Migy_nad_severnim_vietnamem by Miroslav Romanovský

MiGy

nad Sever nĂm

Vietnamem

Obsah Poděkování

16 Začátek konce

120

Hold od Vietnamce

17 Konečné vítězství

124

Úvod

18 Shrnutí vítězství ve vzduchu

129

Předmluva

19 Tři z nich

135

Krátká historie Vietnamského lidového letectva

Přílohy

1 Základní taktická struktura Vietnamského lidového letectva

145

2 Letecké pluky a letecké divize Vietnamského lidového letectva

146

1 Incident v Tonkinském zálivu

2 Rolling Thunder

3 Vítězství dle taktiky „mlácení rýže“

3 Vojenská doktrína Vietnamského lidového letectva

147

4 Prosincový masakr

4 Piloti Vietnamského lidového letectva

148

5 Operace Bolo

6 Vysoké sázky

5 Stíhací letadla Vietnamského lidového letectva a jejich amerických protivníků

149

7 Konec operace Rolling Thunder

6 Další typy letadel USA používané ve Vietnamu

158

8 Přestávka 1968–1972

7 Vojenská doktrína amerického letectva

159

9 Ticho před bouří

8 Pravidla pro nasazení v boji

160

10 Čas Rudého orla

9 Route Package a zakázané zóny

161

11 „Výhonky bambusu“

Mapy – vietnamské základny a radary

12 Doba změn

Mapy – místa havárií a dopadů letadel

13 Nic nedáme

Grafy – počty pilotů a srovnání ztrát

14 Falešný úsvit

Seznam použitých zkratek a pojmů

162 164 170 171 172 175

Použité zdroje

176

15 Vánoční bombardování a boj s B-52

102

Tabulky – hodnosti a seznam letců

Tabulky – počet MiGů, pilotů a sestřelů

Poděkování Při psaní této knihy mi pomáhala malá armáda lidí a toto poděkování je pouze skromným připomenutím jejich pomoci. Na prvním místě musím poděkovat Robertu Forsythovi z Chevron Publishing za to, že se ujal úkolu přivést tuto práci z temnoty k vydání v této skvělé podobě. Robert Forsyth má víru v oprávněnost vyprávění příběhů z „druhé strany“. Jeho práce zaměřené na Luftwaffe jako historie JV 44 – The Galland Cirsus – je tím vynikajícím příkladem. Oblíbil jsem si Vietnamce a jejich letce, jsem jim velmi zavázán. Musím poděkovat Ministerstvu zahraničních věcí Vietnamu, že mi umožnilo návštěvu Vietnamu a provádět zde svá bádání. Bez pomoci personálu anglické sekce zahraničního tisku, který vydatně přispěl překlady, nikdy by nemohla být tato kniha napsána. Zároveň mi v relativně krátké době zařídil mnoho návštěv a rozhovorů. Současně můj dík patří všem zaměstnancům Vietnamské tiskové kanceláře, kteří mi pomáhali více, než bylo jejich pracovní povinností při shánění fotografií z té doby. Mnoho fotografií muselo být zkontrolováno, zda jsou u nich uvedená data správná, jako například názvy letišť, jednotek, atd. Musím zmínit slečnu Ngo Thi Kim Dung z Muzea Vietnamského lidového letectva, která je chodící encyklopedií vietnamského letectva. Poskytla mi veškeré informace a ujistila se, že žádný detail nezůstal neprobádán. Několik hodin jsme strávili jen procházením fotografií pilotů. Nikdy nezapomenu, jak Nguyen Min Tam z Muzea B-52 v Hanoji prošel se mnou všechny podrobnosti náletů během operace Linebacker a popsal události, které mají být publikovány. Jen ze setkání s ním bych mohl napsat knihu. Velkým dlužníkem jsem i Nguyenu Van Minhovi z katedry vojenské historie. Přispěl velkým množstvím podrobností o výcviku a výběru vietnamských pilotů a ideologii severovietnamského letectva té doby. Díky němu jsem mohl pochopit ideologickou motivaci pilotů a jejich jednání. Jsem také vděčný malíři Le Thanhu, který se podělil o své zážitky z bombardování v prosinci 1972. Byl jsem ohromen jeho znalostmi tohoto období a reality těchto dní. Ukázal mi kusy vraku B-52, které leží na jeho zahradě. Žádná kniha tohoto typu nemůže být napsána bez získání pohledu z první ruky, od pilotů. Byl jsem skutečně velmi potěšen, že jsem mohl vést rozhovory s piloty Pham Nook Tanem, Nguyenem Nhat Chieu a Nguyenem Van Bayem. Tito se účastnili bojových akcí během války a prokázali své dovednosti nejen jako stíhací piloti, ale i jako prvotřídní taktici a velitelé. Názory a zkušenosti, o které se podělili, se staly základem pro působivost této práce. Tito muži odrážejí soubor myšlení a ideálů severovietnamského letectva – byli u toho a jsou žijící historií. Zvláštní dík patří Pham Ngoc Lanovi, který mi pomohl s konceptem této knihy v době, kdy byl zaměstnán naléhavějšími povinnostmi. Nikdy se nesnažil jakýmkoliv způsobem ovlivňovat tuto knihu, ale vždy poskytl nestrannou radu, jak informovat čtenáře, aby nebyl uveden v omyl.

Pomoc také přišla ze Spojených států, zvláště z knihovny letecké univerzity na základně Maxwell. Můj zvláštní dík patří Terry Hawkinsovi, Marlowe Petersovi, Dianě Simpson a Gene Johnson, kteří poskytli svůj drahocenný čas, když mi pomáhali získat informace o amerických vítězstvích a ztrátách nad Vietnamem v letech 1962 až 1973. Svůj dík bych chtěl také vyslovit Jeremy Morrisovi, plukovníkovi US Navy v záloze, a Jamesi B. Souderovi, podplukovníkovi US Navy v záloze. Oba byli piloty F-4 během války ve Vietnamu a přispěli informacemi o leteckém boji 26. října 1967, během něhož byl Jeremy Morrisovi přiznán jeden sestřelený MiG. Byli také nápomocni při získávání informací o boji 27. dubna 1972. Tato kniha mi taktéž dává příležitost uvést dr. Istvana Toperczera, kterému vděčím za osvětlení podrobností ohledně Vietnamského lidového letectva. Přispěl fotografiemi a radami, zároveň mě povzbuzoval v době, kdy by bylo jednodušší, abych se svého záměru vzdal. Národní knihovna v Singapuru hrála důležitou roli při potvrzování, že se části informací ze Spojených států dostaly ke mně, a pracovala přes čas, aby probíhalo mé spojení s knihovnou letecké univerzity bez problémů. Zvláštní poděkování musím vyslovit za profesionální práci paní Rokiah Mentol a panu Rejendraovi. Také dlužím panu Adrielovi Yapovi, doktorandovi Národní univerzity v Singapuru, který odvedl velký kus práce na mapách, které jsou použity v této knize. Jeho profesionální přístup je dobrým příkladem starším rukám, jako jsou mé. Nesmím zapomenout na pana Alvina Lee ze Singapuru, který zpracoval stovky negativů pro tuto publikaci, aniž by si stěžoval, že jsem mu mohl zaplatit tak málo! Moji dobří přátelé Stewart a Heidi Leeovi společně s profesorem Larry Francisem mi pomáhali nezměrným způsobem. Zvláštní dík směřuje k Stewartovi za vytvoření grafů a tabulek v knize. Musím připomenout Francise z Hobby Focus a další v Orchard Store (nejstarší modelářský obchod v Singapuru), kteří mi umožnili použít jejich knih jako v knihovně, aniž bych je ve skutečnosti koupil. Ačkoliv bylo množství dalších, kteří pomáhali při vzniku této knihy, beru veškerou odpovědnost za jakékoliv nepřesnosti a omyly na své bedra. Zvláštní dík patří Lise Alford a Sue Steel za vyslechnutí mého výkladu o stíhací taktice Vietnamského lidového letectva a za konstruktivní poznámky. Taktéž Helen Nash a Sue Whately za vyřizování telefonních hovorů s nakladatelem a Julii Witty za inspiraci. Musím poděkovat Marku Nelsonovi z Chevron Publishing, který toho hodně vykonal. Jsem přesvědčen, že bez jeho rad a tvořivosti by tato práce byla znehodnocena mými nedostatky. V neposlední řadě děkuji své rodině za její podporu, zvláště Kathryn za naprostou podporu a Sophii za veškeré přepisování. Roger Boniface duben 2008

1 Incident v Tonkinském zálivu

ři americké stíhačky Convair F-102 Delta Dagger byly 24. července umístěny v Danangu, který se nacházel pouhých 390 km od Vhinu. Tento přesun měl krycí název operace Candy. Ale začátek skutečné války ve vzduchu je spojen s incidentem v Tonkinském zálivu, kdy 2. srpna 1964 údajně severovietnamské torpédové čluny napadly americký torpédoborec USS Maddox. Druhý údajný útok, který nebyl ověřen,1) využila administrativa prezidenta Johnsona jako záminku k rozšíření konfl iktu a byl vydán rozkaz k útoku na severovietnamskou základnu motorových člunů v Quang Khe, téměř 100 km uvnitř území VDR. Z letadlových lodí Ticonderoga a Constellation 7. srpna 1964 vzlétlo 64 letadel US Navy (Námořnictvo Spojených států) – Vought F-8 Crusader, Douglas A-4 Skyhawk, Douglas A-1 Skyraider a McDonnell F-4B Phantom II. Byla zničena zařízení na zpracování ropy a výrobu mazadel ve Vhinu. Američané prohlašovali tuto trestnou akci za úspěch, přestože ztratili dvě letadla, Skyraider a Skyhawk. Kapitán L. E. Alvarez padl do zajetí, ve kterém strávil osm let. Jako odpověď na tento útok ostřeloval Vietkong 2) základnu v Bien Hoa, necelých 30 km severně od Saigonu, a zničil pět bombardérů Martin B-57 Canberra. Záměrem americké politiky v této době bylo potrestat Severní Vietnam za jakékoliv ozbrojené akce provedené Vietkongem. Ale tehdy Hanoj ještě ovládala 1 V roce 2005 bylo z odtajněných materiálů National Secu rity Agency potvrzeno, že byl vymyšlen (po zn. překl.). 2 Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu (Mặt trận Dân tộc Giải phóng miền Nam Việt Nam) vznikla 29. prosince 1960 z Viet Minhu (pozn. překl.).

Vietkong na jihu pouze omezeně. Takto se dále zvyšovalo napětí, 9. a 10. prosince zaútočila bitevní letadla USAF (United Sta tes Air Force – Letectvo Spojených států) A-1 Skyraider na provincie Quang Tri a Quang Binh v Severním Vietnamu. Účinek těchto trestných akcí byl trojí: za prvé se zvýšilo opovržení Američany; za druhé došlo k většímu sblížení komunistického režimu v Hanoji a Vietkongu (přispěli ke splnění věštby); a za třetí Severní Vietnam získal dobrý důvod pro urychlení nákupu nových proudových stíhacích letadel od svých spojenců a zvýšení náboru do leteckých škol. Severní Vietnamci též vybičovali své přípravy stavbou dalších letišť a rozšíření pilotního výcviku. Jejich piloti po návratu z výcviku v Číně začali více létat; všichni piloti zvýšili počet nalétaných hodin během několika měsíců třikrát. Také zjistili, že Američané dodržují velmi předpověditelné letové trasy k a od cíle. Ve skutečnosti Američané se tohoto svého zvyku drželi až do konce války, což výrazně usnadnilo severovietnamské protiakce. Například, když útočící letadla přilétala od Udornu, přelétla nad severem Laosu a stočila se na jihovýchod a zaútočila na Hanoj. Když útok směřoval od Khoratu, potom svaz letěl buď k Ninh Binh (asi 100 km jižně od Hanoje), nebo se ještě před thajskými hranicemi rozdělil do dvou skupin a ty současně bombardovaly Ninh Binh a Hanoj. Tento scénář byl zvláště oblíbený během operace Rolling Thunder. Letadla vzlétající z letadlových lodí útočila na „krk“ Vietnamu nad 17. rovnoběžkou, 350km pásmo od Vhin Linh po Linh. Severovietnamské letectvo dostávalo od Američanů další neočekávanou pomoc v podobě průzkumných letadel, která vždy prolétala nad cílem, na který měl následně směřovat 13

MiGy nad Severním Vietnamem

Fotografi e pořízená z torpédoborce DD- -731 Maddox během jeho střetnutí se třemi severovietnamskými torpédovými čluny, které na něj 2. srpna 1964 v Tonkinském zálivu zahájily palbu. Na obrázku jsou vidět všechny tři, jak se rychle blíží k Maddoxu. Výsledkem tohoto incidentu bylo přijetí Rezoluce o jihovýchodní Asii Kongresem, která je více známa jako Rezoluce o Tonkinském zálivu. Prezidentu Johnsonovi dávala pravomoc pomáhat jakékoliv zemi v této oblasti, jejíž vláda byla uznána ohroženou „komunistickou agresí“. Rezoluci Johnson využil k legálnímu ospravedlnění zvýšené americké účasti ve vietnamském konfl iktu. Současné odtajněné dokumenty NSA ukazují, že jako první zahájil palbu Maddox na torpédové čluny. (US Navy)

nálet. Vietnamci nestíhali americká letadla pod 20. rovnoběžku, protože pro jejich omezené zdroje se strategicky důležité oblasti nacházely na sever od ní. Není překvapující, že hlavní letecké základny MiGů se nacházely podél těchto tras a v okolí Hanoje a Haiphongu. Severní Vietnam si uvědomoval důležitost leteckých vítězství, především kvůli jejich psychologickému a politickému dopadu. Dodávaly Severovietnamcům jistotu a víru, že jejich vláda v Hanoji je bude chránit i před tak mocným nepřítelem jako jsou Spojené státy. Komunističtí vůdci si uvědomovali maximální důležitost prvního sestřelu. Jejich dlouhodobou strategií bylo vytvořit nad Severním Vietnamem „vražedné nebe“, podobně jako byla v pozdějších letech Kambodža známa jako „vražedná pole“. Časem američtí piloti popisovali nebe nad Hanojí jako „peklo“. Na začátku roku 1965 přicházela rostoucím tempem pomoc z Číny a Sovětského svazu mezi jiným vojenským vybavením v podobě MiGů a protiletadlových raket země-vzduch S-75 Dvina (SA-2). Severovietnamci založili

svůj pozemní obranný systém na sovětském modelu, kde radary s dlouhým a krátkým dosahem byly používány společně s protileteckými hlídkami a dále spolupracovaly s protileteckými a stíhacími jednotkami. Tyto rozdílné části byly řízeny z pozemního řídícího centra. Dokonce ještě v srpnu 1965 velká část severovietnamského nejvyššího velení neměla jasný plán jak se postavit náletům Boeingů B-52 Stratofortress na Hanoj. Jejich stíhací taktika se vyvíjela postupně, byla založena na pozorování podstatně předpověditelných amerických leteckých vzorců. Mnoho z nich, jako například jeden z prvních vycvičených pilotů Luyen Dao Dinh, se vnitřně obávali, že Američané své vzorce časem změní, ale jejich obavy se k jejich údivu nenaplnily. V lednu 1965 začalo druhé prezidentské období Lyndona Johnsona diskuzemi o stažení amerických jednotek z Vietnamu. Mnoho Američanů nemělo zájem mrhat životy a penězi v další „asijské válce“. Ale byly tu i jiné strany, které si nepřály, aby to nebylo vnímáno jako „útěk“. Navíc z vyšších zakázek těžil letecký a zbrojní průmysl. Konfl ikt také poskytoval vítanou možnost, kde se mohou vyzkoušet nejnovější vojenské systémy. Nakonec bylo rozhodnuto pro intervenční politiku a prezident Johnson vydal rozkaz k provedení leteckých úderů proti Severnímu Vietnamu pod krycím označením Flaming Dart. Od 2. března 1965 se do historie zapsala jako operace Rolling Thunder a s ní je spojen začátek leteckých bojů nad Severním Vietnamem. Tento Antonov An-2 „červená 02103“ létal u 919. dlp. Tomuto letounu je připisováno potopení dvou amerických plavidel a poškození americké radarové základny v Laosu. Tento typ letadel byl intenzivně využíván v letech 1961 a 1962.

15 Vánoční bombardování a boj s B-52

nformací o období bombardování během vánočních svátků 1972 byl vždy nedostatek. Autor měl to štěstí, že mohl mluvit s piloty a příslušníky pozemního personálu, kteří byli přímými účastníky a tato bombardování prožili. Navíc mohl prostudovat deník Le Thanh Chona. Pro tuto kapitolu byla z něj použita řada úvah, které čtenáři umožňují přímý pohled na tehdejší emoce a myšlenky přímého účastníka, které nebyly mimo malou skupinu Vietnamců dříve zveřejněny. Mnoho úvah nerozlišuje mezi individuálními nebo skupinovými a všechny události byly zaznamenány jako kolektivní zkušenost, proto „my“ a „já“ v těchto případech znamenají totéž. Na západě je to při většině okolností nemyslitelné, ale při výkladu dějin této doby musíme mít na zřeteli kulturní předpoklady Vietnamců. Většina úvah byla napsána anonymně. Mnoho detailů je doloženo událostmi, které jsou uvedeny v třídílných oficiálních dějinách Vietnamského lidového letectva. Zvláštní vládní vyslanec Le Duc Tho se 18. prosince 1972 vrátil z jednání s Američany. Když v Sovětském svazu vyrobený dopravní letoun Iljušin Il-18 s imatrikulační značkou BH-195 přistál na letišti Gia Lam v Hanoji, aniž by byla dojednána dohoda s Američany, bylo vietnamským politickým vůdcům jasné, že ještě horší události budou následovat. Noviny prozatímní vlády Jižního Vietnamu, Nhan Dan, a hanojské Quart Doi Nhan Dan přinesly články o tom, jak Američané v Paříži podvedli vietnamský lid. Vietnamcům bylo jasné, že bombardování je nevyhnutelné, ale byli sjednoceni myšlenkou, že kapitulace není správnou volbou. Byli přesvědčeni o tom, že Američané využijí přistání Apolla na Měsíci, 102

aby odvrátili pozornost světového veřejného mínění od bombardování Severního Vietnamu, které plánovali rozpoutat. Bylo známo, že se Američané rozhodli s konečnou platností pro nějakou větší akci, protože přicházela hlášení, že se soustřeďují velké počty bombardérů B-52, přibližně 50 % z celkového počtu, které měli Američané rozmístěny různě po světě. Pro podporu této akce přesunulo americké námořnictvo do této oblasti šest letadlových lodí: USS America, Hancock, Kittyhawk, Midway, Oriskany a Saratoga. Na 18. prosinec vzpomínal Nguyen Van Bay: „Právě jsme večeřeli a chystali se podí vat na nějaký film, jak jsme byli zvyklí každý týden, když se náhle rozezněl poplach. Všichni piloti se vrátili na základnu a hlásili se jejímu veliteli jako obvykle. Byla nám ukázána mapa s vyznačenými trasami amerických le tadel a čekali jsme na další rozkazy.“ Během tohoto poplachu si mnoho letců horlivě poznamenávalo poslední vývoj na obloze. Tyto informace potom předávali dvěma důstojnicím, které posuny zaznamenávaly, aby k nim měli přístup i ostatní. Dokonce na vzdálenost 800 km bylo viditelné, že se americká letadla seskupují k náletu na Hanoj. Potom piloti obdrželi své rozkazy od vrchního velení, aby dále drželi pohotovost a byli připraveni k okamžitému startu. Dang Rang později uvedl: „Ačkoliv jsme podobné rozkazy již obdrželi během posledních několika dnů mnohokrát, neočekávali jsme, že útok přijde tak brzy.“ Bylo hlášeno, že v Hanoji mnoho lidí pozorovalo oblohu. Jiní se schovávali doma a naslouchali zprávám o nadcházejícím náletu v rozhlase. Mnoho lidí toužilo po míru a jejich jedinou vinou bylo to, že se nechtěli vzdát.

Vánoční bombardování a boj s B-52

Na obloze se prodlužovaly modročerné stopy kouře vytvořené americkými letouny, které směřovaly ke svým cílům. Každý v Hanoji věděl, že těžce naložené B-52 směřují nad hlavní město a každou minutou se přibližovaly. Piloti na leteckých základnách sdíleli toto napětí. Dívali se z oken a viděli „… celé nebe osvícené jako tuctem lamp“. Tento efekt vytvořila protiletadlová obrana, která zahájila palbu, jakmile se přilétající letadla dostala na dostřel. Le Thanh, známý vietnamský malíř, si v té době poznamenal: „Za posledních osm let jsme na obloze zaznamenali mnoho amerických pokusů bombardovat nás, ale do sud vždy prohráli.“ Ten den jeho celý dům byl srovnán se zemí, když na něj dopadly trosky sestřelené B-52. Autor měl tu čest potvrdit tuto událost, protože trosky se na zahradě nacházejí dosud. Radarová jednotka v provincii Quang Binh zachytila bombardéry, které letěly k Hanoji od Guamu, dokud ji Američané nezačali rušit. Později v 18 hodin 30 minut 18. a 45. radarová rota hlásily skupinu B-52, která směřovala k Hanoji. Během letu na sever jejich sledování převzala 16. radarová rota. Následně byl vydán rozkaz ke vzletu pro Pham Tuana, jednoho z nejzkušenějších nočních stíhacích pilotů severovietnamského letectva. Vzlétl sám a ve svém MiG-21MF letěl podle přístrojů v temné a smrtící noci, aby si zahrál na kočku a na myš. Během letu zaznamenal několik F-4, které byly osvětleny protiletadlovou palbou, dokonce zahlédl i stopy jejich černého kouře. Nad Hoa Binh si jej vyhlédly za cíl dvě ze země odpálené protiletadlové rakety. Musel zvýšit rychlost, aby se zachránil a obě jej těsně minuly. Nicméně se musel držet amerických letadel před sebou. Ale brzy tento svaz ztratil, protože musel vypnout radar, aby jej nevystopovali a nerušili Američané. Když zahlédl další skupinu amerických bombardérů, měl dojem, že je dostatečně blízko, aby mohl opět zapnout svůj radar, ale ten byl rychle rušen. Pham Tuan cítil, že bombardéry zjistily jeho přítomnost a zvýšily rychlost. Zanedlouho opět kontakt ztratil a bylo mu nařízeno vrátit se na Noi Bai, protože mu docházelo palivo. Když se přiblížil na přistání, základnu právě bombardovaly B-52, ale musel přistát, protože byl téměř bez paliva.

V posledních několika sekundách, když se poslepu přibližoval, osvítila dráhu ohromná exploze B-52, které bylo zasaženo protiletadlovou palbou. Pham Tuan v pořádku přistál. Vietnamské lidové letectvo nárokovalo více úspěšných zásahů proti B-52, než Američané připouštěli. Podle bývalého stíhacího pilota Vu Dinh Ranga bylo „do 17. prosince 1972 se střeleno celkem 27 B-52, většina (15) z těchto bom bardérů havarovala u Vhin Linn, dále u Nghe An (5), Quang Binh (3), Thanh Hoa (2), Ha Thinh (1) a Hai phongu (1). Bohužel většinu trosek nebylo jednoduché nalézt, protože dopadly do džun gle a další havarovaly v Thajsku. Když jsme posléze nějaké důkazy našli, přinesli jsme je na velitelství a ukázali velícímu důstojníkovi (s pomocí zaměstnanců leteckého muzea). Samozřejmě jsme tyto kusy trosek k velké nelibosti Američanů ukázali i zahraničním novinářům.“ V plné síle začaly americké nálety 19. prosince. Jeden radarový operátor si poznamenal: „Bylo nám rozkázáno, abychom nasadili více sil pro vypořádání se s americkým tak tickým letectvem a chránili naše pozemní ba terie protiletadlových raket. Letecký důstojník probral s piloty situaci z předchozí noci a za končil ji slovy: ,Každý muž v každé jednotce musí splnit svoji povinnost‘. …V 8 hodin, když jsme byli všichni na svých místech v řídící místnosti připraveni do boje, zaslechli jsme zvenku rozruch. Nějací důstojníci nás zavo lali k oknu, odkud jsme viděli trosky B-52, které dopadly nedaleko Noi Bai. Na kusu kovu byl namalován znak – pěst se třemi blesky – a olivově zelený nápis STRATEGIC AIR COMMAND“.1) Byl citován vedoucí pracovník amerického letectva, který v listopadu prohlásil, že ztráta B-52 za 8 milionů dolarů se rovná potopení americké válečné lodi.

1 Strategic Air Command – Velitelství strategického letectva (pozn. překl.).

103

Duong Ba Khang na fotografii pořízené až po roce 1975. Byl jedním z nejzkušenějších pilotů Vietnamského lidového letectva a nárokoval sestřelení jedné B-52. (Vietnamská tisková kancelář)

19 Tři z nich

Generálmajor Pham Ngoc Lan

dyž mi bylo umožněno hovořit s bývalými piloty Vietnamského lidového letectva, jel jsem na setkání s genmaj. v. v. Pham Ngoc Lanem s určitým vzrušením a nadějí. Byla to příležitost, které se každému cizinci nedostane a gen. Pham, který může být považován za severovietnamského Wernera Mölderse, byl prvním z nich. Když jsem byl generálovi představen, uvítal mne, jako bychom se již dlouho znali, a jeho vřelost byla pro mne překvapením. Zjistil jsem, že tento přístup byl společný všem severovietnamským pilotům a všeobecně i všem Vietnamcům. Pham Ngoc Lan se narodil v roce 1934, jeho otec byl lékárníkem a jeho matka porodní asistentka. Své mládí strávil v oblasti Diet Bien na jihu Vietnamu v posledních desetiletích francouzské nadvlády. Diet Bien patřilo mezi první, kde byl zahájen boj za nezávislost. V tomto prostředí vzrůstajícího nacionalismu se Ngoc Lan od svých 13 let aktivně zapojil do vietnamského podzemního hnutí odporu. Ngoc Lan, jako mnoho ostatních ze své generace, připouští, že rozhodující roli ve formování jeho názorů hrála jeho rodina, ve 40. a 50. letech to byl především jeho strýc. Když se v roce 1954 Francouzi konečně stáhli z Indočíny, srdce jej táhlo k námořnictvu, a proto tam na začátku roku 1955 podal svoji přihlášku. Současně se rozjížděla kampaň na nábor dobrovolníků do nově se tvořícího armádního letectva. V této době byli přijímáni pouze uchazeči, kteří měli potřebné ideologické zázemí. Pham Ngoc Lan se ihned dobrovolně přihlásil, ne protože by bylo jeho touhou být pilotem, ale protože cítil,

že to dluží věci Ho Či Mina a vietnamského národa. Všichni adepti byli důkladně prověřeni, aby bylo zajištěno, že jsou naprosto loajální, protože Ngoc Lan od dětství bojoval proti Francouzům, snadno tyto požadavky splnil. Během výcviku musel splnit velmi přísné fyzické požadavky, kterými postoupili pouze nejlepší. Tuto dobu si Pham Ngoc Lan pamatuje jako nejnáročnější období: „Mnoho set se dobrovolně přihlásilo, ale díky ideologickým a fyzickým požadavkům nás bylo vybráno méně než 1 % pro pilotní výcvik“. Byl poslán do Hanoje, kde měl strávit další rok studiem, které zahrnovalo fyziku, matematiku a teorii létání. Po úspěšném ukončení tohoto kurzu byl mezi prvními, kteří byli v roce 1957 odesláni na letecký výcvik do Číny. Vzpomínal: „Moje skupina byla největší z prvních čtyř a všech 60 nás mělo následujících šest let strávit v Číně. Výcvik byl náročný a úspěšně jej ukončila pouze polovina z nás.“ Ngoc Lan strávil v Číně celkem osm let, než prošel všemi stupni výcviku. Vysvětloval: 135

Generálmajor Pham Ngoc Lan sedí v nově dodaném Suchoji Su-27 „červená 6004“. (Autor)

MiGy nad Severním Vietnamem

Pham Ngoc Lan s autorem u Phamova domu v Hanoji. (Autor)

Pham Ngoc Lan prokázal rozmanitost svého pilotního umění, když testoval ukořistěný vrtulník Bell UH-1. (Pham Ngoc Lan)

„Museli jsme strávit tolik času mimo Vietnam, protože zpočátku jsme nebyli schopní zajistit kvůli nedostatku cvičných letadel ani základní výcvik… tento problém trval po celou válku ve Vietnamu.“ V prvních měsících roku 1965 měl 921. slp Sao Dao ve stavu celkem 40 MiG-17 a Ngoc Lan měl tu čest stát se jeho hodnostně vyšším pilotem. K tomuto období uvedl: „Od počátku mi byla svěřena pravomoc nad vytvářením a promýšlením strategie a taktiky stíhačů, nejen pro naši jednotku, ale pro celé Vietnamské lidové letectvo.“ S trochou pýchy prohlásil: „Byl jsem ten, kdo vytvořil předlohu pro útok, kdy jsme v dubnu 1965 dosáhli prvního vítězství.“ Když jsem se jej zeptal, co si z tohoto dne nejvíce zapamatoval, odvětil: „Mým číslem v ten den byl Phan Van Tuc, který jako první zahlédl americké letadlo, přiblížil se za F-8 a příliš brzy zahájil palbu. Bylo jasné, že minul. Pamatuji si, že jsem mu řekl: ,Přestaň střílet… Přestaň střílet, běž blíž.‘ Krátce na to jsem se ke stejnému letadlu přiblížil i já a vypálil jsem několik krátkých dávek. Určitě jsme na něj stříleli současně. Co se všeobecně o této akci neví, je to, že byl ve skutečnosti společný sestřel Van Tuca a mne. Mně se podařilo nárokovat si další F-8 o chvíli později.“ Pham Ngoc Lan si je vědom toho, že

136

tyto sestřely jsou mimo Vietnam zpochybňovány. Uvedl k tomu: „Jihovietnamci potvrdili tyto ztráty hned následující den a navíc byly potvrzeny i snímky z fotokulometu.“ Když jsem se jej zeptal, co si myslí o MiG-17F, odpověděl s jasným přesvědčením: „MiG-17 neměl soupeře v boji na velmi krátkou vzdálenost, ale jako většina ostatních pilotů severovietnamského letectva jsem dával přednost MiG-21.“ Dodal: „Když letíte v MiG-17, je nejlepší vzdálenost pro sestřel 300–400 m, když se více přiblížíte, zcela určitě bude vaše letadlo poškozeno padajícími troskami. Byli piloti, kteří dokázali dosáhnout sestřelu až na téměř 600 m, ale to se stalo jen zřídka.“ Pham Ngoc Lan vždy dával přednost MiG-21, protože „MiG-21 byl mnohem rychlejší a byl vyzbrojen dvěma raketami K-13, které byly velmi přesné a spolehlivé, když byly odpáleny na vzdálenost 900 až 1100 m.“ Názor, že většina severovietnamských pilotů upřednostňovala MiG-17, stále přežívá mimo Vietnam, pravděpodobně je to způsobeno tím, že na něm byla dosažena většina vítězství a létalo na něm nejvíce pilotů Vietnamského lidového letectva. S větším přesvědčováním Pham Ngoc Lan odhalil, že se účastnil více než 700 bojových letů a na svém kontě má tři sestřely. Válku ukončil v hodnosti plukovníka a až do roku 1999 působil jako zástupce velitele pro pokračovací výcvik. V tomtéž roce odešel v hodnosti generálmajora na odpočinek, přesto dosud přednáší a je často žádán o rady důstojníky, kteří sloužili pod jeho velením. K tomu uvedl: „Ačkoliv jsem již v důchodu, je mojí povinností pomoci, když mohu.“ V Hanoji v ulici Trunog Chinh provozuje kavárnu, kde se všichni jeho staří známí setkávají a vzpomínají na staré časy. Necítí žádnou zášť vůči Američanům a říká: „Válka již skončila a je čas žít v míru a snažit se zapomenout na minulost. Američané plnili svoji povinnost, stejně jako jsme ji plnili my při obraně naší vlasti… Mohu považovat jakéhokoliv Američana za svého přítele, pokud on bude cítit to samé ke mně.“ Význam příspěvku, který tento muž přinesl své zemi, je mimo jakoukoliv pochybnost. Dokončení této knihy by nebylo možné bez jeho poznámek a rad k událostem, které nebyly vysloveny mimo Vietnam.

MiGy nad Severním Vietnamem

Dalším stíhacím letadlem používaným v menším množství byl MiG-19, v kódu NATO Farmer. Jednalo se o 50 v Číně vyrobených kopií, Šenjangů J-6. Výrazněji se nerozšířily, především kvůli svému poměrně malému doletu, 680 km, a byly rychle vytlačeny MiG-21. MiG-19 byl jednomístný stí-

hací letoun s maximální rychlostí 1450 km/h a výzbrojí tří kanonů ráže 30 mm. Objevily se na konci roku 1969 a byl jimi vyzbrojen 925. slp, jehož piloti na něm dosáhli sedmi sestřelů. Kvůli velkým ztrátám a malému počtu bojeschopných strojů byly v červnu 1972 staženy z výzbroje.

Mikojan-Gurjevič MiG-17F Základní technická data Osádka: Délka: Rozpětí: Výška: Nosná plocha: Prázdná hmotnost: Max. vzletová hmotnost: Motor: Maximální rychlost: Dolet: Operační dostup: Stoupavost: Plošné zatížení Poměr tahu k hmotnosti: Výzbroj: Nosnost:

1 11,36 m 9,63 m 3,80 m 22,60 m2 3930 kg 5354 kg 1× Klimov VK-1F s tahem 33,1 kN s přídavným spalováním 1144 km/h ve výšce 3000 m 1080 km (s přídavnými nádržemi 1670 km) 16 600 m 65 m/s 237 kg/m2 0,63 1× Nudělman N-37 ráže 37 mm s 40 náboji, 2× Nudělman-Richtěr NR-23 ráže 23 mm s 80 náboji na hlaveň 500 kg na vnějších závěsnících

Mikojan-Gurjevič MiG-21F-13 Základní technická data Osádka: 1 Délka: 15,76 m Rozpětí: 7,15 m Výška: 4,10 m Nosná plocha: 23,00 m2 Prázdná hmotnost: 4980 kg Max. vzletová hmotnost: 8625 kg Motor: 1× Tumanskij R-11F-300 s tahem 60,6 kN s přídavným spalováním Maximální rychlost: 2150 km/h Dolet: 500 km bez přídavných nádrží Operační dostup: 19 000 m Stoupavost: 130 m/s Plošné zatížení: 216 kg/m2 Poměr tahu k hmotnosti: 0,69 Výzbroj: 1× Nudělman-Richtěr NR-30 ráže 30 mm s 30 náboji, 2× K-13/R-3S (AA-2 Atoll) Nosnost: 2000 kg na vnějších závěsnících

150

HLAVNÍ OPONENT

McDonnell Douglas F-4 Phantom F-4D oproti předchozím verzím dostal novější radar, výzbroj a navigační přístroje. Během války ve Vietnamu byl široce používán.

F-4E plnil velké množství rolí, které požadovalo USAF. Byl navržen, aby splnil požadavky a výhrady pilotů k předchozí verzi. Především si stěžovali, že kvůli absenci hlavňové výzbroje nedokázali při soubojích na malou vzdálenost své protivníky sestřelit, proto od roku 1967 byla verze „E“ vyzbrojena 20mm rotačním kanonem. Dalším vylepšením bylo zvýšení zásoby paliva a s tím spojený i prodloužený dolet.

F-4E Phantom Základní technická data Osádka: 2 Délka: 19,20 m Rozpětí: 11,70 m Výška: 5,00 m Nosná plocha: 49,20 m2 Prázdná hmotnost: 13 757 kg Max. vzletová hmotnost: 28 030 kg Motor: 2× General Electric J-79-GE-17A s tahem 79,6 kN Maximální rychlost: 2370 km/h Cestovní rychlost: 940 km/h Dolet: 2600 km se třemi přídavnými nádržemi Operační dostup: 18 300 m Stoupavost: 210 m/s Plošné zatížení: 383 kg/m2 Poměr tahu k hmotnosti: 0,86 Výzbroj: 1× M60 Vulcan ráže 20 mm s 639 náboji, 4× AIM-7 Sparrow a 4× AIM-9 Sidewinder Nosnost: 8480 kg na devíti vnějších závěsnících

151

Plně vyzbrojený F-4D Phantom 555. TFS, 432. TRW na základně Thajského královského letectva Udorn. (Jerry Scutts)

MiGy nad Severním Vietnamem

Tři F-5A vyzbrojené 340kg bombami na chráněné stojánce na letecké základně Bien Hoa v Jižním Vietnamu, 31. ledna 1966. (USAF)

F-100 na chráněné stojánce na letecké základně Bien Hoa v Jižním Vietnamu, 31. ledna 1966. (USAF)

156