5 pozvání

Frank Ostaseski

PĚT POZVÁNÍ Co nás smrt učí o životě

předmluva Rachel Naomi Remenová, M.D.

Tuto knihu věnuji mužům, ženám a dětem, kteří mi dali požehnání být přítomen jejich umírání.

Jsou to moji opravdoví učitelé.

A Stephenu Levinovi, příteli srdce.

Jména a vlastnosti lidí uvedených v knize byly změněny a někteří jedinci jsou poskládáni z několika reálných osob.

Text Copyright © 2017 by Frank Ostaseski Published by arrangement with Flatiron Books.

Translation © Jana Vořechovská, 2017 Original English title: THE FIVE INVITATIONS Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2017 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-938-4

PŘEDMLUVA

Každá bouře má ve svém středu dírku jako pupík, kterou může tiše proletět racek.

– Harold Witter Bynner

N

a lékařské fakultě mě naučili, že smrt je opakem života, tělesným jevem vyznačujícím se určitými specifickými fyziologickými změnami. Dostalo se mi tam vzdělání, jak „řídit umírání“ a prodloužit život, kdykoliv to možné je, a jak regulovat bolest a utrpení, když to možné není. Nejnáročnější to bylo s bolestí pozůstalých, ale většina lidí postupně nalezla útočiště v představě života po smrti a dokázala se posunout. Ačkoliv jsem měla s umírajícími nebo zemřelými mnoho zkušeností, já ani moji kolegové lékaři jsme na smrt prakticky nijak emočně nereagovali a rozhodně v nás nevzbuzovala zvědavost. Zvědavost by totiž byla morbidní. Myšlenku, že smrt může žijícím přinést něco životně důležitého, by mnozí prostě považovali za bizarní. Když se na to podívám z méně extrémního hlediska, naše odborné stanovisko bylo odrazem kulturního postoje naší společnosti ke smrti a k umírání.

A právě v takovéto atmosféře zahájil Frank Ostaseski svoji odvážnou a průkopnickou práci a začal praktikovat něco mimořádného: vnímat každou smrt jako jedinečnou a smysluplnou,

12

PĚT POZVÁNÍ

jako příležitost pro moudrost a léčení, a to nejen pro umírající, ale i pro pozůstalé.

Nebývale hluboké zkušenosti, které do této knihy vkládá, může nasbírat jen člověk neohroženého ducha, někdo, kdo nalezl svou cestu k tichu a přítomnosti, kdo se dokáže spojit se srdcem a duší jiných a kdo se o své cestě rád a poutavě podělí. Kniha Pět pozvání je plná tak zásadních příběhů, že mohou fungovat jako kompas, průvodce po cestě neznámým terénem k našemu cíli.

Mnohé z těchto skutečných příběhů lze číst i jako podobenství, moudré příběhy, které nám pomáhají žít smysluplněji a moudřeji, ať už jsou naše okolnosti jakékoliv.

Se smrtí jsem se poprvé setkala, hned když jsem se narodila.

Vážila jsem 950 gramů a prvních šest měsíců života jsem strávila mezi dvěma světy, v inkubátoru a bez lidského doteku. V patnácti jsem se se smrtí setkala znovu – tehdy se moje chronická nemoc projevila v noci a já musela být v bezvědomí spěšně převezena do nemocnice v New Yorku, kde jsem strávila téměř rok v kómatu. Většinu lidí, které dobře znám, jsem potkala, když jsem se nacházela na hraně mezi životem a smrtí, která si mě přitahovala stejně jako moje hluboká touha zahlédnout pravou skutečnost. Frank Ostaseski je jedním z nich – je to můj kolega, kamarád z cest, učitel. Pět pozvání je nádherná kniha o životě na hraně – vlastně o veškerém životě – a Frank nás zve, ať se k němu v onom prostoru na pomezí dvou světů přidáme. Ať se posadíme ke stolu nevědění. Ať společně užasneme. Ať zmoudříme.

Můj dědeček byl kabalista a svým založením mystik. Život byl pro něj permanentním dialogem s duší světa. Všechny události byly branami a svět se neustále odhaloval. V těch nejobyčejnějších událostech spatřoval ty nejpodstatnější jevy. Většina z nás tento dar nemá. Abychom rozpoznali pravou podstatu světa, potřebujeme něco většího, něco, co nás v našem navyklém a námi upřednostňovaném způsobu vidění a slyšení zastaví, něco, co naše automatické vnímání a myšlení zpochybní. Jednou

PŘEDMLUVA

13

z takových bran je smrt. Velkým darem smrti je uvědomování.

Autentický život začíná pro mnohé právě v čase smrti – ne naší vlastní, ale někoho jiného.

Jednoduše řečeno, povaha života je posvátná. Neustále se nacházíme na posvátné půdě. A přesto tuto skutečnost denně prožíváme jen málokdy. Většině z nás se posvátné zjevuje jako záblesk, ostré nadechnutí mezi dvěma nepovšimnutými dechy.

Každodenní závoj, který zakrývá, co je nejskutečnější, si běžně zaměňujeme za to, co nejskutečnější opravdu je, dokud v něm něco neudělá díru a neodhalí nám pravou podstatu světa. A přitom jsme k bdělosti vyzýzváni neustále. Ve své skvělé knize Small is Beautiful E. F. Schumacher píše, že vidíme jen to, co jsme naše oči naučili vidět. Naznačuje, že nekonečná debata o povaze světa nespočívá v naší odlišnosti, ale v odlišné schopnosti našich očí.

Kniha, kterou držíte v ruce, nabízí jednoduché a účinné praktiky, jak uprostřed toho nejběžnějšího vidět to opravdu skutečné. Je to příležitost dohlédnout za všednost. Na rozdíl od mnoha momentálně dostupných knih o smrti a umírání to není knížka teoretická ani kosmologická, ať již z tradičního, či osobního hlediska. Nejde o něčí představy nebo přesvědčení o tom, co umírání je a znamená. V této knize sdílí neobyčejně bdělý pozorovatel své hluboké zkušenosti. Vyzývá vás k tomu, abyste opravdu otevřeli oči.

Dědeček mě naučil, že učitel není moudrý muž, ale ukazující prst, který nás upozorňuje na realitu, jež nás obklopuje. Frank Ostaseski je takovým učitelem. Tato kniha vám připomene mnohé. Mně osobně připomněla, že opravdu důležitých je jen pár věcí a že na nich záleží opravdu hodně. Uprostřed hojnosti jsme často duchovně hladoví a přitom nás obklopuje mnoho učitelů, kteří nám trpělivě nabízejí vše, co potřebujeme k moudrému a dobrému životu. Připomněla mi také, že smrt – stejně jako láska – je intimní záležitost a že intimita, blízkost je podmínkou nejhlubšího učení. A rovněž mi připomněla prostotu oprav-

14

PĚT POZVÁNÍ

dového učitele a sílu příběhu, který nás může vtáhnout do sítě propojenosti, jež je mnohem důležitější než povrchnosti, které nás rozdělují. A v neposlední řadě mi připomněla, že jsme všichni vyzváni k tanci. Za tu nesmírně laskavou pozvánku plně se účastnit svého života jsem neskonale vděčná. Vy budete také.

Smrt je důvěrné a osobní setkání s neznámem. Mnozí, kdo zemřeli a komu věda pomohla vrátit se zpátky, nám říkají, že jim ten prožitek odhalil smysl života. Není jím zbohatnout, stát se slavným ani mocným. Smyslem každého života je moudřet a naučit se lépe milovat. Pokud o to usilujete i vy, pak je kniha Pět pozvání určena právě vám.

RACHEL NAOMI REMENOVÁ, M. D., autorka knih Kitchen table wisdom (česky vyšlo jako Obejmout život) a My grandfather’s blessings (Dědečkova požehnání, česky dosud nevyšlo)

ÚVOD

TRANSFORMAČNÍ SÍLA SMRTI

Láska a smrt jsou naše velké dary, ale většinou je ani neotevřeme.

– Rainer Maria Rilke

Ž

ivot a smrt jsou dvě strany jedné mince. Nejde je od sebe oddělit.

V japonském zen-buddhismu znamená termín shoji „narození–smrt“. Život a smrt neoddělíme – snad jedině malou pomlčkou, tenkou čárkou, která je spojuje.

Bez vědomí smrti nemůžeme být skutečně naživu.

Smrt na nás nečeká na konci dlouhé cesty. Je s námi neustále, v kvintesenci každičkého okamžiku. Je to tajná učitelka, kterou nevidíme, ačkoliv ji máme pořád na očích. Pomáhá nám objevit to nejdůležitější. Dobrou zprávou je, že na moudrost, kterou nám smrt nabízí, nemusíme čekat až na konec života.

Za posledních třicet let jsem pobýval na prahu smrti s několika tisíci lidmi. Někteří ke své smrti doputovali plni zklamání.

Jiní rozkvetli a do jejích dveří vstoupili v úžasu a očekávání. Rozdíl spočíval v ochotě prožívat se postupně do hlubších a hlubších dimenzí lidství.

Myslet si, že v okamžiku smrti budeme oplývat takovou fyzickou silou, emoční stabilitou a mentální jasností, abychom

16

PĚT POZVÁNÍ

zvládli to, na co má člověk celý život, je směšné hazardérství.

Tato kniha je proto pozváním – vlastně pěti pozváními –, abyste se se smrtí posadili, dali si s ní čaj a nechali ji, ať vám ukáže, jak žít smysluplněji a ve větší lásce.

Přemýšlení o smrti může mít hluboký a pozitivní vliv nejen na to, jak umíráme, ale také jak žijeme. Ve světle umírání je snadné rozlišit mezi tendencemi, které nás vedou k celistvosti, a těmi, kvůli nimž směřujeme k oddělení a utrpení. Anglické slovo „wholeness“ (česky celost, celistvost, pozn. překl.) souvisí se slovy „holy“ (svatý) a „health“ (zdraví), ale neznamená vágní, homogenní jednotu.

Výstižnějším vyjádřením je „propojenost“. Každá buňka v našem těle je součástí přirozeného, propojeného celku, který – máme-li být zdraví – musí fungovat ve vzájemné harmonii. A podobně je to s námi a se vším ostatním – vše existuje v neustálé souhře vztahů, které vibrují v celém systému, a ovlivňují tak všechny ostatní části.

Jestliže svým jednáním tuto základní pravdu ignorujeme, trpíme a vytváříme utrpení. Pokud si ji však uvědomujeme, podporujeme celistvost života a ona zase podporuje nás.

K okamžiku naší smrti nás velkou silou pohánějí naše návyky. Vyvstává tedy přirozená otázka: jaké návyky si chceme vytvořit? Naše myšlenky nejsou škodlivé. Myšlenky se však promítají do našeho jednání, které pak formuje naše návyky, a ty nakonec zbytní v náš charakter. Náš nevědomý vztah k myšlenkám může ovlivňovat naše vnímání, spouštět naše reakce a předurčovat náš vztah k tomu, co prožíváme. Tyto ustálené vzorce můžeme narušit tak, že si budeme více všímat svých názorů a přesvědčení, což je vědomé vykročení ke kritičtějšímu náhledu na naše sklony.

Utkvělé názory a ustálené návyky naši mysl umlčují, a my pak máme tendence „žít na autopilotu“. Otázky naši mysl naopak otevírají a jsou výrazem dynamiky našeho lidství. Dobrá otázka má srdce a vychází z hluboké lásky k objevování pravdy. Nebudeme-li klást nepříjemné otázky, nikdy se nedozvíme, kým jsme a proč tady jsme.

TRANSFORMAČNÍ SÍLA SMRTI

17

Zapomínáme-li na smrt, bereme život jako samozřejmost a často se ztrácíme v nekonečném honu za vlastním uspokojením. Vědomí, že pro smrt nemusíme chodit daleko, je připomínkou, abychom na životě tolik nelpěli. Možná se pak budeme brát méně vážně. Možná se snáze vzdáme nějakého svého utkvělého přesvědčení. Když si uvědomíme, že smrt si přijde pro všechny, dokážeme ocenit, že jsme všichni na jedné lodi. A to nám pomáhá být k sobě navzájem laskavější a milejší.

Vědomí smrti můžeme využít k tomu, abychom si vážili skutečnosti, že jsme naživu, abychom se lépe poznali, udělali si jasno o svých hodnotách, nalezli smysl a jednali pozitivně. Životní perspektivu nám dává právě pomíjivost života. Díky tomu, že se setkáváme s nejistou povahou života, si také více vážíme jeho vzácnosti. Plýtvat jím by byla pošetilost. Chceme být ve svém životě plně přítomni a využít jej zodpovědně. Smrt je dobrým společníkem na cestě smysluplného žití a umírání bez lítosti.

Moudrost smrti není relevantní jen pro umírající či pro ty, kdo o ně pečují. Může vám pomoci s vážnou životní ztrátou nebo se situací, na kterou se nedokážete podívat z jiného úhlu pohledu nebo ji nemáte pod kontrolou – ať už jde o rozchod či rozvod, nemoc, propuštění ze zaměstnání, zhroucení vašeho snu, automobilovou nehodu, nebo dokonce konflikt s dítětem či kolegou.

Krátce poté, co slavný psycholog Abraham Maslow málem zemřel na infarkt, napsal v dopise: „Po konfrontaci se smrtí – a jejím oddálení – je všechno tak drahocenné, posvátné, nádherné a já cítím mnohem silněji než kdykoliv předtím touhu to všechno milovat, obejmout a nechat se tím zahltit. Moje řeka nebyla nikdy krásnější… Díky smrti a její neustále přítomné možnosti je láska, vášnivá láska, možná.“ Nechci smrt romantizovat. Smrt je náročná. Je to možná to nejtěžší, co nás v životě čeká. Může být smutná, krutá, kompliko-

18

PĚT POZVÁNÍ

vaná, nádherná a tajemná. A nejvíc ze všeho je normální. Čeká nás všechny. Živý se odsud nedostane nikdo.

Většina těch, s nimiž jsem jako společník umírajících, učitel soucitné péče a spoluzakladatel Zenového hospice „Zen Hospice Project“ pracoval, byli obyčejní lidé. Jedinci, kteří se tváří v tvář ocitli tomu, co považovali za nemožné či nesnesitelné – buď šli v ústrety své vlastní smrti, nebo se starali o milovanou osobu, která umírala. A přesto většina z nich v sobě a v prožitku umírání našla mimořádným způsobem zdroje, pochopení, sílu, odvahu a soucit, jak se s oním nemožným potkat.

Pracoval jsem s lidmi, z nichž někteří žili v otřesných podmínkách – ubytovnách prolezlých krysami, na lavičkách v parku za radnicí. Byli to alkoholici, prostitutky a bezdomovci, kteří sotva přežívali na samém okraji společnosti. Často se jim v obličeji zračila rezignace či zlost, že ztratili kontrolu nad svým životem. Mnozí zcela ztratili důvěru v lidstvo.

Někteří pocházeli z kultur, které jsem neznal, a hovořili jazyky, kterým jsem nerozuměl. Byli tací, kteří si uchovali hlubokou víru, jež jim pomohla překlenout těžké časy, jiní věřit přestali.

Nguyen se bál duchů. Izajáše utěšovaly „návštěvy“ jeho zesnulé matky. Jedním z našich pacientů byl hemofilik, který se při krevní transfuzi nakazil chorobou AIDS. Mnoho let předtím, než se nakazil, vydědil svého homosexuálního syna. Na konci života umírali na společném pokoji na postelích vedle sebe oba, otec a syn, na AIDS a starala se o ně Agnes, jejich manželka a matka.

Mnoho lidí, s nimiž jsem pracoval, zemřelo, když jim bylo něco málo přes dvacet, a svůj život pořádně ani nezačali. Ale pečoval jsem také o ženu – jmenovala se Elizabeth –, která se mě ve svých třiadevadesáti zeptala: „Proč si pro mě smrt přišla tak brzy?“ Někteří byli zcela při smyslech, jiní si ani nepamatovali, jak se jmenují. Někteří byli obklopeni láskou rodiny a přátel.

TRANSFORMAČNÍ SÍLA SMRTI

19

Jiní byli zcela sami. Alex, který nikoho blízkého neměl, trpěl tak silnou demencí, způsobenou chorobou AIDS, že se jedné noci vyšplhal únikovým východem ven a umrzl.

Starali jsme se o policisty a hasiče, kteří zachránili spoustu životů, o zdravotní sestry, jež samy pečovaly o pacienty, co lapali po dechu, a tišily jejich bolest, o lékaře, kteří konstatovali smrt pacientů, a nyní tytéž nemoci rozežíraly jejich těla. Starali jsme se o vlivné politiky, boháče i lidi s kvalitním zdravotním pojištěním. A o uprchlíky, jejichž málem jediným majetkem byla košile, kterou měli právě na sobě. Tito lidé umírali na AIDS, rakovinu, plicní choroby, selhání ledvin, Alzheimerovu chorobu.

Pro některé z nich bylo umírání obrovským darem. Usmířili se se svými ztracenými rodinami, svobodně vyjádřili svou lásku a odpuštění anebo nalezli laskavost a přijetí, které hledali po celý život. Ale byli i tací, kteří se otočili ke zdi, plni beznaděje se stáhli do sebe a už se nevrátili.

Ode všech jsem se toho mnoho naučil.

Pozvali mě k sobě během svých nejzranitelnějších okamžiků a umožnili mi přiblížit se smrti a dobře ji poznat. Přitom mě naučili, jak žít.

Smrti nikdo živý pořádně nerozumí. Jak mi však jedna žena, která se smrti kdysi přiblížila, řekla: „Známky odchodu vidím mnohem jasněji než ty.“ Na smrt vás nic nepřipraví. Přesto však vše, co jste v životě udělali, vše, co bylo učiněno vám a co jste si z toho vzali, může být ku pomoci.

Držitel Nobelovy ceny Rabíndranáth Thákur popisuje ve své nádherné povídce pěšinky klikatící se mezi indickými vesnicemi. Jsou dílem bosých skotačících dětí, které se nechávají unášet svou fantazií nebo meandrujícím potůčkem, a tu se ocitnou na nádherné vyhlídce, jinde obejdou ostrý kámen, a protkávají tak krajinu stezkami vinoucími se indickým venkovem. Jakmile děti

20

PĚT POZVÁNÍ

vyrostly a začaly nosit sandály a těžký náklad, cestičky se zúžily, napřímily a získaly svůj účel.

Já jsem chodil pěšky mnoho let. K této práci jsem nešel přímou, nýbrž klikatou cestou. Neustále jsem něco objevoval. Tu a tam jsem se zúčastnil nějakého kurzu, ale kromě osvědčení, že jsem absolvoval školení první pomoci Červeného kříže, jehož platnost již dozajista vypršela, nemám vysokoškolské vzdělání.

Svou cestičku jsem si ohmatával, jako bych četl Braillovo písmo.

Následoval jsem svou intuici, spoléhal na to, že pokud se chceme spojit s ostatními či se sebou, je nejdůležitější naslouchat, vkročit do ticha a otevřít své srdce. Útočiště jsem nalézal v tichu a své srdce jsem nechával otevřené. Zjistil jsem, že právě to pomáhá.

Smrt je mi společnicí již dlouho. Matka mi zemřela, když jsem byl teenager, a několik let nato mi umřel i otec. Ve skutečnosti jsem však své rodiče ztratil mnohem dřív. Oba byli alkoholici a moje dětství se neslo v duchu chaosu, zanedbání, násilí, pomýlené loajálnosti, viny a studu. Stal jsem se přeborníkem na to, jak si „dávat pozor na jazyk“, jak být dokonalým matčiným důvěrníkem, neomylně nacházet lahve od alkoholu, vynikat v hádkách s otcem, nevyzrazovat tajemství, a příliš rychle jsem vyrostl. Smrt mých rodičů byla jistým způsobem úlevou. Moje utrpení bylo mečem, který ťal na dvě strany. Vyrůstal jsem s pocitem studu, strachu, osamocení a nedostatku lásky. Nicméně totéž utrpení mi umožnilo se empaticky spojit s bolestí jiných, což se stalo součástí mého poslání přiblížit se k situacím, kterým se ostatní obvykle vyhýbají.

Brzy a významně mne ovlivnilo buddhistické učení se svým důrazem na pomíjivost – na skutečnost, že vše neustále, okamžik za okamžikem, vzniká a zaniká. Zabývání se smrtí je pro buddhismus zásadní. Může to vést k větší moudrosti a hlubšímu soucitu a zároveň to může posílit naši snahu o probuzení. Buddhismus vnímá smrt jako konečné stadium růstu. Praktikováním každodenní všímavosti a soucitu rozvíjíme prospěšné duševní, emoční

TRANSFORMAČNÍ SÍLA SMRTI

21

a tělesné kvality, které nás připravují na setkání s nevyhnutelným. Díky těmto metodám jsem se naučil nenechat se paralyzovat utrpením svého raného života, a naopak mu umožnit stát se základnou soucitu uvnitř mne samého.

Když se měl narodit můj syn Gabe, chtěl jsem porozumět tomu, jak přivést na svět jeho duši. Přihlásil jsem se na workshop se známou psychiatričkou ze Švýcarska Elisabeth Kübler Rossovou, která proslula svou prací o umírání a smrti. Mnohým pomohla z tohoto života odejít. Doufal jsem tedy, že se od ní dozvím něco, jak svého syna do toho života pozvat.

Elisabeth ta myšlenka nesmírně zaujala, a tak se rozhodla držet nade mnou ochrannou ruku. Během následujících let mě zvala na své programy, ale nedala mi skoro žádné instrukce. Většinou jsem jen tiše seděl vzadu v místnosti a sledoval, jak s lidmi, kteří umírali nebo se vyrovnávali s tragickou ztrátou bližních, pracuje. A právě to zásadním způsobem určilo, jak jsem já sám později doprovázel lidi v hospicích. Elisabeth pracovala umně, intuitivně a často byla poměrně neústupná. Především mi však ukázala, jak milovat ty, kterým slouží, bez výhrad a připoutanosti. Někdy bylo utrpení v místnosti tak obrovské, že jsem se musel uklidnit meditací nebo cvičením soucitu, a představoval si, že bolest, jíž jsem svědkem, dokážu transformovat.

Jedné deštivé noci jsem se po obzvláště náročném dni cítil tak otřesen, že jsem se cestou domů zhroutil na kolena do blátivé louže a rozbrečel se. Moje pokusy ulevit pacientům od jejich nesmírného utrpení byly jen mou vlastní obrannou strategií – já sám jsem se chtěl před utrpením ochránit.

V tu chvíli mě našla Elisabeth a pomohla mi postavit se.

Vrátili jsme se do její pracovny na kávu a cigaretu. „Musíš se té bolesti otevřít a nechat ji sebou projít,“ poradila mi. „Nedrž ji v sobě, není tvoje.“ Myslím, že bez této lekce bych nedokázal zůstat zdravě přítomen u utrpení, kterého jsem byl v následujících desetiletích svědkem.

22

PĚT POZVÁNÍ

Hodně mne také ovlivnil básník a buddhistický učitel Stephen Levine. Byl to můj hlavní učitel a přátelili jsme se třicet let. Byl to nejenom soucitný rebel, ale také intuitivní a autentický průvodce, který pracoval s různými duchovními tradicemi a umně se dokázal vyhnout jejich dogmatům. Stephen a jeho žena Ondrea byli opravdoví průkopníci, kteří vedli jemnou revoluci v péči o umírající. Náš Zenový hospic byl v mnohém výrazem jejich učení.

Stephen mi ukázal, že je možné shromáždit utrpení vlastního života, využít jej coby vody na mlýn a alchymicky ho transformovat na palivo pro nezištnou službu – a to všechno bez velkých gest. Zpočátku jsem ho – jak už tomu u oddaných studentů bývá – hodně napodoboval –, a to v práci a někdy i svým chováním.

Laskavě a velkoryse mi svůj hlas propůjčil, dokud jsem nenalezl svůj vlastní.

Jak se dostáváme tam, kde se v životě ocitneme? Život se v podobě životních událostí hromadí, vystavuje nás příležitostem, z nichž se můžeme poučit, a máme-li štěstí, věnujeme jim pozornost.

Když jsem coby třicátník cestoval po Mexiku a Guatemale, jako dobrovolník jsem pomáhal uprchlíkům z Latinské Ameriky, kteří prožívali obrovské utrpení, a sám jsem byl svědkem hrozných smrtí. V 80. letech, když jsem se vrátil do San Franciska, se stal velkou pohromou AIDS. Virus HIV byl diagnostikován u téměř 30 000 místních obyvatel. Pracoval jsem v „první linii“ jako pomocná zdravotní síla v domácnostech a staral se o příliš mnoho přátel, kteří na tento zákeřný virus zemřeli.

Brzy mi bylo jasné, že sám toho moc nezmůžu. A tak jsme spolu s mou milou kamarádkou Marthou deBarrosovou a hrstkou dalších založili v roce 1987 Zenový hospic (Zen Hospice Project). Založit hospic byl vlastně Martin nápad. A naprosto skvělý! Tento program, u jehož zrodu stála právě Martha, zaštítilo Zenové centrum San Francisco.

TRANSFORMAČNÍ SÍLA SMRTI

23

Zenový hospic byl prvním buddhistickým hospicem v Americe, byl propojením duchovního vhledu a praktického sociálního jednání. Měli jsme za to, že mezi zenovými praktikujícími, kteří prostřednictvím meditací kultivovali svá „naslouchající srdce“, a těmi, kteří potřebovali být slyšeni, tj. umírajícími, panuje přirozená shoda. Neměli jsme žádnou agendu a jen velmi málo plánů, ale nakonec jsme vyškolili tisíc dobrovolníků. Ačkoliv příběhy v této knize vycházejí převážně z mých osobních setkání, nelze říci, že projekt Zenový hospic je dílem jednoho člověka. Je to společná práce nás všech. Společenství velkých srdcí se rozhodlo sloužit společnému účelu.

Ačkoliv jsme chtěli vycházet z moudrosti 2500 let staré zenové tradice, rozhodně jsme neměli v úmyslu prosazovat určité dogma nebo čistě buddhistický přístup k umírání. Mým krédem bylo: „Potkejme je tam, kde jsou.“ Naše ošetřovatele jsem vybízel, aby podporovali pacienty při objevování toho, co sami potřebují. Meditaci jsme učili jen málokdy. Naše vlastní názory na smrt a umírání jsme nikomu nevnucovali. Předpokládali jsme, že ti, o které jsme pečovali, nám sami ukážou, jak si přejí zemřít.

Vytvořili jsme nádherné a vnímavé prostředí, v němž se obyvatelé cítili milováni a podporováni a kde mohli svobodně objevovat, kým jsou a v co věří.

Zjistil jsem, že jednotlivé činnosti péče o umírající jsou samy o sobě docela prosté. Uvaříte polévku, namasírujete záda, vyměníte ušpiněné povlečení, pomůžete podat léky, vyslechnete si celý život příběhů, které někdo žil a nyní se blíží ke svému konci, jen tak s někým klidně a laskavě jste. Nic zvláštního. Jen obyčejná lidská dobrota.

Brzy jsem však pochopil, že pokud k těmto každodenním činnostem přistoupíte jako ke cvičení uvědomování si, mohou nám pomoci prohlédnout své fixní názory a vyhýbavé chování.

Ať už jsme ti, kdo lůžka stelou, či ti, kdo jsou k nim připoutáni, nejistou povahu tohoto života nemůžeme nevidět. Začneme

24

PĚT POZVÁNÍ

si uvědomovat základní pravdu, že všechno přichází a odchází: každá myšlenka, každé milování, každý život. Vidíme, že umírání je zkrátka součástí života. Vzdorování této pravdě přináší bolest.

Způsob, jak k utrpení přistupuji, ovlivnily i moje další život zkušenosti, a ty rovněž přispěly k mému pochopení toho, co nás může smrt naučit o životě. Připojil jsem se k dalším duchovním vůdcům a ponořil se do hlubokých vod lidského utrpení tak, že jsem pomohl vést jedinečná duchovní cvičení v Osvětimi-Birkenau. Vedl jsem skupiny lidí vypořádávajících se s hlubokým žalem, pomáhal jsem pacientům s nevyléčitelnou chorobou, vedl jsem meditační ústraní pro lidi ohrožené smrtelnou nemocí a zúčastnil se mnoha – snad až příliš mnoha – zádušních mší.

A uprostřed toho všeho jsem byl otcem čtyř dětí a pomáhal jim dozrát v úžasné dospělé, kteří dnes mají svoje děti. Mohu vám říct, že vychovávat čtyři teenagery bylo často mnohem těžší než pečovat o umírající.

V roce 2004 jsem založil Institut Metta, jehož cílem bylo podporovat všímavou a soucitnou péči na konci života. Podařilo se mi sestavit prvotřídní učitelský sbor, v němž působil například Ram Dass, Norman Fischer, Rachel Naomi Remenová, a mnoho dalších. Cílem tohoto projektu, který se měl stát naším odkazem, byl návrat k duši a obnova pozitivního vztahu k umírání.

Vyškolili jsme stovky zdravotníků a pro ty, kdo trpí smrtelnou chorobou, jsme zároveň vytvořili národní podpůrnou síť zdravotníků, učitelů a zástupců.

Před několika lety postihla zdravotní krize mne samotného – měl jsem infarkt a smrtelnost jsem pocítil na vlastní kůži. Tehdy jsem si uvědomil, že zpod nemocniční přikrývky se situace jeví jinak. Pro své studenty, klienty, přátele a rodinné příslušníky, kteří se ocitli v náročných situacích, jichž jsem byl svědkem, jsem měl díky tomu ještě větší pochopení a empatii.

TRANSFORMAČNÍ SÍLA SMRTI

25

V životě se nám velmi často stává, že se dostaneme za hranici svých domnělých schopností. Její překonání nás pohání k transformaci. Kdosi jednou řekl: „Smrt nepřichází k tobě, ale k někomu jinému, koho na ni bohové připravují.“ Mám pocit, že je v tom kus pravdy. Člověk, kterým jsem dnes, který žije v tomto příběhu, není tím stejným člověkem, který zemře. Život a smrt mě změní. Velmi zásadním způsobem budu jiný. Aby se v nás mohlo něco nového objevit, musíme se změně otevřít.

Celkově je naše společnost diskusi o smrti otevřenější, než tomu bývalo dříve. O tématu pojednává více knih, hospicová péče je do zdravotnictví dobře integrovaná, máme vyspělou legislativu a pokyny zakazující resuscitaci v případě selhání srdce či zástavě dechu, umožňující přirozenou smrt. V některých amerických státech a dalších zemích světa zákony povolují asistovanou smrt.

Přesto však stále převládá názor, že umírání je lékařská záležitost a že jediné, v co můžeme nanejvýš doufat, je, že nepříjemnou situaci aspoň trochu zpříjemníme. Byl jsem svědkem utrpení lidí, kteří umírali a přitom se cítili být obětí okolností a doplatili na faktory, které ovšem nemohli nijak ovlivnit, ba co hůř, domnívali se, že si své problémy způsobili sami. Příliš mnoho lidí kvůli tomu umírá ve stresu, s pocitem viny a strachu. S tím však můžeme něco udělat. Žijete-li život prosvětlený skutečností vlastní smrti, má to vliv na vaše rozhodování. Většina z nás si představuje, že bude umírat doma v kruhu těch, které milujeme a kteří milují nás, v klidném a známém prostředí. Většinou to tak však není. Ačkoliv sedm z deseti Američanů preferuje zemřít doma, 70 procent Američanů umírá v nemocnici, domově seniorů či léčebně pro dlouhodobě nemocné.

Známé klišé říká: „Jaký život, takový konec.“ Nemyslím si, že je to tak docela pravda. Nicméně předpokládejme, že bychom skutečně žili život, který by směřoval k tomu, co nás má smrt na-

26

PĚT POZVÁNÍ

učit, namísto toho, abychom se jen snažili vyhnout se nevyhnutelnému. Když se dokážeme pohodlně „usadit“ se smrtí, můžeme se toho o tom, jak žít plně, hodně dozvědět.

Co kdybychom smrt přestali škatulkovat a oddělovat od života? Představte si, že umírání budeme považovat za poslední stadium růstu, které v sobě nese nebývalou příležitost pro transformaci. Mohli bychom se pak obrátit na smrt jako na velkou učitelku a zeptat se: „Jak mám tedy žít?“ Pro náš vztah ke smrti a k umírání hrají důležitou roli slova, která používáme. Osobně nerad používám termín umírající. Umírání je zkušenost, kterou lidé procházejí, ale není to ničí identita. Jak už to při zevšeobecňování bývá, když dáme do jedné skupiny všechny lidi s určitou zkušeností, přijdeme tím o jedinečnost, kterou tato zkušenost – a každý jedinec, který ji zažívá – nabízí.

Umírání je nevyhnutelné a osobní. Viděl jsem, jak obyčejní lidé na konci svého života hluboce prohlédli a prošli neobyčejnou transformací, která jim pomohla přerodit se v mnohem většího, rozšířenějšího a skutečnějšího člověka, než jakým bylo ono malé, oddělené já, za které se doposud považovali. Toto není šťastný pohádkový konec, který je v rozporu s utrpením, jež mu předcházelo, ale spíše překročení tragédie. V posledních měsících, dnech a někdy dokonce i minutách v sobě tuto schopnost pravidelně nalézá mnoho lidí.

Možná si řeknete: „Příliš pozdě.“ A já s vámi nejspíš souhlasím. Nicméně nejde o to, jak dlouho tuto zkušenost prožívali, ale o to, že taková možnost transformace vůbec existuje.

Ze smrti se mohou poučit všichni, kdo se rozhodnou se jí přiblížit. Byl jsem svědkem „otevření srdce“ nejen u lidí blížících se smrti, ale také u těch, kteří o ně pečovali. Dostali se do takových hlubin lásky, o jejichž existenci neměli ani tušení. Objevili silnou důvěru ve vesmír a spolehlivou dobrotu lidstva, která je nikdy neopustí, bez ohledu na jejich utrpení.