ABECEDA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY by Miroslav Romanovský

ABECEDA DRUHÉ SVĚTOVÉ

VÁLKY

Copyright © 1977 by Brompton Books Corp. Translation © 2012 by Vlastimil Dominik Cover & layout © 2012 by Miroslav Romanovský Copyright Czech edition © 2012 by Nakladatelství NAŠE VOJSKO, s. r. o. All rights reserved ISBN 978-80-206-1310-3

Encyklopedie se zabývají především fakty a tahle Abeceda druhé světové války takovému pojetí odpovídá. Obsahuje podrobné popisy každé významné zbraně a zbraňového systému, používaných v průběhu války oběma bojujícími stranami: lodě a třídy lodí, letouny, tanky a obrněná vozidla, děla a ruční zbraně. Uvádí stovky stručných životopisů vojevůdců a významných osobností. Jsou v ní popsány přehledy hlavních tažení a bitev na všech frontách a vzájemné souvislosti jejich výsledků. Ale pokouší se nabídnout ještě něco víc než pouhá fakta. Životopisy jsou napsány a hesla o bitvách zpracována tak, aby poskytovaly souvislý a vysvětlující výklad průběhu války od jejího začátku až do konce. Nabízí logickou analýzu motivů a očekávání, které byly východiskem pro hlavní strategii protivníků, a racionální posouzení selhání nebo úspěchů, které jejich strategie přinášely. Stručně řečeno, je to krátká, úplná a mnohostranná historie celé války, uspořádaná do encyklopedické podoby, a z tohoto pohledu to je zcela originální dílo. Hlavní redaktor

A-4 raketa

A-4 raketa, více známá jako V-2, byla vyvrcholením řady vyvíjených raket, nazývané série A, které pro německou armádu navrhovali von Braun a Dornberger. Vývoj zahájili počátkem 30. let na Zkušební dělostřelecké základně v Kummersdorfu a později byl převeden do Vývojového ústavu v Peenemünde na pobřeží Baltu. Prvním úspěšným typem byla A-2, poháněná kapalným palivem, a dvě byly v prosinci 1934 odpáleny z ostrova Borkum. Jejím nástupcem byl typ A-3, což byla první raketa, v níž byl použit řídicí systém pro udržování polohy letu, založený na gyroskopu. Tento typ byl údajně navržen podle tvaru standardní puškové kulky německé armády ráže 7,92 mm, protože měla dobré balistické vlastnosti. Ačkoliv se s ním počítalo jako s testovacím prostředkem pro typ A-4 a A-3, odstartoval jen jednou a pak byl opuštěn, protože jako testovací raketa byl vyvíjen typ A-5. Ten byl 4,9 m dlouhý a poháněl ho peroxido-vodíkový motor; vyrobilo se mnoho různých variant, aby se otestovaly specifické parametry. Raketa A-4 byla plánovaná jako doplněk těžkého dělostřelectva. Motor byl na dvousložkové palivo, používající kapalný kyslík a alkohol. Raketa nesla zásobu paliva, dostačující na chod motoru po dobu 70 s. Na startu měla hmotnost 13,6 t a nesla 1t bojovou hlavici s výbušninou, která se iniciovala jednoduchou dotykovou rozbuškou, když raketa narazila na zem. Raketa se řídila pomocí programu, který ji po startu navedl na určenou dráhu. Jakmile k tomu došlo, motor se vypnul v místě, které bylo vypočteno tak, aby balistická dráha rakety skončila v prostoru cíle. Bojová hlavice byla naplněna Amatolem, směsí TNT a dusičnanu amonného. To je poměrně slabá výbušnina, ale pokusy naplnit bojovou hlavici účinnějšími směsmi byly neúspěšné, protože třením pláště o atmosféru se bojová hlavice zahřívala na takovou teplotu, že to opakovaně vedlo k předčasné explozi ve výšce několik tisíc metrů nad zemí. První úspěšný let rakety A-4 se uskutečnil 3. října 1942 a po několika odkladech začala v Peenemünde její výroba. Po řadě spojeneckých náletů v srpnu 1943 se výroba přesunula do podzemní továrny v Nordhausenu v pohoří Harz, kde

se nakonec vyrábělo 900 raket za měsíc. Jejich operační nasazení začalo 6. září 1944, kdy byly dvě tyto střely odpáleny na Paříž; obě vybuchly za letu, aniž by dosáhly cíle. O dva dny později začalo ostřelování Londýna. V té době existovala zásoba 1800 operačně použitelných raket a předpokládalo se, že výroba bude stačit k nahrazování použitých střel. Ovšem spojenecké nálety na železnice znamenaly, že se dodávky musely často přerušit. Základní výhodou A-4 bylo, že se dala odpálit prakticky z jakéhokoliv volného místa o ploše několika čtverečních metrů. Připravovala se a plnila palivem v krytém prostoru, pak se převezla na místo startu na podvozku Meillerwagen, zvedla se, až stála svými směrovými plochami na speciálním odpalovacím podstavci. S tímto podstavcem se dalo otáčet, aby se zorientoval gyroskopový řídící mechanizmus. Potom Meillerwagen odjel stanou, elektrické kabely se připojily k odpalovacímu vozidlu a raketa se vystřelila. Hned po startu rakety bylo možno odstranit odpalovací podstavec a v několika minutách se místo startu dalo opustit, díky čemuž bylo takřka vyloučené odpalovací zařízení objevit. Protože raketa letěla nadzvukovou rychlostí, bylo velmi těžké ji objevit a britská armáda neměla ani na konci války úspěšně vyřešený problém obrany proti ní.

Raketa A-4, známější jako V-2, startuje v Peenemünde

Celkově se vyrobilo asi 10 000 raket, z nichž bylo 1359 vystřeleno proti Británii, kde zabily asi 2500 a zranily asi 6000 lidí. Dalších 1341 raket vypálili proti Antverpám, aby se tam narušily spojenecké činnosti v přístavu, 65 proti Bruselu, 98 proti Liège, 15 proti Paříži, 5 na Lucemburg a 11 na most přes Rýn u Remagenu. Ačkoliv A-4 byla jediná ze série raket, která byla bojově nasazena, projektovaly se další typy; A-4b byla okřídlená verze, u níž bylo cílem zvýšit dolet na 450 km schopností doklouzat k cíli. Předpokládalo se, že tento typ by měl nahradit A-4, ale pouze dva kusy, které se celkem vyrobily, neuspěly v letových testech. Další možnou náhradou byl typ A-9, odlehčená A-4b s řízením klouzavé fáze letu rádiem a s motorem na dvousložkové palivo, složené z 90 % z kyseliny sírové a 10 % uhlovodíků. To by zvýšilo dolet na 645 km, ale ačkoliv se v roce 1943 vylepšil, požadavek na rychlé a jednoduché vojenské řešení vedl k tomu, že se od A-9

7 Raketa A-10, se kterou se počítalo k úderům přes Atlantik

stabilizátory

A-9

upustilo ve prospěch výrobně jednodušší A-4. Nakonec existoval ještě typ A-10, dvoustupňová raketa, se kterou se v roce 1940 uvažovalo jako s transatlantickou střelou. Ve skutečnosti byla prvním stupněm A-10 mohutná raketa, nesoucí na svém vrcholu A-4 nebo A-9. Po odpálení by A-10 vynesla A-4 na vysokou balistickou dráhu a tam ji vystřelila. Předpokládalo se dosažení doletu kolem 4500 km, ale na tomto projektu se neuskutečnily žádné konstrukční práce.

A-go

viz Filipínské moře, bitva v, 1944

Abdiel Byla to třída rychlé britské minolovky, která se používala v letech 1941–1942 pro zásobování Malty ve Středozemním moři. Protože byla nejrychlejším hladinovým bojovým plavidlem Královského námořnictva (dosahovala rychlosti až 37 uzlů) a měla také prostorné paluby pro miny, mohla převážet střelivo pro kulomety, glykol do chladičů, a dokonce letecké palivo pro Spitfiry. Díky své vysoké rychlosti, která jim umožňovala překonat trasu z Gibraltaru za noční tmy, spolu s velkou kapacitou a dobrou protiletadlovou výzbrojí, patřily mezi nejvšestrannější malé válečné lodě 2. světové války. Bylo jich postaveno jen šest, z nichž tři, Abdiel, Latona a Welshman byly potopeny.

A-10

Adači, generálporučík, Hatazo, 1890–1947

Adači byl velitelem 18. armády a vybojoval zoufalou bitvu, aby udržel Novou Guineu. Převzal velení japonské armády, která ustupovala po stezce Kokoda do Buny. Na konci ledna 1943 musel Adači Bunu evakuovat a stáhnout se do Sio. Vojska generála MacArthura ho donutila ustoupit i ze Sio a potom z Madangu. V polovině roku 1944 byla 18. armáda nakonec sevřena u Wewaku. V červenci podnikl zoufalý pokus o průlom, ale když si Adači uvědomil, jak to je marné, čekal i s 31 000 japonskými vojáky na konec války. Adači se 13. září 1945 vzdal a v roce 1947 byl odsouzen k doživotnímu vězení za válečné zločiny, ale spáchal sebevraždu.

Admiral Hipper První lodí z počáteční nové třídy těžkých křižníků, postavených v letech 1935–1939 pro novou Kriegsmarine, byl Admiral Hipper, měl nominální výtlak 10 000 t, ale jeho skutečný výtlak byl 14 000 t. Ačkoliv loď byla v aktivní službě, pronásledovaly ji mechanické závady. Během norského tažení byla poškozena torpédoborcem HMS Glowworm, ale v roce 1941 poškodila v Atlantiku 12 obchodních lodí. Dne

Admiral Graf Spee (nahoře a dole)

Vrak Admirala Hippera v kielském přístavu

31. prosince 1942 se spolu s Lützowem účastnila bitvy v Barentsově moři, ale potom ji převeleli do Baltského moře k výcviku. Po těžkém poškození bombardováním ji 3. května 1945 v Kielu vyhodili do vzduchu.

Admiral Graf Spee Třetí z „kapesních bitevních lodí“ a nejznámější z nich, Admiral Graf Spee, napadl 13. prosince 1939 u ústí řeky Plata britské křižníky Ajax, Achilles a Exeter. Od začátku války křižoval pod velením zkušeného kapitána Hanse Langsdorffa jižním Atlantikem a potopil devět lodí s celkovým výtlakem 50 089 t. Bitva u ústí řeky Plata ilustrovala základní slabinu koncepce Panzerschiffe a zbořila mýtus „kapesních bitevních lodí“, protože Admiral Graf Spee nebyl dost rychlý na to, aby se těmto třem křižníkům vyhnul a jeho dvě dělové věže, každá s trojicí děl ráže 280 mm, nemohly zvládnout tři rychle se pohybující cíle. Admiral Graf Spee sice poškodil Exetera, ale utrpěl v akci škody a odplul do Montevidea na opravu. Britové vytvořili zkušeným předstíráním dojem, že mají nablízku mocné posily. Hitler dal Langsdorffovi pokyny, aby zabránil ponížení kapitulací své lodi, a tak byla 17. prosince úmyslně potopena v uruguayských výsostných vodách.

30 Belsen viz Holokaust

Beneš, prezident, Edvard, 1884–1948

Beneš byl za války prezidentem československé vlády v exilu. Beneš, před válkou prezident Československa, byl po uzavření mnichovské smlouvy donucen pod tlakem Hitlera k rezignaci a uchýlil se do USA. Potom, co nacistické Německo vpadlo do Československa, se Beneš vrátil do Evropy a stal se vedoucím představitelem České národní rady. Pokoušel se získat uznání své exilové vlády Británií, Francií a dalšími státy a dostat pomoc pro rostoucí odbojové hnutí v Československu. Británie uznala Benešovu vládu v červenci 1941 a od mnichovské smlouvy odstoupila v srpnu 1942. Beneš se rozhodl pro politiku spolupráce s komunisty a v prosinci 1943 podepsal spojeneckou smlouvu se SSSR. Čeští exulanti v Británii dostali vojenský výcvik a vytvořili jednotky, bojující proti Němcům. Beneš vydal příkaz českým ilegálním skupinám k atentátu na Heydricha, zastupujícího protektora protektorátu Čechy a Morava. Po válce byl Beneš znovu zvolen prezidentem ČSR.

Berija, Lavrentij P., 1899–1953

Bennett, vicemaršál letectva, Donald C. T., 1910–1986

Bennett byl v Austrálii narozený důstojník RAF, který byl autorem myšlenky vysílání značkovacích letounů před bombardovacími svazy, aby vybírala cíle pro útok. Tyto útvary, vedené Bennettem a zřízené v roce 1942 pod Velitelstvím bombardovacího Obvod obrany města

letectva, spolu s lehkými nočními údernými silami bombardérů Mosquito, které také pomáhal zakládat, významně přispěly k úspěchu bombardovací ofenzivy proti Německu v letech 1943 a 1944 a k přípravám na spojeneckou invazi.

Berija byl v letech 1938–1953 náčelníkem sovětské tajné policie. Dne 30. července 1939 se stal členem Stalinova Státního výboru obrany a neustále Stalina informoval o dění v ozbrojených silách. Vedl kompromitující svazky na generály a některým z nich vyhrožoval, že je zdiskredituje, například generála Malinovského. NKVD pod Berijovým vedením

Frontové linie

zodpovídalo za deportace v Polsku a v pobaltských státech. V letech 1943–1945 provádělo deportace krymských Tatarů a dalších menšinových národností. Dalším jeho úkolem bylo řídit sovětské partyzány za německými liniemi a spravovat zajatecké tábory, které byly pod pravomocí Směrše.

Berlín, bitva o, 1945

V dubnu 1945 začal Žukov s přípravami své ofenzivy proti Berlínu. Koněvův 1. ukrajinský front se hnal k Nise a Rokossovského 2. běloruský front

3. ÚA

26. dubna 1945

Obranný sektor

Sovětské tanky blízko Braniborské brány v Berlíně

1. běloruský front (Žukov)

28. dubna 1. května

2. GTA

9. výsadková divize

ko Tan

5. ÚA

d vá

iviz

Sprév

Brandenburská brána Kancléřství (Hitlerův bunkr)

20.

Zoologická zahrada

iz tor mo

hbe ünc eM

Říšský sněm

18. tanková divize (záloha)

á an ov

Landwehr kan al

Letiště Tempelhof

3. GTA

míle km

28. A 1. ukrajinský front (Koněv)

ra ná tn

íků

No rdla nd

vi ze

e v iz Di

ch vý ko n a t

kanal

Teltow

8. GA a 1. GTA

31 třínábojového pásku a v roce 1916 se vyráběla upravená konstrukce používající pětinábojový pásek. Celá koncepce se nakonec v roce 1934 zásadně přehodnotila a přešlo se na ráži 7,5 mm (místo staré Lebel 8 mm) a zásobník se změnil na typ Mauser, nabíjený třínábojovým páskem. Tyto pušky byly v různých provedeních základní zbraní francouzských pěšáků v letech 1939–1940.

Besa, kulomet Zajatí němečtí důstojníci

mířil k severním přístupům k Odře, zatímco Žukovův 1. běloruský front držel linii podél Odry naproti Berlínu. Tyto tři sovětské fronty měly dohromady 2 500 000 mužů, 6250 tanků, 7500 letounů a 41 600 děl. Berlín byl od 1. února do 21. dubna bombardován téměř každou noc. Krátce před sovětským útokem, 15. dubna, předal Hitler velení nad obranou města Berlína Skupině armád Visla pod generálem Heinricim. Dne 16. dubna za svítání zaútočil 1. běloruský front a za denního světla se k němu připojil 1. ukrajinský front. Ale 1. běloruský front moc daleko nepostoupil, a protože 1. ukrajinský front pronikl první den 10 km, Koněv dostal rozkaz, aby vyrazil na Berlín. Dne 19. dubna 1. běloruský front prolomil obranu a další den se dostal na berlínské předměstí. Koněv přerušil veškeré komunikace na jižní straně města. Pak 3. armáda odřízla 9. armádu od Berlína a jedna z tankových kolon generála Sokolovského se 25. dubna západně od města spojila s Koněvovými armádami a tím se uzavřelo jeho obklíčení. Ve stejný den Rokossovského 2. běloruský front prolomil obrannou linii 3. tankové armády blízko Stettina. Hitler nemohl uvěřit tomu, že byl poražen, a nařídil Armádní skupině Steiner, aby zaútočila z Oranienburgu na východ a Rudou armádu odrazila. Všechny německé armády se otočily k útoku z východu zády, aby se mohly vzdát Spojencům. Berlínskou provizorní obranu zničilo osm sovětských armád, a ačkoliv se bojovalo o každou ulici, 29. dubna zaznamenaly pokrok. Při divokých šarvátkách o každý blok, o každý dům, ve kterých bojovali mladí chlapci bok po boku se starými muži při obraně hlavního města Říše, zahynuly tisíce civilistů. Při posledním zoufalém pokusu zachránit Berlín nechal Hitler zaplavit podzemní dráhu vodou. Tisíce německých civilistů se přitom utopily. Hitler se 30. dubna zastřelil a generál Krebs se pokusil dojednat s Čujkovem příměří. Dne 1. května po zuřivé obraně oddíly SS kapituloval reichstag a 2. května navštívil velitel Berlína generál Weidling Čujkova a podepsal prohlášení, vyzývající německá vojska ke kapitulaci. Sovětští vojáci, obkličující Berlín, se setkali 2. května na Charlottenberg Chausee a vyčistili město od zbývajících obránců.

Berthier, puška Pušky Berthier byly francouzskými standardními puškami, vyvinutými v roce 1890 komisí vedenou André Berthierem, francouzským konstruktérem zbraní. V podstatě to byl závěr Lebel M1886, spojený se zásobníkem Manlicher, nabíjeným nábojovým páskem se třemi náboji. Prvním modelem byla karabina M1890 pro jezdectvo, následovaná různými modifikovanými konstrukcemi, včetně základních modelů 1902 a 1907. Zkušenosti z 1. světové války ukázaly neefektivnost

Tento kulomet byl původně vyvinut a zkonstruován v České zbrojovce Brno a dodáván na trh jako TK vz. 53 (ráže 7,92 mm) a TK vz. 60 (ráže 15 mm). Britská vláda koupila v roce 1938 licenci na oba typy a vyráběly se ve společnosti BSA, podle níž dostaly jméno Besa. Oba kulomety se používaly jako výzbroj tanků, verze ráže 15 mm také jako hlavní zbraň pro některá obrněná vozidla.

„Betty“

viz Micubiši G4M

Beurling, major, George, 1922–1948

Beurling byl v Kanadě narozený důstojník RAF s přezdívkou „Screwball“, který během čtyř měsíců mezi červencem a říjnem 1942, kdy sloužil u 249 perutě na Maltě, získal vyznamenání DSO, DFC a DFM se stužkou. Byl to pozoruhodný střelec a za celou válku získal 31 vítězství.

Biak, bitva o

viz Nová Guinea, Biak a ostrovy Wakde

Bialystok–Minsk, bitva o, červen 1941

Byla to jedna z prvních velkých katastrof, které postihly Rudou armádu. Generál Pavlov, velitel Západního frontu, zápasil kvůli špatnému spojení s velkými problémy. Generálové Guderian a Hoth podnikli klešťový obchvat na bialystocký výběžek a 29. června se jim podařilo obsadit Minsk v týlu výběžku. Ovšem kvůli dešti a bahnu se Samohybné dělo Bishop s dělem ráže 83,5 mm

Němci nepohybovali dostatečně rychle, aby dostali do kleští celou armádu a asi 300 000 mužům se podařilo uniknout. Ale i tak Němci prohlašovali, že zajali asi 290 000 sovětských vojáků a že ukořistili 2500 tanků a 1400 děl. V důsledku toho byl generál Pavlov uvězněn a nahrazen maršálem Timošenkem.

Biddle, Francis, 1886–1968 Biddle se v září 1941 stal členem vlády prezidenta Roosevelta jako hlavní legislativní poradce a v této funkci zůstal až do roku 1945. Původně byl generálním prokurátorem a jeho hlavním úkolem bylo uskutečňovat zákon o registraci cizinců z června 1940. Zastával se práv amerických občanů a pokoušel se chránit ty s italským a japonským původem. Během výkonu funkce generálního prokurátora jmenoval meziministerskou vyšetřovací komisi, která měla navrhnout procedury pro ověření věrnosti státu. Když se prezidentem stal Truman, vyzval Biddleho k odstoupení, ale potom z něj udělal člena vojenského tribunálu v Norimberku v Německu, který soudil nacistické vůdce. Byl známý pro svůj soucit s lidmi.

Bír Hakím

viz Gazala-Bír Hakím, bitva o, 1942

Bishop Bishop bylo první britské samohybné dělo ráže 83,5 mm zavedené do výzbroje. Bylo postaveno na podvozku tanku Valentine. Protože mělo omezený náměr hlavně, byl limitován jeho dostřel na 5900 m. Počínaje říjnem 1941 jich bylo vyrobeno sto kusů, které se použily v severoafrickém tažení koncem roku 1942. V říjnu 1944 byla vyřazena jako zastaralá a nahradila je samohybná děla Sexton.

Biskajský záliv Po porážce Francie získal Biskajský záliv mimořádný strategický význam, protože poskytoval německým ponorkám ideální základny pro útoky na lodní trasy, sbíhající se na západních přístupech k britským ostrovům. Velitelství pobřežního letectva RAF se v roce 1943 pokoušelo útočit

100

Americká vojska přistávají v Normandii v jedné z prvních vln invazního útoku

Irák, okupace, 1941

Vyloďovací člun pobřežní stráže se potápí u pláže Omaha

ztrátami na čtyřech z pěti pláží. Na té páté, pláži Omaha, se doprovodné obojživelné tanky zabořily do bažiny a americká 1. divize těžce trpěla. Ovšem do večera si všechny divize zajistily opěrné body a na křídlech navázaly kontakt s výsadkovými divizemi (americká 82. a 101. a britská 6.), které seskočily brzy ráno. Němci zaútočili 6. června večer východně od Caen, ale byli odraženi. V tento den to byl jediný organizovaný protiútok. Boje během následujících pěti dní zintenzivněly jak u Caen v britském sektoru, tak u Carentanu v americkém, ale do 12. června se Spojencům podařilo spojit jednotlivá předmostí a drželi souvislou frontu 100 km dlouhou a v nejširším místě 24 km hlubokou.

Iowa Americké námořnictvo si v letech 1939–1940 objednalo šest bitevních lodí třídy Iowa, ale poprvé

od roku 1921 neexistovalo žádné omezení velikosti, a tak výtlak vyskočil na 45 000 t. Základním důvodem k tomuto velkému nárůstu rozměrů (a nákladů) bylo to, že si americké námořnictvo uvědomilo, že nemá žádnou bitevní loď dostatečně rychlou pro doprovod letadlových lodí třídy Essex, a protože pancéřová ochrana byla méně důležitá než rychlost, daly by se označit také za bitevní křižníky. Nedostatek oceli stavbu prodloužil a mezi únorem 1943 a červnem 1944 byly dokončeny jen čtyři a zbývající dvě se už nikdy nedodělaly. Z této třídy byla nejznámější Missouri (BB‑63), „Mighty Mo“, protože na její palubě byla podepsána japonská kapitulace; slávu získala také New Jersey jako vlajková loď admirála Williama F. Halseyho Jr.. Byly to poslední bitevní lodě postavené pro americké námořnictvo, ale nikdy nebojovaly v žádné bitvě hladinových plavidel.

V iráckém království, které bylo zřízeno po 1. světové válce pod britským mandátem a bylo velkým zdrojem dodávek ropy pro Británii, byla v roce 1941 probritská vláda Nuriho al-Sajda. Protibritské nálady, podněcované částečně jeruzalémským muftím v exilu, horlivě podporovali Němci, kteří našli v Rašídovi Alím, iráckém opozičním politikovi, ochotného spojence. Dne 3. dubna zorganizoval úspěšný protibritský převrat. To byla situace, kterou nemohli Britové připustit a po zajištění bezpečnosti potrubí Irák–Haifa vysláním indické brigády 17. dubna do země, zahájili 2. května nepřátelské akce proti vojskům režimu. Jejich odpor byl slabý a Britové 31. května obsadili Bagdád. Rašíd byl odstraněn a regent, emír Abduláh, a Nuri al-Sajd byli znovu uvedeni do funkce. Ale britská vojska zůstala v zemi až do konce války. Mezi těmi vojsky, která zde zůstala, byli iráčtí odvedenci, zformovaní z vyhnaných křesťanských a syrských domorodců, kteří byli ve 30. letech určeni na ostrahu velké letecké základny RAF u Habbaníji blízko Bagdádu.

Írán, okupace, 1941

Britové i Sověti podezřívali vládce Íránu (Persie), šáha Rezu Páhlavího, ze sympatií k cílům Osy, a po německém vpádu do Sovětského svazu v červnu 1941 se společně rozhodli zemi okupovat. Provedli to v srpnu a nesetkali se s žádným odporem, a na důkaz svých čistě vojenských motivů podepsali v lednu následujícího roku smlouvu, zaručující jejich stažení ze země během šesti měsíců od ukončení válečných akcí. V prosinci 1943 přistoupily na teheránské konferenci k této smlouvě USA. Země poskytovala jednu

101 z nejdůležitějších zásobovacích tras pro západní pomoc Sovětskému svazu.

Ironside, polní maršál, Edmund, 1880–1959

Ironside, údajně vzor pro fiktivního hrdinu Richarda Hannaye autora Johna Buchana, vedl život jako v dobrodružném příběhu. Za búrské války byl zpravodajským důstojníkem, v letech 1918–1919 byl velitelem sil Dohody v severním Rusku a mluvil sedmi jazyky. Při vypuknutí války Hore Belisha zjistil, že má problém ve spolupráci se svým náčelníkem Imperiálního generálního štábu Gortem a nahradil ho Ironsidem. Gort odešel s expedičními silami do Francie ve funkci, po které Ironside velice toužil a pravděpodobně by ji vykonával lépe. Nikdy neukázal to nejlepší, co v něm bylo, během bitvy o Francii byl propuštěn a nahradil ho Dill.

„Irving“

viz Nakadžima J1N1-S Gekko

IS, tank Tank IS (Josif Stalin) vycházel z dřívějšího těžkého tanku KV (Kliment Vorošilov). Tank KV-85 měl kanon ráže 85 mm a v roce 1943 to vypadalo, že bude potřeba dokonce ještě silnější výzbroj. Pro nový těžký tank se předložily různé konstrukční varianty, ale nejvýhodnějším řešením bylo přepracovat korbu a podvozek tanku KV, aby se na ně dala postavit širší věž, umožňující zabudování větších kanonů. Kvůli problémům s výrobou kanonů byl na prvních IS-1 stejný kanon ráže 85 mm jako na tanku KV, ale brzy byl nahrazen kanonem ráže 100 mm, odvozeným z protiletadlového kanonu. Dokonce ani to se nepovažovalo za dostatečné a v roce 1944 se do něj montoval kanon ráže 122 mm, což z tanku IS-2 dělalo tehdy nejsilněji vyzbrojený tank. Vážil 44 t, měl čtyřčlennou osádku, dieselový motor o výkonu 513 k a dokázal jet rychlostí 32–40 km/h. IS-1 ve výrobě koncem roku 1944 nahradily IS-2, přepracovaná konstrukce s lepším tvarem korby a malým snížením hmotnosti. Stal se hlavní sériovou verzí a vyrobilo se jich 2200 kusů. Počátkem roku 1945 došlo k další změně konstrukce, jejímž výsledkem byly IS-3. Ty se na základě využití bojových zkušeností od předchozích verzí podstatně lišily. Celý tank byl nižší a měl větší sklon pancíře korby a věže. O existenci tanku IS-3 se veřejnost poprvé dověděla, až když se objevily Těžký tank IS-2

na vítězné přehlídce v Berlíně. Nepochybně to byly v tehdejší době nejmodernější a nejhrozivější tanky a jejich konstrukce měla významný vliv na následující vývoj v ostatních zemích.

Isaac Sweers Když Němci v roce 1940 zaútočili na Nizozemsko, zjistili, že většina lodí Nizozemského královského námořnictva byla zničena sabotážemi nebo odplula do Anglie. V Rotterdamu a ve Flushingu se stavěly čtyři torpédoborce, z nichž dva už byly spuštěny na vodu. Isaac Sweer neměl hlavní výzbroj a řízení palby, ale holý trup byl odvlečen do Anglie a vyzbrojen britskými děly. Jeho sesterskou loď Gerard Callenburgh Holanďané 15. května úmyslně potopili, ale Němci ji vyzvedli a v roce ji uvedli do provozu jako ZH.I (Zerstörer Hollandse). Isaac Sweers se v červenci 1941 připojil k britské 19. flotile torpédoborců a vyznamenal se ve Středomoří. Po doprovodu konvojů na Maltu potopil spolu se třemi britskými torpédoborci italské křižníky Alberico da Barbiano a Alberto di Giussano. Akce, která se uskutečnila v noci na 13. prosince 1941 u mysu Bon, byla klasická a torpédoborce se při ní skrývaly mezi svými oběťmi a pobřežím. Když loď kryla operaci Torch, byla v noci 13. listopadu 1941 u Oránu torpédovaná.

Ismay, generál, sir Hastings, 1887–1965

Ismay, jako tajemník Výboru imperiální obrany, což byla funkce, kterou za 1. světové války vykonával obávaný Hankey, byl hlavním prostředníkem mezi Churchillem v jeho roli ministra obrany a náčelníky štábů. Měl zejména talent kombinovat jeho přání, třeba i nerealistická, a profesionální názory náčelníků, byť skeptické, tou nejzdrženlivější možnou formou. Obě strany tyto schopnosti k plnění jeho úkolu potvrdily a také to, že tím značně přispěl ke spojeneckému vítězství.

Itálie, invaze do, 1943

Na konferencích Trident a Quadrant v květnu a v srpnu 1943 byly konečně vyřešeny rozdílné názory Britů a Američanů na budoucí strategii ve Středomoří, i když vůbec ne k americké spokojenosti. Marshall, americký náčelník štábu, váhal, jestli má vůbec poskytnout do protahovaného

středomořského tažení své vojáky. Ale Britové byli nadšeni pro invazi do Itálie, protože mohla vést k útoku na Německo balkánskými zadními dveřmi. Současná situace nabízela takové příležitosti, že Američané nakonec souhlasili s invazí na italskou hlavní pevninu s podmínkou, že cílem musí být jen vázání německých vojsk a že se americká vojska stáhnou k nadcházejícímu tažení ve Francii, jakmile to bude potřeba. Plánování invaze začalo 27. července a její provedení bylo svěřeno americké 5. armádě, jíž velel generál Mark Clark, a britské 8. armádě pod velením Montgomeryho. Britská armáda měla překročit Messinský průliv a postupovat Kalábrií, aby se spojila s 5. armádou (do níž byl začleněn britský X. sbor) po vylodění u Salerna. Vedlejší britský výsadek, provedený 1. výsadkovou divizí v námořní roli, se měl zmocnit italské námořní základny v Tarantu a tím usnadnit únik italského loďstva na Maltu (což ve skutečnosti provedla při útoku Luftwaffe, při kterém se potopila vlajková loď Roma). Vylodění by bylo ideální výš na poloostrově s nadějí, že se podaří uzavřít do pasti německé divize na jihu, ale omezený dolet stíhacích letounů ze sicilských letišť určil výběr míst. Britské vylodění nenarazilo na odpor, ale jeho postup zpomalovaly německé zadní voje, takže se spojil s 5. armádou až 16. září. Po jejím vylodění, do té doby největší obojživelné operaci za války, vytvořila 9. září čtyři předmostí, ale kromě jednoho na nich čelila silné obraně. Ten den večer byly části tří divizí, britské 46. a 56. a americké 36. na břehu, kde byly pod velkým tlakem nepřítele, a druhý den se k nim připojila americká 45. divize. Ovšem do 11. září dorazily složky pěti německých tankových divizí a mezi 12. a 14. září podnikly na tato předmostí intenzivní protiútoky a znovu se zmocnily části území. V jednu chvíli to vypadalo, že je ohrožena bezpečnost celého předmostí. Zachránilo se hlavně palebnou podporou spojeneckého letectva a lodí, které poslední německé útoky 14. září odrazily. V té době se vyloďovala britská 7. tanková divize a posily a předmostí se podařilo zachránit. Ale intenzita bojů a německá schopnost vytvářet účinnou obranu ukázaly až příliš výmluvně náznak toho, co lze od italského tažení očekávat.

Itálie, kapitulace, 1943

Protifašistické nálady v Itálii, které se blížily k vrcholu, propukly po spojenecké invazi 10. července na Sicílii v podobě palácového převratu. Schůze Fašistické velké rady hlasovala 24. července pro obnovení předfašistické formy vlády a pro vrácení velení italským ozbrojeným silám králi Viktoru Emmanuelovi. Následující den byl Mussolini po rozhovoru s králem zatčen a poslán do vyhnanství na ostrov Ponza. Byla ustavena nová vláda pod vedením maršála Badoglia a ihned začala tajná jednání se Spojenci. Dne 3. září bylo v Syrakusách tajně podepsáno příměří a veřejně bylo oznámeno 8. září, den před invazí u Salerna. Na spojenecké naléhání bylo následně potvrzeno 28. září italským přijetím bezpodmínečné kapitulace. Němci už nějakou dobu podezřívali Italy, že by mohli uzavřít separátní mír a měli pro takovou situaci připravené potřebné plány. Do severní Itálie byly přesunuty posily a německá vojska se po určitém odporu italských jednotek zmocnila 10. září Říma a zřídila v zemi vojenskou správu. Badoglio, vláda a král uprchli na území

200 pohybovat protiletadlovými děly. Bitevní loď teď byla bezmocná, pomalu plula na sever a ve 13.20 se potopila. Jestliže Pearl Harbor uštědřil osudovou ránu nadvládě bitevní lodě, toto znamenalo konec jakékoliv víry ve schopnost velkých lodí, že se samy ubrání proti leteckým útokům. Od této chvíle bitevní lodě spoléhaly na letecké krytí, ačkoliv jejich silné baterie protiletadlových děl byly stále potřeba k ochraně operačních skupin proti letounům, které pronikly obrannou clonou.

Protipancéřová střela ráže 57 mm s průrazným a s balistickým pláštěm

Prinz Eugen Tato loď byla první ze tří zlepšených těžkých křižníků třídy Hipper; stavby jejích sesterských lodí Lützow a Seydlitz byly v roce 1940 zastaveny, a trup Lützova byl ve stejný rok prodán do Sovětského svazu. Seydlitz se začal v roce 1942 přestavovat na letadlovou loď, ale když ho postupující sovětská armáda v roce 1945 ukořistila, nebyl dokončený. Prinz Eugen měl pravděpodobně nejvýznačnější kariéru ze všech velkých německých válečných lodí za 2. světové války. Na vodu ho spustili 22. srpna 1938 a do výzbroje se dostal koncem roku 1940. V květnu 1941 doprovázel Bismarcka při výpadech proti lodní dopravě v Atlantiku a jeho granáty ráže 203 mm pravděpodobně vyvolaly požár, který vedl ke zničení HMS Hood. Během následujícího dlouhého pronásledování mu došlo palivo, a tak se musel odpojit směrem do Brestu a nechat bitevní loď bojovat samotnou. Z Brestu provedl spolu s bitevními křižníky Scharnhorst a Gneisenau operaci Cerberus, průnik Lamanšským průlivem za denního světla 12. února 1942. Později sloužil jako cvičná loď v Baltském moři a podporoval pozemní operace proti Sovětům ve východním Baltu. Při evakuaci vojáků narazil 15. října 1944 do křižníku Leipzig a vážně ho poškodil, ale měl štěstí. V květnu 1945 se nedotčený vzdal v Kodani jako jediná velká loď Kriegsmarine, kromě lehkého křižníku Nürnberg, která zůstala nepoškozená. Dne 17. června 1946 se Prinz Eugen použil jako cvičný cíl pro atomové zkoušky a 15. listopadu 1947 byl úmyslně potopen u Kwajaleinu.

Námořnictva se na dlouhou dobu upnula na kanony střední ráže (120–150 mm) jako na hlavní obrannou zbraň, ale chybějící vhodné řízení palby znamenalo, že většina z těchto zbraní byla účinná jen částečně. Nejužitečnějšími kanony byly lehké automatické kanony s krátkým dostřelem, nejúčinnější proti střemhlavým bombardérům. Britové tento problém řešili konstrukcí masivního, osmihlavňového pom-pomu, který se používal po celou válku. Na druhou stranu čtyřhlavňová sestava ráže 28 mm amerického námořnictva byla tak nespolehlivá, že ji museli v roce 1942 z výzbroje vyřadit. Nejdokonalejším protiletadlovým kanonem byl švédský automatický Bofors ráže 40 mm, který používaly obě bojující strany. Vyráběl se v licenci v Británii a v USA a dodnes se používá. Hodně se používaly také lehčí Oerlikony ráže 20 mm a podobné kanony. Nejpokročilejším systémem pro řízení protiletadlové palby byl Mk.37 amerického námořnictva, který se používal s robustním a spolehlivým dvouúčelovým kanonem ráže 127 mm na všech typech válečných lodí. Standardním německým protiletadlovým kanonem bylo dvojče ráže 105 mm, zatímco Britové spoléhali na dvojče ráže 102 mm. Japonci používali kanon střední ráže 127 mm a automatický kanon ráže 25 mm.

Průraz kinetickou energií vznikl v souvislosti s pancéřovanými loděmi v 19. století, ale na nejvyšší stupeň rozvoje se dostal během 2. světové války. Metoda chemické energie byla vyvinuta a zdokonalena teprve za 2. světové války. Kinetická metoda začala výstřelem obyčejného zašpičatělého projektilu z tvrzené oceli. Ten prorazil desku a uvnitř lodě nebo tanku působil škodu úlomky, odštěpenými z průstřelu, a samotným projektilem, který se uvnitř odrážel. Průbojná-trhavá střela je podobná, ale je v ní malá nálož výbušniny a dnový zapalovač nastavený tak, aby nálož explodovala, jakmile střela projde pancířem, a způsobila tak maximální škody. Při rychlosti střely kolem 750 m/s je úder při dopadu tak silný, že střela pravděpodobně sklouzne po povrchu desky, aniž by jí pronikla, a aby se tomu předešlo, vyvinula se opláštěná střela. Má plášť z měkké oceli, chránící hrot střely nebo granátu, který při nárazu rozloží jeho účinek na boky střely a zabrání tak sklouznutí hrotu. Kov pláště přitom změkne a působí jako mazadlo při podpoře průniku střely. Protože kov pláště je drsný, je často pokrytý tenkým balistickým pláštěm, který zlepšuje tvar střely a pomáhá jí během jejího letu udržovat rychlost. Opláštěné střely jsou obecně účinnější proti povrchově tvrzenému pancíři, neopláštěné proti homogenní desce.

Protiletadlové kanony (námořní)

Protipancéřové střelivo

Všechna námořnictva se během 1. světové války zaměřila na vývoj obrany proti leteckým útokům, ale až do 30. let nedosáhla většího pokroku.

Existují dvě základní metody průrazu pancíře střelbou – jedna využívá kinetickou energii a ta druhá chemickou energii. Kinetickou energii představuje vystřelení tvrdého projektilu vysokou rychlostí, který prorazí v pancíři otvor. Při použití chemické energie se probití pancíře docílí silnou trhavinou.

Protitankové projektily ráže 28 mm a 75 mm PAK 41

Prinz Eugen ve svých šťastnějších dnech v severním Atlantiku

Německá kompozitní střela ráže 76,2 mm v řezu, aby bylo vidět tungstenové jádro

APDS ráže 57 mm vcelku a v řezu

201 Obsluhy nastavují vysoký a nízký náměr děl podle pokynů z centra řízení palby při střelbě na letouny nebo lodě, jak je znázorněno na diagramech Důstojník protiletecké obrany

Řídící důstojník Zjištění polohy

Letecká hlídka

Telefonista Měřič vzdálenosti Mířič

Nabíječ Nastavení děla Nastavení roznětky

Kapitán

Hlavní mířič

Řízení palby podle radaru

Ovládání radaru

Řízení palby pod velkým úhlem Operační místnost

Telefonní linka Přenos radarového a elektrického signálu

Telefonista

Přenosová jednotka vzdálenosti Jednotka přehradné palby

Operátor zjišťování odchylky

Pozorovací důstojník

Operátor náměru Zjištění polohy Hlavní mířič

Kapitánův pozorovatel

Výpočetní důstojník

Kapitán

Telefonista Měřič vzdálenosti

Zakreslovací místnost

Mířič Nastavení mířidel

Velitel obsluhy Nabíječ Obsluha závěru

Řízení palby podle radaru

Nastavení děla

Při rychlosti nárazu přes 900 m/s jsou pláště dokonce nevhodné a konstruktér musí najít jiný materiál. Dává se přednost karbidu wolframu, protože je mimořádně tvrdý a vydrží jakoukoliv prakticky dosažitelnou rychlost nárazu. Protože je 1,4 krát těžší než ocel, není možné dělat z něj celou střelu, poněvadž by byla na dosažení vysoké rychlosti příliš těžká. Proto se používá podkaliberní jádro z karbidu wolframu a na plnou ráži kanonu se pokrývá obalem z lehkého kovu. První konstrukce tohoto typu se nazývaly Composite Rigid Shot (ve Velké Británii) nebo Hypervelocity (v USA) nebo Panzergranat 40 (v Německu) a při opouštění hlavně kanonu měly velkou rychlost, která však rychle klesala kvůli nedostatečné nosnosti lehké střely o plném průměru. Aby se dosáhla potřebná nosná síla, musí se po vystřelení zmenšit průměr střely. Prvním řešením tohoto problému byl kanon „Gerlich“ s kuželovitým vrtáním, v němž se průměr střely při průchodu hlavní zmenšil. Lepší řešení bylo navrženo v Británii, a to střela Discarding Sabot, z níž se po vylétnutí z hlavně obal z lehkého kovu sloupne a odpadne, a těžký subprojektil letí k cíli vysokou rychlostí. Prvním řešením chemické energie byla kumulativní nálož, kdy projektil má nálož vysoce účinné výbušniny v kónicky tvarovaném vyhloubení ve špičce střely, vystlaném kovem. Když dojde ke vznícení v zadní části výbušniny, vzniklé síly způsobí, že výstelkový kov vytvoří jemný rychle se pohybující proud roztaveného kovu a explozních plynů, letící rychlostí asi 6000 m/s, který je schopen prorazit pancíř. Střely tohoto typu používala během války většina bojujících armád; původně se střílely z kanonů, ale brzy se zjistilo, že rotace dělostřeleckého granátu rozptyluje prorážecí proud a že křidélky stabilizované střely mají lepší výsledky. Kumulativní nálože se tudíž používaly v takových zbraních, jako byly rakety do bazuk a pancéřových pěstí, v puškových granátech a podobných střelách s malou rychlostí. Druhou metodou chemické energie je „squash-head“ (VB) nebo „plastic“ (USA) granát, jehož tenký obal střely obsahuje nálož brizantní plastické výbušniny a dnový zapalovač. Když se granát odpálí proti pancíři, jeho obal při nárazu odpadne a plastická náplň je vržena na pancíř jako placka. Dnový zapalovač vybuchne a na pancíř působí tlaková vlna. Když tlaková vlna dosáhne vnitřní plochy desky, vylomí z ní „strup“ o hmotnosti až 5 kg, který vlétne vysokou rychlostí do tanku. Je potřeba říct, že při tomto typu útoku nedojde vždy k proražení pancíře. Tyto granáty se původně nazývaly „Wallbuster“, protože byly vyvinuty k prorážení betonu z bezzákluzových kanonů Burney, ale během vývoje byl objeven jejich účinek proti pancíři a na něm se dál pracovalo. Do roku 1945 nebyl připraven k bojovému použití žádný granát squash-head.

Přenosová místnost

Protitankové dělostřelectvo

Operátoři radaru

Telefonní linka

Operátor vzdálenosti Operátor hodin Velící důstojník Operátor odchylky Operátor telefonní centrály

Přenos radarového a elektrického signálu Operátor zakreslení pozorování

Všechny bojující státy používaly na začátku války podobné protitankové kanony, lehké dvoukolové typy ráže 37–45 mm, střílející buď běžné, nebo průbojné granáty o hmotnosti asi 1 kg. Obecně mohly za ideálních podmínek – statický cíl stojící kolmo ke kanonu – prorazit homogenní ocelovou desku tloušťky 50 mm na vzdálenost 500 m. Francouzské tažení v roce 1940 brzy ukázalo, že tyto kanony jsou

224

Stalingrad, bitva o, 1942–1943

Generál Paulus měl instrukce od Hitlera, aby dobyl Stalingrad, ale nebylo jasné, zda to je krycí operace pro ofenzivu generála Kleista na Kavkaze, nebo operace důležitá sama o sobě. Hitler změnil svůj názor – nejprve odklonil 4. tankovou armádu od směru Paulusova postupu a pak jí nařídil, aby se obrátila a zaútočila na Stalingrad z jihu. Tyto manévry Paulusovu armádu o několik týdnů zpozdily. První Paulusův útok začal 19. srpna 1942 a během několika dní prolomil obranu severních předměstí a dostal se až k Volze. 4. tanková armáda se nemohla s hlavním útokem spojit, ale 12. září byli Sověti zatlačeni do oblouku o poloměru 50 km. Dne 13. října dojela 4. tanková armáda na jihu k Volze, ale přišla tam sovětská gardová divize a další postup zablokovala. Stalin byl velice zklamán neschopností svých vojsk Němce zadržet nebo podniknout armádou generála Moskalenka úspěšný protiútok. Generálové Žukov, Vasilevskij a Stalin od září plánovali mohutný protiútok ze severu od Donu. Paulusova 6. armáda dostala rozkaz ostřelovat Stalingrad, ale pokud to bylo vůbec k něčemu, tak jen Sověti pod velením Čujkova zjistili, že je snadnější bránit trosky. Sovětský protiútok začal 19. listopadu ze severu nově vytvořeným Jihozápadním frontem, kterému velel generál Vatutin, a tento útok se zaměřil na Serafimovič, základnu Dumitreskovy rumunské armády. Jerjomenkův Stalingradský front zahájil o den později útok ze severu, odložený kvůli mlze, a Donský front generála Rokossovského byl zapojen do zadržovací operace. Stalin a Žukov řídili tyto operace z Moskvy a měli přímé spojení s frontovými veliteli. Dne 23. listopadu se spojila Jerjomenkova a Vatutinova armáda a dostaly do pasti 20 německých a dvě rumunské divize. Armáda generála Weichse se včas stáhla. Hitler odmítl dát Paulusovi souhlas s ústupem potom, co Göring velkoryse slíbil zásobovat armádu ze vzduchu 500 t paliva a potravin denně. Sovětští generálové podcenili počet obklíčených vojáků a zpočátku nepoužili k prolomení obrany dostatek vojsk. Rokossovskij v prosinci obnovil útok Donského frontu a zatlačil Němce o dalších 30 km k Volze. Weichs naléhal na Pauluse, aby obklíčení prolomil, ale ten odmítl neuposlechnout Hitlera. Potom byl vybrán Manstein, aby zahájil operaci na osvobození 6. armády útokem na Jerjomenkovu linii na jihu. Dne 23. prosince se nacházely Mansteinova Armádní skupina Hoth a Armádní skupina Hollidt 40 km od Pauluse. V této chvíli je zastavila nově sem přesunutá 2. gardová armáda a 7. tankový sbor. Dne 25. prosince zahájilo sovětské dělostřelectvo a raketomety Kaťuša přehradnou palbu na severovýchodě kotle a zabili 1300 Němců. Stalin předal Jerjomenkovy divize, rozmístěné vně Stalingradu, Rokossovskému, a pověřil ho výhradní zodpovědností za operace. Rokossovskij

pokračoval v dělostřeleckém ostřelování a prolomil německé linie. Jakmile padlo letiště Pitomnik (16. ledna), existovala už jen malá naděje na únik a Paulus se vzdal generálovi Šumilovovi. S ním se vzdalo 94 000 Němců, ale nejméně 147 000 jich zahynulo ve městě a dalších 100 000 jich zemřelo mimo město. Byly zničeny dvě rumunské, jedna italská a jedna maďarská armáda. Tato bitva byla obratem ve válce na východní frontě. Paulusova 6. armáda byla první německou armádou, která kapitulovala. Němci potom museli ustupovat. Boje u Stalingradu

FRONTOVÉ LINIE

míle

17. SRPNA 1942

31. SRPNA

12. ZÁŘÍ

OBRANNÝ OBLOUK STALINGRADU

KAČALINSKAJA 22. srpna XIV. tankový sbor (Wietersheim)

Vo lha

a Roosevelt chtěli mít svobodné volby také v Maďarsku, Rumunsku a Jugoslávii, ale Stalin to odmítl. SSSR na konci války ustavil ve státech východní Evropy loutkové režimy a západní mocnosti to musely připustit. Stalin byl velký válečný vůdce a podařilo se mu získat od svých spojenců velké ústupky. Roosevelt se domníval, že umí se Stalinem jednat, ale Stalin ho na diplomatických konferencích vždy přechytračil. Pod Stalinovým vedením se ze SSSR stal, vedle USA, vojensky nejsilnější stát.

JERZOVKA VĚRTJAČIJ

23. srpen

6. armáda (Paulus) XIV. tankový sbor (Langerman)

KALAČ

KUPOROSNOJE

KRASNYJ DON

Němci se při útoku na Stalingrad zmocnili většiny města, ale Sověti vytrvali a podnikali protiútoky. Byl to obrat ve válce

j. Sarpa

j. Caca 4. tanková armáda (Hoth)

Abganěrovo

Obsluha sovětského děla střílí na nepřítele během obrany Stalingradu v prosinci 1942

zdržely Rudou armádu a daly šanci Kleistově armádě uniknout z Kavkazu. Stalingrad ukázal, co může Rudá armáda dokázat, když jsou její operace dobře naplánovány.

Stalinova linie Maršál Tuchačevskij přišel ve 30. letech s myšlenkou vybudování systému opevnění podobného Maginotově linii ve Francii. To bylo v souladu s tehdejší americkou strategií, která ho vedla k uvažování ve smyslu vedení obranné války, na rozdíl od pokročilejší myšlenkové školy v Británii, která věřila