muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 2
MUŽ, KTERÝ STÁL V CESTĚ Copyright © Ivan Fíla c/o DILIA, 2018 All rights reserved ISBN 978-80-249-3693-2
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 3
OBSAH
Prolog Vánoční předehra Opojné jaro Horké léto Mysleli, že to uhráli Ten den, ta noc Únos Moskva Pyrrhovo vítězství Bratříčku, zavírej vrátka Tryzna Nemesis Temno Epilog Poděkování
7 19 22 26 45 69 93 125 183 192 205 214 224 249 255
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 4
Lídě, tak málo za tak mnoho...
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 5
„Potomstvo nepochopí, proč jsme znovu museli žít v tak hluboké tmě, když už jednou nastalo světlo...“ SEBASTIAN CASTELLIO, O umění pochybovat
„O činu Františka Kriegla jsem často přemýšlel a v celé české historii nacházím pouze jednu analogii: NEODVOLÁM Mistra Jana Husa v Kostnici v roce 1415.“ KAREL KOSÍK, filozof
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 7
Prolog
Duben 1978. Hodiny na zdi ukrajovaly poslední vteřiny před půlnocí. Přitiskli hlavy k sobě, šťastně se na sebe usmáli. „Všechno nejlepší, Františku...,“ řekla Riva s lehkým ruským přízvukem a políbila ho. Bouchlo šampaňské. Špunt trefil perleťové srdce ve tvaru sedmdesátky visící na lustru. Připili si. Jehla gramofonu dosedla na desku. Zazněl baryton Carlose Gardela. Božský Carlitos, král tanga, El Mago, jak mu dodnes říkají v Latinské Americe, a jeho nejslavnější píseň „Volver“ – vrátit se zpět. I Kriegel by se rád vrátil – do doby před Únorem 1948, kdy jako nadšený komunista pomáhal v Praze ozbrojovat Lidové milice a věřil jako miliony jiných ve spásu lidstva, ve šťastné rudé zítřky. ■ ■ ■ Pocházel z Haliče z národnostně smíšené rodiny, otec Rakušan, matka Polka. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie připadl tento neklidný kout Evropy Polsku, tomu pak část území vyrvala Ukrajina, a tu si pak přivlastnil Sovětský svaz. Otec, drobný stavitel, umírá, když je Krieglovi jedenáct. Rodina se těžko protlouká, Kriegel se musí už jako dítě hlásit na různé příležitostné práce. Chce studovat medicínu na univerzitě ve Lvově, je však odmítnut, platí tam nu■7■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 8
merus clausus pro židovské uchazeče. A tak se rozhodne odejít do Prahy. Matka mu dá na cestu šest bílých košil a 500 korun. Praha je v polovině dvacátých let liberální perlou střední Evropy, útočištěm mnoha intelektuálů z nejrůznějších zemí, a Kriegel se v ní rychle zabydlí. Díky rodičům ovládá perfektně němčinu a polštinu a s obdivuhodnou precizností se naučí česky. Studuje medicínu na německé fakultě Karlovy univerzity, kde je však postupem času konfrontován s radikalizujícími se německými studenty, sympatizanty Hitlera, kteří nosí na přednášky pásky s hákovým křížem na rukávech a vyřvávají antisemitská hesla. Do cesty se jim postaví mladí komunisté, Kriegel se k nim přidá a pustí se s fašouny do boje. Ještě během studia vstupuje do KSČ, je přesvědčen, že jedině komunisté dokážou úspěšně čelit narůstající hospodářské krizi a hrozbě fašismu. V roce 1934 promuje. Dva roky sbírá lékařské zkušenosti po pražských nemocnicích a pak se mu naskytne příležitost, kterou nemůže odmítnout. Ve Španělsku vypukla občanská válka a země naléhavě potřebuje lékaře. Kriegel se přihlásí a pod praporem mezinárodních interbrigád bojuje po boku republikánů proti jednotkám generála Franca podporovaného nacistickým Německem. Heslem při náboru českých dobrovolníků je U bran Madridu se bojuje také za Prahu! Bojuje se marně. Franco zvítězí a o tři roky později vpochoduje do Čech Hitler a Československo přestává existovat. Kriegel se nemá kam vrátit, Němci by ho okamžitě zatkli, a tak hledá uplatnění jinde. Čína byla napadena Japonskem, ve městě Nanking Japonci během šesti týdnů povraždili 300 tisíc civilistů, a norský Červený kříž shání lékaře pro toto bojiště. Kriegel se znovu hlásí. Lékař se zkušeností z válečných lazaretů je přijat s otevřenou náručí. A tak stráví dalších šest let na světových frontách v boji proti fašismu. Na podzim 1945 se vrací do osvobozené Prahy. Přijíždí ■8■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 9
do země, kde jsou lidé nadšeni Sovětským svazem, novým spojencem a ochráncem, který vyhnal ze země fašisty. A protože vidí v KSČ jeho věrnou paži a ve Stalinovi záruku míru, sympatizují s rudou ideologií. Zatímco před válkou měla strana jen něco přes 30 tisíc členů, po válce je to už přes 1 milion a počet stále roste. Tak se stane, že se komunisté zmocní v únoru 1948 vlády za jásotu téměř jedné poloviny národa. Americký Kongres vyhodnotí akci jako dokonalý státní převrat, kdy menšina obratně vymanévruje většinu a zneškodní potenciální opozici. Komunisté mají plán nového světa, v němž všichni najdou své místo a začnou rychle uskutečňovat svůj sen – spravedlivou idylu pro všechny. Ano, pro všechny! „Neboť,“ jak později napíše ve francouzském exilu zprvu zapálený komunista Milan Kundera, „všichni lidé odpradávna touží po idyle, po té zahradě, v níž zpívají slavíci, po tom území souladu, kde se svět netyčí cize proti člověku a člověk proti jiným lidem, ale kde naopak svět i všichni lidé jsou stvořeni z jedné látky a oheň, který plane na nebi, je tentýž, co hoří v lidských duších.“ Někteří lidé však té idyle nevěří, obávají se bolševického teroru, a odejdou ze země. Ti, co váhají anebo si myslí, že to s novými vládci a jejich společenskými změnami nebude tak horké, jdou pak místo do ciziny za mříže. Brzy tam za nimi putují další tisíce a desetitisíce a nakonec i mnozí komunisté jako například ministr zahraničí Clementis, jehož tělo se záhy houpe na šibenici. Najednou má mnoho z těch nadšených revolucionářů divný pocit, že ta jejich idyla se přestala podobat jejich představám. Jako by začala žít svým vlastním životem a nedbala na ty, co ji zrodili. A tito lidé začnou na tu idylu křičet, začnou ji volat, napomínat, honit a pronásledovat. Mezi nimi i Kriegel. Dnes, o třicet let později, už dávno odhodil pouta rudých dogmat. Tancuje se svou milovanou Rivkou tango. Každý rok stejný rituál, každý rok začátkem dubna. Volver. ■ ■ ■ ■9■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 10
Hodiny na zdi odbily osmou ráno. Stál u okna. Pronásledovaly ho sentimentální myšlenky, které nesnášel, a rychle je zahnal: Co po něm zůstane? Víc než hrstka popela rozptýleného někde na loučce? A záleží vůbec na tom, zanechá-li po sobě cokoli? Myslel radši na svého oblíbeného básníka Ezru Pounda, který na konci války za nejtěžších podmínek – v kleci na prostranství kárného tábora americké armády poblíž Pisy – psal svá Cantos a po Homérově, Vergiliově a Dantově vzoru hledal ztracený Ráj. Nehýbej se. Ať mluví vítr. To je ráj. Venku se honily mokré sněhové vločky, dosedaly na jarem probouzející se stromy a keře v pražských Riegrových sadech a halily je do bílého hávu. Bydlel naproti v posledním patře rohového domu. Prostorný čtyřpokojový byt, jenž mu byl přidělen po válce za zásluhy v boji proti fašismu. Riva chodila kolem dlouhého slavnostně prostřeného stolu, tu dorovnala talíř, tu příbor, tu sklenku. Všechno muselo být akurátní, geometricky přesné, v tom byla jako její František, s hrdostí o něm říkala, že je největší pedant na zeměkouli. Třicet židlí čekalo na své hosty, které si sem na večer pozvali. Tušil, že jedno místo zůstane prázdné – to jeho. Otočil se, přejel pohledem výsledek Rivina smyslu pro symetrii, šel ke stolu a posunul jeden látkový ubrousek nepatrně doleva. Podíval se na Rivu a spokojeně se usmál. Byla drobounká, skoro až průhledná, vážila 45 kilo, v tváři měla hluboké vrásky. Její temné oči vyzařovaly jakýsi zvláštní neklid a latentní napětí. Za dva měsíce budou slavit i její sedmdesátiny. Budou také tancovat, také krátce po půlnoci – Straussův Císařský valčík. I ona měla svůj rituál. Narodila se v Bělorusku, ve dvacátých letech odjela žít do kibucu v Palestině, kde poznala svého prvního manžela, českého Žida Pavla Frieda. V polovině třicátých let přijeli do Československa a během nacistické okupace se zapojili do komunistického odboje. Gestapo Rivu v dubnu 1942 při nahodilém pátrání po ukrytých vysílačkách spolu s předá■ 10 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 11
kem jejich odbojové skupiny Juliem Fučíkem zatklo a skončila v Osvětimi. Fučíka v Berlíně popravili a komunisté z něho po válce udělali národní kult, jeho Reportáž psaná na oprátce se stala povinnou četbou na školách. Avšak pravdu o jeho zatčení, které bylo heroicky líčeno v učebnicích dějepisu a bylo součástí několika filmových a divadelních ztvárnění, znala jen Riva, jediný žijící svědek, a ten už byl dávno odsouzen k mlčení. ■ ■ ■ Byli neoddělitelní, trávili spolu veškerý volný čas, užívali si každou byť sebemenší chvilku společného bytí. Když se o lidech říká, že jsou spojeni tělem i duší, tak o nich to platilo dvojnásob. Vyšli z bytu a přivolali výtah. Na chodbě seděli dva esenbáci v uniformách. Na stolku stála lampička, vedle ní ležel otevřený tlustý sešit, do kterého zapisovali každou návštěvu. Naduté tváře, prázdné pohledy, těla páchnoucí potem. Zamáčkli cigarety v přeplněném popelníku a vstali. Krieglovi nastoupili. Výtah se rozjel. Za matným sklem se míhaly siluety obou esenbáků, běželi po schodech dolů. Výtah zastavil. Krieglovi vystoupili. Esenbáci stáli u domovních dveří a lapali po dechu. Kriegel je někdy trápil tím, že zas nastoupil, vyjel nahoru a pak se vrátil. Esenbáci ho nesměli spustit z očí, a tak lítali za ním jako psi, potili se a páchli ještě víc, funěli jako parní lokomotiva, a jednou ho dokonce prosili, aby s tím už přestal, jinak je trefí šlak. Krieglovi vyšli na ulici do husté chumelenice. Esenbáci za nimi. Před domem stála šestsettrojka, uvnitř seděli fízlové v civilu. Auto jelo podél chodníku a „doprovázelo“ oba manžele. Bizarní obraz v šedi normalizace, deset let po Pražském jaru, kdy si to o moc ve státě rozdali komunisté s komunisty. Kdo nevěděl, že v autě sedí tajná policie, mohl si dokonce myslet, že se jedná o ochranku nějakého významného papaláše. ■ 11 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 12
Za oknem v přízemí seděla Charlota Denyová, kdysi mondénní mladá dáma a skvělá tanečnice, jejímž rodičům tento dům patřil. Teď sešlá pětašedesátnice s odulým obličejem v obnošeném strakatém županu. Místo u okna bylo její místo, každý z ulice ji znal. Vysedávala tu celé dny, a protože trpěla nespavostí, často i celé noci. Chodila o berlích, následek komunistického žaláře z padesátých let, kde jí bachaři hrozili, že jí „zpřerážejí hnáty“, když na raportu nepředstoupí před ostatní vězeňkyně a nepřizná, že se stydí za své buržoazní rodiče a že znárodnění jejich majetku bylo spravedlivé. Mlčela, a tak ji odvlekli do sprch a mlátili železnou tyčí, až jí roztříštili všechny kosti v nohách. Pak na ni pustili studenou vodu a odešli. Na nohy se dalších šest let už nepostavila. Když ji pak na amnestii propustili a byl jí přidělen sklepní byt šedesát kilometrů za Prahou, kde žila ze skromného invalidního důchodu a podpory rodinných přátel, začala se s pomocí jedné řádové sestry, která se také po letech vrátila z kriminálu, učit znovu chodit. Komunisty nenáviděla snad ještě víc než fašisty, kteří ji za války sebrali, odvezli na nádraží do Holešovic a šoupli do vlaku smrti. Někdy se jen tak do větru řekne, že osud se s někým nemazlil, u Charloty tomu tak skutečně bylo. Byla zatrpklá a plivala na svět. Berle měla vždy opřené o židli a před sebou na stole rozložené karty na pasiáns. Riva se krátce otočila, pohledy obou žen se setkaly. Znaly se z koncentráku, nějaký čas byly spolu na jednom baráku, ležely nad sebou na pryčnách. Spojoval je zázrak přežití, kdy jen o vlásek, díky souhře náhod a neuvěřitelnému štěstí, unikly plynové komoře. Jejich přátelství zasadil ránu komunistický převrat. Dvacet let spolu nepromluvily ani slovo. Kvůli Krieglovi. ■ ■ ■ Na dlouhých procházkách si Kriegel s oblibou vybíral jednosměrky a s dětinskou radostí se pak díval, jak na esté■ 12 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 13
báckou šestsettrojku troubili a nadávali řidiči v protisměru. Někdy prochodil celé dny, aby odpoutal pozornost, Riva těžce nesla, když fízlové seděli den a noc před jejich bytem. Miloval chůzi, znal Prahu nazpaměť, každý zapadlý kout, každou uličku. Byl jedním z nejsledovanějších mužů v zemi. Už osm let. Na jaře 1970 byla na něj založena u StB složka s krycím jménem Přednosta. Estébáci na něj nasadili tři šestsettrojky a několik pochůzkářů, kteří se po směnách střídali a přebírali si ho po úsecích. Dráždil je svým hrdým pohledem, kde nebylo stopy slabosti, strachu či zoufalství. S pronásledovanými souputníky, vesměs bývalými špičkovými politiky, stranickými funkcionáři a umělci, pak žertoval, čí ostraha přijde stát měsíčně na víc. ■ ■ ■ Krieglovi stáli na stanici a čekali na autobus, esenbáci se drželi v dohledu, šestsettrojka stála na rohu. Kolem chvátali lidé, zachumlaní, zamračení, slzy z ledového větru v očích. Nohy se bořily do sypkého marastu, šedivé směsi sněhu, popela a špíny. Seděli v poloprázdném autobuse a dívali se mlčky z okna. Rozkopané, rozbité ulice, na okrajích vozovek ležely hromady zledovatělého svinstva, které nikdo neodklízel. Spolu s otlučenými domovními fasádami to umocňovalo nevlídnost mrazivého dne. Esenbáci stáli u zadních dveří a po oku je sledovali. V závěsu jela šestsettrojka. Přijeli před ruzyňskou věznici. Vystoupili. Esenbáci za nimi, přesedli si do šestsettrojky a sledovali je z auta. Objali se, políbili. Pokaždé když Krieglovi přišlo předvolání do Ruzyně, nechtěl, aby s ním Riva jezdila a čekala tu na něj, ona si ale nedala říct. Šel ke vstupní bráně a vytáhl papír. Ve vrátnici seděl esenbák v uniformě, změřil si ho nehybným pohledem. Otevřel okénko, vzal mlčky papír, přelétl ho a vzhlédl k němu. Pak okénko zavřel, zvedl telefon a vytočil číslo. Za■ 13 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 14
mumlal něco do sluchátka a zavěsil. Okénko zas otevřel, podal mu papír a pokynul hlavou. Pokaždé stejný úkon, stejná setrvačnost, podle níž se dal měřit čas. Branka cvakla. Kriegel vstoupil. Otočil se a zamával Rivě. ■ ■ ■ Kriegel seděl na chodbě na úzké lavici, četl 1984 od George Orwella ve španělštině. Starý osahaný paperback, který mu kdysi v Havaně na komunistickém „ostrově svobody“ paradoxně věnoval sám velký vůdce a miláček levicových intelektuálů po celém světě Fidel Castro, kterému se kromě Líder Máximo nebo El Comandante říkalo ještě El Caballo, tedy hřebec, kvůli jeho neutuchajícímu sexuálnímu chtíči. Charismatický řečník byl zapsán do Guinessovy knihy rekordů za nejdelší projev na půdě OSN a přežil neuvěřitelných 638 pokusů o atentát. Jeho projevy trvaly v průměru devět hodin a kubánské ženy při nich dostávaly orgasmus. Byla to Krieglova nejoblíbenější kniha, mohl ji číst donekonečna, vždy v ní našel nějakou novou myšlenku či pravdu, a připomínal si, jak ideologie, za kterou kdysi zapáleně bojoval, byla zneužita a zalita krví. Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla. Tři hlavní ideologická hesla ve fiktivní zemi, kde vládne tvrdá diktatura v čele s Velkým bratrem. Orwellova vize světa se stala realitou. Zajímavé bylo, že knihou se nechal inspirovat ještě jeden člověk, u kterého by se to nečekalo a který vstoupil do Krieglova života – major Čalkovský. O tom ale až později. Ze dveří vykoukl prošedivělý podplukovník Molnár. „Pan Kriegel.“ Kriegel vešel do zakouřené místnosti. Na stěně visel portrét prezidenta Gustáva Husáka. Byl to on, kdo osobně nařídil jeho sledování, byl to on, kdo byl posedlý touhou dostat Kriegla do kolen. ■ 14 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 15
„Prosím, posaďte se,“ řekl Molnár. Dal si ruce na židli a sedl si na ně. Starý trik, naučil se ho od „španěláka“ Josefa Pavla, jenž byl v únoru 1948 jako velitel Lidových milicí jeho nadřízený. Později upadl mezi komunisty v nemilost, byl bestiálně mučen, ztratil 31 kilo na váze a v roce 1953 dostal ve vykonstruovaném procesu 25 let. Takové přemety s sebou nesla doba, po vzoru masového vraha Stalina, který je ve své říši praktikoval už skoro třicet let a krátce před vypuknutím druhé světové války uzavřel mírový pakt s druhým největším masovým vrahem novodobých dějin, Hitlerem. Komunisté si pak z gruzínského strýčka s hustým knírem a huňatým obočím, který se rád nechával fotografovat s malými dětmi v náručí, udělali svoji modlu a ze zkrachovalého malíře z Braunau s tenkým knírkem, jehož konce si voskoval, svého strašáka. Při ústupu poslední republikánské jednotky přes Pyreneje do Francie Kriegel s Pavlem a dalšími interbrigadisty doufají, že Daladierova socialistická vláda je přijme jako hrdiny, místo toho je ale zavřou do internačního tábora a jednají s nimi jako s válečnými zajatci. Při výsleších se Krieglovi třesou ruce, a tak mu Pavel poradí, ať si na ně sedne a mlčí. Účinkuje to dokonale, Kriegel přivádí Francouze k šílenství, chodí kolem něj ve třech, ve čtyřech, řvou na něj, hrozí mu, ale s Krieglem to ani nehne, má nervy ze železa. Později se mu podaří z tábora utéct. Unikne tak téměř jisté smrti, neboť po vpádu Hitlera do Francie vichistická kolaborantská vláda maršála Pétaina vydává nacistům především židovské uprchlíky. ■ ■ ■ Molnár mu nabídl cigaretu. Kriegel zavrtěl hlavou. Molnár si zapálil a změřil si ho pohledem. Otevřel šuple a vytáhl časopis. „Co jste nám to zas proved, pane Kriegel? Loni ta Charta a teď tohle.“ ■ 15 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 16
Na stůl dopadl německý týdeník Der Spiegel. Na titulní straně byla Krieglova fotografie s nadpisem „Das Gewissen der Nation“ (Svědomí národa). Na Západě byl i deset let po Srpnu uznávaná osobnost, která se do povědomí světové veřejnosti zapsala jako MUŽ, KTERÝ STÁL V CESTĚ. Jeho hlas měl váhu, vyhledávali ho západní novináři a špičkoví politici jako například spolkový kancléř Helmut Schmidt nebo předseda křesťanských demokratů Helmut Kohl, a proto se ho komunistický režim tak obával. Už dávno ho chtěli odsunout za hranice, tam ať si hlásá, že klíč ke všemu důležitému je v minulosti a že člověk musí minulost neustále připomínat, křísit, zkoumat. Nabízeli mu vystěhovalecký pas, měl nabídky z věhlasných univerzit, lékařských institutů a klinik z celého světa. Všecko odmítl. Chtěl zůstat doma, se svou Rivkou, za nedůstojných podmínek, jejichž konec byl v nedohlednu. Byl aktivní v disentu, v prosinci 1976 byl mezi prvními, kdo podepsali úvodní prohlášení Charty 77, spolu s bývalým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem jediný z mužů Pražského jara, které Češi a Slováci tehdy spojovali s nadějí na lepší budoucnost. I v tom vybočil z řady, neboť nešlo jen o výraz opozice k normalizačním poměrům, ale o nenávratné opuštění komunistické výlučnosti a zjevné sepětí se statečnými lidmi odlišných politických názorů. Chtěl pomoct vrátit do světového povědomí Československo jako zemi, která se jen tak snadno nepoddává, a tím napravovat hříchy někdejších kapitulantů. „Paragraf 112, poškozování zájmu republiky v cizině,“ řekl Molnár. „Za to můžete dostat až pět let.“ Mlčel, díval se nehnutě před sebe. ■ ■ ■ Na stole se točil magnetofon. „Nic mi k tomu neřeknete?“ bylo slyšet Molnárův hlas. Prezident Husák stál u okna hradní kanceláře a kouřil. Pod sebou, jako na dlani, krásný výhled na Prahu se zbytky ■ 16 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 17
jarního sněhu. Na jeho příkaz mu sem nosili všechny Krieglovy výslechy, odposlechy i zabavenou korespondenci. Chtěl ho zlomit, pokořit, Kriegel byl pro něj jako noční můra, která ho pronásledovala i za dne. „Západoněmecká televize vysílala vaše rozhovory s reportérkou Hynskou. Jak se tam ty filmy dostaly?“ zeptal se Molnár. Ticho. Pásek se točil dál. Husák čekal marně na odpověď. ■ ■ ■ Molnár vytáhl dopis z šuplíku. Četl. „Drahý Kriegle! Děkuji vám za blahopřání k udělení Ceny míru. Bylo pro mě obzvláště příjemné dostat váš dopis ze země, která svým Pražským jarem a hrdinským Srpnem pro nás pro všechny tak mnoho znamená. S hlubokou úctou a přáním štěstí, váš Andrej Sacharov.“ Sacharov byl štvanec jako on. Nejprominentnější sovětský disident, v roce 1975 mu byla udělena Nobelova cena míru. „Kdo vám tam ten dopis propašoval?“ zeptal se Molnár. Kriegel mlčel. Molnár vstal a šel k oknu. Riva stála před branou, přešlapovala v chumelenici. „To jste takovej nelida, že necháte svou ženu tak dlouho mrznout?“ Ticho. Molnár se otočil, šel zpět ke stolu a naklonil se k němu. „Helejte, pane Kriegel, ten bobřík mlčení vám dneska neprojde. Šoupnu vás do cely předběžnýho zadržení a máte šmytec! Tak, co? Povíte mi něco?“ Seděl na rukou a díval se do prázdna. ■ ■ ■
■ 17 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 18
Esenbák ho vedl v želízkách. Otevřel celu. Kriegel vstoupil. Po chvíli se vynořil Molnár, podíval se na něj. „Myslel jsem, že si ty vaše sedmdesátiny chcete užít jinak. Na večer jste si pozval docela dost lidí, ne?“ Ano, věděl to přesně. Gratulanti se za pár hodin budou sjíždět k jeho bytu a on tam nebude. Nizozemský ministr zahraničí, švédský ministr kultury, kolegové lékaři, vědci, filozofové, spisovatelé, bývalí reformní politici, kteří s ním sdíleli osud stíhaných. Budou stát na chodbě a předkládat esenbákům u stolku své průkazy, a ti si je budou zapisovat do tlustého sešitu. Jméno, datum narození, bydliště, povolání, zaměstnavatel. U dveří je bude vítat Riva a vysvětlovat jim, co se stalo. Budou ho tu držet 24 hodin, možná 48, možná i déle, důvod si vždycky najdou, zákon tu nehrál žádnou roli. Západní politici a humanitární organizace budou sepisovat petice a posílat je Husákovi, novináři psát rozhořčené články, a Molnár se bude jen samolibě usmívat. Vykonal skvělou práci, a za tu bude odměněn. Zítra, nejpozději pozítří, si ho k sobě pozve náčelník, vysloví mu pochvalu a dostane prémii – peníze, anebo ještě lépe týdenní pobyt v estébácké rekreační chalupě na horách. A k tomu placenou šlapku, která za ním přijde a udělá všechno, co jí řekne, co jeho manželka už dávno nedělá, ani dělat nechce. Sáhl mu do kapsy saka a vytáhl Orwellův román. „A na tohle je taky paragraf. Ilegální šíření zakázané literatury,“ řekl Molnár a pohrdavě se na něj podíval. „Že vás to, chlape, ještě baví!“ Pomyšlení, že tenhle horlivý fízl mu ukradl majetek velkého Fidela Castra, Lídera Máxima, El Comandanteho, El Caballa, který svou přítomností a řečnickým uměním obšťastňoval miliony kubánských žen a ještě nedávno se na sluncem rozpáleném letišti v Havaně líbal se svým bratrským protějškem Gustávem Husákem, když přiletěl na státní návštěvu, mu vneslo úsměv do tváře. Zaklaply mříže. Zhaslo světlo. Byla tma. ■ 18 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 19
Vánoční předehra
Prosinec 1967. Kancléř Novák vedl Kriegla hradním sálem kolem ozdobeného vánočního stromku. Zaklepal na dveře. Otevřel. „Soudruhu prezidente, soudruh Kriegel.“ Kriegel vstoupil. Prezident Antonín Novotný, vyučený strojní zámečník, který později pracoval také jako svářeč, nadšeně vstal. „Fando, vítej!“ podal mu ruku. „Nějak se mi v poslední době vyhýbáš. Copak, copak? I ty, Brute?“ smál se. „Posaď se.“ Byl o čtyři roky starší než Kriegel a mezi lidmi se mu říkalo „krásnej Tony“. Když byl jednou na Valném shromáždění OSN v New Yorku, novináři ho zvolili nejhezčím státníkem na zasedání, dokonce ještě před Fidelem Castrem. Dodnes byl na to hrdý. Poznávají se po válce. Kriegel po návratu do Prahy začíná pracovat jako lékař. Známí ho přivedou k Novotnému, který se po čtyřech letech vrátil z lágru v Mauthausenu, kam nacisté kromě Židů posílali hlavně komunisty, a stal se tajemníkem pražské organizace KSČ. Skamarádí se. Mají stejné vidění světa a stejné ideály. Ano, je tu ten velký plán o idyle pro všechny, kdy člověk nebude vykořisťovat člověka, kdy ze světa zmizí fašismus a antisemitismus, kdy si všichni budou rovni. Je tu obrovské nadšení, na obzoru září rudé zítřky a oba chtějí být u toho, chtějí změnit svět. Kriegel má velkolepý plán na zavedení státního zdravotnického systému, kde všichni bez rozdílu bu■ 19 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 20
dou mít nárok na bezplatnou lékařskou péči. Novotný ho láká do politiky, slibuje mu, že když se komunisté dostanou k moci, prosadí, aby se jeho plán uskutečnil a stal se příkladem pro celý svět. Kriegel se zdráhá, aktivní účast v komunistickém hnutí pokládá za věc přesvědčení, za své poslání však považuje službu lékaře, ale nakonec se nechá přemluvit. Teď, o dvacet let později, tu spolu stáli a tušili, že je čeká nepříjemný rozhovor. Věděl, proč ho sem Novotný pozval, věděl, že ho bude přemlouvat, falešně se usmívat a nakonec vybuchne vzteky. Nalil koňak a podal mu sklenku. Přiťukli si. Kriegel si sedl do křesla a zapálil si. „Hele, Fando, nebudu to protahovat,“ přešel Novotný rovnou k věci. „Taky si myslíš, že bych se měl vzdát funkce prvního tajemníka a nebránit tomu vašemu reformnímu křídlu?“ „Ta otázka je špatně položená, Tondo, ty reformy žádá především národ.“ „Národ, národ, takhle to dělat nemůžem! My jsme vůdci, my rozhodujem!“ rozohnil se Novotný. „Tos už zapomněl, kdo tě přived do politiky?“ „Moc dobře víš, že jsem do toho šel pod podmínkou, že nikdy nechci mít pocit vděčnosti a zavázanosti,“ připomněl mu Kriegel. „No, a proto jsi furt takovej solitér. Ty se nepoučíš!“ „Co ode mě očekáváš, Tondo?“ „Loajalitu. V politice vždycky musíš za někoho kopat.“ „Můžu dělat jen to, za čím stojím,“ řekl Kriegel. „Pokud nezměníš svůj postoj k demokratizaci, nepřipustíš ekonomický reformy a nepřehodnotíš vztah ke Slovákům, tak ten tlak neustojíš.“ „Já se nevzdám, budu bojovat.“ „Na to už je pozdě, Tondo. Radím ti, aby ses vzdal funkce šéfa strany a zůstal prezident.“ „To v žádným případě neudělám!“ „Tak ztratíš všechno. Donutí tě k tomu národ i strana.“ ■ 20 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 21
Novotný vytáhl papírek a naklonil se k němu. „Podívej, tady jsou všecky jména v novým předsednictvu. Jseš mezi nima.“ „Nejde o mě, Tondo, jde o reformy, nemůžeš jim stát v cestě,“ nenechal se Kriegel zviklat. „Nesmysl! Myslíš, že si to Rusové nechaj líbit? Chceš, aby tu bylo druhý Maďarsko?“ „Tenhle vývoj už nezastavíš, Tondo. Odejdi, dokud je čas, se vztyčenou hlavou,“ řekl Kriegel a připomněl mu nenávist, kterou Novotný nedávno rozpoutal na Slovensku, když při návštěvě v Martině zakázal své ženě převzít dar od představitelů Matice slovenské, aby veřejně ukázal, jak Slovenskem pohrdá: „Božka, nic neber, jedem domů!“ To už Novotný nevydržel, vyskočil od stolu a zařval. „Víš vůbec, co jsem pro tebe udělal? Nebejt mě, tak už dávno ležíš pod drnem a chčijou na tebe čoklové!“ ■ ■ ■ Za pár dnů po Tonyho výbuchu vzteku byly Vánoce, a ty byly pozoruhodné tím, že tento církevní svátek přerušil zasedání ÚV KSČ a „protinovotnovská“ opozice to křesťanské respirium využila k tomu, aby se řádně zformovala, takže záhy po Novém roce byl „krásnej Tony“ sesazen z křesla prvního tajemníka (prezidentem zůstal ještě necelé tři měsíce) a na jeho místo usedl neznámý muž s vlídným úsměvem na tváři: Alexander Dubček. Zdálo se, že má smysl pro humor, což u vládců kremelského typu byla vlastnost nevídaná. Byl prvním Slovákem, který ve společném státě zastával nejdůležitější mocenskou pozici. Lidová tvořivost na to reagovala anekdotou: „Víte, co znamená ÚV KSČ? Už vládnou konečně Slováci Čechům.“ Za pět měsíců bylo už všechno jinak. Z loutky dosazené se souhlasem Moskvy se stala ikona Pražského jara.
■ 21 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 22
Opojné jaro
Květen 1968. Na plátně běžel filmový týdeník: Pod tribunou šel nadšený dav v prvomájovém průvodu, lidé nesli v rukou transparenty oslavující nově nabytou svobodu a demokracii, karikatury svrženého prezidenta Novotného s nápisem „Sorry, Tony“. „Takový První máj Československo snad ještě nezažilo,“ zaznělo v komentáři. „Volný, bezprostřední, spontánní. Bez oficiálních transparentů a hesel. Zúčastnilo se více než 400 tisíc Pražanů. Poprvé se objevily skupiny a spolky, které zahájily nebo oživily činnost díky demokratizačnímu procesu.“ Kriegel seděl v lóži, na plátně spatřil sám sebe. Stál jako nově zvolený předseda Národní fronty na tribuně a mával lidem. Spolu s ním Alexander Dubček, prezident Ludvík Svoboda, nástupce nenáviděného Novotného, premiér Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a pak ještě nenápadný útlý muž s polopleší, o kterém se do té doby v Čechách moc nevědělo – nedávno jmenovaný místopředseda vlády Gustáv Husák. Dav skandoval. „Dubček! Svoboda! Dubček! Svoboda!“ A taky: „Kriegel! Ať žije Kriegel!“ Kriegel mával, usmíval se. Vedle něho stál Husák. Naklonil se ke Krieglovi a něco mu šeptal. Oba se začali smát. Krieglovi se vybavila vzpomínka na rok 1960, kdy Husáka po téměř deseti letech pustili z komunistického kriminálu. Stojí na břehu jejich oblíbeného rybníka nedaleko Tře■ 22 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 23
boně, kam Kriegel jezdil už za studií a kde se o prázdninách seznámil s Husákem. Na udici se cuká obrovský sumec. Táhnou spolu za prut, smějí se. Na plátně defilovaly rozzářené tváře v průvodu, byly proloženy záběry z veřejných shromáždění opojného jara 1968. Mezi řečníky byl i spisovatel a scenárista Jan Procházka, autor románu Ucho, podle něhož režisér Karel Kachyňa natočil v roce 1970 film s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Brzobohatým v hlavních rolích, který po schvalovací projekci putoval rovnou do trezoru. To už byla jiná doba, konec opojení, moc měli pevně v rukou normalizační inkvizitoři. Teď ale teprve všecko začínalo, do letité strnulosti pronikl démon změny, snilo se o svobodě a demokracii, život v celé zemi byl jako jeden velký karneval. Pražský Slovanský dům praskal ve švech. Procházka říkal věci, jaké bylo doposud možné slyšet jen na rušených stanicích Rádio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. „Volby jsou jako opereta, kdy za celou rodinu může volit pes dingo!“ Sál vybuchl smíchy. Procházka mluvil o svobodné výměně názorů, o cestě do Evropy. „Myslím si, že svoboda slova v civilizovaném státě je úplně to základní. Protože je nelogické, aby se člověk tak dlouho učil mluvit a pak musel mlčet.“ A pak přišel tribun lidu Smrkovský, kterému se neřeklo jinak než Smrk, v té době nejpopulárnější politik. Dlouhán s krátkým ježkem a řetězový kuřák. Lidé mu doslova viseli na rtech, a on je nezklamal. „Tak vy jste si mysleli, že to tady v té naší republice jako kočíruje Sovětský svaz? Tak jestli si to ještě někdo myslí, tak vám, mladí přátelé, říkám, že se šeredně mýlíte. Ty časy už jsou pryč!“ Lidé vyskočili, opilí štěstím bouřlivě tleskali. Za taková slova se ještě v padesátých letech posílalo do uranových dolů nebo věšelo na šibenici. Smrk přidal oblíbený vtip z té doby, kdy sám seděl v kriminálu: „Po dvoře věznice chodí ■ 23 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 24
dokola tři vězni. Jeden se ptá druhého: Za co tě zavřeli? Nadával jsem na Clementise. A tebe? Chválil jsem Clementise. Oba pokrčí rameny a podívají se na třetího vězně, který až dosud mlčel: A proč jsi tady ty? Já jsem Clementis.“ Na plátně se objevil Husák. Byl jako zjevení. Vynikající rétor, inteligentní, vtipný, svými projevy převyšoval ostatní politiky. Dovedl strhnout masy, studenty, dělníky, inteligenci. Řekl jim to, co chtěli slyšet. „Bez opozice se demokracie dělat nedá. Pokud přiznáváme člověku právo na názor, tak mu přiznáváme právo i na opačný názor.“ Bouřlivý aplaus. Po Dubčekovi tu byl další slovenský mesiáš, kterého teprve nedávno slovenští studenti vytáhli ze zapomnění a on si svým projevem na bratislavském mítinku naráz získal jejich sympatie. „Budeme svým rozumem i svým svědomím kontrolovat každého člověka, který se chce politického života zúčastnit. A já vás prosím, abyste tento kritický postoj měli i ke mně. A po čase posuďte, zda jsem postupoval čestně, anebo či jsem vás, jak se říká, opil. Nějaké sliby, nějaké přísahy nemají smysl.“ A pak přišel střih na Kriegla. Stál u řečnického pultu v parlamentu. „Máme nyní povinnost a také jedinečnou příležitost pokusit se o vytvoření socialistického modelu, který by vycházel především z našich vlastních národních tradic a zvláštností. Můžeme se při tom opřít o skutečnost, že rozhodující část naší společnosti je pro socialismus. Je připravena akceptovat jej v jeho demokratické, humanistické variantě.“ Nebyl tak fascinující řečník jako Husák nebo miláček mas jako Smrkovský. Jeho hlas byl však pevný, neoblomný, vyzařovala z něj přirozená autorita. Co řekl, mělo váhu a vycházelo z přesvědčení. Týdeník skončil. Kriegel vyšel ze sálu. U vchodu seděla Eva Denyová, padesátnice s bystrýma očima, a pletla. Tohle ■ 24 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 25
kino, tak jako i dům, ve kterém bydlela její sestra Charlota, patřilo kdysi jejím rodičům, komunisté jim ho vzali a znárodnili. Teď tu mohla pracovat aspoň jako uvaděčka s měsíčním platem 700 korun hrubého. Vzhlédla k němu. „Pane doktore, nechcete zůstat na film? Běží Údolí včel od Vláčila.“ „Příště, paní Denyová, mám práci.“ „To říkáte vždycky. Za poslední rok jste tu neviděl jedinej film.“ „Zato všechny týdeníky,“ usmál se a vytáhl z kapsy krabičku s prášky. „Tohle si vemte na ty oteklý nohy. Jeden ráno na lačnej žaludek a jeden večer před jídlem. A pořádně to zapijte.“ „Ježiš, pane doktore, moc děkuju! Já sestře furt říkám, že jsou i dobrý komunisti, ona o tom ale nechce ani slyšet.“ Kriegel se usmál, mávl na pozdrav. „Pane doktore...“ Otočil se. Denyová zatla pěst. „Zlomte vaz!“
■ 25 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 26
Horké léto
Pěst v Kremlu udeřila do stolu. Leonid Brežněv, jedenašedesát let, první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, o němž jeho předchůdce Nikita Chruščov prohlásil, že je nevzdělaný neostalinista a úlisný had, vyskočil ze židle, rudý vzteky. „Slíbils, že zbavíš funkcí všechny pravičáky, především Kriegla!“ řval do telefonu. „Dále že se opět zavede cenzura. Nic z toho se nestalo!“ „Všechny změny musí projednat plénum strany, a to bude v září před mimořádným sjezdem,“ bránil se Dubček perfektní ruštinou ve své kanceláři na ÚV KSČ. „Ty změny se musí provést okamžitě! Nebudeme dál přihlížet, jak se u vás rozmáhá kontrarevoluce!“ „Žádná kontrarevoluce u nás není, podporuje nás celý...“ „Buď uděláš, cos slíbil, nebo si zjednáme pořádek jinak!“ zahřměl Brežněv a praštil s telefonem. Dubček zavěsil. Kriegel, Smrkovský, Černík a Špaček seděli u stolu, odložili sluchátka. Na předsednictvu ÚV KSČ tvořili křídlo reformistů, které vyneslo do čela strany lednové plénum po svržení Novotného. S rostoucí demokratizací se lidé stále více cítili jako partneři politické moci a hromadné sdělovací prostředky umocňovaly jejich tlak proti snaze konzervativců a vedení „bratrských“ socialistických států o zvrácení vývoje. Nervozita Sovětů vzrůstala každým dnem, zejména poté, kdy parlament ČSSR oficiálně zrušil cenzuru, která prakticky už v průběhu jara pře■ 26 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 27
stala existovat. A když byl pak v Literárních listech publikován manifest Dva tisíce slov, který požadoval změnu poměrů v Československu a podepsalo ho přes 100 tisíc lidí, dostalo sovětské vedení záchvat hysterie. Pro Brežněva to byl přímý důkaz, že vedení KSČ nemá situaci v zemi pod kontrolou. K zásadnímu obratu mělo dojít při společném cvičení vojsk Varšavské smlouvy Šumava. Do země přijelo nebývalé množství vojáků, celkem 18 tisíc mužů pěti armád. Zatímco vojáci z Maďarska, Polska a z dalších zemí opustili šumavské hvozdy hned po cvičení na počátku července 1968, sovětská armáda zůstávala. „Neměli jsme jim to vojenský cvičení povolit,“ přerušil hrobové ticho Smrkovský. „Všechno si tu zmapovali a teď nás tu budou držet v šachu.“ „Kdybysme jim to zamítli, tak je poštveme ještě víc,“ namítl Dubček. „Před tejdnem měli odjet,“ řekl Kriegel, „musíme trvat na dodržení termínů!“ „Nesmíme je hlavně už dál dráždit!“ řekl Černík a podíval se na Kriegla. „Obzvlášť ty ne!“ „Dvacet let tu chtěj umístit svý vojska, nepovolil jim to ani Novotný, a to jim to krucifix máme povolit my?!“ rozčílil se Kriegel. ■ ■ ■ Na stole pražské rezidentury KGB se točil magnetofon s odposlechem z Dubčekovy kanceláře. Agent Lenděv zmáčkl stopku. Vedle něj stál kapitán StB Vrána, oba čtyřicátníci, specialisté na práci v terénu, kteří dokonale ovládali oba jazyky. Major Gryšakov, vedoucí skupiny KGB při StB, jehož úkol byl posílit síť agentů KGB v Československu a nasadit je na klíčové reformní politiky, se na ně zaraženě podíval. „A dál?“ „Přestali mluvit, šli do bunkru,“ řekl Lenděv. ■ 27 ■
muž, který stál.qxp_Sestava 1 27.07.18 7:25 Stránka 28
„Jak do bunkru?“ nechápal Gryšakov. „V poslední době tam choděj, když maj něco důležitýho,“ vysvětlil Vrána. „A proč jste je tam nenapíchli?“ vyjel na něj Gryšakov. „Nedostali jsme k tomu rozkaz,“ řekl Lenděv. „Jak nedostali?!“ zařval Gryšakov a bouchl pěstí do stolu. „Okamžitě to udělejte a navrtejte jim tam háky do stropu, ať viděj, kde budou viset! Hlavně ten imperialistickej špión Kriegel!“ ■ ■ ■ Před kasárnami v Milovicích stály nablýskané čajky, volhy a šestsettrojky. Z dálky se blížil modrý trabant. Řidiči armádních papalášů stáli pohromadě a kouřili. Zaraženě se ohlédli za prdlajícím bakeliťákem, který zastavil za zaparkovanými limuzínami. Za volantem seděl Krieglův tajemník Jiří Zelinka. Osmadvacet let, vytáhlý hubeňour s mladistvou tváří a vyjukanýma očima. Podíval se nesměle na Kriegla. „Pane doktore, nechoďte tam. Svoboda vám padne do zad, nikdy vám neodpustí, že jste byl proti jeho volbě.“ „A to jsem měl volit agenta KGB?“ usmál se Kriegel a vystoupil. Svým způsobem měl rád vypjaté situace, zvednout se a postavit se proti všem, pozorovat jejich blednoucí tváře, když jim vmete do očí, co se jim jinak nikdo neodváží říct. Z pocitu, že pravda je na jeho straně, čerpal sílu k nejlepším výstupům. Vojenská generalita Varšavské smlouvy stála ve vestibulu ve skupinkách s vedením Československé lidové armády. Kriegel vstoupil. Prezident Svoboda v uniformě armádního generála se zarazil, šel rázně k němu. „Co tu děláte, soudruhu Kriegle?“ „Přišel jsem si popovídat, soudruhu prezidente,“ řekl s úsměvem Kriegel. „Rozbor právě ukončeného cvičení Šumava je čistě ■ 28 ■