Horko domácího krbu by Nakladatelství JOTA

Blanka Hošková Horko domácího krbu

JOTA / 2015

Byla to téměř třetí stoletá voda za posledních dvanáct let. Nebylo to sice tak fatální jako známé povodně v letech 1997 a 2002, ale pokud se to někoho dotýká osobně, znamená to v jeho životě určitou soukromou tragédii. Byť přechodnou. A jednoho června jsem to začala zažívat i já. V důsledku vytrvalých dešťů posledních dnů se zvedla hladina řek a velká voda zasáhla nejprve Moravskoslezský kraj, posléze i Olomoucký, Jihočeský, Zlínský a Královéhradecký. O život přišlo třináct lidí, škody přesáhly přes pět a půl miliardy korun. Vodou bylo zasaženo téměř pět tisíc domů, z nichž bylo padesát čtyři určeno k demolici. Bylo evakuováno více než čtrnáct set lidí. Šlo o katastrofální povodně, které způsobila série běžných letních bouřek, jež se vypršely na relativně malém území. Zatímco běžná bouřka trvá deset, patnáct minut, pak se odsune a voda odteče, na Moravě přicházela jedna bouřka za druhou. A přesně tak to bylo i v mém osobním životě. Po relativně slunečném a klidném období přišlo období bouřek, rychle po sobě jdoucích, které způsobily příliv, jak říkají starousedlíci postižených oblastí, hotového neštěstí. S jedním rozdílem. Zatímco naše domácí bouřky trvaly deset, dvacet minut, nechtěly se odsunout a nakumulovaná voda neodtékala. Ba naopak, jejich síla nabírala na intenzitě a voda po nich stoupala čím dál výš. Začala jsem se topit, ale bylo zřejmé, že pokud sama nezačnu plavat, živá nevyváznu. A začala jsem si to uvědomovat právě v těchto dnech.

* 5

Do původního zrekonstruovaného domku na periferii Zlína jsme se přistěhovali před šesti lety. Já jsem byla mladá a zamilovaná, můj muž úspěšný a cílevědomý. Mé nevlastní dceři Dominice, kterou jsem vyvdala, bylo tenkrát deset let a já jsem věřila, že si k ní najdu cestu a budu ji považovat za svoje dítě. Věřila jsem slovům svého novomanžela a těšila jsem se na krásný rodinný život nezatížený nedostatkem peněz. Šimon byl jednatelem brněnské společnosti prodávající luxusní auta a souběžně provádějící jejich kompletní servis. Protože společnost byla úspěšná, rozšířila svoji činnost a vznikla tak filiálka ve Zlíně, kde se stal můj muž součástí vedení.

* V gumákách a s koštětem v ruce jsem odhrnovala nánosy bahna z chodníku, vedoucího od branky k domovním dveřím. Voda pomalu opadávala a já se snažila zprůchodnit a odbahnit cestu, neboť Dominika ani Šimon ještě nebyli doma. Slunce už naštěstí chvilkami vykukovalo zpoza mraků a začínalo hřát. Doufala jsem, že brzy začne všechno vysychat. Naštěstí se voda zastavila pod naším domem a nenahrnula se dovnitř. Odhrnovala jsem postupně nánosy bláta a uvědomovala jsem si, jaké máme štěstí, že se voda nedostala až do stavení. Pětiletý syn Kryštof si doma hrál a o hříčkách přírody neměl nejmenší tušení. Najednou k mým uším dolehl srdceryvný dětský pláč. Vběhla jsem do domu, skopla ze sebe vysoké gumové boty a spěchala jsem do obýváku. Kryštof seděl v křesle a vřískal, protože mezitím, než si stihl odběhnout do pokojíčku pro svého oblíbeného modrého fiátka, zvládl mu s dychtivou 6

pečlivostí vylízat Černouch misku s vanilkovým tvarohem. Chlapec si ji nezodpovědně nechal volně položenou na malém stolku a na jeho svačině si pochutnal někdo jiný. Černouch je náš bílý kocour, který má černé ucho. Jeho jméno se tedy nevyslovuje Černouch, ale Černo-uch. Dalo by se vlastně i říct Černuch, jak to zjednodušil Kryštofek, ale protože mi to zní podobně jako eunuch, zásadně toto oslovení odmítám. Vlastně dnes už šestnáctiletá dcera Dominika, kterou jsem před šesti lety vyvdala, kočku též nijak neoslovuje. Objekty, hodnými jejího blahosklonného zájmu, se stávají krásní mladíci a muži, kteří působí inteligentně, sečtěle, mají všeobecný rozhled a nekoukají na nějakou tu korunu. Musí ji umět rozesmát, ohromit, přivést do rozpaků, nosit na rukách, snášet modré z nebe a obdivně k ní vzhlížet. Je tedy zřejmé, že se zmítá v neustálém hledání a tápání, pochybování a zvažování. I já jí připadám jako tvor, nehoden její pozornosti, a tedy si nezasluhuji její vstřícnost a snahu, natož abychom spolu navázaly nějaký více srdečný vztah, jak jsem si kdysi přála. O kočce tedy ani nemluvím. Vzhledem k tomu, že její uznávanou autoritou je otec, který je věčně v práci a při těch málo příležitostech, kdy se spolu vidí, resp. kdy se sejde celá rodina, ji víceméně, až na nějaké občasné výjimky, podporuje, zvedla jsem bílý prapor. Snažím se neprovokovat a udržovat příměří na všech čtverečních metrech našeho domácího teritoria. Protože Kryštof začal vřískat jako na lesy a já mám raději ticho a klid než zbytečný rámus, který se poslední dobou ozýval v našem domě čím dál častěji, odešla jsem do koupelny. Svlékla jsem si špinavé oblečení a umyla si ruce, abych se mohla chvíli věnovat dítěti. Při té příležitosti jsem se na sebe podívala do zrcadla 7

nad umývadlem. Unavené oči se už ani nesnažily zažehnout jedinou jiskřičku při pohledu na svůj vlastní odraz v zrcadle, mastné vlasy ráno narychlo sepnuté do asymetrického drcku a jemná povadlá kůže na krku způsobily to, že na místo jakéhosi vzteku a tiché zlosti na vrtkavé počasí a práci navíc nastoupil v mém nitru pocit smutku. Proč se tolik honím, co z toho mám, jak se mi to všechno vrací? Umyla jsem si ruce a šla jsem do lednice zjistit, zda ze včerejší dvojnásobné dávky rozšlehaného, nasladko ochuceného tvarohu ještě něco zbylo. Bohužel se tam skvěla jen malá miska. Sice též s tvarohovou porcí, ale ochucená pažitkou a jarní cibulkou. A takovou dobrotou bych se svému pětiletému synovi nezavděčila. Než jsem zhodnotila zásoby v domácnosti, Kryštof se přece jenom trochu uklidnil a už jen přerývaně škytal s očima upřenýma na železného Tomáše, koulejícího očima a sunoucího se po kolejích. Kovový modrý fiátek mačkal v dlani a držel ho tak, aby i jeho světýlka mohla sledovat dění v televizi. Musela jsem se usmát. Vždycky, když jsem se dívala na jeho kulaťoučký obličej a čistý pohled, když na mne promluvil svým bezelstným hláskem anebo ke mně natáhl své buclaté ručky v absolutní důvěře v bezpečí a konejšení, uvědomila jsem si, že právě pro tohle mi stojí za to chodit po tomto domě s vařečkou v ruce. S vysavačem, s konvičkou, s kolíčky na prádlo, s houbičkou na nádobí a hadrem na schody. V poslední době mi však připadalo, že to není ten správný způsob, jak vytvořit synovi pocit domova, zázemí a bezpečí. Ano, jistě, je to součást rodinného krbu a jeho tepla, ale nějak se mi zdálo, že začíná chybět láska. Taková ta všudypřítomná a přirozená. Ve volných chvílích jsem mu dávala najevo 8

já tu svoji, ale měla jsem pocit, že malé dítě jí potřebuje víc. Dvakrát víc, nezměrně víc, nevyčerpatelně. I když musím uznat, že lásku mu projevoval i Černo-uch, ovšem pouze za piškot, případně kus jiného dětského, potažmo kočičího pamlsku. Jak už jsem předeslala, šestnáctiletá Dominika neměla příliš času rozsévat po domě lásku, vstřícnost či jakoukoliv jinou podobu náklonnosti či vzájemnosti. A to bohužel ani v případě nevlastního bratra. Zvláštní je, že přesto, že většina jejích vrstevníků byla trapná, narušená nebo jinak ujetá, ráno kvůli nim trávila třicet minut v koupelně, za šminky dávala téměř dvě třetiny svého, na můj vkus přemrštěného kapesného a jednotlivé halenky z nemalého šatníku nosila maximálně jednou do měsíce, aby se neokoukaly. Kryštofův tatínek dával synovi svou lásku v podobě občasného lízátka, mléčné čokoládové tyčinky nebo barevných lentilek. V podobě pozdravu nazdar chlape, občasné pusy na dobrou noc anebo větou Jasně, zítra to spolu zkusíme, postavíme, opravíme… Zítra se na to spolu mrkneme bylo taky časté. Z těchto jednotlivých závazků pak tvořil balíčky, řádově tak po pěti, sedmi kusech nesplněných slibů a jako odškodnění ho vzal s sebou do autoopravny, součásti firmy, podívat se na auta. Většinou se spolu prošli po servisu, Kryštof si zvolil auto, na které si ukázal, a mohl se do něho posadit za volant, zablikat a zatroubit. Taky se šel s nějakým strejdou podívat na motor, udivit kolemstojící (podřízené svého otce) svým pětiletým rozumem a přehledem o autech, vyprovokovat je tím k pochvale, někdy dokonce i potlesku, aniž by tušil, že v samé podstatě jde jen o pouhopouhou klaku. A jako třešnička na dortu bývala návštěva cukrárny naproti servisu, kam ho vodila teta Štěpánka, která, přestože sama v práci 9

kávu vařila, pocucávala latté, zatímco Kryštof se vrtal v nazdobených pohárech s obrovským kopcem nadýchané šlehačky. To se potom vždycky vrátil Kryštofek domů s pocitem, že za ruku ho drží sám velký Bůh, a ten den byl nejhezčí ze všech posledních dvanácti, dvaceti nebo pětadvaceti, v celé řadě všedně ubíhajících dní, kdy já jsem s ním jenom stavěla kostky, vymalovávala obrázky, vařila všechny druhy jeho oblíbených kaší, denodenně jsem s ním chodila do školky a ze školky, čutala si na zahradě s míčem, vyprávěla pohádky a učila ho poznávat barvy. Hluboký talíř s čerstvě uvařenou krupicovou kaší jsem položila před Kryštofa, posypanou kakaem i troškou skořice, vydatně zalitou rozpuštěným máslem. Jeho výraz jsem vnímala jako zadostiučinění, poděkování i vyznání lásky. Dětská zářící očka jsou nejkrásnější světýlka na zemi. „Pěkně papej,“ poradila jsem mu zbytečně. „A Černouchovi nedávej.“ „Neboj, nedám,“ slíbil mi syn, zatímco si lžičkou v talíři vytvářel světlehnědou patlaninu. Přidřepla jsem k němu a sledovala jsem, jak soustředěně promíchává světlou a tmavou hmotu. Usmála jsem se. Kryštof se na mne podíval a mlaskl mi neobratnou pusu na tvář. Mám tě rád, přála jsem si slyšet větu, o které jsem věděla, že existuje. Mám si ji vyprosit alespoň u syna? Prcek měl právě plnou pusu nevzhledné pochoutky. „Mám tě ráda,“ řekla jsem mu a nedočkavě visela na jeho rtech. Skutečně jsem v tu chvíli potřebovala slyšet, že mě má někdo rád. Nebesky se na mě usmál svýma modrýma, pomněnkovýma očima a přestože mu gejzír kaše smíchaný se 10

slinami prskal z pusy, nemohla jsem se přeslechnout: „Škoda, že velké vlaky neumí mluvit jako Tomáš.“

* Mezi jednotlivými úkony na zahradě a kontrolou Kryštofa jsem odbíhala k televizi a sledovala jsem přímý přenos ze zatopených oblastí. Už poněkolikáté jsem vytáčela číslo na Dominiku, která mi nezvedala telefon. Konečně. „No?“ ozvalo se znuděně ve sluchátku, ale neměla jsem čas ani náladu si uvědomovat, jakým tónem se mnou mluví. „Kde jsi? Prosím tě, potřebovala bych, abys přišla co nejdříve domů,“ řekla jsem více méně prosebným nežli autoritativním tónem a dle toho se mi dostalo patřičné odpovědi. „A proč jako? Jsem u Oskara a sledujeme zprávy. Všude se vylila voda.“ „A to tě nenapadlo jít okamžitě domů?“ nechápala jsem a přemýšlela jsem, zda je možné, aby se i mojí nevlastní dceři snížila s opadávající vodou hladina jejího IQ a smísila se s bahnitou říční špínou, která už nenávratně odtékala pryč. „Hmm, napadlo, ale tady je sucho a útulno.“ „Tak se seber a okamžitě mazej domů, potřebuji, abys pohlídala Kryštofa,“ začala jsem vkládat do svého hlasu více naléhavosti. „U nás je taky voda?“ ptala se moje nevlastní dcera se stejným zájmem, jako by zjišťovala, jestli se vylila i voda z Indigirky. „Mazej domů, všechno zjistíš, až dorazíš. Já musím do školky.“ 11

„Ale jak mám jít domů, když je povodeň?“ zkoušela a já jsem zcela zřetelně slyšela její tlumený smích, který patřil Oskarovi. Bylo zřejmé, že v něm nachází maximální oporu a podporu. „Nehodlám s tebou dál diskutovat. Je konec června, sundáš boty a těch několik metrů dojdeš. Nebo tě Oskar přiveze.“ Na druhé straně byl chvíli klid, patrně přiložila ruku na telefon a společně s Oskarem hledala další argumenty proti mně. „Může si stříknout vodu do motoru,“ papouškovala po chvíli a čekala na vítězství. „Oskar bydlí na kopci, tam se voda nedostala a na silnici už taky není. Doveze tě k domu a zahradou to projdeš. Za patnáct minut očekávám tvůj příchod,“ ukončila jsem a cítila jsem, jak zrychleně dýchám. Proč s ní musím vždycky tak sáhodlouze vyjednávat? Šimon by řekl jen jednu větu a do deseti minut by byla doma.

* „Tak co, jak to tam vypadá?“ zeptala se Dominika, když jsem se vrátila ze školky, do které jsem chodila odpoledne na pár hodin uklízet. Po dlouhé době jsem v jejím hlase cítila účast. „Je to dobré, voda se zastavila kousek pod budovou, takže se, dá se říct, nic neděje. Nejhůř to odnesla celá jižní část vesnice dolů od náměstí. Konopáčkovi měli vodu do půlky kuchyně a Orálkovi taky.“ „No jo, copak Orálkovi,“ zhodnotila s despektem dcera a mně tím připomněla, jak se kvůli nejmladšímu a nejhezčímu Orálkovi v sedmé třídě trápila, a když zjistila, že o ni skutečně zájem nemá, začala se do něj navážet alespoň kvůli jeho příjmení. A nejmladší 12

Orálek dal svým chováním najevo, že je nejen pohledný, ale i inteligentní a její provokace s úspěchem ignoroval.

* V půl deváté večer se přihrnula další velká voda, tentokrát v podobě příchodu mého manžela. „Nahrnulo se nám to do dvora, dovedeš si to představit? Museli jsme to všechno zachraňovat sami, protože máme hrozně schopné hasiče a vykašlali se na nás,“ láteřil jízlivě. „Na vás možná jo, ale na lidi ne,“ měla jsem pocit, že bych se měla postavit na stranu mužů v uniformách, které jsem dnes odpoledne sledovala při práci. Chvilkami mně to až vhánělo slzy do očí, když jsem viděla tu jejich spolupráci, součinnost a obětavost. V duchu jsem musela před nimi smeknout. „Co to plácáš, víš, kolik máme na dvoře aut?“ „No právě, aut,“ nemohla jsem mlčet. Mávl rezignovaně rukou a zadíval se na televizi. „Co máme k večeři?“ vzpomněl si, jakmile se uklidnil a jeho organismus začal vysílat signály svých potřeb. „Něco si vezmi,“ zavolala jsem od žehlicího prkna. „To myslíš vážně?“ mluvil se mnou jako se svojí sekretářkou, která mu nedopatřením osolila kávu. „Nekřič, Kryštof dnes špatně usínal, tak ať ho nevzbudíš,“ napomenula jsem ho a přemýšlela, jestli jsem dnes vůbec něco obědvala a večeřela já. Obědvala. Dojedla jsem čtyři polévkové lžíce studeného Kryštofova světle hnědého amarounu. Za chvíli vplula do obýváku Dominika s usmaženými vajíčky a dvěma krajíci chleba, které položila před otce. 13