Evald Flisar: Na zlatonosném pobřeží by Vetrne mlyny

Evald Flisar Na Zlatonosném pobřeží

Tento projekt byl realizován za fi nanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Kniha vychá zí s fi nanč ní podporou Ministerstva kultury České republiky.

Překlad fi nančně podpořila Veřejnoprávní agentura pro knihu Republiky Slovinsko.

Překlad Kamil Valšík

Spíše než smrti se máme bát toho, že bychom se nikdy nenarodili. Marcus Aurelius

Prolog

Markův otec opustil rodinu v noci. „Všechny šťastné rodiny zůstanou spolu, každé nešťastné projde doba trvanlivosti,“ parafrázoval začátek Anny Kareninové na zmačkaném lístku, který nechal na kuchyňském stole. Takové rozloučení Marko ani jeho matka neočekávali, ale otci připadalo dostatečné. Ji překvapilo o to víc, neboť byla přesvědčená, že žijí s mužem v ideálním vztahu. Jak by mohl otec opustit syna, kterého měl tak pozdě a byl jeho miláčkem od okamžiku, kdy se s pláčem prodral na tento svět? To se jí zdálo naprosto nemožné. Viděla v Markovi záruku, že ji manžel nenechá samotnou. Je pravda, že Igor Hladnik byl složitá osobnost, přecitlivělý a popudlivý až hrůza, ale ona se do něj zamilovala a i po dvaceti letech ho měla upřímně ráda. Jiný muž v jejím životě neexistoval. S oblibou zdůrazňovala, že ona sama není ničím jiným než plodem jeho pozornosti a lásky. Choval se k ní starostlivě a nesobecky a snažil se, aby je svět měl za sobě rovné. Vážila si toho tím 9

spíš, že skoro všechno, co věděla, se naučila od něj. On ji sice ujišťoval, že je to přesně naopak, ale nevěřila mu. Stejně tak oceňovala fakt, že se hřeje v odlescích jeho slávy. Jeho knihy se těšily všeobecné oblibě a živě se o nich diskutovalo. Kamkoliv šli, všude se společně stali středem pozornosti. Co se událo pod slupkou jeho láskyplné existence, že se k tak nenadálému odchodu, k útěku uprostřed noci, rozhodl? Ani náznakem nedal najevo, že se něco změnilo nebo že je nešťastný či ustaraný; dokonce několik hodin předtím, než se k ránu vykradl z domu, při večeři vesele konverzoval a působil uvolněným dojmem. Copak se dokázal tak přetvařovat, aby nevzbudil žádné podezření? Nebo ho postihla mozková mrtvice a připravila o rozum a on nevěděl, co provádí? Ať tak nebo tak, pět let nikdo neměl tušení, kam zmizel a co se s ním stalo. Markova matka se po prvotním šoku začala utěšovat myšlenkou, že cestuje po světě s některou ze svých mladých obdivovatelek. Dělal to s oblibou ještě předtím, než se poznali. Věřila, že jednoho dne se potloukání po špinavých místech nabaží, vrátí se domů a všechno bude zapomenuto. Se skromným životem, který je po mužově odchodu čekal, se smířila, potají začala chodit do kostela a Marko ji v ložnici několikrát přistihl na kolenou s rukama sepjatýma k modlitbě. Marko postrádal otce natolik, že se celý jeho život začal točit kolem jeho osoby. Dvakrát, třikrát přečetl všechny jeho knihy, potom všechny rozhovory, a vše, co 10

o něm napsali jiní. Neuspořádané novinové výstřižky srovnal a seřadil do dvanácti tlustých šanonů. Začal studovat literární komparatistiku a nakonec se rozhodl, že otcovo dílo bude tématem jeho diplomové práce. „Cestopisy Igora Hladnika — fact or fiction?“ I jeho samotného začalo zajímat to, co zajímalo leckterého kritika: do jaké míry otec svá dobrodružství skutečně prožil a do jaké si je prostě vybájil. A pokud vymyšlená byla, získala tím literární hodnotu, jak tvrdili jedni, nebo přišla o tu, kterou by měla, jak říkali druzí? Psaní cestopisů otci připadalo náročnější než psaní obyčejné beletrie. V románu vždycky sledoval pravdu, která se v něm skrývala, a on ji musel pouze odhalit; vyplul na vlně fantazie a román ho na určitém místě vtáhl. A pokud se na konci ukázalo, že ho zavál nesprávným směrem směrem, cítil vinu jen před svým vnitřním soudcem. V cestopisu se věnoval faktům a lidem z masa a kostí. Když četl zápisky, deníky, dopisy z nejrůznějších putování, pořád ho lákalo některé obrazy dramatizovat, udělat je lepší (nebo horší), než ve skutečnosti byly. Nikdy jistě nevěděl, jak moc při hledání vhodné struktury a stylu tomuto pokušení podlehne. Při líčení skutečných lidí se snažil být opatrný, protože nechtěl přehánět. Lži, korupce, přetvářka, násilí, zlodějna, chudoba, vykořisťování — všechno to ho přivádělo k zuřivosti, kterou dokázal jen stěží ovládat. Věděl ale, že to udělat musí, protože nebyl žádný světanápravce. Jeho exotická dobrodružství byla osobní, filozofickou záležitostí. 11

A právě na tuto filozofickou rovinu se chtěl Marko v diplomové práci zaměřit. Otec žil, toulal se po světě a psal proto, aby našel odpovědi na mnohá proč. „Už v děloze jsem se zkroutil do otazníku,“ poznamenal někde. A více než jednou řekl Markovi: „Kdyby sis každý den nepoložil otázku: Jak je možné, že jsem, že je svět, že je život?, byl bys spokojený jako kočka, pes nebo vůl.“ Pět let po otcově zmizení, na konci června 1981, zazvonil u dveří člověk z ministerstva zahraničních věcí a zeptal se, jestli může dál. Paní Vera Hladniková ho pozvala do obývacího pokoje. Úředník ministerstva požádal, aby byl přítomen také Marko. Ten přišel z (bývalé) otcovy pracovny a celý rozrušený si přisedl. Po úvodních zdvořilostních frázích se příchozí obrátil na matku a otázal se, kdy nahlásila, že se Igor Hladnik pohřešuje. Nedokázala si vzpomenout, ale prý zmizel uprostřed července. Čekala, že se objeví, zavolá nebo třeba napíše, což by každý normální otec syna, který zrovna odmaturoval, rozhodně udělal. Když o sobě nedal vědět několik měsíců, napadlo ji, že se mu pravděpodobně něco stalo, a proto, nejspíš v listopadu, informovala policii. Pána z ministerstva zajímalo, jestli v nedávné době od něj nebo o něm obdržela nějaké zprávy. Zavrtěla hlavou hlavou a přemohla pláč, kterému už za ta léta odvykla, ale teď se znovu prodral na povrch. Neozval se jí ani Markovi, přátelům ani spolupracovníkům, nevydal žádný článek, žádnou knihu, alespoň ne doma ve Slovinsku. 12

Z bankovního účtu vybral část úspor, účet zrušil, vzal si cestovní pas a bez zavazadel se vypařil, jako by chtěl jen pár dní trucovat a pak se vrátit. Policie zjistila, že odletěl do Frankfurtu. Tam jeho stopy mizí. I když byl vždycky svéhlavý, takhle zatvrzele mlčet by nevydržel déle než několik měsíců. Jediné vysvětlení je, že se bůhví kde, možná v Indii nebo v Africe, zamiloval, oženil, usadil a začal nový život. „Nebo že je mrtvý,“ dodala tiše. „I když tomu my nevěříme,“ zavadila pohledem o Marka, který celou dobu nepromluvil. Úředník sáhl po černé aktovce, kterou si přinesl s sebou. Vyndal z ní velkou hnědou obálku a položil ji na stůl. Podíval se nejdřív na syna a potom na matku. „Tohle jsme obdrželi před několika dny,“ řekl. Matka natáhla ruku, pak se ale zarazila. Podívala se na Marka. Chtěla, aby se zprávu o otcově smrti dozvěděl jako první on. Marko vytáhl z obálky balík papírů formátu A4, přibližně dvě stě stránek hustě popsaných strojopisem. Nedokončená kniha, hlásal titulek na úvodní stránce. Dole připojil někdo rukou: pohřešované osoby. Nedokončená kniha pohřešované osoby! Marka zaplavil chlad i horko zároveň, v podtitulu poznal otcovo neumělé písmo, alespoň mu připadalo, že je jeho, i když o tom v tu chvíli nebyl ještě zcela přesvědčený. Při myšlence na to, že má v ruce jeho novou knihu, se mu zatočila hlava; otec se vrátil do života. Když se 13

dotýkal hladkých stránek, měl dojem, že se dotýká jeho. Odhodil text na stůl a odběhl do koupelny. Měl pocit, že bude zvracet, ale když si na obličej vychrstl trochu chladné vody, ulevilo se mu. Zamířil zpátky do obývacího pokoje. Máma měla knihu v ruce a listovala v ní. „Odjel do Afriky!“ řekla skoro s úlevou. „Samozřejmě, že ne sám. Nikdy nevyrážel nikam sám. ‚Cítili jsme, řekli nám, odcestovali jsme. V paprscích zapadajícího slunce zářil její obličej, jako by mi chtěl svou jemnou krásou vrátit víru v život.‘ Bože můj, takhle nikdy nepsal! To já jsem mu dávala inspiraci k tvorbě! A nějaká coura ji teď z něj vysála jako upír.“ Hodila rukopis na stůl, zakryla si dlaněmi oči a roztřásla se. Host se začal ošívat. Odkašlal si a vysvětlil, že tenhle balík papírů přinesla na velvyslanectví v Ghaně nějaká žena, která nechtěla prozradit své jméno. Když se jí zeptali, jak se jí dostal do rukou, odpověděla, že ho našla na nočním stolku v jednom hotelu v Nigérii. Velvyslanectví strojopis poslalo na naše ministerstvo zahraničních věcí, kde se do něj jedna z asistentek začetla a už po pár stranách vykřikla: „To je přece Igor Hladnik!“ A ministr rozhodl, že se má předat autorově manželce. Po tomto vysvětlení se postavil a uctivě se rozloučil. „Žádné jiné zprávy o mém muži nemáte?“ popadla ho matka na prahu křečovitě za ruku. Zavrtěl hlavou a povzbudivě se usmál. „Možná, že odpověď na svoje otázky najdete v té jeho knize.“ 14

Matka ale neměla odvahu dozvědět se, jak se její muž toulá po Africe (a možná i po dalších kontinentech) s neznámou ženou, se vší pravděpodobností dvakrát mladší než je ona. A jak mohl nechat rukopis na nočním stolku hotelu v Nigérii? To se mu vůbec nepodobá. Všechno to zavání spiknutím, temným spiknutím neviditelných sil, které pracovaly už tehdy, když v noci zmizel. „Ne,“ řekla, „tohle já číst nebudu. „Ale ty můžeš, jestli se ti chce,“ otočila se k Markovi. Nejen, že chtěl. Přímo se na knihu vrhl. Styl se od otcových předcházejících cestopisů značně lišil. Pořád byl odtažitý a filmový, s řetězením slovních obratů, které se nevtíraly samolibě do očí, ale diskrétně vyvolávaly obrazy, scény, vizuální rozkoš, dostatečně přesnou a zároveň neurčitou, aby si mohl čtenář malovat vlastní výjevy, sledovat svůj vlastní film. Zároveň byl příběh spíš klidný, skoro elegický, plný detailů, jež se mohly zdát nadbytečné, ale tím, jak se kumulovaly, vytvářely atmosféru napětí a dalo by se říct reality; jako by čtenář putoval spolu s autorem; jako by se vše, co se v knize událo, přihodilo jemu a společně s ním. To všechno patřilo už dříve k jeho přednostem, které ovšem v této knize s lehkostí a hravostí dovedl k dokonalosti. I když šlo už o třetí otcovo dílo o Africe, Markovi připadalo, že ještě v žádné nevylíčil černý kontinent tak živě a opravdově. Měla na tom snad zásluhu tajemná společnice? Nikde ji nezmínil jménem, od začátku do 15

konce to byla jen průvodkyně, ale také: „má dušička, nejdražší, vševědoucí, lhářka, netýkavka, svéhlavička, upírka, děvka, víla, sestra, maminka, dceruška, miláček, brouček“. O jejich setkání nepadlo nikde ani slovo, o první fázi lásky nic, na cestu se vydali už jako milenci v Kamerunu, pokračovali do Nigérie, Nigeru, Horní Volty, Ghany, skoro přesně po stopách výpravy, kterou otec absolvoval i popsal už dřív. Jako by ho poháněla nostalgie po ztraceném času. Touha po návratu do období, kdy méně chápal, byl naivnější, potloukal se po světě sám. Jako by opustil domov jen proto, aby vše, co prožil, věnoval své mladé, méně zkušené družce. Při čtení získal Marko dojem, že otec zatoužil být znovu mladý, nechat se znovu a znovu překvapovat, zase stát na začátku a objevovat všechno to, co ve svých knihách už několikrát popsal. A když se příběh nečekaně přerušil uprostřed věty („Najednou jsme byli na smrt unaveni, chtěli jsme spát, spát…“), bylo Markovi naprosto jasné, že došlo k něčemu, co otcovo putování, i jeho záznam, možná nejlepší otcovo dílo vůbec, plné duchaplných myšlenek a odevzdaného smutku zralého muže, jenž by se rád opět stal mladíkem, násilně přervalo. Kdyby jím doopravdy byl, možná by dokázal cestu i knihu do zdárného konce dotáhnout. Nakonec Markovi došlo, že by jeho diplomová práce o otcových cestopisech byla jen torzem, fraškou, negací všeho, čeho otec v životě dosáhl. Před několika lety se 16

rozhodl, že se mu za to, že ho opustil, nebude mstít bez vysvětlení, ale že bude podle nejlepšího vědomí a svědomí nestranně zkoumat skutečné příčiny otcova rozhodnutí. Pochopil, že musí svoji práci přepsat. Že musí nejprve do Afriky. Že se musí vydat po trase, kudy otec procházel (stejně jako on vyrazil ve stopách své předchozí výpravy) až tam, kde se přihodilo něco, co přerušilo nejen jeho putování, ale také knihu. A dost možná i život.

Marko, Silvie, Peter

Před ním měly svá místa tři černé krásky z Londýna. Jedna z nich se na athénském letišti převlékla a dřepěla teď celá zmalovaná přímo před Markem v šatech hustě pošitých stříbřitými flitry, jež vytvářely na stropě blýskavé obrazce. Hned po startu si sklopila sedadlo úplně dolů, div Markovi nerozdrtila kolena. Když se ozval, odpověděla jen přezíravým trhnutím hlavou a zasyčením: „Tsssssss.“ Dřevěným hřebenem si nejdřív rozčesala hrubé vlasy jemu přímo do obličeje a potom si začala nasazovat umělé řasy. Většina cestujících zhasla a usnula, letadlo svištělo nad Saharou směrem k rovníku, a ona se líčila, jako by na ni v cíli čekal nějaký africký princ. Světlo nad jejím sedadlem zářilo Markovi přímo do očí. Na druhé straně uličky seděl mladý Ital, který se pokoušel dívky oslovit. Protože neuměl anglicky, kvičel jako prase, opile se šklebil a vnucoval jim poloprázdnou láhev whisky. To prováděl bez úspěchu celé tři hodiny. Potom se trochu zklidnil, neboť letadlo začalo poskakovat a on 18

si musel zapnout bezpečnostní pás. K ránu, když zbyl v lahvi už jen hlt, se znovu pustil do dobytčího svádění, ale vtom letadlo začalo klesat na Lagos, a tak sklopil hlavu a třikrát se pokřižoval. Spouštěli se těžkými dešťovými mračny. Pod nimi se objevila zeleň zahalená párou, mlhavou a tesknou, vysázené palmy, střechy z vlnitého plechu a domy, jež z výšky vypadaly malé, chatrné a rozházené bez jakéhokoliv řádu. Marka se zmocnil pocit, který ve svých knihách často popisoval otec. Že cizí svět slibuje na první pohled méně, než člověk očekával. Že se přepočítal a že je cesta zajímavá jen do okamžiku, než se na ni člověk vydá. Přesto ale věděl, že jde jen o obranný mechanismus. S falešnou nadějí, že na neznámém světě zase až tak nic zvláštního není, se pokoušel udržet si sílu a odvahu se do něj ponořit. Většina pasažérů letadlo v Lagosu opustila. Nakonec vyhnali ze sedadel i ty ostatní; je potřeba prohlédnout pneumatiky a uklidit, prohlásili; mají prý počkat. Trvalo to půl hodiny, hodinu, další půl hodiny. Zpoždění se proměnilo ve zlý sen. Marko se dal do hovoru s bělochem středních let, o němž byl přesvědčen, že je to Francouz. Byl to Řek, který prý podniká už osmadvacet let v Douale. Marko si netroufal zeptat se, čím přesně se zabývá. Řekl, že tráví každý rok šest měsíců v Kamerunu a šest v Athénách, kde žije jeho žena s dětmi. „Afrika není pro ženy vhodná,“ dodal. 19

Pak letěli dál. Řek byl kromě Marka jediný, kdo v Douale vystupoval; všichni ostatní pokračovali do Kinshasy. Klimatizovaný interiér letadla byl rázem vystřídán horkým vlhkem, takže se Markovi začala už po dvou krocích podlamovat kolena. „Pas de visa?“ podivil se kníratý policista, který stál uprostřed prázdné haly. Řek začal něco vysvětlovat francouzsky. Policista s pistolí u pasu listoval Markovým pasem a kroutil hlavou. „Proč nemáte vízum?“ ptal se Řek. Marko polkl slinu a odpověděl: „Protože mě na ambasádě v Londýně ujistili, že ho můžu dostat tady.“ Řek to přeložil. Kníratý tlouštík se zamračil, zakroutil hlavou a hodil Markův cestovní pas před kolegu, který seděl za pultem. Ten do něj začal mlátit razítky a něco zapisovat. Řek nepřestával hovořit: že jsou s Markem přátelé, že je připraven se za něj zaručit. Kníratého policistu to rozzuřilo; surově popadl Řeka za loket a tlačil ho k východu. „Monsieur, vous êtes resident,“ řekl. A potom ještě něco, co znělo jako: nepleťte se do věcí, do nichž vám nic není. Když se přikolébal nazpátek, zadíval se na Marka, jako by ho chtěl oběsit. Jeho vyrovnaný kolega hodil pas na pult. Marko natáhl ruku, aby ho sebral, ale tlouštíkova ruka byla rychlejší. Pokynul Markovi, aby šel za ním, a odvedl ho ke schodišti, které vedlo z budovy a zpátky k letadlu. To ho vyhodí jen tak? A kam by měl jít? Byl tak strašně zmatený, že ťapal za policistou jako školák, který dostal vyhubováno. Všechny jeho plány, jakou udělá scénu, když 20

se mu stane něco takového, jak kolem sebe bude kopat a válet se po zemi, mu teď, když k tomu opravdu došlo, připadaly dětinské. Musím alespoň odmlouvat, napadlo ho. Musím se alespoň trochu podobat otci. Ale v situacích, kdy otce ovládl vztek, býval Marko opatrný; a když otce přemohla vášeň, Marko se spíš důkladně zamyslel. V tu chvíli odbočil policista doprava; místo k východu se vydal k proskleným kancelářím. Vstoupil a rozkázal Markovi, aby počkal před okénkem. Vytáhl velkou „černou knihu“ se seznamem zločinců, desperátů, špiclů, zrádců, zaprodanců, podvodníků, pašeráků a teroristů, které by kamerunská policie ráda dostala za katr. Soudě podle jeho výrazu si byl skoro jistý, že se v této společnosti objeví i Markovo jméno. Když si všiml, že se mu Marko okénkem dívá pod prsty, ostře mu přikázal, ať poodstoupí. Nic nenašel. Možná proto, že hledal pod písmenem K. Kdyby hledal pod H, možná by objevil jméno Igora Hladnika. Potom položil pas na pult. Marko dychtivě nalistoval stránky s čerstvými razítky a zjistil, že dostal vízum na dvacet dní! Policista se najednou mile usmál a Marko mu instinktivně podal ruku. Neodmítl ji. Potřásl jí a ukázal Markovi cestu k celnici. Když se celý malátný s úlevou dopotácel do sousední haly, čekal ho tam dokonce ochotný Řek, kterého obklopovala skupinka černých chlapců. Marko si k němu pospíšil, aby mu poděkoval. „Dorazil jste bez zavazadel?“ zeptal se Řek. „Z letadla poslali jen tohle.“ A ukázal na svůj kufr. 21

Jako by se Markova tělesná tkáň najednou rozložila a kosti se rozpadly. Už v Athénách měl při prohlídce kufru pocit, že se s ním loučí. Ale zdálo se mu nemožné, že by se mu přihodilo totéž, co v nedokončené knize otci! Mladý úředník ho požádal o zavazadlový lístek. Nejdřív ho porovnal s nálepkou na Řekově kufru a pak ho Markovi vrátil. „Špatná visačka,“ řekl. Ne, začal Marko vysvětlovat; na Řekův kufr dali visačku v Athénách, na ten můj v Londýně! Jeho hlas v poloprázdné hale zněl tak hádavě, že to rozrušilo i jeho samotného; koneckonců nemůže vinit člověka, kterého má před sebou. Úředník se prosklenou stěnou podíval k letadlu. „Možná na vaše zavazadla zapomněli.“ Marko se rozběhl ke schodišti. (To samé udělal i otec v nedokončené knize.) Navoněný úředník v nažehleném obleku, jenž nechtěl ztratit důstojnost, ho následoval rozvážným krokem. Dole pod schodištěm Marko uviděl, že dveře zavazadlového prostoru se právě zavírají. Vykřikl a začal divoce mávat rukama. „Počkejte,“ hulákal celý udýchaný a ukazoval na otevřený prostor, „mám tam svoje věci!“ Úředník ho konečně dostihl. Dva zřízenci vlezli zpátky a začali se znuděně prohrabovat kufry, balíky a taškami. Během půl minuty seskočili zpátky na zem. Prý nic nenašli. „Jak to, že ne?“ vztekal se Marko. „V Athénách je naložili, musí tu být!“ 22

Úředník mu poradil, ať vyleze nahoru a podívá se sám. (Totéž radili i otci.) Marko se vyšplhal na kovový rám přepravního vozíku, chytil se za okraj otvoru a jako opice se vyšvihl do útrob letadla. Mezi vyrovnanými kufry, balíky a cestovními vaky nebylo po jeho batohu a plátěné tašce ani stopy. Vrhl se k nim, bezohledně je přehazoval a překládal, nestaral se přitom o prach a špínu a začal být hysterický. Některé kufry byly příliš těžké, takže je nemohl zvednout nebo odstrčit; a tak přes ně přelezl, aby viděl, co je pod nimi. Když sklouzl na druhou stranu, veškerá zavazadla se na něj svalila a pohřbila ho do kouta mezi stropem a stěnou. Marně se pokoušel vyhrabat. Dostal strach, že z nějakého afrického důvodu dveře zavřou a letadlo se vznese i s ním. „Haló,“ začal vřískat. „Pomóc!“ Slyšel vzrušené hlasy a smích. Dlouho se nikdo neobjevoval. Konečně zahlédl škvírami mezi kufry úředníka z letiště, který se také vyhoupl dovnitř, aby zjistil, co se děje. Společnými silami odhrnuli zavazadla zpátky ke stěně. Ta Markova tam nebyla. Nebo možná ležela pod balíky, které byly příliš těžké, než aby je dokázali zvednout. Jeden po druhém seskočili na zem. „Musí být v letadle,“ opakoval Marko tvrdohlavě. Úředník se snažil najít pilota, ale ten už zahříval motor a z kokpitu se mu nechtělo. Objevil se druhý pilot. Sešla se skupina lidí a propukla hlasitá hádka ve francouzštině. Nakonec druhý pilot prohlásil, že ho to nezajímá, protože letadlo musí pokračovat v cestě, a ať vypadnou. 23