Pikantní život Charlotte Lavigneové: Bublinky v šampaňském a smetanové karamelky by Nakladatelství JOTA

La vie épicée de Charlotte Lavigne Tome 2: Bulles de champagne et sucre à la crème

3 Holka v kurníku.

ebylo to lehké, ale podařilo se mi přesvědčit Freda, aby požádal o přeložení. Bude teď pracovat pro naše nejnudnější vysílání: Fórum občanů. Následujících deset měsíců bude točit lidi sedící u stolu a debatující na téma, na které všichni kašlou. Dobře mu tak. V e-mailech jsem mu sdělila, že jsem ho bez jeho vědomí natočila. Nejprve mi nevěřil, ale když jsem mu poslala ukázku z našeho večera, pochopil, že bude lepší, když mě poslechne. I když můj důkaz není pevný jako skála, je dostatečně průkazný, aby vzbudil podezření a rozšířily se fámy. Další dobrou zprávou je to, že mi divačky Absolutní Roxanne schválily můj výběr svatebního sálu. Takže svůj vztah s Maxem zpečetím v sídle na Mont-Royal. Kvůli tomu všemu bych měla být šťastná, ne? V podstatě jsem. Jenomže ne tak docela. Ta epizoda s Fredem vrhla stín na moje štěstí. Jsem teď k lidem podezíravější. Zmizela část té přirozené důvěry, kterou jsem vždycky ke svým bližním cítila. 44

A také jsem o sobě začala pochybovat. Jednak o svém úsudku, ale také o tom, jak vypadám před ostatními. Nikdy jsem neměla zábrany, když jsem chtěla sdělit nějakému muži, že se mi líbí, že bych s ním chtěla zažít víc, nebo prostě mu jen zalichotit. Pochválit mu nové džíny, svůdně se usmát během našeho setkání, obdivně pozorovat jeho svaly vypracované ve fitku… Tomu říkám hra na svádění. Těší to jak mě, tak ty muže. Takovou hru jsem až do té události s Fredem nikdy nepovažovala za nebezpečnou. Je to tím, že takové chování se spíš čeká od mužů než od žen? Jsou to přece dva úplně stejné postoje, ale lidé je vnímají naprosto rozdílně. Chlap, který se nestydí dvořit holkám, je nakonec vnímán jako macho. Což je legrační, zábavné a někdy i trochu nadnesené. Žena, která balí takhle otevřeně chlapy, by také mohla být chápána jako zábavná a legrační. Ale mnohem víc riskuje, že si o ní budou myslet, že je chladná nemrava. Působím snad takhle? Tato otázka mě už několik dnů trápí. A když strachy ani nespím, je čas z toho vycouvat. A nejlepší způsob, jak to udělat, je vrhnout se do vaření. Proto jsem včera všechny pozvala na nedělní brunch. A ten se koná dnes. Proto jsem už o půl šesté ráno na cestě na venkov. Musím navštívit jednoho chovatele biodrůbeže. Chci koupit dvě farmářská kuřata a tucet extra velkých biovajec. Když už jsem vyjela za svítání, chci si vejce vybrat sama v kurníku. Chci je mít co nejčerstvější, právě vypadlá ze slepičího zadku. No, když to řeknu takhle, nezní to už tak lákavě. Takže… čerstvě snesená. To už je lepší. Na dálnici myslím na včerejší večer. Hlavně na okamžik, kdy Max znepokojeně konstatoval, že jsme se už týden nemilovali, a zeptal se mě, jestli je všechno v pořádku. Předstírala jsem megabolestivou menstruaci, abych ho uklidnila. Uvěřil mi. Vlastně neznám žádného chlapa, který by se 45

s takovým vysvětlením nespokojil. Výmluvy na bolest hlavy jsou už dávno přežité. Ale výmluvy na ženské problémy fungují pořád. Jedno vím jistě, musím zapomenout na příhodu s Fredem. Nedopustím, aby vystrašená a ztrápená Charlotte měla navrch nad Charlotte, která se umí rvát se životem. A dnes začínám svou terapii. Jasně že kulinářskou terapii. Pozvala jsem přátele na brunch, protože tak můžu být kreativní při tvorbě menu. Dá se uvařit cokoliv. Žádný předkrm, žádné hlavní jídlo. Jen jednotlivé chody — tak deset —, které budu servírovat po dvou nebo po třech. V jakém pořadí? Tam se dá také improvizovat. Krém ze sýra brie s dušenými žampiony, vejce plněná bylinkami, italská omeleta se špenátem, závitky s chřestem a uzeným lososem, kuře po alsasku a tři druhy salátů. První: čekanka, vlašské ořechy a modrý sýr. Druhý: kroupy, brambory a čedar. Třetí, můj nejoblíbenější: krevety, avokádo a mango. Dezerty udělám jen dva. Ovocný salát s likérem a flambované palačinky. A nejpříjemnější na tom všem je, že můžeme strávit celé odpoledne u stolu. Se spoustou láhví perlivého vína, ryzlinku a portského. To miluju! To bude nádherný den v Saint-Lambert. V autě se naráz ozvou první tóny svatebního pochodu. Zvoní mi mobil a volá Max. „Haló, lásko! Doufám, že jsem tě před odchodem nevzbudila.“ „Co blbneš, Charlotte? Kde jsi?“ ptá se rozespale, ale i krapet naštvaně. „Jedu na venkov.“ „Co? Co tam budeš v pět ráno dělat?“ „Kvůli brunchi. Jedu na farmu pro kuřata.“ „Brunch? Jaký brunch?“ „Přece dneska, s přáteli.“ „A kde?“ 46

„No… u tebe. Vždyť jsem ti to včera říkala.“ Na druhém konci je pár vteřin ticho. Jejda! Už si vzpomínám. Všechny jsem pozvala na brunch, když se díval na debilní fotbalový zápas v televizi a požádal mě, abych mu o tom řekla později. Ale po zápase byl tak vzteklý na svůj „zasraný klub“, že strávil dvě hodiny na skypu s francouzskými kamarády a nadával na Paris-Saint-Germain. A já jsem byla tak konsternovaná jeho nadávkami na chudáky hráče, kteří jsou přece tak sexy, že jsem se mu úplně zapomněla zmínit, že jsem právě pozvala šest dospělých a dvě děti na následující poledne. „Doufám, že ti to nevadí?“ „Sakra… Ty nevíš, co je za den, Charlotte?“ zeptá se mě tónem, jako když otec kárá svou dceru. Ten tón nenávidím a vždycky se stáhnu do defenzivy. „Přece neděle. Proč?“ „A pro koho dnes pojedu na letiště? Vzpomínáš si?“ Ach ne! Do prdele! Jeho matka! Dnes přiletí královna Victoria! Úplně jsem na ni zapomněla. Ale to mi rozhodně nezabrání v mé kuchyňské terapii. Tím spíš, že to opravdu budu potřebovat, jestli mám tu megeru trpět celý týden. „Aha, to je pravda. Tvoje matka. V kolik přiletí?“ „Ve čtyři.“ „No tak to je skvělý! Do tý doby to určitě skončí.“ „Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad, Charlotte. Aby se to neprotáhlo…“ „Ale ne, neboj. Všechno uklidím. Slibuju.“ Max si vzdychne a nakonec souhlasí. Pak se ještě zeptá, koho jsem pozvala, a já mu řeknu, kdo je na seznamu. Budou tam tři páry, z nichž dva zveme vždycky: Ugo s Justinem a Aiša s P-O. A pozvala jsem taky Marianne s manželem, abych jí poděkovala, že mi zařídila sál na Mont-Royal. I s jejich dvojčaty, která chci poznat. „Děti budou hrozně hodné,“ slíbila mi. Skončím hovor a řeknu příteli, aby si ještě zdříml. Ve skutečnosti chci, aby spal, dokud se nevrátím, a nevšiml si tak, 47

že jsem si půjčila jeho BMW, které je desetkrát bezpečnější než moje auto. A hlavně pohodlnější! *** „Lituju, paní, ale do kurníku zákazníci nesmějí.“ Sympatická farmářka stojí ve dveřích statku a vypadá, že je mou žádostí překvapená. Musela jsem zazvonit u ní doma, protože obchod vedle byl zavřený. „Ano, ale to je pro zvláštní příležitost. Podívejte, dokonce jsem si vzala pracovní oblek, abych něco od slepic nechytla.“ A ukážu jí starou řeznickou zástěru, kterou mi kdysi půjčil Ugo na Halloween. Její lhostejnou reakci jsem nečekala. Myslela jsem, že ji to ohromí. Vždyť s tak opatrnými zákazníky se nesetkává každý den. Aspoň teda myslím. Farmářka má andělskou trpělivost. Velice diplomaticky mi vysvětlí, že si musím vejce koupit v obchodě, který otevře, jakmile se rozední. To znamená za hodinu. To ne, vypadám snad jako holka, co může ztratit hodinu? Už teď jsem kvůli této debatě ve skluzu. „Poslyšte, vyjela jsem z Montrealu za tmy, abych tady byla co nejdřív. Byla jsem přesvědčená, že otevíráte se slepicemi… Ha ha ha!“ Té stupidní slovní hříčce se zasměju sama. Tak vyzkoušíme taktiku, která bývá u mladých žen úspěšnější. Čili: „Vzbudím lítost.“ „Můžete kvůli mně udělat malou výjimku? Prosím. Nemám čas tady hodinu čekat. Musím se vrátit, než se můj manžel vzbudí. Když tam nebudu a neudělám mu vejce na slanině, nebude rád. A protože před pár týdny mluvil o rozvodu, nechci přilévat olej do ohně. Chápete?“ Když si moje posluchačka vyslechne tolik zbytečných informací, zmateně kývne hlavou. Což mě povzbudí, abych pokračovala. „Kdyby se chtěl jen rozvést, to by mi ani tak nevadilo. Ale mám strach, aby neodvedl naši tříletou dcerku. Říkal, 48

že požádá, aby ji měl ve své péči, když se rozejdeme. Ve výhradní péči. Já bych ji mohla vídat jen o víkendech. Myslíte, že by nějaká matka mohla přežít, kdyby viděla svou dceru jen o víkendech? Máte děti?“ Všechna tato sdělení ji totálně vyvedla z míry, což samozřejmě nemá v neděli ráno zapotřebí, takže nakonec ustoupila. Za chvíli přišla do obchodu. A nesla překvapení: dvě kávy. Zřejmě jsem jí zahrála na citlivou mateřskou strunu. Když jsem vypila výbornou kávu, vybrala jsem si dvě biokuřata a vejce. Nic víc už nepotřebuju. Položím nákup na pult. Farmářka začne nákup markovat na megasofistikované pokladně. Poklidně se rozhlížím kolem. „Jé, nevšimla jsem si, že máte i hotová jídla. Počkejte, hned přijdu.“ Páni! Všechno je tady tak lákavé. Co kdybych nakoupila na celý týden? Ušetřilo by mi to čas. Tak do toho. Slaný koláč z kachny na víně, ragú z fazolí a masa, konfitovaná stehna z perličky, kuřecí burgery, kachní paštika. To si pochutnáme. Královna Victoria bude čumět! „Dělá to 123,32 dolaru.“ No, to je mnohem víc, než jsem čekala. Ale berme to jako investici do mého vztahu s tchyní. „A ty vejce jste sbírala kdy?“ ptám se farmářky a podávám jí kartu. „Sbírala?“ „No ano, sbírala v kurníku. Jsou čerstvý?“ „Samozřejmě, buďte klidná. Nemůžou být čerstvější.“ „Dobře, i když nemůžou být tak čerstvý, jako by byly snesený dnes, ne?“ Farmářka se na mě jen divně podívá. Nejsem schopná dešifrovat, co její výraz znamená. Skrývá přede mnou něco? Když odložím tašky do Maxova auta, ještě pořád se ptám, co znamenala ta její neverbální komunikace. Mám nejasný dojem, že mi něco uniká. Opatrně otevřu krabičku s vejci. Jsou bílá, velice čistá, dost velká, ale ne nijak moc. Všechno vypadá, že je v pořádku. 49

Spokojeně zavřu víčko. Hmmm… Ne tak docela. Něco mi vadí. Je to moc dokonalé. Moc v pořádku. Nečekala bych, že vejce přímo z farmy budou tak čistá, řekla bych, že budou trochu špinavá se stébly slámy na skořápce. To je podezřelé. Co kdybych si to šla ověřit rovnou do kurníku? Mohla bych vejce vyměnit. Tak bych si byla jistá, že jsou co nejčerstvější. Zdá se vám, že jsem rozmarná, že? Věřte mi, že je velký chuťový rozdíl mezi právě sneseným vejcem a vejcem, které leží už nějakou dobu v ledničce. Tak kde je ten pitomý kurník? Využiju prvních záblesků světla a pozoruju okolí, kde je nějaká budova, která by mohla být slepičím útulkem. Pozemek je obrovský a je tam nejmíň pět stavení, která jsou skoro stejná. Aspoň pro holku z města. Náhodně zamířím k jednomu z nich s tuctem vajec pod paží. Zimní ráno je mrazivé a je úplné ticho. Je slyšet jen křupající sníh. Tiše kráčím kupředu a, sláva, myslím, že slyším kvokání. Kdákání se ozývá zevnitř. Otevřu dveře a ucítím příjemné teplo. Kurník je pohroužen do ranního šera a já skoro nic nevidím. Ale zato ty statečné nosnice slyším. Připadá mi, že je jich strašně moc. Snažím se nějak rozsvítit, ale nemůžu najít vypínač. Tak půjdeme poslepu. Venku bylo kvokání příjemné, řekla bych až uklidňující. Ale když jsem uvnitř, jsou všechny ty zvuky pro mě nezvyklé a znepokojují mě. Jak postupuju kupředu, znějí až naléhavě. Myslela jsem, že všechny pipiny budou sedět klidně na vejcích v hnízdech… Ale to jsou pohádky pro děti. Tady to kvoká všude. Vypadají hodně rozrušeně. Zahlédnu je, jak utíkají všemi směry, jako bych byla nějaká liška. „Klid, holky.“ Je to ještě horší! Začnou ještě hlasitěji. Kokokodák! Kokokodák! Kykyryký! Vida, je tady i kohout. Šťastný to samec! „Držte zobáky, blbečci!“ Pokračuju klidně až k hnízdům. Teď už kolem sebe vidím líp. Zem je pokrytá hoblinami, které se mi lepí na fialové 50

boty. Grrr… Jednou si koupím praktické boty, které budu moct bez problémů ušpinit. Ale napřed si koupím sexy boty všech barev. Slepice se přede mnou rozestoupí a já se konečně dostanu k jejich hnízdům. Hurá! Na slámě je plno čerstvě snesených vajec. Začnu vyměňovat koupená vejce za ty na slámě. To je geniální! Naráz se v kurníku rozsvítí. Rychle se otočím. Uf! Nikdo tu není. To je asi nějaký automatický systém… nebo na dálkové ovládání. Jejda, budu si muset pospíšit, než mě tu najdou! Rychle dokončím sběr vajec a zamířím k východu. Asi moc rychle. Uklouznu a padnu jak široká, tak dlouhá obličejem do hoblin. Slyším, jak tucet vajec dopadne na podlahu. Do prdele! Snad se všechna nerozbila. Dveře kurníku se otevřou a dovnitř proudí čerstvý vzduch. Ocitnu se tváří v tvář farmářce, která na mě nevěřícně zírá. „Co tady děláte?“ „Ee… nic, nic.“ Zmateně se vyhýbám jejímu pohledu. Namáhavě se zvednu a pokusím se otřepat z kabátu dřevěné hobliny. „Ublížila jste si?“ „Ne, ne, v pohodě.“ „Co jste si myslela? Mohla jste se vážně zranit. Vypadáte vážně jako velice nerozumná osoba.“ Teď řekla něco, co dává smysl. Dobře vím, že nejsem rozumná. A proč bych taky měla být? Můj život by byl mnohem míň vzrušující, kdybych se řídila jen rozumem. A na to, abych byla rozumná, mám ještě dost času, než budu mít děti. Což se doufám jednou stane. Zatímco mě farmářka dál mile poučuje o absenci zdravého rozumu, posbírám vejce, a ani se nedívám, v jakém jsou stavu. Co se má stát, se stane! Nastokrát se jí omluvím a rychle vyběhnu z kurníku. Jako bych byla nějaká zlodějka. 51

Venku mě zima donutí ke spěchu, a tak utíkám k Maxovu autu a na prsa si tisknu vzácný poklad. Rychlostí blesku vlítnu do auta. Položím vejce na sedadlo spolujezdce. S hlavou v dlaních se opřu o volant, abych nabrala dech. Uf! Už teď jsem naprosto vyčerpaná! A vtom si všimnu velkých žlutých cákanců. Jsou všude! Mám je na černém vlněném kabátě, na botách, na sedadlech a dokonce i na volantu. Podlaha je pokrytá hoblinami. Obraz zkázy! A to všechno v přítelově luxusním autě. V tom mém by to tak nevadilo, ale v krásném Maxově BMW s vyhřívanými koženými sedačkami, navigací a parkovacím asistentem je to něco jiného. Je jasné, že mě zabije. Požádá o rozvod ještě před svatbou! Fajn, jen žádnou paniku, musím najít nějakou myčku, kde čistí interiéry. Která je na venkově otevřená v neděli brzy ráno. S trochou úsilí se najít dá. Tak rychle, než to všechno zaschne! *** Dát si v poledne perlivé víno je vrcholem blaha. Hlavně když se popíjí k vynikajícímu jídlu, které našim hostům chutná. Rozhodla jsem se začít s jídlem, i když Ugo s Justinem ještě nedorazili. Mají hodinu zpoždění! To už je dost dlouho, takže pozvu všechny ke stolu. Nicméně taková Ugova nedochvilnost mě trochu znepokojuje. To opravdu nemívá ve zvyku. A navíc se ani nenamáhal mi zavolat. Vychutnávám si plněná vejce, která jsem připravila z nových vajec koupených ve večerce na rohu. A nakonec to se spoustou šafránové majonézy není tak špatné. Ve velké jídelně panuje živá atmosféra. Aiša a P-O si povídají s Maxem. O čem se můžou bavit? Nenápadně napínám uši, ale nechci být nezdvořilá k Marianne, která mi vypráví o svém posledním lyžařském zájezdu do švýcarských Alp. 52