0039816

Knihy Bible

Knihy Bible Dvojí zákon Bible se skládá ze Starého a Nového zákona. Slovo „zákon“ v hebrejském originále znamená „smlouva“ (ujednání mezi Bohem a jeho lidem).

Starý zákon (výše) je kronikou židovského národa a jeho vztahu k Bohu. Nový zákon popisuje život Krista a počátky šíření křesťanství.

Bible je nejvlivnější knihou v historii západního světa a byla přeložena do více než 2000 jazyků. Její název je odvozen z řeckého slova „biblia“ – tj. knihy –, protože se skládá z 66 knih. Obsahuje posvátné židovské a křesťanské texty o Bohu a jeho lidu.

Nově objevené texty Archeologové stále objevují velmi významné náboženské památky. K nejvýznamněj­ ším patří například svitky od Mrtvého moře, které obsahují části Starého zákona a další náboženské texty ze 3. století př. n. l. Dalších téměř tisíc svitků bylo objeveno v Kumránu na Západním břehu Jordánu (vlevo).

Autoři Bible Autorství většiny biblických textů je nejisté. Jednotlivé knihy vznikaly v rozmezí šestnácti století a jména autorů v nich velmi často chybějí.

Například knihu Izajáš mohl napsat prorok sám (vlevo), ale je také možné, že se na ní podíleli i další autoři.

Vztah mezi Starým a Novým zákonem Křesťanská tradice říká, že ve Starém zákoně je předpovězen příchod Krista. Například když Ježíš vjíždí na oslu do Jeruzaléma, naplňuje se tak jedno ze starozákon­ ních proroctví o příchodu Mesiáše.

8

Starý zákon

Starý zákon Starý zákon pojednává o vztahu Boha k židovskému národu. Je svatou knihou judaismu (hebrejsky nazývanou Tanach) a tvoří první díl křesťanské Bible. Skládá se ze tří částí a vznikl mezi 8. a 3. stoletím př. n. l.

Tóra První část Starého zákona tvoří Pět knih Mojžíšových neboli Tóra (hebrejsky „zákon“ či „učení“). Tóra obsahuje souvislou historii židovského národa až po vstup do Země zaslíbené a podrobný popis přikázání a zákonů, které Židé musejí dodržovat. Svitek s Tórou (vlevo) je nejposvátněj­ ším předmětem v každé synagoze. Ten na obrázku pochází z centra Heichal Shlomo v Jeruzalémě.

Proroci Knihy proroků (tzv. Nevi’im) obsahují historická vyprávění a poselství proroků.

Proroci, například Daniel nebo Elijáš (vlevo), byli muži oddaní víře, jejichž ústy promlouval Bůh. Varovali před důsledky neúcty k Bohu a předpověděli řadu událostí, k nimž potom skutečně došlo, včetně příchodu Mesiáše.

Spisy Poslední část Starého zákona se nazývá Ktuvim (Spisy). Sestává z 11 knih, které různou formou – od písní a poezie až po mudroslovná pojednání a krátké příběhy – reflektují lidský úděl. Autorství tří z těchto knih (Přísloví, Kazatel a Píseň písní) je připisováno králi Šalamounovi.

Obrázek (vpravo) je ilustrací výroku „všechno má svůj důvod“.

16

Genesis 1–2

Stvoření Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

Svět byl pustý a beztvarý, bez začátku a bez konce a zahalený tmou. Celý povrch země pokrýval hluboký černočerný oceán.

Neexistoval ještě žádný život, ale nad vodami se vznášel duch Boží. I řekl Bůh: „Budiž světlo!“ A bylo světlo. Bůh oddělil světlo od tmy, světlo nazval dnem a tmu nazval nocí. Byl den první.

Druhého dne Bůh řekl: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody dole a vody nahoře.“ A nazval klenbu nebem.

Třetího dne Bůh řekl: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ Souš nazval zemí a vodu moři.

Vzápětí země vydala rozmanité druhy stromů, rostlin a zeleně a Bůh viděl, že to je dobré. Čtvrtého dne Bůh řekl: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let.“ Učinil tedy jedno velké světlo, které nazval slunce, aby svítilo ve dne. A učinil také jedno bledší světlo, které nazval měsíc, aby svítilo v noci. Kolem měsíce rozesel hvězdy jako drahokamy.

Pátého dne Bůh řekl: „Hemžete se vody živočišnou havětí a ptáci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou.“ I stvořil všechny živočichy ve vodě a opeřené ptáky ve vzduchu. A viděl, že to je dobré. Šestého dne Bůh řekl: „Vydej země rozmanité druhy živočichů.“ A učinil rozmanité druhy zemské zvěře všech tvarů a velikostí, od nejmenší blechy až po nejsilnějšího lva. Potom Bůh řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad ­mořs­kými rybami, nad nebeským ptactvem a nad všemi zvířaty na zemi. A Bůh stvořil prvního člověka a požehnal mu slovy: „Ploďte a množte se.“ Bůh pohlédl na všechno, co učinil na nebi i na zemi, a byl se svým dílem spokojen.

Sedmého dne bylo vše hotovo, Bůh odpočíval a sedmému dni požehnal a posvětil jej.

„I řekl Bůh: ‚Budiž světlo.‘ A bylo světlo.“

Šabat Sedmý den světí židovští věřící den odpočinku, hebrejsky šabat. Šabat začíná v pátek se západem slunce a končí v sobotu večer obřadem zvaným havdala („rozdělení“). Vonná koření používaná během šabatu se ukládají do zvláštních schránek, jako je ta na obrázku, a začíná nový pracovní týden.

Jak příběhu rozumět První kniha Genesis popisuje sedm dnů, v nichž Bůh stvořil svět. Každý den je věnován jinému aspektu jsoucna. Biblický popis Stvoření říká, že Bůh je všemocný a že svět byl stvořen jako harmonický a jednotný. Číslo sedm proto symbolizuje dokonalost.

19

Genesis 2–3

Rajská zahrada Zakázané ovoce Zakázané ovoce symbolizuje pokušení.

Eva věří, že když z něj pojí, dosáhne vševě­ doucnosti. Bible neříká, o jaké ovoce jde, ale ustálila se představa jablka, protože v latině je slovo jablko („malus“) podobné slovu zlo („malum“).

Cherubové Cherubové jsou obvykle zobrazováni jako okřídlené sfingy nebo lvi s lidskou hlavou. Plní roli Božích strážců, velebí Hospodina a pomáhají mu v práci na zemi.

Střeží i rajskou zahradu, aby lidé nezískali nesmrtelnost.

20

Hospodin Bůh stvořil pro člověka v Edenu překrásnou zahradu. Průzračná řeka tu dávala vyrůst zeleni a zeleň poskytovala chladivý stín – byl to ráj na zemi.

V zahradě rostly stromy obtěžkané ovocem, aby člověk nikdy neměl hlad, a uprostřed stál strom života a strom poznání dobrého a zlého.

Hospodin Bůh dal člověku jméno Adam a věnoval mu zahradu, aby se o ni staral. „Z každého stromu zahrady smíš jíst.

Ale ze stromu poznání dobrého a zlého jíst nesmíš. Kdybys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Potom přivedl Bůh k Adamovi všechnu polní zvěř a všechno ptactvo a Adam dal všem jména.

Ale přestože Bůh byl spokojen se svým dílem, jedna věc jej stále trápila: Adam byl na světě sám.

Jednoho dne Bůh seslal na Adama hluboký spánek, a zatímco Adam spal, vzal jedno z jeho žeber. Potom ránu zacelil a z žebra stvořil ženu. Muž a žena žili společně v ráji a byli šťastní.

Nejvychytralejší ze zvěře, kterou Bůh stvořil, byl had. Jakmile v rajské zahradě spatřil ženu, spustil se ze stromu a zasyčel: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze stromů v zahradě?“ Žena mu pověděla, co Bůh Adamovi řekl o stromu poznání. „To je nesmysl,“

ujišťoval ji had. „Nepropadnete smrti!

Když z toho stromu pojíte, otevřou se vám oči a vyrovnáte se Bohu! Rozeznáte dobré a zlé.“ Žena nedokázala odolat pokušení a do šťavnatého ovoce, které slibovalo vševědoucnost, se zakousla. Potom je dala Adamovi a on také jedl.

Oběma se otevřely oči a oni poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Potom se ze studu běželi ukrýt mezi keře.

Tu uslyšeli Hospodina, který se procházel v chladivém stínu stromů. „Kde jsi?“ volal Bůh. „Uslyšel jsem tě a ukryl jsem se,“ přiznal se Adam. „Bál jsem se, protože jsem byl nahý.“ Bůh se zeptal, kdo Adamovi řekl, že je nahý, a on odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala ovoce ze stromu poznání a já jsem jedl.“ „Had mě podvedl, proto jsem jedla,“ bránila se žena. Hospodin hada proklel a vyhnal z rajské zahrady. Ženě pak řekl: „V bolestech budeš rodit děti.“ A muži řekl: „V potu své tváře budeš dobývat plody země po všechny dny svého života. Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Genesis 2–3

„Ze stromu poznání dobrého a zlého jíst nesmíš.“

Jak příběhu rozumět Eva podává Adamovi zakázané ovoce – olej „Adam a Eva“ (1526) německého malíře Lucase Cranacha staršího.

Bůh zhotovil pro Adama a jeho ženu šaty. Žena dostala jméno Eva, protože se měla stát matkou všech mužů a žen.

Bůh jim řekl: „Teď víte, co je dobré a co zlé. Ale nikdy nedopustím, abyste jedli ze stromu života a žili věčně.“

A tak Bůh vyhnal Adama a Evu z ráje. K bráně zahrady postavil okřídlené cheruby s plamennými meči, aby střežili cestu ke stromu života.

Adam a Eva už se nikdy neměli vrátit.

První lidé, Adam a Eva, narušili poklidnou harmonii (mír a nevinnost) rajské zahrady, protože neuposlechli Boží příkaz.

Vyžili své svobodné vůle a pojedli zakázaného ovoce.

Tímto rozhodnutím se vzdálili Bohu a Bůh toto odloučení stvrdil tím, že je z pozemského ráje vyhnal.

21

Genesis 4

Kain a Ábel Poté co byli Adam a Eva vyhnáni z rajské zahrady, narodil se jejich první syn Kain. A po nějakém čase porodila Eva dalšího chlapce. Dali mu jméno Ábel.

Když chlapci vyrostli a přiblížili se dospělosti, Kain pracoval na polích a pěstoval obilí, zatímco Ábel se toulal po horách a staral se o ovce a jehňata.

Oba přinášeli Bohu oběti, Kain z plodin země a Ábel z nejlepšího jehněčího masa. Hospodinu se Ábelova oběť zalíbila, ale Kainova nikoli. Kain nechápal proč. Naplnila ho zloba – vůči Bohu, vůči bratrovi a vůči nespravedlnosti života. „Proč se tolik hněváš?“ zeptal se Bůh. „Budeš­‑li konat dobro, bude všechno v pořádku. Nebudeš­‑li konat dobro, v tvých dveřích se uvelebí hřích a ovládne tě. Měj se na pozoru!“ Ale Kaina posedla myšlenka na vraždu, a tak vylákal Ábela do polí daleko od domova a tam jej zabil.

Hospodin se Kaina zeptal: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Kain odvětil: „Nevím.

Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ Bůh, který vše vidí, pravil: „Kaine, cos to učinil? Prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země, kde jsi ji prolil. Nyní budeš proklet až do konce svého života.

Budeš se ošklivit lidem i Bohu a zůsta­ neš psancem do konce svých dnů.“ Kain zaplakal: „Můj trest je větší, než dokážu snést. Všechno jsi mi vzal, vypudil jsi mě ze země a odvrátil ses ode mě. Ztratil jsem domov, budu žít 22

jako štvanec a každý mě bude moci zabít.“ Ale Hospodin rozhodl, že kdokoli by Kaina zabil, bude strašlivě potrestán – sedmkrát přísněji než Kain. Pro výstrahu označil Kaina zvláštním znamením. Kain pak odešel do země Nódu na východ od Edenu.

Jak příběhu rozumět Kain žárlil na přízeň, kterou Bůh projevil jeho bratru Ábelovi, a spáchal proto strašlivý zločin bratrovraždy.

Bůh za to Kaina vyhnal z Edenu. Navíc jej označil znamením, které provinilce chránilo před zabitím a sloužilo jako stálá připomínka spáchaného zločinu.

Obětiny Bible říká, že k oběti jsou vhodná jak prvorozená mláďata, tak klasy z první sklizně. Není zcela jasné, proč Bůh Kainovu oběť nepřijal. Možná oběto­ vané klasy nepocházely z první sklizně, a nebyly proto nejlepší.

Genesis 11

„Babylónská věž“ (1563), olej na plátně od vlámského malíře Pietera Brueghela staršího (1525–1569)

Jak příběhu rozumět Starověcí Babylóňané považovali své město za pupek světa.

V tomto příběhu dávají Bohu na odiv svou dovednost a sílu stavbou vysoké věže. Bůh je za domýšlivost a opovážlivost potrestá zmatením jazyků. Lidé musejí od stavby města upustit a rozutečou se do celého světa.

27

Exodus 4–7

Mojžíš varuje faraona Bití otroka Egypťané si izraelských otroků zpočátku cenili.

Ale když počet Izraelců stále rostl, začali se bát.

Ukládali otrokům co nejtěžší práce a trestali je pravidelným bitím.

Dřevěná forma na cihly Takovéto dřevěné formy sloužily k výrobě cihel na mnoha egyptských stavbách. Forma má dvě ucha a stejný tvar, jaký má většina cihel i dnes. Dělníci plnili formy směsí hlíny, písku a slámy a sušili je na slunci.

66

Mojžíš prožil v Midjánu několik let, ale když ho Hospodin povolal, rozloučil se s tchánem Jitrem a vydal se spolu s manželkou a syny zpátky do Egypta.

Putovali nehostinnou vyprahlou krajinou v neúprosném slunečním žáru. Mojžíš nesl svou dřevěnou hůl. Když došli k vysoké svaté hoře Sinaj, spatřili Mojžíšova bratra Árona, který jim vyjel v ústrety. Bratři se srdečně pozdravili a Mojžíš vylíčil Áronovi, jak se setkal s Hospodinem a že dostal za úkol vyvést Izraelce z otroctví.

Po příjezdu do Egypta shromáž­ dili bratři všechny izraelské starší a řekli jim, že je Hospodin pověřil, aby zachránili izraelský lid. Starší vyslechli jejich slova, a když se dozvěděli, že se Bohu protiví izraelské utrpení, padli na kolena a klaněli se. Potom se Mojžíš s Áronem vydali do faraonova skvost­ ného paláce. „Promluvil k nám Hospodin, Bůh Izraele,“ řekli mu. „Dovol jeho lidu odejít do pouště a obětovat mu, jinak tu všechny postihne morem či mečem.“

Faraon se rozzlobil: „Kdo je Hospo­ din, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraelce? Jen ať se nezdržují od práce!“ A ještě toho dne přikázal dozorcům, aby Izraelcům dali práci navíc. Propříště už neměli slámu k výrobě cihel dostávat, ale museli si ji sami obtížně obstarávat na strništích.

Mojžíš s Áronem se zalekli, ale Bůh Mojžíše uklidňoval a vzkázal Izraelcům: „Já jsem Hospodin.

Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a dovedu vás do země, kterou jsem slíbil dát Abrahamovi, Izákovi a Jáko­ bovi.“ Izraelci vzkaz vyslechli, ale malomyslnost je neopouštěla.

1. Samuelova 4–6

„Dopravili k nám archu Boha Izraele, aby nás umořili!“

Železné zbraně Pelištejská armáda vynikala skvělou organizací a úderností.

Síla Pelištejců pramenila mimo jiné i z rozvinutého umění zpracování železa. Železo bylo tvrdší než bronz, a navíc snadno dostupné. Železné dýky a meče zajistily Pelištejcům v bojích s Izraelem mnohá vítězství. Teprve časem se kovozpra­co­vatelské dovednosti vyrovnaly.

104

Ztráta archy úmluvy Pelištejci s Izraelci se utkali v bitvě na Šáronské pláni.

Izraelci přišli o více než čtyři tisíce mužů a ti, kdo přežili, se ptali: „Proč nás Hospodin nechal padnout rukou Pelištejců?“ V noci se se sešli starší, protože po­­­ chopili, že je Hospodin opustil.

Společně rozhodli, že vloží poslední naději do archy úmluvy, že ji přinesou ze svatostánku v Šílu a snad tak nepřátele porazí.

Vyslali do Šílu posla a zanedlouho stála zlatá archa v táboře. Doprovodili ji osobně i veleknězovi synové, Chofní a Pinchas. Když ji Izraelci uviděli, užasli a spustili mohutný válečný ryk, až země duněla. Pelištejci uslyšeli hluk a ptali se, co se to děje. Pak zjistili, že Hospodinova archa přišla do tábora, a začali se bát. „Bůh přišel do jejich tábora,“ řekli si, „Musíme zaútočit!“ Pelištejci tedy šli do boje a v bitvě u Eben­‑ezeru Izraelce porazili.

Archa svému lidu nepomohla. Padlo třicet tisíc pěších včetně Chofního a Pinchase a archa byla ukořistěna.

Velekněz Élí, kterému bylo devadesát osm let, se velmi zarmoutil, když se dozvěděl o smrti svých synů.

Ale když mu řekli, že Pelištejci mají archu úmluvy, spadl ze svého stolce

a zlomil si vaz. A tak Izraelci přišli o velekněze i o archu.

Pelištejci odvezli archu do Ašdódu a vystavili ji v chrámu vedle svého nejvyššího boha Dágona. Když se šli nazítří ráno modlit, spatřili, že Dágonova socha leží před Hospodinovou archou.

Dágonova hlava a obě jeho ruce ležely uraženy na prahu. Hospodin potom seslal na Ašdóďany vředy a krysy.

V celém městě si nemoc a smrt podávaly dveře.

Pelištejci věděli, že zkázu jim způsobila archa. „Co s ní uděláme?“ tázali se jeden druhého. Potom přesvědčili nedaleké město Gát, aby archu přijalo. Avšak sotva ji tam dopravili, vyrazily se obyvatelům vředy a město zachvátil mor. Lidé se chtěli archy co nejrychleji zbavit a odeslali ji do Ekrónu. Ale jakmile ji Ekróňané uviděli, dali se do křiku: „Dopravili k nám archu Boha Izraele, aby nás umořili!“ Pelištějští velmožové se sešli k poradě. Situace byla kritická, po sedm měsíců, co měli v držení

1. Samuelova 17

David a Goliáš Údolí Elah Toto krásné místo v Judsku se mělo stát dějištěm bitvy.

Je poměrně sevřené a Pelištejci a Izraelci se šikovali na protilehlých svazích. Jméno daly údolí posvátné stromy z nedalekých lesů.

Prak Prak byla účinná válečná zbraň, ale pasáček David ji používal hlavně proti dravcům, když ohrožovali jeho stádo. Sestával z kusu provazu a mělké kapsy, do níž se vkládal kámen. Střelec uchopil oba konce provazu, roztočil prak nad hlavou a pak jeden z provazů pustil. Kámen vyletěl velkou rychlostí, a pokud zasáhl cíl, míval smrtící účinek.

112

Bojová linie mezi Pelištejci a Izraelci se táhla judským údolím Elah. Oba národy obsadily kopce na své straně údolí a čekaly na střet.

Z pelištejských šiků vycházívala hrozivá postava. Muž vysoký přes tři metry s nohama jako dva kmeny a pěstmi jako kladiva. Jmenoval se Goliáš a pocházel z Gátu. Na hlavě nosil bronzovou přilbu a býval oděn do těžkého pancíře. Přes rameno míval přehozený mohutný oštěp a v ruce svíral kopí s železným hrotem.

Goliáš pokaždé volal přes údolí: „Vyzý­ vám tě na souboj, Izraeli! Ať král Saul pošle muže, aby se se mnou utkal!

Když mě v boji zabije, budeme vám my, Pelištejci, sloužit. Jestliže já zabiji jeho, budete vy našimi otroky.“ Saul a Izraelci ho slyšeli a velice se báli. Kdo by si troufl proti takovému obrovi? Čtyřicet dnů tak Goliáš vždycky ráno a večer vycházel a opakoval svou výzvu.

Jednou ráno přišel do izraelského ležení David. Přinesl jídlo pro své bratry, kteří sloužili v Saulově armádě. Uviděl Goliáše a uslyšel jeho slova. „Co je to za opovážlivce, že tak tupí Hospodinovu armádu?“ ptal se. Izraelští vojáci mu vysvětlili, co je Goliáš zač, a David vyhledal krále a oznámil mu, že obrovu výzvu přijímá.

Saul se jen usmál: „Nemůžeš přece bojovat s takovým hrdlořezem.“ David však trval na svém: „Jsem ­ pas­týřem ovcí svého otce, vím, jak bránit stádo.“

Saul neochotně souhlasil: „Tedy jdi. Hospodin buď s tebou!“ A dal Davidovi své odění – suknici, pancíř, bronzovou přilbu a meč. David si nezvyklou výstroj oblékl, ale pak zavrtěl hlavou a všechno odložil. Seběhl do údolí a z potoka vybral pět oblázků. Vložil je do své kožené torby a postupoval proti obrovi.

Goliáš nevěřil svým očím. „Co to má znamenat? Žádal jsem muže a posílají mi takového skrčka!“ Ale David mu odpověděl: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu všemo­ houcího Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil.

Nebojím se tě.“ S těmi slovy sáhl do torby, vytáhl největší oblázek a vložil jej do praku. Potom prak roztočil, vymrštil kámen proti obrovi a zasáhl ho přesně doprostřed čela.

Obr vykřikl a skácel se k zemi. David k němu přiběhl, sebral mu meč a usekl mu hlavu. Potom se vztyčil a vítězně zvedl obrovu hlavu vysoko do vzduchu.

Pelištejci začali v hrůze prchat. Izraelci je pronásledovali, a koho dopadli, toho rozsekali na kusy. Cestou zpátky ještě vyplenili pelištejský tábor.

1. Královská 2–3

„Prosím, pomoz mi vládnout tvému lidu, dej, ať rozeznám dobré a zlé.“

Koruna Koruna je hlavní symbol královské autority a moci a předává se z panovníka na panovníka. David dal Šalamounovi s korunou i radu, aby zůstal věrný Bohu, a zajistil tak vládu svým potomkům. Tato bohatě zdobená zlatá koruna patřila afghánské princezně z 1. století n. l.

128

Moudrost krále Šalamouna David vládl Izraeli čtyřicet let. Svému synu Šalamounovi před smrtí kladl na srdce: „Buď rozhodný a mužný.

Dbej na to, co ti svěřil Hospodin. Choď po jeho cestách a dodržuj jeho nařízení a přikázání, jeho práva a svědectví, jak jsou zapsána v zákoně Mojžíšově.“ Když David zemřel, Šalamoun usedl na jeho trůn a oženil se s dcerou egyptského faraona. Jedné noci se Šalamounovi ve snu zjevil Hospodin a řekl mu: „Žádej ode mne cokoli, všechno ti dám.“ Šalamoun se dlouze zamyslil. „Učinil jsi mě králem svého vyvole­

ného lidu po mém otci Davidovi. Prosím, pomoz mi vládnout tvému lidu, dej, ať rozeznám dobré a zlé. Prosím, Hospodine, dej mi moudrost.“ Hospodina Šalamounova odpověď potěšila. Pravil: „Budeš­‑li chodit po mých cestách a zachovávat má přikázání tak jako tvůj otec David, dám ti moudré a spravedlivé srdce a budeš jako nikdo před tebou a nikdo po tobě.“ Zanedlouho předstoupily před Šalamounův trůn dvě ženy. Velmi rozrušeně se přetahovaly o jakýsi uzlík, plivaly na sebe a navzájem se haněly a žádaly, aby je král rozsoudil. Až po drahné době se uklidnily natolik, aby králi nesouvisle přednesly svůj spor. Žily spolu v jednom domě a obě jen tři dny po sobě porodily syny.

Ale v noci jedno z dětí ve spánku zemřelo. Obě ženy se dušovaly, že zemřelo dítě té druhé, a obviňovaly se navzájem. „Nevěřte jí ani slovo!“ křičela první žena. „Její dítě zemřelo. Potom se vkradla do mé ložnice, ukradla mi syna a pod­ strčila mrtvolu.“

Žalmy 8, 23, 121

Kniha žalmů Kniha žalmů je známá také jako Žaltář.

V hebrejštině se nazývá Kniha chvalozpěvů.

David žalmista Král David byl nadaný hudebník. Právě on údajně založil tradici oslavných náboženských písní a je pokládán za autora velké části Knihy žalmů. Na této malbě z 15. století je zobrazen vkleče před hradbami Jeruzaléma.

172

Kniha obsahuje sto padesát různých modliteb adresovaných Bohu – lamentací, chvalozpěvů a díkůvzdání.

Mnoho z nich je připisováno králi Davidovi, který proslul jako skvělý básník, zpěvák a hudebník. Úvodní žalm od neznámého autora představuje témata, která pak knihou prolínají – oddanost, vděčnost a neochvějnou víru v Boha. Říká také, že pouze ti, kdo kráčejí po cestě spravedlivých, nakonec dojdou Božího požehnání: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“ Ve starověkém Izraeli lidé denně studovali zákon. Důkladná znalost zákona byla způsobem, jak se přiblížit Bohu. Žalm osmý, připisovaný králi Davidovi, oslavuje lidské panování nad tímto světem. Zároveň je však zamyšlením nad Boží velikostí a uznáním lidské malosti ve srovnání se slávou Božího stvoření: „Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele

planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil. Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.

Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: všechen brav a skot a také polní zvířata a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách.“ Davidovi je připisován i žalm dvacátý třetí, jeden z nejznámějších v celé knize.

Popisuje Boha jako dobrého pastýře, který se stará o své stádo. Člověk se nemusí bát, protože Bůh je vždy nablízku a své ovečky vede po bezpečných cestách: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.“

Žalmy 8, 23, 121

Žalm 121 je druhý ve sbírce patnácti žalmů známých jako Písně k pouti, které zpívali věřící během každoročních poutí do Jeruzaléma: „Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten,

jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.“

Jak žalmům rozumět Hlavní myšlenkou celé této sbírky oslavných písní k Bohu je, že těm, kdo kráčejí po cestě spravedlivých, se dostane Božího požehnání a že přijdou do nebe. V žalmech se zpívá především o lásce, oddanosti a víře. Bůh je zobrazován jako dobrý pastýř, který láskyplně pečuje o své stádo a svému lidu poskytuje ochranu a přístřeší v nouzi.

Žaltář Žaltáře jsou ilustrované knihy obsahující texty žalmů společně s hudeb­ ním doprovodem. Pojem pochází z řeckého pojmu pro „píseň za doprovodu strunných nástrojů“.

Pro žaltáře jsou typické iluminované iniciály a ozdobné písmo. Text je prokládaný notovým záznamem. Na obrázku je Mohučský žaltář (asi 1457), jedna z prvních tištěných knih v Evropě. Žalmy se při bohosluž­bách zpívají dodnes – často sborově nebo za doprovodu nástrojů.

173

Nový zákon

Nový zákon Nový zákon je druhý díl křesťanské Bible.

Byl napsán před téměř 2000 lety a ve 27 knihách popisuje život Ježíše Krista, jeho učení a vznik prvotních křesťanských obcí. Poslední kniha Zjevení je obrazem konce světa.

Podobenství Ježíš často používal podobenství – krátké příběhy či přirovnání z každodenního života, v nichž se skrývá hlubší ponaučení. Například podobenství o ztracené ovci vypráví o pastýři, který s velkým úsilím hledá zatoulanou ovečku.

Podobně záleží i Bohu na každém hříšníkovi, který se k němu vrátí.

Pavlovy dopisy Závěrečnou část Nového zákona tvoří listy apoštola Pavla. Adresáty byly nové křesťanské obce, které Pavel sám zakládal. Dopisů je v Novém zákoně celkem 22 a předpokládá se, že Pavel jich skutečně napsal nejméně 13.

Obsahují výklad hlavních myšlenek Ježíšova učení a měly sloužit jako povzbuzení a opora novým obcím.

176

Zázraky V Novém zákoně je popsáno mnoho zázrač­ ných skutků, které Ježíš vykonal. Mnohé z nich byly předpovězeny ústy starozákonních proroků – například chození po vodě, utišení bouře, navracení mrtvých k životu nebo léčení slepoty zachycené na této malbě z 15. století.

Nový zákon

Evangelisté Čtyři evangelia („dobré zprávy“) hlásají příchod Ježíše Krista, Spasitele (či Mesiáše) všech lidí.

Popisují dobu Ježíšova života pohledem růz­ ných autorů – tradičně jsou označena jmény Matouše, Marka, Lukáše a Jana. V každém z evangelií jsou Ježíšovo zrození, život a odkaz pojednány z poněkud odlišné perspektivy.

Marek Nejstarší a nejkratší je Markovo evangelium.

Soustředí se na sdělení, že Boží království je již blízko a zbývá jen málo času k pokání. Marek popisuje Ježíše jako emotivního a tempe­ra­ mentního myslitele, kterému mnohdy nero­zu­ mějí ani jeho vlastní učedníci. Text byl zřejmě určen pro nežidovské čtenáře a věnuje se poměrně obšírně židovským tradicím.

Matouš Matoušův text se soustředí na důka­­zy, že Ježíš byl skutečně Mesiáš. Autor, původně kafarnaumský výběrčí daní, hledá oporu především v zázracích, které Ježíš činil a které odpovídaly pří­ slibům starozákonních proroků. Evan­ gelium přisuzuje těžkou vinu židov­ ským vůdcům, především farizejům.

Lukáš Lukáš byl povoláním lékař a jako jediný ze všech známých autorů biblických textů neměl židovský původ. Jeho evangelium je životopisné vylíčení Ježíšova vztahu k prostým lidem.

Na mnoha příkladech dokládá, jak Ježíš pomáhal potřebným a přál spásu všem národům. Lukášův text je ze všech evangelií nejobsáhlejší.

Jan Poslední evangelium je psáno v odlišném duchu než všechna ostatní. Ježíš tu vystu­ puje jako božská bytost seslaná na tento svět z nebes a říká o sobě: „Sestoupil jsem z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 6: 38). Jan pracuje se symboly, jako je světlo a tma, o podobenstvích ­a ­zázracích se nezmiňuje.

Zjevení Poslední knihou Nového zákona je kniha Zjevení. Jejím autorem je křes­ ťanský exulant židovského původu jménem Jan. Text byl napsán s cílem podpořit prvotní křesťanské obce v době krutého pronásledování a utr­ pení. Ve Zjevení se Ježíš ve slávě vrací na zem, aby k sobě pozdvihl spraved­ livé a zachránil je před koncem světa.

177

Matouš 1; Lukáš 2

Maria a Josef děkují za syna Ježíše na malbě „Narození Krista“ od italského malíře Girolama del Pachii (1477–1533).

184

Matouš 1; Lukáš 2

Narození Ježíše Josef byl čestný muž. Byl s Marií zasnouben, a když zjistil, že dívka čeká dítě, které není jeho, nechtěl ji vystavit hanbě.

Ale když zvažoval, co udělá, zjevil se mu ve snu anděl a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ Nyní se tedy mělo naplnit, co kdysi řekl Hospodin ústy velkého proroka Izajáše. Dítě skutečně mělo být Davi­ dovým synem, protože Josef, který se mu stal otcem, pocházel z rodu krále Davida. A tak Josef zasnoubení nezrušil a brzy s Marií uzavřel sňatek.

V oněch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celé Římské říši proveden soupis lidu.

Podobné sčítání se konalo každých čtrnáct let. Znamenalo to, že každý musel do svého rodného města a tam se dát zapsat. Josef s Marií se tedy z Nazaretu v Galileji vypravili na cestu.

Putovali na jih do Judska a po dlouhé

cestě dorazili prochladlí a vyčerpaní do Betléma, města Davidova, odkud Josef pocházel.

Betlém praskal ve švech – ulice byly plné lidí a všechny hostince obsazené.

Maria věděla, že již brzy přijde chvíle, kdy se jí narodí děťátko, a že si musí najít teplé a bezpečné útočiště. Ale nakonec našli jen suchý kout vystlaný slámou.

Té noci Maria porodila a dala život krásnému zdravému chlapci. Dala mu napít a zavinula jej do lněného plátna, jak bylo zvykem. Potom vyložila kamenný žlab určený ke krmení dobytka slámou a dítě do něj položila jako do postýlky. Nic lepšího pro ně neměla.

Jak příběhu rozumět Anděl prozradí Josefovi, že Maria nosí pod srdcem Božího syna.

Josef si Marii vezme za ženu, a protože je přímým potomkem krále Davida, naplní se tak slova proroctví, podle nichž měl Spasitel vzejít z Davidova rodu.

Přesné místo Ježíšova narození není známo, ale v hostincích bylo plno, takže šlo pravděpodobně o nějaký chlév, jeskyni nebo chudý příbytek.

Syn Izraele Bůh si přál, aby se nový vladař narodil ze vznešeného rodu a na stejném místě jako král David (nahoře).

Královská rodová linie začíná Abrahamem, otcem Izraelovým, a pokračuje přes Davida až k Ježíšovi.

Město Betlém V Betlémě probíhalo sčítání lidu (Římané potřebovali znát počty lidí kvůli bezpečnosti a daním), takže Josef s Marií neměli v pře­ plněném městě kde hlavu složit. Dnes stojí kolem historického jádra moderní velkoměsto.

185

Matouš 2

Útěk do Egypta Herodium Herodes vládl Judsku v letech 37–4 př. n. l.

Pohřben je údajně v Herodiu, letním paláci, který nechal postavit a pojmenovat po sobě.

Palác, či spíše pevnost leží na uměle navršeném kopci asi 12 km jižně od Jeru­za­ léma a z jeho čtyř rohových věží je úchvatný výhled na celé Judsko.

Herodova mince Král Herodes nikdy nezapomněl na svůj židovský původ. Vyrůstal v Edómu na jihu Izraele, kde žili převážně konvertité.

Z úcty k židovskému zákonu nedal Herodes razit na mince vlastní podobiznu, ale vojenskou přílbu a hvězdu.

192

Když mudrci opustili Betlém, zjevil se Josefovi ve snu anděl a řekl: „Vezmi dítě i jeho matku a uprchni do Egypta. Tam zůstaň, dokud ti neřeknu, neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“ Josef se s leknutím probudil a vyskočil na nohy. V uších mu ještě zněla andělova slova. Zabloudil pohledem k Ježíškovi klidně oddechu­jícímu v kamenném žlabu.

Potom přistoupil k Marii, jemně s ní zatřásl a řekl jí, co se mu zdálo a co musejí udělat. Ještě v polospánku jej vyslechla, vstala, sbalila si svůj cestovní uzlík a nakonec si na prsa přivinula spící dítě. Josef zatím připravil mezky na dlouhou cestu.

Ještě za tmy se potichu vykradli z chléva, jako stín se propletli uličkami pokojně spícího Betléma a s rozbřeskem už byli daleko za městem. Obloukem se vyhýbali všem lidským sídlům a mířili do pouště.

Herodes zatím v královském paláci čekal, až se do Jeruzaléma vrátí tři mudrci a prozradí mu, kde najde malého Ježíše. Netrpělivě přecházel po trůnním sále sem a tam, a když pochopil, že ho mudrci z východu oklamali a že se jich nedočká, strašlivě se rozzuřil. Jak teď najde onoho údajného soka, který se sotva narodil, a už mu usiluje o trůn?

Jak se ho zbaví? V návalu neovladatelné zloby vydal nařízení, aby byli v Betlémě a okolí všichni chlapci mladší dvou let okamžitě usmrceni. Úkolem pověřil své nejvěrnější vojáky. Ti vyrazili hned za úsvitu a ještě ten den, kdy Josef s Marií a Ježíškem narychlo opustili město, vyvraždili všechny malé chlapce v celém Betlémě.

Matky vojáky s pláčem prosily o smilo­ vání, ale vykonavatelé Herodovy vůle byli neúprosní. Tak proběhlo vraždění neviňátek, které kdysi předpověděl prorok Jeremjáš: „Hlas v Rámě je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.“ Maria s Josefem netušili, jaké krveprolití se v Betlémě odehrává.

Spěchali směrem k jihu a co chvíli se ohlíželi, jestli je nepronásledují Herodovi muži. Netroufli si jít do Egypta po obvyklých trasách, raději putovali oklikou, po stezkách vyšlapaných zvěří.

Maria k sobě pevně tiskla nemluvně ukryté v bezpečí jejího teplého pláště.

Tak šli dál a dál a nehostinnou krajinou a zastavovali se jen k nočnímu odpo­ činku. Cesta byla dlouhá a strastiplná.

Nejtěžší okamžiky čekaly na mladý pár s dítětem v poušti – kam oko dohlédlo,

Matouš 4, 9–10; Marek 1–3; Lukáš 5–6

Ježíš povolává učedníky Rybolov Za Ježíšova života byl rybolov významným zdrojem obživy kolem Genezaretského jezera.

Nejméně čtyři z Ježíšo­ vých dvanácti učedníků byli povoláním rybáři.

Aby mohli hned ráno s čerstvými rybami na trh, museli často celou noc lovit a úlovek čistit. Náročná byla i údržba sítí.

Ježíš se vrátil do Galileje a usadil se v městečku Kafarnaum na břehu Genezaretského jezera, které bylo tak rozlehlé, že se mu přezdívalo Galilejské moře.

Jednou po ránu Ježíš jako obvykle kázal u vody a kolem se tísnil celý zástup lidí.

Během kázání si Ježíš všiml, že ke břehu přirazily dva rybářské čluny. Vystoupil z nich Petr a jeho bratr Ondřej a začali prát sítě. Ježíš vstoupil do člunu, který patřil Petrovi, a vyzval rybáře, aby odrazil kousek od břehu. Potom se posadil

„Zázračný rybolov“ (1515–1516) od italského malíře Rafaela (1483–1520)

200

a pokračoval v kázání. Když domluvil, řekl Petrovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ Rybář se zatvářil pochybovačně: „Pane, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Byli asi uprostřed jezera a Petr vyho­ dil velkou síť přes okraj člunu. Téměř

Matouš 8–9; Marek 1–2; Lukáš 5

Ježíš uzdravuje malomocného – mozaika z 12. století v katedrále v Monreale na Sicílii.

Jak příběhu rozumět Malomocní byli považováni za nečisté, Ježíš se však prosebníka přesto dotkl a uzdravil ho.

Schopnost zázračně uzdravovat nemocné byla známkou jeho zvláštního vztahu k Bohu a přihlížející vždy žasli, co Ježíš dokáže. Ale Bůh obdařil Ježíše ještě významnějším darem, než bylo léčení, a to právem odpouštět lidem jejich hříchy.

209

Matouš 9; Marek 5; Lukáš 8

Ježíš uzdravuje krvácející ženu na mozaice ze 6. stol. n. l. z italské Ravenny.

Jak příběhu rozumět Nemocná žena i Jairova dcera dosáhnou uzdravení skrze víru. Žena prožije kvůli své nemoci mnoho let v zoufalství, ale věří, že Ježíš ji vyléčí, a její víra je odměněna.

Jairus dostane zprávu, že jeho dcera zemřela, ale Ježíš ho nabádá, aby neztrácel víru, a dívka se vrátí k životu. Víra je silnější než smrt.

215

Matouš 14; Marek 6

Smrt Jana Křtitele Pevnost Machaerus Na obrázku je letecký snímek opevněného paláce Heroda Antipy.

Nazývá se Machaerus a leží na východ od Mrtvého moře v dnešním Jordánsku.

Nový zákon sice neříká přesně, kde byl Jan Křtitel vězněn a popraven, ale podle židovského historika Josefa Flavia to bylo právě zde.

218

Vládce Galileje Herodes Antipas choval k Janu Křtiteli uctivý respekt. Ale jeho žena Herodiada Jana nenáviděla, protože se vyslovil proti jejímu sňatku s Herodem. „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra,“ vyčetl Jan svému králi.

Herodiada ho za takovou opovážlivost hned chtěla nechat popravit, ale Herodes nesouhlasil. Jana si vážil a věděl, že také mnoho z jeho poddaných vzhlíží ke svatému muži jako k velkému prorokovi.

Nechtěl si je proti sobě poštvat. Ale když Herodiada stále naléhala, nechal Jana Křtitele alespoň uvěznit.

Zanedlouho se měla v paláci konat velká oslava Herodových narozenin.

Vše bylo naplánováno několik měsíců dopředu. Pozváni byli všichni velcí velmožové a významní muži z celé Galileje a zúčastnit se měli i důstojníci římské armády v plné parádní zbroji.

Měla to být událost, na jakou se neza­ pomíná.

Když nadešel den slavnosti, usedli hosté k bohaté hostině. Nalévalo se nejlepší víno a hudebníci hráli na loutny a na citery. Náhle se objevila Herodia­ dina dcera Salome, předstoupila před svého nevlastního otce a jeho dvořany, sladce se usmála a začala tančit. Salome vynikala půvabem i ladností pohybů.

Zvedla nad hlavu bubínek a v jeho rytmu se začala vlnit a točit, až kolem ní vlály

cípy jemného roucha i dlouhé temné vlasy s květinovými ozdobami. Hosté ji sledovali jako očarovaní. I Herodes docela ztratil hlavu a nemohl z dívky spustit oči. Když dotančila, přivolal ji k sobě, políbil ji na obě tváře a řekl: „Požádej mě, oč chceš, a já ti to dám.“ Potom pozvedl číši a před všemi svými hosty přísahal, že dívce skutečně dá, cokoli si řekne, až do polovice svého království.

Salome běžela k matce, která všemu přihlížela, a šeptem se zeptala: „Co si mám přát?“ „Hlavu Jana Křtitele na podnosu,“ řekla Herodiada.

Salome tedy šla za Herodem a zopa­ kovala matčina slova. „Chci, abys mi dal na podnosu hlavu Jana Křtitele.“ Herodes se zhrozil, ale protože přísa­ hal před tolika svědky, nemohl Salominu žádost odmítnout. Nezbylo mu než poslat kata, aby Janovi ve vězení setnul hlavu.

Potom se sevřenými útrobami čekal, zatímco Herodiada se radovala.

Po nějakém čase se otevřely dveře a vstoupil sluha se zakrvácenou hlavou Jana Křtitele na velkém stříbrném pod­ nosu. Na mramorové podlaze za ním

Matouš 18–19; Marek 9–10; Lukáš 9, 18

Ježíš a děti Když se Ježíš s učedníky vraceli do Kafarnaumu, učedníci se o něco přeli. Ježíš se jich zeptal, o čem se dohadují.

Učedníci mluvili o tom, kdo je asi v Božích očích nejlepší, ale styděli se to Ježíšovi říct. A tak raději mlčeli.

Ale Ježíš věděl, co mají na srdci. Usedl tedy, svolal všech dvanáct učedníků k sobě a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ V tu chvíli se objevila skupina žen s prosbou, aby Ježíš požehnal jejich dětem. Natahovaly k němu batolata a přistrkovaly vzrostlejší chlapce a holčičky. Ježíše nebylo vprostřed rozrušeného hloučku vůbec vidět, a tak učedníci začali ženy rozhánět.

Ale Ježíš, který nikdy žádné proseb­ níky neodmítl, jim řekl: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“ Pak vzal jedno z dětí a posadil si je na kolena. Dítě si ho prohlíželo doširoka otevřenýma očima. Ježíš řekl: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal. Pokud i vy se neobrá­ títe a nebudete jako malé děti, království nebeské vám zůstane uzavřeno.“ 240

Potom vztáhl ruku a každému dítěti zvlášť požehnal. Matky se šťastně usmívaly a učedníci všemu zpovzdáli přihlíželi.

Jak příběhu rozumět Děti jsou pro Ježíše stejně důležité jako dospělí, protože v jeho očích jsou si všichni lidé rovni. Aby mohl člověk vstoupit do království nebeského, musí celým svým srdcem věřit v Hospodina, stejně jako dítě věří ve své rodiče.

Dětská pokora a důvěra jsou vzorem pro všechny.

„Nechte maličkých přijíti ke mně“ (1854) od mexického malíře Juana Urruchiho (1828–1892)

Matouš 21; Marek 11; Lukáš 19–20; Jan 2

Ježíš a chrámoví obchodníci Váhy V biblických dobách používali obchodníci na peníze i na zboží takovéto kovové váhy.

V chrámu působila řada směnárníků, kteří zneužívali povinnosti platit chrámové poplatky pouze v šekelech a odírali poutníky s cizí měnou. Ježíšovi se okrádání věřících ošklivilo, a tak obchodníky z chrámu vyhnal.

„Je psáno, že můj dům bude domem modlitby.“

250

Ježíš vystoupal po velikém schodišti na chrámové nádvoří a smutně se rozhlédl.

Prostranství připomínalo rušné tržiště plné přičinlivých prodavačů a nakupujících.

Na slunci postávaly odevzdaně obětní ovce a krávy a malátně se oháněly ocasy, aby odehnaly dotěrné mouchy.

Vedle v nich v košících smutně vrkali holubi a hrdličky. Prodejci hlasitě vychvalovali své zboží a slibovali nejnižší cenu. Vedle nich seděli za svými stolky cham­ tiví směnárníci a soutěžili o pozornost poutníků, kteří si potřebovali rozměnit peníze na zaplacení chrámového poplatku.

Jakmile důvěřivce polapili, prodali mu šekely za nejvyšší možnou cenu.

Ježíše zachvátila lítost a vztek.

Přistoupil k nejbližšímu směnárníkovi a převrátil mu stolek. Muž se pře­ kvapením nezmohl na odpor, jen zkoprněle pozoroval, jak se jeho peníze kutálejí po nádvoří. A Ježíš šel od stolku ke stolku a všechny zpřevracel, takže peníze se na dlažbu jen sypaly. Lidé přihlíželi s úžasem.

Potom Ježíš přistoupil k prodavačům, kteří mezitím ustali se svým vyvoláváním a s otevřenými ústy

sledovali, co se to děje. Ježíš na ně křikl: „Je psáno: Můj dům bude domem modlitby. Ale vy z něho děláte doupě lupičů.“ A začal je z chrámu vyhánět.

Vyděšeně se rozprchli i se svými zvířaty a za nimi běželi i vystrašení směnárníci. Netrvalo dlouho a pro­ stranství před chrámem bylo vyčištěné.

Poutníci pokojně vstupovali do chrámu, aby se pomodlili, a Ježíš začal uzdravovat nemocné. Potřební se k němu jen hrnuli, ale velekněží a zákoníci přihlíželi s neli­ bostí. A když slyšeli, že děti zpívají „hosana synu Davidovu“, přistoupili k Ježíšovi a ptali se ho nedůtklivě: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: Z úst dětí nejlépe zní chvála Boží?“ Se západem slunce Ježíš vyšel ven z města do Betánie a tam přenocoval.

Druhý den ráno se i s učedníky vrátil do chrámu. Velekněží a starší lidu k němu přišli, a aby to všichni slyšeli,

Matouš 26; Marek 14; Lukáš 22; Jan 13

„Poslední večeře“ italského malíře Bartolomea Carducciho (1554–1610) zobrazuje Ježíše s učedníky naposledy u společného stolu.

259

Matouš 26; Marek 14; Lukáš 22; Jan 13, 18

Petr zapírá Ježíše „Ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“

264

Té noci na Olivové hoře řekl Ježíš svým učedníkům: „Vy všichni mne této noci opustíte a zradíte.“ Na to mu řekl Petr: „Kdyby všichni od tebe odpadli, já nikdy ne!“ Ježíš mu odpověděl: „Věř, že ještě této noci, dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Petr prohlásil: „I kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tě.“ Podobně mluvili všichni učedníci.

Ale nyní byl Ježíš zatčen, odvlečen ze zahrady Getsemanské do Kaifášova domu a postaven před nejvyšší soud, složený ze starších a velekněží, zvaný sanhedrin. Většina učedníků se pod rouškou tmy rozutekla a jediný Petr šel vpovzdáli za průvodem. Vešel až

do veleknězova dvora a posadil se mezi stráže, aby si u jejich ohně ohřál ruce a aby viděl, co se bude dít.

Noc byla temná, ale plameny šlehaly vysoko do vzduchu a ozařovaly tváře přítomných. Tu k Petrovi přistoupila jedna služka a řekla: „I ty jsi byl s tím Ježíšem Nazaretským!“ „Nevím, co mluvíš,“ odsekl jí rychle Petr a neklidně se rozhlédl po strážích kolem sebe. Potom raději vstal a zamířil k východu ze dvora. Ale všimla si ho jiná služka a ukázala na něj: „Tenhle byl s tím Ježíšem Nazaretským.“ On to však znovu horlivě popřel: „Přísahám, že toho člověka neznám!“ zvolal.

Ale vzápětí přistoupil k Petrovi někdo další a řekl: „Jistě jsi z jeho učedníků.

Poznávám tvůj přízvuk. Ty musíš být z Galileje.“ Petr se začal zaklínat a zapřísahat a do třetice Ježíše zapřel.

V tu chvíli prořízl noční vzduch pro­ nikavý zvuk. Kokrhal kohout. Petrovi, jako by ten zvuk vrazil do srdce nůž.

Vzpomněl si na Ježíšova slova – „dřív než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš“.

Zdrceně se vypotácel ze dvora a hořce se rozplakal.

Matouš 28; Lukáš 24; Skutky apoštolů 1

Ježíšovo nanebevzetí Kaple Ve 12. století postavili křižáci na Olivové hoře kapli Nanebevzetí.

Vztyčili ji nad kamenem, z nějž byl Ježíš údajně vzat na nebesa. Kaple je cílem mnoha poutí.

Oblaka Během nanebevzetí zahalí Ježíše oblak.

Mraky lze považovat za symbol Boží slávy a všudypřítomnosti.

Ve Starém zákoně, když Mojžíš s Izraelci prchali z Egypta, je Bůh vedl přes poušť v podobě oblačného sloupu.

276

Ježíš vyzval jedenáct svých apoštolů, aby přišli na určenou horu v Galileji. Tam se jim zjevil a společně se modlili.

Potom jim řekl: „S odvoláním na moc, kterou mám na nebi i na zemi, jděte a hlásejte víru ve všech národech.

Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Učte je, aby zachovávaly všecko, co jsem vám přikázal. A věřte, že já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Od Ježíšova zmrtvýchvstání uběhlo čtyřicet dní. Několikrát se dal svým učedníkům spatřit a učil je o království Božím. Jednou, když seděli u jednoho stolu, jim řekl: „Neodcházejte z Jeru­ zaléma. Čekejte, až dostanete dar, který vám Otec přislíbil a o kterém jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým.“ Učedníci se ho ptali: „Pane, chceš tedy obnovit království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, které Otec předurčil. Ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí. A budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“

Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.

Učedníci upřeně hleděli k nebi, když tu vedle nich stanuli dva muži v bílém rouchu. Řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Učedníci se potom vrátili do Jeru­ zaléma. Když přišli do města, vystoupili do horní místnosti domu, kde pobývali.

Poklekli a modlili se spolu s několika ženami, včetně Marie, matky Ježíšovy, a jeho bratrů. Věděli, že budou muset vybrat někoho, kdo by zastoupil ­zrádného Jidáše. Navržena byla dvě jména – Josef, zvaný Barsabas, a Matěj.

Učedníci se modlili: „Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil namísto Jidáše.“ Los padl na Matěje, a tak se stal dvanáctým apoštolem.

Matouš 28; Lukáš 24; Skutky apoštolů 1

Jak příběhu rozumět Mezi zmrtvýchvstáním a nanebevzetím stráví Ježíš v blízkosti učedníků čtyřicet dnů. Toto číslo symbolizuje úplnost. Ježíšovo pozemské působení je u konce, nadále musejí jeho učení šířit učedníci, a to nejen v Izraeli, ale po celém světě. Bůh, který na zem seslal svého syna a nyní si jej bere k sobě, slibuje lidem průvodce a ochránce v podobě Ducha svatého.

277