Judith Hermannová: Počátek veškeré lásky

cizího muže, sejme ze zdi sluchátko domácího telefonu, přiloží je na levé ucho a řekne, ano.

Ten muž venku na ulici se skloní. Stella nemá tušení, jak hlasitě nebo potichu bude na ulici slyšet její hlas, nevzpomíná si, že by tento duplexní domácí telefon kdy použila. On mluví do mikrofonu, Stella má pocit, jako by jeho hlas slyšela u svého ucha a zároveň z ulice, jeho hlas u jejího ucha zní dost zastřeně.

Jako hlas lidí, co berou prášky, co jsou na lécích, jednoznačně. Stella tohle slyší hned, v tomhle se vyzná.

Muž řekne dobrý den. My se neznáme. Vy mě neznáte. Já vás ale znám od vidění a rád bych si s vámi někdy promluvil. Máte čas.

To není otázka. Není to skutečná otázka a zní to taky, jako kdyby to odříkával jako něco, co umí nazpaměť.

Máte čas.

Stella sluchátko posune kousek dál od ucha. To má být nějaký vtip? Skoro si není jistá, jestli mu dobře rozuměla. Ten muž tam venku stojí mírně skloněný před mikrofonem jejího domácího telefonu a čeká na odpověď. Znovu to neopakuje. Podruhé už to říkat nebude, však mu dobře rozuměla.

Takže pevně stiskne sluchátko a řekne hlasitě a zřetelně, nemám čas. Nejde to. Rozumíte mi? Nemůžeme se spolu bavit, já totiž nemám vůbec čas, ani trochu.

27