Pavel Vilikovský: Vlastní životopis zla by Vetrne mlyny

Pavel Vilikovský Vlastní životopis zla česi, čítajte svazek 17

Pavel Vilikovský Vlastní životopis zla

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Tato kniha vyšla s finanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava.

přeložil Miroslav Zelinský

I. část Krátká extrémní osamělost Josefa K.

1 Říkejme mu Karsten, to je takové hloupé, neskutečné jméno. Ty dvě mlátičky, co chodily kolem Karstena a mnuly si dlaně, jako by je velmi svědily a už se nemohly dočkat, nebyly zajímavé. Takoví dva šílení Frankensteinové, kteří se labužnicky olizují nad budoucím výtvorem svých rukou. Taky o něm tak mluvili, jako o nepřítomném — jako by tam ještě ani nebyl, jako by měl vzniknout až po jejich zásahu. Karsten byl nachystaný, že jeden bude hodný a druhý zlý, ale tito vypadali zlí oba. Ale za to, že nebyli zajímaví, vlastně ani nemohli. V té chvíli Karstena nezajímalo nic. Zůstala mu pouze podvědomá, mechanická zvědavost smyslů — jak poškrábaný a otlučený je velký žlutý stůl a zateklé fleky na stěně. Ale to taky jen viděl, nemyslel si to. Chtěl, aby ho už začali bít, a ne proto, že by už nemohl snášet čekání. Líbila se mu ta představa. 13

Byl v takovém stavu. Svoboda čirého zoufalství, černá svoboda, a aby byla úplná, chybělo už jen to mlácení. Připravoval se na to, že se po prvním úderu vyzvrací přímo na sebe, a už předem se v duchu usmíval. Vždyť o nic nejde. Nebál se, že jim prozradí něco, co by nevěděli. Jestliže ho dokázali z klidné, zastrčené vesničky v Rakousku vylákat do ruské zóny Vídně a bez obtíží převézt přes hranice, věděli mnohem více než on. A nemyslel tím jen různé konspirativní voloviny. Co mohli vědět o světě, primitivní mamlasové, a přece o něm věděli víc, protože věděli správně, a Karsten se o tom, jak je to se světem, dozvěděl pouze díky nim: svět je bezmyšlenkovité Boží uplivnutí. Tehdy vešel třetí, a jen co vešel, Karsten věděl, že je to ten hodný. Ten nebezpečný. Byl na něj připraven, ale co z toho, když nebyl připraven na sebe. Nevěděl, nepostřehl, zda muž dal těm dvěma mamlasům nějaké znamení, ale vzápětí se beze slova vytratili. Uvědomil si to, až když slyšel bouchnout dveře, a pocítil vůči muži nesmyslnou vděčnost. Jako když vám někdo úplně cizí opráší záda ušpiněná od stěny. Muž zůstal stát uprostřed místnosti, přímo pod lampou. Světlo mu vykreslilo hubenou tvář se dvěma dlouhými vráskami na tvářích a nos vrhl 14

stín tak hluboký, jako by se mu v lebce otevřela druhá ústa. „Tak vítejte doma,“ řekl. Na tváři vznikl další stín, úsměv. Sáhl do kapsy saka — měl na sobě pomačkaný šedý oblek a košili s rozepnutým límcem — a vytáhl z něj krabičku cigaret. Teď mi nabídne, pomyslel si Karsten, a opravdu, muž mlčky postrčil krabičku přes stůl. Karsten, ten vzdorovitý a neúplatný, byl rozhodnut cigaretu odmítnout, ale to byla hlava; ruka si vzala. Muž si sedl na půl zadku na roh stolu; jednou nohou, nataženou, stál, a druhou ohnutou v koleni seděl. Tak někdy ve škole sedávají mladí učitelé tělocviku, když se jim přihodí supl dějepisu. „Upřímně řečeno,“ řekl a Karsten se v duchu neubránil smíchu: upřímně řečeno!, „vy sám, jako takový, pro nás vůbec nejste zajímavý. Šlo jen o to, dát signál,“ podíval na Karstena a pro jistotu dodal, „ukázat, že co chceme, to uděláme, v Rakousku nebo kdekoliv jinde. Na vás osobně nezáleží, figura jako figura, prostě, řekněme to tak, padl na vás los.“ Místnost páchla starým potem, jako by si už dlouho nepřevlékla prádlo. Anebo možná páchl starým potem Karsten, jen to dosud nevnímal. „Proto vás ani nebudeme vytěžovat, k čemu. Člověka, který se nechá odnést jako malé děcko z kočárku…“ Usmál se na Karstena, jako by mu chtěl ta slova trochu 15

pofoukat. „No, ale už jste tady, takže: co s vámi? Dáme si kávu?“ zeptal se z ničeho nic, seskočil ze stolu a přes pootevřené dveře zakřičel: „Dvě kávy!“ Opravdu, co se mnou, uvažoval zatím Karsten. V první řadě musím přestat smrdět. Budu počítat do tří: raz — dva — tři! Pach potu skutečně ustal, ale pouze proto, že Karsten při slově „tři“ podvědomě zadržel dech. „Dlouhodobě,“ řekl muž už cestou zpátky, „… není vám dobře, že jste tak červený?… dlouhodobě samozřejmě existují nějaké plány, po půl roce nebo po roce, když na věc trochu sedne prach, se udělá tiskovka, na které řeknete, že vás sem poslali s diverzními úkoly, ale vy jste pochopil přednosti socialismu a rozhodl jste se podílet na jeho výstavbě, něco v tom duchu. Že nemůžete jít proti lidu, ale vždycky jen s lidem. Vy už najdete ta správná slova. No a pak vás udělají ředitelem nějakého vydavatelství, nebo možná vyšším úředníkem na pověřenstvu informací, funkcionářem Národní fronty, něco takového. Říkám to velmi rámcově, protože to nakonec bude politické rozhodnutí. A pak,“ usmál se, otřel si tím úsměvem ústa jako ubrouskem, „to už bude jako v pohádce, že žili šťastně, dokud nezemřeli.“ Karstena trochu dráždilo, že o tom mluví jako o hotové věci, ačkoli by ho to mělo vlastně těšit. Věděl, že muž lže, a pokud náhodou nelže on, lhal 16

jemu někdo nad ním, někdo sám oklamaný, a tak dál. Proč se vrtat v pyramidě lží, když úplně nahoře lže Bůh. Mezitím tu byl zřejmě jeden z mamlasů, protože na stole stála káva. Nejprve ucítil vůni, až potom si to uvědomil. „Napijte se,“ pobídl ho muž, „káva je dobrá proti kocovině.“ Zíral na Karstena s přejícím zájmem, jako by čekal, že si popálí rty, a houpal se přitom nenuceně na židli, na zadních nohách. Karsten to neviděl, ale domýšlel si, že se nohama opírá o vytaženou zásuvku. Káva byla pravá, zrnková. „Ale, jak říkám,“ řekl muž, když Karsten odtáhl šálek od úst, „to je všechno ještě daleko, a byla by škoda, kdybyste nám tu celou dobu ležel ladem. Zahálka,“ mrkl na něj napůl ironickým, napůl spikleneckým úsměvem, „zahálka neprospívá ani morálce. Tak jsem si řekl, že vy tu máte přece fůru přátel, co kdybyste mi mezi nimi udělal takový menší průzkum.“ A už je to tady, pomyslel si Karsten. Měl vlastní plán, křížem přes mužovy plány i přes plány Boží, asi; vlastně ještě ani ne plán, pouze záměr, ale věřil, že ho bude umět uskutečnit. V tom právě byla jeho černá svoboda. Přesto ho v první chvíli absurdně zamrzelo, že bude muset muže, právě tohoto sympatického, zklamat; právě když mu je na té židli tak dobře. A vzápětí se ještě absurdněji lekl, že ho ani 17

nenechají dopít kávu. S dětinskou prohnaností se rozhodl, že muže ještě nechá mluvit, a rychle chytil šálek do obou rukou. „Než se váš útěk,“ při tom slově se muž opět napůl ironicky, napůl spiklenecky usmál, „provalí, chvíli to potrvá, kolegové z druhé strany nebudou spěchat, aby se tím pochlubili. Ani hned nebudou vědět, na čem jsou. S takovým měsícem můžeme klidně počítat, a měsíc nám bohatě postačí. A teď co od vás chci. Nebojte se, nebude to nic obtížného.“ Karsten ho poslouchal a divil se, ne slovům, ale jak je ten muž na té zakloněné židli vlastně nevelký, jak ho je málo, těla, a jaký má k tomu útlému tělu hluboký hlas. Dodával mu hmotu, váhu, jako by měl v břiše ukrytý těžký mosazný zvon. Muž byl očividně s tělem spokojený, stačilo mu. Pohyboval se v něm zcela volně a s jistotou, ani tváří v tvář masivnímu Karstenovi zřejmě nepociťoval žádné obavy. Má ho vyzkoušené, pomyslel si Karsten, ačkoli správně by si měl pomyslet: jak snadné by bylo skopnout ho ze židle. Popravdě řečeno, cosi podobného se mu i mihlo hlavou, kratičce, ale Karsten věděl, že není z takového těsta, a ani jeho svoboda nebyla tak černá. Byla možná i černější, ale jinak. „Navštívíte přátele, jako že jste přijel ilegálně organizovat odboj, nemusíte zabíhat do podrobností, 18

stačí neurčité náznaky, jestli by se nechtěli zapojit. To je všechno.“ Mluvil potichu a jaksi líně, s dlouhými pomlkami mezi větami, jako by si všechno důležité řekli už kdysi dávno a teď si jen krátili čas nezávazným rozhovorem. „Nechci od vás, abyste zakládal organizace, plánoval akce, sbíral usvědčující důkazy, nic. Vaše přátele známe, známe i jejich poměr k našemu zřízení a dříve či později je sebereme, najednou, nebo kus po kuse, to už bude záviset na situaci. Ti lidé jsou předem usvědčeni, abych tak řekl, celou svou minulostí, a kdyby nám náhodou nějaké důkazy chyběly, sami nám je dodají, na to nepotřebujeme vás. Takže nemusíte mít žádné skrupule.“ Usmál se, jako by mluvil o mateřském znaménku na Karstenově zadku; o čemsi intimním a skrývaném, ale milém. „Mě osobně — berte to celé jako mou osobní záležitost — zajímají pouze jejich reakce. Jak se zatváří, co řeknou, takové věci. Z hlediska trestního práva zcela nepodstatné. O tom mi budete referovat.“ Nebo tě možná zajímá pouze moje reakce, pomyslel si Karsten. Byl rozhodnutý, i káva už byla dopita, mezi zuby cítil zbytky usazeniny po posledním doušku, a tak vědomě nevěnoval mužovým slovům velkou pozornost, ale kdesi nalevo v koutku hlavy přímo fyzicky cítil aktivovaný pás mozkové kůry, 19

která ta slova registrovala, odhadovala a vyprovázela na další cestu s batohem otazníků. Jak si to ten chlap vlastně představuje? Chce ho vodit po městě dům od domu? Jak si může být jistý, že mu někde na ulici neuteče? V příhodném okamžiku? Nebo ho bude eskortovat autem až před bránu? A na cestu po schodech nahoru si ho pojistí želízky? A jak zaručí, že Karsten nebude partnery varovat? Bude dělat tichého společníka během všech rozhovorů? Ale o čem by pak Karsten referoval? Proč? Komu? Takto nějak, pramínkem, tekl bočním korytem mozku ustavičný proud otázek. „Nerozumím,“ řekl nakonec, když už se mu to zdálo dlouhé. „Nechápu, o co vám jde, ani jak to chcete prakticky uskutečnit. To mě budou dva vaši policisté vodit po návštěvách, a zatímco se budu bavit, budou čekat v předsíni?“ Karsten doufal, že je v jeho hlase navzdory únavě zřetelně slyšet ironie. „Ale to je jedno, protože udávat stejně nebudu. To nepřichází v úvahu. Můžete mě rovnou zastřelit.“ Muž se usmál, trpělivě, téměř laskavě. „Nebuďte tak hrrr. Kdybychom vás chtěli zastřelit, byli bychom to udělali hned a nemuseli se s vámi táhnout přes hranice. Srdce by nám kvůli tomu nepuklo, to mi věřte.“ Spustil nohy a postavil se. Ani vestoje ho nepřibylo. Karsten si mimoděk, podvědomě všiml, že záhyby na rukávech saka se nenarovnaly, ani 20

když muž natáhl ruce, a pomyslel si: čisté dřevo. To jim neumí sehnat ani pořádnou látku? „Kdybyste dával pozor,“ řekl muž, strčil si ruce do kapes a začal se procházet po místnosti, „o udávání nebyla vůbec řeč. Když budeme chtít, oni se udají i sami. Mě zajímají vaše postřehy, protože vy ty lidi znáte, to je všechno. Jak to uděláme, s tím si nelamte hlavu.“ Najednou se otočil a zahleděl se přímo na Karstena. „Dobře, o tom ještě budete mít čas přemýšlet. Teď se vás zeptám něco jiného. Víte, kde je v této chvíli vaše žena a synové?“ Karsten se probral, jako by ho někdo udeřil hranou ruky do zátylku: z dřímoty do omráčení. Jak dlouho by jim to mohlo trvat, než by oznámili… Čekal zprávu každou chvíli, před únosem. Naposled… Ale i kdyby byli ještě tady, Helebrant je určitě ukryl tak, že je nenajdou. Ne, nesmí se dát nachytat. „Ne,“ odpověděl upřímně. „Zbytečná námaha.“ „Někde za kopečky, myslíte?“ Muž odvrátil pohled a opět se začal procházet. „To si myslí i oni, ale nejsou.“ Vytáhl z kapsy pravou ruku, doširoka ji rozevřel, prsty od sebe, a pak ji s úsměvem pomalu sevřel v pěst. Úsměv neměl chybu, byl veselý, téměř rozpustilý, ale spolu s gestem vyzněl jedovatě. „Takhle,“ řekl. „Držíme je v hrsti, jen o tom ještě nevědí. Ještě jsme ji nesevřeli.“ „Zbytečná námaha,“ zopakoval Karsten. 21