Mozek vymývaný i léčený Mysleli jste někdy na to, kdy se s partnerkou či partnerem pohádat, kdy na ni či na něho zvýšit hlas? Patrně víte, že je známkou vaší rozumnosti a vyspělosti, když se nebudete hádat před dítětem. A tak některé páry počkají – třeba až bude dítě spát. Ukázalo se však, že ani spánek dítě před negativními dopady hádky neochrání. Nedávno byly publikovány dvě studie, které vzešly ze spolupráce neurovědců a psychologů na Oregonské univerzitě.115 Skenování mozku dvou desítek spících kojenců ve věku šesti až dvanácti měsíců ukázalo, že i když dítě spí, jeho mozek reaguje, jestliže v jeho přítomnosti vyjadřuje někdo intenzivní hněv a přitom zvyšuje hlas. V jednom experimentu zvyšoval hlas nad spícím kojencem muž. Tónem hlasu a hněvem byla simulována situace konfliktu mezi rodiči (tatínek křičí na maminku); obsah řeči nedával smysl. Kojenci těch matek, které v dotazníku uvedly, že se doma častěji hádají, vykazovali vyšší mozkovou aktivitu v emočních a stresových centrech, když ve spánku „slyšeli“ hlas plný hněvu.116 Podobně mozek reaguje na intenzivně vyjadřovanou radost. Jinými slovy: i ve spánku mozková centra, v nichž se spouštějí emoční reakce a odpovědi na stres, zpracovávají výrazné impulzy z prostředí.
115 Výzkumný tým vedla Alice Grahamová, k četbě doporučuji: GRAHAM, Alice M.; FISCHER, Philip A.; PFEIFER, Jennifer H. What Sleeping Babies Hear: An functional MRI Study of Interparental Conflict and Infants’ Emotion Processing. Psychological Science, 2013, roč. 24, č. 5, s. 782–789. GRAHAM, Alice M.; PFEIFER, Jennifer H.; FISCHER, Philip A.; et al. Early life stress is associated with default system integrity and emotionality during infancy. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 2015, roč. 56, č. 11, s. 1212–1222. 116
Srov. tamtéž.
67
Neurovědci dnes mohou doložit, že mozky dětí, které jsou častěji vystaveny tomu, že slyší hádky, se vyvíjejí jinak. Tvoří si a ukládají jiné mozkové odezvy a jiné způsoby zpracování emocí než mozky dětí vyrůstajících v klidu. Děti rodičů, kteří se před nimi hádají, jsou stresované, plačtivější, neklidné. A platí to i u kojenců, kteří zdánlivě v klidu prospí hodiny a hodiny v místnostech, kde se kolem nich zvyšuje hlas a křičí. Právě na ně má chování dospělých velký dopad. Mozek kojence je totiž vysoce plastický, rychle si vyvíjí implicitní provázanosti a procedury, absorbuje, učí se, tvoří... Metaforicky řečeno: Můžeme předpokládat, že zážitky z hádek rodičů si uloží hlouběji do funkční struktury mozku. A teď se na chvíli zastavme. Napadá vás něco kritického, když čtete takové zprávy? Možná, že jedna věc ano. Neříká se tu složitě něco, co přece víme? Nebo tušíme? Dítě má vyrůstat v harmonickém prostředí, znějí mantry idealistů dlouhá desetiletí. Každý odborník vám řekne, že kojenec žádné konflikty slyšet nemá. Ani když spí. Jinak řečeno: Před dětmi neřvěte. Dítě se totiž „učí“, i když je jeho vědomí vypnuté. Přesto studie, jejichž zjištění lze jen velmi omezeně zobecňovat (anebo to zatím nejde vůbec), něco naznačují. V psychologii spolupracující s neurovědou se začíná mnoho hypotéz a teorií ověřovat. Co bylo dlouhá desetiletí pouhým tvrzením, se zdá potvrzeno (anebo také nikoli). Vliv hádek na spící dítě. Příznivý vliv sezení u psychoanalytika. Že se nám mozek mění vlivem žárlivosti. Spolupráce vědců při výzkumu mozku zpevňuje poznání o emocích, rysech osobnosti, o kognitivních jevech. Po malých, velmi malých krůčcích, stále ještě s hlavou v oblacích nejistot, ale zpevňuje. Tak jednoduché to však není.
68
Přináší neurověda něco nového psychologii? Otázka v nadpisu se zdá absurdní. Jak by ne? Určitě! Takto by odpověděl snad každý z nás. Ale co kdybychom řekli, že také psychologii škodí? Je to možné? Skvělý vypravěč mezi neurovědci Vilayanur Ramachandran v knize Krátký výlet po lidském vědomí 117 tvrdí, že „svobodná vůle je iluzí“. To však psychologa zarazí: vůle je v našem oboru tradiční koncept a ve svobodnou vůli bychom i dál rádi věřili. Vůle je iluzí, říká nám ale Ramachandran, neboť „nemůže kauzálně způsobovat dění v mozku, protože nervová činnost započne o vteřinu dřív“. 118 Neurovědec jinými slovy říká: „Naše ‚svobodná vůle‘ je jen zpětná racionalizace – téměř sebeklam.“119 Je to dobrý příklad toho, co neurověda říká na veřejnosti. V tomto případě nás přesvědčuje, že něco neexistuje (= vůle), protože je zde něco jiného (= biochemického), co začalo o vteřinu dříve. Není však zjevné, že neurovědec při prezentaci psychického jevu skutečnost redukuje? Něco z „vyšší“ roviny abstrakce, zde lidskou vlastnost (vůli), vysvětluje pomocí faktů z roviny nižší, biologické nebo neurologické. V pořádku, řekneme si. V neurologii to tak má být. Ale dnes také víme, že je to nebezpečně svůdné. Ať chceme, nebo nechceme, máme sklon věřit těm objasněním, která si podobným redukcionismem vypomáhají. Taková vysvětlení psychologové nedávno označili za vábení, jež RAMACHANDRAN, Vilayanur S. Krátký výlet po lidském vědomí. Praha: Portál, 2016, s. 109. Doporučit lze i experimenty Benjamina Libeta. Viz např. LIBET, Benjamin. Mind Time: The Temporal Factor in Consciousness. Cambridge: Harvard University Press, 2005.
117
118
Tamtéž, s. 109.
119
Tamtéž, s. 107.
69
nás svádí, abychom v ně věřili.120 Aby bylo jasno, problém není v tom, že by neurovědec neměl pravdu (pomiňme problematičnost předpokladu „mít pravdu“), problém je v tom, že z dílčího „neuropoznatku“ vyvozuje něco psychologického. A někdy tak křiklavě sebejistě, že to vzbuzuje oprávněnou skepsi, obezřetnost či podezření z nevědeckosti. V roce 2009 publikoval Edward Vul, tehdy student Massachusettského technologického institutu (MIT), ve spolupráci se třemi kolegy revidující kritickou studii inspirovanou nepravděpodobně vysokými korelacemi mezi okysličením krve naměřeným na snímcích z funkční magnetické rezonance (zkráceně fMRI; jde o moderní zobrazovací metodu, která ukáže, kde v mozku došlo k odezvě na podnět) a psychickými jevy, a to ve výzkumech emocí, osobnosti a sociálního poznávání.121 Autoři upozornili mimo jiné na to, že velikost účinku je v neurovědě doposud nižší než u metod dotazníkových, kdy se lidí prostě na něco ptáme, navíc, že nejsou bez opakovaných měření dostatečně spolehlivé. Korelace test–retest při měření změn v okysličení krve se pohybovala mezi 0 a 0,76. Jinými slovy: Někdy mozek člověka, který si má ve skeneru představovat třeba krásnou ženu, reaguje, ale někdy ne! Na Vulův tým navázal výraznou kritikou například Klaus Fiedler.122 Satelová s Lilienfeldem123 označili článek
120 Psychologové upozorňující na toto „vábení“ užívají v angličtině např. výraz seductive allure. Viz např. FINE, Cordelia. Delusions of Gender: The Real Science Behind Sex Differences. London: Icon Books, 2010. 121 Viz VUL, Edward; HARRIS, Christine; WINKIELMAN, Piotr; PASHLER, Harold. Puzzlingly high correlations in fMRI studies of emotion, personality, and social cognition. Perspectives on Psychological Science, 2009, roč. 4, č. 3, s. 274–290. 122 Srov. FIEDLER, Klaus. Voodoo correlations are everywhere – not only in neuroscience. Perspectives on Psychological Science, 2011, roč. 6, č. 2, s. 163–171. 123
SATEL, S.; LILIENFELD, S. O., Brainwashed..., op. cit.
70
Vulova týmu za bombu, která poté, co vybuchla ve výzkumné komunitě, způsobila, že se někteří z kritizovaných autorů dokonce načas z výzkumné činnosti stáhli. Navíc ve stejném roce tým vedený Craigem Bennettem z katedry psychologie Kalifornské univerzity zveřejnil jednu, dnes již proslulou, hříčku.124 Původně ji publikovali jen jako poster na konferenci Mapování lidského mozku. Jenomže o hříčce se začalo mluvit, psát, získala cenu za výzkum. Bennett přitom jen vložil do skeneru mrtvého atlantského lososa a postupoval přesně tak, jak výzkumníci postupují s lidmi. Se smyslem pro humor autoři napsali, že lososovi ukazovali sérii fotografií, na kterých byli lidé v různých situacích, a dotazovali se ho, aby určil, jakou emoci prožívají. Co se stalo? Skener reagoval a v mozku lososa se rozsvěcely signály toho, že tam dochází k okysličení krve. Že mozek na fotografie reaguje. Časovou sérii snímků z fMRI podrobili analýze variability, spočítali směrodatné odchylky, spočítali Pearsonovu korelaci, ukázali rozptyl. Vytvořili ukázkový falešně pozitivní výsledek zkoumání mozku mrtvého lososa opatřený omračující statistickou průkazností. K Bennettově parodii se neurovědci vracejí dodnes. Jak se stalo, že na snímcích z fMRI se daly zabarvovat voxely125? Inu, chyba měření. V tomto případě chyba v samotném Viz BENNETT, Craig; BAIRD, Abigail A.; MILLER, Michael B.; WOLFORD, George L. Neural correlates of interspecies perspective taking in the post-mortem Atlantic Salmon: An argument for multiple comparisons correction. 2009. Dostupné [online] z WWW: http://prefrontal.org/files/posters/Bennett-Salmon-2009.pdf [cit. 30. 4. 2017].
124
Voxel je analogií dvourozměrného pixelu, která je používána pro popis třídimenzionálních objektů. Pokud trojrozměrný objekt (např. mozek) rozdělíme na krychlové oblasti o předem definované velikosti, jeden voxel obsahuje informaci o obsahu či charakteristikách jedné z těchto oblastí (barvě, aktivitě ap.). V neurozobrazovacích technikách mívá jeden voxel rozměry zpravidla od 1×1×1 do 5×5×5 milimetrů a obsahuje informaci o aktivaci příslušné části mozku v příslušný okamžik.
125
71