0039918

Václav Trešl

Kronika mojí velké války

KNIŽNÍ KLUB

KRONIKA MOJÍ VELKÉ VÁLKY Skutečný příběh člověka v nelidské době Václav Trešl Copyright © Vladimír Trešl, Jarmila Smažíková, Vojtěch Trešl, Helena Prokšová, 2018 Illustrations © Václav Šlajch, 2018 All rights reserved ISBN 978-80-242-6281-9

Obsah I. Poddaným rakouského císaře Otvírá se brána do velkého světa / 8 Českým žákem v německé škole / 12 V tělocvičné jednotě / 15 Setkání s Mařenkou / 19 Na práci ve Štokravě / 23 Poslední šťastné jaro / 26 Válka! / 32 Odveden / 38 V kasárnách v Jindřichově Hradci / 42 Vánoce na vojně / 46 V Karpatech / 49 Pochod na frontu / 50 Poprvé v žáru bitvy / 55 Jaro v horách / 64 Na východ až k Dněstru / 71 II. Zajatcem v carském Rusku Zajetí a pochod do Ruska / 84 Dlouhý pochod do zajetí / 86 Zajatecký tábor v Kyjevě / 91 Nádeník na statku ve Vasiljevce / 97 Příjezd na chutor / 98 Naše nespokojenost na chutoru / 104 Hrst údajů o chutoru / 107 Zima na chutoru / 114 Přihláška k dobrovolcům / 116

Do Kyjeva, k naší brigádě / 124 Odjezd do Konstantinogradu / 124 Železničním dělníkem v Debalcevu / 127 V nemocnici / 134 První revoluce / 138 Uvíznutí v Bachmutu / 144 V ruské armádě / 152 III. Vojákem Československého vojska na Rusi Hrdinové od Zborova / 158 Odchod z Bachmutu / 158 Bobrujsk / 159 Na frontě / 162 Ternopol / 173 Masaryk u nás / 180 Na dovolence aneb voják turistou / 184 Dovolená / 184 Pěšky 83 versty / 188 Setkání s bratrem Rudolfem / 192 A náhle v bolševickém Rusku / 197 Sovětský převrat / 197 V Nové Čartorii / 202 Rok 1918 / 203 Krátká samostatnost Ukrajiny / 204 V Berdičevě / 205 U jízdní rozvědky / 206 Bolševická teorie / 209

Ustupujeme z Ukrajiny / 212 Bitva o Slobodku / 215 Pekelná jízda ulicí smrti / 219 Kvapem z Ukrajiny / 228 „Komandirem“ v Rudé armádě / 234 Pozvání k rudým / 235 V kasárnách rudoarmějců / 238 Zas mezi bratry / 243 Do zbraně za magistrálu! / 245 Sibiř / 252 Roztržka s bolševiky / 254 O smyslu našeho vystoupení / 258

Půl roku ve stanici Polovina / 306 Země lidí a zvěře / 307 Požár divizní pokladny / 310 Vyklízíme Krasnojarsk / 312 Vánoce v Krasnojarsku / 315 Přepadení italského vlaku / 322 Výplata na stanici Polovina / 325 Za Bajkal, k Vladivostoku! / 327 Okolo nejhlubšího jezera na světě / 327 Čínskou Mandžurií / 332 Konečně Vladivostok / 335 V. Cesta domů

IV. Vládcem sibiřské magistrály Vyháníme bolševiky z magistrály / 262 Kurgan a první boj o trať / 265 Zlaté časy v Omsku / 268 Kazaňské dobrodružství / 273 Sebevražda plukovníka Švece / 287 28. října 1918 / 289 Jedeme nepřetržitě k východu / 290 Ouřada ve zdravotním vlaku / 294 Přeložení / 294 Od Čeljabinska po Irkutsk / 297 Hřbitůvek v Nižněudinsku / 303

Na vlnách oceánů / 338 První noc na moři / 341 Návštěva v Japonsku / 345 Karanténa na Filipínských ostrovech / 348 Cejlon / 352 V přístavu Aden / 356 Na vlnách Rudého moře / 357 Po kolejích k domovu / 360 Vítěznou Itálií / 360 Poválečným Rakouskem / 363 Na hranicích vlasti / 364 Domov / 366 Vstříc nové budoucnosti / 367

Počátek všech příběhů aneb poděkování (nejen) za kořeny Stromy zapouštějí do země kořeny, aby získaly životní sílu a oporu. Lidé rovněž cítí své kořeny – k vlasti, národu, ale ještě více ke svým blízkým, ke svému rodu. Ať chtějí, nebo ne, jsou často spoutáni neviditelným pouty s rodiči a prarodiči, dokonce nevědomky i s dávnějšími předky. Vzpomínáš si, milý čtenáři, na své prarodiče? Jistě ano.

Ti jsou nejspíš stále součástí Tvého světa. A co jejich rodiče, či snad jejich prarodiče?

To je generace, která dost možná zažila velkou válku, o níž vypráví tato kniha.

Když se člověk ohlédne do minulosti, v takovém ohlédnutí se vždy skrývá počátek vyprávění. Ne nadarmo představují dějiny mozaiku lidských příběhů. Abychom své dějiny a s nimi i své kořeny dokázali pochopit, je nutné tyto příběhy vyprávět – a naslouchat jim. Jeden příběh bychom Tobě, který jsi otevřel první stránku knihy, rádi nabídli. Jeho hrdina se jmenoval Václav Trešl a ve svém životě byl leckým: zedníkem, vojákem, legionářem, četníkem i manželem, otcem a dědečkem. A taky tím, kdo se odhodlal zachytit vlastní vzpomínky pomocí písma. V pečlivě vedených deníkových zápiscích svých osudů hodlal zanechat svědectví o podivuhodné době, v níž se do několika málo let nahustily světové události kolosálního významu. Před autorovými zraky se hroutily říše, umírali mocní vojevůdci a politikové, ale i přátelé a blízcí, vynořovaly se a zase mizely nezměrné zlaté poklady. Viděl spoustu pěkných věcí, zažil dobré skutky i násilí a krutost, jaké jen člověk dokáže spáchat.

Václav Trešl netušil, zda se někdy jeho vzpomínky dostanou do rukou širší čtenářské obce. Sám naznačoval že se zveřejněním svých zápisků počítal. Přesto se obracel v první řadě ke své rodině, myslel na svoje potomky. Jim všem, zvláště panu Vladimíru Trešlovi, Václavovu synovi, vděčíme za možnost nabídnout v tištěné podobě zážitky pozoruhodného vypravěče.

Myslkovice–Plzeň–Tábor léto 2018

5

I. Poddaným rakouského císaře

Otvírá se brána do velkého světa

Obrovské nádraží plné lidu, křik v češtině i němčině se rozléhal pod skleněnou klenbou nádražní budovy. Mě i bratra Josefa strhl proud spěchajících lidí k východu z nádraží, tlačenice námi zmítala víc a víc. Musel jsem se hodně držet svého bratra, abychom nebyli od sebe odloučeni. V tomto chumlu bych těžko bratra našel. Ze mě se stal vlastně jelen. Nevěděl jsem, nač se dříve dívat, a všechno mě překvapovalo.

Takové divadlo jsem ještě nikdy nezažil. Jak jsem se dostal s bratrem před nádraží, tam jsem teprve stál celý udivený: spousty kočárů, celé řady jich stály před nádražím. Zpovzdálí sem zaléhal hluk hlavní ulice. Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění.

Ani jsem si nedal pozor, jak mě bratr dostal do vozu koňské dráhy. Než jsem pochopil, kde jsem, už vůz drkotal po dlažbě do osvětlených ulic. Cestou jsem hleděl z okna a všechno mi připadalo nové. Tuším, že jsem tenkrát vypadal asi dost hloupě, když jsem se všemu tak divil. Ale venkovskému klukovi to projde, vždyť poprvé jsem vstupoval na půdu velkoměsta a zablácenou náves vyměnil za rušné ulice.

Vídeň a Češi na počátku století elektřiny Vídeň v prvních letech 20. století byla rychle se rozvíjející velkoměsto, centrum obchodu a kultury nejen habsburské monarchie, ale celé střední Evropy. Poté, co v 18. století skončila hrozba ze strany Osmanské říše, byly zbourány hradby a nastal čilý stavební ruch.

Od roku 1850 platilo nové rozdělení města na jednotlivé obvody (okresy), které pohlcovaly bývalá vídeňská předměstí a osady v nejbližším okolí. Vznikaly rozlehlé ulice a bulváry, nová zástavba vtrhla i do historických uliček (nazývaných v němčině „Gasse“, na rozdíl od nových velkých ulic „Strasse“). Po překonání těžké hospodářské krize, jež začala roku 1873 pádem vídeňské burzy, se město nadechlo k novému rozkvětu. Optimismus a nadějné vyhlídky do budoucna nejlépe zosobňovala vídeňská opereta, veselý až rozverný žánr, spojující v sobě divadelní frašku, hudbu a zpěv.

8

1909 Na přelomu století čilý kulturní ruch, odehrávající se v pověstných vídeňských kavárnách, v divadlech a v různých spolcích, vyvrcholil rozkvětem vídeňské secese. Šlo o umělecký sloh, jenž se zakládal na vyjádření citů a hledání krásy ve věcech kolem nás. Vyžíval se proto v neobyčejných barvách i materiálech, v používání květinových vzorů. Dával přednost spíše půvabným, ladným křivkám. Projevoval se zejména v architektuře a výtvarném umění. Dosud převážně barokní Vídeň se tak přizdobila mnoha zajímavými stavbami. Avšak stavební ruch ve Vídni nepodněcoval ani tolik vliv kultury jako spíše nároky na bydlení, jež přinášel příliv nových Vídeňanů.

Na bouřlivě rostoucím počtu obyvatel města se významně podíleli přistěhovalci z českých zemí, kteří ve Vídni hledali vzdělání a zejména pracovní uplatnění. Čeští nádeníci a řemeslníci nebo české služky a hospodyně v domácnostech zámožných Vídeňanů tvořili nejznámější skupiny mezi vídeňskými Čechy. Spolu s nimi sdíleli vídeňský vzduch i další Slované – Chorvati, Slovinci, Srbové, Poláci, Slováci. Kromě nich žili v hlavním městě zástupci ostatních národů monarchie, zejména Němci a Maďaři. Vídeň v malém odrážela jazykovou, národnostní a kulturní skladbu celého soustátí, proto se v ní také projevovaly obtíže spojené s národnostními třenicemi.

Celé 19. století probíhal proces vzniku a vzestupu moderních evropských národů.

Rakousko nepředstavovalo výjimku. Potíž tkvěla v tom, že se nepodařilo vytvořit obecně rakouské národní vědomí, jež by sjednocovalo zájmy jednotlivých národních skupin.

K nositelům tohoto nadnárodního rakušanství se daly počítat jen panovnický rod, vyšší úřednictvo, důstojnický sbor armády. Nad starým poutem k panovníkovi a k vlasti jako místu narození a života předků proto v jednotlivých částech monarchie převážil novodobý nacionalismus. Ten se zakládal na pocitu sounáležitosti s národnostní skupinou, jež se od ostatních vymezovala jazykem, svébytnou kulturou, společnou pamětí na vlastní dějiny.

U Čechů toto moderní národní probuzení začalo na sklonku 18. století. V prvním desetiletí 20. století už dospělo do podoby hrdého soběstačného národa, který se pyšnil vlastní kulturní, politickou i podnikatelskou elitou. Zároveň ale Češi zůstávali občany rakousko-uherského státu a tento stát jim nedopřával dostatek politických či občanských práv.

V roce 1867 došlo k tzv. rakousko-uherskému vyrovnání, kdy císař uznal svébytnost Uherského království a dovolil rozdělit monarchii na dvě části, jež se spravovaly nezávisle.

Spojovala je pouze osoba panovníka, zahraniční politika a velení armády. Češi marně usilovali o nějaké česko-rakouské vyrovnání. Podařily se jim dílčí úspěchy v jazykové a kulturní oblasti, žádné zvláštní autonomie se však nedomohli. Narazili totiž na vzestup německého národnostního cítění, a to nejen ve Vídni, ale právě v Čechách samotných. Čeští Němci, podporovaní Němci rakouskými, trvali rovněž na svých právech. Všichni dohromady se obávali vzestupu slovanských národů v monarchii. Na konci 19. století si Praha prožila období národnostních bouří a pouličních střetů, jež musela krotit policie.

Napětí mezi Slovany a Němci nezmizelo ani v dalších letech a bylo cítit i v životě Vídně.

Starý císař František Josef I. (v době, kdy Václav Trešl přišel do Vídně, bylo císaři již 80 let) se snažil udržovat křehkou rovnováhu mezi vzájemně často protichůdnými nároky

9

Otvírá se brána do velkého světa jednotlivých národů monarchie. Srdce ho táhlo ovšem spíše k německému živlu. Češi proto vkládali naděje do následníka trůnu, císařova synovce, arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, který sídlil na zámku Konopiště (u Benešova ve středních Čechách), oženil se s hraběnkou Žofií Chotkovou ze starobylého českého šlechtického rodu a své děti nechal učit česky. Arcivévoda skutečně zamýšlel podporovat Čechy a ostatní Slovany, ovšem jen jako protiváhu vlivu Maďarů, které neměl v oblibě. Rozhodně nezamýšlel rozdělit stát na nějakou federaci podle národnostního klíče.

Konečně vůz zastavil na místě, kde jsme vystupovali. Zamířili jsme do příčné ulice a dál jsme šli pěšky do stále tmavších a opuštěnějších ulic. V duchu jsem si pomyslel, „proč naši příbuzní, u nichž budeme bydlet, nebydlí v takovéto pěkné ulici“. V jedné tiché ulici, která byla skoro temná, bratr zazvonil u vrat vysokého pochmurného domu. Netrvalo moc dlouho a přišla nám otevřít nějaká starší žena zahalená do černého vlněného šátku. „Dobrý večer, pane Trešl, tak už jste tady“, pozdravila nás pěkně po česky. A ihned se dala s bratrem do řeči. Jak jsem později zjistil, tato starší paní byla domovnice.

Vystoupali jsme do druhého poschodí, kde bydlela moje nejstarší sestra Marie. Tam jsem měl nalézt nový domov. Tak to určila domácí rada, abych se prý ve Vídni neztratil a byl pod stálým dozorem. Bydlel jsem tedy u své sestry Marie, provdané za Antonína Slabého, v Hofergasse č. p. 16, na X. vídeňském okrese.1 Už doma se rozhodlo, že se mám vyučit zedníkem jako moji starší bratři. Nikdo se mě neptal, jestli souhlasím a jestli se mi bude tohle řemeslo líbit. Jen když prý budu hned vydělávat a mít se čím živit. Měl jsem chuť učit se obchodním příručím, ale sešlo z toho. A tak, aniž bych ten převrat ve svém životě pocítil, byl jsem vržen na vlastní nohy. Dál jsem se musel o sebe starat sám. Tak jsem se začal učit zedníkem, přestože se mi toto povolání hrozně protivilo. Nedalo se proti tomu nic namítat, musel jsem se podrobit. To umazané zednické řemeslo mi moc nevonělo, ale musel jsem si hned vydělávat na své živobytí.

Druhý den po mém příjezdu do Vídně odvedl mě bratr Josef na stavbu na IV. okres do ulice Schelingasse,2 kde mělo začít moje praktické učení. Stavba byla rozsáhlá, zabírala asi tři domy pohromadě. Polír na této stavbě byl Čech a jmenoval 1 Ulice Höfergasse, nazvaná podle dvorního truhláře Wilhelma Höfera (1721–1811), leží dnes v 9. vídeňském obvodě.

2 Správně Schelleingasse, starobylá ulice ve 4. vídeňském obvodě Weiden, původně jednom z předměstí Vídně.

10

1909

se Smrčka, byl to známý mého bratra. Poněvadž v blízkosti této stavby pracovali oba moji bratři Josef a Rudolf a na štukatérské práci švagr Slabý, chodil jsem s nimi do práce i z práce. Na obědy jsme docházeli do společné hospody poblíž naší stavby.

Zpočátku se mi práce na stavbě nelíbila, ale časem jsem se smířil se svým údělem. Na stavbě pracovali vesměs samí Češi, proto jsem se necítil tolik jako v cizině. Veselo bylo dost a i český zpěv se při práci rozléhal. Léto utíkalo a já si na všechen ten ruch i prach postupně zvykl, ale stýskalo se mi po domově. Nejdřív jsem se seznamoval s nejbližším okolím, život velkoměsta se mi líbil. Za první týden práce jsem dostal šest zlatých, čili dvanáct korun. Z nich jsem jako kluk, který nemá velké požadavky, ještě ušetřil. Zbyly mi aspoň dvě koruny týdně a ty jsem si dával na stranu pro případ horších časů.

Týden po týdnu utíkal jako voda. Desátý okres jsem už znal jako svoje boty. V neděli, obyčejně dopoledne, jsem chodil do kostela. Pak jsem si dopřál přesnídávku v restauraci, poté jsem navštívil biograf a byl čas vydat se domů k obědu. Po obědě obyčejně vyrukoval celý okres za město na Lauperk3 či lidově řečeno na Logrperk, kde bylo zábavních podniků až do omrzení. Já tam chodíval skoro každou neděli odpoledne.

Na Laupergu se scházívali mladí, staří i děti a zábavy a všeho ostatního tam bylo pro každého dost. Když jsem trochu poznal desátý okres Favoriten4, shledal jsem, že je ze tří čtvrtin celý český. Každý obchod i hostinec vlastnili buď Češi, nebo poněmčelí Češi, ale němčinu zde nikdo nepotřeboval.

Při svých toulkách po městě jsem v Gvelenstrasse5 našel českou školu. Zaradoval jsem se a vešel dovnitř, abych si ji prohlédl. Lidé jednotlivě vycházeli, nesli pod paží knihy, z čehož jsem pochopil, že zde mají knihovnu. Odhodlaně jsem vstoupil dovnitř, až jsem se dostal do čítárny, kde se půjčovaly knihy. Ujal se mě knihovník a vysvětlil mi, jak to v knihovně chodí. Poté jsem se upsal k členství ke spolku „Komenský“ a hned jsem si půjčil několik knih. Cítil jsem se ohromně, že jsem objevil tuto českou školu. Aspoň mám příležitost hodně číst, těšil jsem se nesmírně na čtení. S radostí jsem se vracel domů a svůj každonedělní program jsem dnes vynechal. Ode dneška jsem pilně četl a čas mi přitom utíkal.

3 Laubepark v 10. vídeňském obvodu, oblast v okolí náměstí Laubeplatz. Je pojmenována podle Heinricha Laubeho (1806–1884), vídeňského básníka, dramatika a ředitele městského divadla.

4 Tento městský obvod leží na jih od vnitřního města. Jeho název pochází od pojmenování letního sídla habsburských vládců Favorita, které si tady vybudovali na počátku 17. století.

5 Správně Quellenstrasse, ulice nazývaná podle zde umístěných městských zásobníků na vodu (německy Quelle znamená „pramen“).

11

Českým žákem v německé škole S příchodem podzimu mi vyvstala starost kvůli tomu, že jsem musel jít do pokračovací školy. První neděli v září jsem šel k zápisu. Škola sídlila na třetím okrese v Segskrügelgasse6. Sešlo se mnoho žáků, takže vzniklo několik tříd. Já byl zařazen do 1A třídy a chodilo nás tam celkem třicet sedm kluků, samí Češi. Ani jeden z nás neuměl jediné slovo německy. Učitelé byli zase Němci a neuměli slovo česky. Ale drželi nás na uzdě posunky a sem tam nějakým tím štulcem do zad a nadávkami, kterým jsme stejně nerozuměli.

První chvíle jsme ve škole užili dost legrace, učitel se s námi nemohl domluvit a my zase s ním ne. Čas ve škole se proto nudně vlekl. Až pak za delší dobu nám němčina konečně začala lézt do lebky a všichni učitelé se skutečně velice snažili, aby nám tu samospasitelnou řeč do našich tvrdých českých kotrb vtloukli jak slovem, tak pěstí. Šlo to pomalu, ale přece. Do školy jsem docházel dvakrát týdně, v neděli dopoledne a ve středu večer. Domů ze školy mi to trvalo skoro přes hodinu pěšky. Život ve Vídni, v tom velkém rušném městě, jsem začal mít rád. A když těsně před Vánoci přikvačila zima, nechtělo se mi ani jet domů do Čech, odkud jsem na jaře tak nerad odjížděl. Naplnil se však čas těch českých létavých ptáků a všichni houfně odjížděli z Vídně do svých domovů. I já jednoho dne sebral své věci a rychle na nádraží.

Za čtyři hodiny jsme se pak ocitli na českých hranicích a odtud už jen skok domů, do milého domova.

Byl jsem doma, měl jsem se dobře, ale často jsem si vzpomněl na tu velkou Vídeň.

A opravdu, zastesklo se mi po ní. Těšil jsem se, že se tam na jaře zase podívám. Zima uběhla rychle, ale přece se dost protáhla do pozdního jara, což oddálilo též můj odjezd k jihu za Dunaj.

V prvních měsících roku 1910 objevila se na západním nebi velká kometa zvaná „Halleyova“.7 Její velice dlouhý ohon se táhl vysoko, byla to hvězda velkých rozměrů a natropila po našich vlastech veliký hluk. Jedni tvrdili, že se blíží konec světa, že se kometa srazí s naší zemí. Jiní si tropili posměch z jejího dlouhého ohonu a bláznili 6 Správně Sechskrügelgasse. Název ulice znamená „šestidžbánková“ a vznikl podle domovního znamení jednoho z domů, na němž bylo šest džbánků (z německého Krügel – džbánek).

7 Halleyova kometa je vesmírné těleso tvořené pevným ledovým jádrem a ohonem z plynů. Objevuje se každých 75 let a je viditelná pouhým okem. Lidé její objevení vždy vykládali jako zlé znamení věštící války a pohromy.

12

ty, kteří se báli. Já jsem se pouze obdivoval této kometě, neboť jsem dosud nic tak pěkného neviděl. Noviny však občanům naháněly strachu dost. Psaly, že kometa letí blízko naší Země, která projde v květnu jejím ohonem. Ten je prý složen ze samých plynů a jejich jedovatost by mohla ohrozit živočišstvo planety. Strachu vzbudili dost. Čekali jsme všichni s napětím, co se stane. Ale jako všecko, tak i kometa zůstala stranou, když se jednalo o jízdu do Vídně za prací. Se mnou to bylo podobné. Když se kometa plná své krásy nejvíce přiblížila k Zemi, ani jsem si nevzpomněl, že je kritický čas, a v klidu jsem spal na své posteli.

Tedy v tom hlučném městě jsem úplně zapomněl na všechno nebezpečí. Také Vídeňáci nejevili z komety obavy. Pouze na venkově, kde lidé mají více času k přemýšlení, vzbudila dost úzkosti.

13

Otvírá se brána do velkého světa

Letos jsem jel do Vídně rád, dokonce jsem se těšil, že tam něco zažiju. Pracoval jsem teď v devátém okresu Alsegrund na Lichtensteinstrasse.8 Měl jsem to z desátého okresu přes celou Vídeň moc daleko. Musel jsem časně vstávat a chytit první elektriku, jinak jsem přijel pozdě do práce. A proto jsem se odstěhoval do devátého okresu na Salzergasse,9 kde jsem si našel byt a do práce jsem měl pár kroků. Poněvadž škola na Landstrasse10 ve III. okrese teď byla daleko, přestoupil jsem do školy do devatenáctého okresu Döbling na ulici Pürgegasse.11 V Döblingu12 byli schopnější učitelé než na třetím okrese a používali lepší vyučovací metodu. Proto jsem tam chodil rád a umínil jsem si, že pokračovací školu vychodím zde. Také ani jeden z učitelů nám nezakazoval mluvit česky, vždyť i zde jsme byli skoro všichni žáci Češi. Proto jsme se chtěli učitelům zavděčit a nutili jsme se učit německy. Léto opět utíkalo, já nyní jezdil na devátý okres pro knihy každých čtrnáct dní. Četl jsem rád, i německé knížky jsem bral do ruky, abych v té němčině nějak pokročil.

V pozdním podzimu jsem opět jel domů. Nyní však se ve mně začal probouzet vlastenec a já hleděl na svět jinak než dřív. Jsem Čech, uvědomoval jsem si. A přemýšlel jsem, co to vlastně znamená. Divím se, že něco podobného nám nevštěpovali do hlavy už ve škole. Ve mně se moje češství probudilo teprve zde ve Vídni, v tom německém městě. Tady jsem se poprvé naučil ctít naši vlast, kterou jsem dřív neznal či lépe které jsem nerozuměl. Když jsem přijel k nám, otvíral jsem jinak oči. A náhle mě mrzelo, že ve Veselí–Mezimostí13 na nádraží číšníci vyvolávali německy.

Byl jsem zase doma a těšil se na Vánoce. Letos napadlo dost sněhu a zima přišla pěkná. Uteklo to rychle, ani jsem se nenadál a zase jsem se připravoval na cestu do Vídně.

8 Přesněji Liechtensteinstrasse, ulice v 9. vídeňském obvodě Alsegrund, jenž vznikl roku 1850 sloučením několika osad na původním předměstí Vídně.

9 Doslova „Solná ulice“ nazvaná podle toho, že se zde vykládaly lodě dovážející do Vídně sůl.

10 Hlavní ulice stejnojmenného obvodu Vídně, jenž se rozkládá poblíž vlastního centra města. Stojí zde řada šlechtických paláců a jiných významných staveb.

11 Správně Pyrkergasse, ulice v 19. městském obvodě Döbling, nazvaná podle katolického preláta a básníka maďarského původu. Škola tam stojí dosud.

12 Městský obvod Döbling se rozkládá na severozápadním okraji Vídně, na úpatí hřebete Kahlenberg, odkud v roce 1683 vyrazilo křesťanské vojsko proti turecké armádě obléhající město. Název obvodu vznikl ze starobylého slovanského výrazu „toplica“ (teplá voda). Touto původně bažinatou oblastí protéká hned několik potoků.

13 Veselí nad Lužnicí a Mezimostí nad Nežárkou tvořily tehdy jakési souměstí, přičemž Mezimostí představovalo důležitý dopravní uzel na železničních trasách na jihu Čech.

14

1911

Jedu tam potřetí. Pracuji na V. okrese v Mittelsteiggasse,14 bydlím opět u své sestry Marie v Hofergasse na X. okrese. Do školy chodím stále do Döblingu a myslím, že ji tam už o prázdninách ukončím.

V tělocvičné jednotě Brzo po příjezdu do Vídně jsem si zašel na pivo do restaurace v Keplergasse15 a tam jsem se seznámil s jedním mladíkem. Představil se jako náčelník dělnické tělocvičné jednoty Lassale – Jelínek16. Protože jsem v nitru cítil, že bych měl také chodit cvičit a seznámit se přitom s pořádnými lidmi, dal jsem se zapsat do této tělocvičné jednoty. Po cestě domů jsem si koupil v obchodě cvičky, šponovky a sokolská trička. V pondělí večer jsem nastoupil do cvičebního sálu v Muhrengasse17 a byl jsem zařazen do druhého družstva. Kamarádi, kterým mě bratr náčelník představil, mě vesměs přijali laskavě a přátelsky. Jak jsem se přesvědčil, všichni byli inteligentní a veselí hoši. Ani jsem předtím netušil, co je tady českých kluků.

Byli to vesměs mladí dělníci ve věku od šestnácti tak do pětadvaceti. Jak jsem později zjistil, nejvíc byli mezi nimi zastoupeni strojníci. Jednotu tvořilo celkem asi osmdesát činných členů. Moje první cvičení uteklo rychle. Ani jsem se nenadál a bylo u konce. Spěšně jsme se oblékali, totiž každý přehodil přes cvičební úbor kabát a nasadil si čepici na hlavu a už jsme se vyhrnuli do tiché ulice Muhrengasse.

Potom za roh do Gvelenstrasse a odtud do živější ulice Favoritenstrasse,18 jiní se pustili do Laxenburgerstrasse.19

14 Autor měl zřejmě na mysli Mittersteig, dlouhou ulici spojující 4. a 5. vídeňský obvod, nazývanou též Mittlere Steiggasse (doslova „střední cesta“, z německých slov Mitte – střed a Steig – stezka, pěšina). Kdysi zde vedla jedna z přístupových cest do města.

15 Ulice v 10. obvodě nazvaná podle věhlasného astronoma a matematika Johanna Keplera (1571–1630).

16 Ferdinand Lassalle (1825–1864) byl právník a politik socialistického ražení, který podporoval vznik dělnických spolků. Na jeho památku se i dělnické tělocvičné spolky v Rakousku-Uhersku pojmenovávaly po Lassallovi.

17 Ulice v 10. vídeňském obvodě.

18 Hlavní tepna 10. vídeňského obvodu Favoriten.

19 Dlouhá ulice propojující několik čtvrtí, vede k bývalému císařskému letohrádku Laxenburg v Mödlingu na dnešním předměstí Vídně.

15

Otvírá se brána do velkého světa

Hned napoprvé jsem se cítil ohromen. Viděl jsem tolik mladíků, spojených mezi sebou upřímným kamarádstvím. Slyšel jsem tolik krásných českých písní, které jsem před tím nikdy neznal, zažil jsem tak krásný večer jako nikdy před tím. Uvažoval jsem o tom, že se dostanu do české společnosti, o které jsem neměl dřív tušení.

Ovládla mě hrdost, že jsem se dovedl vyhnout tomu velkoměstskému bahnu, do kterého naši mládenci tak rádi padají. A ve Vídni to není vzácností. Vždyť dost známých jen utrácí peníze v hospodách za pití a karty a pak v noci zase s lehkými děvčaty. Dnes jsem se nadšeně vracel domů. Příští čtvrtek jsem se nemohl dočkat konce zaměstnání. Naskočil jsem do první elektriky a za hodinku dorazil domů.

Po večeři jsem se umyl do půli těla. To jsem nyní prováděl každodenně od doby, kdy jsem začal cvičit, a na radu bratra, který v jednotě zastával funkci zdravotníka.

Všichni členové měli nařízeno, aby zásadně udržovali čistotu a umývali se každý den večer. Toto ustanovení v řádech jednoty bylo jistě správné, uznával jsem to rád a ochotně se jím řídil.

16

1911

Dnes bylo opět veselo. Měl jsem v jednotě už několik známých, a proto jsem se v přestávkách nenudil. Tak ubíhalo léto a s ním krásné dny. Poznal jsem mezitím mnoho rodin, kde se nestyděli hlásit se za Čechy a taky svoji národnost veřejně propagovali.

Těšil jsem se na letošní podzim, kdy obyčejně naše jednota zahajovala sezonu tanečních hodin. Letos se tedy poprvé dostanu do české společnosti. Abych nechodil do tanečních sám, dal jsem zapsat svoji neteř, dceru mé nejstarší sestry Marie. Byla pouze o rok mladší než já, její strýc. Mařka, krátce Maneta, jak jsme jí doma říkali, protože těch Marií bylo všude moc a pletlo se to, šla se mnou do tanečních poprvé.

Stala se prozatím mojí tanečnicí, poněvadž jsem dosud jinou dívku neznal. Taneční mistr nejprve předváděl valčík. Proto, i když jsme téměř všichni uměli valčík tančit, museli jsme se učit znova podle základních pravidel. Jak jsem pozoroval, tvořili jsme jednu vlnu všech tančících párů, vypadalo to nádherně.

Taneční jsem navštěvoval s Manetou přesně třikrát týdně a bavili jsme se výtečně.

Nejlíp se nám vydařila zábava zvaná vinobraní. Byl to nádherný večírek, hosté ohromně přeplnili zahradu i přilehlý sál a každý si odnášel domů skvělý dojem.

Začátkem října nás překvapila zpráva, že herci Národního divadla v Praze podniknou zájezd do Vídně a sehrajou některé kusy v dělnickém domě v X. okrese. Přirozeně, těšili jsme se všichni. Dávno před příjezdem skupiny členů Národního divadla bylo vyprodáno a někteří podnikavci začali lístky znovu prodávat za nehorázné ceny. Mně se podařilo prostřednictvím jednoty zakoupit víc vstupenek pro příbuzné, jinak by je pro nával ani nedostali. A tak jsem poprvé viděl Smetanovo20 dílo „Hubičku“. Ne jen já, ale všichni, kdo to viděli, byli uneseni. Tady jsme slyšeli tu krásnou hudbu, která nám, vídeňským Čechům, mluvila ze srdce. Dlouho jsme vzpomínali na toto krásné umělecké české dílo. Čas mi utíkal a neměl jsem ani chvilku volna. Pokud jsem nebyl na cvičení nebo v tanečních, chodil jsem se dívat v Gvelenstrasse do klubu zápasníků, kde i hoši z naší jednoty pěstovali lehkou atletiku. Bavilo mě sledovat zápasy a kamarádi mě dokonce 20 Bedřich Smetana (1824–1884) český hudební skladatel. Stál u zrodu moderní české vážné hudby. Napsal celkem osm oper s náměty z českých dějin (Libuše, Braniboři v Čechách) i ze života tehdejší české společnosti (Prodaná nevěsta). Je oprávněně pokládán za jednoho ze strůjců české národní kultury. Opera Hubička vypráví příběh dvou milujících se mladých lidí, jejichž vzájemné furiantství zaviní dočasné odcizení. Spíš než o nenáročný děj jde v Hubičce o lyrickou hudbu vyjadřující city jednotlivých postav.

17

Otvírá se brána do velkého světa

několikrát zatáhli do ringu. Když mě nevolaly žádné povinnosti, učíval jsem se v parku v Puchspangasse21 franštinu a četl různé knihy. Francouzština se mi zamlouvala, postupně jsem v ní dělal pokroky.

Náš národní boj ve Vídni byl dosti tuhý, v těchto letech Němci pronásledovali Čechy, kde a jak mohli. Posledně nám zavřeli českou školu v III. okrese. Ačkoli ministerstvo vyučování nařídilo školu otevřít, Vídeňáci si houbec z rozkazu dělali. Vídeňský magistrát ani prstem nehnul pro naši školu, nechal ji na pospas davu, aby vytloukl okna kamením. Nám Čechům se zde dýchalo špatně. Česká řeč byla Vídeňákům protivná, proto ji hanobili. Nám nadávali a dělali všechny špatnosti. Nedbali ani na to, že nás bylo ve Vídni skoro půl milionu. Přestože jsme byli utiskovaní, české národní vědomí ve Vídni rostlo a mohutnělo a nedalo se ulicí, ani vrchností přitlačit k zemi.

Sotva jsem se nadál, ocitly se na dosah Vánoce. Krátké dny a zima na nás doléhaly stále citelněji. Proto jsem se rozhodl odjet na Vánoce domů. Rozloučil jsem se v jednotě i v tanečních. Opustil jsem svoji tanečnici Manetu, která si beztak za mě našla náhradu v osobě fešného mládence, Františka Chmelíka pocházejícího z Pardubic.

Těšil jsem se letos na Vánoce, na moji milou maminku. Spěchal jsem, abych byl co nejdřív doma. Letos mi je právě osmnáct. Jsem rád na světě a všechno mě těší. Ani ta ošklivá zima na venkově mi nepřipadá protivná. U nás v Myslkovicích22 napadlo sněhu habaděj, pěkné ideální vánoční svátky. V naší chalupě je živo a veselo. Sousedi k nám chodí na besedu, u teplých kamen se to krásně vypravuje a ještě krásněji poslouchá. Vánoce přešly, nastal nám opět nový rok, do kterého vstupujeme s nadějemi, ovšem s těmi lepšími.

21 Správně Puchsbaumgasse, ulice v 10. vídeňském obvodu pojmenovaná podle vídeňského stavitele a kameníka Hanse Puchsbauma (kolem 1390–1454).

22 Myslkovice, malá obec v jižních Čechách, asi 20 km jižně od Tábora, rodiště autora a hlavního hrdiny tohoto příběhu.

18

Setkání s Mařenkou Tuhé mrazy hned počátkem roku každého zahnaly ke kamnům. Celý kraj zapadal sněhem a jen modrý kouř z komínů dával najevo, že uvnitř chalup je život. Zima se povedla jedna z nejkrásnějších. Nastal masopust a to je na vesnicích veselo, chasa si už zatančí častěji, vždyť má k tomu nejlepší příležitost. Samé plesy, kde se schází vesnická honorace a kde domýšlivé paničky mohou jedna druhou pomlouvat. Vesnická chasa, ta si nejlíp zatančí a pobaví se u obyčejné muziky, zde si může dupnout a bavit se podle své vůle.

Chasa z Myslkovic se letos usnesla, že muzikou oslaví všechny poslední dny masopustu, neděli, pondělí a úterý. V těchto dnech se ve vesnici pořád něco děje.

Chodí maškary a také u nás se maškary připravovaly. Tančilo se o závod v neděli do rána, v pondělí znovu. A protože mládí nezná únavu, mělo se tančit i v úterý, ale jen do půlnoci. V úterý se pak naši hoši vypravili s hudbou a maškarou do blízké obce Sedlečka23. Já jsem se té výpravy také zúčastnil.

Když jsme došli až před statek Hanzalů, uviděl jsem tam před vraty stát houf děvčat.

Smála se a výborně se bavila s některými hochy od nás. Já je skoro všechny znal. Zpovzdálí jsem si je prohlížel. Zvláště se mi líbila Hanzalova Mařenka. Nejspíš mimoděk vytušila, že na ni hledím, a proto se na mě podívala. Naše zraky se setkaly a oba jsme se začervenali. Nebylo to nic, jen pouhý pohled. A přece stačil, že jsem neměl pokoj.

Na zpáteční cestě k Myslkovicům, ať jsem myslil, na co chtěl, stále jsem se musel zaobírat tímto děvčetem. Ač jsem ji moc neznal a tuším, že ona mě také ne, přál jsem si v duchu, kdyby ji tak napadlo a přišla k nám do Myslkovic k muzice.

Hospoda u Vacků se jen otřásala, veselo bylo až dost. Já stále hleděl, jestli se zjeví ve dveřích ta, na niž jsem myslel. Najednou se otevřely dveře a celá parta ze Sedlečka přicházela do sálu. K mému největšímu potěšení jsem mezi nimi uviděl ono děvče, kterého jsem měl plnou hlavu. Využil jsem hned první příležitost k tanci s ní, a tak jsme se spolu poprvé seznámili. Těch tanečků bylo potom víc. Kluci zpozorovali, že se okolo Máni nějak podezřele točím. Proto se starali, abych ji už nemohl vyzvat.

Schválně mi ji brali rovnou před nosem a já vyšel vždy naplano.

Ani jsem se nenadál a skupina ze Sedlečka se chystala k odchodu domů. Já vrták jsem nenašel příležitost, abych se s děvčetem domluvil. Prostě odešli a já zůstal čučet 23 Sedlečko u Soběslavi, malá obec v jižních Čechách, leží asi 25 km jižně od Tábora.

19

Otvírá se brána do velkého světa

na dveře, které se za nimi zavřely. Doprovodit jsem ji nemohl, poněvadž měla doprovod dost početný. Někteří mládenci se na mě nepřátelsky dívali, jestli si troufnu ji doprovodit. Rozmyslel jsem si to a zůstal v hostinci, ale bylo po zábavě, proto jsem se za chvilku sebral a odešel jsem domů na kutě.

Ráno na Škaredou středu jsem vstal dřív než obyčejně a chystal jsem se do kostela na popelce.24 Maminka se divila, že jsem po muzice a jdu do kostela. Ale netušila, že mě dnes do kostela stále něco ponouká. V kostele bylo nabito. Dost těžko jsem se prodral až za děvčata a při pobožnosti jsem hledal mezi nimi tu, na niž jsem stále musel myslit. Jak jsem se zaradoval, když jsem ji poznal. Srdce mi radostí poskočilo a krev se mi vehnala do tváře. To se ví, že pobožnost jsem dnes vůbec nevnímal. V tlačenici pak jsem ztratil hůl.

Protože sedlecká děvčata šla po silnici přes Myslkovice, dohonil jsem je a připojil jsem se k nim. Skoro jsem ze sebe nedostal slovo, jak jsem byl rozčilený. Teprve při rozchodu jsem si dodal odvahy a zavolal na Máňu Hanzalovou, aby trochu počkala.

Máňa se o kousek zdržela a já jsem ze sebe vyhrkl prosbu: „Můžu za tebou zítra ve čtvrtek přijít?“ Máňa se zasmála. „Ale proč ne,“ řekla, „k nám přeci může přijít každý.“ A se smíchem chvátala za ostatními.

Teď jsem byl zpět v bryndě. Nevěděl jsem, co si z toho mám vybrat, a v zamyšlení jsem odešel domů. Celý den jsem nestál za nic. Ještě dobře, že to naši přičítali probdělým nocím u muziky. Ve čtvrtek navečer jsem se pečlivě oblékl a vypravil do Sedlečka na první schůzku s děvčetem. Jak asi dopadnu?

K Hanzalovic statku jsem mířil po humnech a náhodou jsem narazil na děvčata Valchových, to jsem si vyložil jako dobré znamení. Tonča Valchova se dala snadno přemluvit, aby došla k Hanzalovům a sdělila Máně, že jsem tady. Ačkoli jsem čekal dost dlouho, přece Máňa vyšla a mohl jsem s ní prohodit několik slov a umluvit novou schůzku.

Byl jsem zamilovaný až po uši, můžu snad za to? Láska u mne vypukla náhle a miloval jsem Máničku z opravdové duše. Vždyť to není hřích milovat! Těšil jsem se na příští shledání, které mělo být strašně zadlouho, totiž až v neděli. Nevím, jestli to do té neděle vydržím a jestli se sem nerozeběhnu dřív.

24 Popelec, křížek z popela, jímž kněz znamená čelo věřícího během bohoslužeb na Popeleční, lidově též „Škaredou“ středu, která zahajuje období půstu před Velikonoci. Znamení popelce má věřícím připomínat pokání za hříchy (dříve si muži sypali popel na hlavu) a význam duchovních věcí oproti pomíjivému světu věcí materiálních.

20

Někdy jsem na našich dostaveníčkách mrznul moc dlouho postáváním u plotu, ale láska mě nutila k trpělivosti. Ani jsem si nevzpomněl, že čekám několik hodin pro tak krátkou chvilku. Moje trpělivost byla vždy odměněna, Máňa přece na několik minut vyšla. Já nemohl vůbec pochopit, že má tolik práce, že jí zbývá pro mne příliš kraťoučký čas. Ale co dělat, rád jsem čekal. Mánička by mě jistě nenechala čekat zbytečně.

Její rodina pohlížela na naši probouzející se lásku tak, že je to jen žert mezi mladými lidmi. Proto si nás mnoho nevšímali a nevěnovali tomu vůbec pozornost. Já měl však starost, protože jsem až dobře znal stavovské rozdíly, na nichž sedláci lpějí.

Pomalu se blíží jaro. Ani nechci pomyslet, že začátkem jara budu muset odjet do světa. Letos se mi asi nebude chtít do Vídně. Máňa je sice ke mně roztomile chladná, až to ve mně vzbuzuje vztek. Ale cítím, že ji mám příliš rád, než abych svůj idol nechal někomu jinému. Však kluci by mi ji chtěli přebrat, ale já se nedám jen tak zhola odbýt.

Budu se o ni prát a prát a myslím, že to dopadne dobře, budu-li vytrvalý. A k tomu

21

Otvírá se brána do velkého světa

mám stotisíc chutí. Někdy tak přemýšlím a divím se Máni, že si to svoje srdéčko obložila tak kamenným příkrovem, jinak si to vysvětlit nemohu. Říkal jsem jí nesčíslněkrát, že ji mám příliš rád. Ale ona se jen usměje, jako by se jí to netýkalo. Nevím, co si mám myslet. Napadá mě, že budu milovat marně a budu zklamán, ale bez boje se nevzdám. Ne a ne!

Nastalo krásné jaro a já snil horečně o lásce. Skládal jsem verše mé bohyni lásky. Na odjezd do Vídně jsem si vůbec nevzpomněl. Až bratrův telegram mě probudil z blouznivého snu k rozumnému životu. Narychlo jsem se chystal na cestu. Poslední schůzka a časně ráno již vyjíždím vlakem zase k té velké Vídni, kde se ztratím mezi tisíci.

Po příjezdu do Vídně našel jsem si byt v Absbergasse25 č. 13 u nějakých Chvátalů.

Práci jsem měl dobrou a plat také. V pondělí jsem spěchal po směně do cvičení mezi kamarády. To bylo hurá! Kluci by mě bývali umačkali, cítil jsem se mezi nimi velice šťasten. Ve cvičení jsem dost zaostal a měl jsem co dohánět. V neděli jsme hlučně oslavili můj příjezd do Vídně ve spolkové místnosti u Smrčků v Keplergasse. Jsem skutečně rád, že jsem se dostal do dobré společnosti. Zde jsou si všichni rovni, všichni uvědomělí vlastenci, a to se mi líbilo.

Když jsem měl v neděli čas, podnikali jsme společné výlety do Maria Innzensdor26 fu, Swechatu,27 Prátru.28 Prohlédl jsem si obě muzea na Ringstrasse29 proti hradu.

Z kopce před Heiligenstattem,30 z Kahlenbergu a Leopoldsbergu31 díval jsem se častokrát na rozsáhlou Vídeň. Celkový pohled na město z Kahlenbergu není nijak uchvacující. Nekonečné řady domů zahalené v kouři a nad tím trochu přečnívá věž ze svatoštěpánského kostela, celkově vzato, haldy cihel a zdí. Vídeňské ulice jsou zato pěkně 25 Ulice v 10. vídeňském obvodě.

26 Dnešní název zní Maria Enzersdorf. Je to městečko na úbočí Vídeňského lesa se starobylým poutním kostelem.

27 Historické město jihovýchodně od Vídně. Dnes je zde umístěno mezinárodní letiště Vídeň-Swechat.

28 Rozsáhlý park a rekreační oblast v 2. vídeňském obvodu se rozkládá od břehů Dunaje k Dunajskému kanálu.

Dodnes je místem výletů a odpočinku i díky zábavnému parku Wurstelprater s množstvím atrakcí pro děti i dospělé.

29 Ringstrasse (česky Okružní třída) je hlavní dopravní tepnou 1. vídeňského obvodu Vnitřní město. Autor měl na mysli proslulá muzea přírodních věd (Naturhistorisches Museum) a dějin umění (Kunsthistorisches Museum), jež stojí přímo proti sobě na Museumsplatz (Muzejní náměstí). Dělí je od sebe jen prostor náměstí s velkolepým pomníkem císařovny Marie Terezie uprostřed.

30 Bývalé předměstí Vídně, původně samostatná obec s velmi starobylým osídlením. Název se vztahuje k tradici pobytu křesťanských světců na tomto místě (německy Heilige znamená „svatý“).

31 Kopce na severním okraji Vídně vypínající se nad Dunajem do výšky 484 (Kahlenberg) a 425 (Leopoldsberg) metrů nad mořem. Skýtají nejlepší pohledy na město.

22

1913

rovné a velice živé. Veselost vídeňských ulic uchvátí každého a odnese si dojem o veselém a hýřivém velkoměstě. Mě se nejvíc líbilo na desátém okrese. Tam jsem byl doma a měl jsem společnost, která mi nejlépe vyhovovala. Tam jsme si dopřávali nejlepší zábavy a žili tam dle mého i nejlepší čeští lidé.

V naší jednotě jsme si ukládali peníze na zájezd do Prahy v roce 1915, kdy se měl odhalit pomník Mistru Janu Husovi.32 Na ten zájezd do zlaté matičky Prahy jsme se těšili všichni, vždyť v Praze nikdo z nás ještě nebyl.

Na práci ve Štokravě Dne 1. května 1913 jsem jel do Štokravy33 na práci. Dělal jsem na tamním nově zřízeném klášteře na konci ulice Hornerstrasse čp. 75, kde jsem taky bydlil. Když jsem přijel z Vídně do Štokravy, nemohl jsem nikde sehnat bydlení. Ani v hotelu ten den neměli volno. Hledáním bytu jsem zmeškal poslední vlak na Vídeň a tak chtěj nechtěj jsem musel ve Štokravě zůstat. Ocitl jsem se v dost hloupé situaci. Zapadl jsem do hostince, kde čepovali mošt, a tak jsem tam dvě čtvrtky vypil. Už k jedenácté hodině jsem odešel a bylo mi nějak dobře. Mošt mi trochu vlezl na mozek, tak jsem si z mého neštěstí dělal legraci. Nic jiného mi nezbývalo, než celou noc prochodit ve městě. Ale i to chození mě k půlnoci omrzelo a chtělo se mi spát. Namířil jsem tedy ke klášterní zdi, lehl si na trávník a trochu zdříml. Vládla chladná noc, k ránu padala rosa.

Cítil jsem zimu. Když jsem si nevěděl jiné rady, lehl jsem si do kupy slámy, která stála poblíž. Tam jsem teprve usnul. Ráno, jak jsem se probudil, byl jsem celý pokousaný od hmyzu. To jsem dnes prožil bídnou noc!

Trochu jsem se otřepal a běžel do města na snídani. Nenašel jsem ale otevřenou žádnou hospodu ani kavárnu. Teprve když jsem se vracel z náměstí, otevíral právě pekař svůj krám. Zašel jsem do obchodu koupit si čerstvé pečivo. Pekař měl na pultě šest pěkných housek, ze zvyku jsem na ně máčkl rukou, jestli jsou měkké. Nevím, co mě to 32 Pomník Janu Husovi se v Praze připravoval od roku 1890. Byl vybrán návrh sochaře Ladislava Šalouna a roku 1903 byl položen základní kámen. Původně se k roku odhalení plánovaly velkolepé národní slavnosti, ale kvůli válečnému stavu proběhl jen skromný obřad.

33 Počeštěný název obce Stockerau, ležící asi 25 km severozápadně od Vídně. Františkánský klášter založený za třicetileté války byl r. 1784 zrušen. Po obnovení r. 1912 byl předán ženskému misijnímu řádu služebnic sv. Ducha, zároveň začala stavba nové klášterní budovy, slavnostně otevřené o rok později.

23

Otvírá se brána do velkého světa

napadlo za hloupost, každou jsem pomačkal, že chudinky vypadaly špatně. Byl jsem odhodlán je všechny koupit. Sotva však pekař spatřil na pultě pomačkané housky, náhle zčervenal a nemohl ze sebe vyrazit ani slovo, jak ho popadl vztek. Celý se třásl a konečně se na mou ubohou nevyspalou hlavu sesypaly všechny možné i nemožné nadávky. Už jsem myslil, že pekař na mě skočí jako tygr. Ale přece si to v posledním okamžiku nějak rozmyslil a spokojil se s nadávkami. Přesto jsem stále čekal, že mě vyhodí z krámu. Pekař řval jako zběsilý. Teprve když se trochu uklidnil, řekl, že těchto pár housek dělá zvláště pro zámek, a já jsem je tak blbě zpitvořil. Mrzelo mě to taky, ale co dělat. Koupil jsem si housky jiné, když tyto, které jsem pomačkal, nechtěl pekař prodat. Odešel jsem provinile z krámu, ale přitom jsem se stále ohlížel, neletí-li za mnou něco, co by mi pořádně křáplo na hlavu. Při odchodu mi pekař ještě slíbil, že mě pořádně zbije, až mě potká někde za větrem. Já jsem se mu však smál, neboť jsem měl z něj málo strachu.

Můj pobyt ve Štokravě začínal pro mě nějak hloupě. Ten den jsem si v práci připadal jak zbitý po tak špatné noci. Poněvadž jsem byt ještě nenalezl, jezdil jsem vlakem domů do Vídně. Teprve přítel Valeš, který taky pracoval na klášteře, obstaral mi byt u jeho domácích, kde sám bydlel. Spali jsme spolu na jedné posteli. Valeš byl příjemný mladík, byli jsme stejně staří a skamarádili jsme se, že jsme se měli rádi. Společně jsme se bavili, vyráželi na procházky a výlety za město, takže se mi ve Štokravě líbilo. Bydlil jsem v Hornerštrasse a do práce jsem měl blízko. Počasí se udělalo přímo nádherné, a proto jsme mířili každodenně, vždy k večeru, v celých houfech na procházky k blízkému Dunaji. Ve Štokravě se našlo dost české společnosti, tak nám bylo veselo. Na neděli jsem však vždy jezdil do Vídně.

15. června jsem opouštěl Štokravu. Klášter byl dokončen a víc práce pro nás mistr neměl, proto nás všechny pustil. Opět mi nastala starost najít si obživu. Odstěhoval jsem se zpátky do Vídně, ale zaměstnání jsem nemohl najít, nebylo o co zavadit. Celý týden jsem se potloukal po Vídni po všech okresech. To bylo poprvé, co jsem žil ve Vídni, že jsem neměl rachotu. Všechno mě mrzelo. Na přímluvu mého švagra Antona Slabýho dostal jsem výtečné zaměstnání v Rotschildově paláci,34 v Prinz Eugenstrasse35 na IV. okrese vídeňském, proti Belvederu.36 34 Palác nechal koncem 19. století postavit baron Albrecht Rotschild (1844–1911), zámožný bankéř a finančník židovského původu. V roce 1954 byla budova paláce zbourána.

35 Ulice je nazvaná podle Evžena Savojského (1663–1736), proslulého vojevůdce a hrdiny válek s Turky a Francouzi.

36 Výstavný palác, jenž si nechal Evžen Savojský vybudovat v centru Vídně jako oslavu svého jména.

24

1913

Jak jsem získal práci, bylo mi opět veseleji. Vydělával jsem si 18 zlatých čili 36 korun za týden. To znamenalo pěkný kapitál, z kterého mi po vší útratě za týden a neděli zbylo 10 korun čistých. Některý týden i víc, což jsem posílal domů rodičům a šetřil jsem na zimu, kdy práce nebude. Život se zdál tak krásný, a kdo uměl využít daných poměrů, byl šťasten a dařilo se mu dobře. Já žil spokojeně. Dopisoval jsem si s mojí Máňou, která však byla na dopisy dost skoupá a odpověděla mi teprve na můj desátý dopis. Dost mě to mrzelo, ale co naplat, snad každý, kdo miluje, musí se trápit. Čas letí jako voda. Vídeň je jistě pěkná a mně se tu náramně líbí, aspoň ten krásný společenský život. Zas nastaly taneční hodiny, a tak chodím opět tancovat. Za letošní léto jsem se naučil dost francouzsky a zdokonalil jsem se v němčině. Rád jsem četl a vybíral jsem si jen dobré autory, z nichž jsem se chtěl něčemu kloudnému naučit.

Veselý, zdravý a v nadšení jsem opouštěl Vídeň před Vánoci. Těšil jsem se letos na příjezd domů. Cosi mě táhlo do těch našich českých zapadlých vsí, a tak těsně před Vánoci jsem doma. Zase doma!

První den po mém příjezdu, když jsem měl v podvečer čas, spěchal jsem do Sedlečka na známé místo, kde jsem trpělivě očekával mou zlatou milou Máničku. Myslím si, jak jsem rád na světě a jak mě blaží život. Je mi devatenáct roků, jsem v nejlepších letech junáckého věku. Čekal jsem jako obyčejně docela dlouho, ale konečně se Mánička objevila. Jak jsem rád! Srdce mi radostí poskočilo, když jsem vykročil své nejmilejší vstříc. Nepochyboval jsem, že mě má aspoň trochu ráda, protože by jistě nevyšla do takové sibérie, jaká dnes právě nastala.

Máme vánoční svátky, šťastné a veselé dny, kdy celé rodiny bývají pohromadě.

I u nás vládlo štěstí, radost ze všeho, když jsme se sešli mimo vdaných sester všichni pohromadě. Naše zlatá maminka se vynasnažila, abychom tyto dny prožili skutečně radostně. Jen zářila spokojeností. O takovýchto svátcích měla maminka nejvíc práce, aby obsloužila nás všechny, na sebe zcela zapomínala jako vždy. Jistě, měli jsme se rádi, a já zvláště svou maminku zbožňoval. Také tyto Vánoce byly šťastné a ani ve snu nás nikoho nepadlo, že jsou poslední, které slavíme pohromadě a že se o příštích svátcích už nesejdeme. Byly to tedy mé poslední Vánoce v rodné chalupě. Nikdo tehdy netušil ono neštěstí, jež stálo takřka před dveřmi.

K novému roku 1914 přáli jsme si navzájem mnoho zdraví a spokojenosti. Následující rok však naše zbožné přání vůbec nesplnil, nýbrž se stal žhavou metlou pro veškeré lidstvo a učinil velký mezník v dějinách vůbec.

25

Poslední šťastné jaro Nový rok 1914. Slunce svítilo, ale přesto vládl velký mráz. „Co nás čeká a jak tento rok bude šťastným?“ tázal se každý z nás. Jak sobě, tak druhým přejeme vše dobré.

Zima se vyvedla nádherná, sněhu i mrazu dost. Mám rád zimu, když je tak pěkná a čistá. Chodím na dostaveníčka a zima mi neškodí. Jak je pěkné vyválet se ve sněhu, aniž by se člověk zamazal. V masopustě letos bylo příležitostí dost vytancovat se po libosti. Zima uběhla jako sen a nedbala toho, že jsem si letos přál, aby se trochu zdržela, abych nemusel hned zpátky do Vídně. Ale jako naschvál jaro začalo dost brzo, a tím nadešel den mého odjezdu.

Odjíždím z domu. Letos se mi nějak vůbec nechtělo, ale nebylo vyhnutí, a tak jsem jel. Ve vlaku mě přepadl smutek, nerad jsem odjížděl. Moje mysl prodlévala doma a u mé dobré Máničky. Rozvažoval jsem o našem stavovském rozdílu. Máňa byla rolnická dcerka a já chudý chlapec. Neměl jsem nic než holé zdravé ruce a dobré svědomí. Na to u rolníků neberou zřetel a chtějí své dcerky provdat zase za rolníka, ne-li za něco víc. A co jsem byl já? Jenom řemeslník! Mohl jsem se sice spoléhat, že si při svém řemesle hodně vydělám, ale na pouhý výdělek žádný nic nedá. Měl jsem tudíž mnoho starostí, jak se můj osud bude v budoucnu utvářet. Celou cestou až do Vídně jsem o tomto problému uvažoval, ale nic kloudného jsem nevymyslil.

Než jsem se nadál, dojeli jsme na vídeňské nádraží. Vystoupil jsem chvatně z vlaku a procházím do nádražního vestibulu, když tu mě někdo chytil za rameno. Ohlédl jsem se. „Jendo! Jarku!“ Ke své radosti jsem poznal Jendu Kozlíka a Jarku Klanicu. Rošťáci kluci, přišli mi naproti, což mě těšilo. Objali jsme se na přivítanou a radostí by mě umačkali. Nasedli jsme do elektriky a kluci vypravovali o událostech, které se staly za mé nepřítomnosti ve Vídni.

Oba hoši byli velmi spořádaní. Vyučili se jako strojníci a seznámili jsme se jednou v roce 1912 v parku v Puchspangasse,37 kam jsme já i oni často docházeli večer po práci trochu si na lavičkách odpočinout. Naše přátelství se časem utužovalo. Do tělocvičné jednoty jsem je oba bohužel nemohl dostat. Kozlík měl vychování německé, mluvil s námi nejraději německy. Jen když byl dobře naložen, mluvil česky, a proto 37 Jak už víme, správně je Puchsbaumgasse.

26

1914

se mu do českého spolku nechtělo. Klanica jevil ke spolkovému životu vůbec úplnou nechuť a říkal, že by ho cvičení nebavilo, v jednotě že by se leda otravoval. Přes všechen nezájem o naši jednotu a o českou věc byli jsme dobří kamarádi. Podnikali jsme časté výlety za Vídeň a bavili jsme se výtečně.

Když jsem zase přišel do cvičení, s radostí mě uvítali. Letos jsme cvičili třikrát v týdnu, to mě bavilo. Cvičit jsem chodil rád. Cvičení prospívalo skvěle mému tělu i zdraví. Práci jsem dostal opět v Rotschildově paláci a doufal jsem, že tam zůstanu aspoň do Vánoc. Tak jsem měl o výdělek postaráno.

Májové večery jsem strávil, když nebylo cvičení, ponejvíce v parku. Vzpomínal jsem na domov, dokud nepřišli Klanica s Kozlíkem. Pak jsme dohromady spřádali plány. Byli jsme všichni tři stejného věku, v roce 1915 nás čekala povinnost dostavit se poprvé k odvodu.

Klanica měl v Americe strýce, který mu psal, aby se hleděl dostat před vojnou do Ameriky. Že mu opatří pas i zaplatí cestu až na místo. Klanica však jako náš dobrý kamarád nechtěl odjet sám. „Kluci, pojeďte se mnou,“ přemlouval nás. „Strýc vám sežene všechno jako mně, doklady i práci. V Americe mu to pak všechno splatíme.“ Nápad to byl dobrý, a tak jsme já i Kozlík svolili. Naše denní rozhovory se točily stále kolem Ameriky a Klanica písemně vyjednával se svým strýcem. Poněvadž jsme chtěli ujet před vojnou, naše úmysly jsme tajili.

Konečně 20. června dostal Klanica od strýce vyrozumění, že nás přepraví do Ameriky všechny tři, abychom se připravili na měsíc srpen. Denně jsme se chystali na naše dobrodružství. Šetřili jsme si peníze a jen čekali na určenou dobu, kdy odjedem, ovšem tajně na cizí doklady. Že způsobíme našim rodinám zármutek, o tom jsme vůbec neuvažovali. Jen jsme se prostě těšili na dobrodružství, které nás čekalo. Dalo se při našem mládí čekat, že jsme si budoucnost malovali v nejlepším světle.

27

Otvírá se brána do velkého světa

Nastala neděle 28. června. Slunce již od rána pražilo a všechno naznačovalo, že přijde horký den. Poněvadž se venku vzmáhalo velké vedro, lehl jsem si po obědě na pohovku v pokoji, že si trochu zdřímnu. O čtvrté hodině jsme měli já, Kozlík a Klanica na rohu Ankerbrodfabrik38 sraz a ujednali jsme si, že se podíváme na Laaperg.39 Do čtvrté zbývaly ještě celé tři hodiny, tak jsem si schrupnul.

Najednou jsem se probudil. Byl jsem celý zpocený, jak mě ztrápil moc ošklivý sen.

Zdálo se mi, že jedu domů do Čech. Když se vlak blížil k naší chalupě, nezastavil, ale velikou rychlostí uháněl dál. V tu chvíli jsem spatřil ohromnou hořící kouli, která se závratnou rychlostí zvětšovala do nedozírné velikosti, a náš vlak se řítil přímo do jícnu toho hrozného ohně. Najednou jsem slyšel praskot a syčení páry. Měl jsem pocit, že zběsilým tempem letíme do nějaké propasti, a já hrůzou omdlel. Vtom mě sestra Marie probudila a smála se mi, co to ve spaní provádím. Prý jsem skučel a šermoval rukama až hrůza. Byl jsem ale úplně zpocený, musel jsem se převléknout a omýt studenou vodou. Pak jsem všem vypravoval můj ošklivý sen.

Nastal čas k odchodu. Vešel jsem do rozžhavené ulice. Všude kolem prázdno jak po vymření, všichni již zmizeli za město nebo do hostinců trochu se zchladit. Jarka s Jendou na mě čekali ve stínu zdí továrny. Když jsem je dohonil, spěchali jsme na Laaperg, kde jsme chtěli naše vyschlé krky trochu zavlažit pivem. Na Laapergu bylo živo jak v úle, zábavní podniky plné. A co teprve zahradní restaurace, tam jsme nenašli ani volné místo. Tak jsme pili pivo ve stoje. Vídeňáci statně prolévali svá hrdla pivem a číšníci nemohli ani všechny obsloužit, jaký byl nával.

V hlavní aleji se náhle strhl pokřik, lidé spěšně běželi a hromadili se před jednou restaurací. Muselo se stát něco zvláštního. Vídeňáci stejně jsou zbrklí a z maličkosti udělají ohromnou věc. Ale nyní jsme spatřili stát nějakého člověka asi na stole, protože převyšoval dav o polovinu těla. Rozčileně rozkládal rukama. Tohle byla ve Vídni ale nevídaná věc, takhle bez příprav řečnit pod širým nebem k davu. To se muselo stát něco zvláštního. Proto jsme spěchali také, bychom se přesvědčili, co se děje.

38 Známá vídeňská továrna na chleba měla ve svém znaku kotvu. Odtud se nazýval její výrobek Ankerbrot – doslova „kotvový chleba“ (z německých slov Anker – kotva a Brot – chléb). Továrna stála v 10. obvodu na Absberggasse 35.

39 Autor myslel Laaer Berg, výběžek Vídeňského lesa na jižním okraji Vídně (v 10. obvodě Favoriten). Nejvyšší vrcholek hřebene měří 251 metrů nad mořem. Oblast je pokrytá lesoparky a jezírky. Z tamější jílovité hlíny se v 19. století vyráběly cihly, většina cihlářů pocházela z Čech. Na počátku 20. století už to byla především rekreační oblast, častý cíl výletů z rušného centra města.

28

1914

Jen jsem slyšel pár slov a zamrazilo mě v zádech. Jakýsi strach mě popadl a vnímal jsem stoupající rozčilení, nevím ale vlastně proč. A již veřejně rozhlašovali, že následník trůnu Ferdinand40 se svoji manželkou, hraběnkou Chotkovou,41 byli právě v Sarajevu v Bosně zavražděni.

40 František Ferdinand d’Este (1863–1914), synovec panujícího císaře Františka Josefa I. a po sebevraždě korunního prince Rudolfa, svého bratrance, následník trůnu v Rakousku-Uhersku. Jeho představy o podobě monarchie po převzetí vlády zůstávají nejasné. Patrně zamýšlel posílit samosprávu českých zemí, ale ne v podobě federativního uspořádání. V každém případě si uvědomoval potřebu zásadních změn veřejného života tváří v tvář silným národnostním i sociálním rozporům.

41 Žofie Marie Josefína Albína hraběnka Chotková z Chotkova (1868–1914) pocházela ze starobylého českého šlechtického rodu. Sloužila jako dvorní dáma u arcivévody Bedřicha. Seznámení s Františkem Ferdinandem d’Este přerostlo v romantický milostný vztah. Protože hraběnka stála na nižší společenské úrovni než arcivévoda František Ferdinand, jejich vztah hrozil společenským skandálem. Manželství si prosadili i přes odpor císaře Františka Josefa I., ale museli se zříci nástupnických práv pro své děti. Žofie se také nemohla podílet na veřejném vystupování svého manžela, první veřejnou cestu absolvovala až r. 1914 do Sarajeva.

29

Otvírá se brána do velkého světa

Osudná slova letěla od úst k ústům a okamžitě bylo po náladě. Zábavy byly ihned přerušeny. Nejzajímavější je, že nejen já, ale téměř všichni měli pocit, jako bychom zmokli. Cosi tísnivého na nás padlo. Z Laapergu se všechno hrnulo do města a domů.

Každý byl jako opařený a jen se hovořilo o sarajevském atentátu.

Zvláště my Češi cítili jsme dobře ten trn, který nám nyní Vídeňáci přibili k dobru, poněvadž následníka zastřelil Slovan. Věděli jsme, že pro jejich miláčka budou i Češi trpět, jak to u nás bývá ve zvyku. Vídeňské ulice naplnil národ, ze všech stran sypaly se nadávky na Srby a různí křiklouni hleděli rozvášnit dav. Dostati se tomuto davu nějací Srbové do rukou, jistě by v okamžiku nedýchali.

Hned na zpáteční cestě z Laapergu jsme si povídali, že asi z naší cesty do Ameriky sejde. Válka se Srbskem je nejspíš na spadnutí, poměry k tomu nasvědčovaly ihned, jakmile se zpráva o zavraždění Ferdinanda rozhlásila po Vídni. Vždyť Rakousko si dávno dělalo chutě na Srbsko a nyní se naskytla pěkná příležitost. Ulice zůstaly plné až pozdě do noci, všude se rokovalo a předpovídala se budoucnost. Konečný výsledek dne byl, že se Srbové musejí řádně potrestat za prolitou krev následovníkovu.

Této noci jsem nemohl usnout a myslím, že nás bylo více, komu se spánek nedostavil dřív než pozdě k ránu.

Druhý den, když jsem šel do práce, napadlo mě, abych nyní opatrně hlídal, co říkám.

Není radno se svěřovat nikomu a zvláště za dnešních dnů, kdy nevíme, co nám přinese zítřek. Včera již bylo několik prostořekých lidí zavřeno a udavači sklízeli dobré žně.

Dnešek se hrozně táhnul. Takový pondělek jsem ještě nezažil! Práce vázne, lidé jsou jako uhranutí a dělá se jen proto, aby se nestálo. Vídeň jako když oživne z tvrdého spánku. Na ulicích samé shluky lidí a policie se toho ani nevšímá. Jindy policajti rozháněli hned, ale teď jsou jako přikovaní a hledí zamračeně do dlažby. Dělá se nálada a té se nesmí překážet. Ani ty elektriky dnes nejezdí k ničemu! Šel jsem se podívat na Kärtnerstrasse,42 ale s hnusem jsem sedl do elektriky a jel domů. Samé nadávky na Srby. Přilehlé ulice i okružní třídu zaplnil hulákající dav. Sotva jsme dojeli na čtvrtý okres na Wienerhauptstrasse,43 zůstala tam řada elektrik stát. Prostě nešlo to dál, ohromný dav úplně zacpal ulice. Nezbývalo nám než vystoupit a prodírat se pěšky. Tlačil jsem se a lidé mě ještě dost ochotně pouštěli. Asi se domýšleli, že jsem nějaký ouřada a že asi tam těm, co u kostela nejvíc řvou, chci něco říci. Procpal jsem 42 Nejznámější ulice Vnitřního města táhnoucí se od náměstí Karla IV. (Karlsplatz) k dómu sv. Štěpána.

43 Správně Wiedner Hauptstrasse, hlavní ulice 4. městského obvodu Wieden, podle něhož je také nazvána (německy Hauptstrasse – doslova „Hlavní ulice“). Ulice je dodnes nejvýznamnějším dopravním uzlem Vídně.

30

1914

se až do ulice Paulanergasse,44 kde byl umístěn srbský konzulát. A tak jsem se stal svědkem scény, jak Vídeňáci strhli srbský prapor z balkonu a dole jej za huronského řevu spálili. Potom zpívali hymnu „Zachovej nám Hospodine“. Dav táhl dál k francouzskému vyslanectví na Schwarzenberkově náměstí,45 ale policie ho vytlačila na Rennweg,46 takže směřoval na ruské vyslanectví. Ale i odtamtud byl odehnán. Valil se na třetí okres po Rennwegu až k České škole, která to odnesla. Vytloukli okna a poškodili zdi školy. Takhle demonstrovali Vídeňáci a přitom nadávali Srbům, Rusům, Francouzům. Ale poněvadž jim nemohli na kobylku, spráskali kdejakého Čecha, kterého potkali na ulici. A tak vídeňští Češi přišli na pranýř první. Jakmile někdo na ulici promluvil česky, mohl si být jistý, že si ponese domů hodně modřin, pokud dřív neuteče. Češi trpěli hned a Srbové měli přijíti na řadu později. Ale dostanou co proto!

Kdejaký kluk po nich plival a tvrdil, že jen válka smyje sarajevskou vraždu. Den po dni se množily hlasy po ulicích: „My chceme válku!“ Až se to stalo Vídeňákům nutností a i chromé baby křičely, že chtějí mít válku. Nadávky a zase válka, to vše splývá v jedno. Rozumné lidi naplňují obavy, kam jen asi toto šílenství povede.

Zavražděný Ferdinand de Este byl převezen do Vídně a pochován za nevídaných okázalostí. To byla ohromná demonstrace proti Srbsku. Od Jižního nádraží až ke kapucínskému kostelu47 v I. okresu stály nepřehledné davy diváků. Po Ferdinandově pohřbu nastaly teprve štvanice. Vypadalo to, jako když se běs utrhne ze řetězu. Volání po válce se stalo denním chlebem Vídeňáků. Nad Slovany se stahovala mračna. Nahromaděná nenávist se musela nějak vybít a my už věděli, že válka se Srbskem bude.

Bude trvat asi čtrnáct dní, Srbsko padne na kolena a bude prosit. Nikdo ze řvoucího davu nepřemýšlel, co znamená válka, co s sebou přináší a jak se věci vyvinou. Vídeň se opíjela krví, která měla téci v proudech.

Napětí a bouřlivé dny vyvrcholily v předvečer po odevzdání ultimáta Srbsku. I malé děcko vědělo, že Srbsko nemůže podmínky přijmout a že k válce dojde. Nadešel den svaté Anny 26. července 1914, kdy začala ta hrůza a neštěstí milionů lidí pro nic za nic.

44 Ulice ve 4. městském obvodě poblíž Hlavní ulice, pojmenovaná podle kláštera Pavlánů, odnože františkánského řádu, kteří se zde usadili v 17. století.

45 Jedno z nejvýznamnějších náměstí v centru Vídně. Je nazvané podle Karla Filipa Schwarzenberga (1771–1820), slavného rakouského vojevůdce z dob napoleonských válek a vítěze bitvy u Lipska (1813), kterému byl na náměstí v roce 1861 vztyčen pomník.

46 Rozlehlá ulice tvořící dopravní osu 3. městského obvodu. Původně zajišťovala spojení Vídně s venkovským zázemím. I dnes je důležitou trasou vídeňské veřejné dopravy na povrchu a díky metru stejně tak pod povrchem.

47 Klášterní kostel řádu kapucínů vznikl r. 1618 a sloužil jako nové rodové pohřebiště habsburských vládců.

31