Copyright © Eric Kahn Gale, 2011, 2013 Translation © Květa Kaláčková, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-381-3
Jak dělat potíže, aniž by ses do nich sám namočil, jak řídit školu a být Někdo Ten nadpis je zbytečně dlouhý, ale mluví za vše. Hlavním vzkazem téhle příručky totiž je: Vypořádat se s tím. Jsem šesťák. Ve škole trčím už od školky a za tu dobu jsem se pár věcí naučil. Především jsem pozorovatel, takže vidím, co funguje a co ne. Proč je něco vtipné, když to řekne jeden, a druhý vypadá jako blbeček, když řekne totéž? Proč někteří musí sedět sami, zatímco jiní jsou kamarády zavaleni? Nad těmito dvěma otázkami jsem hodně přemýšlel a teď jsem tu, abych ti řekl, že znám odpovědi. Letos jsem přežil sloučení dvou základek, ve společnosti děcek desetkrát větších, než jsem já. Podrobil jsem si celý šestý ročník, mám spoustu přátel a všichni dělají, co chci. Ani učitelé se mnou nezametají. Byl to ten nejlepší rok z celého mého života a všechno jsem si to zařídil sám. A jak se mi to povedlo? To se ti právě chystám povědět. 7
Zápis č. 1 Vždycky jsem chtěl být normální a nemít
žádné problémy, a hezky se mi to dařilo celých
jedenáct let. Jenže dneska byl první den v šesté
třídě a věci začaly být divné.
Když jsem vešel do třídy, Jason Crazinsky už
držel za ramena Melody Millerovou a nabádal ji, aby se ani nehnula. Rozčiluje mě už jen
myšlenka na to, co jsem viděl. Nesnáším, když se jí takhle dotýká.
Stalo se to pár minut před začátkem první
hodiny a všichni stáli kolem v hloučku. Jason
zvedl levou nohu do vzduchu a významně se na Melody podíval. Zatřásla se.
Tohle už dělával lidem dřív, říká tomu
„ukázka karate“. Snažím se být pořád
nenápadný, takže si mě nikdy nevybral, ale
vážně se mi nelíbilo, jak si na Melody vyskakuje.
Chodil jsem s ní do školky a pokaždé, když jsme si hráli na domeček, byla moje máma. Takže
když jsme teď starší, cítím, že ji musím bránit. Chystal jsem se Jasona napadnout, připraven vrátit mu úder a vyprostit Melody z jeho
sevření.
„Hé-ja!“ vykřikl Jason a vykopl nohou
třikrát do vzduchu jen pár centimetrů od jejího 8
nosu. Odstoupil a uklonil se třídě ještě dřív, než jsem se vůbec stačil pohnout. Melody tam stála jako přimražená.
Úžasný, vydechl někdo. Jason se usmál. Je
hubený, ale dost silný. Pořád se tváří, jako by byl naštvaný. I když, možná se tak netváří, možná prostě je pořád naštvaný. Neustále
někoho vyzývá na souboj pěstí nebo chce na
někom předvádět svůj černý pásek z karate. „Kung-fu!“ zařval Adrian Noble. „S tím
můžeš někoho úplně zničit!“
„Ka-ra-te,“ opravil ho Jason. „A používá se
jen k sebeobraně.“
No jasně, třeba k sebeobraně proti drobné
holce, kterou přimáčkneš ke zdi. Proto mu říkám Jason Prasinsky.
„Dík, žes mě zachránil, Eriku,“ praštila mě
Melody dlaní. „Tos tu celou dobu jen tak stál?“ „Promiň! Co jsem měl asi udělat? Nechci si
s Prasinskym nic začínat.“
„Jsi ubohej. A on je blbec,“ vykřikla do
prázdna. „Všichni v týhle třídě potřebujou vyrůst!“
Osobně si myslím, že Melody mluví tak
nahlas proto, že je malá. Lidi by ji prostě přehlíželi, kdyby si tam dole nevřískala.
„Nejsme malý děcka,“ pokračovala. „Kdy
vám to už konečně dojde, lidi?“ 9
„Š-š-š,“ zašeptal jsem, zatímco jsem ji vedl
třídou. Na problémy je moc brzy. Chci, aby šlo letos všechno hladce.
V naší čtvrti je šestá třída posledním
ročníkem prvního stupně a všichni se už cítí
moc staří na to, aby tu trčeli. Proto se podle
mě chovají tak divně. Jsme teď nejstarší ve
škole, takže bych řekl, že se nemáme koho bát, jen sami sebe.
Pan Whitner vešel do třídy a pokusil se získat
naši pozornost. Nepovedlo se mu to. Všichni byli
natolik zaneprázdněni vítáním kamarádů, které celé léto neviděli, že si ho sotva všimli. Já jsem se rozhlížel po Donovanovi.
Ve chvíli, kdy nám Whitner oznámil, že
nám místa, která si dnes vybereme, zůstanou natrvalo, třída vybuchla. Sotva to dořekl,
všichni se tlačili do lavic. Lidi, vedle kterých se
dnes posadíme, budou určovat náš osud po celý rok. Melody mě popadla za hlavu a otočila ji
k sobě.
„No tak, dělej!“ zaječela a strhla mě na židli
vedle sebe.
Melody se nikdy neptá na cizí názor, ale mně
to nevadí. Byl jsem rád, že chce sedět se mnou. Zleva vedle mě zůstalo volné místo, a tak jsem
na něj položil ruku. Ani ne o vteřinu později
jsem vyjekl bolestí, když mi Colin Greene přisedl 10
prsty. Je to největší nula ve třídě, už od první třídy. Na ruce jsem cítil skrze jeho obnošené
tepláky něco vlhkého. Raději se neptám, co to bylo.
„P-promiň,“ poprskal mě Colin a rychle vstal.
Odtáhl jsem ruku a z tváře jsem si setřel slinu. „Držím tu místo Donovanovi,“ řekl jsem. Donovan White je můj nejlepší přítel.
Kamarádíme se od čtvrté třídy, kdy jsme spolu byli ve dvojici pro projekt v hodinách občanky.
Udělali jsme tehdy rekonstrukci občanské války. Zůstal jsem vzhůru celou noc, pročítal jsem Wikipedii a psal scénář, zatímco on vybíral
heavymetalovou hudbu, která by se ke scénce hodila. Všechno jsme si zahráli sami, já jsem byl lepší jako generál a jemu zase šly fakt
přesvědčivé mrtvoly.
„Kde je Donovan?“ zeptal jsem se Melody.
Uchechtla se: „Pracuje na párku číslo čtyři.“ Donovan je tlusťoch. A Melody zase umí být
pěkná mrcha. Ale mně se to na nich líbí.
Otevřely se dveře a někdo vešel. Nebyl to
ale Donovan. Tedy, ne ten Donovan, jakého
jsem znal já. Jeho dlouhé splihlé světlé vlasy,
o kterých všichni říkali, že by vypadaly hezky,
kdyby byl holka, byly ty tam. Teď měl střih
jako voják. Zmizela i rovnátka, velké koňské zuby mu visely z pusy, protože neměl dost 11
široký horní ret, aby je zakryl. Chybělo ale ještě něco: aspoň deset kilo prsou, zadku a břicha. „Donovane!“ vykřikl jsem. „Držím ti tu
místo, chlape. Co se s tebou stalo?“
Věděl jsem, že byl celé léto na táboře, ale
tohle bylo směšné.
Prošel kolem, aniž by se na mě podíval.
„Velkej D!“ zakřičel Adrian Noble, třídní obr.
„Tady, kámo!“
Adrian má dioptrické sportovní brýle
místo normálních. Nosí je pro případ, že by potřeboval někoho povalit po cestě k pítku.
„Hej, Donovane! Držím ti místo!“ ozval jsem
se znovu.
„Pošuku,“ postavil se Jason Prasinsky. Civěl
na mě svým neustále naštvaným výrazem. „Drž klapačku.“
Ve třídě byl pořád hluk, takže to pan
Whitner neslyšel.
„Co to říkal?“ zeptal jsem se Melody.
„Neposlouchej ho,“ řekla dost hlasitě, aby to
slyšel i on. „Je to vůl.“
Otočil jsem se na něj, ale tentokrát se
postavil Donovan. Zíral na mě, jako by mě viděl poprvé v životě. Jeho tenké rty se stáhly do úšklebku.
*****
12