0039981

Přeložila Anna Křivánková

Before We Were Yours Copyright © Lisa Wingate, 2017 All rights reserved.

ISBN 978-80-249-3739-7

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 4

15.10.2018 10:24:42

Pro stovky těch, kdo zmizeli, a pro tisíce těch, kdo zůstali.

Nechť vaše příběhy nejsou zapomenuty.

Pro ty, kdo dnes pomáhají sirotkům n ­ ajít domov, kde budou moci zůstat navždy.

Nechť nikdy nezapomenete na to, jak moc záleží na vaší práci a vaší lásce.

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 5

15.10.2018 10:24:42

„Věděli jste, že zde, v zemi svobody a domově odvážných, se kupčí s dětmi? A ti, kteří by měli strážit, přidávají ruce k dílu a podílí se na obchodě nikoliv se statky, ale s živoucími a brečícími nemluňaty!“ – Saturday Evening Post, 1. února 1930

„Jsou to nepopsané listy, opakovala (Georgia Tannová) stále dokola. Rodí se neposkvrněné, a když je adoptujete v raném věku a obklopíte je krásou a kulturním prostředím, stane se z nich cokoliv, co budete chtít.“ – BARBARA BISANTZ RAYMONDOVÁ, Zlodějka dětí

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 7

15.10.2018 10:24:42

P rolog

Baltimore, Maryland 3. srpna 1939

M

ůj příběh začíná jedné parné srpnové noci na místě, které nikdy nespatřím. Ta místnost ožívá jen v mých představách. Takto vykouzlená před mými zraky je většinou prostorná. Stěny jsou bílé a čisté, prostěradla nažehlená a svěží jako čerstvě padlý sníh. Veškeré vybavení soukromého pokoje náleží k tomu nejlepšímu, co lze nabídnout. Venku vane mdlý větřík a cikády bzikají ve vysokých stromech, schované ve svých zelených skrýších hned pod okenními rámy. Rolety se pohupují směrem dovnitř a u stropu ­rachotí větrák pobízející vlhký vzduch, jemuž se nechce hýbat.

Dovnitř zavane vůně borovic a ženě se z úst vydere křik, zatímco ji zatímco ji sestry vší silou přidržují v posteli. Kůži má zbrocenou potem, stéká jí proudem po tváři, pažích i nohách. Zděsila by se, kdyby si toho byla vědoma.

Je krásná. Něžná, křehká duše. Nikdy by vědomě nezpůsobila takovou katastrofu, jaká se začíná právě v tomto okamžiku odvíjet. Za ta dlouhá léta, co jsem na světě, už jsem se naučila, že většina lidí prostě dělá, co může. Nikomu neubližují úmyslně. To je jen strašlivě nežádoucí jev přežívání.

Nemůže za to, co se stane po onom závěrečném, nemilosrdném zatlačení. Přivede na svět to poslední, co si jen může

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 9

15.10.2018 10:24:42

10 | L i s a Wi n g a t e o v á přát. Jen tiché tělo – maličkou světlovlasou holčičkou, pěknou jako obrázek, avšak promodralou a nehybnou.

Ta žena neví, jaký osud potkal její dítě, a pokud ví, léky už se postarají, aby z té vzpomínky do zítřka nezbylo nic než rozmazaná šmouha. Přestane sebou zmítat a odevzdá se spánku na samém pomezí vnímání, ukonejšená dávkou morfia a scolopaminu, jež jí mají pomoci překonat bolest a dát všemu volný průběh.

Stane se.

Doktoři šijí a sestry poklízejí, co zbylo, a mezitím spolu vedou hovor plný účasti. „Tohle je vždycky tak smutné. Tak nepatřičné, když se narodí nový život a není mu na tomto světě dopřán ani jediný nádech.“ „Někdy vám to nedá a říkáte si… proč… vždyť po něm přece tak toužili…“ Závoj padne. Malá očka zakryje rubáš. Nikdy neprohlédnou. Ženiny uši slyší, ale význam slov jí nedochází. Všechno klouže pryč a ještě dál. Jako by se pokoušela chytat odliv, protékající jí mezi sevřenými prsty, a nakonec odplouvá spolu s ním.

Poblíž čeká muž, možná v chodbě hned za dveřmi. Je majestátní, důstojný. Na bezmoc není zvyklý. Dnes se měl stát dědečkem.

Velkolepé očekávání se proměnilo v trýznivá muka. „Je mi to velice líto, pane,“ řekne lékař, když vyklouzne z pokoje ven. „Ubezpečuji vás, že jsme udělali, co bylo v našich silách, abychom vaší dceři ulehčili porod a dítě zachránili. Chápu, jak velice těžké to pro vás je. Vyřiďte prosím naši upřímnou soustrast otci dítěte, až se vám jej podaří v zahraničí kontaktovat. Je mi jasné, že po tolika zklamáních si vaše rodina dělala veliké naděje.“ „A bude moci mít další?“ „Neradil bych to.“ „To ji zabije. A její matku taky, až se o tom dozví. Víte, Christine je naše jediné dítě. Cupitání malých nožiček… počátek nové generace…“ „Chápu, pane.“ „Co by hrozilo, kdyby snad…?“

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 10

15.10.2018 10:24:42

N e ž j sm e b y l y t v o j e | 11 „Zemřela by. A stejně je mimořádně nepravděpodobné, aby vaše dcera dítě vůbec donosila. Kdyby se o to pokusila, mohla by…“ „Aha.“ Doktor se konejšivě dotkne žalem zlomeného muže, nebo tak si to alespoň představuji. Jejich zraky se setkají.

Lékař se ohlédne přes rameno, aby se ujistili, že ho ošetřovatelky neslyší. „Smím vám něco navrhnout, pane?“ otáže se tichým, vážným hlasem. „Znám jednu ženu v Memphisu…“

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 11

15.10.2018 10:24:42

K apitola

1

Avery Staffordová Aiken, Jižní Karolína, současnost

L

imuzína zastavuje na rozžhaveném asfaltu a já se zhluboka nadechnu, posunu se ke kraji sedačky a povytáhnu si sako. U chodníku čekají nové vozy a jejich přítomnost jen podtrhuje důležitost toho zdánlivě nevinného setkání.

Avšak ani jediná chvíle tohoto dne se nestane náhodou.

Poslední dva měsíce v Jižní Karolíně nebyly o ničem jiném, než aby každičký detail vyšel tak akorát – tvarovaly úsudek, aby jen naznačily, ale nic víc. Žádná definitivní prohlášení.

Přinejmenším ne teď.

Rozhodně ještě dlouho ne, pokud do toho budu mít co mluvit.

Kéž bych zapomněla, proč jsem přijela domů, ale už jen to, že si můj otec nečte poznámky ani nekontroluje hlášení od Leslie, své neskutečně výkonné tiskové tajemnice, je toho nepopiratelnou připomínkou. Tomu nepříteli, který s námi tiše sdílí kabinu auta, nelze uniknout. Je tady s námi na zadním sedadle, schovaný za šedým oblekem na míru, jenž otci nápadně volně visí na širokých ramenou.

Táta zírá z okna s hlavou nakloněnou ke straně. Své asistenty a Leslie nechal záměrně jet jiným autem.

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 13

15.10.2018 10:24:42

14 | L i s a Wi n g a t e o v á „Je ti dobře?“ Natáhnu se, abych smetla ze sedačky dlouhý blond vlas, jinak se mu zachytí na kalhotách, až bude vylézat z vozu. Kdyby tu byla má matka, vytasila by se s miniaturním kartáčem, jenže je doma a připravuje se na druhou velkou událost tohoto dne – pořízení rodinné vánoční fotografie, kterou je třeba vyhotovit o celé měsíce dříve… pro případ, že se tátova prognóza zhorší.

Táta se trochu narovná a zvedne hlavu. Husté šedé vlasy mu vlivem statické elektřiny trčí do všech stran. Chci mu je uhladit, ale neudělám to. Porušila bych protokol.

Je-li má matka zcela pohlcena všemi mikroaspekty našich životů, jako že například vyšiluje kvůli smítkům na oblečení a plánuje rodinné vánoční focení v červenci, můj otec je jejím pravým opakem. Je nepřístupný – ostrov zaryté mužnosti v domácnosti plné žen. Vím, že hluboce miluje mou matku, mé sestry i mě, ale málokdy své city projeví nahlas. Také vím, že mě má ze všech svých dcer nejraději, a že ho zároveň nejvíc ze všech matu. Za jeho časů ženy studovaly vysokou školu, aby získaly nezbytný punc budoucí dobré manželky. Není si tudíž jistý, co si počít s třicetiletou dcerou, která absolvovala právo na Kolumbijské univerzitě jako premiantka a nyní si libuje v drsném světě kanceláře státního návladního.

Z nějakého důvodu jsem ze všech tátových dcer vždycky byla ta chytrá, snad i proto, že pozice té dokonalé a té roztomilé už byly v naší rodině zabrané. Zbožňovala jsem školu a doma všichni mlčky usoudili, že ten, kdo jednou převezme pochodeň, budu já – náhrada za syna a otcův nástupce. Vždycky jsem si představovala, že až na to jednou dojde, budu starší a připravená.

Teď se dívám na tátu a říkám si: Jak bys to vůbec mohla nechtít, Avery? Kvůli tomuhle celý život pracoval. Celé generace Staffordů se kvůli tomuhle dřely už od války za nezávislost, proboha!

Naše rodina se vždycky pevně držela státní správy. Táta není žádnou výjimkou. Od té doby, co ještě před mým narozením absolvoval West Point a pak sloužil jako letec v armádě, udržuje rodinné jméno s důstojností a odhodláním.

Samozřejmě, že to chceš, říkám si. Vždycky jsi to chtěla. Jen jsi nečekala, že se to stane takhle a tak brzy. To je všechno.

Přitom se potají všemi deseti drápky snažím držet naděje v ten nejlepší možný scénář. Nepřátelé budou poraženi na

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 14

15.10.2018 10:24:42

N e ž j sm e b y l y t v o j e | 15 obou frontách – politické i medicínské. Můj otec se uzdraví díky operaci, kvůli které se vrátil domů z letní schůze kongresu o něco dřív, a digitální pumpě na chemoterapeutika, kterou nosí připevněnou k noze každé tři týdny. Můj pobyt doma v Aikenu bude jen dočasný.

Rakovina už nebude součástí našich životů.

Je přece možné ji porazit. Jiní už to zvládli, a pokud to někdo dokáže, pak senátor Wells Stafford.

Nikde na světě by nenašel silnějšího nebo lepšího člověka, než je můj táta. „Připravená?“ zeptá se a urovná si oblek. Uleví si mi, když si dlaní přihladí i tu chocholku na hlavě. Ještě nejsem připravená překonat tu pomyslnou hranici, kdy se z dcery stává pečovatelka. „Jsem hned za tebou.“ Udělala bych pro něj cokoliv, ale pevně doufám, že ještě uplyne mnoho let, než budeme nuceni prohodit si role rodiče a dítěte. Poznala jsem, jak je to těžké, když jsem sledovala, jak obtížně se můj otec rozhodoval ohledně své vlastní matky.

Má kdysi bystrá a legraci milující babička Judy je dnes jen stínem svého bývalého já. A přestože je to pro otce nesmírně bolestné, nedokáže o tom s nikým mluvit. Jestli se média domáknou, že jsme ji přestěhovali do domova, obzvláště do jednoho velmi luxusního na krásném pozemku ani ne deset mil odtud, bude to z politického hlediska dvojnásobná prohra.

Vzhledem k rozrůstajícímu se skandálu kvůli řadě případů zaviněných úmrtí a týrání v komerčních domovech důchodců v našem státě by otcovi političtí protivníci buďto poukázali na to, že jen ti movití si mohou dovolit kvalitní péči, nebo by ho obvinili, že se své matky chladnokrevně zbavil, protože jsou mu staří lidé ukradení. Řekli by, že vesele ignoruje potřeby bezmocných, aby z toho měli zisk jeho přátelé a přispěvatelé jeho kampaně.

Jenže skutečnost je taková, že jeho rozhodnutí ohledně babičky Judy nebylo ani za mák politické. Naše rodina je stejná jako jiné. Každá možná cesta je vydlážděná pocitem viny, lemovaná bolestí a poznamenaná studem. Stydíme se za babičku Judy. Bojíme se o ni. A bolí nás u srdce při pomyšlení, jak asi její propad do tenat kruté demence skončí. Než jsme ji dali do domova, uprchla babička své pečovatelce a domácímu

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 15

15.10.2018 10:24:42

16 | L i s a Wi n g a t e o v á personálu. Zavolala si taxi a zmizela na celý den, než jsme ji našli bloudit v kancelářském komplexu v místech, kde kdysi stávalo její oblíbené obchodní středisko. Je záhadou, jak se jí ho povedlo najít, když si ani nepamatuje, jak se jmenujeme.

Dnes mám na sobě jeden z jejích oblíbených šperků. Maně si uvědomuji jeho přítomnost na zápěstí, zatímco vylézám ze dveří limuzíny. Předstírám, že jsem si ten náramek v podobě vážky vybrala na její počest, ale ve skutečnosti mi má připomínat, že ženy ze Staffordova rodu musí dělat to, co je třeba, dokonce i když si to samy nepřejí. Místo, kde se dnešní událost koná, mi není příjemné. Nikdy jsem neměla ráda domovy důchodců.

Je to jen obyčejné setkání, říkám si. Novináři jsou tu jen proto, aby pak sepsali reportáž, nikdo se nebude na nic vyptávat.

Potřeseme si rukama, projdeme budovu, připojíme se k narozeninové oslavě ženy, které bude právě sto let. Jejímu muži je devětadevadesát. Celkem výkon.

Chodba uvnitř domova páchne, jako kdyby tam někdo nechal trojčata mé sestry pobíhat se sprejovými osvěžovači vzduchu. Ve vzduchu visí umělý jasmínový odér. Leslie začenichá a poté souhlasně pokývne a společně s fotografem a několika stážisty a asistenty se seskupí kolem otce a mě. Nepochybně se předem připravili na odpolední fórum na radnici. Během let otci mnohokrát vyhrožovali smrtí extremisté i příslušníci místních domobran, stejně jako množství různých cvoků vydávajících se za ostřelovače, bioteroristy či únosce. Málokdy bere tyto výhrůžky vážně, ale jeho ostraha ano.

Zahneme za roh, kde nás uvítá ředitelka domova a dva reportéři s kamerami. My si je prohlížíme. Oni natáčejí. Otec rozehrává svůj šarm. Potřásá si rukama, pózuje na fotografie, dává si na čas a věnuje se lidem, sklání se k invalidním vozíkům a děkuje ošetřovatelkám za těžkou a náročnou práci, do které každý den vkládají tak mnoho.

Jdu s ním a dělám to samé. Uhlazený starší pán v tvídové buřince se mnou flirtuje. Velmi příjemným britským přízvukem mi sděluje, že mám krásné oči. „Být o padesát let mladší, okouzlil bych vás tak, že byste se mnou šla na rande,“ škádlí mě. „Myslím, že už se vám to povedlo,“ odpovím a společně se zasmějeme.

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 16

15.10.2018 10:24:42

Ne ž j sm e b y l y t v o j e | 17 Jedna ze sester mě varuje, že pan McMorris je stříbrovlasý donchuán. Mrkne na ni, jen aby dokázal, že je to pravda.

Kráčíme chodbou, abychom se zúčastnili oslavy stých narozenin, a já si náhle uvědomím, že se vlastně dobře bavím.

Zdejší lidé vypadají spokojeně. Není to tu tak luxusní jako v domově, kde je babička Judy, ale také se to ani vzdáleně nepodobá zpustlým zařízením, o kterých mluvili žalující během nedávné řady soudních procesů. Je pravděpodobné, že ani jeden z těch žalujících nikdy neuvidí třebas pětník, bez ohledu na to, jaké odškodné jim soud přiřkne. Bohatí stojící za řetězcem domovů používají síť holdingů a prázdných schránek, které mohou nechat snadno zbankrotovat, aby nemuseli platit jedinou pohledávku. Právě proto bylo tak potenciálně zničující, když vyšla najevo spojitost mezi jedním z takovýchto řetězců a jedním z otcových nejstarších přátel a přispěvatelů. Tvář mého otce je známá a může se na ni soustředit hněv veřejnosti i ukazování prstem politiků.

Vztek a obviňování jsou mocné zbraně. A opozice to ví.

Ve společenské místnosti stojí připraveno malé pódium.

Postavím se spíše stranou otcovy svity, poblíž skleněných dveří vyhlížejících do zastíněné zahrady, kde navzdory příšernému vedru právě kvete kaleidoskop květin.

Na jedné ze zastřešených cestiček tam stojí osamocená žena. Hledí stranou, zraky upřené kamsi do dálky a podle všeho si ani není vědoma, že se poblíž koná oslava. Rukama spočívá na vycházkové holi. Má na sobě prosté šaty krémové barvy a bílý svetřík, přestože den přestože je dnes takové teplo. Husté šedé vlasy má spletené do copů ovinutých kolem hlavy, což spolu se světlým oděvem vyvolává dojem, jako by byla duch, pozůstatek dávno zapomenuté minulosti. Vítr šelestí mřížovím podpírajícím vistárii, ale jí se ani nedotkne, čímž jen zesiluje dojem, že tam ta žena ve skutečnosti není.

Obrátím pozornost k ředitelce domova. Všechny přivítá, vyzdvihne důvod dnešního setkání – ne každému se přece podaří prožít celé století. A ještě pozoruhodnější je, podaří-li se většinu toho století strávit v manželství a stále ještě mít svého milovaného muže po boku. Skutečně je to událost hodna senátorské návštěvy.

Nemluvě o tom, že tento pár otce podporoval už od dob, kdy působil v jihokarolínské místní vládě. V podstatě ho znají

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 17

15.10.2018 10:24:42

18 | L i s a Wi n g a t e o v á déle než já, a jsou mu skoro stejně tak oddáni. Když ředitelka zmíní jeho jméno, oslavenkyně i její manžel pozvednou své vyhublé paže a zuřivě tleskají.

Oba zamilovaní sedící u stolu v samém středu společenské místnosti vypadají tak mile a ředitelka vypráví jejich příběh.

Luci se narodila ve Francii ještě v době, kdy po ulicích jezdívaly koňské povozy. Je těžké si něco takového představit. Za druhé světové války působila ve francouzském odboji. Její manžel, Frank, byl bojový pilot, kterého sestřelili. Jejich příběh je dočista jako ve filmu – strhující romance. Luci byla součástí sítě partyzánů pomáhajících zajatcům přes hranice, a tak Franka přestrojila a propašovala ho živého a zdravého pryč z Francie. Po válce se vrátil, aby ji našel. Pořád ještě žila na tom samém statku s celou rodinou namačkanou ve sklepě, jediné obyvatelné části domu.

Jen žasnu, když pomyslím, co všechno spolu prožili. Tohle je možné jen tehdy, když je láska opravdová a silná, když jsou si lidé oddáni a obětují cokoliv, jen aby mohli být spolu. Tak bych to chtěla i já, ale občas si říkám, zda by něco takového naše moderní generace vůbec dokázala. Jsme tak nesoustředění, tak… vytížení.

Sklopím oči ke svému zásnubnímu prstenu. Elliot a já to zvládneme. Známe se tak dobře. Vždycky jsme jeden druhému stáli po boku…

Oslavenkyně se pomaloučku zvedá z křesla a chápe se paže svého milého. Kráčí spolu, shrbení, ohnutí a opírající se jeden o druhého. Je na ně rozkošný pohled, ale zároveň mě svírá u srdce. Kéž by se moji rodiče dožili stejně zralého věku. Kéž by si užili dlouhého důchodu… někdy… za dlouhé roky, až se můj otec konečně rozhodne zpomalit. Není přece možné, aby nám ho nemoc vzala v pouhých sedmapadesáti.

Je příliš mladý. A zoufale ho potřebujeme, doma i ve světě. Ještě má před sebou mnoho práce, a potom si i s matkou zaslouží ­odpočívat a společně trávit poklidně ubíhající roční období.

Zmocní se mě dojetí, ale potlačím ho. Žádné silné projevy emocí na veřejnosti – jak mi Leslie často připomíná. Něco takového si ženy v téhle profesi nemohou dovolit. Okolí by to vnímalo jako neschopnost a slabost.

Jako kdybych to sama nevěděla. Zas tak moc se to neliší od

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 18

15.10.2018 10:24:42

N e ž j sm e b y l y t v o j e | 19 soudní síně. Právničky mají neustále co dělat se soudy, a to v mnoha ohledech. Musíme hrát podle jiných pravidel.

Když se setkají na pódiu, otec Frankovi zasalutuje. Stařec se zastaví, narovná a opětuje pozdrav s vojenskou precizností. Jejich pohledy se setkají a ta chvíle je tak ryzí. Samozřejmě to vypadá jako dokonalý moment pro kameru, ale kvůli tomu to nedělají. Otec pevně tiskne rty, až připomínají úzkou čárku. Snaží se neslzet.

Vůbec se mu nepodobá, aby to na sobě nechal takhle znát.

Spolknu další příval citů. Ze sevřených rtů mi unikne roztřesený dech. Narovnám se, odvrátím zrak a soustředím se na ženu v zahradě. Pořád tam stojí a hledí do dáli. Kdo je to?

Co vyhlíží?

Veselý sborový zpěv narozeninové písně pronikne přes sklo až k ní a on se pomalu otáčí směrem k budově. Cítím, jak mě ta píseň táhne zpět. Vím, že hledáček kamery může sklouznout mým směrem a já budu vypadat nesoustředěně, ale stejně nemohu odtrhnout zrak od té zahradní cesty. Ráda bych té ženě aspoň viděla do tváře. Bude stejně průzračná jako letní nebe? Že by to neměla v hlavě v pořádku a zatoulala se? Nebo se oslavě vyhnula schválně?

Leslie mě zezadu prudce zatahá za sako a já se postavím do pozoru jako školačka, kterou přistihli, jak vyrušuje při nástupu. „Všechno nejlep– soustřeď se,“ zpívá mi hned vedle ucha.

Přikývnu, a ona se hned zase odtáhne, aby získala lepší úhel pro momentky, které nafotí na mobil a pak je přidá na otcův Instagram. Senátor má účty na všech sociálních sítích, přestože netuší, jak byť jen jedna jediná z nich funguje. Jeho manažer sociálních médií je hotový čaroděj.

Slavnost pokračuje. Fotoaparáty zuřivě blýskají. Šťastní příbuzní si otírají slzy a natáčí na video, jak můj otec předává zarámovanou gratulaci.

Přivážejí dort, na kterém plápolá stovka svíček.

Leslie je nadšená. Místností se prožene vlna štěstí a emocí a narůstá do obřích rozměrů jako nafukovací balónek. Ještě trochu veselí a všechny nás to odnese pryč.

Někdo se dotkne mé dlaně a zápěstí, čísi prsty jej obemknou tak nečekaně, že napřed ucuknu, ale pak se zarazím, abych nevyvolala scénu. Stisk je studený a kostnatý

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 19

15.10.2018 10:24:42

20 | L i s a Wi n g a t e o v á a roztřesený, ale překvapivě silný. Otočím se a spatřím ženu ze zahrady. Narovnala shrbená záda a hledí na mě očima stejné barvy, jakou mají hortenzie u nás doma v Drayden Hillu – něžně a čistě modré, s lehoučkým oparem na okrajích. Zvrásnělé rty se jí chvějí.

Než se stihnu vzpamatovat, přichází si pro ženu ošetřovatelka a pevně ji uchopí za ruku. „May,“ řekne a přitom mi věnuje omluvný pohled. „Pojďte. Nesmíte obtěžovat naše hosty.“ Avšak stařena mě nepouští, naopak se drží ještě pevněji.

Vypadá zoufale, jako by něco potřebovala, ale nedokážu si představit, co to je.

Pátravě mi hledí do obličeje a natahuje se ke mně. „Fern?“ zašeptá.

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 20

15.10.2018 10:24:42

K apitola

2

May Crandallová Aiken, Jižní Karolína, současnost

O

bčas mám pocit, jako by se mi v hlavě zadřely a zrezavěly panty. Dveře se otevírají a zase zavírají, jak se jim zachce.

Nakouknutí sem. Prázdný prostor tam. Temné místo, do kterého se bojím nahlédnout.

Nikdy nevím, co tam najdu.

Nedá se předpovědět, kdy se ty dveře otevřou dokořán, či proč.

Spouštěče. Tak tomu říkají psychologové v televizních pořadech. Spouštěče… spouště… jako by ten náraz zažehl střelný prach a vyslal nábojnici hlavní pušky. Je to vhodná metafora.

Její tvář ve mně cosi spustí.

Dveře se otevřou daleko do minulosti. Nejprve jimi bezděčně projdu, zvědavá, co se v téhle místnosti asi skrývá.

Hned jak jí řeknu Fern, uvědomím si, že ve skutečnosti nemyslím na Fern. Vrátila jsem se ještě dál v čase. Vidím v ní Queenie.

Queenii, naši silnou maminku, po které jsme všichni zdědili nádherné zlaté kudrny. Všichni až na ubohou Camellii.

Má mysl, lehká jako pírko, letí přes vrcholky stromů a údolím, celou tu cestu zpátky až na mírně se svažující břeh řeky Mississippi, kde jsem Queenie spatřila naposledy. Ovane mě

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 21

15.10.2018 10:24:42

22 | L i s a Wi n g a t e o v á teplý a něžný vzduch memphiské letní noci, ale ta noc je falešná.

Není něžná. Neodpouští.

Po téhle noci už nebude návratu.

Je mi dvanáct, stále ještě jsem vyhublá a sukovitá jako sloupek na přední verandě, sedím s nohama prostrčenýma pod zábradlím naší obytné lodi a dávám pozor, jestli nezahlédnu jantarové odlesky světla lucerny v očích aligátorů. Aligátoři se tady na horním toku Mississippi normálně nevyskytují, ale zaslechla jsem zvěsti, že je tu v poslední době několikrát zahlédli. Pátrání po nich je tedy pro mě něco jako hra. Děti z obytných lodí si hledají zábavu, kdekoliv to jen jde.

Zrovna teď potřebujeme nějaké rozptýlení víc než kdy ­jindy.

Vedle mě vyleze na zábradlí Fern a pátrá v lese po světluškách. Jsou jí už skoro čtyři a učí se je počítat. Ukáže buclatým prstíkem a bez ohledu na aligátory se nakloní kupředu. „Jednu vidím, Rill! Vidím!“ křičí.

Chytím ji za šaty a stáhnu zpátky. „Jestli slítneš, tak pro tebe tentokrát do vody nepolezu.“ Popravdě, nejspíš by neškodilo, kdyby tam zahučela. Aspoň by ji to naučilo. Loď je uvázaná v pěkné malé zátoce naproti poloostrovu Mud Island. Kdybych skočila do vody ze zádi Arkádie, měla bych ji tak asi po pás. Fern by se možná udržela nad hladinou, kdyby stála na špičkách, ale stejně nás všech pět umí plavat jako pulci, dokonce i maličký Gabion, který ještě ani nedá dohromady celou větu. Pro nás narozené na řece je plavání stejně přirozené jako dýchání. Známe řeku jako své boty, její zvuky a zvyky a havěť. Vodní krysy jako my se ve vodě cítí jako doma. V bezpečí.

Jenže zrovna teď je něco ve vzduchu… něco špatného. Po pažích mi přeběhne husí kůže a zabodá i na tváři. Vždycky jsem měla takové tušení. Nikdy jsem o něm neřekla živé duši, ale na tom teď nezáleží. V horké letní noci mnou projede chlad. Nebe nad hlavou je zataženo a oblaka jsou naducaná jako melouny těsně před prasknutím. Přichází bouře, ale já cítím ještě něco víc.

V kabině lodi se teď Queenieino tiché sténání ozývá čím dál rychleji, bez ohledu na hlas porodní báby, který se táhne jako melasa: „No tak, pani Fossová, teďka musíte přestat tlačit, ale vokamžitě. Jestli todle dítě příde na svět vopačnou

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 22

15.10.2018 10:24:42

N e ž j sm e b y l y t v o j e | 23 stranou, bude hnedle po něm, a po vás taky. Tak je to správně. Hezky se uklidníme. Pomalu.“ Queenie ze sebe vydá tichý, mučivý zvuk, jako když bota vyklouzne z hustého bahna zátoky. Nás pět porodila na jedno heknutí, ale tentokrát to trvá o hodně déle. Třu si paže, abych z nich vyhnala chlad, a připadá mi, že venku v lese cosi číhá. Cosi zlého. Dívá se to na nás. Proč to tam je? Přišlo si to pro Queenie?

Chce se mi seběhnout po můstku na pevninu, utíkat podél břehu a křičet: „Koukej mazat! Teď hned, padej! Mámu ti nedám!“ Udělala bych to. Nebojím se, že bych narazila na aligátory.

Místo toho však sedím tiše jako kulík v hnízdě. Poslouchám, co říká porodní bába. Mluví tak hlasitě, že ji slyším stejně jasně, jako kdybych byla v kabině. „Dobrotivý nebe! Pánbu se smiluj! Je tam ještě jedno!

Vopravdu!“ Tatínek zašeptá cosi, čemu dobře nerozumím. Jeho boty přejdou po podlaze, zaváhají a znovu přejdou.

Porodní bába říká: „Pane Foss, s timdle já nic nenadělám.

Jestli tu ženckou nedostanete hned k doktorovi, tak ty děcka z tohodle světa nic neuviděj, a jejich matku můžete pochovat s něma.“ Briny hned neodpoví. Udeří oběma pěstmi do zdi, až se Queeniiny zarámované obrázky otřesou. Něco vyklouzne a ozve se cinknutí kovu o dřevo, a podle toho, kde to spadne a jak to zní, poznávám, co to bylo. V duchu vidím cínový kříž se smutně vyhlížejícím mužem, a zatoužím vběhnout dovnitř, sebrat ho, kleknout si k posteli a šeptat ta tajemná polská slova, tak jako Queenie za bouřlivých nocí, když Briny není na palubě, proudy deště stékají po střeše a vlny buší do trupu lodi.

Jenže já vlastně neumím ten zvláštní, ostrý jazyk, jemuž se Queenie naučila v rodině, kterou opustila, když s Brinym utekla na řeku. Kdybych poskládala dohromady těch několik polských slov, která znám, vytvořila by nesmyslnou větu. Ale i tak bych je teď všechny vypověděla tomu cínovému muži, kterého Queenie líbá, když přijdou bouřky.

Zkusila bych téměř cokoliv, jen aby už byl ten porod u konce a já zase viděla Queenie usmívat se.

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 23

15.10.2018 10:24:42

24 | L i s a Wi n g a t e o v á Na opačné straně dveří Brinyho bota zadrhne o plaňky a já slyším, jak se kříž s řinkotem kutálí po podlaze. Briny vyhlíží ven ze zamženého okna pocházejícího z domu, který strhl, aby z něj postavil loď. To bylo ještě před mým narozením. Brinyho matka tehdy ležela na smrtelné posteli, úrodu i tentokrát sežehlo sucho a banka by jim dům stejně zabavila. Briny tedy usoudil, že na řece bude líp. A měl pravdu. Když udeřila krize, žil si s Queenie na vodě docela fajnově. Řeku nevyhladoví ani krize, říkával pokaždé, když tu historku vyprávěl. Řeka má svoje vlastní kouzlo. Stará se o svoje lidi. A vždycky bude.

Jenže dnes v noci se to kouzlo nějak pokazilo. „Pane Foss! Slyšíte, co vám řikám?!“ Teď už je porodní bába zlá. „Tudlecu krev na svejch rukouch mít nebudu! Musíte svoji pani hnedka vodvízt do špitálu! Ale fofrem.“ Brinyho tvář za sklem se celá stáhne. Oči má pevně zavřené. Praští se pěstí do čela a potom ji nechá klesnout na zeď. „Ta bouřka…“ „Ať se třeba ženěj všickni čerti, pane Foss. Já pro ni nemůžu udělat vůbec nic. Nic. A na svý triko si to nevemu, kdepak!“ „Ale… s těma ostatníma… neměla nikdy potíže. Ona…“ Queenie hlasitě zaječí vysokým hlasem a ten zvuk se nese nocí jako vřísknutí divoké kočky. „Jenže taky nikdá neměla dvě děcka naráz, pokud ste mi teda o tom nezapomněl říct!“ Zvednu se na nohy a odvedu Fern na verandu obytné lodi spolu s Gabionem, kterému jsou dva, a Lark, které je šest.

Camellie se po mně ohlédne od předního okna, kterým hledí dovnitř kabiny. Zavřu vrátka můstku, čímž všechny mladší děti uvězním na verandě, a nakážu Camellii, aby jim nedovolila přelézt zpátky. Camellie se v odpověď zamračí. Je jí deset a spolu s Brinyho tmavými vlasy a očima zdědila i jeho tvrdohlavost. Nelíbí se jí, když jí někdo říká, co má, nebo nemá dělat. Je umíněná jako mezek a občas i dvakrát tak tupá. Jestli mrňousové začnou brečet, budeme v ještě větší kaši, než už jsme. „Bude to dobrý,“ slibuju jim a poplácávám je po měkkých zlatistých hlavičkách, jako by byli štěňata. „Queenie je jen trochu špatně, nic víc. Nesmíme ji teďka otravovat. Všichni tu zůstaňte. Dneska v noci tu obchází vlkodlak, zrovna před

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 24

15.10.2018 10:24:42

Ne ž j sm e b y l y t v o j e | 25 minutkou jsem ho zaslechla funět. Na břehu není bezpečno.“ Teď, když je mi dvanáct, už na vlkodlaky nevěřím, ani na bubáka nebo šíleného kapitána Jacka, vůdce říčních pirátů.

Aspoň ne moc. Pochybuju, že Camellie těm Brinyho divokým historkám vůbec kdy věřila.

Natáhne se po závoře. „Ne,“ syknu na ni. „Já půjdu.“ Řekli nám, abychom se drželi venku, což Briny nikdy neříká, pokud to nemyslí vážně. Jenže právě teď to vypadá, jako by Briny neměl ponětí, co si počít, a já se bojím o Queenie a nového bratříčka nebo sestřičku. Všichni jsme hádali, co z toho to asi bude. Jenže to ještě nemělo přijít. Přišlo příliš brzy, dokonce ještě dřív než Gabion, který se narodil tak maličký a vyklouzl na svět tak rychle, že Briny ani nestihl doplout na břeh a najít porodní bábu.

Tohle nové dítě zřejmě nehodlá nikomu nic ulehčovat.

Možná bude vypadat jako Camellie, až vyleze, a povede si stejně tvrdohlavě.

Děti. Uvědomím si, že je tam víc než jen jedno. Jako u štěňat, a to rozhodně není normální. Tři životy leží napůl skryté za postelovým závěsem, který Queenie ušila z pěkných pytlů od mouky značky Golden Heart. Tři těla se tam snaží odtrhnout od sebe, ale nejde jim to.

Otevřu dveře a porodní bába se po mně vrhne dřív, než se stihnu rozhodnout, zda mám vejít, nebo radši zůstat venku.

Popadne mě za paži. Mám pocit, jako by mě prsty obemkla nadvakrát. Sklopím oči a vidím kolečko její tmavé kůže v kontrastu s mou bledou. Kdyby chtěla, klidně by mě mohla přeštípnout paži na dva kusy. Proč nemůže zachránit mého bratříčka nebo sestřičku? Proč je z mámina těla nedokáže vytáhnout ven?

Queenie svírá rukou závěs, tahá za něj a křičí a vypíná se na posteli jako luk. Serve přitom asi půltucet drátěných háčků. Zahlédnu matčinu tvář, dlouhé a hedvábné vlasy v barvě kukuřice se jí lepí na kůži a modré oči – ty samé modré oči, které máme všichni kromě Camellie – vystupují z důlků. Pleť na tváři má tak napnutou, až ji křižují síťky žilek jako křídla vážky. „Tati?“ Můj šepot zazní ke konci jejího výkřiku, ale stejně se zdá, že se po něm atmosféra v místnosti změní. Nikdy

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 25

15.10.2018 10:24:42

26 | L i s a Wi n g a t e o v á neříkám Brinymu tati nebo Queenii mami, pokud něco není opravdu hodně špatně. Když jsem se jim narodila, byli tak mladí, že je nejspíš ani nenapadlo učit mě slova jako máma a táta. Vždycky jsme byli jako stejně staří kamarádi. Jenže sem tam potřebuju, aby byli táta nebo máma. Naposledy před několika týdny, když jsme na stromě zahlídli viset odulou mrtvolu muže.

Bude Queenie vypadat také tak, jestli umře? Napřed ona, a pak děti? Nebo v obráceném pořadí? Žaludek se mi sevře tak bolestivě, že už ani necítím tu velkou dlaň na paži. Možná jsem za ni i ráda, protože mě drží na nohou a ukotvenou k podlaze. Bojím se ke Queenii přiblížit. „Pověz mu to!“ Bába mnou zatřese jako hadrovou panenkou, až to zabolí. Její zuby bíle září ve světle lucerny.

Nedaleko odtud zahřmí a poryv větru narazí do pravoboku, až se porodní bába zapotácí a strhne mě s sebou. Setkám se s Queeniiným pohledem. Dívá se na mě jako malé dítě, jako by si myslela, že jí můžu pomoct, a žadonila, ať to udělám.

Těžce polknu a pokusím se najít hlas. „T-tati?“ zakoktám znovu, ale on stále upírá pohled přímo před sebe. Je ztuhlý jako králík větřící nebezpečí.

Oknem zahlédnu Camelliin obličej přitisknutý na sklo.

Mrňousové vylezli na lavici, aby také viděli dovnitř. Lark stékají po ducatých tvářičkách obrovské slzy. Nesnáší, když nějaké stvoření trpí. Kdykoliv si myslí, že jí to projde, hází zpátky do řeky všechnu říční havěť, kterou používáme jako návnadu. Kdykoliv Briny zastřelí vačice, kachny, veverky nebo srnce, chová se, jako by jí před očima zastřelili nejlepšího kamaráda.

Vzhlíží ke mně a přeje si, ať zachráním Queenie. A všichni ostatní také.

Někde v dálce se po obloze přežene blesk. Na okamžik potlačí žluté světlo petrolejky a pak potemní. Pokouším se v duchu počítat vteřiny, než zaslechnu hrom, abych poznala, jak daleko se bouřka nachází, ale jsem příliš otřesená.

Jestli Briny nedostane Queenie co nejdřív k doktorovi, bude pozdě. Jako vždycky táboříme na břehu, kde bují divočina. Memphis je až na druhém konci široké, temné řeky Mississippi.

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 26

15.10.2018 10:24:42

N e ž j sm e b y l y t v o j e | 27 Odkašlu si, abych se zbavila knedlíku v krku, a narovnám se, aby se ten knedlík už nevrátil. „Briny, musíš ji zavézt přes vodu.“ Pomaloučku se otočí mým směrem. Tvář má stále skelnatou, ale vypadá, jako by na tohle čekal – až mu někdo jiný než porodní bába řekne, co má dělat. „Briny, musíš ji odvézt ve člunu pryč, než přijde bouřka.“ Vím, že dát do pohybu celou obytnou loď by trvalo příliš dlouho. Briny by si to uvědomil taky, kdyby dokázal jasně uvažovat. „Řekni mu to!“ pobízí mě bába. Vykročí směrem k Brinymu a strká mě přitom před sebou. „Jesli tu ženckou vocaď nedostanete, bude máma tohodle děcka do rána mrtvá.“

Než_jsme_byly_tvoje_11_(imprimatur).indd 27

15.10.2018 10:24:42