ — genealogické databázi islandského genetického centra, ke které mají přístup všichni s elektronickým dokladem totožnosti — a podívat se, jak jsme příbuzní. A příbuzní jsme, myslím, všichni do jednoho. Mně se třeba nepovedlo najít nikoho, s kým bych příbuzný nebyl. Ale je pravda, že jsem se moc nesnažil, a příbuzný nejsem pravděpodobně s nikým, kdo dostal islandské občanství až v dospělosti.

Tedy s přistěhovalci.

V zemi o 360 000 obyvatelích se nějakých 2 700 lidí bez problémů ztratí. Řadě Reykjavíčanů připadá nemyslitelné bydlet v tak malé komunitě, na tak odlehlém místě, a ptají se, jestli tu není zima a tma. Tak uvažují dokonce i někteří ze severoislandského městečka Akureyri (kde žije 17 000 obyvatel). A pak jsou tu lidé z vesničky Súðavík a ze Súgandafjörðuru, kteří považují Ísafjördur za nesnesitelně velký. Mně samotnému připadá tak akorát, ať už v něm žije 4 000 nebo 2 700 obyvatel, a jsem rád, že se tu můžu ztratit v davu.

Vlastně ano — s mojí mámou, která se narodila coby německá občanka, protože její táta, napůl Němec, se narodil v Německu (ale vyrůstal převážně na Islandu), a když se narodila máma, dostávaly nově narozené děti občanství podle svého otce. Když se pak narodila moje starší sestra a máma byla ještě pořád německou občankou, došlo ke změně a děti začaly dostávat občanství podle své matky. Sestra se tudíž narodila taky jako Němka — i když její nejbližší příbuzný, který vyrůstal v Německu, byl náš pradědeček. Ten zavítal na Island těsně po první světové válce, hrál na housle v hotelu Borg a pořídil si přitom manželku. Tři měsíce před mým narozením požádala máma o islandské občanství pro sebe a mou sestru.

Eiríkur Örn Norðdahl, ročník 1978, narodil se, žije a zemře v Ísafjörðu, rybářském městečku na severozápadě Islandu. Podle svých slov se na dráhu spisovatele vydal v nultém roce třetího milénia, mezitím cestoval, pracoval v námezdních profesích a živořil, posledních patnáct let se už živí jen psaním a překládáním z angličtiny. Píše romány, povídky, básně.

Za román Illska (2012, Zlo) získal Islandskou literární cenu a nominaci na Cenu Severské rady za literaturu.

Spoluzaložil avantgardní básnickou skupinu Nýhil, s níž pořádal mezinárodní festival poezie a vydával domácí i zahraniční experimentální autory. Ve své často angažované tvorbě spojuje jazyk, zvuk, vizuální umění a performanci. Poezii popisuje takto: „Mnoho básní —

Ale s jinými přistěhovalci už jsem příbuzný míň. To jsem tím chtěl říct. Třeba s mou ženou, i když jsme v podstatě jedna rodina. Má švédsko-finské kořeny a můžu si ji dohledat v Knize Islanďanů, ale tím to taky končí — vidím ji a naše děti, ale nikoho jiného na její straně.

Což je hrozně zvláštní — jako by neměla žádnou minulost, žádné příbuzné, jako by zmizeli do nějaké černé díry.

Vlastně není úplně vyloučené, že máme nějaké společné příbuzné na pevnině, ale je to nepravděpodobné, protože na pevnině žije neuvěřitelné množství lidí. Ne jen 2 700 nebo 360 000.

8

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland a možná všechny — stojí na kolapsu času. Odkazují na minulost, projektují budoucnost, zatímco se snaží zachytit pár okamžiků přítomnosti.“ EÖN na islandském MAČi — Brno (24. 7.) — Ostrava (25. 7.) — Prešov (26. 7.) — Bratislava (27. 7.).

V kapitalistickej spoločnosti nemôžete byť anarchistom Interview šéfredaktora mesačníka Kapitál Tomáša Hučka s Jónom Gnarrom. Rozhovor vznikol v máji 2022 pre špeciálnu prílohu Kapitálu vychádzajúcu pri príležitosti islandského ročníka Mesiaca autorského čítania.

Komunista, anarchista, pankáč, surrealista, spisovateľ, dramatik a nakoniec: starosta Reykjavíku.

S Jónom Gnarrom sme sa rozprávali o jeho politickej kariére, islandčine, obrej soche Björk a ľadových medveďoch.

Stretávame sa v spisovateľskej rezidencii Gunnarshús.

Pri vstupe ste mi povedali, že má pre vás špeciálny význam.

Mali sme tu so ženou svadobnú hostinu, písal som tu niektoré texty, som vo výbore spisovateľských odborov, ktorá tu sídli. K tomuto miestu ma viaže veľa spomienok.

Spomenuli ste odbory pre spisovateľov. Ako fungujú?

Nám na Slovensku takéto odbory chýbajú.

Staráme sa o práva spisovateľov, scenáristov a prekladateľov, najmä voči vydavateľom, dohliadame na dodržiavanie autorských práv. Máme kapacity získať rady od právnikov, ktoré jednotliví spisovatelia možno nemajú.

Dá sa na Islande ako spisovateľ uživiť?

To záleží od toho, čo píšete. Nie je nezvyčajné, že spisovatelia majú aj inú prácu. Môžete sa uchádzať o štátny grant, ale to väčšinou dostanete len minimálnu mzdu na tri, šesť či deväť mesiacov. Ak prerazíte v zahraničí a vaše dielo preložia do cudzích jazykov, je to zrazu úplne o niečom inom. Preto sa mnoho islandských spisovateľov uchýlilo k písaniu kriminálok a majú s tým v zahraničí veľký úspech. Čítate tie kriminálky?

Ja vôbec nečítam beletriu. Tej je podľa mňa na Islande až príliš. Mali by sme tvoriť viac filozofie, tá nám chýba.

Beletria sa stala akousi závislosťou.

9

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra Ako napríklad islandského držiteľa Nobelovej ceny Halldóra Laxnessa? Tiež bol komunista.

Laxnessa veľmi nie. Ako veľa spisovateľov, bol mnoho iného, okrem toho, že bol komunista, bol aj horlivý kresťan.

Prečo?

To má korene v našej histórii a kultúre. Všetko na Islande je fiktívne. Dejiny a fikcia sa tu veľmi ľahko miešajú.

A na druhej strane, k filozofii máme až geneticky zakódovaný odpor. Preto sa snažím vyvolať hlbšiu diskusiu o jazyku, beriem to veľmi vážne. Jazyk sa podľa mňa v súčasnosti vydal veľmi zlým smerom.

Čomu okrem čítania týchto autorov ste sa venoval?

Bol som členom tzv. Revolučnej komunistickej mládežníckej organizácie. Nechcel som však byť ako môj otec. Ľudia okolo mňa začali hovoriť, že Stalin bol rovnako zlý ako Hitler, a uvedomil som si, že je to pravda. Potom som objavil anarchizmus a punk a tým sa všetko nadobro zmenilo. Odvtedy sme s otcom nemohli diskutovať o politike.

Čo tým myslíte? Prijíma islandčina príliš veľa slov napr. z angličtiny?

Nie, to nie je tá hlavná hrozba. Tou je tradícia vymýšľania si nových slov namiesto adaptovania už existujúcich a medzinárodne uznávaných. Vo veľa prípadoch to funguje, ale v niektorých nie, najmä v oblasti vedy, fyziky a filozofie. Keď vymýšľate nové filozofické termíny, zbytočne sa to komplikuje, niekedy až na hranicu nezmyslu. Náš jazyk sa stal až príliš inštitucionálnym. Rôzne komisie vymýšľajú nové slová a niektoré sú proste umelé a nefungujú. Poviem vám to na príklade rodov. Islandčina je veľmi mužský jazyk, všetky povolania majú len mužský vzor — policajt, hasič, a aj namiesto pilot/ka máme v islandčine termín lietajúci muž.

Čo hovoril na váš príklon k anarchizmu? Že je to nezmysel. Ale mne to bolo jedno. Čítal som Kropotkina a Bakunina, najviac ma však oslovil Tolstoj a jeho predstava kresťanského anarchizmu.

Anarchizmus ma ohromne ovplyvnil, keď som však neskôr mal vlastné deti a začal som pracovať, uvedomil som si, že je to oxymoron, že nemôžete byť anarchistom v kapitalistickej spoločnosti. Uvedomil som si, že nie som anarchistom, skôr veľmi liberálnym, dokonca až libertariánskym socialistom, čo je vlastne tiež oxymoron. Ale autori, ktorých som spomínal, ako Sinclar či Steinbeck, ma ovplyvňujú dodnes, vždy som totiž mal silné triedne vedomie a bolo pre mňa dôležité.

A pritom tu od všetkých počúvam, že Island je rodovo najvyrovnanejšia krajina na svete.

To je pravda, ale zároveň termín pre ministra je „panujúci muž“ a tento termín sa používa, aj keď je v tej pozícii žena.

Malo toto triedne vedomie či cítenie vplyv na vaše rozhodnutie vstúpiť do politiky?

Možno. To rozhodnutie bolo ideologické ale aj osobné.

Môj otec zomrel na rakovinu v roku 2008, a posledné týždne života strávil v nemocnici, práve v dobe, keď sa všetko na Islande rozpadalo kvôli finančnej kríze, ľudia strácali prácu i domovy. Otec bol hrozne rozrušený a nahnevaný, že musí odísť práve v takejto ťažkej situácii, a na smrteľnej posteli mi povedal, Jón, musíš niečo spraviť. Keď zomrel, cítil som povinnosť splniť túto jeho prosbu. Nevedel som však, ako na to. Islandská politika mi prišla nudná, banálna a predvídateľná, takmer som ju nesledoval, viac ma zaujímala medzinárodná politika a história.

Možno sa tá rovnoprávnosť ešte neodzrkadlila v jazyku.

Deje sa to, ale príliš pomaly. Celkovo je komplikovanosť nášho jazyku zaťažujúca najmä pre imigrantov, niekedy nedáva žiadny zmysel. Dám vám jeden príklad z politiky, ktorý je podľa mňa enormne dôležitý: v islandčine nemáme slovo socializmus, namiesto toho používame termín Félagshyggja. Ani Sociálni demokrati sa nevolajú na Islande sociálni demokrati, ale Alþýðuflokkurinn.

Aj niektoré veľmi komplikované termíny z marxizmu boli preložené do islandčiny a je to dodnes mätúce a ľudia im rozumejú nesprávne.

Keď už spomínate politické termíny, aká bola vaša politická výchova v detstve a dospievaní?

Môj otec sa narodil v roku 1918 vo veľmi chudobnej rodine, tak chudobnej, že často aj niekoľko dní nejedol.

Bol oddaný komunista, člen tunajšej komunistickej strany. Keďže bol členom strany, nemohli sme cestovať do niektorých krajín, napríklad do Spojených štátov.

Bol fascinovaný Sovietskym zväzom, bol členom rôznych sovietsko-islandských združení, rodičia chodili na dovolenky do Bulharska, a vždy keď komunistická strana zvolila nového generálneho tajomníka, otec si jeho zarámovanú fotku zavesil na stenu.

To sa po kríze zmenilo? Áno, vtedy sme aj manželkou boli zúfalí a nahnevaní.

Chcel som nejak vyjadriť svoj názor na to, čo sa dialo, a tak mi napadlo založiť Najlepšiu stranu (Besti flokkurinn). Čo boli hlavné ciele Najlepšej strany?

Mojím hlavným cieľom bolo vytvoriť spektákel.

Surrealistický spektákel. Vždy som bol fanúšik André Bretona a politickej stránky surrealizmu. V tej dobe som pracoval ako dramatik v divadle, pre ktoré som mal napísať hru, no pomyslel som si, čo tak namiesto písania hry, ktorá priláka ľudí do divadla, vezmem divadlo priamo do médií a politiky? Blížili sa voľby a chcel som byť ich súčasťou, ale na to som musel byť členom nejakej

Ako vás to ovplyvnilo?

V mladosti som bol fascinovaný komunizmom, a otec ma inšpiroval čítať ľudí ako Upton Sinclair či John Steinbeck, ale aj lokálnych ľavicových autorov.

10

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland Keď teda všetko šlo tak hladko, prečo ste po skončení volebného obdobia rozpustil stranu a už znovu nekandidoval na starostu?

Za tie štyri roky som vzal zodpovednosť, ale som aj rodič, mám päť detí, a mám aj zodpovednosť za ich výchovu.

Navyše mám ADHD, dyslexiu a celý život aj migrény. Pokiaľ nerobím kreatívne povolanie, dostávam migrénu častejšie, a sú to veľmi silné migrény, ktoré ma úplne paralyzujú, nemôžem ani rozprávať či hýbať sa. Väčšinou som dostával jeden záchvat migrény ročne, no počas môjho starostovského úradu som ich mal každý týždeň, veľmi málo som spal, bolo to hrozne vyčerpávajúce, a naozaj si myslím, že doteraz trpím post-traumatickým syndrómom.

Takže nakoniec sa mi uľavilo, že sa mi podarilo splniť, čo som chcel, a môžem úrad opustiť. Už by som to znovu robiť nechcel. Chýbala mi moja kreatívna stránka.

strany. To som nechcel, tak som si založil vlastnú.

Podľa zákona musí štátna televízia ponúknuť všetkým stranám rovnaký priestor, hoci by bola vaša strana aj polo-fašistická. Takže museli do diskusií pozvať aj mňa, a v nich som na otázky odpovedal nezmyslami alebo riekankami, a vyhlasoval neuveriteľné veci, ako napr. že chceme v Reykjavíku postaviť sochu Björk, väčšiu než je Socha slobody, alebo že chceme v meste Disneyland a ľadové medvede.

Očakávali ste, že táto surrealistická performancia bude mať politický úspech?

Zo začiatku nie. No nakoniec to bol úspech, do mestskej rady sa nám podarilo dostať šesť poslancov, a ja som sa stal starostom Reykjavíku. Sformovali sme koalíciu so sociálnymi demokratmi a všetko išlo ako po masle.

Vrátila sa po opustení úradu? Áno, ale chvíľu mi trvalo, kým som sa pozbieral. Bol som vyhorený. Trvalo mi asi štyri roky, kým som sa naplno zotavil. A pritom Island je na vládnutie pomerne ľahká krajina, nemáme toľko zločinu a násilia ako niektoré iné krajiny, alebo nečelíme tomu, čomu teraz Volodymyr Zelenskyj.

Naozaj? Nečelili ste žiadnym problémom?

Ale áno, čelili. Ako mnoho ľudí, i ja som preceňoval demokraciu, ktorá má svoje obmedzenia a nevýhody.

Je hlavne dosť pomalá. A takisto som nebol pripravený na veľmi agresívne útoky pravice, najmä cez ich denník, ku ktorému sa samozrejme verejne nepriznajú, no vlastnia ho. Naschvál komolili moje meno a nazývali ma šašom na radnici. Uvedomil som si, že pre mnoho vplyvných ľudí som hrozbou, a to bolo veľmi nepríjemné.

Tomu asi tiež bude trvať dlho, kým sa z toho zotaví.

Určite. Stretol som ho v roku 2019 v Kyjeve, a vtedy sa ma pýtal na radu. Povedal som mu, vypadnite, kým sa dá.

Ale očividne moju radu neposlúchol.

Čo by ste dnes s odstupom považoval za najväčšiu úspechy a najväčšie prehry vašich štyroch rokov v úrade?

Najväčším úspechom bolo to, ako sme vyriešili situáciu s mestskou energetickou spoločnosťou, pritom sme museli urobiť niekoľko ťažkých rozhodnutí, zvýšiť cenu za teplú vodu a elektrinu, a prepustiť veľa ľudí. Bolo to naozaj ťažké.

Čomu ste sa venoval po skončení politickej dráhy?

Vrátil som sa k písaniu, vydal som dve knihy a dve divadelné hry. Minulý rok som napísal knihu o islandskom jazyku, volá sa Zlé slová. Je to taký zoznam slov, ktoré by som chcel z nášho jazyka odstrániť.

Plánujem aj pokračovanie, bude sa volať Dobré slová.

Na záver by som sa vás chcel spýtať na širší pohľad na dnešnú politickú situáciu na Islande. Čo vás na domácej či medzinárodnej politike súčasnej islandskej vlády zaujíma?

Z politického hľadiska rozmýšľam od napadnutia Ukrajiny nad jednou vecou: na Islande bol vždy negatívny vzťah ľavice k NATO, keďže tu bola jeho vojenská základňa, a pri nej sa často konali protesty. Považujem sa za pacifistu, a dlho som si nebol istý, či je nevyhnutné byť súčasťou tejto organizácie, ale po vojne na Ukrajine som o tom presvedčený.

Island je transatlantickou krajinou, na polceste medzi Amerikou a Európou, vidíme tu vplyvy z oboch strán, a keďže sa považujem za liberálneho sociálneho demokrata, myslím si, že by sme sa mali vyhýbať konzervatívnym republikánskym vplyvom, ktoré teraz prúdia z Ameriky. Toho sa hrozím. Napríklad zdravotný systém po vzoru Ameriky smeruje k privatizácii a elitarizmu, čomu by sme mali zabrániť.

A neúspech?

Chcel som vyhodiť do vzduchu most, ktorý pretína Tjörnin, jazero v centre mesta. Je škaredý, vyzerá ako nejaký cestný most v Nemecku. Ale to mi nedovolili.

A chcel som do našej ZOO priniesť ľadové medvede, ale to mi nepovolila vláda.

Prečo? Veď tie sú skoro všade, pred nedávnom som jedného videl v ZOO v Budapešti.

Neviem. Pritom raz za čas sa sem z Grónska nejaký ľadový medveď dostane, no hneď ho zastrelia. To je škoda. Mali by sme mať nejakú rezerváciu pre ľadové medvede, kde by mali ryby, studenú vodu a dobrý život.

To sú všetky neúspechy?

Myslím, že áno, ja som celkom spokojný s tým, čo sme spravili. Najviac som hrdý na to, že sme z Reykjavíku spravili členské mesto ICORN (International Cities of Refuge Network), organizácie, ktorá pomáha spisovateľom na úteku. Teraz sa snažím dostať ICORN aj do iných miest na Islande. Som na to hrdý, hoci väčšina obyčajných ľudí netuší, čo je ICORN.

Vládnucou stranou je však Vinstrihreyfingin, ktorá samu seba nazýva radikálnym ľavicovým hnutím.

11

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra Ako je potom možné, že tieto konzervatívne vplyvy majú taký dopad?

Vraciame sa k tomu, že všetko je tu fiktívne a nezmyselné. Ľavicovo-zelené hnutie totiž vôbec nie je ľavicové, podľa mňa skôr národne-konzervatívne.

Radikálne nie je v ničom. Stratil som v nich vieru, hoci som od nich nič skutočne socialistické nečakal.

Podľa mňa socializmus musí byť vášeň, človek ju musí mať v génoch, vášeň dosiahnuť rovnosť pre všetkých.

Tiež mám túto vášeň. Keď vidím nejakú nespravodlivosť či diskrimináciu, rozčuľuje ma to. Žil som v Amerike, a zažil som chudobných, zdrvených ľudí, ktorí sa v tej situácii ocitli len preto, že sa narodili do nesprávnej rasy či triedy. To by som nechcel vidieť u nás. A štve ma, keď strany tvrdia, že im na odstránení nerovnosti záleží, ale cítim, že sa tak len tvária, že je to faloš.

Na islandskej ľavici teda nie je autentické hnutie, ktoré by vás zaujímalo?

Myslím si, že v tejto chvíli je potreba na Islande prebudovať sociálne-demokratickú stranu. Hlavne sa tak musia aj volať! A musíme vrátiť do hry aj pôvodné ľavicové termíny.

Dúfam, že jedného dňa sa Pirátska strana a Sociálni demokrati spoja a vytvoria jednu silnú ľavicovú stranu.

A adaptujú takzvaný škandinávsky model sociálnej demokracie: zdravotná starostlivosť pre každého, vzdelanie pre každého, viac verejného a menej súkromného. V skratke: nech sa blížime viac k Švédsku než k Texasu.

Zvažujete nejako im v tom pomôcť?

Na politickej úrovni nie, myslím si, že v politike je už dosť bielych prestarnutých mužov, a ďalšieho už nepotrebujeme. Problém ľavice na Islande pramení v jazyku, takže by som radšej pomohol na tomto poli.

Jón Gnarr, narozen 1967, herec, politik, spisovatel. Školu nedokončil, pracoval jako dělník, taxikář nebo komik.

Když se Island v roce 2008 ocitl na pokraji bankrotu, z recese založil stranu Besti Flokkurinn (Nejlepší strana).

Napůl v žertu a napůl vážně v kampani slíbil, že obstará do zoo nového ledního medvěda, otevře první severský Disneyland, u každého bazénu budou ručníky zdarma a farmáři si budou moci brát do hotelů ovce. Jeho strana ve volbách zvítězila a Gnarr se stal oblíbeným starostou Reykjavíku. Měl netypické dětství, potýkal se s poruchami učení a různými dalšími problémy. V pěti letech mu byla diagnostikována „vývojová porucha“. To mělo velký vliv na Jónovo dětství a dospívání, které popsal v knihách Indián, Pirát a Psanec. Stal se vášnivým obhájcem lidí s poruchami jako je ADHD, Aspergerova choroba, dyslexie apod. Knihy byly přeloženy do angličtiny a němčiny, španělštiny, arabštiny, korejštiny a mnoha dalších jazyků.

O svých zkušenostech v politice napsal knížku Jak jsem se stal primátorem Reykjavíku: a chtěl změnit svět, stal se z ní mezinárodní bestseller. JG na islandském MAČi — Brno (1. 7.) — Ostrava (2. 7.) — Košice (3. 7.) — Bratislava (4. 7.).

12

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland

Z Höfði až na konec Světa a ještě dál Reportáž z cesty na Island. O literatuře a tak Václav Maxmilián V říjnu 1986 se v malém domku v Reykjavíku konal summit světového významu. Na dva dny se zde k jednání sešly hlavy dvou mocností: Michail Gorbačov a Ronald Reagan jednali o odzbrojení a mezinárodních vztazích a tato schůzka se stala jedním z klíčových momentů, které vedly ke konci studené války a roztažení železné opony. Reykjavík byl vybrán proto, že leží na půli cesty mezi Moskvou a Washingtonem.

Na slavné fotografii ve vile Höfði je skrze velká okna vidět za oběma státníky modrý oceán. Co ale z okna vidět není, je socha stojící hned vedle domku — muž v dlouhém kabátě, s knírem, dozadu sčesanými vlasy a usazený v harfě. Tím mužem je Einar Benediktsson, velký národní básník a buditel. Benediktsson byl jedním z těch tradičních básníků, kteří byli „velmi opilí, velmi často“, přesto to byl také zručný vynálezce a výborný obchodník.

V době, kdy byl Island ještě pod nadvládou Dánů, byl navíc Benediktsson tvůrcem neoficiální vlajky své země a založil první islandský deník. Domek Höfði byl sice původně postaven jako sídlo francouzského konzula, ovšem dvanáct let sloužil jako exkluzivní rezidence islandského básníka.

Důležitost básníků je v kultuře Islandu zjevná už od dob islandských ság, které stojí jako základ severské kultury, ale především jazyka. Islandský básník musí ke své mateřštině najít vztah, stejně jako kterýkoliv jiný básník v jakékoliv jiné zemi, ale na Islandu je to jazyk, který se jedenáct století prakticky nezměnil. Islandština je neporušená a nekontaminovaná. Do islandštiny (a proto Islanďané běžně hovoří perfektní angličtinou) nejsou přejímány ani mezinárodní výrazy nebo názvy. S každým dalším pojmem, který se objeví, probíhá referendum o tom, jak se s ním v islandštině naloží. A básníci svůj jazyk chrání a opečovávají.

Básníkem (skáld) může podle Islanďanů být jen skutečný umělec a velký duch doby, jehož dílo překonává omezení, které mu klade čas a prostor. Všichni ostatní jsou „jenom“ spisovatelé (rithöfundu). Prvním, kdo na Islandu dokázal, že jazyk prózy může být stejně silný a důležitý jako jazyk poezie, byl Halldór Laxness, jediný islandský držitel Nobelovy ceny za literaturu a velká osobnost tamější literární tradice. Současní autoři Islandu se k němu stále vztahují a dlouhou dobu okolo jeho osoby panoval kult geniálního a bezchybného umělce (nehovořilo se např. o jeho komunistické minulosti).

Ostatně, krev není voda a na islandský MAČ do Brna, Ostravy, Košic a Bratislavy přijedou hned dvě Laxnessova vnoučata: stand-upista, básník, prozaik a bouřlivák

13

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra Dóri DNA a Auður Jónsdóttir, která se počítá mezi nejvýtaznější současné spisovatelky Islandu.

Pro Island, který svou nezávislost na Dánsku získal až v roce 1944, se od devadesátých a nultých let stala klíčovou spolupráce s dalšími severskými zeměmi.

Dánštinu se Islanďané učí ve škole jako druhý cizí jazyk, Norsko i Švédsko jsou jim rovněž blízké. Když Islanďan vydá knihu, díky spolupráci těchto zemí se šíří dál.

Díla jsou překládána, získávají ocenění (např. Literární cenu Severské rady) a především se dostávají k širšímu publiku a ani náhodou neunikají mezinárodní scéně.

O současné islandské spisovatele je navíc výborně postaráno. Jednou z institucí, která o ně a jejich dílo pečuje, je Unie islandských spisovatelů. Gunnarshús, skromný domek na kopci, který dříve patřil spisovateli Gunnaru Gunnarssonovi, slouží jako kancelář, místo pro pořádání menších akcí a také rezidenčním pobytům.

Do suterénního bytu přijíždějí pracovat překladatelé z celého světa. „Většinou je to tak, že pokud přijedete jednou, tak se i vrátíte. Velice často hostíme tytéž překladatele, nebo autory opakovaně,“ prozradila mi Ragnheiður Tryggvadóttir, výkonná ředitelka Unie.

Co je ovšem jedinečné, jsou prostředky, které Unie svým autorům zajišťuje. Spisovatelé zde totiž pobírají pravidelný plat. Podobný systém jinde na světě nemá obdobu. Spisovatelé každoročně podávají žádost a pokud jsou dobří, není důvod, aby na výplatu nedosáhli. Program začal v roce 1992 a díky němu vyrostla generace spisovatelů, kteří co dva roky vydávají knihu a jsou úspěšní všude po světě. O podporu může zažádat začínající básník, stejně jako zkušený a bohatě překládaný matador. Všichni mají stejné šance a stejný nárok, záleží na tom, jak se ten či onen dokáže v žádosti „prodat“.

Celým svým přístupem Islanďané prokazují, že je pro ně práce spisovatelů a literatura velmi důležitá. To potvrzuje i fakt, že mezi hosty na letošním ročníku festivalu Měsíc autorského čtení bude i současná první dáma Islandu, Eliza Reid, původem Kanaďanka, jejíž knihy však vypráví o Islandu. Jedna z nich, Secrets of the Sprakkar: Iceland‘s Extraordinary Women and How They Are Changing the World, vyjde brzy ve slovenském překladu. Ve světle okolností to vypadá, že na český překlad také nebudeme čekat dlouho.

Auður Jónsdóttir, narozena 1973 v Reykjavíku.

Spisovatelka a novinářka, jeden z nejsilnějších ženských hlasů současné islandské literatury. Psaní má v krvi, jejím dědečkem byl nobelista Halldór Laxness. S románem Fólkið í kjallaranum (2004, Lidé ve sklepě) získala Islandskou literární cenu, za autobiograficky laděnou knihu Ósjálfrátt (2012, Bezděčně) zase Islandskou cenu za literaturu psanou ženami. Skrze příběhy Eyji,

14

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland aspirující spisovatelky, její matky, alkoholičky a babičky, manželky nobelisty, pojednává islandskou společnost dvacátého věku. Za obě knihy byla též nominována na prestižní Cenu Severské rady za literaturu. Ve svých knihách spojuje fikci a skutečnost, s humorem vypráví o soucitu a lidské nedokonalosti. „Psaní mi propůjčuje aspoň nějakou kontrolu nad životem, protože ve všem tom chaosu nalézám příběhy,“ říká. AJ na islandském MAČi — Brno (17. 7.) — Ostrava (18. 7.) — Košice (19. 7.) — Bratislava (20. 7.).

Dóri DNA, vlastním jménem Halldór Laxness Halldórsson, narozen 1985. Herec, spisovatel, stand-up komik, divadelní dramaturg, rapper, moderátor televizních reality show, vnuk islandského držitele Nobelovy ceny za literaturu Halldóra Laxnesse. Vydal dvě sbírky básní a je spoluautorem tří divadelních her, jedna z nich, Þetta er grín án djóks (2015, Tohle je vtip bez vtipu), je adaptací románu jeho slavného dědečka. Ve svém prvním románu, Kokkáll (2019, Paroháč), líčí DNA život mladého muže — jeho sebestřednou úzkost a neustálé obavy z toho, jak bude přijímán svým okolím. Autor se v románu dotýká palčivých témat: sexuálního násilí, předsudků vůči fyzicky a mentálně znevýhodněným, konzumerismem, šikanou či rasismem. Činí tak drsným jazykem typickým pro své básně i stand-upy a se smyslem pro svěží a vtipný detail.

DD na islandském MAČi — Brno (25. 7.) — Ostrava (26. 7.) — Prešov (27. 7.) — Bratislava (28. 7.).

Eliza Jane Reid, narozena 1976 v Ottawě.

Kanadsko-islandská spisovatelka, publicistka a po zvolení svého manžela na post prezidenta v roce 2016 také první dáma Islandu. Vystudovala mezinárodní vztahy na Torontské univerzitě a historii v Oxfordu. Po přestěhování na Island v roce 2003 se věnovala publicistice, psala pro anglickojazyčné islandské časopisy Iceland Review a The Reykjavík Grapevine. Jako první dáma se angažuje v otázkách spojených s udržitelným turismem a rovností lidských práv. Do literatury vstoupila anglicky psanou knihou Secrets of the Sprakkar: Iceland‘s Extraordinary Women and How They Are Changing the World (2022, Tajemství sprakkar: Výjimečné Islanďanky a způsoby, jakými mění svět), v níž na příbězích konkrétních žen zkoumá, proč se Island pravidelně umisťuje na předních příčkách žebříčků posuzujících rovnoprávnost mužů a žen.

EJR na islandském MAČi — Brno (12. 7.) — Bratislava (14. 7.).

15

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra

Deset islandských alb, která byste neměli opominout!

Jak se vede ostrovní scéně po Björk a Sigur Rós?

V červnu 2022 vybírá aktuální výjimečnou hudbu publicista a kritik Pavel Klusák.

— JFDR: New Dreams Jófríður čili JFDR je na scéně od čtrnácti let: Vyzrála do jedinečné autorky, kterou za inspirativní prohlásila sama Björk.

— BSÍ: Sometimes Depressed… But Always Antifascist Jednoduše, chytře, přesně, občas nahlas, občas s něhou.

Silla bubnuje a zpívá, Julius je baskytarista. Domácí měkčí punk, protest proti patriarchátu i osobní emoce.

— Jónsi & CM von Hausswolff: Dark Morph II Zvuky kytovců uhranuly zpěváka Sigur Rós, kerý je tu v potemnělém soundu zpracovává spolu se švédským sound artistou.

— Benni Hemm Hemm & the Melting Diamond Band: Church / School Trocha mystiky. Benni jednoho dne pocítil zjevení: měl by vytvářet hudbu zcela spontánní. Odeslal rodinu pryč a vydal se improvizovat do kostela i do školy na desítky nástrojů, — There’s a Place for Us in the Real World — The Music of Arthur Russell Živá a překvapivá islandská scéna Post-Dreyfing, zvící nespočet DIY kapel a sól, hraje písničky kultovního předčasně zemřelého Newyorčana Arthura Russella — Tunglleysa: Tunglleysa Skvělá reprezentace islandské hudby „rozlitého světla“ a vysokého nebe. Elektronický ambient, spousta nápadů, hostující vokalisté a navíc vazba na česko-islandské Future Landscapes filmaře Iva Bystřičana a rockera Václava Havelky.

— Fish Don’t Like Milk: Rekapitulation I Tomáš Peřinka žije a vytváří hudbu na Islandu už přes deset let. Audiokoláž z živého vystoupení v prostoru Space Odyssey má výtečný atmosférický neklid.

— Umbra: Bjargrúnir Čtyři ženy (včetně členky Múm) resuscitují staré temné islandské balady ve vlastních akustických aranžmá.

V našem fjordu je krásně, ale v zimě v něm zřejmě všichni pomrzneme.

— Gýða Valtýsdóttir: Ox Violoncellistka začínala v kapele Múm, dnes se blíží neoklasicismu a ohledává šeptavý efekt ASMR. — Jóhann Jóhannsson: Drone Mass Po smrti skladatele vyšlo poprvé jeho velké vokální dílo v podání perfekcionistických Theatre of Voices.

BSÍ živě v reykjavickém klubu Sirkus, květen 2022

16

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland který je potomkem lišky a kocoura, a temných stránek pastora Baldura se věnuje i etickým otázkám a postoji společnosti k lidem s Downovým syndromem.

— Halldóra K. Thoroddsen: Dvojité sklo Novela o stařecké lásce. Společnost seniory uklízí za dvojité sklo, ale jsou staří lidé vážně nutně na odpis?

Desítka islandských knih, které stojí za přečtení Výběr mimořádných knih z pera islandských spisovatelů podle překladatelky Marty Bartoškové.

— Halldór Laxness: Křesťanství pod ledovcem Ultraoriginální literární experiment nositele Nobelovy ceny o obyvatelích rybářské vesnice, kteří zvesela ignorují vše, co přichází z Reykjavíku. Svéráz Islanďanů v kostce.

— Hallgrímur Helgason: Ženská na 1000° V příběhu stařeny, která si objedná vlastní kremaci, se zrcadlí celé 20. století: autenticita islandského venkova, absurdita světové války i bezbřehý konzum vedoucí k islandskému finančnímu krachu. Brilantní styl, břitký humor i bolestné tragédie.

— Jón Kalman Stefánsson: Letní světlo, a pak přijde noc Kniha o uhrančivém kouzlu zapadlé islandské vesnice.

Vyprávění o skrytých touhách a snech místních obyvatel se odvíjí ve zvláštním rytmu a vykazuje jistou příbuznost s magickým realismem.

— Auður Ava Ólafsdóttir: Výhonek osmilisté růže Krásný text o cestě k mužství, zodpovědnosti a vášni pro pěstování růží. Námět je zcela neislandský, větší část knihy se odehrává v klášteře kdesi v jižní Evropě.

Autorka pověsila na hřebík kariéru profesorky kunsthistorie a věnuje se psaní úspěšných knih.

Tahle je z nich nejlepší.

— Andri Snær Magnason: O času a vodě Středověké rukopisy, klimatická krize, dalajlama, nadšenecké výpravy na ledovec, ochrana přírody před tlakem industrialismu, historická paměť — Magnason v tom všem nachází souvislosti a o smrtelném nebezpečí globálního oteplování píše tak, abychom se neutopili v bezmoci a pocitu marnosti.

— Gyrðir Elíasson: Okno na jih Tichý a krátký text o tvůrčí paralýze, citovém krachu a marné snaze vykročit k druhému člověku. Odehrává se u rybářského městečka kdesi na Islandu. Přestože se v knize prakticky nic nestane, čeští čtenáři napříč spektrem ji milují.

— Einar Kárason: Ptáci bouře Označují-li se některá literární díla za „ženská“, pak je tato kniha naopak výsostně „mužská“. Jednoduché a syrové vyprávění o nebezpečí na moři, záchraně holého života a práci na rybářském trauleru.

— Ófeigur Sigurðsson: Kniha Jón 18. století, cesta napříč Islandem a podezření z vraždy — to nejsou kulisy detektivky, ale historického románu o sopečném výbuchu jako symbolu nezkrotné síly, která lidem převrací život vzhůru nohama.

— Sjón: Syn stínu Autor písňových textů pro Björk i spoluautor scénáře k nejnovějšímu vikinskému filmu Seveřan v této novele čerpá z tradice lidových pověstí. Příběh místy balancuje na hraně poezie a prózy a kromě tvora,

17

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra

18

čestný host Island — čestný hosť Island — guest of honour Iceland — heiðursgestur Ísland

19

Měsíc autorského čtení — Mesiac autorského čítania — Authors’ Reading Month — Mánuður rithöfundaupplestra Organizátoři: Větrné mlýny s. r. o. ve spolupráci s Icelandic Literature Center., Literarnyklub.sk — občianske združenie, Knižnica pre mládež mesta Košice, OZ Slniečkovo a Krajská knižnica P. O. Hviezdoslava v Prešove.

V Brně a v Ostravě probíhá festival s finanční podporou statutárního města Brna, statutárního města Ostrava, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury České republiky, Jihomoravského kraje, městské části Brno střed a byl podpořen též z Fondů EHP a Norska v rámci programu Kultura (www.fondyehp.cz/kultura), název projektu Měsíc autorského čtení, čestný host Island.

Mesiac autorského čítania prebieha v Bratislave, Košiciach a v Prešove za podpory Fondu na podporu umenia, LITA — autorská spoločnosť, CIKE — Creative Industry Košice, EEA Grants, Prešovského samosprávneho kraja, Košického samosprávneho kraja, Hlavného mesta SR Bratislavy a Bratislavského kultúrneho a informačného strediska, K 13 + Mesto Košice.

Iceland by MAČ Nepravidelný bulletin literárního festivalu Měsíc autorského čtení.

Vychází v červnu 2022 u příležitosti literárního festivalu Měsíc autorského čtení — čestný host Island a jako doprovodný materiál k expozici Iceland by MAČ na mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy.

Photo © David Konečný, Baldur Pan (s. 9, nahoře), 2022 © Větrné mlýny, 2022