SAZBA_189_BRNO.qxd
19.12.2006
2:01
Page 20
Barevný a rozhýbaný rok 2006 a konci roku 2005 distributoři fňukali, že rok to byl hubený a nedobrý a že my, diváci, jsme jen málo podléhali trendům a byli málo masoví. Halt, kde nejsou blockbustery, tam to masu nebere... Letos bude zřejmě v distribučních kasičkách líp – návštěvnost a výtěžnost loňského roku byly překonány už v říjnu, takže nezbývá než pogratulovat. Má soukromá toptenka zahraničních filmů se ovšem s vrcholy žebříčků míjí – Šifru mistra Leonarda a Piráty z Karibiku, snímky, které u nás vydělaly více než padesát milionů, si mezi oblíbené kousky prostě zařadit nedokážu. A rok 2006 pro mě nakonec není o poznání lepší než rok předchozí. Ale měl jsem ho alespoň žánrově barvitý – své jsem dostal jak na poli dramat, tak na hřištích akce, napínání a srandy. A to se počítá. Vážnými vrcholy roku jsou pro mě dramata Let
N
číslo 93 a Tajemství slov. Oba snímky jsou filmy kolektivní paměti – Greengrassův Let číslo 93 tvrdě a intenzivně rekonstruuje všeobecně známé události 11. září, Tajemství slov se pak vrací k umlčené tematice jugoslávské války a jejích civilních obětí. Podstatné je, že oba snímky jsou výjimečné i bez ohledu na své téma. Mluví, ale zvládají to bez frází a her s falešnou bublinou u nosu. Vztahovkami roku si volím Allenův Match Point a jemný debut Mirandy July Já a ty a všichni ostatní. Allen mě překvapil razancí a drsností, s níž opustil svůj rozhihňaný svět sebedehonestační lehkosti (a to pro příběh krutý a tragický, ale současně velmi přesvědčivý a vyvážený). Miranda July mi pak nafackovala svou opravdovostí – a citlivostí, kterou dokázala probudit. Z ostře nabitého filmového zboží vybírám do výlohy australský western Proposition, který nese tolik zaprášeného patosu, že se může rovnat kdekteré sluncem vybělené žánrové klasice. A hned vedle přidávám výtečné Potomky lidí,
temnou vizi nepěkných civilizačních konců, jež ukázala tvůrcům snímku V jako Vendeta, co že to vlastně původně chtěli natočit. Z komedií bych si na pustý ostrov své pracovny – coby předprogram – vzal Děkujeme, že kouříte (už týden jsem bez tabáku, ten film ve stylu Vrtěti psem mě proto dost bere) a jako hlavní projekci bych si naordinoval Tristrama Shandyho. Jedním z překvapení roku je – vedle zmíněného Match Pointu – Spojenec. Naprosto čistá pitomost o vylupování banky. Leč v tak dokonalém vyvedení, že nelze než vzrušeně zahýkat a doufat, že Spike Lee bude pokračovat v nastoupeném kurzu. A desátý film? Dokument Nepříjemná pravda. Forma toho filmu mě bere právě tak málo jako Al Gore, ale to, co (a jak) ten film říká o globální změně klimatu, je jedním z nejklíčovějších poselství tohoto filmového roku. A kteréže filmy to dostaly vás? jakub macek
Eragon ¨ ic člověka nesplete tak jako proslulost předlohy. To, že se dobré knižní předlohy leckdy dočkají ne zrovna vyvedeného filmového zpracování, je starý známý fakt. To, že je kniha proslulá, ovšem ještě vůbec nemusí znamenat, že je dobrá – a když kniha sama není ničím extra, bylo by dvojnásob hloupé z její proslulosti odvozovat naděje ohledně kvality filmu... Čili jasně a polopatě: kniha Eragon, ač hit hitů, je triviální a neoriginální ptákovina, zajímavá leda tím, že ji napsal teenager. (Tím byl nakonec ale i Arthur Rimbaud...) A podobně se lze vyjádřit o jejím filmovém zpracování – tomu ovšem nepřidává ani to, že by je natočil teenager, a ke všemu mu ubírá řemeslná podprůměrnost. A tak není třeba snažit se vyproutkařit třeba jen pramének shovívavosti. Je to jednoduché: Mladík jménem Eragon,
N
20
polosirota z rolnické rodiny, najde v lese modrý kámen, který se ukáže být dračím vejcem – a když se z tohoto vejce vylíhne dračí slečna, stává se z hocha hrdina. Jeho svět, ovládaný temným králem Galbatorixem, totiž čeká na návrat spravedlivých a dobrých Dračích jezdců – a Eragon se dík svému nálezu stává obnovitelem jejich magické tradice. Za pomoci místního poustevníka Broma, který je, jak už to tak s lokálními poustevníky chodí, bývalým hrdinou, se vydává na hřbetu své dračice na cestu, lemovanou zástupy obdivovatelů i nepřátel. Na konci tripu, který je ovšem rozplánován na ploše trilogie, samozřejmě nestojí nic menšího než záchrana světa. Problém není ani tak v tom, že Eragon je banální fantasy, neautentická jako magická gumová sekera tolkienovského fana – to by se nakonec dalo přejít. Horší je, že filmový Eragon je špatně natočená banální fantasy. Obskurní dialogy a monology, v českých kinech navíc pěkně podtržené dabingem, posouvají herecké výkony a nakonec i celý film do takřka parodické polohy. Děj je rozbit a prokrácen do ne vždy zcela smysluplného řetězce atomizovaných událostí,
čímž tvůrci sice šetří čas, ale zároveň ztrácejí šanci pracovat s možnou devizou příběhu – s atmosférou fantasy světa. (Ten se redukuje na všudypřítomné plenéry s velehorstvy, jména s mnoha x, meče, škorně a magii – děsivé klišé...) A pubertálním narcismem nafedrovaná figura hlavního hrdiny disponuje takovým frackovským potenciálem, že setrvale riskuje pád do propasti divácké škodolibosti a nepřízně. Co s tím? Není to urážlivě špatné jako dnes již legendární filmová fantasy Dračí doupě, ale k první lize žánru to má tak daleko, jako má knižní předloha daleko k Pánu prstenů. Tedy víc, než je zdrávo. A to je trapas.
Eragon http://www.eragonmovie.com/ USA 2006, 106 min, fantasy Režie: Stefen Fangmeier Hrají: Edward Speleers, Sienna Guillory, Garrett Hedlund, Jeremy Irons, Djimon Hounsou, John Malkovich, Robert Carlyle, Máté Haumann,Alun Armstrong, aj. Recenze / jakub macek