Tento překlad byl vydán s laskavou finanční podporou NORLA.
Copyright © Jo Nesbø, 2010 Illustrations Copyright © Per Dybvig, 2010 Vydáno ve spolupráci se Salomonsson Agency Translations © Jiří Vyorálek, 2012 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN: 978-80-7462-307-3
3. kapitola
Sedminozí pavouci a Apollo 11
Na druhý den mluvili všichni ve škole o soutěži pěveckých sborů a o tom, kdo a jak pro koho hlasoval. „Sbor Lea Tenorsena,“ vykřikl někdo. „Tenorsenův sbor,“ ozývali se zase jiní. A našli se i tací, kteří zkrátka jen utrousili: „Lea Tenorsena.“ Poslední a závěrečné kolo soutěže SBORec se koná už dnes večer. Pochopitelně se budou všichni dívat. A hlavně na Lea Tenorsena. O velké přestávce seděly holky na lavičce před třídou, svačily a bavily se o jeho uhlazené dlouhé ofině, která takřka zakrývala modré líbezné oči, o jeho dokonalých zubech, které měl v ústech seřazené jak nabílo natřený plaňkový plot. „Hele, fakt jako ne,“ začala Alfabeta, která nejenže byla nejhezčí holkou ze třídy, ale šla jí taky nejlíp matika, gymnastika, kosmetika a v podstatě skoro všechno, co končilo na příponu -ika. „Si fakt prostě jako myslím, ne, že bysme si měly založit vlastní sbor. A příští rok se jakože do tý soutěže přihlásíme.“
A jako obvykle, když Alfabeta s něčím přišla, ostatní holky jen přikyvovaly. Teda kromě Lízy. Té bylo milostivě dovoleno usadit se na samém konci lavičky. Alfabeta hodila na stranu své dlouhé blonďaté vlasy a prohlížela si čerstvě nalakované nehty. „Hele, já jsem si prostě jako stopro jistá, ne, že to všem natřeme. Se na nás jakože koukněte. My prostě jako hýříme šarmem, vnitřní krásou a tak, ne.“ Líza obracela oči v sloup, ale žádná z holek si toho nevšimla. A i kdyby ano, bylo by jim to stejně úplně fuk. „Hele, Alfabeto, a jak se prostě takovej sbor jako zakládá, ne?“ zeptala se jedna z holek. „To je brnkačka,“ prohlásila Alfabeta a prohlížela si přitom konečky vlasů. „Musíme prostě jen splašit nějakýho toho sbormistra.“ „Hele, ale jak ho prostě jako splašíme, ne?“ Vtom nad nimi zazněl výkřik: „Sbormistra?“ A v tomtéž okamžiku se cosi přiřítilo vzduchem a přistálo s plesknutím dvou podrážek velikosti 28 přímo před nimi. Mezi pihami probleskovaly dvě oči. Na malinké hlavičce měl nakřivo posazenou obrovskou oranžovou čepici. „Senza, hlásím se o místo.“ „Hele, kde ses tu jakože vzal?“ nechápala Alfabeta. „Police na klobouky,“ culil se Bulík, zmačkal ubrousek od svačiny a v dokonalém oblouku jej hodil do koše vedle Lízy. „Kdy mám nastoupit?“ Alfabeta protočila panenky. „A to máme jakože mít za sbormistra zrzavýho skřeta?“ Sedminozí pavouci a Apollo 11 | 33
Ostatní holky se hihňaly. „Už vidím, jak by pro nás někdo hlasoval,“ zašeptala jedna z nich. „Všichni by se potrhali smíchy,“ špitla zase jiná. „Hele, ty mrně, až naprší a uschne,“ vysmála se mu Alfabeta. „Moje nabídka vyprší přesně za pět vteřin,“ oznámil Bulík. „Čtyři, tři… Teď, takže co vy na to?“ A holky odpověděly sborově: „Nééé!!!“ „Co naplat,“ utrousil Bulík. „Ale až to příští rok vyhrajeme, nechoďte za mnou, že jsem vám nedal šanci.“ „Vyhrajeme?“ nechápala Alfabeta. „Si piš,“ prohlásil Bulík. „A koho máš jako na mysli tím my?“ „Líza bude zpívat soprán a já tenor.“ Holky dostaly záchvat smíchu, ale Líza se mračila. „Bulíku…“ užuž chtěla něco říct. „A budete se jako nějak jmenovat?“ hihňala se Alfabeta. „Že váháš,“ řekl Bulík a maloval písmena do vzduchu, přičemž s pomalou a přehnanou obřadností vyslovoval název sboru: „Bulíkův Zcela Harmonický a Nadmíru Smíšený Sbor.“ „Cha cha,“ smála se Alfabeta pohrdavě. „A to jakože ten váš sbor tvoří jenom dva členové, jo? Leo Tenorsen jich má jakože nejmíň třicet.“ „Kdo říkal dva?“ namítl Bulík. „Se ví, že je nás víc.“ „A jakože kdo teda?“ „Nó… doktor Proktor bude zpívat baryton,“ spustil Bulík a svraštil jedno obočí, zatímco počítal na prstech, jako 34 | DOKTOR PROKTOR A KONEC SVĚTA. MOŽNÁ…
by bylo kdovíjak těžké zapamatovat si všechny členy. „A… a altu se ujme jeho snoubenka Julieta Margarínová. No, a pak tu máme samozřejmě Perryho a jeho kastrátový hlas.“ „A tenhle Perry, to je jakože kdo?“ „Sedminohý peruánský savý pavouk. Dosahuje tak vysokých tónů, že člověk bez hudebního sluchu není vůbec schopen je zachytit. Zkrátka hudba jedna báseň.“ „Pche,“ sykla Alfabeta. „Hele, Bulíku, už nás zase taháš za nos. Každý přece ví, že žádní takoví sedminozí peru… peru… neexistují.“ „Že ne? Tak se prosím seznam…“ Bulík si sundal oranžovou čepici z hlavy, „…s Perrym!“ Holky vykřikly. Některé tak nahlas, že jim popadaly chleby na zem. Poněvadž na temeni Bulíkovy hlavy skutečně spatřily černého pavouka s nohama do o. Po pravdě řečeno moc peruánsky nebo savě nevypadal. A do zpěvu mu taky zrovna nebylo. Ale pokud si dal člověk tu práci, napočítal opravdu sedm nožiček. „Te-te-tenhle jakože umí zpívat, jó?“ odfrkla si Alfabeta. „Levou zadní,“ prohlásil Bulík. „Neslyšíš?“ Bulík zavřel oči a unešeně kýval hlavou do stran, zatímco si s mumláním pobrukoval: „Álelúja, álelúja…“ Holky hleděly na ty dva s vykulenýma očima. Líza vzdychla. Tohle jí přišlo ještě trapnější než obvykle. „Hele,“ ozvala se Alfabeta. „Já slyším fakt jenom tebe, ty scvrklý pako.“ „Koho taky jiného,“ vložila se do toho Líza. „Říkal přece, že saví pavouci zpívají tak vysoké tóny, že lidi bez hudebního sluchu je nejsou vůbec schopni zachytit.“ Sedminozí pavouci a Apollo 11 | 35
Alfabeta zůstala stát s otevřenou pusou. Neboť hudba, či spíše lidově řečeno muzika, taky končí na příponu -ika. A Líza si tu dovolí téměř bez okolků tvrdit, že ona — Alfabeta — nemá hudební sluch! „Álelúja, álelúja,“ zpívala Líza a v rytmu s Bulíkem kolébala hlavou do stran. „Tak to by stačilo,“ odfrkla si Alfabeta a zvedla se k odchodu. „Členky mého sboru, odcházíme.“ Holky zvedly brady nahoru a odpochodovaly kolem Lízy, Bulíka a Perryho ven na školní dvorek. „Jo, jo,“ povzdechla si Líza. „A je po kamarádkách. A po sboru. Zrovna když jsem dostala místo na jejich lavičce.“ „Aspoň je tu teď víc místa,“ řekl Bulík a posadil se vedle ní. „A komu by se chtělo zpívat ve sboru, když může hrát v orchestru?“ A když se nad tím Líza tak zamyslela, měl Bulík asi pravdu. „To byl ale náramně pěkný pavouk.“ Lízu a Bulíka ten hlas pořádně vylekal. Neslyšeli totiž nikoho přijít. Nad nimi stanula shrbená postava učitele dílen, Gregora Galvania, který si je — nebo lépe řečeno Bulíka — měřil něčím, co by se dalo vyložit jako lačný pohled. „Pan Škytal,“ ujelo Bulíkovi. „Pan Škytal?“ nechápal Galvanius, zatímco oční víčka mu kmitala přes mírně vyboulené oči, které nespouštěl z Perryho. „Takže takhle říkáš téhle dobrůtce?“ „Jó, tenhle?“ usmál se Bulík. „Mezi přáteli se mu říká jen Perry. Máte rád pavouky, pane Galvanius?“ 36 | DOKTOR PROKTOR A KONEC SVĚTA. MOŽNÁ…
„Tuze rád,“ odpověděl Galvanius, z pusy mu vyklouzl dlouhý jazyk a olízl si rty kolem dokola. „Dá se říct, že hmyz tak nějak všeobecně.“ „Páni,“ vypadlo z Bulíka. „Tak tohle je sedminohý…“ „…peruánský savý pavouk,“ doplnil ho Galvanius. „A k tomu tučný a parádní kousek, jen co je pravda.“ Z jednoho koutku úst se mu začal řinout proud slin. Bulík zvedl oranžovou čepici a opatrně si ji nasadil přes Perryho na hlavu. „To víte, je zima,“ prohodil Bulík. „Perrymu omrznou nožičky raz dva. No, a když těch nožiček máte sedm, může být těch omrzlin… ehm, až nad hlavu. Nebo se mýlím?“ Líza se přistihla, že tam jen tak stojí a pokukuje Galvaniovi po botách. Vypadaly nově. Zbrusu nově. Vlastně až nenormálně nově. Když se nad tím tak zamyslela, takhle nové boty ještě v životě neviděla. „Co se tu děje?“ zaslechli něčí hlas. Patřil paní učitelce Strobeové. Galvanius nahlas škytl a celý zrudl v obličeji. „Neměli byste už upalovat na hodinu?“ „A-ale vždyť ještě nezvonilo,“ namítla Líza. A vtom se školní zvonek — jako by podléhal rozkazům paní Strobeové — rozřinčel. Ostře a bzučivě jak čmelák v prázdné sklenici od marmelády. Bulík a Líza vyskočili z lavičky a pelášili do třídy. Za sebou zaslechli přísný hlas paní Strobeové: „To se týká i vás, Gregore.“ „Jistě, paní Strobeová, už letím.“ Sedminozí pavouci a Apollo 11 | 37
Načež Galvanius odskákal pryč v dlouhých a podivných skocích. A jakmile Líza s Bulíkem dorazili zpátky do třídy a hodina začala, všimla si Líza, jak Alfabeta a ostatní holky sklonily hlavy k sobě, hihňaly se a vrhaly směrem k ní a Bulíkovi škodolibé pohledy. A Líza si pomyslela, že měl Bulík přece jen pravdu. Komu by se chtělo zpívat ve sboru, když může hrát v orchestru? A orchestr má zkoušku už dneska večer.
38 | DOKTOR PROKTOR A KONEC SVĚTA. MOŽNÁ…