Sacrifice by Viktorie Nosková

Prolog

řed velmi dlouhou dobou, v době kdy lidé ještě o démonech a upírech nic

moc nevěděli, se jednoho dne, kdy nastal úplněk, sešlo několik démonů na louce uprostřed lesa. Každý démon měl v ruce nůž a řetízek s amuletem. Všichni vytvořili kruh a doprostřed kruhu vložily amulet. Měsíční svit prozářil amulety, které začaly svítit a vypálily kolem sebe znak, které se do sebe vpily a vytvořily jeden velký pentagram. Každý démon dal do každého cípu kus své krve, která se rozlila po celém obvodu.

Když byl obřad s krví a pentagramem dokončen, začali všichni démoni odříkávat svou modlitbu. Krev začala tmavnout a poté vzplanula. Nejstarší a nejvyšší démon sáhnul hned poté do ohně, ze kterého vytáhl kus hlíny, která mu ztuhla v rukou. Démon hlínu nalomil a ona se změnila v něco, co připomínalo desky knihy. Každý démon hned nato urval kus své kůže a vytvořil z něj papír, na kterém bylo napsáno vše o minulosti a budoucnosti všech osob, kteří vlastní ‚vzácnou krev‘. Také tam bylo zapsáno vše o vzniku té ‚Bible‘. „Poslouchejte, bratři!“ prohlásil nejstarší do ticha a urovnával naskládané listy v deskách, které byly okousané a poničené, jako by byly tisíce let staré. Na boku a na přední straně byl vyryt stejný pentagram jako byl na zemi. „Musíme zařídit, aby se tato kniha dostala včas do rukou každému, který má tu správnou krev. Proto, bratři, všichni teď řekněme ta správná slova na prokletí této knihy!“ už chtěl začít odříkávat, když v tom ho zarazil nejmladší svou otázkou; „Nejstarší, prosím, řekněte… kdy se zrodí ten první, který získá tuto knihu?“ Všichni démoni začali nad touto otázkou také přemýšlet, ale nejstarší se ani na minutku nad touto otázkou nepozastavil. Odříkal větu, a když se ornament na deskách knihy rozzářil, bylo to znamení, že je vše jak má být. „Nejmladší ze všech slyš! Ten, kterého nazýváš ‚prvním‘, se dávno narodil! Již má tuto sílu pevně v rukou, a již je poskvrněn touto silou. Má na ruce stejný pentagram, který se stvořil z našich amuletů. Je to první svého druhu, již od svého narození svůj stín vlastní. A má moc proměňovat lidi stejné krve na to, co je on sám. Stačí, když se napijí jeho krve. Onen dotyčný bude stejný jako on. Bude mít stejné schopnosti a bude jediný proměněný, který získal jeho schopnosti. Ostatní, kteří budou mít pouze pentagram, budou jenom jeho učni až do své ubohé smrti, která nastane až po velmi dlouhé době.“ Řekl nejstarší zcela bez náznaku nejistoty v hlase. 2

„Nejstarší, ale o prvním v této knize není jediné slovo. Jak to tedy všechno víte?“ nejmladší listoval Biblí a snažil se najít tu správnou stranu. Všechny listy byly pro něho nečitelné. To bylo kouzlo na ochranu před očima ostatních, kteří chtěli znát budoucnost svou, nebo jiných. Jediné co bylo k přečtení, bylo 675 stran o stvoření Bible. „To protože je to můj bratr, který mě nikdy nepozná!…“ prohlásil nejstarší, vytrhl Bibly nejmladšímu z rukou a hodil ji do ohně. Bible se spálila a světlo, které z ní vyšlo, vzlétlo do lesa, kde se ztratilo. „Teď už je jeho život v jeho rukou!“ prohlásil nejstarší a změnil se v prach, který se rozfoukal po lese.

Kapitola 1 – Sledovatel

větlo z pouličních lamp se ztrácelo ve svitu měsíce, který prozařoval noc.

Hvězdy přes všechno to světlo nebyli ani vidět. Všude byl klid. Žádní lidé neřvali na ulicích, žádná auta nejezdila, nikdo nesvítil v bytě, ani v domě. Všude bylo hrobové ticho. Jenom se občas dalo slyšet šustění stromů ve větru, který se občas zvedl.

Měsíční svit dopadal přes okna do tváře černovlasé dívce, která se převalovala v posteli z boku na bok a snažila se zabrat. Silou zavírala oči a v duchu si stále opakovala, že musí usnout. Budík, vedle její hlavy na nočním stolku, ukazoval rudě svítícími čísly, že je už 2:32 ráno. Byla neděle, vlastně už pondělí a skutečnost, že se dívka opět nevyspala, byla pro ni více než nepříjemná. Po chvíli oči otevřela. Zadívala se do stropu, na který chvilku jenom tak civěla, pak se odkryla a vstala. Přešla k psacímu stolu, na kterém byli knihy, sešity, notebook, papíry, tužky a prostě vše co na stole být má i ne. Dívka si unaveně sedla na židli, rozsvítila lampičku a pod nánosem všeho možného začala hledat notebook. Hledání se ale nezdařilo. Prohlédla si stůl a zrakem spočinula na knize. Obrovské, tlusté, staré, zaprášené a roztrhané knize. „Jak se to sem dostalo? No jasně… Povinná četba, rodinná knihovna to se rovná… nuda!“ řekla si pro sebe tiše, popadla knihu a hodila ji, na kupu všeho možného, před sebe. Otevřela ji a začala číst. Očima jezdila po řádcích, jako když někdo šije a po chvíli celá zkoprněla. „Ach můj bože…“ zakřičela přes dům. V tu chvíli v pokoji rodičů někdo rozsvítil. „To je Bible!“ Kniha byla vmžiku zavřená a hozená v koši. Když se na chodbě ozvaly tiché a povědomé kroky připomínající dámskou chůzi, dívka hbitě vypnula světlo, přeskočila pokoj k posteli, zalezla si pod peřinu a otočila se ke stěně. Bylo to právě včas. V tu chvíli kdy se dívka otočila, rozevřely se dveře a v nich stála vysoká, celkem štíhlá a taky celkem „vyvinutá“ žena s dlouhými černými vlasy, tmavýma očima a pěstovanými nehty. Stála u dveří a pozorovala dech dívky. Po chvíli se bezhlasně usmála, zavřela dveře, přešla do vedlejšího pokoje, kde zhasla a spala dál. V tu chvíli i ta dívka usnula.

Když ráno vysvitlo slunce, ptáci začali zpívat jak pominutý. To vlastně nebyl zpěv, ale křik, který černovlásku s velmi lehkým spaním probudil. „Kolik je?“ položila rozespalá černovláska řečnickou otázku a otočila se čelem k budíku. „Cože? 6:30?!“ to mě budíte půl hodiny před vstávánim?“ rozčílila se a strčila si hlavu pod polštář. Po chvíli se začala dusit, 4

takže zase ji rychle vystrčila. Nadechla se a mezi zuby procedila: „Zklapněte!“ Mrštila sebou do polštáře a znovu zavřela oči.

„Hej Ny… Je čas vstávat! Takže hejbni zadkem, ať seš do deseti minut dole! Já tam za tebou lízt zbytečně nebudu!“ křičel ženský hlas z kuchyně. Černovláska sebou trhla. „Já usnula?“ zeptala se sama sebe a podivila se tomu. „Jo mami… Už padám!“ zakřičela naštvaně a protočila oči. „Tak ale padej, nebo já pak budu padat nahoru a ty vypadneš voknem. Jako už jednou! Nezaspi znova!“ Dívka zignorovala vše, co jí matka řekla a převlíkla se do oblečení na ven. Naházela věci do předpřipravené tašky a vyběhla na chodbu ke schodům. Tam už na ni čekal její kocour. Sehnula se k němu, podívala se mu do očí, dala mu pusu na čumáček a vzala si ho do náručí. Seběhla rychle schody, tam pustila kocoura na jeho pelíšek a pokračovala dál do kuchyně.

Korálky se rozrazily do všech světových stran. Hned nato černovláska vstoupila do místnosti. „Ááá… hvězda dne dorazila…“ řekl otráveně malý kluk a dal si lžíci plnou ovesných vloček do pusy. „Zmlkni Miaki!“ Dívka hodila tašku ke stolu a sedla si na židli. Hned nato nakopla kluka do holeně. Miaki zakňučel. „No počkej Ny… To si vodskáčeš!“ řekl a natáhl k ní vidličku. Píchnul jí s ní do čela a vítězně se usmál. Ny mu vidličku vyrazila z ruky a vrhla se na něj přes stůl. Srazila ho na zem a dala mu pěstí. „Nechte toho. Sakra!“ přiletěla žena s tousty v ruce a nacpala je Ny do pusy. „Ny, ty jez! Miaki, ty nech sestru, a dojez tu tvou podělanou snídani. Ny, ty nech bratra na pokoji!“ Oba zmlkli. Sedly si poslušně na židle a dojedli v klidu snídani.

„Ahoj Ny… Vítej zpátky!“ Kluk s nakrátko střiženými vlasy mával na Ny a usmíval se. Vedle něho stála ještě jedna dívka a jeden kluk, kteří také mávali a usmívali se. „Ahoj děcka… Sorry, že sem tu tak dlouho nebyla. Ale problém by snad měl bejt vyřešenej.“ Usmála se a objala je. „Jó, Rego, něco pro tebe mám!“ usmála se a začala lovit v tašce. Až nakonec vytáhla nůž. „Všechno nejlepší… Teda, dodatečně.“ Usmála se a vrazila nakrátko střiženému klukovi kudlu do rukou. Ten se jenom usmál od ucha k uchu, vrazil si nůž do kapsy a objal ji. Skupinka si pak ještě hodně dlouhou dobu povídala před školou až do zvonění a pak se rozešla, každý do jiné třídy. Teda až na Ny a její kamarádku Kiu. 5

„Takže… co ti bylo?“ Byla teprve první hodina a už se všichni nudili. Povídali si, psali si příběhy do notesů, četli knihy pod lavicemi, smskovali, nebo byli na netu. „Tak trochu mi selhalo srdce, takže sem si musela dát voraz. To je ale jedno… Teď musim na záchod!“ Kiu se zasmála, tak hlasitě, až to bylo slyšet na chodbu. Učitel se otočil a zahleděl se na vyrušovatelku. „Slečno Kiu… Připadá vám něco na větě; Všichni se topili v krvi, střevech a moči, vtipné?“ Celá třída vyprskla smíchy. Kiu taky, ale hned se začala bránit a kývat hlavou na nesouhlas. V tu chvíli se zvedla Ny a prohlásila, že musí na záchod. Celá třída málem spadla ze židlí, jak sebou řezali. Učitel na dějiny se zpotil. Sedl si za katedru a otřel si čelo. „Proboha. Děte!“ řekl a ukázal na dveře. Ny vyběhla ze třídy a rychle za sebou zavřela dveře. Na chodbě vyprskla smíchy, až jí začali téct slzy.

Chodba byla tichá, jako vždy. Ale z nějakého neznámého důvodu se tam Ny v tu chvíli necítila zrovna nejpříjemněji. Měla velmi silný pocit, že ji někdo sleduje. Ale ať se kolem sebe otáčela, jak chtěla, nikoho neviděla. Přesto v ní ten pocit zůstával a velmi prudce se stupňoval. Po chvíli ztratila nervy a rozeběhla se přes chodbu. Zabočila za roh a pomalu začala zpomalovat. Když stála naproti dveřím od záchodů, zhluboka si oddechla. Rozrazila dveře a vstoupila do místnosti. Nejdřív se ale šla upravit před zrcadlo. „Neotáčej se!“ Ny celá ztuhla.

Kapitola 2 – Aruas

„N

eotáčej se!“ ozvalo se za Ny zničehonic. Dívka celá zkoprněla. Začala se

třást a nedokázala se normálně nadechnout. Ale nedalo jí to a otočila se. Ve chvíli kdy se otočila, jí čekal ještě větší šok. Nikdo tam nebyl, ale najednou jí někdo chytil kolem krku a přitisknul si ji k tělu. „Hah…“ řekl hluboký hlas, který patřil člověku, který jí držel. „Teď mě zabít nemůžeš, co?! Člověka nezabiješ!“ Ny nevěděla, o čem to mluví. Vždyť se ho přece zabít nesnažila. Najednou se ve vzduchu ozvalo nevrlé zamručení. Hned nato se před Ny objevila silueta vysokého muže v kabátu k zemi. Ne moc dlouhou chvíli nato se objevila celá jeho postava. Ny viděla jeho rudé oči, jeho dlouhé stříbrné vlasy, které byli dlouhé snad metr padesát, muž sám měřil určitě něco přes 2 metry, plášt byl černo rudý, roztrhaný. Muž měl kolem krku a pusy zapnutý límec, který patřil ke kabátu a korzet, který měl několik pásků různě přes sebe. Vše co měl na sobě, bylo buď tmavě rudé, nebo černé, žádná jiná barva se na něm nevyskytovala. V ruce držel černou pistoly na které byli vyryté monogramy: A.D. přes to byl nápis: Demonius, který byl celý stříbrný a u rukojetě byl vyryt pentagram. „Dělat si z lidí štít je…“ Zadíval se na Ny. Jeho pohled ji naprosto probodával. Pořád ji sledoval a dívka začala být nervózní. „Nemorální! A jinak… kde bereš tu jistotu, že bych to neudělal?“ Zadíval se na muže, který škrtil Ny a hned nato se podíval dívce do vytřeštěných očí. „Ty víš, co chci udělat, stačí, když to povolíš. Slibuju, že se ti nic nestane… Pouze ti prostřelim krk, ale nic se ti pak nestane! Slibuju…“ Dívka vyvalila oči ještě víc. Tušila, že ji ten muž chce zabít, aby mohl umřít ten muž za ní, ale vůbec se jí to nelíbilo. Zavřela oči a snažila se přemýšlet. Chvilku sebou cukala a snažila se tomu muži vykroutit ze zajetí, ale když poznala, že to nemá cenu, nadechla se a zakřičela; „Ste magor! Proč ho chcete zabít?“ Muž se na ní zamračil a zeptal se jí znovu: „Povolíš mi to? Slibuju ti, že se ti skutečně nic nestane! Vše ti vysvětlim, jenom řekni Ano!“ Muž se na ní prosebně zadíval. Dívka chvilku přemýšlela, ale cítila, že mu může z nějakého důvodu věřit. Ruce měla celé odkrvené a tak se nadechla a řekla to dlouho očekávané slovo. „Ano…“ znovu se nadechla a zavřela oči. Muž se usmál, zadíval se na dívčin krk a zmáčkl spoušť. Muž za Ny nevěřil vlastním očím, ale než se vzpamatoval, kulka se mu zavrtala do srdce a byl z něho pouhý prach, ze kterého vyrostly černé kytky, které hned uvadly.

Muž poklekl vedle dívky v louži krve. Ny byla jasně mrtvá. „Díky… pomohla jsi mi! Já teď taky dodržím slovo a pomůžu ti!“ Ruku jí položil na to, co zbylo z krku. Díra sice nebyla moc velká, že by hned odlomila hlavu od těla, ale na ztrátu života bohatě stačila. Z ruky mu vylezly jakési provázky, které byly černé a průhledné. Začaly zaplňovat prostor a sešívat ho. Po chvíli dlaň z krku odstranil a Ny se probrala. „Co? Já sem živá?“ podivila se a sedla si. „Před chvilkou sem stála nad svým tělem a setkala se s nějakými dušemi, které mě chtěli sníst.“ Když se vzpamatovala, podívala se svému zabijákovi, a zachránci zároveň, do očí. Objala ho a pomalu se zvedla. Přešla k zrcadlu a zadívala se na svůj krk. Vypadal naprosto normálně. „To je divný… Divný, ale hustý!“ usmála se a otočila se na stále klečícího muže, který byl v šoku z toho objetí. Ny k němu přešla a podívala se na něj. „Pane… s-ste v pořádku?“ Její zrak, ale padl na jeho dlaň. Dlaň, na které byl vyrytý pentagram. „Ten pentagram já znám. Ale nejenom z tý pistole taky… z tý Bible!?“ vzpomněla si, že ho viděla v noci na obalu Bible. Muž se najednou postavil a zadíval se na Ny. „Bible?“ položil jí ruku na rameno a podíval se jí do očí. „Jaké Bible? O čem ta kniha byla? Kde je teď?“ Dívka byla celá vykolejená. Dívala se do mužových očí a snažila se uklidnit tep. „N-no… ta kniha… byla o… byla o nějakým stvoření, o psaní nějakých rituálech o něčim životě.“ Všimla si, jak muž začíná být netrpělivý. V tu chvíli si uvědomila, že si z toho co četla, nepamatuje vůbec nic. „J-já nevim! Nepamatuju si to! Ani nevim jak se tam doma ta kniha vzala. Když sem zjistila, že je to Bible, hodila jsem ji do koše. Já totiž nenávidim, jak náboženství prosazuje jenom to stejný furt dokola!“ Muž si před ní poklekl a položil ji i druhou ruku na rameno. Dívce se tep zrychlil ještě víc. „Prozraď, Ny, jak ta kniha vypadala!“ V černovlásce hrklo. Jak to, že zná moje jméno? Ale zachovala klid. Teda, alespoň se o to pokusila. „Byla taková poměrně velká, zaprášená, trochu natrhaná a na hřbetu a na přední desce byl vyryt pentagram. S-stejný jako máš ty!“ dodala rychle a ukázala na jeho ruku. On se jenom tiše pousmál a vypadal celkem šťastně. „Jak to, že znáte moje jméno? A kdo vlastně jste? Kdo byl ten muž? Proč ste ho musel zabít? A taky… Jak ste mě oživil?“ Dívka se mu vytrhla a šla si umýt ruce. To dělala vždy, když byla nervózní. „Jmenuju se Aruas. A pracuju pro Demonius.“ Uklonil se a přešel za Ny. Chytl ji za ruce pod tekoucí vodou a otočil ji čelem k sobě. V tu chvíli to vypadalo, jako by Ny chtěl políbit. Ona se mu znovu vytrhla, zastavila vodu a šla si osušit ruce. „Znám tě, protože ty si, dalo by se říct, stejná jako já. Teda, ne úplně, ale jsi jiná než ostatní! Máš v sobě něco víc. Dovol mi ti pomoc!“ Aruas podal k Ny ruku s pentagramem. Ny zakroutila hlavou a poodstoupila od něj dál, přesto nespouštěla z jeho ruky zrak. „Můžu ti pomoc, vážně!“ Ny se zamyslela. Už jednou mu uvěřila, a teď toho nelitovala. Zároveň by ji taky zajímalo, v čem je stejná jako on, v čem je jiná než ostatní, ale už jednou umřela a po druhý se tam znovu zjevit nechtěla.

Ale zvědavost byla větší než bázeň. „No… do-bře, ale… co za to chceš?“ Aruas se zasmál a s klidným hlasem prohlásil: „Nic! Jenom slib, že mě budeš vždy poslouchat!“ Ny souhlasila a popošla k němu. Podala k Aruasovi ruku a nechala svůj osud v jeho dlaních.

Kapitola 3 – Nový člen Demonius

ruas jí chytl ruku a přitáhl si ji k sobě. Strhl ji na zem a kolem rukou ji začaly

ovinovat stíny. Ty ji znemožnily se hýbat. Zároveň ze stínu kolem ní vytvořil pentagram a položil jí dlaň, se stejným pentagramem jako byl na zemi, nad místo, kde bylo srdce. Soustředil se tak moc, až mu vystouply všechny žíly v těle. Z dlaně mu po chvíli začalo vycházet rudé světlo ve tvaru onoho pentagramu, jako byl na dlani, a ve stejném tvaru se ryl do Nyiny hrudi. Ny to bolelo, ale styděla se křičet, takže se kousala do rtu, který ji začal až krvácet, a čekala, až to skončí.

Když ruka mu přestala pulzovat a jeho žíly se vrátily do normální ‚velikosti‘, zvedl se a máchnutím dlaně nechal pentagram na zemi zmizet. Pak pomohl vstát Ny a podíval se na ni. „Ny…“ Dívka zpozorněla, ale nedokázala se udržet na nohou. Kolena se jí podlomily a ona začala padat, ale než spadla na tvrdou zem, Aruas ji chytil a začal jí nést někam pryč. Ny už nevnímala, poslední čeho si všimla, bylo Aruasovo mizející oko.

„Huh… Kde to sem?“ Ny se posadila na posteli. Na sobě měla černou košili a tmavě rudé minikraťasy. Byl to jenom sen? Pak kde to teda sem?! Ten pentagram… Na hrudi?! Rozepnula si košili a hledala, jestli na sobě má ten pentagram, nebo ne. „Ehm…“ ozvalo se do ticha. Ny se začala kolem sebe rozhlížet, až po chvíli si všimla, že vedle ní sedí Aruas, který byl červenější než zadek paviána. „Příště mi dej vědět, že se chceš svlíkat a…“ Odvrátil zrak a zrudnul ještě víc. „Že nemáš podprsenku!“ Ny zrudla taky. Rychle si prohlídla hrudník. Takže to nebyl sen?! Zapnula si knoflíčky. „Ne… Sen to nebyl!“ On mě slyší? Podívala se na senseie, který jenom tiše přikývl a pousmál se. „A jak sem asi mohla vědět, že mě budete špehovat sensei?!“ Aruas zrudnul ještě mnohem víc, ta barva se už nedala k žádnému odstínu rudé přirovnat. „J-já tě nešpehoval!“ Bránil se, ale moc mu to nešlo. „To je jedno… Spíš mě teď zajímá: Jak sem se tu ocitla? Kde to vlastně sakra sem? A co ste sakra zač?“zadívala se na něho a čekala na svou odpověď.

„Popořadě: Vzal jsem tě sem. Sem do… Demonius institutu. Teď budeš pracovat tady! Em… se mnou!“ řekl s naprosto vážným hlasem. „To je vtip? Já ještě nejsem plnoletá!“ „Zdá se, že vtipkuju?! Ne! Vtip to není. Ty totiž plnoletá už nikdy nebudeš! Takže to neřeš!“ „A tohle hádám, že taky nebyl vtip. Jak to? Co je tenhle institut zač?“ zeptala se Ny a opřela se o cihlovo-kamenou zeď. „Demonius institut pracuje na ochranu lidí. Zde se zabíjí lidi, jako jsme my dva. Teda ty, kteří ohrožují ostatních bezpečí!“ Zadíval se na Ny a chvilku se zapřemýšlel. „Kdo sme my dva?“ prořízla Ny trapné a až moc dlouho trvající ticho. „My sme mrtvý živý. Hodně lidí nám říká nějak jinak. Někdo upíři, někdo zombie, někdo ghúlové, někdo démoni. My jsme vlastně všechno a zároveň nic.“ Ny byla otrávená. „Díky že ste mi to osvětlil, mistře.“ Založila si ruce na prsou a zadívala se na něj. „Já sem se za tebe přimluvil, abys tu mohla makat, takže se budeš muset snažit! Budu ti pomáhat, ale věz, že to nebude lehký!“ Aruas pomalu začal mizet jako stín na světle. „Počkej, sensei! Jak tě můžu najít?!“ Ale Aruas byl pryč. Jsem pořád s tebou! Prostě se mnou mluv, i když u tebe nebudu blízko! Ozval se jí Aruasův hlas v hlavě. Najednou se dveře do místnosti rozletěli, a v nich stál muž, který vypadal jako komorník. Uklonil se a mile se na Ny podíval. „Slečno Ny… paní Kiama vás chce vidět.“ Pousmála se na něj, popadla korzet, který byl přehozený přes židli, a vyběhla naboso ven.

Kapitola 4 – Nový domov, nový život

vuk Nyiných bosých nohou na kameno-hliněné podlaze se rozléhal

sklepením, jakoby běžela v tunelu. Vlastně to tam tak vypadalo. Ny běžela chodbou stále dál, až doběhla ke schodům. Zalezla si za roh a nandala si korzet. Přes něj si zapnula košili a pak už v klidu šla o patro výš. Nohy jí plácaly o zem, která byla z mramoru a překvapivě příjemně studená.

Když vyšla asi 20 schodů do přízemí, objevila se uprostřed obrovské místnosti, která byla snad 30 metrů vysoká. Stála v té místnosti jak přikovaná a rozhlížela se všude kolem sebe. Na všechny ty obrazy, zbraně, knihy, lidi, okna, schody, dveře, chodby… Po chvíli Ny vyrušil hlas komorníka: „Slečno Ny… musíte jít po třetích schodech vlevo o patro výš, pak vyrazit doprava a třinácté dveře ve třetí chodbě jsou Paní Kiamy. Ale to poznáte, jsou to ty největší!“ řekl s klidným hlasem komorník. „A mapu byste náhodou neměl, co?!“ řekla Ny ironicky. „Dobrý vtip slečno Ny, bohužel ale ne! Musíte se tu naučit orientovat, nakonec toto…“ roztáhl ruce, jako by Ny chtěl obejmout. „Je vaším novým domovem!“ Ny zaskočilo. Začala kašlat: „M-mým nov-novým domovem?“ Komorník bezhlasně přikývl. „Prosím… říkejte mi jenom Ny!“ komorník se trochu ošíval, ale nakonec svolil. „Jak vám říkají?“ „Jmenuji se Miamy.“ Prohlásil hrdě. Usmála se na něj a vyběhla po třetích schodech nahoru. „Díky za všechno!“ volala za sebou na Miamyho.

Stála už pěknou řádku minut před obrovskými dveřmi, za kterými se ozývala hlasitá hádka. Ny se neodvažovala zaklepat, ale nakonec, po několikátém pokuse se to povedlo. „Ano… Vstup!“ Ny se roztřásla. Vzala za kliku a otevřela dveře. Prvního, koho uviděla, byl její sensei. Hned se zaradovala, ale když uviděla jeho výraz a poté když otevřela dveře ještě více

a viděla ženu s cigaretou v puse, která na sobě měla minisukni, sako a její dlouhé vlasy jí vlály ve větru z otevřeného okna, všechna kuráž, která se u Ny objevila, stejně rychle zmizela. „Ny, viď?!“ řekla naštvaným hlasem žena, která seděla na stole. Její černá rtěnka byla ještě černější než její minisukně a vlasy. „Pojď dovnitř!“ ukázala k nevinné dívce prstem. Ny se zatřásla. Začala běžet k Aruasovi. „Sensei…“ zvedl k ní zrak a hned nato zmizel. Ny v tu chvíli doběhla na místo, kde před tím stál on. „Ny!“ zakřičela žena. Dívka sebou cukla a zadívala se na ženu. Zasalutovala a postavila se do pozoru. „Co to do prdele děláš? Sedni si!“ kopla k ní židli. Ny se poslušně posadila a sledovala, jak stoupající kouř z cigarety pomalu mizí. „A začni se soustředit, dítě! Nejsi tu na dovolený, takže bacha!“ Ny sledovala, jak se žena opřela dlaněmi o stůl a vyskočila, aniž by použila nohy k odrazu. Ve vzduchu se otočila a natáhl pod sebe nohy. Zapálila si další cigaretu, a když dopadla, stála čelem k oknu. Sledovala dění venku a začala vyprávět co vlastně institut je zač a proti čemu bojuje. „Ten muž, díky kterému si umřela, nebyl obyčejný člověk. Byl to ghúl, který ukradl institutu něco velmi vzácného. Jeho smrtí se to vrátilo zpět na své pravé místo. Tak trochu díky tvou zásluhou.“ Popotáhla z cigarety a vypustila obláček kouře nad svou hlavu. „Bojujem proti těmto ghúlům, kteří kradou a vraždí a odmítají se vzdát své povahy a žít mezi lidmi pokojný a poklidný život. Spousty ghúlů to už pochopilo, avšak existuje ještě mnoho, kteří to odmítají… A kvůli nim jsme tu mi a moje organizace.“ Hned jak skončila, znovu popotáhla z cigarety, otočila se a pozorovala vytřeštěnou Ny. Sedla si na židli a začala prsty klepat do stolu. „Tak jak vidím, máš spousty otázek… Sem s nimi!“ Ny chvilku váhala, ale pak se zeptala na jedinou věc, která jí celou dobu tížila: „Proč jste mě tu nechala pracovat?“ Kiama povytáhla obočí. Típla cigaretu, ale tentokrát si další nezapálila. Přestala prsty bubnovat do desky stolu a zamyslela se. „Pravda… proč?! Jednoduše… Aruas přišel s tím, že tě objevil a že vypadáš jako někdo schopný…“ Zarazila se. Zadívala se na Ny a pokračovala s větou jinak: „Že do tebe vkládá velké naděje! Sama nevim, proč sem svolila. Asi proto, že Aruas je pro mě důležitej a vše co potřebuje, nebo chce, mu prostě dám.“ Zvedla se ze židle a opřela se dlaněmi o stůl. „Ale pamatuj si, že teď pracuješ pro mě a pro Aruase… Sebemenší porušení pravidel a seš… mrtvá!“ Vytáhla krabičku, ze které vyndala další cigaretu. Zapálila si, popotáhla, a když vydechla, ukázala na dveře se slovy: „Snad víš jak se odsud dostat! Tvůj pokoj je ten, kde ses probudila! Jídlo budeš mít vždy večer. O všech akcích se samozřejmě dozvíš, takže se neboj! A teď vypadni! Mám ještě spousty práce!“ Ny se poklonila a vyběhla na chodbu. Neohlížela se. Když vyběhla za dveře, okamžitě je za sebou zavřela a zhluboka si oddychla. „Ale no tak Ny… Zábava teprve začíná! Dem se seznámit s tvym pravym já.“ Obrysy těla Aruase značily, že k Ny natahuje ruku.

Kapitola 5 – Trénink? Ne! Boj

„A

co budem dělat tady?“ Ny se rozhlížel kolem sebe. Všude byly jenom

kosti, lebky, zbraně, šrot, železo, kameny, ohořelé dřevo, to všechno se nacházelo v shořeném písku. Nebe bylo černé. Uprostřed se táhly mraky, které tvořily rudou spirálu do špice. „My? Hlavně ty! Dokaž, že si jednou z nás! Zabij mě!“ řekl s klidným hlasem. „A když odmítnu?“ řekla rázně Ny a snažila se zachovat si chladnou hlavu. „Tak to budeš ty, kdo zemře!“ řekl s ještě klidnějším hlasem Aruas a vytáhl z korzetu zbraň a přiložil ji k jejímu čelu. „A teď; žij, nebo zhebni. Vyber-si!“ Ny se rychle vzpamatovala a než Aruas zmáčkl spoušť, začala utíkat k popraskanému kmenu ohořelého stromu. Za zády se jí ozýval hlasitý smích jejího mizejícího mistra. „Sensei! Prosím… nedělejte mi to!“ Ale její prosba byla odvrácena dalším smíchem. Ny se naštvala. Začala očima hledat Aruase, nebo něco, čím by ho mohla porazit. „Jsi pomalá!“ ozvalo se za ní. Ny se prudce otočila, ale nikdo tam nebyl. „Vážně… Jsi hodně pomalá!“ znovu se ozvalo za jejími zády. „Ale zabít tě teď by bylo něco jako hřích. Chvilku si tě vychutnám!“ ozvalo se jí nad hlavou a hned ze všech stran. Ny rozbolela hlava. Když se tak otáčela, všimla si opodál ležícího špičatého klacku. Tohle by mohlo bejt něco jako menší zbraň… Zaradovala se Ny a rozběhla se ke klacku. Ale než ho stihla zvednout, objevil se před ní Aruas, který vystoupil ze stínu. „Dávej si pozor, na co myslíš, prcku!“ řekl a jeho zornička se rázem rozšířila. Ny se lekla, zaječela a začala utíkat na druhou stranu, ale když se otočila, už před ní stál Aruas. „Asi sem se za tebe neměl přimlouvat! Možná to byla chyba pohádat se kvůli tomu tvýmu místu s Kiamou. Zaútoč na mě, nebo to budeš ty, kdo tu zhebne!“ Prohlásil a střelil po Ny. Ta znovu zaječela a sehnula se k zemi. Do hrsti nabrala písek, teda to co zbylo z písku, a hodila to mistrovi do očí. Ten zmizel se slovy: „Doprdele, pereš se jako člověk! Per se víc jako někdo z našeho druhu!“ Ny se postavila, zaryla nohy do písku, aniž by věděla, co dělá, a začala na zemi poskakovat. Nemyslela, prostě naslouchala ‚vnitřnímu hlasu‘. Po chvíli jejího baletění, se jí opět vrátila barva do očí. Když pohlédla na zem, uviděla pentagram. „A teď ještě vědět co s nim, že?! Ale při tom tvym baletnim vystoupení sem se celkem bavil.“ Řekl Aruas a objevil se před Ny. Ta se jenom usmála a stejně klidným hlasem odpověděla: „Měla sem sen… Vim co teď dělat! A-a-alespoň doufám, že vim!“ Aruas byl překvapen. Opřel se o dřevo, které mělo být zbytkem kmene stromu, a čekal, co bude dál. Ny si klekla, koleno vrazila do země a ruce vedle kolena a chodidla. Oči jí opět změnily barvu. 14

Začala si pro sebe něco potichu odříkávat a pak po chvíli zaryla ruce ještě hlouběji. Když se pentagram začal zabarvovat, Aruas byl udiven. Narovnal se, nadechl se a s klidným a ironickým hlasem prohlásil: „Ty si hodláš opejkat kejty?“ Ny se přestala soustředit. Zadívala se na svého mistra a nenávistně ho probodla očima. „Ne…“ řekla naštvaně a už chtěla pokračovat, když v tom se znovu ozval Aruas. „No… začátek byl velmi zajímavej, a vážně sem myslel, že se k něčemu schýlí, ale pokud se nechceš nechat usmažit zaživa, tak vyjdi z toho pentagramu!“ řekl se smíchem v hlase Aruas a vyhnal jí pryč. „To… bylo… hnusný!“ řekla s vypětím všech sil Ny a pomalu začala padat do bezvědomí. „Seš slabá, Ny! Nevydržíš ani trénink?! Nemá cenu tě trénovat! Budeš se to holt muset naučit v terénu! Máme misi! Jdeme!“ Ny ležela na zemi, sotva popadala dech. Vydala ze sebe kňučení a tím upoutala pozornost Aruase. „No tak jo… Ty jdi domů, já pudu. Ale to je naposledy, co seš uvolněná!“ zvedl ji a odnesl pryč.

Kapitola 6 – Mise číslo 1. Neúspěch je nepřípustný!

dyž se Ny probrala, ležela znovu ve své postely. Stále ve stejném, špinavém

– od písku- oblečení. „Sensei…“ řekla, aniž by otočila hlavou, aby se porozhlídla, jestli v místnosti je, nebo ne. Cítila jeho přítomnost. Posadila se se sklopenou hlavou na posteli. „Hmm…“ ozvalo se jako odpověď nedaleko Ny. „Proč ste se u mě přimluvil u Kiami? Proč ste jí tvrdil, že do mě vkládáte velké naděje?“ Ticho. Hrobové skoro 5ti minutové ticho. Jenom dech a tlukot jejího srdce byl slyšet. „No…“ prořízlo to ticho a nervozitu. „Asi proto, že do tebe velké naděje vkládám! Už jenom to, že si překonala svůj strach z prostřelení krku, mi dokázalo mou teorii.“ Ny stále se skloupenou hlavou poslouchala a snažila se přijít na důvod jejího pobytu v tomhle institutu. „A hlavně… máš v sobě něco, co ani já, ani Kiama, ani Miamy… nikdo na světě nemá!“ V tu chvíli Ny zvedla hlavu a unavenýma očima pohlédla na mistra. „Co?“ zeptala se chraplavým hlasem plným očekávání. „To nevim… Jenom to cítim!“ řekl sklesle. „Ale teď se musíš dát do kupy! Je čas vyrazit!“ řekl a znovu zmizel. Na převlečení a sbalení všech zbraní máš 5 minut. Čekám na tebe před domem! Ozvalo se Ny v hlavě. Dívka vyskočila z postele a vběhla před zrcadlo. Hledala nějaký kartáč. Nakonec ho po chvilce našla v šuplíku. Rychle si rozčesala své neupravené do všech stran rozježené vlasy, které měla až po zadek, sepnula si je do culíku, zapnula si košili, zavázala korzet a na upnuté mini kraťasy, si dala mini sukni. Bylo jí dost příjemné chodit bez bot, takže chtěla vyrazit, když v tom se jí znovu ozval v hlavě Aruasův hlas: Vem si ty boty! Chtěla ho ignorovat, ale když to řekl už po desátý a zněl už dost naštvaně, poslechla ho. Obula si kožené přezkové boty ke kolenům na 15ti centimetrové podrážce a vyběhla následovaná dusotem po chodbě ke schodům.

U schodů čekal Miamy s několika zbraněmi. Podal jí dvě pistole a osm vrhacích nožů, které byly ponořeny do svěcené vody. Pak jí ještě dal tašku s municí, popřál jí hodně štěstí a pustil ji o patro výš. Ny, než vyrazila po schodech, dala zbraně vně stehen do opasku, který byl okolo stehen připoutaný k minisukni, a nože dala po čtyřech kusech zevnitř stehen. 16

Když Ny dorazila před dům, Aruas na ní už čekal ve svém roztrhaném plášti, ve vysokých botách, podobných jako měla ona sama, v korzetu a s výzbrojí. Připravená? Zeptal se jí telepaticky a usmál se. Ny pouze kývla a přiběhla k němu. Chytla se jeho ruky a vykročila stejnou nohou. „Hlavně na nic nesmíš myslet… Jenom jdi!“ prohlásil Aruas po necelých 3 krocích. Ny jenom kývla a zakoukala se do dálky. Snažila se na nic nemyslet, ale moc jí to nešlo. Když konečně ‚vypla‘, ucítila, že se jí podlomily nohy. Lekla se a znovu začala myslet. Chtěla zmáčknout Aruasovu ruku, ale on už vedle ní nestál. Hloupá! Neříkal sem ti snad, že nemáš na nic myslet?! Počkej chvilku! Po chvilce vystoupila ze stínu silueta mistra. „Teď… zkus to znovu!“ Ny to zkusila ještě dvakrát a teprve na 3. Pokus se jí to podařilo. Automaticky bez přemýšlení se chytla senseiovi ruky a ten jí vtáhl do stínu.

„A teď jsme… kde?“ Ny stála vedle Aruase na střeše nějaké vily. Kolem byla tma. Byla totiž noc. Všude bylo ticho, až na děsivé kvílející zvuky z vily. Ny se třásla strachy. „Klid! Podle všeho by se v téhle vile měl nacházet můj starý známý…“ prohlásil Aruas a rozešel se ke kraji střechy. „A co jako? Co tu dělám já?“ zeptala se Ny celá nervózní a snažila se Aruase odtáhnout od kraje střechy. „Máme misi! Najít… a zničit! A ty mi budeš pomáhat a něco se tu zároveň i naučíš!“ „Jak si můžete bejt tak jistej? Sensei!“ Zkřížila si ruce na prsou a začala ho pozorovat. „Protože život je nejlepší škola života!“ zasmál se Aruas a skočil dolů. Ny se rozběhla, ale nestihla ho chytit. Ale ani nemusela… Aruas se chytil kraje střechy prsty, takže vysel zády k oknu. Nadechnul se, rozhoupal, a když byl ve vzduchu a vracel se k oknu, pustil se a vpadl rozbitým oknem do domu. Ny slezla pomalu ze střechy a špičkou boty se dotýkala dřevěného rámu okna. Nejdřív se skrčila, a když už chtěla vlézt do baráku, převážila se a začala padat. Ale v tu chvíli jí ve vzduchu chytil Aruas za nohu a vtáhl ji dovnitř. Hlavně potichu! Poslal k ní myšlenku. Ny kývla a vyrazila jako první. Vytáhla pistoly a vyrazila. Najednou jí pod nohou zakřupaly kosti. Ny nadskočila a zády spadla na dřevěný stolek před zrcadlem. Srazila zrcadlo, které se rozbilo na milion kousků a udělalo strašný bordel. Ny pak zakopla o vlastní nohu a strhla všechny záclony na oknech. Pak se do nich zamotala a srazila rukou všechny obrazy na stěně. „Stůj!“ zakřičel rychle Aruas. „Už ani krok!“ řekl o něco tišeji. Ny spadla na zadek do střepů. Zakňučela a pak se provinile podívala na Aruase, který se chytal za hlavu. „Pardon!“ řekla a snažila se vymotat ze zajetí strašlivých záclon. Pod tělem se jí objevila kaluž krve.

„Tak to bylo vážně směšný…“ ozval se neznámý hlas za Aruasem. Když se Aruas a Ny otočili, aby viděli kdo to je, Aruas se otřásl. „Ahoj Aru… a tohle…“ ukázal prstem k Ny, která se ještě stále válela na zemi. „Je tvoje nová přítelkyně? Nešikovná! Ale její krev voní nádherně.“ zasmál se a zmizel. Hned se ale objevil za Ny. Chytil ji za bradu a zadíval se jí do očí. Pak jenom zamručel a znovu se otočil na Aruase. „Nudná, ale vy dva… se k sobě naprosto dokonale hodíte.“ Řekl a naklonil se k Aruasovi, který byl jak oslepený. „Tak co? Dokončíme naši nedodělanou práci?!“ prohlásil úlisně a zahákl prst o senseiův plášť. Natrhl ho a opět zmizel. Objevil se za dívčinými zády a chytl ji hlavu a rameno. Hlavu ji dal na stranu a zakousl se do jejího krku. Začal jí vysávat krev a zároveň do ní vpouštěl jed. Po chvíli se od ní odtrhl a s krvavě rudýma očima se zadíval na Aruase. Aruas zuřil, protože tušil, že bude muset boj rychle ukončit a odnést Ny do institutu, aby z ní ten jed dostaly dřív, než ji zabije. Ny se už vzpamatovala z náhlé ztráty krve a znovu se pokusila dostat se z těch záclon. Mlátila sebou o zem, až se nabodla na střep ze zrcadla. Chytla ho a rozřízla jím záclonu. „Volná!“ zajásala, když se postavila na nohy. V tom jí ale někdo znovu chytil pod krkem, který jí neuvěřitelně bolel, a pošeptal jí do ucha: „Moc bych se bejt tebou neradoval!“ Ny sebou cukla, praštila muže loktem do břicha a začala utíkat. Uteč z vily pryč, maličká! Ozvalo se jí v hlavě. „Ne!“ zakřičela přes celou chodbu. Dělej! Ny zakroutila hlavou a zalezla do pootevřených dveří. Vytáhla pistoly a nabila ji. V tom se za ní ozvalo něčí dýchání. Otočila se a koukala někomu do očí. Spíše do oka, jelikož v celé neosvícené místnosti bylo jedno obrovské rudé, popraskané, žilkovaté oko. Zíralo na ní a… dýchalo. Pak se rozevřelo a vyletělo z něho něco jako jazyk. Ny zaječela. Vyrazila dveře z pantů a vyletěla na chodbu. Začala po tom oku střílet, ale nijak ji to nepomohlo. „Jdu vám na pomoc, sensei!“ řekla potichu a vyrazila zpět k Aruasovi.

Když dorazila nakonec chodby, uviděla, jak dva muži v pláštích spolu bojují. Oba za sebou měli své stíny, které byly naprosto přesné kopie těch mužů, ale neměli akorát barvu. Byli to pouhé trojrozměrné siluety, které měly vlastní sílu, vůli i moc. Nechoď sem! Je to tu nebezpečný! Vypadni odsud! Ny zavrtěla hlavou a namířila na záda toho muže. Viděla, jak se pousmál a přestal se hýbat. Zmáčkla spoušť a ve chvíli kdy kulka proletěla vzduchem a byla skoro u muže, muž zmizel. Zase. A opět se objevil za Ny. Chytl ji pusu a říznul ji do ran na krku, které byly od jeho kousnutí. „To nebylo od tebe hezké, maličká!“ nechal Ny spadnout na zem a přešel k Aruasovi, kterého kulka strefila přímo do srdce. „Víš… za pár dnů, budu už jinde! Jestli mě chceš zabít, měl by ses dát do kupy, kámo!“ řekl úlisně a vyskočil oknem. „Blbá!“ prohlásil Aruas a vstal ze země. Chvilku jenom tak stál a přerývaně dýchal a po chvíli si snažil vydrápnout kulku z rány. Když se mu to podařilo, vytvořil z rozlité krve svého dvojníka a i sním, přešel k Ny. Ta se ze všech sil snažila dýchat. Ale krk jí krvácel čím dál tím silněji. Koukla se koutkem oka na Aruasovu posmutnělou a ustaranou tvář. Aruas věděl, že musí zasáhnout. Otočil se na svůj ‚krvavý stín‘ a kývnul k němu. Stín se pomalu začal měnit v tekoucí krev a chtěl vstoupit do ran Ny, ale ona Aruasovu krev odmítala. Najednou jí ale 18

začalo selhávat srdce. Jed se už nejspíš rozšířil po celém těle. Ny sebou cukla a pomalu přestávala vnímat. „Nechci tvou krev!“ řekla s vypětím všech sil a ztratila vědomí. Aruas jenom zakroutil hlavou, protože když někdo krev démona dobrovolně nepřijme, nesmí ji dostat, nebo hned poté zemře. Aruas neměl moc času. Vzal svou krev zpět do svého těla a hned nato zmizel i s Ny.

Kapitola 7 – Oživení

dyž se Aruas i s Ny v náručí objevil před domem institutu, Miamy už na ně

čekal. On sám to byl démon. Sice jiný než Aruas a Ny, ale byl, takže s Aruasem se také mohl telepaticky domlouvat. Miamy stál u schodů s partou doktorů, kteří se zabývali nákazou démoního jedu. Vedle Miamyho stála ještě Kiama. Popotahovala nervózně z cigarety, a když uviděla Aruase, rozeběhla se k němu a začala se ho vyptávat, co se stalo. Všichni ji hned následovali a šli si pro Ny. „Klid Kiamo! Moc krve si od ní nevzal, takže moc schopností a energie nedostal! Spíš kolik toho jedu ji dal. Divim se, že ještě dýchá…“ Ny se v tu chvíli začala dusit. „Musíme jí okamžitě dostat na sál!“ zakřičel jeden z doktorů a táhl Aruase za ruku za sebou.

To, co bylo nazýváno sálem, byla obrovská místnost plná přístrojů na operace, plná skříněk s prášky a injekcemi. Uprostřed toho všeho byl vypolstrovaný stůl, přes který byl přehozená černá látka. Aruas položil Ny na stůl a odstoupil od ní, aby měli doktoři kolem stolu místo. Kiama a Miamy přišly za Aruasem ho trochu podpořit. Byla to sice jenom krátká doba, co se s Ny osobně seznámil, ale i za tak krátkou dobu si jí dokázal oblíbit. Doktoři pobíhali okolo stolu z jedné strany na druhou. Pořád si podávaly nějaké injekce a nůžky, kleště a bůh ví co ještě. Aruas to nevydržel a popošel ke stolu blíž. Chytil Ny za ruku a zadíval se jí do tváře. Kiama tušila, co chce udělat. Přiběhla za ním, chytla ho za rameno a do ucha mu řekla; „Nedělej to! Víš o tom, že je to riskantní! Akorát by se mohlo něco stát! Takhle je ještě šance!“ Aruas se zamyslel. Pomalu začal Nyinu ruku pouštět, když v tom se k ní naklonil a kousl ji do rány. Začal z ní vysávat nepřítelův jed. Přesto že po chvíli byl jed z těla pryč, Aruas nepřestával a začal pít Nyinu krev. Kiama si toho všimla a chtěla ho od jejího těla odtrhnout. Začala ho chytat za krk, mlátit do zad, ale nic nepomohlo. Nakonec ji napadla jediná možnost. Vytrhla jednomu z doktorů injekci a píchla se do prstu. Zmáčkla si ho, aby krev trochu vytekla a přiložila prst vedle Aruasovi hlavy. Jakmile ucítil Aruas povědomou krev, přestal pít krev Ny a otočil se na Kiamu. Jeho oči byly zabarvené do ruda. Poodstoupil od stolu a přistoupil ke Kiamě. Chytl její prst a olízl z něho tu krev. Doktoři se mezitím seskupily okolo Ny a chtěli ji darovat nějakou krev, ale ať jí napíchli, kolik pytlíků s krví chtěli, ani jedna se do jejího těla nevlila. Prostě se ta krev nedostala ani do té trubičky. Doktoři začali být zoufalí. 20

Aruas mezitím začal pít krev Kiamy, ale najednou jakoby něco uslyšel. Odtrhl se od Kiamynýho prstu a zpozorněl. Prosím, pomoc mi! Bojím se! Ozvalo se v jeho hlavě. Aruas přiběhl ke stolu, od kterého odstrčil doktory a řízl se do zápěstí. Krev stříkala všude po místnosti. Když ji bylo venku tolik, že Aruas začal pomalu omdlívat, nechal ovinout kolem zápěstí stín a tak krev přestala téct. Pak seskupil všechnu krev do jednoho místa a znovu z ní vytvořil svůj ‚krvaví stín‘. Tomu pak poručil, aby se vpil do těch dvou ‚vpichů‘ v Nyině krku.

Když krev vtekla do dívčina těla, Aruas praštil Ny vší silou do hrudi. V tu chvíli jí znovu začalo pracovat srdce. Dívka se prudce posadila na stůl a zhluboka se nadechla. Podívala se okolo sebe, a když uviděla Aruase, objala ho. Aruas její objetí opětoval a hned nato se složil pod stůl. Ny ho polekaně sledovala. V tu chvíli k ní přišla Kiama, která si zapalovala další cigaretu, a začala ji vysvětlovat, co se vlastně stalo. „Protože Aruasovo tělo přijalo cizí jed a vzdalo se spousty krve, musí si na pár hodin odpočinout a zregenerovat! Buď v klidu! Bude v pořádku! Teď tě odvezeme do tvého pokoje, kde na tebe čeká večeře!“ Miamy přisunul ke stolu vozík, ale Ny ho odmítla se slovy; „Ne, děkuju, ale myslim si, že to zvládnu!“ Jednu nohu dala na zem, a když se chtěla postavit i na druhou, podlomily se jí kolena a dívka začala padat. Někdo ji ale po chvíli chytil. Dívka se podívala na svého ‚zachránce‘. „Sensei?! Jak to, že jste při vědomí?“ zeptala se zcela překvapeně. Aruas se na ní jenom tiše pousmál a posadil ji na vozík.

Když dorazily do pokoje, na stole, uprostřed místnosti, ležel talíř a v něm rudá tekutina. Aruas dovezl Ny až ke stolu a poté ji pomohl posadit se na židli. „Sněz to! V tuhle chvíli to potřebuješ ze všech nejvíc!“ prohlásil a sedl si na její postel. Ny si opatrně čuchla k tekutině. „Vždyť to smrdí jako krev!“ Aruas se zasmál. „Vždyť je to krev!“ Ny sebou zatřásla. Ale když ji znovu praštila vůně krve do nosu, nedokázala odolat a chytla lžičku, která byla vedle talíře. Nabrala si krev a pomalu otevřela pusu, že si lžičku i s krví vloží do úst, ale… nedokázala to. Jenže její pud byl mnohem silnější, než nechuť. Vzala talíř a vypila krev. Aruas se pousmál a zmizel. Teď si odpočiň! Zítra jdeme na lov! Ny se pokusil znovu vstát, ale pro jistotu se radši držela. Ale tentokrát už nemusela. Znovu mohla chodit.

Kapitola 8 – Metro

dyž se Ny probrala, znovu vedle sebe ucítila přítomnost Aruase. „Jsi

připravená na lov?“ řekl Aruas do ticha a zlověstně se zasmál. Ny se nechtělo vstávat a tak jenom zamručela na nesouhlas a znovu zavřela oči. Aruas ji chytl za ruku a vytáhl ji z postele. Podržel ji před sebou, aby náhodou nespadla na zem a začal ji vše vysvětlovat. „Teď…“ zatřásl s ní a zadíval se jí do očí. „Mě poslouchej! Vim, kde Saige je! Prospala si celej den, takže bys měla bejt teď normální a fungovat…“ Ny mlčela a zírala za Aruase. Aruas jí pustil a chytl jí za vlasy. „Zůstaneš tady!“ V tu chvíli Ny roztála. Nechtěla bejt Aruasovi na obtíž, ale chtěla s ním jít. Chytla ho za plášť a nepustila ho. „Prosím…“ řekla a zavzlykala. „Vemte mě sebou!“ Aruas se pousmál a v duchu si pogratuloval. „Ale budeš mě poslouchat na slovo!“ Ny souhlasila. „Když řeknu uteč, utečeš! Když řeknu zůstaň, zůstaneš! Jasný?!“ Ny znovu souhlasila a začala se oblékat.

„Sensei… ste si jistej, že měl bejt tady?!“ Váhala Ny a zírala se na schody před sebou. Aruas se na ní naštvaně podíval: „Jo… tak jistej, že bych za to dal i svoje spodky!“ Ny se zasmála, ale Aruas ji ihned uzemnil pohledem, který poslední dobou Ny viděla často. Všude bylo ticho. Letáky, které byly napůl přilepené na mramorované zdi, sebou klátili ve větru, který se znenadání zvedl. Spoustu papírů na zemi letělo vzduchem a několikrát se přilepil Ny na obličej. Vždy ho s velkou ‚radostí‘ strhla z obličeje. Cedule, nesoucí slovo Metro, se kolíbala ve větru na zrezavělých řetězech. „Jdeme!“ prohlásil do ticha Aruas a vykročil. V tom spadla kovová cedule a zlomila mu nohu. Spíše rozdrtila. Ny se rozběhla k Aruasovi a chtěla mu pomoc, ale on jí pouze odstrčil se slovy: „Nech mě! Dívej se… a uč!“ Ny poslechla. Dívala se na Aruasovu nohu, která se změnila ve stín, Aruas se odplazil dál od cedule a po chvíli se mu ze stínu noha opět dotvořila. Ny spadla čelist až ke kolenům. Aruas se usmál, vstal, oklepal a znovu vykročil, směr metro. „Poď, němá! Musíme tu něco vyřídit!“ při těch posledních sloves se ďábelsky zasmál. Ny se za nim rozběhla. „Sensei, jak… jak ste to udělal?“ Aruas se jenom pousmál, ale mlčel. Díval se pořád před sebe a šel stále rovně. Ny sklopila hlavu. „Omlouvám se…“ Aruas se nezastavil, jenom se na ní překvapeně podíval. Pak zakroutil hlavou a řekl: „Lidi asi nikdy nepochopim…“ zastavil se, otočil se k Ny a podřepl k ní, aby na ní líp viděl. „Musíš se zbavit veškeré své lidskosti! Už 22

nejsi člověk! Jsi jedna z nás! Jsi jedna z Demonius!“ řekl hrdě. „Ale… musíš mi slíbit, že ať uvidíš, uslyšíš nebo ucítíš cokoli, musíš mě poslechnout! Jasný?!“ Ny bezmyšlenkovitě kývla na souhlas a snažila se donutit Aruase, aby už pokračovali v cestě. Různě sebou kroutila a uhýbala pohledem, až nakonec pustil. Pokračovali dál v cestě. Ny začala přemýšlet, proč to po ní chtěl Aruas asi chtít. On něco tuší. Sakra! Pomyslela si a najednou si všimla, že Aruas není vedle ní. „S-sensei?!“

Kapitola 9 – Saige

y chodila ve starém polorozpadlém metru sem a tam. Pokaždé zahnula do

jiné uličky v jiném patře. A pokaždé to skončilo stejně; stála uprostřed místnosti plné vstupů do různých chodeb, každé do jiné světové strany. Ny začala bejt zoufalá. Věděla, že se Aruasovi nic nestane, jelikož je o hodně let –určitě- starší, zkušenější a zároveň ty jeho schopnosti… může si zmizet kam chce a kdy chce. No jasně… Takže někam zmizel, ale proč beze mě?! Slíbil mi, že s nim můžu jít, tak proč by teď mizel?! A… počkat… telepatie! Jasně… Jak to funguje? Přemýšlela Ny. Budu improvizovat! Představila si, že před ní stojí Aruas. „Aruasi?!“ řekla nejtišeji, jak jenom mohla. Viděla, jak se obraz pousmál, a z očí mu začala týct krev. Ny… Musíš zmizet! Vypadá to, že sem to zase zvoral! Ozvalo se Ny v hlavě. „A- ale sensei,“ v tu chvíli si vzpomněla na přísahu „J-já nevim jak odsud!“ řekla a zadívala se na představu. Prostě si věř! Musíš si věřit, že cestu najdeš! Jenom naslouchej vnitřnímu hlasu a najdeš cestu ven! Věř mi… Obraz prasknul a zmizel. „A-ano… sensei!“ Ny sklopila hlavu. Vím, že sem mu to slíbila, ale pokud je pravda to, co sem viděla, musím mu pomoct! Alespoň mu donesu moje náboje a zbraně a pak zmizim.

Ny bloudila v metru už něco kolem 2 hodin. Neslyšela ani myšlenky, ani vlastní kroky. Veškeré zvuky požírali stěny metra kolem ní. Nahánělo jí to husí kůži. Konečně uslyšela zvuk. Zvuk křiku. Byl to hlas Aruase. Ny se rozběhla chodbou za hlasem. Ale když doběhla k ‚rozdvojce‘, nevěděla kam dál. Znovu začala naslouchat intuici. Ta jí vedla doprava, ale křik se ozýval zleva. Co teď? Intuice… křik… intuice… Nakonec se rozhodla pro intuici. Vešla do pravé chodby. Křik se ozval znovu, ale tentokrát z konce té chodby. Začala běžet. Všimla si dvou siluet v jakémsi rudém světle. „Sensei!“ zakřičela ještě 50 metrů od bojující dvojice. Aruas nebyl vůbec zraněnej, spíše naopak. Ohromě si to, dle výrazu v jeho tváři, užíval. Plášť měl vedle nohy a ruku zabořenou v hrudi protivníka. Tohle je Saigo?! Aruas kývnul hlavou. Saigo musel hrozně trpět, ale když si všiml, že Aruas polevil, proměnil se v ohnivý stín a popálil Aruase po celém těle. „Sensei!“ zakřičela Ny a se slzami v očích se rozběhla k němu. Tedy k Aruasovu popálenému tělu. Sensei těžce dýchal. Ny odstrčila Saigea na stranu a chytla Aruase kolem krku. „Sensei prosím… neumírejte!“ Aruas se usmál. „Kdo tvrdí, že umírám? Já akorát ztratil kondičku… To je smrtící. Jinak sem celkem v pohodě.“ Ny se se slzami v očích usmála a objala Aruase kolem krku. „Jak si mě tu našla?“ Povolila.

„Nooo… Víte… Naslouchala jsem intuici! Proč ste mě opustil? Hledala sem vás 2 hodiny!“ Aruas natáhl prst směrem k hořícímu Saigemu. Ny pochopila. „Ale proč ste mi nic neřekl?“ „Trénink…“ prohlásil klidně Aruas a vstal. Ny mu vrazila facku. „To bylo hnusný… Ale… myslim že měl úspěch.“ Aruas, držící si tvář, se usmál a odsunul Ny stranou. „Teď se něco naučíš! Ukážu ti jak pravý Demoniusové, kategorie A, bojujou.“ Řekl a zmizel. Najednou se Ny, on a Saige objevili v rudé chodbě. Ny cítila, že ten člověk, který stojí před ní, je Aruas, ale nějaký jiný. Najednou se kolem něho seskupily stíny. Nabraly tvary lidí, získali rudé oči, ostré zuby a křídla. „Teď to bude teprve zábava!“ řekl a klekl si. Ny v tu chvíli nedokázala věřit vlastním očím. Co to je?

Kapitola 10 – Boj kategorie A

y seděla u zdi, která se roztékala a měnila ve stékající krev. Aruas stál před

armádou stínů s křídly. Když poklekl, ze zad mu vyrostla obrovská křídla, která byla celá protrhaná. Aruas držel dlaň s pentagramem na zemi a potichu si pro sebe něco odříkával. Pak se podíval směrem k Saigevi a oči se mu rozsvítili štěstím. Pod jeho nohama se vytvořil z krve pentagram, ze kterého po chvíli vylezli stínoví psy. Měly tři rudé oči, dlouhé špičaté jazyky a ostré zuby. Hned po jejich vstoupení na povrch se jejich stínová těla polila krví a získaly tak hmotná těla. Aruas vstal. Chvilku měl hlavu sklopenou a vypadal, že nad něčím přemýšlí. Po chvíli ale zvedl hlavu a Ny zjistila, že jeho oči jsou roztříštěné, jako prasklé sklo. „Tak teď ty!“ řekl k Saigemu chraplavým hlasem a zasmál se. Saige už hodnou chvíli nehořel. Jenom pozoroval rostoucí armádu Aruase a přemýšlel, co má dělat. „Chm…“ začal se smát. „Co?“ zeptala se ho Ny. „Copak ty, jako nejobávanější Aruas, nedokážeš bojovat vlastním tělem?! To si musíš povolat armádu… něčeho abys mě porazil?“ řekl a smál se. V tu chvíli se začal smát i Aruas. „Blbče! Tohle…“ rozpřáhl ruce. „Je moje tělo.“ V tu chvíli Saigemu ztuhly rysy. „Ty, Saige, děláš ostudu celýmu našemu druhu! Je spousta demoniusů, kteří se dokázali naučit žít ve světě živých. Jenom taková spodina, jako si ty, to prostě nezvládla. Kiami děláš starosti už pěknou dávku let, Saige!“ prohlásil Aruas a zadíval se Saigemu do očí. Ten zkoprněl. „A to ti nepřeju! Nikdo nebude dělat Kiami starosti!“ v tu chvíli lusknul prsty a všichni psy se na Saiga vrhly. Začaly mu trhat končetiny, maso, vnitřnosti, prostě vše na co přišly. Když je Aruas přivolal nazpět, nezbylo po Saigem skoro nic, až na kosti. „Seš dobrej! Konečně se trochu pobavim!“ prohlásil Aruas zničehonic. Ny byla zmatená; Dyť už je mrtvej, s kym to mluví?! Najednou si všimla stínu, který nepatřil ani jí ani Aruasovi. Whoa… „Zato ty poslední dobou nejsi ve své kondici. Měl bys to zlepšit. Teda, pokud ještě budeš mít možnost!“ řekl, když se objevoval za Aruasem. Natáhl ruku, a když se Aruas otáčel, aby se podíval, kde Saige je, prořízl mu rukou tělo. Několikrát. Aruasovo tělo se skácelo jako kostky, které byly postaveny do moc velkého ‚sloupu‘ a už to na sobě nevydržely. Svezly se, spadly, rozpadly. „Vážně… Měl si víc cvičit! Tvrdí se o tobě že si

neporazitelný… Omyl! Byl si neporazitelný! Zvláštní, ale já tě porazil!“ zasmál se Saige a překročil rozpadlé tělo Aruase. „Senseiii!“ zakřičela Ny. Všechny krvavé zdi rázem zmizely a bylo kolem ní znovu jenom metro. „Ny! Běž… pryč!“ řekl Aruas z posledních sil. Ny kývala hlavou že ne. Přiběhla k němu a chytla ho za kousek těla, kde byla hruď a hlava. „Musíš jít!“ Ny kývala hlavou a nepouštěla Aruase z rukou. V tu chvíli před sebou viděla stojící stín Saiga. „To je tak milé. Je mi líto děvče… Teď si na řadě ty!“ prohlásil a napřáhl ruku. Když už ruka svištěla vzduchem, náhle se urvala od těla a dopadla několik metrů od Ny. Ta se na ruku s udivením koukala a nevěřila vlastním očím. Dívala se kolem sebe, jestli tam někdo není, ale nikoho neviděla. Říkal sem ti, abys utekla! Ozvalo se jí v hlavě. Ny se hned rozbrečela radostí. Jenže Saigovi mezitím dorostla další ruka. Vrazil jí Ny do hrudi a vyrval jí srdce. Ny z očí tekla krev. Spadla vedle Aruase. Tomu se ve tváři objevila zlost. Zaprskal zlostí a pomocí stínové moci si spojil části těla zpět k sobě. Sice to nebylo zrovna dvakrát nejlepší, protože se porušila jeho nervová soustava, ale alespoň trochu fungovat mohl. „Ty!“ zařval na Saiga a vytáhl pistoly z korzetu. Začal po Saigem střílet. Měnil zásobníky, jako ponožky. Už hodně krát Saiga střelil, ale spíš víc kulek minulo jeho tělo, než zasáhlo. Jeho oči znovu praskly jako sklo. Stěny se znovu změnily ve stékající krev, ale tentokrát nebyla žádná armáda stínů. Šel pořád blíž a blíž k Saigemu. Ten na něho několikrát střelil, ale vždy když urval kus Aruasova těla, narostla mu místo toho ruka, nebo noha. Po chvíli mu došla munice, mrštil zbraní po Aruasovi a rozběhl se někam a běžel a běžel a jelikož se nedíval na cestu, nevšiml si, že před ním stojí Aruas. Spadl na něj a on ho objal všema rukama najednou. Saige znovu začal hořet. „To je všechno co umíš? Šéfka tě asi přeceňovala!“ „Ne… Jenom si počkej!“ řekl hořící muž a rozpřáhl ruce. Celé jeho tělo se mu změnilo v plameny. Ty nabraly na síle a velikosti a začaly spalovat kyslík. Aruas se zasmál; „Ty pako, ty zhebneš se mnou!“ Ale už mu docházel dech. Znovu poklekl a nechal si narůst křídla. Z posledních sil mávnul křídly a rozvířil tak vakuum kolem sebe. Rychle se nadechl a pak se zadíval na Saige. Tomu se vrátila jeho lidská podoba. Aruas vytáhl pistoly se stříbrnými kulkami a namířil ji proti jeho obličeji. „Jsi jako všichni ostatní –nudnej. Seš nula, která se jenom tváří jako Demonius. Ty seš trochu vyšší střední kategorie. Proč si necháš říkat výbušnej? Jenom kvůli tomu ohni?“ Saige se usmál a zakroutil hlavou na nesouhlas; „Zbavim se tě! Jednou provždy Aruasy. I když mě to bude stát život!“ prohlásil a vzplanul. Tentokrát mnohem silnějšim ohněm a ne modrým, ale rudým. Aruas sklopil zbraň, ale hned ji znovu dal před sebe, namířil… a zmáčkl spoušť.

Kapitola 11 – Návrat

dyž kulka prosvištěla ohněm a dorazila k Saigovi, když se dotkla jeho kůže a

prorazila mu maso, pousmál se a nechal své tělo explodovat. Aruas se snažila krýt, ale výbuch byl příliš silný a on příliš blízko.

„Jaké to je, být znovu mrtvá?“ Ny seděla uprostřed pentagramu, který byl nakreslený na černé zemi. Když uslyšela známí hlas, zaradovala se. Utřela slzy, zvedla se a objala Aruase. „Sensei, už sem myslela, že vás nikdy neuvidím!“ řekla naprosto dojatá. „Zase si mě neposlechla! Ale to je teď jedno… chceš se vrátit?“ zeptal se Aruas a znovu si klekl, aby lépe viděl do jejích očí. „Ale rozmysli si to dobře!“ „Sensei… to nechápu!“ řekla celá zaskočená Ny a dívala se mu do jeho hlubokých očí plných smutku. „No víš, jak jsem ti říkal, že sme upíři, zombie, démoni a tak.?“ Ny mlčky kývla a čekala, co bude dál. „Ty už stárnout nebudeš! Vlastně, je jenom těžko odhadnutelné kdy umřeš. Já sem ten kdo ti dal druhej život, takže jsem ti dal i mé schopnosti. Dokud budu žít já, budeš v bezpečí i ty. Sme vlastně na sebe napojeni! Dalo by se říct. Ale ‚stvořitel‘ cítí bolest svého nástupce dvakrát silněji, než když je to naopak. Nicméně. Teď máš možnost, buď z pentagramu vystoupíš a zemřeš nadobro, nebo zůstaneš a já tě vrátím zpět!“ v tu chvíli se Ny zamyslela. Žít věčně se jí moc nechtělo, ale nechtělo se jí ani umřít. Kývla. „Dobrá tedy… le-“ ale Ny ho zarazila. „Počkej… chtěla bych se tě na něco zeptat; Kde to jsme? Byla jsem už hodněkrát mrtvá, ale nikdy jsem se neocitla tady.“ „Hmm… jak bych ti to vysvětlil. Demoniusové nepotřebují k životu srdce, jelikož už vlastně mrtvý jsou. Potřebují stín. Ale jelikož ty jsi ten svůj ještě stále nenašla a Saige ti vyrval srdce, přišla si sem. Tato místnost je… něco jako čekárna. Zde se můžeš rozhodnout, jestli žít a najít svůj stín, nebo umřít a zbavit se veškeré bolesti a odpovědnosti.“ Řekl zcela vážně Aruas a pousmál se. Byl rád, že si Ny vybrala ‚život‘. „A sensei… kdybych nadobro umřela, co by se s váma stalo?“ Tahle otázka ho hodně zaskočila.

„Neumřel bych, ale… ztratil bych stín. Zjevil se zde a musel bych se rozhodnout jak dál.“ To už bylo vše co Ny chtěla vědět. Lehla si doprostřed pentagramu, zavřela oči a cítila lehké teplo v oblasti srdce.

Kapitola 12 – Normální den, v normální práci

y se znovu probudila v posteli. Tričko měla celé zakrvácené a potrhané.

„Sensei!“ zakřičela a hned pocítila, že se vedle ní Aruas objevil. Ny ho znovu objala. „Zdál se mi sen… Umřel ste!“ v tu chvíli se v místnosti ozvaly smějící se hlasy alespoň dalších tří lidí. Když se rozsvítilo světlo, Ny uviděla, že v místnosti je jak Kiama, tak Miamy a samozřejmě Aruas. „Dítě, Aruas a jeho smrt?“ zasmála se Kiama a zapálila si další cigaretu. „To byl vážně jenom sen. Protože ten kdo stojí vedle tebe je první Demonius na světě! Je to magor, ale je vážně dobrej!“ znovu se zasmála, típla zbytek cigarety a zapálila další. Ny tomu nevěřila.

„Vážně jste první Demonius?“ zeptala se Aruase a dívala se na západ slunce. Sedět na střeše se jí poslední dobou zamlouvalo čím dál tím víc. Aruas mlčel, nechával vítr, ať si pohrává s jeho dlouhými vlasy a přemýšlel jak odpovědět. „Nevim…“ prohlásil po dlouhé chvíli ticha. „Nikdo mě neproměnil, takže to tak asi bude. Ale jak jsem získal tuhle moc… nevím!“ řekl a vstal. Ny vzdychla. „Kam to zase jdete?“ taky vstala. „Abys mohla chodit tmou bez povšimnutí, musíš získat svůj stín. Pak už nebudeš mým svěřencem, ale normální Demoniusem s vlastní vůlí. Budeš moc proměňovat lidi ty sama. Zachraňovat, nebo zabíjet pomocí stínů. Získáš stejné schopnosti jako já.“ Řekl zcela vážně, ale s trochou nevyrovnanosti v hlase. „Super… Jak mám získat ten stín?“ Aruas začal mizet. Na to musíš přijít ty sama. To je tvá mise… Najdi ho! Získej tu sílu, po které toužíš. Pak už budeš moc být samostatná, stejně jako já! Ny zesmutněla; „Ale to já nechci! Chci, abyste byl můj sensei pořád!“ V tu chvíli se před ní objevil Aruas s pláštěm před obličejem. Jenom oči mu byly vidět. „Dobrá tedy…“ vzdychl. „Máme další práci… Nějaký Ghúlové nám vohrožujou v jedný vesnici rodinu, jdeme?!“ zeptal se natěšeně Ny a podával jí zbraně. Ta je s úsměvem přijala, schovala je pod košili a usmála se. 30

„Připravena… sensei!“ seskočila ze střechy dolů a rozběhla se po silnici. Už nikdy mě nesmíte opustit!

Epilog

ylo tomu už 5 let, co se Ny s Aruasem poprvé setkaly tváří v tvář. Začaly

spolu pracovat v Demonius Institutu a lovily všemožné ghúly a upíry. Ny se každým dnem zlepšovala. A nebylo to jenom kvůli tomu, že před čtyřmi lety, když byla na pokraji smrti, přijala Aruasovu krev a stala se jemu rovnou, ale dokázala už sama lovit ve stínu. Stávala se čím dál tím schopnější a mocnější. Získala spousty nepřátel, ale ještě více přátel a obdivu. Každým dnem měla více a více práce. Ale ta poslední mise je pro ni a Aruase nejtěžší…

„Ny… Aruasi… Máme tu problém! Někdo vyvíjí ghůly pomocí nějakých čipů, které voperuje lidem do mozku a tam to začne vypouštět jed, který postupně začne lidské tělo rozkládat a nechá z něj stvořit ghúla.“ Řekla Kiama a pořádně popotáhla z cigarety. Když vypustila obláček kouře, vdechla ho zpět do plic a zadívala se na své dva nejlepší lovce. „Zvládnete to?“ opřela se dlaněmi o stůl a zadívala se jim do očí. Oba dva si vyměnily pobavené pohledy a naráz kývly. Kiama byla spokojená. Odstrčila se od stolu, popřála jimm hodně štěstí a znovu popotáhla z cigarety.

Když oba dva zmizely ve stínu, Kiama se pousmála a do ticha řekla; „Hodně štěstí!“.