Milý Davídku, k tvým osmým narozeninám ti přejeme všechno nejlepší.
Doufáme, že se z tebe také stane velký objevitel. Máme tě moc rádi. máma a táta
S
kasat plachty! Ale honem, čeládko líná, nebo vám pomůžu bičem! - ozvalo se hned vedle Davida a ten sebou celý trhl.
„Takhle se na ně musí, pane Davide. Vy jste na tu holotu moc mírný a díky vašemu věku si z vás vůbec nic nedělají.“ David se kolem sebe rozhlížel a nevěřil svým očím. Paluba lodi se kymácela sem a tam a studený vítr přinášel krůpěje slané vody, jak lodní příď rozbíjela vlny. „Mimochodem, chce s vámi mluvit kapitán.“ „Jaký kapitán? A kde to vůbec jsem?“ ptal se David sám sebe a podvědomě si sáhl na hruď, kde ucítil tvrdý kov a vzpomněl si na dědečkův medailón. Podíval se na sebe. Byl oblečen do červených kožených kalhot, které mu připomínaly dva obrovské balóny. Vysoké okované boty ho tlačily a košile z jemného hedvábí byla celá promočená. „Pane?“ oslovil David ohromného námořníka, který už zase křičel na další námořníky, kteří tahali za lana a šplhali vysoko do plachtoví. „Jaký já jsem pán?“ zasmál se námořník a plesknul se dlaněmi do stehen. „Za pána je tu kapitán, pak první důstojník a vy. Já jsem jen lodivod a tak to asi zůstane navěky.“ „Tak tedy lodivode, kde...,“ chtěl se zeptat David, ale námořník ho nenechal domluvit. „Kde by byl kapitán? Ve své kajutě. V tomhle počasí obvykle nevystrčí ani nos, když nemusí. Říkal jen: Pošlete ke mně druhého důstojníka.“ David se ani tak nechtěl zeptat na to, kde je kapitán, jako spíše na to, kde to vůbec je. S lodivodem to ale vzdal a vydal se směrem k lodní zádi, kde tušil kapitánský můstek a kaju18
ty. Minul několik námořníků, kteří motali lana do úhledných osmiček, které pak převázali v půli. Byli mezi nimi svalnatí hromotluci i hubení čahouni, starší i mladší, a dokonce i kluci ve věku Davida. Jak kolem nich procházel, zdravili ho přiložením malíčku k hlavě a slovy: „Brej den, pane.“ Pak se zase věnovali své práci a o Davida se dále nezajímali. Z přední paluby pokračoval na palubu střední, na které stál ohromný stěžeň a na něm se stále ještě třepotala napůl skasaná hlavní ráhnová plachta se znakem rudého kříže. Za sebou opět uslyšel lodivodův chraplavý hlas: „Tak se s tou hlavní plachtou pohněte, než nás ta bouřka potopí!“ Ze střední paluby vedly další schody do podpalubí. David tušil, že tudy cesta do kapitánovy kajuty nepovede a pokračoval dále k lodní zádi. Narazil na další schody, které vedly na zadní palubu. Začal po nich tedy stoupat a přitom se přidržoval lana, které vedlo podél. Začínala mu být opravdová zima a prsty měl celé zkřehlé. Loď sebou smýkala sem a tam a David měl několikrát opravdu namále a téměř skončil v divokém oceánu. Nakonec se mu přeci jen podařilo na druhou palubu konečně vyškrábat. Sedl si na jednu z beden, které byly k podlaze ukotveny lany a odpočíval. Z druhé paluby vedla lana až do hlídkového koše na hlavním stěžni. V něm, připoutaný koženým pásem, stál námořník a sledoval prostor před lodí a vyhlížel cokoli, co by mohlo loď při její plavbě ohrozit. David sám nebyl schopen přes neustálé přívaly slané vody dohlédnout ani na příď lodi, odkud se stále ozýval lodivodův řev.
19
106