t o v i z y n e c a Ztr
GULAGu m é k ts ě v so v y k n ša u k Ra
.at
uen a r f g a l u g ww.
w
Mit der Unterstützung des Programms “Europa für Bürgerinnen und Bürger” der Europäischen Union
der Europäischen Union Bürgerinnen und Bürger” Programms “Europa für Mit der Unterstützung des
www.gul
ag-frauen
Verlorene Le
AGu Ženy v sovětském GUL
ben
.at
t o v i z y n e Ztrac Historický přehled 1920: Lidé ze všech společenských a vzdělanostních vrstev emigrují z USA a Evropy - mezi nimi také Rakušani a Rakušanky - do ještě mladého Sovětského svazu, aby se zde aktivně podíleli na výstavbě ukázkového komunistického státu, ve kterém nebudou společenské kasty. 1934: Po občanské válce v Rakousku utíkají mnozí pronásledovaní členové Republikánského ochranného spolku i s jejich ženami a dětmi do tehdy ještě pohostinného Sovětského svazu. 1937: „Velký teror“- stalinistická „politická čistka“ začíná popravami a uvězněními (GULAG). Takzvaná „německá operace“ se neorientuje jen proti sovětským občanům případně emigrantům rakouského nebo německého původu, ale také proti těm, kteří nějakým způsobem měli s německy mluvícími kontakt - mezi oběťmi se je i mnoho žen. 1939: Hitler- Stalin -Pakt přináší nové nebezpečí - některé ženy německého případně rakouského původu přicházejí rovnou z GULAGu do koncentračního tábora nacistického Německa.
1941: Po útoku Hitlera na Sovětský svaz jsou posláni skoro všichni německy mluvicí emigranti do táborů nucených prací, trestaneckého tábora nebo do vyhnanství. 1945: Po druhé světové válce je nesčetné množství rakouských případně německých žen odvlečeno a končí jako „živá reparační platidla“ v sovětských pracovních táborech. Přičemž byly prvně postiženy německy mluvící - ženy zdomácnělé v jižní Evropě (Maďarsko, Rumunsko). Od 1945 - ženy žijící v sovětské okupační zóně - ale také v Moskvou kontrolovaných státech střední a východní Evropy - se nezřídka ocitají pro podezření ze špionáže a jiných domělých provinění ve mlýnech soudní mašinérie komunistického režimu. Nesčetní jsou ihned popraveni. Zbývající v SSSR se vracejí většinou do roku 1955 z GULAGu. Jsou nemocní a traumatizovaní. Několik jich ale zůstává kvůli nevyjasněné státní příslušnosti nastálo v Sovětském svazu.
t o v i z y n e Ztrac Angela Rohr, rozená Müllner, Znojmo Narodila se v roce 1890 ve venkovském měste Znojmo. Ve 14 letech odešla do Vídně. Dychtivě se zapojila do života města a do pulzujícího kulturního života. Napojila se na intelektuální kruhy a seznámila se s Leopoldem Hubermannem. Obdivovala Ottu Weiningera a levicové myšlenky. S Hubermannem procestovala Itálii a vrací se zpět do Vídně těhotná. Svoji dceru Ligelii nechala v péči svojí sestry - když s mezitím právě sezdaným manželem odešla do Paříže. Po vypuknutí první světové války se zachránila odchodem do Švýcarska. Mezitím onemocněla tuberkulózou. Prožila Leninův odchod do Ruska v Curychu a poznala Rilkeho, který ji podporoval. Po válce odešla do Berlína, kde poznala Wilhema Rohra mladého komunistu, který už v roce 1923 odešel do Moskvy. S nadšením ho následovala o pár měsíců později. Z Ruska posílala zpravodajství do Frankfurtského listu. Kromě toho pravděpodobně v Moskvě dokončila studium medicíny.
Angela Rohr asi v Locarnu 1919/1920
V polovině dvacátých let ve Vídni
Konec dvacátých let, zrejmě reportáž z Birobidshanu
Konec padesátých let ve vyhnanství
Po vypuknutí války v roce 1941 byl manželský pár zatčen. Následovala četná vězení a následné odsouzení k nucené práci. V různých táborech „směla“ za nepředstavitelných podmínek pracovat jako lékařka. Po skončení uvěznění následovalo vyhnanství na Sibiř, které skončilo teprve v roce 1957. V 67 letech se vrátila do Moskvy, byla rehabilitována a obdržela malou rentu. Zemřela v Moskvě v roce 1985 o Velikonocích.
Pravděpodobně šedesátá léta
Pravděpodobně ve svém moskevském pokoji, okolo 1980
t o v i z y n e Ztrac Hilde Vitzthum Odešla v roce 1932 s jejím životním partnerem Georgem Schtscherbatowem do Kuzněcké ocelárny. Se svým partnerem se poznala ve škole V.I.Lenina - škola Kominterny. V ocelárně pracovalo velké množství německých a rakouských dělníků a inženýrů. Hilda se starala o Klub zahraničních dělníků. Vládla mezi nimi nespokojenost z důvodů nedostatečného plánování. Problémy s produkcí byly vedením podniku trestány. Od roku 1936 docházelo k zatýkání. Neustále byl objednáván nový vedoucí personál. V tomto roce umírá její dvouletá dcera. V roce 1936 přijala sovětské občanství. Dostala za úkol vyřadit z knihoven zakázané zahraniční knihy. Na to byla obviněna, že to řádně neprovedla. Její druhé těhotenství ji zachránilo před zatčením (*1937 Irina). Mezitím byl její muž na schůzích partaje obviněn. V roce 1937 byli oba vyloučeni ze strany. A krátce po té byl její muž zatčen. Jeho žena musela i s dvěma malými dětmi vyklidit byt a přestěhovat se do nevytopeného baráku. V roce 1938 ještě obdržela dopis od svého muže, ale po tom už nic. V lednu 1938 se přestěhovala k příbuzným manžela na vesnici do Voroněžské oblasti. V bývalé firmě, kde si musela opatřit dokumenty, se dozvěděla o zastřelení manžela. Údajně byl ale její manžel odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Krátce na to byla nehledě na děti sama zatčena.
kteří ji terorizovali. Následoval tábor Asinovka, který byl 200 km vzdálen od Tomska. Znovu musela se zločinci bydlet v jednom baráku. Pracovala v jedné veterinární laboratoři. Kriminálníci ji ukradli její plstěné zimní boty. Po té byla přeložena do karelského tábora Medvešogorsk, kde pracovala v dětském domově. Tábor musel být v roce 1941 evakuován. Následně pracovala v táborové nemocnici Suchobesvodnaja, kde vládl takový hlad, že pacienti pojídali syrové maso mrtvých krys. Opětovně byla přeložena do tábora Volosnita na území Kaiski. Tady se seznámila s Gruzíncem Kitou, který ale v roce 1944 umírá na nemoc srdce. Jeho rukopis ze sociologie nemohla zachránit. Opětovně byla přeložena tentokrát do tábora v Tajze, kde byli internováni sovětští vojáci, kteří se dostali do válečného zajetí. Byla propuštěna v roce 1946, musela se ale zdržovat na území tábora. V roce 1947 obdržela z Rakouska formuláře pro navrácení. Směla svého syna Ruslana vzít k sobě a přesídlit se na území Kuibyševa. Díky jejímu státnímu občanství Sovětského svazu pro ni rakouské velvyslanectví nemohlo nic udělat. Musela se znovu přestěhovat, tentokrát do Boguruslavu. V roce 1948 přišel telegram se sdělením, že její dokumenty pro vycestování jsou v Moskvě. V roce 1948 odletěla zpět do Rakouska.
Rozsudek zněl: 5 let pracovního tábora. Dostala se do Petropavlovska a potom do Akmolinska v Kazachstánu. Tam potkala Miu Spitz. Poté byla přeložena do Karabasu. V únoru 1939 musela pěšky mašírovat do tábora Spasky vzdáleného 30km. Pracovala na drcení železobetonu v cihelně, v létě pak na poli. V září 1919 byla přeložena do tábora Dolinki. Z jednoho dopisu se dozvěděla, že se synovi Ruslanovi asi daří dobře, ale dcera Irina zemřela na spálu. Dále se dostala do vězení v Novosibirsku, kde potkala kriminálníky,
Práce také při -56°C/ Fotografie: Memorial
Tábor - boty s dřevěnou a gumovou podrážkou, také práce v zimě
t o v i z y n e Ztrac Mia Spitz roz. Hebey Narodila se 25 května 1903 ve Vídni. Maria Hebey pocházela z chudé rodiny. Měla šest sourozenců. Absolvovala školu domácího hospodářství, vzdělání učitelky v mateřské škole a kromě toho byla i kvalifikovaná jako novorozenecká sestra. Po světové válce pracovala v “Grinzingerových domech” a potom u Přátel dětí. Dále získala zaměstnání v jedné Montessori- školce. V roce 1923 vstoupila do Komunistické strany Rakouska, kde se seznámila se svým manželem Markusem Spitzem (*1899 Lodž). Nechali se na sovětském velvyslanectví ve Vídni zaregistrovat jako manželský pár - ruská svatba. V roce 1928 odešla se svým manželem do Sovětského svazu a stala se členkou KPdSU. Jejímu muži bylo členství z důvodu buržoazního původu odmítnuto. V roce 1930 se jí narodil ve Vídni syn Walter. Do Moskvy se vrátila na začátku třicátých let Hladomor v Sovětském svazu přežila jen stěží. Mia Spitz získala malé zaměstnání, aniž by věděla, pro koho pracuje. Vyučuje němčinu syna šéfa ruské tajné policie Jagody - který je také odpovědný za výstavbu GULAGu (leden až říjen 1933). Podivovala se luxusu u Jagody. Sama rodina Spitz neměla ani v oknech sklo. Dále pracovala v mateřské škole číslo 4 v Moskvě v budově hotelu Lux, která patřila Kominterně. A poté pracovala v milicionářské mateřské škole. V září 1937 byla vyloučena ze strany pro „neodhalení nepřítele lidu“ - právě mezitím popraveného Jagody.
začala úspěšně s chovem dobytka. Nevěděla nic o svém muži, její syn byl v dětském domově v Oděse. Konečně dostala dopis od syna. Další zastavení na její cestě: V únoru 1939 do Spasaku, dále Dolinki v oblasti Karganda, potom Karatšar a Volkovski. Po začátku války pracovala v nemocniční brigádě a v krejčovské dílně, kde se šily uniformy. Její třináctiletý syn pracuje v v továrně na letadla. 13.8.1946 byla propuštěna a poslána do vynanství - Karaganda. Od roku 1947 je syn u ní. Musela pracovat na výstavbě silnic. Po velké námaze obdržela rakouský pas a vízum. Nemohla je hned použít, protože neměla peníze na vlak. Volání o pomoc směrem k partajním funkcionářům v Rakousku zůstalo nevyslyšeno. V květnu 1955 byla rehabilitována. V srpnu 1954 se jí podařil návrat do Rakouska. Pracovala jako sekretářka ruského ředitele Siemens - Schucker. V roce 1956 se dozvěděla o smrti svého muže. Přestože byla rehabilitována, odepřela ji Komunistická strana Rakouska zařadit na seznam poškozených. Podala žalobu o odškodnění a obdržela nakonec 8000 rublů, z toho polovinu za syna. Zbytek odpovídal 10.000 šilinkům. Je první Rakušankou, která takové odškodnění obdržela.
V květnu 1938 byl Markus Spitz zatčen, stejně tak jako jeho žena. Dostala se do Lubjanky. Bez soudu byla odsouzena k osmi letům v táborech (Akmolinsk, Dolinka, Karatšar, Volkovski). Do Akmolinska cestovala dva měsíce a přežila jen díky bramborám - darům zemědělců. Pracovala v cihelně, v dolech, na poli. V zimě vyřezávala rákosí z ledu, které se často lámalo. S jinými ženami
Tábor - práce na poli
Nádoba na jídlo mohla v táboře rozhodnout o životě nebo smrti
t o v i z y n e Ztrac Osudy dětí v Gulagu Mnoho žen po sobě zanechalo děti, které se nuceným odchodem matek staly sirotky. Pokud si děti nevzali příbuzní, byly poslány do státních výchovných institucí - rakouské případně děti jiných cizinců si musely zvyknout na úplně cizí prostředí, protože neměly žádné příbuzné, kteří by se o ně mohli postarat. Jeden z těch, kteří měli štěstí, byl Ulrich Nebenführ (nar. 1927). Po zatčení jeho matky Erny Wengelove (březen 1938) bojovala jeho teta Maria Firkel o možnost ho adoptovat. Tak ho ochránila před NKWD dětským domovem. Podařilo se mu vypátrat matku ve vězení. Každodenní boj o přežití jen stěží ustával: hromadné bydlení, nemoci jako tyfus, úplavice, zrovna tak jako těžkou práci - to všechno ovlivňovalo jeho dětství a dospívání. V roce 1945 mohl on a jeho teta zpět do Moskvy. Teprve v roce 1953 směl zase uvidět svojí matku. Oboum se podařilo vrátit do Rakouska. Ne pořád to byly šťastné příběhy opětovných shledání matek a dětí, matek, které byly vězněny v táborech. Často matky své děti neinformovaly o strašné situaci, ve které se nacházely. Po návratu byly matky dětí staré, nemocné a pro některé děti se stávaly i zátěží. Ženy byly také činěny odpovědnými za rány osudu jejich dětí. Dětem nepřátel státu byly upřeny školy a vzdělání. Fotografie: Perm36
Porodní stanice v GULAGu
Umělecká výšivka jedné obyvatelky GULAGu
t o v i z y n e Ztrac Sexuální násilí v Gulagu Ženy byly v táborech vystaveny pohlavně specifickému násilí: • sexuální obtěžování • násilí • vynucená prostituce, především ze strany mužského táborového vedení, ale také od vězňů samotných, především kriminálníků mezi nimi.
EExistuje ale také specifický pohled jednotlivých pohlaví na zneužívání ženské sexuality: „Many of the descriptions are similar, but the interpretations are different. Men tended to believe that women “degenerated” in camps, because they were cajoled or forced into having sex with men. Women, on the other hand, often believed that the relationships they formed with men in exchange for food or indoor work as a survival strategy, no more or less legitimate than other strategies. Generally speaking, women are less judgemental about one anothers’ behavior than are men.” Interview: Anne Applebaum, GULAG
Foto: Perm36
t o v i z y n e Ztrac Život v GULAGu Bez zpráv z venku, s hladovými příděly, které je vydávaly na pospas více smrti z hladu než životu, s nesplnitelnými pracovními normami, všední den se svrabem, tyfem, kurdějem a jinými nemocemi z nedostatku plynula - míjela druhá světová válka ženy. Zprávy přicházely do tábora jen zřídka. Konec války změnil táborový život jen málo. Ženy, které byly odsouzeny v roce 1937/38 k pěti letům, měly být vlastně v roce 1942 na cestě ke svobodě. A přesto svoboda se přesunula na neurčitý termín. Teprve od roku 1946 měly být první ženy z táborů propuštěny, ale tak aby dále živořily - život trávily ve vyhnanství. Perm36
výdej jídla/ Foto: Memorial
Vatovaná bunda/Foto: Memorial
Hygienické podmínky
t o v i z y n e Ztrac Hilde Mraz Gulag se nově naplnil po 2. světové válce. Byly to neobyčejné životní osudy, které sem ženy přivedly, jako např. životní cesta Hildy Mraz. V roce 1943 se přihlásila do Rudé armády, v roce 1943 seskočila padákem jižně od Varšavy, probila se do Vídně. V roce 1943 byla zatčena gestapem. Na konci války byla osvobozena. Vrátila se do Moskvy, kde byla zatčena, protože „přežila válku“ - byla odsouzena k osmi letům v táboře a do Rakouska se vrátila v roce 1956.
Foto: DÖW
“Dobytčák” na transport
originální kresba Gulag Perm 36
Perm36
t o v i z y n e Ztrac Baden Město bylo na konci Druhé světové války (začátkem dubna 1945) Rudou armádou zabráno. Hlavně proto, že bylo minimálně poškozené válkou a že mělo dobrou infrastrukturu, bylo město Baden zvoleno sovětským vedením jako hlavní stan pro Sověty obsazené území Rakouska. Z tohoto důvodu bylo mezi lety 1945 až 1955 v Badenu umístěno nadměrné množství vojáků. K jejich umístění byly celé silnice uzavřeny ploty. Mnoho obyvatel Badenu muselo své domy, byty nebo alespoň jednotlivé místnosti dát okupantům k dispozici. Následky sovětské okupace byly: - nedostatek bytů a jídla, plundrování, znásilňování vojáky a strach Bádeňanů před zavlečením.
Sovětští okupační vojáci s badenskými civilisty
Brzy přišly do Badenu také rodiny vyšších důstojníků. Vztahy mezi obyvateli Badenu a ruskými civilisty z důvodů strachu a vzájemné nedůvěřivosti se stěží rozvíjely. Rudá armáda zkoušela při každé příležitosti na veřejnosti představovat přednosti komunismu. A tak se konaly každý rok k příležitosti osvobození Rakouska nebo narozenin Stalina velké oslavy s vojenskou muzikou a proslovy. Přesto tyto oslavy nemohly zastřít problémy obyvatel s jejich okupanty. Někteří lidé byli okupanty za těchto časů zatčení a nikdy je nikdo neviděl. Zvláště strašné jsou vzpomínky obyvatel Badenu na vilu Nicoladoni v Schimmergasse. V tomto bádenském vězení byla mezi jinými uvězněna také sekční šéfka Margarethe Ottillinger.
Sovětský okupační voják s badenskými civilistkami
Někdy stačilo pouhé upozornění udavače a postižený byl bez řádného procesu odsouzen a odvlečen na Sibiř. Bádenští politici stejně jako všichni politici v Rakousku byly v těchto letech v rozhodování velice omezeni. Rozhodování bylo v rukou sovětského velení. Jen váhavě předávala v průběhu let Rudá armáda tuto moc do rukou civilních úřadů města. Také domy a byty byly postupně navráceny. Po vyjednání státní smlouvy 15.května 1955 odtáhly v září 1955 sovětské jednotky také z Badenu. Obsazené bádenské domy byly v tak desolátním stavu, že některé musely být zbourány. Sovětská správa se nestarala o údržbářské práce. V obávané vile Nicoladoni se ve sklepě nacházely cely a místnosti pro výslechy zadržených. Nějaký čas to trvalo než byly stopy sovětské okupace odstraněny.
Sovětští okupační vojáci s badenskými civilisty
Kasino v Badenu za sovětským plotem
t o v i z y n e Ztrac Erika Feigl – dívčí léta za ostnatým drátem Nucené práce v Sovětském svazu 1945 – 1949 „Narodila jsem se a vyrostla jako cizinka – Rakušanka v Rumunsku. V roce 1944 jsme se nacházely s mojí matkou v malé saské vesnici v Sedmihradsku. Tím jsme unikly bombardování v hlavním městě Bukurešti. Po příměří Rumunska, které bylo původně spojencem Německa, oznámila rumunská vláda rozhodnutí o deportacích: německé práce schopné obyvatelstvo, tedy muži mezi 17 a 45 lety a ženy mezi 18 a 30 lety museli být mobilizováni na práci. Tak začal nedobrovolný exodus mladých lidí na území těžkého průmyslu a uhelných revírů Sovětského svazu.“ Erika Feigl byla jedna z nich – přišla do Donbasu do jednoho takového uhelného revíru. Návrat do Rakouska nebyl zpočátku lehký Erika Feigl: „V Rakousku vládla naprostá neznalost o osudech unesených privátních osobách – nehledě na Margarethe Ottilinger. Musela jsem desítky let nést břemeno mlčenlivosti o této úhoně a narážela jsem na nedorozumění a skepsi při nucené zmínce o této části mého života. Taková dobrodružná minulost se může zdát u mladého muže věrohodná, ale pro mladou dívku z různých důvodů může být osudová. Do občanského životopisu je jen těžko zařaditelná.“
Erika Feigl (Foto úplně nahoře: vlevo, 1950 nahoře, 2010)
t o v i z y n e Ztrac Margarethe Ottillinger Margarethe Ottillinger, mladá sekční šéfka Ministerstva pro majetkové zajištění a hospodářské plánování, byla pověřena přípravou zajištění Marshallova plánu a stala se obětí Studené války. 5.listopadu 1948 byla na mostě přes řeku Enns (Enže) v demarkační linii na hranici mezi americkou a sovětskou zónou zatčena. Doprovázející ministr Peter Krauland odjel do Vídně a zanechal ji na místě. Rakouskou vládu informoval o den později. Byla odvezena do Badenu a vyslýchána v Nicoladoni vile. Ze světa za plotem v Badenu přicházelo jenom málo zpráv, a tak nikdo nevěděl, že Margarethe Ottillinger ještě mnoho měsíců zůstává v Rakousku, ještě před tím než byla poslána do SSSR. Čeká na ni pracovní tábor a nemoc. Z Lembergu jde do tábora Dubravlag (malárií zamořená mokřadní oblast ), dále je přemístěna zase do vězení v Moskvě a později do vyhlášeného vězení ve Vladimíru. Nemoc ji nechrání před pracovními normami, které díky zdravotnímu stavu může jen těžko splnit. Nesplnění norem znamenalo nemilosrdný kacer a zvláštní vazbu.
Mladá studentka Margarethe Ottillinger
Po smrti Stalina v roce 1953 se mění režim v táboře pomalu, ale citelně - přicházejí balíky z Rakouska - rodičům se uleví - jejich dcera žije. V roce 1955 je v jednom z prvních transpotů do vlasti na nosítkách propuká zase její zánět pohrudnice - propuštění nejsou tedy již transportováni v „dobytčátcích“, ale v lůžkových vagónech - cesta byla přerušena pouze obligátní návštěvou Moskvy. Někdejší „nepřátelé Sovětského svazu“ měli obdivovat úspěchy socialismu -Margarethe Ottillinger byla vláčena na nosítkách. Margarethe Ottillinger mohla začít nový život a novou kariéru: stala se předsedající ředitelkou ÖMV (rakouská ropná společnost) 5. listopadu 1948 byla na mostě přes řeku Enns zatčena.
Návrat na nosítkách, 1955
Margarethe Ottillinger jako ředitelka ÖMV
t o v i z y n e Ztrac Rakušanky jako oběti sovětského trestního soudnictví po roce 1945 V letech „stalinistické čistky“ a válečných letech se stalo hodně žen oběťmi systému GULAG - výslovně není nic známo o rozsudcích smrti a následných popravách. To se významně změnilo po druhé světové válce. Do současné doby jsou známé a prozkoumané strastiplné příběhy osmi Rakušanek, které byly mezi lety 1948 a 1955 z důvodu údajné nebo skutečné špionáže nemilosrdně popraveny. Všechny byly v Rakousku zatčeny a usvědčeny ze špionáže pro některou ze tří západních mocností. Jejich žádosti o milost - tyto pohnuté texty jsou zachovány - byly nejvyšším Sovětem SSSR odmítnuty. Všechny byly v Moskvě zastřeleny, zpopelněny a na Donskojevském hřbitově pohřbeny. V pozdějších 90 letech byly ex-post rehabilitovány. Každá z nich měla vykonávat nepatrnou špionážní činnost. Částečně se dostaly tyto ženy do špionážní bažiny z důvodu hospodářské nouze v poválečném období, částečně - některé navázaly vztahy se členy sovětské okupační moci. Vesměs se jednalo o mladé ženy - nejstarší z nich bylo v době popravy 46 let a nejmladší 23 let. Žádné z nich nebylo zprvu jasné, jak nebezpečná jejich činnost je. Ocitly se poměrně nic netušící v těchto malých špinavých záležitostech.
Perm36
t o v i z y n e Ztrac Adler Valentina nar. 1898. Ekonomka a dcera psychologa Alfreda Adlera a Rusky Raisy Timofjevny byla od roku 1919 členkou komunistické strany. Na začátku dvacátých let odešla do Německa, kde vstoupila do Komunistické strany Německa. Emigrovala v roce 1923 s Gyulem Sasem, za kterého se provdala, do Sovětského Svazu, kde byla zaměstnána jako redaktorka jednoho nakladatelství. Spolu se svým mužem byla v lednu 1937 zatčena a poslána do Butyrky, kde byla spolu se Susanne Leonhard. V témž roce byla odsouzena k deseti letům v táboře. V roce 1939 byla jen malá naděje na odsun do Německa, vzdyť Německo nechtělo žádnou Židovku bez státní příslušnosti. Její další osud a osud jejího muže jsou neznámé. Po druhé světové válce pátrali Sussane Leonhart a také Albert Einstein po Valentině Adler. Poslední odpověď dostali v roce 1952 - zemřela v roce 1942. V roce 1956 byla rehabilitována. Datum smrti zní: 6.7.1942, kde zemřela není známo. Baumberger Leopoldine Manželka člena vojenského uskupení Sociální demokratické strany -(Schutzbündler) byla zatčena v Alexandrovsku v roce 1938. Byla deportována do tábora Ustj-Ussa na severním polárním kruhu. Od té doby je nezvěstná. Deutsch Agnes roz. Reitermayer - pocházela ze St: Galenu ve Švýcarsku. Studovala v Paříži, od roku byla provdaná za Gustava Deutsche, syna Juliuse Deutsche. V roce 1932 se manželé vrátili z Francie do Vídně. Po únorovém povstání v roce 1934 utekli oba do ČSR, v dubnu 1934 se rozhodnou pro emigraci do Sovětského svazu. Od května 1934 měli zaměstnání u Moskevské-Donbaské železniční společnosti. Oba byli přesvědčení Stalinisté, kteří se proti otcům případně tchánovi (Julius Deutsch) veřejně postavili. Napsala v roce 1936 knihu „Schutzbündler v Sovětském svazu“ , která byla vydána ve Štrasburgu. V roce 1937 vydala rakouská komunistická strana ilegální tajné vydání.
V roce 1937 byla Agnes Deutsch stejně tak jako její muž v Jelecu zatčena a odvezena do Voroněže. Byla odsouzena k osmi letům v táboře na Kolymě. Po propuštění v roce 1945 byla ve vyhnanství v oblasti Chabarovsk. Na svobodu se dostala teprve v roce 1953. V roce 1955 obdržel jeji tchán oficiální zprávu o smrti Gustava Deutsche. Měl údajně zemřít v roce 1939. Agnes Deutsch se provdala za Junemanna - pocházel z německé komunity žijící u řeky Volhy. Až do své smrti byla zpravodajkou ze Sovětského svazu - puplikovala pod pseudonymem Anna Drejer v švýcarských komunistických novinách „Vpřed“. Během války a po válce se pokoušela - prostřednictvím rakouských členů komunistické strany v Moskvě - zjistit něco o svém manželovi, ale nikdo nereagoval na její dotazy. Fessler Maria, Dr. phil. Matematička - odešla se svým mužem v roce 1930 do Sovětského svazu. Je nezvěstná. Friediger Maria roz. Pollak. Židovka, narozená okolo 1908, utekla v roce 1938 do Galicie a byla na sovětském státním území zatčena. Byla vězněna v různých táborech. Po propuštění na svobodu pracovala v Saratově v zahradnicko-stavebním podniku. Grünspan Hilda roz. cca 1910. Vystudovaná zdravotní sestra emigrovala do Sovětského svazu. V roce 1936 byla z Leningradu poslána do Sverdlovska, poté deportována do Kirgiska, kde pracovala jako zdravotní sestra. Kolem roku 1948 se dostala na svobodu a potom žila v Leningradě.
„Černý havran“, transportér s vězni, Perm36
t o v i z y n e Ztrac Klug Maria roz. 1899. Byla vdaná za Kajetana (Schutzbündler - vojenské uskupení sociálních demokratů) a pracovala jako číšnice. V roce 1934 přišla se svým mužem a dětmi do Sovětského svazu. V roce 1936 byla stejně tak jako její muž zatčena. Její syn Wilhelm byl zatčen v roce 1938 a odsouzen k osmi letům v táboře na Kamčatce. Její muž se mezitím díky náhodě mohl vrátit do Německa. Zklamaný, zveřejnil brožuru o svých zážitcích z vězení. Maria Klug byla během let věznění od svých dětí oddělena. Spatřila je teprve po válce.
Mache. Znala ji z ruského velvyslanectví ve Vídni a zase ji potkala na Vorkutě. Vrátila se do Vídně a zemřela už v roce 1942 na těžký zánět čelisti, který si přinesla z tábora. V roce 1958 byla rehabilitována
Maché Anna V roce 1890 v Brně narozená švadlena pracovala jako obchodní korespondentka ve Vídni. Tady se seznámila s Lvem Borisovičem Sunicou, který byl v přátelském vztahu s Bucharinem a pomáhal při zakládání Komunistické strany Rakouska. Také Anna Mache byla zakládající členkou strany. V roce 1931 se se svým mužem přestěhovala do Moskvy. Její muž byl v roce 1935 zatčen. Pracovala ve firmě „Kaučuk“. V září 1937 byla obviněna z Trockistických aktivit, odsouzena na osum let v internačním táboře a poslána v roce 1938 na daleký sever do Vorkuty - absolvovala pešky 1000km dlouhý pochod. Záplatovala vězeňské oblečení. V roce 1940 byla jako nežádoucí cizinka vyhoštěna ze Sovětského svazu a vrátila se do Vídně. Její syn Leo musel Sovětský svaz opustit už v roce 1938. Susanne Leonhart referuje ve svých vzpomínkách o Anne
Sladek Maria Manželka Josefa Sladka (Schutzbündler) přišla v roce 1934 s dětmi Alfrédem (*1925?) a Viktorem (*1933) Sovětského svazu. Její muž byl v roce 1938 zatčen. V roce 1941 se obrátila na německé velvyslanectví se žádostí o povolení vycestovat. V červenci 1941 byla i s jejím starším synem zatčena a mladší syn byl poslán do dětského domova. Starší syn byl strašně zbit za účelem dosažení doznání. Znovu se setkala se synem v táboře Ivdel na Urale. Po letech přišel i otec. V roce 1954 odešla matka a syn zase do Rakouska. Mezitim zemřel otec na tuberkulózu.
Vzpomínkový předmět Memorial, Moskva
Roscher Maria Manželka Heinze Roschera byla se svým synem Peterem v roce 1938 vyhoštěna ze Sovětského svazu. V roce 1957 obdržela oficiální zprávu o smrti svého muže. Co se s ním stalo zůstává nevyjasněno.
Vypovězení žen, Kirgistan
Vzpomínkový předmět Memorial, Moskva