KATEŘINA SURMANOVÁ
NEVIDÍŠ JE, ALE ONI VIDÍ TEBE
Tu ironii musel ocenit každý. To nevymyslíš, říkali si nad článkem v novinách nebo na monitoru: ze všech prdelí, kde se to mohlo stát, stalo se to zrovna v prdeli s názvem Tři Sekery. Internet se jako neunavitelné perpetuum mobile sytil vtípky a memy, které událost podněcovala ve fantaziích. Některé se povedly, většina ne. Tak už to chodí.
Bylo to v červenci roku 2021, o jednom odpoledni a večeru natolik krásném, až to slabší povahy nutilo blábolit, dojímat se nebo začít malovat. Slunce hřálo, nepřipékalo však; foukal silný, ale příjemný vítr. Přinášel čerstvost, laškoval a dováděl, neobtěžoval. V kostech se lidem usazovalo blaživé teplo, jako kompot s meruňkami, který si ze spíže vytáhnou o sychravé únorové noci, kdy už se jim zima bude zajídat. Na rozloučenou potáhl den kupoli ohromujícími červánky, nachovými s ohnivě oranžovou korunkou ve vlasech. Vítr nasytil vzduch zvířeným prachem, ten s kapkami vody uzavřel dohodu a společně purpurovou nádheru vyvěsily do vadnoucího svitu. Meteorologický jev? Kdepak: kouzlo.
Jeden z těch dnů, kdy si člověk uvědomí, že žije rád, a začne se strachovat, kolik takových okamžiků mu osud ještě dopřeje. Podobné úvahy možná vířily v hlavě i Robertu Procházkovi, kdo ví. Už se ho každopádně nikdo nezeptá, protože Procházkovy dny právě tehdy expirovaly. Jak informovala policie v suchopárné tiskové zprávě, kolem půl jedenácté večer ho tupým nožem, bez jakékoli chirurgické průpravy či anestezie, vykastroval katolický farář Václav Vranský. Vzal to důkladně; Procházka vykrvácel.
Pachatelovo povolání dodávalo žurnalistické omáčce pikantnost, mnohdy pálivou až k nesnesení. Jako kdyby se novináři báli, že
bez návodné pomoci čtenářům nedojde, jak je celá historka krutá a zábavná. Naoko se hrozili a zahušťovali texty kontextem o vachrlaté církevní morálce – dodnes pořádně neodsoudili sexuální násilí páchané kněžími na dětech, dodnes se zasekli ve středověku v přístupu k rodinám a gayům, všimli jste si? Není to nakonec celé obžaloba církve a přežitosti celibátu? Ve společnosti, která je tak přejícná a otevřená – tak moderní –, to nemůžeme strpět.
Ve skutečnosti se většina pisatelů i čtenářů nemohla nabažit. Takový pěkný, peprný skandálek! Taková chutná, vydatná přesnídávka! Předstírali pohoršení, ale užívali si každičký detail a řehtali se vzniknuvším žertům. Ředitelé redakcí sčítali počty kliků na články o perverzním knězi, v jednoduché trojčlence si je převáděli na svoje vánoční bonusy a nutili redaktory, aby převařený pytlík ještě znovu zalili. A znovu. Co na tom, že v textech se nic nového neobjeví? Našleháme perex, přepálíme titulek a rozvineme background, poučovali podřízené blahosklonně: copak opravdu nevědí, jak se to dělá?
Policie oficiálně pozadí zločinu nesdělila a nekomentovala, nicméně jako obvykle neoficiálně vyhřezlo všechno ven už v rané fázi vyšetřování. Občas se najde kriminalista, který si rád popovídá, a vždycky se najde novinář, který si to ještě raději poslechne. A kdyby takový policista chyběl, zastane ho záhy obhájce, aby mohl svést indiskrétnost na vyšetřovatele a případ zpochybnit kvůli únikům ze spisu. Každému se občas hodí předstírat rozhořčení.
Jak psaly vitální internetové deníky i jejich churavějící papírové prababičky, muži se seznámili na webovém fóru, kde se družili vyznavači extrémního sadismu. Vyměnili si spoustu nechutných oplzlostí, vyznali se ze zapovězených tužeb a závěrem si smluvili schůzku. Jako z udělání zrovna v obci Tři Sekery, okres Cheb, kde Procházka vlastnil dům. Kdo do té doby slyšel o sotva tisícihlavé vesnici, úhledné, úpravné a vyskládané na řídce olesněném vrchu jako sváteční porcelán? Po červencovém večeru zažily místní hostinec a penzion žně, milovníci bulvární turistiky chtěli to místo vidět na vlastní oči, a hlavně se vyfotit, aby se předvedli na sítích. Zvláště když se začalo proslýchat o těch podivných, nevysvětlitelných
úkazech. No ano, ten večer, co se to stalo. To nemůže být náhoda, no ne? Celé je to tak úžasně dekadentní!
Vranský a Procházka si dopřáli víc zážitků, než nejspíš zamýšleli, poškleboval se jeden mladý redaktor, který se víc bál, že nebude slavný, než že nebude přesný. „Uřezání obou varlat a penisu,“ psal redaktor, „představovalo předčasné vyvrcholení hrátek, jimiž chtěli duchovní a jeho milenec dosáhnout uspokojení.“ Obrat „ejakuloval krví“ mu editor vyškrtnul, na což si postěžoval na Facebooku a uspokojivě si zanadával na cenzuru a úzkoprsost tradičních médií.
Netrvalo nijak dlouho, než novináři zjistili, že Vranský už se jednou zapletl a že ho proto církev stáhla z místa ve východních Čechách, kde původně sloužil, do ústraní o kus dál ve stejném kraji. Ani se nenamáhali odvést predátora dost daleko. Musel to vyžvanit někdo z vesnice, kde se duchovní provinil. Šlo o šestnáct let starý příběh. Vranský upadl do podezření, že obtěžoval jednoho malého chlapce z farnosti. Podle všeho mu nestihl fyzicky ublížit; podle všeho se tehdy na jeho brutální spády přišlo včas. Když vešla ve známost tato okolnost, strhla se série protestů a petic proti katolíkům, většina po internetu, ale méně leniví jedinci se srotili i v plenéru. Podívejme, kam vede to jejich tutlání a sektářství, přinuťme je pykat, když jim pokání tolik vyhovuje: jen ať se ho nažerou.
Primas pražský i karlovarský biskup po týdnech zabejčeného, pštrosího ticha vyjádřili politování nad selháním jednotlivce, ale taky se ohradili proti tomu, aby se jeho úpadek pasoval na synekdochu celého duchovenstva: většina kněžích nejezdí ve volném čase amputovat genitálie, uvedl mluvčí diecéze v tiskové zprávě. Nešťastně formulované vyjádření odstartovalo další vlnu internetového humoru.
Vranský mlčel. Nepopřel, že se s Procházkou sešel v domku na kraji vesnice, ale neozřejmil vůbec nic. Nehovořil s policií, nehovořil s médii. Seděl ve vazební cele, čekal na soud a znervózňoval dozorce tím, jak smutně a pokorně vyhlížel. Po několika dnech ho proto přestali šikanovat a trýznit: docela jim to tím svým telecím kukučem znechutil. Od spoluvězňů ho drželi dál, tedy později. Ne že by ho bachaři toužili ochraňovat, ale po prvním incidentu,
kdy Vranského zmlátili ve sprše a zlomili mu nos, ředitel podobné náhody zatrhnul. Lidskoprávní organizace neměly pro lynč pochopení a on se jimi nehodlal nechat otravovat. „Já se nenechám popotahovat kvůli nějakýmu černoprdelnýmu praseti,“ ubezpečil dozorce striktně.
Příběh bobtnal a kvasil, ale opravdové pozdvižení vyvolal ve chvíli, kdy se na scéně zjevilo ono obtěžované dítě, dnes už přirozeně dospělý muž, a zaplatilo duchovnímu drahého obhájce namísto přiděleného nekňuby, aniž by k tomu novinářům nebo sociálním sítím poskytlo zdůvodnění. Mladík mlčel stejně jako farář.
Proč to, proboha, udělal?
MICHAL
„Co to slyším, cupy dupy, ježí se mi z toho chlupy. Koukám na tu divnou věc, nejsem přeci zbabělec.“
dětská říkanka Strašidlo
červen 2021
Pod chodidly jim láteřily křížaly uschlého jehličí a větviček, zkřupavělých horkým letním počasím. Popuzeně prskaly na narušitele nočního klidu. Muži nemluvili, vzduch rozráželi jen dechem. Studený měsíční svit sem tam zvědavě poodhrnul hustou větev, aby se podíval na dvojici, která se obezřetně plížila lesem. V neurčitelné dálce si kloktal hrdlo sýček. Pěšina, plná výmolů a nastražených kořenů, se elegantní smyčkou vynořila na mýtinku a vyplivla muže ze stínů. Už jim bylo vidět do tváří. Mladší z nich, Michal Bureš, od jara dvaadvacetiletý, pableskoval jako albín, měsíc jeho světle rezavé vlasy vyšisoval do platiny a ostré noční kontrasty vyzmizíkovaly plavé řasy a obočí. Pod značkovým tričkem se mu vydouval mírný náznak břicha a boků, obojí netaktně prozrazovalo, že s přibývajícími roky bude jejich nositel bojovat se sklony k tloušťce. Teď ještě ne, teď byl ve věku, kdy metabolismus cválá. V pravačce držel malou ruční kameru, jejíž mechanické oko namířil na skrovnou dvoupatrovou stavbu uprostřed hvozdů. Hájenku 160. Proslulou destinaci mezi Jaroměří a Trutnovem, neodolatelný lapač na milovníky nadpřirozených jevů a na přirozenou lidskou příchylnost k instantnímu strachu, který neohrožuje.
Michal pozvolna obkroužil ztichlou mýtinu a byl rád, že tu nemusí být sám, že přemluvil majitele bývalé hájenky, aby ho při natáčení doprovázel. Posmutnělý padesátník, hubený a plešatý, to rád udělal: ulevovalo mu, když si mohl postěžovat, že se v baráku nedá žít, protože tam po nocích klapou neviditelné dřeváky, rozrážejí se dveře a hrnky létají vzduchem. Od dětí se navíc dozvěděl, že Michalův pořad – Lovec zázraků – je na streamu a sítích slavný.
Pasoval ho mezi dobře honorované influencery a vedl k předčasnému ukončení studií filmové vědy v Praze. Majitel doufal, že by k němu popularizace mohla dovést buď šikovného deratizátora strašidel, nebo kupce, jemuž šikana poltergeistů nevadí. Zatím neměl štěstí ani na jednoho.
„Stojíme s panem Lukáškem na dohled prokletý Hájenky 160. Jako fandové nadpřirozena určitě víte, vo co jde. Legendy kolujou různý – že to tady začalo, když jednou v noci vyvraždila šílená matka celou šestičlennou rodinu, včetně dětí a sebe. Klid prej nenašel nikdo, máma ani její oběti, takže tu zůstávaj a vylejvaj si frustraci na živejch. Podle další verze tu zavraždili nacisti rodinu hajnýho, co tu žil od konce třicátejch let, nebo – případně taky – nebožáky v rámci pochodu smrti do Osvětimi. Jedno je ale jistý – něco se tady děje. Pane Lukášku,“ zahrnul do záběru i svůj nervózní doprovod, „je to pravda, že vedle baráku stojí kamennej kříž, kterej se k němu pořád sám naklání?“
„Jo,“ kývl Lukášek důrazně, hypnotizovaný kamerou jako králíček před kobrou.
Na vychylování kříže měl Michal racionální teorii, věřil, že to dělají kořeny starého dubu. Soška stála blízko a dub se nakláněl v opačném směru. Komentář si později natočí v postsynchronu.
„To by se ještě dalo vysvětlit, ale jsou tu horší věci. Křik, pláč, smích, kroky. V kolik se to tak nejčastěji ozývá, pane Lukášku?“
„Tak jako nějak po třetí.“
„Mezi třetí a čtvrtou ráno, říká se. Komu to něco připomíná? No jasně, je to magická hodina mezi psem a vlkem, kdy se dějou věci. Víte, vo co jde, pane Lukášku? S tou hodinou mezi psem a vlkem?“
„Vůbec,“ odtušil oslovený trochu otráveně. Chtěl se bavit o sobě. Michal to postřehl, a tak si krátkou přednášku nechal na dotáčky: v klidu, u počítače, hluboko položeným hlasem vysvětlí, že tehdy už není tma, ale ještě ani světlo. Člověk splyne s vlastním stínem, skryté mechanismy do sebe zapadnou s dunivým klapnutím, jaké si člověk lehko splete s nářkem sýčka. V tom čase se rodí nejvíc dětí a nejvíc lidí odchází na věčnost. V tom čase na chvíli přestává být živáček v tmavém lese sám a zdvojené lámání větviček pod podrážkami už není dílem ozvěny.
Michal vzal ztuhlého majitele barabizny jemně za loket a s respektem se pustili blíž k domku. K tajemstvím se nestavěl cynicky, a třebaže prokazoval odvahu až zarážející, mnohdy se bál zcela upřímně a nepředstíraně. Temná okna působila zlověstně, fantazie za slepá skla dosazovala hustší stíny ve tvaru nepřátelských figur.
„Blížíme se k hájence,“ komentoval Michal šeptem, kameru střídavě otáčel na stavbu, na sebe, na Lukáška a do neprostupné černozelené zdi stromů. „Zatím neslyším nic neobvyklýho, ale brzo se můžem dočkat velkejch věcí. Protože, kamarádi, jak už asi tušíte – před pár minutama minula třetí hodina v noci.“
Zastavili v úhlu, odkud obrys hájenky zvláště působivě šrafoval měsíční noc, Michal párkrát zazoomoval na dveře, okna a ohyb za ubíhající stěnou. Až se k tomu přidá správná hudba, fanoušci se podělají strachy. Jen si to představil a ojínila se mu mícha.
Přidřepli si a v klidu čekali: předem Lukáškovi vysvětlil, že to bude vyžadovat trpělivost. Musejí na místě vydržet aspoň do čtyř. Pobudou čtvrt hodiny venku a pak se přesunou dovnitř. To bude teprve úlovek, protože obhlížet strašidelný dům vně přijížděl ledaskdo, ale procházet se po pokojích, kde se měla nožem ohánět šílená ženská a bodat do teplých spících tělíček? No, pánové, to je jiná.
„Jak dlouho vám to patří, pane Lukášku?“ zašeptal.
„Asi deset roků,“ špitnul oslovený.
„A proč jste to vůbec kupoval?“
„Bylo to laciný, připadalo mi to jako kauf roku. Naletěl jsem, co vám budu vykládat.“
„Kdo to vlastnil před vámi?“
„Nevim, jednal jsem akorát s realiťákem, ten samozřejmě nic nezmínil. Akorát jakej je tu krásnej klid,“ prsknul Lukášek hořce.
„Ani později jste nepátral po původních maji… co to bylo? Slyšel jste?“
Oba zaskočeně zmlkli, srdce jim klopýtala v neumětelských parakotoulech. Les skřípal a ševelil: člověk si neuvědomí, kolik hluku nadělá „tichý“ les, dokud nemá důvod se v něm bát. Do kmenů se opíral vítr, kastaněty proschlých větví rachotily. V tom zmatku se
ozývalo cosi, co mohly být spěšné kroky. Jako kdyby někdo běžel pryč. Nebo k nim. Michal situaci rychle, několika dobře volenými slovy popsal do mikrofonu. Jen co domluvil, z útrob prázdné hájenky zazněla rána. Něco spadlo na zem nebo udeřilo do zdi. Vstupní dveře se otřásly znělými ranami, jaké by vydávala pěst domáhající se vstupu. Zvenku do nich ale nikdo nebušil. Slyšeli to doopravdy, nebo je mámil noční zpěv lesa? Vyplašili lelka nebo partu puberťáků na zkušené?
„No a to je furt,“ zajíkl se Lukášek s komickou dotčeností. „Žena a děcka mi tu odmítají bydlet.“
„Musím říct, že jim rozumím. Není to vůbec příjemný, kamarádi, něco se tu děje,“ drmolil Michal zrychleně. Adrenalin mu v příbojových vlnách šplouchal benzín do cév, elektrizoval vzrušením. „Normálně bych se zvedl a zdrhal, to je prvotní pud, ale tendle pořad se nejmenuje Posera to zabalil, že? Takže je čas jít dovnitř.“
Zvedal se do stoje, zadržel ho ale hmat ledové ruky.
„Já teda nejdu,“ durdil se Lukášek.
„Nemusíte, počkejte tu.“
„Nebudu tady sám, šmarja!“
„Něco si vybrat musíte, kámo, já tam jdu.“
Michal vytrčil před kameru volnou levici, aby nasnímal, jak ruka dosahuje kliky. Obraz se chvěl. Jedna část jeho osobnosti, ta, co akci sledovala pod dekou a doma na gauči, si libovala, jaký vzniká působivý materiál. Majitel ho zkroušeně následoval, cupital tak blízko, že Michalovi dvakrát přišlápl patu. Michal přitiskl ucho na studené dřevo, studenější, než by mělo o vlahé červnové noci být.
„Vzdáleně něco slyším. Jako by někdo mluvil, možná. Je to moc potichu, musíme dovnitř.“
Z kapsy vyndal klíček, který mu na rozcestí u silnice, kde nechali auto, svěřil Lukášek. Zámek dvakrát zatuhle cvakl a ve veřejích se rozšklebila škvíra. Vylil se z ní mokrý puch zatuchliny a plísně, s podtónem hub a fekálií, podle nichž šlo vydedukovat, že některé ze zadních oken bude rozbité.
Michal zadoufal, že nenatrefí na sjetou smažku, to ho děsilo víc než duchové, protože ti se neohánějí obřím střepem z láhve. Už
to zažil, na zrušené a zchátralé dětské psychiatrii v Dubí. Jeho nejsledovanější díl. Postupoval uvážlivě, i v hájence mohl hluk způsobovat člověk. Nikdy neměl jistotu, co slyší. Jestli ho obdarovává vyšponovaná fantazie, klamou prchající děti a narkomani, nebo skutečně ulovil něco vzácného. Přitom právě proto to celé dělal. Toužil přinést nezvratný důkaz. Zažil výpravy, během nichž si navzdory hodinám trpělivého číhání neodnášel víc než vibrující atmosféru zbudovanou z legend. I takové díly uměl udělat napínavé, ale mnohem víc si užíval, když se strašidelná lokace neupejpala. Vstoupil do chodby hájenky a z horního patra k němu dolehl nezřetelný šramot a šelest, snad dušený smích.
„Něco se ozývá shora. Musíme nahoru po schodech,“ informoval zvukovou stopu. O refrén se postaral nešťastně vzdychající Lukášek, který se Michala držel za podolek trička, nejspíš nevědomky.
Michal nejdřív nakrmil kameru mihotavými záblesky přízemí. Dům, navzdory zápachu, působil zachovale – na zdi se občas objevila skvrnka či prasklina, ale omítky a tapety držely, kde měly, a v hustém šeru vypadaly čistě. Pokoje se zdály větší, než byly, protože většinu nábytku si rodina odvezla. Osiřelé, bezúčelné hlídky opuštěných židlí a skřínek zdůrazňovaly ponurost. Z obývacího pokoje k nim vanul čerstvý vzduch: tam se muselo nacházet rozbité okno. Neobjevilo se nic neobvyklého. Vrátil se ke schodišti, i se zaháknutým Lukáškem. Zvolna našlapovali na vrzající stupně, Michal a jeho vzdychající ozvěna.
„Co je nahoře, pane Lukášku?“
„Ložnice.“
„Takže to muselo být tam, kde jedný studený noci, z důvodů, který se nikdy nedozvíme, vzala matka v kuchyni kudlu a stoupala, jako to děláme teďka my. Mladá ženská v dlouhý bílý košili. Mohla to bejt zanedbaná laktační psychóza, mohla to bejt duševní choroba, existujou samozřejmě i názory, že ji posedl duch čarodějnice, která tu v lesích dřív žila,“ líčil Michal sugestivně. Výjevy se mu přehrávaly v hlavě jako zrnitý amatérský film, domácí video s uskakujícími okraji. Nevěděl, jak – a jestli – vražda probíhala, ale to nevadilo. Rád si představoval, že si tak docela nevymýšlí, že tlumočí bezhlesé vyprávění zraněného místa.
Předvedl kameře chodbu vlevo a vpravo. Byla kratičká, spíš jen obdélníková předsíň. Vlevo čekaly dvoje dveře, menší podle všeho vedly do koupelny, vpravo se vešly jedny. Nevítal je žádný podezřelý zvuk. Hájenka zmlkla.
„Menší ložnice je která?“
„Vlevo. Pojďte už pryč.“
„Ještě vydržte. Menší ložnice nejspíš patřila dětem. Takhle jejich matka vzala za kliku, tiše, aby je nevzbudila. Třeba chtěla, aby netrpěly a nestihly prožít hrůzu. Třeba jenom nechtěla, aby se ostatní děti vzbudily dřív, než je vyřídí. Podíváme se dovnitř.“
Dřevěné dveře tlumeně zavřískly, lehce se vzpříčily na nerovné podlaze. Michal si představil – nebo vnímal, jako kdyby mu někdo bránil do pokoje vejít. Zabral víc, odpor pominul. Zívla na ně všední místnost, docela prázdná až na starý spacák v rohu u okna a sbírku pomačkaných plechovek od piva. Měsíční svit odhalil pár sliznatých pozůstatků kondomů. Michal pocítil bodnutí zklamání. Rychle prohlédl koupelnu a druhou ložnici, kde si nepřítomní uživatelé založili obdobné hnízdo.
„Ať se tu v historii staly jakýkoli krvavý zvěrstva, dneska tu straší hlavně splašený hormony,“ zhodnotil. Otočil si kameru do tváře. „Jestli to ale byly nadržený děcka, co jsme slyšeli, kde teďka jsou?
Dole ani nahoře nikdo není a nikoho jsme neviděli prchat.“ Úmyslně zatajil, že puberťáci mohli utéct rozbitým oknem, než vstoupili, a hluk mohli nadělat, když sbíhali po schodech.
Vypnul nahrávání a usmál se na Lukáška. „Teď už můžeme pryč. Koupím vám na benzínce kafe a něco sladkýho, jo?“
„Myslíte, že mi někdo pomůže, až to odvysíláte?“
„Vsadím se, že se vám nějakej senzibil ozve. Dávejte bacha na podvodníky. Plaťte až podle výsledku.“
K autu se vraceli v polohlasném hovoru o nicotnostech. Lukáškovi se vrátila energie, pookřál. Michal polykal nespokojenost. Tohle nebyl večer, kdy si ověří, jestli je svět víc než na obou koncích useknutá přímka.
„Vypadá to dobře?“
„Myslela jsem, že jdeš do podcastu.“