Lyříček a epička
pohádková hra
BORBÁL a SZ a BÓ, DÁN ieL Va RRÓ
andrea tachezy, ilustrace robert svoboda, překlad
OSOBy
král epos, vládce Epična královna prózinka, jeho žena princezna epička, jejich dcera črta, epičenský dvorní šašek markýz prozaický, obyvatel Epična vedoucí matriky vojsko služebnictvo král poeta, vládce Lyrična královna synestézie, jeho žena princ lyříček, jejich syn trochej, daktyl, dvé žertéřů a pážat lyričenských licence, dvorní dáma z Lyrična důstojný pán vojsko
Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.
© Dániel Varró, Borbála Szabó, 2022
Translation © Robert Svoboda, 2022
Illustrations © Andrea Tachezy, 2022
© Větrné mlýny, 2022
ISBN 978-80-7443-463-1
Markýz Prozaický vyjde před oponu. Je to uhlazený fádní pán. markýz prozaický: Milí a vzácní hosté, velevážené publikum, dovolte mi, abych vás u nás přivítal! Jmenuji se markýz Prozaický a s potěšením vám chci oznámit, že už za chvíli se na našem skromném jevišti začne odehrávat mimořádně poučný příběh. Protože pochopitelně za nic neručíme, můžeme pouze tiše doufat, že vás všechny výtečně pobavíme, i když je mi známo, že se mohou mezi vámi najít jedinci, kteří po našem představení, ba dokonce možná pod jeho vlivem, opustí hlediště v mnohem lepší náladě, než v jaké sem přišli, zatímco jiní (ovšem i ti mohou dosahovat značného počtu) naopak malinko posmutní a rázem přehodnotí názory na život, jež dosud zastávali, ale musím se také ještě zmínit o možnosti přítomnosti třetí skupiny — a tu si troufám říci, že ta bude pravděpodobně
nejmenší, ačkoli bychom těžko dopředu odhadovali její podíl z celkového počtu diváků — prostě tato třetí kategorie zůstane zřejmě v naprosto stejné náladě, jakou měla, když přišla.
Na jeviště vyskočí malý bystrý Daktyl a podstatně tělnatější a o něco méně chápavý Trochej. Jsou oblečeni po básnicku. daktyl: Slyšels toho epičenského pána?
To je teda rána, když se něčí jazyk tak nabubřele vrtí. Než pochopíš, co říká, unudí tě k smrti. trochej: Jo, slova drsná, syrová, v tom poznávám Epičňany. Ani je nenapadne zabývat se básničkami. daktyl: Teďs jim to tedy dal, Trocheji, být v kůži Epičenských si nepřeji…
trochej:
Jenom proto, že ti myšlenky čile v hlavě běhají, drahý Daktyle, nemůže a nechce být každý chytrý jako opice. Někdo musí být pako. daktyl: Ten otravný markýz Prozaický začal svůj sólový výstup slovem… vždycky… tak začíná všechny své proslovy. markýz prozaický: Tak aby bylo jasno, všichni slyšeli, že jsem začal slovem milí. trochej: Ano, ale každý proslov začínáte vždycky slovem! (Tak si ho vem!
On se nestydí se s námi drze hádat, syčet na nás jako hnízdo háďat!) markýz prozaický: Už to chápu. Tady má někdo v úmyslu zesměšnit moje promyšleně vystavěné úvodní slovo a podrýt jeho váhu, jakož i moji autoritu. Pro tyto nejmenované osoby mám však navýsost nemilou zprávu: jejich podlý plán se jim nepodaří uskutečnit!
daktyl: Jemu ten vtip vůbec nedošel! trochej: Člověk by z něho smíchy pošel. markýz prozaický: Já tedy nyní stojím tady před vámi proto, že vám tady nyní hodlám vyprávěti jistý příběh, příběh, ve kterém hrají důležitou roli dvě země… daktyl: To je věta nejmíň kilometrová. A ke všemu v ní opakuje slova! markýz prozaický: … jednak čestná a poctivá říše zvaná Epično, jejíž vzorní obyvatelé se vyznačují pravdomluvností, jinak řečeno, dosáhli samého vrcholu upřímnosti, jednak země, která se od Epična po všech stránkách nechvalně liší, jinými slovy, je jeho přesným opakem, nevycválané a prolhané Lyrično. trochej: Milí diváci, řeknu vám už dopředu, že pokud jde o talent řečnický, v Epičnu nenajdete nadanějšího muže, než je tuhle markýz Prozaický…
daktyl:
V tom ti dávám plně za pravdu, kolego Trocheji, většina jeho krajanů mluví ještě nudněji. markýz prozaický: Jejich řeč — jak sami ráčíte slyšet — je svou převážnou většinou zcela zbytečná, nic nesděluje, ba můžeme říci, že v devadesáti sedmi procentech případů má naprosto mylný obsah. Na mysli jim tane jediný cíl — aby hovořili co nejrytmičtěji. Ačkoli úlohou řeči je, jak každý ví, vyjadřovat jazykovými prostředky co nejpřesněji pravdu. trochej: Oni to přesně vyjádřenou pravdou nazývají, ale normální lidé z toho nanejvýš zívají. (zívne si) markýz prozaický: Jejich další velice nepříjemnou vlastností je to, že neustále něco k něčemu přirovnávají. Právě tato skutečnost zapříčinila onu velkou válku mezi oběma zeměmi, která vypukla před čtyřmi sty čtyřiceti sedmi lety, sedmi hodinami a jedenácti minutami. daktyl: Hromadou dat a podrobností myslí si, že nás uzemní.
trochej: A vykládá to bez radosti. Jak může být tak přízemní? markýz prozaický: Syn tehdejšího krále Lyrična, princ Limerick, kdysi v jednom ze svých odporných výlevů přirovnal její Veličenstvo královnu k tulipánu a odvolával se přitom na ničím nepodloženou souvislost spočívající v červenosti a masitosti obou. Náš moudrý král tenkrát tomu pomýlenému mladíkovi trpělivě vysvětlil, že člověk, který se pohybuje a hovoří, nemůže být za žádných okolností přirovnáván k tulipánu, který se přece na rozdíl od člověka nedokáže pohnout z místa a přijímá živiny z půdy.
trochej: Kdyby tohle slyšel náš Poeta král, ten by mu dal! A řekl by: co je mi po tom, že jsou fakta přesná a jasná? Pravdivá věc musí být především krásná. daktyl: A s tímto výrokem se do puntíku kryje i názor královny Synestézie.
markýz prozaický:
„Tomu se říká básnická svoboda, pane králi!“ — trval na svém drze lyričenský princ, ale naše královna mu pádně odvětila: „Vyhlašuji tímto válku nesmyslům!“
Na scéně se ukáže živý obraz: bitevní výjev. Epično je ve viditelné převaze.
markýz prozaický: V první bitvě Epično porazilo nepřátele na hlavu. trochej: To bychom si tedy hned hezky vyprosili! daktyl: Vyhrálo Lyrično, vám nepřišly posily! Živý obraz se změní, převahu teď získává Lyrično.
markýz prozaický: V té bitvě, jak už jsem řekl, měla převahu naše armáda.
Vrací se původní živý obraz, ve kterém ale armáda Epična poráží nepřátele ještě větší silou a důkladněji než prve. daktyl: Je sice pravda, že nás bylo méně, v boji jsme ale prudší a odvážnější plémě!
trochej: Když začalo být zle, chtěli se vrátit zpátky, ale my jsme je chytli a nakopali jim zadky.
Epičenských vojáků přibývá, ale bázlivě ustupují a vítězství se kloní na stranu hrstky Lyričenských.
markýz prozaický: (zacpává si uši) Tak to nebylo! To je falšování dějin! Zacpu si uši, abych neslyšel, co tu ti dva lyrici plácají. — Mne, doufám, bude slyšet… Cože? Co říkám? Mezitím oba Lyričenští nepřestávají mluvit, postupně přikrašlují bitevní scénu, která se pod vlivem jejich slov dále mění.
trochej: Že vy jste vyhráli, říkáš? To by tak hrálo! Houby! daktyl: Jeden z nás po patnácti posílal k čertu ty trouby! trochej: Druhý náš voják si zase na lustr hopl, čtyři nepřátele do levé nohy kopl, a jak se při tom rozháněl pravou pěstí, dal ještě hroznou ránu do brady chlapům šesti! daktyl: Sedmi! trochej: Šesti. daktyl: Ty jsi mi rozumbrada! Bylo to sedm brad a basta! markýz prozaický: Já je i se zacpanýma ušima slyším. Začnu bučet. trochej: Šesti dal pěstí! daktyl: Bylo jich sedum, nebo pojď před dům!
Trochej a Daktyl se poperou. Na nic se neohlížejí, takže úplně zničí živý obraz. trochej: (si všimne bučícího markýze Prozaického) Pranice byla skvělá, ale co ten tu dělá?
Daktyl: Se zacpanýma ušima si tu bučí. Trochej: To je snad v Epičnu nějaký vůl učí? Markýz prozaický: Hospodářská situace v zemi je vážná, přísun potravin přestává být plynulý. Nejpozději za rok obyvatelé Epična pomřou hlady.
Živý obraz, který ukazuje velkou bídu. Trochej a Daktyl začnou hořce naříkat. Nový živý obraz: tragický duševní stav Lyrična.
Daktyl: Ach běda, vřava válečná! Hlavním trápením není hlad, nýbrž ten vnitřní chlad, to, že je celá země netečná.
Náš květnatý sloh začíná valem vadnout, stáváme se snadnou obětí smutku a melancholie, někdo už vůbec žádné verše netepe, hlavně ne veselé: žertovné rýmy zmizly pod nánosem hrůzy.
trochej: Víte, když řinčí zbraně, mlčí múzy. Když duše rozechvělá neví hodiny ni dne, i jazyk zdřevění a každou chvíli klopýtne. daktyl: To jsi řekl moc hezky, Trochejíčku. trochej: Celé Lyrično má pláč na krajíčku. markýz prozaický: (mrkne na hodinky) Mohl bych si tu s vámi zasvěceně povídat ještě dlouho, dávaje najevo svou nadřazenost, jenže přesný čas je v tuto chvíli patnáct hodin dvacet tři minuty a já samozřejmě nemohu zmeškat přátelský šestiminutový čaj o patnácté hodině a dvacáté páté minutě, který se pořádá pro nejvýznamnější epičenské šlechtice. Tudíž, abych použil žertu proslaveného Črtou, vtipným dvorním šaškem našeho království,
milí diváci, nedivte se, že se nyní vzdálím! Však se na mě ještě vynadíváte!
Markýz Prozaický odejde.
Daktyl: A zmizel, jako by se pod ním otevřela zem.
Trochej: Já jsem tím spíše potěšen než vyděšen.
Daktyl: Jenže z toho plyne, že místo markýze musíme teď my nahustit do diváků, co vykoumaly hlavy našich států…
Trochej: Tím chce říci: naši dva panovníci.
Daktyl: Vladaři Lyrična a Epična, na jejichž hlavách sedí koruna, vymysleli, že se bude konat svatba, která spojí jejich dětičky. Sňatek epičenské Epičky…
Trochej: … zřejmě trochu prostinké mladinké princezničky…
Daktyl: … a následníka lyričenského trůnu Lyříka, o kterém každý v Lyričnu říká, že je to každým coulem kavalír…
Trochej: … má mezi oběma říšemi nastolit klid a mír.
Daktyl: Co mi pořád skáčeš do řeči, ty jeden příživníku a povaleči?!
Trochej: Jsem možná povaleč — leč teď už i ty zmlkni a dej si zámek na ústa. oba společně: Pohádka právě začíná, tak má úcta! Odcházejí a při odchodu se strkají.
Trochej: (cestou říká) Tak padej, hochu, padej, jsi nezajímavej!
Prózinka a dvorní dámy oblékají Epičku. prózinka: Nuže, dcero, teď jsi hotová. epička: Ano. prózinka: Nikde tě ty šaty neškrtí, nikde nejsou moc volné? epička: Ne. prózinka: Dobře. Můžeme tedy jít. epička: Matinko! Jsou ty šaty hezké? prózinka: Co je to za otázku? Proč by nebyly hezké — daly jsme je šít u dobré švadleny ze solidní látky, také míry jsou po všech stránkách vyhovující. epička: No a — dobře se v nich vyjímám?
prózinka: Jaképak „vyjímám“? Kdo tě učí tyhle výrazy? epička: Nikdo. Vím prostě, že takové slovo existuje. prózinka: Nejspíš bych ti měla nasekat, Epičko! Ale jak známo, nejlepší lék na hloupost je co? No co, moje královská dcero? epička: Vždyť já vím, humor. prózinka: Správně. No a jednou se jeden fintivý obyvatel Lyrična zeptal našeho chytrého dvorního šaška Črty: „Dobře se vyjímám v té nové vázance?“ A Črta odvětil: „Pane, já vám nerozumím!“ epička: (aby měla pokoj, pokračuje v nabiflované anekdotě) „Pane, já vám nerozumím.“ — odpověděl Črta posměšně — „‚Vyjmout‘ se dá něco z něčeho, ze zásuvky, případně ze skříně či z kapsy, ‚výjimka‘
potvrzuje pravidlo, ale ‚vyjímat se‘ v něčem — žertoval —, třeba ve vázance, kdo to kdy slyšel?! Mohl byste se z ní vyjmout, kdybyste z ní udělal rozvázanku!“ prózinka: (se tomu hlasitě směje) Přesně tak to bylo! To je hlavička! epička: Výjimečně by ale neškodilo, kdybych se v těch šatech viděla zvenčí. prózinka: Nech už toho, prosím tě, buď tak hodná! Jestli to takhle půjde dál, budeš chtít nakonec ještě „zrcadlo“. Chceš být jako oni? Nemyslet na nic jiného než na sebe a bez přestání lhát — jako je to zvykem v Lyričnu? epička: Ale proč tedy, má královská matinko, s tatínkem chcete, abych se provdala za prince Lyříčka? prózinka:
Ten svár trvající po staletí musíme co nejrychleji ukončit, protože v opačném případě by to znamenalo konec naší říše. S tvým otcem jsme se
domnívali, že v tom jejich světě, který nezná dobrý mrav, budeš naši poctivou zemi patřičně zastupovat!
Ale teď už vidím, že k tomu nemáš předpoklady. —
Okamžitě jim vzkážu, že se svatba odříká. — Kurýre! Pošlu po tobě dopis do Lyrična! epička: Odpusťte mi to, matinko. prózinka: Mám ti odpustit? Aby lid v Epičnu nezemřel hlady? O to ty se přece nestaráš, dcero moje. Hlavní je, abys ty byla šťastná. (píše) „Králi Poetovi, vládci Lyrična, a královně Synestézii…“ epička: Nechte toho, matinko! Já si prince Lyříčka vezmu. prózinka: Jenom nechápu, proč jsi nám neřekla už dřív, že ti je ten sňatek proti mysli! Na poslední chvíli jsi nás dostala do velice nepříjemné situace. (píše dál) epička: Matko! Já chci Epično zachránit! prózinka: A nebudeš už se nikdy vyjadřovat nezpůsobně?
epička: Nebudu, slibuji. prózinka: No tak dobrá. Tak já ti odpustím a splním tvoje přání. Jestli jsi hotová, půjdeme! epička: Jenom jsem se ještě chtěla… podívat na princův portrét. Můžu? Na ten, co přinesl malíř. prózinka: Žádné strachy, Epičko, ten je tam, kam patřil. Dvorní topič hodil obraz do kamen. (roztrhá i dopis) A tohle taky půjde do pece — aby ani kousíček papíru nezůstal nevyužitý! epička: Vůbec jsem ho neviděla. prózinka: Co říkáš? epička: Že jsem ten obraz vůbec neviděla. prózinka: Taky bys mohla mluvit pořádně nahlas, a ne si jen bručet něco pod nosem! Až budeš řídit vlastní
domácnost, sama zjistíš, že se nevyplácí, když služebnictvo neslyší tvoje rozkazy! epička: Ano, matinko. prózinka: Jak prosím?! epička: (hlasitěji) Ano, matinko! prózinka: Tak jdeme. (a jdou)
Princ Lyříček se obléká. Dívá se na sebe do velikého zrcadla. lyříček: Budu se ženit… jé… budu mít manželku… Bude milá? Hodná? Rozcupuje mě! Nebo zůstanu v celku? Její tvář? Padlý sníh! Nebo ne… je na ní trošku pýru. Oči jak černé perly! Nebo modř safírů? A vlasy? Jaké asi bude mít vlasy? A co řasy… Trochej a Daktyl přicházejí. trochej: Jémináčku, co to je za vlasy a řasy?! daktyl: Ta asi ani jednou nevystála si frontu v čase rozdávání krásy!
lyříček: Co se děje? Podrobněji, Trocheji, můj dobroději, nejraději bych už slyšel, čeho se z toho vašeho sykání naději. Daktyle, mluv, proč jsi tak zkormoucený? Přinesli jste mi protrét mé nastávající ženy? trochej: Přinesli. daktyl: Ale pohled na něj jsme málem nesnesli! trochej: Chceš-li, postavíme ho třeba na sesli. daktyl: To se ví, my jsme z něho kapánek nesví. lyříček: Není snad její tvář bílá jak padlý sníh? trochej: (směje se) Sníh? Teď jsi to teda, princi, vystih…!
daktyl: (směje se) Jakže? Sníh? Z toho jde na mě smích!
Tos vyčet z nějakých knih? Prý sníh! — To sotva. Takhle zpravidla… trochej: … vypadají švestková povidla. daktyl: Rozměklá, rozbředlá. A navíc, panno svatá… trochej: … má v sobě i pár hrudek, takže je hrbolatá. lyříček: Ó, běda mi! Tvář jako z povidel?
To radši upadnu do smrti osidel! Rozprašte můj popel… (Nebo mě pochováte? V tom případě chci mít hrob na louce travnaté!…)
Ale až za chvíli, neboť oči má jistě modré jako safíry, Daktyle, či ne? daktyl: Což o to, modré by byly, ale se safíry je to zlé. Spíše je má, abych tak řekl, nápadně opuchlé. A krom toho je navrch hlavy valí. trochej: Zato ouška, ta jí odstávají.
lyříček: Co pravíš? Odstávající uši? Snad abych vážně vypustil duši! Tak aspoň vlasy! Že jsou jak pšeničné klasy, se kterými vánek laškovně pohrává si? daktyl: Ač nerad, musím odpovědět ne. trochej: Jsou to chomáče podivně slepené. daktyl: Změť rozcuchaných chuchvalců hrubých, hřeben by si na nich vylámal zuby. lyříček: Teď už vážně přestávám být ve své kůži. Představoval jsem si ji jako spanilou růži! Které se v rýmech budu dvořit a rýmovaně klanět… Jakou má vůbec postavu? trochej: Spíš hrocha nežli laně. lyříček: Má aspoň rozkošný nosánek? trochej: Nádherný jako otlučený džbánek.
lyříček:
Já to nepřežiju! U srdce mě bolí… Nechám se rozdupat dvaceti buvoly! Nebo radši tygrem roztrhat… Ne… lvem! Když jsem nucen rozloučit se se svým krásným snem, ať jsem aspoň pozřen hodně divým zvířetem… daktyl: Popravdě řečeno, je moc hezká, příteli. trochej: My jsme si z tebe doteďka jen stříleli. daktyl: Jak o tom svědčí, hle, i její podobizna. trochej: Sám můžeš vidět, že není ohyzdná. Ukazují mu protrét, ale princ Lyříček se neodvažuje na obraz pohlédnout.
lyříček: Ne! Neukazujte mi to! Je-li příliš hezká, tak až pohlédnu na její obraz, ztratím z té krásy zrak. Pokud však má mít raťafák a je to ohava, koukat se na ošklivou ženskou bude otrava.
daktyl: Neboj se a věř mi ohledně půvabů té slečny! trochej: Lyříku, pohoda! Není to šereda! daktyl: Naopak! Krásná tak, že se to ani vymalovat nedá! trochej: Pozor, tady je vymalovaná, tohle je obraz. daktyl: Máš pravdu, ale teď se, Trocheji, trochu odraz od všech těch holých pravd, přízemních faktů, šedé praxe!
Tady jde o to, že má princ nevěstu jako hlavní výhru v kapse. Zase se snaží ukázat Lyříčkovi obraz, ale princ před nimi prchá. lyříček: Já vím, že mě šanujete! Přátelé dva nejvěrnější, milosrdná lež mé nervy, myslíte si, ukonejší. Jenže já vám ošklivost své nevěsty vidím na nose. Inu, co osud chystal, stalo se!