Ondrej Štefánik: Jsem Paula by Vetrne mlyny

Ondrej Štefánik Jsem Paula česi, čítajte svazek 14

Ondrej Štefánik Jsem Paula

Tento projekt byl realizován za fi nanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Tato kniha vyšla s finanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava.

přeložila Barbora Antonová

Mami, mami! Já si to tady úplně pamatuju, tenkrát když jsem byl malý, pamatuju si to tady! Křičel Dávid. Chlubil se, že dokáže vzpomínat, že už i on má svou vlastní minulost. Skákal radostí, vyžadoval za vzpomínky pochvalu, protože netušil, že za významné životní okamžiky jsou považována první slova a první kroky nohou, a ne první kroky paměti. Ty nestojí rodičům ani za fotku. Dávid ukazoval Paule prstem houpačku vyrobenou z mohutné pneumatiky a s úžasem, hrdý na svou paměť, výskal na celý dvůr. Pamatuju si to tady, i tohle si pamatuju! Pamatuju si to tady, když jsem byl malý, pamatuju. Úplně si to pamatuju! Má radost, že si vzpomíná na houpačku, na které ho Paula houpala ani ne před čtyřmi měsíci. Raduje se a povykuje, jako by se po dlouhých letech vrátil na dávno zapomenuté místo. Tak malé dítě nemůže 13

vzpomínat, hrabat se v minulosti, protože minulost se mu nestihla stát. Mami, já si to tady pamatuju, když jsem byl malý, byl jsem tady. Úplně si na tu houpačku pamatuju. Když jsi byl malý? Pořád jsi malý. Vzpamatuj se, chlapče. Pamatuju si, jak jsem tě kojila. Moje tělo si to pamatuje, a ani dnes tomu nemůžu říkat vzpomínka, protože to pořád trvá, pořád cítím v bradavkách bolest. A pamatuješ si, Dávide, jak jsem ti dala lízátko, vytáhls ho z pusy, vyválel po podlaze a znovu strčil do pusy? Ano, mami, pamatuju, úplně si to pamatuju, to lízátko, chutnalo mi, pamatuju si to! Ano, Dávide, chutnalo ti. Tenkrát jsi byl úplně malý, tenkrát před týdnem. Od té doby jsi tolik věcí prožil, rozbil, poznal. Pamatuješ si to, Dávide? Osvěž paměť i mně, prosím tě. Co se stalo před týdnem, předevčírem? Co se stalo roky před tím dnem? Roky po něm? Všechno jsem zapomněla, i to, co se stane, i to, co se možná vůbec nikdy nestalo. Každý den vznikám znovu a znovu. Jsem tu pro tebe. Stále přítomná. Mami, a pamatuješ? Pamatuješ? Pamatuješ? Už dost, Dávide! Stačí. Neser mě. Okamžitě přestaň vzpomínat. Okamžitě!

Paula a spisovatel

Paula Dávid neměl rád křik, hluk, troubení aut, hlasitou hudbu a hádky. I teď se z toho chvěl po celém těle. Dveře v kuchyni byly otevřené dokořán, jako by mu rodiče úmyslně nedávali na výběr. Nejdřív si chtěl před jejich hlasitou hádkou zacpat uši a počkat na chodbě, ale tohle si musel vyslechnout. Chtěl vědět, proč otec nadává na dědu. „Tvůj otec našeho syna mentálně znečišťuje! Systematicky! Rozumíš? Nebo je ti to jedno?“ hulákal Dávidův otec a šermoval před svou ženou pravítkem. Na rameni mu visela taška s notebookem. Paula čistila zeleninu, na muže se ani nepodívala. Stála klidně u kuchyňské linky, na vzpřímených zádech jí nehnutě spočíval silný ohnivý cop. Jen ruka s nožíkem kmitala o něco rychleji a otesávala mrkev do nepřirozeně tenkého válce. Paula používala na škrabání nůž, protože nože ji na rozdíl od 19

škrabek na čištění zeleniny fascinovaly. Užívala si lesk čepele a nemohla se dočkat krájení cibule. Vzrušovalo ji, jak ostří nože ohrožuje konečky prstů, ale v rukách dobrého kuchaře nepronikne pod kůži. Kdyby byla muž, holila by se břitvou. „Přestaň přehánět. Tomu se říká dětství. Imaginace, jestli ti to něco říká,“ pronesla a dál se věnovala čištění mrkve a petržele, čímž dávala manželovi najevo skutečné priority, vedle kterých jeho vykonstruované obavy o zdravý vývoj syna nemají místo. „Ale tvůj syn posílá dopisy Hitlerovi! Do prdele, vždyť je to děcko! Ať si pro mě za mě myslí, že vítr je jednorožcův prd, ale nemůže si přece dopisovat s Hitlerem jen proto, že mu to tvůj nemocný fotr přikázal. Jasně že ho pak budí zlé sny. Dochází ti, co mu namluvil? Hitler je podle tebe v pohodě na rozvíjení fantazie?!“ „Dětský svět je takový. Plný hobitů,“ reagovala Paula tichým hlasem, ignorujíc manželův nával zuřivost. A hlavně, kauzu Hitler považovala za dávno uzavřenou. Stalo se to už dávno. „Plný hobitů?“ Kristián nevycházel z úžasu. „Už dávno jste měli být pryč,“ vyčetla mu. Ani ji nenapadlo ohlédnout se, jestli je Dávid neposlouchá. „Dávid si myslí, že se jeho stín změní v člověka nebo v nějakého ducha, víš o tom? Tvůj fotr po něm chce, aby si denně měřil stín, a ty na to nic neřek20

neš?“ vykřikl a napřáhl pravítko do Paulina obličeje. Paula zaťala prsty do střenky nože. „Dávid má dědu rád,“ připomněla mu. Kroužky potu na manželově blankytné košili zvětšovaly objem. Podle té košile Paula věděla, že Kristián má důležitou schůzku, a když je takhle vzteklý, půjde asi o něco velmi nepříjemného. Kristián nad sebou ztrácel kontrolu. Velký tlak, který zažíval v práci, se v něm hromadil jako plyn v heliovém balonu a už nutně potřeboval vybuchnout. „Proč lidi fetujou? Tak víš to? Protože to je jediný způsob, jak můžeš potkat hobita. Do prdele! To chceš, aby se mu stalo? Udělat z něj feťáka? Pak možná bude jeho stín konečně poletovat po pokoji!“ „Přeháníš,“ pokoušela se nezvyšovat hlas, působit klidně. „To musí skončit. Rozuměla jsi? Já ho k tvému otci nevezmu. Je to i můj syn. Zůstane doma.“ „Fajn. V tom případě ho vezmi někam ty, protože ty máš vždycky hromadu času na svoje dítě.“ „Mária by se měla už konečně vrátit,“ odpověděl. Dávid nechtěl, aby se rodiče hádali, ale musel si je vyslechnout a udělat si pořádek v pochybnostech. Potřeboval se dozvědět o dědovi víc. Prvotní zvědavost ale přemohla touha po okamžitém smíru mezi matkou a otcem, mezi otcem a dědou. Měl chuť 21

vtrhnout do kuchyně, ze všech sil zakřičet a přivolat do rodiny klid, ale neměl k tomu odvahu. „Když je to jedno, tak změř Dávidovi stín ty. Běž ven a změř mu ho! Tady máš pravítko. Já ani můj syn nejsme šašci. Já mu stín měřit nebudu. Nikdo mu ho měřit nebude. Vysvětli to laskavě svému choromyslnému otci!“ vykřikl Kristián a práskl pravítkem o zem. Paulin zrzavý cop se konečně pohnul. Mezi dveřmi uviděla Dávida. „Ty ještě nejsi obutý?“ zeptala se ho jen tak, bez výčitek v hlase, a usmála se na něho. „Chtěl jsem se napít,“ oznámil šeptem Dávid, bylo na něm znát napětí. Mámin úsměv ho neuvolnil. Nevěřil mu. Kazila ho směs falše a bezradnosti. Paulin rozpačitý úsměv se po chviličce vyrovnal do uzoučké úsečky, stahující jí rysy tváře do neutrálního výrazu. Dávid radši otočil hlavu k otci. Otec, neschopný nahlédnout do Dávidových myšlenek, ale zvyklý pracovat pod stresem, rychle vyhodnotil situaci a políbil Paulu na tvář. Dávid se cítil provinile, že si vyslechl hádku a dostal tak rodiče do choulostivé situace. Máma už nic neřekla, setřela si z obličeje manželův neupřímný polibek a pokračovala v čištění zeleniny. Klouzání nože po povrchu petržele nabralo zase normální rychlost. V Paule to vřelo, ale pokoušela se přepnout do klidného módu. Přestala si manžela i Dávida všímat. Oba už dávno 22

měli být u dědy. Kristián pohladil Dávida po vlasech a stiskl mu rameno. Dávid si pomyslel, že nic z toho se nemuselo stát, kdyby nepoprosil otce, aby mu přeměřil stín. Kristián nepřítomně kráčel dva metry před Dávidem, odpojený nejen od syna, ale od všeho kolem. S někým telefonoval. Bez povšimnutí přešel kolem svého auta a pokračoval bezprizorně dál, jako by jen vyběhl před dům vyvenčit mobil. Dávid ho odevzdaně následoval. Čekal, kdy si táta všimne konce parkoviště a vrátí se zpět k autu. Ranní červencové slunce nepálilo tak silně, ale z Dávida tekl pot jako uprostřed žhavého dne. Aspoň ale foukal vítr a osvěžoval mu nervozitou rozpálenou pokožku. Dávid myslel na dědu, na to, jaké debility si vymýšlí a jak se potom rodiče kvůli tomu hádají. Břicho mu pulzovalo, myšlenky vycházely ze žaludku. Věci kolem něho najednou nabyly nových významů, které sice pořád registroval, jenže teď ztrácely přidanou hodnotu, zbavovaly se magických vlastností, jejichž existenci si Dávid přál. Svět přicházel o naději stát se zázračným a překvapivým. Chtěl to změnit, ale asi se to nedá. Stíny se nikdy v nic nepromění. Dávidovi se vlastní myšlenky nelíbily, ale nemohl se ubránit poznání, že všechno má svůj samozřejmý pořádek, a podobu skutečného světa určují pravidla, která 23

jeho vyšinutý děda není ochoten akceptovat. Neznal původ těch pravidel ani jejich smysl. Tušil jen jejich přítomnost, platnost a pravdivost. Nedokázal si to v hlavě poskládat. Dokázal ale něco tušit. Dokázal si všímat skutečnosti, vnímat ji tak trochu pod povrchem. Tušil pravidla, tušil jejich porušování. Jsou to pravidla, která lidé dodržují, nehádají se kvůli nim, protože tady byla odjakživa. Nikdo je nevymyslel, nedají se změnit a jejich trvalá moc nad světem nikomu nepřekáží. Vítr, který prohání odpadky po ulicích, není prd jednorožce volajícího o pomoc, jak to tvrdí jeho děda. Je to obyčejný vítr. Vítr nic neví, protože vítr nemá mozek ani oči. Neví o ničem, stejně jako to neví ani slunce, řeka a stíny. Děda kecá. Kecá, řekl táta. Dávid se na chvíli zastavil, aby znehybnil svůj stín. Hleděl na tmavý flek dotýkající se chodníku. Stín jako by se vznášel těsně nad zemí, ale jen ve výšce neviditelných milimetrů. Vpíjel do sebe strukturu popraskaného asfaltu, díky čemuž vypadal jako sloní kůže. Ale stín není kůže, i když tak vypadá. Je to jen nudná šedá skvrna, oddaná Dávidovi a neschopná projevit se jinak než obrácená projekce Dávidovy postavy. Dokud Dávid nezvedne nohu, nepohne se ani jeho stín. Jiné dítě by možná nabylo vyrovnaného přesvědčení, že stín je vždy na svém místě, proto nikdy nevzlétne ani se v nic ne24

promění. Dávid si tím byl také jist, ale místo pocitu bezpečí cítil rozhořčení a úzkost. Pohnul se. S ním se pohnul i jeho stín. Nestalo se nic zvláštního. Plazení stínu poslušně kopírovalo Dávidovy pohyby a obsahovalo v sobě všechny důkazy o tom, že dinosauři vyhynuli do posledního (až později ve škole se dozví o velkém asteroidu, který zřejmě jejich vyhynutí zapříčinil, o obrovských zemětřeseních, sesuvech půdy, vlnách cunami, silných vulkanických aktivitách, globální zimě a planetě zahalené do tmy). Dávid si byl jist, že živého dinosaura nikdy neuvidí, že hobiti a zázračné vrány neexistují, že léto střídá zimu a uzdravení nemoc. Všechno fungovalo se znepokojivou předvídatelností, která v Dávidovi vzbuzovala hněv a úzkost a naplňovala ho větší panikou než víra v oživlé stíny. Proto nechtěl jít k dědovi a proto se na něj zlobil. Děda je nepřítelem jistoty. Děda lže, že vidí, co vidět nemůže. Jak může tvrdit, že stín se promění v člověka nebo v ducha? Děda je praštěný, nechová se správně, a tím pádem je špatný. Proto táta křičel na mámu, protože máma neví, jak je děda špatný. Ještě jednou se podíval na svůj stín, dal mu poslední šanci změnit tvar, oddělit se od jeho nohou. Zvedl hlavu a pohlédl na tátu. Otec stál u výjezdu z parkoviště. Telefonoval a zároveň pohledem pátral po svém autě. 25