KAPITOLA 1
Čekání bylo nekonečné. Poněkolikáté za posledních pár minut se podíval na hodinky a povzdechl si. Čas pokročil sotva o pár minut. Nikdy by nevěřil, že je tak obtížné stát nehnutě ve stínu za křovím a čekat. Čtvrt na jedenáct a v přízemním pokoji rodinného domku se stále svítilo.
Napadlo ho, jestli starší žena dávno nespí a nezapomněla jen zhasnout, ale jeho úvahu vzápětí vyvrátila lidská silueta mihnuvší se za oknem. Moc dobře věděl, že je uvnitř sama, takže nikdo jiný než ona to být nemohl.
Rozhlédl se po okolních domech, postavených v dlouhé řadě vedle sebe, oddělených nízkými ploty. Podobaly se jako vejce vejci. Před každým se nacházela malá předzahrádka a příjezdová cesta ke garáži, propojené dveřmi s obytnou částí. Před některými nemovitostmi parkovala vozidla, několik jich stálo za ploty před vjezdy do garáží. Všechna místní auta byla poměrně luxusní, což nasvědčovalo tomu, že jde o čtvrť obývanou bohatšími pražskými obyvateli.
Kdyby se v této čtvrti ocitl čirou náhodou, nenapadlo by ho, že mezi vysokými paneláky najde shluk několika slepých uliček s výstavnými rodinnými domy. Okolní šedivé krabice vzbuzovaly dojem, že se jedná o klasické sídliště postavené komunisty pro dělnickou třídu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Renovovaná základní škola s nově zrekonstruovaným sportovištěm a dopravním hřištěm také nikoho neošálila. Rodinné domky byly sice stejného data, přesto se od ostatních budov radikálně lišily. Původně vznikly pro stranické pohlaváry, ale těch zde v současnosti bydlelo jen minimum. Domy přešly do rukou novodobých zbohatlíků, kteří lokalitu dál udržovali jako oázu klidu a luxusu a systémem slepých ulic ji bránili před dotírající šedí z okolí.
Ulice ve tvaru L s několika krátkými odbočkami byla už od desáté hodiny večerní ztichlá, v domech se postupně zhasínala světla, po
nastal okamžik pravdy. Nad vchodem se nacházelo světlo s pohybovým čidlem. Pokud bude fungovat, ocitne se ve středu oslnivého kuželu jasné záře, jako kdyby vystupoval na divadelním jevišti. Nefungovalo.
Úlevně si oddechl a v duchu si odškrtl další část plánu. Všechno zatím vycházelo.
Klíč ležel pod květináčem, přesně v místě, kde měl být.
Odemkl si a potichu vstoupil do malé předsíně. Dveřím do garáže napravo nevěnoval pozornost, ale pro jistotu potichu vešel do obývacího pokoje na levé straně. Letmo jej osvětlil čelovkou a ověřil si, že v pokoji ani sousední kuchyni či na toaletě nikdo není.
Pomalu vystoupal po dřevěných schodech do prvního patra. Gumové podrážky bot kladl na okraje schodů, kde byla menší šance, že budou vrzat. Středům se úzkostlivě vyhýbal.
Zkontroloval první pokoj v patře, určený především hostům. Podle předpokladu byl prázdný. U zavřeného záchodu a koupelny se zaposlouchal a namířil si to k posledním dveřím na konci krátké chodby. Tam se nacházel jeho nic netušící cíl.
Do ložnice pronikalo zataženými tenkými závěsy dost světla z ulice, aby byl schopen se zorientovat. Vybavil si uspořádání místnosti a pokýval hlavou. Veškerý nábytek byl na svém místě. Paní domácí v pokoji nic nezměnila.
Z velké postele se ozývalo hlasité chrápání, které na zakryté tváři návštěvníka vyvolalo pobavený úsměv. I kdyby dělal sebevětší kravál, nejspíš by tvrdě spící ženu středního věku nevzbudil. Přesto se rozhodl nic neriskovat.
Z pouzdra vytáhl břitvu, otevřel ji a něžně pohladil ostří. I skrz pevnou látku rukavice cítil, jak je čepel ostrá. Jako samurajský meč, pomyslel si potěšeně.
Přešel k posteli z pravé strany, ale pak si to rozmyslel. Jednak by si celou postel zastínil, jednak by nemohl dobře použít levou ruku. Obešel postel na druhou stranu a zastavil se kousek od bledého obličeje
spící ženy. Díky světlu z ulice svoji oběť bezpečně poznal. Kdo jiný by to taky měl být?
Zhluboka se nadechl a s odhodláním se pustil do akce. Věděl, že musí jednat rychle, aby si to nerozmyslel. Zabíjet domácí zvířata bylo něco naprosto jiného než ukončit lidský život. Začínal tušit, že tohle bude lepší. S údivem si uvědomil, jak se jeho rozkroku zmocňuje vzrušení.
Zapnul světlo čelovky a vzápětí ruku v rukavici přitiskl na ústa a nos spící ženy. Překvapilo ho, jak lehké má spaní, protože skoro okamžitě vytřeštila oči a v dlani ucítil její otevírající se ústa. Jako by se snažila křičet nebo ho kousnout. Ruce pod peřinou se pozvedly, jenže to už měla na krku přitisknuté ostří břitvy. Než je stačila vyštrachat zpod peřiny, čepel přejela z levé strany krku k pravé.
Silný proud krve vytryskl ke stropu a v milionech rudých kapek pokryl sněhově bílou peřinu.
KAPITOLA 2
Vyhlédl z okna hotelového pokoje a zrakem přelétl šedivý opar, který se vznášel nad budovami. Otřásl se a znechuceně si odfrkl. Byl rád, že v tomhle městě nikdy nebude bydlet ani pracovat. Sice nad tím chvilku uvažoval, ale nakonec si oddechl, když mu páteční pohovor, stejně jako několik předchozích absolvovaných v průběhu týdne, nevyšel. Kdepak, nechat Prahu za zády a odstěhovat se na druhou stranu republiky do kdysi ryze průmyslové Ostravy nebyl nejlepší nápad.
Svalil se na postel a sáhl po mobilním telefonu. Vytočil číslo nevlastní matky a nechal jej dlouhou dobu zvonit. Nikdo to nezvedal.
Ušklíbl se.
Že by s ním Marika nechtěla mluvit? Pravděpodobně nechce. Nikdy si nerozuměli, a proto se taky po otcově smrti z rodinného domku odstěhoval. No, spíš k tomu byl donucen…
Vytočil číslo pevné linky, kterou měli rodiče zřízenou desítky let, ačkoli ji používali málokdy.
Po dlouhém vyzvánění se pokus o spojení přerušil.
Marika Koubková hovor nepřijímala ani na jednom z přístrojů. Na mobilu volajícího viděla a třeba s ním kvůli posledním sporům ohledně probíhajícího dědického řízení nechtěla mluvit, ale u starého tlačítkového telefonu v obývacím pokoji to nemohla vědět s jistotou. Nanejvýš mohla tušit. Bude se za ní muset vypravit a zjistit, proč hovory nepřijímá.
Podvědomě ten důvod tušil, ale přece jen bylo lepší přesvědčit se osobně.
Odhodil mobil na postel a začal se oblékat. Vytáhl všechny své věci ze skříně a postupně je naskládal do sportovní tašky. Když skončil, konstatoval, že ji sem přivezl podstatně plnější. Až přijede domů, bude si muset nějaké oblečení a boty dokoupit.
Odevzdal klíče od pokoje, rozloučil se s usměvavou recepční a pěšky zamířil na nedaleké nádraží. Jízdenku si koupil už během sobotní
procházky po městě, takže s tou si starosti nedělal. Znechucený byl
zejména z představy ukrutně dlouhé cesty.
„Strašná prdel,“ pronesl, když se posadil na lavičku v nádražní hale a představil si, že by se do Ostravy přestěhoval. Kdepak, tohle město nebylo nic pro rodilého Pražáka. Mentalita lidí byla naprosto odlišná, než na jakou byl zvyklý, jejich řeč mu trhala uši, a jak zjistil z pracovních pohovorů, výdělky tu byly řádově nižší než v hlavním městě. Nápad tady žít byla největší hloupost, jaká mu kdy přišla na mysl.
Když nad tím tak přemýšlel, bůhví, jak ho vnímali zdejší obyvatelé. Nejspíš byl pro ně stejným exotem jako oni pro něj. Při té představě ho polil horký pot – co když vyčníval jako maják a poutal na sebe pozornost? To by bylo sakra nemilé.
Ne, to se nestalo. Byl to obyčejný pětadvacetiletý chlápek, který hledal příležitost a nový život v jiném městě. Nikdo si ho nevšímal, nikdo mu nevěnoval pozornost. Možná nezapadl, ale určitě si ho nikdo nijak zvlášť nevšímal. Tedy až na tu dívku…
Zavřel oči a přehrával si události, co v ocelovém městě prožil. Některé mu na rtech vykouzlily spokojený úsměv, z některých ho zamrazilo, ale jedna vzpomínka v něm vzbudila příjemný pocit vzrušení. Znovu a znovu se jej v mysli snažil prožívat.
Vylekaně otevřel oči a rozhlédl se. Bleskově se narovnal a trochu se předklonil, aby skryl nepřehlédnutelnou erekci.
Zkontroloval hodiny a zanadával na několikaminutové zpoždění.
Vlak přijel po dalších deseti minutách.
Milan Koubek se uvelebil v sedačce vagonu druhé třídy, zavřel oči a ponořil se do příjemných myšlenek. Cesta nakonec nebyla tak příšerná, jak si ji pamatoval při svém příjezdu. Usnul hned po pár kilometrech a vzbudil se až na pražském hlavním nádraží. Kupodivu ho nikdo neokradl.
Autobus městské hromadné dopravy dovezl Milana na zastávku Podhajská pole, odkud mu trvalo jen pár minut, než se ocitl v lokalitě
jednopatrových rodinných domů s předzahrádkami. Nostalgicky nasál vzduch do plic a slastně vydechl.
Tady se mu vždycky líbilo.
Až donedávna v jednom z domů obýval pokoj v prvním patře se svým otcem a jeho novou, o dvacet let mladší manželkou. Kdyby táta neumřel, nejspíš by tu žil dosud, jenže Marika ho doma nechtěla.
Znechuceně si odplivl, když si vybavil jejich hádku po tátově smrti.
Marika mu před nosem mávala poslední vůlí a smála se, že nezdědí vůbec nic. Tehdy se neudržel a uštědřil jí facku, která ji odhodila přes celý pokoj. S rozmazaným mejkapem, zuřivým šklebem a blesky sršícíma očima se z vystajlované milfky změnila v odpornou čarodějnici.
Sotva se stačil posadit v kuchyni a přečíst si kopii dokumentu, který údajně ležel u notáře, už u nich zvonila policejní hlídka.
Ta svině na něj poštvala fízly kvůli údajnému napadení a jeho životopis získal první poskvrnku. Naštěstí facku kvalifikovali jako přestupek, za nějž mu městský úřad udělil pokutu. Přesto ho to trápilo.
Od té chvíle s Marikou pod jednou střechou nevydržel a musel se odstěhovat na ubytovnu. Nevlastní matka byla nekompromisní, ale v Milanovi zůstávala špetka naděje, že poslední vůle není platná a je vymyšlená. To se měl dozvědět během příštího měsíce, kdy se plánovali kvůli dědickému řízení sejít u notáře.
Odjistil páčku u nízkých dřevěných dvířek a vstoupil na dlaždice vedoucí kolem garáže ke vchodu do rodinného domku. Zastavil se vedle vysokého květináče s malým jehličnanem, sáhl do kapsy pro klíče a odemkl si.
Překvapilo ho, že je zamčeno na dva západy. Že by Marika od rána ještě nevyšla ven? Nebo naopak odešla a dům je prázdný?
„Mariko?!“ zakřičel, když si v předsíni odložil sportovní tašku a zul boty.
Odpovědělo mu jen zatuchlé ticho.
Nahlédl do garáže se zaparkovaným bavorákem, překontroloval kuchyň a za opakovaného volání Maričina jména vystoupal do prvního patra.
KAPITOLA 3
Modrá oktávka s majáčkem připevněným na střeše zaparkovala v Sopotské ulici za policejním transportérem výjezdové skupiny. Kapitánka Diana Černá vypnula motor. Stáhla okénko a zhaslý magnetický majáček zručně odtrhla od střechy. Naklonila se dozadu a urychlovač průjezdů Prahou odložila za svoji sedačku.
„Koukám, že jsme tady poslední,“ poznamenal z místa spolujezdce kapitán Radim Brázda. Před transportérem výjezdovky stála dvě vozidla v policejních barvách, jedno nejspíš patřilo hlídce, která byla na místě kvůli ověření oznámení, před druhým stál vousatý muž v černé policejní kombinéze. Zrak upíral k nedaleko pobíhajícímu vlčákovi.
„Koroner chybí,“ konstatovala Diana, když vystoupila z vozidla a vydala se za Radimem, který pomalým krokem mířil k uniformovanému kolegovi stojícímu před nízkým plotem a otevřenou brankou.
„Aspoň se stihneme podívat na mrtvolu v původní poloze.“
„Jo,“ přitakala vyšetřovatelka. „Divím se, že operační nevolal Kolouškovi hned po oznámení, ale čekal, až sem pošlou hlídku, a ještě výjezdovku. Jako kdyby oznamovateli ani hlídkařům nevěřil, že jde o vraždu.“
„Než jsme sem vyrazili, podíval jsem se přes dálkový přístup v notebooku do Majáku, a bylo tam prd napsané, jako vždycky,“ dodal pětačtyřicetiletý vysoký detektiv.
Radim stojícímu nadstrážmistrovi ukázal služební průkaz a vešel na dlažbu vedoucí k otevřeným dveřím do rodinného domu. Vstoupil dovnitř, nahlédl do obývacího pokoje a zavrtěl hlavou.
„V přízemí nejsou, musíme nahoru,“ pokynul Dianě. Když ho na schodech předběhla, laškovně ji plácl přes pevný, těsnými džínami příjemně tvarovaný zadek.
Otočila se a pohrozila mu prstem. „Troufáš si, když víš, že nic nebude? Jen počkej doma, utahám tě jako kotě. A teď už dej pokoj a začni myslet na práci.“
Vyšetřovatelka si povzdechla a útrpně vyhledala pomoc u Radima.
Detektiv jen pokrčil rameny a kývl bradou, aby pokračovala.
„Pachatel jí zřejmě ve spánku podřízl krk, načež během pár vteřin vykrvácela. Nestačila ani vytáhnout ruce zpod peřiny a bránit se.“
„Ahoj, Ludvo,“ pozdravila se Diana srdečně s technikem, který se kolem postele snažil zajistit maximum biologických stop a průběžně všechno fotografoval.
Technik mlčky kývl na pozdrav, ale víc se nenechal rušit. Hlavu měl plnou sběru stop, a dokud neměl hotovo, nebyla s ním řeč, což Diana věděla už z doby, kdy s ním a Edou Braunem sloužila u výjezdovky.
„Ty kráso! Pojď sem, Radime, tohle jsi ještě neviděl,“ strnula za technikovými zády s očima vytřeštěnýma na rudo-hnědo-růžovou peřinu zakrývající mrtvé tělo.
„Co to…“ nenacházel detektiv slov.
„Řekla bych vám to, kdybyste nebyli tak hrrr,“ špitla za jejich zády vyšetřovatelka výjezdovky.
Dvojice detektivů z mordparty zkoumavě hleděla na oddělenou kočičí hlavu s rozevřenou tlamičkou a vytřeštěnýma očima, která jim pohled opětovala z hnědě zbarvené zaschlé krvavé sedliny na peřině v místě břicha mrtvé ženy.
KAPITOLA 4
„Která zrůda mohla tohle udělat?“ zhrozila se Diana.
„Je to fakt hrůza,“ přisvědčila vyšetřovatelka účastně. „Málem tu ženu připravil o hlavu, jak hluboký je řez.“
„To nemyslím,“ odsekla blondýnka. „Nechápu, co za úchylné monstrum uřízne hlavu kočce!“
„Neboj, však se to dozvíš,“ Radim položil Dianě ruku na záda, aby ji trochu uklidnil. Znal její slabost pro kočky, ačkoli žádnou nevlastnila. Ve svém bytě v Benešově se zdržovala sporadicky, takže by tam zvíře samo nevydrželo, a k němu domů si ji nemohla pořídit, protože přítelkyně Radimovy dcery měla na kočičí srst hodně agresivní alergii.
„Dostaneme toho hajzla a soudce mu spočítá vraždu jak té ženy, tak kočky.“
„To si snad děláte prdel,“ povzdechla si potichu Mašková, ustoupila ke dveřím a s nadějí v očích vyhlížela koronerův příchod. S Brázdou a Černou se jí nejspíš už nikdy nebude dělat dobře.
„Kde je to kočičí tělíčko?“ zeptala se Diana technika, ale ten jen bezradně pokrčil rameny.
„Nikde v domě není,“ odpověděla za něj vyšetřovatelka výjezdovky.
„Prohledali jsme celý dům, i zahradu, ale nenašli jsme ho. Není tady kočičí pelech, záchod ani misky na jídlo a vodu. Karel se na to ptá oznamovatele, ale myslím, že Koubková žádné zvíře neměla.“
„Takže si pachatel tu hlavu přinesl?“
„Natuty,“ odtušila.
„Nemám tu hlavu jak zajistit, tak ji dám do sklenice na pachové stopy a zatím ji uložím do lednice, kdybyste ji chtěli nechat zkoumat,“ oznámil Ludva Fiala. Vzápětí rukou v rukavici uchopil odříznutou hlavičku mourovaté kočky s lysinkou nad levým okem a opatrně ji vložil na dno zavařovací sklenice. „Nejspíš je mrtvá už delší dobu. Rána na krku je zaschlá. Rozhodně umřela jinde a dřív než tady ta paní.“
Sama sice na zádech usínala také, ale když se ráno probudila, peřinu měla zmačkanou a všelijak propletenou s vlastními končetinami.
„Byla to úkladná a nejspíš dobře naplánovaná vražda,“ usuzoval detektiv mordparty. „Vrah šel přímo k posteli, ve spánku ji podřízl a pak jí položil na břicho kočičí hlavu.“
Diana se zadívala na polštář a zadumaně zamručela. Tak přece jen se žena pohnula nebo s její hlavou hýbal pachatel. Otlaky na polštáři a rozcuchané, krví slepené vlasy svědčily o tom, že neležela strnule.
„Nejspíš se vzbudila, když se ji chystal zabít,“ ukázala na polštář. „Řekla bych, že jí rukou ucpal pusu nebo zatlačil na čelo a druhou ji podřízl.“
„Asi ano, určitě by se hýbala, kdyby jí hlavu nedržel. Rána vypadá jako plynulý řez, rozstřik krve je v podstatě jediným směrem.“
Radim s Dianou odstoupili od mrtvoly a pustili se do prohlídky ložnice. Nic nenasvědčovalo tomu, že by pachatel do něčeho strčil, něco otevřel, prozkoumal nebo se tady zdržoval. Ode dveří musel dojít přímo k posteli a chladnokrevně bez nejmenšího zaváhání ženu zabít. Jak na to viděl?
„Bylo rozsvíceno?“
„Ne, rozsvítili jsme až my, když jsme přijeli,“ odpověděla vyšetřovatelka výjezdovky. „Oznamovatel přijel ještě za světla, a hned jak ji našel, zavolal nám a počkal v kuchyni. V celém domě bylo zhasnuto.“
„Našli jste stopy vloupání?“ oslovil Radim technika.
„Ne, všechna okna jsou v pořádku, přední i zadní dveře taky a garážová vrata zrovna tak. Plot kolem zadní zahrady je nepoškozený a nejsou tam stopy, že by ho někdo přelézal, podlézal nebo přeštípal. Zezadu vrah určitě nepřišel.“
„Takže vešel předními dveřmi?“ podivila se Diana.
„Na devadesát devět procent,“ přisvědčil technik.
„Neměla zamčeno?“
„Oznamovatel říkal, že bylo zamčeno na dva západy a on si svými klíči odemkl,“ vysvětlila Mašková.
„Zajistil jsem vložku zámku ke zkoumání na mechanoskopii,“ doplnil technik. „Kvůli tomu jsem oznamovateli zabavil klíč a vzal jsem ten správný i ze svazku klíčů majitelky. Měla je položené na botníku.“
„Jiné klíče nejsou? Jen tyhle dva?“
„Oznamovatel neví a nikdo jiný nám to neřekne,“ pokrčila rameny vyšetřovatelka výjezdovky. „Každopádně Ludva říkal, že na zámku nevidí žádné vrypy ani poškození od planžety nebo paklíče, takže buď se oznamovatel plete a bylo odemčeno, nebo si vrah odemkl sám…“
„Ale je to jen moje domněnka, můžu se plést,“ ozval se technik. „Počkejte si na výsledky mechanoskopie.“
„Počkáme, ale vím, že máš pravdu,“ pronesla Diana. Moc dobře si pamatovala, že pro Ludvu Fialu je práce technika celoživotním koníčkem. Neznala nikoho zkušenějšího a nesčetněkrát se při práci u výjezdovky přesvědčila, že Ludvovy domněnky lze většinou brát jako profesionální znalecké posudky.
„Je tady koronerka, posílám ji nahoru,“ ozval se z přízemí hlas mladého policisty, který střežil vstup na pozemek.
Otevřela ústa a nakoukla dovnitř. Zvedla ruku a několikrát zamávala na technika.
„Podejte mi pinzetu a sáček na důkazy,“ požádala a nasměrovala objektiv technikova fotoaparátu do ústní dutiny. „Je tady kousek nějaké látky, myslím, že černé.“
Diana nelenila, rychle prohledala Ludvovu brašnu se všemožnými pomůckami pro zajištění stop a podala lékařce požadovaný nástroj.
Koronerka ze suché sliznice jazyka pinzetou odebrala asi dvoumilimetrový kousek černé látky a opatrně jej vložila do plastového sáčku, který jí Diana podržela těsně nad obličejem mrtvé ženy. Převzala si od ní pinzetu a vrátila se k vyšetřovatelce výjezdovky. Proti světlu se zadívala na odebraný důkaz a přemýšlela, co to může být a kde se to v ženiných ústech vzalo. Mohla to být stopa k pachateli?
„Rána na krku vede z levé strany, pár centimetrů pod uchem, až na druhou stranu. Řez je hluboký a nebojím se tvrdit, že patolog na obratlích páteře najde zářez. Tady vám to bohužel nejsem schopna potvrdit.“
Lékařka se narovnala.
„Řezná rána na krku je prokazatelně smrtící. Ještě zkontroluju tělo, ale podle krevních stříkanců je zjevné, že žena byla v době smrti přikrytá peřinou, takže pochybuji, že objevíme další zranění.“
Sáhla na blízký cíp přikrývky a jedním tahem ženu odkryla až po chodidla.
Marika Koubková ležela s nataženýma nohama, ruce ohnuté v loktech, jednu položenou na prsou, druhou na břiše. Dlaně však neležely na těle, ale byly k němu kolmo, což svědčilo o tom, že ve spánku je takto položené neměla. Spíše se ruce ve chvíli útoku snažila zvednout, odhrnout peřinu, bránit se útočníkovi nebo se chytit za krk a pokusit se zamezit krvácení. Jenže nic z toho nestihla a posmrtná ztuhlost zachovala její tělo v poloze zaujímané v okamžiku smrti.
Mrtvá na sobě měla oblečenou pouze krátkou průhlednou košili, která nedávala příliš velký prostor k hádání, co se pod ní skrývá.