Fontes Nissae XVI 2015 1 by NPÚ, ÚOP v Liberci

FONTES NISSAE PRAMENY NISY

XVI 2015 1 PRAMENY NISY FONTES NISSAE

XVI 2015 1

historie | památky | umění

FONTES NISSAE PRAMENY NISY historie | památky | umění

Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce str. 32 Josef Scheybal | 2. část str. 78 Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu… str. 2

http://fontesnissae.cz

Obalka_01_2015.indd 1

21.9.2015 15:34:25

Obsah

XVI 2015 1

Studie a Materiálie Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku | Studie Jakub Bachtík ............................................................................................................................................... Soupis poddaných panství svijanského roku 1773: Rychta kamenická – ves Horská Kamenice. Edice historického dokumentu | Materiálie Jakub Feige ................................................................................................................................................... Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 2. část Období 1947–1954 | Studie Kristina Uhlíková .......................................................................................................................................... Tzv. malá retribuce na Semilsku. Trestní nalézací komise Jilemnice, Semily a Turnov | Materiálie Jiří Louda ....................................................................................................................................................... Josef Kryslička: Z partyzána „teroristou“ | Materiálie Markéta Těthalová ......................................................................................................................................... Nové Město pod Smrkem a bytová výstavba v šedesátých až osmdesátých letech 20. století | Materiálie Tomáš Hnilička .............................................................................................................................................. Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11 | Materiálie Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka .......................................................................................................

32 48 58 66 78

Zprávy Light Detection and Ranging. Nové metody při vyhledávání, průzkumu a dokumentaci archeologických lokalit Renata Tišerová ............................................................................................................................................. 100 Eseje k historické exkurzi na katedře historie FP TUL Markéta Těthalová | Helena Bajzíková | Petr Staněk ...................................................................................... 110 Celostátní studentská vědecká konference HISTORIE 2014 Milan Svoboda ............................................................................................................................................... 113

historie | památky | umění

Recenze a zprávy o literatuře

Obalka_01_2015.indd 2

Jakub Feige. Budování nové epochy: kolektivizace zemědělství ve vsi Horská Kamenice Jan Dobeš ...................................................................................................................................................... 116 Benno Beneš – Marie Rút Křížková. Philippsdorf – Filipov 13. 1. 1866 Milan Svoboda ............................................................................................................................................... 118 Pavel Vlček. Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí (Monumenta Bohemiae et Moraviae 1) Marius Winzeler ............................................................................................................................................ 119 Kateřina Nora Nováková, ed. et al. Půvab květů historie / Charm of blossoms of history Marius Winzeler. ........................................................................................................................................... 120 Clotilde Clam-Gallas, Christine Winkelbauer-Kelly edd., Wilhelm von Blaschek. Ein kurzer Ausschnitt aus der Familiengeschichte der Grafen von Clam und Gallas vom Schloss Campo und Freyenthurn Milan Svoboda.. ............................................................................................................................................. 120 Milan Svoboda – Jan Heinzl. Hrabata z Gallasu, Clam-Gallasu a Hejnice. Poutní místo a jeho patroni – Die Grafen von Gallas, von Clam-Gallas und Haindorf. Der Wallfahrtsort und seine Schirmherren. Ivana Čornejová .. .......................................................................................................................................... 120

Resume ................................................................................................................................................ 122

21.9.2015 15:34:30

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, Fontes Nissae vstupují do čtvrtého roku fungování v širším složení paměťových, sbírkotvorných, akademic-

XVI 2015 1

kých i kulturních institucí, jejichž energie, vzájemné respektování se a vůle k další spolupráci a poznávání

Fontes Nissae prameny nisy

Editorial

společné historie posouvá také letošní šestnáctý ročník kupředu. Potěšující je, že se tak stále děje i za přispění dalších badatelů působících mimo území Libereckého kraje a také díky studentům a čerstvým absolventům, doplňujících systematicky bílá místa paměti regionu. Nepřehlédnutelným přispěvatelem obsahu posledních tří ročníků se stal Národní památkový ústav, jehož aktuální agendou v těchto měsících hýbe mj. otázka dalšího vývoje evidence mobiliárních fondů. V případě severních Čech se jedná zejména o téma poválečných konfiskátů majetku občanů považovaných za Němce. V jejich příběhu sehrál významnou roli jako svozový objekt zámek Sychrov, jehož historická fotografie se proto ne náhodou ocitla na obálce. Okolnosti poválečných konfiskací představují dodnes citlivé, v mnoha ohledech neprobádané a z části stále politicky konfliktní téma. Více o tom, jak situace po roce 1945 vypadala, se dočtete v druhé, závěrečné části studie Kristiny Uhlíkové, věnované činnosti a osudům Josefa Scheybala – výjimečného muže, díky jehož osobnímu nasazení jsme dnes schopni rekonstruovat alespoň část roztříštěného kulturního dědictví širšího libereckého regionu. Divokým poválečným událostem se věnují i dva další texty mladých absolventů katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Jiřího Loudy a Markéty Těthalové. Novodobé téma zpracoval také další odchovanec tohoto pracoviště, Tomáš Hnilička, který se s využitím autentického obrazového materiálu zaměřil na okolnosti výstavby a proměny Nového Města pod Smrkem v šedesátých letech 20. století. Tradičně reflektována jsou i starší období. Aktuální číslo otevírá studie Jakuba Bachtíka věnovaná barokním stavbám pražského architekta Antonína Schmidta v desfourských službách na Jablonecku. Do třetí čtvrtiny 18. spadá i jedinečně dochovaná ukázka významného historického pramene k demografickým dějinám regionu, tzv. „manšaftsbuchu“, neboli soupisu poddaných svijanského panství z roku 1773, jejž zpracoval Jakub Feige a pro Fontes Nissae připravil ukázku jeho edice. Do období 18. a 19. století, převážně k pramenům hmotné kultury, míří rozsáhlejší materiál Terezy Konvalinkové a Martina Ouhrabky, kteří se věnovali historické zástavbě a zanikající lidové architektuře Českého Dubu. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, věříme, že si z nabídky Fontes Nissae vyberete také proto, že řada témat je badatelsky otevřena poprvé. Děkujeme za Vaše ohlasy i přízeň a přejeme příjemné a inspirativní čtení. Ivo Habán, srpen 2015

XVI 2015 1

Studie

The church of St. Archangel Michael in Smržovka and the work of a Prague baroque builder Anton Schmidt in Jablonec region

Abstract

Jakub Bachtík | A lot about the architectural work of the 18th century is still

unknown; individual creators and building still await detailed research. This study attempts to fill in the gaps at least in the case of Anton Schmidt, a builder from Prague, and his most important creation, the Church of St. Archangel Michael in Smržovka. On the basis of detailed architectural analyses comprehending also the newly acquired section plans, the value of this building is characterized as well as its position in the context of the architectural creations of the 18th century. The author attempts, through comparison with other works of Schmidt, to find other possible elaborations of this builder in the service of Des Fours counts in Jablonec.

key words

K l í č o vá s l o va

Anton Schmidt

Smržovka

Church of St. Archangel Michael

kostel sv. Archanděla Michaela

baroque architecture

barokní architektura

baroque dynamism

barokní dynamismus

Železný Brod

Church of St. Jan Nepomucky in the desert

kostel sv. Jana Nepomuckého Na Poušti

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku Jakub Bachtík 1_SKALA, Harald. Smržovka a rod Desfoursů. In: KARPAŠ, R., ed. Smržovka – pohledy do historie dávné i nedávné. Liberec: Roman Karpaš RK, 2010, s. 63–66 (s. 64–65). ISBN 978-80-8710013-4. 2_HALADA, Jan. Lexikon české šlechty 1. Praha: Akropolis, 1992, s. 40. Bez ISBN.

Smržovka, kostel sv. Archanděla Michaela, celkový pohled od jihozápadu, Anton Schmidt, 1767(?)–1781 Foto J. Bachtík, 2010

mržovský kostel sv. Archanděla Michaela stojící uprostřed jihovýchodních svahů Jizerských hor je v mnoha ohledech stavba nepravděpodobná. Už sama přítomnost výstavného kostela, který byl zbudován ve formách dynamického baroka, vysoko v kopcích je nesmírně působivá. Tím spíš, že v kontextu celé pojizerské oblasti tato architektonická tradice nezanechala výraznější stopy – s částečnou výjimkou Haffeneckerovy hejnické „baziliky“ Navštívení Panny Marie, Kunzova kostela Nalezení sv. Kříže v Liberci a málo známého jenišovického kostela sv. Jiří od neznámého autora. Smržovská stavba, po požáru a dlouhodobém chátrání postupně obnovovaná péčí místních, je ale do velké míry výjimečná i v dobovém kontextu Čech jako takových. Ve světle tohoto díla se proto vyplatí věnovat pozornost i jejímu předpokládanému tvůrci – méně známému pražskému staviteli Antonu Schmidtovi. XVI 2015 1

Desfourský kostel Smržovka byla centrem desfourského fideikomisního panství,1 tedy malým, ale důležitým střediskem državy jedné z větví významného hraběcího rodu. Rodina, do níž patřili vysocí císařští důstojníci a která opakovaně získala titul císařsko-královských komoří,2 měla zázemí v Praze, takže hrabatům nepochybně nechyběl rozhled, ambice ani kontakty na schopné stavitele přímo z centra. Budování kostela inicioval čtvrtý desfourský majitel Smržovky hrabě Karel Josef Vojtěch, apelační rada v Praze. Hrabě se na svém severočeském panství stal významným patronem sakrální architektury, neboť založil také kostelík sv. Jana Nepomuckého Na Poušti v Železném Brodě a inicioval přestavbu kostela sv. Jakuba tamtéž. Nový kostel v samotném středisku panství byl ale nepochybně jeho nejvýraznějším počinem. 3

Jakub Bachtík | Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku

Smržovka, kostel sv. Archanděla Michaela, severní boční fasáda, Anton Schmidt, 1767(?)–1781 Foto NPÚ, ÚOP v Liberci 3_ANDĚL, Rudolf a Miroslava LEDECKÁ. Kostel sv. Archanděla Michaela. In: KARPAŠ, R., ed. cit. v pozn. 1, s. 48–52 (s. 49). 4_Autor tohoto příspěvku se pokusil pramennou základnu doplnit vlastními archivními rešeršemi. Průzkum Rodového archivu rodiny Desfours (Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pobočka Děčín) ani fondu Velkostatek Smržovka (Státní oblastní archiv v Litoměřicích) žádné nové informace nepřinesl, neboť jádra těchto fondů tvoří materiály až z 19. století. Rovněž průzkum smržovské matriky z 18. století (Státní oblastní archiv v Litoměřicích) nepřinesl nová zjištění o tom, že by se zde v době stavby kostela vyskytoval některý z významných předních architektů. Konkrétní povaha informací zejména ve starém soupisu (viz níže) však dává naději, že pramen ke stavbě přeci jen existuje (nebo existoval), nejpravděpodobněji ve fondu Archivu pražského arcibiskupství v Národním archivu v Praze. 5_KLEIN, Dietrich, ed. Kulturdenkmäler in den historischen deutschen Siedlungsgebieten von Böhmen-Mähren-Schlesien. Politischer Bezirk Gablonz an der Neiße (Gebietsstand 1930) = Kulturní památky v německy osídlených oblastech Čech, Moravy a Slezska. Politický okres Jablonec nad Nisou (stav okresu z roku 1930). München: Dokumentační ústav kulturních památek v německy osídlených historických oblastech Čech, Moravy a Slezska, 199, s. 338. Soupis uvádí jméno tehdejšího faráře, kterým měl být Gabriel Andreas Wiechet. 6_POCHE, Emanuel, ed. Umělecké památky Čech 3 [P–Š]. Praha: Academia, 1980, s. 377. ISBN 403-22-858; PV, VN, (PZ) [VLČEK, Pavel, Věra NAŇKOVÁ a (Pavel ZAHRADNÍK)]: Schmidt, Antonín. In: VLČEK, Pavel, ed. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004, s. 583–584 (s. 584). ISBN 80-200-0969-8. 7_Viz např. SCHEYBAL, Josef V., Bedřich BENEŠ a Jana SCHEYBALOVÁ. Památky Jablonecka: přehled historických památek okresu Jablonec nad Nisou. Liberec: Severočeské muzeum, 1969, s. 68. Bez ISBN. 8_ANDĚL, R. a M. LEDECKÁ, cit v pozn. 3, s. 50. 9_Např. POCHE, E., cit. v pozn. 6. Chybí zde bohužel upřesnění pramenu této informace. 10_„Auf dem Lande, in Jung Woschitz, eine Kirche, dann zu Morgenstern, Graf Desfourischen Herrschaft, eben von Grund auf, eine neue Kirche…“ Viz EBELOVÁ Ivana. Zápisná kniha pražských

Studie

Stavbu si nesjpíše vyžádala nutnost. Roku 1736 totiž byla ve Smržovce založena farnost, pod kterou příslušela většina obcí v okolí (předtím zde byl jen kaplan spadající pod faráře ve Bzí).3 K dispozici zde ale byl jen malý dosluhující dřevěný kostelík, postavený na konci třicetileté války prvním rodovým majitelem Smržovky Mikulášem Desfoursem u zdejšího hřbitova. Hrabě Karel Josef Vojtěch proto v šedesátých letech 18. století přistoupil ke stavbě nového monumentálního jednověžového chrámu ve stejném místě – novostavba byla založena ve svahu nad hřbitovem a starším kostelem, který byl po jejím dokončení stržen. O budování nového kostela bohužel dosud nemáme žádné jednoznačnější informace. Pocházejí totiž buď z tradice, nebo ze zdrojů, které neuvádějí konkrétní prameny.4 Základní kámen ke stavbě tak byl údajně položen 14. prosince 1767,5 ovšem jindy se uvádí začátek stavby o rok6 nebo dokonce o dva7 dříve. Nutno říci, že tyto údaje nemusí být nutně v rozporu – oficiální zakládání stavby nebývalo navázáno na začátek prací, které zcela jistě nezačínaly v zimě, tím spíš, že kostel se nachází v horách. Práce na stavbě pokračovaly velmi pomalu – snad za to mohla válkami oslabená finanční situace hraběte i povětrnostní podmínky – takže dokončení prací se původní patron stavby nedočkal. Vysvěcení kostela 30. září 17818 už proběhlo za vlády jeho syna Františka Antonína Desfoursa. Budování kostela asi neprobíhalo bez potíží. Objevují se – opět konkrétně nedoložené – zmínky, že původní architekt byl někdy v průběhu prací vystřídán a stavbu za něj dokončoval někdo jiný.9 Jméno původního stavitele ovšem s velkou pravděpodobností známe, a to díky Zápisné knize stavitelů, která uvádí Antonína Schmidta z pražské Malé Strany.10

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, generální ředitelství

Antonius Schmidt, civis et aedilis Mic. Prag. Tento stavitel dosud patří k méně známým postavám druhé poloviny 18. století v Čechách. Jeho jméno sice nechybí v žádné přehledové práci o architektuře baroka v Čechách, zůstává však převážně ve stínu známějších současníků, jakými byli Anselmo Lurago, Ignác Jan Palliardi nebo Jan Josef Wirch.11 Snad za to může obtížná uchopitelnost Schmidtova díla, které odráží eklektickou povahu celé architektonické epochy, rozpadající se do směsi různých stylových vlivů a různorodých – a zároveň vzájemně podobných – autorských souborů, z nichž jen málokterý se dočkal podrobnější badatelské pozornosti. Svou roli ale může hrát i skutečnost, že o životě a díle A. Schmidta, který realizoval svá stěžejní díla především ve středních a severních Čechách, se dochovalo velmi málo spolehlivých informací. Řadu cenných údajů o jeho životě se sice podařilo získat díky materiáliím publikovaným Antonínem Podlahou12 a později doplněným Věrou Naňkovou,13 ovšem není jich dost na to, aby mohla být naše představa o Schmidtově kariéře a životním příběhu něčím víc, než jen hypotetickou konstrukcí. Situaci totiž například komplikuje existence řady jmenovců – ve stejné době jako Schmidt působili nejen stavitelé Johann a Karl Schmidtové z Útviny, ale podle všeho také dva další Antonínové Schmidtové (jeden z nich je doložen jako štafír), kteří dokonce žili přímo v Praze na Malé Straně.14 Podle toho, co dnes víme, lze předpokládat, že Anton Schmidt žil zhruba v letech 1723–83.15 Narodil se pravděpodobně do rodiny malostranského měšťana a malíře Jana Jiřího Schmidta, který 17. února 1723 křtil syna „Antonína Václava“.16 Podle Zápisné knihy Schmidt nejprve pokračoval v otcově povolání a měl se vyučit malířem u Jana Ferdinanda Schora. Vzhledem k tomu, že první jasněji doložená Schmidtova stavitelská práce pochází až z roku 1761, tedy z doby, kdy se architektovi blížila čtyřicítka,17 není tento údaj zcela nevěrohodný. Zprávy o Schmidtově dalším životě jsou kusé – z matrik malostranského sv. Mikuláše publikovaných Antonínem Podlahou víme, že byl dvakrát ženatý a měl čtyři potomky, z nichž jen první syn se dožil vyššího věku. Víme také, že roku 1769 se stal malostranským měšťanem,18 ovšem starší záznamy naznačují, že předtím XVI 2015 1

Smržovka, kostel sv. Archanděla Michaela, detail členění věže, Anton Schmidt, 1767(?)–1781 Foto J. Bachtík, 2010

stavitelů 1693–1902 (= Fontes historiae artium 4). Praha: Artefaktum, 1996, s. 27. ISBN 80902279-1-0. 11_Podrobnému přehledu Schmidtova života a díla jsem věnoval svou diplomovou práci, která se stala také základem tohoto článku: BACHTÍK, Jakub. Johann Anton Schmidt a kostel sv. Michaela Archanděla ve Smržovce v kontextu české architektury po polovině 18. století. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění. Dostupné online [cit. 2015-01-25] z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/122625/. Zhuštěný přehled Schmidtovy tvorby je podán v BACHTÍK, Jakub. Sakrální prostor Antona Schmidta. In: MACEK, Petr, Richard BIEGEL a Jakub BACHTÍK, edd. Barokní architektura v Čechách. Praha: Karolinum, 2015, s. 537–543. ISBN 978-80-246-2736-6. 12_Citováno v poznámkách níže. 13_NAŇKOVÁ, Věra. Nová zjištění k baroknímu umění v Čechách. Umění. 1971, roč. 19, č. 1, s. 83–96 (s. 91). ISSN 0049 5123. 14_PODLAHA, Antonín. Materiálie k slovníku umělců a uměleckých řemeslníků v Čechách. In: Památky archeologické. 1920–21, roč. 32, s. 273. Bez ISSN. 15_Starší literatura dlouho ohraničovala Schmidtův život léty 1730 a 1775. Toto rozpětí vycházelo ze zjištění Antonína Podlahy, že osoba téhož jména (bez uvedení profese) zemřela v květnu roku 1775 ve věku 45 let v domě čp. 367 nebo 364 (dnes 475-III „U Černého gryfa“) na Maltézském náměstí v Praze. (PODLAHA, Antonín. Materiálie k slovníku umělců a uměleckých řemeslníků v Čechách. In: Památky archeologické. 1914, roč. 27, s. 46. Bez ISSN). Jak však upozornila Věra Naňková, šlo patrně o jednoho z mnoha architektových jmenovců – stavitel Antonín Schmidt je totiž několikrát spolehlivě doložen i dlouho po svém údajném úmrtí. NAŇKOVÁ, V., cit v pozn. 10, s. 91. 16_Údaj našel PODLAHA, Antonín. Materiálie k slovníku umělců a uměleckých řemeslníků v Čechách. In: Památky archeologické. 1915, roč. 27, s. 182. Bez ISSN. V souvislosti s naším architektem na něj upozornila až Věra Naňková (NAŇKOVÁ, V., cit v pozn. 12, s. 91.), která jej dala do souvislosti s údajem v Zápisné knize, že Schmidt je synem pražského malíře. Naňková ovšem z nejasných důvodů uvádí jako datum křtu 15. březen 1723. 17_Jde o přestavbu kostela sv. Prokopa v Sobčici u Jičína, kde je Schmidt doložen nálezem zprávy v makovici věže. Schmidt zde ke starší věži připojil novostavbu lodi, která je velmi úzkou citací kostela sv. Martina ve Chválenicích od K. I. Dientzenhofera. Nález Ivo Kořána, dokládající Schmidtovo autorství, publikovala Naňková. V., cit. pozn. 12, s. 91 (pozn. 121). Analýza a interpretace stavby viz BACHTÍK, J. cit. v pozn. 11, s. 44–58. 18_PODLAHA, A., cit. v pozn. 14, s. 46.

Studie

Jakub Bachtík | Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku

působil jako stavitel i měšťan na Novém Městě, kde je doloženo několik jeho prací.19 Kromě několika plánů a nemnoha dokladů o konkrétních realizacích další zprávy o Schmidtovi chybí. Poslední svědectví o něm pochází z dubna 1783, kdy zhotovil zprávu o nutných opravách v areálu zámku v Ploskovicích.20 Tento rok proto lze s velkou pravděpodobností považovat i za poslední rok Schmidtova života, který tak nejspíše trval rovných šedesát let. Schmidtova doložená stavitelská dráha tedy trvala plná dvě desetiletí a rozhodně nepostrádala prestižní zakázky a výrazné tvůrčí výkony. Schmidt pracoval pro významné šlechtické zadavatele v Praze i regionech: kromě činnosti pro Desfoursy pracoval pro Salmy v Praze i na jejich panství na Šluknovsku, pro Hartigy upravoval zámek v Horních Beřkovicích a vystavěl pod

jejich patronátem kostel v nedalekém Černoučku a pro českou větev Kouniců upravoval jejich malostranský pražský palác i rezidenční zámek v Zahrádkách u České Lípy. Působil dokonce ve službách bavorského kurfiřta na jeho zámku v Ploskovicích, byť asi spíše v roli stavitelského inspektora než projektujícího architekta. Je přitom zajímavé, že většinu významných projektů Schmidt započal v první dekádě své kariéry. Po roce 1776 se stejně jako řada jeho současníků dostával k významnějším zakázkám hůře a nepohrdnul proto ani čistě utilitárními úkoly jakými byly erární úpravy Klementina nebo Novoměstské koleje. Větší pozornost by si rozhodně zasloužilo hned několik Schmidtových staveb. Kostel ve Smržovce nicméně patří mezi ty nejpozoruhodnější, a to nejen v rámci severočeského regionu.

19_Už před rokem 1769 je v matrikách titulován „civis Mic. Prag.“, respektive „civis et aedilis Mic. Prag“ (PODLAHA, Antonín. Materiálie k slovníku umělců a uměleckých řemeslníků v Čechách. In: Památky archeologické. 1922–23, roč. 22, s. 179 a PODLAHA, A., cit v. pozn. 15, s. 182.) K roku 1761 pak je uváděn jako „civis et aedilis NeoPrag“ (PODLAHA, A., cit v. pozn. 15, s. 169). 20_VOTOČEK, Otakar. Ploskovický zámek a jeho stavební úpravy v 18. století. Umění. 1969, roč. 17, č. 1, s. 59–75 (s. 71). ISSN 0049 5123.

Smržovka, kostel sv. Archanděla Michaela, půdorys přízemí Kresba J. Bachtík podle zaměření Svatopluka Technika

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, generální ředitelství

Smržovka v kontextu barokního (radikálního) dynamismu

21_Zaměření provedl Ing. arch. Svatopluk Technik v roce 1971 v rámci vypracování projektové dokumentace k obnově kostela. Dnes se plány nacházejí v podnikovém archivu firmy ADAPTA, s.r.o. v Jablonci nad Nisou. Kopie má k dispozici autor příspěvku.

XVI 2015 1

Místo pro stavbu smržovského kostela sv. Archanděla Michaela bylo vybráno velmi příhodně. Nachází se v jižním cípu Smržovky, na svahu stoupajícím od řeky Kamenice zhruba kilometr od Lidického náměstí. Tradičně orientovaná stavba zde dosedá na lehce vyvýšený pahorek, odkud terén do všech stran klesá. Kostel – už tak dosti monumentální objekt – se díky tomu stává významnou dominantou, kterou s výjimkou staršího hřbitova a fary bezprostředně obklopuje jen málo zastavěná krajina. Působivost stavby uprostřed horského prospektu jenom podtrhuje její expresivní silueta se stěnami dramaticky modelovanými řadou konvexních i konkávních křivek a s pointou v podobě mohutné průčelní věže s bání: k návštěvníkovi přicházejícímu od města se kostel obrací mohutným, konkávně prohnutým rizalitem se zaoblenými rohy, který vyrůstá z oblého tělesa lodi; věž odsazená od kostela zaobleným „zhoupnutím“ má konkávně probrané průčelí a boční stěnu chóru určuje hned dvojí konvexně zakřivené odsazení. Na základě takto dynamizovaného exteriéru lze jen obtížně rozpoznat kompoziční východiska celé stavby, což, jak uvidíme, vedlo k omylům při dosavadní snaze o jeho interpretaci. Díky zaměření, které bylo provedeno při přípravách rekonstrukce v sedmdesátých letech minulého století, je nicméně k dispozici půdorys, který mnohé vyjasňuje.21 Ústřední část dispozice tvoří podélně umístěný ovál, do kterého jsou zapojeny další prostorové jednotky. V příčném směru je to dvojice konkávně probraných mohutných rizalitů s hlavními vstupy, v podélné ose se pak na hlavní prostor na každé straně váže užší obdélná jednotka s druhotně zaoblenými nárožími. K této základní symetrické kompozici je pak na každém konci přidán jeden užší prostorový prvek – na východní straně závěr na půloválném půdorysu, na opačném konci hranol věže, zapuštěný do hmoty kostela. Základní kompoziční princip stavby je tedy překvapivě jednoduchý, založený na adičním řazení prostorových jednotek s výraznou gradací na střed. Dynamický výraz exteriéru tedy alespoň na první pohled není nesen složitostí půdorysu, ale hlavně křivkovou modelací stěn – od zaoblování nároží a přechodů mezi jednotlivými částmi fasády po konkávní probrání stěn rizalitů a věže,

tvořící protipól vypjatým úsekům ústředního oválu. Přes veškerou působivost těchto motivů se zvenku může zdát, že expresivní vedení stěn je jen vnějškovou ozdobou jinak tradičně pojatého kostela. Jistý dojem vnějškové chtěnosti, která nemá hlubší vazbu na celkovou koncepci architektury, ostatně podporuje i podoba tvarosloví, které na křivkovou modelaci reaguje jen sporadicky a které sestává z volných ploch ohraničených lisenovými rámci, obohacenými jen několika výraznějšími akcenty v podobě kasulových oken nebo pilastrů s čabrakovými hlavicemi. Podoba interiéru ale naznačuje, že situace je složitější. Leccos je ostatně patrné v půdorysu: už návaznost obdélných úseků na ústřední ovál musí nutně vytvářet strukturně zajímavé momenty. Přesto je dojem z interiéru překvapivý, neboť expresivita vnějšku se tu opakuje se silou přímo násobnou – a to přesto, že kostel byl požárem zbaven všech ozdob a dnes působí až „funkcionalistickou“ čistotou. Na celkově expresivním dojmu se podílí nejen pojetí bohatého a plasticky formovaného tvarosloví, tvořeného převážně srostlicemi pilastrů, které vynášejí bohatě profilovanou římsu, ale především samotná struktura interiéru. Pilastrové srostlice, umístěné do koutů ústředního prostoru a do nároží mezi prostory, totiž opticky tvoří mohutné pilíře, které sice vynášejí baldachýnové klenby, ale mezi kterými se boční stěny jinak chovají zcela svobodně. Může za to především fakt, že mezi vnější stěnu a vnitřní pilíře jsou vloženy průběžné průchozí empory, přerušené jen v úseku rizalitů – tedy prvek typický pro nejmonumentálnější a nejnákladnější barokní chrámové stavby. Klíčová role empor je patrná zejména v ústřední části, kde díky nim v nárožích vzniká místo plné stěny dvouplášťová struktura. Hlavním motivem jsou zde přitom zejména vydouvající se balkonové parapety sevřené mezi dvě srostlice pilastrů a tvořící protipohyb konkávní křivce korunní římsy. V tomto místě se tak zakládá dynamické napětí, které v návaznosti na další prvky – jako jsou klenební pasy, balkonové parapety v bočních prostorech, nebo těleso věže s varhanní emporou, prolamující se do interiéru mohutnou konvexní křivkou – probíhá celým vnitřkem kostela. Interiér je ve výsledku jasně rytmizován a přesto má charakter dramaticky rozrůzněného celku, určovaného výraznou hrou světla a stínu. 7

Studie

Jakub Bachtík | Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku

Smržovka, kostel sv. Archanděla Michaela, půdorys v úrovni tribun Kresba J. Bachtík podle zaměření Svatopluka Technika

22_Jako možné vysvětlení se nabízela možnost, že jde o výsledek novodobých oprav – kostel roku 1964 vyhořel a dostal se do havarijního stavu, kvůli kterému bylo mimo jiné nutno staticky zajistit konstrukce klenby: Dobový přístup k tomuto typu úkolu byl vůči původním materiálům poměrně nešetrný a rovněž ve Smržovce byla klenba zpevněna kombinací betonové krusty, ocelových sítí a spon. Z projektové dokumentace (viz pozn. 21) nicméně vyplývá, že ke změně tvaru klenby nedošlo a že stávající podoba klenby odpovídá původně provedenému stavu.

Potenciál i limity tohoto prostorového uspořádání jsou patrné v partii kleneb. Jednotlivé vedlejší prostory jsou baldachýnové, sklenuté plackami, a úseky mezi nimi jsou v souladu s nejlepší tradicí „vrcholného baroka“ řešeny v podobě expresivních vykláněných pasů, dosedajících na diagonálně vytočené pilastry, přičemž směrem k závěru získává díky tomuto členění celý prostor působivé perspektivní zkreslení. Bližší zkoumání ale odhalí skutečnost, že přechody mezi jednotlivými klenbami jsou poněkud neorganické. Vyplývá to ze skutečnosti, že zatímco ústřední prostor je oválný, klenební plochy navazujících částí jsou založeny nad obdélným půdorysem. Při jejich střetu s ústředním oválem tak nedochází k logickému proniku a omezení jedné klenební plochy druhou, jak je to možné spatřit u vrcholných, například dientzenhoferovských radikálně dynamických realizací. Ve Smržovce je místo toho výsledkem rozpači-

tý sráz obou ploch, při kterém je ústřední ovál omezen, aniž by do něj boční klenby pronikově vstoupily. Velmi zvláštní je také situace ústřední klenby, která nemá podobu jedné placky nebo kupole, ale je rozdělena „natvrdo“ umístěnými příčnými pasy na tři části. Zda je to důsledek limitů původního projektu nebo menších kompetencí prováděcího stavitele, zůstává otevřené.22 Přes tyto nedostatky lze však konstatovat, že barokní dynamismus smržovské architektury byl záležitostí záměrného, uceleného konceptu, který určil nejen podobu exteriéru, ale mnohem působivěji i interiér kostela. Tento koncept sice nebyl zcela dotažen do konce, a to jak v klenbách, tak ve volnější vazbě vnitřní dispozice na formování exteriéru, nicméně je možné, že alespoň částečně je na vině dlouhý a problematický proces stavby. Tím se ovšem dostáváme k závěru, který snad ospravedlní dlouhý architektonický rozbor – pokud byl kostel Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

sv. Archanděla Michaela koncipován jako důsledně radikálně dynamická stavba, jde o stavbu v kontextu Čech po roce 1760 naprosto výjimečnou. K tomu je třeba podrobnější vysvětlení. Pojem „barokně“ nebo „radikálně dynamická“ architektura bývá často chápán jako „křivkově zvlněná, organická“. To ale odpovídá pravdě jen zčásti. Pokud je radikálně dynamický architektonický koncept uplatněn důsledně, jsou křivkově modelované stěny a expresivně pojaté tvarosloví pouze vnějšími důsledky složitější hry s celkovou strukturou hmoty a prostoru. Tato hra bývá založena na komplikované geometrické spekulaci a vzájemném proniku několika ideálních, křivkově založených prostorových těles, jehož výsledkem jsou zejména složitě komponované klenební sestavy a až zároveň s tím i křivkově deformované úseky stěn – zdaleka přitom není výjimečné, že radikálně dynamická povaha celé kompozice se na vnějších fasádách neprojevuje a v plné míře je možné ji zakusit teprve v interiéru.23 Sdělení radikálně dynamických struktur tedy není neseno malebností křivek, ale celkovým napětím vycházejícím ze střetu ideálních prostorových jednotek a z toho, jak fragmentárně se tyto jednotky posléze projevují v konkrétní architektonické hmotě. Právě z tohoto napětí vzniká silná hybnost a „časovost“ tohoto typu architektury, dodávající celku výsledný expresivní a znepokojivý náboj.24 V barokní architektuře je tedy více poloh radikálního dynamismu. Pracovně bychom mohli rozlišit dvě základní – dynamismus strukturní, naplňující celý architektonický koncept do důsledku, a modelační, který pracuje pouze s vnějšími expresivními dynamickými formami. Zde se přitom dostáváme k jádru interpretace smržovského kostela. Strukturní dynamismus jako vysoce komplexní a komplikovaný způsob tvorby byl v Čechách omezen na poměrně krátké období, spojené se specifickými, tj. převážně řádovými objednavateli a s dílem úzké skupiny umělců – Kryštofa Dientzenhofera, Jana Blažeje Santiniho, částečně několika jejich spolupracovníků a následovníků (Tomáše Haffeneckera, Václava Špačka) a Kiliána Ignáce Dientzenhofera, jehož tvorba udržela celý koncept naživu do poloviny století. Není pochyb o tom, že tvůrci druhé poloviny 18. století na radikálně dynamická díla navazovali25– ve starší liteXVI 2015 1

Národní památkový ústav, generální ředitelství

23_Tato charakteristika platí například pro většinu staveb tzv. radikálně dynamické skupiny Kryštofa Dientzenhofera – fasády kostelů sv. Markéty v Břevnově, Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace, sv. Kláry v Chebu nebo sv. Josefa v Obořišti neprozrazují z vnitřní pronikové kompozice v podstatě nic. 24_Není v možnostech této studie představit problém radikálně barokního dynamismu v celé jeho šířce a hloubce. Nezbývá proto než odkázat na další literaturu – autor této studie vychází především ze studií Mojmíra Horyny, které patří k nejerudovanějším pracím, jež u nás na toto téma vznikly: HORYNA, Mojmír. Kryštof Dientzenhofer (1655–1722). K 350. výročí narození génia českého baroka. Praha: Národní památkový ústav, 2005 (zejm. s. 4–12). ISBN 80-8623469-X a HORYNA, Mojmír Několik poznámek ke vztahu hmoty a prostoru vrcholně barokní architektury. In: Barokní Praha – barokní Čechie 1620-1740. Sborník příspěvků z vědecké konference o fenoménu baroka v Čechách, Praha, Anežský klášter a Clam-Gallasův palác, 24. –27. září 2001. Praha: Scriptorium, 2004, s. 193–221. ISBN 80-86852-06-7. Přehledově viz též MACEK, Petr a Jakub BACHTÍK: Radikálně dynamická skupina a Kryštof Dientzenhofer. In: MACEK, P., R. BIEGEL a J. BACHTÍK, edd., cit v. pozn. 11, s. 249–287 (zejm. s. 249–251). 25_Dynamické formy si udržely svou roli zejména v sakrální architektuře. Pro přehled nejvýznamnějších realizací viz BIEGEL, Richard. Mezi barokem a klasicismem. Praha: Karolinum, 2012, s. 274–283. ISBN 948-80-246-2193-7. 26_Jako příklad důležité studie pracující s tímto východiskem, které je v české uměnovědě pevně zakotvené již od přelomové meziválečné studie Oldřicha Stefana o centrálách K. I. Dientzenhofera, lze uvést POCHE, Emanuel. Architektura pozdního baroka a rokoka v Čechách. In: Dějiny českého výtvarného umění II/2 (Od počátku renesance do závěru baroka. Praha: Academia, 1989, s. 663–692. ISBN 80-200-0069-0. 27_Je třeba podotknout, že tato vnějšková práce s dynamickým rejstříkem byla většinová i v první polovině století – viz tvorba architektů jako Jakub Auguston, Oktavián Broggio, Pavel Ignác Bayer a další. 28_Jeho kompozici tvoří ústřední ovál, k němuž jsou na každé straně připojeny menší ovály příčné. Klenba těchto menších prostor je přitom omezována z jedné strany oválem hlavního prostoru a z druhé strany výsekem jeho protějšku. Tento pronik je v klenbách vyznačen výraznými křížovými vykláněnými pasy. Základní údaje o stavbě viz POCHE, Emanuel a kol. Umělecké památky Čech 2 [K–O]. Praha: Academia, 1978, s. 62. ISBN 403-22-858.

ratuře je dokonce míra této návaznosti výchozím kritériem při posuzování kvality tehdejší tvorby, což souvisí s interpretací barokního dynamismu jakožto „vývojově progresivní“ polohy barokní architektury.26 Faktem ale zůstává, že se smrtí K. I. Dientzenhofera strukturní dynamismus přestává být architektonickým tématem. Dynamické formy jsou i u staveb, které se ve formě citací přímo odkazují na konkrétní architektonické předlohy, nadále užívány výhradně jako působivý tvaroslovný prvek v kontextu jinak chápaných (a rozhodně nikoliv méně hodnotných!) architektonických celků.27 Realizací, které se pokoušely o důslednější návrat k ucelenému radikálně dynamickému konceptu, bylo v druhé polovině 18. století minimum. Jako příklad srovnatelný se Smržovkou lze uvést snad jen kostel Panny Marie Utěšitelky v Klášterci nad Ohří z roku 1763, připisovaný J. K. Koschovi, který však byl údajně započat už roku 1740.28 Zajímavý je zde fakt, že východiskem této stavby je stejně jako ve Smržovce ústřední oválná jednotka, což se zdá být společným motivem všech 9

Studie

Jakub Bachtík | Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku

Smržovka, kostel sv. Archanděla Michaela, celkový pohled do interiéru, Anton Schmidt, 1767(?)–1781 Foto J. Bachtík, 2010

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, generální ředitelství

29_Staveb, které stojí na pomezí strukturního a modelačního přístupu, je hned několik. Dá se zmínit kostel sv. Jakuba v Metličanech (F. Kermer), kostel sv. Václava v Černošíně (J. Jäger) nebo kostel sv. Václava v Novém Boru, který má dokonce půdorys čistého oválu (J. V. Kosch). 30_Jde o dva Schmidtem signované plány téže stavby, které nalezl Antonín Podlaha a které jsou dnes uloženy ve sbírkách NPÚ, inv. č. PPOP 996-5-069 a 070. Na výkresu s nárysem fasády je poznámka „Faciata, welche in geringerer Arbeith ausfallet“, z níž Podlaha usoudil na existenci složitější varianty. Marie Mžyková s kolektivem proto později plán označila za možnou neprovedenou variantu kostela ve Smržovce, která předchází výsledný dynamický návrh, přičemž plně odpovídala dobově běžnému typu kostela. Problémem je, že stavba na plánu má dle měřítka oproti Smržovce jen poloviční rozměry. Není zde navíc žádný specifický detail, který by potvrzoval vazbu právě na Smržovku. PODLAHA, A., cit. v pozn. 14, s. 46, PODLAHA, A., cit v. pozn. 15, s. 234. MŽYKOVÁ, M., A. HNOJIL a T. SNOPEK, edd. Historické plány ze sbírek Národního památkového ústavu – ústředního pracoviště v Praze. Praha: Národní památkový ústav, 2006, s. 8. ISBN 80-86234-86-X. 31_Pokud je mi známo, poprvé se toto tvrzení objevilo v Uměleckých památkách Čech (POCHE, E. cit. v pozn. 6, s. 377). Přejímá jej pak většina další literatury, ve které je smržovský kostel zmíněn.

Smržovka, kostel sv. Archanděla Michaela, detail pilíře v nároží ústředního vnitřního prostoru, Anton Schmidt, 1767(?)–1781 Foto J. Bachtík, 2010

„pozdně barokních“ staveb, u kterých lze hovořit o náznacích komplexnější dynamizace prostoru.29 Žádná z nich přitom nevyužívá tento princip tak důsledně jako kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce. Přestože tedy i smržovská stavba naplňuje celý koncept jen částečně, patří s náskokem mezi nejdůslednější návraty k radikálně dynamické tradici „vrcholného baroka“, které lze v architektuře Čech druhé poloviny 18. století nalézt.

Kostel sv. Archanděla Michaela – východiska a inspirace Snažili jsme se ukázat výjimečnost smržovského kostela v kontextu dobové architektury, měli bychom se proto pokusit vysvětlit, kde se vlastně vzala jeho výchozí koncepce. O důvodech, proč byl ve Smržovce vybrán právě radikálně dynamický projekt, lze jen spekulovat. S jistotou lze říci jen to, že určující bylo přání hraběte Desfoursa. Role objednavatele byla při vzniku archiXVI 2015 1

tektonických děl rozhodující obecně, zde to platí ale tím víc, když se podíváme na ostatní Schmidtovo dílo – Smržovka je v něm stejně výjimečná jako v kontextu dobové tvorby samotné. Fakt, že architekt ve Smržovce musel pracovat v jistém rozporu s vlastními zažitými i obecně módními postupy, ostatně může vysvětlovat jak nedostatky v celkové koncepci, tak podobu exteriéru, kde je na dynamizovanou fasádu aplikován dobově typický, rozvolněný tvaroslovný rejstřík, což ve výsledku působí poněkud nesourodě. Na základě jednoho z dochovaných Schmidtových plánů dokonce vznikla hypotéza, kterou bohužel nelze potvrdit, že stávající podobě kostela předcházela daleko tradičnější a skromnější varianta.30 Mnohem jednoznačnější odpovědi se nabízejí na otázku po možných předlohách smržovské stavby. V odborné literatuře je dosud tradována informace, že kostel byl postaven po vzoru sv. Jana Nepomuckého v Praze Na Skalce od K. I. Dientzenhofera.31 Ve sku11

Studie

Jakub Bachtík | Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku

Klášterec nad Ohří, kostel Panny Marie Pomocné, půdorys, Jan Kryštof Kosch(?), 1740–1763 Kresba L. Beránková

tečnosti nemají obě stavby společného o moc více než jen konkávně probrané boční stěny s kasulovým oknem. Skutečná předloha sice pochází rovněž z díla mladšího Dientzenhofera, je třeba ji ale hledat daleko více na severozápad. Je pravda, že monumentální, bohatě prokomponovaná a navíc dvouvěžová Dientzenhoferova stavba kostela sv. Máří Magdalény v Karlových Varech, stavěná od roku 1732 pro řád křížovníků s červenou hvězdou,32 na první pohled není smržovskému kostelu příliš podobná. Nicméně už srovnání půdorysů prozrazuje, že Smržovka je skutečně variantou právě této Dientzenhoferovy stavby, byť silně redukovanou a proporčně odlišnou. Stejně jako v případě Smržovky je základem kompozice sv. Máří Magdaleny podélně umístěný ovál, na jehož osu jsou řazeny menší prostory. Dientzenhoferova skladba prostorů i tvarosloví je samozřejmě daleko rafinovanější – jeho prostor je budován jako skladba vzájemně se pronikajících oválů, které však navenek nejsou patrné a skrývají 12

Karlovy Vary, kostel sv. Máří Magdalény, půdorys, Kilián Ignác Dientzenhofer, od 1732 Kresba L. Beránková

se za hmotou fasády spojující střední a koncovou část stavby plynulou křivkou. Ve schematičtěji skládaném půdorysu Smržovky byly oválné spojky zaměněny za jednodušší obdélné jednotky se zaoblenými rohy, takže kromě ústředního prostoru je věrným pozůstatkem původní kompozice pouze chór v podobě do lodi zapuštěného příčného oválu. Smržovka má nicméně karlovarské stavbě blízko i konkrétními hmotovými prvky – například výrazné boční rizality vystupující z oválného těla lodi najdeme v téměř totožné podobě i u Dientzenhofera. Jen to na první pohled nemusí být patrné, neboť v Karlových Varech jsou v přízemí k ústřednímu oválu připojeny boční kaple, znejasňující výchozí tvar celé kompozice. Jeden z nejpřesvědčivějších společných prvků nicméně najdeme v interiéru. Právě Karlovy Vary totiž mají v patře průchozí galerii, prvek, který je ve Smržovce v kontextu doby i regionální architektury stejně neobvyklý jako důsledně dynamizovaná kompozice. Byť je vazba Smržovky na Karlovy Vary zřejmá, vy-

32_Genezi a analýze této významné Dientzenhoferovy realizace se naposledy věnovali BIEGEL, Richard a Petr MACEK. Mnohotvárná architektura Kiliána Ignáce Dientzenhofera. In: MACEK, P., R. BIEGEL a J. BACHTÍK, edd., cit v. pozn. 11., s. 419–472 (s. 433–439). V širších souvislostech (s ohledem na fakt, že Dientzenhoferovo řešení má kořeny v tvorbě J. L. Hildebrandta, zejm. vídeňský Peterskirche) se věnoval genezi této koncepce také JAHN, Peter Heinrich. Johann Lucas von Hildebrandt (1668–1745). Sakralarchitektur für Kaiserhaus und Adel. Petersberg: Michael Imhof Verlag, 2011 (zejm. s. 282-289 a 462-469). ISBN 978-386568-416-5.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, generální ředitelství

plývají z ní další otázky. Nejdůležitější zní, zda byla ve Smržovce nad ústředním prostorem rovněž plánována mohutná kopule: postavení pilastrů zde totiž odpovídá karlovarské stavbě, kde na ně navazují paprsčité klenební pasy. Do jiných otázek by vztah obou architektur naopak mohl vnést více jasno, což se týká například okolností výchozí inspirace hraběte Desfoursa – Karlovy Vary jako evropsky vyhlášené lázně, které byly cílem aristokracie i panovníků, byly místem natolik známým a prestižním, že Dientzenhoferův kostel musel být pro ambiciózního stavebníka dosti důstojnou předlohou. Byť je radikálně dynamická koncepce smržovského kostela výjimečná v kontextu doby i Schmidtova díla, není možná úplně náhoda, že to byl právě Anton Schmidt, který se tohoto úkolu zhostil. Schopnost vědomě pracovat s touto výrazovou tradicí totiž prokázal několikrát, byť vždy jiným způsobem. Upozornit lze například na mimořádně bohatou fasádu Kaunického

paláce v Mostecké ulici na Malé Straně (1772–76),33 která kombinuje citace G. B. Alliprandiho (dynamicky vytočené šambrány oken piana nobile), K. I. Dientzenhofera (portál) a dalších mistrů první poloviny 18. století s klasicizujícími festony, výsledkem čehož je sice eklektický, ale umělecky nesmírně působivý celek, který patří mezi nejexpresivnější a nejzajímavější palácové fasády v Praze. Pozoruhodné jsou také výsledky Schmidtovy práce pro administraci při kostele sv. Jana na Skalce: v rámci zakázky, jejíž součástí byly i úpravy tzv. Faustova domu, připojil Schmidt roku 1776 k Dientzenhoferově kostelu monumentální dvouramenné, dvouetážové schodiště.34 Celkové řešení schodišťové rampy fasádu doplňuje natolik kongeniálně, že je dodnes často považováno za součást původní koncepce kostela – Schmidt totiž uvážlivě navázal na proporce průčelí a dramatickým protipohybem ramen schodiště také na křivky fasády s diagonálně vytočenými věže-

33_Autorství paláce zmiňuje Zápisná kniha (EBELOVÁ, I., cit. v pozn. 10, s. 27). O stavbě recentně a s odkazy na další literaturu BIEGEL, R., cit. v pozn. 23, s. 177–178, BACHTÍK, J., cit. v pozn. 11, s. 539–540. 34_Schmidt je zde doložen velmi podrobně řadou smluv a účtů. Podrobně viz HORYNA Mojmír, Jan MUK, Jiřina MUKOVÁ a Milada VILÍMKOVÁ. Stavebně historický průzkum Prahy. Blok číslo 2031 mezi ulicemi Vyšehradská, Na Hrádku, Benátská, U Nemocnice. Praha 1985 (SÚRPMO), s. 14–15. O stavbě dále viz BAŤKOVÁ, Růžena, ed. Umělecké památky Prahy 2. Nové Město, Vyšehrad, Vinhorady (Praha 1). Praha: Academia, 1998, s. 362. ISBN 80-200-0627-3.

Anton Schmidt, návrh neznámého kostela, podélný řez stavbou a půdorys, Národní památkový ústav, Sbírka plánů, stavebně historických průzkumů a restaurátorských zpráv, inv. č. PPOP 996-5- 070 Foto NPÚ, ÚOP v Liberci

XVI 2015 1

Studie

Jakub Bachtík | Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku

Železný Brod, kostel sv. Jana Nepomuckého Na Poušti, schematický půdorys Kresba Jakub Bachtík na základě vlastního zaměření

mi. Především se ale svojí dostavbou nesnaží původně stavbě konkurovat, ale naopak nechává odstupňovanou hmotou schodiště vyniknout její monumentalitu. Právě díky Schmidtovu zásahu je celek jednou z urbanisticky nejpůsobivějších barokních kompozic v Praze.

Druhá Schmidtova realizace na smržovském fideikomisu? Výše diskutovaná díla nicméně reprezentují jen jednu část Schmidtova rejstříku. Druhou zastupuje zmiňovaný plán neznámého kostela, považovaný mylně za variantu smržovské stavby: jde o kultivovanou a tvarově precizní architekturu, která celkově klidný a střídmý výraz doplňuje jen několika málo uvážlivě zvolenými expresivními detaily. Při znalosti této skupiny Schmidtových realizací (mezi nejvýznamnější příklady patří kostel sv. Bartoloměje v Černoučku z let 1769–74) se nabízí překvapivá hypotéza – Anton Schmidt totiž pravděpodobně pro hraběte Karla Josefa Vojtěcha Desfoursa vybudoval na jeho panství ještě jednu nenápadnou 14

stavbu – kostelík sv. Jana Nepomuckého Na Poušti nad Železným Brodem. Jde nejen o zajímavou architekturu, ale rovněž o stavbu, která k dílu ve Smržovce doplňuje důležitý kontext, a proto si rovněž zaslouží naši pozornost. Stavba vznikla v prudkém svahu na jižním břehu Jizery, na místě kapličky Božího hrobu a dřevěné poustevny z osmdesátých. let 17. století. Po skončení sedmileté války si místo vybral hrabě Desfours pro svatyni, která měla být výrazem díků za překonání válečných útrap. Roku 1766 požádal arcibiskupskou konzistoř o svolení ke stavbě kaple, nicméně stavět se začalo asi až o tři roky později – teprve roku 1769 totiž dostává farář v Rychnově příkaz ke svěcení základního kamene.35 Drobná stavba přitom byla pravděpodobně vystavěna ještě tentýž rok, protože datace 1769 je zachycena i na erbu nad vstupním portálem kostela. Autorství kostela bývá spojováno s osobností Johanna Georga Volkerta, což je poměrně logické, neboť to byl desfourský stavitel a přední železnobrodský měšťan,

35_KUBÁTOVÁ Taťána. Železný Brod. Poklady národního umění – LXXI. Praha: Vyšehrad 1946, s. 17.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, generální ředitelství

Železný Brod, kostel sv. Jana Nepomuckého Na Poušti, celkový pohled, Anton Schmidt (?), 1769, 2011 Foto J. Bachtík

Železný Brod, kostel sv. Jana Nepomuckého Na Poušti, detail erbu Desfoursů na vstupním průčelí, 2011 Foto M.Čtveráček

XVI 2015 1

Studie

Jakub Bachtík | Kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce a dílo pražského barokního stavitele Antona Schmidta na Jablonecku

Krásná u Pěnčína (Jistebsko), poutní kostel sv. Josefa, celkový pohled, J. G. Volkert, 1756–60, 2011 Foto J. Bachtík

který z popudu hraběte mimo jiné prováděl přestavbu železnobrodského farního kostela sv. Jakuba.36 Problém je nicméně v tom, že Volkert zemřel dva roky před předpokládaným započetím realizace. Budování kaple bylo ale především osobním podnikem hraběte, který shodou okolností téměř ve stejné době zahajuje stavbu ve Smržovce pod vedením Antona Schmidta. Není tedy proto logičtější považovat rovněž kostelík Na Poušti za dílo tohoto architekta? Bez pramenných dokladů nelze vyslovit nic než spekulaci, nicméně podoba stavby svědčí silně právě pro tuto variantu. Jistý problém sice spočívá v tom, že dílo stavitele Volkerta není zcela jasně rozpoznáno a s větší či menší mírou pochybností se mu připisují velmi rozdílná díla. Nicméně ze staveb, které se s ním dají spojit spolehlivěji,37 vyplývá, že šlo o stavitele ryze regionální úrovně, jehož realizace jsou přes veškerou působivost (poutní areál v Krásné u Pěnčína je jedním z nejpůvabnějších barokních souborů v regionu) stavebně a umělecky velmi skrovné, ať už jde o proporce, jednoduché nebo žádné klenební konstrukce nebo chybějící členění interiéru. 16

Kostelík sv. Jana Nepomuckého Na Poušti je ale realizace dosti odlišného druhu. Je to uměřená stavba s výrazně, ale přehledně a vyváženě strukturovanou skladbou hmot: celé kompozici jasně dominuje centrální prostor lodi, ke kterému jsou proporčně přiřazeny prostory kněžiště se závěrem a empory, respektive pod věží. To je rozvrh, který lze označit za typický pro Schmidta, zatímco u Volkerta jej nenajdeme. Ke stejnému závěru dojdeme i při další analýze architektury – ať už jde o křivkově zvlněné průčelí s výrazným trojúhelným tympanonem, barevně odlišené výplně lisenových rámců nebo výrazné šambrány oken, „pověšených“ za klenák na korunní římsu, což je další ze Schmidtových oblíbených motivů. Rovněž iónskými pilastry členěný interiér, završený vzdutou plackou, nemůže být od předchozích Volkertových děl odlišnější, zatímco Schmidtovu rejstříku naprosto vyhovuje.38 Je ovšem třeba přiznat, že zatímco z hlediska výchozí ideje jde o stavbu velmi ušlechtilou, samotná realizace kostelíka v Železném Brodě může vzbuzovat pochybnosti, neboť se v řadě detailů (skladba průčelí, nároží interiéru) jeví poněkud rustikalizovaná, případně tech-

36_Dosud jediné ucelenější informace o tomto staviteli publikovali KUBÁTOVÁ T., cit. v pozn. 33 a v doplněné podobě pak VN, PV [NAŇKOVÁ Věra a Pavel VLČEK]. Volkert, Johann Georg. In: Pavel VLČEK, ed., cit. viz pozn. 6, s. 699. 37_Považuji za ně kostel sv. Josefa v Krásné u Pěnčína, kostel sv. Prokopa v Zásadě, kostel sv. Trojice v Roprachticích a kostel sv. Jakuba v Železném Brodě. Krom toho, že je u většiny těchto staveb Volkert doložen, jde o relativně ucelený soubor, propojený řadou výrazných shodných rysů. Navíc vznikal v rozmezí let 1749–63, z čehož vyplývá, že Volkertův rukopis se příliš neměnil. Viz VN, PV [NAŇKOVÁ V. a P. VLČEK], cit. v pozn. 6. 38_Pro podrobné srovnání Schmidtova a Volkertova rukopisu, viz BACHTÍK, J., cit. v pozn. 11. s. 75–88.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

nicky málo ambiciózní (například ústřední placková klenba je ve skutečnosti falešná). Jestliže se ale máme rozhodnout mezi hypotézou, že jde o dílo J. G. Volkerta, který na konci života – podpořen štědrým hraběcím rozpočtem – překonal své dosavadní umělecké limity, a variantou, že se jedná o projekt A. Schmidta, zkomolený při realizaci místními řemeslníky, jeví se druhá možnost jako pravděpodobnější už kvůli zvažované osobní vazbě hraběte Desfoursa na celý projekt. V každém případě platí, že tato stavbička, která jinak v detailech ani celkové koncepci výrazněji nevybočuje z dobové architektonické produkce, patří přes jistou rustikalitu mezi nejpůsobivější a nejvyváženější barokní realizace v regionu. Pokud je autorem jejího prvotního projektu skutečně Anton Schmidt, potvrzuje to jeho roli osobnosti, která sice na Jablonecku byla jen hostem, nicméně prostřednictvím rodiny Desfoursů a jejich smržovského fideikomisu zde zanechala jedny z nejpozoruhodnějších realizací 18. století. Železnobrodská stavbička je ale pro nás důležitá i proto, že svojí bezprostřední souvislostí se Smržovkou pomáhá tuto stavbu jasněji ukotvit v souvislostech doby. Nejde ani tak o to, že kostel sv. Jana Nepomuckého svým tradičnějším a jednodušším pojetím upozorňuje na výjimečnost svého monumentálnějšího protějšku. Za pozornost stojí hlavně fakt, že na první pohled tak odlišné stavby mohly být dílem jednoho architekta, ba co víc, že určitě vznikly z popudu jednoho stavebníka, a to v podstatě ve stejné době. Přestože Smržovka reprezentuje spíše krajní polohu architektury druhé poloviny 18. století, obě stavby pohromadě ilustrují paradoxnost, ale také bohatost a překvapivost této umělecké etapy, která dosud bývá obecně chápána jako „pozdní“ vyznívání slohu po skončení jeho „vrcholné“ fáze. V poslední době se ukazuje,39 že tuto uměleckou eklektičnost a „slohovou rozvolněnost“ je třeba chápat jako pozitivní hodnotu. I v dílech druhé poloviny 18. století se totiž odráží velká tvůrčí originalita a také chuť k uměleckým inovacím a experimentům. Kvůli vzdálenosti od evropského dění se k nim pouze využíval specifický druh inspirace, kterým se stala bohatá místní umělecká tradice v celém svém rejstříku. Toto architektonické experimentování mohlo mít zároveň různou podobu – od nových dekorativních kombinací po velXVI 2015 1

Národní památkový ústav, generální ředitelství

ké a ambiciózní koncepce, jaké představuje i kostel sv. Archanděla Michaela ve Smržovce. Tuto mimořádnou stavbu, která patří mezi nejpozdnější a zároveň nejdůslednější ozvuky radikálně dynamických koncepcí, je třeba i z tohoto hlediska řadit nejen mezi nejvýznamnější barokní památky regionu, ale rovněž mezi významné sakrální realizace druhé poloviny 18. století v Čechách obecně.

39_Viz zejména BIEGEL, R., cit. v pozn. 25.

Železný Brod, kostel sv. Jana Nepomuckého Na Poušti, interiér, celkový pohled k oratoři, Anton Schmidt (?), 1769, 2015 Foto I. Habán

Železný Brod, kostel sv. Jana Nepomuckého Na Poušti, interiér, boční stěna, Anton Schmidt (?), 1769, 2015 Foto I. Habán

Materiálie

L isting of Svijany domain subjects in 1773: Rychta kamenická – village Horská Kamenice. Release of the historical record

Abstract

Jakub Feige | This release introduces a part of the historical record –

listing of subjects (manšaftsbuch) in the Svijany domain, specifically Rychta kamenická with the village Horská Kamenice (municipality Železný Brod, Jablonec nad Nisou district). Records acquired since 1771 till 1772 describe subjects living in the village: families of farmers, cottagers, hind, widows and orphans. A list of individuals has been added to the release. It provides basic demographical details from Church registers and helps with orientation in relations between individuals in “manšaftsbuch”.

key words

K l í č o vá s l o va

1771–1772

listing of subjects (manšaftsbuch)

soupis poddaných (manšaftsbuch)

Horská Kamenice

Svijany domain

panství Svijany

release

edice

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Soupis poddaných panství svijanského roku 1773: Rychta kamenická – ves Horská Kamenice. Edice historického dokumentu Jakub Feige

Edice zpřístupňuje část historického dokumentu – Soupisu poddaných panství svijanského z roku 17731, v originále „[zničená značka], Fach XI, Fasc 21, Subner 1. Mannschafts Buch auf der Herrschaft Swigann Laukowetz. Pro Anno 1773.“, který je v současné době uložen ve Státním okresním archivu Semily: Sbírka rukopisů, sign. 404 (dále jen manšaftsbuch). Tento významný historický pramen, přinášející důležité informace o obyvatelích svijanského panství – jména poddaných podle rodin, jejich věk, rodinné vazby, sociální zařazení a povolání, u některých osob též poznámku o vojně, sňatku, úmrtí apod., vzbuzoval zájem již prvorepublikových badatelů. Pro muzeum v Turnově jej údajně zachránil Petr Matoušek, vlastivědný pracovník a fotograf ze Všeni (27. 6. 1867 Padařovice – 11. 2. 1951 Všeň), bývalý tajemník politické správy v Turnově.2 Ve třicátých letech pak přičiněním Josefa Voborníka vycházela edice tohoto manšaftsbuchu na pokračování ve vlastivědném sborníku Od Ještěda k Troskám. V ročníku XIII z let 1934–1935 byly vydány zápisy pro panství a zámek Svijany a rychtu příšovickou: ves Svijany, Podolí, Břehy, Pěnčín, Příšovice, Přepeře, Čtveřín, Doubí (fol. 1– 60),3 v ročníku XIV (1935–1936) vyšla rychta žďárská: ves Ploukonice, Mokrý, Všeň, Žehrov, Příhrazy, Kamenice, Skokovy, Srbsko, Žďár, Doubrava (fol. 61–115),4 v ročníku XV (1936 –1937) rychta loukovská: ves Loukov, Sezemice, Drahotice, Buda, a rychta soběslavická: ves Svijanský Újezd (fol. 116–151)5 a v ročníku XVI (1937–1938) pokračování rychty soběslavické: ves Jirsko, Havlovice, Soběslavice, Padařovice, Střížovice, Vitanovice, Vlastibořice, Sedlíšťky, Jivina, Třtí, Radostín, Vrchovina (fol. 152–201), a rychta sychrovská: ves Zásada, Kamení, Radimovice, Červenice, Slavíkov, Sedlejovice, Sychrov s osadou Husa, část Příšovic (fol. 393–415).6 Opomenuta zůstala fol. 201–392: část vsi Vrchovina, rychta rádelská: vsi Rádlo, Rychnov u Jablonce nad Nisou, Dalešice, rychta loukovecká: vsi Loukovec, Hubálov, Březina, Olšina, Koryta, Křivolačiny, Jirsko, Sovenice, Mohelnice, Ouč, rychta Okna: vsi Jablonec (u Mimoně), Malá Proseč, Okna, Dolní Okna, Kracmanov, Olšina, Proseč, Kostřice, a fol. 416–424: rychta kamenická: ves Horská Kamenice. Z důvodu ukončení činnosti sborníku v roce 1938 již k jejich vydání nedošlo. XVI 2015 1

Pro tuto edici byla vybrána vesnice Horská Kamenice7, jež tvořila součást panství Svijany od roku 1740. Od správního centra a zbylé državy byla značně vzdálená a izolovaná, a proto jako jediná tvořila samostatnou rychtu. Manšaftsbuch zachycuje stav a proměnu zdejšího poddanského obyvatelstva ve finální fázi období hladomoru, který zasáhl celé Čechy v letech 1771–1772. Poddaní v Kamenici byli sepsáni pravděpodobně na konci října roku 1771. V následném období byly zápisy doplněny o jeden sňatek uzavřený 27. října 1771 a tři listopadové sňatky v roce 1772 (nové manželské páry), o jedno narozené dítě v únoru 1772 (další dvě děti narozené v červnu a červenci nebyly zaznamenány) a o vyznačení úmrtí v průběhu roku 1772 až do prosince.8 V originálu jsou zápisy psány v českém jazyce, výjimečně v němčině, úhledným dobře čitelným novogotickým písmem. Nadpisy – název rychty a vsi, resp. též nadpis „Podruzi“, „Vdovy a sirotci“ – jsou tvořeny výraznějším zdobeným kaligrafickým (kresleným) písmem; jména hospodářů větší novogotickou polokurzívou; jména ostatních členů rodin novogotickou kurzívou. Úprava textu je jednotná. Každá stránka je uprostřed rozdělena narýsovaným sloupcem, na levé části stránky jsou uvedena jména osob, v prostředním sloupci jejich věk (arabská číslice), pravá část je vyhrazena pro poznámku. Jako první jsou zapsány rodiny sedláků a domkářů, poté rodiny podruhů a na konci vdovy a sirotci. Text dokumentu je v edici publikován v plném znění, z důvodu ušetření místa však nebyla zachována grafická podoba zápisu. Členové rodin jsou uváděni za sebou do jednoho řádku (příjmení hlavy rodiny zvýrazněno kurzivou), použity jsou zkratky: d – dítě, děti, dc – dcera, s – syn, vd – vdova, ž – žena (manželka). Původní zkratky pro označení úmrtí N. (nebožtík) a + byly ponechány podle originálu. Čísla za jmény udávají věk dané osoby. Originální text byl doplněn čísly popisnými a stavem (povoláním) hlavy domácnosti: sedlák, domkář, podruh apod.9 Při přepisu byla zvolena transkripce, příjmení, u nichž není jistota správné interpretace, a příjmení německá jsou transliterována. Křestní jména jsou uvedena v dnešní podobě či u méně běžných jmen podle originálu. V edici se vyskytují různé druhy závorek

1_Otázku datace pramene viz níže. 2_Okresní tajemník – úředník okresního zastupitelstva v Turnově, na penzi od roku 1925. Srov. JAKOUBĚOVÁ, Vladimíra. Lidová architektura na fotografiích Petra Matouška, Z Českého ráje a Podkrkonoší. 1992, svazek 5, s. 99–106. ISBN 80-901284-08; HERBST, Ivan František. Také ve Všeni ctí historii své obce, Obecní noviny. Občasník nezávislý na politických stranách a hnutích. Obec Všeň, roč. 8, č. 6, duben 2011, s. 2. Reg. č. E 10007. 3_VOBORNÍK, Josef, ed. Soupis poddaných panství Svijanského r. 1773, Od Ještěda k Troskám (dále jen OJkT). 1934–1935, roč. XIII., s. 76–81, 108–115, 143–146. 4_OJkT. 1935–1936, roč. XIV., s. 5–9, 46–49, 74–78. 5_OJkT. 1936–1937, roč. XV., s. 42–47, 127–129. 6_OJkT. 1937–1938, roč. XVI., s. 12–16, 44–51, 113–116, 151–153. 7_Část obce Železný Brod, okres Jablonec nad Nisou. 8_Podle úmrtní matriky zemřelo v Horské Kamenici v roce 1772 padesát lidí, z toho dvacet čtyři během měsíců července a srpna. Pro srovnání: v roce 1768 ve vesnici zemřelo osm osob, v roce 1769 dvě osoby, v roce 1770 šest lidí, v roce 1771 patnáct lidí a roku 1773 sedm lidí.

materiálie

Jakub Feige | Soupis poddaných panství svijanského roku 1773: Rychta kamenická – ves Horská Kamenice. Edice historického dokumentu

9_Tyto informace byly dohledány v matrikách (viz níže), přihlédnuto bylo též k topografii Horské Kamenice: SOCHOR, Bohumil. Horská Kamenice: Od minulosti k dnešku, 2. [Česko: Bohumil Sochor], 2005, s. 26–93. [ISBN 80-239-6210-8]. 10_Datum úmrtí je doplněno u osob, které zemřely do roku 1772 včetně, v několika případech z důvodu přesnější identifikace i po roce 1772. 11_Informace byly vyhledány v matrikách: Státní oblastní archiv v Litoměřicích, Sbírka matrik Severočeského kraje, Farní úřad Bzí, sign. L 13/3, N, O, Z, 1700–1718; sign. L 13/4, N, O, Z, 1719–1745; Farní úřad Železný Brod, sign. L 188/1, N, O, Z, 1721–1758; sign. L 188/2, N, 1759–1784; sign. L 188/4, O, Z, I–O, I–Z, 1759–1784; Farní úřad Držkov, sign. L 33/3, N, 1724–1751; Farní úřad Hodkovice nad Mohelkou, sign. L 41/3, N, O, Z, 1710–1728; Státní oblastní archiv v Zámrsku, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad Bozkov, sign. 4854, N, O, Z, 1695–1746; sign. 4855, N, O, Z, 1747–1784. Dále jen matriky, matriční záznamy. 12_Jedná se o již zemřelé rodiče nebo partnery osob, uvedených v manšaftsbuchu. Ve dvou případech jde o děti, které se narodily a zemřely v roce 1772 a nebyly zapsány (v Rejstříku osob: 138, 153). 13_Šimon Berka (kř. 10. 4. 1706), patrně strýc Heleny Sochorové (Rejstřík osob: 195), zemřel 18. 10. 1771 v čp. 7. Mezi pozůstalými by měla být jeho manželka Magdalena a děti Teresia (n. 15. 10. 1752), Pavel Šimon (n. 30. 10. 1754), Maria Magdalena (n. 22. 2. 1756), Helena (n. 30. 10. 1759), Josef (n. 5. 4. 1762), Šimon (n. 6. 3. 1765) a Kateřina (n. 16. 11. 1770, z 23. 4. 1772 čp. 7).

14_Jakub Švitorka (kř 24. 1. 1740), syn Matěje Švitorky (Rejstřík osob: 214) a Magdaleny (220), jeho manželka Dorota a děti Dorota Margareta (n. 7. 7. 1764), Kateřina (n. 29. 10. 1766, z. 29. 1. 1773 čp. 19), Josef (n. 12. 3. 1769) a Teresia (n. 17. 8. 1771). 15_Václav Kodejš, manželka Alžběta (roz. Jiráková) a děti Alžběta Ludmila (n. 13. 12. 1766) a Václav (kř. 3. 7. 1769, z. 22. 12. 1771 čp. 11). 16_Patrně dcera Václava Jiráka a Alžběty (kř. 23. 6. 1757, z. 7. 7. 1772 čp. 12). 17_Anna Koňáková, dcera podruha

Soupis poddaných, SOkA Semily, Sbírka rukopisů, sign. 404, přední deska

a editorských značek: [ ] = editorské zásahy do textu – především rozepsání v originálu zkrácených slov, doplnění čísel popisných; [!] = správně přečtený, ale (nejspíše) písařem chybně zapsaný či zkomolený text, autorské zvláštnosti; [?] = nejisté čtení; [......] = nečitelný text (počet teček = počet nepřečtených písmen); < > = v originálu přeškrtnutý text; … = vynechané místo v předloze. K edici byl vytvořen rejstřík osob, který slouží k lepší orientaci a také k identifikaci jednotlivých osob. Pokud se to podařilo dohledat, poskytuje údaje o jejich narození, sňatku a případně úmrtí,10 rekonstruuje příbuzenské vazby: manželé, rodiče – děti, sourozenci.11 Rejstříkové heslo tvoří pořadové číslo, příjmení a jméno osoby (v závorce jsou uvedeny případné další vari-

anty jména, vyskytující se v matrikách) – datum křtu, narození, otec, matka – datum sňatku, manžel/manželka – datum úmrtí s uvedením věku, který byl zapsán v matrice (může se lišit od skutečného věku nebo věku uvedeného v manšaftsbuchu) – děti a sourozenci. Není-li uvedeno jinak, je místem křtu, narození, sňatku, úmrtí, pohřbu Kamenice, resp. farní kostel ve Bzí a od roku 1721 farní kostel (hřbitov) v Železném Brodě. U lokalit je v závorce současné správní zařazení (obec, okres). Kurzívou psaná hesla představují osoby, které se v manšaftsbuchu nevyskytují, tj. zemřely před rokem 1772 nebo nebyly zapsány.12 Hesla odkazují na folia originálu a jsou vzájemně propojena podle příbuzenských vztahů: rodiče, manželé, děti, sourozenci. V případě, že je zjištěný údaj pouze pravděpodobný, je Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

SOA Litoměřice, SOkA Jablonec nad Nisou

umístěn mezi lomítka / /. Zkratky použité v rejstříku: d – dítě, děti; kř – křest; m – matka; měs – měsíc (věk); muž – manžel; n – narozen/a; ot – otec; p – pohřben/a; r – rok (věk); sn – sňatek; sour – sourozenec, sourozenci; z – zemřel/a; ž – žena (manželka). Na závěr je potřeba upozornit, že v manšaftsbuchu nejsou zachyceny některé osoby, které se podle matrik v této době v Horské Kamenici vyskytovaly. Jde o rodinu sedláka Šimona Berky z čp. 713, domkáře Jakuba Švitorky z čp. 1914 a podruha Václava Kodejše z čp. 1115. Dále to pak jsou jednotlivci: v čp. 12 Kateřina Ji-

Jana Koňáka (z. 22. 6. 1772 čp. 18, 45 r.), Josef Koňák (z. 11. 6. 1772 čp. 18, 20 r.). 18_Dcera domkáře Jana Nováka, zemřela 18. 8. 1772 v čp. 23 (55 r.). 19_Adam Link zemřel 25. 5. 1772 v čp. 28 (3 r. 6 měs.). 20_Kateřina Frydrychová zemřela 18. 2. 1772 v čp. 28 (56 r.). 21_Marie Kinská zemřela 11. 4. 1772 v čp. 28 (35 r.). 22_V roce 1772 je Antonín Nesvadba uveden jako sedlák v čp. 11, od roku 1774 jako domkář, případně podruh v čp. 27 (matriční záznamy). 23_V roce 1772 je Václav Mlynář v matričních záznamech označován za podruha, zatímco jeho synové jsou uváděni jako sedláci: Václav Mlynář – viz fol. 422r (od roku 1772), Jakub Mlynář – fol. 421a (od roku 1774). 24_V křestní matrice zapsán jako „Agnes“. 25_V matrikách je uváděn jako „Jiří“, v křestní matrice „Jan Jiří“ (v Rejstříku osob: 210 Švitorka Jiří). 26_Syn Adalbert Jiří (n. 23. 4. 1766) není zachycen v manšaftsbuchu ani v matrice zemřelých před rokem 1772. 27_Syn Josef (n. 16. 3. 1755) není zachycen v manšaftsbuchu ani v matrice zemřelých před rokem 1772.

XVI 2015 1

ráková16, v čp. 18 podruhyně Anna Koňáková a její syn Josef17, v čp. 23 Magdalena Nováková.18 Ve mlýně čp. 28 pak úmrtní matrika zaznamenává Adama Linka, syna zemřelého mlynáře Hendricha Linka,19 Kateřinu Frydrychovou, vdovu po Václavu Frydrychovi, podruhu u Magdaleny Linkové20 a Marii Kinskou, dceru zemřelého Jiřího Kinského.21 Důvod jejich nezapsání do manšaftsbuchu se nepodařilo zcela objasnit. Je však pravděpodobné, že někteří z nich nebyli poddaní svijanské vrchnosti, a proto ani nebyli evidováni.

[416.r]

Rychta Kamenická Ves Kamenice.

EDICE

[Čp. 11, sedlák]22 Nesvadba Anton 49, Kateřina ž 40, d Eva 17 doma, Vít 13 němej, Kateřina 5, + Adam 2. [Čp. 9, sedlák]23 [+] Václav Mlynář [65], d + Magdalena 34, Maria 31 u Jana Sochora, + Josef 21, Augustin24 16 u bratra. 417.[a] [Čp. 13, sedlák] Josef25 Švitorka 33 sedlák, Kateř[ina] ž 28, d Kateřina 8, Anna 6, Barbara 5, Georg 2. [Čp. 14, sedlák] Jiří Jirák 45, + Dorota ž 53, d + Josef 27, + Kateřina 25, + Joachim 20. [Čp. 16, sedlák] Josef Kovář 45, d Kateřina 23 doma, Jakub 18 doma, Josef 15 doma, Václav 9.26 [417.r] [Čp. 4, sedlák] + Jan Kvíčala 71 N., Dorota ž 64, d Jakub 27 krejžník [!], Matěj 24 pekař, Karel 20 hospodář. [Čp. 12, sedlák] + Daniel Jirák 63 N., Dorota ž 29, d Jan 41 na vojně, Prokop 36 na vojně. [Čp. 2, sedlák] Josef Václavů 48, Kateřina ž 47, d Maria 21 doma, Jakub 18 doma, Josef 11, Václav 6. 418.[a] [Čp. 2, sedlák] Jiří Václavů 59, + Anna ž 57, d Maria 22 doma, Josef 18 doma. [Čp. 15, sedlák] Václav Jirák 48 ženatej, Maria ž 48, d Rafael 22 doma, Josef 21 Verheurathet, Maria 15 doma, Filip 11. [Čp. 5, sedlák] Jan Hnízdil 49, Anna ž 46, d <Teresia 24> Verh[eurathet], [418. r] Jan 20 doma, Václav 18 doma, Francisca 14 [..]. [Čp. 1, sedlák] Václav Václavů 48, Anna ž 48, d Václav 23 doma, Anna 20 doma, Kateřina 14 doma, Teresia 11.27 [Čp. 6, sedlák] Pavel Jirák 45, Kateřina ž 45, d Agata 16 doma, Apolonia 15 doma, Martin 12 doma, Alžběta 9. 419.[a] [Čp. 16, sedlák] + Václav Šrejma 46, Kateř[ina] ž 46, d Dobiáš 21 doma, Alžběta 18 doma, Frantz 11, Kateřina 9. [Čp. 3, sedlák] Šimon Bárta 41, Teresia ž 48, d po Janovi <Václa[vovi]> Kvíčalovi Josef 29 doma, <Karl 27>

materiálie

Jakub Feige | Soupis poddaných panství svijanského roku 1773: Rychta kamenická – ves Horská Kamenice. Edice historického dokumentu

Verh[eurathet], Anna 23 doma, po Bártovi Frantz 11, Václav 5. [Čp. 20, domkář] Matěj Šlechta 47, Anna ž 62, d Jakub 26 doma, Kateřina 23 doma, + Matěj 19. [419.r] [Čp. nezjištěno] N. Václav 36, Kateřina 25, unter die Wayssen.28 [Čp. 10, sedlák] Matěj Švitorka 73, Mandal[ena] ž 70, d <Jiří 30> Verh[eurathet], Josef 20. [Čp. 28, mlýn v Dolánkách] Jan Jiří Riedl 22 mlynář.29 [Čp. 21, domkář] Josef Keller 38, + Alžběta ž 35, d Václav 18, + Josef 12, + Petr 7, + Monika 5, + Alžběta 2. [Čp. 26, domkář] Jan Vávra 71, Dorota ž 49, d 420.[a] Dorota 35 doma, Anna 11, Jan 6. [Čp. 17, sedlák] Jan Blažek 51, Kateřina ž 37, d Kateřina 18 doma, Jan 16 doma, Štěpán 13 doma, Josef 8, Frantz 6, Teresia 4, Barbara 2.30 [Čp. nezjištěno] Jan Brendla Josef s 8. [Čp. 1, sedlák] Petr Václavů 26, Maria ž 25, d Frantz 2. [Čp. 3 a 4, podruh]31 Karl Kvíčala 24, + Lidmila ž 28, d ...32. [420.r] [Čp. 25, domkář]33 Josef Šrejma 20 krejčovský platí 30 xr., Kateřina ž 24, d ... [Čp. 10, sedlák] Jiří Švitorka 30 sedlák, Maria Anna 25 sedlák. 421.[a]

Podruzi [Čp. nezjištěno] Václav Blažek 63 Recroute. [Čp. 24] Václav34 Kvíčala 47, Anna ž 47, d Anna 19, Maria 16, Alžběta 7, Agnes 3. [Čp. 23]35 Bartoloměj Novák 37, Kateřina ž 41, d Kateřina 16 doma, Jan 12 doma36, [+] Bartoloměj 2. [Čp. 9] Jakub Mlynář 41, Anna ž 33, [421.r] d Filip 15 doma, Josef 12 doma, Jakub 8, Karolina 6, Anna 4. [Čp. 25, čp. 12]37 Tomáš Jirák 42, Anna38 ž 39, d + Jan 6, + Frantz 3. [Čp. nezjištěno] Friedrich Hübner 44 Recroute, d + Anna 19. [Čp. 17] Josef Vlažek [!]39 36, Alžběta ž 35, d Alžběta 9, Petr 6, 422.[a] Anna 4. [Čp. 22]40 + Václav Bárta 39, + Kateř[ina] ž 42, d + Francisca 10, + Josef 2. [Čp. 7]41 Jan Sochor 38, Helena ž 31, d Jan 10, Václav 9, Francisca 8, Jiří 7, Pavel 4. [Čp. 12] Václav Kavka 34, Kateř[ina] ž 33, d Maria 11, N Kateřina42 4, + Prokop 7. [422.r] [Čp. 9] Václav Mlynář 38, Mandeli[na] ž 35, d Štěpán 6, Regina 4.43 [Čp. 4] Jan Kvíčala 30, Lidmila44 ž 26, d Jan 4, Josef 3. [Čp. 11]45 Václav Blažek 34, Teresia ž 31, d + Mathis 6, Teresia 5. [Čp. 8]46 Josef Jirák 21, Dorota ž 22.47 [Čp. nezjištěno] Šimon Bárta 27, Dorothea 22. 423.[a] [Čp. 27, čp. 11]48 Mathis Blažek 26, Alžběta ž 25, Josef u prsouch [!]. [Čp. 8]49 Josef Pytro 23 kožešník, Anna ž ze Semil50 20 kožešník.

28_Jedná se pravděpodobně o sourozence Václava Frydrycha (v Rejstříku osob: 047) a Kateřinu Frydrychovou (v Rejstříku osob: 048). 29_Jan Jiří Riedl držel mlýn od roku 1755, od roku 1772 zde však matriky zachycují mlynářský rod Linků. V roce 1794 byl mlýn zbořen. Srov. SOCHOR, Bohumil, cit v pozn. 9, s. 52. 30_Syn Tomáš (n. 20. 12. 1761) není zachycen v manšaftsbuchu ani před rokem 1772 v matrice zemřelých. 31_V matričních záznamech z roku 1772 je Karel Kvíčala označen za podruha. 32_Není zachycena dcera Ludmila (n. 27. 6. 1772, z. 1. 8. 1772). 33_Josef Šrejma pocházel z čp. 16, jeho manželka Kateřina z čp. 6. V roce 1773 jsou v matrice zachyceni v čp. 25. 34_V matrikách je uváděn jako „Jakub“ (v Rejstříku osob: 118 Kvíčala Jakub). 35_V matričních záznamech z roku 1772 je Bartoloměj Novák uveden jako domkář, v roce 1775 jako domkář a švec. 36_Syn Jan (n. 16. 6. 1760) zemřel 9. 1. 1762, další syn Jan Jakub (n. 19. 7. 1768) zemřel 29. 1. 1770. Je možné, že se jedná o syna Josefa Bartoloměje (n. 30. 5. 1763), který není v úmrtní matrice před rokem 1772 zachycen. 37_V matričních záznamech je Tomáš Jirák uváděn v roce 1772 jako sedlák v čp. 25, od roku 1773 jako sedlák v čp. 12. 38_V matrikách je uváděna jako „Helena“ (v Rejstříku osob: 089 Jiráková Helena). 39_Josef Blažek (v Rejstříku osob: 022 Blažek Josef). 40_V matričních záznamech z let 1771, 1773, 1775 je Václav Bárta označen jako sedlák. 41_V matričních záznamech z roku 1772 je Jan Sochor označen jako domkář. 42_V matrikách je uváděna jako „Karolina“ (v Rejstříku osob: 097 Kavková Karolina). 43_Není zachycen syn Václav Prokop (n. 6. 7. 1772, z. 30. 8. 1772). 44_V matrikách je uváděna jako „Kateřina“ (v Rejstříku osob: 136 Kvíčalová Kateřina).

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

45_V roce 1772 je Václav Blažek v matričních záznamech uváděn jako sedlák. 46_Předchozí manžel Doroty Václav Pytro, sedlák, z. 1. 5. 1771 (Rejstřík osob: 184). Josef Jirák je v matričních záznamech uváděn jako sedlák od roku 1773. 47_Nejsou zachyceny Dorotiny děti z prvního manželství s Václavem Pytrou: Václav Matěj Pytro (n. 16. 9. 1768) a Jiří Fabian Pytro (n. 18. 1. 1771), kteří nebyli dohledáni před rokem 1772 ani v úmrtní matrice. 48_V únoru 1772 je Matěj Blažek zachycen jako domkář v čp. 27, již v lednu 1773 jako sedlák v čp. 11 (matriční záznamy). 49_Josefův bratr Václav Pytro, sedlák v čp. 8 – viz pozn. 46. Josef Pytro je jako sedlák uváděn v matričních záznamech od roku 1774. 50_V matrice oddaných je zapsána jako Anna, dcera zemřelého Jana Blažka z Radčic. 51_V matrikách je uváděn jako „Matěj“ nebo „Václav Matěj“ (v Rejstříku osob: 003 Bárta Matěj). 52_Václav Bárta (v Rejstříku osob: 008 Bárta Václav). 53_Matěj Kovář (v Rejstříku osob: 110 Kovář Matěj). 54_Jiří Mlynář (z. 11. 7. 1771 čp. 27) byl podruhem u Matěje Blažka (fol. 423a).

SOA Litoměřice, SOkA Jablonec nad Nisou

Vdovy a siroci [!] [Čp. 1] Po Jiř[ím] Václav[ů] + Anna vd 85, d Mandelin[a] 56. [Čp. nezjištěno] Po Pavl[ovi] Nesvadboj d Kateřina 61, Josef 53 voják. [423.r] [Čp. 22, domkář] Po Jana[ovi] Jirákoj Dorota vd 56, d <Kateřina 28> na panství Rohozecký pře[šla], + Jakub 25, + Jan 22, Vít 18. Po Matia[sovi] Blažkoj Josef s 54 neví se o niom [!]. Po Pytroj Václav s 66 neví se o niom [!]. Po Tomáš[ovi] Kovářo[j] Václav s 66 unwissendt. Po Šimo[novi] Lankov[i] [?] Havel s 67 unwissendt. Po Vác[lavovi] Kvíčaloj Anna dc 59 unwissendt. 424.[a] Po Vác[lavovi] Blažkoj Jiří s 73 unwissendt. [Čp. 22] Po Vác[lavovi]51 Bártoj + Maria vd 74, d Anna 36 u rychtáře. [Čp. 13] Po Jiřím Švitorkoj + Mande[lina] vd 73. [Čp. 19, domkář] Po Vác[lavovi] Baitoj [!]52 + Dorota vd 74. Po Jana[ovi] Blažkoj d <Ma[ria] Anna 24> vdaná. [Čp. 8] Po Vác[lavovi] Pytroj druhý d Teresia 26 u bratra, <Josef 23> koželuh ženatý, Jakub 19. [Čp. 16] Po Matěj[ovi] Kovářkoj [?]53 Mar[ie] vd 71. [424.r] [Čp. 18, domkář] Po Václ[avovi] Halounoj [+] Helena ž 46, d [+] Ondřej 8. Po Vác[lavovi] Pytra – 0. [Čp. 27]54 Po Jiří[m] Mlynář[oj] [+] Kateřina vd 45, d [+] Jiří 6.

EDICE

Soupis poddaných, SOkA Semily, Sbírka rukopisů, sign. 404, fol. 416r

XVI 2015 1

REJSTŘÍK OSOB

materiálie

001

Bárta František (František FiIip) - n 23. 3. 1761, ot 004, m 015 - sour 006, 123, 126, 131

419a

002

Bárta Josef - kř 10. 4. 1771 čp. 22, ot 007, m 013 - z 22.2.1772 čp. 22 (10 měs) - sour 012

422a

003

Bárta Matěj (Václav Matěj) - ot Jan - sn 12. 10. 1732, ž 014 - p 19.10.1758 (65 r) - d 004, 007, 009

424a

004

Bárta Šimon - ot 003, m 014 - sn 28. 10. 1759, ž 015 - d 001, 006, sour 007, 009

419a

005

Bárta Šimon - ž 010

422r

006

Bárta Václav (Šimon Jan Václav) - n 17. 5. 1764, ot 004, m 015 - sour 001, 123, 126, 131

419a

007

Bárta Václav - ot 003, m 014 - sn 22. 6. 1760, ž 013 - z 11.2.1772 čp. 22 (35 r) - d 002, 012, sour 004, 009

422a

008

Bárta Václav - sn /8. 1. 1736/, ž 011 - z 24. 4. 1763 (100 r)

424a

009

Bártová Anna - kř 29. 5. 1736, ot 003, m 014 - sour 004, 007

424a

010

Bártová Dorota - muž 005

422r

011

Bártová Dorota - /1. muž Václav Blažek z Brodce/ - /2./muž 008 - z 16.5.1772 čp. 19 (80 r)

424a

012

Bártová Františka - n 16. 5. 1761, ot 007, m 013 - z 14. 3. 1772 čp. 22 (8 r) - sour 002

422a

013

Bártová Kateřina - ot Jan Vávra - muž 007 - z 14. 5. 1772 čp. 22 (30 r) - d 002, 012

422a

014

Bártová Marie (Maria Anna, Mariana) - ot Jan Novák - muž 003 - z 12.2.1772 čp. 22 (56 r) - d 004, 007, 009

424a

015

Bártová Teresia - ot Cee - 1. muž 120 - 2. muž 004 - d 001, 006, 123, 126, 131

419a

016

Blažek František - n 13. 10. 1766, ot 017, m 038 - sour 018, 021, 029, 037, 039, 041

420a

017

Blažek Jan - kř 8. 4. 1723 nebo 11. 3. 1734, ot Jan, m Kateřina - sn 25. 11. 1753, ž 038 - d 016, 018, 021, 029, 037, 039, 041, sour 022, /086/

420a

018

Blažek Jan - kř 13. 5. 1756, ot 017, m 038 - sour 016, 021, 029, 037, 039, 041

420a

019

Blažek Jan - ž Kateřina - dc 222

424a

020

Blažek Jiří - ot 032, m /Maria Anna/

424a

021

Blažek Josef (Josef Jakub) - n 28. 5. 1764, ot 017, m 038 - sour 016, 018, 029, 037, 039, 041

420a

022

Blažek Josef - kř 9. 1. 1736, ot Jan, m Kateřina - sn 25. 11. 1759, ž 033 - d 028, 034, 036, sour 017, /086/

421r

023

Blažek Josef (Josef Matěj) - n 29. 2. 1772 čp. 27, ot 026, m 035 - z 8. 1. 1773 čp. 11 (11 měs)

423a

024

Blažek Josef - kř 19. 11. 1718, ot 027, m Anna

423r

025

Blažek Matěj (Matěj Václav) - kř 1. 3. 1768, ot 031, m 042 - z 18. 5. 1772 čp. 11 (4 r) - sour 043

422r

026

Blažek Matěj - kř 16. 1. 1745, ot Jan, m Kateřina - sn 25. 11. 1770, ž 035 - d 023, sour 031

423a

027

Blažek Matěj - ž Anna - d 024

423r

028

Blažek Petr - n 30. 3. 1766, ot 022, m 033 - sour 034, 036

421r

029

Blažek Štěpán - kř 27. 12. 1758, ot 017, m 038 - sour 016, 018, 021, 037, 039, 041

420a

030

Blažek Václav - /kř 20. 8. 1707, ot Jan, m Anna/

421a

031

Blažek Václav - kř 13. 12. 1738, ot Jan, m Kateřina - sn 15. 11. 1767, ž 042 - d 025, 043, sour 026

422r

032

Blažek Václav - ž /Maria Anna/ - d 020

424a

033

Blažková Alžběta - kř 4. 11. 1737, ot 212, m 217 - muž 022 - d 028, 034, 036, sour 042, 137, 209, macecha 221

421r

034

Blažková Alžběta (Alžběta Eva) - n 23. 12. 1762, ot 022, m 033 - sour 028, 036

421r

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

SOA Litoměřice, SOkA Jablonec nad Nisou

035

Blažková Alžběta - kř 16. 6. 1748, ot 214, m 220 - muž 026 - d 023, sour 038, 160, 211, 213

423a

036

Blažková Anna (Anna Marta) - n 3. 8. 1769, ot 022, m 033 - sour 028, 034

422a

037

Blažková Barbara (Barbara Dorota) - kř 4. 3. 1771, ot 017, m 038 - sour 016, 018, 021, 029, 039, 041

420a

038

Blažková Kateřina - kř 5. 4. 1735, ot 214, m 220 - muž 017 - d 016, 018, 021, 029, 037, 039, 041, sour 035, 160, 211, 213

420a

039

Blažková Kateřina - kř 13. 9. 1754, ot 017, m 038 - sour 016, 018, 021, 029, 037, 041

420a

040

Blažková Maria Anna - viz 222

424a

041

Blažková Teresia (Teresia Agnes) - n 17. 1. 1769, ot 017, m 038 - sour 016, 018, 021, 029, 037, 039

420a

042

Blažková Teresia - kř 4. 7. 1741, ot 212, m 217 - muž 031 - d 025, 043, sour 033, 137, 209, macecha 221

422r

043

Blažková Teresia - n 26. 4. 1770, ot 031, m 042 - sour 025

422r

044

Brendl Jan - d 045

420a

045

Brendl Josef - ot 044

420a

046

Frydrych (Fridrich) Václav - ž 049 - z 25. 4. 1768 (68 r) - d 047, 048

047

Frydrych (Fridrich) Václav - kř 27. 9. 1736, ot 046, m 049 - z 7. 7. 1772 - sour 048

419r

048

Frydrychová (Fridrichová) Kateřina - kř 25. 1. 1747, ot 046, m 049 - sour 047

419r

049

Frydrychová (Fridrichová) Magdalena - muž 046 - p 28. 12. 1750 (40 r) - d 047, 048

050

Haloun Ondřej - kř 28. 11. 1764, ot 051, m 052 - z 11. 8. 1772 čp. 18 (8 r)

424r

051

Haloun Václav - kř 6. 5. 1727, ot Jan, m Rosina - 1. sn 27. 11. 1753, 1. ž Anna Nesvadbová - 2. sn 19. 2. 1760, 2. ž 052 - z 16. 8. 1771 čp. 18 (45 r) - d 050, sour /060/, 170

424r

052

Halounová Helena - kř 10. 3. 1726, ot Jiří Fridrich (Frydrych), m Magdalena - muž 051 - z 18. 4. 1772 čp. 20 (40 r) - d 050, sour 085

424r

053

Hnízdil Jan - kř 23. 12. 1723 Hodkovice nad Mohelkou, ot Matěj ze Sedlejovic (obec Sychrov, okres Liberec), m Anna - sn 23. 11. 1745, ž 056 - d 054, 055, 057, 058

418a

054

Hnízdil Jan - kř 4. 1. 1752, ot 053, m 056 - sour 055, 057, 058

418r

055

Hnízdil Václav (Václav František) - kř 15. 9. 1754, ot 053, m 056 - sour 054, 057, 058

418r

056

Hnízdilová Anna - kř 29. 4. 1724, ot Pavel Kvíčala, m Kateřina - muž 053 - d 054, 055, 057, 058, sour /091/

418a

057

Hnízdilová Františka - kř 25. 3. 1758, ot 053, m 056 - sour 054, 055, 058

418r

058

Hnízdilová Teresia (Marta Teresia) - kř 28. 7. 1748, ot 053, m 056 - sn 25. 11. 1772, muž Josef Bouček z Držkova - sour 054, 055, 057

418a

059

Hübner Friedrich (Jan Frydrych, Gottfried) - kř 8. 10. 1727 Bzí (obec Železný Brod, okres Jablonec nad Nisou), ot Elias z Dalešic (okres Jablonec nad Nisou), m Anna Maria - sn 25. 11. 1751, ž 060 - d 061

421r

060

Hübnerová Anna - ot Jan Haloun, m /Rosina/ - muž 059 - d 061, /sour 051, 170/

061

Hübnerová Anna (Klara Anna) - kř 16. 8. 1753, ot 059, m 060

421r

062

Jirák Daniel - ot Daniel - 1. sn 18. 10. 1728, 1. ž 083 - 2. sn 9. 9. 1770, 2. ž 086 - z 23. 1. 1772 čp. 12 (70 r) - d 067, 076, 098

417r

063

Jirák Filip - kř 28. 4. 1760, ot 079, m 093 - sour 073, 077, 094

418a

064

Jirák František - n 25. 11. 1769, ot 078, m 089 - z 31. 8. 1772 čp. 25 (2 r 6 měs) - sour 068

421r

065

Jirák Jáchym (Jáchym Jiří) - kř 10. 3. 1752, ot 071, m 085 - z 16. 8. 1772 čp. 14 (15 r) - sour 072, 090

417a

066

Jirák Jakub - kř 16. 7. 1747, ot 069, m 088 - z 20. 7. 1772 čp. 22 (24 r) - sour 070, 080, 092

423r

067

Jirák Jan (Jan Evangelista) - kř 3. 1. 1731, ot 062, m 083 - sour 076, 098, macecha 086

417r

068

Jirák Jan (Jan Nepomuk Tomáš) - n 18. 5. 1766, ot 078, m 089 - z 2. 9. 1772 čp. 25 (6 r 4 měs) - sour 064

421r

XVI 2015 1

materiálie

Jakub Feige | Soupis poddaných panství svijanského roku 1773: Rychta kamenická – ves Horská Kamenice. Edice historického dokumentu 069

Jirák Jan - kř 24. 9. 1719, ot Jan, m Anna - sn 12. 11. 1741, ž 088 - p 23. 5. 1754 (35 r) - d 066, 070, 080, 092

423r

070

Jirák Jan (Jan Nepomuk Jiří) - kř 8. 4. 1750, ot 069, m 088 - z 13. 7. 1772 čp. 22 (18 r) - sour 066, 080, 092

423r

071

Jirák Jiří - kř 27. 3. 1717, ot Jan, m Kateřina Ruková - sn 20. 11. 1740, ž 085 - z 19. 6. 1773 čp. 14 (56 r) - d 065, 072, 090, sour 078, 158

417a

072

Jirák Josef - kř 7. 1. 1744, ot 071, m 085 - z 1. 8. 1772 čp. 14 (26 r) - sour 065, 090

417a

073

Jirák Josef (Josef Ondřej) - kř 23. 11. 1751, ot 079, m 093 - sn 27. 10. 1771 čp. 8, ž 087 - sour 063, 077, 094

418a, 422r

074

Jirák Martin - n 15. 11. 1760, ot 075, m 091 - sour 081, 082, 084, 208

418r

075

Jirák Pavel - kř 11. 11. 1727, ot Jiří, m Magdalena - sn 12. 11. 1747, ž 091 - d 074, 081, 082, 084, 208, sour /154/

418r

076

Jirák Prokop - kř 4. 7. 1736, ot 062, m 083 - sour 067, 098, macecha 086

417r

077

Jirák Rafael (Gabriel Jakub) - kř 27. 4. 1749, ot 079, m 093 - sour 063, 073, 094

418a

078

Jirák Tomáš - kř 21. 12. 1730, ot Jan, m Kateřina Ruková - sn 13.11.1757, ž 089 - d 064, 068, sour 071, 158

421r

079

Jirák Václav - kř 28. 3. 1724, ot Jiří, m Mariana (Maria) Bártová - sn 10. 11. 1743, ž 093 - d 063, 073, 077, 094

418a

080

Jirák Vít - kř 10. 6. 1752, ot 069, m 088 - sour 066, 070, 092

423r

081

Jiráková Agata (Agnes Cecilia) - kř 4. 1. 1755, ot 075, m 091 - sour 074, 082, 084, 208

418r

082

Jiráková Alžběta (Alžběta Františka) - n 10. 4. 1763, ot 075, m 091 - sour 074, 081, 084, 208

418r

083

Jiráková Anna - kř 12. 6. 1701, ot Jiří Štilik, m /Kateřina/ - muž 062 - z 1. 4. 1770 (70 r) - d 067, 076, 098

084

Jiráková Apolonia (Apolonia Alžběta) - kř 7. 2. 1757, ot 075, m 091 - sour 074, 081, 082, 208

418r

085

Jiráková Dorota - kř 16. 5. 1719, ot Jiří Fridrich (Frydrych), m Magdalena - muž 071 - z 18. 8. 1772 čp. 14 (60 r) - d 065, 072, 090, sour 052

417a

086

Jiráková Dorota - kř 6. 2. 1742, ot Jan Blažek, m Kateřina - muž 062 - nevlastní d 067, 076, 098, sour /017, 022/

417r

087

Jiráková Dorota - kř 10. 10. 1749, ot Jiří Matura ze Střevelné (obec Železný Brod, okres Jablonec nad Nisou), m Dorota - 1. muž 184 - 2. muž 073

422r

088

Jiráková Dorota - kř 21. 12. 1716, ot Václav Blažek, m Alyna (Alena) Berková - muž 069 - d 066, 070, 080, 092

423r

089

Jiráková Helena - ot Matěj Švitorka - muž 078 - d 064, 068

421r

090

Jiráková Kateřina (Kateřina Ludmila) - kř 18. 9. 1747, ot 071, m 085 - z 25. 8. 1772 čp. 14 (20 r) - sour 065, 072

417a

091

Jiráková Kateřina - kř 24. 10. nebo 19. 11. 1726, ot Pavel Kvíčala, m Kateřina - muž 075 - d 074, 081, 082, 084, 208, sour /056/

418r

092

Jiráková Kateřina - kř 9. 8. 1744, ot 069, m 088 - sour 066, 070, 080

423r

093

Jiráková Maria (Mariana, Maria Anna, Maria Magdalena) - kř 18. 2. 1720, ot Václav Václavů (Jakubů), m Alena (Alyna) Koňáková z Radčic muž 079 - d 063, 073, 077, 094, sour 229, 231

418a

094

Jiráková Maria (Maria Magdalena Cecilia) - kř 2. 1. 1755, ot 079, m 093 - sour 063, 073, 077

418a

095

Kavka Prokop (Prokop Václav) - n 16. 1. 1767, ot 096, m 098 - z 8. 6. 1772 čp. 12 (5 r) - sour 097, 099

422a

096

Kavka Václav - kř 12. 7. 1735 Bozkov (okres Semily), ot Václav ze Spálova (obec a okres Semily), m Magdalena - sn 17. 6. 1762, ž 098 - d 095, 097, 099

422a

097

Kavková Karolina - n 8. 6. 1769, ot 096, m 098 - z 10. 1. 1772 čp. 12 (2 r 6 měs) - sour 095, 099

422a

098

Kavková Kateřina - kř 20. 9. 1739, ot 062, m 083 - muž 096 - d 095, 097, 099, sour 067, 076, macecha 086

422a

099

Kavková Maria (Maria Magdalena) - n 13. 7. 1762, ot 096, m 098 - sour 095, 097

422a

100

Keller (Kaller, Kalar) Josef - ž 104 - d 101, 102, 103, 105, 106

419r

101

Keller (Kaller, Kalar) Josef (Josef Filip) - n 23. 5. 1763, ot 100, m 104 - z 21. 7. 1772 čp. 21 (9 r) - sour 102, 103, 105, 106

419r

102

Keller (Kaller, Kalar) Petr - n 21. 9. 1765, ot 100, m 104 - z 18. 7. 1772 čp. 21 (6 r 4 měs) - sour 101, 103, 105, 106

419r

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

SOA Litoměřice, SOkA Jablonec nad Nisou

103

Keller (Kaller, Kalar) Václav - ot 100, m 104 - sour 101, 102, 105, 106

419r

104

Kellerová (Kallerová, Kalarová) Alžběta - kř 6. 7. 1737, ot Jiří Ruka, m Kateřina Frydrychová - muž 100 - z 18. 7. 1772 čp. 21 (35 r) - d 101, 102, 103, 105, 106

419r

105

Kellerová (Kallerová, Kalarová) Alžběta - n 27. 9. 1771 čp. 21, ot 100, m 104 - z 20. 7. 1772 čp. 21 (1 r 9 měs) - sour 101, 102, 103, 106

419r

106

Kellerová (Kallerová, Kalarová) Monika - n 30. 5. 1768, ot 100, m 104 - z 14. 7. 1772 čp. 21 (5 r) - sour 101, 102, 103, 105

419r

107

Kovář Jakub - kř 25. 7. 1754, ot 108, m 116 - sour 109, 112, 114

417a

108

Kovář Josef - kř 17. 3. 1725, ot 110, m 115 (Magdalena) - sn 5. 11. 1747, ž 116 - d 107, 109, 112, 114, sour 155, 206

417a

109

Kovář Josef (Josef Ondřej) - kř 27. 11. 1757, ot 108, m 116 - sour 107, 112, 114

417a

110

Kovář Matěj - ot Matěj, m Magdalena - sn 21. 11. 1723, ž 115 - z 26. 6. 1766 (67 r) - d 108, 155, 206

424a

111

Kovář Tomáš - d 113

423r

112

Kovář Václav - n 9. 10. 1763, ot 108, m 116 - sour 107, 109, 114

417a

113

Kovář Václav - ot 111

423r

114

Kovářová Kateřina - kř 11. 5. 1749, ot 108, m 116 - sour 107, 109, 112

417a

115

Kovářová Maria (Mariana, /Magdalena/) - ot Václav Blažek - muž 110 - z 7. 3. 1776 čp. 16 (80 r) - d 108, 155, 206

424a

116

Kovářová Maria (Mariana, Maria Magdalena) - ot 230, m /226/ - muž 108 - z 16. 1. 1768 (40 r) - d 107, 109, 112, 114, sour 236, 243

117

Kvíčala Jakub - kř 21. 11. 1745, ot 119, m 135 - sour 121, 125, 127

417r

118

Kvíčala Jakub - kř 11. 5. 1725, ot Šimon, m Kateřina - sn 14. 2. 1751, ž 118 - d 129, 130, 133, 139

421a

119

Kvíčala Jan - ot Matěj, m /Anna/ - sn 25. 11. 1736, ž 135 - z 27. 4. 1772 čp. 4 (75 r) - d 117, 121, 125, 127, sour /186, 220/

417r

120

Kvíčala Jan - ž 015 - p 17. 3. 1759 (43 r) - d 123, 126, 131

419a

121

Kvíčala Jan (Jan Karel) - kř 2. 11. 1742, ot 119, m 135 - sn 24. 11. 1765, ž 136 - d 122, 124, sour 117, 125, 127

422r

122

Kvíčala Jan (Ondřej Jan) - n 14. 12. 1767, ot 121, m 136 - sour 124

422r

123

Kvíčala Josef (Josef Laurentius) - kř 16. 8. 1745, ot 120, m 015 - sour 001, 006, 126, 131

419a

124

Kvíčala Josef - n 6. 2. 1770, ot 121, m 136 - sour 122

422r

125

Kvíčala Karel - kř 29. 5. 1751, ot 119, m 135 - sour 117, 121, 127

417r

126

Kvíčala Karel - kř 28. 1. 1748, ot 120, m 015 - sn 26.11.1769, ž 137 - d 138, sour 001, 006, 123, 131

419a, 420a

127

Kvíčala Matěj - kř 9. 6. 1748, ot 119, m 135 - sour 117, 121, 125

417r

128

Kvíčala Václav - dc 134

423r

129

Kvíčalová Agnes (Agnes Apolonia) - n 28. 2. 1769, ot 118, m 132 - sour 130, 133, 139

421a

130

Kvíčalová Alžběta (Alžběta Margareta) - n 25. 5. 1765, ot 118, m 132 - sour 129, 133, 139

421a

131

Kvíčalová Anna (Anna Eva) - kř 28. 12. 1750, ot 120, m 015 - sour 001, 006, 123, 126

419a

132

Kvíčalová Anna - kř 3. 8. 1720, ot Jan Blažek, m Kateřina nebo kř 27. 3. 1723, ot Jan Blažek, m Anna (viz rovněž 224) - muž 118 - d 129, 130, 133, 139

421a

133

Kvíčalová Anna (Anna Maria) - kř 5. 7. 1753, ot 118, m 132 - sour 129, 130, 139

421a

134

Kvíčalová Anna - ot 128

423r

135

Kvíčalová Dorota - kř 14. 2. 1708, ot Pavel Bárta, m Dorota - muž 119 - d 117, 121, 125, 127

417r

136

Kvíčalová Kateřina - kř 27. 10. 1744, ot Václav Lubas ze Střevelné (obec Železný Brod, okres Jablonec nad Nisou), m Maria - muž 121 - d 122, 124

422r

XVI 2015 1

materiálie

Jakub Feige | Soupis poddaných panství svijanského roku 1773: Rychta kamenická – ves Horská Kamenice. Edice historického dokumentu 137

Kvíčalová Lidmila (Ludmila) - kř 30. 9. 1744, ot 212, m 217 - muž 126 - z 31. 7. 1772 čp. 3 (27 r) - d 138, sour 033, 042, 209, macecha 221

138

Kvíčalová Ludmila - n 27. 6. 1772 čp. 4, ot 126, m 137 - z 1. 8. 1772 čp. 3 (1 r 1 měs)

139

Kvíčalová Maria (Maria Anna) - kř 20. 3. 1755, ot 118, m 132 - sour 129, 130, 133

421a

140

Lank Havel - ot 141

423r

141

Lank Šimon - d 140

142

Mlynář (Minář) Augustin - kř 25. 1. 1755, ot 151, m 154 - sour 144, 148, 152, 159, 161

416r

143

Mlynář (Minář) Filip - kř 1. 5. 1757, ot 144, m 155 - sour 145, 149, 156, 157

421r

144

Mlynář (Minář) Jakub - kř 8. 12. 1731, ot 151, m 154 - sn 19. 10. 1755, ž 155 - d 143, 145, 149, 156, 157, sour 142, 148, 152, 159, 161

421a

145

Mlynář (Minář) Jakub (Jakub Pavel) - n 24. 1. 1764, ot 144, m 155 - sour 143, 149, 156, 157

421r

146

Mlynář (Minář) Jiří - kř 3. 1. 1734, ot Václav, m Helena Bártová - sn 18. 1. 1765, ž 158 - z 11. 7. 1771 čp. 27 (42 r) - d 147, sour /151/

424r

147

Mlynář (Minář) Jiří (Jiří Štěpán) - n 2. 1. 1767, ot 146, m 158 - z 13. 8. 1772 čp. 27 (7 r)

424r

148

Mlynář (Minář) Josef (Josef Jiří) - kř 29. 3. 1751, ot 151, m 154 - z 24. 8. 1772 čp. 9 (18 r) - sour 142, 144, 152, 159, 161

416r

149

Mlynář (Minář) Josef - kř 1. 5. 1760, ot 144, m 155 - sour 143, 145, 156, 157

421r

150

Mlynář (Minář) Štěpán (Štěpán Václav) - n 1. 1. 1766, ot 152, m 160 - sour 153, 162

422r

151

Mlynář (Minář) Václav - kř 8. 9. 1706, ot Václav, m Dorota - sn 7. 11. 1728, ž 154 - z 8. 8. 1772 čp. 9 (65 r) - d 142, 144, 148, 152, 159, 161, sour /146/

416r

152

Mlynář (Minář) Václav - kř 17. 9. 1734, ot 151, m 154 - sn 18. 11. 1764, ž 160 - sour 142, 144, 148, 159, 161

422r

153

Mlynář (Minář) Václav Prokop - n 6. 7. 1772 čp. 9, ot 152, m 160 - z 30. 8. 1772 čp. 9 (2 měs) - sour 150, 162

154

Mlynářová (Minářová) Anna - kř 16. 1. 1708, ot Jiří Jirák, m Magdalena - muž 151 - z 20. 3. 1768 (59 r) - d 142, 144, 148, 152, 159, 161, sour /75/

155

Mlynářová (Minářová) Anna (Anna Maria) - kř 10. 6. 1738, ot 110, m 115 (Magdalena) - muž 144 - d 143, 145, 149, 156, 157, sour 108, 206

421a

156

Mlynářová (Minářová) Anna - n 16. 8. 1769, ot 144, m 155 - sour 143, 145, 149, 157

421r

157

Mlynářová (Minářová) Karolina (Karolina Anna) - n 12. 11. 1766, ot 144, m 155 - sour 143, 145, 149, 156

421r

158

Mlynářová (Minářová) Kateřina - kř 14. 11. 1727, ot Jan Jirák, m Kateřina Ruková - muž 146 - z 2. 8. 1772 čp. 27 (35 r) - d 147, sour 071, 078

424r

159

Mlynářová (Minářová) Magdalena - kř 22. 7. 1738, ot 151, m 154 - z 24. 8. 1772 čp. 9 (30 r) - sour 142, 144, 148, 152, sour 161

416r

160

Mlynářová (Minářová) Mandelina (Magdalena) - kř 2. 9. 1737, ot 214, m 220 - muž 152 - sour 035, 038, 211, 213

422r

161

Mlynářová (Minářová) Maria (Anna Marie) - kř 8. 9. 1741, ot 151, m 154 - sour 142, 144, 148, 152, 159

416r

162

Mlynářová (Minářová) Regina - n 7. 7. 1769, ot 152, m 160 - sour 150, 153

422r

163

Nesvadba Adam - n 12. 12. 1769, ot 164, m 170 - z 13. 5. 1772 čp. 11 (2 r 6 měs) - sour 167, 169, 171

416r

164

Nesvadba Antonín - kř 14. 6. 1722, ot 166, m 173 - 1. ž 168 - 2. sn 23. 11. 1762, 2. ž 170 - d 163, 167, 169, 171, sour /165, 172/

416r

165

Nesvadba Josef - /ot 166, m 173/ - sour /164/, 172

423a

166

Nesvadba Pavel - ž 173 - p 19. 2. 1757 (65 r) - d 164, /165, 172/

423a

167

Nesvadba Vít - kř 12. 6. 1759, ot 164, m 168 - sour 163, 169, 171, macecha 170

416r

168

Nesvadbová Dorota - muž 164 - z 4 . 8. 1761 (42 r) - d 167, 169

169

Nesvadbová Eva - kř 20. 12. 1754, ot 164, m 168 - sour 163, 167, 171, macecha 170

416r

170

Nesvadbová Kateřina (Kateřina Barbora) - kř 3. 12. 1730, ot Jan Haloun, m Rosina - muž 164 - d 163, 171, nevlastní d 167, 169, sour 051, /060/

416r

420a

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

SOA Litoměřice, SOkA Jablonec nad Nisou

171

Nesvadbová Kateřina (Kateřina Apolonia) - n 8. 2. 1767, ot 164, m 170 - sour 163, 167, 169

416r

172

Nesvadbová Kateřina - /ot 166, m 173/ - z 11. 1. 1781 čp. 27 (72 r) - sour /164/, 165

423a

173

Nesvadbová Magdalena - muž 166 - p 5. 4. 1758 (63 r) - d 164, /165, 172/

174

Novák Bartoloměj - kř 24. 8. 1735, ot Jan, m Kateřina - sn 12. 10. 1755, ž 177 - d 175, 176, 178

421a

175

Novák Bartoloměj (Bartoloměj Jakub) - n 29. 4. 1770, ot 174, m 177 - z 26. 12. 1772 čp. 23 (1 r 7 měs) - sour 176, 178

421a

176

Novák Jan - n 16. 6. 1760, ot 174, m 177 - z 9. 1. 1762 (1 r 6 měs) - sour 175, 178

421a

177

Nováková Kateřina - kř 19. 3. 1731, ot Pavel Berka, m Kateřina Švitorková - muž 174 - d 175, 176, 178, sour 195

421a

178

Nováková Kateřina (Kateřina Ludmila) - kř 11. 11. 1756, ot 174, m 177 - sour 175, 176

421a

179

Pytro (Pitra) Jakub - kř 29. 7. 1753, ot 182, m 186 - sour 180, 184, 187

424a

180

Pytro (Pitra) Josef (Josef Bartoloměj) - kř 21. 8. 1749, ot 182, m 186 - sn 25. 11. 1772 čp. 8, ž 185 - sour 179, 184, 187

423a, 424a

181

Pytro (Pitra) Václav

423r

182

Pytro (Pitra) Václav - kř 12. 1. 1717, ot Václav, m Anna - sn 3. 5. 1739, ž 186 - z 5. 4. 1763 (46 r) - d 179, 180, 184, 187

424a

183

Pytro (Pitra) Václav

424r

184

Pytro (Pitra) Václav - kř 9. 7. 1741, ot 182, m 186 - sn 7. 9. 1766, ž 087 - z 1. 5. 1771 čp. 8 (30 r) - sour 179, 180, 187

185

Pytrová (Pitrová) Anna - ot Jan Blažek z Radčic (okres Jablonec nad Nisou) - muž 180

186

Pytrová (Pitrová) Helena (Alena) - kř 18. 9. 1712, ot Matěj Kvíčala, m Anna - muž 182 - z 13. 12. 1770 (62 r) - d 179, 180, 184, 187, sour /119/, 220

187

Pytrová (Pitrová) Teresia - kř 7. 3. 1747, ot 182, m /186/ (Magdalena) - sour 179, 180, 184

424a

188

Riedl Jan Jiří

419r

189

Sochor Jan - kř 12. 1. 1739, ot Jiří ze Střevelné (obec Železný Brod, okres Jablonec nad Nisou), m Kateřina - sn 23. 11. 1760, ž 195 - d 190, 191, 192, 193, 194

416r, 422a

190

Sochor Jan (Jan Štěpán) - n 10. 1. 1762, ot 189, m 195 - sour 191, 192, 193, 194

422a

191

Sochor Jiří - n 9. 11. 1765, ot 189, m 195 - sour 190, 192, 193, 194

422a

192

Sochor Pavel (Pavel Petr) - n 28. 6. 1769, ot 189, m 195 - sour 190, 191, 193, 194

422a

193

Sochor Václav - n 2. 3. 1763, ot 35 a, m 195 - sour 190, 191, 192, 194

422a

194

Sochorová Františka (Františka Josefa) - n 18. 4. 1764, ot 189, m 195 - sour 190, 191, 192, 193

422a

195

Sochorová Helena - kř 24. 7. 1738, ot Pavel Berka, m Kateřina Švitorková - muž 189 - d 190, 191, 192, 193, 194, sour 177

422a

196

Šlechta Jakub (Jakub František) - kř 11. 7. 1746, ot 197, m 199 - sour 198, 200

419a

197

Šlechta Matěj - /ot Matěj, m Dorota/ - sn 7. 6. 1745, ž 199 - d 196, 198, 200

419a

198

Šlechta Matěj - kř 22. 3. 1753, ot 197, m 199 - z 23. 11. 1772 čp. 20 (16 r) - sour 196, 200

419a

199

Šlechtová Anna - ot Mikuláš Novák, m /Anna Mlynářová/ - muž 197 - d 196, 198, 200, sour /247/

419a

200

Šlechtová Kateřina - kř 29. 6. 1749, ot 197, m 199 - sour 196, 198

419a

201

Šrejma Dobiáš (Thadaeus) - kř 25. 10. 1750, ot 204, m 206 - sour 202, 203, 205, 207

419a

202

Šrejma František - kř 4. 4. 1758, ot 204, m 206 - sour 201, 203, 205, 207

419a

203

Šrejma Josef - kř 23. 9. 1752, ot 204, m 206 - sn 10. 2. 1771, ž 208 - sour 201, 202, 205, 207

420r

204

Šrejma Václav - kř 12. 9. 1726 Držkov, ot Jakub z Jílového u Držkova (okres Jablonec nad Nisou), m Anna - sn 11. 11. 1749, ž 206 - z 11. 2. 1772 čp. 16 (40 r) - d 201, 202, 203, 205, 207

419a

XVI 2015 1

423a

materiálie

Jakub Feige | Soupis poddaných panství svijanského roku 1773: Rychta kamenická – ves Horská Kamenice. Edice historického dokumentu 205

Šrejmová Alžběta (Alžběta Agnes) - kř 28. 1. 1755 - ot 204, m 206 - sour 201, 202, 203, 207

419a

206

Šrejmová Kateřina - kř 6. 3. 1728, ot 110, m 115 (Mariana) - muž 204 - d 201, 202, 203, 205, 207, sour 108, 155

419a

207

Šrejmová Kateřina (Kateřina Rosina) - n 10. 3. 1762, ot 204, m 206 - sour 201, 202, 203, 205

419a

208

Šrejmová Kateřina - kř 7. 10. 1748, ot 075, m 091 - muž 203 - sour 074, 081, 082, 084

420r

209

Švitorka Jiří (Jan Jiří) - kř 3. 3. 1739, ot 212, m 217 - sn 21. 11. 1762, ž 218 - d 210, 215, 216, 219, sour 033, 042, 137, macecha 221

417a

210

Švitorka Jiří - n 24. 5. 1770, ot 209, m 218 - sour 215, 216, 219

417a

211

Švitorka Jiří - kř 18. 10. 1742, ot 214, m 220 - sn 22. 11. 1772, ž 222 - sour 038, 035, 160, 213

419r, 420r

212

Švitorka Jiří (Jan Jiří) - ot Jiří - 1. sn 23. 11. 1732, 1. ž 217 - 2. sn 25. 11. 1748, 2. ž 221 - z 30. 9. 1762 (50 r) - d 033, 042, 137, 209

424a

213

Švitorka Josef - kř 17. 4. 1752, ot 214, m 220 - sour 035, 038, 160, 211

419r

214

Švitorka Matěj - ot Jiří - sn 6. 11. 1729, ž 220 - d 035, 038, 160, 211, 213

419r

215

Švitorková Anna (Scolastica Anna) - n 10. 2. 1766, ot 209, m 218 - sour 210, 216, 219

417a

216

Švitorková Barbara (Barbara Otilia) - n 12. 12. 1767, ot 209, m 218 - sour 210, 215, 219

417a

217

Švitorková Kateřina - ot Jiří Jakubička z Malé Horky (obec Železný Brod, okres Jablonec nad Nisou) - muž 212 - p 18. 1. 1748 (38 r) - d 033, 042, 137, 209

218

Švitorková Kateřina - kř 10. 8. 1744, ot 229, m 223 - muž 209 - d 210, 215, 216, 219, sour 233, 238

417a

219

Švitorková Kateřina - kř 25. 4. 1764, ot 209, m 218 - sour 210, 215, 216

417a

220

Švitorková Mandalena (Magdalena) - kř 2. 4. 1707, ot Matěj Kvíčala, m Anna - muž 214 - d 035, 038, 160, 211, 213, sour /119/, 186

419r

221

Švitorková Mandelina (Magdalena) - kř 26. 5. 1710, ot Jiří Kvintus, m Anna Kvíčalová - muž 212 - z 15. 4. 1772 čp. 13 (50 r) - nevlastní d 033, 042, 137, 209

424a

222

Švitorková Maria Anna (Maria Magdalena) - kř 4. 8. 1748, ot 019, m Kateřina - muž 211

420r, 424a

223

Václavů Anna - muž 229 - z 24. 3. 1772 čp. 2 (44 r) - d 218, 233, 238

418a

224

Václavů Anna - kř 3. 8. 1720, ot Jan Blažek, m Kateřina nebo kř 27. 3. 1723, ot Jan Blažek, m Anna (viz rovněž 132) - muž 243 - d 225, 235, 240, 241, 244

418r

225

Václavů Anna - kř 29. 6. 1752, ot 243, m 224 - sour 235, 240, 241, 244

418r

226

Václavů Anna - ot Mikuláš Bárta - muž 230 - z 14.12.1772 čp. 1 (98 r) - d 116, 236, 243

423a

227

Václavů František (František Petr) - n 1. 7. 1770, ot 240, m 239

420a

228

Václavů Jakub - kř 9. 6. 1754, ot 231, m 234 - sour 232, 237, 242

417r

229

Václavů (Jakubů) Jiří - kř 24. 4. 1713, ot Václav, m Alena (Alyna) Koňáková z Radčic - ž 223 - d 218, 233, 238, sour 093, 231

418a

230

Václavů (Jakubů) Jiří - sn 1. 11. 1713, ž 226 - p 10. 5. 1747 (55 r) - d 116, 236, 243

423a

231

Václavů Josef - kř 22. 3. 1723, ot Václav, m Alena (Alyna) Koňáková z Radčic - sn 19. 11. 1747, ž 234 - d 228, 232, 237, 242, sour 093, 229

417r

232

Václavů Josef (Josef Bartoloměj) - n 24. 8. 1761, ot 231, m 234 - sour 228, 237, 242

417r

233

Václavů Josef - kř 19. 3. 1754, ot 229, m 223 - sour 218, 238

418a

234

Václavů Kateřina - kř 9. 6. 1725, ot Daniel Matura ze Střevelné (obec Železný Brod, okres Jablonec nad Nisou), m Anna - muž 231 - d 228, 232, 237, 242

417r

235

Václavů Kateřina (Františka Kateřina) - kř 21. 3. 1758, ot 243, m 224 - sour 225, 240, 241, 244

418r

236

Václavů Mandelina (Magdalena) - kř 28. 12. 1727, ot 230, m 226 - sour 116, 243

423a

237

Václavů Maria (Anna Maria Magdalena) - kř 10. 8. 1751, ot 231, m 234 - sour 228, 232, 242

417r

238

Václavů Maria (Maria Magdalena Monika) - kř 25. 1. 1750, ot 229, m 223 - sour 218, 233

418a

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

SOA Litoměřice, SOkA Jablonec nad Nisou

239

Václavů Maria - kř 8. 8. 1748 Bozkov, ot Jiří Kouble z Bozkova (okres Semily), m Matilda - muž 240 - d 227

420a

240

Václavů Petr - kř 29. 6. 1746, ot 243, m 224 - sn 20. 11. 1768 Bozkov (okres Semily), ž 239 - d 227, sour 225, 235, 241, 244

420a

241

Václavů Teresia (Teresia Johana) - n 11. 5. 1761, ot 243, m 224 - sour 225, 235, 240, 244

418r

242

Václavů Václav - n 19. 9. 1766, ot 231, m 234 - sour 228, 232, 237

417r

243

Václavů Václav - kř 16. 9. 1714, ot 230, m 226 - sn 15. 11. 1744, ž 224 - d 225, 235, 240, 241, 244, sour 116, 236

418r

244

Václavů Václav - kř 13. 10. 1749, ot 243, m 224 - sour 225, 235, 240, 241

418r

245

Vávra Jan - 1. ž 250 - 2. sn 25. 2. 1753, 2. ž 247 - z 4. 2. 1773 čp. 26 (70 r) - d 246, 248, 249

419r

246

Vávra Jan (Jan Nepomuk) - n 29. 10. 1766, ot 245, m 247 - sour 248, 249

420a

247

Vávrová Dorota - kř 26. 1. 1723, ot Mikuláš Novák, m Anna Mlynářová - muž 245 - d 246, 248, nevlastní d 249, sour /199/

419r

248

Vávrová Anna - n 21. 5. 1760, ot 245, m 247 - sour 246, 249

420a

249

Vávrová Dorota - ot 245, m 250 - sour 246, 248, macecha 247

420a

250

Vávrová Kateřina - muž 245 - p 30. 7. 1752 (28 r) - d 249

XVI 2015 1

Studie

Josef Scheybal and his role in confiscation movable relics from the property of German nationals after the Second World War Part 2 (1947–1954) Abstract

Kristina Uhlíková | This study is a continuation of the article published in the

previous Fontes Nissae issue, that was devoted to work of Josef Scheybal in the position of the Ministry of education and enlightenment appointee for preservation of nationalized works of art from the end of the WWII till February 1947. Closing piece of the study contemplates the next period, when Scheybal worked at first in the National cultural commission and, after its discontinuation, again for Ministry of Education and National monument care. In these institutions he coordinated the takeover of the mobiliary and books from nationalized non-castle properties. He usually picked it up in person in various apartments, residencies and municipal collection centres; he organized transportation and handover to appropriate institutions. Through this unique way he managed to save many reminders of the perishing Czech-German cultural environment. In 1947 he established and till 1954 he also administered collection centre of this mobiliary fund type in the Sychrov castle. The collection centre provided material for castle instalments, but also for decoration of representative areas of various state and local institutions.

key words

K l í č o vá s l o va

history of national monument care

dějiny památkové péče

nationalized monuments

zestátněné památky

Czech-German minority

německo-česká menšina

residencies of aristocrats

šlechtická sídla

presidential decrees

dekrety prezidenta republiky

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce 2. část Období 1947–1954 Kristina Uhlíková

Interiér zámku v Heřmanově Městci (odd. dokumentace ÚDU AV ČR, sbírka historické fotografie, i. č. 001400, 1904) Foto W. Burger, Reprofoto J. Walterová

lánek navazuje na text publikovaný v předchozím čísle tohoto periodika, který byl věnován činnosti Josefa Scheybala v roli pověřence ministerstva školství a osvěty pro záchranu zestátněných uměleckých památek v období od konce 2. světové války do února roku 1947. Závěrečná část studie se soustředí na následující období, kdy Scheybal působil ve službách Národní kulturní komise, po jejím zrušení opět ministerstva školství a na závěr Státní památkové správy, přičemž se angažoval zvláště v organizaci převzetí památek ze znárodněných majetkových podstat. V březnu roku 1947 byl Josef Scheybal oficiálně jmenován stálým pověřencem Národní kulturní komise, aby „prováděl potřebné práce pro předběžné zjištění a zajištění movitých věcí hodnoty umělecké, historické nebo vědecké, konfiskovaných dekretem presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb. …“1 Přestože je zde formulace „předběžné zajištění“, jednalo se fakticky konečně o kompetenci přebírat tento mobiliář. XVI 2015 1

Komise se problémem památek konfiskovaných podle zmíněného dekretu začala zabývat záhy po svém ustanovení. V prvé řadě zahájila jednání s Fondem národní obnovy, tedy jejich zákonným správcem, s cílem uzavřít dohodu, která by stanovila způsob přejímání těchto památek. Již v květnu roku 1947 byly navrženy její hlavní zásady obsahující kromě jiného i přesný výčet a charakteristiku předmětů (sestavenou mimo jiné na základě konzultací s Josefem Scheybalem),2 které by Fond národní obnovy neměl v žádném případě bez souhlasu Národní kulturní komise prodat.3 Konečný výběr památek prohlašovaných za národní kulturní majetek měli podle dohody provádět pověřenci zmocnění k tomuto úkolu přímo předsedou Národní kulturní komise. Scheybal se měl stát koordinátorem celého procesu. Oficiální schválení dohody se ze strany Fondu národní obnovy značně protahovalo. Nakonec byla podepsána až po dvou letech. Ještě před jejím podpisem však bylo v jejích intencích alespoň částečně postupováno. Navíc se Národní kulturní komise snažila poučit znalce fon-

1_Pověření NKK J. Scheybalovi, 25. 3. 1947, Muzeum Českého ráje Turnov, pozůstalost J. Scheybala st., sign. VII. 2/2–155/2. 2_Viz dopis J. Scheybala Z. Wirthovi, 16. 4. 1947, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybala. 3_Dohoda o spolupráci Národní kulturní komise a Fondu národní obnovy v Praze při přejímání státního kulturního majetku ze dne 4. 4. 1949 (Ústav dějin umění AV ČR, Praha, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. VIII, i. č. 185, též NA, Praha, fond Státní památková správa, kart. 19, i. č. 33, publikováno v UHLÍKOVÁ, Kristina. Národní kulturní komise. Praha: Artefactum, 2004, edice II/4.15., s. 122–125. ISBN 80903230-8-1).

Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 2. část | Období 1947–1954

4_Národní kulturní komise: Zpráva o zřízení, činnosti a úkolech. Praha: Ministerstvo školství, věd a umění, 1949, s. 8. 5_Scheybalova zpráva o sjezdu viz Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, kart. XVIII, i. č. 29. 6_Oblastních úřadoven Fondu bylo zřízeno 12 se sídly v Praze, Plzni, Karlových Varech, Teplicích, Liberci, Trutnově, Pardubicích, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Opavě a Ostravě. 7_Ve Scheybalových dokumentech jsou opakované stížnosti na práci zaměstnanců těchto firem pro jejich nespolehlivost a nešetrné zacházení s mobiliářem během nakládání i převozu. 8_HABÁN, Ivo. Spojeni řízením osudu: Sbírky německočeského výtvarného umění 1. poloviny 20. století ve fondech Národního památkového ústavu. Fontes Nissae. Prameny Nisy. 2013, roč. 13, s. 33–49. ISSN 1213-5097. 9_Otto Lang byl sychrovský kastelán, který v prvním roce Scheybalova působení pro NKK pomáhal se svozy a organizací sychrovské sběrny, viz dále.

du o typologii sledovaných předmětů, aby nedocházelo k jejich neúmyslnému rozprodeji. V Praze byl pro ně roku 1948 uspořádán názorný seminář v Uměleckoprůmyslovém muzeu.4 V Liberci přednášel v létě roku 1947 Josef Scheybal na školení severočeských znalců o způsobu rozpoznání cenných kulturních podstat mezi běžným zařízením německých bytů.5

Sběrny konfiskovaných movitých kulturních statků v obcích

Studie

mobiliáře před jeho převozem do jedné z velkých sběren (tzv. sběren národního majetku) oblastní úřadovny Fondu (viz též první část studie). Mobiliář a knihy, které zde vybral, poté protokolárně sepsal, opatřil čísly a připravil k odvozu. Každému souboru stejného původu přiřadil zvláštní signaturu odvozenou většinou od jména původního majitele, či zkratky instituce, od níž jej přebíral (MNV, FNO, ONV), kterou doplnil zkratkou názvu lokality. Vlastní odvoz byl v prvních letech existence Národní kulturní komise zajišťován především místními speditérskými firmami7 a bylo samozřejmě finančně výhodnější počkat, až bylo v regionu takto připraveno více souborů, a svézt je do sběren v jeden den. V pozdějších letech Scheybal častěji využíval vlastní nákladní automobil komise a agendu převozu přenechával svozovému referentovi Aloisi Soukupovi, při komplikovanějších kauzách ale raději jezdil s ním. V obou případech se však většinou den výběru a převzetí předmětů neshodoval se dnem jejich odvezení. K poškození či ztrátám mobiliáře však v tomto mezidobí docházelo spíše výjimečně.

Podle stávajícího uložení konfiskovaného mobiliáře se Scheybal v této době zaměřil na několik typů objektů. V prvé řadě se snažil navázat spolupráci s oblastními úřadovnami Fondu národní obnovy.6 Většinou jim napsal dopis popisující stručně činnost a pravomoc Národní kulturní komise s odkazem na příslušné zákony a vyhlášky a navrhl lokality, které by chtěl v jejich regionu navštívit. Asistence představitelů Fondu byla při většině jeho cest nezbytná, protože jako správci zestátněného mobiliáře byli jeho hlavními partnery. V dané obci Scheybal nejprve jednal se zástupci Fondu a často i národního výboru Významné konfiskované a snažil se zjistit místní situaci v přebírání a rozprodeji soukromé sbírky konfiskovaného majetku. Poté si prohlédl zdejší sběrnu, která mnohde pokračovala v provozu z předchozího V řadě severočeských lokalit ponechával Fond národní období a v dané době sloužila jako dočasné shromaždiště obnovy úmyslně zatím stranou svého zájmu, a to zřejmě často na základě Scheybalovy přímé intervence, rozsáhlejší sbírky v bytech známých sběratelů či v luxusně zařízených vilách továrníků. Mnoho z těchto objektů již Scheybal v předchozím období prohlédl a zapečetil nebo v případě, že byt či vilu využívali noví obyvatelé, nechal cenné věci soustředit v jedné uzamčené a zapečetěné místnosti. Od roku 1947 potom začal tento mobiliář oficiálně přebírat a svážet. K nejzajímavějším a nejrozsáhlejším takovýmto konvolutům můžeme zařadit zařízení několika vil patřících rodině Richterů z Luhu u Raspenavy či továrnické rodině Blaschke z Českého Dubu, o nichž se zmiňuje Ivo Habán.8 Ze zachovaných Scheybalových protokolů například víme, že 12. listopadu 1947 vybral 311 předmětů z bývalé vily Felixe Richtera v Luhu, které označil signaturou „FR“. „Práce ve vile bývalého továrníka Felixe Richtera za přítomnosti úředníka FNO Prouzy a Otty Lanka9 a národního správce vily čp. 278 Arnošta Frýby. Vila Maxe Richtera ml. v Raspenavě, Větrná ulice č. p. 243, (NPÚ, ÚOP v Liberci, sbírka Tříděna byla japonská a čínská grafika, kterou jsem fotodokumentace) leden 2010 Foto M. Čtveráček 34

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i.

Seznam předmětů převzatých do správy Národní kulturní komise z bytu Arnošta Frýby v Luhu č. p. 278 (bývalý majetek Felixe Richtera), 12. listopadu 1947 (odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, karton XIX, i. č. 472) Reprofoto M. Janotová

XVI 2015 1

Studie

Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 2. část | Období 1947–1954

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

v létě toho roku nalezl rozházenou po půdě po zajišťování a odvezení cenných předmětů úředníky FNO.“10 Zapsal Scheybal do svého pracovního deníku k tomuto dni. Práce v Luhu pokračovaly i v následujících dnech, 14. listopadu převzal 92 věcí z domu Maxe Richtera, jež potom figurovaly pod označením „MR“. Převzetí mobiliáře z domu Marie Richterové, poslední z rodinných vil Richterů, mu bylo vzhledem k řadě komplikací umožněno až v březnu 1949, poté figurovaly pod signaturou „DPR“. Další velký soubor zajištěných uměleckých děl patřil továrníkovi Josefu Klugemu z Rudníku (původně Heřmanových Seyfů), jemuž náležela i sbírka kreseb německých nazarénů, o níž psal v roce 2013 Petr Janák ve Zprávách památkové péče.11 Pátrání po této sbírce později v sychrovské sběrně figurující pod označením „Museum – Hradec Králové – Javorníky – myslivna“ Scheybal ve svém deníku podrobně popsal: „Dne 25. VIII. 1949 bylo při bytových revisích v Javorníku u Heřmanových Sejfů zjištěno, že z Klugeho myslivny obývané hajným Čejkou bylo roku 1946 odesláno do musea v Hradci Králové větší množství různých obrazů a kreseb, na které jsem se při posledním pobytu v Hradci Králové dotazoval ředitele musea Michla.12 Ten mi v soukromém dopise sdělil, že záležitost vyšetřil a že v té době bylo zasláno z Hostinného 497 různých obrazů a kreseb. Pan ředitel Michl přítomen nebyl, ale kustod musea mi tyto kresby ukázal, při čemž jsem dle úpravy zjistil, že se skutečně jedná o materiál z Javornické myslivny, třebaže na seznamu kreseb jest napsáno, že byly věnovány ředitelem Brzkem z Hostinného 5. února 1946. Vzhledem k tomu, že nikdo nemůže věnovat konfiskovaný majetek, tyto kresby reklamuji pro NKK, poněvadž do sbírek regionálního musea nepřísluší.“13 Právě konvoluty z tohoto typu objektů patří mezi tím vším, co se Scheybalovi podařilo v českém pohraničí zachránit, k tomu nejzajímavějšímu. Navíc většinou pouze tyto soubory můžeme spojit s konkrétní osobností či alespoň rodinou. Prakticky ke každému z nich se váže pozoruhodný příběh, který velmi barvitě dokresluje složité společenské proměny, kterými v tomto období původní sudetoněmecké regiony procházely.14 XVI 2015 1

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i.

Vila Gustava Alfréda Richtera v Raspenavě, Luční ulice č. p. 290, (NPÚ, ÚOP v Liberci, sbírka fotodokumentace) červenec 2009 Foto P. Šternová

Pravomoc Národní kulturní komise vyplývající ze zákona č. 137/1945 Sb. byla kupodivu velmi rozsáhlá (byť mnohdy obtížně prosaditelná). Instituce mohla zajistit ze zestátněného majetku vlastně cokoliv, co sama označila za tzv. kulturní majetek, a to i v případě, že již byl prodán či jinak převeden do vlastnictví dalšího subjektu. Scheybal tohoto práva bez skrupulí využíval, v navštívených lokalitách se z vlastní iniciativy a spíše za zády úřadů vyptával původních německých obyvatel, kdo byl v jejich obci sběratelem nebo který vesnický dům byl zařízený zajímavým lidovým nábytkem. Na základě těchto tipů prováděl kontroly, při nichž

10_Část pracovního deníku J. Scheybala, Raspenava (Luh), vytřídění předmětů a knih ve vile dříve továrníka Maxe Richtera, ve vile bývalého továrníka Felixe Richtera, přebírání starožitného skla a uměleckých předmětů v Hornosmědavské slévárně, likvidace ateliéru malíře Karla Deckra, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 608. 11_JANÁK, Petr. Kresby německých nazarénů ve sbírkách zámku Sychrov: Z rozsáhlého souboru kreseb německých autorů 19. století. Zprávy památkové péče 2013, roč. 73, s. 420–426. ISSN 1210-5538. 12_Karel Michl (1898–1982), 1950–1958 ředitel Krajského muzea v Hradci Králové. 13_Část pracovního deníku J. Scheybala, Hradec Králové, prohlídka předmětů zabavených velkoobchodníku Hamplovi, jednání týkající se kreseb a obrazů pocházejících z myslivny v Javorníku u Heřmanova Sejfu (kresby K. H. Theodora Langra, H. Königa, F. W. Waegenera atd.), 28. 7. 1950, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, kart. XX. 14_Detailnější pojednání této problematiky jde ovšem nad rámec tohoto článku, který se soustřeďuje na přiblížení typologie objektů, jež stály v centru Scheybalova zájmu a z nichž pocházely zajištěné předměty.

Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 2. část | Období 1947–1954 15_Zpráva J. Scheybala, 25. 3. 1948, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XVIII, i. č. 157; publikováno v UHLÍKOVÁ, Kristina. Národní kulturní komise. Praha: Artefactum, 2004, edice II/4.16., s. 125–127. ISBN 80903230-8-1. 16_Brigádní generál Vladimír Hobza, nechvalně proslulý svým zapojením do násilností během divokého odsunu Němců v okolí rakouských hranic, byl v lednu 1947 propuštěn z Československé armády a usadil se v Karlových Varech, později v Doubí. (SOkA Karlovy Vary, Sbírka evidence obyvatelstva okresu Karlovy Vary; za vyhledání děkuji řediteli archivu PhDr. Milanu Augustinovi.) 17_Zpráva J. Scheybala, 13. 9. 1947, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 578. 18_Tamtéž. 19_Při Akci A zahájené v létě roku 1946 Fondem národní obnovy mělo být vnitřní zařízení objektů konfiskovaných podle dekretu č. 108/1945 Sb. sepsáno, roztříděno a část předmětů na místě prodána. 20_Zpráva J. Scheybala, 13. 9. 1947, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 578.

často bez váhání zabavoval předměty již odkoupené novými majiteli. „Není bytu, ve kterém by se nenalézal utajen státní kulturní majetek. Nacházím ho všude – pod postelemi, za skříněmi, ve skříních, v gaučích i na půdách ukrytý pod starými lahvemi, hromadami hadrů, v bednách zaházených starým nábytkem ap. Není také bezmála bytu, kde by ten či onen předmět nebyl označován za vlastní majetek. Znalost provenience německých bytů a vhodně kladené otázky mi umožňují majitele bytu usvědčiti ze lži a předměty navrátiti do majetku státu.“15 Tak psal Scheybal v roce 1948 kanceláři Národní kulturní komise. Stejně nekompromisně procházel i obchody se starožitnostmi ve větších městech, a pokud zde nalezl něco hodnotného, u čehož byl průkazný německý původ, také věc zabavil. Například v září roku 1947 popisoval Scheybal Zdeňku Wirthovi odebrání starožitného poAlfréd Piffl na zámku Vranovo v Liptovském Mikuláši (1969, Archiv Pamiatkoveho úradu, Bratislava)

Studie

háru manželce generála Vladimíra Hobzy16 v Karlových Varech. „Ptám se pí generálové, čí to je? To je naše, to jsme koupili v Aši za 800,– Kč. Vysvětlil jsem jí, jak se to s cennými konfiskáty má, zákon 137, vyloučení z prodeje a prohlásil jsem, že koupě jest neplatná, pohár, že náleží pod správu NKK a obnos Kč 800,– se súčtuje; tak se také stalo.“17 Na konci léta roku 1947 Scheybal poprvé odjel monitorovat situaci mimo původní region své působnosti, tedy severní a severovýchodní Čechy. Při několikadenní cestě po západních Čechách navštívil Karlovy Vary, Loket, Cheb. Vzápětí o zdejší situaci Wirthovi referoval: „Zlaté jsou poměry v severovýchodních a severních Čechách, oproti poměrům na západě. Jeden z úředníků Fondu národní obnovy v Karlových Varech to nazval džunglí a snad nebyl daleko od pravdy.“18 V líčení neradostných poměrů dále pokračoval: „Náhodou se vyskytl vedoucí tamních soudních znalců Eichler pro akci A,19 který byl do Karlových Var povolán z Prahy. Od toho jsem se během rozhovoru dověděl, že karlovarský Městský národní výbor odprodal mnoho starožitností, které nebyly odvezeny do musea, a podobně se stalo v Aši.“20

Konfiskáty v regionálních muzeích Již v průběhu roku 1947 Scheybal začal také přejímat mobiliář soustředěný během prvních dvou poválečných let v regionálních muzeích, která pro něj někdy z prostorových důvodů zřizovala i samostatné sběrny. Iniciativa k zajištění cenných předmětů z okolí často vycházela přímo od správců těchto muzeí, či dokonce jejich sběr systematicky organizovali z pověření Ministerstva školství a osvěty. K nejvýznamnějším osobnostem, díky jejichž cílené činnosti se podařilo zachránit velké množství cenného mobiliáře, patřili bezesporu Alfréd Piffl v Ústí nad Labem a Viktor Vorlíček v Jablonci nad Nisou. Správce městského muzea, architekt a památkář Alfréd Piffl v ústeckém regionu působil podobně jako Scheybal na Liberecku a v severovýchodních Čechách, také on byl oficiálně touto činností pověřen Ministerstvem školství a osvěty. Od 1. února 1946 do 1. července 1947 soustřeďoval předměty především ve vile v Dvořákově ulici čp. 22, kde také bydlel. Velmi zajímavou reflexi této své činnosti Piffl několikrát přednesl v praviFontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i.

Poslední strana seznamu inventáře převzatého Národní kulturní komisí od Alfreda Piffla v Ústí nad Labem, 24. července 1947 (odd. dokumentace ÚDU AV ČR, fond Národní kulturní komise, dokumenty z činnosti J. Scheybala, karton XVIII, i. č. 130) Reprofoto M. Janotová

XVI 2015 1

Studie

Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 2. část | Období 1947–1954

delných promluvách pro ústecký rozhlas, nedávno částečně publikovaných alespoň v elektronické podobě.21 „Vůbec práce dra Piffla jest dosud nejlepší, kterou jsem v pohraničí viděl...“ uznale poznamenal při první návštěvě Ústí v květnu roku 1947 Scheybal.22 V červenci téhož roku Pifflův sklad Scheybal a Wirth společně vytřídili a pro Národní kulturní komisi převzali 724 předmětů. Piffl, podobně jako Scheybal, se snažil zachovat povědomí o původu věcí, vše přebíral na základě protokolů vysvětlujících podrobně okolnosti, za kterých byly věci shromážděny, předměty stejného původu označoval rovněž jednotnými signaturami. Například majetek původního vlastníka zámku v Krásném Březně barona Skrbenského, vystěhovaného později do jedné ze zdejších vil a následně vysídleného, měl signaturu „DD5“. Mobiliář pocházející přímo ze zámku byl označen signaturou „KB“. „Výběr se prováděl prakticky tak, že Scheybal předměty vybíral, razítkoval a psal na ně čísla, zatím co Dr. Piffl obrazy zapisoval. Nejdříve byly vzaty obrazy, jichž výběr v šesti pokojích trval celkem půldruhého dne. Obrazy dostávaly červené podélné razítko a číslo vepsané barevnou tužkou. Při zapisování obrazů uvedena je Drem Pifflem kromě pořadového čísla inventáře také značka předávacího protokolu sepsaného vždy na místě, odkud byl inventář vyzvednut, takže jsou celkem na inventáři uvedeny tyto značky: US 22 znamená Ústí nad Labem, číslo 22 a je to značka Národní kulturní komise [!], vepsaná na inventář Scheybalem, a to v době sepisování tohoto soupisu. Obrazy mají dále značky Dra. A. Piffla, tj. především jeho kulaté razítko a prosté číslo.“23 Vysvětloval následně ve své zprávě Scheybal. Malíř Viktor Vorlíček, od května roku 1945 učitel Státní odborné školy pro umělecký průmysl v Jablonci nad Nisou, byl na podzim tohoto roku pověřen vybudováním muzea místního uměleckého průmyslu, jehož se od roku 1949 stal ředitelem. Z titulu funkce konzervátora státní památkové péče se současně věnoval záchraně konfiskovaných uměleckých předmětů regionu.24 440 předmětů převzal Scheybal od Viktora Vorlíčka 30. října 1947 a označil je na jeho počest signaturou „VOR“.25 Přestože ústecký a jablonecký konvolut byly největší a patrně také „nejcennější“, získala Národní kulturní komise i z dalších muzeí zajímavé soubory. Scheybal cí40

leně procházel muzea v původně německých regionech a žádal, aby mu jejich správci umožnili prohlédnout konfiskáty, které většinou rozdělil na skupinu, jež ponechal na místě jako depozitum komise26 a na skupinu kterou převzal do sběrny. V muzeích zůstávaly předměty s přímou vazbou k regionu, či předměty odpovídající profilaci instituce. Rozhodnutí o tom, co převzít a co ponechat, však bylo pouze na Scheybalově posouzení. „Na žádost ředitele musea v Litoměřicích Dr. Votočka27 provedl jsem vytřídění a rozdělení asi padesáti beden skla, keramiky, kovu a dřeva, uskladněných od roku 1947 v depositářích musea. Vzhledem k nedostatku místa byla práce velice obtížná. Materiál byl nedostatečně balen, takže některé soupravy byly rozmetány po všech bednách a stálo mnoho práce a času scházející v této spoustě, z větší části užitkového materiálu, nalésti [!]. Statisticky byl materiál rozdělen takto: 70 % užitkových předmětů pro finanční referát okresního národního výboru v Litoměřicích,28 30 % státního kulturního majetku, který polovinou připadl pro sklady NKK a druhá polovina jako regionální materiál pro sbírky musea v Litoměřicích. Rozdělení bylo provedeno k naprosté spokojenosti ředitele musea.“29 Přístup ředitelů či správců muzeí však nebyl vždy takto bezkonfliktní, zpočátku své praxe se Scheybal spíše setkával s jejich nepochopením. Výběru a odvezení často nejzajímavějších součástí nově „získaných“ sbírek se z pochopitelných důvodů bránili a to mnohde i za podpory místních činitelů. V roce 1952 však již Scheybal Wirthovi psal: „Jaký rozdíl, dříve a nyní! První dva roky se musea bránila zuby a nehty jakémukoliv vytřiďování a dnes vidí, že se nemohou hnout a jsou rádi, když to provedu sám.“30

Sklady národního majetku Roku 1948 zahájila Národní kulturní komise prohlídky oblastních skladišť Fondu národní obnovy (tzv. skladů národního majetku), kterých bylo celkem 40.31 Komise k tomuto úkolu kromě Scheybala jmenovala v červenci roku 1948 v souladu se zmiňovaným návrhem dohody s Fondem zvláštní dočasné pověřence, většinou z řad pracovníků muzeí a galerií v jednotlivých regionech. Scheybal se stal koordinátorem celé akce, sám prohlížel sběrny v severních, severovýchodních a částečně

21_PIFFLOVÁ, Blažena. Alfred Piffl a jeho relace v ústeckém rozhlase 1946–1947. In: Ústí: Aussig. Architektura na severu Čech. 20. 2. 2013 [cit. 2015-02-02]. Dostupné z:http://usti-aussig.net/; o A. Pifflovi více také JŮRKOVÁ, Hana.Alfréd Piffl a jeho působení na Ústecku. Ústí nad Labem, 1999. Bakalářská práce. Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Pedagogická fakulta. Činnost A. Piffla přiblížila v letošním roce výstava „Skryté poklady z ústeckých vil“ na zámku Krásné Březno připravená zdejším ÚOP NPÚ; autorkami výstavy byly Marta Pavlíková, Tereza Peerová. 22_Pracovní deník J. Scheybala, 19., 20. 5. 1947, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 520. 23_Zápis a seznam svozů shromážděných A. Pifflem ve vile v Dvořákově ulici, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XVIII, i. č. 131. 24_Strnad, Jan.Grafik a malíř Viktor Vorlíček. In: Jablonecký měsíčník [online]. Roč. 2009, č. 6. [cit. 2015-02-16]. Dostupné z: http://www.mestojablonec. cz/cs/mesto/jabloneckymesicnik/06-2009/grafik-a-malirviktor-vorlicek.html. 25_Seznam předmětů kulturní hodnoty ve smyslu zákona č. 137/46 Sb., převzatých do správy a držby NKK od prof. Viktora Vorlíčka, 30. 10. 1947, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XIX, i. č. 269a. 26_NKK svěřovalo po celou dobu své existence jiným institucím mobiliář pouze jako depozitum, které bylo do jejich trvalé správy převedeno většinou až na počátku šedesátých let. 27_Historik umění Otakar Votoček (1921–1986). 28_V roce 1952, z něhož je uváděná citace, agendu FNO převzaly již finanční referáty okresních národních výborů, které měly s největší pravděpodobností zorganizovat prodej zmiňovaných „užitkových“ předmětů.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

29_Pracovní deník J. Scheybala, 25. – 29. 2. 1952, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 520. 30_Dopis J. Scheybala Z. Wirthovi, 31. 1. 1952, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, pozůstalost Z. Wirtha, korespondence J. Scheybala. 31_Postup převzetí a třídění mobiliáře konfiskovaného podle dekretu č. 108/1945 Sb. Fondem národní obnovy viz první část článku publikovaná v předchozím čísle časopisu. 32_Národní archiv, Praha, fond Státní památková správa, kart. 40, inv. č. 114. 33_Pracovní deník J. Scheybala, 4. – 5. 10. 1948, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 710. 34_Pracovní deník J. Scheybala, 5. 10. 1948, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 711. 35_Část pracovního deníku J. Scheybala, Olomouc, týkající se průběhu zajišťování státního kulturního majetku v místních skladech FNO, 6. 10. 1948, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 710. 36_Viz poznámky k případnému jednání s FNO v Praze – p. Vrzaněm, b. d., anebo pro písemné jednání s KNV, Národní archiv, Praha, fond Státní památková správa, kart. 40, inv. č. 114, Konfiskáty všeobecné věci, r. 1950–1955. 37_Viz zápis XVI. schůze NKK konané 9. 5. 1950, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, kart. VII, inv. č. 145.

XVI 2015 1

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i.

i v západních Čechách (sklady liberecké a trutnovské úřadovny a část skladů teplické a karlovarské úřadovny). Pro sklady pražské oblastní úřadovny Fondu, která spravovala kromě vlastního města území přibližně odpovídající dnešnímu Středočeskému kraji, byli jmenováni: J. Müller (ředitel Náprskova muzea všeobecného národopisu), Emanuel Poche (zástupce ředitele Uměleckoprůmyslového musea), Vladimír Novotný (ředitel Národní galerie) a Vladimír Denkštein (ředitel Národního muzea).32 Řadu pražských skladů prohlédl však také přímo Zdeněk Wirth. Zbývající západočeské sběrny byly svěřeny Wirthovu blízkému příteli Ladislavu Lábkovi, plzeňskému muzejníkovi, oblast českobudějovické úřadovny měl zajistit Adolf Träger, správce zdejšího muzea, památkář a také Wirthův přítel. Kompetence pro oblast pardubickou a ostravskou příslušela pracovníkům zdejších městských, případně dalších muzeí. Sklady brněnské a opavské úřadovny měli prohlédnout především pracovníci zemských muzeí. Scheybal od těchto pověřenců jimi vybraný mobiliář přebíral a převážel jej do sychrovské sběrny. Současně se pro ně stal hlavním konzultantem a to nejen pro typologii vybíraných předmětů, ale zvláště v taktice pro často značně komplikovaná jednání s příslušnými úřady. Na Moravu a do Slezska podnikl delší cestu nejprve na podzim roku 1948. V Moravské Ostravě jednal s Oldřichem Duškem, ředitelem zdejšího městského muzea. „Pan Dušek uvítal moji návštěvu, poněvadž instrukce, které dostal s pověřením, nepostačují k náležité informaci. Vysvětlil jsem mu vše potřebné a poučil o zákoně 137/1946 Sb., který mu byl zcela neznám a o jehož možnostech nebyl informován.“33 Referoval Scheybal o návštěvě kanceláři Národní kulturní komise. Společně s Duškem zajel prohlédnout sklad slezského mobiliáře do nedalekého Krnova. „S úředníkem FNO bylo dojednáno, že pro předměty kulturní hodnoty určí zvláštní místnost, kam budou ukládány. To, co ve zdejším skladu na kulturních hodnotách jest, jsou předměty průměrné jakosti a ceny.“34 Dále pokračoval do Olomouce, kde jednal s kustodkou Vlastivědného muzea Libuší Kovářovou a stavebním radou Josefem Kšírem. Opět se snažil vysvětlovat organizaci celého postupu a pravomoci komise a slíbil při další návštěvě prohlédnout sklady Fondu, aby

„na skutečných příkladech ukázal, jak nutno při zajišťování postupovati a co zajišťovati, aby potřebám všech zainteresovaných ústavů bylo učiněno zadost.“35 Následující zastávkou byl Prostějov, kde byl pověřencem jmenován správce zdejšího muzea Jan Kündel. Svoji první služební cestu po Moravě a Slezsku ukončil v Brně. Tamní velmi aktivní pověřenkyní byla historička umění Cecilie Hálová,ředitelka Muzea města Brna. Situace ani zde však podle Scheybala nebyla uspokojivá, ve skladech Fondu nechtěli s pověřenci jednat nebo jim umožnili pouze informativní prohlídku, ale vybrané předměty již nesměli sepsat, ani převzít. V této době však již sklady některých úřadoven organizovaly prodeje, k čemuž podle znění zatím ale stále neschválené vzájemné dohody mezi komisí a Fondem národní obnovy měly přistoupit až po prohlídce znalci. Pověřencům navíc většinou, jak je zjevné ze Scheybalových zpráv, nebyly zcela jasné jejich pravomoci, měli tedy do značné míry svázané ruce. Na konci roku 1948 pro ně Národní kulturní komise ve snaze zlepšit informovanost znalců uspořádala v sychrovském skladu praktické školení, při němž měl Scheybal hlavní slovo. Při porovnání množství předmětů zajištěných v regionech Scheybalovy působnosti a v dalších oblastech s výrazným zastoupením německého obyvatelstva včetně velkých měst (České Budějovice, Český Krumlov, Brno, Znojmo, Olomouc, Opava) je patrný až propastný rozdíl, který prozatím není možné vysvětlit jinak než jako výsledek Scheybalova systematického působení. Na počátku roku 1949 Fond začal naléhat na Národní kulturní komisi a žádal urychlené dokončení výběru ve skladech, aby jeho sběrny mohly být likvidovány. Skutečně ještě téhož roku zahájil plošný rozprodej všech předmětů ze svých sběren bez ohledu na jejich možný památkový charakter. Komisi se podařilo dosáhnout pouze rámcového přiznání výhrady, že všechny prodané věci mohou být do dvou let jejími pověřenci dodatečně prohlédnuty a případně majiteli odebrány. V závěru činnosti Fondu národní obnovy přebíraly postupně jeho agendu krajské národní výbory,36 které pokračovaly v prodeji prostřednictvím okresních národních výborů. Prohlídka zbývajících sběren, spravovaných již národními výbory, byla znalci komise definitivně dokončena v polovině roku 1950.37 41

Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 2. část | Období 1947–1954

Zámek Sychrov s částí přilehlého parku, pohled od jihovýchodu (odd. dokumentace ÚDU AV ČR, sbírka historické fotografie, i. č. 001781, poč. 20. století) Foto W. F. Jantsch, Reprofoto J. Walterová

38_Zpráva J. Scheybala Národní kulturní komisi, 11. 12. 1948, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XVIII, i. č. 168 39_Viz prováděcí směrnice k vyhlášce FNO a Osidlovacího úřadu č. 2141. Úřední list I, částka 219, přetištěno též v Konfiskace, správa a převod nepřátelského majetku (Zákony, vyhlášky, směrnice a pokyny). Praha 1947. O kontrole výprosů a dispozičních listů viz též kapitola č. 4. 4. Průběh třídění mobiliáře bytů, vil, továren a provozoven (UHLÍKOVÁ, Kristina. Národní kulturní komise. Praha: Artefactum, 2004, s. 40–44. ISBN 80-903230-8-1). 40_Zpráva J. Scheybala pro NKK - Reorganizace skladu na zámcích Hrubém Rohozci a Sychrově – skladník, 4. 8. 1948, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond NKK, dokumenty z činnosti J. Scheybala, kart. XVIII, i. č. 165. 41_Část pracovního deníku J. Scheybala, Liberec, pokračování v akci dispozičních listů v ulici Z. Nejedlého a v Rochlici, 16., 17. 6. 1949, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond NKK, dokumenty z činnosti J. Scheybala, kart. XX.

Během prohlídky zvláště severočeských skladů se Scheybal také několikrát setkal s aktivitami zahraničních, především amerických starožitníků či spíše překupníků, kteří od Fondu národní obnovy nakupovali předměty i knihy a obratem je vyváželi ze země. To nebyl v zásadě nezákonný postup ovšem jen v případě, že jejich výběr schválila Národní kulturní komise. K tomu však často nedošlo již proto, že Fond, který takto získával cenné valuty, byl na těchto obchodech velmi zainteresovaný. „Cizí agenti (Roos z Chicaga) skoupili mnohdy bezcenný brak za jednotné ceny, mezi kterým se nacházely vzácné předměty ze skla neb porcelánu. Bezcenné věci byly prodány vetešníkům se ziskem, cenné předměty měli zdarma a byly podloudně dopravovány do Ameriky.“38 Stěžoval si Scheybal roku 1948 kanceláři Národní kulturní komise.

Prohlídky bytů Současně s prohlídkou oblastních skladů Fondu národní obnovy byla komisí zahájena tzv. bytová akce. Jejím pověřencům, většinou totožným s pověřenci pro sklady Fondu, byly v jeho oblastních úřadovnách předány seznamy výprosů a dispozičních listů.39 Výprosy byly zvláštní dokumenty, do kterých se zaznamenaly předměty, u nichž si nebyl znalec Fondu jistý, zda nemají kulturní hodnotu a může-li je prodat zájemci. Ponechal je tedy na původním místě do příchodu povolanějšího znalce. Na disposiční listy se zaznamenávaly předměty, které majitel bytu nechtěl zakoupit a jejichž rozměry či

Studie

jiné okolnosti nedovolovaly okamžitý převoz do sběrny. Předmětů ponechaných takto u nových nabyvatelů zůstalo v některých oblastech velmi mnoho, např. jenom pro libereckou oblast bylo 60 000 dispozičních listů a asi 30 000 výprosů. Zdá se však, že praxe ponechávat věci s těmito výhradami v bytech byla zavedena především v severočeském regionu, možná opět pod Scheybalovým vlivem. Kvalita zaznamenaných předmětů kolísala v závislosti na úrovni odbornosti konkrétního znalce Fondu. Podle Scheybala bylo třeba brát jak dispoziční listy, tak i výprosy „s reservou, neposkytují vždy to, co slibují, ale přesto všecko asi v 50 % se jedná o věci dobré, mnohdy i pozoruhodné.“40 Prohlídka a případné převzetí tohoto mobiliáře v obývaných bytech se mnohde neobešly bez konfliktů. Majitelé se jeho vydání bránili a v některých obcích se proti této akci postavili i představitelé místní samosprávy. Pověřenci Komise museli proto často chodit v doprovodu nejen pracovníků Fondu národní obnovy, ale i příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Denně prohlédli 25 až 40 bytů, předměty z nich vybrané byly většinou hned odváženy do sychrovské sběrny. Scheybal se opět soustředil především na hlavní regiony své dosavadní působnosti. Nejvíc času věnoval libereckým bytům. Začal se dvěma pomocníky 8. června 1949 a pokračoval v průběhu celého léta. Procházeli podle podkladů Fondu ulice libereckého centra i vilové čtvrti. Scheybal v navštívených bytech nesledoval většinou pouze předmět zanesený na výprosu či dispozičním listu, pokud viděl další cenné věci, ptal se po jejich původu a pokud majitel přiznal, že jej koupil od Fondu, nekompromisně jej odebral. „V této ulici [ulici Zdeňka Nejedlého] bydlí čp. 388/14 [?] železniční úředník Václav Urban. Když jsme přišli poprvé do jeho bytu, byla doma pouze dcera. Ukázala nám obraz, který jest na disposičním listě a který jim nebyl prodán; visí ve velkém obývacím pokoji. Když jsem se rozhlédl po pokoji, s podivením jsem seznal, že vlastně ten nejhorší obraz byl označen jako kulturní hodnota a že celá řada lepších obrazů, hlavně veliký romantický obraz nad krbem (asi Siegfried v kovárně) a veliký krásný orientální koberec a veliká japonská vása byly FNO prodány.“41 Předměty z bytu Václava Urbana se Scheybalovi nakonec zřejmě podařilo získat. Po prohlídce libereckých bytů Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

42_Část pracovního deníku J. Scheybala, Heřmanův Městec, pokračování v eliminačních pracích na zámku, Turnov, jednání o přestěhování předmětů z Heřmanova Městce do Sychrova, 12.–19. 11. 1951, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond NKK, dokumenty z činnosti J. Scheybala, kart. XX. 43_Lidovým nábytkem jiného původu Komise nedisponovala, viz též KAPLANOVÁ, Kristina. Babiččino údolí – areál spravovaný Národní kulturní komisí. In: Dalibor Prix, ed. Pro arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila. Praha: Artefactum, 2002, s. 383–388.ISBN 80-903230-1-4. 44_Část pracovního deníku J. Scheybala, Hradec Králové, dokončení eliminace bytu Dr. Hugo Doskočila, společná návštěva Charity s Dr. Pochem, Z. Wirthem a zástupcem Národní galerie – výběr plastiky pro NG a NKK, převzetí kreseb drážďanských malířů z místního muzea (původně z myslivny v Javorníku), 22. – 26. 1. 1951, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond NKK, dokumenty z činnosti J. Scheybala, kart. XX. 45_Tamtéž. 46_Zůstala zde však rozsáhlá sběrna pro zámecké svozy.

XVI 2015 1

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i.

pokračoval v Jablonci nad Nisou a dalších městech ny v zapečetěném bytě, nebo převzaty okresní prokurai vesnicích, v nichž se snažil zachránit především lidový turou, nejčastěji však finančním referátem příslušného nábytek typický pro danou oblast. okresního národního výboru. Tyto úřady potom většinou samy vyzývaly buď kancelář Komise, nebo přímo ScheyZámecké objekty bala, aby přijel věci prohlédnout a případně je převzal. Hlavní Scheybalův zájem patřil konfiskátům podle V lednu 1951 Scheybal například třídil předměty z bytu tzv. všeobecného konfiskačního dekretu č. 108/1945 odsouzeného emeritního rektora kněžského semináře Sb., v řadě případů jej však Komise pověřila i tříděním či v Hradci Králové kanovníka Hugo Doskočila.44 Druhý pouze převzetím mobiliáře a knih ze zámeckých objektů. den pokračoval prohlídkou majetku známé továrnické A to jednak v situacích, kdy se pohyboval v okolí takového rodiny Steinský-Sehnoutka,45 jejíž příslušníci emigrovali objektu (mimoňský zámek), jednak v případech, kdy si jej a byli v nepřítomnosti odsouzeni k propadnutí majetku. vyžádal přímo Zdeněk Wirth jako asistenta. Na jaře 1947 mu takto pomáhal na zámku Sloup, v dalších letech při Sychrovský zámek – centrální sběrna eliminaci vnitřního zařízení zámků Hrubá Skála, Holo- mobiliáře konfiskovaného dekretem vousy u Hořic činákladně vybaveného zámku Kinských č. 108/1945 Sb. ve východočeském Heřmanově Městci. „Pokračování Záhy po založení Národní kulturní komise se ukázav eliminačních pracích v Heřmanově Městci. Vy- lo jako nezbytná podmínka pro rozvinutí zajišťování třiďování drobných předmětů v místnostech, hlavně konfiskovaného památkově hodnotného mobiliáře keramiky, textilií (oděvu a kostýmu), jejich soupis podle dekretu č. 108/1945 Sb. získání rozsáhlejších a vypravení do Jemniště. Vytřiďování hraček a her. skladových prostor. Bylo jednoznačné, že by se takoVečer práce na soupisech a třídění nově nalezených vý sklad měl nacházet v severočeském regionu, kde se grafik a vypravení do grafické sbírky státní galerie.“42 předpokládalo, že ho zde je největší množství. Vedení Zapsal si Scheybal do svého pracovního deníku ke 12. lis- Komise zřejmě od počátku počítalo se soustředěním totopadu 1951. hoto typu konfiskátů odděleně od převážně zámeckého Scheybal Wirthovi asistoval také při jediných dvou mobiliáře zestátněného podle dekretu č. 12/1945 Sb. interiérových instalacích provedených Národní kul- V dubnu roku 1947 požádal osobně Wirth Scheybala, turní komisí v roce 1949 na zámku v Litomyšli a v ná- aby prohlédl zámky Sychrov a Hrubý Rohozec a zjistil sledujícím roce na zámku v Ratibořicích a v dalších možnosti uskladnit přebírané předměty zde. Scheybal objektech Babiččina údolí. Zásadním způsobem se za- prostory obou zámků považoval za vyhovující a záhy pojil do výběru mobiliáře nejen v sychrovském skladu, sem začal svážet přebíraný mobiliář i konvoluty knih ale i v řadě dalších objektů Komise a v jejích sběrnách. a to i přesto, že objekty v té době ještě nebyly oficiálně V Ratibořicích se podílel především na instalaci Staré- Komisí převzaty. První rok mu fyzicky i organizačně ho bělidla, pro které poněkud paradoxně vybral zařízení pomáhali kasteláni obou zámků Otto Lank a Karel především z lidového nábytku zajištěného v německých Mlejnek. Na počátku roku 1948 dostal Scheybal pokyn domácnostech.43 zrušit sběrnu na Hrubém Rohozci46 a všechny konfiskáty podle dekretu č. 108/1945 Sb. soustředit na Sychrov, Majetek odsouzených osob který se měl stát centrální sběrnou pro tento typ mobiPo roce 1948 Scheybalovi přibyla další, byť již zdale- liáře. Scheybal byl jmenován jejím správcem a záhy se ka ne tak rozsáhlá agenda – majetkové podstaty z bytů také s rodinou do zámku z Turnova přestěhoval. Původuprchlíků a dalších osob, které byly novým režimem ně mu kancelář Komise nabízela také funkci kastelána perzekuovány a často odsouzeny i ke ztrátě majetku. zámku a Scheybal uvažoval o formách jeho zpřístupnění, V písemnostech Komise tento majetek nejčastěji figuruje respektive o variantách vytvoření alespoň prozatímní inpod označením „provinilci“. Umělecky či vědecky cenné stalace. K tomu však z neznámých důvodů nikdy nedošlo předměty a knihy byly v těchto případech buď ponechá- a Sychrov měl paralelně svého kastelána (po nuceném 43

Studie

Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 2. část | Období 1947–1954

odchodu Otto Lanka, ještě původního rohanského správce, se jím stal Otakar Řehořek), který kromě vlastního zámku spravoval sběrnu zámeckých svozů. I tak Scheybalovi podle jeho vlastních informací zbývalo 130 skladovacích prostor. Původně uvažoval o tom, že by alespoň větší konvoluty od jednoho původce nechával pohromadě v jedné místnosti. Nakonec však dal po zkušenostech s provozem sběrny přednost třídění podle typů předmětů. Když na podzim roku 1952 obsah sběrny sám charakterizoval, psal mimo jiné o 6 místnostech textilií, 18 místnostech lidového nábytku, 600 hodinách, 2 000 předmětech z keramiky a 1 000 skleněných předmětů. Víme, že zde byly i některé specifické soubory jako velká sbírka medijních kreseb, či zařízení historických lékáren.47 Závěrečná revizní zpráva ze srpna roku 1954 evidovala ve sběrně 60 409 předmětů, které pocházely z 1 022 svozů.48 Do určité míry samostatně Scheybal spravoval také knižní sklad, jehož rozsah odhadoval na půl milionu svazků. Dokumentace těchto svozů není zdaleka tak chatrná, jak se doposud běžně předpokládalo. Scheybal při přejímání každého souboru pořizoval samostatný protokol v několika průklepových kopiích se seznamem předmětů a často i jmenný soupis knih. Tyto dokumenty jsou dnes uloženy ve fondu Státní památková správa v Národním archivu v Praze a částečně také ve fondu Národní kulturní komise v oddělení dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR. Seznamy mobiliáře,49 byť je Scheybal musel připravovat často zjevně ve velmi komplikovaných podmínkách, svědčí o maximální snaze charakterizovat každý předmět co nejvýstižněji, tak aby byl nezaměnitelný s jiným. V soupisu mobiliáře z vily broumovského továrníka Eduarda Langer-Schrolla, syna známého poslance stejného jména, například čteme: „č. 1 obraz olej ve zlaceném rámu, portrét tov. J. Schrolla od Kaspar Ritter 1890 poškozen, Kč 1.500.–“50. U každé položky musela být také uvedena odhadní cena stanovená podle cen na trhu starožitností v roce 1938. Tuto podmínku si Fond národní obnovy vymohl za akceptování pravomocí Národní kulturní komise.51 Informace o prohlídce a převzetí předmětů z určité podstaty se většinou také odráží ještě v záznamu pracovního deníku52 vedeného s až pedantskou důsledností a často také v soukromé korespondenci Wirthovi, kde se dozvídáme mnohé zákulisní informace.53 44

Depozita uměleckých předmětů a knih pro státní instituce Řada předmětů a knih soustředěných ve sběrnách na Sychrově a v Hrubém Rohozci byla již záhy předávána dalším institucím. Jejich počet i různorodost jsou opravdu veliké. V prvé řadě se jednalo o centrální sbírkotvorné instituce – Národní galerii, Národní muzeum, Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu, Uměleckoprůmyslové muzeum, Vojenský historický ústav a Národní a univerzitní knihovnu, které měly i podle směrnic Národní kulturní komise na nejvzácnější artefakty příslušného typu nárok. Scheybal takovéto předměty a knihy většinou vytipovával sám často již při jejich převzetí a příslušnou instituci následně informoval. Záleželo na dalších okolnostech, zda si je její zástupci přijeli převzít přímo na místo či do sběrny nebo jim je v pozdějších letech hlavní organizátor svozů Alois Soukup do Prahy přivezl. Jak již bylo zmíněno, část konfiskátů soustředěných během prvních dvou poválečných let v regionálních muzeích Scheybal ponechával těmto institucím. Na Sychrov zajížděli také další zaměstnanci Národní kulturní komise vybrat mobiliář pro připravované instalace na již převzatých hradech a zámcích. Ti Scheybalovi často předem zaslali specifikaci svých požadavků a on pro ně mobiliář vytipoval. Ze sychrovského skladu se však zařizovalo také mnoho reprezentačních prostor pražských ministerstev, kanceláře prezidenta republiky, dalších úřadů, kanceláře prezidia nově založené Československé akademie věd či státního sanatoria na pražských Malvazinkách. Scheybal vybíral předměty i pro Československý státní film, sychrovský mobiliář figuroval například ve filmech Císařův pekař a Pekařův císař nebo Únos. Architekt Pavel Janák sem přijel vybírat zařízení pro alchymistickou laboratoř, jejíž expozice měla být instalována v Bílé věži na Pražském hradě. Z dokumentů je například možné zjistit, že z nevelkého souboru předmětů z majetkové podstaty odsouzeného kanovníka Hugo Doskočila se do poloviny roku 1954 předaly šatník a truhla muzeu v Hradci Králové, sekretář Svazu architektů, na zámek Kačina čtyři židle, do Ratibořic obraz a hrnečky a Společnosti Antonína Dvořáka pohovka.54 Při předání byl institucím připraven protokol, uvedený větou:

47_Na tyto sbírky byl Scheybal zvláště pyšný, ve městech z vlastní iniciativy pátral po zařízení rušených lékáren, kresby objevoval na půdách venkovských domů. Bez jeho zásahu by jistě neměly příliš velkou šanci uniknout před zničením. 48_Revizní zpráva o revisi a soupisu všeho svozového mobiliáře, 30. 12. 1954, Národní archiv, Praha, fond Státní památková správa – dodatky, kart. 105, sign. Sychrov. 49_Seznamy se dnes nalézají v kartonech 105 až 112 obsahujících dokumentaci sychrovské sběrny (sign. Sychrov) fondu Státní památková správa – dodatky, Národní archiv, Praha. 50_Seznam knih a předmětů kulturní hodnoty ve smyslu zák. 137/45 Sb. převzatých do správy a držby NKK v Praze, zastoupené pověřencem J. Scheybalem od MNV v Broumově z bývalého bytu továrníka Langer-Schrolla, 23. 3. 1949, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, seznamy předmětů kulturní hodnoty převzatých J. Scheybalem do správy a držby NKK,kart. XIX, i. č. 244a. 51_Jeho představitelé zřejmě předpokládali, že v budoucnosti budou moci při jednáních na nejvyšší úrovni argumentovat výší ztráty, kterou díky zákonu o Národních kulturních komisích měli, protože museli Komisi všechny předměty předávat bez náhrady. 52_Deník je psán na stroji, každému dni je většinou věnována samostatná strana. Jeho do značné míry kompletní kopie je zachována v Ústavu dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, pracovní deník, kart. XIX a XX. Některé strany najdeme také v Muzeu Českého ráje v Turnově v pozůstalosti Josefa Scheybala st. (roztroušeny po celém fondu). 53_Ústav dějin umění AV ČR, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybala. 54_Seznamy svozů, Národní archiv, Praha, fond Státní památková správa – dodatky, kart. 107, sign. Sychrov.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

55_Popis předmětů v těchto reverzech je však většinou podrobnější a přesnější, protože byl připravován specialisty. 56_Národní archiv, Praha, fond Státní památková správa-dodatky, kart. 105–112, sign. Sychrov. 57_Tyto sváteční dny byly většinou jediným termínem, kdy se Wirth mohl vyvázat z jiných povinností. 58_Úřední záznam o třídění knižního materiálu zkonfiskovaného podle dekretu č. 12/45 a 108/45 Sb. a uloženého ve sběrně NKK na zámku Sychrově, 30. 12. 1948, Národní archiv, Praha, fond Státní památková správa-dodatky, kart. 105, sign. Sychrov. 59_Část pracovního deníku, Raspenava (Luh), vytřídění předmětů a knih ve vile dříve továrníka Maxe Richtera, ve vile bývalého továrníka Felixe Richtera, přebírání starožitného skla a uměleckých předmětů v Hornosmědavské slévárně, likvidace ateliéru malíře Karla Deckera, 10.–13. 11. 1947, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 608.

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i.

„Národní kulturní komise svěřuje Vám podle § 4, odstavce 2 zákona č. 137/46 Sb. do správy jako své depozitum tento státní kulturní majetek“. Instituce měla po převzetí obratem připravit depozitní reverz, protože předměty jí byly prozatím svěřeny jako depozitum Komise. Reverz měl opět obsahovat soupis předmětů55 s původními inventárními čísly. Všechny tyto dokumenty se samozřejmě pořizovaly v několika kopiích a dnes jsou většinou zachovány jak v archivech příslušných institucí, tak v dokumentaci sychrovské sběrny ve fondu Státní památkové správy.56 Ještě rozsáhlejší než v případě mobiliáře je seznam institucí, které převzaly ze sychrovské sběrny knihy. Knižní sklad většinou během vánočních a velikonočních svátků třídil Scheybal společně se Zdeňkem Wirthem.57 Tematické skupiny byly připravovány přímo pro konkrétní subjekty. V úředním záznamu o třídění na konci roku 1948 najdeme jména 24 subjektů – knihovny muzeí, archivy, univerzitní katedry, vědecké ústavy.58

Náročná práce pověřence Z nastíněného, byť jistě ne úplného přehledu Scheybalovy činnosti je zjevné, o jak organizačně, fyzicky i psychicky náročnou práci se jednalo. Životní podmínky v poválečném Československu a zvláště v bývalých německých oblastech nebyly samy o sobě vůbec snadné. Scheybal byl většinou odkázán na špatně fungující železniční dopravu, cesta do vzdálenějších lokalit mu zabrala mnoho hodin, s tím souvisela nutnost pracovní den zahájit často kolem čtvrté či páté hodiny ranní. Přesuny mezi blízkými obcemi musel absolvovat převážně pěšky. „Vzhledem ku špatnému počasí a nemožnosti v místě přenocovati jsem nucen v dešti a blátě klusati 8 km cesty do Frýdlantu na noc.“59 Povzdechl si během několikadenního třídění vil rodiny Richterů v Raspenavě. Vlastní třídění a přebírání mobiliáře probíhalo většinou ve velmi špatných podmínkách v nevytápěných a často špinavých prostorách a nutně vyžadovalo manipulaci s těžkým nábytkem. „Po stránce technické to byla práce hrozná. Stoletý prach, omítka

Interiér tzv. Starého bělidla v Babiččině údolí v roce 1950 (NPÚ, GŘ, sbírka fotografické dokumentace) Foto Č. Šíla

XVI 2015 1

Studie

Kristina Uhlíková | Josef Scheybal a jeho role při konfiskaci movitých památek z majetku občanů německé národnosti po 2. světové válce | 2. část | Období 1947–1954

po bombardování, jemné skelné střepiny, ptačí trus a zvadlé listí, večer jsme byli zaprášeni jako mlynáři.“60 Popisoval Scheybal podmínky během třídění mobiliáře mimoňského zámku. Nesmírně náročné bylo samozřejmě také vedení administrativy spojené s dokumentací více než tisícovky majetkových podstat obsahující statisíce předmětů, přičemž řada z nich byla následně dále předávána jako depozita jiným institucím. Jednoduché bezesporu nebylo ani jednání s úřady často naprosto neochotnými ke spolupráci, neboť směřovala proti jejich zájmům. Ani Scheybalo postavení v Národní kulturní komisi nebylo bezproblémové, kvůli svému do určité míry konfliktnímu vystupování si řadu lidí postavil proti sobě. Wirth jako předseda, byť jeho pozice v této instituci byla v posledních letech její existence také stále komplikovanější, držel nad Scheybalem pevnou ochrannou ruku, protože mu bylo jasné, že takového pracovního nasazení za takových podmínek by nikdo jiný nebyl schopen. Mezi oběma nejvýznamnějšími aktéry záchrany německo-českých kulturních památek se postupně vytvořilo velmi silné osobní pouto. V únoru roku 1949 Scheybal Wirthovi psal: „Věřte mi, že kdybych neměl ve Vás morální a duševní oporu, nevím, jak bych to své těžké břemeno unesl.“61 O čtyři roky později připojil ještě osobnější vyznání: „A prosím, abyste to bral doslovně, že není na světě člověka, kterého bych si po otci více vážil než Vás.“62 Na podzim roku 1951 se podařilo Wirthovi na poslední chvíli odvrátit Scheybalovo převedení do výroby během celostátní akce, která tehdy probíhala ve všech nevýrobních institucích a úřadech. Po zrušení Národní kulturní komise ke konci roku 1951 však Wirthův vliv v novém systému státní památkové péče63 rychle slábl. V září roku 1952 Ministerstvo školství, věd a umění, které převzalo agendu Komise, se Scheybalem rozvázalo pracovní poměr. Nový správce sychrovské sběrny však nebyl jmenován a Scheybalovi tedy nezbylo než v práci pokračovat, protože neměl komu sklad předat. Ministerstvo, jako již před tím několikrát, až s odstupem několika měsíců záležitost vyřídilo uzavřením termínované smlouvy se zpětnou platností. Scheybalovo roztrpčení a hořkost nad naprostým neuznáním jeho práce se však měly ještě v dalších letech stupňovat.

Epilog – revize sychrovského skladu V létě roku 1953 byla Státní památkovou správou na popud Nejvyššího kontrolního úřadu nařízena revize a současně nový soupis všech movitých sbírek uložených na jí spravovaných státních hradech a zámcích. I na Sychrov přijela v srpnu tohoto roku čtyřčlenná soupisová skupina nikoliv kmenových zaměstnanců správy, ale na smlouvu zaměstnaných revizorů.65 Již na počátku rozhodl Karel Horní, který z pražského ústředí celou akci koordinoval, stihnout revizi i soupis do konce července 1954. Se Scheybalem byla uzavřena nová dohoda o provedení práce končící v tomto termínu. Sklad byl během revize současně předáván kastelánovi zámku, který měl jeho správu převzít. Scheybalův zdravotní stav se na podzim roku 1953 radikálně zhoršil, projevila se u něj cukrovka a musel být řadu týdnů hospitalizován v nemocnici. Díky několika podrobným revizním zprávám dnes víme relativně přesně, jak celý proces probíhal: „Soupis se provádí místnost po místnosti. Soudruh Scheybal popisuje předmět za předmětem, při čemž nejdříve hlásí značku na předmětu uvedenou. Podle této značky zjistí člen skupiny, který provádí revisi, příslušný doklad a příslušný soupisový list, který předá druhému členu, který provede zápis podle diktátu soudruha Scheybala. To se opakuje a střídá podle toho, zda následující předmět je stejného neb jiného původu…. Třetí člen provádí současně označení předmětu buď závěskou neb štítkem, na kterém zapíše: nové inventární číslo, původ a základní číslo původního dokladu.“66 S blížícím se plánovaným termínem dokončení začal být stupňován tlak na zvýšení rychlosti. V červenci si Scheybal Wirthovi postěžoval: „Soupisová akce klesla pod úroveň FNO neb NPF. Tak, jak to Horní vede, jest bezcenné. Revisorovi jsem přišel na řadu nesprávností, na neodškrtané položky, které by v revisní zprávě chyběly, ač jsou zde. Měl z toho těžký srdeční záchvat, ale co platno. Bráním se těm sršním, jak dovedu. Už, aby byl tomu utrpení konec.“67 „Avšak tato potřebná a žádaná spolupráce Josefa Scheybala při revizních a soupisových pracech má vážné závady. Jeho vznětlivá a prchlivá povaha, jakož i osobitní neústupnost k jiným náhledům a konečně snad i občasná churavost působila nepříznivě 64

60_Část pracovního deníku, Mimoň, přejímání a příprava k odvozu vytříděných předmětů kulturní hodnoty, 6. 8. 1948, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Národní kulturní komise, materiály z činnosti J. Scheybala, kart. XX, i. č. 686. 61_Dopis J. Scheybala Z. Wirthovi, 11. 2. 1949, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybala. 62_Dopis J. Scheybala Z. Wirthovi, 25. 11. 1953, ÚDU AV ČR, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybala. Z nesmírně bohaté zachované korespondence víme, že Scheybalovi také Wirtha pravidelně navštěvovali při jeho letních pobytech v Bedřichově, kde si s dcerou koupili domek. 63_Na základě vládního nařízení č. 112 ze dne 11. 12. 1951, které vstoupilo v platnost 1. 1. 1952, byla přenesena výkonná pravomoc v oblasti památkové péče na krajské národní výbory, přičemž památky celostátního významu podléhaly přímo Ministerstvu školství, věd a umění. Státní památkový úřad v Praze i jeho pobočka v Brně byly přeměněny na jednotný Státní památkový ústav, jehož hlavním úkolem se stala teoretická odborná záštita památkové péče, dále propagace a evidence památek. Národní kulturní komise byla zrušena jako samostatný orgán a měla být přeměněna v poradní sbor ministerstva, k čemuž však již nedošlo. 64_Státní památková správa vznikla v tomto roce při nové restrukturalizaci státní památkové péče sloučením památkového oddělení ministerstva, Státního památkového ústavu a Státního fotoměřického ústavu. 65_Ve složení Karel Čejka, Jaroslav Kotraba, Karel Suchánek a Vojtěch Kroupa. 66_Přehled postupu revisních a soupisových prací ve státním zámku Sychrov, 30. 12. 1953, Národní archiv, Praha, fond Státní památková správa – dodatky, kart. 106, sign. Sychrov. 67_Dopis J. Scheybala Z. Wirthovi, 11. 7. 1954, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybala.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

68_Přehled postupu revisních a soupisových prací ve státním zámku Sychrov, 30. 12. 1953, Národní archiv, Praha, fond Státní památková správa – dodatky, kart. 106, sign. Sychrov. 69_Přebírání předmětů z majetkových podstat perzekuovaných lidí považoval za jediný způsob, jak z tohoto majetku zachránit alespoň to nejvzácnější před zničením a to v některých případech i po konzultaci s původními vlastníky. 70_Za informace o závěru života J. Scheybala děkuji pracovnicím Muzea Českého ráje v Turnově Mgr. Alžbětě Kulíškové a Mgr. Kateřině Jakubičkové. 71_Dopis J. Scheybala Z. Wirthovi, 6. 10. 1953, Ústav dějin umění AV ČR, odd. dokumentace, fond Z. Wirth, korespondence J. Scheybala. 72_Vše se zjevným puncem „němectví“ bylo však ještě dlouho po válce většinovou společností považováno za poskvrněné. Zajímavé svědectví o tom přináší i A. Piffl ve svých promluvách: „Prostý člověk přicházející do pohraničí si tyto problémy zásadně zjednodušil tím, že z jakési morální povinnosti tímto uměním [myšleno německo-českým p. a.] opovrhoval. Vzpomínám si na jeden moment, když se mi svěřil jeden z prosťáčků Božích, že má obrázek, který se mu líbí, ale že je tam německý podpis, tak tedy, že tento podpis vyškrábe a buď tam napíše některého českého známého malíře, nebo to nechá holé. Zůstal jsem mu dlužen odpověď, protože na takovéto řešení jsem přec jen nebyl připraven.“ PIFFLOVÁ, Blažena. Alfred Piffl a jeho relace v ústeckém rozhlase 1946–1947, s. 7. In: Ústí: Aussig. Architektura na severu Čech. 20. 2. 2013 [cit. 2015-02-02]. Dostupné z:http:// usti-aussig.net/

XVI 2015 1

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v.v.i.

na všechny spolupracující a každého, kdo s ním má úředně co dělat.“68 Stěžoval si za druhou stranu Karel Horní. Zlomený Scheybal se stejně jako vedoucí celé skupiny Kotraba rozhodl nečekat na dokončení revize a podle původní smlouvy odejít ke konci července 1954. Revize byla nakonec dokončena 21. srpna. Wirthovi se sice ještě podařilo získat pro Scheybala pověření, aby mohl v ohromném sychrovském knižním skladu pokračovat ve třídění knih, měl především vybírat publikace pro nově budovanou knihovnu Československé akademie věd, Státní památková správa však Scheybalovi rezolutně zakázala vstup do jakékoliv části zámeckých prostor a jeho rodina byla nucena se vystěhovat. V dokumentech, ale především v soukromé korespondenci Scheybal několikrát kritizoval nové politické poměry v zemi, během nichž se do popředí i na úrovni obecních a městských zastupitelstev a nižších instancí úřadů dostávali lidé, jejichž jedinou kvalifikací bylo členství v jedné z vládních stran, později samozřejmě již výlučně v komunistické straně. Scheybal zůstal nestraníkem, ostatně stejně jako Wirth, který však byl jinak novému režimu v mnoha směrech nakloněn, protože sliboval lepší financování kulturní sféry a především důslednější ochranu památek. Z jejich vzájemné korespondence vyplývá, že pro něj byl Wirth rádcem i v politických otázkách a možná pod jeho vlivem byl Scheybal ke komunistickému režimu do určité míry tolerantní.69 V roce 1955 Scheybal nastupuje do nového zaměstnání jako odborný pracovník prodejny Kniha v Jablonci nad Nisou, kde záhy upozorňuje na nesrovnalosti v jejím provozu, a odchází. V následujících letech již zaměstnán nebyl70 a nemáme ani příliš informací o tom, jak prožil zbytek svého života. Jistě hrdě sledoval slibně se rozvíjející uměleckou i vědeckou kariéru svého syna, budoucího známého etnografa Josefa Václava Schey-

bala. Zemřel v roce 1967. Jeho činnost stejně jako celý proces přebírání zestátněných kulturních statků se stal již tehdy zcela tabuizovaným tématem a i v současnosti je mlčení týkající se této problematiky v řadě případů obtížné prolomit. Josef Scheybal byl jistě do určité míry kontroverzní osobností. Stál jakoby rozkročen mezi dvěma světy – pozvolna zanikajícím německo-českým a mnohde ještě značně syrovým světem nových osídlenců. Nikdy otevřeně nekritizoval nucený odchod většiny Němců z poválečné Československé republiky, jako by jej považoval za nutný (byť krutý) důsledek války. K dramatickým změnám, kterými bývalé sudetské regiony procházely, však nezůstával lhostejný: „Srdce mi svírá bolest, když vidím ty spousty. Ničí příroda i člověk. Ten poslední rychle a bez slitování. Jsou marny všechny intervence a přímluvy. Plán nedovolí to, či ono. Samé výmluvy a vytáčky. Zbylí Němci těžce nesou tuto zkázu. Ukrývají vlastivědná díla Německa, kroniky a vlastivědy v tajných úkrytech jako kdysi u nás činili tajní nekatolíci.“71 Sám se snažil povědomí o německo-českém světě zachovat alespoň prostřednictvím zachraňovaných uměleckých předmětů a publikací. Byl jedním z mála, jehož zajímala nejen nadregionální díla vyšší umělecké kvality, ale také lidové umění jednotlivých německých oblastí, díla německo-českých malířů či kroniky a příležitostné tisky dokumentující bohatý společenský a kulturní život německých obcí.72 Scheybalův hluboký zájem o kulturní dědictví německé menšiny spolu s jeho mimořádným pracovním nasazením a profesionálním přístupem ke všem úkolům, jimiž byl pověřen, z něj vytváří jednu z klíčových osobností české památkové péče prvních let po druhé světové válce, osobnost, jejíž význam stále ještě není plně doceněn.

Materiálie

S o called Small retribution in Semily area. Penal Discovery Commissions in Jilemnice, Semily and Turnov

Abstract

Jiří Louda | This study contemplates the theme of the so called small retribution in the post war Czechoslovakia that was carried out by the Penal Discovery Commissions created by one of the presidential decrees. After that the operations of these commissions were regulated by instructions and amendments of the Ministry of Interior Affair. The text compares activities of individual Penal Discovery Commissions in Semily area, namely TNK (PDC) Jilemnice, TNK (PDC) Semily and TNK (PDC) Turnov. The quantities of tried cases, verdicts, offences and penalties are compared. Research proves both common and diverse actions. Relevant funds from the State District Archives Semily were used as the primary sources for this study.

key words

K l í č o vá s l o va

Penal Discovery Commissions

trestní nalézací komise

District National Committee

okresní národní výbor

retribution

retribuce

small retribution decree

malý retribuční dekret

offence against the national honour

provinění proti národní cti

public nuisance

veřejné pohoršení

Jilemnice

Semily

Turnov

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Tzv. malá retribuce na Semilsku. Trestní nalézací komise Jilemnice, Semily a Turnov1 Jiří Louda

Předložená studie se zabývá problematikou retribučního soudnictví v poválečném Československu. V tomto případě se jedná o analýzu činnosti trestních nalézacích komisí2 (TNK) působících v bývalém semilském okrese v letech 1946 až 1948. Představím v ní jednotlivé komise, jejich personální složení, počet případů, činnost v letech 1946, 1947 a 1948, typologii provinění a trestů doplněné konkrétními případy.3

Její porušení se trestalo dvěma způsoby, buď peněžitou pokutou ve výši 5 000 Kčs, nebo pětidenním vězením.8

Retribuce na Semilsku

Oblast Semilska tvořily do roku 1960, kdy proběhla reorganizace územního členění státu, tři samostatné územní celky: Jilemnice, Semily a Turnov. Dále se dělily na soudní okresy Turnov a Český Dub, Jilemnice, Rokytnice a Vysoké nad Jizerou, Semily, Železný Brod Tzv. malá retribuce a Lomnice nad Popelkou. Po Mnichovské dohodě a poTzv. malá retribuce vznikla na základě dekretu prezi- stoupení pohraničí Německu došlo k okleštění všech denta republiky č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret) a vykonávaly ji trestní nalézací komise zřízené u okres1_Tato studie vychází z diplomové práce: LOUDA, Jiří. „Malá retribuce“ na Semilsku. Trestní nalézací komise Turnov, Semily a Jilemnice, diplomová práce, Liberec 2014. Technická univerzita ních národních výborů. Na jejich činnost dohlíželo miv Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie. nisterstvo vnitra, které vydalo 26. listopadu 1945 směr2_Retribuci obecně se věnoval FROMMER, Benjamin. Národní očista: retribuce v poválečném nice. Ty byly následně novelizovány třemi dodatky, a to Československu, 1. vyd. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1838-0. Konkrétním případům se věnují např.: HAMPLOVÁ, Zuzana. Trestní nalézací komise Nymburk, Liberec, 7. května 1946, 28. listopadu 1946 (zvýšil počet členů 2011. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní z původních čtyř na pět) a 7. ledna 1947 věnující se zvýa pedagogická, Katedra historie; KMOCH, Pavel: „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy, Liberec, 2012. Diplomová práce. Technická univerzita šení rychlosti projednávání případů. v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie; KMOCH, Pavel. Pod provinění proti národní cti spadala celá škála „Malá retribuce“ 1945–1948. Trestní a nalézací komise v Benešově, in: Historica Olomucensia, Sborník prací historických, roč. XXIX, 2012, č. 41 s. 259–283, ISSN 1803-9561; KMOCH, Pavel. přestupků, např. hlášení se k německé nebo maďarské KSČ a „malá retribuce“, in: VÁCHOVÁ, Jana (ed.). Zpravodaj grantového projektu Komunistická národnosti, politická spolupráce s Němci či Maďary, strana Československa a bolševismus, 4/2011, s. 7–64, Praha: Ústav pro soudobé dějiny hospodářský styk s nimi přesahující míru nezbytnosti, Akademie věd České republiky 2012; KRYNDLEROVÁ, Tereza. Ženy před trestní nalézací komisí v Hradci Králové v letech 1945–1948. Hradec Králové, 2011. Diplomová práce; LNĚNIČKOVÁ, terorizování Čechů a Slováků s cílem zalíbit se okuAndrea. Provinění proti národní cti podle tzv. malého dekretu, projednávaná v Ostravě v letech pantům, propagování, obhajování, vychvalování nebo 1945–1948, Ostrava, 2000. Diplomová práce; MIKŠOVSKÁ, Barbora. Trestní nalézací komise v Poděbradech. Liberec, 2012. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta podpora nacismu, fašismu a antisemitismu, členství přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie; MACHALA, Jan. Projevy antisemitismu ve fašistických organizacích a horlivé počínání si v nich v případech projednávaných Trestní nalézací komisí v Holešově, in: Židé a Morava. Sborník atd.4 Zřízené trestní nalézací komise disponovaly třemi z konference konané v Muzeu Kroměřížska dne 9. listopadu 2005, Kroměříž, Muzeum Kroměřížska 2006, ISBN 80-85945-46-0, s. 238–250; PEŠKOVÁ, Barbora. Trestní nalézací typy trestů, a sice veřejným pokáráním v podobě výkomise Broumov 1945–1947. Liberec 2012. Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci, věsky v místě bydliště a pracoviště, peněžitou pokutou Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie; REMSOVÁ, Monika. Trestní a nalézací komise v Jablonci nad Nisou 1945–1947. Liberec 2012. Bakalářská práce. Technická v maximální výši 1 000 000 Kčs a trestem odnětí svouniverzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie; RYBÁŘ, body v maximální délce trvání jednoho roku. Členové Václav. Trestní nalézací komise v Liberci v letech 1945–1948. Liberec, 2009. Bakalářská práce. komisí mohli tresty samozřejmě i kombinovat. Pokud Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie. 3_Následná komparace všech tří komisí a celorepublikový kontext, stejně jako postavení žen šlo o trest ve formě peněžité pokuty, vyměřovali členové a osob německé národnosti je součástí již zmiňované diplomové práce. v případě nedobytnosti náhradní trest vězení.5 Odsou4_FROMMER, Benjamin: Národní očista: retribuce v poválečném Československu, 1. vyd. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1838-0, s. 269–270. zení na základě malého retribučního dekretu nebylo 5_KUKLÍK, Jan. Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů: Dekrety prezidenta republiky zanášeno do rejstříku trestů.6 1940–1945, 1. vyd. Praha, Linde 2002, ISBN 80-7201-352-1, s. 385. Souzeni dle tzv. malého retribučního dekretu měli 6_BORÁK, Mečislav. Spravedlnost podle dekretu: Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě (1945–1948), 1. vyd. Šenov u Ostravy, Tilia 1998. ISBN 80-86101-07-X, být pouze českoslovenští státní občané české, slovenské s. 38. či jiné slovanské národnosti.7 Jelikož postupem času 7_STACH, Jindřich: Provinění proti národní cti a jejich trestání podle dekretu presidenta republiky ze dne 27. října 1945, čís. 138 Sb., Brno 1946. byli lidé z probíhající retribuce unaveni a snažili se vyhý8_BORÁK, Mečislav. Spravedlnost podle dekretu: Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný bat členství v trestních nalézacích komisích, prohlásila lidový soud v Ostravě (1945–1948), 1. vyd. Šenov u Ostravy, Tilia 1998. ISBN 80-86101-07-X, vláda vykonávání členství v TNK občanskou povinností. s. 38. XVI 2015 1

materiálie

Jiří Louda | Tzv. malá retribuce na Semilsku. Trestní nalézací komise Jilemnice, Semily a Turnov.

tří okresů. Nejvíce obcí ztratil jilemnický okres, kterému zůstalo sedmnáct obcí. 1. června 1942 Okresní úřad v Jilemnici zanikl připojením ke správnímu obvodu Okresního úřadu v Semilech. Zároveň proběhl převod soudního okresu Železný Brod ze semilského okresního úřadu k Okresnímu úřadu v Turnově. Po osvobození se stav státní správy navrátil ke stavu z 29. září 1938 a všechny proběhnuvší změny byly zrušeny.9 V současnosti města Jilemnice, Semily a Turnov spadají pod Liberecký kraj.10

Trestní nalézací komise Jilemnice11 TNK Jilemnice vynesla první rozsudek 2. února 1946, kdy zastavila případ holičského pomocníka Josefa Noska obviněného za údajný společenský styk s Němci.12 Posledním výměrem členové TNK Jilemnice zastavili 2. května 1947 případ Milady Maderové, rozené Vydrové, která jako dcera „české matky“ údajně podala žádost o německou státní příslušnost a získala ji. Výše jmenovaná navštěvovala české školy a v roce 1932 se provdala za Arthura Maderu z Libiny, který získal německé občanství automaticky. Komise ve svém rozhodnutí přihlédla k okolnostem, kdy obviněná podala žádost pod nátlakem hejtmana Schipeka, který jí vyhrožoval odebráním syna, a rovněž Okresního úřadu v Semilech (výhružka v podobě zastavení podpory).13 V roce 1946 členové trestní nalézací komise rozhodovali o vině či nevině u 201 osob, které se údajně dopustily provinění proti národní cti. Shledali vinnými 19 obviněných, zbylých 182 případů zastavili. Objevily se všechny tři typy trestů, a to jak samostatné, tak i v kombinaci. Veřejné pokárání vynesla TNK Jilemnice v případě 6 osob, celková délka vězení se vyšplhala na 30 měsíců a celková peněžitá pokuta na 21 000 korun československých. Z údajných provinění převažovalo udavačství (35), společenský či hospodářský styk s Němci (18), vyhrožování (12), členství ve fašistických organizacích (11) a NSDAP (8), propagace fašismu a nacionálního socialismu (9), asociální jednání s českým dělnictvem (7) a používání německého pozdravu (7). V tomto roce se Trestní nalézací komise Jilemnice sešla minimálně sedmadvacetkrát. Nejaktivnější byla v měsících duben a květen, kdy zasedala vždy sedmkrát a vynesla sto trestních výměrů, tedy necelou polovinu všech případů za tento rok. Odsuzující rozsudky se 50

objevují až v druhé polovině roku 1946, a to v červnu, srpnu, říjnu a listopadu. V roce 1947 vyšetřovací komise postoupila TNK Jilemnice 47 případů provinění proti národní cti, a to nejvíce v podobě společenské a politické spolupráce s Němci (11 případů), s tím spjaté propagace fašismu a nacionálního socialismu (5 případů), žádosti o německou státní příslušnost (5 případů), udavačství (5 případů) či šikany českých obyvatel, popřípadě dělníků (2 případy). Často jedna osoba spáchala více přestupků. Bylo uděleno 12 trestů. TNK Jilemnice vynesla rozsudky pouze v podobě veřejného pokárání a vězení. Odsuzující trestní výměry měly podobu 4 veřejných pokárání, 2 vězení a 6 kombinací pokárání a vězení. Celková délka vězení se vyšplhala na 18 měsíců a 2 týdny. Veřejná pokárání formou vývěsky většinou trvala po dobu 10 dnů. V tomto roce TNK Jilemnice zasedala minimálně třináctkrát( odvozeno z dat uvedených na trestních výměrech). Nejaktivněji si počínala v dubnu, kdy se sešla osmkrát a rozhodla o 35 případech. Během tzv. druhé retribuce projednala TNK Jilemnice 11 případů, z čehož pouze 4 byly obnoveny a následně opětovně zastaveny. V roce 1948 řešili členové 5 nových udání. Ve 3 případech vynesli odsuzující rozsudek, u 2 osob řízení zastavili, ale udělili dotyčným důtku. 2 případy byly odročeny během první retribuce, a tak je komise musela dořešit. Celková délka vězení se vyšplhala na 9 měsíců a 2 týdny, peněžitá pokuta na 5 000 Kčs. Veřejné pokárání použila TNK Jilemnice jednou, a to v trojkombinaci trestů. Nejvíce kauz projednala komise v září (4), následně v říjnu (3), v prosinci (2) a po jednom v dubnu a srpnu. Ve 115 spisech se objevil přípis, že revize nebude zahájena. Z hlediska typologie provinění posuzovali členové TNK Jilemnice nejvíce vinu u údajných udavačů, tedy ve 40 případech. Většina udání byla bezpředmětná – falešná a nevedla k zatčení, popřípadě smrti. Komise za tento přečin nikoho nepotrestala, všechny případy byly zastaveny. O něco méně osob (29) se provinilo společenským a hospodářským stykem s Němci, přesahujícím míru nutnosti. Opět ve většině případů vynesla TNK Jilemnice zprošťující nálezy. Výjimkou se stal například Antonín Horák, kterého členové komise 30. dubna 1947 potrestali za tento přečin měsíčním

9_Úvod k inventáři prezidiálních spisů OÚ Semily 1850–1945. Bystrá nad Jizerou: Státní okresní archiv Semily, 1994. s. 9. 10_Bohužel k tématu poválečná situace na Semilsku, respektive k situaci v Jilemnici, Semilech a Turnově, nevyšla prozatím ucelená publikace, pouze zmínky v jednotlivých monografiích. Některé z nich jsou pravděpodobně ovlivněny dobou svého vzniku. 11_Není-li uvedeno jinak, pocházejí následující informace z: SOkA Semily, ONV Jilemnice, kartony 1 až 12. 12_SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 7. 13_SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 8.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

14_SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 4. 15_SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 3. 16_SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 3. 17_Více k tématu viz LOZOVIUKOVÁ, Kateřina – KMOCH, Pavel. Zakázaná láska. Trestní postih milostných vztahů v letech 1935–1948, in: MÄRC, Josef a kol.: Žena jako subjekt a objekt, 1. vyd. Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem 2010, ISBN 978-80-7414-367-0. 18_SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 6. 19_SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 5. 20_SOkA Semily, ONV Jilemnice, kartony 10. 21_SOkA Semily, ONV Jilemnice, kartony 10. 22_SOkA Semily, fond ONV Jilemnice, karton 8. 23_SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 2. 24_SOkA Semily, ONV Jilemnice, karton 12.

XVI 2015 1

Katedra historie FP TUL

vězením a desetidenním veřejným pokáráním.14 Společenského styku s cílem vlastního obohacení se měl dopustit i vedoucí pily Ladislav Dobiáš, který obdržel odsuzující výměr 30. dubna 1947 v podobě dvouměsíčního vězení, které si odpykal v zajišťovací vazbě.15 Před TNK Jilemnice se objevily 2 případy, kdy čeští muži navázali a udržovali intimní styk s ženami německé národnosti. První z nich, Josef Fajt, pracující v úřadě říšského protektora, se měl intimně stýkat v letech 1942 až 1943 s Němkou Annou Šírovou. Členové komise ho shledali 28. června 1946 vinným a potrestali ho dvoutýdenním veřejným pokáráním a vězením v délce trvání 5 měsíců.16 Lze říci, že se jedná o trest poměrně přísný, odpovídající trestům za tzv. horizontální kolaboraci17, která se primárně pojí s ženami-pachatelkami. Na druhou stranu nelze s přesností určit, zda trest nenásledoval kvůli působení v úřadu a snaze komise legitimizovat zajišťovací vazbu, kde strávil 129 dní. Intimní poměr s Němkou Gertrudou Daumovou údajně navázal Oldřich Kobr a tento stav měl doprovodit následujícím výrokem: „Neznám české ženy, která by se dala přirovnati po stránce charakteru a inteligence k Daumové, neboť to je žena, jíž nikdo nesahá ani po kotníky.“ Komise vynesla 13. srpna 1946 odsuzující výměr v podobě veřejného pokárání.18 V porovnání s českými ženami, které navázaly poměr s muži německé národnosti, se jedná o velmi mírný trest. Navíc o poměru Kobra-Daumová se vědělo, tudíž veřejné pokárání by nemělo takový efekt diskreditace. Částečně to potvrzuje tezi, že u mužů se tento přečin když ne přehlížel, tak víceméně toleroval, zatímco u žen se přísně trestal a chápal jako pošpinění české národnosti. Početným proviněním proti národní cti se stalo i vyhrožování. Podle spisů se mělo dopustit tohoto přečinu 21 osob. Povětšinou se jednalo o osobní, pracovní či sousedské spory a dotyční se odvolávali např. na německé úřady, Gestapo atd. Většinou se jednalo o plané hrozby, o čemž svědčí i to, že v případě přečinu pouze v podobě vyhrožování TNK Jilemnice případy zastavila. Ve 21 případech se členové TNK Jilemnice setkali s proviněním v podobě vychvalování a podpory nacionálního socialismu jakýmkoliv způsobem (veřejné projevy, víra ve vítězství Německa, posílání dětí do německých škol, používání německého pozdravu). Za údajné vychva-

lování německé branné moci a víru v neporazitelnost německé armády potrestali členové komise Františka Huška měsíčním vězením, které si odpykal v zajišťovací vazbě.19 Další přečiny spočívaly v asociálním jednání s dělníky, čehož se často dopouštěly osoby německé národnosti zastávající vedoucí funkci. Veřejné pokárání v podobě vývěsky použila TNK Jilemnice v šesti případech, délka se většinou pohybovala kolem 2 týdnů. Tento typ výměru obdržel např. Rudolf Šafařík, který podle svědků propagoval a vychvaloval nacionální socialismus a dožadoval se vydání německých lístků do kina, respektive sedadel vyhrazených Němcům, i přes svoji českou národnost.20 Peněžitou pokutou potrestali členové TNK Jilemnice 3 údajné provinilce, mezi nimi 11. listopadu 1946 i Antonína Sema, který si úspěšně zažádal o německou státní příslušnost. Argumentoval tím, že to udělal kvůli svému zaměstnání, pracoval jako provazník. Výše pokuty dosáhla 5 000 Kčs, v případě nedobytnosti vězení v délce jednoho měsíce.21 Trest v podobě samostatného vězení využila komise v Jilemnici celkem dvanáctkrát. Emil Lukeš krátce po připojení pohraničí údajně pronesl v hostinci hospodského Červinky vůči přítomným hostům: „Vy krysy, když budu chtíti, tak Vás nechám zavřít za vaši protiněmeckou činnost.“ Tímto výrokem měl vzbudit veřejné pohoršení a členové TNK Jilemnice ho potrestali 6. srpna 1946 šestitýdenním vězením, které si odpykal zajišťovací vazbou.22 Z analýzy spisů vyplynulo, že kombinaci trestů komise používala méně, to hlavně platí u peněžité pokuty a veřejného pokárání (1) a vězení a peněžité pokuty (3). Desetkrát vynesla TNK Jilemnice trestní výměr v podobě veřejného pokárání a vězení. Jednalo se o druhý nejčastější trest, hned po samostatném vězení. Trestní výměr v podobě půlročního vězení (odpykáno zajišťovací vazbou) a desetidenním veřejným pokáráním obdržel 28. dubna 1947 František Čmuchálek, který jako Čech úspěšně podal žádost o německou státní příslušnost. Dále se údajně dopustil odborné spolupráce s Němci a zneužívání vedoucího postavení k získání osobního prospěchu.23 Členové TNK Jilemnice obdobným trestem (šestitýdenní vězení a veřejné pokárání) potrestali 20. března 1947 Rudolfa Zuzánka za údajné propagování nacionálního socialismu.24 51

materiálie

Jiří Louda | Tzv. malá retribuce na Semilsku. Trestní nalézací komise Jilemnice, Semily a Turnov.

Trestní nalézací komise Semily25 Tato TNK posuzovala údajná provinění proti národní cti u 252 mužů a 60 žen, jejichž spisy byly převážně vedeny ve složce mužských příbuzných. Jako předsedové vystupovali František Dostál a JUDr. Vogel, k dalším členům se řadili Dr. Večerník, Jitřen Kuk, Václav Šedivý, Josef Hušek, Václav Fikr, Oldřich Deyl, Josef Simandl, Rudolf Horáček, Jaroslav Cerman, Josef Robovský, Jehlička, Drahota a Čermák. Fond ONV Semily bohužel neposkytl žádné další informace, ani o politické příslušnosti u výše uvedených osob. Nejstarší obviněný, Jan Zita, obdržel 8. října 1946 od členů TNK Semily odsuzující výměr v podobě dvouměsíčního vězení za údajnou stížnost na svého souseda pro hlasitý poslech rádia. V listopadu 1944 si stěžoval na svého souseda Karla Bartoně na německém úřadě pro hlasitý poslech rozhlasu, které rušilo klid v domě. Souseda na základě udání zatkli němečtí četníci a Bartoň strávil ve vězení 6 až 9 týdnů. Svědecké protokoly Marie Polákové a Františky Blažkové potvrdily, že Jan Zita navázal s německým starostou Adolfem dobré styky, nechoval se jako řádný Čech a přerozděloval uhlí ve svůj prospěch. Obžalovaný se ke svému činu přiznal.26 Odsuzující trestní výměr v podobě měsíčního vězení a desetidenního veřejného pokárání vynesla komise i v případě nejmladšího obviněného, a to krejčovského učně Libora Vlčka, jemuž v té době bylo necelých 18 let. Provinil se údajným udavačstvím, kdy společně s Josefem Skrbkem napsal a německému četnictvu zaslal udání, ve kterém Josefa Dytrycha z Libštátu obviňoval z poslechu zpráv z Londýna, keťasení se zlatem a stříbrem a uschování zásob mouky a obilí. Jednalo se o falešné udání, které nevedlo k zásahu německých úřadů proti Dytrychovi. Oba udavači se tímto způsobem mstili svému bývalému zaměstnavateli, který je propustil poté, co mu zpronevěřili a utratili 10 000 korun československých. Vlček se ke svému činu doznal, jeho výpověď podpořilo šetření Sboru národní bezpečnosti. Údajných výkřiků slov „Heil Hitler“ se podle členů TNK Semily nedopustil.27 Trestní nalézací komise Semily svým prvním trestním výměrem 26. ledna 1946 potrestala ročním vězením a veřejným pokáráním řezníka Jana Tunyse za domnělé vychvalování nacionálního socialismu, urážení 52

Čechů, ponižování prezidenta republiky a zesměšňování československých legií, podporu Němců a udávání svých spoluzaměstnavatelů. Podle svých slov psal dopisy, ve kterých vychvaloval nacionální socialismus kvůli ochraně před perzekucí a pro zajištění existenčních zájmů své rodiny, jelikož jako legionář nemohl nalézt práci. Popřel, že by udal řezníka Antonína Stránského či doktora Kubánka ohledně jejich výroků mířených proti Adolfu Hitlerovi a Němcům. Tunys se proti výroku členů komise odvolal k Zemskému národnímu výboru v Praze, který toto odvolání 2. června 1947 zamítl jako bezpředmětné. Posléze jeho manželka Kristina Tunysová adresovala ZNV žádost o milost pro svého manžela, protože musela živit tříčlennou rodinu, ale kvůli revmatismu, tělesné slabosti a chronickému zánětu průdušek nemohla pracovat. Žádost byla zamítnuta 19. ledna 1948.28 Poslední výměry v prvním retribučním období komise vynesla 3. května 1947 a u všech třech obviněných případy zastavila. V roce 1946 Trestní nalézací komise Semily posuzovala provinění u 187 případů, přičemž 106 osob odsoudila a 81 případů zastavila. Členové komise využili všechny možné typy trestů, ať už jednotlivě, nebo v kombinaci. 50 osob obdrželo trestní výměr v podobě veřejného pokárání, z toho 41 v kombinaci s dalším trestem. Nejnižší pokuta činila 100 Kčs, nejvyšší 100 000 Kčs. Celkově se suma vyšplhala na 352 100 Kčs. Nejkratší vězení trvalo 10 dnů, nejdelší rok. TNK Semily vyměřila trest vězení v celkové délce trvání devět a půl roku. V roce 1947 vyšetřovací komise postoupila TNK Semily 106 případů, z nichž členové trestní nalézací komise 92 zastavili a 14 odsoudili. S postupující dobou se výměry za provinění proti národní cti mírnily. V tomto roce členové komise vynesli pouze jednotlivé tresty, žádné kombinace. Čtyři osoby obdržely trestní výměr v podobě vězení. Pět kauz bylo ukončeno peněžitou pokutou a dalších pět veřejným pokáráním. Nejkratší vězení trvalo měsíc a nejdelší půl roku. Celková délka pobytu ve vězení se vyšplhala na rok a osm a půl měsíce. Součet peněžitých pokut se rovnal 32 000 Kčs. Osm odsuzujících rozsudků vynesla TNK Semily v dubnu a čtyři v březnu. Odsouzené osoby se podle členů komise provinily styky s Němci (3), žádostí o německou státní příslušnost (3), udavačstvím (3), vyhrožováním (2) a propagací nacionálního socialismu (2).

25_Není-li uvedeno jinak, pocházejí následující informace z: SOkA Semily, fond ONV Semily, kartony 69-9. 26_SOkA Semily, ONV Semily, karton 9. 27_SOkA Semily, ONV Semily, karton 9. 28_SOkA Semily, fond ONV Semily, karton 8.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

V roce 1948 Trestní nalézací komise Semily řešila sedm nově zahájených případů. Ve čtyřech z nich vynesla odsuzující rozsudek. 15 trestních výměrů podlehlo revizi, z čehož 10 kauz členové TNK Jilemnice zastavili. Pět skončilo vynesením odsuzujícího rozsudku, při čemž čtyři případy byly v předchozím jednání zastaveny. Výše trestů přesahovala předchozí období. Peněžité pokuty se pohybovaly v řádech desetitisíců, celková suma pokut se vyšplhala na 440 000 Kčs (nejnižší pokuta 20 000 Kčs a nejvyšší 150 000 Kčs). Tři tresty vězení vynesly celkovou délku odnětí svobody 16 měsíců. Členové komise dvakrát použili trestní výměr v podobě veřejného pokárání. Čtyři kauzy řešila TNK Semily v květnu 1949 a všechny zastavila. V prosinci 1948 projednala TNK 14 údajných provinění proti národní cti, tři v říjnu a po jednom v dubnu, srpnu, září a listopadu. Z hlediska typologie provinění převažovaly společenské, hospodářské či intimní styky s Němci přesahující míru nutnosti (55) a komise za tento přestupek 15 údajných viníků potrestala odsuzujícím trestním výměrem. Nejčastěji se obvinění stýkali s příslušníky Gestapa nebo Němci zastávajícími vyšší funkce v obecní správě, např. hejtmany nebo starosty. V případě hádek se pak následně dovolávali zásahu těchto příslušníků. Např. 6. května 1946 komise odsoudila Františka Toma za údajné udržování společenských a hospodářských styků s Němci a výzdobu automobilu německou vlajkou s hákovým křížem. Trestní výměr měl podobu peněžité pokuty v hodnotě 50 000 Kčs (v případě nedobytnosti pět měsíců vězení). Výše jmenovaný se odvolal, nicméně Zemský národní výbor v Praze žádost zamítl, pouze snížil peněžitou pokutu na 30 000 Kčs, v případě nedobytnosti tři měsíce vězení, jelikož společenské styky nebyly fakticky dokázány.29 49 osob se údajně provinilo vstupem a následným členstvím ve fašistických organizacích, jejichž seznam vydalo ministerstvo vnitra společně se směrnicemi. Více než polovina z nich vstoupila do Vlajky, ale nově příchozí členy získaly i Kuratorium pro výchovu mládeže, Svaz českých válečníků, Národní obec fašistická, Nationalsozialistiche Frauenschaft a Národní árijská kulturní jednota. Za údajné aktivní členství v těchto organizacích potrestali členové komise 13 obviněných. XVI 2015 1

Katedra historie FP TUL

Ukázka trestního nálezu TNK Semily (SOkA Semily, fond ONV Semily, karton 7, spis Františka Šimůnka)

Jeden z nich se jmenoval Václav Holý a jeho trestní výměr z 1. března 1946 měl podobu vězení v délce 2 měsíce a veřejného pokárání. ZNV v Praze vyhověl jeho žádosti o odklad trestu kvůli zdravotním potížím a 22. srpna 1947 přeměnil zbývající 2 týdny vězení na pokutu ve výši 1 000 Kčs splatnou do 30 dnů.30 Na druhou stranu členové TNK Semily převážně řízení týkající se členství ve fašistických organizacích zastavovali, např. u kovářského pomocníka Františka Šimůnka, který údajně v roce 1929 dobrovolně vstoupil do Národní obce fašistické a v roce 1939 ho přemluvil jakýsi Müller ke vstupu do Vlajky. Podle vlastních slov za něj členský příspěvek složil výše jmenovaný, schůze organizace nenavštěvoval a neplatil žádné příspěvky. Vyšetřovací komise na základě svědeckých výpovědí zjistila, že po celou dobu okupace se obviněný choval jako řádný Čech a požíval dobré pověsti. Členové TNK Semily také přihlédli k jeho aktivnímu členství v Sokolu a řízení 23. ledna 1947 zastavili.31

29_SOkA Semily,ONV Semily, karton 70. 30_SOkA Semily, ONV Semily, karton 1. 31_SOkA Semily, ONV Semily, karton 7.

Jiří Louda | Tzv. malá retribuce na Semilsku. Trestní nalézací komise Jilemnice, Semily a Turnov.

Ukázka tretsního nálezu TNK Semily (SOkA Semily, fond ONV Semily, karton 9, spis Jana Zity) 32_SOkA Smeily, ONV Semily, karton 6. 33_SOkA Semily, ONV Semily, karton 4. 34_SOkA Semily, ONV Semily, karton 69. 35_Více k MLS např. JARKOVSKÁ, Lucie. Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945–1948 na Královéhradecku. 1. vyd. Praha, Prostor 2008, ISBN 978-80-7260-206-3; HRACHOVÁ, Ivana. Mimořádný lidový soud v Mostě v letech 1945–1948. Hradec Králové, 2007. Rigorózní práce; KOČOVÁ, Kateřina. Druhá retribuce. Činnost Mimořádných lidových soudů v roce 1948, in: Soudobé dějiny, roč. 12, 2005, č. III.-IV, s. 586–619, ISSN 12107050; KOČOVÁ, Kateřina. Činnost mimořádných lidových soudů. MLS Česká Lípa, Liberec a Litoměřice. Hradec Králové 2006. Disertační práce; KOČOVÁ-LOZOVIUKOVÁ, Kateřina: Mimořádný lidový soud v Liberci a pobočné koncentrační tábory KT Gross-Rosen, in: Fontes

Převažovala i provinění v podobě udavačství, podávané německým úředníkům, četníkům, popřípadě členům Gestapa. Často za nimi stály osobní či sousedské spory, závist či pomsta. TNK Semily posuzovala vinu údajných 41 udavačů, z nichž 11 odsoudila. Brusič skla Karel Sedlák se údajně provinil proti národní cti tím, že si vymyslel falešná udání na Václava Šťastného, který se podle nich dopustil prodeje kradeného dříví, uplácení vedoucího pracovníka úřadu a nelegálního vlastnictví automobilu. Sedlák ve své výpovědi uvedl, že jednal pod nátlakem a že byl bit Gestapem, které ho donutilo podepsat neurčitý list. Trestní nalézací komise přihlédla k okolnostem a řízení s výše jmenovaným zastavila 25. května 1946.32 Tzv. malý retribuční dekret považoval za provinění proti národní cti i podporu nacionálního socialismu a německého režimu obecně. Podpora nebyla přesně definována a mohla mít různou podobu, od posílání dětí do německých škol, výzdobu bytu symboly nacionálního socialismu (portréty německých představitelů)

materiálie

až po nošení odznaku NSDAP a komunikaci v německém jazyce atd. Členové komise za tento přestupek potrestali 9 osob z 30 obviněných. Dopustil se ho údajně např. i Josef Opočenský, který se do Československa přistěhoval v roce 1923. Svědci v protokolech uvedli, že výše jmenovaný propagoval nacionální socialismus tím, že mu na stěně domu visely obrazy Adolfa Hitlera a Reinharda Heydricha. V neposlední řadě se měl dopustit slovního vychvalování nového režimu. Na těchto základech ho členové komise 10. dubna 1947 potrestali osmidenním veřejným pokáráním.33 K dalším častým proviněným patřilo terorizování českých obyvatel a zaměstnanců (15 odsouzených) a vyhrožování německými úřady (5 odsouzených). Petra Bártla obvinila komise z provinění proti národní cti. Provinění dokládala Cecílie Brůnová, podle které jmenovaný prostřednictvím pracovního úřadu vyštval jejího syna Břetislava Brůnu ze závodu, následkem čehož se Brůna dostal do koncentračního tábora Flossenbürg, kde zemřel. K žalobě se přidal Josef Juliš, kterého Bártl udal řediteli závodu Pfohlovi pro údajnou sabotáž. Podle dělníků firmy Drábek, kde působil Bártl jako dílovedoucí, je nutil všemožnými způsoby ke zvyšování pracovního výkonu, vyhrožoval jim, že je předá úřadu práce, což v několika případech dodržel, a dále se stýkal s německými úřady. Pfohl i průmyslník Schowanek potvrdili, že předávání dělníků úřadu práce skutečně vykonával zmiňovaný Bártl. Ten ve své výpovědi popřel udání Juliše a Brůnu prý předal úřadu kvůli tomu, že nevykonával svoji práci tak, jak měl. S přihlédnutím k svědectví a částečnému doznání odsoudili členové TNK Semily Petra Bártla 13. března 1946 k peněžité pokutě ve výši 2 000 Kčs a veřejnému pokárání po dobu 10 dnů.34 Z hlediska typologie trestů členové TNK Semily využili všechny typy a možné kombinace. K veřejnému pokárání odsoudila TNK v Semilech 15 osob. Toto potrestání vynášela komise v případech provinění proti národní cti jako udavačství (provinění, které se trestalo velice přísně u mimořádných lidových soudů35), žádost o německou státní příslušnost a terorizování českého obyvatelstva. Probíhalo formou vývěsky v místě bydliště či pracoviště v rozmezí 8 až 15 dnů. Za údajné vzbuzování neklidu ve svém okolí 18. dubna 1946 tento výměr obdržel František Špicar, který se odvolával na své problémy s alkoholem.36 Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Nissae VII, Liberec, Technická univerzita 2006, s. 124–145. 36_SOkA Semily, ONV Semily, karton 7. 37_SOkA Semily, ONV Semily, karton 7. 38_SOkA Semily, ONV Semily, karton 4. 39_SOkA Semily, ONV Semily, karton 4. 40_SOkA Semily, ONV Semily, karton 5. 41_SOkA Semily, ONV Semily, karton 69. 42_SOkA Semily, ONV Semily, karton 6. 43_Není-li uvedeno jinak, pocházejí následující informace z: Státní okresní archiv Semily, fond Trestní a nalézací komise Okresního národního výboru Turnov. 44_K souvislosti tzv. malé retribuce a parlamentních voleb např. MACHALA, Jan. Retribuce a parlamentní volby 1946. Paměť a dějiny 2013, č. 2, s. 39–51. 45_SOkA Semily, ONV Turnov, karton 9.

XVI 2015 1

Katedra historie FP TUL

Trest v podobě samotné peněžité pokuty obdrželo 22 odsouzených, kteří se údajně provinili proti národní cti. Nejnižší pokuta byla 100 Kčs, naopak nejvyšší se vyšplhala na 150 000 Kčs. Pokutou členové komise trestali údajná provinění v podobě žádostí o německou státní příslušnost, vyhrožování Gestapem, dále šlo o hanlivé výroky o prezidentu republiky a českém obyvatelstvu. Komise určila, dokdy a v jakých splátkách má být pokuta splacena. V případě nedobytnosti pokuty komise vyměřila náhradní trest ve formě vězení. Rodina Buriánků údajně projevovala po dobu okupace sympatie s německým režimem. Podle výpovědi svědků jejich byt zdobil obraz Adolfa Hitlera, často doplněný květinami jako ozdoba. Emílie Buriánková dokonce prý pronesla, že se odstěhují do Německa, kde to je mnohem lepší než v Čechách.37 Trestní výměr v podobě peněžité pokuty ve výši 1 000 Kčs obdržel 13. ledna 1947 František Devátý. Podle svědeckých protokolů se provinil vyhrožováním dělníkům Gestapem, společenským stykem s Němci a používáním německého pozdravu.38 Stejným trestem ve stejné výši potrestali členové TNK Semily 29. května 1946 i honebního starostu Bohuslava Pavlatu za údajné společenské stýkání s Němci.39 Trest ve formě vězení členové TNK v Semilech vyměřili 17 obžalovaným. Nejkratší pobyt ve vězení činil 14 dnů, nejdelší jeden rok. Veřejné pokárání a zároveň pokutu jako trest za spáchaná provinění obdrželo 8 lidí, mezi nimi např. bratři Stanislav a Jiří Plíhalovi. Oba vstoupili do fašistické organizace Vlajka a aktivně si v ní počínali. U prvního jmenovaného dosahovala výše peněžité pokuty 3 000 Kčs, u druhého byla o 1 000 korun nižší.40 28 osob bylo za svá údajná obvinění potrestáno ze strany TNK Semily veřejným pokáráním a vězením. Tuto skupinu reprezentuje Karel Bubla, jehož členové TNK Semily potrestali za údajnou podporu režimu (posílání dětí do německé školy a používání německého jazyka) a společenské styky s Němci měsíčním vězením a veřejným pokáráním.41 U 5 provinilců vynesli členové odsuzující rozsudek v podobě vězení a peněžité pokuty a zároveň u stejného počtu i trest ze všech nejpřísnější, tedy kombinaci pokárání, pokuty a vězení. Za údajnou aktivní činnost v Kuratoriu pro výchovu mládeže potrestala TNK Semily Vladislava Soukupa 13. března 1946 veřejným pokáráním, peněžitou pokutou ve výši

3 000 Kčs, v případě nedobytnosti měsíčním vězením, a pobytem ve vězení v délce trvání čtrnácti dnů.42

Trestní nalézací komise Turnov43 Jako předseda komise vystupoval JUDr. Alexander Dymeš a k dalším členům patřili Josef Kovář, František Podskalský, František Beneš, Josef Rašín a Věra Pachtová jako zapisovatelka. Členové komise rozhodovali o případné vině u 386 obviněných, zatímco 94 osob obdrželo předvolání k zahájení trestního řízení ze dnů 23. a 24. května 194644, a jeden člověk v průběhu řízení zemřel. Vynesli 76 odsuzujících rozsudků a 310 případů zastavili. První výměr TNK Turnov vydala 15. února 1946, kdy zastavila řízení s Františkem Kocarem obviněným z údajného používání nacistického pozdravu.45 V roce 1946 TNK Turnov projednala 238 případů, z nichž 218 jich zastavila a u 20 osob vynesla odsuzující rozsudek, z toho pouze u dvou žen. V tomto roce použila komise v Turnově všechny typy trestů, ať už jednotlivě nebo v kombinacích. Samostatně se objevila tři veřejná pokárání a čtyři peněžité pokuty. Po třech případech TNK v Turnově vynesla rozsudky v podobě vězení a veřejného pokárání, vězení a peněžité pokuty a kombinaci všech trestů. Pět osob bylo potrestáno peněžitou pokutou a veřejným pokáráním. Nejkratší vězení trvalo 10 dnů, nejdelší celý rok. Celková délka doby pobytu ve vězení se vyšplhala na dva roky a 24 dnů. Nejnižší pokuta byla stanovena na 200 Kčs, nejvyšší na půl milionu korun československých. Součet všech peněžitých pokut přesáhl částku šest set tisíc, přesněji 659 200 Kčs. Veřejná pokárání se pohybovala v rozmezí 14 dnů. Nejvíce odsuzujících rozsudků vynesla TNK v Turnově 14. listopadu, a to jednu čtvrtinu. V typologii provinění převažovaly údajné společenské a hospodářské styky s Němci (8) a členství ve fašistických organizacích (6). Trestní nalézací komise Turnov stejně jako předchozí komise nezasedala pravidelně, pouze ve vybraných dnech, kdy rozhodovala o případné vině či nevině po desítkách. Dne 11. října 1946 členové komise zastavili 20 případů týkajících se údajného členství ve Svazu českých válečníků-kamarádství v Turnově, dalších 25 případů provinění proti národní cti 30. července 1946, či 15 kauz 17. září 1946. Během roku proběhlo 42 schůzí TNK v Turnově, a to nejvíce v červenci, září a prosinci. 55

materiálie

Jiří Louda | Tzv. malá retribuce na Semilsku. Trestní nalézací komise Jilemnice, Semily a Turnov.

V roce 1947 Trestní nalézací komise Turnov projednala 147 případů, tedy o 110 méně než v předchozím roce. Vynesla 56 odsuzujících výroků, u 90 případů zastavila řízení a jedna osoba v průběhu trestního řízení zemřela. Potrestala 12 žen a 43 mužů. Zatímco v předchozím roce měla TNK v Turnově na projednávání skoro celý rok, přesněji 11 měsíců, v roce 1947 se čas zkrátil na 5 měsíců. V tomto roce přibyl počet schůzí a úměrně s tím i počet případů. Trestní nalézací komise v Turnově musela jednat rychle, jelikož se krátil vymezený čas její působnosti. Přísnější postup komise se odrazil nejen v typech trestů, ale i jejich výši. Členové komise veřejným pokáráním potrestali 39 osob, z toho 34 v kombinaci s dalším trestem. Pohybovalo se v rozmezí 7 až 30 dnů formou vývěsky v místech bydliště či pracoviště. Samostatně vynesla TNK Turnov po sedmi trestech v podobě peněžité pokuty a po stejném počtu v podobě vězení. Tři výměry měly podobu peněžité pokuty a vězení, 14 veřejného pokárání a vězení a 16 veřejného pokárání a peněžité pokuty. Ve třech údajných proviněních padla kombinace všech možných trestů. Nejnižší pokuta byla 200 Kčs a nejvyšší dosáhla výše 25 000 Kčs. Nejkratší pobyt vězení stanovila TNK Turnov na tři dny, nejdelší na 10 měsíců. V součtu vyměřili členové Trestní nalézací komise Turnov vězení v délce 73 měsíců a tří dnů a peněžitou pokutu v celkové sumě 184 000 korun československých. Tresty odpovídají větší míře provinění, kdy předchozí typologii přestupků doplňuje vyhrožování Gestapem, aktivní činnost ve fašistických organizacích, či zneužívání německých úřadů ve vlastní prospěch. Z hlediska typologie provinění tvořili nejpočetnější skupinu obžalovaných ti, kteří vstoupili do nějaké fašistické organizace. Lidé do nich vstupovali z několika důvodů: osobních (obava ze ztráty zaměstnání či snaha povýšit či alespoň získat výhody na pracovišti), nedostatečný přehled v politickém životě či zlepšení vlastní existenční situace (hlavně lidé v invalidním důchodu očekávali příspěvky), ideologických (víra) a podlehnutí slibům stávajících členů. Nicméně pouhé členství v těchto organizacích bylo sice trestné, ale Trestní nalézací komise v Turnově vynášela odsuzující rozsudky většinou pouze v případech projevení „nadměrné horlivosti“. Ta spočívala převážně v agitační činnosti, pravidelné účasti na schůzích a placení členských příspěvků a darování peněz. V ostatních pří56

padech došlo k zastavení řízení. U TNK v Turnově stanulo přes 150 osob, které měly spáchat tento přestupek. Nejvíce obviněných vstoupilo do Českého svazu válečníků – kamarádství v Turnově, Národní obce fašistické a Vlajky. V menší míře získávaly členy i fašistické organizace Česká liga proti bolševismu, Český svaz pro spolupráci s Němci, Kuratorium pro výchovu mládeže, Svatoplukova garda či Národní árijská kulturní jednota. Za toto provinění obdržel odsuzující výměr např. Jaroslav Kolář, který nejenže údajně vstoupil do Národní obce fašistické, ale stal se i údajným jednatelem. Komise ho potrestala 13. ledna 1947 peněžitou pokutou ve výši 500 Kčs.46 U necelých 80 případů členové komise v Turnově rozhodovali o provinění proti národní cti v podobě hospodářského, společenského a intimního styku s Němci přesahujícího míru nutnosti. Museli posoudit, zda se jednalo o dobrovolný styk či o nutnost, např. při výkonu svého zaměstnání. Tímto přečinem se podle komise provinil i autodopravce František Hájek, který údajně uspořádal u sebe doma večírek, jehož návštěvníky byli jeho známí německé národnosti. Jelikož se nejednalo o členy gestapa či německé úředníky, potrestali ho členové veřejným pokáráním. Nejen za udržování společenských styků, ale i za údajné zdravení nacistickým pozdravem odsoudila TNK Turnov 10. dubna 1947 Františka Lamače k veřejnému pokárání a vězení v délce dva týdny.47 Podle spisů se 65 osob provinilo hanlivým vyjadřováním o prezidentech Československé republiky, vládě, českých občanech či samotné republice. Jejich údajné výroky vzbuzovaly veřejné pohoršení v jejich okolí. Za tento typ provinění proti národní cti vynesla TNK Turnov 27. února 1946 odsuzující výměr pro Bohuslava Pecha v podobě půlročního vězení a pokuty ve výši 50 000 Kčs.48 Mezi frekventované provinění proti národní cti patřilo i udavačství. Muselo být dokázáno, že dotyčný skutečně udání učinil, jelikož tato udání byla většinou písemného a anonymního charakteru. Zohledňovaly se i důsledky udání (zásah německých úřadů, zatčení či smrt). Členové TNK Turnov vynesli pouze v pěti případech odsuzující rozsudek a v 35 osvobozující, zatímco 19 osob obdrželo pouze předvolání. Jelikož město Turnov leží v pohraničí, tak se členové setkali s proviněním proti národní cti v podobě přihlášení se k německé

46_SOkA Semily, ONV Turnov, karton 10. 47_SOkA Semily, ONV Turnov, karton 11. 48_SOkA Semily, ONV Turnov, karton 14.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

49_SOkA Semily, ONV Turnov, karton 17. 50_SOkA Semily, ONV Turnov, karton 21. 51_SOkA Semily, ONV Turnov, karton 10. 52_SOkA Semily, ONV Turnov, karton 1. 53_SOkA Semily, ONV Turnov, karton 14.

XVI 2015 1

Katedra historie FP TUL

národnosti, a to v patnácti případech. Před Trestní nalézací komisí v Turnově se objevila i provinění v podobě asociálního jednání (např. povýšené chování vůči Čechům, nespokojení zaměstnanci atd.), schvalování nacionálního socialismu a postupu německých úřadů, vyhrožování či psaní inkriminovaných článků. Veřejné pokárání jako samostatný trest vynesla TNK v Turnově v 8 případech. Délka se většinou pohybovala v rozmezí 2 týdnů. Tento typ trestu obdržel např. Josef Schültz za údajné hanlivé výroky o prezidentovi republiky, Češích a Československu.49 Pouze peněžitou pokutou potrestala Trestní nalézací komise v Turnově 11 osob. Nejnižší pokuta byla stanovena na 200 Kčs, zatímco nejvyšší se vyšplhala na půl milionu korun československých. Komise vyměřila v případě nedobytnosti náhradní trest v podobě vězení, nicméně v některých případech za stejné částky vyměřila různou délku pobytu ve vězení. V tomto ohledu sehrálo velký vliv zaměstnání obviněných a jejich ekonomické zázemí. Existovala možnost splácet pokutu na základě splátkového kalendáře. Za údajné aktivní členství ve Svazu českých válečníků-kamarádství v Turnově obdržel Jaroslav Votrubec peněžitou pokutu ve výši 5 000 Kčs.50 Členové komise potrestali 7 údajných pachatelů trestem vězení. U všech obviněných se jednalo o případy proběhnuvší až v roce 1947. Trest vězení se často pojil s aktivním členstvím ve fašistických organizacích, kdy byl např. Pavel Polák za údajné členství ve Vlajce odsouzen k čtrnáctidennímu pobytu ve vězení. Členové TNK Turnov použili v šesti případech trest v podobě peněžité pokuty a vězení a v 17 případech kombinaci veřejného pokárání a vězení. Podle rozhodnutí členů komise se Walter Vladiboj Krásný dopustil odborné spolupráce s Němci, týrání a urážení Čechů spáchané ve službě s cílem zalíbit se Němcům, za což mu vyměřili trest veřejného pokárání a roční vězení.51 21 obviněných za svoje údajná provinění proti národní cti obdrželo trest ve formě veřejného pokárání a peněžité pokuty. Jeden z těchto viníků se jmenoval Josef Bartoš a podle svědeckých protokolů se dopustil společenského styku s Němci. Trestní nalézací komise Turnov ho potrestala veřejným pokáráním a peněžitou pokutou ve výši 10 000 Kčs, v případě nedobytnosti jednoměsíčním vězením.52

Trojkombinaci trestů použila TNK Turnov celkem šestkrát, třikrát v roce 1946 a třikrát v roce 1947. Do této skupiny patřil i Karel Pitaš, který se podle rozhodnutí členů TNK Turnov dopustil provinění proti národní cti v podobě přátelských a hospodářských styků s Němci. Kromě veřejného pokárání měl trest ještě podobu půlmilionové pokuty a šestiměsíčního vězení, do kterého nenastoupil, jelikož strávil 6 měsíců a 23 dnů v zajišťovací vazbě.53

Závěr Tzv. malá retribuce se stala nedílnou součástí poválečných událostí a obnovy Československé republiky. Na Semilsku působily tři trestní nalézací komise, a to TNK Jilemnice, TNK Semily a TNK Turnov, které započaly svoji činnost na počátku roku 1946 a poslední případy za první retribuční období zastavily 4. května 1947. Všechny komise byly posléze obnoveny i během tzv. druhé retribuce a posuzovaly domnělou vinu obviněných v roce 1948. TNK Turnov z celkového počtu 386 případů zastavila 318 kauz, TNK Semily rozhodla o nevině u 198 osob z celkových 314 projednávaných případů a členové TNK Jilemnice posuzovali 261 provinění proti národní cti, ze kterých v 215 případech vynesli osvobozující rozsudek. Nejmírnější komisí byla TNK Jilemnice, pak TNK Turnov a nakonec TNK Semily. Členové TNK Turnov a Jilemnice nepodlehli dobové náladě a v roce 1946 vynesli méně odsuzujících rozsudků, čímž se odlišili nejen od TNK Semily, ale i dalších celorepublikových komisí. Tuto situaci mohla ovlivnit i vyšší míra odbojové činnosti v Semilech a požadavek potrestání domnělých a potencionálních viníků. Lze říci, že po počátečním „nadšení“ z tzv. malé retribuce se situace postupně uklidnila a obyvatelé Československa si přáli mít klid. To se projevilo i tím, že většina komisí v roce 1947 valnou většinu případů zastavila pro bezpředmětnost.

Materiálie

Josef Kryslička: Partisan and a “terrorist”?

Abstract

Markéta Těthalová | This study contemplates life and death of

Josef Kryslička, born in Rožďalovice, a member of so called second resistance, whose activities after February 1948 ended in political trial with the so called Kryslička terrorist organization. The study analyzes probability of the Josef Kryslička leadership position in this group and his possible motivation for it. All this in the discursus of his resistance activities, situation in Liberec after the Second World War and so called founding period of the communist regime.

key words

K l í č o vá s l o va

Josef Kryslička

Jan Ptáčník

Liberec

communism

komunismus

resistance

odboj

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Josef Kryslička: Z partyzána „teroristou“1 Markéta Těthalová

1_Tato studie vychází z diplomové práce vzniklé na Katedře historie Fakulty přírodovědněhumanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Viz TĚTHALOVÁ, Markéta. Fakta a mýty tzv. Krysličkovy teroristické skupiny. Liberec, 2014. 2_Termín Karla Kaplana, označující období mezi lety 1948 a 1953 za léta konsolidace a upevňování komunistické moci. Ne vždy se s ním historici ztotožňují, protože nástup komunistů k moci začal již dlouho před únorem 1948. 3_Antonín působil jako strážmistr četnictva v Náchodě, byl ženatý a měl dvě dcery. Josefova nejstarší sestra byla provdaná Reslová a měla syna Josefa. 4_Rozhovor Jiří Kryslička. Odolena Voda, 7. 5. 2013. 5_SOkA Liberec, MNV, k. č. 7, kn. 249, Přihlašování a odhlašování obyvatel: Policejní přihláška Marie Krysličkové. 6_ABS, PS, sign. PS 2796/11, Josef Kryslička. 7_Synovec Jiří si jako důvod, proč přestala rodinu navštěvovat, vykládá, že se jako „dáma z města“ necítila mezi venkovskými příbuznými dobře. Rozhovor Jiří Kryslička. Odolena Voda, 7. 5. 2013. 8_O čtyři dny později byla vypsána přihláška na policii. SOkA Liberec, MNV, k. č. 7, kn. 249, Přihlašování a odhlašování obyvatel: Policejní přihláška Marie Krysličkové. 9_Ulice Husova 1094/87, dnes budova kavárny Bez konceptu. Rozhovor Jan Šolc. Liberec, 6. 8. 2013.

Josef Kryslička v četnické uniformě, nedatováno“ (Archiv Jiřího Krysličky)

ato studie se zabývá životem a smrtí Josefa Krysličky, rodáka z Rožďalovic, který se účastnil tzv. druhého odboje a jehož poúnorové aktivity vyústily v politický proces s tzv. Krysličkovou teroristickou organizací. Text rozkrývá, nakolik bylo pravděpodobné, že Josef Kryslička skupině skutečně velel a co jej k tomu nejspíše vedlo. To vše v intencích partyzánského působení, poválečného Liberce a tzv. zakladatelského období komunistického režimu.2 Josef Kryslička se narodil 14. února 1911 v Rožďalovicích jako páté ze šesti dětí. Měl dva starší bratry, Antonína a Jiřího, a dvě starší sestry. Nejmladší z rodiny byl bratr František.3 Josef Kryslička uváděl římsko-katolické vyznání, ale podle slov synovce se o věřící rodinu nejednalo.4 Kryslička se 13. dubna 1941 oženil s Marií Klinskou z Královéhradecka,5 pár však zůstal bezdětný. Následkem Josefova zranění, které údajně utrpěl při jedné partyzánské akci, manželé nemohli mít potomka.6 Kryslička tak choval náklonnost k dětem svých sourozenců, zejména ke svému synovci Jiřímu. Svou rodinu v Rožďalovicích také pravidelně zhruba jednou za dva týdny navštěvoval, což po jeho smrti krátce činila i jeho manželka.7 V Liberci, kam manželé přišli 15. května 1947,8 byla Marie Krysličková oblíbená a údajně pracovala v Severočeském konzumním družstvu.9

XVI 2015 1

Jaký byl Josef Kryslička, se dozvídáme pouze zprostředkovaně z výpovědi jeho synovce Jiřího, který mluví o tom, že Josef měl nejblíže právě k Jiřímu Krysličkovi staršímu. Ten totiž dokázal snášet jeho výbušnou povahu: „Podle slov mýho otce byl tenhle strýc svým způsobem rarita, protože zatímco všichni sourozenci, kteří přicházeli večer domů do malého domečku, kde všichni bydleli, tak byli potichu a zalehli. Tenhle strýc ale přišel a rozsvítil a jarmarky otvíral a večeřel a dělal prostě binec. Mimo jiné v záchvatu vzteku mýho tátu praštil cihlou. Takže prostě to byli, dá se říct, lumpové.“ Dále Jiří Kryslička mladší vypráví, jak se jeho strýc učil automechanikem: „Učil se tak dlouho, až jednou musel dlouho po šichtě spravovat s panem mistrem motocykl a jak byl umordovanej, tak si lehl na klakson a panu mistrovu zatroubil do uší, takže dostal z každý strany přes hubu. No a nenechal si to líbit a rozmlátil o něj přenosku, o toho pana mistra. Takže on to opravdu byl ďábel.“10 O tom, že byl Josef Kryslička „dynamickou“ osobností, hovoří i další z pamětníků Jan Šolc11 a výpovědi zanesené do vyšetřovacích protokolů Státní bezpečnosti. 12 Jestli se Kryslička skutečně vyučil, není známo. Po ukončení vojenské základní služby13 se však rozhodl pro kariéru četníka, kterou nastoupil 1. října 1937.14

10_Rozhovor Jiří Kryslička. Odolena Voda, 7. 5. 2013. 11_Rozhovor Jan Šolc. Liberec, 6. 8. 2013. 12_Podle Stanislava Šudomy se další Krysličkův spolupracovník Jan Brhel původně zdráhal s Krysličkou pracovat, protože bylo obtížné s ním vyjít a byl pro své okolí i nebezpečný. ABS, Vyšetřovací spis (Jan Brhel), sign. V–390 HK. 13_Údajně jako pilot u letectva. Rozhovor Jiří Kryslička. Odolena Voda, 7. 5. 2013. 14_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 1.

Markéta Těthalová | Josef Kryslička: Z partyzána „teroristou“ 15_ABS, H – HF, sign. H238, s. 56. 16_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 1. 17_V roce 1946 působil na bezpečnostním oddělení ONV, v říjnu 1946 byl zařazen jako starší strážmistr SNB ZOB – OZO ABS, kde působil do poloviny roku 1947. Údajně tam byl přijat na doporučení Ludvíka Egera, který se měl znát s Janem Ptáčníkem. PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 26; ABS, H – HF, sign. H238, s. 57. 18_Více viz FROMMER, Benjamin. Národní očista, retribuce v poválečném Československu. Praha: Academia, 2010, ISBN 978-80-200-1838-0; KMOCH, Pavel. Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Praha: Academia, 2015, ISBN 978-80-200-2475-6. 19_O vzniku MLS a jejich spolupráci s národními výbory se hovoří už v tzv. Košickém vládním programu. Viz Program československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků přijatý 5. dubna 1945 v Košicích, tzv. Košický vládní program [online], [cit. 17. 5. 2014]. Dostupné z: http:// www.svedomi.cz/dokdoby/1945_kosvlpr.htm. 20_Dekret č. 105/1945 Sb., o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců. In: Sbírka zákonů České republiky. 1945, částka 45, s. 239–258. Dostupný také z: http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/sb48-45.pdf. 21_CHROBÁKOVÁ-LNĚNIČKOVÁ, Andrea. „Malý“ retribuční dekret v Ostravě 1945–1948. Brno, 2011. Dizertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav, s. 40–41. 22_KMOCH, Pavel. Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ v českých zemích a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Praha: Academia, 2015, ISBN 978-80-200-2475-6. 23_ABS, H – HF, sign. H238, s. 51. 24_„Shledá-li státní zástupce, prozkoumav oznámení nebo spisy přípravného vyhledávání, kteréž se má dle potřeby přičiněním jeho doplniti, že tu jsou dostatečné příčiny, aby zavedl řízení trestní proti určité osobě, nechť podá buď návrh, by se zavedlo přípravné vyšetřování (§ 91.), aneb obžalobu. Není-li tu takových příčin, má oznámení jemu učiněné odložiti, poznamenav krátce, co ho k tomu pohnulo, a má spisy přípravného vyhledávání poslati soudci vyšetřujícímu, připomena, že není příčiny k dalšímu stíhání. Soudce vyšetřující má v takovém případě vyhledávání přípravné zastaviti, a obviněného, jestli uvězněn, ihned propustiti.“ Viz Zákon č. 119/1873 ř. z., jímž se uvádí trestní řád [online], [cit. 13. 6. 2014]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=212&Section=1&IdPara=1&ParaC=2. 25_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 44. 26_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 41. 27_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 45–48. 28_MACHALA, Jan. Trestání některých provinění proti národní cti v okrese Holešov 1945– 1948. Olomouc, 2006. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra historie. 29_ABS, H – HF, sign. H238, s. 51. Kpt. pěch. Jaroslav Hamouz. 30_O Václavu Ďoubalovi se ve své publikaci Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy na Královéhradecku 1945–1948 zmiňuje i Lucie Jarkovská. Píše, že mezi listopadem 1938 a březnem 1944 sloužil jako velitel četnické stanice v Hořicích, a přestože se před válkou choval jako „dobrý Čech“, po okupaci své chování změnil: „začal mluvit výhradně německy, požadoval po podřízených, aby hajlovali, Čechům při výsleších nadával a týral je“. V polovině roku 1944 se stal členem Ligy proti bolševismu. Podle soudu byl udavačem a zavinil zatčení dvaceti osob, přičemž některým vyhrožoval násilím či smrtí. Byl mu uložen trest 20 let těžkého žaláře, ale propuštěn byl už v květnu 1955. Jako jeden ze svědků proti němu vypovídal i Josef Kryslička. Ve výslechovém protokolu z října 1946, sepsaném pro vojenskou prokuraturu v Hradci Králové, potvrzuje jeho vinu v několika případech kolaborace s okupanty. Viz JARKOVSKÁ, Lucie. Odplata či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy na Královéhradecku 1945–1948. Praha: Prostor, 2008, ISBN 978-80-7260-206-3, s. 196; Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Mimořádný lidový soud Jičín, spis Ls 30/48 Václav Ďoubal.

Mezi lety 1939 a 1944 působil na stanici v Hořicích jako četnický strážmistr.15 Protože po druhé světové válce četnictvo zaniklo a personál převzal SNB, byl 5. května 1945 Kryslička kmenově zařazen na stanici v Doudlebech16 a později na různá oddělení v Hradci Králové.17 Působit jako četník nebývá v období války snadné a stejně tak tomu bylo i v Krysličkově případě. Musel se, stejně jako další státní zaměstnanci, naučit balancovat na tenké hranici mezi kolaborací, pasivitou a v některých případech i rezistencí. Ne všem se to podařilo 60

materiálie

a výsledkem tak byla rozsáhlá vlna represí, o kterých v literatuře čteme jako o „velké“ a „malé“ retribuci.18 Na základě retribučních dekretů mělo dojít k potrestání „nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů“. Tomu se věnoval hlavně dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech19 (tzv. velký retribuční dekret), dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 17/1945 Sb., o Národním soudu, a dekret prezidenta republiky ze dne 27. října 1945, č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret). Historici se nemohou shodnout, zda další z dekretů ze dne 4. října 1945 č. 105/1945 Sb., o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců,20 vzešel z původního konceptu „malého retribučního dekretu“21 nebo naopak.22 Tak či onak, vzájemné přesahy upravily až dodatky směrnic k „malému“ dekretu. Josef Kryslička byl kvůli své četnické činnosti vyšetřován opakovaně: nejprve stanul před okresní vyšetřující komisí při ONV v Hořicích, která spisy postoupila MLS v Jičíně.23 Ten řízení dne 29. března 1946 podle § 90 trestního řádu (zákon č. 119/1983 ř. z.)24 zastavil.25 Rozhodnutí tedy přešlo na TNK v Hořicích.26 Vedle toho Zemské velitelství Sboru národní bezpečnosti (ZV SNB) v Praze vypracovalo kárné oznámení pro podezření z činnosti postižitelné podle dekretu č. 105/1945 Sb.,27 o kterém historik Jan Machala píše, že měl provést očistu stavovskou, zatímco dekret č. 138/1945 Sb. se týkal očisty národní.28 V březnovém řízení z roku 1947, které proběhlo před očistnou komisí pro veřejné zaměstnance při ONV v Hradci Králové, byl Josef Kryslička obviněn „z přílišné služební horlivosti“. Údajně nahlásil veliteli strážnice, vrchnímu strážmistru Václavu Ďoubalovi, že obchodník Čeněk Strnad z Hořic v Podkrkonoší načerno ukrývá látky, a určil i místo úkrytu. V důsledku toho německá kriminální policie látky v hodnotě cca 60 000 Kčs zabavila a Strnad obdržel dvouletý nepodmíněný trest.29 Podle protokolu sepsaného pro StB bylo prý Krysličkovi dobře známo, že Ďoubal sympatizuje s okupačními silami.30 Dále byl Josef Kryslička obviněn z vydírání (údajně Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

vyhrožoval udáním Gestapu, pokud nezíská úplatek) a z dalších osob měl podvodně vylákat nedostatkové zboží.31 Obrat situace pro Krysličku velmi nepříjemné přinesla až výpověď Jana Ptáčníka. Ten byl v té době předsedou krajské pobočky Sdružení českých partyzánů ve Svazu národní revoluce (SNR) v Hradci Králové. Ptáčník totiž tvrdil, že Kryslička byl od roku 1941 členem ilegální odbojové organizace a výše zmíněné skutky konal na pokyn kapitána Hamouze,32 přičemž Jan Ptáčník jako hlava skupiny o tom také věděl. Finance získané touto činností byly údajně použity na pokrytí nákladů odbojové činnosti. Další ze svědků, který toto potvrdil, byl jistý Šudoma, Krysličkova spojka ke kapitánu Hamouzovi. Kryslička své tvrzení dále podporoval předložením dekretů o odbojové činnosti.33 Výsledkem bylo rozhodnutí očistné komise pro veřejné zaměstnance při ONV v Hradci Králové: Josefu Krysličkovi udělili „nejnižší trest, jaký dekret č. 105/45 Sb. připouštěl“.34 Byl tedy potrestán důtkou podle § 3 odst. 1. a) a zůstal v činné službě.35 Toto navíc 7. listopadu 1947 potvrdil i nález vrchní očistné komise pro veřejné zaměstnance při MV.36 Šetření, které paralelně prováděla TNK, nebylo uzavřeno a ani předání okresnímu soudu nebylo finální. K revizi případu došlo až v rámci tzv. druhé retribuce. Krysličkův spis převzala vojenská prokuratura,37 ačkoli zároveň probíhalo šetření před MLS v Jičíně. Ten Josefa Krysličku osvobodil, ale rovněž jej bez bližšího uvedení důvodu propustil ze služeb SNB.38 V mezičase však vojenská prokuratura Krysličkův případ odložila s tím, že prokurátor neshledal dostatečné důvody k dalšímu trestnímu stíhání. Podle něj bylo rozhodnutí vydané podle dekretu č. 105 dostačující.39 Před vojenský soud byl Josef Kryslička hnán paradoxně znovu, když TNK ONV Hořice předala své řízení vojenské prokuratuře. To se dělo v době, kdy nejen že vojenský soud Krysličku již osvobodil, ale Kryslička pod něj nadále nespadal, protože byl z rozhodnutí MLS propuštěn.40 Jak již bylo naznačeno výše, nařknout příslušníka četnictva z kolaborace bylo velice snadné. V Krysličkově případě se sice podezření nepotvrdilo, protokoly, které jsou součástí jeho personálního spisu, se však stávají zajímavým pramenem pro další Krysličkovu činnost – působení v druhém odboji. Josef Kryslička na svou XVI 2015 1

Katedra historie FP TUL

obranu často uváděl, že činy, ze kterých byl obviňován, vykonával z příkazů svých nadřízených ze skupiny Obrana národa nebo partyzánské divize Václavík. Některé z protokolů s ním dokonce sepisoval i nadporučík Hýbl-Brodecký, který měl sám v divizi Václavík vysoké postavení a jehož velení Kryslička jednu dobu přímo podléhal.41 Velitel divize Jan Ptáčník Krysličku popsal jako charakterního bojovníka za svobodu, který se pod ruským velením účastnil odboje se zbraní v ruce a byl během bojů zraněn.42 Toto Krysličkovo působení mu získalo kredit odbojáře a partyzána, se kterým se následně zařadil mezi poválečnou elitu. S jeho partyzánským působením se však pojí podezření z možné účasti na (promlčeném) poválečném masakru Němců v Mladkově, o kterém informovali historici Emil Trojan43 i Adrian von Arburg a Tomáš Staněk44 ve své komentované edici pramenů.45 Na základě rozhodnutí tzv. lidového soudu zde bylo 22. května 1945 doslova utýráno několik občanů německé národnosti. Za jejich vrahy jsou označováni

31_ABS, PS, sign. PS 2796/11, Josef Kryslička. 32_Kapitán pěchoty Jaroslav Hamouz byl velitelem Hořické vojenské odbojové skupiny, kterou na podzim roku 1944 odhalilo Gestapo. Jaroslav Hamouz později zahynul v Terezíně a Josef Kryslička se přeorientoval na práci pro Jana Ptáčníka. Viz Archiv Jiřího Krysličky; Spolek pro vojenská pietní místa [online], [cit 9. 4. 2014]. Dostupné z: http://www.vets.cz/vpm/10087kenotaf-jaroslav-hamouz/#10087-kenotaf-jaroslav-hamouz. 33_Dekret na československý válečný kříž, sovětskou medaili vlastenecké války, odznak československého partyzána a další potvrzení o jeho odbojové činnosti. 34_ABS, H – HF, sign. H238, s. 51. 35_Otázkou je, zda byla důtka opravdu nejmírnější formou trestu. Zpravidla se de facto rovnala veřejnému pokárání a dehonestaci dané osoby. V dobovém tisku ani dalších pramenech se však nepodařilo dohledat zmínky potvrzující tuto domněnku. 36_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 53. 37_Státní okresní archiv (SOkA) Jičín, fond Trestní nalézací komise (TNK) Hořice, k. č. 4. 38_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 33. 39_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 53. 40_SOkA Jičín, fond Národní výbor (NV) Hořice 1945–1960, sign. 133; SOkA Jičín, NV Hořice 1945–1960, sign. 133. 41_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 27. 42_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 40. 43_TROJAN, Emil. Tak přísahali… Partyzánský odboj v Orlických horách v letech 1939–1945. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2001, ISBN 80-86042-42-1. 44_Ti pak odkazují i na další zahraniční literaturu, ze které částečně čerpá Trojan. 45_ARBURG, Adrian, von – STANĚK, Tomáš (edd.). Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Dokumenty z českých archivů. Díl II.1 Duben – srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky: Zdeněk Susa, 2011, ISBN 978-80-8605768-2, II.1–87.

Markéta Těthalová | Josef Kryslička: Z partyzána „teroristou“

členové partyzánské divize Václavík, brigády Brodecký a její čety Alfa (resp. Alfa I). Členem senátu „lidového soudu“ byl údajně i Alfons Koblížek, velitel čety Alfa I, která měla za úkol provést „vyčištění“ města. Je možné, že Alfons Koblížek byl i velitelem čety Koblížky, jejímž členem Josef Kryslička byl, nebo se jednalo dokonce o četu totožnou s četou Alfa I. Neexistují přímé důkazy o tom, že se Josef Kryslička na masakru podílel, ale o jeho působení v četě Alfa (Alfa I) jsou četné záznamy jak v materiálech StB, tak v archivu, který si vedl Jan Ptáčník.46 Krysličkovo partyzánské působení dále potvrzují také pamětníci: jeho synovec Jiří Kryslička a Jan Šolc mladší.47 Ten navíc potvrzuje, že si Josef Kryslička na své partyzánské minulosti velmi zakládal a přizpůsoboval tomu i svůj zevnějšek.48 „Retribuční“ a partyzánská historie Josefa Krysličky se částečně časově překrývají s tou „osidlovací“. Jak již bylo sděleno výše, Krysličkovi přišli do Liberce v květnu roku 1947. Do té doby působil Josef Kryslička jako jednatel hradecké odbočky Svazu českých partyzánů49 (SČP) a z titulu Svazu vystupoval i na severu Čech. Jeho první zaměstnání v Liberci bylo správcovství znárod-

46_Více TĚTHALOVÁ, Markéta. Fakta a mýty tzv. Krysličkovy teroristické skupiny. Liberec, 2014. 47_Syn MUDr. Jan Šolce, jednoho z mužů, kteří byli později v rámci vykonstruovaného procesu odsouzeni jako členové tzv. Krysličkovy teroristické skupiny. 48_„Chodil s brigadýrkou a v koženým plášti jako Murzin, jako ten partyzánský velitel, to byla taková identifikace. A na tom plášti nosil stříbrnou partyzánskou hvězdu. Což bylo jaksi nenáležitý, z hlediska ústrojový kázně, ale on ji nosil na tom plášti, aby každý viděl.“ Rozhovor Jan Šolc. Liberec, 6. 8. 2013. 49_V archivních materiálech se nacházejí dvě varianty pro zkratku SČP ve SNR: jde o Sdružení/Svaz českých partyzánů ve Svazu národní revoluce. 50_ABS, PS, sign. PS 2796/11 Josef Kryslička, s. 50. 51_JUDr. Josef Vodvárka se významně podílel na obnově Liberce již od června 1945. Viz ARBURG, Adrian, von – STANĚK, Tomáš (edd.). Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: Dokumenty z českých archivů. Díl II.1 Duben – srpen/září 1945: „Divoký odsun“ a počátky osídlování. Středokluky: Zdeněk Susa, 2011, ISBN 978-8086057-68-2, II.1–152, pozn. č. 3. 52_„Koupelna obložená až ke stropu, všude samé zbraně a šavle a podobné věci… neuvěřitelná koupelna, velká… tam byl gauč gumovej, kterým protýkala teplá voda, aby byl vyhřátej. Neuvěřitelný věci, na tehdejší dobu. Pro mě zcela nepochopitelný.“ Rozhovor Jiří Kryslička. Odolena Voda, 7. 5. 2013. 53_Rozhovor Jiří Kryslička. Odolena Voda, 7. 5. 2013. 54_Později odsouzený v procesu se skupinou Talík a spol. Viz SOkA Liberec, MNV, k. č. 7, kn. 231, Zápisy ze schůzí akčního výboru Národní fronty Velkého Liberce, 1948, schůze 24. 2. 1948, s. 1. 55_Rozhovor Milan Ptáčník, Praha, 14. 4. 2014. Archiv Jana Ptáčníka, dopis Josefa Krysličky Janu Ptáčníkovi, Litoměřice 21. února 1947. 56_SOkA Liberec, MNV, k. č. 7, kn. 231, Zápisy ze schůzí akčního výboru Národní fronty Velkého Liberce, 1948, schůze 11. 3. 1948, s. 5.

materiálie

něného sportovního závodu Sieber, relativně brzy se ovšem vrhnul i do politiky. Jeden z pramenů uvádí, že Krysličkovi v národním podniku také bydleli.50 Většina dalších zdrojů se ovšem shoduje na tom, že hned od začátku obývali původně pravděpodobně německou vilu v ulici Boční, čp. 17. Je zajímavé, že Krysličkovi šli hned po příchodu do města bydlet do domu, ve kterém jim byl sousedem policejní rada JUDr. Josef Vodvárka, (*8. dubna 1906) významná osobnost libereckého poválečného dění.51 Zda se s Krysličkou znali již dříve, se bohužel nepodařilo zjistit, ale je pravděpodobné, že tomu tak bylo, nebo byl byt Krysličkům přidělen z jisté „protekce“. Podle vzpomínek synovce Jiřího se jednalo o poměrně luxusně vybavenou budovu52 a Josef Kryslička přesvědčoval i svého bratra Jiřího Krysličku staršího, aby se do Liberce rovněž přestěhoval, že jsou tam „baráky zařízený kompletně.“ 53 Nebyl ovšem úspěšný. Nedlouho po příchodu do Liberce, v únoru roku 1948, byl Josef Kryslička takřka ve středu dění: stal se jako zástupce odbojových organizací jednatelem Akčního výboru Národní fronty. Spolu s ním tam jako druhý místopředseda působil i MUDr. Jan Šolc.54 Na půdě AV NF Kryslička navazoval kontakty, pravděpodobně i s Vojtěchem Talíkem. Oba tito muži později s Krysličkou úzce spolupracovali, respektive z toho byli, v Šolcově případě, pravděpodobně křivě nařčeni. V rámci AV NF musel Kryslička spolupracovat i s Milošem Nykedajem, s nímž ještě nedávno vedl ostrý spor o ubytování v Liberci, o kterém dokonce dopisem informoval Jana Ptáčníka. Charakter dopisu, kde si stěžuje na ztrátu komunistických ideálů, i výpověď Ptáčníkova vnuka svědčí o tom, že oba muži byli dobrými přáteli.55 Zda Krysličku k této nečekané spolupráci dovedlo přesvědčení, či sledoval nějaký jiný záměr, není jasné. Dále Kryslička působil v komisi pro přešetřování vydávání státních občanství a tzv. malého dekretu. To je opravdu zarážející, protože sám Kryslička byl podle dekretu č. 138/1945 Sb., vyšetřován. V březnu vznikla komise pro zkoumání udělených státních občanství a rozsudků lidového soudu, kde Kryslička rovněž působil. Mimo jiné byli pak společně s MUDr. Šolcem nominováni jako stálí delegáti do krajského Akčního výboru.56 O den později, 12. března 1948, schválili Šolce jako jednoho Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Katedra historie FP TUL

Dopis, který poslal Josef Kryslička svému příteli, partyzánskému veliteli Janu Ptáčníkovi“ (Archiv Jana Ptáčníka)

z členů pléna ÚNV a Krysličku jako náhradníka. Oba dva byli zvoleni za Ústřední radu odborů.57 Z dochovaných materiálů je patrné, že schůze AV NF se v únorových dnech i krátce po nich konaly velmi často, přičemž byli přítomni téměř vždy všichni členové včetně doktora Šolce a Josefa Krysličky. Lze se pouze dohadovat, zda si oba muži byli blízcí, či nikoli. Z rozhovorů se synem MUDr. Šolce, Janem Šolcem mladším, vyplývá jistý odstup a odtažitost od Krysličky, které však mohou být způsobeny pozdějšími událostmi. Jisté je, že tehdy malý Jan Šolc otcova kolegu znal. Obě osobnosti se skutečně čile angažovaly v únorových dnech, takže zde mluvíme opravdu o lokální politické elitě. Pouze MUDr. Jan Šolc byl členem KSČ, i když Josef Kryslička sám sebe za komunistu rovněž považoval.58 Za svého politického působení se Kryslička setkával i s dalšími osobami, jež se vyskytují ve skupině, kterou později vytvořil. V týmu agitujícím k účasti ve volbách konajícím se roku 1948 se angažovali i Karel Kafka („dodala“ ho liberecká pobočka Sdružení osvoboXVI 2015 1

zených politických vězňů a pozůstalých) a Ladislav Škranc, který zde byl za Svaz československých partyzánů,59 odkud se s Krysličkou také mohli znát. Privilegované postavení však Josefu Krysličkovi nevydrželo dlouho. Ačkoli se sám podílel na poúnorových čistkách, byl již začátkem května společně se Stanislavem Šudomou vyloučen z královéhradecké pobočky Sdružení českých partyzánů (důvod vyloučení není uveden). V tomto případě ještě pravděpodobně zafungovaly Krysličkovy kontakty buď z AV NF, nebo přímo osobní známost s vrchním policejním radou JUDr. Josefem Vodvárkou,60 protože při tomto prvním dohledaném otřesu Krysličkovy pozice jej KSČ, Akční výbor a místní pobočka Svazu československých partyzánů ještě podpořily. I když možná pouze naoko: 1. května 1948 byl Josef Kryslička ze své funkce jednatele AV NF poslán na dovolenou.61 Smířlivý přístup však netrval dlouho… První zářijový den roku 1948 byl s Krysličkou rozvázán služební poměr.62 K tomu došlo podle § 2 čl. 1 zákona 213/1948 Sb., o úpravě některých poměrů

57_SOkA Liberec, MNV, k. č. 7, kn. 231, Zápisy ze schůzí akčního výboru Národní fronty Velkého Liberce, 1948, schůze 12. 3. 1948, s. 2. 58_Archiv Jana Ptáčníka, dopis Josefa Krysličky Janu Ptáčníkovi, Litoměřice 21. února 1947. 59_Státní okresní archiv Liberec, fond Okresní a místní akční výbory Národní fronty Liberec, ba. 17, Volby 1948. 60_Archiv Jana Ptáčníka. Rozhovor Jan Šolc. Liberec, 6. 8. 2013. 61_ABS, PS, sign. PS 2796/11-1 Josef Kryslička, s. 156. 62_ABS, H – HF, sign. H238, s. 35.

materiálie

Markéta Těthalová | Josef Kryslička: Z partyzána „teroristou“

Rok 1949, liberečtí političtí představitelé na prvomájové tribuně, která byla cílem Krysličkova „bombového útoku“. (Archiv Severočeského muzea v Liberci, fond Fotodokumentace muzea, inv. č.: nA04725)

63_Pravděpodobně v souvislosti s vyšetřováním událostí z 1. května 1949 (viz dále). 64_Vyšetřovací spis Akce Trojka, který proti němu StB vedla, se ostatně stal i zdrojem pro tuto práci, protože obsahuje i výpovědi Josefa Krysličky, ač dosti skoupé. 65_ABS, fond Svazky kontrarozvědného rozpracování – Centrála, a. č. 958719.

na ochranu veřejných zájmů, který zpětně legitimizoval čistky provedené akčními výbory NF. Ze všech svých dalších funkcí byl Kryslička následně odvolán. Mocenské struktury však nezanevřely jen na Josefa Krysličku. V nelibost upadl i Jan Šolc, i když o něco později.63 Krysličkův pád ze společenského žebříčku mohlo zapříčinit vyšetřování, které se rozeběhlo proti jeho příteli Janu Ptáčníkovi. Ten se jako úspěšný podnikatel a hlava nekomunistického odboje stal trnem v oku totalitního režimu.64 Stejně tak se mohlo jednat pouze o „běžnou“ čistku, jaké byly v tzv. zakladatelském období komunistického režimu takřka na denním pořádku. Každopádně faktem je, že Josef Kryslička se zatvrdil a radikalizoval. Co přesně stálo za tím, že Josef Kryslička dospěl k názoru, že je potřeba postavit se režimu i „se zbraní v ruce“, není jisté. Mohl to být jeho politický (a společenský) pád, ale i stejné problémy, které potkaly jeho přítele. Nebo také některý další důvod, který bohužel nemůžeme s tak výrazným časovým odstupem určit. Jisté je, že Kryslička kolem sebe shromáždil skupinu podobně smýšlejících osob a začal plánovat akce, které vyústily v květnové události roku 1949 a následné odsouzení (i domnělých) Krysličkových spolupracovníků.

Podle výpovědi Stanislava Šudomy, vzniklé v rámci přípravy politického procesu s Talíkem a spol., jak byla výše zmíněná skupina také označována, se Kryslička a „jeho“ lidé podíleli na pokrytí finančních problémů, do kterých se dostala manželka Jana Ptáčníka ve chvíli, kdy byl bývalý partyzánský velitel zadržen a vyšetřován StB. Mimo rodinu Ptáčníkovu finančně zabezpečovali i další osoby, potýkající se s tehdejším režimem, respektive jejich rodiny.65 Toto schéma činnosti navazuje na metody, používané Krysličkou již v odboji proti německým okupačním silám. Další podobnost se jeví i v organizaci skupiny v tzv. trojkách, které měly sloužit k zabezpečení v případě prozrazení některých členů. Na základě rozkrytí tohoto systému pojmenovala StB vyšetřovací svazek vedený mimo jiné na tuto skupinu Akce Trojka. Opět šlo o již zaběhlé schéma, opakující se i v případě zcela nesouvisejících nejen odbojových těles – jedná se o jednoduchou a často používanou pojistku. Údaje, ze kterých tato část studie pochází, vycházejí z vyšetřovacích spisů vedených za účelem konstrukce politického procesu, proto je třeba hodnotit kriticky. Přesto lze říci, že Krysličkova skupina se radikalizovala vcelku rychle, během jednoho roku přešla od šíření letáFontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

ků a podpory odbojářů k plánování bombového útoku na tribunu prvomájových oslav v Liberci, po kterém měl Kryslička a též někteří další emigrovat na západ. Již od počátku se skupina potýkala s diletantstvím některých jejích členů a s celou řadou nedorozumění. Ty ve velké míře způsobila Jarmila Stolínová, kterou jako svou milenku zasvětil Ladislav Škranc. Kvůli Stolínové a jejím zmatkům skupina nezískala tolik potřebného pyrotechnika. Dalšími členy byli Vojtěch Talík, Karel Kafka, František Zima, Ladislav Richtr mladší a již několikrát jmenovaný Stanislav Šudoma. Ten tvrdí, že kvůli problémům s pyrotechnikem měla být akce odložena na 7. května, ovšem není jasné, zda se pro to nakonec rozhodli, či nikoli. Protože postrádali pyrotechnika, sestavovali hodinový stroj připevněný k výbušnině nejspíše Kryslička se Škrancem.66 Prvomájová tribuna, na kterou měl mířit plánovaný útok, byla obsazena osobami samých zvučných jmen: Podle dobových fotografií ze sbírek Severočeského muzea byl přítomen poslanec Jan Harus. Stejně tak tam měli stát i tehdejší ministr informací Václav Kopecký a Jiří Durdil, předseda KNV, který měl vystoupit jako hlavní řečník. Podle vzpomínek Jana Šolce mladšího měl na tribuně stát i jeho otec, MUDr. Jan Šolc, což by odpovídalo jeho funkci. Tribuna umístěná na náměstí Bojovníků za mír (dnešní náměstí Dr. Edvarda Beneše) byla jen nízkým pódiem a funkcionáři tak stáli de facto na úrovni průvodu.67 Výbušnina měla být uložena ve voze, pro tuto příležitost poskytnutém Vojtěchem Talíkem,68 jehož i soudní spis označuje za toho, kdo měl výbušninu na místo doručit. Rovněž vzhledem ke konstrukci tribuny se zaparkovaný vůz mohl stát vhodným prostředkem, protože použité trhaviny bylo cca 60 kilogramů. To soudíme podle didaktické příručky pro pyrotechniky, pocházející z padesátých let.69 V ní byly využity fotografie z místa výbuchu a popsány okolnosti k němu vedoucí. Znetvořené tělo Ladislava Škrance zde sloužilo jako názorná ilustrace účinku většího množství volné průmyslové trhaviny, nikoli munice. Technické informace byly v příručce, přesně v duchu doby, doplněny o propagandistické pozadí „sabotážní skupiny, která připravovala atentát na májový průvod a kterou stihl spravedlivý trest“, a proto je opravdu jisté, že se jedná o stejnou XVI 2015 1

Katedra historie FP TUL

událost, tedy o explozi v ulici U Novostavby: V brzkých ranních hodinách neděle 1. května 1949 se centrem Liberce rozezněl výbuch. V ulici U Novostavby, jen pár kroků od Šaldova náměstí, vyletěl do povětří několikapatrový činžovní dům. V jeho troskách zahynuli čtyři muži: Josef Kryslička,70 Stanislav Richter starší (*15. října 1896), Stanislav Richter mladší (*4. září 1924) a Ladislav Škranc (*11. června 1911). Dále byly v domě přítomny čtyři ženy: dvě z nich utrpěly zranění těžká – Marie Müllerová roz. Vágnerová, (*10. října 1938), a Jaroslava Richterová (*2. března 1927) a dvě lehká – Marie Richterová roz. Mudruňková (*30. června 1897) a Květa Růtová (*13. dubna 1935). Mimo těchto osob údajně v budově nikdo další nebyl. První informace, které o explozi pronikly na veřejnost, zmiňovaly výbuch plynu. Hovořila tak jak místní „šeptanda“, tak původně i oficiální místa.71 Tisk však událost nereflektoval, což je přinejmenším zarážející. Až v průběhu dalších dvou let došlo k vyšetřování události a jejímu propagandistickému využití ve vykonstruovaném monstrprocesu se skupinou Talík a spol. Její údajní členové byli odsouzeni k mnoha letům žaláře a spolu s nimi byly potrestány i jejich rodiny, které postihla perzekuce mimosoudní. Josef Kryslička byl označen za hlavu rozsáhlé teroristické organizace.72 Jestli byl Kryslička skutečně tím, za koho jej Státní bezpečnost považovala, se nikdy s úplnou jistotou nedozvíme. Brání nám v tom jak jeho smrt, skartace důležitých archivních materiálů, tak i velký časový odstup, který nás od libereckých událostí dělí. S jistotou můžeme tvrdit, že Josef Kryslička byl velice ambiciózní muž, kterému dobrodružství a riziko nebyly cizí a u nějž se státní aparát (ať již protektorátní, nebo poúnorový) netěšil přílišné důvěře, takže se často rozhodl vzít právo do svých rukou. Stejně jako partyzáni považovali svůj boj za legitimní reakci na německý útlak, tak se další cítili oprávněni zasáhnout proti rodící se komunistické diktatuře. Ať již byly faktory, které vedly k neúspěchu připravované operace, jakékoli, jisté je, že její nezdar měl za následek soudní i mimosoudní perzekuci několika desítek osob. Ne neprávem proto hovoříme o monstrprocesu. A tzv. Krysličkovu teroristickou organizaci považujeme za odbojovou skupinu, ačkoli její poslední a největší akce skončila fiaskem.

66_NA, nezpracovaná část fondů, fond Státní soud, 6 TS I 30/51, Trestní spis Talík a spol., s. 138. 67_Viz ČERNÁ, Alena. Organizační zajištění a průběh oslav 1. máje na Liberecku v letech 1945–1989. Diplomová práce. Liberec, 2013. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, Katedra historie. 68_Rozhovor Lubomír Talík. Olomouc, 29. 5. 2014. 69_Přesný název se bohužel nepodařilo dohledat. 70_Jeho tělo se nikdy nenašlo. Patrně to byl on, kdo manipuloval s výbušninou těsně před tím, než explodovala. 71_Rozhovor Jan Šolc. Liberec, 6. 8. 2013. 72_Více TĚTHALOVÁ, Markéta. Fakta a mýty tzv. Krysličkovy teroristické skupiny. Liberec 2014.

Materiálie

Nové Město pod Smrkem and the housing development since 1960s till 1980s

Abstract

Tomáš Hnilička | This study contemplates the housing development in Nové

Město pod Smrkem since 1960s till 1980s. After the Second World War the town lost most of its inhabitants mostly due to the expulsion of the German nationals’ displacement. The rise of the numbers of inhabitants came again only with the wide housing development in the first half of the 1970s and culminated in the half of the 1980s. Thanks to the constructions of a great number of new pre-fabricated houses and OKAL type family homes the city almost acquired its actual appearance. Also the way of living changed which is briefly outlined in the part of the text about the development of the non-apartment housing. Mostly the Textilana factory took a great interest in the housing development, because it was the most important local manufacturer in need of a great number of workers.

key words

K l í č o vá s l o va

Nové Město pod Smrkem

Towns

města

Borderland development

vývoj pohraničí

Housing development

bytová výstavba

Panel estates

panelová sídliště

Pre-fabricated panel housing

panelové domy

OKAL type family residencies

rodinné domy typu OKAL

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Nové Město pod Smrkem a bytová výstavba v šedesátých až osmdesátých letech 20. století Tomáš Hnilička

Topografická mapa zachycující město v padesátých letech. (KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 4. díl: Ml–Pan. Praha: Libri, 2000, s. 433. ISBN 80-85983-16-8)

Úvodem1 Nové Město pod Smrkem, založené roku 1584 a nacházející se ve frýdlantském výběžku, bylo vystavěno na šachovnicovém půdorysu. Kolem prostorného čtvercového náměstí vzniklo osm stejně velkých stavebních bloků a za nimi dalších dvanáct menších, které většinou získaly obdélníkový tvar. Jižní řada těchto bloků dále od náměstí není oproti ostatním uzavřena ulicí. Na západě narušily pravidelnost zástavby cesta vedoucí do Hajniště a již zmizelé polní cesty. První domy se stavěly údajně v těsné blízkosti náměstí a v dnešních ulicích Revoluční a Dělnická. Za zajímavost lze jistě považovat polohu bývalé radnice, která stávala do roku 1948 v prostoru náměstí, blíže k jeho jižní straně. Radnice vybočovala z pravoúhlého uspořádání blízkých staveb a dá se tedy zjednodušeně říci, že stála šikmo.2 Pravidelný systém zástavby v okolí náměstí se zachoval více méně dodnes. Velký stavební rozvoj Nového Města pod XVI 2015 1

Smrkem odstartovala druhá polovina 19. století. Tehdy vznikly textilní továrna Ignaze Klingera a porcelánka Josefa Mazela, dva významné podniky, které podpořily další rozmach obce.3 Po skončení druhé světové války začalo psát osvobozené Československo novou kapitolu svých dějin. Velmi komplikovaná situace panovala mj. právě v pohraničí, odkud byli vysídleni obyvatelé německé národnosti. Do těchto oblastí přicházeli Češi z vnitrozemí i ze zahraničí a zabydlovali se v uvolněných domech. Vzhledem ke geografické poloze Nového Města pod Smrkem nepřekvapí, že i zde do té doby tvořili drtivou většinu obyvatel Němci. Spolu s příchodem nových osídlenců se proměnila nejen národnostní, nýbrž také sociální a náboženská skladba obyvatel města.4 Zatímco ještě v roce 1938 se pohyboval počet zde žijících osob kolem 4 500, roku 1948 to bylo pouze zhruba 2 600 lidí.5 Z toho bylo stále 400 Němců. Domů tu mělo v této době stát 918.6

1_Rád bych tímto velice poděkoval panu Karlu Nádeníkovi za poskytnutí historických fotografií i za jeho podrobný výklad k nim. Děkuji též paní Stanislavě Brožkové a panu Jiřímu Železnému, jejichž vzpomínky rovněž přispěly ke vzniku této studie. 2_TIMA, Václav. Nové Město pod Smrkem: Historie hornického města. Nové Město pod Smrkem: Občanské sdružení pro obnovu a rozvoj Nového Města pod Smrkem a okolí, 2010, s. 21–22. ISBN 978-80-254-8871-3. 3_NÁDENÍK, Karel a Rostislav JELÍNEK. Nové Město pod Smrkem: 100 let Nového Města pod Smrkem ve fotografii. Nové Město pod Smrkem: Městský úřad Nové Město pod Smrkem, 2001, s. 131. ISBN 80-902887-2-3. 4_ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Zelów: Česká exulantská obec v Polsku. 2. vyd. Praha: Občanské sdružení Exulant a Kalich, 2010, s. 211–278. ISBN 978-80-7017-136-3. 5_Státní okresní archiv Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 168, inv. č. 1199, zápis z 22. 10. 1948 úřadovny Místního národního výboru v Novém Městě pod Smrkem v záležitosti pořízení upravovacího plánu města. 6_Tamtéž, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 200, inv. č. 1499, stať do Věstníku Okresního národního výboru ve Frýdlantě z 21. 6. 1948.

Tomáš Hnilička | Nové Město pod Smrkem a bytová výstavba v šedesátých až osmdesátých letech 20. století

Pohlednice zachycující ze severozápadu Nové Město pod Smrkem spolu s horami Měděnec a Smrk na pozadí v roce 1960 (Osobní archiv Karla Nádeníka)

V roce 1961 žilo ve městě 2 805 občanů a roku 1970 pak 2 861. Záhy do čísel promluvila rozsáhlá bytová výstavba a při sčítání obyvatel v roce 1980 se zjistilo, že zde bydlelo už 3 400 lidí. Roku 1991 pak činil počet občanů 3 598.7 Tento stav téměř odpovídá současnosti.8 Důležitou úlohu pro příchod nových obyvatel hrála místní textilní továrna, která potřebovala nové zaměstnance. Od roku 1952 byla známa jako závod 02 podniku Tex-

7_KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 4. díl: Ml–Pan. Praha: Libri, 2000, s. 431. ISBN 80-85983-16-8. 8_Informace o Novém Městě pod Smrkem. In: Nové Město pod Smrkem [online]. Město Nové Město pod Smrkem [vid. 5. 1. 2015]. Dostupné z: http://www.nmps.cz/mesto_a_okoli.php. 9_NEDOMANSKÝ, Ludvík. et al. 150 let textilní výroby v Novém Městě pod Smrkem. Liberec: Státní podnik Textilana, 1989, s. 12–23. 10_ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Když se utopie stane skutečností: Panelová sídliště v Československu 1953–1989. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Arbor vitae, 2013, s. 10. ISBN 978-80-7101-133-0. 11_ANDĚL, Rudolf a Roman, KARPAŠ, et al. Frýdlantsko: Minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor. Liberec: Nakladatelství 555, 2002, s. 191. ISBN 80-86424-18-9. 12_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 209, inv. č. 1539, povolení ke zboření stavby z 15. 7. 1965.

materiálie

tilana Liberec. Do Nového Města pod Smrkem se často stěhovali lidé ucházející se o práci v textilním průmyslu. Jak prozradí následující řádky, byla to právě Textilana, která měla velký zájem a podíl na bytové výstavbě a celkovém rozvoji obce.9 Panelové domy, řešící problém s nedostatkem bytů, se staly běžnou součástí městské zástavby nejen v tehdejším Československu, nýbrž také v dalších zemích. Na panelových sídlištích dnes žijí více než tři milióny obyvatel České republiky a lze předpokládat, že pro mnohé lidi budou představovat zajímavou a žádanou formu bydlení i v budoucnosti.10

Příběh bytové výstavby V důsledku odsunu obyvatel německé národnosti zůstaly v Novém Městě pod Smrkem po roce 1945 mnohé domy neobydlené a chátraly. Jen v průběhu padesátých let se jich zbouralo asi 120.11 V povoleních pro demolice staveb se často uvádělo odůvodnění, že stav těchto objektů již neumožňoval žádným způsobem je využít.12 Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Katedra historie FP TUL

Pohlednice s budovou spořitelny (v popředí) a s dnes již neexistujícími domy s podloubím na západní straně Mírového náměstí, které na počátku šedesátých let vystřídala cihlová novostavba (Osobní archiv Karla Nádeníka)

Ceny domů se od sebe mnohdy výrazně lišily. Pochopitelně záleželo i na jejich velikosti, stavu a stáří. Zejména starší stavby musely projít většími či menšími úpravami.13 Nedocházelo však k žádné nové výstavbě, což vedlo k nedostatku bytů.14 První výraznější změnu v této záležitosti přinesla výstavba tzv. vojenské bytovky na západní straně Mírového náměstí z počátku šedesátých let. Do té doby zde stávaly hrázděné domy s podloubím. To kdysi mívala i většina ostatních domů kolem náměstí, ale na západní straně vydrželo nejdéle. Do současnosti se ze staré zástavby na západní straně náměstí zachovala pouze rohová budova spořitelny.15 Nově vzniklá cihlová stavba mohla pojmout až 27 rodin.16 Ke zbourání podloubí má zajímavé vzpomínky pan Karel Nádeník, bývalý učitel a zástupce ředitele na novoměstské základní škole: „Na krajní dům směrem od spořitelny, stojící na rohu náměstí, kde začínalo podloubí, natloukli prkna, aby nikdo tím podloubím nešel, protože hrozilo zřícení. Ale vedle toho byl dům se dvěma vikýři. To byl krásný nový barák. […] Byla to také prodejna potravin. No ale vzhledem k tomu, že chtěli postavit velkou vojenskou novostavbu, tak musel pryč i tenhle dům, protože to jinak nešlo.“17 Důvod, proč se dodnes hovoří o tzv. vojenské bytovce, souvisí s existencí vojenské posádky v nedalekém Hajništi, jejímž příslušníkům bylo potřeba zajistit bydlení.18 Další informace k tomuto tématu poskytuje paní Stanislava Brožková, která působila na městském národním výboru a rovněž vyučovala na místní základní škole: XVI 2015 1

„To byl vojenský barák. To tenkrát postavili vojáci pro své lidi. Protože byla kasárna, tak tam bydlelo plno důstojníků a dalších s rodinami. Tomu se říkalo vojenská bytovka. Nebo kdo dělal v kasárnách, tak tam dostal byt, třeba i zaměstnanec. Tam bydleli třeba šoféři.“19 Dle archivních materiálů z šedesátých let se hovořilo o mimořádné bytové tísni. Plenární zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem konané 27. října 1965 proto ukládalo bytové komisi brát při přidělování bytů a zařazování do pořadníku zřetel i na to, jak se občan zapojuje do práce pro veřejnost. Toto kritérium měla uplatňovat rovněž komise místního hospodářství a výstavby při žádostech o koupi domu a při žádostech o poskytnutí slevy.20 Ačkoli spadá výstavba panelových domů v Novém Městě pod Smrkem především do období sedmdesátých a osmdesátých let, můžeme jakési počátky hledat již v letech šedesátých. Právě v této době vyrostly dvě obytné budovy Textilany, které stojí v blízkosti křižovatky, kde se potkávají ulice Revoluční a Ludvíkovská. Na první pohled je snadné odlišit je od mladších staveb. Jejich zbudováním vzniklo 48 bytových jednotek.21 Oba objekty už měly ústřední topení napojené na nedaleké městské lázně. Jejich vybudování lze považovat za významný krok při řešení problému s nedostatkem zaměstnanců pro textilní továrnu, která obecně vznik bytů velmi podpořila.22 Ze statistik vyplývá, že v letech 1946–1970 vzniklo, zejména díky výše uvedeným stavebním aktivitám z šedesátých let, celkem 118 bytů v nově postavených domech.23

13_Rozhovor Tomáše Hniličky s Jiřím Železným uskutečněný 9. 2. 2013. 14_ANDĚL, Rudolf a Roman, KARPAŠ, et al., cit. v pozn. 11, s. 191. 15_NÁDENÍK, Karel a Rostislav JELÍNEK, cit. v pozn. 3, s. 32–37. 16_TIMA, Václav, cit. v pozn. 2, s. 55. 17_Rozhovor Tomáše Hniličky s Karlem Nádeníkem uskutečněný 20. 1. 2012. 18_ANDĚL, Rudolf a Roman, KARPAŠ, et al., cit. v pozn. 11, s. 191. 19_Rozhovor Tomáše Hniličky se Stanislavou Brožkovou uskutečněný 22. 9. 2012. 20_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 175, inv. č. 1248, zápis z plenárního zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem konaného 27. 10. 1965. 21_TIMA, Václav, cit. v pozn. 2, s. 55. 22_Rozhovor Tomáše Hniličky s Jiřím Železným uskutečněný 9. 2. 2013. 23_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 176, inv. č. 1261, zpráva o bytovém hospodářství pro plenární zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem konané 28. 10. 1981.

Tomáš Hnilička | Nové Město pod Smrkem a bytová výstavba v šedesátých až osmdesátých letech 20. století

Mírové náměstí a tzv. vojenská bytovka na západní straně náměstí z počátku šedesátých let – v pravé polovině fotografie (Osobní archiv Karla Nádeníka)

Stavební práce na dvojici obytných budov z šedesátých let stojících při Revoluční a Ludvíkovské ulici (Osobní archiv Tomáše Hniličky)

24_NÁDENÍK, Karel a Rostislav JELÍNEK, cit. v pozn. 3, s. 133. 25_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 209, inv. č. 1538, územní rozhodnutí o umístění stavby 54 bytových jednotek z 27. 6. 1969. 26_NÁDENÍK, Karel a Rostislav JELÍNEK, cit. v pozn. 3, s. 92–133. 27_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 209, inv. č. 1532, zápis sepsaný 28. 5. 1969 na Městském národním výboru v Novém Městě pod Smrkem a týkající se rozvoje závodu Potraviny, včetně projednání otázky usnesení komise obchodu okresního národního výboru a výjezdního zasedání, které se konalo 26. 2. 1969. 28_NÁDENÍK, Karel a Rostislav JELÍNEK, cit. v pozn. 3, s. 94. 29_Rozhovor Tomáše Hniličky se Stanislavou Brožkovou uskutečněný 22. 9. 2012.

materiálie

První trojice panelových domů ze sedmdesátých let byla postavena opět zásluhou Textilany. Jedná se o budovy ve Vaňkově ulici z roku 1973. Bylo tak vytvořeno dalších 54 bytů.24 Rozhodnutí o výstavbě těchto objektů a jejich předběžné plány spadají do závěru šedesátých let. Bližší informace o tomto projektu přináší následující úryvek z rozhodnutí o umístění stavby z 27. června 1969: „Jedná se o 3 samostatné objekty o 6 podlažích s celkovým počtem 54 byt. jednotek. Konstrukci tvoří montovaný skelet z prefabrikovaných železobetonových H-rámů. Obvodový plášť tvoří stěnové panely. Vytápění bude vlastní kotelnou umístěnou v tech. podlaží objektu č. 2. Komunikačně je staveniště přístupno z Vaňkovy ulice; bude zde vybudována vnitrobloková komunikace (s oboustrannými chodníky). Napojení na kanalizační a vodovodní síť bude přípojkami na stávající řady ve Vaňkově ulici. Objekty budou napojeny na novou trafostanici budovanou na sousedním pozemku.“25 V letech 1973–1975 probíhala rozsáhlá výstavba panelových domů v blízkosti Frýdlantské ulice, a to na místech starých domků, které byly strženy. Přibylo tak 298 nových bytů. Staveniště zpočátku ohraničoval vysoký plot, protože výkopové práce prováděli vězni z minkovické věznice.26 Podle územního plánu mělo do roku 1980 dojít v Novém Městě pod Smrkem k postavení 400 bytových jednotek.27 Kromě výškových obytných budov, umístěných uvnitř města, se Textilana zasloužila v letech 1979– 1982 o výstavbu osmdesáti rodinných domů typu OKAL, které se nacházejí severně od továrny.28 V těchto místech bývala dříve střelnice.29 Vznikla tak městská část pojmenovaná Na Výsluní a několik vzájemně propojených stejnojmenných cest, čímž se rozrostla síť ulic. Tyto stavby vznikly téměř „na zelené louce“, a proto se významně podílely na rozšíření města co do rozloFontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

hy. Oproti tomu panelové domy stojí na místech dřívějších rodinných domů uvnitř obce a z toho důvodu do její rozlohy nezasáhly. Pochopitelně však především svou velikostí a architektonickým řešením zásadně ovlivnily podobu středu města. Jednotlivé řady rodinných domů typu OKAL se nacházejí v prudším svahu. Pod nimi vede Frýdlantská ulice směrem k Hajništi a pokračuje dále do Frýdlantu. Je vhodné zmínit, že tato část města, označovaná místními obyvateli běžně jako Okály, se skládá i z klasických rodinných domů. Na počátku osmdesátých let sklízela značnou kritiku nedostatečná údržba bytového fondu. K této záležitosti se podrobněji vyjadřuje zpráva o bytovém hospodářství pro plenární zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem konané 28. října 1981. Podle ní bylo mj. množství starších bytů zdravotně nevhodných, stěny byly provlhlé a kvůli poničeným střechám a dešťovým svodům docházelo k zatékání.30 K roku 1981 bylo evidováno celkem 1 659 bytů.31 U Vaňkovy ulice se v letech 1981–1982 objevily nejmladší panelové domy, konkrétně ve stavebních blocích směrem na západ a jihozápad od náměstí.32 Po dokončení této družstevní zástavby se počet bytových jednotek zvýšil o 128.33 Aby bylo možné začít se stavebními pracemi ihned v následujícím roce, probíhala projektová příprava pro tyto novostavby již v roce 1980. Zahájení vlastních stavebních prací však záviselo na zbudování rodinných domů typu OKAL, díky čemuž by se mohly poskytnout náhradní byty pro občany, jejichž rodinné domy se měly zbourat.34 Adresáty většiny žádostí o byty se stávaly Městský národní výbor v Novém Městě pod Smrkem a závod Textilana. V roce 1984 evidoval městský národní výbor 35 žádostí a závod Textilana 37.35 Vedeny byly dva seznamy žadatelů. Kromě běžného seznamu uchazečů existoval totiž také zvláštní seznam, v němž se ocitali zájemci kvůli zrušení užívacího práva okresním souXVI 2015 1

Katedra historie FP TUL

Demoliční práce v první polovině sedmdesátých let ve Frýdlantské, tehdejší Gottwaldově, ulici připravují prostor pro budování panelových domů (Osobní archiv Karla Nádeníka)

Stavební práce na panelových domech u Frýdlantské ulice; léta 1973–1975 (Osobní archiv Karla Nádeníka) 30_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 176, inv. č. 1261, zpráva o bytovém hospodářství pro plenární zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem konané 28. 10. 1981. 31_Tamtéž, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 177, inv. č. 1267, zpráva pro plenární zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem z roku 1984. 32_Městský úřad Nové Město pod Smrkem, umístění: spisovna, obecní kronika, 1. díl zachycující léta 1981–1984, s. 77–113. 33_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 177, inv. č. 1267, zpráva pro plenární zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem z roku 1984. 34_Tamtéž, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 176, inv. č. 1260, zpráva zpracovaná odborem výstavby Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem v roce 1980. 35_Tamtéž, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 177, inv. č. 1267, zpráva pro plenární zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem z roku 1984.

Tomáš Hnilička | Nové Město pod Smrkem a bytová výstavba v šedesátých až osmdesátých letech 20. století

materiálie

Obytné budovy rostly na obou stranách Frýdlantské ulice; léta 1973–1975 (Osobní archiv Karla Nádeníka)

Velká část z panelových domů postavených během první poloviny sedmdesátých let (Osobní archiv Karla Nádeníka)

36_MěÚ Nové Město pod Smrkem, umístění: spisovna, obecní kronika, 2. díl zachycující léta 1985–1987, s. 150. 37_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 177, inv. č. 1267, zpráva pro plenární zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem z roku 1984. 38_Rozhovor Tomáše Hniličky se Stanislavou Brožkovou uskutečněný 22. 9. 2012. 39_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 177, inv. č. 1267, zpráva pro plenární zasedání Městského národního výboru v Novém Městě pod Smrkem z roku 1984. 40_Tamtéž, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 177, inv. č. 1267, zpráva o činnosti Střediska bytového hospodářství při Městském národním výboru v Novém Městě pod Smrkem za první pololetí roku 1986. 41_Rozhovor Tomáše Hniličky se Stanislavou Brožkovou uskutečněný 22. 9. 2012. 42_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 177, inv. č. 1267, zpráva o činnosti Střediska bytového hospodářství při Městském národním výboru v Novém Městě pod Smrkem za první pololetí roku 1986.

dem v Liberci, a to převážně proto, že uživatel přestal pracovat v podniku, který má na byt dispoziční právo.36 Objevovaly se také případy, kdy byly byty přidělovány mimo pořadník.37 Panelové domy byly tehdy plně obsazené.38 Považovalo se za zřejmé, že další bytová výstavba se může realizovat jen formou družstevních staveb.39 Středisko bytového hospodářství při Městském národním výboru v Novém Městě pod Smrkem zajišťovalo modernizaci a údržbu bytového fondu v rámci působnosti národního výboru. K roku 1986 obhospodařovalo celkem 77 domů, ve kterých bylo 400 bytů a 28 nebytových prostor.40 Byty se rozdělovaly do čtyř kategorií, přičemž čtvrtá byla zařízena nejhůře.41 K roku 1986 středisko disponovalo 197 byty první kategorie, 113 byty druhé kategorie, 28 byty třetí kategorie a 62 byty čtvrté kategorie. Ve středisku pracovalo 21 lidí. Přímo na údržbu bytového fondu mělo k dispozici jednoho pokrývače, dva zedníky, dva pomocné dělníky, jednoho elektrikáře a jednoho topenáře. Ostatní pracovníci tvořili obsluhu výměníkových stanic nebo se jednalo o topiče v městských lázních a v domě pečovatelské služby. Stavokombinát Frýdlant zajišťoval instalatérské práce. Středisko zásobovalo teplem a teplou vodou celkem 528 bytů první kategorie a 7 bytů v domě pečovatelské služby. K této době se znovu vztahují informace o problémech se zajišťováním údržby a modernizace bytů. Důvodem byl nedostatek pracovníků.42 Na roky 1988–1989 se plánovalo zahájení modernizace bytů. Bylo rozhodnuto, že práce bude provádět Stavokombinát v Liberci. V roce 1988 měla být provedena modernizace devíti bytů čtvrté kategorie, ze kterých měly vzniknout bytové jednotky první a druhé Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Katedra historie FP TUL

Domy ve Vaňkově ulici, na jejichž místě stojí od první poloviny osmdesátých let panelová zástavba (Osobní archiv Karla Nádeníka)

Rodinné domy typu OKAL vznikly v letech 1979–1982 (Osobní archiv Karla Nádeníka)

V letech 1981–1982 byly v západním a v jihozápadním stavebním bloku směrem od náměstí postaveny poslední panelové domy (Osobní archiv Karla Nádeníka)

Obytná zástavba z let 1981–1982 na fotografii pořízené z budovy druhého stupně základní školy (Osobní archiv Karla Nádeníka)

XVI 2015 1

Tomáš Hnilička | Nové Město pod Smrkem a bytová výstavba v šedesátých až osmdesátých letech 20. století

43_Tamtéž. 44_Rozhovor Tomáše Hniličky se Stanislavou Brožkovou uskutečněný 22. 9. 2012. 45_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 175, inv. č. 1252, program výstavby vypracovaný odborem výstavby Okresního národního výboru v Liberci z ledna 1969. 46_Rozhovor Tomáše Hniličky se Stanislavou Brožkovou uskutečněný 22. 9. 2012. 47_MěÚ Nové Město pod Smrkem, umístění: spisovna, obecní kronika, 3. díl zachycující léta 1988–1991, s. 132–133. 48_Rozhovor Tomáše Hniličky se Stanislavou Brožkovou uskutečněný 22. 9. 2012. 49_NÁDENÍK, Karel a Rostislav JELÍNEK, cit. v pozn. 3, s. 85–133. 50_NEDOMANSKÝ, Ludvík. et al. Nové Město pod Smrkem: 400 let 1584–1984. Nové Město pod Smrkem: Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, 1984, s. 25. 51_Rozhovor Tomáše Hniličky se Stanislavou Brožkovou uskutečněný 22. 9. 2012. 52_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 209, inv. č. 1532, zápis sepsaný 28. 5. 1969 na Městském národním výboru v Novém Městě pod Smrkem a týkající se rozvoje závodu Potraviny, včetně projednání otázky usnesení komise obchodu okresního národního výboru a výjezdního zasedání, které se konalo 26. 2. 1969.

kategorie. Pro rok 1989 se potom počítalo s modernizací dalších bytů čtvrté kategorie.43 Poměrně dlouho zůstávala aktuální myšlenka výstavby nových bytových jednotek. Konkrétně se zamýšlelo vybudovat malometrážní byty na náměstí.44 O využití dvou stavebních bloků východně od náměstí, kde stály přestárlé rodinné domy a bývalé hospodářské objekty, se uvažovalo již v roce 1969.45 S přelomovým rokem 1989 však všechny podobné plány skončily a zůstaly jen „na papíře“.46 Ve volebním programu Občanského fóra se k roku 1990 píše o záměru „urychleně zahájit privatizaci bytových domů a bytů ve správě bytového podniku“. Taktéž se zamýšlelo podporovat rekonstrukci a modernizaci stávajícího bytového fondu a „nepřipustit panelovou výstavbu“.47

Nahlédnutí do vývoje nebytové zástavby a uvolněných ploch S novou obytnou zástavbou a rostoucím počtem obyvatel se pojí i nutnost řešit otázku obchodní sítě, což souvisí se vznikem dalších objektů. Pozornost si proto jistě zaslouží následující vzpomínky paní Brožkové: „Když se stavěly paneláky, tak z toho vždycky

materiálie

vyšly nějaké peníze, že se musí postavit nějaké zařízení, obchody nebo něco. […] To se tenkrát dávaly dohromady peníze. Třeba podniky, statek dal peníze. […] Textilana dala nejvíc, a proto měla nejvíc bytů tady. To se dalo dohromady a za to se postavily ty byty. […] Dali zálohu a potom měli nárok na počet bytů podle té zálohy, že si je můžou nárokovat při výstavbě. Z toho se potom dávalo, protože musí být nějaké sociální zařízení. Buď obchody, nebo něco. Tak u nás se vymyslel Jizeran, kde budou všechny ty obchody. Nahoře byl kovomat, dole byly oděvy, drogérie, restaurace s jídelnou. Tam byla tak krásná, moderně zařízená kuchyň.“48 Otevření právě zmíněného obchodního střediska Jizeran se datuje k roku 1976. Stojí na severozápadním rohu Mírového náměstí, tedy v místech, kde se do začátku sedmdesátých let nacházely holičství, drogerie a další domy.49 Roku 1975 se otevřela prodejna zeleniny a rozšířil se obchod s potravinami v Sokolské ulici.50 Byla též postavena prodejna ESO na rohu ulic Ludvíkovská a Husova. Základy k ní vykopali příslušníci Lidových milicí.51 Dále vznikla například prodejna potravin před závodem Textilana.52 Ve druhé polovině

Nákupní středisko Jizeran bylo otevřeno roku 1976 (Osobní archiv Karla Nádeníka)

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

osmdesátých let se potom připravovalo její rozšíření.53 Rekonstrukce a výstavba nových objektů se zdaleka neomezovaly pouze na obytné domy a obchody. Některé nevyhovující budovy byly přestavěny pro jiné účely nebo opraveny.54 Takto vznikly například z bývalé acetylenové plynárny školní dílny s kuchyňkou, z úpravy domu čp. 841 vzešel Dům pionýrů nebo bylo opraveno kino či zrekonstruovány základní i zvláštní škola. V roce 1989 byl také uveden do provozu hotel Měděnec.55 Ten vznikl rekonstrukcí administrativní budovy bývalého Státního statku Nové Město pod Smrkem.56 Ke zcela novým stavbám patří objekt sběrných surovin z roku 1985 či zdravotní středisko s lékárnou, otevřené na přelomu osmdesátých a devadesátých let.57 Různé stavby vznikaly v rámci tzv. akcí Z.58 Jednou z nich je i tělocvična s ubytovacím zařízením, která byla dokončena v roce 1986. Nachází se u budovy druhého stupně základní školy.59 Díky všem snahám o zlepšování celkové vybavenosti města přibývaly důvody, proč v něm žít. Na uvolněných plochách v obci prováděl městský národní výbor tzv. parkovou úpravu anebo si na nich místní obyvatelé zakládali zahrady.60 Postupně se objevilo několik míst, která začala sloužit k těmto účelům. Nacházejí se převážně v okrajových částech města. S vytvářením tzv. zahrádkářských kolonií souvisí též zájem o zlepšování životního prostředí.61 Jejich existenci dodnes vítají zejména obyvatelé panelových domů. Ke zpříjemnění života ve městě mělo dále pomoci vysázení četného množství stromků a keřů. Zakládaly se tzv. zelené plochy.62 Například roku 1986 se vysázelo 690 keřů a 160 stromků.63 Pokládání asfaltového povrchu před nákupním střediskem Jizeran (Osobní archiv Karla Nádeníka)

XVI 2015 1

Katedra historie FP TUL

Pozemní komunikace Spolu s narůstajícím počtem vlastníků automobilů se zvyšovaly důležitost a vytíženost ulic. V rámci stavebního rozvoje města se mj. přistupovalo k pokládání asfaltového povrchu.64 Za obytnou zástavbou na západní straně náměstí vznikla asfaltová ulička, průjezdná automobilem a doplněná malým parkovištěm, která spojuje Švermovu a Nádražní ulici. V tom lze spatřovat jakési rozrušení původních čtvercových stavebních bloků, které obklopují náměstí. Další taková ulička se objevila o kousek dál, v severozápadním bloku od náměstí. Propojuje Švermovu a Myslbekovu ulici. Rovněž při ní se nacházejí parkovací plochy, určené především pro obyvatele přilehlých panelových domů. Na možnost zaparkovat vůz se muselo pamatovat u všech nově vznikajících obytných objektů. Pro zlepšení situace v otázce parkování bylo v roce 1983 vybudováno parkoviště též před závodem Textilana.65 Jelikož přibývalo vlastníků automobilů, není překvapením, že se objevovaly i nové garáže. Roku 1983 bylo dokončeno 33 garáží, které vznikly mimo střed města jako náhrada za garáže vykoupené a rozbourané v souvislosti s výstavbou panelových domů z let 1981–1982.66 K roku 1989 se uvádí, že v silničním provozu nebyly žádné mimořádné závady. V té době se měl ve městě nacházet dostatek parkovacích míst a průjezdných ulic. Kritiku však sklidily stav některých komunikací, nedostatečné značení ulic a parkování aut na chodnících.67 Vedle silniční dopravy hrála od roku 1902 významnou roli pro spojení s okolím také železnice.68

53_MěÚ Nové Město pod Smrkem, umístění: spisovna, obecní kronika, 2. díl zachycující léta 1985–1987, s. 36–76. 54_Tamtéž, umístění: spisovna, obecní kronika, 1. díl zachycující léta 1981–1984, s. 17. 55_NÁDENÍK, Karel a Rostislav JELÍNEK, cit. v pozn. 3, s. 48–133. 56_Základní škola Nové Město pod Smrkem, umístění: ředitelna, školní kronika zachycující školní roky 1972/1973–1992/1993, s. 287–301. 57_NÁDENÍK, Karel a Rostislav JELÍNEK, cit. v pozn. 3, s. 133. 58_NÁDENÍK, Karel a Karel JEŘÁBEK. Nové Město pod Smrkem: Epizody ze života města a jeho obyvatel. Nové Město pod Smrkem: Městský úřad Nové Město pod Smrkem, 2004, s. 25. 59_ZŠ Nové Město pod Smrkem, umístění: ředitelna, školní kronika zachycující školní roky 1972/1973–1992/1993, s. 239–249. 60_MěÚ Nové Město pod Smrkem, umístění: spisovna, obecní kronika, 1. díl zachycující léta 1981–1984, s. 17. 61_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 176, inv. č. 1263, zpráva pro plenární zasedání, týkající se životního prostředí k roku 1983. 62_MěÚ Nové Město pod Smrkem, umístění: spisovna, obecní kronika, 1. díl zachycující léta 1981–1984, s. 222–224. 63_Tamtéž, umístění: spisovna, obecní kronika, 2. díl zachycující léta 1985–1987, s. 88. 64_Rozhovor Tomáše Hniličky s Karlem Nádeníkem uskutečněný 7. 2. 2013. 65_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 176, inv. č. 1263, zpráva o ochraně veřejného pořádku z roku 1983. 66_MěÚ Nové Město pod Smrkem, umístění: spisovna, obecní kronika, 1. díl zachycující léta 1981–1984, s. 112. 67_Tamtéž, umístění: spisovna, obecní kronika, 3. díl zachycující léta 1988–1991, s. 78. 68_Tamtéž, umístění: spisovna, obecní kronika, 1. díl zachycující léta 1981–1984, s. 5.

Tomáš Hnilička | Nové Město pod Smrkem a bytová výstavba v šedesátých až osmdesátých letech 20. století

materiálie

V šedesátých letech byly postaveny první dvě vyšší obytné budovy (na fotografii uprostřed); pohlednice ukazuje město z jihovýchodu (Osobní archiv Karla Nádeníka)

69_Rozhovor Tomáše Hniličky s Jiřím Železným uskutečněný 9. 2. 2013. 70_SOkA Liberec, fond Městský národní výbor Nové Město pod Smrkem, karton č. 175, inv. č. 1242, zpráva pro zasedání Místního národního výboru v Novém Městě pod Smrkem konané 25. 2. 1960. 71_Rozhovor Tomáše Hniličky se Stanislavou Brožkovou uskutečněný 22. 9. 2012. 72_MěÚ Nové Město pod Smrkem, umístění: spisovna, obecní kronika, 3. díl zachycující léta 1988–1991, s. 133.

Závěrem Na závěr lze konstatovat, že se během následujícího půlstoletí po konci druhé světové války velice výrazně změnil nejen vzhled Nového Města pod Smrkem, ale i způsob života v něm. Velký podíl na tom měly opravy nebo demolice starých budov a rozsáhlá bytová výstavba. Navzdory ztrátě mnoha historicky cenných a zajímavých objektů, z nichž by řadu bylo jistě možné zachránit, vnímali současníci výstavbu nových obytných budov kladně. Život v panelovém domě přinášel obyvatelům vyšší komfort.69 Rovněž díky technickému pokroku a zlepšující se vybavenosti domácností poskytoval i tento způsob bydlení možnost příjemného a spokojeného života.70 Lidé si též cenili blízkosti velkého množství pracovních příležitostí.71 Zajímavá je ta skutečnost, že i přes četné stavební aktivity nedoznaly rozloha a tvar města přílišných změn. K rozšíření jeho severní části přispěla výstavba rodinných domů typu OKAL. Ostatní stavební práce probíhaly především uvnitř obce. O to pozoruhodnější je vznik velkého množství panelových domů, které významně dopomohly k nárůstu počtu obyvatel, ale přesto nesehrála jejich výstavba v rozšíření města co do rozlohy žádnou roli. Nezanedbatelným faktem ovšem zůstává, že panelové domy výrazně převýšily starší zástavbu, čímž mj. narušily historický ráz Nového Města pod Smrkem. Také dřívější dominanty

obce, mezi které patří například kostel sv. Kateřiny, se staly mnohem méně výraznými. Koncepce rozvoje města po roce 1989 výhledově očekávala, že většina případných projektů z oblasti výroby, bytové výstavby, obchodu a služeb bude financována soukromými podnikateli. Orgány samosprávy obce měly mít na starosti zabezpečení rozvoje technické infrastruktury (inženýrské sítě, komunikace atd.) a sociální sféry (školství, zdravotnictví, sociální péče), včetně řešení bytové situace sociálně slabších vrstev.72 Trendem posledních let jsou především modernizace a úpravy stávajících „paneláků“ a rodinných domů. Pracuje se zejména na zateplování budov, na výměně dřevěných oken za plastová nebo na modernizaci základního vnitřního vybavení. Přesto některé byty zůstávají v současné době neobydlené, protože mnozí lidé dávají přednost investování do rodinných domů nebo se stěhují kvůli zaměstnání do jiných lokalit. Velkou ztrátu bezpochyby znamenal zánik místní textilní továrny na počátku 21. století, která zaměstnávala velkou část obyvatel města. Navzdory nedostatku pracovních příležitostí se i dnes v Novém Městě pod Smrkem stavějí nové rodinné domy nebo výjimečně též větší obytné objekty, v nichž však již není tak vysoký počet bytů a jež nejsou tolik výrazné jako panelové domy z druhé poloviny 20. století. Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Katedra historie FP TUL

Po dokončení rodinných domů typu OKAL v severní části města (na fotografii vpravo nahoře) a dostavění posledních panelových domů (na snímku skupina vysokých budov zcela vlevo v popředí) v první polovině osmdesátých let získala obec přibližně dnešní podobu (Osobní archiv Tomáše Hniličky)

Panelové domy na fotografii z roku 2014 (Osobní archiv Tomáše Hniličky)

XVI 2015 1

Materiálie

V anishing landmarks of wooden structures in Český Dub in the context of house evidence number 11. demolition

Abstract

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | This text submits results of

the Český Dub large area survey of the wooden structure remnants, which was carried out on the occasion of the timbered house number 11. The house was already the subject of detailed documentation and historical-constructional research, which uncovered interesting facts about the construction of the suburban house from the end of the 18th century. The study calls attention to distinctive and irreversible changes of the layout and the character of the build-up area that have been imposed on the town since the half of the 19th century, and the necessity to preserve examples of the wooden buildings to commemorate predominant building type in the city of the 18th and 19th century.

key words

K l í č o vá s l o va

Český Dub

Large Area Survey

plošný průzkum

Vernacular architecture

lidová architektura

Historical monument Research and documentation

operativní průzkum a dokumentace

Monument preservation

památková péče

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 111 Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka

Český Dub – Dolení Předměstí, pohled od jihu, po roce 1907. Ve spodní části snímku je dobře zachycena historická předměstská zástavba. Zkoumaný dům če. 11 se nachází uprostřed pravého okraje fotografie. Archiv Podještědského muzea, Český Dub

odnětem průzkumu a vzniku předkládaného textu bylo zahájení demolice domu če. 11 v Českém Dubu. Objekt se nachází těsně za hranicí městské památkové zóny a není chráněn samostatně jako kulturní památka. Ve snaze zachytit alespoň stavební podobu zanikajícího domu, dochovaného v úpravě z přelomu 19. a 20. století, bylo přikročeno k jeho operativnímu průzkumu. Existence výrazného, tesařsky náročně pojednaného vstupu v barokním tvarosloví však indikovala náznaky starší stavby, které se potvrdily paradoxně díky rychlému postupu demoličních prací a odstraňování mladších stavebních úprav. Destrukce omítek a krovu skutečně odhalila celé roubené jádro objektu, dochované v autentické podobě a dispozici, včetně pozůstatků původního otopného systému. Dendrochronologické datování dřevěných konstrukcí následně doložilo horizont výstavby již z konce 18. století. Zánik tohoto objektu je bohužel nevratný a snahou následujícího textu je tak alespoň maximálně podrobně popsat a přiblížit podobu této stavby, velmi významné pro vývoj předměstí Českého Dubu. XVI 2015 1

Faktická absence stavebně-historických průzkumů vztahujících se k obytné zástavbě Českého Dubu bohužel vede k nedostatečným informacím o hodnotách a skrytém potenciálu jednotlivých staveb ve městě. Tento nedostatek byl motivací k provedení plošného tematického průzkumu, jehož cílem bylo nalézt a zachytit i další zástupce dřevěné zástavby města, která je v současnosti nejvíce ohroženou vrstvou historické zástavby a příklad domu če. 11 potvrzuje i její dosud nepoznané hodnoty. Plošný průzkum území provedený na začátku roku 2015 doložil pouze torzo historické dřevěné zástavby. Objekty s převažující dřevěnou (v tomto případě roubenou) konstrukcí, které se podařilo identifikovat, se vyskytují pouze v rámci Hořeního a Doleního Předměstí v celkovém počtu devíti obytných domů a jedné hospodářské stavby. Autenticita jejich dochování je kolísavá, z čehož vyplývá i různá podrobnost jejich popisu, nicméně všechny objekty by si vzhledem k reálnému ohrožení zasloužily podrobnější průzkum nejen exteriéru, ale i běžně nepřístupných interiérů objektů. Naléhavá

1_Tato práce vznikla v rámci plnění výzkumného cíle NPÚ: Výzkum nemovitých památek v ČR. Aplikace nových metodik průzkumu a dokumentace – ohrožené druhy památek a jejich vybrané exempláře, financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury ČR na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace.

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

Český Dub-Hoření Předměstí čp. 20, pohled od severozápadu, únor 2015 Foto M. Ouhrabka

Český Dub - Hoření Předměstí čp. 38, neobývaný dům s odhalenými relikty roubené konstrukce, únor 2015 Foto M. Ouhrabka

2_JODAS, Zdeněk. Okres Českodubský Josefa Škody. Liberec: Nakladatelství Roman Karpaš RK, 2011, ISBN 978-80-87100-17-2. 3_PAZDEROVÁ, Alena. Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Boleslavsko I. Praha: Národní archiv, 2005, ISBN 80-86712-28-1. (2. vydání). 4_SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Urbář českodubského panství z roku 1567(1590), fond Velkostatek Český Dub, inv. číslo 238. 5_SOA Litoměřice, pobočka Děčín, Urbář českodubského panství z roku 1657, fond Velkostatek Český Dub, inv. číslo 603. 6_EDEL, Tomáš. Českodubsko v památkách 12.–20. století. Český Dub: Podještědské muzeum, 2006, ISBN 80-239- 6186-1. 7_ANDĚL, R., S. TECHNIK a I. BORISJUKOVÁ. Český Dub. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1991, ISBN 80-7047-037-2. 8_Mezi lety 1877 a 1897 zmiňuje literatura ve městě celkem 11 požárů většího rozsahu, při kterých došlo k poškození řady domů a jejich následným přestavbám. Nejvíce požárů postihlo Dolánky (zde hořelo v letech 1883, dvakrát v roce 1888 a potom v letech 1892 a 1896. V rámci Horního Předměstí hořelo v letech 1877, 1887, 1890 a 1894. Jeden požár je dále zmíněn v roce 1878 ve vnitřním městě. In: SCHILLER, Karl. Böhm. Aicha. Ein Beitrag zur Geschichte der Stadt und ihrer Umgebung. Böhm. Aicha: Verlag der Stadtgemeinde Böhm. Aicha, 1898, s. 136–137.

materiálie

potřeba jejich zmapování a následné dokumentace je vedena především špatným technickým stavem většiny těchto objektů, z nichž některé jsou bohužel dlouhodobě prázdné, a postupem času tak akutně hrozí jejich nevratná demolice. Domy využívané pro bydlení jsou na druhou stranu radikálně upravovány pro potřeby současných uživatelů a jejich historický odkaz i v takovém případě nevratně zaniká. Žádný z objektů není součástí plošné památkové ochrany v rámci městské památkové zóny ani není chráněn samostatně jako nemovitá kulturní památka. Snaha o podrobnou dokumentaci tak bohužel bývá často jediným možným způsobem zachycení jejich stavebně-konstrukčního řešení a řemeslných detailů. Terénní průzkum byl doplněn o stručnou archivní a historickou rešerši, vztahující se k jednotlivým domům i oběma předměstím. Zevrubná archivní rešerše nebyla primárním cílem tohoto výstupu, proto bylo využito informací z již publikovaných edic archivních pramenů. Velmi cenným materiálem je rozsáhlý rukopis Josefa Škody z Janovic, který zahrnuje informace z pozemkových knih, trhových knih, urbářů a katastrů českodubského panství. Originál rukopisu zpracoval J. V. Šimák a publikoval po částech v první polovině 20. století ve sborníku Od Ještěda k Troskám. Souhrnné vydání, ze kterého bylo čerpáno, připravil v roce 2011 Zdeněk Jodas.2 Pro nástin vývoje předměstí byly informace převzaty z edice soupisu poddaných3, jako primární archivní pramen byly dále využity Urbáře Českodubského panství z roku 1567 (1590)4 a 16575, uložené ve fondu Velkostatku Český Dub. Dílčí poznatky byly doplněny z další literatury vztahující se k Českému Dubu a okolí (Českodubsko v památkách 12.–20. století od Tomáše Edela6, Český Dub od Rudolfa Anděla a Svatopluka Technika7). K doložení vzhledu zástavby města v minulosti přispěly sbírky historických fotografií uložené v Podještědském muzeu v Českém Dubu. Město Český Dub se člení celkem na čtyři části – náměstí a přilehlé ulice (první čtvrť), Hoření Předměstí (Záměstí, druhá čtvrť), Dolení Předměstí (Dolánky, třetí čtvrť) a Zámecký okres (čtvrtá čtvrť). Toto rozdělení odráží urbanistický vývoj sídla se zámkem a dvěma předměstími vzniklými vně městských hradeb. Obě předměstí sloužící jako hospodářské a řemeslné zázemí Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

če. 39

če. 38

města tvořila až do přelomu 19. a 20. století převažující dřevěná zástavba. Císařský otisk stabilního katastru dokládá k roku 1843 výrazný kontrast nespalných budov uvnitř hradeb a naopak převažující dřevěné zástavby obou předměstí. Historické fotografie přelomu 19. a 20. století znázorňují stále výrazný podíl domů s dřevěnými jádry. Nicméně série požárů doložených právě ke konci 19. století,8 ale i rostoucí význam města a textilního průmyslu, vedly k řadě přestaveb objektů, k demolicím a výstavbě nových zděných domů. Tento proces pokračuje i v průběhu celého 20. století. V samotném městském jádru tak dnes není dochována žádná historická dřevěná zástavba. I v rámci předměstí po zániku jeho hospodářské funkce a zbourání stodol prochází materiálová skladba domů velmi rychlou proměnou. Snad díky obcházení protipožárních předpisů obyvatel na předměstí a snaze o co nejlevnější přizpůsobení se zděné architektuře se však na druhou stranu mohla dochovat roubená jádra některých objektů, která zůstala skryta pod mladší omítkou či nátěrem.

čp. 20

čp. 73

če. 11

če. 27 stodola na p. č. 1159

čp. 18

čp. 39 čp. 26

Hoření Předměstí (Záměstí) Městská část Hoření Předměstí se nachází severně od města za průběhem historických hradeb a zaniklou Hoření městskou bránou. Zástavba je situována západně od komunikace do Starého Dubu v nivě a při březích toku Ještědky. Hoření Předměstí plnilo převážně zemědělskou funkci a sloužilo i jako hospodářské zázemí města. Vzhledem ke konfiguraci terénu a vymezení katastru byly polnosti umístěny východně od komunikace, těsně nad hranou cesty stála řada stodol patřících jednotlivým usedlostem. Urbář českodubského panství9 zachycuje v Hořením Předměstí k roku 1590 pouze 13 osedlých.10 Zástavba Hořeního Předměstí se pomalu rozrůstala o další převážně zemědělské usedlosti. K roku 1651 zmiňuje soupis poddaných11 nárůst na 15 usedlostí s celkem 66 obyvateli. Význam předměstí vzrostl po vybudování nového městského hřbitova a kostela ve druhé polovině 16. století. Výřez mapy stabilního katastru k roku 1843 dokládá relativně pravidelné uspořádání domů podél vidlice komunikací a vodního toku s okapovou orientací. Přibližně desítka přináležejících stodol je umístěna na východní straně komunikace, severně od hřbitovXVI 2015 1

Výřez mapy stabilního katastru města Český Dub znázorňující podíl požárně nezabezpečené, tzn. s převahou spalných (dřevěných) konstrukcí (žlutá barva) a požárně vyhovující (růžová barva) zástavby k roku 1843. Červeně vyznačeny jsou objekty, u kterých byla po provedení plošného tematického průzkumu v roce 2015 potvrzena existence historických dřevěných (roubených) konstrukcí. V porovnání se stavem k polovině 19. století se opravdu jedná o pouhé torzo (Ústřední archiv zeměměřictví a katastru)

9_Viz pozn. 4. 10_Mezi nejvýznamnější grunty v té době patřil tzv. Michalovský dvůr (dle prvního držitele Martina Michala, který k roku 1588 koupil a spojil dva menší statky). Na počátku 19. století již byl dvůr rozprodán mezi více majitelů, až ho v letech 1855–1867 opět koupil továrník Franz Schmitt a postavil zde své rodinné sídlo. 11_Viz pozn. 3, s. 78–80.

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

12_Viz pozn. 2, s. 31. 13_Tamtéž, s. 32. 14_Viz pozn. 6, s. 65 – 66. 15_Viz pozn. 2, s. 31.

ního areálu. Výrazná urbanistická i společenská změna však nastává v polovině 19. století, kdy zde Franz Schmitt zřizuje svoji tiskárnu látek a následně nechává v místech tří původních dřevěných objektů ke konci 19. století vystavět zaměstnaneckou dělnickou kolonii, tzv. Šestidomí. Se společenskými změnami postupně upadá i zemědělský význam této části města, s čímž souvisí i zánik stodol na východní straně. Níže uvedený výčet dřevěných (roubených) objektů dochovaných do současnosti již bohužel pouze náznakem ilustruje původní vzhled této části města. Dům čp. 20 (staré čp. 14) Přízemní dům postavený na jednoduchém obdélném půdorysu je umístěn ve svažitém terénu s podélnou orientací mezi Studničnou ulicí a Alejí Karoliny Světlé. Objekt stojí na vysoké kamenné podezdívce, ve které jsou umístěny prostory bývalého chléva či sklepa. Hlavní vstup při západním okapovém průčelí zprostředkovává pavlač s žebříkovým schodištěm. Přízemí se skládá ze tří dílů – postranní obytné díly jsou zděné z kamene, středový díl zůstal dochován jediný jako roubený. Stáří jádra objektu lze bez bližšího průzkumu odhadovat k přelomu 18. a 19. století. Literatura zaznamenává první prodej blíže nespecifikovaného domu na této parcele Antonínem Englem k roku 1814.12 Mapa stabilního katastru k roku 1843 vyhodnocuje objekt jako požárně bezpečný, tzn. lze předpokládat, že již značná část domu (případně komín) byla již zděná. Dům prošel v minulosti zajímavým stavebním vývojem, v průběhu kterého došlo pravděpodobně k částečnému přezdění roubené světnice i k dílčím úpravám dispozice středového roubeného dílu. Jednotlivé fáze jsou bohužel poměrně obtížně čitelné. Tato atypická dispozice zděných a roubených konstrukcí by do budoucna zasloužila podrobnější průzkum.

materiálie

degradovaná. Parcela dnešního čp. 38 byla dle písemných záznamů zastavěna po roce 1734, kdy zde koupil Václav Engl obecní pozemek pro následnou výstavbu.13 Zda se záznam o výstavbě vztahuje k dnešnímu objektu nelze bez dalšího průzkumu jednoznačně prokázat. Mapa stabilního katastru zachycuje dům na půdorysu písmene L – pravděpodobně s obdélným hlavním domem a menší přístavbou na západní straně. Tato přístavba byla později upravena dle projektu Antonína Říhy z roku 1943.14 K této úpravě se nejspíše váží i dílčí stavební změny hlavního objektu (výměna okenních výplní, fasádní omítka, úpravy interiéru). Ve druhé polovině 20. století dále docházelo k postupnému vyzdívání částí dožilých roubených trámů, přesto je dodnes patrné původní roubené jádro domu. Dům je v současné době neobydlený a neudržovaný, velmi ohrožený razantní přestavbou či demolicí.

Dům če. 39 (staré čp. 26) Přízemní roubený dům je postavený na severním okraji Horního Předměstí ve svažitém terénu s okapovou orientací mezi Alejí Karoliny Světlé a vodním tokem Ještědky. Hlavní okapové průčelí se otáčí k Aleji Karoliny Světlé. Jednoduchý obdélný půdorys rozšiřuje bedněné zádveří a zděná nízká přístavba při západním podélném průčelí. Dispoziční řešení domu vychází z tradičního trojdílného členění se středovou síní, roubenou světnicí a třetím dílem, menším, dnes druhotně zobytněným. Dům kryje sedlová střecha, roubená konstrukce je chráněna svislým prkenným bedněním s přelištováním, roubení světnice dále ztužují stěnové kleštiny. Zástavba této parcely je doložena k roku 1757, kdy zde vlastnil blíže neurčenou nemovitost českodubský popravčí Václav Votruba.15 Stáří dnešního domu če. 39 nelze prozatím s tímto datem jednoznačně spojit. K roku 1843 je zakreslen na mapě stabilního katastru ve shodné půdorysné stopě jako dnes. Dům prošel v minulosti Dům čp. 38 (staré čp. 31) dílčími utilitárními stavebními úpravami (např. výměna Převážně roubený přízemní objekt stojí na křižovatce okenních výplní). Dnes je průběžně udržován a slouží ulice Předměstí. K hlavnímu obdélnému půdorysu je rekreačním účelům. při západní straně napojena mladší zděná přístavba, obě části zastřešuje asymetricky posazená sedlová střecha. Základní trojdílná dispozice se středovou síní je oboustranně obytná. Fasádu kryje vnější omítka, místy 82

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Dolení Předměstí (Dolánky) Městská část Dolánky vznikla jihovýchodním směrem od města, v těsné blízkosti jeho hradeb pravděpodobně záhy po vzniku Českého Dubu, jako jeho hospodářské a řemeslné zázemí.16 Zástavba byla situována rozvolněně při toku Rašovského potoka. Kromě řemeslných provozů a drobných živností (kováři, kolář, lazebník, pekař, švec, bednář, hostinští, tkalci, krejčí, barevny, obchodníci apod.) zde byly situovány i zemědělské usedlosti a také množství stodol, patřících a sloužících i pro potřeby obyvatel Českého Dubu. Byly sem umístěny i stavby požárně nebezpečné a společensky okrajové (pazderna, sušárny, od konce 16. století i špitál s chudobincem při dolní bráně).17 Dle urbáře18 zde bylo k roku 1590 evidováno celkem 34 osedlých (tzn. téměř třikrát více než v předměstí Hořením) s každoročními robotními povinnostmi vůči zámecké vrchnosti (sklizeň a zpracování konopí a lnu v pazderně v Dolánkách, sušení a shrabání otavy na louce pod zámkem, čištění struhy k mlýnu v zahradě pod zámkem). K roku 1651 zde zmiňuje soupis poddaných19 celkem 100 osob (v areálu zámku je ke stejnému roku doloženo 30 osob, ve vnitřním městě 165 osob a v Hořením Předměstí 66 osob). O šest let mladší urbář20 uvádí k roku 1657 celkem 31 usedlostí. Vzhledem k nepravidelnému založení lokality bez předchozího urbanistického plánu a k terénním možnostem byly polnosti sloužící zemědělským usedlostem rozmístěny po okraji katastru bez přímé návaznosti ke konkrétní usedlosti. K jednotlivým domům náležela vždy pouze malá užitková zahrada. Mapa stabilního katastru k roku 1843 znázorňuje zástavbu bez výraznější pravidelnosti, situované kolem nové komunikace do města a Hodkovic a podél vodního toku bez převažující okapové či štítové orientace. Severovýchodní část Dolánek zabírá shluk dvou až tří desítek různě velikých stodol. Přelom 19. a 20. století přináší pro Dolení Předměstí řadu výrazných změn. Vzhledem ke strategické pozici Dolánek jako křižovatky významných cest (do Hodkovic nad Mohelkou, k Bílé, do Hradčan a do Mnichova Hradiště) zde proběhlo několik etap budování komunikací, včetně výstavby zděného mostu přes Rašovský potok. Spolu s rostoucím významem hlavní přístupové cesty do města se postupně proměnil XVI 2015 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Český Dub-Hoření Předměstí čp. 39, pohled od jihozápadu, únor 2015 Foto M. Ouhrabka

Český Dub -Dolení Předměstí čp. 18, na první pohled zajímavá podoba domu je výsledkem dlouhodobého stavebního vývoje, pohled od jihovýchodu, říjen 2014 Foto T. Konvalinková

16_Viz pozn. 7, s. 25. 17_JODAS, Zdeněk. Český Dub a okolí na dobových obrázcích. Liberec: Nakladatelství Roman Karpaš RK, 2009, ISBN 978-8087100-10-3, s. 96. 18_Viz pozn. 4. 19_Viz pozn. 3. 20_Viz pozn. 5.

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

materiálie

i charakter sídla. Řadu přízemních roubených domů nahradila zděná patrová architektura, stodoly byly zbourány v průběhu 20. století v souvislosti se zánikem zemědělské funkce Dolánek i samotného města. Níže uvedené objekty jsou tedy posledními příklady dřevěné zástavby, které odolaly okolním proměnám.

Český Dub – Dolení Předměstí čp. 26, roubený dům v Prouskově ulici je i přes novodobé úpravy nositelem historických stavebních detailů, jako je například zdobná profilovaná dřevěná korunní římsa či zaomítané stěnové kleštiny, říjen 2014 Foto T. Konvalinková

Český Dub – Dolení Předměstí če. 27, pohled od severu, únor 2015 Foto M. Ouhrabka

21_Viz pozn. 2, s. 35. 22_Kresba Petra Matouška uložena ve sbírkách Podještědského muzea v Českém Dubu. 23_Viz pozn. č. 6, s. 79.

Dům čp. 18 (staré čp. 19) Mimořádně autenticky dochovaný objekt čp. 18 je umístěný při křižovatce ulic Masarykova, Řídícího učitele Havla, Na Barevně a Boženy Němcové. Zčásti zděný patrový roubený dům stojí na půdorysu písmene L. K domu náleží kolmo orientovaná stodola, zčásti upravená na garáž a rovnoběžně situovaný objekt truhlářské dílny. Shodný půdorys domu i dispozici usedlosti zachycuje i mapa Stabilního katastru k roku 1843 s hlavním objektem a stodolou ve spalné podobě, třetí objekt vyhodnocuje jako požárně zabezpečený. Literatura uvádí nejstaršího známého majitele Jiříka Beneše k roku 1698.21 Velmi cenným materiálem k původní podobě objektu je dochovaný akvarel domu z roku 1884 od fotografa Petra Matouška.22 Kresba zachycuje podobu jeho severního průčelí, které je znázorněno jako patrové, roubené v celém rozsahu. Roubení je opatřeno světle šedým vápenným nátěrem. Ve střední části přízemí se nachází vstupní dřevěný portál s nadsvětlíkem a dvoukřídlými dveřmi, na obou stranách dispozice je umístěno jedno šestitabulkové okno. V patře nad světnicí jsou dále umístěna dvě menší okna s křídly členěnými také do šesti tabulek. Šindelová střecha má při vrcholu východního štítu valbičku, zvalbení západní štítové stěny indikuje zalomení půdorysu. Dnešní podoba domu vychází z přestavby dle projektu Josefa Gärtnera z roku 1893. Ten navrhl i úpravu stodoly a v roce 1906 i truhlářskou dílnu v půdorysu předchozí stavby.23 Při přestavbě v závěru 19. století došlo k přezdění jižního kolmého křídla i k dílčím úpravám roubeného dílu – změně sklonu střešního pláště zvýšením o polopatro, zvětšení okenních otvorů a výměně výplní, vsazení nového kamenného vstupního portálu a celkovému sjednocení fasády domu pod omítku. Nejstarším jádrem objektu je tedy roubený obytný díl orientovaný podélně s ulicí Boženy Němcové. Při jeho jižním okapovém průčelí, směřujícím do dvora, je umístěna zaFontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

puštěná pavlač se suchým záchodem. Roubené jádro domu patří mezi mimořádně hodnotné doklady dřevěné zástavby města. Bez bližšího průzkumu lze jeho stáří odhadovat ke konci 18. století, nicméně nelze vyloučit ani starší původ. Budoucí stavební úpravy by měly být prováděny maximálně citlivě tak, aby nedošlo k jeho nevratnému poškození. Dům čp. 26 (staré čp. 22) Přízemní roubený objekt s mansardovou střechou je součástí zástavby okapově orientovaných domů západní strany Prouskovy ulice. První zmínky o zástavbě tohoto místa se váží k roku 1790.24 Pravděpodobně právě k tomuto datu na přelomu 18. a 19. století lze řadit i stáří jádra dnešního domu čp. 26. Stabilní katastr ho k roku 1843 zachycuje na jednoduchém obdélném půdorysu ve spalné podobě. Dům byl později rozšířen o zděné kolmé západní křídlo. Dispozice domu, roubeného v celém rozsahu, využívá klasického trojdílného členění se středovou síní, obytným dílem a pravděpodobně druhotně zobytněným dílem komorovým. Roubené jádro domu, zpevněné v rámci větší světnice stěnovými kleštinami, zůstalo zachováno skryté pod omítkou dodnes. Současný vzhled domu je výsledkem utilitárních novodobých úprav z průběhu 20. století (střešní krytina, štíty, okenní výplně). Dům čp. 39 (staré čp. 26) Okapově orientovaný dům čp. 39 stojí na východní straně Prouskovy ulice. Přízemní, v jádru roubený objekt zastřešený sedlovou střechou je postaven na vysoké podezdívce, která vyrovnává svažitý terén. Roubení kryje omítka s okrovým nátěrem. K domu je napojeno mladší východní kolmé křídlo s hospodářskou funkcí. Nejstarší záznamy k zástavbě této parcely se váží k roku 1810, kdy zde stojící dům kupuje František Knaut za 300 zlatých.25 Stabilní katastr zachycuje dům k roku 1843 ještě v jednoduchém obdélném půdorysu bez kolmé přístavby. Zajímavým dokladem historického vzhledu objektu je kresba Karla Liebschera z devadesátých let 19. století,26 která znázorňuje dům s pavlačí při západní okapové straně, jež zprostředkovávala hlavní vstup do zvýšeného přízemí. Po zániku pavlače došlo i k zazdění původního vstupu na okenní otvor. Existenci paXVI 2015 1

Český Dub – Dolení Předměstí čp. 39, pohled od jihu, říjen 2014 Foto T. Konvalinková

Český Dub – Dolení Předměstí, stodola v Masarykově ulici, pohled na severní štítové průčelí, únor 2015 Foto M. Ouhrabka

24_Viz pozn. č. 6, s. 81. V roce 1790 koupil Vojtěch Šröter místo pro stavbu od Václava Knoblocha za 76 zl., viz pozn. 2, s. 35. 25_Viz pozn. 2, s. 36. 26_Reprodukována např. viz pozn. 2, s. 2.

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

materiálie

vlače dnes indikuje pouze asymetrický přesah střechy nad západním okapovým průčelím. Původní trojdílná dispozice se středovou síní, roubenou světnicí na jedné straně a roubenými komorami v třetím dílu byla později upravena pro čistě obytné účely. Mladší stavební úpravy se dotkly i obou štítů a hospodářského křídla. Přesto zůstal dům dochován v autentickém stavu s citlivou údržbou.

Český Dub – Dolení Předměstí čp. 73, pohled na západní štítové průčelí, červen 2015 Foto T. Konvalinková 27_Viz pozn. 2, s. 38 28_Tamtéž. 29_Tamtéž.

Dům čp. 73 (staré čp. 57) Přízemní, zčásti roubený dům je umístěn ve východní části Doleního Předměstí v ulici Řídícího učitele Škody jižně pod silnicí. Písemné prameny zachycují v těchto místech pazdernu lnu a konopí.27 V roce 1797 kupuje Brachhaus (pazdernu) Josef Smejbidlo za 150 zlatých s povinností vystavět „kuchyň od kamene“ a přistavět komín.28 Funkce pazderny zanikla někdy na počátku 19. století, při prodeji roku 1838 je již dům uváděn jako bývalá pazderna.29 Stabilní katastr zachycuje dům na širokém půdorysu písmene L, pravděpodobně jako hlavní obytný objekt s přístavbou při severním okapovém průčelí. Dům je zachycen jako spalný, lze tedy uvažovat, že výstavba kamenné kuchyně a komínu možná nebyla realizována. Po dílčích novodobých úpravách v průběhu dvacátého století zůstal dům dochován v jádru jako přízemní, roubený, se sedlovou střechou a napojeným kolmým zděným patrovým křídlem s pultovou střechou. Novodobé úpravy se dotkly převážně oken, kolmé přístavby a pravděpodobně i interiéru. Dům če. 27 (staré čp. 55) Převážně roubený přízemní dům je situovaný ve východní části Doleního Předměstí při spojovací cestě mezi ulicemi Masarykova a Řídícího učitele Škody. Je orientován podélně k toku Rašovského potoka, postaven na vyšší podezdívce vyrovnávající svažitý terén. Jednoduchý obdélný půdorys rozšiřuje kolmá přístavba na jižní straně a vstupní mladší bedněné zádveří na severní straně. Stropní trámy a krov sedlové střechy podpírá při hlavní okapové straně jednoduchá podstávková konstrukce o dvou polích. Jižní stěna světnice je vyzděná, se zaslepeným okenním otvorem. Základní dispoziční schéma je trojdílné s obytnou světnicí, střeFontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

dovou síní, průchozí do mladšího zděného přístavku, a s krátkým třetím komorovým dílem (dnes zčásti zobytněným). Nejstarší záznamy k zástavbě v tomto místě se váží k roku 1743, kdy zde kupuje dům za 40 zlatých František Meisner. Dům sloužil pravděpodobně k zemědělské živnosti, k roku 1858 přikupuje tehdejší majitel Jan Meisner kus pole za cihelnou.30 Dům zůstal dochován ve velmi intaktním stavu pouze s drobnými novodobými chalupářskými úpravami (např. okenní výplně, štíty, úprava povrchu roubení). Objekt je v udržovaném stavu a slouží v současnosti rekreačnímu využití. Stodola v Masarykově ulici na p. č. 1159 Zčásti roubená stodola s nárožními pískovcovými pilíři a bedněným štítem stojí v řadě stodol v Masarykově ulici, které historicky náleží k různým zemědělským usedlostem v Dolením Předměstí zachycuje jako spalné ve shodném půdorysu i mapa stabilního katastru k roku 1843. Ostatní stodoly byly později přestavěny na zděné z cihel, pouze tato severní stodola dokládá původní konstrukci, dnes bohužel již také upravenou vyzděním jednotlivých polí a změnou funkce na dílenský provoz.

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Dům če. 11 (původní čp. 80, staré čp. 63) Dům če. 11 stojí na parcele číslo 275 k. ú. Český Dub, která se nachází při jihovýchodním okraji historického jádra města, ve svahu mezi ulicí Řídícího učitele Škody a nezpevněnou komunikací vedoucí po vrstevnici nad domem. Na volném pozemku pod domem (současná parcela č. 276/1) je mezi ulici a sousední zástavbu situována zahrada. Objekt je umístěn v blízkosti vnější strany městské hradební zdi a naleží do historické zástavby Doleního Předměstí. Převážně roubený přízemní dům, situovaný na obdélném půdorysu, má okapovou orientaci vůči vrstevnicové cestě. Prudký sklon svahu mezi komunikacemi vyrovnává vystupující zděný suterén, ve kterém jsou umístěny prostory sklepa a chléva. Na něj nasedá roubené podlaží s pavlačí na jižní okapové straně. K jihozápadnímu nároží je připojen obezděný patrový přístavek suchého záchodu. Nízká sedlová střecha, krytá pásy lepenky, vytvářela nad pavlačí výrazný přesah. Štíty zakrývalo svislé prkenné bednění s přelištováním. K jihovýchodnímu nároží domu se přimykala přízemní přístavba a na západní štítové průčelí navazoval novodobý přílepek sloužící patrně jako garáž.

30_Tamtéž.

Český Dub – Dolení Předměstí če. 11, stav před požárem domu, výřez fotografie celkového pohledu na město od jihovýchodu z roku 1868. Archiv Podještědského muzea, Český Dub (objektu če. 11 se týkají všechny následující popisky)

XVI 2015 1

materiálie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

31_Vzhledem k přímému napojení na cestu a náročnému provedení zdobení označujeme jako hlavní vstup při severním průčelí (i přes kolizi s kuchyní v interiéru síně). 32_Text využívá nálezových zpráv, viz NPÚ, ÚOP v Liberci, Sbírka operativních průzkumů a dokumentace, Martin Ouhrabka, Demolice domu če. 11 v Českém Dubu, sign. OPD č. 0095 a Tereza Konvalinková, Operativní průzkum vstupních dveří a zárubní domu če. 11 v Českém Dubu, sign. OPD č. 0093.

Výřez mapy stabilního katastru s vyznačením polohy domu če. 11 (vlevo) a přináležející stodoly (vpravo). Řada stodol v dnešní Masarykově ulici se v různých úpravách dochovala do současnosti. Ve střední části výřezu je patrná výrazná skupina již zaniklých stodol, které patřily obyvatelům Doleního Předměstí i samotného města. Zdroj mapy Ústřední archiv zeměměřictví a katastru

Dispoziční schéma domu vychází z trojdílné dispozice. Středová průchozí síň, přístupná přímo od komunikace na severní straně31 a z pavlače po schodišti na jižní straně, zprostředkovává vstup do světnice s vyčleněnou mladší kuchyňskou místností na jedné straně a dvojice komor v protilehlém dílu. Ze síně dále vede schodiště do krovu a suterénu. Prostory v suterénu rovněž v trojdílné skladbě zabírá sklep s navazující průchozí chodbou se zmíněným

schodištěm a samostatně přístupný chlév. Objekt byl v nedávné minulosti delší dobu nevyužívaný a vykazoval částečné poruchy dřevěných konstrukcí. Vlivem dlouhodobé neúdržby docházelo k částečnému zatékání střešním pláštěm, což mělo za následek lokální destrukci krovu a navazující stropní konstrukce. V době průzkumu32 byla z objektu již odstraněna střecha a boční přístavby. Nedatovaný stavební plán oprav po požáru – ideální stav. Kromě několika detailů (naznačená okna zděné části, podoba polopatra s větracími okénky apod.) byly navržené úpravy v zásadě realizovány. Stavební archiv města Český Dub

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Exteriér Severní podélné průčelí se obrací k místní nezpevněné komunikaci. Asymetricky umístěný vstup do síně je osazen trámkovou zárubní s nadprahovým světlíkem. Zárubeň zdobí bohatá profilace a okosení hran s vruby. Svlakové dveře s vnitřními pásovými závěsy kryje z vnější strany dekorativně vyskládané pobití. Při pohledu od severu vpravo navazuje na vstup roubená stěna komorového (západního) dílu dispozice. Roubení z hraněných trámů, provázaných zámkovými spoji, pokrývá vrstva vápenných omítek házených na rákosový podklad. Stěnou prostupuje obdélný okenní otvor s dovnitř otvíravým dvojitým oknem s válcovými závěsy. Na roubenou stěnu dosedalo bednění polopatra (odstraněno spolu se střechou). Vlevo na vstup přiléhá mírně předsazená pecní zeď a navazující vyšší obvodová zeď obytného (východního) dílu domu. Struktura zdiva se skládá se sbíraného kamene a hrubě opracovaných pískovcových kvádrů. Koruna zdí je vyrovnána a navýšena o mladší nadezdívku polopatra z nepravidelně kladených pálených cihel. Ta překryla odsazený roubený věnec. V nadezdívce se nacházel nakládací otvor se svlakovými vrátky. Postupné opadávání odhalilo nejstarší vrstvu omítek fasády členěné na pole hrubě strukturovaných ploch lemovaných hladkými lizénovými rámci s projmutými rohy. Ve shodném rozsahu toto členění později překryla souvislá vrstva hrubě strukturovaných omítek. Během navýšení polopatra byla plocha zdi sjednocena pod hladkou vápennou omítkou nesoucí řadu vrstev různobarevných pigmentovaných vápenných nátěrů. Východní štítové průčelí odděluje od sousedního objektu úzký pruh pozemku, jehož část byla v minulosti využívána i jako průchozí spojka mezi cestami. Fasádu kryjí plochy hladké omítky členěné pouze jednoduchými červenými paspartami dvojice okenních otvorů. Otvory jsou osazeny ven otvíravými okny s vnějšími bambulkovými závěsy a členěním do šesti tabulek. Síla obvodové zdi, spočívající na omítaném vystupujícím zdivu suterénu, naznačuje pozdější přezdění roubené stěny. Destrukce omítek odhaluje zdivo z pálených cihel. Při jihovýchodním nároží se dochovala část roubené stěny, respektive seřízlé zbytky trámů zakryté plentou na hranu kladených pálených cihel. Část těchto XVI 2015 1

Pohled od jihovýchodu. Dobře patrná proměna současné urbanistické situace okolí domu, listopad 2013 Foto T. Konvalinková

Západní štítové průčelí před demolicí střechy, červen 2013 Foto M. Ouhrabka

Pohled od jihu po odstranění střechy a jihovýchodní přístavby. Destrukce omítek odhaluje materiálové složení svislých konstrukcí. Za povšimnutí stojí rozvržení okenních a dveřních otvorů, torzo vnější větve komunikačního schématu v podobě torza pavlače s obedněným schodištěm. Bedněný záchod na pavlači byl později během vybudování spodního záchodu zakryt cihelnou obezdívkou, březen 2014 Foto T. Konvalinková

materiálie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

Pohled na severní okapové průčelí po odstranění střechy. V prostoru podkroví je v místech destrukce komína čitelný jeho půdorys kopírující rozsah předchozího dymníku. Poškození omítek odhaluje v levé části zbytek cihelné nadezdívky polopatra, zakrývající roubený věnec dosedající na obvodovou a pecní zeď, leden 2014 Foto M. Ouhrabka

Destrukce omítek zdiva severního podélného průčelí se základním vyznačením jejich čitelných vrstev. Z doby výstavby pochází vrstva z lizénovým členěním. Hrubě strukturované plochy popelem a sazemi pigmentovaných omítek lemovaly bílené hladké pásy lizénových rámců. Toto členění překryla v průběhu druhé poloviny 19. století vrstva hrubě strukturovaných bílených omítek. Po požáru na sklonku 19. století byly fasády domu sjednoceny hladkými omítkami s množstvím vápenných nátěrů. Rozeznatelné nátěry se širokou škálou barevnosti od světle modré, tmavě šedé, hnědé, zelenkavé končí současnou bílou, květen 2014 Foto M. Ouhrabka

trámů nese znaky poškození ohněm. V ploše nad okenními otvory zůstala v plné délce dvojice trámů zaházených přes rákos vápennou omítkou. Tyto trámy jsou na severozápadním nároží provázány zámkovými spoji s roubeným věncem při severním průčelí. Interiérovou stranu tvoří v celé ploše zdivo z pálených cihel. Jednoduše bedněný štít s dvojící jednoduchých oken, který byl odstraněn, doplňovalo okapové prkno s konzolami. Jižní podélné průčelí je orientované do zahrady ohraničené ve spodní části ulicí Řídícího učitele Škody. Umístěním objektu ve svahu vystupují suterénní prostory do pozice přízemí. Na zděný suterén s chlévy a sklepem dosedá roubená část domu. Zdivo suterénu, kryté vápennými omítkami, je složeno z drobnějšího sbíraného kamene a hrubě opracovaných pískovců. V případě odlehčovacích oblouků otvorů je využito pálených cihel nebo menších pískovcových kvádříků. Dvojice dveřních otvorů suterénu je osazena pískovcovými pravoúhlými ostěními. Při pohledu od jihu vlevo je umístěn vstup ústící do chodby, vedoucí ke sklepu, a do síně v obytné části. Svlakové dveře zdobí v líci ryté

mladší vrstva hrubě strukturovaných omítek cihelná nadezdívka

vrstva omítek s lizénovým členěním

nejmladší vrstva hladkých omítek

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

rámečky s probranými rohy. Ostění lemuje jednoduchá páska. Destrukcí omítek je odhalený cihelný odlehčovací oblouk nad překladem otvoru. Vpravo nalezneme vstup do chléva s jednoduchými svlakovými dveřmi. Chlév prosvětluje jeden okenní otvor s pískovcovým ostěním lemovaným páskou. Dveřní a okenní ostění překrývají vrstvy vápenných nátěrů. Do prostoru sklepa je obvodovým zdivem vlomen mladší takřka čtvercový okenní otvor osazený jednoduchým nečleněným okénkem. Nasedající obytné podlaží je v celé délce roubené. Hraněné trámy doprovázené bílenou hliněnou vymazávkou spár překrývá hladká vápenná omítka házená na rákos. Interiér je z jižního průčelí přístupný kromě chodby v suterénu také pavlačí, na kterou se vchází po krytém žebříkovém schodišti, nasazeném vpravo od dveří do chléva. Pavlač, probíhající po celé délce průčelí, spočívala na přesazích spodních trámů příčných roubených stěn. Zábradlí bylo v celé délce plně bedněné z úzkých hoblovaných prken. Průchod po celé délce chránil výrazný přesah střechy. Z pavlače se přímo do síně vstupuje dveřmi s trámkovou zárubní. Ztvárnění zárubně je identické se vstupem na severním průčelí. Svlakové dveře s vnitřními esovitými závěsy zdobí v líci ryté rámečky s probranými rohy. Z trojice okenních otvorů vedou dva do světnice ve východním dílu dispozice a jeden do komory v protilehlé části dispozice. Otvory s dřevěnými parapety jsou osazeny dvojitými dvoukřídlými okny členěnými do šesti tabulek. Okna lemují jednoduché pasparty, provedené pouze červenou malbou na omítce. K jihovýchodnímu nároží přiléhala přízemní provozní přístavba (pravděpodobně rozšíření chléva), která zabírala polovinu délky průčelí a ve východním směru předstupovala půdorys domu. Hmota přístavby zakrývala vstup chléva a schodiště na pavlač. Pultová střecha na západní straně, ukončená valbou, navazovala hřebenem na konstrukci pavlače. Střecha byla pobita pásy lepenky. Před jihozápadní nároží je situován patrový záchodový rizalit zakončený pultovou stříškou. Původně bedněné konstrukce záchodů byly na vnějších stranách druhotně zakryté plentou z pálených cihel. K západnímu štítovému průčelí přiléhá terasovitě upravený pruh pozemku ohraničený od severu, tedy od nezpevněné cesty terasní zdi s bedněným plotem vetknutým mezi žulové sloupky. Roubená stěna průčelí XVI 2015 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Jižní podélné průčelí, vstup z pavlače do síně obytného podlaží. Zdobnou profilaci zárubní doprovází stopy nátěrů i naivistické dekorativní malby v nadpraží, únor 2015 Foto M. Ouhrabka

Nákres hlavního vstupu na severním podélném průčelí. Zaměření T. Konvalinková a M. Ouhrabka Kresba T. Konvalinková

materiálie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

je osazena na zdivu suterénu. Roubená stěna je pobita heraklitovými deskami a hladce omítnuta. Dvojice asymetricky umístěných obdélných okenních otvorů je osazena dvojitými, dvoukřídlými, dovnitř otvíravými okny členěnými do šesti tabulek. Okenní rámy s parapety jsou v omítce opět obtaženy tmavě červenu barvou. Při pohledu od západu je pravý okenní rám výrazněji profilován. Okenní křídla mají vnitřní zapuštěné válcové závěsy. Před jihozápadní nároží předstupuje hmota záchodového rizalitu. Na něj kolmo v západním směru navazují torza dvou přiložených cihelných zdí přístavby garáže. Štít, provedený shodně se západním průčelím, byl spolu se střechou v době průzkumu již odstraněn.

Interiér Vnitřní uspořádání obytného podlaží (přízemí) vychází z trojdílného řešení. V tomto případě tvořila původní složení dispozice světnice (východní díl), síň a dvojice nevytápěných komor v západním dílu. Světnice byla později podélně rozdělena do dvou prostor. Vstupem ze severního průčelí se vchází do síně průchozí dále na pavlač. Vlevo za vstupem do síně je situována nika dymníkové kuchyně a v protilehlém jihozápadním koutě bylo nasazeno schodiště do podkroví. Před nikou kuchyně byl umístěn poklop zakrývající ústí schodiště do suterénu. Severní stěna síně je roubená se zbytky hladké omítky. Otvor hlavního vstupu lemuje trámková zárubeň. Východní stěna síně je v jižní (pravé) části roubená, hladce omítaná. Otvor vstupu do světnice je osazen asymetricky dělenými rámovým dveřmi s vnitřními křížovými závěsy. Užší křídlo je z rubové strany zajištěno dvojicí vertikálních zvor. Na širším křídle je patrná stopa po krabicovém zámku. Částečně dochovaná trámková zárubeň je překryta profilovanými obložkami. Severní (levá) část stěny zabírá hladce omítaná zděná hmota bývalé nikové kuchyně. Blok tvoří materiálově různorodá struktura s převahou nepálených cihel a drobného kamene, zděná mezi postranní armování z hrubě opracovaných pískovců. Půlkruhový oblouk niky vyskládaný z pálených cihel se patkami zapírá do pískovcové podezdívky. Ústí dymníku je zaslepené cihelným pasem a do pravé části niky je vloženo cihelné omítané kvádrové těleso s čistícími dvířky. Středem niky 92

Detail středového držadla a štítku kliky dveří hlavního vstupu, listopad 2013 Foto T. Konvalinková

byl proražen vstup do současné kuchyně. Rámové dveře s kazetovými výplněmi a bambulkovými závěsy jsou osazeny v rámu s profilovanými obložkami. Úzkým zděným pilířkem je oddělena levá část niky, v níž se dochovala cihelná čelní stěna pece se zaslepeným nakládacím otvorem, který je segmentově zakončený a doprovází ho trojice zaslepených průduchů. Ústí někdejšího dymníku je v této části prodlouženo lapačem sazí, tedy vloženou cihelnou plentou vynášenou překladem z pásového železa a ve spodní části uzavřenou vsazeným plechem s čistícími dvířky. Z původního tělesa dymníku zůstala dochována část náběhu kónického rozšíření z nepálených cihel. Mladší komín z pálených cihel, tvarově i funkčně kopíroval podobu předchozí varianty konického rozšíření nad celým půdorysem niky kuchyně. Tahová úprava spočívala pouze v zaslepení ústí komína. Ten byl odstraněn spolu se střechou. Jižní stěna síně je roubená a omítaná. Vstup na pavlač je pojednán shodně s hlavním vstupem. Jednoduché svlakové dveře jsou opatřeny vnitřními esovitými závěsy a dřevěnou závorou. Západní stěna síně je opět celé ploše roubená a omítaná. V levé (jižní) části je umístěn vstup jižní komory. Otvor bez dveří lemuje trámková zárubeň, na jejímž rubu je patrné zdobení okosením a vruby. V pravé (severní) časti stěny je dveřní otvor vedoucí do severní komory. Zárubeň zakrývají z rubové strany jednoduché obložky. Dveře jsou rámové konstrukce členěné do trojice kazet. Strop síně tvoří podélně ložený prkenný záklop s přelištovanými spárami. V síni se pohledově uplatňuje jeden stropní trám zdobený okosením s výběhy a vruby. Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Stropní trám podpírá ve střední části síně krátký podélný průvlak. Pochozí vrstvu podlahy tvoří prkna. Ústí schodiště vedoucího do suterénní chodby je z velké části zasypáno sutí z demolice střechy. Destruované žebříkové schodiště do podkroví bylo zapřené o středový průvlak a zanechalo otisk v omítce stěny. Roubení v ploše nad schody nese částečné známky poškození požárem, později zakryté pod rákosem a omítkou. Z jižní komory vedou zavěšené roury kouřovodu zaústěného do podezděné části dymníku. Ze severní komory jsou zplodiny z topeniště odváděny kastlíkovým kouřovodem vedoucím do zaslepeného ústí dymníku. Prostor světnice druhotně rozdělila omítaná rámová příčka se slaměnými výplety a hliněnou mazaninou. Obě místnosti (současná kuchyně a světnice) jsou jednak nezávisle přístupné ze síně a jednak navzájem vstupem přimknutým k východní stěně síně, respektive zdivu někdejší dymníkové kuchyně. Otvor s jednoduchou zárubní je osazen rámovými dveřmi s horní skleněnou výplní. Dveře jsou druhotně opatřeny esovitými kovanými závěsy. Ve východní části příčky se nachází zaslepený rám okna prosvětlující v minulosti prostor současné kuchyně. V obou místnostech je silně destruovaný trámový strop s překládaným deskovým záklopem, zakrytý mladším rákosovým podhledem. Ve světnici podpírá stropní trámy drážkami zdobený průvlak. Podlahy v obou případech tvoří široká hoblovaná prkna. Destrukce svislých konstrukcí odhalují postupné vrstvení omítek a rozličných nátěrů od novodobého válečkového vzoru po několik variant šablonové malby charakteristické pro přelom 19. a 20. století. Roubený věnec nad zdivem nikové kuchyně je ze strany světnice upraven pomocí dřevěných kolíčků pro mladší vrstvy hliněných a vápenných omítek. Novodobý sporák v současné kuchyni má odvod kouře sveden do zaslepeného ústí někdejšího dymníku. Komory v západním dílu dispozice jsou samostatně přístupné ze síně a navzájem pak druhotně prořízlým

XVI 2015 1

dveřním otvorem v zadní části příčky. Stěny včetně příčky jsou roubené a natažené hladkými omítkami na rákosu. Destrukce omítek odhalují postupné vrstvení bílených hliněných vymazávek mechem vycpaných spár roubení. Strop severní komory tvoří prkenný přelištovaný záklop. Jižní komora je zastropena prkenným překládaným záklopem. Pohledově uplatněný stropní trám zdobí náběžní štítky s okosením s výběhy a vruby. Podlaha je prkenná. Obě komory byly druhotně zobytněny a vytápěny. Vnitřní uspořádání suterénních prostor se v západní části skládá z průchozí chodby a sklepa. Východní část dispozice zaujímá samostatně přístupný chlév. Přístupová chodba je zaklenuta valenou klenbou s pětibokými nestyčnými výsečemi nad záklenky vstupu a ústí schodiště. Schodiště z kamenných stupňů bylo v době průzkumu zcela zavaleno sutí. Při pohledu od jihu je vlevo situován dveřní otvor sklepa. Pravoúhlé pískovcové ostění lemované jednoduchou páskou je osazeno svlakovými dveřmi. Sklep je zaklenut valenou klenbou s pětibokou výsečí navazující na záklenek vstupu. Prostor přisvětluje a odvětrává druhotně prolomený otvor v jižní stěně. Chlév je zaklenut mírně převýšenou valenou klenbou se čtyřmi styčnými výsečemi (jedna nad záklenkem vchodu). Výseče s krátkými hranami kápě vybíhající od stěn oproti dlouhým hranám směřujícím do ostrého vrcholu konstrukčně leží mezi trojbokou a pětibokou variantou svého tvaru. Ve východní části se prostor odstupňovaně zužuje dvojicí vložených klenebních pasů. Prostor chléva osvětluje jednoduché okénko v jižní stěně. Pískovcové žlaby leží při západní a východní stěně. Zdivo suterénu složené ze sbíraného kamene a hrubě opracovaného pískovce je v interiéru hladce omítnuto. Klenby jsou většinou vyzděné z menších pískovcových kvádříků, část záklenků z pálených cihel. Podkroví zvýšené o polopatro bylo přístupné žebříkovými schody ze síně. Vaznicový krov s výraznými přesahy vaznic dosedal na konstrukci polopatra.

materiálie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

Jižní část síně, torzem žebříkového schodiště zatarasený vstup do jižní komory. Dobře patrné je tesařské provedení trámkové zárubně a především zaomítané stopy požáru na trámech roubení, březen 2014 Foto T. Konvalinková

Pohled do interiéru mladší kuchyňské místnosti. V pravé části je patrná lehká rámová příčka se slaměnohliněným výpletem se zaslepeným oknem do světnice. Destrukce podhledu odhalila starší překládaný prkenný záklop, únor 2015 Foto T. Konvalinková

Interiér světnice, v pravé části je v příčce patrný zaslepený otvor do kuchyňské místnosti. Stropní trámy podpírá vložený průvlak, březen 2014 Foto M. Ouhrabka

Interiér síně, pohled od jihu. V pravé části se nachází nika dymníkové kuchyně v nálezovém stavu, naproti je situován vstup do severní komory. Pod stropním trámem vede kouřovod ze severní komory, zaústěný do uzavřeného ústí dymníku, březen 2014 Foto M. Ouhrabka Složení zdiva dymníkové kuchyně. Mezi bočním armováním z hrubě opracovaných pískovců a cihelným obloukem niky kuchyně se nachází zdivo s převahou nepálených cihel. Vložené těleso tahové úpravy je vyzděno z tmavě červených cihel. Povrch zdiva krylo několik vrstev vápenných nátěrů. Později po tahové úpravě odvodu kouře povrch sjednotila hladká bílená omítka. Ta byla během 20. století překryta vrstvou vápeno-cementových omítek, březen 2015 Foto T. Konvalinková

če. 11 Interiér

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

če. 11 Interiér

Pohled do interiéru jižní komory, u dveřních zárubní je dobře patrná profilace obdobná oběma vstupním dveřím. Pokračující destrukce odhaluje dříve omítkami krytou roubenou konstrukci s bílenými spárami, únor 2015 Foto M. Ouhrabka

Pohled na pravou část dymníkové kuchyně s tahovou úpravou. Vložené hranolové těleso s vybíracími dvířky a zaslepení ústí dymníku je vyzděno z pálených tmavě červených cihel kontrastujících se starším zdivem. V horní části snímku se nachází kouřovod vedoucí z jižní komory, březen 2015 Foto M. Ouhrabka

XVI 2015 1

Pohled na levou část niky kuchyně s dochovanou čelní stěnou chlebové pece. Zaslepený nakládací otvor doprovází trojice ústí průduchů a vlevo menší pozorovací otvor. V horní části předsazená stěna lapače sazí zapřená do mladšího pilíře, březen 2015 Foto T. Konvalinková

materiálie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

Pohled na rub zdiva nikové kuchyně (ze světnice). Vpravo příčka se vstupem do současné kuchyně. Vlevo vstup do světnice ze síně. Původní trámková zárubeň byla nahrazena zaomítaným subtilnějším rámem a vzniklá svislá spára vyplněna úlomky cihel. Nad zdivem probíhající trámy průběžného roubeného věnce jsou druhotně (jak tomu nasvědčují bílené spáry) upraveny kolíčky pro nanesení hliněných a vápenných omítek. Otvor po kouřovodu patří původnímu sporáku. Kouřovod procházející roubeným věncem souvisí se současnými pokojovými kamny, únor 2015 Foto M. Ouhrabka Vstup do sklepa a zával schodiště v suterénu, březen 2014 Foto T. Konvalinková

če. 11 Interiér

Historie a stavební vývoj domu Nejstarší zmínky o zástavbě parcely, na které dnes stojí dům če. 11 (pův. č. 63, později čp. 80/III), se váží k roku 1686, kdy byl vlastníkem blíže neurčené nemovitosti Jiřík Mužíček. Následující majitel Vít Hartman prodává v roce 1692 domek Václavu Benešovi za 63 kop. Roku 1731 kupuje „domek ze zahrádkou“ Ferdinand Beneš za 80 kop. Za shodnou sumu je hned v roce 1734 prodán Petru Pfeifrovi. Roku 1775 dům kupuje jeho syn Jan Pfeifer za 150 zlatých. Další prodej je zmíněn k roku 1814, kdy dům se stodolou a pozemky (pole na Trubách ve výměře 616 sáhů) kupuje od Jana Pfeifra Jan Vehle za 2 000 zlatých. Nedlouho poté v roce 1816 kupuje dům Josef Prager, ovšem bez pozemků, které připadají Josefu Vehlovi k jeho domu ve městě pod tehdejším čp. 36.33 Roku 1822 kupuje dům se zahrádkou Filip Pišel za 2 000 zlatých a k tomu ještě v roce 1825 přikupuje pole od domu tehdejšího čísla 12 na Červeném vršku za 4 400 zlatých. Dalším majitelem domu se zahrádkou se k roku 1831 stává Josef Bartoš, který za nemovitost zaplatil pouhých 600 zlatých. Zároveň koupil i stodolu u Sv. Vendelína.34 Jeho syn Josef Bartoš získává dům se zahrádkou, loukou u Klamorny a stodolou za 625 96

zlatých.35 K roku 1843 zachycuje dům stabilní katastr jako spalný na zalomeném půdorysu na křížení místních pěších komunikací s přilehlou zahradou shodnou víceméně s dnešním rozsahem. Indikační skica potvrzuje tehdejšího majitele Josefa Bartoše a dokládá rozsah a umístění jeho pozemků. Po roce 1843 tak k domu náležela stodola v řadě stodol v dnešní Masarykově ulici (dnešní p. č. 1157), pole severovýchodně od stodoly (dnešní p. č. 1077/1), pole s kusem lesa v Brouskách směrem k Bílé (dnešní p. č. 2484/2) a louky u Klamorny (dnešní p. č. 499 a 501). Množství a druh pozemků tedy přesně odrážely zemědělskou funkci domu. Následující prodej se váže k roku 1846, kdy je dům se zahrádkou (o polnostech nevíme) prodán za 500 zlatých Josefu Meisnerovi.36 Ani jeden z výše uvedených zápisů bohužel nijak výrazně nepřibližuje stavební podobu domu ani zmínku o jeho výstavbě. Z mladších pramenů37 víme, že dům byl někdy ke konci 19. století poškozen jedním z četných požárů v Dolením Předměstí a poté došlo k přestavbě jeho krovu dle nedatovaného projektu českodubského stavitele Karla Klingera.38 Dochovaný stavební plán39 však bohužel nezachycuje ani majitele, ani datum realizace této přestavby. Jistě byla provede-

33_Současný dům čp. 31/I. 34_Výklenková kaplička Sv. Vendelína se nachází v dnešní ulici U Koupaliště, která odbočuje z ulice Masarykova. Nepochybně se jedná o stodolu v Masarykově ulici, doloženou později indikační skicou. 35_Veškeré údaje k výše uvedené historii domu čerpány viz pozn. 2, s. 39. 36_Tamtéž. 37_Viz pozn. 10. 38_Ten dle jiných datovaných realizací působil v Českém Dubu v letech 1866–1893(8?) a projektoval přes tři desítky úprav a novostaveb českodubských domů. 39_Stavební plán uložen v archivu stavebního úřadu v Českém Dubu.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Půdorys přízemí s vyhodnocením stavebního vývoje. Zaměření M. Ouhrabka, T. Konvalinková Kresba M. Ouhrabka

Půdorys suterénu s vyhodnocením stavebního vývoje. Zaměření M. Ouhrabka, T. Konvalinková Kresba M. Ouhrabka

40_Viz obr. č. 6. 41_Viz pozn. 8, s. 97. 42_Vzorky odebral Mgr. Ivan Peřina a datoval Ing. Tomáš Kyncl v únoru 2015.

XVI 2015 1

na až po roce 1868, kdy je dům ještě v původní podobě zachycen na historické fotografii znázorňující celkový pohled na město Český Dub.40 Na snímku zabíraném od jihovýchodu jsou patrné roubené stěny jižního a východního průčelí domu. Vysokou střechu pokrytou štípaným šindelem doprovázejí pultové vikýřky. Viditelný východní štít nesl náročně pojednanou tříetážovou lomenici. K roku 1898 již jiná pohlednice znázorňuje objekt po přestavbě, v podstatě v podobě, ve které se zachoval do současnosti.41 Stavební plány dokládají čistě obytnou funkci domu se světnicí, vyčleněnou kuchyň-

skou místností a dvěma menšími pokojíky místo komor. Z výše uvedených výčtů prodejů a z popisu nemovitosti vyplývá, že dům byl postaven jako zemědělská usedlost. Archivní materiály nedoložily v domě v minulosti řemeslnou živnost. Upřesnění doby vzniku umožnila až dendrochronologická analýza datující vzorky odebrané z konstrukčního, převážně smrkového dřeva roubení a stropu do let 1781–1783.42 Na parcele s doloženou starší kontinuitou zástavby tedy vznikl během osmdesátých let 18. století současný dům jako novostavba. Z doby 97

materiálie

Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Mizející relikty dřevěné zástavby v Českém Dubu v kontextu demolice domu če. 11

výstavby prokazatelně pochází většina dřevěných svislých a vodorovných konstrukcí včetně záklopu stropů. Ostatní dochované stavební struktury a prvky bylo možné datovat pouze přibližně, a to porovnáním se známými analogiemi. Do doby výstavby nesporně náleží část dochované dymníkové kuchyně s navazující pecní a obvodovou severní zdí východního dílu půdorysu a rovněž zděné, suterénní prostory, valeně zaklenuté. Do shodného období je nutné přiřadit především základ dispozice, komunikačního schématu (včetně pavlače a umístění suchého záchodu) a rozvržení okenních a části dveřních otvorů.43 Otopné zařízení, tedy podélně umístěná sestava chlebové pece s kamny, byla obsluhována z prostoru niky dymníkové kuchyně. Charakteristickým detailem doprovázejícím tuto stavební etapu je zdobné okosení s výběhy a vruby, uplatňující se u stropních trámů a dveřních zárubní, a rovněž dekorativní pojetí vstupních dveří. Povrchové úpravy roubení pravděpodobně spočívaly v přirozeně ztmavlé podobě trámů doprovázených bílenými hliněnými vymazávkami spár. Severní obvodová zeď v nejstarší vrstvě nesla hrubě strukturované vápenné omítky členěné hladkým lizénovým rámováním.44 Zdivo suterénu a stejně tak i vnitřní zděné konstrukce byly hladce omítnuté. V průběhu druhé poloviny 19. století došlo k nejvýznamnější změně ve způsobu vytápění. Dymníková ku98

chyně pozbyla částečně svoji funkci a ústí dymníku bylo přizpůsobeno tahovému provozu nutnému pro instalaci sporáku, který nahradil pozici nepřímo obsluhovaných kamen. V tomto případě byla nika kuchyně pro tah upravena zaslepením ústí dymníku a vložením hranolového tělesa vylepšujícího tah a čištění sazí. Chlebová pec zůstala ve své pozici. Způsob odvodu kouře zřejmě stále využívané pece není zcela objasněn. Nejpravděpodobněji stále odcházel volně do nezaslepené části ústí dymníku nebo využíval jiné tahové úpravy, jak by mohl naznačovat dochovaný lapač sazí. Úpravy pro tahové odvedení spalin umožnilo vytápění a tedy zobytnění komorového dílu dispozice. Zda tomu tak bylo již během této etapy, však není prokazatelné. Nejvýraznější zásah do konstrukcí a celkové podoby domu souvisí s blíže nedatovaným požárem ze sklonku 19. století. Během tohoto požáru zcela zanikl krov a zřejmě část roubení. Stopy ohně jsou do současnosti patrné na trámech roubení síně a ořezaných trámech při východním průčelí. Následné opravy částečně vycházely ze zmíněných plánů od stavitele Karla Klingera. Byla vztyčena nová nižší střecha s charakteristickým provedením vaznicového krovu. Navýšením polopatra byl na severním průčelí překryt roubený věnec cihelnou nadezdívkou. Východní roubená stěna poškozená požárem byla z větší části přezděna. Svislé konstrukce byly

Ideální rekonstrukce podoby domu k šedesátým letům 19. století, autor modelu Josef Licehamer, vlastní sbírka Foto M. Ouhrabka

43_Z doby výstavby se dochovala veškerá ostění okenních a dveřních otvorů suterénu včetně dveří vstupu do průchozí chodby. V obytném roubeném podlaží jde především o oba vstupy do síně s dochovanými dveřmi a zárubně zadní komory. Ostatní dveřní otvory (kromě nově proražených) mají neprofilované zárubně částečně upravené a překryté mladšími obložkami.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

materiálie

44_Obdobné členění fasády se v Českém Dubu dochovalo u předměstského domu čp. 55/III. 45_Dveřní a okenní výplně, jak tomu napovídá jejich podoba, byly měněny průběžně v delším časovém úseku.

XVI 2015 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

v exteriérech i v interiérech nataženy hladkými omítkami házenými většinou na rákos. Během oprav došlo i k významným změnám v dispozici interiéru a způsobu vytápění. Ze stávající světnice byl příčkou vymezen nový výrazně užší prostor s novodobou kuchyní. Záklopový strop v obou prostorech následně zakryl omítaný rákosový podhled. Změna prostorového uspořádání světnice si vynutila odstranění chlebové pece a instalaci sporáku do její uvolněné pozice. Dochovaný otvor po zaústění kouřovodu předchozího sporáku výškově koliduje s dveřním otvorem v příčce. Prostor světnice byl nadále vytápěn pouze menšími pokojovými kamny, jejichž kouřovod byl do komína zaústěn výše. Nikou dymníkové kuchyně byl proražen vstup. Dosavadní těleso dymníku z nepálených cihel bylo nahrazeno komínem z režného cihelného zdiva. Nový komín si zachoval kónické rozšíření, umožňující odtah zplodin kouřovodů zaústěných do zaslepené horní části niky kuchyně. Patrně v té době byla také nainstalována dvojice dodnes dochovaných kouřovodů umožňující vytápění komor. Výměny rovněž doznala část dveřních a okenních výplní.45 Průběh dvacátého století přinesl, především ve své druhé polovině, řadu menších změn. V interiéru byl proražen otvor mezi komorami. Jejich západní stěna byla z exteriéru pobita heraklitem a hladce omítnuta. Do prostoru současné kuchyně byl nainstalován sériově vyráběný sporák a vložena vana. Levá část niky bývalé dymníkové kuchyně byla upravena vložením zděného pilířku, doprovázeného lapačem sazí s plechovými dvířky. Spodní část tohoto prostoru zabraly regály vestavěné police. Počátkem 21. století se opuštěný a dlouhodobě neudržovaný dům ocitl částečně v havarijním stavu, který byl vyřešen odstraněním střechy a pozvolnou samovolnou destrukcí zbytku stavby. Objekt od doby své výstavby patřil svým charakterem mezi pohledově i výrazově nejexponovanější domy v Dolením předměstí. Přestože stál na hraně městské struktury, byla jeho podoba determinována především terénní situací a zemědělskou funkcí. Stavba tak spíše

vycházela z místně tradičního pojetí honosnějšího roubeného vesnického domu, ovlivněného v detailech barokním a nastupujícím klasicistním tvaroslovím. Současný vzhled je výsledkem delšího stavebního vývoje, nejvíce poznamenaným požárem a následnou opravou. Ta domu vtiskla unifikovanější výraz charakteristický pro maloměstskou výstavbu přelomu 19. a 20. století. Přes dílčí úpravy zůstal objekt nositelem řady cenných stavebních konstrukcí a detailů, ze kterých je třeba zmínit především zděné konstrukce zaklenutých prostor suterénu, roubené stěny s navazujícími trámovými stropy, dochované stopy vývoje vytápění a dekorativně pojednané detaily dřevěných prvků a povrchové úpravy fasád severního průčelí. Neméně zajímavé je i dochování vnitřního členění včetně rozvětveného komunikačního schématu. Dům je tedy nutné chápat jako celek představující důležitý hmotný pramen dokládající vývoj stavebních zvyklostí v regionu.

Závěr Dřevěná architektura v městském a předměstském prostředí tvoří jednu z nejohroženějších a nejrychleji mizejících vrstev zástavby. V rámci Českého Dubu proběhla výrazná proměna materiálového složení domů relativně brzy. Již v polovině 19. století nalezneme v samotném městském jádru pouze několik požárně nebezpečných staveb. I převažující dřevěná zástavba předměstí se rapidně proměňuje v následujících několika desetiletích s výraznou motivací přestaveb po požárech na přelomu 19. a 20. století. Na počátku 21. století tak nacházíme již zcela marginální torzo, navíc s velmi nejasnou budoucností. Bohužel objekty, které jsou dochované v největší autenticitě, se nacházejí v nejhorším technickém stavu a zahájená demolice domu če. 11 je jen dalším příkladem, kdy podrobná dokumentace znamená do budoucna jediný doklad o existenci a vzhledu hodnotné stavby, která spoluvytvářela historickou a urbanistickou podobu a paměť města. Mizející vrstva historické zástavby jednoznačně přispívá k urychlení degradace městského prostředí postiženého řadou dalších demolic a současnou banální stavební produkcí. 99

Zprรกvy

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Light Detection and Ranging. Nové metody při vyhledávání, průzkumu a dokumentaci archeologických lokalit Renata Tišerová 1_K nedestruktivním metodám v archeologii viz zejména: GOJDA, Martin, ed. Ancient landscape, settlement dynamics and non-destructive archaeology: Czech research project 1997–2002 = Dávnověká krajina a sídla ve světle nedestruktivní archeologie: český výzkumný projekt 1997–2002. Praha: Academia, 2004, 484 s. ISBN 80-200-1215-X; KUNA, Martin, ed. et al. Nedestruktivní archeologie: teorie, metody a cíle. Nondestructive archaeology: theory, methods and goals. Praha: Academia, 2004, 555 s. ISBN 80-200-1216-8; GOJDA, Martin. Archeologie krajiny: vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha: Academia, 2000, s. 116–139, ISBN 80-200-0780-6.

proti minulým vědním paradigmatům soustřeďujícím se na rozsáhlé plošné archeologické výzkumy ve snaze zajistit dostatečnou pramennou základnu oboru, klade v posledních desetiletích archeologie obecně jako vědní disciplína či archeologická památková péče jako jeden z jejích nástrojů velký důraz na ochranu archeologického památkového fondu v jeho intaktní podobě. Nejen snaha o minimalizaci destruktivních archeologických výzkumů, tedy destruktivních zásahů do primárního archeologického pramene, ale i snaha o rozšíření pramenné základny s využitím nových vědeckých přístupů vedla v nedávné mi-

XVI 2015 1

nulosti k rozvoji tzv. nedestruktivních archeologických metod, jejichž potenciál lze spatřovat zejména v povaze výzkumu, který je ze své podstaty bezkontaktní, tedy nedestruktivní.1 Jednou z nejvýznamnějších nedestruktivních metod archeologického výzkumu, jež má úzkou vazbu na vyhledávání, průzkum a dokumentaci archeologických lokalit, je letecká archeologie a dálkový průzkum Země (DPZ), na jejichž základech vznikl postup Light detection and Ranging (LiDAR), spadající do skupiny Airborne laser scanning (ALS), v českém prostředí pak letecké laserové skenování (LLS). 101

Renata Tišerová | Light Detection and Ranging. Nové metody při vyhledávání, průzkumu a dokumentaci archeologických lokalit 2_GOJDA, Martin. Letecká archeologie a dálkový průzkum. In: KUNA, Martin, ed. et al., cit. v pozn. 1, s. 49–115. ISBN 80-200-1216-8. 3_V evropském měřítku mají velký význam fotogrammetrické snímky pořízené za druhé světové války a dodnes archivované v Národním archivu Spojených států USNA, Maryland a na univerzitním pracovišti ve Velké Británii, Keele; GOING, Chris, J. A neglected asset. German aerial photography of the Second World War period. In: BEWLEY, Robert a Wlodzimierz RACZKOWSKI eds. Aerial archaeology: Developing future practice. Amsterdam–Berlin–Oxford– Tokyo–Washington: Nato Science Series, DC (IOS Press), 2002, s. 23–30. 4_Jednalo se o výraznou liberalizaci Zákona č. 102/71 Sb. o ochraně státního tajemství. 5_V roce 1992 byl zahájen program letecké archeologie a dále rozvíjen od roku 1994 za podpory Grantové agentury ČR ve formě projektů: Nedestruktivní metoda letecké archeologie a její využití pro výzkum, dokumentaci a ochranu historické krajiny Čech – GA404/94/1006 a Sídelní prostor pravěkých Čech. Přínos nedestruktivních metod archeologického výzkumu – GV404/97/K024. 6_V současné době je jako zdroj historické fotogrammetrie často využívané právě kolmé letecké snímkování z let 1947–1956. Data jsou poskytována přes Geoportál státní správy systémem Cenia, mimo jiné i prostřednictvím Národní inventarizace kontaminovaných míst Ministerstva životního prostředí. 7_UAV – Unnamed Aerial Vehicle – bezpilotní letoun (dron, hexakoptéra, oktokoptéra). 8_GOJDA, Martin, cit. v pozn. 1, s. 122–133; ŠMEJDA, Ladislav. Letecká prospekce a dokumentace památek v západních Čechách pomocí šikmého snímkování. In: Opomíjená archeologie 2005-2006 = Neglected archaeology 2005–2006. Plzeň: Katedra archeologie Fakulty filozofické ZČU, 2007, s. 256–269. ISBN 978-80-254-1062-2; GOJDA, Martin ed., cit. v pozn. 1, s. 35–41. – GOJDA, Martin. Letecká archeologie a dálkový průzkum. In: KUNA, Martin, ed. et al., cit. v pozn. 1, s. 75–86.

Dálkový průzkum Země využívaný pro potřeby archeologie a jeho počátky jsou spjaty zejména s vědeckými (kosmickými a vojenskými) projekty v USA, odkud se velmi rychle rozšířily i do evropského prostředí. Principem metody zvané remote sensing je bezkontaktní sběr dat o povrchu Země a objektech na něm, přičemž základním dělením metody je zejména rozdíl mezi kosmickým (družicovým) a leteckým sběrem dat. Zatímco družicová data z geostacionárních družic byla a jsou využívána zejména v meteorologii (americký systém Landsat nebo francouzský Spot), data z družic na nižších oběžných drahách, díky výšce oběžné dráhy od 600 do 1000 km nad povrchem Země, mohou být v závislosti na rozlišení pořízených snímků využívána i v archeologii (americký Ikonos nebo izraelský Eros). V současné době již ovšem i do okruhu leteckého sběru dat pronikly technologie dříve využívané pouze družicemi, jako jsou například vícepásmové skenery, digitální videokamery, laserové a radarové systémy nebo termovize, čímž se letecký dálkový průzkum Země stal plnohodnotným nástrojem sběru dat o historické krajině a v neposlední řadě i přístupnějším oproti družicovému. Fotogrammetrické (kolmé) letecké snímky jsou navíc oproti panchromatickým družicovým datům lépe využitelné pro studium kulturní krajiny zejména proto, že byly pořizovány v dostatečném rozlišení na velkoformátové negativy (až 23 × 23 cm) a po digitalizaci jsou beze ztráty kvality použitelné až do měřítka 1:5 000 s dobrou kvalitou ortorektifikace.2 Nejrozsáhlejší sbírkou fotogrammetrických snímků je bezesporu archiv Vojenského topografického ústavu v Dobrušce, kde jsou uchovány 102

zprávy

snímky leteckého dálkového průzkumu Země zaměřeného na kartografii v oblasti Čech již od roku 1936.3 Metoda leteckého dálkového průzkumu Země se v české archeologii začala uplatňovat jako jedna z metod nedestruktivního archeologického výzkumu formou letecké archeologie teprve v devadesátých letech 20. století. Tato skutečnost byla zapříčiněna zejména jednak pomalejším vývojem technologií oproti jiným evropským zemím ve srovnání například s Anglií, Francií, Německem nebo Rakouskem, jednak skutečností, že dálkový průzkum Země byl výhradní doménou vojenského aparátu a jeho výstupy podléhaly utajení, což vyřešila až změna zákona o utajovaných skutečnostech po roce 1989.4 Rozhodující význam v nástupu a rozvoji letecké archeologie měl tehdejší Archeologický ústav ČSAV a Ústav archeologické památkové péče v Mostě (pracoviště bylo zřízeno jako expozitura Archeologického ústavu v úzké vazbě na těžbu hnědouhelných pánví na Mostecku), kde vznikaly první vědecké projekty a vazby na zahraničí.5 V současné době lze studovat jak data archivní poskytující nepostradatelné údaje o vývoji a proměnách historické krajiny6, tak i data pořizovaná z malých letounů nebo UAV7 metodou šikmého snímkování, jejichž hodnota spočívá zejména v tom, že data jsou pořizována cíleně pro oblast archeologie a s ohledem na to jsou snímkovány vybrané lokality za podmínek nejlépe vyhovujících letecké archeologii. Princip letecké archeologie spočívá v interpretaci obrazových pramenů za účelem vyhledávání, identifikace, evidence a dokumentace archeologických lokalit, přičemž lokalizace jevu je stejně důležitá jako jeho klasifikace. V neposlední řadě je úkolem letecké archeologie sledování změn historické krajiny a zaznamenávání kontinuálního procesu jejího historického vývoje. Existence předmětu archeologického zájmu je identifikována na základě příznaků nemovitých objektů, a to zejména půdních, porostových (vegetačních), vlhkostních nebo stínových, jež umožňují vykreslení tvarů antropogenního georeliéfu nebo archeologických komponent dochovaných pod povrchem současného terénu coby pozůstatků lidské činnosti.8 Výrazným limitujícím faktorem letecké archeologie je ovšem míra zalesnění zkoumaného (mikro-) regionu. Vzhledem k faktu, že zalesněná plocha se v prostředí České republiky pohybuje okolo Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

30%,9 je značná část historické krajiny metodou letecké archeologie, resp. metodou pořizování obrazových dat z nízko letícího letounu, nepostižitelná. Dodnes je tedy významná část historické krajiny v České republice dálkovému průzkumu zemského povrchu skrytá. Zcela novou metodou, která zefektivňuje dosavadní výstupy dálkového průzkumu Země a přináší nové možnosti nedestruktivního archeologického výzkumu, se stalo laserové skenování, jež se v posledních letech začíná uplatňovat i v české archeologii. Aplikací světelného zdroje vysílaného v koncentrované podobě formou laserového paprsku a výpočtem jeho odrazů zpět ke zdroji lze kvalitativně dále posunout možnosti měření vzdálenosti a polohy, ať už se jedná o pozemní nebo letecké skenování.10 Metoda leteckého laserového skenování je bezesporu novu etapou v pojetí nedestruktivního archeologického výzkumu tam, kde obrazové snímkování povrchu krajiny nelze provádět nebo selhává, jako např. v zalesněném prostředí nebo v prostředí s nepříznivými vegetačními poměry. Zcela zásadní je u této metody totiž schopnost laserových paprsků proniknout skrze vegetaci a odrazit se zpět ke zdroji signálu až poté, co narazí na neživou překážku. Ačkoliv i metoda LLS má v tomto ohledu jistá omezení – vegetace nesmí být nadměrně hustá, resp. neprostupná světlem, intenzivní déšť či souvislá vodní plocha mohou zkreslovat výsledná měření, objevují se falešné odrazy způsobené atmosférickými vlivy apod. – i tak zůstává letecké laserové skenování v současné době nejpřesnější metodou získávání informací o zemském povrchu, tedy nejpřesnější metodou tvorby výškopisného a prostorového modelu krajiny.11 Ve srovnání se satelitním snímkováním nebo leteckou fotogrammetrií nabízí LLS přesnější a rozsáhlejší možnosti sběru i vyhodnocení dat v kratším časovém horizontu, a tudíž i efektivnějším způsobem. V archeologické památkové péči se jedná o přelomový přístup k vyhledávání, průzkumu a dokumentaci archeologických lokalit, jejichž umístění v krajině a místní vegetační poměry neumožňují žádný nebo jen značně omezený přístup k pořízení přesné dokumentace, ať již polohopisné nebo výškopisné. Nezanedbatelným faktorem je zároveň i možnost predikce nových, dosud neidentifikovaných archeologických lokalit, jejichž existence zůstávala dodnes neznámá.12 XVI 2015 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci 9_Pro rok 2013 je plocha zalesnění v ČR uvedena o rozloze 2 599 142 ha. Zpráva o stavu lesa a lesního hospodářství České republiky v roce 2013 = Report on the state of forests and forestry in the Czech Republic.. Praha: Ministerstvo zemědělství v nakl. Lesnická práce, 134 s. ISBN 97880-7434-153-3. 10_Poměrně běžným způsobem pozemního skenování se v současné době stalo měřické využití laserového paprsku k dokumentaci historických objektů, případně projektování nové výstavby ve stavebnictví, k dokumentaci v památkové péči, ale i v geodézii formou specializovaných přístrojů jako jsou stacionární nebo mobilní 3D skenery nebo totální stanice. 11_GASIOR, Marek. Laserové skenování pro tvorbu 3D modelu vybrané části NP České Švýcarsko. Ústí nad Labem, 2006. Diplomová práce. Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta životního prostředí. 12_MALINA, Ondřej. LIDAR a hornická krajina. Terénní památky v novém světle. Zprávy památkové péče. 2014, roč. 74, č. 2, s. 124–132. ISSN 1210-5538. 13_Příkladem spolupráce archeologie a komerční sféry LLS může být např. projekt Národního parku České Švýcarsko: STARKOVÁ, Lenka. LIDAR. Potenciál a využiti laserového skeneru na příkladu studie národního parku České Švýcarsko. In: GOJDA, Martin a kol. Archeologie a letecké laserové skenování krajiny = Archaeology and airborne laser scanning of the landscape. Plzeň: Katedra archeologie, Západočeská univerzita v Plzni, 2013, s. 104–111. ISBN 978-80261-0194-9; STARKOVÁ, Lenka. Potenciál laserového skenovaní (Lidar) v archeologii – modelová studie Česko-saské Švýcarsko. In: KUCHAŘÍK, M., L. GÁL a J. KOŠTIAL, eds. Počítačová podpora v archeologii III: sborník z 9. setkání 19. 5. – 21. 5. 2010 v Litomyšli. Praha: TerraVerita, 2010, s. 18–23. ISBN 978-80-254-7563-8 nebo projekt Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity „Výzkum historických cest v oblasti severozápadní Moravy a východních Čech“ Archeologického centra Olomouc, dostupné na: http://www.ac-olomouc. cz/vyzkum/grantove-projekty/naki.aspx; MARTÍNEK, J., A. LÉTAL, J. PEŠKA, M. KALÁBEK, J. VRÁNA a P. ŠLÉZAR. Identifikace starých cest a dalších objektů za pomoci LLS. První výsledky multidisciplinárního projektu. In: GOJDA, Martin a kol. Archeologie a letecké laserové skenování krajiny = Archaeology and airborne laser scanning of the landscape. Plzeň: Katedra archeologie, Západočeská univerzita v Plzni, 2013, s. 228–240. ISBN 978-80-261-0194-9.

Překonáním environmentálních bariér při mapování zemského povrchu se tak mnoha vědním oborům rozšiřuje pramenná základna a vytváří se ucelený obraz kontinuální krajinné paměti právě tím, že letecké laserové skenování eliminuje dosud „slepá“ místa obrazu naší historické krajiny. Sběr dat leteckého laserového skenování pro potřeby archeologického výzkumu probíhá v České republice dvěma možnými způsoby. Prvně se jedná o komerční spolupráci se subjektem poskytujícím službu LLS na zakázku. V tomto případě je spolupráce velmi účinná, založená na úzké spolupráci dodavatele leteckého laserového skenování a odborníka z oboru archeologie, který konkrétně specifikuje oblast zájmu a vytváří teoretické modely predikovatelných nálezových situací. Dodavatel je pak schopen operativně přizpůsobit metodu LLS (viz níže) konkrétním požadavkům, vybrat vhodný termín v závislosti na vegetačním klidu i povětrnostních podmínkách a poskytnout kvalitní podkladová data. Tento způsob spolupráce je oboustranně velmi efektivní, limitován je pouze finančními možnostmi objednatele.13 Druhým způsobem sběru dat je plošné letecké laserové skenování celého území České republiky, jemuž se soustavně věnuje společný projekt Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, Ministerstva obrany 103

zprávy

Renata Tišerová | Light Detection and Ranging. Nové metody při vyhledávání, průzkumu a dokumentaci archeologických lokalit

a Ministerstva zemědělství České republiky s názvem „Projekt tvorby nového výškopisu České republiky“ s metodickým a procesním východiskem ve formě „Realizačního projektu zpracování výškopisných dat“. Výstupem projektu plošné tvorby výškopisu jsou digitální modely reliéfu České republiky 4./5. generace (DMR 4G/5G), které představují zobrazení přirozeného nebo lidskou činností upraveného zemského povrchu v digitálním tvaru ve formě výšek diskrétních bodů v pravidelné síti (5 x 5 m, 2 x 2 m pro 5G) bodů s úplnou střední chybou výšky 0,3 m (0,18 m pro 5G) v odkrytém terénu a 1 m (0,3 m pro 5G) v zalesněném terénu.14 Podkladová data jsou poskytována prostřednictvím Geoportálu ČUZK v digitální podobě a pro většinu uživatelů je poskytování dat zpoplatněno.15 Digitální modely reliéfu ČR jsou kvalitními podkladovými daty s relativně dobrou dostupností poskytující základní přehled možností LLS v daném území nebo na konkrétní lokalitě s archeologickým potenciálem.16 Určitým omezením těchto plošných dat je ovšem několik skutečností, a to zejména průběžné pořizování dat v průběhu roku za rozdílných povětrnostních podmínek nejen v období vegetačního klidu, což může způsobit nižší přesnost dat a dále fakt, že data jsou před distribucí podrobena tzv. robustní filtraci, jejímž cílem je separovat s využitím sofistikovaných automatizovaných metod body, ve kterých dopadl laserový paprsek až na terén včetně skal, dále na vegetaci, stavby a výškové překážky leteckého provozu, a přitom identifikovat chybná měření.17 Posledně zmíněným postupem může dojít ke značnému zkreslení podkladových dat a k jistému nadměrnému „vyhlazení“ povrchu, které může zastřít důležité detaily výškopisu zejména pro archeologické lokality malého a středního rozsahu, případně pro ojedinělé nemovité objekty. Samotná metoda leteckého laserového skenování spočívá ve využití optického laserového přístroje vysílajícího paprsek a v následném měření časových intervalů mezi jeho vypuštěním a odrazem zpět do mechaniky. Sběr dat je náročný na přístrojové vybavení. Nosič přístrojového vybavení, nejčastěji letadlo nebo helikoptéra, musí být vybaven přijímačem signálu GPS pro přesnou lokalizaci, laserovou jednotkou (aktivním digitálním senzorem) složenou z vysílače a přijímače, skenerem s hranolovým rotujícím zrcadlem k rozptýlení svazků la104

14_BRÁZDIL, Karel et al. Technická zpráva k digitálnímu modelu reliéfu 4. generace DMR 4G. Zeměměřický úřad, Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad, leden 2012, s. 3. Dostupné z: http://geoportal.cuzk.cz/Dokumenty/TECHNICKA_ZPRAVA_ DMR_4G_15012012.pdf; BRÁZDIL, Karel et al. Technická zpráva k digitálnímu modelu reliéfu 5. generace DMR 5G. Zeměměřický úřad, Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad, duben 2012, s. 3. Dostupné z: http://geoportal.cuzk.cz/Dokumenty/TECHNICKA_ ZPRAVA_DMR_5G.pdf. 15_Viz Ceník produktů a výkonů Zeměměřického úřadu, dostupný online z: http:// geoportal.cuzk.cz/Dokumenty/Cenik.pdf 16_Vedle DMR započal ČUZK s distribucí digitálního modelu povrchu České republiky 1. generace (DMP1G), který představuje zobrazení území včetně staveb a rostlinného pokryvu ve formě nepravidelné sítě výškových bodů. 17_BRÁZDIL, Karel, cit. v pozn. 14, s. 4; GOJDA, Martin a Jan JOHN. Ex caeolo lux. Principy leteckého laserového skenování a jeho využití pro dálkový archeologický výzkum. In: GOJDA, Martin a kol., cit. v pozn. 13, s. 12. ISBN 978-80-261-0194-9. 18_Počet odrazů při sběru dat pro DMR5G je v průměru 1,6 bodu na 1m2. Metadata DMR5G. Dostupné z: http://geoportal.cuzk.cz/(S(5rsqf0345ie5qnq3qdz12pjd))/Default.asp x?mode=TextMeta&metadataXSL=full&side=vyskopis&metadataID=CZ-CUZK-DMR5G-V. 19_Podrobně k problematice filtrování a revizi surových dat viz: DOLANSKÝ, Tomáš. Lidary a letecké laserové skenování. Acta Universitatis Purkynianae 99. Studia geoinformatica, 2004, s. 57. ISBN 80-7044-575-0.; BRÁZDIL, Karel et al., cit v pozn. 14, s. 4–7. 20_JOHN, Jan. Počítačová podpora a dokumentace terénních reliktů v archeologii. In: MACHÁČEK, Jiří, ed. Počítačová podpora v archeologii II. Brno: Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, 2008, s. 263–270. ISBN 978-80-254-1781-2.

serových paprsků a kontrolní řídící jednotkou zajišťující komunikaci mezi jednotlivými položkami přístrojového vybavení. Letoun s aparaturou provádí přelety krajinou v pásech vzájemně se překrývajících v okrajových partiích ve výškách odpovídajících účelu mapování. Tyto hodnoty mohou být různé a podle povahy daného projektu se mohou pohybovat od 400 do 1 400 metrů, přičemž extrémní letová hladina může dosahovat výšky až 2 500 metrů. Dalším proměnným faktorem vedle výšky a rychlosti letu ovlivňujícím výsledná data je hustota skenovaných bodů, resp. frekvence použitého skeneru. Hustota dopadajících laserových paprsků na jeden metr čtvereční skenované plochy určuje výslednou přesnost mapy a možnost vyhodnocení antropogenního georeliéfu se značně zvyšuje s nárůstem této hustoty.18 Výše popsaný postup přináší po několikerém softwarovém zpracování, klasifikaci a filtrování19 podkladová data v podobě mračna bodů, přičemž každý jednotlivý bod nese informaci o přesné poloze x,y a výšce h. Za účelem studia podkladových dat je nutné mračno bodů zpracovat do podoby vizualizovaného obrazu zemského povrchu, čehož lze dosáhnout s využitím geografických informačních systémů (GIS) různými metodami výpočtu přizpůsobenými konkrétním požadavkům a účelu studia.20 V obecné rovině lze popsat konverzi jako interpolaci bodových dat do podoby spojitého digitálního modelu terénu (Digital Elevation Model – DEM) nebo nepravidelné trojúhelníkové sítě (Triangulated Irregular Network – TIN) s následnou vizualizací pomocí stínovaného reliéfu (hillshade), anaFontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

21_ŠTULAR, B., Ž. KOKALJ, K. OŠTIR, a L. NUNINGER. Visualization of lidar-derived relief models for detection of archaeological features. Journal of Archaeological Science, Volume 39, Issue 11, 2012, s. 3354-3360. ISSN 1095-9238. 22_K interpretaci antropogenního georeliéfu obecně: KUNA, Martin. a Martin TOMÁŠEK. Povrchový výzkum reliéfních tvarů. In: KUNA, Martin et al., cit v pozn. 1, s. 237–265; SMETÁNKA, Zdeněk a Jan KLÁPŠTĚ. Geodeticko-topograficky průzkum zaniklých středověkých osad. Archeologické rozhledy 31, 1979, s. 614–631. ISSN 0323-1267. 23_Filip, Jan. Dějinné počátky Českého ráje. Soudní okresy: Bělá pod Bezdězem, Mnichovo Hradiště, Český Dub, Turnov a Sobotka. Praha: Státní archeologický ústav, 1947, s. 163–165. Zde také další literatura: Šimák, Josef Vítězslav. Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do počátku 19. století. 32. Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Turnovském. 1. vyd. Praha: Archaeologická kommisse při Čes. akad. císaře Fr. Josefa, 1909.; Louda, František, Pravěké nálezy z Podještědí, Památky archeologické XLII, 1946, s. 140–142. 24_Viz pozn. č. 23. 25_Edel, Tomáš. Českodubsko v památkách 12. –20. století. Vyd. 1. Český Dub: Podještědské muzeum, 2006, s.112. ISBN 80-239-6186-1. 26_Čtverák, Vladimír et al. Encyklopedie hradišť v Čechách. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 14, 49, 73, 191–193 a 312–314. ISBN 80-7277-173-6. 27_Viz citace v pozn. č. 23

lýzy svažitosti terénu (slope), faktorem výhledu (Sky-View Factor – SVF) nebo analýzou lokálního reliéfu (Simple Local Relief Model – LRM).21 Výsledný obraz (mapa) je plně georeferencovanou vizualizací tvaru reliéfu s možností vykreslení zájmových objektů, jejichž klasifikací je možné studovat stopy lidské činnosti.22 Následující stati pojednávají formou případové studie o konkrétních příkladech archeologických lokalit a jejich zpracování pomocí systému LiDAR. Byly zvoleny jako reprezentativní zástupci několika základních typů archeologizované kulturní krajiny a v obecné rovině demonstrují využití systému LLS zejména v archeologické památkové péči coby prostředku poznání historických krajinných souvislostí.

Klamorna u Chvalčovic krajinný palimpsest Na rovinaté náhorní plošině jižního Českodubska v prostoru mezi obcemi Hradčany, Chvalčovice, Dehtáry a Trávníček (okres Liberec) je situována geomorfologicky výrazná ostrožna nad soutokem říček Mohelky a Oharky. Právě díky činnosti těchto vodních toků v geologické minulosti kraje došlo ke vzniku terasovité rokle s příkrými svahy a převýšením od okolního terénu v řádu několika desítek metrů, což spolu s erozními procesy místních pramenišť dalo vzniknout ostře vymodelované výšině s příkrými srázy a protáhlým severovýchodním návrším s pomístním názvem Na vrších (obr. 1). Lokalitě byla věnována pozornost již v předválečném a válečném období místními badateli, jejichž poznatXVI 2015 1

ky a nálezy shrnul ve své práci v roce 1947 Jan Filip.23 Z povrchových průzkumů i ojedinělých nálezů movitých artefaktů, z jejich četnosti a chronologického zařazení lze vyvodit polykulturní charakter tohoto sídelního areálu využívaného již od mladšího pravěku. Ačkoli je lokalita ve starších zprávách uváděna jako Hrádek nebo také Starohradí,24 donedávna zde nebyly objeveny žádné pozůstatky fortifikačních prvků, které by naznačovaly existenci původní výšinné opevněné polohy a lokalita tak byla tradičně interpretována jako zaniklá středověká ves.25 Zásadním přínosem zpracování dat Digitálního modelu reliéfu ČR pro danou lokalitu jsou relikty antropogenního georeliéfu v náhorní poloze, jejichž charakter liniového konvexního tělesa spolu s prostorovým umístěním naznačuje možnost existence fortifikačního prvku na strategicky nejvýznamnější části ostrožny. Ačkoliv je hrot ostrožny silně poškozen svahovou erozí a plocha pravděpodobné akropole je tímto výrazně poškozena, lze lokalitu Klamorna u Chvalčovic na základě výše zmíněného nově interpretovat jako výšinné opevněné hradiště s dvojitým valovým opevněním. Na základě analogií je možné typologicky zařadit hradiště jako „typ Šárka“ hojně využívaný v různých obdobích pro stavbu hradišť (Bylany-Cimburk, okres Kutná Hora; Doubravčice, okres Kolín; Lštění, okres Benešov nebo Tetín na okrese Beroun).26 Přesné chronologické zařazení ovšem může přinést až archeologický výzkum odkryvem zaměřený na těleso valu nebo relikty objektů v ploše akropole. (obr. 2). Kromě identifikace fortifikačního systému lze na svazích ostrožny pozorovat další významný prvek historické krajiny, a tím jsou svazky úvozových cest vedoucí po jižním a západním úbočí svahů. Jedná se bezpochyby o komunikační schéma pro pohyb osob a nákladu mezi náhorní plošinou a říčním údolím (obr. 2). V terénu jsou zaniklé svazky úvozů obtížně identifikovatelné vzhledem ke značné svažitosti terénu a k neprostupnému podrostu, nicméně vizualizace LLS jednoznačně dokazuje napojení úvozových cest na údolní i náhorní cestní síť. Je jistě oprávněné se domnívat, že vzhledem k vlastnostem místního georeliéfu se jedná o nepočetné a nejvýhodnější komunikační schéma, které bylo jistě využíváno opakovaně a v rozličných časových horizontech. Jan Filip27 lokalizuje v jižní části ostrožny nedaleko prameniště Kupcův statek, 105

Renata Tišerová | Light Detection and Ranging. Nové metody při vyhledávání, průzkumu a dokumentaci archeologických lokalit

zprávy Obr. 1_Digitální model reliéfu České republiky 5. generace po zpracování do podoby hillshade spolu se základní mapou 1:10 000 znázorňuje členitost georeliéfu ve sledované oblasti. Náhorní plató strmě spadající do údolí říček Oharky a Mohelky dotvarované splachovou erozí včetně hlubohého zářezu prameniště na jižním svahu vytváří strategicky významnou polohu v okolní krajině (metadata: DMR5G, mapový list TURN64_5g, hillshade, © Český úřad zeměměřický a katastrální, data poskytnuta Krajským úřadem Libereckého kraje na základě Smlouvy o vytvoření a poskytnutí tematických datových sad archeologické památkové péče pro potřeby Libereckého kraje; Základní mapa České republiky 1:10 000, WMS služba © Český úřad zeměměřický a katastrální)

Obr. 2_Digitální model reliéfu České republiky 5. generace v kombinaci s leteckým snímkem lokality. Na hrotu ostrožny je pozorovatelné dvojité valové opevnění a erozí poškozená akropole hradiště. Na jižním a východním svahu pak lze pozorovat svazky úvozových cest. Zpracováno metodou Sky View Factor a Simple Local Relief Model (metadata: DMR5G, mapový list TURN64_5g, SVF-SLRM, © Český úřad zeměměřický a katastrální, data poskytnuta Krajským úřadem Libereckého kraje na základě Smlouvy o vytvoření a poskytnutí tematických datových sad archeologické památkové péče pro potřeby Libereckého kraje; Ortofoto České republiky, WMS služba © Český úřad zeměměřický a katastrální)

106

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

28_Demek, Jaromír, ed. a Mackovčin, Peter, ed. Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Vyd. 2. Brno: AOPK ČR, 2006. ISBN 80-86064-99-9. 29_Adamovič, Jiří, ed. a Cílek, Václav, ed. Katalog vybraných významných geologických lokalit pískovcových oblastí: železivce české křídové pánve: ironstones of the Bohemian Cretaceous Basin. Praha: Zlatý kůň, 2002. s. 47–48. ISBN 80-85304-76-7. 30_Gabriel, František a Panáček, Jaroslav. Hrady okresu Česká Lípa. Vyd. 1. Praha: Argo, 2000. s. 61–64. ISBN 80-7203295-X, zde také další literatura. 31_Tamtéž, s. 65–66; Streit, Camila. Zwei Hausberge in Nordböhmen, Mitteilungen des Vereines für Heimatkunde des Jeschken- und Isergebirge 29, 1935. s. 5–12.

XVI 2015 1

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

jehož pozůstatky byly částečně setřeny zemědělskou činností, částečně je lze v místě doposud pozorovat. Podobně jsou Janem Filipem lokalizovány polnosti p. Macha nebo p. Havelky, přičemž poslední etapou využití svazků úvozových cest je bezpochyby obsluha těchto hospodářských ploch. Nejstarší horizont doby funkce cestní sítě může taktéž odhalit až archeologický výzkum odkryvem, nicméně již na listu druhého vojenského mapování z let 1847–1848 lze pozorovat kontinuálnost komunikačního schématu (obr. 3).

Děvín–Ostrý–Schachtenstein predikce areálů aktivity Jihovýchodním směrem od obce Hamr na Jezeře v okrese Česká Lípa se v bývalém vojenském výcvikovém prostoru Ralsko tyčí tři homolovité vrcholy Děvína, Hamerského Špičáku (někdy též nazývaného Ostrý) a Schachtensteinu situované v ose severovýchod-jihozápad. Oblast je geologicky součástí tzv. Lužického zlomu, kde působením tektonických procesů došlo k vyzdvižení a částečnému rozlomení třetihorní křídové tabule.28 Následným průnikem železitých oxidů do vrstev křemenných pískovců a vypreparováním jejich okrajových částí do podoby tzv. železivců (proželezněných pískovců) kolem železnorudných ložisek limonitu, místně označovaných podle německého pojmenování řeky Ploučnice jako polzenit,29 vznikly výrazné neovulkanické suky s krátkým izolovaným hřbetem a vytvořily tak dominantní polohy okolní krajiny. Nezanedbatelným prvkem v krajině je jistě i stolová hora Široký kámen a nedaleké Kozí hřbety (obr. 4). Na protáhlém vrchu Děvína se nachází rozsáhlé torzální pozůstatky původního stejnojmenného královského hradu z poloviny 13. století.30 Na protějším vrcholu Hamerského Špičáku (Ostrého) byla lokalizována opevněná poloha z přelomu 14. a 15. století tvořená dvěma příkopy vymezujícími oválné staveniště dřevěné čtvercové stavby, která nepochybně souvisela s fortifikací nedalekého hradu.31 Temeno a částečně i vrchol třetího ze suků nese výrazné, v terénu jednoznačně identifikovatelné stopy těžby v podobě hlubokého příkopu propojeného s překopem pro odvoz hlušiny coby pozůstatku těžby železné rudy. Těžba místní železné rudy (polzenitu) probíhala zejména v období 17. a 18. století nejen na vrcholu Schachtenstein, ale i v širším okolí, což dokládají zejmé-

na štoly na vrchu Děvín nebo prospekční jámy a otevřený lom na úpatí Ostrého (obr. 5) Přínos dat leteckého laserového skenování v mikroregionu Děvína spočívá zejména v identifikaci již známých a v možnosti rekognoskace doposud neidentifikovaných areálů aktivit, v tomto případě zejména těžebních areálů. Vedle polohy zříceniny hradu Děvína je nezanedbatelným přínosem dat Digitálního modelu reliéfu ČR zejména zmapování komunikační sítě v bezprostředním okolí zkoumaných lokalit a výrazně přesná lokalizace a vzájemné prostorové vztahy hradu Děvína a jeho předsunutého opevnění v podobě fortifikace na vrchu Ostrý. Těžba železných rud je čitelná na datech LLS v podobě hlubokých terénních depresí vzniklých odtěžením žíly polzenitu a zpevněných proželezněným křemičitým pískovcem, který pro tavbu surového železa nebyl vhodný, a nebyl tudíž záměrně těžen. Zároveň lze v souvislosti s těžbou rozeznat odval hlušiny na severním úpatí Schachtensteinu a četné povrchové prospekční jámy na jeho vrcholu a stejně tak i na úpatí Ostrého. Tyto prospekční jámy umístěné v linii sledují žílu zrudnění, avšak zřejmě pro hloubku výskytu železné rudy nebyly kompletně vytěženy. Zcela novým zjištěním je výskyt prospekčních jam severozápadním směrem od vrcholu Schachtenstein, které ovšem při komparaci s geologickou mapou jednoznačně doprovází výskyt polzenitu a v linii pokračují až na úbočí a protáhlé temeno Kozích hřbetů. Celkovým přínosem zpracování dat LLS v oblasti Děvína, Ostrého a Schachtensteinu je kromě podrobné prostorové dokumentace již známých prvků historické krajiny i doplnění nových a zcela zásadních poznatků o areálech aktivit, které poslouží ke zpřesnění podkladů nově navrhovaných lokalit k prohlášení za kulturní památku (obr. 6).

107

Renata Tišerová | Light Detection and Ranging. Nové metody při vyhledávání, průzkumu a dokumentaci archeologických lokalit

zprávy Obr. 3_Digitální model reliéfu České republiky 5. generace po zpracování do podoby hillshade nad listem druhého vojenského mapování z let 1847-1848 dokládá kontinuitu cestní sítě mezi náhorní plošinou a údolím (metadata: DMR5G, mapový list TURN64_5g, hillshade, © Český úřad zeměměřický a katastrální, data poskytnuta Krajským úřadem Libereckého kraje na základě Smlouvy o vytvoření a poskytnutí tematických datových sad archeologické památkové péče pro potřeby Libereckého kraje; 2.vojenské mapování, WMS služba, © Geoportal Cenia, česká informační agentura životního prostředí)

Obr. 4_Digitální model reliéfu České republiky 5. generace po zpracování do podoby hillshade spolu se základní mapou 1:10 000 znázorňuje výrazné krajinné dominanty studovaného mikroregionu. Vedle zdvihajících se Kozích hřbetů na západě a stolové hory Široký kámen na východě je dobře identifikovatelná trojice vrcholů Děvín, Ostrý a Schachtenstein jižně od Hamerského jezera (metadata: DMR5G, mapový list MIMO10_5g, hillshade, © Český úřad zeměměřický a katastrální, data poskytnuta Krajským úřadem Libereckého kraje na základě Smlouvy o vytvoření a poskytnutí tematických datových sad archeologické památkové péče pro potřeby Libereckého kraje; Základní mapa České republiky 1:10 000, WMS služba © Český úřad zeměměřický a katastrální)

108

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci

Obr. 5_Digitální model reliéfu České republiky 5. generace po zpracování do podoby hillshade nad vrstvou geologické mapy 1:50 000 dokládá výskyt polzenitových ložisek na studované lokalitě (fialová barva, jev 331 – polzenit a polzenit pyroxenický, rozptýlené alkalické vulkanity) a koncentraci areálů aktivity v jejich nejbližším okolí (metadata: DMR5G, mapový list MIMO10_5g, hillshade, © Český úřad zeměměřický a katastrální, data poskytnuta Krajským úřadem Libereckého kraje na základě Smlouvy o vytvoření a poskytnutí tematických datových sad archeologické památkové péče pro potřeby Libereckého kraje; Geologická mapa České republiky 1 : 50 000 (GEOČR50), WMS služba © Česká geologická služba Praha)

Obr. 6_Digitální model reliéfu České republiky 5. generace v kombinaci s leteckým snímkem lokality. Zpracováno metodou Sky View Factor a Simple Local Relief Model. Rozsáhlý areál zříceniny hradu Děvína s cestní sítí v okolí a předsunutým opevněním na vrchu Ostrý dokládají prostorové souvislosti a funkční vztahy jednotlivých areálů. Na úbočí a vrchu Schachtenstein lze rozpoznat pozůstatky těžby železné rudy v podobě hluboké terénní deprese, odvalu hlušiny a prospekčních jam, které v linii sledují polzenitovou žílu nejen severovýchodním směrem na úpatí vrchu Ostrý, ale i severozápadním směrem a v ostrém úhlu pak na protáhlé temeno Kozích hřbetů (metadata: DMR5G, mapový list MIMO10_5g, SVFSLRM, © Český úřad zeměměřický a katastrální, data poskytnuta Krajským úřadem Libereckého kraje na základě Smlouvy o vytvoření a poskytnutí tematických datových sad archeologické památkové péče pro potřeby Libereckého kraje; Ortofoto České republiky, WMS služba © Český úřad zeměměřický a katastrální)

XVI 2015 1

109

zprávy

Eseje k historické exkurzi na Katedře historie FP TUL Historická exkurze – zážitkem k pochopení Na přelomu dubna a května proběhl již několikátý ročník historické exkurze, které se zúčastnili jak současní studenti KHI FP TUL, tak i absolventi a další příznivci historie. V režii dr. Kateřiny Lozoviukové se tak odehrál několikadenní exkurz do historie okupace Československa a anšlusu Rakouska. Srovnání obou událostí jsme mohli sledovat nejen zvnějšku, ale i trochu jinak, z lidštějšího úhlu pohledu. Proto byl také tak příznivý podtitul exkurze „lidské osudy“. Historik a učitel historie by měl být schopen své vědomosti o historických faktech co nejlépe předat, čímž je míněna i forma onoho předání. Co nám je platné, když žákům či čtenářům knihy vylíčíme veškeré detaily, ale v hlavě, která informaci přijímá, se uchytí jen povšechné vědomí toho, že něco bylo, bez toho, aniž by posluchač situaci porozuměl. Propojení velkých dějin s konkrétním lidským osudem je tak pomůckou, která dá „konzumentovi“ historických informací možnost je strávit a získat z nich víc, než z pouhého setkání s dějinami obecnými. Často jsou to právě detaily všedního života, které nám umož-

ní danou dobu lépe přiblížit. Projít městem po stopách Alfréda Bartoše nám tak umožnilo rekonstruovat nejen příběh výsadku Silver A, ale i lidí, kteří je ukrývali a své životy tak nevyhnutelně změnili – ať už se jednalo o bezpečnostní riziko, či fakt, že „do rodiny“ najednou přibyl mladý atraktivní muž, který ohrozil stabilitu manželství. Nejen život, ale i smrt a to, jak se s ní vyrovnáváme, nám může pomoci osvětlit některé dějinné události a především jejich výklad. Proto také zahraniční část exkurze začala na vídeňském centrálním hřbitově. Reflexe vlastních dějin, která začíná už tím, jaký prostor určíme jako místo vzpomínky, je stejně tak dobře patrná i v institucích, které se historií zabývají přímo. Proto po každé návštěvě muzea, například Jüdisches Museum Wien či památníku nacionálně-socialistického lékařství, musí následovat reflexe formy, jakou je daná tematika prezentována. Tím se exkurze katedry historie liší od poznávacích zájezdů – díky přítomnosti odborníků z řad českých i rakouských akademiků jsme měli příležitost nově nabyté znalosti problematizovat. Což je zásadní, protože pokud (budoucí) historik nad popisovanými událostmi nepřemýšlí a nedovede správně vysvětlit jejich podstatu, jeho úkol – předat tak co možná nejkomplexnější obrázek minulosti – zůstane nedokončen. Markéta Těthalová

Pietní úprava v Ležákách Foto P. Staněk 110

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Katedra historie FP TUL

Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

Lidské osudy Motivací pro zápis historické exkurze pro mne byly chybějící kredity. Obavy z cestování jsem přehlušila včasným zaplacením. Cesta do Pardubic ubíhala rychle a já si uvědomila, že už není úniku. Na pardubickém náměstí nás uvítala malá blondýnka Lenka Nováková se sympatickým kolegou historikem Lubošem Kokešem, a my vyrazili po stopách výsadku Silver A. Úvodní informace mne přenesly do doby dávno i nedávno minulé. Před očima se mi začaly odvíjet události, o kterých jsem jako dítě ve škole slýchala „pravdu“, tentokrát pod jiným zorným úhlem. Osudy Alfréda Bartoše, Valčíka a Potůčka. O Potůčkovi nám ve škole nevyprávěli, asi vadila vysílačka, kterou schovával v Ležáckém mlýně. Nepochopím, jak dokázali Pardubičáci schovávat Bartoše plného půl roku před Gestapem, nepochopím, jak jeho matka dokázala mlčet a nekřičet. Pochopila jsem paní Krupkovou, krásnou, mladou ženu, které se tolik chtělo žít, že odložila Desatero. Obdivuji pana Košťála, který parašutistům pomáhal i za cenu nejvyšší. Larišův zámeček, tajemný, hrozivý ve své zchátralosti mlčel ve zpustlé zahradě. Nemlčela Mgr. Lenka Nováková, vyprávěla nám o osudu lidí prozrazených Čurdou. O dětech, ženách, mužích, kteří se nedožili konce války. O statečném doktoru Bartoňovi, o dětech, které byly odloučeny od rodičů a za nelidských podmínek postupně umíraly. Minutou ticha jsme uctili památku popravených nedaleko zámečku. Přesunuli jsme se do Ležáků. Atmosféra malebného údolíčka v časném jaru mne zasáhla. Tísnivý pocit při pohledu na „hrobodomy“ byl neodbytný. Představila jsem si děti, hrající si v kopci, mlýn u rybníka... Doktor Vojtěch Kyncl přednášel o Ležácích, o statečných lidech, kteří parašutistům pomáhali. Hovořil o osudech ležáckých dětí; přežily jen sestry Štulíkovy, které vyhověly požadavkům na čistotu rasy. Hovořil o jejich návratu po válce, o dvojím vytržení z prostředí domova, o vykořenění. Přednášel o otázce konečného řešení, o technických detailech vraždící mašinerie, o obludnosti preciznosti, s jakou se vědci a lékaři zabývali otázkou hromadného vyvražďování lidí. Hluboce mne zasáhla expozice muzea, sestavená z fotografií vyvražděných. Památku obětí jsme uctili opět minutou ticha. Cestou do Pardubic jsem uvažovala o běhu dějin, o manipulacích s fakty, o impotenci spravedlnosti. V pátek jsem poprvé v životě viděla Vídeň. Překvapila mne její rozloha. První návštěva byla věnována Centrálnímu hřbitovu.

XVI 2015 1

Nikdy jsem neviděla tak obrovský hřbitov, který v sobě zahrnuje sekce pro všechny konfese a národnosti. Dopravní obsluha prostřednictvím autobusů je nezvyklá, ale při rozloze hřbitova pochopitelná. Komentovaná prohlídka hřbitova věnovaná sekcím s pohřby spojenými s pardubickými událostmi, parašutisty. Zasáhla mne prohlídka dětského oddělení a do smrti budu mít před očima hroby postižených pacientů Wagnerova sanatoria. Zapálení svíček a minuta ticha snad prolomily alespoň na chvíli mlčení, které je obestírá. Ze hřbitova jsme se přesunuli do centra Vídně do Židovského muzea. Výklad byl intenzivní, prožitky ze setkání se zaniklým světem také. Jak málo se v Čechách mluví o židovské komunitě. Expozice je velice moderní, minimalistická, o to však působivější! Dochované předměty vyprávějí svůj příběh velice naléhavě. Střípky skládají mozaiku osudů židovských obyvatel Vídně. Opět narážím na opatrnou až skrývanou toleranci, když se dozvídám, že Židům bylo povoleno vybudovat synagogu, která nebude na očích, ale zároveň bude v centru Vídně. Překvapil mne rozměr budovy, její kapacita a maskování, které ji zachránilo před vypálením za Křišťálové noci. V kontrastu k ní je děsivá myšlenka na nadšené uvítání Hitlera ve Vídni, kdy kyne obyvatelům shromážděným na Heldenplatz. Přesunuli jsme se na Heldenplatz, kde je instalována výstava „41 Tage. Kriegsende 1945. Verdichtung der Gewalt.“ Komentovaná prohlídka s autorkou výstavy Heidemarie Uhl z Rakouské akademie věd opět oživila zážitky z Ležáků a osvětlila události, se kterými jsme se setkali v průběhu předchozích dvou dní. Překvapily mne informace o podílu Rakušanů na konečném řešení, vždy byla tato otázka uváděna pouze s odkazem na Němce. Chápu, že vyrovnání se s dědictvím tohoto druhu je bolestné. Oceňuji, že se o to rakouská společnost pokouší. Unavení s hlavou plnou informací, které je třeba zpracovat, jsme se rozhodli pro odlehčení – prohlídkou nočního Pratru. Sobotní ráno bylo zamžené, plné turistů. Vyrazili jsme opět do centra Vídně, do Leopoldstadtu. Procházeli jsme Weg der Erinnerung – Steine der Erinnerung Leopoldstadt. Přímé setkání s místy, kde bydleli lidé, kteří zemřeli v koncentračních táborech, bylo velice emotivní, zintenzivněné procházejícími, slavnostně oblečenými Židy. Nikoho z nás nenapadlo, že je sobota, tudíž šábes. Je skvělé, že se do těchto míst vrací život, že Židé chtějí znovu žít ve městě, které jim tolik ublížilo. Myšlenky se vracejí k včerejší návštěvě Židovského muzea.

111

zprávy

Čtvrť je opět živá. Augarten s pobíhajícími Vídeňany lovícími kondici v chladném větru mne překvapila rozlohou, komentovaná prohlídka G Thurm s výkladem Pavla Kmocha mne jen utvrdila v podezření na Hitlerovu duševní chorobu. Vytvořil děsivé monumenty, které měly pro obranu Vídně minimální význam; existence dalších monster v Německu a ve Francii mne v mém podezření jen utvrzuje. Přesouváme se do centra, obědváme u Einsteina, vidíme chrám sv. Štěpána, Operu, Albertinu, Belveder, proběhneme kolem Hofburgu... Po obědě se svěřujeme hromadné dopravě, naším cílem je Památník Steinhof. K dějinám lékařství ve Vídni. Wagnerovo sanatorium. Po prohlídce muzea je mi těžko. Kolik bolesti může člověk unést? Napadá mne, když stojím nad záhonem plným květin a světel věnovaným jako vzpomínka na osm set zavražděných dětí, chovanců tohoto sanatoria. Kdy nastane okamžik, kdy se člověk změní ve zrůdu? Kdy se v člověku probudí zlo, které člověk přijme a je s ním ochoten žít? Mrazí mne při pomyšlení, že sedmdesát let po skončení téhle hrozné války s vraždami nevinných jsou lidé schopni opět koketovat se zlem. Děsí mne pomyšlení na východní totalitu užívající stejná zdůvodnění pro anexi jako Hitler při vstupu do Francie. Děsí mne pomyšlení na nepoučitelnost potentátů a politiků, jejichž sebestřednost a sobectví opět dovedly Evropu na práh válečného konfliktu. Z děr vylézají popírači holocaustu, obdivovatelé Hitlera, znovu zaznívají antisemitské výroky. Co se musí stát, aby pochopili, že lidé nejsou jen figurkami na šachovnici a tahle hra na „Člověče nezlob se!“ se nedá vyhrát? Helena Bajzíková

Věčně živá historie Prohlížím si fotky z exkurze a snažím se zaznamenat myšlenky, které ve mně zachycené okamžiky vyvolávají. Především se jedná o mnoho otázek, na které do dvojic chybí patřičný počet odpovědí. A nejsou to otázky lehké. Jsou chvíle, které si nárokují zdánlivě více prostoru, než by jim bylo spravedlivě přisouzeno. Jsou okamžiky, kdy i vteřiny rozhodují o tom, jestli, kde a jakým způsobem bude do budoucna měděná tabulka hlásit kolemjdoucím důležité události. A je dobře, že hlásí, znamená to, že zmíněné události měly a mají význam. Kdyby tenkrát 21. června 1942 Alfréd Bartoš nepodlehl ve Smilově ulici v Pardubicích kruté přesile, nebyla by

112

dnes na domě čp. 405 pamětní deska o jeho konci. Ostatně kdyby v onu chvíli, kdy tohoto velitele para-skupiny Silver A pronásledovalo gestapo, nevycházeli lidé z místního kina, kde si před promítáním filmu jistě vyslechli v pravidelném Filmovém týdeníku úspěchy potvrzující správné cíle německé myšlenky na podmaněný svět, možná by tato nebo podobná pamětní destička doplňovala fasádu onoho kina. Na co vlastně tenkrát lidé do kina šli? Byla to dobová veselohra hemžící se hvězdami stříbrného plátna? A napadlo někoho, že až vyjdou ven z kina, budou svědky událostí, které by zasloužily zfilmovat více než onen filmový týdeník na začátku kina, protože zde skutečně nějaký hrdina byl? Nemusel jej vytvářet režisér se svým štábem. Kdo zde byl režisérem? Život? Osud? Vyšší moc? Kdyby tenkrát Bartoš tušil, že jeho kroky vedou do léčky, že na něj čeká připravená skupina mužů z gestapa, jistě by své kroky vedl jinam. Opět kdyby, slovo, které historik nesmí nahlas vyslovit, ale na které velice často myslí, zvlášť když přemýšlí o osudech jednotlivých lidí, postav v příběhu zvaném skutečnost. Odkládám fotografie spojené s osobou Alfréda Bartoše, abych si uvědomil, že jsem je vlastně neodložil, jedno souvisí s druhým, jedno místo a události s ním spojené navazují na druhé a jako nit se vinou celou naší exkurzí. Pardubický zámeček a místo krutých vražd nevinných obyvatel. Plošná likvidace celých rodin, pak fotka popravčí čety, usmívající se tváře, spoušť fotoaparátu na ně nestřílela, nebyl proto důvod, aby se neusmívali, úsměvy zvěčnělé pro budoucnost, úsměvy vrahů. Uvědomovali si, že svými výstřely vraždí sami sebe? Že tím ničí to, co je dělá lidmi? Každá z jejich obětí měla a má své jméno, dívám se na fotografii desky s jejich údaji, 24. června přišly na řadu Ležáky. Alfréd Bartoš byl již dva dny mrtvý. Můj pohled se zastaví na jménech rodiny Skalických, pět jmen, nedá mi to a počítám jejich stáří – 48, 22, 18, 44 a 16 roků. Všichni dům číslo popisné 27. Následuje cesta na místo nejtragičtější, jehož tvář události z roku 1942 naplno změnily. Ležáky. Projít se tím místem znamená hodně, zde stál mlýn, zde vedla cesta a zde..., snažím se co nejlépe vystihnout záběr pro zachycení atmosféry až příliš poetické s přihlédnutím k tomu, na jakém místě jsme. Blížím se ke kamennému obelisku na místě, kde dříve stál dům. Zlatým písmem zde nápis oznamuje číslo popisné: 27. Vzpomínám si na pamětní desku, Marie Dušková, rozená Skalická, Antonín Skalický, Helena Skalická. Jednotlivá jména zde chybějí, pouze jméno rodiny, které všechny zastupuje. Dvě místa, která spolu souvisejí a která

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Katedra historie FP TUL

Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

propojila i naše exkurze, dva zdroje coby prameny, které se v tuto chvíli spojily v jeden. Několik osob, které pro mne vystoupily z anonymity. Vím, kde bydlely a vím, kde skončily. Chybějí pouze tváře. Ale věřím, že i ty bychom nalezli. Mezi desítkami fotografií lemujících pietní místnost místního muzea. Desítky tváří, které návštěvníka sledují. Člověk se z nich snaží něco vyčíst. Zaujme mě pohled mladé dámy, Marie Sýkorové, opět se dívám na fotografii desky z Pardubic, je tu také, ročník 1915. Tváře prostých lidí, jejichž osud byl spojen ději historickými. A historickými především proto, že dále formovaly naši představu o dobru a zlu. Hranici, která se mnohdy zdá nezřetelná, která v každodenním dění zarůstá různým plevelem povrchnosti, ale která se znovu objeví ve svých jasných obrysech právě v takových chvílích. Jaká situace musela nastat, aby se děly takovéto příběhy? Jaké podhoubí muselo být připraveno, aby vznikly popravčí čety a kolektivy gestapa vedle své špinavé práce lepící pro sebe roztomilá tabla? Tohle přece nevzešlo z jedné hlavy, k tomu musela být připravena celá část společnosti. Společnosti na povrchu zdravé, ale

ve svém nitru nejen morálně a hodnotově nemocné. Není možné pochopit veškeré podněty a důsledky a možná je to tak dobře, třeba to ani pochopit nemůžeme, ale můžeme to popsat, abychom věděli, co může nastat, jestliže společnost rezignuje na svoji základní podstatu lidského společenství. Přes celý ve své velikosti zrůdný a propracovaný mechanismus na ovládnutí lidstva a likvidaci vybraných skupin na úkor vyvolené skupiny se tyto plány nepodařily. A svědčí o tom nejen pamětní destičky na pardubických domech o posledních okamžicích Alfréda Bartoše, ale živě o tom přinášejí svědectví lidé v jarmulkách scházející se k sobotním modlitbám na vídeňských ulicích. Sleduji, jak se potkávají na semaforu, k pozdravu si podávají ruce a jistě řeší nějaký pro ně aktuální problém, jak se daří manželce, nebo jestli kluk už prospívá z počtů. V tu chvíli zavírám oči a děkuji za to, že zde přes všechny nepěkné okamžiky nejen minulého století můžeme společně na jedné ulici být. Petr Staněk

Celostátní studentská vědecká konference HISTORIE 2014 Milan Svoboda

Ve dnech 23.–24. dubna 2015 hostila Katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci dvacátý ročník celorepublikové soutěže studujících historie ze šestnácti univerzitních pracovišť České republiky. Přihlášeno bylo 27 prací, prezentováno 26. Časově se klenuly mezi středověkem a závěrem 20. století. Tematicky se obíraly dějinami politickými, správními, právními, hospodářskými, kulturními (včetně hudby), církevními i velmi specifickými oblastmi: vojenskou vexilologií a montanistikou. Mezi deset vítězných prací postoupily následující (řazeno od desátého k prvnímu místu): Veronika Střechová: „Zahubení dítěte“. Zločin a potrestání na příkladu Jihlavska v první polovině 19. století (školitelka dr. Zdeňka Stoklásková, oponenti dr. Petr Kreuz a doc. Daniela Tinková), Jan Krajčirovič: Proces se členy divadla Waterloo (školitel doc. Fran-

XVI 2015 1

tišek Čapka, oponenti dr. Jaroslav Pažout, dr. Zdeněk Doskočil, mgr. Tomáš Bursík), Aneta Čadová: Plešivec. Proměny jedné šumavské osady v létech 1945 až 1953 (školitelka doc. Marie Ryanová, oponenti dr. Robert Šimůnek a dr. Jiří Petráš), Jana Čermáková: Mariánské zázraky v Hejnicích. Edmund Oppitz a jeho dílo ‹Fruchtbarer und Schatten-reicher Linden-Baum›“ (školitel dr. Milan Svoboda, oponenti mgr. Radek Lunga a dr. Jan Kvapil), Daniela Goldbergová: Krátký život barokní šlechtičny. Na příkladu Marie Josefy Kláry Thun-Hohensteinové, provdané Mannsfeldové (1714–1740), (školitel doc. Jiří Kubeš, oponenti dr. Jiří Hrbek a prof. Jaroslav Čechura), Tereza Liepoldová: Mít moc nad životem i smrtí. Medikalizace, sekularizace a dekriminalizace sebevraždy v průběhu 18. a 19. století (školitelka doc. Daniela Tinková, oponenti doc. Zdeněk Nešpor, prof. Petr Svobodný, dr. Václav

113

zprávy

Účastníci Celostátní studentská vědecké konference HISTORIE 2014 Foto I. Habán

Grubhoffer), Jiří Smrž: Pražské cechy mečířů od 15. do 18. století (školitelka doc. Ivana Ebelová, oponenti dr. Marek Ďurčanský, doc. Václav Ledvinka, mgr. Zlata Brátková), Filip Binder: Mezi minulostí, přítomností a budoucností: Jan Adolf ze Schwarzenbergu, aristokrat období humanismu? (školitel prof. Jan Županič, oponenti prof. Milan Hlavačka, mgr. Anna Kubíková, doc. Marie Mžyková), Kristýna Weilová: Perkmistři, horníci a měšťané stříbrští v kontextu důlní konjunktury první čtvrtiny 16. století (školitel dr. Vilém Zábranský, oponenti Jaroslav Jiskra a ing. Karel Neuberger) – tato práce byla oceněna jako nejlepší Cenou Josefa Šusty. Na první příčce se umístil a rovněž Šustovou cenou byl obdařen Václav Černý: „Královákem nejsi, tak zvyky našeho dobrého selského stavu zachovávej.“ Odlišné rodinné strategie uplatňované ve venkovském prostředí na jihu Čech (1750–1850), (školitel doc. Josef Grulich, oponenti mgr. Jana Ratajová, doc. Alice Velková, prof. Ludmila Fialová, dr. Marek Vařeka). V libereckém klání se sice neumístila v první desítce, leč jako třetí byla ohodnocena Cenou Josefa Šusty Alžbeta Vicianová: Najstaršia kniha viníc znojemských jezuitov (školitel doc. Zbyněk Sviták, oponenti dr. Kateřina Bobková-Valentová a prof. Hana Pátková). Soutěžní příspěvky, často na velmi dobré i vysoké profesní úrovni obsahové a formální, jsou výsledkem bakalářských či připravovaných diplomních prací. Studentské zájmy v oblasti historie bývají tradičně velmi široké; odrážejí také interesy vedoucích studentských soutěžních prací stejně jako rozličná směřování kateder historie či historických ústavů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Všechna přihlášená soutěžní díla, hodnotící posudky, statut CSVK 2014, fotodokumentace a další materiály jsou k dispozici na webu liberecké katedry historie: http://khi.fp.tul.cz/ Zde bude

114

také zveřejněna elektronická podoba sborníku vítězných studentských prací, který bude samozřejmě rovněž vytištěn a distribuován. Za podporu pořádání letošní studentské soutěže děkují organizátoři Krajské vědecké knihovně v Liberci, jež zdarma zapůjčila své prostory pro oba dny jednání, Univerzitní knihovně a děkanátu FP TU v Liberci za technické zázemí i studujícím liberecké katedry historie, kteří pomohli s provozními záležitostmi. Současně děkujeme za věcné dary těmto sponzorům: Alexandr Kendik JUNIOR, Pekařství Jahůdka, Pivovar Vratislavice nad Nisou, Zámecký pivovar Frýdlant, Kitl s. r. o. Za poskytnutí knižních darů náleží díky Magistrátu Statutárního města Liberec a Krajskému úřadu Libereckého kraje. Následující dva ročníky CSVK se uskuteční v Brně: CSVK 2015 (21. ročník) uspořádá Ústav PVH a archivnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v roce 2016 a CSVK 2016 (22. ročník) připraví Historický ústav Filozofické fakulty MU v roce 2017.

Fontes Nissae | Prameny Nisy

zprávy

Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění KATEDRA HISTORIE, FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ , TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Krajská vědecká knihovna v Liberci Městské muzeum v Železném Brodě Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Liberci Oblastní galerie Liberec Severočeské muzeum v Liberci Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou Státní okresní archiv Liberec

XVI 2015 1

115

Recenze a zprávy o literatuře

Studie

116

Fontes Nissae | Prameny Nisy

recenze

Jakub Feige. Budování nové epochy: kolektivizace zemědělství ve vsi Horská Kamenice. Litoměřice, SOA Litoměřice; Praha, Scriptorium, Hlavní text 2014. 281 s.

Kolektivizace zemědělství a celkové poválečné změny českého venkova patří k tématům, která byla před rokem 1989 ze známých důvodů silně podřízena politickým zájmům. Po pádu komunistické diktatury vznikla a vzniká řada prací, které usilují o nápravy dřívějších pokřivení, a proto získáváme relativně dobrý přehled o základních liniích a meznících kolektivizace. Na druhé straně ale nelze nevidět, že ani v posledních letech se zájem o dějiny českého zemědělství po válce neoprostil (a zřejmě ani oprostit nemohl) od mimovědeckých a často stále i politických hledisek. Do historického vědomí veřejnosti i veřejného prostoru vstoupily příběhy sedláků, kteří se stali obětí brutálního nátlaku, byli donuceni vzdát se svých statků a mnohdy se dokonce museli i vystěhovat. Jejich svědectví přirozeně nesla silný emocionální náboj. Měla a mají také nepochybný osvětově-pedagogický význam. Ačkoliv z lidského i obecně společenského hlediska působí pozitivně, nemohou se vyhnout sklonu poněkud zjednodušovat složitou historickou realitu. Mezi těmito dvěma póly, snahou vyzvednout v dějinách eticky působivé, následováníhodné či odstrašující příklady na jedné straně, a přistupovat k minulosti nepředpojatě a bez předem stanovených schémat na straně druhé, se pohybuje výzkum především soudobých dějin dlouhodobě. Nalézt mezi nimi rovnováhu není vždy jednoduchý úkol. Velmi dobře se s ním vyrovnal jablonecký historik a archivář Jakub Feige v pozoruhodné monografii o kolektivizaci zemědělství v jedné malé severočeské vesnici Horská Kamenice. Poměrně obsáhlá práce se skládá ze sedmi textových kapitol. Rozbor pramenů a přehled dosavadní literatury ukazují, že se v nich autor dobře orientuje. Zastavil se i u celkových dějin obce a jejích přírodních, geografických a sociálních poměrů. Zmiňuje také vývoj náboženské příslušnosti obyvatelstva a věnuje se i spolkové činnosti v obci včetně jejích proměn a úpadku po roce 1948. Pro celkové zaměření práce je cenný přehled o majetkové struktuře zdejších zemědělců, který jistě úzce souvisí s průběhem kolektivizace na tomto konkrétním místě. Jeho popis, který je jádrem knihy, přináší závažná a dobře podložená zjištění. Svým významem dalece pře-

XVI 2015 1

Instituce kračují hranici regionálních dějin a potenciálně mohou ovlivnit neustále probíhající diskusi o podstatě systému, který byl v Československu po roce 1948 nastolen. Litovat snad lze jen toho, že se je autor nepokusil odvážněji promyslet, „domyslet“ a interpretovat. Jakub Feige totiž nepřímo ukazuje, že kolektivizaci lze studovat na dvou úrovních. Sledujeme-li ji na základě oficiální politické linie, jeví se nám jako lineární proces narušovaný pouze odporem velké části zemědělců a dočasně zpomalený po známém projevu Antonína Zápotockého v létě roku 1953. Vycházíme-li ale z dění v jednotlivých lokalitách, jak to činí právě Jakub Feige, vidíme, že zakládání družstev probíhalo váhavě, nikoliv přímočaře a že překážkou nebylo jen odmítání rozhodných odpůrců, ale také neschopnost, nerozhodnost nebo lajdáctví jeho místních tvůrců a představitelů, jejichž odhodlání bývalo kolísavé. Navíc v silném odporu vůči kolektivizačnímu úsilí setrvávali až hluboko do padesátých let i mnozí místní členové KSČ a funkcionáři MNV. Z těchto poznatků plyne, že hranice mezi reprezentanty režimu a ostatním obyvatelstvem byla mnohem méně zřetelná, než věří zastánci totalitarismu, podle nichž existovala po celých čtyřicet let jasná a nepřeklenutelná propast mezi represivním režimem a utlačovanou a perzekvovanou veřejností. Na příkladu Horské Kamenice je patrné, že rozdělení rolí v historické skutečnosti je komplikovanější než v učebnicích nebo publicistice a že jeden člověk mohl být členem strany či funkcionářem tzv. lidosprávy a současně bránit uskutečnění jednoho z jejich hlavních politických cílů. Zatímco celých osm let probíhala v obci veškerá kolektivizační agitace bez výraznějšího úspěchu, v září 1957 stačilo několik dnů k založení JZD a k tomu, aby do něj vstoupila naprostá většina zdejších zemědělců. Horská Kamenice v tomto ohledu netvoří výjimku. Podobné „zrychlení“ vývoje známe i z jiných míst. Je pravděpodobné, že vedle nátlaku a hrozeb nakonec zapůsobila určitá kolektivní rezignace a vyčerpání vyvolané poznáním, že započatému vývoji se nelze bránit. Autor však přidává ještě jeden možný důležitý důvod, který spočíval ve vlivu mladé generace. Potomci sedláků, kteří dlouho vzdorovali, byli použiti k nátlaku na svoje rodiče, aby vstoupili do JZD a aby svým odporem nekazili dětem jejich životní perspektivy. Třebaže název knihy hovoří o kolektivizaci zemědělství, autor se správně rozhodl zahrnout do ní i první rok existence JZD. V příslušné kapitole najde čtenář přínosný rozbor členské základny družstva podle věku, pohlaví a velikosti vloženého majetku. Z těchto údajů pak lze odvodit i perspektivy a možnosti, které družstvo mělo. Lépe se chápou také tendence, které jeho vedení sledovalo a opatření, která přijímalo.

117

Recenze a zprávy o literatuře

recenze

118

Největší část práce tvoří osudy třiceti usedlostí (větších než 2 ha) nacházejících se v Horské Kamenici a rolníků, kteří na nich se svými rodinami hospodařili. Cestou metodicky podnětné kolektivní biografie autor na zvoleném vzorku podává historii domu i rodiny (nebo rodin) v něm žijící(ch), způsob obživy (půda, zvířectvo, stroje), veřejné a politické aktivity hlav rodin a případně i dalších jejich členů, vztah k režimu a zejména ke združstevňování vesnice. Většině čtenářů sice hrozí, že se po přečtení určitého počtu biogramů ztratí ve změti četných rodinných vazeb a vztahů. Účel této kapitoly však nespočívá v genealogickém bádání, nýbrž ve shromáždění velkého množství údajů důležitých pro sociální dějiny v nejširším smyslu slova. Na jejich základě se pak otevírá nesmírně cenný pohled na každodenní život a životní poměry rolníků. Poskytuje informace o tom, kde lidé tehdy nacházeli své životní partnery, jak fungovala jejich hospodářství, jaký vztah měli k veřejným záležitostem a jak se vyvíjela jejich politická příslušnost a politické sympatie (v této souvislosti zřejmě překvapí, kolik bylo i mezi většími rolníky již od roku 1945 komunistů), jaké vzdělání získávali mladí lidé, jak málo atraktivní pro ně tehdy již zemědělství bylo a jak se různými cestami snažili z namáhavé zemědělské práce vyvázat, což ovšem v té době nebylo snadné.

V těchto pasážích kniha přechází od obecných politických či ekonomických trendů k často úchvatným individuálním příběhům a osudům, které se „čtou jedním dechem“. Celkový pohled na kolektivizaci se tím sice nemění, což jistě autor ani nezamýšlel. Velmi vítaným způsobem jej však obohacuje, neboť mu dodává historickou barvitost a nikoliv nepodstatný detail. Kniha o kolektivizaci v Horské Kamenici by v knihovnách rozhodně neměla zůstat zastrčena v odděleních regionální produkce (čímž je autor těchto řádků nechce nijak bagatelizovat). Dochází k závěrům, potvrzeným navíc i jinými výzkumy týkajícími se nejen zemědělství, ale například i dějin církví a vývoje religiozity, které podkopávají zažitou představu o jednoduchém protikladu a souboji mezi „aktivním“ utlačovatelským režimem a „pasivní“ utlačovanou společností.

Benno Beneš – Marie Rút Křížková. Philippsdorf – Filipov 13. 1. 1866.

teologické vysvětlení najdeme v závěru česko-německé publikace, s vývojem mariánské úcty v lokalitě, jejímž výsledkem se stala potřeba výstavby milostné kaple a poté i mohutné novorománské poutní baziliky, dostavěné roku 1885. V ní až roku 1994 spočinuly ostatky vyléčené ženy. Knížku provázely – obdobně jako většinu náboženské literatury v letech socialismu – potíže s vydáním. K tisku připravená už roku 1986 vyšla prvně 1991, poté upravená 1999 a nyní ve třetí, doplněné a opravené verzi. Nerozsáhlá práce zaslouží pozornost nejen pro dosti neobvyklou náboženskou událost ve „věku rozumu“, ale především pro vše další spjaté s vývojem společnosti ve 20. století. Jako na dlani tu máme konflikty konfesijní (katolíci vs. protestanti), ideologické (náboženství vs. ateismus) a nacionální (Němci vs. Češi). Propojení a prolínání těchto střetů představuje ve zkratce tři zásadní společenské protipóly posledních 150 let nejen v českém jazykovém a geografickém prostředí. Badatele o starších dějinách zaujme bezděčně po-

Jiříkov, Římskokatolická farnost Jiříkov 2014. 96 s. (3. vydání) ISBN 987-80-260-7513-4 Zázračné uzdravení Magdaleny Kadeové dalo vposledku vzniknout kapli a poté i kostelu Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Filipově na českosaském pomezí ve Šluknovském výběžku na samém severu Čech. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby šlo o událost časů katolického baroka. Náhlá změna zdravotního stavu téměř dvanáct let těžce nemocné mladé ženy se však stala 13. ledna 1866 a znamenala pro obyvatele Filipova (Philippsdorf) obdobný zázrak jako zjevení Panny Marie v Lourdech. Marie Rút Křížková a Benno Beneš věcně, srozumitelně a bez zbožných frází seznamují se zázrakem, jehož

Jan Dobeš

Fontes Nissae | Prameny Nisy

recenze skytnutý srovnávací materiál odlišného vnímání zázračného uzdravení v moderní době. Samotná M. Kadeová se prý opakovaně ocitla v ohrožení života ze strany nepřátel víry a její domek se měl stát opakovaným terčem žhářských útoků. Po zbytek života ovšem také musela čelit tlaku některých katolíků a jejich nárokům vůči sobě jako dokladu Mariiny milosti. Jinak řečeno – do zázračně uzdravené Kadeové si extrémně nároční katolíci projektovali svá přání, jak má vypadat život ženy navštívené zázračnou Boží milostí skrze pomoc Panny Marie. Okolím vyvíjený disciplinační tlak na nositelku této nečekané pomoci stejně jako posměšky bezvěrců ukazují nejen nelehký osud jedince, jehož kolektivita vyzdvihne jako „modlu“, ale také významnou proměnu křesťanského myšlení v rakouské monarchii druhé půle 19. věku. Další z extrémů 20. století se otevírá násilným odsunem původních obyvatel a tím i likvidací historické kontinuity

ve smyslu paměti místa. Zničený a zanedbávaný hřbitov a kostel o tom svědčily do oprav v osmdesátých letech. Uzavírání slavného poutního místa veřejnosti, iniciované státní mocí, nedokládá jen agresivní ateistickou ideologii tehdejší ČS(S)R. Pojí se tu s dalším významným faktem, totiž že kostel stojí v těsné blízkosti střežené státní hranice s Německem (byť s někdejší Německou demokratickou republikou). Obnova poutního kostela dokonaná na sklonku 20. století demonstruje vůli Čechů a Němců, katolíků i evangelíků, očistit společné vzpomínky od předsudků a ideologického balastu. Také tím se stává knížka o Filipovu, vybavená základní fotodokumentací, cennou literaturou a svého druhu rovněž již pramenem, jenž spojuje ucelené vyprávění z dějin církevních, stavebních, politických a kulturních.

Pavel Vlček. Kostel sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí (Monumenta Bohemiae et Moraviae 1).

malé, avšak obsahově komplexní a dobře ilustrované podání Pavla Vlčka. Na základě stavebněhistorického průzkumu, který vypracoval Pavel Zahradník, máme výtečné shrnutí stavebních dějin kostela a dominikánského kláštera v Jablonném. K nim jsou jen pramenně spoře dokumentované středověké stavby a raně barokní obnovy. Pro česko-moravské dominikánské stavby je typický štíhlý prostý konvent (1694–1699, Pietro Bianco), až po stavbu kupole, kterou navrhnul Hildebrandt a provedl Bianco a především Domenico Perini (1699– 1729). Kromě toho je třeba poznamenat, že iniciátoři stavby kostela – František Antonín Berka z Dubé a jeho sestra Františka Rosalie Beatrix Kinská – jako poslední potomci svého rodu sledovali záměr vytvořit své rodině pomník, jak upozornil zde necitovaný Peter Heinrich Jahn (Johann Lucas von Hildebrandt [1668–1745]. Sakralarchitektur für Kaiserhaus und Adel, Petersberg 2011). Vlček shrnuje komplikované stavební dějiny kostela a jeho vybavení až do současnosti zhuštěně a stručně, což je důležité, neboť nynější vzhled chrámu je ovlivněn změnami v důsledku požáru 1788 a pozdějšími obnovami. Kromě hutného popisu svazek nabízí vynikající architektonickohistorické ocenění se zřetelem na evropský kontext i stručné představení sv. Zdislavy.

Praha, Artefactum – Ústav dějin umění AV ČR 2014. 55 s. ISBN 978-80-86890-50-0 První svazek řady malých monografií významných památek České republiky je věnován nejdůležitějšímu stavebnímu dílu baroka v severních Čechách, kostelu sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí (Deutsch Gabel), povýšenému roku 1996 na Basilica minor, a hrobu sv. Zdislavy, kanonizované roku 1995. Chrám vystavěl hrabě Berka z Dubé a nyní, poblíž státní hranice, je jako zastávka „Svaté cesty“ (Via sacra) mezinárodně působícím duchovním centrem. Architektonickohistorická hodnota tohoto kostela jako dílo vídeňského architekta Johanna Lucase von Hildebrandta je známa z děl od Gustava Edmunda Pazaurka (1896) a Bruno Grimschitze (1929). Od doby vydání práce Oldřicha Blažíčka a Pavla Preisse z roku 1948 nevznikla žádná monografie. Přijímáme tedy vděčně formátově XVI 2015 1

Milan Svoboda

Marius Winzeler

119

Zprávy o literatuře

Kateřina Nora Nováková, ed. et al. Půvab květů historie / Charm of blossoms of history.

Recenze a zprávy o literatuře

Liberec, Severočeské muzeum v Liberci, 2013. 115 s. ISBN 978-80-87266-15-1

120

Již krátce po založení Severočeského průmyslového muzea (Nordböhmisches Gewerbemuseum Reichenberg) v Liberci v květnu 1873 se prosadila doba rozkvětu sbírání, pořádání a prezentace, jež vyvrcholila roku 1898 otevřením budovy dnešního muzea, jež svým původním charakterem uměleckoprůmyslového muzea patří ke skvělým příkladům svého druhu v Evropě. Ke 140. výročí muzea a ke 115. připomenutí dostavby jeho budovy vznikla půvabná publikace, již nakonec následovala 2014/2015 stejnojmenná výstava ve velkém výstavním sále, která se ukázala být průřezem bohatými sbírkovými fondy a fantastickým výběrem prací s motivy květů a rostlin, čímž dala jubileu bohatou kytici. Publikace pokračuje jako Florilegium v tradici dřívějších sborníků a přehledových prací o muzeu z let 1898, 1968, 1973 a 1988. Nabízí poučnou předmluvu (J. Křížek) i uvedení do dějin muzea (O. Palata) a jeho budovy (J. Mohr), krásný přehled o florálních ornamentech ve sbírkách (K. N. Nováková), zatímco 15 obrazových sekcí představuje poklady jednotlivých materiálových skupin a sbírkových fondů s vynikajícími vyobrazeními a poučnými krátkými texty. Těžiště přitom leží v uměleckoprůmyslovém jádru sbírky, zatímco mladší fondy od archeologie až k zoologii stejně jako knihovna jsou představeny jen ve stručných textech. Náročně vybavená, dvojjazyčná česko-anglická publikace nabízí přesvědčivý vhled do „květnaté“ instituce, která toho času očekává svou obsáhlou novou koncepci. Jako jediná výtka budiž zmíněna téměř úplná absence odkazů a soupis literatury, čímž je oproti dřívějším sborníkům redukován vědecký význam publikace. Marius Winzeler

Clotilde Clam-Gallas, Christine WinkelbauerKelly edd., Wilhelm von Blaschek. Unsere Vorfahren. Ein kurzer Ausschnitt aus der Familiengeschichte der Grafen von Clam und Gallas vom Schloss Campo und Freyenthurn. Wien 1963, Kent 2013. 98 s. Strojopis výtahu dějin rodu Clam-Gallasů a jejich předků sestavil na přání dcer posledního Clam-Gallase major Blaschek. Byl stvořen pouze pro privátní užití potomků známé rakouské rodiny. Padesát let od jeho vzniku jej přepsala a znovu coby soukromý náklad vydala (také v novém anglickém překladu) Christine Winkelbauer-Kelly, pravnučka Franze hraběte Clam-Gallase. Blaschkeho výklad je chronologický a má své badatelské limity: neuvádí seznam pramenů a literatury, jež měl autor k dispozici, a nepracuje komparativně s dějinami jiných rodů pozdní rakouské monarchie. První část knihy se věnuje stručné historii Clamů, resp. Pergerů z Höchenpergu. Druhý oddíl je obsáhlejší a kromě krátkého exkurzu o původu Gallasů předkládá stručné biogramy ClamGallasů v jednotlivých generacích, ev. významných příbuzných. Pro 19. a první půli 20. století jsou životopisné črty obšírnější s důrazem na společenské postavení, funkce v zemské správě či vojsku, ev. na diplomatické posty mužů; ženám náleží sice uctivě zmíněná, leč očekávaná sociální role manželky, matky či hostitelky hraběcího domu. Trvalá vzpomínka na ženy u Clam-Gallasů je ve srovnání s muži omezena. Významnou výjimku tvoří (auto)biografie sedmi Clam-Gallasových dcer a jejich pohnuté osudy ve 20. století. Za dvě své tehdy již zesnulé sestry je sepsala Clotilde Clam-Gallasová, dalších pět tvoří výběr z osobních vzpomínek sester. Vznikl tak významný souhrn informací o „aristokratické“ výchově i schopnostech uplatnit se mimo domov v Československu po roce 1945 po konfiskaci majetku Clam-Gallasů. Kniha je specifickým pramenem i způsobem soukromého uchování paměti. Milan Svoboda

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Zprávy o literatuře

Milan Svoboda – Jan Heinzl. Hrabata z Gallasu, Clam-Gallasu a Hejnice. Poutní místo a jeho patroni – Die Grafen von Gallas, von ClamGallas und Haindorf. Der Wallfahrtsort und seine Schirmherren. Hejnice – Liberec, Frýdlantsko, z. s., Krajská vědecká knihovna v Liberci 2015, , 117 s.

Raban. Dokladem o výsledcích jeho mimořádného úsilí jsou v této knize fotografie na s. 56–57 svědčící o podobě areálu v roce 1989 a 2012. Přehled genealogicko-historických údajů o rodu Gallasů a Clam-Gallasů, jejichž hrobka je umístěna v hejnickém chrámu, je doplněn řadou portrétů osobností i snímků mnohých rodových sídel. Poznamenala jsem úvodem, že anotovaná kniha je určena širokému okruhu čtenářů. Současně je ale publikací vysoké odborné úrovně. Jen drobnou vadou na kráse je rozdílný autorský styl, někdy více svižný, jinde spíše popisný a možná až příliš skromný seznam literatury. Ivana Čornejová

Autoři poutavě vyprávějí o dějinách městečka schouleného pod příkrými severními svahy Jizerských hor, slavných poutích a úctě k tamní Matce Boží i historii a genealogii šlechtických rodů spjatých s touto půvabnou a posvátnou lokalitou. Sličná knížka s pěknou grafickou úpravou a kvalitními obrázky obsahuje texty české a německé, je tedy určena většímu okruhu zájemců z obou stran hranic; ostatně právě němčina byla mateřštinou někdejších obyvatel. První zmínka o Hejnicích se v písemných pramenech objevila roku 1381, ale jejich sláva je pozdějšího data. Od druhé poloviny 17. století se naplno rozvinul zdejší poutnický ruch, zázračná soška Panny Marie s děťátkem lákala nejen davy věřících, ale vlastně se také zprostředkovaně postarala o místní hospodářský rozkvět. V 19. a první polovině století 20. století slibný rozvoj pokračoval; první závažnou překážku znamenala I. světová válka a zejména ta druhá byla skutečnou zkázou. Autorům se podařilo výstižně zachytit jednak příklon části obyvatel k nacistické ideologii, hrůzy války i hrůzy časů následujících bezprostředně po jejím skončení. Po odsunu většiny německého obyvatelstva trvalo dlouho, než se podařilo stabilizovat chod městečka. Ovšem kostel skýtající ochranu Sličné matce (Mater Formosa) a přilehlý františkánský klášter postupně za komunistické éry stále více chátraly. O jeho záchranu, opravu i navrácení zašlé slávy (a vybudování Mezinárodního centra duchovní obnovy) se postaral charismatický P. Miloš

XVI 2015 1

121

Resume 122

Die Kirche zum heiligen Erzengel Michael in Smržovka (Morchenstern) und das Werk des Prager Barockbaumeisters Anton Studie Schmidt in der Gablonzer Gegend_Das Untertanenverzeichnis der Herrschaft Svijany 1773 Gericht Kamenice – Dorf Horská Kamenice – Edition eines historischen Dokumentes_Josef Scheybal und seine Rolle bei der Konfiskation der fahrenden Kunstdenkmale aus dem Eigentum deutscher Bürger nach dem 2. Weltkrieg. (2. Teil: 1947–1954)_Die sog. kleine Retribution im Bezirk Semily. Die Straferkenntniskommissionen Jilemnice, Semily und Turnov_Josef Kryslička: Vom Partisan zum „Terroristen“_Nové Město pod Smrkem (Neustadt an der Tafelfichte) und der Wohnungsbau in den sechziger bis achtziger Jahren des 20. Jahrhunderts_ Schwindende Relikte der Holzbebauung in Český Dub (Böhmisch Aicha) im Zusammenhang mit der Dermolition des Hauses Nr. 11_Kościół św. Archanioła Michała w Smržovce i dzieło praskiego barokowego architekta Antona Schmidta na Ziemi Jabloneckiej_ Spis poddańczych dóbr svijanskich w 1773r.: Sołectwo kamenickie – wieś Horská Kamenice. Edycja dokumentu historycznego_Josef Scheybal i jego rola przy konfiskacji ruchomych zabytków i majątku obywateli narodowości niemieckiej po 2. wojnie światowej 2. część (Okres 1947–1954)_Tzw. mała retrybucja na Ziemi Semilskiej. Karna Komisja Orzeczeniowa Jilemnice, Semily i Turnov_Josef Kryslička: z partyzanta „terrorystą“_Nové Město pod Smrkem i budownictwo mieszkaniowe w latach sześćdziesiątych i osiemdziesiątych XX wieku_Ginące relikty zabudowy drewnianej w Českim Dubu w kontekście burzenia domu nr 11_Die Kirche zum heiligen Erzengel Michael in Smržovka (Morchenstern) und das Werk des Prager Barockbaumeisters Anton Schmidt in der Gablonzer Gegend_Das Untertanenverzeichnis der Herrschaft Svijany 1773 Gericht Kamenice – Dorf Horská Kamenice – Edition eines historischen Dokumentes_Josef Scheybal und seine Rolle bei der Konfiskation der fahrenden Kunstdenkmale aus dem Eigentum deutscher Bürger nach dem 2. Weltkrieg. (2. Teil: 1947–1954)_Die sog. kleine Retribution im Bezirk Semily. Die Straferkenntniskommissionen Jilemnice, Semily und Turnov_Josef Kryslička: Vom Partisan zum „Terroristen“_Nové Město pod Smrkem (Neustadt an der Tafelfichte) und der Wohnungsbau in den sechziger bis achtziger Jahren des 20. Jahrhunderts_Schwindende Relikte der Holzbebauung in Český Dub (Böhmisch Aicha) im Zusammenhang mit der Dermolition des Hauses Nr. 11_Kościół św. Archanioła Michała w Smržovce i dzieło praskiego barokowego architekta Antona Schmidta na Ziemi Jabloneckiej_Spis poddańczych dóbr svijanskich w 1773r.: Sołectwo kamenickie – wieś Horská Kamenice. Edycja dokumentu historycznego_Josef Scheybal i jego rola przy konfiskacji ruchomych zabytków i majątku obywateli narodowości niemieckiej po 2. wojnie światowej 2. część (Okres 1947–1954)_Tzw. mała retrybucja na Ziemi Semilskiej. Karna Komisja Orzeczeniowa Jilemnice, Semily i Turnov_Josef Kryslička: z partyzanta „terrorystą“_Nové Město pod Smrkem i budownictwo mieszkaniowe w latach sześćdziesiątych i osiemdziesiątych XX wieku_Ginące relikty zabudowy drewnianej w Českim Dubu w kontekście burzenia domu nr 11_Die Kirche zum heiligen Erzengel Michael in Smržovka (Morchenstern) und das Werk des Prager Barockbaumeisters Anton Schmidt in der Gablonzer Gegend_Das Untertanenverzeichnis der Herrschaft Svijany 1773 Gericht Kamenice – Dorf Horská Kamenice – Edition eines historischen Dokumentes_Josef Scheybal und seine Rolle bei der Konfiskation der fahrenden Kunstdenkmale aus dem Eigentum deutscher Bürger nach dem 2. Weltkrieg. (2. Teil: 1947–1954)_Die sog. kleine Retribution im Bezirk Semily. Die Straferkenntniskommissionen Jilemnice, Semily und Turnov_Josef Kryslička: Vom Partisan zum „Terroristen“_Nové Město pod Smrkem (Neustadt an der Tafelfichte) und der Wohnungsbau in den sechziger bis achtziger JahFontes Nissae | Prameny Nisy ren des 20. Jahrhunderts_Schwindende Relikte der Holzbebauung in Český Dub (Böhmisch Aicha) im Zusammenhang mit der Dermolition des Hauses Nr. 11_Kościół św. Archanioła Michała w Smržovce zieło praskiego barokowego architekta Antona Schmidta

Zusammenfassung Jméno - recenze Název - recenze nakladatelství

Die Kirche zum heiligen Erzengel Michael in Smržovka (Morchenstern) und das Werk des Prager Barockbaumeisters Anton Schmidt in der GablonzerDrobné Gegend zmínky o Bredovské zahraHlavní text Jakub Bachtík | Die Kirche zum heiligen Erzengel Michael in Morchenstern gehört zu den bedeutendsten Barockdenkmälern der

dě nacházíme v Uměleckých

Region. Trotzdem wurde ihm bisher keine gründlichere Aufmerksamkeit gewidmet. Es handelt sich um das Werk eines weniger bekannten, aber bedeutenden Prager Baumeisters Anton Schmidt, das zwischen den Jahren 1767–1781 für den Grafen Karl Adalbert Josef Des Fours gebaut wurde. Dieser monumentale Bau erweist sich auf Grund einer eingehenden Interpretation als ausnahmsweises Werk nicht nur im Rahmen dieser Region, aber auch im Kontext des ganzen Schaffens der zweiten Hälfte des 18. Jahrhunderts. Der Ausgangspunkt zur Lösung ist nämlich das, in sich abgeschlossene Streben nach einer radikal dynamischen Fassung, die sich nicht nur auf den äußeren Dekor beschränkt, sondern den ganzen Bau durchdringt. Wenn auch die Realisierung dieser Konzeption nur zur Hälfte erfolgreich war, gehört die Morchensterner Kirche dank ihr, zu den vereinzelten Leistungen der Zeit. Im Rahmen der Interpretation gelang es die Ausgangsinspiration dieses Baues zu finden – es ist nicht die Kirche des Johannes von Nepomuk auf der Skalka, wie angeführt wird, sondern die Kirche der Heil. Maria Magdalena in Karlovy Vary (Karlsbad) von K. I. Dientzenhofer. Es scheint, dass die Kirche in Morchenstern nicht Schmidts einziges Projekt in der Gablonzer Gegend war. Es ist nämlich sehr wahrscheinlich, dass er auch Autor des Kirchleins St. Johann von Nepomuk Na Poušti (Auf der Wüste) in Železný Brod (Eisenbrod) war, das in derselben Zeit und für denselben Bauherrn gebaut wurde. Obzwar wir Schmidts Autorschaft urkundlich nicht nachgewiesen haben, ergibt es sich aus dem Vergleich mit dem Werk des hiesigen Baumeisters J. G. Volkert, dem die Kirche bisher zugeschrieben wurde. Der einfache, mäßige Bau des sakralen Gebäudes beweist nicht nur die reiche Barockvergangenheit der Region, aber auch die Vielförmigkeit und Mannigfaltigkeit der ganzen architektonischen Etappe des sog. „späten“ Barocks.

Das Untertanenverzeichnis der Herrschaft Svijany 1773 Gericht Kamenice – Dorf Horská Kamenice – Edition eines historischen Dokumentes Jakub Feige | Die Edition macht einen Teil des historischen Dokuments „Mannschaftsbuch“ der Herrschaft Svijany zugänglich, das im Staatlichen Bezirksarchiv Semily (Státní okresní archiv) -Handschriftensammlung, Sign. 404 aufbewahrt wird. Einen wesentlichen Teil dieser Quelle hat editionsmäßig Josef Voborník in den Jahren 1934–1938 bearbeitet und seine Ergebnisse erschienen in der Zeitschrift Od Ještěda k Troskám. Das Dorf Horská Kamenice (Gemeinde Železný Brod /Eisenbrod/ Bezirk Jablonec nad Nisou (Gablonz a. d. Neisse), seit 1740 ein Bestandteil der Herrschaft Svijany, lag ziemlich weit entfernt und isoliert vom Verwaltungszentrum und den übrigen Teilen der Herrschaft, und bildete deshalb als einziges ein selbständiges Gericht. Die hiesigen Untertanen wurden in den Jahren 1771–1772 konskribiert, d. h. zur Zeit der höchsten Hungersnot, die damals ganz Böhmen in Mitleidenschaft zog. Das Mannschaftsbuch verzeichnet die Familien der Hauswirte (Bauern, Häusler), Mietsleute, Witwen und Waisen. Bei den einzelnen Personen wird das Alter, resp. Bemerkungen über das Ableben, die Ehe, das Handwerk, den Militärdienst usw. angeführt. Das Original, in neugotischer Halbkursivschrift und Kursivschrift tschechisch, ausnahmsweise deutsch geschrieben, ist hier im vollen Umfang publiziert. Der Text ist transkribiert, die ursprüngliche graphische Gestalt der Eintragung wurde aber nicht eingehalten. Die sich wiederholenden Worte wurden durch Abkürzungen ersetzt. Die Edition wurde neu um die Konskriptionsnummern der einzelnen Häuser ergänzt. Zur Edition wurde ein Personenregister beigefügt, das demographische Angaben bietet, die in den kirchlichen Matrikeln enthalten sind. Das Register rekonstruiert auch die Verwandschaftsbeziehungen zwischen den im Mannschaftsbuch angeführten Personen.

Josef Scheybal und seine Rolle bei der Konfiskation der fahrenden Kunstdenkmale aus dem Eigentum deutscher Bürger nach dem 2. Weltkrieg. (2. Teil: 1947–1954) Kristina Uhlíková | Die Studie ist Fortsetzung des Artikels aus der vorherigen Nummer der Fontes Nissae, über die Tätigkeit von Josef Scheybal, als Bevollmächtigten des Ministeriums für Schulwesen und Volkskultur für Rettung von verstaatlichten Kunstdenkmälern, seit dem Ende des 2. Weltkrieges bis Feber 1947. Der abschließende Teil der Studie befasst sich mit der folgenden Periode, als Scheybal in den Diensten der Národní kulturní komise (Nationalen Kulturkommission), nach ihrer Auflösung wieder des Ministeriums für Schulwesen, und zum Schluss der Státní památková správa (Staatliche Denkmalverwaltung) arbeitete.

XVI 2015 1

123

resume Im Rahmen dieser Institutionen koordinierte er die Übernahme der Kulturbestände aus den verstaatlichten Objekten mit Ausnahme der Schlösser. Gegenstände und Bücher in den Wohnungen, Villen und Gemeindesammelstellen suchte er meistens selbständig aus, organisierte deren Transport und Übergabe weiteren Institutionen. So gelang es ihm viele Denkmäler des untergehenden deutsch-tschechischen Kulturmilieus zu retten. Im Jahre 1947 gründete und bis 1954 leitete er im Schloss Sychrov eine Mobiliensammelstelle, die das umfangreichste Depot im Rahmen der Národní kulturní komise war. Die Sammelstelle wurde dauernd bei Installationen von Schlössern, aber auch bei Einrichtungen von Repräsentationsräumlichkeiten einer Reihe von Ämtern und staatlichen Institutionen benützt. Im Jahre 1954 wurde Scheybal des Amtes des Leiters der Sammelstelle zwangsweise enthoben, und mit ihm verschwand auch im großen Maße die Kenntnis der ursprünglichen Provenienz der einzelnen Konvolüte der verstaatlichten Gegenstände, die auch in späteren Jahren im Rahmen der einzelnen Organisationen des staatlichen Denkmalschutzes ausgiebig benutzt wurden.

Die sog. kleine Retribution im Bezirk Semily. Die Straferkenntniskommissionen Jilemnice, Semily und Turnov Jiří Louda | Die sog. kleine Retribution wurde zum unteilbaren Bestandteil der Nachkriegsereignisse und der Erneuerung der Tschechoslowakischen Republik. Die Studie behandelt die sog. kleine Retribution im Gebiet von Semily nicht nur mit dem Ziel auf Grund des Archivmaterials die einzelnen Kommissionen zu analysieren, aber auch die Typologie der Strafen und der Vergehen anzudeuten. Im Gebiet von Semily waren drei Kommissionen tätig, und zwar in Jilemnice, Semily und Turnov, die ihre Tätigkeit am Anfang des Jahres 1946 begannen und die letzten Fälle des ersten Retributionsabschnittes am 4. Mai 1947 abgeschlossen haben. Das grundlegendste Merkmal nicht nur der Semiler Kommission, aber aller ganzrepublikanischen Kommissionen, ist die niedrige Zahl der Verurteilten im Vergleich zur ziemlich hohen Zahl der behandelten Fälle. Die mäßigste Kommission war diejenige in Jilemnice, dann die in Turnov und schließlich die in Semily. Im Vergleich mit den Kommissionen, die im Binnenland tätig waren, unterscheiden sich die Kommissionen im Semiler Gebiet durch eine höhere Zahl von Fällen, die Verstöße gegen die Volksehre betrafen, in Form von Gesuchen um die deutsche Nationalität und Staatszugehörigkeit. Die Mitglieder der Kommissionen in Turnov und Jilemnice sprachen im Jahre 1946 wenige verurteilende Entschlüsse aus, womit sie sich nicht nur von der Kommission Semily, sondern auch von den ganzstaatlichen Kommissionen unterschieden. Im Jahre 1947 beendeten die meisten Kommissionen ihre Tätigkeit wegen Gegenstandslosigkeit.

Josef Kryslička: Vom Partisan zum „Terroristen“ Markéta Těthalová | Die Studie befasst sich mit dem Leben und Tod des Josef Kryslička aus Rožďalovice. Dieser Gendarm nahm an der sog. „Zweiten Revolte“, u. a. in der Gruppe Václavík unter der Führung des Jan Ptáčník teil. Nach dem Krieg übersiedelte Kryslička nach Liberec (Reichenberg) und beteiligte sich aktiv am örtlichen politischen Leben und den ersten Säuberungsaktionen nach dem Feber 1948. Es ist ihm aber nicht gelungen deren zweite Welle zu überstehen, und wahrscheinlich auch in Folge des Verlustes seiner Stellung, änderte und radikalisierte sich seine Haltung zum Regime. Seine Aktivitäten gipfelten durch die Explosion des Hauses in der Gasse U Novostavby, bei der er ums Leben kam, und im Prozess mit der sog. terroristischen Organisation „Kryslička“. In ihm wurde eine ganze Reihe von Leuten verurteilt, unter anderen auch MUDr. Jan Šolc, eine zur Zeit respektierte Persönlichkeit. Die Studie enthüllt, inwieweit es wahrscheinlich war, dass Josef Kryslička die Gruppe wirklich leitete, und was ihn dazu führte. Das alles in den Intentionen der Partisanenaktivitäten, in der Stadt Liberec der Nachkriegszeit und der sog. Gründungsperiode des kommunistischen Regimes.

Resume

Nové Město pod Smrkem (Neustadt an der Tafelfichte) und der Wohnungsbau in den sechziger bis achtziger Jahren des 20. Jahrhunderts

124

Tomáš Hnilička | Nach dem Zweiten Weltkrieg kämpfte Neustadt an der Tafelfichte mit vielen Problemen. Die Aussiedlung der Bevölkerung deutscher Nationalität und die Ankunft der Tschechen aus dem Inland und Ausland brachten eine Änderung der nationalen, sozialen und religiösen Zusammensetzung der Stadtbevölkerung. Vor allem sank aber erheblich die Zahl der Einwohner. Im Wohnungsbereich brachte bedeutende Änderungen erst die erste Hälfte der siebziger Jahre, als ein umfangreicher Wohnungsbau begann, der bis in die erste Hälfte der achtziger Jahre dauerte. Mit der allmählich wachsenden Zahl der Panelhäuser und Existenz von Familienhäusern des Typs OKAL, hängt auch die steigende Einwohnerzahl zusammen. Dazu trug gewiss die allgemeine Entwicklung der Gemeinde und die Fülle der Arbeitsgelegenheiten in diesem Ort bei. Eine große Rolle spielte die hiesige Textilfabrik, die sich auch an dem Bau von Wohnungen und anderen Objekten beteiligte. Die Existenz des Betriebes Textilana war für Neustadt a. d. Tafelfichte wirklich wichtig. Ein um so fühlbarer Verlust für die Bewohner war dann sein Niedergang während der neunziger Jahre und dessen Untergang am Anfang des 21. Jh. Die Absichten, den Wohnungsbau fortzusetzen, endeten schon im Umbruchjahr 1989. Es ist festzustellen, dass die Bauaktivitäten der sechziger bis achtziger Jahre des 20. Jahrhunderts Neustadt an der Tafelfichte fast die heutige Gestalt gegeben haben, und dass die Leute den Bau der Panelhäuser positiv angenommen haben. Für die

Fontes Nissae | Prameny Nisy

resume neuen Häuser, die einen höheren Wohnungskomfort brachten, war ein großes Interesse. Zugleich ist aber auf die Tatsache hinzuweisen, dass das Niederreißen vieler historisch wertvoller und interessanter Objekte für die Stadt einen großen Schaden bedeutete.

Schwindende Relikte der Holzbebauung in Český Dub (Böhmisch Aicha) im Zusammenhang mit der Demolition des Hauses Nr. 11 Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Die hölzerne Architektur in der Stadt- und Vorstadtarchitektur bildet eine der gefährdetsten und am schnellsten schwindenden Schichten der Bebauung. Die Autoren bringen Resultate einer Flächenforschung der Bebauung der Stadt Český Dub, die im Zusammenhang mit der begonnen Demolition des Hauses Nr. 11 durchgeführt wurde. Für das eigentliche Objekt wurde eine ausführliche Dokumentation und eine baulich-historische Auswertung ausgearbeitet, die neue und interessante Erkenntnisse zur Gestalt des Vorstadthauses am Ende des 18. Jh. brachte. Der Text weist auf die ausdrucksvolle und nicht umkehrbare Änderung der Struktur und des Charakters der Bebauung, die die Stadt seit der Mitte des 19. Jh. bis in die Gegenwart erlebt hat, und auf die Notwendigkeit, die alten historischen Vertreter der hölzernen Bebauung, als wertvollen Beweis der vorherrschenden Bauschicht des 18. und 19. Jh. zu erhalten. Die thematische Flächenmappierung des Gebietes zu Beginn des Jahres 2015 hat nur Bruchstücke der historischen Holzverbauung der Stadt bestätigt und nachgewiesen. Objekte mit überwiegender hölzernen (gezimmerten) Konstruktion, die es zu identifizieren gelang, kommen nur im Bereich der Oberen und Unteren Vorstadt in neun Wohnhäusern und einem Wirtschaftsgebäude vor. Die Authentizität, deren Erhaltung schwenkt, aber alle Objekte würden in Hinsicht auf ihre alarmierende Gefährdung eine nähere Untersuchung verdienen. Die außergewöhnliche Notwendigkeit deren Mappierung und folgender Dokumentation geht vor allem aus dem schlechten technischen Zustand der meisten dieser Objekte hervor, von denen manche eine lange Zeit nicht bewohnt sind und im Laufe dieser Zeit ihnen akut die Demolition droht. Die zum Wohnen benutzten Häuser werden im Gegenteil radikal für die jetzigen Wohnbedürfnisse hergerichtet und ihr historisches Vermächtnis verschwindet auch hier unwiederbringlich. Diese Objekte sind nicht im städtischen Denkmalschutzverzeichnis eingetragen und werden auch nicht als Kulturliegenschaft geschützt. Die Bemühungen um eine ausführliche Dokumentation bleiben oft leider die einzige Möglichkeit ihre baulichen, Konstruktions- und handwerklichen Lösungen zu erhalten.

Streszczenie Kościół św. Archanioła Michała w Smržovce i dzieło praskiego barokowego architekta Antona Schmidta na Ziemi Jabloneckiej Jakub Bachtík | Kościół św. Archanioła Michała w Smržovce należy do najwybitniejszych zabytków barokowych w regionie. Pomimo tego nie koncentrowano na nim jak dotąd większej uwagi. Chodzi o dzieło mniej znanego, lecz wybitnego praskiego architekta Antona Schmidta, które powstało w latach 1767–1781 dla hrabiego Karla Vojtěcha Josefa Desfoursa. Ta monumentalna budowla na podstawie szczegółowej interpretacji okazuje się jako wyjątkowa nie tylko w regionie, ale w kontekście całej twórczości drugiej połowy XVIII wieku. Punktem wyjściowym rozwiązania jest całościowe usiłowanie o radykalną koncepcję dynamiczną, która nie ogranicza się tylko do zewnętrznego dekoru, lecz przenika całą budowlę. Pomimo, że realizacja tej koncepcji była tylko na pół sukcesywna, kościół smržovski należy dzięki niej do wyjątkowych dzieł tego okresu. W ramach interpretacji udało się również znaleźć wyjściową inspirację tej budowli – nie jest nią kościół św. Jana Nepomucena Na Skalce, jak się podaje, lecz kościół św. Marii Magdaleny w Karlovych Varach autorstwa Kiliana Ignaca Dientzenhofera. Wydaje się, że kościół smržovski nie był jedynym projektem Schmidta na Ziemi Jabloneckiej. Jest bardzo prawdopodobne, że był on również autorem kościółka św. Jana Nepomucena na Poušti w Železnym Brodzie, który powstał w tym samym czasie i dla tego samego inwestora budowlanego. Pomimo, że nie mamy dokumentów o autorstwie Schmidta, wypływa to z porównania jego twórczości z dziełem miejscowego architekta J. G. Volkerta, któremu jak dotąd przypisywano autorstwo kościoła. Prosta i skromna budowla sakralna tworzy tak wyraźny biegun przeciwny kościoła smržovskiego i dokumentuje nie tylko bogatą barokową przeszłość regionu, ale też wielokształtność i rozmaitość całego etapu architektonicznego tzw. „późnego” baroku.

XVI 2015 1

125

resume

Spis poddańczych dóbr svijanskich w 1773r.: Sołectwo kamenickie – wieś Horská Kamenice. Edycja dokumentu historycznego Jakub Feige | Edycja udostępnia część dokumentu historycznego – spisu poddanych („manschaftsbuch“) dóbr Svijany, który jest przechowywany w Państwowym Archiwum Powiatowym Semily (Kolekcja rękopisów, sygn. 404). Istotną część tego źródła opracował edycyjnie Josef Voborník; jego praca ukazywała się w latach 1934–1938 w odcinkach w czasopiśmie Od Ještěda k Troskám. Wioska Horská Kamenice (gmina Železný Brod, powiat Jablonec nad Nisou), od roku 1740 należała do posiadłości Svijany, od centrum administracyjnego i pozostałych posiadłości była znacznie odległa i izolowana, dlatego też jako jedyna tworzyła sołectwo. Tutejsze obywatelstwo poddańcze było spisane w latach 1771–1772, w tzw. okresie szczytowego głodu, który uciskał wtedy całe Czechy. Manschaftsbuch prezentuje rodziny gospodarzy (chłopów i chałupników), komorników, wdów i sierot. U poszczególnych osób jest podany wiek lub ewentualne uwagi o śmierci, ślubach, rzemiośle lub służbie wojskowej itd. Oryginał, pisany nowogotycką półkursywą lub kursywą po czesku, wyjątkowo w języku niemieckim, jest tu publikowany w pełnym brzmieniu. Tekst jest transkrybowany, nie został jednak dotrzymany pierwotny graficzny charakter notowania. Powtarzające się słowa są zastąpione skrótami. Edycja została dopełniona numerami kolejnymi poszczególnych domów. Do edycji został sporządzony rejestr osób, który dostarcza danych demograficznych odszukanych w metrykach kościelnych. Rekonstruuje on również powiązania rodzinne pomiędzy osobami wymienionymi w manschaftsbuchu.

Josef Scheybal i jego rola przy konfiskacji ruchomych zabytków i majątku obywateli narodowości niemieckiej po 2. wojnie światowej 2. część (Okres 1947– 1954) Kristina Uhlíková | Studium nawiązuje do tekstu publikowanego w poprzednim numerze Fontes Nissae, który był poświęcony działalności Josefa Scheybala w roli pełnomocnika Ministerstwa Szkolnictwa i Oświaty na ochronę upaństwowionych zabytków artystycznych w okresie od końca 2. wojny światowej do lutego 1947r. Końcowa część studium trudni się następnym okresem, kiedy Scheybal działał w służbach Narodowej Komisji Kulturowej, po odwołaniu ponownie Ministerstwa Szkolnictwa a na zakończenie w administracji zabytkowej. W ramach tych instytucji koordynował przebieranie kulturowych przedmiotów z upaństwowionych obiektów nie zamkowych. Przedmioty i książki w mieszkaniach, willach lub przechowalniach gmin wybierał przeważnie samodzielnie, organizował ich przewóz i przekazywanie dalszym instytucjom. Udało mu się w ten wyjątkowy sposób uratować dużo zabytków zanikającego niemiecko – czeskiego środowiska kulturowego. W roku 1947 założył i aż do roku 1954 kierował zbiornicą tego typu mobiliarza w pomieszczeniach zamku Sychrov, która była największym magazynem w ramach Narodowej Komisji Kulturowej. Zbiornica była wykorzystywana trwale przy instalacjach zamkowych, ale także przy umeblowywaniu przestrzeni reprezentacyjnych szeregu urzędów i instytucji państwowych. W roku 1954 Scheybal odszedł przymusowo z funkcji administratora zbiornicy a z nim w pewnym stopniu zaginęła też świadomość o pierwotnej proweniencji poszczególnych konwolutów upaństwowionych przedmiotów, które były w dalszych latach szeroko wykorzystywane w ramach poszczególnych organizacji państwowych administracji zabytkowej.

Resume

Tzw. mała retrybucja na Ziemi Semilskiej. Karna Komisja Orzeczeniowa Jilemnice, Semily i Turnov

126

Jiří Louda | Tzw. mała retrybucja stała się nieodzowną częścią składową wydarzeń powojennych i odnowienia Republiki Czechosłowackiej. Studium zamierzone jest na tzw. małą retribucję na Ziemi Semilskiej nie tylko z celem analizowania na podstawie materiału archiwalnego poszczególnych komisji, uwidocznienia typologii kar i przewinień. Na Ziemi Semilskiej działały trzy karne komisje orzeczeniowe: KKO Jilemnice, KKO Semily i KKO Turnov, które rozpoczęły swoją działalność na początku roku 1946 a ostatnie przypadki za pierwszy okres retrybucyjny wstrzymano 4. maja 1947. Najbardziej podstawowym znakiem wspólnym nie tylko dla komisji semilských, ale dla wszystkich komisji ogólnokrajowych, jest niska ilość skazanych ze stosunkowo dużej ilości rozpatrywanych przypadków. Najbardziej łagodną komisją była KKO Jilemnice potem KKO Turnov i na koniec KKO Semily. Od komisji działających wewnątrz kraju różnią się te działające na Ziemi Semilskiej wyższą ilością przypadków rozpatrujących przewinienia przeciwko czci narodowej w formie wniosku na narodowość niemiecką lub obywatelstwo niemieckie. Członkowie KKO Turnov i Jilemnice wydali mniej wyroków skazujących, odróżniając się tym nie tylko od KKO Semily, ale też innych komisji ogólnokrajowych. W roku 1947 większość komisji zawiesiła szereg spraw ze względu na ich bezprzedmiotowość.

Josef Kryslička: z partyzanta „terrorystą“ Markéta Těthalová | Studium trudni się życiem i śmiercią Josefa Kryslički, rodaka z Rožďalovic. Żandarm ten uczestniczył w tzw. drugim odboju oprócz innego w ramach grupy Václavík pod dowództwem Jana Ptáčníka. Kryslička po wojnie przeprowadził się

Fontes Nissae | Prameny Nisy

resume do Liberca i działał aktywnie w miejscowym życiu politycznym i pierwszych czystkach po lutym 1948. Nie udało mu się jednak przetrwać ich dalszej fali i prawdopodobnie też pod wpływam utraty pozycji jego rola odwróciła się i radykalizowała względem reżimu. Jego działalność zakończyła się wybuchem domu przy ulicy U Novostavby, podczas którego zaginął, w procesie politycznym z tzw. Krysličką organizacją terrorystyczną. Został w nim skazany cały szereg osób, oprócz innych i MUDr Jan Šolc, respektowana do tego czasu osobowość. Studium odkrywa, na ile było możliwe, że Josef Kryslička rzeczywiście dowodził grupą i co go do tego najprawdopodobniej prowadziło. To wszystko w intencjach działań partyzanckich powojennego Liberca i tzw. założycielskiego okresu reżimu komunistycznego.

Nové Město pod Smrkem i budownictwo mieszkaniowe w latach sześćdziesiątych i osiemdziesiątych XX wieku Tomáš Hnilička | Po drugiej wojnie światowej Nové Město pod Smrkem borykało się z różnymi problemami. Odsunięcie obywateli narodowości niemieckiej i przybywanie Czechów z wewnątrz kraju i z zagranicy przyniosły zmianę narodowościową, socjalną i wyznaniową w złożeniu obywateli miasta. Przede wszystkim doszło do znacznego spadku populacji. W dziedzinie mieszkaniowej wyraźne zmiany przyniosła dopiero pierwsza połowa lat siedemdziesiątych, kiedy to rozpoczyna się budownictwo mieszkaniowe, trwające do pierwszej połowy lat osiemdziesiątych. Wzrost ilości mieszkańców jest związany ze stopniowym przybywaniem domów osiedlowych i powstawaniem domów rodzinnych typu OKAL. Przyczynił się do tego zarówno ogólny rozwój gminy jak i dostatek miejsc pracy w tej lokalizacji. Dużą rolę odgrywała miejscowa fabryka tekstylna, która współdziałała przy budowaniu obiektów mieszkalnych i innych. Egzystencja zakładu Textilana była dla miasta Nové Město pod Smrkem bardzo ważna. O to wrażliwszą stratą stał się dla mieszkańców miasta jej upadek w przeciągu lat dziewięćdziesiątych i następny jej zanik na początku XXI wieku. Zamierzenia kontynuowania dalszego budownictwa mieszkaniowego skończyły się owszem wraz z przełomowym rokiem 1989. Można konstatować, że działania budowlane z lat sześćdziesiątych i siedemdziesiątych XX wieku dały miastu Nové Město pod Smrkem prawie że obecny charakter i że ludzie przyjmowali budowę domów osiedlowych spokojnie. Duże było zainteresowanie nowymi mieszkaniami, umożliwiającymi wyższy komfort w kwestiach mieszkaniowych. Równocześnie należy zwrócić uwagę na fakt, że zburzenie kilku historycznie cennych i ciekawych obiektów oznaczało wielką stratę dla miasta.

Ginące relikty zabudowy drewnianej w Českim Dubu w kontekście burzenia domu nr 11 Tereza Konvalinková | Martin Ouhrabka | Architektura drewniana w środowisku miejskim i przedmiejskim tworzy jedną z najbardziej zagrożonych i najszybciej ginących warstw zabudowy. Autorzy przynoszą spostrzeżenia przestrzennego badania drewnianej zabudowy miasta Český Dub, które zostały wykonane w związku z rozpoczętym burzeniem domu nr ew. 11. Do obiektu została opracowana szczegółowa dokumentacja i ocenienie budowlano – historyczne, które przyniosło nowe i ciekawe spostrzeżenia dotyczące przedmiejskiego domu z końca XVIII wieku. Tekst wskazuje na wyraźną i nieodwracalną zmianę struktury i charakteru zabudowy, którą przeszło miasto od połowy XIX wieku do chwili obecnej, i konieczność utrzymania historycznych przedstawicieli zabudowy drewnianej jako cennego dokumentu przeważającej warstwy budowlanej miasta w XVIII i XIX wieku. Przestrzenne tematyczne zmapowanie obszaru, wykonane na początku roku 2015, udokumentowało i potwierdziło tylko tors historycznej drewnianej zabudowy miasta. Obiekty z przeważającą konstrukcją drewnianą, które udało się zidentyfikować, pojawiają się tylko w ramach Górnego i Dolnego Przedmieścia w ogólnej ilości dziewięciu domów mieszkalnych i jednego budynku gospodarczego. Autentyczność ich dochowania waha się, jednak wszystkie obiekty ze względu na alarmujące zagrożenie zasłużyłyby na szczegółowe badania. Wyjątkowo nagląca potrzeba ich zmapowania i następnego zadokumentowania dotyczy przede wszystkim złego stanu technicznego większości tych obiektów, z których niektóre są niestety długotrwale niezamieszkałe i z biegiem czasu grozi im zburzenie. Domy wykorzystywane do zamieszkania są wręcz radykalnie dostosowywane do współczesnych potrzeb mieszkaniowych a ich historyczny charakter i w takim przypadku nieodwracalnie zanika. Żaden z obiektów nie jest w chwili obecnej pod ochroną konserwatora zabytków w ramach miejskiej strefy zabytkowej, nawet samodzielnie nie jest chroniony jako nieruchomy zabytek kultury. Usiłowanie o szczegółową dokumentację bywa więc niestety często jedynym możliwym sposobem uchwycenia ich budowlano – konstrukcyjnego rozwiązania szczegółów rzemieślniczych.

XVI 2015 1

127

fontes Nissae Prameny Nisy historie | památky | umění

Liberec, září 2015 Recenzované periodikum Vydává Technická univerzita v Liberci, Univerzitní náměstí 1410/1, Liberec 1 Tiskárna PROFITISK GROUP s.r.o. Vychází 2 × ročně v tištěné verzi, v elektronické podobě dostupné na adrese http://fontesnissae.cz Schváleno rektorátem Technické univerzity v Liberci dne 17. 9. 2015, čj. RE 58/15 Číslo publikace: 55-058-15 Náklad 500 ks Evidenční číslo periodického tisku MK ČR E 21215 ISSN 1213-5097 Fontes Nissae | Prameny Nisy, 2015, roč. 16, č. 1 vznikly v rámci výzkumného cíle Podpora recenzovaného periodika Fontes Nissae financovaného z institucionální podpory Ministerstva kultury na dlouhodobý koncepční rozvoj (DKRVO). Periodikum vychází s podporou Libereckého kraje, za přispění Katedry historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci, Krajské vědecké knihovny v Liberci, Městského muzea v Železném Brodě, Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Liberci, Oblastní galerie Liberec, Severočeského muzea v Liberci a Státního oblastního archivu v Litoměřicích, pobočky SOkA Jablonec nad Nisou a SOkA Liberec. Redakční rada doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (vedoucí redakční rady), PhDr. Milan Svoboda, Ph.D. (odpovědný redaktor), Mgr. Ivo Habán, Ph.D. (výkonná redakce), Mgr. Jana Šubrtová (výkonná redakce) doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc., Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc., Mgr. Petra Hejralová, Mgr. Hana Chocholoušková, Mgr. Jan Kašpar, Mgr. Václav Kříček, Mgr. Jiří Křížek, Prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., PhDr. Miloslava Melanová, PhDr. Jan Mohr, PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D., Mgr. Ivan Peřina, Mgr. Jan Randáček, Dr. Marius Winzeler Adresa redakce Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Katedra historie, Fontes Nissae, Voroněžská 13, 461 17 Liberec 1 Grafická úprava, sazba Michael Čtveráček, MgA. Překlady doc. PhDr. Rudolf Anděl, CSc. (němčina), PhDr. Michal Ulvr, Ph.D. (angličtina), Zuzana Melincsjarová (polština) Jazykové korektury Mgr. Dana Adámková Web Mgr. Ivo Habán, Ph.D., Ing. Jan Pokorný Distribuce Knihy 555, Hrdinů 113/21, 460 12 Liberec 1 Pokyny pro autory http://fontesnissae.cz/pro_autory.php Uzávěrka FN 2015/1 byla ke dni 31. 1. 2015, FN 2015/2 ke dni 30. 6. 2015. Titulní strana: Zámek Sychrov s částí přilehlého parku, pohled od jihovýchodu (odd. dokumentace ÚDU AV ČR, sbírka historické fotografie, i. č. 001781), počátek 20. století, Foto W. F. Jantsch, Reprofoto J. Walterová Do vydání Fontes Nissae | Prameny Nisy 2015, roč. 16, č. 1 přispěli Mgr. Jakub Bachtík, NPÚ, generální ředitelství, bachtik.jakub@npu.cz_Mgr. Jakub Feige, SOkA Jablonec nad Nisou, feige@soalitomerice.cz_Mgr. Kristina Uhlíková, Ph.D., Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v. v. i., uhlikova@udu.cas.cz_Mgr. Jiří Louda, Katedra historie FP TUL, jirka.loudik@seznam. cz_Mgr. Markéta Těthalová, Katedra historie FP TUL, m.tethalova@gmail.com_Mgr. Tomáš Hnilička, Katedra historie FP TUL, T.Hnilicka@seznam.cz_Mgr. Tereza Konvalinková, NPÚ, ÚOP v Liberci, konvalinkova.tereza@npu.cz_Mgr. Martin Ouhrabka, NPÚ, ÚOP v Liberci, ouhrabka.martin@npu.cz, Mgr. Renata Tišerová, NPÚ, ÚOP v Liberci, tiserova.renata@npu.cz_Bc. Helena Bajzíková, Oblastní galerie Liberec, helena.bajzikova@ogl.cz, Petr Staněk, Katedra historie FP TUL_PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., Katedra historie FP TUL, milan.svoboda@tul.cz_Mgr. Jan Dobeš_Dr. Marius Winzeler, Städtische Museen Zittau, M.Winzeler@zittau.de_ doc. PhDr. Ivana Čornejová, Ústav dějin UK a Archiv UK, ivana.cornejova@ruk.cuni.cz

Redakce Fontes Nissae | Prameny Nisy děkuje všem recenzentům Mgr. Miloš Buroň, DiS._ Mgr. Sylva Dobalová, Ph.D._ Ing. arch. Tomáš Efler_Mgr. Martina Flekačová_Mgr. Petr Freiwillig_Mgr. Pavel Jakubec_PhDr. Miloš Kadlec_Mgr. Pavel Kmoch_Mgr. David Kovařík, Ph.D._PhDr. Martin Krummholz, Ph.D._Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D._Ing. Jaroslav Panáček_Mgr. Pavel Pilz_Mgr. Jana Ratajová, Ph.D._doc. PhDr. Marie Ryantová, CSc._Ing. Roman Zámečník Doporučená cena: 100,- Kč

128 http://fontesnissae.cz

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Obsah

XVI 2015 1

32 48 58 66 78

historie | památky | umění

Recenze a zprávy o literatuře

Obalka_01_2015.indd 2

Resume ................................................................................................................................................ 122

21.9.2015 15:34:30