Mateiu Ion Caragiale: Králové ze Starého dvora by Vetrne mlyny

Větrné mlýny Brno 2023

„Que voulez-vous, nous sommes ici aux portes de l’Orient, où tout est pris à la légère…“ 1 Raymond Poincaré 2

Mateiu Ion Caragiale Králové ze Starého dvora

překlad Jiřina Vyorálková

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky. Translation © Jiřina Vyorálková, 2023 © Větrné mlýny, 2023 ISBN 978-80-7443-502-7

„… au tapis-franc nous étions réunis.“ 3 L. Protat 4

Uvítání králů Ač jsem si právě předchozího večera přísahal, že půjdu domů brzy, vrátil jsem se mnohem později: druhého dne k polednímu. Následující noc mě zastihla na lůžku. Ztratil jsem pojem o čase. Dál bych spal hlubokým spánkem, nebýt hlučného doručení dopisu, jehož přijetí jsem měl okamžitě stvrdit podpisem. Po probuzení bývám nevrlý, mrzutý, durdivý. Nepodepsal jsem nic. Jen jsem zamručel, aby mě nechali na pokoji. Znovu jsem zadřímal, leč jen nakrátko. Proklaté psaní se objevilo znovu, doprovázeno krutým světlem lampy. Ten ničema pošťák měl tolik drzosti, že se za mě podepsal sám. Vděku se ode mne nedočkal. Nenávidím dopisy. Nepamatuji si, že bych kdy dostal více než jen jeden jediný — byl od mého dobrého přítele Uhryho — který by mi přinesl nějakou šťastnou zprávu. Mám z dopisů hrůzu. Tehdy jsem je pálil, aniž bych je otvíral. To byl také osud právě přišedšího dopisu. Poznal jsem rukopis a uhodl obsah. Znal jsem nazpaměť onu nemastnou neslanou kaši rad a výtek, kterou mě skoro vždy začátkem měsíce krmili z domova; rady, abych se jako správný muž vydal cestou práce, a výčitky, proč jsem tak neučinil už dávno. A na závěr nemohlo chybět přání, aby mě Bůh měl pod svou svatou ochranou. Amen! Ve stavu, v němž jsem se nacházel, pro mě bylo nemožné vydat se jakoukoliv cestou. Nemohl jsem se v posteli ani pohnout. S rozvrzanými klouby, přeražený v kříži, jsem si připadal, jako bych dočista zrosolovatěl. Mou zamlženou myslí probleskla obava, aby mě netrefil šlak.

Netrefil, ale nakonec mě šlak bral. Už celý měsíc jsem se diskrétně a bez oddechu, plný nadějí i obav, oddával jen a jen pití, sukním a karbanu. V posledních letech mne osud dosti zkoušel; mou malou bárkou zmítaly velké vlny. Bránil jsem se mizerně a zhnusený přes míru jsem se utíkal k životu v neřesti, abych v něm našel zapomnění. Bral jsem to poněkud zhurta a už jsem se viděl, že budu brzy přinucen složit zbraně. Opouštěly mne síly. Onoho večera jsem se nacházel ve stavu takové nevolnosti, že by mě nenapadlo vstát z postele, ani kdyby mi začala hořet střecha nad hlavou. Ale vzpomínám si, jak jsem si najednou uvědomil, že stojím uprostřed pokoje a vyděšeně civím na hodiny. Vzpomněl jsem si, že mě Pantazi pozval na večeři. Jaké štěstí, že jsem se probudil, jaké velké štěstí! Pohlédl jsem teď na otcovský dopis s vděkem — bez něj bych zmeškal setkání s nejdražším přítelem. Oblékl jsem se a vyrazil. Bylo ke sklonku podzimu, uplakaný čas. Ačkoliv nepršelo, vše bylo mokré; okapy slzely, z větví bezlistých stromů krápalo, po kmenech a po mřížích stékaly velké krůpěje jako ledový pot. Byl to čas, jaký nejvíce nabádá k pití; nečetní chodci, kteří se zjevovali v mlze, byli takřka všichni pod parou. Jakýsi dlouhán, který scházel po schůdcích z krčmy, se svalil dolů a už se nezvedl. Odvrátil jsem znechuceně hlavu. Hospoda vybraná pro tento večer byla až v ulici Covaci, a tak jsem si vzal drožku — prozíravý to nápad, protože když jsem dorazil, ostatní hosté byli už u druhé cujky a hostitel u třetí. Tvářil jsem se udiveně, že všichni dorazili tak brzy; Pantazi mi však vysvětlil, že on přišel rovnou z domu a Pașadia s Pirgem rovnou z „klubu“, neboť počasí je příliš ošklivé na to, aby se zdržovali aperitivem. Pantazi poručil další rundu slivovice. Ale dobrá nálada, na niž jsme si připíjeli, tu úplně chyběla. Bál jsem se, abych

znovu neusnul. V sále, kde se obhroublá kupecká zábava zrovna dostávala do varu — bylo to v sobotu — měl náš stůl atmosféru pohřební hostiny. Boršč se smetanou a zelenou papričkou jsme srkali mlčky. Ani jeden ze stolovníků nezvedl oči od talíře. Zvláště Pirgu vypadal, jako by ho sžíral černý zármutek. Dal bych se do řeči, kdyby hudebníci nezačali hrát valčík, jenž byl jednou z Pantaziho slabostí, valčík pomalý, smyslný a smutný, takřka pohřební. V jeho měkkém pohupování plápolala nostalgická a nekonečně temná vášeň, tak drásavá, až se potěšení z poslechu mísilo s utrpením. V okamžiku, kdy z napjatých strun začala vycházet hořká zpověď, celý sál oněměl pod hlubokým kouzlem melodie. Píseň, čím dál tím zastřenější, hlubší a pomalejší, vyznávající se ze smutků a rozčarování, zmatků i trýzní, výčitek i pokání, utopená ve stesku, se vzdalovala, skomírala, vzdychajíc až do samého konce, ztracená, příliš pozdní a marné volání. Pantazi si utřel vlhké oči. „Ach!“ obrátil se Pirgu na Pașadiu s nyvým pohledem a nasládlým hlasem. „Ach, při tomhle valčíku bych tě chtěl doprovodit co nejdřív na místo posledního odpočinku — myslím, že bys mě neměl nechat tak dlouho čekat na tuto oslavu mého mládí. Jaká to bude krása, jaká krása! A já, opilý, se strejdou Pantazim, vyždímám ze smutečního shromáždění vroucí slzy, když se budu pohnutými slovy loučit na věky se svým nezapomenutelným přítelem.“ Pașadia neřekl nic. „Ano,“ pokračoval Pirgu a jeho hlas i pohled byly ještě unylejší, „bude to tak krásné! Tvoje metály ponesu na podušce. A až tě za sedm let vykopou při velké zádušní mši, vsadím se, že tě najdou stejně vyštafírovaného, stejně koženého a stejně fešného, bez jediného bílého vlasu, budeš naložený ve rtuti a lihu jako okurka v soli a octu.“

Ale Pașadia ho neposlouchal, byl myšlenkami jinde. Tentokrát mu Pirgu unikl a mě to mrzelo, protože jsem se na to nemohl dívat. Jelikož jsem od mládí zůstal v Bukurešti sám o své vůli, střežil jsem se dávat se do spolku jen tak s někým, takže do úzkého kruhu mých pečlivě vybraných známých by Gorică Pirgu nikdy nepronikl, kdyby ovšem nebyl nerozlučným druhem Pașadii, kterého jsem nesmírně zbožňoval. Pașadia zářil jako hvězda. Shodou náhod byl obdařen tím nejdokonalejším ustrojením, jaké může lidský mozek mít. Poznal jsem velkou část těch, kdo jsou považováni za výkvět naší země; jen u několika z nich jsem viděl pohromadě tolik a tak dokonale vyvážených skvělých vlastností jako u tohoto ukřivděného člověka, jenž se ze své vůle a za svého života rozhodl sám upadnout do zapomnění. A nepoznal jsem druhého takového, který by proti sobě strhl tolik slepého nepřátelství. Slyšel jsem, že za to vděčil rovněž svému vzhledu. A přece, jakou měl krásnou hlavu! Dřímalo v ní cosi znepokojivého; tolik potlačované vášně, tolik hrozné pýchy a kruté nevraživosti prozrazovaly rysy jeho povadlé tváře, znechucená vráska kolem úst, mocné nozdry i zachmuřený pohled zpod těžkých víček. A z toho, co s hořkostí pronášel svým monotónním a přidušeným hlasem, vystupovalo hluboké zhnusení. Pașadiův život, z jehož historie mi bylo jen zřídkakdy něco odhaleno, byl krutým bojem, příliš časně započatým. Pocházel z rodiny, která měla jmění i postavení, byl opuštěn hned po narození, vychován cizími lidmi a poté vyhnán na studia do ciziny. Když se vrátil do vlasti, zjistil, že byl okraden vlastní rodinou, že je odstrkován, trápen, pronásledován a zrazen všemi. Co jen se nespiklo proti němu? S jakou do nebe volající nespravedlností byly přijaty jeho práce, na nichž

dřel celé noci a obětoval jim mládí; jak se všichni spolčili, aby ho pohřbili v mlčení! Z nejrůznějších těžkých zkoušek, jimiž si během všech těch zlých let postupně prošel a jež by zdolaly i titána, vyšla tato železná povaha jako dvakrát kalená ocel. Pașadia nebyl člověk, který by rezignoval; sebedůvěra a chladnokrevnost ho neopouštěly ani v těch nejtemnějších okamžicích; šel za svým cílem navzdory nepříznivým okolnostem, jež obratně obracel ve svůj prospěch. Nikdo neuměl být tak trpělivý a vytrvalý jako on; bez hnutí číhal na křižovatkách života na štěstí, chňapnul po něm a násilím urval to, co by mu za normálních podmínek mělo patřit od začátku, bez námahy a bez usilování. Jakmile nabyl jmění, začal se předvádět před ostatními, oslňoval je, mátl a dělal si, co mu bylo libo, krutý jako miškář, ale v rukavičkách. Otevírala se před ním široká a rovná cesta k moci a slávě, avšak teď, když mohl mít cokoliv, po čem by zatoužil, nechtěl už nic a stáhl se do ústraní. Předpokládám, že na počátku tohoto zvláštního rozhodnutí mohl do jisté míry být i strach ze sebe sama, neboť Pașadia pod ledově chladnou slupkou skrýval vášnivou, složitou a temnou duši, která se i přes veškeré sebeovládání často prozrazovala občasným zasršením cynismu. Se vším tím jedem, co se mu nashromáždil ve zkamenělém srdci, by ho moc snadno učinila nebezpečným. Chyběla mu jakákoliv víra v ctnost, v čest, v dobro, chyběl mu soucit či shovívavost k lidským slabostem, které — jak se zdálo — mu byly úplně cizí. Jeho odchod z politiky byl však méně udivující než změna životního stylu. Ve věku, kdy se ostatní dávají na pokání, se on, živoucí příklad střídmosti, začal najednou oddávat prostopášnostem. Dostal se tím na světlo život, který dosud vedl vskrytu, nebo se vrátil ke starým zvykům, jež ho bažení po úspěchu donutilo na dlouhá léta odložit? — neboť

taková proměna se nemohla odehrát jen tak, ze dne na den. Jak to bylo, netuším, ale málokdy se mi poštěstilo vidět tak úžasného karbaníka, tak lačného sukničkáře, tak velkého pijana. Ale dalo se snad říci, že ztratil úroveň? Rozhodně ne! Se svou střídmou elegancí, pln důstojnosti v chování i v mluvě, zůstával Západoevropanem a člověkem velkého světa až do morku kostí. Nikdo by se lépe nehodil k tomu, aby předsedal Nejvyššímu shromáždění nebo Akademii. Kdyby ho viděl někdo, kdo jej neznal, jak večer vyráží ven, upjatý a vážný, s kočárem, který jede krokem za ním, ani za nic by neuvěřil, na jaká špinavá a pokleslá místa míří onen majestátní pán, aby tam setrval až do bílého rána. Pohled na takový život byl pro mne něco tíživého; tušil jsem, že se v něm odehrává temné drama, jehož tajemství pro mne zůstávalo neproniknutelné. Pokud jsem se u pokusu o jakési zachycení rysů této vznešené tváře poněkud zdržel, je to proto, že jsem si nemohl nechat ujít příležitost, aby před mýma očima znovu ožila vzpomínka na něj, tolik drahá. Já jsem v Pașadiovi poznal jiného člověka než onoho poutníka po nočních doupatech bukurešťské neřesti. Několik kroků od Mogoșoajské třídy, v osamělé uličce, se zvedal ve stínu stromů letité zahrady bez květin starý dům, nepřívětivý a pochmurný. Byl jsem jedním z mála privilegovaných, kteří překročili práh tohoto bohatého obydlí, kde se i v těch nejodlehlejších koutech odrážel přísný duch domácího pána. Toho jsem nacházel v pracovně, příbytku klidu a rozjímání, do nějž neproniklo nic z vnějšího světa. V této místnosti, vytapetované plátnem barvy troudu a obklopené kolem dokola okovanými knihovnami se skly zakrytými záclonami, jsem strávil nezapomenutelné hodiny, zabořený ve vysokém křesle, a poslouchal hostitelovu řeč. Jadrná a obsažná, zdržen-

livá a mistrná, bez odboček, podružností a zbytečných slov, uchvacovala do svých mocných sítí, uváděla v úžas, unášela, okouzlovala. Stejně tak byl Pașadia mistrem pera a v mládí krásně maloval. Bylo neuvěřitelné, kolik toho přečetl. Historii znal jako nikdo jiný a její znalost dovedla k dokonalosti jeho vrozenou schopnost neomylného úsudku o lidech — mnohým z těch, kdo byli zrovna na vrcholu, předpověděl blížící se smutný pád a nemohu zapomenout, jak mu při takovém sýčkování zlověstně blýskaly oči. Pașadia Măgureanu! Bral jsem jako dar Prozřetelnosti sympatii, již ke mně pociťoval, a byl jsem pyšný na to, že jsem tovaryšem tohoto velkého a tolik stoického buřiče, kterému jsem ze všech chyb, jež na něm lidé nacházeli, neodmítal přiznat jen jedinou — ta však byla neodpustitelná: bratříčkování se s Gorikou. Gore Pirgu byl gauner, jaký neměl obdoby a jakému nebylo rovno. Nechutné šaškárny tomu drzému kašparovi zajistily pověst bystrého hocha, k níž se — nikdo neví proč — přidala i pověst hodného hocha, ačkoliv Pirgu byl dobrý jen na špatnosti. Ten bazilišek měl duši antouška a funebráka. Od malička byl zkažený až do morku kostí, hrál drápky, „panna, nebo orel“, běhal za služkami, byl spřažený se všemi kuplíři a falešnými hráči, byl benjamínkem kavárny Cazes a cherubínem vykřičených domů. Hnusilo se mi podrobněji zkoumat síť známostí této vyprahlé a smutné bytosti, jež pociťovala chorobnou náklonnost jen k tomu, co je špinavé a prohnilé. Pirgu měl v krvi touhu po nevázaném životě starých cikánů, předměstských pletkách, flámování po klášterech, sprostých písničkách, ohavnostech a oplzlostech. Vedle karbanu, který byl jeho řemeslem, a pohlavních chorob, jež ho předčasně vyčerpaly, to byly jediné věci, o nichž dovedl mluvit a které byly základem půvabu, jímž okouzloval ty, kdo obdivovali jeho zhovadilost. A přesto si Pașadia vybral za svého kumpána

právě jeho, Pirga, jímž jinak otevřeně pohrdal a bez milosti ho urážel a ponižoval, kdykoliv se naskytla příležitost. „Dávej pozor, prosím tě,“ řekl mi, „nenech svého souseda spáchat sebevraždu. Podívej, spolkne nůž.“ Opravdu, Gorică se, pln horlivosti, hrabal ve vařeném jeseterovi nožem, poválel sousto v majonéze a pak ho — zase pomocí nože — zastrčil hluboko do úst. Dělal jsem, že nevidím, neslyším. Pantazi se sehnul a hledal něco pod stolem. „V základních pravidlech slušného vychování stojí,“ pokračoval Pașadia, „nikdy nůž na zeleninu a ryby, nikdy vidličku na sýr a nikdy — a to v žádném případě — nůž do úst. Ale to je jen pro jemné lidi, bojarské synky, ne pro sběř a pakáž. To by bylo jako chtít po vepři, aby pil vodu ze štoudve!“ Pro Pirga, který se považoval za nedostižného, pokud jde o znalost zvyků vysoké společnosti, nemohlo být krvavější urážky. Rychle se ale vzpamatoval a nafoukaně Pașadiovi odpověděl, že ho měl už dávno zničit. „Dej mi pokoj s těmi svými žvásty,“ obořil se na něj, „nebo ti ještě ukážu! Stal se z tebe starej mešuge…“ Aby uklidnil situaci, Pantazi poručil otevřít šampaňské, které se podle zvyků našich společných večeří podávalo ve velkých sklenicích. Pirgu si nenechal nalít víc než na prst a dolil to asi litrem minerálky, slabé kyselky. Z nás čtyř jediný on nebyl pijan, dokonce by se dalo říct, že pití spíš předstíral, naléval se střiky se sifonem, s modravým sifonem. Přesto se mu stávalo jen zřídkakdy, aby nebyl opilý už od rána, a když se namazal, vyváděl všelijaké kousky, po jejichž spáchání by se musel, kdyby měl jen trochu cti v těle, stydět vylézt lidem na oči. Když jsme jednohlasně pronesli přípitek na zdraví Pantaziho, našeho milovaného hostitele, s rozkoší jsme si přihnuli osvěžujícího nápoje. Pirgu jen smočil rty a zašklebil se.

„Šampaňské bez fraucimoru,“ zabručel, „nestojí ani za zlámanou grešli.“ Ženy však byly s naprostou rozhodností navždy vyloučeny z našeho stolování. Všechny Gorikovy snahy o to, aby mu bylo dovoleno přizvat si jednu dvě přítelkyně, byly marné. Pantazi by mu to s radostí dopřál, ale Pașadia zůstával neoblomný. Omezovali jsme se na to, že jsme občas hodili mlsným očkem po milostpaních u vedlejšího stolu a ony nám zase odpovídaly lišáckými pohledy. Kalným a zachmuřeným zrakem svlékal Pașadia buclatou židovičku, usazenou opodál. Přidal jsem se k němu v tomto křesťanském konání, protože jsem věděl, že tím svého velkého přítele ani trochu nerozzlobím. Vědoma si své úžasné východní krásy v plném rozpuku, bledá a matná jako vosková figurína, jejíž sametové oči pálí jako studený plamen mezi hedvábnými řasami, zůstávala nehybná, netečná v bezmezné pýše svého vyvoleného pokolení, tak jako její prapředkyně, když byly vláčeny a svlékány na trzích s otroky nebo později natahovány na Torquemadovy skřipce. Seděla nohu přes nohu se sukní vyhrnutou až ke kolenům a odhalující dokonale vysoustružená lýtka, bíle probleskující černými punčochami. Když se rozhodla zakrýt si je, učinila tak beze spěchu, a aniž by se začervenala. Pirgu nestydatě civěl na nadutou a nafintěnou kupcovou s tváří zbrunátnělou pod šminkami. Toužebně se na ni usmívaje, s očima napůl přivřenýma, pozvedl sklenici, jemně z ní usrkl a pak si s rozkoší otřel rty. Jediný Pantazi se na nikoho nedíval. Byl zasněný jako obvykle a jeho pohled, mírný a smutný, bloudil kdesi v dálavách. Pokývl jen, aby přinesli další šampaňské. Zato Pirgu se předháněl v žertování. Udělal si z prázdné sklenice dalekohled a druhou rukou posílal smyslné polibky kupcové, která málem pukla smíchy. Pașadia mu poradil, ať se mírní, aby se ještě nezapletl do problémů.

„Jak by se ti líbilo,“ zeptal se ho, „kdyby tě někdo popadl za šos a vyhodil tě?“ Pirgu na něj pohlédl s pohrdavým soucitem. „Ty si asi myslíš, že jsem něco jako ty, že mě by někdo mohl jen tak raz dva vyrazit jako úplného nýmanda? Je tu snad někdo, kdo by mě neznal — a nejenom tady, ale kdekoliv jinde — někdo, kdo mě nemá rád? Je nějaké místo, kde bych nebyl jako doma?“ A aby doložil svá slova, zvedl se, minul stůl kupcové, jíž políbil ruku a pošeptal jí něco do ucha, a pokračoval v obchůzce kolem dalších stolů, přičemž nejprve se zastavil u krásné židovky. „Rașelica se mě ptala,“ řekl nám, když se vrátil, „jak se takový jemný člověk jako já, panský synek, může dát dohromady s lidmi tak sprostými. Zlobila se. Prosil jsem ji, aby si nedělala starosti; jeden, řekl jsem jí, je ubohý zkažený stařec, kdysi to byl chytrý člověk, ale teď mu změkl mozek; a ten druhý je ještě dítě.“ Pașadia polkl a mlčel. Následoval jsem jeho příkladu. Nemohl jsem skrýt obdiv k tomu, kolik lidí Pirgu zná. Lidi všech druhů a ze všech stavů, všechny. Koho vlastně neznal, kam všude nepronikl? Do zabedněných domů lekavého a vylekaného kupectva, do nedobytných pevností židovstva, přecpaných bohatstvím, do mizerných hnízd zbohatlického svrabu — všude tam byl Gorică vítán s otevřenou náručí, ačkoliv ne vždy ho uvedli předními dveřmi. Bylo s podivem, že nikde nevyvolával zhnusení a strach, že nikdo nechtěl v tomhle čoklíkovi, který se před nimi plazil a zároveň cenil zuby i vrtěl ocasem, vidět nenávist vůči všem, nenávist, jež neustále udržovala ve střehu a připravenou zaútočit tuhle nečistou a nemocnou bestii, záštiplnou, nebezpečnou, zlou, která jako by byla nástrojem osudu, sloužícím rozkladu a ničení. Ostatně sám se neostýchal přiznat svou