Josef Holcman: Třetí cesta by Vetrne mlyny

Větrné mlýny Brno, 2021

třetí cesta josef holcman

Tato cesta se nestará o čas a jeho zákonitosti.

necesta

burčák odsouzen

Podařilo se mně burčákem postříkat budovu Okresního soudu v Hodoníně. To bylo v roce 1975 na začátku mojí pracovní cesty, která mě proti mé vůli zavedla do Gottwaldova. Užívám schválně výraz Gottwaldov, protože tak se tehdy Baťovo město nazývalo. Později jsem si uvědomil, že ten název znamená v češtině Boží les, což tak příšerně zas nezní, ale stejně se mu budu v dalším textu vyhýbat. Abych se vrátil k tomu burčáku. V polovině sedmdesátých let minulého století jsem byl přijat jako čekatel na státní notářství. Krátce po nástupu, v době vinobraní, můj dědeček jednou ráno nabalil pár lahví burčáku, abych prý pohostil pány notáře, jeho známé, co vystudovali právo ještě za první republiky. Jezdil jsem do práce autobusem, ze Skoronic odjížděl ve čtvrt na šest ráno, takže jsem musel vstávat hluboko před pátou, což byla pro mě, uvyklého na studentských kolejích chrápat do devíti hodin, každodenní pohroma (zdálo se mně, že Bůh vymyslel sen a ďábel budík). Autobus byl tehdy, jako obvykle, nacpaný dřímajícími dělníky, jejichž hlavy bloncaly ze strany na stranu podle toho, zda autobus vjel do výmolu levým nebo pravým kolem,

ale burčák skoro hodinovou cestu vydržel. Z nádraží k soudu jsem ho nesl jak nemluvně, ale po schodech ke dveřím hlavního vchodu jsem šel už hodně nesměle. Když se za mnou zavřely dveře budovy okresního soudu, která budila tíseň, tak jsem naráz nevěděl, co dělat u soudu s burčákem, komu a kde ho nabídnout, aby to nikdo neviděl. Tak jsem zašel ještě na záchod v naději, že mě tam něco napadne. Nic. Když jsem vycházel, tak moje nervózní ruka brnkla taškou o dveře a jedna flaška vybuchla, špunt vyletěl ke stropu a bleděžlutý zázrak vystříkl. V úleku jsem pustil tašku na zem a v tu chvíli bouchly i další dvě sklínky. Nic moc by se nestalo, kdyby právě nešla kolem eskorta z bohunického kriminálu a nepřiváděla v železech obžalovaného. Burčák postříkal mě, nástěnku Brigády socialistické práce a trošku i příslušníky Sboru národní bezpečnosti. Obžalovaný měl radost. Předseda soudu si mě nechal druhý den předvolat, řekl „Čest práci“ a potom na mě řval, že jsem znesvětil práci soudružek z Brigády socialistické práce (ty mě pochválily za lahodný burčák, jehož zbytky jsme dopili z hořčičáků v místnosti pozemkových knih). Jedovatě na mě soudruh předseda zaječel, že jsem poskvrnil dobré jméno soudu a vlastně celé československé socialistické justice. Na moje pozdravení „na shledanou“ opět zvolal „Čest práci!“, jako by náplní jeho práce bylo řvaní. Za pár měsíců po burčákové spršce následovalo přesunutí na státní notářství do Gottwaldova. Pardon, do Zlína, kde jsem zjistil, že notáři pořád ten zapovězený název Zlín oficiálně používali ve smlouvách pro označení katastrálního území. Krajský soud v Brně mě v roce 1978 přeložil na tři měsíce a podle zákoníku práce. Byl jsem nešťastný a můj otec rozzuřený na normalizační režim (v té době zažíval už třetí pracovní vyhazov). Po příjezdu do Zlína jsem zašel za dramaturgem Divadla pracujících Mirkem Plešákem, který mě nasměroval do Závodního klubu Revolučního odborového hnutí národního podniku Svit Gottwaldov, a týž večer jsem začal zkoušet divadlo, což mě udrželo

ve Zlíně a zabránilo v úmyslu za každou cenu se vrátit do rodné obce. Jenomže za půl roku následoval přesun na tři měsíce do Prostějova a o můj návrat na původní místo se nikdo nestaral. Tak jsem omarodil, ve Zlíně mě vzali na milost, ale musel jsem se z notáře stát soudcem opatrovnického oddělení, kde bylo neobsazené místo – péče o nezletilé děti a nesvéprávné. Tyto případy, emočně nejvypjatější, soudit nikdo nechtěl. Mně nic jiného nezbylo, protože to byla jediná možnost, jak se po krátké prostějovské přestávce vrátit do zlínského divadla Malá scéna, kde režisér Antonín Navrátil připravoval inscenaci O kuruckéj vojně. Zcela mě uchvátil ten chlap, který si pár roků předtím podmanil i Berliner Ensemble v Brechtově hře a Hajdově inscenaci Muž jako muž. Navrátil dokázal přetavit realitu v divadelní obrazy, které polepšovaly náš tehdejší svět (já jsem to polepšování dovedl do důsledku – po zkouškách návštěvami zlínských hospod a vináren a popůlnočními návraty na pracoviště, ubytovali mě totiž v kanceláři; jednou v noci jsem nechal i dveře od soudu otevřené a domovník zavolal hlídku Veřejné bezpečnosti. Zase následovalo předvolání k předsedovi soudu, který na mě ale neřval, jenom mně domluvil, že budova socialistické justice je sice otevřená všem pracujícím, ale ne v noci).

karel chodí po zemi

Kuruckou vojnu Navrátil tvořil jako lidovou jevištní báseň a na jednu ze zkoušek pozval etnografa a choreografa Karla, jehož příjmení bylo po okupaci v roce 1968 a následné normalizaci příjmením zakázaným (podepsal a posléze neodvolal Dva tisíce slov, které dávaly návod k detoxikaci občanů od nánosu dvacetiletého socialistického bahna). Karel nám, jaksi inkognito, předváděl, jak stylizovat folklor na jevišti. Při padesáté repríze jsem si uvědomil, že v té inscenaci bylo i kus Karla, který neoficiálně (nebylo to stranou povoleno, ale ani písemně zakázáno) vedl folklorní soubor Kašava. Začal jsem se ženou Jitkou (ano, ve Zlíně jsem se mezitím stihl oženit) navštěvovat legendární kašavské besedy u cimbálu v Lukově, ale pořádně jsem Karla potkal až v Občanském fóru. Byl jednou z vůdčích osobností listopadových dnů roku 1989 ve Zlíně, ale byl i praktickým snílkem, který snové akce nejenže vymýšlel, ale hlavně dokázal uvést v život – obnovil verbířskou soutěž ve Strážnici, například. Chlap, který věděl, že zle je těm, kdo sny nemají. Uměl se dívat na tradice a rituály pohledem třetího oka, z úhlu, který já jsem jako přímý účastník ztrácel, nebo spíš ani nenalézal, protože

při našich hodech a jízdách králů jsem se z obav, aby všecko dobře dopadlo, dopředu jemně opil. Miloval jsem ty okamžiky, kdy se zasukovala realita, kdežto Karel se vyžíval v jejím rozplétání. Tak se nám stávalo díky prastarým zvykům a obřadům něco, po čem občas touží každý člověk příliš poznamenaný civilizací: dařilo se nám na okamžiky nahlížet do života našich předků prostřednictvím živého folkloru. Já jsem hledal prameny, ale Karel, jako správný proutkař, už z nich pil, takže pořád měl náskok. Nosil v sobě šifru k věcem, které už minuly, ale pořád mají sílu nás očarovávat, vždy usiloval o neuskutečněné, a tak svými nápady vytrhával z poklidu nadřízené i podřízené. Ve zlínském muzeu založil Tříkrálové zámecké koštování, při němž se pod záminkou pití slivovice scházíme, abychom si postěžovali na poměry, zazpívali si a nepopírám – abychom posílili svoji odvahu nemlčet, protože ta tekutá komunikace je rituálem pozdravů a pohlazení, v něž se při koštu mění srážky těl v přeplněném muzejním sále, který vře a bublá, jako když se vaří povidla v kotli. V tomto prologu ale nemohu vypočítávat, co všecko Karel vymyslel, ostatně všecko jsem to zapsal do knížky Karel chodí po zemi. Asi nejdůležitější z jeho porevolučních činů bylo to, že v roce 1990 nastartoval třetí cestu už zapomenuté cestovatelské dvojice H+Z. V té době odmítl všecky nabízené funkce, ale mě do jedné pomohl uvrtat: na osm roků jsem se stal předsedou soudu ve Zlíně. Nedlouho po revoluci se v mé nové kanceláři otevřely dveře a v nich rozšafně, už bez pozdravu Čest práci, zajásal bývalý předseda soudu v Hodoníně, v tu chvíli čerstvě vyhozený soudce a zároveň čerstvě jmenovaný advokát, a vykládal mně, jaký jsem byl nadaný čekatel a že to věděl, kam až to dotáhnu. Nechal jsem ho soudružsky vykecat a přiznávám, že jsem neměl sílu poslat ho do prdele.

slavná soudní stolice!

Teď se musím vrátit o pět roků nazpět. V roce 1985 se zjevila u Okresního soudu v Gottwaldově (nejde to psát jinak, tehdy se ta instituce tak označovala) postavička zlínského občana Rudolfa Slámy. Před dveřmi opatrovnického oddělení si zul boty, zaklepal a obřadně vstoupil: „Slavná soudní stolice! Pane doktore, když mně budete naslouchati a mě poslouchati, tak za pět roků budete moc vpředu jak ostatní doktoři. Protože já su ohromně mrštný a zkušený ve světě. Proč? Ad jedna: V Moskvě se dostal k moci nějaký Gorbačov, a to bude hrobník komunismu. Ad dvě: Za pět roků budou celníci na hranicích s Rakouskem a Západním Německem stříhati dráty. Ad tři: Tomík Baťa začne u Moskvy stavěti továrnu na největší obuv světovou. Protože já su ohromně mrštný a zkušený ve světě. Protože já vím, kde se Hitler narodil, já vím, kde je zakopaný, já vím, kde Hitler žije: v učení komunistické strany o likvidaci třídních nepřátel.“ Vytušil jsem radostně, že toto nebude běžný snílek, ale ani blázen, který neví, co říká. „Přicházím za vámi, pane senátní presidente, abyste mi jakožto právník sepsal žádost o zajištění svobody přistávání, kterou v ústavě

československé dosud nemáme. Máme tam svobodu slova, cha, ale svoboda přistávání tam není! Pozoroval jsem let havrana a lidé už se nebudou zabíjeti na úzkých silnicích, ale budou létati! Vyrobil jsem křídla z polystyrenu a slepil lepidlem Herkules, vše jest hotovo a potřebuji jen zajistit svobodu přistávání, aby člověk létací mohl přistáti bez obav na chodníku, na silnici, na střeše baťovského domku, na zahradě. Na prvního máje, kdy Baťa půjde průvodem přes Zlín, bude zahájena slavnost naším skokem ze střechy soudu, a vy poletíte první. Dále přicházím za vámi, byste laskavě sepsal, že můj starobní důchod je tak nízký, že kdybych si nepřivydělával svými odbornými radami, tak bych zhynul. Na městském národním výboru mě nechtěli poslouchati při mých audiencích, čili na to doplatí v příští pětiletce, celé složení tam vyměním. Když vy mě budete poslouchati, tak máte budoucnost před sebou…“ „Maruško, pojďte sem, sepíšeme to,“ rozhodl jsem se bleskově. „Chachá, já jsem to věděl. Já jsem to věděl, vaše pověst nelhala!“ volal vítězoslavně Sláma, „za pět roků bude převrat, komunismus bude rozpuštěn. Já se na to i těším a nebudu nic dělat, nebudu na nic myslet, jen s vámi vzpomínati, jaké to potom bude. Vy jste moje naděje, ovšem je tomu i naopak, protože já su ohromně mrštný a zkušený ve světě.“ Měl jsem tehdy dost práce, byl jsem na opatrovnickém oddělení jediným soudcem; rodiče dětí si v jednací síni přede mne sedli, každý mi přednesl svoji pravdu a já jsem jim měl za půl hodiny sdělit, která pravda je lež. Ale se Slámou jsem pracovní čas tratit chtěl. Jeho neodbytné vize, kterým se nedalo věřit ani nevěřit, mě přitahovaly. Jedinou metodou, jak se takových lidiček slušně zbavit, bylo sepsat s nimi protokol o tom, co soudu sdělují, dát jim kopii s razítkem a podpisem a poděkovat. Rudolf Sláma si protokol pečlivě uschoval do předválečné kožené aktovky a pak se s ním probojoval až k vedoucímu tajemníkovi OV KSČ v Gottwaldově (sakra, zas ten Prezidentov). Byl z rodu těch pomatených, kteří vytrvale hledali cestu do srdce věčného času

a tím otravovali i bavili jiné, vědomky i nevědomky, se vší vážností a vznešeností, takže dostat se pro ně kamkoliv nebyl problém. Domáhal se už několik let zvýšení starobního důchodu a nedařilo se. Tajemník KSČ, propagátor české verze perestrojky, četl soudní protokol trhavě: „Gorbačov hrobník komunismu… Cože?! Hitler žije v srdcích komunistů… No toto?! Baťa u Moskvy… Celníci stříhají dráty… Který rozvratník vám ty bláboly sepsal?“ „Máte to tam v záhlaví protokolu napsáno, prosím pěkně,“ odpověděl uctivě stařík. Vedoucí tajemník v šoku vytočil číslo soudu a řval na předsedu, co tam má za idiota, který sepisuje takové nebezpečné věci, jak máte ty soudce ideologicky třídně podchycené, soudruhu?! Druhý den jsem byl předvolán na pohovor k předsedovi soudu a měl jsem obavy. Vzal jsem si s sebou ústavu, občanský soudní řád a traktát Chvála bláznovství, abych mohl argumentovat. Jako bych nevěděl, že jejich jediným argumentem byla pozice síly. „Dobrý den.“ „Čest, soudruhu. Sedni. Tak, soudruhu, soudruh vedoucí tajemník není spokojen s tvojí prací, to by se dalo hodnotit jako podvracení republiky, takové řeči o soudruhu Gorbačovovi, Hitlerovi a Baťovi,“ začal pomocník vedoucího tajemníka pro justici. Vedoucí okresní pohlavár měl pro každý obor tehdejší socialistické činnosti pomocníka, jehož kvalifikací bylo to, že musel být ještě blbější než on sám. „Ale já jsem žádné řeči nevedl,“ špitl jsem. „No tak, Josefe, ale napsals,“ povzbudil mě k sebekritice předseda soudu. „Nehraj si tady s námi! Na té listině jsi podepsaný ty, soudruhu,“ zavrčel pomocník. „Josefe, je potřeba, abys to jaksi uznal…“ tlačil situaci ke kompromisu předseda. „Já to uznávám…“ „Co uznáváš, soudruhu?“ „No, že protokol jsem musel sepsat, protože mně to ukládá zákon.“

„Cože? Co toto, jako? Který?“ „Podle paragrafu 42 občanského soudního řádu z roku 1964 je kaž dý okresní soud povinen sepsat ústní podání občana do protokolu,“ četl jsem rychle s vědomím, že se nesmím nechat přerušit, „a ústava Československé socialistické republiky, článek 28: V souladu se zájmy pracujícího lidu je občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti. Občané mají právo se obracet k zastupitelským sborům a k ostatním orgánům s návrhy, podněty a stížnostmi.“ „Ukaž to? Hm, no, ale tak toto přece nemůže platit pro blázny!“ hledal argument pomocník. „Ale blázni mohou říkat pravdu, aniž se tím koho dotknou. To napsal Erasmus Rotterdamský.“ „A to je zas kdo?“ trhl židlí soudruh pomocník pro justici, který byl, pokud šlo o právo a filozofii, hodně mimo. „Nějaký farář?“ „Byl to filozof a napsal to tady v té knížce Chvála bláznovství a vyšlo to v Knižnici marxismu leninismu v edici Prameny v nakladatelství Mladá fronta. Mohl bych vám to půjčit, soudruhu pomocníku,“ řekl jsem tak provokativně, až jsem se zalekl svého tónu. Soudruh hleděl na ty tři knížky jako na létající talíř. „Já trvám na podmínečném vyhození,“ rozhodl pomocník. „Soudruhu tajemníku, soudce nemůže být podmínečně vyhozen, zákon to neumožňuje,“ šeptal předseda, který na mě byl hodný a nikdy na mě nežaloval. „Běž do prdele se zákonem! Tak mu seber odměny. A víckrát ať o něm neslyším!“ „Ano. Ručím za něho. Je to náš nejrychlejší soudce.“ V prosinci roku 1989 jsem přijel na autobusové nádraží do Zlína a studenti ze střechy odbavovací budovy shazovali nápis Gottwaldov a poté na provazech táhli nahoru narychlo zhotovený nápis ZLÍN. Hůlčičkou je dirigoval Rudolf Sláma.

zlínský clint eastwood seká dračí hlavy komunismu

Když jsem přišel na Občanské fórum ve Zlíně, shodou okolností v den, kdy se disident Standa Devátý vrátil z Polska, tak v čele místnosti seděl dynamický Karel a vedle něj kdysi slavný muž s ostrým pohledem, jehož příjmení bylo taky dvacet roků zakázané. Miroslav. Působil na mě jako herec Clint Eastwood, ano, zlínský Clint Eastwood tam seděl se založenýma rukama na prsou a přemýšlel, která z dalších dračích hlav komunismu bude useknuta. Budil respekt. Byl polovinou cestovatelské dvojice H+Z. Patřili k sobě nerozlučně a byli odvážní. Oba to ostatně dávali najevo během celé normalizace, když písemně protestovali u generálního prokurátora či ministra vnitra proti bezpráví páchaném na nich, nebo třeba Václavu Havlovi či Pavlu Landovském. Riskovali kriminál, když například psali: „Nejtragičtější a nejostudnější kapitoly dějin začínaly všude na světě tím, že násilí dostalo zelenou proti poctivým občanům. Neučiníte-li, pane generální prokurátore, přítrž článkům, kterých se objevuje v čs. sdělovacích prostředcích stále víc, může se docela dobře stát, že opět přijdou ke slovu pogromistické nálady jako

v neblahých letech padesátých, kdy kdokoli mohl beztrestně vynášet na veřejnosti nejhanebnější soudy o lidech, které ani neznal. Co s tím uděláte, pane ministře?“ Jejich knihy do zákazu vydávání v roce 1969 vycházely po světě v milionových nákladech. Čtenáři v padesátých a šedesátých letech poznali, že H+Z jim svými knihami a filmy otvírali, jako šikovní kasaři bez porušení zámku, dveře do zapovězeného světa. Je pravda, že na to nešli beranidlem, jak někteří spravedliví zpětně žádají. Ostatně, zdemolování dveří má skoro vždy za následek dveře ještě pevnější. Každý soudný čtenář viděl, že nemůže vidět všechno. Ale i pohled pootevřenými dveřmi byl v době železné opony pohled. H+Z se svými zprávami zmocňovali světa, aby se svět mohl zmocnit jejich čtenářů. Dokázali, že cestování je nejlepší formou vzdělávání. Mirek je rodem Plzeňák, ale volbou Moravan, od roku 1951. Tehdy s Jiřím Hanzelkou odjeli do Zlína, protože na Kudlově bylo jediné studio, v němž se daly zpracovat filmy natočené šestnáctimilimetrovou kamerou na jejich první cestě. Dva roky po osvobození, 22. 4. 1947, H+Z odcestovali z vlasti, zdánlivě očištěné od následků války, na svoji první cestu. Vrátili se 24. 10. 1950 do země nasáté už jinou, sibiřskou kulturou. Svět znal Plzeň, Prahu i Zlín. Gottwaldov už ne. Přesto tu Mirek zůstal natrvalo a 22. 4. 1959 odjel s Jiřím na druhou cestu do Asie a SSSR. Rok 1968 byl odpalovací rampou pro H+Z i pro Karla, kteří se prodrali k věcem veřejným. Jak vyjevila srpnová okupace, tak odpalovací rampou, která sice vystřelí člověka na výsluní, ale už se nestará o jeho přistání. Po okupaci šli proti režimu už s beranidlem. Mirek v ruštině do rádia vyzýval Brežněva, ať se stáhne zpět, Karel v angličtině. Nestalo se. Následovaly bezesné noci, desiluze, nejistota. Protesty, výslechy na Státní bezpečnosti, vyhazovy z práce. Zákaz cest byl trestem, na který Mirek ani nepomyslel. Začal proto cestovat do minulosti a po Zlínsku. V genealogii rodu se dostal až k třicetileté válce, v krajině od Hradiště po Brumov třeba na Královec nebo na košt vína do Bzence. S kamarády

pečoval o zahradu a Karel ho naučil zpívat a tančit vrtěné a točené. O Velikonocích chodil po mrskutu neboli šlahačce a tento kraj ho zcela vcucl. Tak se prokousal až ke konci komunistického režimu. Byl ve Zlíně jedním z listopadových mužů. Tomáše Baťu juniora vítal v prosinci 1989 na balkonu zlínské radnice právě on. Chcete vědět, kde se s ním seznámil? „Na svou první cestu jsme si brali každý dva smokingy a pět bílých límečků. Ptáte se proč? Byli jsme nejen cestovatelé, ale i obchodní zástupci Tatry Kopřivnice. Koncem listopadu 1947 jsme přijeli do hlavního města Etiopie Addis Abeby. Tam jsme na letišti druhého prosince potkali poprvé v životě Tomáše Baťu. Vysoký, mladý, v Kristových letech, byl na inspekční cestě svých filiálek. Přiletěl z Nairobi. Seznámili jsme se, abychom se dalších dvaačtyřicet roků a čtrnáct dní neviděli. Na letišti jsme vyzvedávali zásilku broušeného skla, byly to dvě křišťálové vázy. Habešští celníci po nás chtěli zaplatit clo a já jsem jim řekl: Zbláznili jste se? To je pro vašeho císaře Haile Selassié! Za tři dny jsme oblekli smokingy a jeli do paláce na audienci. Tomáš Baťa tam potom zůstal deset dní trčet, protože v Káhiře, kam měl odlétat, zrovna vypukla epidemie cholery.“ Když se v telefonu ozve „Jožko, vítej, tady Mirek“, tak ze Skoronic dovezu ryzlink rýnský, který Mirek pije jako lék. A kdo pije víno, má prý dobré srdce.

jeho dvou tisíc slov se bál i dubček

Ludvíka jsem poznal v prosinci 1989, seznámil mě s ním Karel při besedě ve zlínském Městském divadle. Do povědomí československé veřejnosti vešel Ludvík v červnu roku 1967, kdy na sjezdu spisovatelů vyslovil věty, za něž se desetiletí předtím odsuzovalo na doživotí. Tvrdohlavý Valach. Narodil se v Brumově do kmene, v němž dřevo a kámen určují povahu obyvatel i jejich obživy. Byl učenlivý, pamatoval si cizí slova a oštěpem házel nejdál. Jeho krajina byla utvářena také zevnitř, nejen sekyrou či půdou, ale i písní, citem paní učitelky Svatoňové a slovem rodáků. Tak rostla zkušenost, která není jen mechanickým součtem let a skutků. Duchovní rodokmen jeho krajiny přesahoval hranice rodu i času. Dědictví i tělesné, které přešlo do myšlení. Slovo se u něj stalo tónem, který vystupuje z těla do dimenze, jež nezná hranice ani tvary. Takto vybaven odešel za světlem světa, který bral nejen jako dar, ale i jako závazek. Žádný jiný československý spisovatel (který spisovatelem zůstal) neovlivnil ve druhé polovině dvacátého století československou společnost tak silně, jako Ludvík. V roce 1967 tušil, že se pohybuje po okraji čehosi hlubokého; zmocňovala se ho závrať, ale

i pokušení odvrátit se od propasti: nevzít radši sekyru a nejít dělat lidem vazby a krovy? Jeho slovo však tehdy ladilo s dechem čtenářů i básníků: moc ustupuje jen tam, kde vidí a slyší silný odpor; nikoli argumenty, ty ji nepřesvědčí. Některé skutky mohou v nezachytitelném čase měnit svoji povahu i význam. Nechtějme je však měnit, jen přiznat. Jenom tak z nich bude vyzařovat světlo až nesmrtelné. Vpád svědomí a vzpoura duší o Pražském jaru ukázaly na díry materialismu: dvacet let nemytými okny začalo pronikat světlo. Systém socialismu, který o sobě tvrdil, že je definitivní, nevyřešil žádnou lidskou otázku, prohlásil Ludvík. Ptám se, zda chtěl v životě vítězit. Ne, vždy mu šlo o slušné zacházení státu s občany, o nápravu věcí, o mravní podstatu práva. V projevu na sjezdu spisovatelů v roce 1967 řekl věty, jimiž odhalil svoji povahu – nutkání vyslovit věci, na něž většina z nás pomýšlí jen v noci, a ještě jenom pod duchnou: Pravidla demokracie nadržují ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňují ji před zastřelením. Zachování takového systému demokracie nepřináší příliš pevné vlády, přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší. Vláda tedy padá, ale občan je obnoven. Naopak kde vláda dlouho stojí, padá občan. Ukázal, že svrhnout tyrana znamená svrhnout trůn, který lidé vybudovali pasivitou. Řekl: „Sídlo strachu je ve vás, ne v tom, koho se bojíte. Jeho Dvou tisíc slov z léta roku 1968 se bál i Dubček, protože v nich byl předpovězen nejen konec začátku, ale i konec konce: Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme.“ Ve svých fejetonech pokládal Ludvík vedle sebe slova o tom, čím jsme mohli být a čím jsme byli, rozředěni ruskou mocí. Co řekl, to napsal. Co napsal, za to ručil. Vlastním krkem. Snažil se žít spravedlivě. Hledal tajemství utrpení svobodně přijímaného. Nepřijal vystěhování z vlasti, aby se nezbavil naděje na místo narození, k němuž byl přikován. Kolikrát se ptal, proč na své cestě dolezl zrovna do Prahy, byl z toho rozkymácený a často cítil bezmocný hněv. Jeho normalizační jistotou byla nejistota. Měl kolikrát pocit, že země se

zvedá, staví se proti němu a našeptává: upadni! Pády při hledání absolutna v touze po minimu svobody. Věděl, že bez zápasu spravedlnost nepřijde. Nesouhlasil kolikrát v životě sám se sebou. Bral si na všem i to těžké. Postavil se i za svoje hříchy. Stvořil edici Petlice, která byla písemnou nadějí, že slovo živoucí jednoho dne vytryskne do světla světa, obtíženo skrytým utrpením, a bude osvobozující. Přemýšlel nad definicí spravedlnosti v bytě s odposlouchávacím zařízením. Naštěstí jeho chlapský kruh se syny Ondřejem a Janem, na dálku i s Martinem, nenápadně držela manželka Marie; žena s navěky věrnou trpělivostí. A jeho přátelé ve Zlíně, spolužák a vlastenec František Bobák, cestovatel Mirek, etnograf Karel a slaměný básník František Zuska, kteří mu pomáhali držet vědomí rodného kraje. Toto společenství Ludvík nazval Vysokou búdou, a ta každoročně, celé čtvrtstoletí, zasedala na kopci Královec. Při jeho návratech besedami na Valašsku mu byl oporou spisovatel Tonda Bajaja. Ludvíkovu cestu domů, a tedy do dětství, vydláždil Valašským snářem Břeťa Rychlík. A jsme na konci. Nebo na začátku? Ptám se, zda se Ludvík dočkal hanby těch, kteří ho dvacet normalizačních let hanobili. Ne, to ani nechtěl, protože věděl, že špatné činy obsahují v sobě i zárodek trestu a je jen otázkou času, kdy se projeví. Nechtěl odvetu, spíš se ptal, k čemu to všechno bylo, když komunismus byl poražen, ale důvody jeho vzniku jsou tu dnes zase.

cesta snů

ať na té cestě nezvlčíte, volá bajaja

Na dvoře Mirkovy vily ve Zlíně stojí vůz a v něm zapřažení koně. Zřejmě nikdy tady koňský povoz nestál; leda když dům stavěl za první republiky okresní přednosta Josef Januštík. Pan domácí vychází ze svého domu s obrovským batohem na zádech. Je 22. duben kteréhosi porevolučního roku a začíná cestovatelova třetí velká cesta. Ludvík potměšile píše křídou na plachtu vozu nápis Cesta na Praděd. Karel sedí na kozlíku a ptá se Mirka – sire, zamknuls? Mirek hledá klíče. Vůz je takový, jakým jsem si ho vysnil v dobách, kdy jsem začal číst verneovky a kovbojky: překvapivě pohodlný, střecha je zkonstruovaná ve tvaru půlkruhu, uvnitř je místo ke spaní pro čtyři muže, a hlavně je bezpečný. Čtenář si může představit, že je tam i stůl, v něm nůž a nad ním visí špek i klobásky; žádná omezení čtenářské představivosti v tomto směru nekladu, kromě jednoho: není tam televize. Kolik je cestovatelům roků sem psát nebudu (ani do závorky), to bych si připadal jak pisatel bulváru. Všichni sedí na svých místech a jsou po všech stránkách na cestu vybaveni, takže já mrskám opratěmi: „Vijé!“

Vůz ve všech svých ohybech a kloubech zavrzal, jeho kola se otočila a vzduch zavoněl kolomazí. Povoz vyjel ze zlínských Niv směrem k Dřevnici. „Jožko, představ mi svoje koně. Znám je jenom z tvého vyprávění,“ požádal Mirek, „a kde se tady vlastně vzali, po tolika letech?“ „Já su nesmrtelný. Ne, to není přesné, já su spíš nekonečný kůň a moje jméno je Furioso Nětčický, můj pán Vojta – Jožkův táta – mně říkal Furine,“ zařehtal valach a Mina, jeho matka, zakývala hlavou: „Řekni mu, že kůň má životů víc.“ „To je tajemství, který, Mirku, odhalím až u nás ve vinném sklepě, až u toho nebudou čtenáři,“ zatvářil jsem se tajemně a sám jsem nevěděl, jak vysvětlím druhou či posmrtnou existenci mých koní. Chlapi koňské řeči nerozuměli, ale byli učenliví. Nástupem na vůz přestoupili do jiné, dosud nepoznané existence či dimenze, jaká se nám zjevuje jen ve snech. Důležité zlínské i státnické záležitosti byly naráz nízké a neokupovaly nám hlavy. Čtenář se může domnívat, že se ocitneme občas i ve čtvrtém rozměru, v době i prostředí vysněném, že se budeme potkávat s lidmi či historickými postavami, s nimiž jsme se dosud potkat nemohli. Naše výprava měla totiž svého anděla strážného, který hravě dokázal prolamovat realitu a sny. Na naši cestu nemělo žádný vliv ani počasí ani roční období. V noci jsme parkovali tak, abychom nevzbudili pozornost, spali jsme, jak jen kdo chtěl: ve vinných sklepech, u kamarádů nebo někde na obloze mezi Malým a Velkým vozem, ale hlavně na voze. Ale možná jsme vůbec nespali, ve snech (a ještě potom v divadle) je to běžné. Mohli jsme se chovat tak, jak jsme snili coby děti. Cesta snů. Třeba podle Mirka, který koncem druhé světové války, bylo mu pětadvacet, v novele Svítání na obzoru, napsal: A vysoko nad hlavou září souhvězdí Velkého vozu. Dobře jsi mne vezl po jasné neznámé cestě, můj Velký voze, dobře jsi mne přivedl zpět. Kdy se opět roztočí tvá planoucí kola, aby mne zavedla daleko do vysněných zemí, za pohádkovými vidinami? Věř, budu trpělivě čekat. „Jak se máš, Ludvíku?“ ptá se Karel.

„Nestěžuju si. Není komu. Ale výhoda je, že už nechodím na výhrůžky k majorovi Martinovskému do estébácké kachlíkárny.“ „Pokrok se nedá zastavit,“ říkám a vzápětí se v myšlenkách pídím po smyslu té věty. „Jak se to vezme, estébácký ústup z pozic je zároveň nástupem. Ludvo, tys napsal letos v zimě do kteréhosi fejetonu, že komunistický režim upadl do mdlob. Neprobere se?“ ptá se Mirek. „Toho se nebojím. Jenom abysme neupadli my. Režim upadl do mdlob při jedné příležitosti.“ „My jich budeme mět nespočet…“ dumám spíš polohlasem. „Já jsem si vůbec nemyslel, že se změny režimu dožiju. Když jsem si to snažil před Listopadem představit, tak jsem viděl konce spíš na rumunský způsob. To, co se u nás stalo, je mimořádný dar dějin,“ dodal Ludvík. „No, on to trochu zařídil Havel při jednáních s komunistama, aby to tu nebylo jak v Maďarsku v šestapadesátém…“ dodal Karel, „toto všecko kolem nás je jenom začátek. Franta Bobák vyjmenoval devět dračích hlav komunismu, které je třeba useknout. Sedm jsme jich za půl roku osekali, padla třeba vedoucí úloha káesčé, ale ta zásadní hlava, Státní bezpečnost, funguje dál hlavně v ekonomice, protože devátá hlava, ta naše, všecko to podnikání estébákům umožňuje. Její jméno je strach, závist, msta, touha po moci a po penězích. Lidé generála Lorence pracují důkladně dál.“ „Už jsem to napsal, Karle, myslím kdesi: přáli jsme si vítězství nad zlem. Ve chvíli, kdy se tak stane, se poražené zlo, které zatím bylo mimo nás, ujme uvnitř nás a bude námi prorůstat,“ uvažoval Ludvík a Mirek dodal téměř jako epidemiolog: „Myslíš, jakože zlo se bude množit jak virus nebo bakterie?“ „Ano, zlo je nakažlivé. Já mám raději, když zlo vidím mimo sebe a můžu se od něj oddělovat, než kdyby bylo v mém těle a já je mohl potřít pouze sebevraždou.“ „To znamená, že jsme dopředu nepromysleli život vedle zla či se zlem?“ optal se Karel.

sire, kde máš hodinky?

„Ano, otázka stojí: kam nacpat tolik zla, kam dát tolik defektních lidí? Estébáctví byla bezectnost, ta nevyčichne jak cigaretový kouř. Prostě už ničím jiným nebudeš,“ položil těžkou otázku Ludvík. „No, lustrační zákon je odstavil od funkcí, jenomže není zákon, který by je odstavil od informací a teď už aj od majetku, od privatizačních projektů,“ říkám sklesle, protože soudruzi se po Listopadu vykašlali na ideologii a vrhli se na státní majetek. „Já se divím, proč se komunistům dovolilo rovnoprávně podnikat, vždyť komunista vždycky byl a má být proti soukromému podnikání, má si být věrný,“ vztekal se Ludvík. „Tak to je taky důsledek dohod Havla s Adamcem, něco za něco…“ dodal Karel a Mirek zapochyboval: „Dohody, dohody. Vlastně ano, buď dohoda, nebo tanky, Lidové milice a stíhačky nad Letnou, to všecko bylo ve hře.“ „Nehledejme v té historické situaci nějaká spiknutí. K tomuto převratu, dovolte mi říct, co víte sami, nedošlo proto, že studenti vyšli do ulic a esenbáci je bili, herci stávkovali a vůdcové mluvili na shromážděních. Došlo k němu proto, že diktatura se sama vysílila,“ zopakoval Ludvík to, co už napsal. Tak to jsme se daleko nedostali, pomyslel jsem si a soustředil se na koně. Ti šli svým tempem, řidiči za vozem občas zatroubili, Ludvík se za nimi nevrle otáčel a chtěl po nich hodit kamenem. Na voze žádný nebyl. Karel ještě dodal, že estébáci za to přehrabování se v cizích hlavách nedostali žádný trest: „Vždyť i každá lidová píseň, v níž se objeví zločin, obsahuje v sobě trest.“ „Karle, to je dobré téma, napiš to jako pořad pro Kašavu,“ uložil mu úkol Ludvík. „Myslíš zločin a trest v lidové písni? No, dobře, uvidíme. Já mám ale téma pro tebe: jak to bylo s tvojí účastí v Listopadu na Letné? Já myslím, že Havel, který tě dobře znal, měl obavu, co bys tam řekl.“ „Myslíš neúčastí, že. Já jsem potom, až se to událo, žasl nad svou pudovou pohotovostí, s níž jsem se tomu všemu vyhnul. Už bych se byl málem také namočil, ale zachránil mě pořadatel tím, že mě