Vidím-li to dobře i z druhé strany, pak můžeme po pravdě říci, že zde nikoho neopouštíme, ba naopak, opuštěny jsme spíše my, protože naši pokrevní buď zemřeli, či uprchli před smrtí a zanechali nás tu samotné v takovém žalu, jako bychom ani nebyly jejich.
DEKAMERON BOCCACCIO GIOVANNIProjekt se uskutečňuje za fi nanční podpory Ministerstva kultury České republiky. © Aleš Šteger, 2022 Translation © Libor Doležán, 2022 © Větrné mlýny, 2022 ISBN 978-80-7443-441-9
2. ZÁŘÍ
Ka a přinesl banány. Vůbec netuším, kde je sehnal. Přede dvěma měsíci přes noc zmizely z regálů v obchodech. Obchodní válka mezi Evropskou unií a ostatním světem trvá už roky, ale donedávna jsme ji nepociťovali. Probíhala v tichosti, na konferencích v mondénních letoviscích, hospodářských komorách a na diplomatických setkáních. V posledních měsících však nabývá netušených rozměrů. Všichni jsme jen materiálem, jejími oběťmi, jejím tělem. Potichu se v nitru rozrůstala jako rakovina a teď najednou vyrazila na povrch a razantně změnila náš každodenní život.
To nejméně důležité přitom je, že banány se spolu s jiným zbožím staly nedostupnými, vzácnými, předměty touhy, a jejich hodnota na černém trhu závratně vzrostla. Nesrovnatelně závažnější je sílící neviditelný pocit, že každý z nás je postaven do role zajatce nějakého většího systému. Domnělá osobní svoboda jen tak mimochodem praskla jako mýdlová bublina. Já, ty, nikdo už není svébytný, všichni jsme majetkem větších struktur, systémů v konfl iktu. Nějaká neviditelná ruka s námi volně nakládá. Nezáleží na mně, kdy po mně sáhne, vymění mě, zastaví, použije k čemukoliv. Najednou fyzicky cítím, co jsem doposud necítila, že jsem zranitelná, tak zatraceně zranitelná a nesvobodná, ne kvůli vnitřní tísni, ale kvůli vnějším okolnostem, na které nemám žádný vliv.
Ka a má klíč od mého bytu. Sice vím, kdy přijde, ale obvykle se přetvařuji, že mě návštěvou překvapil. Ačkoliv nepřekvapil. Sama nevím, jak jsem zabředla do této fádní hry. On to však ví přesně. Nebo se na to vůbec neptá. S úsměvem a zcela samozřejmě přijde a uvelebí se tu. Jednoduše přijde a stane se součástí interiéru. Je na tom něco velice rušivého, ale jak mu to mám vysvětlit? Jak to mám vysvětlit sama sobě?
Nepřišel jen s celým trsem banánů, přišel také s palmovým listem, který vykukuje z igelitové tašky. Říká, že mě chce svést pomocí banánů, zdrogovat banány, ukázat mi Arkádii. Konečky prstů přejedu po světlezeleném hladkém povrchu. Je jako rovník, jako tropy, cítím déšť, tlusté, dlouhé, nekonečně dlouhé kapky, které měsíce klouzaly po tomto listu, pach dělníků, kteří ho usekli a naložili. Jako když přejíždím po pokožce palmového listu. Na okrajích je roztřepená a nahnědlá, pořád ještě mladá a pružná, ale v nitru už s jasně utvořeným citem pro pomíjivost a blížící se zánik.
Ka a položí dárek na kuchyňský stůl a neprodleně si poslouží.
Mluvíme s ústy plnými banánu, on o lásce a literatuře, já o odvozu odpadků, který v mé předměstské čtvrti zjevně zcela zrušili.
Ka a je k nezastavení. Když načne už pátý banán, poslední dva mu seberu a schovám do bezpečí. Je jako Gordon Brown, který ve funkci britského premiéra žral jenom banány. Řeknu mu: „Ty jsi můj Gordon.“ A on jen zamává palmovým listem, začne mě jím hladit po stehně, až mi naskočí husí kůže.
Jeho dotek: vadí mi a nevadí mi zároveň. Je to jediné individuum, jež smí jen tak vstoupit do mého bytu, do mé kuchyně, do mého prostoru.
Dnes v noci jsem opět nespala. Nanejvýš jsem se tu a tam ponořila do cárů drobných, nesouvislých snů a dočkala se rána jako po noci strávené ve vaně plné špinavé, chladné vody. Pokožka napuchlá, necitlivá a vůbec ne moje. Nicméně jsem si jako správná venkovská nevěsta nanesla dvojitou vrstvu pudru, během čekání jsem si okousala kůžičku kolem nehtů a čekala na něj, jak se sluší. Na něj, na Ka u, banánového krále. A na jeho dotek.
Ka a si ničeho z toho nevšimne. Říká mi krásná zajatkyně, žalářnice sebe samé, unesená duše. Říká mi pořád to samé, přestože já jsem pokaždé zcela odlišná, jiná, sobě neznámá.
Když mluví, neslyším se. Také když přestane mluvit, ještě nějakou dobu se neslyším.
S mým sluchem je všechno v pořádku. Zvuky ze dvora do mých uší pronikají jako každý den. Přestože škola už začala, děti dál hrají paintball. Slyším tupé výstřely, pláč, výkřiky a rozpustilé divočení. Odkud jen dostávají všechny ty barevné patrony? Dvůr a okolní budovy jsou plné červených skvrn, a když se rozprší, roztečou se po šedých stěnách do truchlivých skvrn, slepé, krvavé oči, které se dívají všude, všemi směry. Slyším také Paulu, jak vříská uprostřed toho rachotu. Děti si jí nevšímají. Občas někdo střelí do její garáže nebo jí pod nohy, až se jí kapky červené barvy rozprsknou po černé zástěře, to je všechno.
Ka a mě zezadu obejme.
Vlnění tajemného moře, palmy, Afrika, možná Střední Amerika, vítr, který tu a tam odkryje měsíc v úplňku. Přirovnání musí být co nejkýčovitější a co největší klišé, protože takový je i náš vztah.
Vidím vosu, jak pomalu leze po okenní tabuli, potřásá křídly, zakrátko vzlétne, párkrát narazí do průhledného skla, pokračuje v hledání východu.
Ráda bych otevřela okno dokořán, vypustila ji ven, ale Ka ovy ruce mě otočí k němu, cítím ho celým tělem, jeho vůni, vůni banánů.
Při oblékání kalhot mi řekne, že pro mě má práci. Ve vězení. Mám vést dílnu tvůrčího psaní s vrahy a násilníky, žháři a podvodníky. Podívám se na jeho idiotsky rozšklebený obličej, ochlazuje se palmovým listem.
„Jo,“ odpovím, „taková práce je určitě hlavní výhra v tombole.“
Ka a ví, mám chuť opustit svůj brloh.
Ka a ví, že se zároveň bojím, že bych nejraději už nikdy neopustila byt.
Ka a ví, že nevím kudy kam. V tom je jeho síla.
Teď chápu Ka ův dárek. Čímpak se v krizové době krmí opice v zoologické zahradě? Banány totiž dostanou jen ty nejposlušnější opice, ti nejpokornější orangutani, kteří teď navíc budou navštěvovat ještě literární dílnu se mnou, nejvyšší opičí královnou.
Mám to opravdu zapotřebí? A zvládnu to? Změnit svůj život, obrátit rukavici naruby, dotýkat se světa svým nitrem? Vyučovat? A to psaní literatury!
Ne, nejsem, nemůžu, nejde to. A navíc ještě ve vězení, mezi odsouzenými!
Potom hned protiargument v mé hlavě (malá mazaná opice, která dostala svůj banán a těžko se jí oponuje): neuškodí ti trocha vzduchu, i když vězeňského.
„Realita spisovatelce nikdy neškodí,“ říká Ka a.
Jak samozřejmě, jak suverénně je přesvědčený, že realita je jenom jedna.
To mě vždy znovu překvapí, potichu mě to, aniž by si Ka a čehokoliv všiml, taky zdrtí.
3. ZÁŘÍ
Skoro milion lidí před Braniborskou bránou, to je jako polovina obyvatel Slovinska. Dívám se na fotografie na internetu, spousta mladých se slogany proti zbrojení, někteří z nich nahoře bez, květiny a karneval, vypadá to skoro, jako by se účastnili hipísácké slavnosti, a ne povstání proti opatřením
nové vlády. Skoro milion a úsměvy kandidáta na nového německého kancléře v TV. Říká, že skoro milion ještě není celý milion, že demokracie je jenom jedna, jedna pro všechny, a že vláda od zvyšování výdajů na armádu neustoupí ani o milimetr.
Dnes se ještě všichni usmívají. Já také. Jdu do koupelny a trénuji usmívání, půl hodiny ráno a večer, dokud nevidím, jak mi v šestkách vzadu nahoře roste zubní kaz. Ani u nás to nevypadá vůbec dobře. Už jen necelé dva měsíce do voleb, plakáty už visí. A také na nich se všichni usmívají. Avšak situace je vážná! Situace je zatraceně vážná! Nebo se jenom mně zdá, že je vážná, a nechápu tento druh středoevropsko-balkánského černého humoru. Co když také tady zvítězí populisté? Svět přes noc povadl jako velmi sražené, při příliš vysoké teplotě vyprané vlněné oblečení. Všechno je moc malé, nikde žádný východ. Sobeckost, úzkost, kdekdo se pokouší ochránit své fantomy. Nejraději bych už vůbec neotevírala okna a dveře, ve vzduchu je nenávist a mně se zdá, že se tím nakazím, že mě to otráví, jakmile překročím práh. Svět se neotočí, ani když se v kuchyni postavím na hlavu. A ani nenávist a strach, co se vyloupl na světlo spolu s vůní podzimu, takto nevychýlím z rovnováhy. Jen moje tělo se na pár okamžiků, když vydržím v této poloze, kterou jsem jako dítě zvládala s lehkostí, zdá být tělem někoho jiného, břicho a prsa v krku, líce napnuté, jazyk nezvykle cizí. Žádné řešení. Žádná politika. Žádná Naděje. Žádné očekávání. Žádná láska. Žádné přísliby. Jediná jakžtakž hmatatelná myšlenka, že v krizi je vždycky potřeba pomoct si sám, se zdá být posměšnou pohádkou pro děti. Žádná pomoc. Jenom pousmání, usmívání, násilné, groteskní šklebení, Pierot, Joker a všichni ostatní smutní klauni světa.
Jak s prací? Dílnami tvůrčího psaní přímo opovrhuji. Copak jsem se u Ka y, v jeho semináři, za všechny ty roky něčemu naučila? Možná jen to, že mimo mě existují ještě jiní, nepoměrně mnohem více chorobně ambiciózní a frustrovaní lidé, kteří se touží stát spisovateli. Že si nikdy, absolutně nikdy nesmím dát pseudonym, a už vůbec ne podle některého známého existencialistického spisovatele. A že se nikdy nesmím smát před publikem. Vážnost, deprimovaná vážnost má svůj účinek.
„S pseudonymem už nejsi Petr nebo Pavel, ale jsi Ka a. Potom si klidně můžeš ze všeho dělat srandu,“ říká Ka a.
„Je to nekonečné osvobození, vidět, že neexistuje žádná forma závazku, jen čistá hra příznaků,“ říká a znovu se zazubí na svých dvacet pět studentek na semináři.
A my úsměv opětujeme.
Protože nás to tak matky učily.
Dlouhé, nekonečné roky tréninku pousmání, usmívání, líbivosti.
Nikdo tě nenaučí poslouchat svůj instinkt, základy zdravé výživy, správného držení těla a chůze. Ne, učí tě usmívání, aby tě lépe prodali.
Ka ův úsměv je právě takový jako úsměv nového kandidáta na německého kancléře, když ohlašuje vyhnání všech migrantů a zavření azylových domů.
Který Ka a, můj někdejší učitel tvůrčího psaní, nebo můj někdejší učitel dobré literatury?
„Jaké nekonečné, jaké dokonalé osvobození je tato čistá hra příznaků! Pište, pište, jako byste to nepsaly vy.“
Mně však není do smíchu.
Rty se mi před zrcadlem zase svěsí. V žádném případě nevydržím víc než 17 minut neustálého úsměvu. Jak jen to dokážou ti všichni v televizi? Zkusím trik s vatovou tyčin-
kou. Zastrčím si ji do koutků úst, takže vypadám jako zrůda. Potom si koutky úst konci tyčinky pomalu zvednu nahoru. Žádné štěstí na takové tváři, vypadá spíš tragicky, jako tvář smutného klauna. Vytrvání v takovém stavu posiluje vědomí, že je potřeba neustále se usmívat na všechno, v každé situaci, zvlášť pokud je člověk sám a nedělá nic. Nic a nic. Co všechno neděláme, abychom mohli dělat nic! Dala bych všechno, jen abych mohla být pryč od lidí a v klidu psát. Myslím, že jsem se měla narodit bez úst. A bez uší a bez očí. Hluchoněmoslepá jako magnet se třemi malými opicemi na ledničce, jedna si zakrývá oči, druhá uši, třetí ústa. Klid? Ještě nikdy jsem nevedla dílnu. Ještě nikdy jsem nebyla ve vězení. Neznám jiného vězně mimo sebe. Avšak já občas jdu na procházku a zhasnu světlo, kdy sama chci. Nejméně na světě potřebuji další chaos. Můj život je postavený na hlavu. Moje literatura jsou jen trosky. Musím být racionální. Proto jsem si zašla koupit tento sešit, abych si vedla protokol, takhle ručně, staromódně. Nikdy jsem to nedělala, nikdy jsem neměla čas. Připadalo mi úplně odporné, dokonce hnusně samolibé, psát si deník. Zvlášť pokud si ho píše spisovatel nebo veřejná osoba. Protože ho není možné psát, aniž by někde, v zákulisí, potají myslel na to, že jednoho dne budou zápisky zveřejněny. Fuj! U mě je to jinak. Vím, že sama jsem svým publikem. Takže protokol, nebo dokonce svým způsobem experiment sama se sebou. Jen takto se můžu nějak smířit s Ka ovou nabídkou, učiním ji přijatelnou, možná dokonce zvládnutelnou. Všechno se se mnou točí a potřebuji nějaký záchytný bod. Plán je záchytný bod. Sešit je záchytný bod. 17 minut usmívání se před zrcadlem je záchytný bod. Skoro milion lidí je záchytný bod. Aktivně zaznamenávat dění těch pár měsíců, co budu chodit pracovat za mříže, je záchytný bod.
Vězení v Dobu je prý na úrovni, a dokonce strava je tam solidní. Aspoň Ka a to říká. Řekne to, zatlačí si konec banánu do úst a zachechtá se, až mu banánová hmota leze zpoza zubů. Při tom mě vezme za ruku. Hnusné! Perverzní cynik!
Což není tak špatná defi nice politika.
Pod heslem PENOLOGIE čtu: „Všichni začínáme život stejným způsobem, tj. narozením, avšak později někteří jedinci ‚sejdou na scestí‘ a octnou se ve vězeních, respektive ústavech pro výkon trestu, jak vězením říkáme jinými slovy. Žijí jinak, v jiné organizační struktuře/schématu než většina lidí a jejich způsob života se změní.“
4. ZÁŘÍ
Mám na sobě tropickou přílbu a oblečení z konce devatenáctého století. Jsem průzkumnice, hluboko v pralese. Domorodci mě přivedou do teritoria, které je označeno malými hlavami. Vypadají jako opičí hlavy, jsou jich stovky, visí z korun stromů asi metr a půl nad zemí. Když chodím mezi nimi, napadne mě, že některé se podobají lidským hlavám, jenže jsou o mnoho menší. Některé si spolu povídají. Navzdory tomu, že jsou useknuté a mrtvé, tu a tam otevřou oči, zašilhají po nás, co opatrně kráčíme kolem. Jednoho z mých nosičů jedna z hlav kousne. Není mu pomoci, na těle se mu okamžitě začne objevovat vyrážka, zrudne, dostane horečku, záškuby, zvrací. Nosič zemře v nejhorších mukách, v okamžiku shnije, změní se v tmavočervený sliz. Nacházím se na pohřebišti neznámého kmene. Na ústřední hrobce je nějaké znamení, kruh se dvěma malými kruhy uvnitř. Zpoza velkého balvanu, kterým je zavalený vchod, volání o pomoc. To je moje máma. Přikážu nosičům, aby balvan odvalili. Nejde to. Všichni se do něj opřeme, ale balvan se nepohne ani o píď. Moje máma křičí
stále víc, že musí ven, že jí dochází vzduch. Potom její hlas ztichne. Zoufalá se pokouším dostat do hrobky. Škrábu, tluču do balvanu, nic. Začnu plakat. Když na balvan dopadnou slzy, pohne se. Když to vidím, přikážu svým lidem, aby plakali. Všichni pláčeme a balvan se okamžitě odvalí. Vzadu je tmavá díra. Máma nikde není. Hrobka je úplně prázdná. Je tam jen nějaký malý zbytek, jakési zetlelé tělo. Je úplně malé a tenké. Musí tu být už po desetiletí. Jako by to byla jen kůže, z níž byla odstraněna kostra, celá zčernalá a sražená do černého ztvrdlého lusku, tenkého jako papír. Ještě se dají rozpoznat rysy v obličeji, drobné ručky objímající tělo, kolena přitisknutá na prsa, je ale velice zmenšené. Pak jsem najednou sama. Mí průvodci už nikde nejsou. Ani mámino tělíčko už nikde není. Sama bloudím pralesem. Když překonám kalnou řeku, krokodýl mi ukousne nohu. Vůbec to nebolí. Divím se sama sobě, jak je možné, že mohu jít bez nohy nerušeně dál. Strach mám jen z pohledu na pahýl. Potom se stejně donutím a podívám se k zemi. Od chladných dlaždiček se zvedá všech deset prstů na obou mých chodidlech. Stojím uprostřed koupelny. Ještě o pár hodin později, když se marně pokouším znovu usnout, si stále znova ohmatávám jedno i druhé chodidlo, vystrčím je zpod přikrývky, nejdřív jedno, potom druhé, potom zase první, potom obě najednou, udivena zázrakem, že je ještě mám a že jsou obě pořád ještě srostlé s mým tělem. Před svítáním vstanu. Při psaní žádný zázrak. Píšu automaticky, prsty fungují samy od sebe, ale všechno, co udělají, je pravým opakem zázraku. Všechno, co napíšu, je součástí toho mučivého polobdění ve snech, když se to hrozné už stalo, ale část mě se marně pokouší oponovat skutečnostem, obrátit všechno zpátky, korigovat průběh snů, přičarovat odněkud pušku a střelit bestii přímo do otevřené tlamy. Puška však není, jsem sama a ani vytržení ze snu do bdění, a ještě méně
mámin hlas, který pořád někde volá, nemůže zabránit ztrátě rovnováhy, ztrátě schopnosti pohybu a postupu, zbavit mě strachu ze snů, jež pokračují, přestože jsem probuzená, odrážejí mě jako neviditelná klec, kterou na okamžik zahlédnu, jen když toto píšu.
6. ZÁŘÍ
Ka a si nasadí na hlavu moje kalhotky a salutuje jako Hitler, levice zvednutá, ukazovák a prostředník pravice jsou jako fýrerův knírek. Směju se, přitisknu se k němu, tělo na tělo, a objímám ho tak pevně, jak jen dokážu, dokud nezačne prosit o slitování. Vím, že brzy přijde pár kyselých okamžiků, až se jeho pohled ztratí, obličej dostane smutný a nepřítomný výraz. V takových okamžicích je bezbranný, nic nehraje, můžu vidět hluboko do něj, jako bych se dívala do tůně, v níž se přelévají zrcadlové obrazy dítěte a starce.
„O čem teď přemýšlíš?“ přivolám ho zpět. Nikdy neodpoví na otázku, jen mě silně, silně přitiskne k sobě. Objetí je jiné než ostatní, je upřímné a vřelé, dá mi pocit závětří, pocit, že sama jsem závětří a že také já se mu stejně nechráněná mohu oddat.
Pořád dokola si povídáme o jídle. Také on přemýšlí o tom, že by se dal k veganům. Nechce mi ale ukázat svůj rukopis, o kterém mi vykládá už celý rok. Že to bude něco opravdu velkého, předpovídá, něco, co svět ještě neviděl. Velká kuchařka smrti. Porce velké jako koncentrační tábory, sousta hrůz a bezvýchodnosti, vzestupy a pády cibule, bramborové války, diktatura hladu a žranice.
„Aha?“ řeknu.
„Mňam mňam,“ řekne a zase si nasadí ten svůj nemožný varovný úsměv, při kterém mě zamrazí.
Vysvětlí mi několik podrobností o mé práci. Teď je ta věc o trochu o jasnější. Program „Zapojujeme a aktivujeme“ posílá spisovatele do různých vězení po celém státě s cílem, aby tvůrci zvýšili motivaci vězňů a zlepšili jejich kompetence s vyhlídkou na dobu, až budou opět na svobodě.
Ani Ka a ani já nevěříme, že kdokoliv na ministerstvu, které na program dává peníze, věří, že ztracené duše ve vězeních je možné motivovat nebo je jakkoliv dodatečně kvalifi kovat.
Nevěřím ani, že kdokoliv ve věznicích, počínaje těmi, co věznice vedou a dohlížejí na ně, až po posledního vězně, věří, že spisovatelé mohou někomu pozvednout morálku a kompetence pro každodenní život ve vězení nebo mimo ně.
A už vůbec nevěřím, že sami spisovatelé věří, že někomu ve vězení mohou říct cokoliv smysluplného, cokoliv povzbuzujícího, a co teprve cokoliv použitelného pro život na svobodě.
Pravda je, že my spisovatelé to všichni děláme kvůli penězům. A na ministerstvu to podporují, protože mají povinnost nesmyslně utrácet, což ale musí být zakamuflované v obalu, který vypadá co nejušlechtileji.
„Licoměrnost je pohonem světa,“ řekne Ka a a dál se šklebí.
Tento a podobné výroky do mě padají s tupým zvukem, někde ve mně zůstanou ležet, rozpadají se tam a mění se na kal, skrz který vidím čím dál obtížněji.
Když je u mě Ka a, stanu se tmavým, neprůchodným lesem bez zvířat.
Žádných živých zvířat, jen stopy šelem všude kolem, roztrhané kůže a mrtvá těla.
Věznice se nebrání tomu, aby se staly objektem takové průhledné kvazifi lantropické hry, protože je to prostě lepší, než aby se nic, vůbec nic nedělo (alespoň z pohledu vězňů)
a než aby věznice byly následně při různých hodnoceních vnímány jako zastaralé a zpátečnické represivní instituce (z pohledu ministerstva).
Krásný výchozí bod pro mou práci v následujících měsících. Obě strany, já i vězni, jsme zcela bez iluzí a demotivovaní, a přesto se účastníme průhledné hry, které nikdo nevěří.
Já a vězni: průhledné, nesmyslné a skrznaskrz nijaké setkávání, které má aktivovat a zapojovat.
To poznání mě uklidňuje. Bylo by téměř nesnesitelné setkávat se s vězni, kteří by ode mě cokoliv očekávali. Nebo já od nich. Vždyť ani já sama nevím, co mám očekávat od běžných setkání se sousedy na schodišti našeho domu, od setkání s kolegy spisovateli nebo s Ka ou. Co čekat od několika málo sociálních vazeb, které mě ještě spojují s okolním světem? Představuji si, že by bylo nesnesitelné obrátit logiku, aby teď lidé, kteří spáchali zločiny, záviseli na mně. To bych nikdy nemohla vydržet. Takhle ale nikdo vůbec nic neočekává od jiných, což není nejhorší východisko pro to, aby se stalo cokoliv víc než nic. Po Ka ově odchodu strávím celé odpoledne přípravami na zítřejší začátek kurzu. Pročítám příručky k vedení dílen tvůrčího psaní, hledám na internetu, ale nic rozumného nenajdu. Pro všechny případy mám okopírovaných několik textů a pár praktických cvičení (psát o určitém objektu, psát o první vzpomínce z dětství, psát klasický dopis, haiku, chytání se sociálně angažované tematiky, psaní fi lmových scénářů a psaní písňových textů), ale až na místě se rozhodnu, co a jak.
Oukej, přiznávám. Mám trochu trému. Vzkázali mi, že je až 34 přihlášených, což je rozhodně příliš. Odpověděla jsem jim, že všichni můžou přijít na úvodní hodinu, ale že potom
se budeme muset přeorganizovat. Dopisuji si s vězeňským psychologem. Jmenuje se doktor Petek a je to specializovaný terapeut pro volnočasové aktivity v penologických institucích. Podle mailů korektní. Jakpak by taky ne. Vždyť to je zaměstnání snů, zabývat se trávením volného času. Tak jako já. Spisovatelka, romanopiskyně. Nekonečnost beztvarého volného času. Zaměstnání snů. A navíc zaměstnání snů oba, on i já, provozujeme ve vězení. Naděje snů za mřížemi. To je něco! O přihlášených vězních nevím prakticky nic. Ve vězení v Dobu jsou velice rozmanité typy vězňů, od drobných delikventů s trestem do roku a půl (otevřené oddělení) až po těžké kriminálníky, kteří si musí odsedět taky patnáct let i víc (uzavřené oddělení). Těm asi nenabídli, aby se ke mně přišli zapojovat a aktivovat, anebo…? Při té myšlence se mi udělá horko.
Do jakých sraček mě to Ka a dostal!
To je tak cynická odpověď na prosbu, aby mi pomohl!
„Co mám se všemi těmi vězni dělat?“ zeptala jsem se ho.
Ka a se jen šklebil.
„Dej jim za úkol, ať píšou o něčem, co je žere, před čím mají úctu, z čeho mají strach, o něčem pro ně vážném, osudové téma, něco o vraždách nebo o válce nebo o jejich otcích a matkách nebo něčem takovém. Uvidíš, pár seancí a budeš mít na kurzu třicet čtyři ubrečených pacientů.“
7. ZÁŘÍ
Na cestu do Dobu autobus potřebuje celou hodinu. Všude plno dětí s aktovkami. Většina jich vystoupí na předměstí. Poslední část cesty v autobusu zůstane už jen hrstka cestujících. Cítím nesnesitelnou únavu. Drncání kol a hořkou pachuť v ústech. Když otevřu oči, jsme v autobusu se