Do galerie

Petr Štembera-Štěpování, 1975, foto: Moravská galerie, sbirky.moravska-galerie.cz

Ve druhé části textu věnovaného počátkům umění akce v Čechách se kurátorka Galerie Luxfer Kateřina Štroblová soustřeďuje na nejdůležitější představitele těchto aktivit od 70. let do současnosti.

Přelom 60. a 70. let a počátek normalizace znamenal zlom, po němž se charakter umělecké tvorby v Čechách radikálně mění. U mnoha umělců z okruhu akčního umění se objevuje potřeba úniku do přírody, často spojená s návratem k mýtům, rituálům a obřadům. Jednotlivá díla pak měla individuální, intimní charakter. Akce v přírodě se vázaly převážně k různým přírodním živlům a elementům, jako například ke kamenům či vodě. Na intenzivní prožívání přírody se zaměřil Miloš Šejn (*1947), jehož hlavním prostředkem komunikace byl dotyk, vstřebávání a záznam času. Opakovaně se vracel na určitá místa, s nimiž vedl dialog pomocí fotografií, kreseb, frotáží či rituálů: nahý se dotýkal svým tělem skály či stromu, přemisťoval kameny nebo pomocí ohně osvětloval temnoty jeskyní (Vymezení prostoru ohněm, 1982). Série intenzivních kontaktů s živly prováděl rovněž Milan Kozelka (*1948). Jeho akce, často velmi fyzicky náročné (stání v peřejích, spaní na kládách), akcentovaly zejména psychické prožívání přírodních dějů.

Vedle úniku do přírody byly další hodnotou příznačnou pro umění sedmdesátých let tělesnost, důraz na fyzickou přítomnost tvůrce a často užití vlastního těla jako hlavního či jediného materiálu díla. Trojice našich nejvýznamnějších body artistů, tzv. Velká nebo Pražská trojka, vyšla (podobně jako většina českých a slovenských akčních umělců) z okruhu autodidaktů a k akční tvorbě je vedla zejména situace, ve které se ocitla společnost v první polovině sedmdesátých let. V tvorbě Karla Milera (*1940) je patrný zájem o zen buddhismus; jeho akce jsou tiché se zvláštní až meditativní atmosférou, jednoduché, někdy se o nich dokonce uvažuje jako o akcích básních. Miler prováděl minimální gesta za užití vlastního těla, které fotograficky dokumentoval: dvě hraniční tělesné pozice – skrčení a natažení (Limity, 1973), zachycení v okamžiku, kdy nezadržitelně padá schoulený do klubka (Identifikace, 1973).

Petr Štembera (*1945) nejprve zasahoval do přírodního prostředí; pak si začal více uvědomovat své tělo a začal zkoumat extrémní fyzické i psychické zážitky, v nichž hrály důležitou roli prozkoumání, poznání a posléze sebepřijetí. V roce 1975 provedl dvě náročné akce, v nichž si zahrával s tělem a jeho možnostmi: při Štěpování si narouboval do paže větvičku ovocného stromu, Spaní na stromě pak opět znamenalo pokus o návrat do přírody, ovšem za překonání sama sebe. I jeho další akce byly ve znamení vystavování se záměrným rizikům: krví vytékající z řezné rány hasil hořící šňůru, kladl si v prostoru překážky v podobě ohně či rozlité kyseliny a následně přes ně se zavázanýma očima skákal; v akci Lukostřelec (1977) pak nevystavil nebezpečí sebe, ale diváky, když v místnosti vystřelil z luku otrávený šíp.

V akcích Jana Mlčocha (*1953) silně rezonoval motiv izolace, odchodu a návratu spojený s nevědomím a archetypálními obsahy. V akci Igelitový pytel (1974) se tak autor neprodyšně

uzavřel v igelitovém pytli a zůstal v něm až do chvíle, kdy nad sebou ztrácel kontrolu a pytel prořízl nožem. Totální izolace se pokusil dosáhnout v Zavěšení – Velkém spánku z téhož roku, kdy se dal se zavěsit za ruce a nohy na silonová lana v půdním prostoru, s očima zakrytýma páskou, uši ucpané voskem. Krátce po roce 1977 se „pražská trojka“ z důvodu vyčerpání, ale i pocitu určité setrvačnosti rozhodla v akcích dále nepokračovat. K jejich okruhu se v polovině 70. let dostává také Jiří Kovanda (*1953), jehož tvorba je na hranici rozpoznatelnosti: akce jsou nenápadné, co nejvíce připomínají banální činnost, splývají se životem (Bez názvu z roku 1977: při jízdě na eskalátoru se otočil a zadíval do očí čelem k člověku, který stál za ním). Specifická odnož akčního umění se rozvinula na konci 80. let v Ostravě. Z místního podhoubí undergroundu vzešla skupina umělců, kteří se sdružili do uskupení s ambivalentním názvem Přirození. V přístupu skupiny, mísícím téměř burleskním způsobem prvky podvratnosti, ironie, černého humoru či trapnosti, lze sledovat typické atributy ostravské výtvarné scény. Členem Přirozených a klíčovou postavou ostravského akčního umění byl Jiří Surůvka (*1961), zakladatel několika uskupení a také prvního festivalu akčního umění Malamut (1994). Společně s Petrem Lysáčkem a Františkem Kowolowskim tvoří Surůvka sdružení František Lozinski, o. p. s. Jejich hlavní snahou je překročit zavedená umělecká klišé a umělecké obsahové standardy. Ve společných realizacích se dotýkají nejen českého uměleckého provozu, ale ironickým způsobem také hodnot v masové společnosti, relativizují náboženství a pro své akce volí angažovanou formu, především performance a akce ve veřejném prostoru. František Kowolowski (*1967) je aktuálním vystavujícím v českoskalické Galerii Luxfer, pro niž připravil performanci s názvem PLATFORMA ≠ 2 / AUTONOMNÍ ZÓNA.

František Kowolowski připravil performanci pro Galerii Luxfer